načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Harry Potter a Kámen mudrců - ilustrované vydání - J. K. Rowlingová

Harry Potter a Kámen mudrců - ilustrované vydání
-13%
sleva

Kniha: Harry Potter a Kámen mudrců - ilustrované vydání
Autor:

Nové vydání příběhů čarodějnického učně Harryho, tentokrát bohatě vypravené ilustracemi Jima Kaye. Až do svých jedenáctých narozenin si o sobě Harry myslel, že je jen obyčejný ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  399 Kč 347
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
11,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 77.7%hodnoceni - 77.7%hodnoceni - 77.7%hodnoceni - 77.7%hodnoceni - 77.7% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015-10-03
Počet stran: 256
Rozměr: 210 x 248 mm
Úprava: 253 stran : barevné ilustrace
Vydání: Vydání osmé, v této podobě první
Spolupracovali: ilustroval Jim Kay
přeložil Vladimír Medek
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2015-41
ISBN: 9788000040394
EAN: 9788000040394
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Do svých jedenácti let žije Harry v rodině nevlídných, kouzlům zcela vzdálených příbuzných. Netuší, jak se k nim dostal a kdo byli jeho rodiče. Ale pak se začnou objevovat podivní lidé, tajemné dopisy... Harry je nečekaně pozván do úplně jiného světa, do školy, kterou mu bude mnohý čtenář závidět - i když se v ní hemží duchové, obrazy vystupují ze svých rámů, občas se objeví nějaký ten troll nebo tříhlavý Chloupek a oblíbený famfrpál taky není zrovna bezpečná hra. Navíc je třeba zachránit nejen záhadný balíček, ale i čest a slávu Nebelvíru - a to už za trochu toho strachu a rizika určitě stojí. Vzrušující chvíle prožije čtenář s jedenáctiletým Harrym a jeho spolužáky v kouzelnické škole v Bradavicích. První díl fantasy série s ilustracemi Jima Kaye.

Popis nakladatele

Nové vydání příběhů čarodějnického učně Harryho, tentokrát bohatě vypravené ilustracemi Jima Kaye. Až do svých jedenáctých narozenin si o sobě Harry myslel, že je jen obyčejný chlapec. Pak ale dostal soví poštou dopis, kterým byl zván ke studiu na prestižní soukromé Škole čar a kouzel v Bradavicích, a jeho život se rázem proměnil. Leccos se dozvídá o minulosti svých zemřelých rodičů, získá pár dobrých kamarádů, naučí se mistrovsky hrát famfrpál a kvůli Kameni mudrců podstoupí smrtelný souboj se zloduchem Voldemortem...

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
J. K. Rowlingová - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Harry Potter a Kámen mudrců - ilustrované vydání" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9

P

an a paní Dursleyovi z domu číslo čtyři

v Zobí ulici vždycky hrdě prohlašovali,

že jsou naprosto normální, ano, děkujeme za

optání. Byli opravdu poslední, od koho byste

čekali, že se zaplete do něčeho podivného

nebo záhadného, poněvadž takové nesmysly

zkrátka a dobře neuznávali.

Pan Dursley byl ředitelem fi rmy jménem

Grunnings, která vyráběla vrtačky. Byl to

vysoký, tělnatý chlapík, který neměl málem žádný krk, zato měl velice dlouhý knír.

Paní Dursleyová byla hubená blondýna

a krk měla skoro dvakrát delší než jiní lidé,

což se jí velice hodilo, poněvadž ho celéhodiny natahovala přes plot a slídila, co se

děje u sousedů. Dursleyovi měli malého

synka, který se jmenoval Dudley, a podlejejich názoru to byl ten nejúžasnější chlapec

na světě.

Dursleyovi měli všecko, co si přáli, přesto

však měli i své tajemství a ze všeho nejvíc

se báli, aby ho někdo neodhalil. Měli strach,

že by to snad vůbec nepřežili, kdyby se někdo

dozvěděl o Potterových. Paní Potterová byla

sestra paní Dursleyové, už několik let se však

neviděly; po pravdě řečeno, paní Dursleyová

předstírala, že žádnou sestru nemá, poněvadž

její sestra a ten budižkničemu, kterého sivzala za muže, se od Dursleyových lišili natolik,

že víc to ani nebylo možné. Dursleyovy jímala

hrůza při pomyšlení, co by řekli sousedé,kdyby se Potterovi ukázali u nich v ulici.Dursleyovi věděli, že Potterovi mají také maléhosynka, ale nikdy ho neviděli. Ten kluk byl další

KAPITOLA PRVNÍ

CHLAPEC, KTERÝ

ZU STAL NAZ IVU


10

HARRY POTTER A KÁMEN MUDRCŮ

důvod, proč o Potterovy ani trochu nestáli;neřáli si, aby se jejich Dudley s takovýmdítětem stýkal.

Když se onoho pošmourného, šedivého

úterý, kdy náš příběh začíná, pan a paní

Dursleyovi probudili, snad jenom zamračená obloha venku se zdála naznačovat, že po

celé zemi se zakrátko začnou dít podivné

a záhadné věci. Pan Dursley si brumlal sám

pro sebe, jak si do práce vybíral svounejošklivější kravatu; paní Dursleyová něcospokojeně žvatlala a potýkala se přitom svřískajícím Dudleym, aby ho dostala na dětskou

židličku.

Ani jeden, ani druhý si nevšiml velkého

puštíka, který proletěl kolem okna.

O půl deváté pan Dursley uchopil svouaktovku, líbnul paní Dursleyovou na tvář a pokusil se na rozloučenou políbit i Dudleyho, ale

nepodařilo se mu to, poněvadž ten měl zrovna

záchvat vzteku a házel müsli po stěnách.

„Máme to ale nezbedu,“ usmíval se blaženě

pan Dursley, když vycházel z domu. Nasedl

do auta a vycouval z příjezdové cesty k domu

číslo čtyři.

Už na rohu ulice postřehl první známkučehosi podivného – kočku, která si prohlížela

plán města. Pan Dursley si na okamžiknepři>


CHLAPEC, KTERÝ ZŮSTAL NAŽIVU

11

pustil, co to vlastně vidí, ale pak prudce otočil

hlavu dozadu a podíval se ještě jednou. Na

rohu Zobí ulice stála mourovatá kočka, ale

žádný plán města nikde neviděl. Co ho toproboha napadlo? Musel to být nějaký trik, který

mu vyvedlo světlo. Pan Dursley zamrkal

a upřeně se na kočku podíval, a ta mu upřený

pohled oplatila. Na rohu zahnul a vyjel

na hlavní silnici, nepřestával ji však sledovat

ve zpětném zrcátku. Kočka si teď četlatabulku, na které stálo Zobí ulice – ne, dívala se

na ni, poněvadž kočky přece nedovedou čísttabulky ani mapy. Pan Dursley se oklepal apustil kočku z hlavy, a jak jel do města, nemyslel

už na nic jiného než na velkou objednávku

na vrtačky, o které doufal, že ji toho dnedostane.

Hned na kraji města mu však vrtačkyvytlačilo z mysli něco jiného. Jak vězel vdopravní zácpě, která tu byla každý den, nemohl si

nevšimnout, že na ulici je spousta podivněoblečených lidí. Měli na sobě dlouhé pláště! Pan

Dursley nesnášel lidi, kteří se oblékali jinak

než ostatní – ty háby, jaké si teď na sebedokázali vzít ti mladí! Pomyslel si, že to je nejspíš

nějaká přihlouplá nová móda. Bubnoval prsty

na volantu a pak mu pohled sklouzl nahlouček oněch podivínů, kteří stáli velice blízko

a vzrušeně si mezi sebou šuškali. Pan Dursley

ke svému rozhořčení zjistil, že někteří z nich

už vůbec nejsou mladí; ano, tamhleten bylurčitě starší než on, a na sobě měl smaragdově

zelený plášť. Tomu se tedy říká odvaha! Náhle

mu však svitlo: onen bláznivý nápad mělnejspíš jen upoutat pozornost a ti lidé zřejmě

na něco vybírají... ano, je to jasné. Auta sekonečně pohnula z místa, a když o několik minut později pan Dursley dorazil na parkoviště

fi rmy Grunnings, myslel už zase na vrtačky.

Ve své kanceláři v devátém patře pan

Dursley sedával vždycky zády k oknu; kdyby

seděl jinak, nejspíš by ho toho rána stálo

o dost víc práce soustředit se na vrtačky.Takže on neviděl sovy, které za bílého dnepřeletovaly kolem, i když lidé dole na ulici je viděli;

ukazovali si na ně a s otevřenými ústy zírali,

jak jim nad hlavami sviští jedna za druhou.

Většina z nich až do té doby sovu neviděla ani

v noci. Pan Dursley nicméně prožil zcelanormální ráno, do kterého mu žádné sovynezasahovaly. Postupně seřval pět svých podřízených. Měl několik důležitých telefonických

hovorů, a zahulákal si i při nich. Byl ve velice

dobrém rozpoložení až do poledne, kdy si

usmyslel, že se trochu protáhne, zajde si do

pekařství na protější straně ulice a koupí si

tam něco k snědku.

Na lidi v dlouhých pláštích si vůbec nevzpomněl až do chvíle, kdy jich venku předpekařstvím uviděl celý houf. Jak procházel kolem, rozzlobeně si je změřil; nevěděl proč, ale

při pohledu na ně se cítil nesvůj. I tihle tady si

něco vzrušeně šuškali a pan Dursley neviděl

ani jedinou misku, do které by na něcovybírali. Když pak kolem nich procházel zpátky,

v ruce sáček s velkou koblihou,

zachytil několik slov z toho, co

právě říkali.


12

HARRY POTTER A KÁMEN MUDRCŮ

„Je to pravda, byli to Potterovi, tak jsem to

slyšel –“

„– ano, jejich syn, Harry –“

Pan Dursley zůstal stát, jako když do něj

hrom uhodí. Naráz ho zaplavil strach. Ještě se

ohlédl na šuškající podivíny, jako by jim chtěl

něco říct, ale pak to neudělal.

Přeběhl zpátky přes ulici a kvapně vyjel

do své kanceláře; vyštěkl na sekretářku, aby

ho nerušila, zvedl telefon a málem už stačil

vytočit své číslo domů, když si to rozmyslel.

Položil sluchátko zpátky, pohladil si knír

a uvažoval o tom... ale ne, chová se jakohluák. Potter přece nebylo nijak neobvyklépříjmení; byl si jist, že je celá spousta Potterových, kteří mají syna jménem Harry. Když

o tom teď uvažoval, nebyl si ani jist, že se jeho

synovec opravdu jmenuje Harry. Nikdy toho

chlapce neviděl. Možná že se jmenuje Harvey.

Nebo Harold. Neměl žádný důvod přidělávat

starosti paní Dursleyové, která se při každé

zmínce o své sestře vždycky tak rozčilila.Nijak jí to nevyčítal – kdyby on měl takovou

sestru... ale přece jen, ti lidé v dlouhýchpláštích...

To odpoledne ho stálo o hodně víc práce

soustředit se na vrtačky, a když v pět hodin

odpoledne vyšel z budovy, byl ještě takzabraný do svých starostí, že hned přede dveřmi

do někoho vrazil.

„Promiňte,“ zabručel, když se hubený stařík zapotácel a málem upadl. Trvalo několik

vteřin, než si pan Dursley uvědomil, že na sobě

má fi alový plášť. To, že ho málem porazili, jako

by staříka vůbec nevyvedlo z míry; naopak,

ve tváři se mu rozhostil široký úsměv apronesl skřípavým hlasem, při kterém se kolemjdoucí začali ohlížet: „Nijak se neomlouvejte,

milý pane, poněvadž dnes mě nemůže rozčilit

vůbec nic! Radujte se, poněvadž Vy-víte-kdo je

konečně pryč!

Dokonce i mudlové jako vy by mělioslavovat tenhle šťastný, přešťastný den!“

A stařík pana Dursleyho objal, přitiskl ho

k sobě a vzápětí byl tentam.

Pan Dursley zůstal stát, jako by ho někdo

přibil. Právě ho objal úplně cizí člověk!Uvědo>


CHLAPEC, KTERÝ ZŮSTAL NAŽIVU

13

Kočka se ani nepohnula, jenom se na něj

přísně podívala. Pan Dursley chvilku uvažoval,

jestli se kočky takhle chovají normálně.Zatímco se nutil ke klidu, otevřel si domovní dveře;

ještě pořád nehodlal manželce nic říkat.

Paní Dursleyová za sebou měla normální,

příjemný den. Během večeře mu podrobněvylíčila, jaké ta paní odvedle má problémy sdcerou a že se Dudley naučil říkat „Ne a ne!“. Pan

Dursley se snažil chovat normálně. KdyžDudleyho konečně uložili do postele, dorazil doobývacího pokoje ještě včas, aby si vyposlechlposlední zprávu večerních televizních novin.

„A nakonec, pozorovatelé ptáků po celé zemi

oznamují, že sovy se dnes všude chovaly velice

nezvykle. I když sovy normálně loví v noci a za

denního světla je jen zřídkakdo zahlédne, od

východu slunce byly spatřeny celé stovkytěchto ptáků, kteří létali všemi směry. Odbornícinejsou schopni vysvětlit, proč sovy tak náhlezměnily svůj denní režim –“ a hlasatel si dovolil

usmát se. „Je to opravdová záhada. A teď už má

slovo Jim McGuffi n s předpovědí počasí. Budou

dnes v noci padat z nebe další sovy, Jime?“

„Nazdar, Tede,“ zahlaholil meteorolog.

„O tom nic nevím, ale nebyly to jen sovy, kdo se

dnes choval prapodivně. Pozorovatelé z míst

tak vzdálených navzájem jako Kent, Yorkshire

a Dundee mi během dne telefonovali, že místo

deště, který jsem jim včera sliboval, vidělihotový liják meteorů! Možná že někdo začal

předčasně pálit ohně – ale na ty je čas ažpříští týden, vážení! Zato vám můžu slíbit, že dnes

v noci pršet bude.“ mil si také, že mu říkal mudla, ať už to bylo co chtělo. Úplně ho to vyvedlo z míry. Spěšnědošel k autu a vyrazil domů; doufal přitom, že to jsou jen výplody jeho představivosti, i když v něco takového ještě nikdy nedoufal, poněvadž představivost neschvaloval.

Jak zajížděl na příjezdovou cestu k číslu

čtyři, první, co uviděl – a to mu věrunezlepšilo náladu –, byla mourovatá kočka, kterouzahlédl toho dne ráno. Teď seděla na zídce jeho

zahrady. Byl si jist, že je to stejná kočka; měla

tytéž skvrny kolem očí.

„Všššc!“ sykl pan Dursley nahlas.


14

HARRY POTTER A KÁMEN MUDRCŮ

Pan Dursley strnule seděl v křesle.Meteory, které padaly po celé Británii? Sovy, které

létaly za bílého dne? Záhadné postavy vdlouhých pláštích všude, kam se jen podíval? Aještě ke všemu si šuškaly něco o Potterových...

Do obývacího pokoje vstoupila paní Dursleyová a přinesla dva šálky čaje. Takhle to

dál nešlo; musí jí něco říct. Nervózně si odkašlal. „Ehm – Petunie, miláčku – od svésestry v poslední době nemáš žádné zprávy, že?“

Jak očekával, paní Dursleyová se zatvářila

pobouřeně a rozzlobeně. Koneckonců, obvykle

se tvářili, že žádnou sestru nemá.

„Ne,“ ohradila se příkře. „Proč se ptáš?“

„Ve zprávách říkali podivné věci,“zamumlal pan Dursley. „Sovy... meteority... a veměstě dnes byla spousta lidí, kteří vypadali divně...“

„A co má být?“ utrhla se na něj paníDursleyová.

„No prostě mi jen napadlo... že možná... že

by to mohlo mít co dělat s... však víš... s tímjejich spolkem.“ Paní Dursleyová našpulenými

rty usrkávala čaj. Pan Dursley uvažoval, zda

se jí odváží říct, že přitom zaslechl i jménoPotter. Rozhodl se, že se toho neodváží. Místo toho

se zeptal, jak nejledabyleji dokázal: „Ten jejich syn – musí být přibližně stejně starý jako

Dudley, že?“

„Myslím, že ano,“ řekla paní Dursleyová

upjatě.

„Jak se vůbec jmenuje? Howard, že?“

„Harry. Ošklivé, tuctové jméno, jestli chceš

vědět, co si myslím.“

„Ano, jistě,“ řekl pan Dursley a srdce mu

v tu chvíli pokleslo až bůhvíkam. „Ano, úplně

s tebou souhlasím.“

Jak šli nahoru do ložnice, o celé záležitosti

se už ani slovem nezmínil. Zatímco paní Dursleyová byla v koupelně, pan Dursley sepřiplížil k oknu a chvíli civěl do zahrádky před domem. Kočka tam ještě pořád byla. Sledovala

teď pohledem celou Zobí ulici, jako by na něco

čekala.

Byly to jenom výplody jeho představivosti?

Nebo to všecko mohlo nějak souviset sPotterovými? Pokud ano... a pokud by vyšlo najevo,

že jsou s někým takovým příbuzní – nevěřil,

že by to dokázal snést.

Dursleyovi se uložili ke spánku. Paní Dursleyová usnula velice brzy, pan Dursley všakležel s otevřenýma očima a ještě si to všeckopřevracel v hlavě. Poslední, čím se utěšil, než usnul

také, byla jistota, že i kdyby se to Potterových

nějak týkalo, nemají žádný důvod, abyvyhledali jeho a paní Dursleyovou. Potterovi vědělivelice dobře, co si o nich dvou a o takových, jako

jsou oni, on a Petunie myslí. Nedokázal sipředstavit, jak by se on a Petunie mohli zaplést do

čehokoliv, co se snad dělo – zívl a otočil se na

druhý bok – jich se to dotknout nemohlo...

Jak nesmírně se mýlil!

Pan Dursley se v tu chvíli snad užpropadal do neklidného spánku, zato kočka na zdi

venku nejevila žádné známky ospalosti.Seděla tam nehybně jako socha a upřeně hleděla

na opačný konec Zobí ulice; za celou dobujedinkrát nezamrkala. Dokonce se nenaježila,


CHLAPEC, KTERÝ ZŮSTAL NAŽIVU

15

ani když v sousední ulici někdo přibouchldveře auta, ani když jí nad hlavou proletěly dvě

sovy. Po pravdě byla už málem půlnoc, když se

vůbec pohnula.

Na rohu, který kočka celou tu dobupozorovala, se vynořil jakýsi muž; zjevil se tak náhle

a potichu, až byste si mohli myslet, že snad

vyrostl ze země. Kočka zavrtěla ocasem azorničky se jí zúžily.

V Zobí ulici takového člověka ještě nikdy

neviděli. Byl vysoký, hubený a velice starý,soudě podle jeho stříbrných vlasů a vousů, dost

dlouhých, aby si je mohl zastrčit za opasek.

Na sobě měl dlouhý hábit, purpurový plášť,

který vláčel po zemi, a na nohou boty navysokém podpatku a s přezkami. Modré oči zapůlměsícovými brýlemi měl jasné a zářivé asvítily v nich malé jiskřičky, a nos měl velice dlouhý

a křivý, jako by ho kdysi měl aspoň dvakrátzlomený. Jmenoval se Albus Brumbál.

Albus Brumbál si zřejmě vůbecnepřipouštěl, že se právě ocitl v ulici, kde všecko od jeho

jména až po jeho vysoké boty bylo nevítané.

Přehraboval se v kapsách svého pláště, jako

když něco hledá. Zřejmě si však uvědomil, že

ho někdo pozoruje, poněvadž naráz zvedlhlavu a podíval se na kočku, která se na něj

z opačného konce ulice ještě pořád upřenědívala. Pohled na ni jako by ho z nějakéhodůvodu pobavil. Uchechtl se a zamumlal: „To jsem

si mohl myslet.“

Ve vnitřní kapse pláště našel, co hledal.

Vypadalo to jako stříbrný zapalovač. Otevřel

ho, pozvedl vzhůru a cvakl. Nejbližší pouliční

svítilna s tichým zapraskáním zhasla.Brumbál cvakl znovu, a další lampa zablikala apotemněla. Celkem dvanáctkrát cvaklZhasínadlem, až jediným světlem v celé ulici zůstaly

dva vzdálené maličké body jako dírky pošpendlíku: oči kočky, která ho pozorovala. Kdyby

teď kdokoliv vyhlédl z okna – dokonce i paní

Dursleyová, která měla oči jako trnky –,nedokázal by zjistit, co se to dole na chodníku děje.

Albus Brumbál zastrčil Zhasínadlo zpátky

do kapsy a zamířil k domu číslo čtyři; tam se

posadil na zídku vedle kočky. Nepodíval se

na ni, ale po chvilce ji oslovil.

„To je ale náhoda, že jsme se tu sešli,profesorko McGonagallová.“

Otočil se k mourovaté kočce a chtěl se na ni

usmát, ale nebyla tam už. Místo na kočku se

usmíval na dost přísně vyhlížející ženu, která

měla na nose hranaté brýle přesně téhožtvaru jako skvrny, jež zdobily kočku kolem očí.

Měla na sobě také plášť, ale smaragdovězelený, a černé vlasy stažené do tuhého uzlu. Bylo

na ní vidět, že je nazlobená.

„Jak jste zjistil, že jsem to já?“ zeptala se.

„Milá paní profesorko, v životě jsem neviděl kočku, která by seděla tak strnule.“

„Kdybyste celý den proseděl na zídce, byl

byste strnulý taky,“ odsekla profesorkaMcGonagallová.

„Celý den? Když jste přitom mohlaoslavovat? Cestou sem jsem viděl aspoň tucet hostin

a večírků.“

Profesorka McGonagallová rozmrzeleohrnula nos.


16

HARRY POTTER A KÁMEN MUDRCŮ

„To jistě, všichni dnes oslavují, já vím,“pronesla netrpělivě. „Člověk by si myslel, že budou

trochu opatrnější, ale ne – dokonce i mudlové si

všimli, že se něco děje. Bylo to v jejich zprávách.“ Pohodila hlavou ke ztemnělému oknu

obývacího pokoje u Dursleyových. „Slyšela jsem

to. Hejna sov... meteory... Tak úplně hloupí zase

nejsou. Museli si něčeho všimnout. Meteory až

dole v Kentu – vsadím se, že za to můžeDedalus Kopál. Tomu to nikdy zvlášť nezapalovalo.“

„Nemůžete jim to vyčítat,“ řekl Brumbál

laskavě. „Za posledních jedenáct let jsmedůvodů k oslavám měli věru málo.“

„Já vím,“ řekla profesorka McGonagallová

podrážděně. „Ale to ještě není důvod, abyztráceli rozum. Vždyť si počínají docelalehkomyslně, chodí po ulicích za bílého dne, dokonce si

ani nevezmou mudlovské oblečení, a šuškají

si, co kdo zaslechl.“

Úkosem vrhla na Brumbála ostrý pohled,

jako by doufala, že z něj vymámí aspoň něco,

ale on mlčel, takže pokračovala: „To by tedy

bylo ohromné, kdyby se mudlové právě toho

dne, kdy Vy-víte-kdo, jak se zdá, konečnězmizel, o nás všecko dozvěděli. Předpokládám, že

je opravdu pryč, Brumbále?“

„Rozhodně to tak vypadá,“ přikývl Brumbál. „Máme být zač vděční. Dala byste sicitronová cukrátka?“

„Cože?“

„Citronový drops. To je jeden z mudlovských

pamlsků, který mám docela rád.“

„Ne, děkuji,“ pronesla profesorkaMcGonagallová chladně, jako by si nemyslela, že je

vhodná chvíle na nějaké mudlovské pamlsky.

„Jak vám říkám, i pokud je Vy-víte-kdoopravdu pryč – “

„Milá paní profesorko, tak rozumná osoba

jako vy přece dokáže vyslovit jeho jméno?

Všechny ty nesmysly Vy-víte-s-kým – jedenáct

let jsem se snažil všechny přesvědčit, aby mu

říkali jeho skutečným jménem: Voldemort.“

Profesorka McGonagallová sebou trhla, ale

Brumbál, který zrovna odněkud vytahovalsáček citronových bonbonů, dělal, že si tohonevšiml. „Když pořád říkáme Vy-víte-kdo, jsou

z toho jen zmatky. Nikdy jsem nevidělnejmenší důvod, proč by někdo musel mít strach vyslovit Voldemortovo jméno.“

„Já vím, že vy ho nemáte,“ řekla profesorka

McGonagallová napůl podrážděně, napůl sobdivem. „Jenže u vás je to něco jiného. Všichni

vědí, že vy jste jediný, koho se Vy-víte – budiž,

Voldemort – bál.“

„To mi lichotíte,“ řekl Brumbál klidně.

„Voldemort měl schopnosti, které já nikdy mít

nebudu.“

„Jen proto, že jste příliš – jak bych to řekla –

příliš ušlechtilý, než abyste jich použil.“

„Dobře že je tu tma. Takhle jsem se nečervenal od chvíle, kdy mi madame Pomfreyová řekla, že se jí líbí mé nové klapky na

uši.“

Profesorka McGonagallová vrhla naBrumbála ostrý pohled a řekla: „Ty sovy nejsouvůbec nic proti pověstem, které se všuderozletěly. Víte, co všichni říkají? O tom, proč zmizel?

A co ho nakonec zastavilo?“


CHLAPEC, KTERÝ ZŮSTAL NAŽIVU

17

Zdálo se, že profesorka McGonagallovákonečně dospěla k tomu, o čem s ním chtělahovořit nejvíc, ke skutečnému důvodu, proč tu

celý den čekala na studené tvrdé zídce; ani

jako kočka, ani jako žena předtím Brumbála

neprobodla tak pronikavým pohledem jako

teď. Bylo nasnadě, že ať už „všichni“ říkají, co

chtějí, nehodlá tomu uvěřit, dokud jí toBrumbál nepotvrdí.

Ten si však právě vytahoval další citronový

bonbon a neodpověděl jí.

„Lidé totiž říkají,“ naléhala dál, „že včera

večer se Voldemort objevil v Godrikově dole.

Šel tam hledat Potterovy. A tvrdí se, že Lily

a James Potterovi jsou – jsou – že prý jsou

mrtví.“

Brumbál přikývl a profesorka McGonagallová zalapala po dechu.

„Lily a James... nemohu tomu uvěřit...nechtěla jsem tomu věřit... Ach, Albusi...“

Brumbál natáhl ruku a poklepal jí na rameno. „Já vím... já vím...“ řekl ztěžka.

Profesorce McGonagallové se třásl hlas,

ale pokračovala: „Jenže to není všecko. Říkají,

že se pokusil zabít i jejich syna, Harryho, ale

nedokázal to. Nedokázal toho malého chlapce

zabít. Nikdo neví proč ani jak, ale říkají, že

Voldemortova moc se nějak zhroutila, když

nedokázal zabít Harryho Pottera – a proto prý

zmizel.“

Brumbál zasmušile přikývl.

„Takže to je – je to pravda?“ zajíkala seprofesorka McGonagallová. „Po všem, co napáchal... kolik lidí zabil... a nedokázal zabítjednoho malého chlapce? Já jenom žasnu... že ho

právě tohle zastavilo... ale jak to pro všechno

na světě Harry přežil?“

„To se můžeme jen dohadovat,“ řeklBrumbál. „A možná se to nikdy nedozvíme.“

Profesorka McGonagallová vytáhlakrajkový kapesníček a otřela si s ním oči, zakryté

brýlemi. Brumbál důkladně popotáhl nosem,

vytáhl z kapsy zlaté hodinky a podíval se

na ně. Byly to prapodivné hodinky; mělydvanáct ručiček, ale nebyla na nich žádná čísla,

místo toho po obvodu ciferníku obíhalymaličké planety. Brumbál se v nich však zřejměvyznal, poněvadž je zastrčil zpátky do kapsy

a řekl: „Hagrid má zpoždění. Mimochodem,

předpokládám, že to on vám prozradil, že budu

tady?“

„Ano,“ přiznala profesorka McGonagallová. „A já naopak nepředpokládám, že byste mi

řekl, proč jste právě tady?“

„Jsem tu proto, abych Harryho předal jeho

tetě a strýci. Jsou to jediní příbuzní, které teď

má.“

„Snad nemyslíte – přece nemůžete myslet

ty lidi, co bydlí tady?“ vykřikla profesorka

McGonagallová. Naráz byla na nohou aukazovala na dům číslo čtyři. „Brumbále – tonemůžete! Sledovala jsem je celý den. Na celém

světě nenajdete jiné dva lidi, kteří by se od

nás tak lišili. A ten jejich kluk – viděla jsem,

jak kopal svou matku celou cestu až kdomovním dveřím a vřeštěl, aby mu dala bonbony.

A sem že by měl Harry Potter přijít a žít

tady?“


HARRY POTTER A KÁMEN MUDRCŮ

„Je to pro něj to nejlepší místo,“ řeklBrumbál pevně. „Až bude starší, jeho teta a strýc

mu budou moci všecko vysvětlit. Napsal jsem

jim dopis.“

„Dopis?“ opakovala profesorka McGonagallová chabým hlasem a posadila se zpátky

na zídku. „Vy si vážně myslíte, Brumbále, že

to všechno dokážete vysvětlit jedním dopisem? Ti lidé tady ho nikdy nepochopí! Bude

slavný – stane se z něj legenda – vůbec by mě

nepřekvapilo, kdyby se dnešnímu dni jednou

říkalo Den Harryho Pottera – o Harrym sebudou psát knihy – každé dítě v našem světě

bude znát jeho jméno!“

„Máte úplnou pravdu,“ řekl Brumbál avelice vážně hleděl přes své půlměsícové brýle.

„To by každému chlapci stačilo poplést hlavu.

Slavný ještě dřív, než se naučí chodit a mluvit!

Slavný díky něčemu, co si nebude anipamatovat! Copak nechápete, oč pro něj bude lepší,

když bude vyrůstat daleko od toho všeho – až

do doby, kdy to bude schopen přijmout?“


CHLAPEC, KTERÝ ZŮSTAL NAŽIVU

19

Profesorka McGonagallová otevřela ústa,

ale pak si to rozmyslela, polkla a řekla: „Ano –

ovšem, máte samozřejmě pravdu. Ale jak se

sem ten chlapec dostane, Brumbále?“ Zčistajasna si začala prohlížet jeho plášť, jako by si

myslela, že pod ním Harryho snad schovává.

„Přiveze ho Hagrid.“

„Myslíte – myslíte, že je moudré svěřitHagridovi něco tak důležitého?“

„Svěřil bych Hagridovi svůj vlastní život,“

řekl Brumbál.

„Neříkám, že nemá srdce na pravém místě,“ namítla profesorka McGonagallovázdráhavě, „ale nechtějte mi tvrdit, že neníneopatrný. Má sklon k... co to bylo?“

Ticho kolem nich protrhlo jakési vzdálené

burácení a s každým okamžikem sílilo,zatímco Brumbál a profesorka se rozhlíželi po ulici

sem tam, odkud se vynoří světla nějakéhovozidla. Pak už se onen zvuk změnil v hlasitý

řev a oba vzhlédli vzhůru; v tu chvíli se z nebe

snesla obrovská motorka a přistála navozovce před nimi.

Motorka byla obrovská, ovšem proti muži,

který na ní rozkročmo seděl, vlastně úplná

nicka. Byl málem dvakrát vyšší než normální

lidé a přinejmenším pětkrát širší. Byl prostě

takový hromotluk, že se to ani nepatřilo, apůsobil divoce – skoro celý obličej mu zakrývaly

štětiny ježatých černých vlasů a vousů, dlaně

měl jako víka od popelnic a jeho nohy vkožených botách připomínaly delfíní mláďata.

V obrovských svalnatých pažích držel malý

uzlík.

„Hagrid,“ vydechl Brumbál s úlevou vhlase. „Konečně. A kde jste vzal tu motorku?“

„Pučil jsem si ji, pane profesore,“ vysvětlil

obr a přitom z ní opatrně slezl. „Pučil mně ji

mladej Sirius Black. Takže tady vám ho vezu,

pane.“

„Neměl jste tam žádné problémy?“

„Ne, pane – dům byl skoro úplně zničenej,

ale malýho jsem dostal ven eště dřív, než se

tam začli hemžit mudlové. Usnul, když jsme

letěli nad Bristolem.“

Brumbál a profesorka McGonagallová se

shýbli k uzlíčku pokrývek. Uvnitř, takže ho

sotva bylo vidět, ležel malý chlapec a tvrdě

spal. Pod čupřinou vlasů černých jako uhel,

která mu spadala do čela, spatřili sečnou

ránu podivného tvaru, která ze všeho nejspíš

připomínala blesk.

„Takže tam ho...?“ šeptla profesorka McGonagallová.

„Ano,“ přisvědčil Brumbál. „Ta jizva mu

zůstane na celý život.“

„Nemůžete s tím něco udělat, Brumbále?“

„I kdybych mohl, neudělal bych to. Jizvy

jsou občas k užitku. Já sám mám nad levým

kolenem jizvu, na které je dokonalý plánlondýnského metra. Dejte mi toho mrňouse,Hagride – bude dobře, když to vyřídíme co nejdřív.“

Brumbál vzal Harryho do náruče a zamířil

k domu Dursleyových.

„Můžu – můžu se s ním rozloučit, pane?“

zeptal se Hagrid.


HARRY POTTER A KÁMEN MUDRCŮ

Pak sklonil k Harrymu velkou střapatou

hlavu a dal mu pusu, při které ho muselcelého poškrábat. Vzápětí zaskučel jak poraněný

pes.

„Pssst,“ sykla profesorka McGonagallová,

„vzbudíte mudly!“

„Ne-nezlobte se,“ vzlykl Hagrid, vytáhlvelký ušpiněný kapesník a zabořil do něj tvář.

„Když já to prostě neunesu – Lily a James,

voba dva po smrti – a chudák Harry, teď má

žít u mudlů –“

„Ano, ano, všechno je to velice smutné, ale

ovládejte se, Hagride, nebo nás objeví,“vyzvala ho šeptem profesorka McGonagallová anejistě ho popleskala po paži, zatímco Brumbál

překročil nízkou zahradní zídku a došel kdomovním dveřím. Šetrně položil Harryho

na práh, vytáhl z kapsy pláště dopis, zastrčil

ho mezi chlapcovy přikrývky a vrátil se zpět

k ostatním. Dobrou minutu tam všichni tři

stáli a dívali se na malý uzlíček před sebou;

Hagridovi to cukalo rameny, profesorka McGonagallová zběsile pomrkávala a jiskřičky,

které Brumbálovi obvykle svítily v očích, jako

by vyhasly.

„To bychom tedy měli,“ řekl Brumbál konečně. „Tady už nemáme co pohledávat. Můžeme klidně jít a připojit se k oslavám.“

„Jo,“ řekl Hagrid přiškrceným hlasem. „Já

vodvezu tu motorku zpátky Siriusovi. Brou

noc, paní profesorko – a vám taky, paneprofesore.“

Otřel si uslzené oči rukávem kazajky, vyhoupl se na motorku a našlápl ji; stroj sevznesl s hlasitým řevem do vzduchu a zmizel

ve tmě.


CHLAPEC, KTERÝ ZŮSTAL NAŽIVU

„Počítám, že se brzy uvidíme, paníprofesorko,“ řekl Brumbál a kývl jí na pozdrav.Profesorka McGonagallová se místo odpovědi vysmrkala.

Brumbál se otočil a vydal se ulicí zpátky.

Na rohu se zastavil a vytáhl stříbrné Zhasínadlo. Cvakl jím jen jednou, a do pouličních

lamp se v okamžení vrátilo dvanáct svítících

koulí; Zobí ulice se naráz rozzářila oranžovým světlem a Brumbál ještě stačil zahlédnout mourovatou kočku, která právězahýbala za roh na opačném konci. Dokázal také

rozeznat uzlíček přikrývek na prahu předčíslem čtyři.

„Mnoho štěstí, Harry,“ zamumlal. Pak se

otočil na podpatku, zašustil pláštěm a byl

pryč.

Potom už opět jen lehký vánek rozechvíval

úhledně zastřižené živé ploty v Zobí ulici,která tu ležela pod inkoustovou oblohou tichá

a spořádaná; bylo to poslední místo na světě,

kde byste čekali, že se stane něcoohromujícího. Harry Potter se převrátil ve svých přikrývkách, ale neprobudil se. Malou ručkou

stiskl dopis, který ležel vedle něj, a spal dál.

Nevěděl, že je jiný než ostatní, nevěděl, že

je slavný, nevěděl, že za několik málo hodin

ho probudí výkřik paní Dursleyové, až otevře

domovní dveře, aby postavila ven lahve od

mléka, ani že příštích několik týdnů ho jeho

bratránek Dudley nepřestane pošťuchovat

a štípat... Ani nemohl tušit, že právě v tuchvíli lidé, kteří se potajmu sešli po celé zemi,

zdvihají sklenky a tlumeným hlasem mupřiíjejí: „Na zdraví Harryho Pottera – chlapce,

který zůstal naživu!“




Joanne K. Rowlingová

JOANNE ROWLINGOVÁ


31. 7. 1965

Joanne Rowlingová je britská spisovatelka.

Narodila se v Yate v Anglii a vyrůstala v Chepstow, kam chodila na základní školu. Na univerzitě v Exeteru studovala francoužštinu a klasické předměty, součástí studií byl rok v Paříži. Po škole se přestěhovala do Londýna, kde žačala pracovat, mezi jinými je zmiňováno hlavně její působení u Amnesty International. Několik let žila v Portugalsku, kde působila jako učitelka angličtiny. Zde se také vdala a z krátkého manželství se narodila dcera. Po rozvodu se vrátila se do Edinburghu, kde skončila jako nezaměstnaná na sociálních dávkách. Zvrat v jejím životě přineslo v roce 1997 vydání první knihy o Harrym Potterovi a během pěti let se z chudé ženy stala multimilionářkou.
V roce 2001 se podruhé vdala za Dr. Neila Murraye a později se jim narodily další dvě děti. Rodina žije převážně ve Skotsku.
Rowlingová se kromě psaní věnuje charitativním činnostem, podporuje nejrůznější nadace, velkou část peněz dává dětem a na výzkum roztroušené sklerózy, na kterou zemřela její matka. Za svá díla získala mnoho ocenění a v souvislosti se sérií o Harrym Potterovi také vedla několika soudních sporů. Knihy o Potterovi zaznamenaly obrovský úspěch po celém světě a byly zfilmovány.

Legendární příběhy z magického světa prolínajícího se s naším reálným není třeba dlouze představovat. Hlavními hrdiny je parta dětí se zázračnými schopnostmi, které se sejdou v prvním ročníku čarodějnické školy v Bradavicích. Zpočátku poměrně nevinná dobrodružství nabývají na vážnosti a pomalu dospívající hrdinové nakonec musí stanout v boji o záchranu kouzelnického světa. Knih bylo napsáno celkem 7 - Harry Potter a Kámen mudrců (Harry Potter and the Philosopher´s stone, 1997), Harry Potter a tajemná komnata (Harry Potter and the Chamber of Secrets, 1998), Harry Potter a vězeň z Azkabanu (Harry Potter and the Prisoner of Azkaban, 1999), Harry Potter a ohnivý pohár (Harry Potter and the Goblet of Fire, 2000), Harry Potter a Fénixův řád (Harry Potter and the Order of the Phoenix, 2003), Harry Potter a princ dvojí krve (Harry Potter and the Half-Blood Prince, 2005) a Harry Potter a relikvie smrti (Harry Potter and the Deathly Hallows, 2007).
V souvislosti s těmito příběhy napsala Rowlingová tři doplňkové knihy, o kterých se v románech zmiňuje. Fantastická zířata a kde je najít (Fantastic Beasts and Where to Find Them, 2001) je bestiář z předmětu o kouzelných tvorech ve škole v Bradavicích. Famfrpál v průběhu věků (Quiddith Through The Ages, 2001) popisuje nejoblíběnější čarodějnickou týmovou hru na létajích košťatech. A konečně Bajky barda Beedleho (The Tales Of Beedle the Bard, 2008) je soubor pohádek pro kouzelnické děti.
Rowlingová napsala také jeden román pro dospělé - Prázdné místo (The Casual Vacancy, 2012). Je to příběh z anglického venkovského maloměsta, které se po náhlé smrti jednoho z radních dostane do žádnými zbraněmi neopovrhujícho boje o volné křeslo. V brilantně napsaném románu, který popisuje charaktery lidí, jejich slabosti, touhy a vášně, najdeme zcela odhalené ty stránky každodenního života, které se někdy raději snažíme nevidět.
Joanne Rowlingová je pod pseudonymem Robert Galbraith autorkou zatím dvou kriminálních románů - Volání kukačky (The Cuckoo´s Calling, 2013) a Hedvábník (The Silkworm, 2014). Jejich hrdinou je válečný veterán z Afganistánu Cormoran Strike, který opustil armádu po těžkém zranění s doživotními následky a po návratu do Londýna se stal obtížně se protloukajícím soukromým detektivem. Příběhy jsou propracované a napínavé, zápletky zajímavé a úspěch u čtenářů předpovídá další pokračování.

Při filmové adaptaci knih o Harrym Potterovi byla Rowlingová velmi nekompromisní a ovlivnila spoustu značně důležitých rozhodnutí, například včetně toho, že se bude točit v Anglii s britskými herci a ne v Americe, jak si přáli producenti.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist