Kniha: Harry Potter a princ dvojí krve - J. K. Rowlingová

9

KAPITOLA PRVNÍ

Extra ministr

P

omalu se blížila půlnoc, ministerský předseda seděl ve

své pracovně sám a četl rozvleklé vnitřní sdělení, jež mu proplouvalo mozkem, aniž by v něm zanechávalosebemenší smysluplnou stopu. Čekal na  telefonát prezidenta jisté vzdálené země, netrpělivě přemítal, kdy ten zatracený chlap konečně zavolá, a úporně se snažil potlačit nepříjemnévzpomínky na  vleklý, únavný a  obtížný týden. Na  nic jiného už mu v hlavě prakticky nezbývalo místo. Čím víc se pokoušel soustředit na text, který držel v ruce, tím zřetelněji viděltriumfálně se usmívající obličej jednoho ze svých politických oponentů. Konkrétně šlo o oponenta, který právě toho dne vystoupil ve zprávách, nejen aby vypočítal všechny ty hrůzy, k  nimž v  uplynulém týdnu došlo (jako by snad bylo nutné je někomu připomínat), ale také aby vysvětlil, že za všechny, od první do poslední, nese odpovědnost vláda.

Ministerskému předsedovi stačilo jen pomysletna přednesená obvinění, aby mu stoupl krevní tlak, protože šloo obvinění veskrze nespravedlivá a nepravdivá. Jak u všech všudy

HARRY POTTER A PRINC DVOJÍ KRVE

10

měla asi jeho vláda zabránit zřícení toho mostu? Bylonestydaté pokoušet se lidem namluvit, že se na  mosty nevydává

dost peněz. Ten most sloužil necelých deset let a ani nejlepší

odborníci nedokázali vysvětlit, jak je možné, že se rozlomil

na  dva kusy, takže se z  něj tucet aut zřítil dolů do  hluboké

řeky. A jak se vůbec někdo opovažoval naznačit, že za ty dvě

odporné a v médiích věčně omílané vraždy může nedostatek

policistů? Nebo že měla vláda jaksi předvídat ten nečekaný

hurikán v  jihozápadní Anglii, který si vyžádal tolik obětí

na životech a takové hmotné škody? A byla to snad jeho chyba,

že jeden ze služebně mladších ministrů, Herbert Chorley, se

zrovna tento týden tak podivně rozhodl trávit od  nynějška

mnohem víc času v rodinném kruhu?

„Celou zemi zachvátila pochmurná nálada,“ učinil závěr jeho oponent a jen stěží dokázal zakrýt jasný úsměšek.

A  měl bohužel stoprocentně pravdu. Ministerský předseda to sám také cítil – lidé skutečně působili sklíčeněji než obvyk le. Dokonce i počasí bylo depresivní; všechny ty lezavě chladné mlhy uprostřed července... to by přece nemělo být, to není normální...

Otočil na druhou stránku sdělení, a když zjistil, jak jeještě dlouhé, vzdal se snahy je dočíst. Protáhl si ruce nad hlavou a  posmutněle se rozhlédl po  pracovně. Byla to útulná místnost s krásným mramorovým krbem ve stěně proti vysokým vysunovacím oknům, nyní pevně zavřeným kvůlineobvyklému venkovnímu chladu. Ministerský předseda se nepatrně otřásl, vstal, přešel k oknu a zahleděl se do řídké mlhy tlačící se ke sklu. A právě v tom okamžiku, když stál otočenk místnosti zády, se za ním ozvalo decentní odkašlání.

Ztuhl a nehybně hleděl do očí vlastnímu vyděšenémuvýrazu v tmavém skle. To odkašlání poznal, neslyšel je poprvé. Velice pomalu se otočil a podíval se do prázdné pracovny.

KAPITOLA PRVNÍ

11

„Prosím?“ řekl a snažil se, aby to vyznělo odhodlaněji, než se sám cítil.

Na  kratičkou chvíli zadoufal v  nemožné: že mu nikdo neodpoví. Okamžitě se však ozval zřetelný a rozhodný hlas, který působil dojmem, že předčítá předem připravené prohlášení. Vycházel – jak ministerský předseda věděl hned po tom prvním zakašlání – z úst drobného mužíka s žabím obličejem a  dlouhou stříbrnou parukou, který byl vyobrazen na  malé špinavé olejomalbě visící ve  vzdáleném koutě místnosti.

„Zpráva pro mudlovského ministerského předsedu. Je nezbytně nutné, abychom se sešli. Odpovězte prosím obratem. S úctou Popletal.“ Mužík na obraze se na ministerského předsedu tázavě zadíval.

„Ehm,“ zabručel ministerský předseda. „Poslyšte... tohle pro mne není právě nejvhodnější chvíle... Čekám totižzrovna telefon... od prezidenta –“

„To lze přeorganizovat,“ ujistil ho bez váhání portrét.

Naděje v  srdci ministerského předsedy pohasla. Přesně toho se obával.

„Mně ale doopravdy dost záleží na tom, abych sipromluvil –“

„Zařídíme to tak, že vám dnes pan prezident zapomene zavolat. Ozve se vám až zítra večer,“ slíbil mužík. „Buďte tak laskav a odpovězte panu Popletalovi ihned.“

„Já... no... tak dobrá,“ slabě povzdechl ministerský předseda. „Ano, ať Popletal přijde.“

Spěšně se vrátil ke stolu a cestou si narovnal kravatu. Jen co se posadil do  křesla a  nasadil výraz, o  němž doufal, že bude působit uvolněně a neohroženě, rozzářily sena prázdném roštu pod mramorovou krbovou římsou jasně zelené plameny. Pokoušel se ani mrknutím nedat najevopřekvapeHARRY POTTER A PRINC DVOJÍ KRVE

12

ní či nervozitu a sledoval, jak se v plamenech objevujetělnatý muž a  točí se kolem dokola jako káča. Po  několika vteřinách vylezl, z rukávů dlouhého úzce proužkovaného pláště

si na  poměrně zachovalý starožitný koberec setřásal popel

a v ruce svíral citronově zelenou buřinku.

„Á... pan ministerský předseda,“ pozdravil KorneliusPoletal a  vykročil kupředu s  nataženou rukou. „Moc rád vás zase vidím.“

Chtěl-li být ministerský předseda upřímný, opravdu mu nemohl jeho zdvořilost oplatit, proto raději zachoval mlčení. Ani trochu ho netěšilo, že Popletala vidí. Jeho příležitostné návštěvy mu samy o sobě nejen vysloveně drásaly nervy, ale navíc bývaly předzvěstí velice špatných zpráv. Kromě toho tentokrát Popletal vypadal více než zničeně. Byl hubenější, plešatější a bledší a jeho obličej působil ztrhaně. Podobnývýraz už ministerský předseda viděl ve tváři nejednohopolitika a nikdy to nevěstilo nic dobrého.

„Co pro vás mohu udělat?“ otázal se, krátce potřáslPopletalovi rukou a ukázal na nejnepohodlnější křeslo před svým stolem.

„Sám nevím, odkud bych měl začít,“ zahučel Popletal, přitáhl si křeslo blíž, posadil se a zelenou buřinku si položil na kolena. „To byl ale týden, hrůza...“

„Také jste měl mizerný týden, co?“ poznamenalministerský předseda koženě a  snažil se dát svým tónem najevo, že má dost vlastních starostí a nepotřebuje, aby k nim Popletal přidával ještě ty své.

„Ano, samozřejmě,“ přitakal Popletal, unaveným gestem si promnul oči a mrzoutsky po ministerském předsedovipošilhával. „Měl jsem stejně mizerný týden jako vy, paneministerský předsedo. Ten most v Brockdale... vraždy Bonesovéa Vanceové... a o té spoušti na jihozápadě raději ani nemluvím...“

KAPITOLA PRVNÍ

13

„Vy – totiž vaši – chci říct, vaši lidé snad měli – měli snad s tím vším... něco společného?“

Popletal po  ministerském předsedovi střelil nevlídným pohledem.

„Samozřejmě že měli,“ zavrčel. „Předpokládám, že vám došlo, co se děje?“

„No,“ zaváhal ministerský předseda.

Přesně tohle Popletalovo chování bylo důvodem, proč mu jeho návštěvy tak lezly na  nervy. Byl přece koneckonců ministerským předsedou a  nijak se mu nezamlouvalo, když si připadal jako nevědomý žáček. Jenže právě tak tomu bylo už od  prvního setkání s  Popletalem, k  němuž došlo hned ten večer, kdy byl do své funkce zvolen. Pamatoval si na to, jako by to bylo včera, a věděl, že ho tahle vzpomínka budepronásledovat až do smrti.

Stál tehdy sám právě v této pracovně a v duchu sivychutnával triumf, jehož dosáhl po  tolika letech toužebných snů a  plánování, když za  sebou přesně jako dnes večer zaslechl zakašlání. Otočil se a zjistil, že na něj mluví portrét tohomalého ošklivce a oznamuje mu, že se ho chystá navštívita představit se mu ministr kouzel.

Nejprve se přirozeně domníval, že se kvůli dlouhépředvolební kampani a stresu při samotných volbách zbláznil. Při pohledu na mluvící portrét se ho zmocnila nevýslovnáhrůza, která se ovšem vůbec nedala srovnat s tím, co cítil, když onen ohlášený čaroděj vyskočil z  krbu a  potřásl mu rukou. Nezmohl se na jediné slovo, když mu Popletal vlídněvysvětloval, že na celém světě dosud v utajení žijí čarodějkya kouzelníci. Zároveň ho také ujistil, že si s  nimi nemusí lámat hlavu, protože ministerstvo kouzel se hlásí k zodpovědnosti za celé kouzelnické společenství a stará se i o to, abynekouzelnické obyvatelstvo o  jeho existenci nemělo ani tušení. Je

HARRY POTTER A PRINC DVOJÍ KRVE

14

to, jak Popletal poznamenal, obtížná práce, která zahrnuje

všechno možné od vyhlašování pravidel zodpovědnéhopoužívání košťat až po opatření proti přemnožení draků(ministerský předseda si vzpomněl, že se při těchto slovech musel

chytit stolu, aby se mu nepodlomily nohy). Když Popletal

domluvil, otcovsky poklepal zkoprnělého ministerského

předsedu po rameni.

„Nedělejte si starosti,“ utěšoval ho, „nejspíš už mě v životě neuvidíte. Budu vás obtěžovat jedině v případě, že se na naší straně bude dít něco doopravdy vážného, něco, co by mohlo nějakým způsobem postihnout i mudly... Tedy, měl bych říct nekouzelnické obyvatelstvo. Jinak se řídíme zásadou žít a nechat žít. A musím říct, že vy se s tím vyrovnávátemnohem lépe než váš předchůdce. Ten se mě pokoušel vyhodit z okna, protože mě považoval za špatný vtip opozice.“

Po tomto sdělení ministerský předseda konečně našel hlas.

„Takže... takže to není žádný vtip?“

To byla jeho poslední zoufalá naděje.

„Ne,“ ujistil ho jemně Popletal. „Ne, obávám se, že není. Podívejte se.“

A proměnil čajový šálek ministerského předsedyv exotickou ještěrku.

„Ale...“ zaprotestoval užaslý ministerský předseda a  jen zíral, jak teď čajový šálek přežvykuje roh papíru s jehochystaným projevem, „ale proč... jaktože mi nikdo neřekl...?“

„Ministr či ministryně kouzel se ukazují pouze právě jmenovanému mudlovskému ministerskému předsedovi,“ vysvětlil Popletal a  zastrčil si hůlku do  saka. „Považujeme za nejlepší zachovávat utajení.“

„V  tom případě ovšem,“ vyhrkl ministerský předseda, „proč mě nevaroval někdo z mých předchůdců?“

Této otázce se Popletal nepokrytě zasmál.