načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Harry Trottel a posel Talibánu - Peter M. Jolin

Harry Trottel a posel Talibánu

Elektronická kniha: Harry Trottel a posel Talibánu
Autor:

Kouzelnický svět je v šoku! Z přísně hlídané věznice uprchl nebezpečný vězeň Usaláma bin Játrin, přezdívaný Salám Vraždí. Zlikviduje každého, kdo jí maso, ale hlavně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Freetim(e)publishing
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 246
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kouzelnický svět je v šoku! Z přísně hlídané věznice uprchl nebezpečný vězeň Usaláma bin Játrin, přezdívaný Salám Vraždí. Zlikviduje každého, kdo jí maso, ale hlavně prý jde po Harrym. Alespoň to všichni tvrdí. Neštovice proto hlídají cigoři – malá stvoření, která vám vezmou všechno. Nechají vás nahé, dokonce i vaše vzpomínky si vezmou. Měli by chránit neštovické studenty. Proč ale hned při první příležitosti zaútočí na Harryho? A jak s tím souvisí nový profesor, jehož jméno D. P. H. Pipin budí smích, a jehož předchozí angažmá v arabských zemích je přinejmenším podezřelé? A je Usaláma opravdu tak strašný nepřítel? Užijte si třetí díl dobrodružství Harryho Trottela a jako prémii ochutnejte i ukázku čtvrtého dílu Harry Trottel a Ohnilý Bulhar.

Zařazeno v kategoriích
Peter M. Jolin - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Peter M. Jolin

Harry Trottel a posel Talibánu

freetim(e)publishing, s.r.o.

(c) 2013


Obsah

Avian influenzae .................................. 4

Černá sanitka ..................................... 51

Nečekané setkání .............................. 89

Nejen smrt bere vše ........................ 124

Konec starých časů ......................... 150

Andělé a démoni .............................. 184

Tajná chodba .................................... 215

Nevědomost hříchu nečiní ............. 253

Na scéně je Halfox ........................... 286

Zmýlená neplatí ............................... 319

Hříšníkovo doznání ......................... 349

Cervus ex machina .......................... 376

Ukázka z knihy „My děti ze ............ 412

stanice Kaiserchrocht“

Peter M. Jolin ................................... 423


Tuto knihu věnuji svému nejlepšímu příteli.

Nemohu jej ovšem jmenovat, aby se náhodou neurazili ti, kteří se o sobě mylně domnívají, že jsou mí nejlepší přátelé.

Tuto knihu tudíž věnuji všem, kteří se domnívají, že jsou mí nejlepší přátelé.

Ten, kterého jsem měl původně na mysli, je jedním z nich.

Kapitola I.

Avian influenzae

Harry si otřel hřbetem levé ruky zpocené čelo,

vytáhl z kapsy kalhot papírový kapesníček a

opatrně otřel z lysé hlavičky svého malého

přítele vazkou tekutinu, vzhledem a konzistencí

připomínající rozředěnou škrobovou moučku.

V pokoji to znepokojivě páchlo. Harry se cítil

trochu provinile, přestože v odborné

zdravotnické literatuře jasně stálo, že je to

v tomhle věku zcela normální a přirozené.

Miminka prostě po jídle blinkají. Málokteré je,

pravda, tak šikovné, aby si dokázalo pozvracet

vlastní temeno, ale malý Timothy, kterého

Harrymu na odpolední hlídání svěřila sousedka,

paní Michaelsová, to hravě dokázal. Původně

měl Timmyho hlídat Harryho bratránek Dooley,

ale shodou nepředvídatelných náhod spadl

těsně po obědě do výkopu před domem. Přesněji

řečeno, ona to nebyla zas až taková náhoda.

Harry tam Dooleye strčil, neboť o smluveném hlídání neměl ani tušení. Nyní toho samozřejmě upřímně litoval, ale bylo již pozdě plakat nad rozlitým kojeneckým mlékem na koberci v pokoji. Ničeho by tím nedocílil a zbytečně by si zamáčel nohavice.

Byly tři hodiny odpoledne a požárníkům se právě podařilo zavěsit Dooleye na kladku, pomocí níž jej hodlali opatrně vytáhnout. Výkop měl na šířku pouhých třicet centimetrů, zato hluboký byl skoro tři metry. Dooley byl ke své smůle velmi drobný a útlý a zapadl do něj jako zátka do hrdla láhve. K Harrymu do pokoje doléhalo temné skučení a nadávky čackých hasičů; Dooley se v hysterickém záchvatu znovu vysmekl ze soustavy vlečných lan a prosebně kvílel z nitra země, aby ho okamžitě zasypali – stejně chce už docela dlouho umřít a lepší příležitost se mu v dohledné době těžko naskytne.

„Dooley, miláčku,“ poskakoval kolem výkopu Harryho strýc Vance, Dooleyův otec, „když dovolíš, aby tě páni požárníci vytáhli ven, koupím ti novou školní aktovku! Se Spidermanem!“

„Tu jsem chtěl, když mi bylo osm,“ odtušil z díry Dooley. „Aktovky už dávno nefrčí. Dneska se nosí batohy. Jdi pryč, tati. Chci, aby sis mně pamatoval veselýho a šťastnýho, jako jsem bejval.“

„Veselej a šťastnej jsi naposled bejval, když ti bylo deset měsíců,“ opáčil Vance Donkey. „K prvním narozeninám jsi dostal dort s jednou svíčkou a dvojitý balení Prothiadenu.“

„Nemusíš mi to připomínat,“ odsekl Dooley. „Vím stejně tak dobře jako ty, že od tý chvíle, co se u nás objevil Harry, jsem hotovej uzlíček nervů, třesou se mi ruce a nabrečím toho za den víc než všichni herci z jihoamerický telenovely dohromady! A úplně nejhorší je to od tý doby, co chodí Harry na tu výběrovou školu přírodních věd... buééé... bůůůů... přitom je úplně blbej... buééé... a já...“

Dooley – stejně jako jeho rodiče, sousedé, příbuzní a známí Donkeyových – vůbec netušil, že jeho nenáviděný bratránek Harry, příjmením Trottel, žádnou výběrovou školu přírodních věd nenavštěvuje. Harry byl totiž čarodějník. Pokud to ještě nevíte, tak čarodějníci existují.

Pochopitelně ale nevypadají jako ti špatně

namaskovaní herci z pohádek, co nosí špičaté

čepice, neupravené plnovousy a krajně

nepraktické dlouhé pláště, do kterých by se při

prvním kroku museli nutně zamotat, zejména

pak na místech jako jsou eskalátory v metru,

kde by je nošení dlouhého pláště přímo

ohrožovalo na životech. Čarodějníci jsou, když

celý problém hodně zobecníme, obvykle velcí

pracháči, kteří manipulují světem. Tuto

manipulaci si ovšem nesmíte představovat tak,

že někde nějaký hejhula mávne kouzelnou

hůlkou a naše modrá planeta začne tančit se

svým nejbližším sousedem Marsem (mohla by

teoreticky i s Venuší, pokud by byla lesbička)

valčík skrz celou sluneční soustavu. Manipulace

probíhá daleko nenápadněji, takže ji trdlové –

tak čarodějníci nazývají osoby, v nichž je

magických schopností zhruba stejně jako zrnek

zlatého kaviáru na talíři somálského strávníka –

naprosto nejsou s to zaznamenat. Vzpomeňte si

na to, až půjdete příště do hypermarketu a

budete stát nekonečně dlouhou frontu před

pokladnou. Ty stojánky s tyčinkami Mars, Snickers a Twix tam nejsou jen tak náhodou. To je vysoká magie a vy nemáte naprosto žádnou šanci se jí účinně ubránit. A to ani tehdy, pokud náhodou studujete výběrovou školu přírodních věd a dokážete z hlavy určit přesné taxonomické zařazení trubýše Porpita.

Harry rozhodně nebyl tak dobrý čarodějník, aby dokázal za pomoci kouzel ovlivnit denní tržbu v obchodním řetězci Tesco. Dalo by se říci, že měl podstatně víc štěstí než rozumu; sám by zřejmě použil temín „z prdele kliku“, neboť jeho způsoby nepatřily k nejvybranějším a představa kliky trčící mezi polokoulemi hýždí by jej ukrutně pobavila, pokud by to ovšem nebyly jeho vlastní hýždě. Harry se jako čarodějník narodil a do svých jedenácti let o tom neměl ani potuchy, neboť jeho magicky obdaření rodiče tragicky zahynuli, když byl ještě batole, a on sám byl svěřen do výchovy tetě a strýci Donkeyovým, což byli čistokrevní trdlové, kteří za největšího kouzelníka mylně považovali druhořadého iluzionistu Davida Copperfielda.

Jako čarodějník Harry studoval na prestižní kouzelnické akademii v Neštovicích a díky

mocné protekci ze strany ředitele Anguse

Bumbála jej z této instituce stále ještě

nevyloučili. Angus byl jeho kmotrem a velmi

blízkým přítelem jeho zvěčnělých rodičů a držel

nad ním ochrannou ruku, jak to jen šlo, přestože

se mu dlaně občas silně třásly díky nadměrné

konzumaci alkoholu a z ochranné držby se sem

tam vyklubal lepanec do zátylku.

Harry odložil Timmyho na kanape a dlouze

vyhlédl z okna. Když spatřil scénu odehrávající

se kolem výkopu, zálibně se usmál a zalitoval, že

studentům není v žádném případě povoleno

používat kouzla v přítomnosti trdlů. Po

prázdninách, které právě končily, měl nastoupit

do třetího ročníku a rozhodně do něj nastoupit

chtěl. Přesto měl cukání uzavřít Dooleyho do

obrovské plechovky s nápisem Lidskas – pro

červy to nejlepší a nechat jej zahrnout hlínou,

přesně tak, jak si to bratránek přál. Ačkoli

kdyby to opravdu udělal, neměl by Harry během

prázdninových pobytů u Donkeyových koho

mučit. Dooley byl jedináček a poslední dva roky

dokonce nechoval ani žádné domácí zvířátko.

Díky Harrymu totiž neměli jeho mazlíčci příliš dlouhou životnost. Poslední němá tvář, již Dooley vlastnil, byl roztomilý pískomil neslyšící na jméno Albert, přestože tak byl oslovován po celé tři měsíce svého pobytu v domě Donkeyových v Chrochtově, Klovákova ulice 8. Albertův život vyhasl během loňských vánočních prázdnin, a to za velmi pohnutých okolností, jež měly za následek, že se chudák pískomil už ani nepohnul. Ačkoli to není tak docela přesné – Harry jej totiž narazil na špici vánočního stromku, který se následně pohnul celý, když jej na sebe Dooley v atace nervového záchvatu strhnul.

„Harry, drahoušku,“ ozval se ode dveří hlas tetičky Pelagie, „mohl bys prosím sejít dolů a promluvit si s bratránkem?“

Harry rozpačitě škubl rameny. Neměl nejmenší chuť vybavovat se s tím troubou, který momentálně vězel hluboko pod zemským povrchem a hlavou narážel o stěny výkopu, neboť nastydl od nohou a nemohl potlačit mocné kýchání.

„Ani náhodou,“ zavolal na tetičku. „Kromě toho, hlídám mimino. Nerad, ale hlídám. Za Dooleye. Ještě jsme se nedomluvili na smluvních podmínkách jednoho obchodu a už mi nabízíte další. To je špatnej byznys a do toho já rozhodně nejdu.“

„Řekni, co by sis přál,“ naléhala tetička. „Splníme ti jakékoli přání, pokud přemluvíš Dooleye, aby se nechal vytáhnout ven. Požárníci nám dávají posledních dvacet minut, pak budou volat do blázince.“

„A co jako?“ opáčil Harry nevzrušeně. „Aspoň se bráchanec dostane ke svejm. Jsem docela zvědavej, jak ho budou z tý díry vytahovat lapiduši. Spustěj mu tam nejspíš svěrací kazajku a až se do ní zakousne...“

„Prosím,“ zaštkala teta Pelagie a otřela si významně oči do cípu zástěry. „Když nám pomůžeš, tak...“

„Budu moct kouřit v posteli,“ přerušil ji Harry.

„Ty kouříš?“ podivila se tetička a vrhla na Harryho krátký vyčítavý pohled, čehož vzápětí hořce zalitovala. Harry totiž dovedl číst myšlenky všech osob, které nebyly čarodějníky, byly střízlivé a neprodělaly v minulosti zápal mozkových blan. Teta Pelagie byla členkou abstinentského hnutí a jediné, co se jí kdy podařilo zapálit, byl flambovaný steak při nedávné oslavě patnáctého výročí její svatby s Vancem Donkeyem.

Harry zběžně prolistoval tetinu hlavu. Pozastavil se u vzpomínky na sen z neděle na pondělí, v němž ji vášnivě objímal Brad Pitt v mariňácké uniformě a – což mu přišlo ještě podstatně zajímavější – středečního zážitku z tržnice, kde tetičce osmahlý prodavač ryb přednesl několik silně nemravných návrhů a nakonec ji laškovně švihl slanečkem přes spodní část zad; přesněji do míst, kde se pomnožná záda mění v konkrétní řiť.

„Kouřím,“ pravil, když by s četbou u konce. „Teda, spíš s tím tak nějak začínám. A rozhodně se mi nechce běhat za přístěnek pokaždý, když dostanu chuť na žváro. Ne že by to bylo zas až tak často, ale přece jenom. U postele chci mít popelník s nápisem hotel Waldorf – Astoria a zlatej zapalovač ve tvaru mořský panny, který při škrtání blikaj prsa červeně. Takže jak se domluvíme?“

„Nemohl by na tom popelníku být emblém rumunských státních drah?“ zeptala se opatrně teta Pelagie. Zmíněný popelník se na rozdíl od toho, který Harry požadoval, nacházel kdesi ve sklepě, nejspíše v krabici s nápisem Křehké – neklopit!. Před nějakými deseti lety jim jej přivezl strýcův nejlepší přítel Oswald Ryan z cesty do Temešváru.

„V žádným případě,“ zavrtěl Harry rezolutně hlavou. „Ten popelník seženete, i kdybyste ho měli ukrást. Jinak zůstane Dooley tam kde je, a navíc ještě upozorním strejdu, že tvoje zelená manšestrová sukně rozhodně nesmrdí rybinou proto, že sis v autobuse omylem sedla na balíček uzenáčů.“

„No dobře,“ povzdechla si rezignovaně Pelagie Donkeyová. „Pokud budeš tak moc hodný a dovolíš mně nebo strýčkovi, aby se z tvého počítače připojil na e-bay...“

„To si ještě rozmyslím,“ sykl Harry, vzal z pohovky vrnící miminko, vrazil ho tetě do náručí a seběhl ze schodů do přízemí tak rychle, jako by v kojencových plenkách byl ledabyle vložený odjištěný granát a do exploze zbývalo půldruhé vteřiny.

Harry vyběhl před dům; ne snad, že by tak moc spěchal na pomoc bratránkovi, kterého z hloubi duše nesnášel, ale cokoli bylo příjemnější než trávit čas s ukňouraným miminem, které se co dvacet minut počurává, nechutně zvrací, a ještě navíc mu zapatlalo ručičkama brýle. Harry se je pokusil během cesty po schodišti očistit cípem košile, ale proces byl o něco delší než předpokládal, a tak na ulici prudce narazil do jednoho z požárníků. Ten se zapotácel, z hlavy mu při srážce spadla přilba a ladně se odkutálela směrem k výkopu. Chyběl jen milimetr, možná dokonce jen půl. Harry si opravdu přál, aby do výkopu spadla a zasáhla kvílícího Dooleye, což se také nakonec stalo – nesmíme zapomínat na fakt, že Harry byl čarodějník, i když podstatně horší než třeba Darren Brown.

„Au!“ ozvalo se z nitra země.

„Synáčku, chudáčku!“ vyjekl strýc Vance, klečící nad výkopem.

„Jako básník by ses teda neuživil,“ prohodil lakonicky Harry. „Takovej lacinej verš. To u nás na škole máme psychologa a ten píše jinačí

říkanky. Škoda, že Dooley není holka. Kdyby byl,

měl bych po ruce jednu moc pěknou:

Prohnal jsem svou sestřenkou

kapesní nůž se střenkou

ostrou jako břitva.

Teď ji čeká pitva.“

„Já tě nenávidím!“ vřeštěl Dooley, kterého

zmínka o vzdělávacím ústavu, který Harry

navštěvuje, přivedla na samý pokraj

nepříčetnosti. „Nenávidím tě ještě o něco víc,

než Saddám Husajn Spojený státy! Kdybych měl

po ruce kapesní nůž, proklál bych tě s ním, i

kdyby měl střenku tupou jako násada od

koštěte!“

„Neproklál,“ mínil Harry. „Počítám, že můžeš

upažit tak na pět čísel, a to jsem ti ještě dost

přidal. Kdybys měl tu kudlu v zubech, možná

bys mohl vyrejt do hlíny nějakej obrázek. Třeba

znak tý tvý pitomý školy pro sociálně slabý

studenty, ze který vychází jeden počišťovač za

druhým a absolventky ženskýho pohlaví dělají

největší možnou kariéru jako hajzlbáby!“

„Nenávidím tě!“ ječel Dooley a dupal nohama tak vztekle, až v nedaleké schránce na dopisy zabubnovala rulička novin o víko. Díky své psychické labilitě se Dooley projevoval poněkud... diagnosticky nejednoznačně. Chvílemi mluvil jako malý génius a chvílemi jako naprostý idiot. Jeho rodiče to pochopitelně trápilo, ale co už mohli dělat.

„Nápodobně,“ usmál se Harry. „Ale protože jsem ve svý podstatě dobrák, tak se ti možná nevyčůrám na hlavu, i když ta situace k tomu vyloženě svádí.“

„No tak, Harry,“ pokusil se vstoupit do hovoru strýc Vance. Teta Pelagie, která se právě objevila ve dveřích s malým Timmym v náručí, na něj však významně zamrkala. Vance okamžitě pochopil, oč se jedná, napřímil se, oklepal si kolena a důvěrně se naklonil k jednomu z lelkujících hasičů.

„Hoďte mi sem to lano!“ zařval Dooley a nadskočil ve výkopu tak prudce, že přilba vyletěla dobré tři metry vysoko a při dopadu praštila Vance Donkeye přímo do břicha. Strýc krátce hekl a zlomil se v pase jako tanečník samby, když jej na parketu náhle schvátí žaludeční kolika. „Hoďte to okamžitě sem! Já toho parchanta zabiju! Na mou duši ho zabiju!“

Teta Pelagie přešla k Harrymu a láskyplně ho pohladila po vlasech.

„Dostaneš dva popelníky,“ usmála se vlídně. „A mimochodem – jakou že to kouříš značku?“ Dooley byl skutečně smolař. Jakmile byl vyproštěn ze zajetí jámy, chtěl se samozřejmě vrhnout po Harrym jako rozzuřený býk – kupodivu měl Harry toho dne na sobě červenou košili, takže by se po něm docela dobře mohl vrhnout i nějaký skutečný býk, kdyby mu sebou zamával před tlamou – ale po prvním vratkém kroku směrem k pochechtávajícímu se bratránkovi jej něžně sevřel v náruči strýc Vance, vzpouzejícího se, prskajícího a kousajícího jej odvlekl do svého Fordu Mondeo a odvezl na vyšetření do nemocnice. Řidič požárnického auta odhodil na zem nedopalek cigarety a prohodil směrem k Pelagii Donkeyové:

„Vobdivuju vás, pani. Měli sme v rodině něco podobnýho. Švárovo kluk byl taky takovej malinko vopožděnej. Jednou mu máma povídá – skoč do sklepa pro brambory. Bydleli v pátým patře. No, vozíme mu se ženou každej rok vo Dušičkách malej věneček.“

„Ale já...“ pokusila se teta Pelagie o chabý odpor, ale řidič jen přátelsky zasalutoval, skočil do vozu, nastartoval motor a odjel i s příslušenstvím.

Harry se zlomyslně uškleboval. Bratránka Dooleye letos nesnášel o to víc, že díky němu nemohl absolvovat se svými spolužáky prázdninový výměnný pobyt v Amsterdamu; Dooley jej nakazil spálou, což je nemoc infekční a vztahuje se na ni přísná karanténa. Pravda, podle zpráv, které se k němu od kamarádů dostaly, nebyl jejich pobyt zas až tak moc zábavný, zejména zpočátku, kdy se jim podařilo nechtěně porušit nejpřísnější čarodějnický zákon a za toto provinění jim hrozila Smrt tak dlouho, až ji z toho rozbolely klouby (schválně si zkuste hrozit někomu deset dnů; možná to nebude ani na zápis do Guinessovy knihy rekordů, ale rozhodně to bude stačit na pořádné namožení svalů – a chudák Smrt ani žádné svaly

nemá!). Nicméně, byly to jeho prázdniny a díky

Dooleyovi je měl zkažené. Spálové pupínky

svědily tak urputně, jako by se Harry v lese

zahrabal do mraveniště, podobně jako se

někteří lidé zahrabávají na pláži do písku. Smysl

nemá ani jedno, ale zahrabávat se do

mraveniště je pochopitelně daleko větší

pitomost.

Teta se strýcem se všemožně snažili Harrymu

tuto závažnou nepříjemnost vynahradit. Na jeho

narozeniny jej vzali na výlet k megalitickým

polím v Carnacu, což bylo dosti nákladné i

přesto, že Dooleye nechali celé čtyři dny v péči

senilního starobního důchodce, pana Biggse,

v jehož domě to strašlivě páchlo močí a který od

rána do večera vyprávěl absurdní historky

z druhé světové války, do nichž se mu díky

pokročilé stařecké demenci nepletly už jen

obsahy druhořadých válečných filmů, ale

v posledních letech už i příběhy kreslených

hrdinů z komiksu o kačerech z Kačerova. Když

se mu intelektuálně založený Dooley odvážil

oponovat řkouc, že největší válečný konflikt

v dějinách lidstva rozhodně nerozpoutal Rampa

McKvák, zamkl jej rozzlobený pan Biggs na celé

dopoledne do přístěnku a sám za dveřmi po

několik hodin napodoboval štěkání kulometu.

Během první čtvrthodinky se k němu přidali

všichni domácí hlídači z okolí, takže výsledný

efekt připomínal teroristický útok osamělého

střelce na závody psích spřežení. Dooleymu se

udělalo strašně špatně a opakovaně se vyzvracel

do důchodcových vojenských škorní, za což si

vysloužil další exemplární trest – od osmi večer

až do půlnoci musel na zahradě vztyčovat

francouzskou vlajku za nepřetržitého zpěvu

Marseillaisy. Na druhý den ze sebe nemohl

vydat ani hlásku, což bylo jedině dobře, neboť

přes veškerá varování z dřívějška cítil ve svém

nitru mocné nutkání vyjádřit se nesouhlasně

k informaci o Mnichovské dohodě, již podle

pana Biggse podepsali Konrád Adenauer,

strýček Skrblík a Alfred Adler a obětovali tak

část Srbska ve prospěch mongolského chána.

Carnac ovšem Harryho vyloženě zklamal. To,

že v Bretani v jednom kuse pršelo, by ještě

dokázal skousnout – ostatně skousnout dešťovou

kapku není nic složitého, to dokáže kdekdo. Daleko více rozmrzelý byl z faktu, že všechny šutráky byly obehnány drátěným plotem a největším adrenalinovým zážitkem, který se návštěvníkům nabízel, byla okružní jízda v kýčovitém vláčku po okolních asfaltkách. Harry naléhal na strýce, aby v noci plot přelezl a ukradl pro něj jeden menhir jako dárek k narozeninám, což strýc odmítl se slovy, že jeho fyzické možnosti rozhodně nedosahují seriálového hrdiny Obelixe a na uvolnění byť i toho nejmenšího kamene by potřeboval těžkou stavební techniku, kterou ovšem nedokáže přehodit přes plot.

„Já ti přehodím přes plot klidně buldozer,“ zavrčel Harry. „Ale ten šutr rozhodně chci mít.“

Strýc se rozpačitě poškrábal na zátylku a nabídl Harrymu návštěvu nedalekého prehistorického muzea. Harry opáčil, že mezi neandrtálci už víc jak dvanáct let žije a nepotřebuje vidět nějaké ubohé rekonstrukce z pěnového plastu. Trval na menhiru tak dlouho a důrazně, až strýc rezignoval, pod rouškou tmy se přiblížil k plotu a byl téměř okamžitě odchycen hlídačem, předveden na policejní

stanici a donucen k zaplacení pokuty tučnější

než pozadí americké komičky Roseanne. Po této

nemilé příhodě byli Donkeyovi nuceni výlet

předčasně ukončit a strýc Vance si dokonce

musel od Harryho vypůjčit na benzín a na

dálniční poplatky, což jej notně skličovalo.

Po návratu domů čekalo na Harryho milé

překvapení. Jeho přátelé z Neštovic mu

k narozeninám zaslali několik balíčků; od svého

nejlepšího přítele Bena Steinera dostal útlý

svazeček nejlepších židovských anekdot a od

Neila Jonese kouzelné karamelky, které se po

rozbalení samy přetransformovaly do podoby

miniaturních nahatých slečen, v této formě

skákaly do úst s rozverným pištěním a v dutině

ústní se prdelkami vilně otíraly o jazyk a patro

konzumenta. Vzpomněla si na něj dokonce i jeho

tajná láska Mixie Groganová, nejlepší studentka

z ročníku, která mu poslala balíček s měděnou

soškou trpaslíka s výrazně negroidními rysy, již

získala od domorodého mága při svém

prázdninovém pobytu v Gambii. V průvodním

dopise stálo, že jde o ochranného bůžka,

sloužícího buď jako pomocník žen při slehnutí

nebo při přímém ohrožení černou magií, což

bohužel nemůže určit přesněji, neboť z nich

během přepravy v zavazadlovém prostoru

letadla odpadly cedulky s popiskami.

Každopádně prý doufá, že je to ten druhý.

Harrymu to bylo víceméně jedno, ale hřálo jej

u srdce, že si na něj Mixie vzpomněla. O zlomek

vteřiny později si uvědomil, že hřejivý pocit na

hrudi nezpůsobuje ani tak vzpomínka na

milované děvče, jako spíše krabička zápalek,

které lze škrtnout o cokoli; v náprsní kapse

u košile se pravděpodobně zažehly nárazem na

pouzdro se studentskou legitimací. Harry si

strhl doutnající košili a začal po ní zuřivě šlapat.

Když pak zbytkem rukávu udusil poslední

plamínky, olizující třásně u koberce, s hrůzou

zjistil, že popelem lehla nejen jeho oblíbená

oděvní součástka, ale i doporučený dopis

z Neštovic, z nějž zbyl pouze cípek s polovinou

razítka a kouskem poštovní známky.

Sakra, zanadával v duchu Harry. Bylo to nejspíš

něco důležitýho, když to přišlo doporučeně.

Bude se muset zeptat Bena, aby nepřijel do

školy bez nějaké nové učebnice nebo jiné učební

pomůcky. Měl sice v Neštovicích protekci, ale

spoléhat na ni úplně ve všem mu přišlo přece

jen zbytečné. Vzhledem k tomu, že se během

školního roku obvykle dostal nejméně jednou do

opravdu závažného maléru, nechtěl si příděl

celoroční benevolence vyčerpat na první

ptákovině.

Zkáze naštěstí nepodlehl poslední

nerozbalený balíček, omotaný pevným

motouzem a opatřený školní pečetí. Podle

neohrabaného písma a dvou hrubých chyb

v adrese Harry hned poznal, že je to zásilka od

Hadrina. Reuben Hadrin byl v Neštovicích

poklasným; on to byl, kdo před dvěma lety

Harryho seznámil s existencí magického světa a

s použitím nátlakové metody spočívající ve

vykouření jednoho špeka obsahujícího zatraceně

silný model marihuany jej přiměl k podpisu

přihlášky ke studiu. Od té doby byli přátelé.

Harry tíhl k neřestem jako klášterní novicka ke

svému nebeskému ženichovi a rozhodně se

nezříkal náklonnosti osob, které disponovaly

možnostmi, jež byly jemu díky nezletilosti

odepřeny nebo k nimž měl sám o sobě ztížený

přístup. Hbitě přeřízl provázek, chvatně roztrhl

obal a vyňal kus papíru, na němž bylo

dřevorubeckou tužkou napsáno:

Milý Harry,

k tvejm 13. narozeninám přeju šecko nejlepčí a

posílám malou pozornosť. Třebas ti to teďka

přijde k ničemu, ale merčím, že za ňákej čas si

už bez týdle věcičky nebudeš umět svůj život

představyt.

Zdraví tě upřimně

tvůj kamerád

Reuben Hadrin

Harry se zájmem odstranil zbytek pevného

hnědého papíru a otevřel lepenkovou krabičku,

která se skrývala pod ním. Uvnitř se nacházela

podivná věc, zasazená v kostěném držátku;

mohlo by to být zrcátko, kdyby kulatá čočka

nevypadala jako zhotovená z mastku. Harry si

podržel předmět před obličejem a udělal do něj

několik vydařených grimas. Nic. Sundal si brýle, otřel je kapesníkem a zkusil to znovu. Výsledek byl stále stejný.

Zvláštní, pomyslel si Harry. K čemu je ta kravina vlastně dobrá? Nedokázal si vybavit jedinou situaci, kdy by se nemohl obejít bez kusu kamene zasazeného v dosti nevábně vypadající kosti, která při podrobnějším prozkoumání mírně zaváněla. Z jakéhopak zvířete je to asi uděláno? přemýšlel Harry. A je to vůbec ze zvířete? Už v prvním ročníku ho Hadrin zavedl na lesní hřbitov, kam se pochovávali nezdární studenti z neštovické akademie. Přesněji řečeno, Hadrin tvrdil, že jsou tam jen symbolické náhrobky, ale člověk nikdy neví. V Neštovicích je možné všechno.

Harry schoval věcičku zpátky do krabice a uložil ji na dno svého batohu se školními pomůckami. Tedy spíše s fiktivními pomůckami – kvůli utajení si studenti pocházející z trdlovských rodin nesměli brát na prázdniny žádné skutečné učebnice, a dokonce ani kouzelnou hůlku. Toto nařízení však většina studentů porušovala a případným komplikacím předcházela tak, že svou hůlku vydávali za součást sady Malý kouzelník a pro dodržení pravidel konspirace dokonce sem tam uspořádali pro své čaromocí neobdařené příbuzné večírek s ukázkou salónní magie, spočívající v tahání všelijakých těch šátečků a králíků z cylindrů podšitých červeným saténem.

Tohle se stalo před několika týdny. Nyní již prázdniny pomalu končily a Harry na podivný dárek od Hadrina pozapomněl. Strýc Vance s bratránkem Dooleyem se stále ještě nevrátili od lékaře. Když si paní Michaelsová vyzvedla malého Timmyho a obdarovala Harryho „za laskavost“ sáčkem lékořicových bonbónů, které Harry odjakživa nesnášel, tetička Pelagie si zhluboka povzdychla a pokusila se Harryho znovu pohladit po vlasech, což nesnášel ještě o něco víc než odpornou chuť pendreku. V poslední chvíli ucukl, takže tetiččina ruka sjela po největším listu pokojové rostliny, před níž Harry původně stál.

„Což kdybychom uspořádali malý večírek na oslavu?“ zeptala se teta a zamyšleně čechrala fíkus.

„Na oslavu čeho?“ podivil se Harry ode dveří. „Narozeniny jsem měl minulej měsíc, nanebevzetí panenky Marie snad slavěj jenom katolíci a o žádným jiným významným dnu za poslední tejden nevím!“

„Oslavíme tvé hrdinství při záchraně bratránka z jámy,“ pravila opatrně teta Pelagie. „Uspořádám zahradní párty!“

„Pro mě za mě,“ pokrčil Harry lhostejně rameny. „Jenom upozorňuju, že strejdovo slabý a levný pivo, co bylo v ledničce, se nedá pít a Marlborky kouří jenom kovbojové a teplouši!“

„Ale já...“ nadechla se teta, ale nebylo jí dopřáno dovést svou myšlenku do konce. V předsíni se rozdrnčel telefon. „To je pro tebe, Harry!“ zavolala, jakmile zdvihla sluchátko.

Harry se přiklátil k přístroji a vytrhl tetě sluchátko.

„No, prosim.“

„Tady Ben,“ ozvalo se na druhém konci drátu. „Sorry že volám na pevnou, ale došel mi kredit v mobilu a naši nechtěj ani slyšet o tom, že by mi pořídili další. Teď nejsou doma a náhodou zapomněli zamknout naši pevnou linku do trezoru.“

„Do trezoru?“ vykulil Harry překvapeně oči. „Vy máte telefon z platiny nebo co?“

„Ale ne,“ vysvětloval Ben. „Ale znáš to, naši nemají moc peněz a je nás doma devět dětí a každej má nějaký kamarády. Navíc Baruch jednou volal celej večer na erotický linky, a když pak přišel účet, tak tátu vyloženě vomejvali. Což taky nebylo moc dobrý, protože pak zas neměl prachy na nedoplatek za vodný a stočný.“

„Na erotický linky?“ zpozorněl Harry. „To jsem jednou zkoušel taky, akorát že jsem asi vytočil blbě číslo a dovolal se do čističky odpadních vod. Třikrát za sebou. Tak jsem toho nechal.“

„Baruch toho právě nenechal,“ konstatoval Ben. „A nenechal toho od devíti do šesti ráno. Táta z toho měl fakt málem smrt. Navíc to v jeho pokojíku nejmíň tejden páchlo tak, jako kdyby v tý tvý čističce pracoval. Ponořenej až po bradu. Ale kvůli tomu ti nevolám. Mám něco důležitýho.“

„Žhavý drby z Neštovic?“ pousmál se Harry.

„No, tohle bude asi něco vážnějšího,“ mínil Ben. „Dneska u nás doma padlo nejmíň pětkrát tvoje jméno. Naši se zamkli v ložnici a...“

„Počkej,“ přerušil ho Harry. „Ty chceš říct, že vaši, když si chtějí zašukat, používají mý jméno jako afrodisiakum nebo co? Není to trochu úchylný? Možná bych v takovým případě spoléhal spíš na Viagru!“

„Debile,“ sykl dotčeně Ben. „Zamkli se tam, aby nebylo slyšet, o čem si povídají. Ty věci, o kterejch mluvíš, naši dávno nedělají. Už takhle je nás doma jako psů.“

„Třeba používaj antikoncepci,“ namítl Harry.

„To těžko,“ oponoval Ben. „Táta je ze starý školy a trdlovský vynálezy fakt zrovna moc neuznává. U něj připadá v úvahu snad jenom přerušovaná soulož, ale když vidím, jak dlouho mu trvá, než přeruší jedno blbý výchovný kázání, vůbec se nedivím, že mám osm sourozenců.“

„Hele, ale nevoláš mi přece kvůli tomu, abys mi řek ́, jak to mají doma vaši se sexuální praxí, že ne?“ připomenul mu pro jistotu Harry.

„Jasně že ne, blbečku,“ souhlasil Ben. „Kdyby sis odpustil ty puberťácký narážky, už bych byl dávno u toho podstatnýho. Něco je ve vzduchu, Harry. Něco poměrně ošklivýho, podle toho, co jsem zaslechl.“

„A co jako? Popílek? Smog? Vlaštovky?“

„No, ono to asi nebude tak moc vtipný,“ zachmuřil se Ben. „Podle toho, co jsem slyšel, ti hrozí nějakej malér. Možná bys neměl jíst žádnej salám.“

„Tobě nejspíš přeskočilo,“ zasmál se Harry. „Proč bych neměl jíst salám? Abych nebyl tlustej? A co párek, párek můžu?“

„Chápu, že to zní blbě,“ povzdychl si Ben. „Ale o nějakým salámu naši mluvili a znělo to docela naléhavě.“

„Naléhat na salám nebudu, nejsem teplouš,“ culil se Harry. „A pokud jde o konzumaci, že jsi kámoš, slibuju ti, že dám každej kousek salámu, dřív než ho budu chtít jíst, napřed ochutnat psovi, jestli není otrávenej. Psa strejda s tetou nemaj, tak to budu testovat na bratránkovi.“

„Ty si z toho děláš srandu, Harry, ale na tvým místě bych to bral vážně,“ mínil Ben. „Naši nejsou žádný extra velký vtipálkové, to snad víš. Špicoval jsem uši, jak to jenom šlo, jakmile jsem prvně zaslech tvý jméno. Neměl jsem čas skočit si do kuchyně pro hrneček. Říkali něco o jídle, nejdřív guacamole, pak salám. A že by to pro tebe mohlo znamenat velký nebezpečí.“

„Mně to připadá jako pěkná pitomost,“ zašklebil se Harry na sluchátko. „Guacamole jsem v životě nejed. Sotva tuším, co to je. Nějakej salát?“

„Vím já?“ opáčil Ben. „Mně je akorát jasný, že to nejspíš nebude košer, protože v Jižní Americe se to Židama rozhodně nehemží. Ale kdyby ti to někdo náhodou nabízel, tak to nejez. Pro sichr. A salám taky ne. Salám vraždí, říkal náš tatík.“

„Podívej, Bene, já nechci bejt sprostej, ale mám dojem, že váš tatík by si měl zajít ke cvokaři,“ pravil Harry vážně. „Salám vraždí? Kde si myslí, že žiju? V Ústí nad Labem?“

„Já jsem tě varoval,“ odtušil Ben. „Dělej, jak myslíš. Jo, už máš podepsanej ten glejt, abys moh ve třeťáku chodit do Prasečinek?“

„A sakra,“ ulevil si Harry. Okamžitě mu došlo, co bylo v obálce se školním razítkem, která vzala za své při zahoření v jeho pokoji. Od třetího ročníku výš měli studenti z Neštovic povoleno navštěvovat v osobním volnu nedalekou vesnici s poněkud bizarním jménem

Prasečinky. Podle dávné legendy ji založil sám

velký Merlin a kupodivu to tak skutečně bylo.

Ono je to s legendami takové poněkud...

vachrlaté. O většině dávných historických

událostí neexistují písemné záznamy a ty, které

existují, vznikly stovky let poté, co mělo k dané

záležitosti dojít. Což logicky znamená, že zde

notně zapracovala nedokonalá lidská paměť a

smysl pro korekci drobných nedostatků v realitě.

Upřímně řečeno, téměř vše bylo úplně jinak, než

jak praví legendy nebo učebnice dějepisu. Dalo

by se říci, že učebnice dějepisu jsou vlastně jen

špatně napsané digesty z prvopočátků žánrů

science fiction a fantasy. Pokud se odborná

veřejnost smíchy plácá do kolen při četbě knih

Ericha von Dänikena, neumíte si ani představit,

jak mohutně by se musel smát třeba takový

Beda Ctihodný nebo Atilla, sám sebe nazývající

Bič boží, kdyby se jim dostala do rukou vaše

učebnice. Pokud by se trdlům někdy náhodou

podařilo sestrojit stroj času, prudce by se zvýšil

počet sebevražd mezi profesory historie,

archeology, etnology a podobnými profesemi;

tolik ostudy člověk s akademickým vzděláním

prostě nemůže unést. To by nebylo na jeden

kabát, ale na komplet celý šatník manželů

Beckamových, přičemž nezapomínejme na to, že

takový šatník u Beckhamů zabírá přibližně

stejnou plochu jako odletový terminál letiště

v Rijádu.

Merlin založil Prasečinky z prostého důvodu.

Zkrátka se strašlivě nudil. Uvědomte si, že

hovoříme o největším čarodějníkovi, jakého kdy

svět na zádech nosil. Takový čarodějník se

nutně musí nudit nejvíc ze všech lidí na světě,

daleko víc, než by se nudili obyvatelé sídliště

v Chánově na přednášce o novele trestního

zákoníku, kdyby na ni omylem přišli. Pro

největšího čarodějníka není nic problém. To

děsně otráví. Člověk potřebuje problémy jako

luční kvítí vláhu, jinak chřadne na těle i duchu.

Na tomto principu ostatně pracuje i vysoká

magie nadnárodních společností. Vytváření

problémů, které ve skutečnosti neexistují, je

ohromný byznys a mimoto také obsah

závěrečných zkoušek na všech čarodějnických

akademiích světa. Kdyby Bill Gates operační

systém Windows vytvořil, pravděpodobně by se stal vůbec nejúspěšnějším absolventem v historii; s přihlédnutím k tomu, že jej zcizil, je v top ten zatím stále na prvním místě člověk, který vymyslel celulitidu.

Prasečinky fungovaly dílem jako kouzelnický lunapark s neomezenými možnostmi, dílem jako prubířský kámen schopností jednoho každého čarodějníka, který sem zavítal. Díky mocné merlinovské magii byly perfektně chráněny před vnějším, trdlovským světem; pokud nějaký trdla náhodou zavítal do blízkosti vesnice, spatřil místo malebných domků a obřího ruského kola jen ohromnou, do nekonečna se táhnoucí kupu chlévské mrvy, která vypadala jako pravá, zaváněla jako pravá, a i kdyby si někdo náhodou dal tu práci a začal se v ní rýpat, nedorýpal by se k ničemu jinému než právě jen k hnoji. A pokud by snad někoho rozměry kupy překvapily natolik, že by o ní měl v úmyslu napsat do redakce National Geographic, měl by docela smůlu, neboť jakmile se trdla od kupy vzdálí natolik, aby si mohl sejmout z obličeje respirátor, okamžitě na její existenci zapomene.

Tradovalo se, že v Prasečinkách – nyní je vám

snad jasné, odkud tento název pochází a že

nemá dočista nic společného s night cluby ve

čtvrtích nevalné pověsti, kde se také dají vidět

věci, a tudíž je stejně tak zavádějící, jako

zavánějící – je Merlin stále přítomen, což byla

pravda. Potíž byla v tom, že nikdo přesně

nevěděl, kým v danou chvíli Merlin je. Mohl být

kýmkoli, čímkoli a kdekoli. Svým způsobem to

bylo zábavné a studenti se po léta radostně

přidávali k oficiálně nikdy nevyhlášené hře

„Čapni Merlina“, kterou od roku 1884 nikdo

nevyhrál a ten, kdo ji tehdy vyhrál, o tom ani

nevěděl. Ani ve snu by ho totiž nenapadlo, že

ten starý dědek, který vypadá ze všech lidí na

světě nejvíc jako Merlin, co močí v průjezdu za

hospodou do bedničky se shnilou zeleninou,

opravdu Merlin je.

Na tohle všechno se Harry ukrutně těšil.

Ovšem k návštěvě Prasečinek musel mít každý

nezletilý student podepsané povolení od rodičů

nebo zákonných zástupců. Což o to, teta se

strýcem by mu podepsali cokoli, pokud by jim to

k podpisu předložil, ale kýžený formulář vzal

definitivně za své a požádat o nový dost dobře nešlo. Během prázdnin obstarával veškerou administrativu v Neštovicích nevrlý školník Pinch, u něhož měl Harry nejeden vroubek.

„Já ten blbej formulář nemám,“ přiznal Harry do telefonu. „Omylem jsem ho zničil. Nedal by se sehnat náhradní?“

„To těžko,“ zamyslel se Ben. „Školní agenda je výhradně záležitostí Neštovic. Možná ve Štorcový v bazaru u starýho Leibowitze by mohl bejt teoreticky nějakej hlavičkovej papír s razítkem školy, ale ruku do ohně bych za to nedal.“

„Já bych ruku do ohně dal, kdybych věděl, že je v něm to povolení,“ povzdychl si Harry. „Jenže jsem to nevěděl. Dají mi nový, když si o něj řeknu?“

„Jo, to nevím,“ zrozpačitěl Ben. „Na tenhle papír každej student čeká jako na smilování boží, asi nikdo moc nepočítá s tím, že ho třeba nějakej lempl vezme a vytře si s ním zadek...“

„Moment,“ přerušil ho Harry. „Nic takovýho jsem neudělal. Byla to nehoda. Co mám teda podle tebe dělat?“

„No, mohl by sis nechat podepsat nějakej jinej papír,“ navrhl Ben. „Pak ve škole nějak schrastíme ten formulář a přešoupnem podpisy. Já je přešoupnu, až půjdu prvně do Prasečinek, protože tam se čarovat smí a nikdo to nehlídá. Je to možná maličko komplikovaný, ale furt lepší, než na sebe hnedka na začátku školního roku upozorňovat něčím, co by Angus nejspíš označil za trestuhodnou nedbalost.“

„Když myslíš,“ povzdychl si znovu Harry. „Tak díky, žes mi zavolal tu blbinu ohledně těch uzenin. Zrovna dneska máme večírek. Musím jít zkontrolovat uherák, jestli do něj náhodou někdo nestrčil ruční granát. Ahoj, Bene. Uvidíme se prvního září na nádraží.“

„Ahoj,“ rozloučil se s kamarádem Ben a ještě dlouho poté, co odložil sluchátko, stál nad aparátem a zadumaně se drbal na bradě. Možná měl říct Harrymu všechno, co věděl – ale čert ví, jestli by mu to vůbec věřil. Nejspíš by to bral jako pokračování vydařené anekdoty.

Jenže na celé té věci toho bylo vtipného jen pramálo.

Ben to přinejmenším tušil.

Harry pustil celou historku o vraždícím

salámu z hlavy a vrátil se do kuchyně, kde

tetička Pelagie právě krájela na plátky

mozarellu a prokládala ji na tácku kolečky

rajských jablíček.

Strýc Vance a bratránek Dooley se z nemocnice

vrátili až po sedmé hodině večer. Harry v tu

dobu seděl ve svém pokoji a vytvářel falešný

formulář, jehož podpisem získá student povolení

nosit u pasu meč v pochvě a kouřit v posteli.

O kouření s tetou už mluvil a s tím mečem to

přidal jen tak, aby to vypadalo vznešeněji. Navíc

to zapadalo do legend o neštovické akademii,

které si vymýšlel pro Dooleye, jenž po shlédnutí

filmové trilogie o Pánovi prstenů zbožňoval

cokoli, co vypadalo aspoň trochu středověce.

Nebo přesněji středozemsky. Na škole, kde

studoval Dooley, měli studenti povoleno nosit

u pasu maximálně tak kapesník, tudíž Harry

správně předpokládal, že pouhá zmínka o meči

vyvolá u bratránka další hysterický záchvat.

Když Harry sešel se svým lejstrem dolů do

obývacího pokoje, strýc právě sledoval televizní

zprávy. Harry letmo zachytil útržek hovoru televizního reportéra o nějakém arabském teroristovi, který uprchl z americké věznice v Guantanámu.

„To je dneska svět,“ povzdechl si Vance Donkey. „Někdy mám dojem, že mi ze všech těch atetnátníků kolem už straší na cimbuří. Zrovna nedávno jsem jel autobusem a proti mně si sednul takovej stařeček, dlouhý bílý fousy, slamáček, pěkně se usmíval. Úplnej kouzelnej dědeček. A já se najednou začal potit strachem, že má pod tím kloboukem bombu. Pro jistotu jsem si na noc vzal dvě ty bílý tabletky, co bere Dooley proti úzkosti.“

„Máš pravdu, miláčku,“ ozvala se z kuchyně teta Pelagie. „Je to hrůza, co se dnes děje.“

„No a právě kvůli tomu se u nás na škole zavedly nový bezpečnostní opatření,“ skočil jim do řeči Harry a natáhl se přes tetino rameno pro kostičku ementálu. „Tady to od vás potřebuju podškrábnout. Že jako můžu ve třeťáku nosit meč.“

„Meč?“ vypískl Dooley, který až do této chvíle nehnutě seděl v rohu kanape a mlčky objímal polštář. „Vy budete ve škole nosit meče?“

„Jasně,“ kývl souhlasně Harry. „Nechávali jsme si je před prázdninama udělat na zakázku. Já budu mít prima Sauronův meč, přesnou repliku, akorát trochu zmenšenej, aby se mi líp nosil.“

Dooley vstal a zamířil ke dveřím.

„Kampak, synáčku?“ otočila se za ním znepokojeně teta Pelagie.

„Do jámy!“ zavyl táhle Dooley. „Jakou má cenu takovejhle život? On bude nosit ve škole Sauronův meč, možná že k tomu bude mít i kostým, a já můžu tak akorát bolestně mečet, až mě budou spolužáci přivazovat za uši ke splachovadlu od záchoda! To není spravedlivý! Mám dvakrát takový IQ jako on a navíc jsem ještě čestnej a spravedlivej!“

„Jsi trouba,“ houkl na něj Harry. „Měl by ses už konečně smířit s tím, že jsi totální loser a nikdy se ti nepovede překročit svůj stín, vrženej na dlažbu nádvoří ve škole pro poloviční idioty!“

„Ale no tak, Dooley,“ přiskočila k synkovi teta Pelagie a láskyplně jej sevřela v náručí. „My ti s tatínkem taky koupíme meč. K Vánocům. Budeš si moct vybrat, jaký budeš chtít.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist