načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Harry Potter a Kámen mudrců - ilustrované vydání - J.K. Rowlingová; Jim Kay

  > > > > Harry Potter a Kámen mudrců  

Kniha: Harry Potter a Kámen mudrců - ilustrované vydání
Autor: ;

Nové vydání příběhů čarodějnického učně Harryho, tentokrát bohatě vypravené ilustracemi Jima Kaye. Až do svých jedenáctých narozenin si o sobě Harry myslel, že je jen obyčejný ...
Titul je skladem 3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  325
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  399 Kč
19%
naše sleva
10,8
bo za nákup

hodnoceni - 77.7%hodnoceni - 77.7%hodnoceni - 77.7%hodnoceni - 77.7%hodnoceni - 77.7% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Rok vydání: 2015-10-03
Počet stran: 256
Rozměr: 210 x 248 mm
Úprava: 253 stran : barevné ilustrace
Vydání: Vydání osmé, v této podobě první
Spolupracovali: ilustroval Jim Kay
přeložil Vladimír Medek
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
Umístění v žebříčku: 167. nejprodávanější kniha za poslední měsíc
Doporučená novinka pro týden: 2015-41
ISBN: 9788000040394
EAN: 9788000040394
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nové vydání příběhů čarodějnického učně Harryho, tentokrát bohatě vypravené ilustracemi Jima Kaye. Až do svých jedenáctých narozenin si o sobě Harry myslel, že je jen obyčejný chlapec. Pak ale dostal soví poštou dopis, kterým byl zván ke studiu na prestižní soukromé Škole čar a kouzel v Bradavicích, a jeho život se rázem proměnil. Leccos se dozvídá o minulosti svých zemřelých rodičů, získá pár dobrých kamarádů, naučí se mistrovsky hrát famfrpál a kvůli Kameni mudrců podstoupí smrtelný souboj se zloduchem Voldemortem...

Kniha je zařazena v kategoriích
J.K. Rowlingová; Jim Kay - další tituly autora:
Harry Potter a prokleté dítě Harry Potter a prokleté dítě
Rowlingová, Joanne K.
Cena: 366 Kč
Harry Potter a Tajemná komnata - ilustrované vydání Harry Potter a Tajemná komnata
Rowlingová, J.K.
Cena: 365 Kč
Fantastická zvířata a kde je najít - původní scénář Fantastická zvířata a kde je najít
Rowlingová, Joanne K.
Cena: 296 Kč
Bajky barda Beedleho Bajky barda Beedleho
Rowlingová, J.K.
Cena: 211 Kč
Harry Potter a vězeň z Azkabanu - ilustrované vydání Harry Potter a vězeň z Azkabanu
Rowlingová, J.K.
Cena: 365 Kč
Harry Potter a Ohnivý pohár Harry Potter a Ohnivý pohár
Rowlingová, J.K.
Cena: 381 Kč
Harry Potter and the Prisoner of Azkaban Harry Potter and the Prisoner of Azkaban
Rowlingová, Joanne K.; Kay, Jim
Cena: 764 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Harry Potter a Kámen mudrců - ilustrované vydání" mají také často zájem o tyto tituly:
Harry Potter a Tajemná komnata Harry Potter a Tajemná komnata
Rowlingová, J.K.
Cena: 254 Kč
Babička drsňačka Babička drsňačka
Walliams, David
Cena: 211 Kč
StarDance ...když hvězdy tančí StarDance ...když hvězdy tančí
Holubová, Bohuslava; Onder, Jan;
Cena: 533 Kč
Vyzvědačka Vyzvědačka
Coelho, Paulo
Cena: 202 Kč
Hledání Aljašky Hledání Aljašky
Green, John
Cena: 239 Kč
Anna (Jaký bude rok 2082?) Anna (Jaký bude rok 2082?)
Gaarder, Jostein
Cena: 84 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9
P
an a paní Dursleyovi z domu číslo čtyři
v Zobí ulici vždycky hrdě prohlašovali,
že jsou naprosto normální, ano, děkujeme za
optání. Byli opravdu poslední, od koho byste
čekali, že se zaplete do něčeho podivného
nebo záhadného, poněvadž takové nesmysly
zkrátka a dobře neuznávali.
Pan Dursley byl ředitelem fi rmy jménem
Grunnings, která vyráběla vrtačky. Byl to
vysoký, tělnatý chlapík, který neměl
málem žádný krk, zato měl velice dlouhý knír.
Paní Dursleyová byla hubená blondýna
a krk měla skoro dvakrát delší než jiní lidé,
což se jí velice hodilo, poněvadž ho celé
hodiny natahovala přes plot a slídila, co se
děje u sousedů. Dursleyovi měli malého
synka, který se jmenoval Dudley, a podle
jejich názoru to byl ten nejúžasnější chlapec
na světě.
Dursleyovi měli všecko, co si přáli, přesto
však měli i své tajemství a ze všeho nejvíc
se báli, aby ho někdo neodhalil. Měli strach,
že by to snad vůbec nepřežili, kdyby se někdo
dozvěděl o Potterových. Paní Potterová byla
sestra paní Dursleyové, už několik let se však
neviděly; po pravdě řečeno, paní Dursleyová
předstírala, že žádnou sestru nemá, poněvadž
její sestra a ten budižkničemu, kterého si
vzala za muže, se od Dursleyových lišili natolik,
že víc to ani nebylo možné. Dursleyovy jímala
hrůza při pomyšlení, co by řekli sousedé,
kdyby se Potterovi ukázali u nich v ulici.
Dursleyovi věděli, že Potterovi mají také malého
synka, ale nikdy ho neviděli. Ten kluk byl další
KAPITOLA PRVNÍ
CHLAPEC, KTERÝ
ZU STAL NAZ IVU





10
HARRY POTTER A KÁMEN MUDRCŮ
důvod, proč o Potterovy ani trochu nestáli;
nepřáli si, aby se jejich Dudley s takovým
dítětem stýkal.
Když se onoho pošmourného, šedivého
úterý, kdy náš příběh začíná, pan a paní
Dursleyovi probudili, snad jenom
zamračená obloha venku se zdála naznačovat, že po
celé zemi se zakrátko začnou dít podivné
a záhadné věci. Pan Dursley si brumlal sám
pro sebe, jak si do práce vybíral svou
nejošklivější kravatu; paní Dursleyová něco
spokojeně žvatlala a potýkala se přitom s
vřískajícím Dudleym, aby ho dostala na dětskou
židličku.
Ani jeden, ani druhý si nevšiml velkého
puštíka, který proletěl kolem okna.
O půl deváté pan Dursley uchopil svou
aktovku, líbnul paní Dursleyovou na tvář a
pokusil se na rozloučenou políbit i Dudleyho, ale
nepodařilo se mu to, poněvadž ten měl zrovna
záchvat vzteku a házel müsli po stěnách.
„Máme to ale nezbedu,“ usmíval se blaženě
pan Dursley, když vycházel z domu. Nasedl
do auta a vycouval z příjezdové cesty k domu
číslo čtyři.
Už na rohu ulice postřehl první známku
čehosi podivného – kočku, která si prohlížela
plán města. Pan Dursley si na okamžik nepři-





CHLAPEC, KTERÝ ZŮSTAL NAŽIVU
11
pustil, co to vlastně vidí, ale pak prudce otočil
hlavu dozadu a podíval se ještě jednou. Na
rohu Zobí ulice stála mourovatá kočka, ale
žádný plán města nikde neviděl. Co ho to
proboha napadlo? Musel to být nějaký trik, který
mu vyvedlo světlo. Pan Dursley zamrkal
a upřeně se na kočku podíval, a ta mu upřený
pohled oplatila. Na rohu zahnul a vyjel
na hlavní silnici, nepřestával ji však sledovat
ve zpětném zrcátku. Kočka si teď četla
tabulku, na které stálo Zobí ulice – ne, dívala se
na ni, poněvadž kočky přece nedovedou číst
tabulky ani mapy. Pan Dursley se oklepal a
pustil kočku z hlavy, a jak jel do města, nemyslel
už na nic jiného než na velkou objednávku
na vrtačky, o které doufal, že ji toho dne
dostane.
Hned na kraji města mu však vrtačky
vytlačilo z mysli něco jiného. Jak vězel v
dopravní zácpě, která tu byla každý den, nemohl si
nevšimnout, že na ulici je spousta podivně
oblečených lidí. Měli na sobě dlouhé pláště! Pan
Dursley nesnášel lidi, kteří se oblékali jinak
než ostatní – ty háby, jaké si teď na sebe
dokázali vzít ti mladí! Pomyslel si, že to je nejspíš
nějaká přihlouplá nová móda. Bubnoval prsty
na volantu a pak mu pohled sklouzl na
hlouček oněch podivínů, kteří stáli velice blízko
a vzrušeně si mezi sebou šuškali. Pan Dursley
ke svému rozhořčení zjistil, že někteří z nich
už vůbec nejsou mladí; ano, tamhleten byl
určitě starší než on, a na sobě měl smaragdově
zelený plášť. Tomu se tedy říká odvaha! Náhle
mu však svitlo: onen bláznivý nápad měl
nejspíš jen upoutat pozornost a ti lidé zřejmě
na něco vybírají... ano, je to jasné. Auta se
konečně pohnula z místa, a když o několik
minut později pan Dursley dorazil na parkoviště
fi rmy Grunnings, myslel už zase na vrtačky.
Ve své kanceláři v devátém patře pan
Dursley sedával vždycky zády k oknu; kdyby
seděl jinak, nejspíš by ho toho rána stálo
o dost víc práce soustředit se na vrtačky.
Takže on neviděl sovy, které za bílého dne
přeletovaly kolem, i když lidé dole na ulici je viděli;
ukazovali si na ně a s otevřenými ústy zírali,
jak jim nad hlavami sviští jedna za druhou.
Většina z nich až do té doby sovu neviděla ani
v noci. Pan Dursley nicméně prožil zcela
normální ráno, do kterého mu žádné sovy
nezasahovaly. Postupně seřval pět svých
podřízených. Měl několik důležitých telefonických
hovorů, a zahulákal si i při nich. Byl ve velice
dobrém rozpoložení až do poledne, kdy si
usmyslel, že se trochu protáhne, zajde si do
pekařství na protější straně ulice a koupí si
tam něco k snědku.
Na lidi v dlouhých pláštích si vůbec
nevzpomněl až do chvíle, kdy jich venku před
pekařstvím uviděl celý houf. Jak procházel
kolem, rozzlobeně si je změřil; nevěděl proč, ale
při pohledu na ně se cítil nesvůj. I tihle tady si
něco vzrušeně šuškali a pan Dursley neviděl
ani jedinou misku, do které by na něco
vybírali. Když pak kolem nich procházel zpátky,
v ruce sáček s velkou koblihou,
zachytil několik slov z toho, co
právě říkali.





12
HARRY POTTER A KÁMEN MUDRCŮ
„Je to pravda, byli to Potterovi, tak jsem to
slyšel –“
„– ano, jejich syn, Harry –“
Pan Dursley zůstal stát, jako když do něj
hrom uhodí. Naráz ho zaplavil strach. Ještě se
ohlédl na šuškající podivíny, jako by jim chtěl
něco říct, ale pak to neudělal.
Přeběhl zpátky přes ulici a kvapně vyjel
do své kanceláře; vyštěkl na sekretářku, aby
ho nerušila, zvedl telefon a málem už stačil
vytočit své číslo domů, když si to rozmyslel.
Položil sluchátko zpátky, pohladil si knír
a uvažoval o tom... ale ne, chová se jako
hlupák. Potter přece nebylo nijak neobvyklé
příjmení; byl si jist, že je celá spousta
Potterových, kteří mají syna jménem Harry. Když
o tom teď uvažoval, nebyl si ani jist, že se jeho
synovec opravdu jmenuje Harry. Nikdy toho
chlapce neviděl. Možná že se jmenuje Harvey.
Nebo Harold. Neměl žádný důvod přidělávat
starosti paní Dursleyové, která se při každé
zmínce o své sestře vždycky tak rozčilila.
Nijak jí to nevyčítal – kdyby on měl takovou
sestru... ale přece jen, ti lidé v dlouhých
pláštích...
To odpoledne ho stálo o hodně víc práce
soustředit se na vrtačky, a když v pět hodin
odpoledne vyšel z budovy, byl ještě tak
zabraný do svých starostí, že hned přede dveřmi
do někoho vrazil.
„Promiňte,“ zabručel, když se hubený
stařík zapotácel a málem upadl. Trvalo několik
vteřin, než si pan Dursley uvědomil, že na sobě
má fi alový plášť. To, že ho málem porazili, jako
by staříka vůbec nevyvedlo z míry; naopak,
ve tváři se mu rozhostil široký úsměv a
pronesl skřípavým hlasem, při kterém se
kolemjdoucí začali ohlížet: „Nijak se neomlouvejte,
milý pane, poněvadž dnes mě nemůže rozčilit
vůbec nic! Radujte se, poněvadž Vy-víte-kdo je
konečně pryč!
Dokonce i mudlové jako vy by měli
oslavovat tenhle šťastný, přešťastný den!“
A stařík pana Dursleyho objal, přitiskl ho
k sobě a vzápětí byl tentam.
Pan Dursley zůstal stát, jako by ho někdo
přibil. Právě ho objal úplně cizí člověk! Uvědo-





CHLAPEC, KTERÝ ZŮSTAL NAŽIVU
13
Kočka se ani nepohnula, jenom se na něj
přísně podívala. Pan Dursley chvilku uvažoval,
jestli se kočky takhle chovají normálně.
Zatímco se nutil ke klidu, otevřel si domovní dveře;
ještě pořád nehodlal manželce nic říkat.
Paní Dursleyová za sebou měla normální,
příjemný den. Během večeře mu podrobně
vylíčila, jaké ta paní odvedle má problémy s
dcerou a že se Dudley naučil říkat „Ne a ne!“. Pan
Dursley se snažil chovat normálně. Když
Dudleyho konečně uložili do postele, dorazil do
obývacího pokoje ještě včas, aby si vyposlechl
poslední zprávu večerních televizních novin.
„A nakonec, pozorovatelé ptáků po celé zemi
oznamují, že sovy se dnes všude chovaly velice
nezvykle. I když sovy normálně loví v noci a za
denního světla je jen zřídkakdo zahlédne, od
východu slunce byly spatřeny celé stovky
těchto ptáků, kteří létali všemi směry. Odborníci
nejsou schopni vysvětlit, proč sovy tak náhle
změnily svůj denní režim –“ a hlasatel si dovolil
usmát se. „Je to opravdová záhada. A teď už má
slovo Jim McGuffi n s předpovědí počasí. Budou
dnes v noci padat z nebe další sovy, Jime?“
„Nazdar, Tede,“ zahlaholil meteorolog.
„O tom nic nevím, ale nebyly to jen sovy, kdo se
dnes choval prapodivně. Pozorovatelé z míst
tak vzdálených navzájem jako Kent, Yorkshire
a Dundee mi během dne telefonovali, že místo
deště, který jsem jim včera sliboval, viděli
hotový liják meteorů! Možná že někdo začal
předčasně pálit ohně – ale na ty je čas až
příští týden, vážení! Zato vám můžu slíbit, že dnes
v noci pršet bude.“
mil si také, že mu říkal mudla, ať už to bylo co
chtělo. Úplně ho to vyvedlo z míry. Spěšně
došel k autu a vyrazil domů; doufal přitom, že to
jsou jen výplody jeho představivosti, i když
v něco takového ještě nikdy nedoufal,
poněvadž představivost neschvaloval.
Jak zajížděl na příjezdovou cestu k číslu
čtyři, první, co uviděl – a to mu věru
nezlepšilo náladu –, byla mourovatá kočka, kterou
zahlédl toho dne ráno. Teď seděla na zídce jeho
zahrady. Byl si jist, že je to stejná kočka; měla
tytéž skvrny kolem očí.
„Všššc!“ sykl pan Dursley nahlas.





14
HARRY POTTER A KÁMEN MUDRCŮ
Pan Dursley strnule seděl v křesle.
Meteory, které padaly po celé Británii? Sovy, které
létaly za bílého dne? Záhadné postavy v
dlouhých pláštích všude, kam se jen podíval? A
ještě ke všemu si šuškaly něco o Potterových...
Do obývacího pokoje vstoupila paní
Dursleyová a přinesla dva šálky čaje. Takhle to
dál nešlo; musí jí něco říct. Nervózně si
odkašlal. „Ehm – Petunie, miláčku – od své
sestry v poslední době nemáš žádné zprávy, že?“
Jak očekával, paní Dursleyová se zatvářila
pobouřeně a rozzlobeně. Koneckonců, obvykle
se tvářili, že žádnou sestru nemá.
„Ne,“ ohradila se příkře. „Proč se ptáš?“
„Ve zprávách říkali podivné věci,“
zamumlal pan Dursley. „Sovy... meteority... a ve
městě dnes byla spousta lidí, kteří vypadali
divně...“
„A co má být?“ utrhla se na něj paní
Dursleyová.
„No prostě mi jen napadlo... že možná... že
by to mohlo mít co dělat s... však víš... s tím
jejich spolkem.“ Paní Dursleyová našpulenými
rty usrkávala čaj. Pan Dursley uvažoval, zda
se jí odváží říct, že přitom zaslechl i jméno
Potter. Rozhodl se, že se toho neodváží. Místo toho
se zeptal, jak nejledabyleji dokázal: „Ten
jejich syn – musí být přibližně stejně starý jako
Dudley, že?“
„Myslím, že ano,“ řekla paní Dursleyová
upjatě.
„Jak se vůbec jmenuje? Howard, že?“
„Harry. Ošklivé, tuctové jméno, jestli chceš
vědět, co si myslím.“
„Ano, jistě,“ řekl pan Dursley a srdce mu
v tu chvíli pokleslo až bůhvíkam. „Ano, úplně
s tebou souhlasím.“
Jak šli nahoru do ložnice, o celé záležitosti
se už ani slovem nezmínil. Zatímco paní
Dursleyová byla v koupelně, pan Dursley se
připlížil k oknu a chvíli civěl do zahrádky před
domem. Kočka tam ještě pořád byla. Sledovala
teď pohledem celou Zobí ulici, jako by na něco
čekala.
Byly to jenom výplody jeho představivosti?
Nebo to všecko mohlo nějak souviset s
Potterovými? Pokud ano... a pokud by vyšlo najevo,
že jsou s někým takovým příbuzní – nevěřil,
že by to dokázal snést.
Dursleyovi se uložili ke spánku. Paní
Dursleyová usnula velice brzy, pan Dursley však
ležel s otevřenýma očima a ještě si to všecko
převracel v hlavě. Poslední, čím se utěšil, než usnul
také, byla jistota, že i kdyby se to Potterových
nějak týkalo, nemají žádný důvod, aby
vyhledali jeho a paní Dursleyovou. Potterovi věděli
velice dobře, co si o nich dvou a o takových, jako
jsou oni, on a Petunie myslí. Nedokázal si
představit, jak by se on a Petunie mohli zaplést do
čehokoliv, co se snad dělo – zívl a otočil se na
druhý bok – jich se to dotknout nemohlo...
Jak nesmírně se mýlil!
Pan Dursley se v tu chvíli snad už
propadal do neklidného spánku, zato kočka na zdi
venku nejevila žádné známky ospalosti.
Seděla tam nehybně jako socha a upřeně hleděla
na opačný konec Zobí ulice; za celou dobu
jedinkrát nezamrkala. Dokonce se nenaježila,





CHLAPEC, KTERÝ ZŮSTAL NAŽIVU
15
ani když v sousední ulici někdo přibouchl
dveře auta, ani když jí nad hlavou proletěly dvě
sovy. Po pravdě byla už málem půlnoc, když se
vůbec pohnula.
Na rohu, který kočka celou tu dobu
pozorovala, se vynořil jakýsi muž; zjevil se tak náhle
a potichu, až byste si mohli myslet, že snad
vyrostl ze země. Kočka zavrtěla ocasem a
zorničky se jí zúžily.
V Zobí ulici takového člověka ještě nikdy
neviděli. Byl vysoký, hubený a velice starý,
soudě podle jeho stříbrných vlasů a vousů, dost
dlouhých, aby si je mohl zastrčit za opasek.
Na sobě měl dlouhý hábit, purpurový plášť,
který vláčel po zemi, a na nohou boty na
vysokém podpatku a s přezkami. Modré oči za
půlměsícovými brýlemi měl jasné a zářivé a
svítily v nich malé jiskřičky, a nos měl velice dlouhý
a křivý, jako by ho kdysi měl aspoň dvakrát
zlomený. Jmenoval se Albus Brumbál.
Albus Brumbál si zřejmě vůbec
nepřipouštěl, že se právě ocitl v ulici, kde všecko od jeho
jména až po jeho vysoké boty bylo nevítané.
Přehraboval se v kapsách svého pláště, jako
když něco hledá. Zřejmě si však uvědomil, že
ho někdo pozoruje, poněvadž naráz zvedl
hlavu a podíval se na kočku, která se na něj
z opačného konce ulice ještě pořád upřeně
dívala. Pohled na ni jako by ho z nějakého
důvodu pobavil. Uchechtl se a zamumlal: „To jsem
si mohl myslet.“
Ve vnitřní kapse pláště našel, co hledal.
Vypadalo to jako stříbrný zapalovač. Otevřel
ho, pozvedl vzhůru a cvakl. Nejbližší pouliční
svítilna s tichým zapraskáním zhasla.
Brumbál cvakl znovu, a další lampa zablikala a
potemněla. Celkem dvanáctkrát cvakl
Zhasínadlem, až jediným světlem v celé ulici zůstaly
dva vzdálené maličké body jako dírky po
špendlíku: oči kočky, která ho pozorovala. Kdyby
teď kdokoliv vyhlédl z okna – dokonce i paní
Dursleyová, která měla oči jako trnky –,
nedokázal by zjistit, co se to dole na chodníku děje.
Albus Brumbál zastrčil Zhasínadlo zpátky
do kapsy a zamířil k domu číslo čtyři; tam se
posadil na zídku vedle kočky. Nepodíval se
na ni, ale po chvilce ji oslovil.
„To je ale náhoda, že jsme se tu sešli,
profesorko McGonagallová.“
Otočil se k mourovaté kočce a chtěl se na ni
usmát, ale nebyla tam už. Místo na kočku se
usmíval na dost přísně vyhlížející ženu, která
měla na nose hranaté brýle přesně téhož
tvaru jako skvrny, jež zdobily kočku kolem očí.
Měla na sobě také plášť, ale smaragdově
zelený, a černé vlasy stažené do tuhého uzlu. Bylo
na ní vidět, že je nazlobená.
„Jak jste zjistil, že jsem to já?“ zeptala se.
„Milá paní profesorko, v životě jsem
neviděl kočku, která by seděla tak strnule.“
„Kdybyste celý den proseděl na zídce, byl
byste strnulý taky,“ odsekla profesorka
McGonagallová.
„Celý den? Když jste přitom mohla
oslavovat? Cestou sem jsem viděl aspoň tucet hostin
a večírků.“
Profesorka McGonagallová rozmrzele
ohrnula nos.





16
HARRY POTTER A KÁMEN MUDRCŮ
„To jistě, všichni dnes oslavují, já vím,“
pronesla netrpělivě. „Člověk by si myslel, že budou
trochu opatrnější, ale ne – dokonce i mudlové si
všimli, že se něco děje. Bylo to v jejich
zprávách.“ Pohodila hlavou ke ztemnělému oknu
obývacího pokoje u Dursleyových. „Slyšela jsem
to. Hejna sov... meteory... Tak úplně hloupí zase
nejsou. Museli si něčeho všimnout. Meteory až
dole v Kentu – vsadím se, že za to může
Dedalus Kopál. Tomu to nikdy zvlášť nezapalovalo.“
„Nemůžete jim to vyčítat,“ řekl Brumbál
laskavě. „Za posledních jedenáct let jsme
důvodů k oslavám měli věru málo.“
„Já vím,“ řekla profesorka McGonagallová
podrážděně. „Ale to ještě není důvod, aby
ztráceli rozum. Vždyť si počínají docela
lehkomyslně, chodí po ulicích za bílého dne, dokonce si
ani nevezmou mudlovské oblečení, a šuškají
si, co kdo zaslechl.“
Úkosem vrhla na Brumbála ostrý pohled,
jako by doufala, že z něj vymámí aspoň něco,
ale on mlčel, takže pokračovala: „To by tedy
bylo ohromné, kdyby se mudlové právě toho
dne, kdy Vy-víte-kdo, jak se zdá, konečně
zmizel, o nás všecko dozvěděli. Předpokládám, že
je opravdu pryč, Brumbále?“
„Rozhodně to tak vypadá,“ přikývl
Brumbál. „Máme být zač vděční. Dala byste si
citronová cukrátka?“
„Cože?“
„Citronový drops. To je jeden z mudlovských
pamlsků, který mám docela rád.“
„Ne, děkuji,“ pronesla profesorka
McGonagallová chladně, jako by si nemyslela, že je
vhodná chvíle na nějaké mudlovské pamlsky.
„Jak vám říkám, i pokud je Vy-víte-kdo
opravdu pryč – “
„Milá paní profesorko, tak rozumná osoba
jako vy přece dokáže vyslovit jeho jméno?
Všechny ty nesmysly Vy-víte-s-kým – jedenáct
let jsem se snažil všechny přesvědčit, aby mu
říkali jeho skutečným jménem: Voldemort.“
Profesorka McGonagallová sebou trhla, ale
Brumbál, který zrovna odněkud vytahoval
sáček citronových bonbonů, dělal, že si toho
nevšiml. „Když pořád říkáme Vy-víte-kdo, jsou
z toho jen zmatky. Nikdy jsem neviděl
nejmenší důvod, proč by někdo musel mít strach
vyslovit Voldemortovo jméno.“
„Já vím, že vy ho nemáte,“ řekla profesorka
McGonagallová napůl podrážděně, napůl s
obdivem. „Jenže u vás je to něco jiného. Všichni
vědí, že vy jste jediný, koho se Vy-víte – budiž,
Voldemort – bál.“
„To mi lichotíte,“ řekl Brumbál klidně.
„Voldemort měl schopnosti, které já nikdy mít
nebudu.“
„Jen proto, že jste příliš – jak bych to řekla –
příliš ušlechtilý, než abyste jich použil.“
„Dobře že je tu tma. Takhle jsem se
nečervenal od chvíle, kdy mi madame
Pomfreyová řekla, že se jí líbí mé nové klapky na
uši.“
Profesorka McGonagallová vrhla na
Brumbála ostrý pohled a řekla: „Ty sovy nejsou
vůbec nic proti pověstem, které se všude
rozletěly. Víte, co všichni říkají? O tom, proč zmizel?
A co ho nakonec zastavilo?“





CHLAPEC, KTERÝ ZŮSTAL NAŽIVU
17
Zdálo se, že profesorka McGonagallová
konečně dospěla k tomu, o čem s ním chtěla
hovořit nejvíc, ke skutečnému důvodu, proč tu
celý den čekala na studené tvrdé zídce; ani
jako kočka, ani jako žena předtím Brumbála
neprobodla tak pronikavým pohledem jako
teď. Bylo nasnadě, že ať už „všichni“ říkají, co
chtějí, nehodlá tomu uvěřit, dokud jí to
Brumbál nepotvrdí.
Ten si však právě vytahoval další citronový
bonbon a neodpověděl jí.
„Lidé totiž říkají,“ naléhala dál, „že včera
večer se Voldemort objevil v Godrikově dole.
Šel tam hledat Potterovy. A tvrdí se, že Lily
a James Potterovi jsou – jsou – že prý jsou
mrtví.“
Brumbál přikývl a profesorka
McGonagallová zalapala po dechu.
„Lily a James... nemohu tomu uvěřit...
nechtěla jsem tomu věřit... Ach, Albusi...“
Brumbál natáhl ruku a poklepal jí na
rameno. „Já vím... já vím...“ řekl ztěžka.
Profesorce McGonagallové se třásl hlas,
ale pokračovala: „Jenže to není všecko. Říkají,
že se pokusil zabít i jejich syna, Harryho, ale
nedokázal to. Nedokázal toho malého chlapce
zabít. Nikdo neví proč ani jak, ale říkají, že
Voldemortova moc se nějak zhroutila, když
nedokázal zabít Harryho Pottera – a proto prý
zmizel.“
Brumbál zasmušile přikývl.
„Takže to je – je to pravda?“ zajíkala se
profesorka McGonagallová. „Po všem, co
napáchal... kolik lidí zabil... a nedokázal zabít
jednoho malého chlapce? Já jenom žasnu... že ho
právě tohle zastavilo... ale jak to pro všechno
na světě Harry přežil?“
„To se můžeme jen dohadovat,“ řekl
Brumbál. „A možná se to nikdy nedozvíme.“
Profesorka McGonagallová vytáhla
krajkový kapesníček a otřela si s ním oči, zakryté
brýlemi. Brumbál důkladně popotáhl nosem,
vytáhl z kapsy zlaté hodinky a podíval se
na ně. Byly to prapodivné hodinky; měly
dvanáct ručiček, ale nebyla na nich žádná čísla,
místo toho po obvodu ciferníku obíhaly
maličké planety. Brumbál se v nich však zřejmě
vyznal, poněvadž je zastrčil zpátky do kapsy
a řekl: „Hagrid má zpoždění. Mimochodem,
předpokládám, že to on vám prozradil, že budu
tady?“
„Ano,“ přiznala profesorka
McGonagallová. „A já naopak nepředpokládám, že byste mi
řekl, proč jste právě tady?“
„Jsem tu proto, abych Harryho předal jeho
tetě a strýci. Jsou to jediní příbuzní, které teď
má.“
„Snad nemyslíte – přece nemůžete myslet
ty lidi, co bydlí tady?“ vykřikla profesorka
McGonagallová. Naráz byla na nohou a
ukazovala na dům číslo čtyři. „Brumbále – to
nemůžete! Sledovala jsem je celý den. Na celém
světě nenajdete jiné dva lidi, kteří by se od
nás tak lišili. A ten jejich kluk – viděla jsem,
jak kopal svou matku celou cestu až k
domovním dveřím a vřeštěl, aby mu dala bonbony.
A sem že by měl Harry Potter přijít a žít
tady?“





HARRY POTTER A KÁMEN MUDRCŮ
„Je to pro něj to nejlepší místo,“ řekl
Brumbál pevně. „Až bude starší, jeho teta a strýc
mu budou moci všecko vysvětlit. Napsal jsem
jim dopis.“
„Dopis?“ opakovala profesorka
McGonagallová chabým hlasem a posadila se zpátky
na zídku. „Vy si vážně myslíte, Brumbále, že
to všechno dokážete vysvětlit jedním
dopisem? Ti lidé tady ho nikdy nepochopí! Bude
slavný – stane se z něj legenda – vůbec by mě
nepřekvapilo, kdyby se dnešnímu dni jednou
říkalo Den Harryho Pottera – o Harrym se
budou psát knihy – každé dítě v našem světě
bude znát jeho jméno!“
„Máte úplnou pravdu,“ řekl Brumbál a
velice vážně hleděl přes své půlměsícové brýle.
„To by každému chlapci stačilo poplést hlavu.
Slavný ještě dřív, než se naučí chodit a mluvit!
Slavný díky něčemu, co si nebude ani
pamatovat! Copak nechápete, oč pro něj bude lepší,
když bude vyrůstat daleko od toho všeho – až
do doby, kdy to bude schopen přijmout?“





CHLAPEC, KTERÝ ZŮSTAL NAŽIVU
19
Profesorka McGonagallová otevřela ústa,
ale pak si to rozmyslela, polkla a řekla: „Ano –
ovšem, máte samozřejmě pravdu. Ale jak se
sem ten chlapec dostane, Brumbále?“
Zčistajasna si začala prohlížet jeho plášť, jako by si
myslela, že pod ním Harryho snad schovává.
„Přiveze ho Hagrid.“
„Myslíte – myslíte, že je moudré svěřit
Hagridovi něco tak důležitého?“
„Svěřil bych Hagridovi svůj vlastní život,“
řekl Brumbál.
„Neříkám, že nemá srdce na pravém
místě,“ namítla profesorka McGonagallová
zdráhavě, „ale nechtějte mi tvrdit, že není
neopatrný. Má sklon k... co to bylo?“
Ticho kolem nich protrhlo jakési vzdálené
burácení a s každým okamžikem sílilo,
zatímco Brumbál a profesorka se rozhlíželi po ulici
sem tam, odkud se vynoří světla nějakého
vozidla. Pak už se onen zvuk změnil v hlasitý
řev a oba vzhlédli vzhůru; v tu chvíli se z nebe
snesla obrovská motorka a přistála na
vozovce před nimi.
Motorka byla obrovská, ovšem proti muži,
který na ní rozkročmo seděl, vlastně úplná
nicka. Byl málem dvakrát vyšší než normální
lidé a přinejmenším pětkrát širší. Byl prostě
takový hromotluk, že se to ani nepatřilo, a
působil divoce – skoro celý obličej mu zakrývaly
štětiny ježatých černých vlasů a vousů, dlaně
měl jako víka od popelnic a jeho nohy v
kožených botách připomínaly delfíní mláďata.
V obrovských svalnatých pažích držel malý
uzlík.
„Hagrid,“ vydechl Brumbál s úlevou v
hlase. „Konečně. A kde jste vzal tu motorku?“
„Pučil jsem si ji, pane profesore,“ vysvětlil
obr a přitom z ní opatrně slezl. „Pučil mně ji
mladej Sirius Black. Takže tady vám ho vezu,
pane.“
„Neměl jste tam žádné problémy?“
„Ne, pane – dům byl skoro úplně zničenej,
ale malýho jsem dostal ven eště dřív, než se
tam začli hemžit mudlové. Usnul, když jsme
letěli nad Bristolem.“
Brumbál a profesorka McGonagallová se
shýbli k uzlíčku pokrývek. Uvnitř, takže ho
sotva bylo vidět, ležel malý chlapec a tvrdě
spal. Pod čupřinou vlasů černých jako uhel,
která mu spadala do čela, spatřili sečnou
ránu podivného tvaru, která ze všeho nejspíš
připomínala blesk.
„Takže tam ho...?“ šeptla profesorka
McGonagallová.
„Ano,“ přisvědčil Brumbál. „Ta jizva mu
zůstane na celý život.“
„Nemůžete s tím něco udělat,
Brumbále?“
„I kdybych mohl, neudělal bych to. Jizvy
jsou občas k užitku. Já sám mám nad levým
kolenem jizvu, na které je dokonalý plán
londýnského metra. Dejte mi toho mrňouse,
Hagride – bude dobře, když to vyřídíme co
nejdřív.“
Brumbál vzal Harryho do náruče a zamířil
k domu Dursleyových.
„Můžu – můžu se s ním rozloučit, pane?“
zeptal se Hagrid.





HARRY POTTER A KÁMEN MUDRCŮ
Pak sklonil k Harrymu velkou střapatou
hlavu a dal mu pusu, při které ho musel
celého poškrábat. Vzápětí zaskučel jak poraněný
pes.
„Pssst,“ sykla profesorka McGonagallová,
„vzbudíte mudly!“
„Ne-nezlobte se,“ vzlykl Hagrid, vytáhl
velký ušpiněný kapesník a zabořil do něj tvář.
„Když já to prostě neunesu – Lily a James,
voba dva po smrti – a chudák Harry, teď má
žít u mudlů –“
„Ano, ano, všechno je to velice smutné, ale
ovládejte se, Hagride, nebo nás objeví,“
vyzvala ho šeptem profesorka McGonagallová a
nejistě ho popleskala po paži, zatímco Brumbál
překročil nízkou zahradní zídku a došel k
domovním dveřím. Šetrně položil Harryho
na práh, vytáhl z kapsy pláště dopis, zastrčil
ho mezi chlapcovy přikrývky a vrátil se zpět
k ostatním. Dobrou minutu tam všichni tři
stáli a dívali se na malý uzlíček před sebou;
Hagridovi to cukalo rameny, profesorka
McGonagallová zběsile pomrkávala a jiskřičky,
které Brumbálovi obvykle svítily v očích, jako
by vyhasly.
„To bychom tedy měli,“ řekl Brumbál
konečně. „Tady už nemáme co pohledávat.
Můžeme klidně jít a připojit se k oslavám.“
„Jo,“ řekl Hagrid přiškrceným hlasem. „Já
vodvezu tu motorku zpátky Siriusovi. Brou
noc, paní profesorko – a vám taky, pane
profesore.“
Otřel si uslzené oči rukávem kazajky,
vyhoupl se na motorku a našlápl ji; stroj se
vznesl s hlasitým řevem do vzduchu a zmizel
ve tmě.





CHLAPEC, KTERÝ ZŮSTAL NAŽIVU
„Počítám, že se brzy uvidíme, paní
profesorko,“ řekl Brumbál a kývl jí na pozdrav.
Profesorka McGonagallová se místo odpovědi
vysmrkala.
Brumbál se otočil a vydal se ulicí zpátky.
Na rohu se zastavil a vytáhl stříbrné
Zhasínadlo. Cvakl jím jen jednou, a do pouličních
lamp se v okamžení vrátilo dvanáct svítících
koulí; Zobí ulice se naráz rozzářila
oranžovým světlem a Brumbál ještě stačil
zahlédnout mourovatou kočku, která právě
zahýbala za roh na opačném konci. Dokázal také
rozeznat uzlíček přikrývek na prahu před
číslem čtyři.
„Mnoho štěstí, Harry,“ zamumlal. Pak se
otočil na podpatku, zašustil pláštěm a byl
pryč.
Potom už opět jen lehký vánek rozechvíval
úhledně zastřižené živé ploty v Zobí ulici,
která tu ležela pod inkoustovou oblohou tichá
a spořádaná; bylo to poslední místo na světě,
kde byste čekali, že se stane něco
ohromujícího. Harry Potter se převrátil ve svých
přikrývkách, ale neprobudil se. Malou ručkou
stiskl dopis, který ležel vedle něj, a spal dál.
Nevěděl, že je jiný než ostatní, nevěděl, že
je slavný, nevěděl, že za několik málo hodin
ho probudí výkřik paní Dursleyové, až otevře
domovní dveře, aby postavila ven lahve od
mléka, ani že příštích několik týdnů ho jeho
bratránek Dudley nepřestane pošťuchovat
a štípat... Ani nemohl tušit, že právě v tu
chvíli lidé, kteří se potajmu sešli po celé zemi,
zdvihají sklenky a tlumeným hlasem mu
připíjejí: „Na zdraví Harryho Pottera – chlapce,
který zůstal naživu!“






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist