E-kniha: Hannibal před branami -- Kartágo proti Římu 218–202 př. n. l. – Karel Richter

Ediční rada edice Polozapomenuté války doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií

a žurnalistiky) doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, ředitel Ústavu světových dějin

na FF UK) prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK a Technická univerzita Liberec) PhDr. Karel Richter, CSc. doc. PhDr. František Stellner, Ph.D. (FF UK a VŠE, ředitel Ústavu světo

vých dějin na VŠE) prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin)

EDICE

KAREL RICHTER

Hannibal

před

branami

KARTÁGO PROTI ŘÍMU

218–202 př. n. l.

Copyright © Karel Richter, 2012

Cover © Karel Kárász, 2012

Drawings © Markéta Sandanusová, 2012

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2012

ISBN 978-80-7425-147-4

Recenzoval

profesor PhDr. Josef Opatrný, CSc.

Rodiště Miroslava Ivanova

JAROMĚŘ-JOSEFOV

OBSAH Prolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Povstání žoldnéřů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

Propuštěnci chtěli své peníze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

Povstání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

Válečný požár . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

Poslední naděje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Vznik a výboje Říma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53

Etruskové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54

Římská republika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 První punská válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69

Přátelé v nouzi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70

Znepřátelení přátel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74

Válka pokračuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 Nevěrohodný mír . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89

Dodatečné požadavky Říma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90

Hispánská naděje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92

Hispánské tažení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96

Hannibalův nástup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102

Dobytí Sagunta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109

Konec obléhání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 Druhá punská válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145

Návrat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146

Válka začíná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151

Příkaz k pochodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158

S rukou na meči . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169

V Itálii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181

První měření sil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186

Před dalšími boji . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197

Bitva u Trasimenského jezera . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202

Punský příval . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209

Canny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226

Zatmívání obzoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247

Konec války v Itálii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292

Operace Afrika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 314

Hannibal je tady! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 326

Azyl v Efesu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360 Konec Kartága – perly moří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 381 Chronologie událostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 394 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 399

Dido a Aeneas (Nathaniel Dance, 1735–1811)

PROLOG

Nikdo vlastně přesně neví, kam až sahají počátky vzrušujících příběhů,

které se chystáme vyprávět. Odvíjely se v  době, kdy dvě velké, bohaté

a  mocné říše starověku spolu soupeřily o  prvenství v  tehdejším světě,

až se posléze spolu utkaly v nelítostném boji o vládu nad ním. Počátky

těchto příběhů se ztrácejí v  šeru dějin starověkého Středomoří. Dva

náct století před naším letopočtem počali Foiničané objevovat svět. Ne

velký semitský národ vtěsnaný do úzkého pruhu lesnatého území mezi

pohořím Libanonu a  pobřežím Středozemního moře. Z  libanonských

cedrů se naučili vyrábět dokonalé koráby, umožňující daleké plavby

po moři za obchodem až k Hérakleovým sloupům, jak se tehdy říkalo

dnešní Gibraltarské úžině, a ještě dále. Na středomořském pobřeží za

ložili a zbudovali výstavná přístavní města Tyros, Sídón, Bérytos, Byb

los, Arados ... Na  pobřeží podél plavebních tras dali vyrůst osadám,

v nichž si námořníci mohli odpočinout, doplnit zásoby potravin a pit

né vody, provést nezbytné opravy lodí a dopřát si i nějaký ten džbánek

vína a  trochu slasti v  povolné ženské náruči. Osady zároveň přijíma

ly kolonizační odliv obyvatelstva z  přelidněných a  Asyřany utlačova

ných foinických měst. V objevitelském i kolonizačním úsilí vedlo město

Tyros. Muži z  Kanaánu, jak nazval Tyřany řecký historik Th úkýdidés,

podle jeho svědectví patřili k  prvním, kdo zřídili svá obchodní skla

diště na výběžcích pevniny i na ostrovech kolem Sicílie. Při usilovném

hledání nových obchodních možností se Foiničané vydávali na  nové

průzkumné plavby daleko za hranice sicilského prostoru až k africkým

břehům a jejich lodě dopluly do nejvzdálenějších míst Středozemního

moře. Na  africkém pobřeží postupně vystavěli celou síť opevněných

strážních stanovišť, skladů, přístavišť a  zásobovacích základen. U  vý

běžků pohoří Atlasu, v dnešním Tunisku, v místě, kde se řeka Medšerta

vlévá do  moře, vyrostlo v  roce 1100 před naším letopočtem přístavní

město Utika, o němž ještě zvíme. Západní oblast Středozemního moře

ovládali Foiničané po  celá staletí. Stali se výhradními provozovateli

obchodu s  Tartéssem, odkud se dováželo stříbro. Řekové, jejichž lodě

tehdy brázdily pouze Egejské moře, jim zatím ještě nebyli v námořním

obchodu soupeři.

9

V devátém století před naším letopočtem propukla v Tyru mocenská krize. Královnu Elissu, jež nastoupila na trůn po svém otci králi Mathanovi, svrhl její mladší bratr Pygmalión. Zavraždil přitom jejího manžela Sychaea, aby se zmocnil jeho peněz a klenotů. Smrt nejspíš hrozila i svržené královně Elisse, známé též pod jménem Dido. Zachránila se útěkem. Opustila  Tyros spolu se skupinou obchodních podnikatelů, kteří si ve  městě po  mocenském převratu nebyli jisti majetkem ani životem. Elissa s sebou přitom vzala i všechny poklady, jež si násilnický bratr chtěl přivlastnit.

Lodě tyrských uprchlíků mířily zprvu na  Kypr, ale nakonec dopluly roku 814 př. n. l. až do severní Afriky a přistály poblíž Utiky, v příhodném mořském zálivu, chráněném výběžkem pevniny obrácené směrem k Sicílii. Zde se Tyřané usadili na rozlehlém pozemku, zakoupeném od místního vládce Hiarby, a jali se budovat město nazvané foinicky Kart Hadaš, Nové Město, což řecky znělo Karchédón a latinsky Carthago (Kartágo).

O  dalších osudech královny Didony vypráví romantická pověst, osvětlující pozdější zaryté nepřátelství, jež postavilo proti sobě Kartágo a Řím, který tehdy ještě neexistoval. Římský básník Vergilius ji zveršoval ve 3. zpěvu svého slavného eposu Aeneis: Řecký rek Aeneas prchající se skupinou krajanů z vyvrácené z Tróje doplul do afrického Kartága. Byl to statný, pohledný muž a krásná Dido zásahem boha lásky Amora, syna Venušina, vzplála k  němu tak prudkým a  vášnivým citem, že se s  ním

Model foinícké padesátiveslice (biremis)

10 Hannibal před branami

bez váhání zasnoubila. Aeneas však, poslušen příkazu nejvyššího z bohů Jova, snoubenku tajně opustil a odplul do Itálie, určené mu sudbou jako nová vlast, ze které měla vyrůst světovládná říše římského národa.

Dido, bolestně zraněna Aeneovou zradou, proklela zpronevěřilého snoubence i jeho potomstvo a přivolala na ně strašlivou pomstu:

Vy však, Týřané moji, jich děti i potomstvo všechno,

záštím stíhejte vždy, ten vděk mým prokažte kostem!

Nebudiž nižádných smluv ni lásky k těm národům nikdy,

nechať nějaký mstitel se z našich narodí kostí,

kterýž mečem i ohněm by dardanskou osadu stíhal,

teď neb později, a kdykoliv sil se nalezne dosti!

Dardanskou osadou je míněn Řím, neboť Dardanos byl praotcem trójských králů, a  protože Římané od  nich odvozovali svůj původ, byl pokládán i za praotce jejich.

„Boj buď jim i potomkům jejich,“ volá zhrzená Dido, „toť kletba je moje!“ Zimničně se chvěje, zachvácena šílenstvím strašného úmyslu, zbledlá úzkostí smrti, zkaleným zrakem těká kolem sebe a poté vyběhne na vnitřní dvůr paláce. Tam je již připravena zřejmě na její příkaz vysoká hranice. Vystoupí až na její vrchol, kde je umístěno lože. Se zběsilou rozhodností vytrhne z pochvy meč, který jí daroval věrolomný Aeneas. Jen nakrátko zaslzí, přemožena vzpomínkou na  krásné chvíle v  tomto městě, jež založila. Ach, jak byla šťastna předtím, než se dardanské loďstvo dotklo kartaginského břehu! Kéž by se to nikdy nestalo! Sama pak na  vrcholu hranice ulehne na  lože a  zaboří tvář do  podušky se slovy: „Bez pomsty zemřu, zemřít však chci. Přeju si odejít k  stínům. A  ten proradný Dardan nechť přes moře zhlédne žár této hořící hranice! Ať přízrak mé smrti ho stíhá!“

Poté si před zraky svých služebnic do  hrudi vrazí Aeneův meč. „... vřelou, kypící krví pění se meč a ruce rudnou. I zdvíhá se pokřik v paláce vysokých síních a po městě zděšeném bouří pověst. Hned lkaní a  pláč a  žalostné úpění ženské v  každém se ozývá domě a  veškero ovzduší hlasným nářkem zní, jako kdyby se nepřátel vpádem Kartágo kácelo v prach i dávný Tyros a chvatem po střechách lidí i bohů se válel zuřivý plamen.“ Prolog 11

Těžko dnes odlišit fantazii básníka a  vyprávěčů od  strohé historie

skutečnosti. Jisté je, že v době, kdy se údajně odehrával tento truchlivý

příběh, o  Římu ještě nikdo neměl ani potuchy. Do  rostoucího Kartága

čas od  času připlouvaly další vlny tyrských kolonistů, poslední z  nich

je zaznamenána koncem 6. století př. n. l. Zatímco mateřské město Ty

ros skomíralo, zastíněno rozpínavou Nabukadnésarovou říší, Kartágo

se rozrůstalo, sílilo a osamostatňovalo. Postupně rozprostíralo svůj vliv

i  na  ostatní foinická města v  severní Africe a  podmaňovalo si čím dál

rozsáhlejší oblasti libyjského vnitrozemí. Proměňovalo se tak v  silnou

námořní velmoc, jež vysokou civilizovaností, velkým bohatstvím a mo

hutným obchodním i válečným loďstvem ovládala celé západní Středo

moří. Již od poloviny 7. století si Kartágo začalo podmaňovat i foinické

osady mimo severoafrické území. Pevnými vazbami obchodních styků,

spolehlivě zajišťovaných řetězem svých kolonizačních základen, dostali

Kartáginci pod svůj mocenský vliv Baleáry, Maltu, Sardinii, jižní Sicílii

a po jistou dobu i Kypr.

Didonina smrt (Christophe Cochet, †1634)

12 Hannibal před branami

Povstání

žoldnéřů

13

Propuštěnci chtěli své peníze Psal se rok 241 př.  n.  l. Válkou vysílené Kartágo se ocitlo na  pokraji zhroucení. Ze Sicílie, Sardinie a Korsiky se do něho vraceli žoldnéři a domáhali se zaplacení dlužného žoldu. Vrchní velitel kartáginských vojsk Hamilkar se smířil s uzavřením míru, ale nesouhlasil s úplným, ponižujícím podrobením Kartága. Znechucen ústupčivostí Velké rady, která se před Římem sklonila až na samé dno pokory, odevzdal velení nad vojskem Giskónovi, veliteli jezdecké Posvátné legie, složené z  příslušníků aristokratických rodin. Zanevřel na kartáginskou vládu, v níž rozhodující postavení zaujali zbabělí kořistníci.

Podívejme se na tehdejší události, jak je vylíčil Gustav Flaubert: „Bylo to v Megaře, kartáginském předměstí, v Hamilkarových zahradách. Vojáci, jimž předtím velel na Sicílii, si dopřávali bohaté hody na oslavu výročního dne bitvy u Eryku, a protože tu nebyl jejich vojevůdce a jich bylo mnoho, jedli a pili a na nic se neohlíželi. Setníci v bronzových koturnech se rozložili na ústřední cestě pod purpurovou plachtou se zlatými třásněmi, která byla napjata od zdí koníren až nad první terasu paláce; prostí vojáci se rozložili pod stromy, kde bylo vidět četná stavení s  plochými střechami, lisy, sklepy, skladiště, pekárny a zbrojnice s dvorcem pro slony, jámy pro divoké šelmy, vězení pro otroky. Kuchyně obklopovaly fíkovníky, smokvoňový háj přecházel až do  mohutných valů zeleně, v  nichž zářila granátová jablka z bílých houštin bavlníků; po větvích pinií se popínala réva obtížená hrozny; pod platany rozkvétalo pole růží, na trávnících se tu a tam kývaly lilie, cestičky byly vysypány čerstvým pískem a středem běžela z jednoho konce na druhý alej cypřišů tvořících jakési dvojité sloupořadí zelených obelisků. Zcela v pozadí nad tím vším se tyčilo na mocných základech čtvero terasovitých poschodí paláce zbudovaného ze žlutě žíhaného numidského mramoru. S mohutným přímým schodištěm z ebenového dřeva, jež neslo na rohu každého stupně zobce z přídě jedné dobyté galéry...“

To byla věru chyba, veliká chyba, že vláda dopustila, aby se ve městě shromáždily tlupy neurvalých žoldáků, kteří mírem přišli o zaměstnání a chtějí své slíbené peníze. Jsou skrznaskrz plni žlučovité zloby, že se nikdo nemá k tomu, aby jim zaplatil, co jim náleží za tvrdou službu a prolévání krve, cizí i vlastní. Jejich oblíbený velitel generál Hamilkar na to 14 Hannibal před branami

vždycky svědomitě dbal, aby jim byl řádně proplacen žold a vydán podíl

na kořisti. Jenže Hamilkar se nepohodl s Radou, hodil všechno za hlavu

a chce si napříště hledět jen svého hospodaření a svých obchodů. To mu

teď mají vojáci za zlé. Že se vykašlal i na ně, kteří mu vždycky ochotně

svěřovali své životy a  pro něž každý jeho příkaz byl svatý. I  na  něj tak

padá jejich rozhořčení nad nevděkem Kartága.

Rada ve  snaze usmířit jejich rozhořčení přivolila, aby se utábořili

v zahradách Hamilkarova paláce, byť za majitelovy nepřítomnosti a tu

díž bez jeho vědomí. Jsou to přece jeho vojáci, i  když bývalí. Ať velitel

taky na  své kůži pocítí důsledky své válkychtivosti. Suff etové oběto

vali i  nějaké peníze na  jejich pohoštění v  naději, že s  plným žaludkem

Punské Kartágo (kresebná rekonstrukce podle J. Galvina)

Povstání žoldnéřů 15

a  v  opileckém rozjaření se žoldnéři snáze vyrovnají se skutečností, že jejich požadavky nejsou splněny. Státní pokladna nemá tolik peněz, aby se jim mohlo vyplatit vše, co jim náleželo. A tak se tu v trávě mezi stromy lenivě povalují, opřeni o lokty, anebo posedávají se zkříženýma nohama a cpou se pokrmy, které roznášejí polonazí otroci na mísách z pálené hlíny. Bývalí vojáci pocházející z  nejrůznějších národů, Ligurové, Libyjci, Lusitánci, Baleárové, tmaví Numiďané, Galové s vlasy svázanými na zátylku do uzlů... Anebo dřepí na sedačkách u stolů přinesených z vypleněných obydlí Mesary. Chtivě sahají do  mís pro kusy pečeně z  berana, vepře či býka, hltají kaši z pšenice, bobů i ječmene a prolévají hrdla vínem z měchů i vysokých amfor, hulákají a vyzpěvují oplzlé odrhovačky. Odvlékají do  houští vzpouzející se otrokyně i  povolné nevěstky, které sem z přístavní čtvrti přilákala vidina výdělku.

Objevil se generál Giskón, doprovázený tělesnou stráží z  vysokých, urostlých příslušníků Posvátné legie. Žoldnéři se k němu houfně hrnou. Vědí, že má na starost vyplácení pohledávek. Ti, na které se dosud nedostalo, se hrubými hlasy dožadují uspokojení svých nároků.

„Uklidněte se! Někteří jste už dostali své,“ volá Giskón, „na další přijde řada zase zítra!“ Horkokrevný Gal si troufl mávat generálovi před obličejem taseným mečem. Jeden ze strážných jej prudce odstrčil ratištěm dlouhého kopí: „Co si to dovoluješ, volská tlamo!“ Bělovousý generál sebou škubl a úderem své zlatem zdobené hole do hlavy srazil neurvalce k  zemi. Jeho galští soukmenovci mu s  podrážděným křikem přibíhali na  pomoc, ale pohled na  obrovité ozbrojence z  Giskónovy ochrany je přiměl, aby rychle zkrotli. Ani Giskón neměl zájem, aby došlo k  střetu, který by vyvolal nebezpečné pozdvižení. Pospíšil si se svými strážci opustit zahradu, kde začala již převládat nezkrotná nevázanost. Vojáci v opilosti vyvrátili plot sousední okrasné zahrady paláce a s řevem a divokým chechtotem pochytali červené posvátné ryby rodiny Barků, chované v nádrži z modrého kamene, a opékali je na rožni a házeli do kotlů s  vroucí vodou. Rozezlená Hamilkarova dcera Salambo, oděna v  černý šat, provázena dvěma řadami kněží v  bílých řízách s  rudými třásněmi, sestoupila po palácových schodech mezi bezuzdně řádící vojáky. Prožijme s Flaubertem její rozhorlení, když je všechny přelétla dlouhým zděšeným pohledem a se skloněnou hlavou a rozepjatými pažemi zvolala: „Co jste to učinili! Co jste to učinili! Měli jste přece pro své potěšení chléb, 16 Hannibal před branami

maso, olej ...“ Její hlas zněl zvučně, líce se jí barvily ruměncem. „Kde myslíte, že vlastně jste? V  dobytém městě, nebo v  paláci velitele? A  jakého velitele! Znáte někoho ve svých domovech, kdo by uměl lépe svádět bitvy?“ Jemné chřípí se jí chvělo ... „Ach, ubohé Kartágo! Nešťastné město! Nemáš již jako kdysi na svou obranu silné muže ...“

Flaubert zasvěceně líčí, co se dělo dál: „Dva dny nato odtáhli žoldnéři z Kartága. Každému z nich dali zlatý peníz s podmínkou, že přeloží svůj tábor do Sikky, a řekli jim co nejlichotivěji: Zachránili jste Kartágo. Ale vyhladověli byste je, kdybyste tu zůstali; už by nebylo schopno platit. Odtáhněte! Později se vám odvděčí za vaši povolnost. Okamžitě vybereme daně; žold vám doplatíme a vystrojíme vám galéry, jež vás dovezou do vašich domovů.“

Žoldnéři se dali přemluvit. Odcházeli. Táhli Hámonovou ulicí a Cirtskou bránou, pomícháni, lučištníci s těžkooděnci, setníci s vojáky, Lusitánci s Řeky ...Vykračovali si pevným krokem a jejich těžké koturny duněly po  dláždění. Brnění samý hrbol od  zásahů střelami z  katapultů a  tváře zčernalé z  úpalů bitev. Ze zarostlých úst vycházely chraptivé skřeky, rozervané drátěné košile tloukly o  rukojeti mečů a  děrami v  krunýřích prosvítaly nahé údy. Sarissy, sekery, kopí, plstěné čepice, bronzové přilby, všechno se vzdouvalo v příboji zaplňujícím celou šíři ulice mezi vysokými domy až o  šesti poschodích s  omítkou natřenou přírodní smůlou ... Když se poslední hloučky mohutného lidského proudu vyřinuly z města, zavřely se za nimi brány a lidé s úlevou sestupovali z hradeb.

Žoldnéři táhli v neuspořádaných houfech zvedajících oblaka prachu zemědělsky obhospodařovanou krajinou s pláty polí a pastvinami, statkářskými dvorci i rolnickými osadami, vesele hlučeli a chvílemi si zpívali do kroku staré vojenské písně. Živili se ze zásob, které si v Kartágu zčásti nakradli a zčásti dostali od nedočkavých obyvatel, dychtících co nejdříve uvidět jejich paty. Svou stravu doplňovali kradenými hrozny z vinic, jež míjeli. U potůčků a řek se zastavili a spěšně a s veselým halasem a  povykem odhazovali výzbroj i  šatstvo, osvěžovali se koupelí, hltavě pili a napájeli i mezky a koně. V městě Tunétu, už daleko za Kartágem, někteří strávili noc v domech, nezřídka na loži, kde nebyli sami, někteří se utábořili u paty hradeb a usínali přikryti plášti a jiní dlouho klábosili u ohňů.

Povstání žoldnéřů 17

Míjely dny vyplněné vytrvalým, úmorným pochodem v  roztroušených skupinách. Obdělávaná pole se pozvolna vytrácela, mizely palmové háje, zelené pásy olivovníků. Krajina krabatěla, přibývaly písčité pláně s ostnatým křovím a řídkou travou, na níž se pásla stáda ovcí, na obzoru se zvedaly červenavé pahorky a kopce.

Teprve sedmý den k večeru se unaveným houfům zjevila linie hradeb zbudovaných na skalnatém podkladu. Poutní město Sikka. S ubytováním v domech se nedalo počítat. Dvacet tisíc mužů s ranci, povozy a  zvířectvem se do  malého města, v  němž vévodil rozložitý Venušin chrám se zlatou střechou a  s  rozličnými přístavbami, při nejlepší vůli nemohlo vejít. Žoldnéři o to ani neusilovali. Utábořili se před hradbami. Spořádaně, po vojensku, jak byli zvyklí. Za horkých nocí by se dalo spát i pod širým nebem, ale vojáci si hbitě stavěli kožené i plátěné stany a chýše v pravoúhlých řadách s uličkami.

Osazenstvo tábora mělo dosud co jíst. Obyvatelé města jim nosili chleba, mléko, ovoce, sýr, přivedli i  nějaká dobytčata a  pár ovcí, takže od  táborových ohňů se šířila do  okolí vábivá vůně opékaného masa. Přitom se vydatně popíjelo víno z amfor i měchů, a to rozněcovalo bujarou veselost, která zatím nebyla nikomu nebezpečná. Setníci i kmenoví náčelníci udržovali pořádek a kázeň, i když trochu rozvolněnou, o hádky a rvačky ovšem nebyla nouze. V hlučných, vojácky obhroublých rozhovorech co chvíli zaznívala zvědavá starost, jak dlouho asi budou tady čekat, než se objeví vyslanci z Kartága a přivezou podle ujednání pytle a koše se zlatými a stříbrnými penězi, jež jim punští bařtipáni dluží. Každý z vojáků si představoval, jak si báječně zařídí život, koupí si otroky, kteří na něj budou pracovat, a otrokyně, které mu budou po vůli a splní každé jeho přání, kdykoli se mu nějaké zachce mít, a pořídí si i dům.

Uběhlo několik dnů marného čekání. Nervozita narůstala. Do tábora docházeli opozdilci, většinou ranění a nemocní, kteří se belhali s obtížemi, namnoze o holi či berlích daleko za hlavním proudem, a s nimi zbědovaní libyjští domorodci, zruinovaní daněmi a  dluhy, vyhoštěnci, uprchlí otroci a  zločinci. Spoléhali na  pochopení vojenských rebelů, kteří stejně jako oni měli každý bezpočet důvodů k nespokojenosti. Halasně projevovali svou zlost na kartáginskou vládu. Mezi těmito nespokojenci vynikal vášnivými buřičskými proslovy zejména Spendius, syn 18 Hannibal před branami

řeckého rétora a etruské kuběny z Kampánie, který zbohatl kuplířstvím, ale při ztroskotání lodi přišel o všechen majetek.

Spendius bojoval v  řadách samnitských povstalců proti Římanům, ale padl do  zajetí. Uprchl, ale byl znovu zajat a  prodán do  otroctví. Musel těžce pracovat v  kamenolomu, pak nějakou dobu dělal topiče v lázních, nakonec byl přinucen usednout na veslařskou lavici válečné trirémy, zakusil hlad, hrubosti a surové zacházení i rány bičem. Za bitvy na  moři využil příznivého okamžiku a  z  potápějící se galéry skočil do  vln. Napůl utonulého ho z  vody vylovili kartáginští námořníci. S ostatními zajatci byl pak uvězněn v kartáginském Domě otroků. Podle mírové smlouvy měli být všichni zajatci vráceni do Říma, a tam ho jako galejníka nečekalo nic dobrého. Vzbouření žoldnéři ho osvobodili a on se k nim z vděčnosti přidal. A nejenže přidal a držel se jich, jako by k nim patřil, ale sblížil se s jedním z jejich vůdců, libyjským jezdeckým velitelem Mathónem. Toho vytrvale přesvědčoval, aby se postavil do čela povstání těch silných mužů, kteří jen hoří záštím a nic je nepoutá ke Kartágu, ani rodina, ani přísaha, ani bohové.

Jeho výmluvnost dokonale vystihl veliký Flaubert: „Rozumíš mi, vojáku? Chodili bychom zahaleni v  purpur jako satrapové. Omývali by nás voňavkami; a  otroky bych měl zas pro změnu já! Nemáš už dost spaní na tvrdé zemi, popíjení přídělových splašků a stálého poslouchání polnic? Nebo si snad chceš odpočinout později? Až z tebe strhnou krunýř, aby hodili supům tvou mrtvolu? Nebo snad o holi, slepý, kulhavý, sešlý budeš chodit od  dveří ke  dveřím a  vyprávět o  svém mládí malým dětem a prodavačům rosolu? Rozpomeň se na všechny nespravedlnosti velitelů, na táboření na sněhu, na pochody v slunečním žáru, krutou kázeň a věčnou hrozbu ukřižování! Po tolika útrapách ti na krk pověsili čestný řetěz, jako se věší na hruď oslům pás s rolničkami, jimiž je ohlušují za pochodu, aby necítili únavu. Muž jako ty, udatnější než Pyrrhus! Kdyby se ti jen zachtělo! Ach! Jak budeš šťasten ve  velkých chladných síních za zvuku lyr, rozložen na květinách, se šašky a ženami! Neříkej mi, že je to neuskutečnitelný podnik! Což žoldnéři už neovládli Regium a jiná opevněná místa v Itálii? Kdo ti brání? Hamilkar je nepřítomen; lid proklíná boháče, Giskón nemá vliv na zbabělce kolem sebe. Ale tys přece statečný, tebe poslechnou! Ujmi se nad nimi velení! Kartágo je naše, pusťme se do toho!“

Povstání žoldnéřů 19

Mathó však jeho výzvám odolával. Odmítal je s  odůvodněním, že na něm spočívá kletba Molochova, což prý mu potvrdil v chrámu černý beran, který před ním couval.

Kteréhosi dne vpodvečer konečně za  žoldnéři do  tábora přicestoval s početným doprovodem jezdců v lesklých krunýřích netrpělivě očekávaný kartáginský představitel vlády. Sám vznešený suff et Hannón, nevzhledný tlusťoch s  odulým, námahou zrudlým uhrovatým obličejem, posazeným na  mohutný lalok podbradku, s  boltci obtíženými zlatými náušnicemi a s tělem nechutně nadouvajícím drahocenné šarlatové roucho, zkrášlené zlatým náhrdelníkem s  chrpově modrým drahokamem. Podpírán dvojicí otroků se s  hekáním vysoukal z  pozlacených nosítek s hedvábnými poduškami a rozhlédl se pohrdlivě po bobtnajícím davu, který se k němu sbíhal ze všech stran. Tóny stříbrných trubek byly pokynem, aby se shromáždění ztišilo, a  hlasatel pateticky oznámil: „Nyní promluví veliký suff et Hannón!“

Tlusťoch nasál vzduch širokým chřípím svého papouščího nosu a  majestátně rozkročen vedle nosítek v  zlacených šněrovacích botách sahajících až téměř ke  kolenům začal punsky rozvláčně vysvětlovat, že válka a plnění mírových podmínek působí zemi nepředstavitelné potíže.

„Nastala neúnosná drahota, neboť je nedostatek lodí k  dovozu potřebných věcí včetně potravin, nadto byla válkou ztracena velká území s polnostmi, které přinášely zisk...“

Punština byla sice v  kartáginské armádě jazykem, kterým se vojáci zdravili, ale k  velení a  dorozumívání se již od  Xanthippových časů používalo řečtiny, neboť naprostá většina příslušníků mnohonárodního žoldnéřského vojska punsky nerozuměla. Hannónovi to neuniklo. Nařídil proto svolat velitele čet a setnin, kteří ovládají punštinu, aby se jim vysvětlilo vše potřebné, a od nich se to pak dozvědí ostatní. Ozbrojenci práskali biči, aby vyklidili kolem suff eta prostranství pro ty, kdo mu byli schopni s porozuměním naslouchat.

„Mluv!“ volali na Hannóna punsky muži, kteří se kolem něj natlačili. „Jsme tady! Posloucháme!“

A  suff et rozvinul svitek papyru, který mu na  pokyn jeho tučné, zlatým náramkem ozdobené paže podal otrok, a počal předčítat, co všechno musí platit stát mnohem dráž než dříve, opravy chrámů a  svatyň, 20 Hannibal před branami

dláždění ulic, výstavbu vodovodu, obnovu loďstva... Jeho výčet nebral konce a vojáci v davu ztráceli trpělivost. Proč tak dlouho řeční? Kdy začne rozdělovat peníze? Zvedal se šum a sílil v hukot polohlasných protestů. Vtom Spendius znenadání přiskočil k hlasateli, vytrhl mu z rukou troubu a mohutně do ní zadul, aby upoutal všeobecnou pozornost.

„Kamarádi!“ vykřikl libyjským jazykem, jímž hovořila nejpočetnější národnost mezi žoldnéři. „Musím vám říct něco důležitého. Neposlouchejte ty řeči! Hanobí všechny národy kromě kartáginských Punů. Všichni jsme podle něj zbabělci, zloději, lháři, synové bezectných otců a matek. Vy jste prý zavinili porážku Kartága a teď ještě drze požadujete, aby se vám zaplatilo!“ Vykřikoval své lži s jistotou, jako by doopravdy tlumočil suff etova slova. Nato se z  několika stran ozvaly námitky těch, kdo rozuměli punsky: „Neříkej, co není pravda! Nevymýšlej si! Lžeš!“

Leč Spendius chtěl za každou cenu rozbouřit vojáky a poštvat je proti suff etovi, vyvolat vzpouru. Proto svá obvinění opakoval ještě latinsky a  galsky i  baleársky, neboť z  těchto jazyků pochytil pár slov. A  dosáhl svého, v davu to začalo vřít. Ti, co se pokoušeli upozornit, že Spendius je štváč, který klame lidi, byli přehlušeni sílící vřavou.

V té chvíli kdosi přiběhl se zprávou, která potvrzovala, co se zatím jen neurčitě proslýchalo. Že suff etovi zbrojnoši v  Kartágu povraždili na  tři sta baleárských prakovníků, kteří připluli dodatečně a  nestihli odejít z města s hlavním proudem. Dav zaburácel nezvládnutelným pobouřením. Rozběsnění vojáci se hnali s meči na suff eta a jeho stráže. Skupina rozvážných mužů se jim postavila do cesty: „Žádné vraždy! Žádné zabíjení! To by se obrátilo proti nám! Ať vyplatí peníze!“

Shluk nedočkavců se zmocnil nákladu ze suff etova vozu. Začali otvírat, prohlížet a vysypávat koše, truhlice, bedny. U boha Melkarta! Co všechno v nich nebylo! Přepychové šatstvo, voňavky, zásoby nejrůznějších lahůdek a vína pro občerstvení během cesty. Někdo křikl:

„Tady jsou peníze!“ Dva velké proutěné koše. Odklopili víka. Oba byly naplněny koženými známkami, které vláda dočasně zavedla jako prozatímní náhradu za ražené kovové peníze. Muže v první chvíli omráčilo zklamání a vzápětí v nich vybuchl nepříčetný vztek. Nabírali náhražkové kožené peníze plnými hrstmi a metali je zmatenému a vyděšenému suff etovi do tváře.

Povstání žoldnéřů 21

„Tohle si nech, ty kravský paznehte! Tím můžeš krmit hladová prasata!“

„Klid! Prosím vás, zachovejte klid!“ volal zoufale suff et. „Jsou to prozatímní peníze, budou vám vyměněny za kovové. Republika nestihla ražbu!“ Roztřásl se strachy, po tučném obličeji se mu řinul pot. Couval před divoce rozezlenými vojáky, kteří ho nepřestajně zahrnovali nadávkami.

„Podvodníku! Lháři! Sežer si svoje kožený zlato! Strč si ho do zadku!“

Kterýsi z otroků pomohl roztřesenému Hannónovi na koně a všichni, ozbrojenci i otroci tryskem ujížděli z dosahu zbraní, pěstí i nadávek. Povstání Spendius objížděl tábor na  ztepilém hřebci. Dosáhl, čeho chtěl dosáhnout. Zkrachovalý kupec, povstalecký voják, válečný zajatec, týraný otrok, galejník a  opět zajatec předurčený být otrokem vyvolal povstání. Celý tábor byl na  nohou. Spendius volal silným hlasem vstříc vzrušeným, rozkuráženým houfům:

„Na Kartágo, bratři! Na Kartágo!“

Strhávali a balili stany. Cpali své věci do ranců. Ramenatý Spendius v režné tunice přepásané koženým opaskem s římským mečem po levém boku přivedl koně i Mathónovi, který odpočíval ve stanu, nevěda, co se sběhlo. S překvapením se dozvídal od Spendia, kam se všichni chystají. „Na Kartágo! Ujmi se velení, Mathóne!“

Jakmile vesničané žijící poblíž Kartága zpozorovali na obzoru oblak zvířeného prachu, z něhož se postupně vynořovaly přilby, oštěpy a hlavy koní a mezků, posbírali v horečném spěchu do ranců, co měli v chýších cenného, a spolu se svými rodinami a dětmi spěchali do bezpečí vysokých kartáginských hradeb.

Vzbouřené vojsko se přivalilo širokým proudem k městu a zastavilo se uprostřed šíje poblíž jezera. Poslední uprchlíci proběhli branou, jejíž mohutné veřeje se rachotivě zavíraly, zajišťovány kládami. Lučištníci na cimbuří napjali tětivy luků dalekonosnými šípy.

Vzbouřenci, jimž se nezdařilo překvapit Kartágo náhlým vpádem do města otevřenými branami, se začali jako mravenci rozlézat po pláni před hradbami a  jali se budovat ležení pro delší pobyt. Tu a  tam se již zvedaly stany, zaplály ohně. Ty, kdo si troufl i příliš blízko k  hradbám, svištící šípy okamžitě zaháněly do patřičné vzdálenosti. 22 Hannibal před branami

Tábor zvolna rostl do podoby rušného města. Vláda Kartága si ujasnila, že nemá dost sil, aby vzbouřence na pláni dala pobít, a vzbouřenci si uvědomili, že ani jich není tolik, aby mohli Kartágo dobýt. Oběma stranám nezbývalo než vyjednávat. Vzbouřenci v příštích dnech vznesli požadavek, aby jako důkaz dobré vůle a zájmu o obnovení vzájemné důvěry a přátelství byli potrestáni ti, kdo zavinili poškození jejich nároků a popuzení proti vládě. Než stačila Velká rada uvážit odpověď, Spendius poštval vojáky, aby pod hradbami třikrát denně skandovali: „My chceme Hannónovu hlavu!“ To už bylo příliš a Velká rada se zatvrdila. Dala jasně na srozuměnou, že její ochota vyhovět žoldnéřům má své meze. Je-li jim málo, co se jim nabízí, nedostanou nic.

Rozpoutala se bouře hněvu: „Nedostaneme-li do  tří dnů své peníze, půjdeme si pro ně do Kartága!“ I když tato pohrůžka byla nereálná, Velká rada se již naléhavě potřebovala zbavit břemene vzpoury. Generál Giskón se podjal usmiřovatelské mise. Vypravil se s  doprovodem tlumočníků, otroků i  několika přátel na  třech lodích do  tábora žoldnéřů. Vzbouřenci pochopili, že přiváží slíbené peníze. Vítali ho proto mohutným jásotem. Otroci mu postavili stan a  do  něj z  lodí nanosili truhlice s penězi. Před stanem pro něj navršili pahorek z pytlů naplněných pískem a generál na něj vystoupil, vítán neutuchajícím potleskem shromážděných žoldnéřů. Do  ticha, které se poté rozhostilo, pronesl zvučným hlasem. „Přicházím, abych vás všechny po  zásluze vyplatil, a neodejdu, dokud všichni nedostanou, co jim náleží.“ Znovu zabouřil potlesk.

Začalo proplácení žoldu. Vojáci přistupovali seřazeni do zástupu podle národů. První byli na řadě Libyjci. Každý ukázal prsty počet odsloužených válečných let pod Hamilkarem, písař zapsal jeho jméno a účetní mu odpočítal stříbrné mince. Pomocník ho poté zelenou barvou označil na levé paži.

Buřič Spendius se nemohl smířit s  tím, že všechno probíhá v  klidu a  situace zřetelně spěje k  smírnému zakončení celé žoldnéřské rebelie. Nechtěl smír, ale všeobecné povstání, uchopit moc a  zvrátit poměry. Pouštěl se s  vojáky do  hovoru, záludně je popichoval, rozněcoval a  živil v  jejich prostých duších nespokojenost a  vzpurné nálady. Libyjcům našeptával: „Teď jste spokojeni, ale počkejte, až budou vyplaceni ostatní, Řekové, Ligurové, Baleárci a další, co jsou odjinud. Odejdou domů,

Povstání žoldnéřů 23

kdežto vy tady zůstanete a vláda si to s vámi vyřídí za všechny. Stáhne vás z kůží, uvidíte. Suff eti jsou domluveni, je to lest!“

Galům namlouval: „Libyjci dnes dostávají své peníze, v dalších dnech prý zaplatí Řekům, Baleárcům a  ostatním. Vás je málo, s  vámi se vyrovnají jednoduše bez peněz. Jednoduše vás pobijí“. Všichni, kdo měli nějaký osobní důvod nenávidět Kartágo a Kartágince, Spendiovi přizvukovali, dávali mu zapravdu, přidávali se k  němu a  šířili jeho argumenty dál. Ačkoli Giskón jednal s  žoldnéři zdvořile a  trpělivě vysvětloval, co bylo komu nejasné, ovzduší se den za dnem měnilo v Giskónův neprospěch. Přibývalo stížností, žalob a  dotazů, které musel kolemdokola vysvětlovat a odpovídat. Nedůvěra, kterou Spendius a jeho spřeženci všechny nakazili, sílila.

Ráno Giskón procitl a  nalezl své tlumočníky, písaře i  pomocníka mrtvé, jejich povražděná těla ležela před stanem i uvnitř. Rychle zahrabal část peněz ve svém stanu. Bylo zle. Masa žoldnéřů podlehla našeptávání, že Velká rada se je chystá oklamat. Někteří se s  meči a  dýkami v rukou pokusili vzít si své peníze sami. Všechen rozdmychaný hněv se proměňoval v divoce planoucí nenávist proti Giskónovi. Rozezlený, hlučící dav ho obklopil jako hladová vlčí smečka. Chrlili na něj bezdůvodně nadávky a výhrůžky. Kdo se ho snažil zastat, byl okamžitě zbit do krve, ukamenován nebo sťat mečem. Zdivočelí vzbouřenci povraždili otroky z Giskónova doprovodu a vyplenili jeho stan. Našli pokladnu ze tří čtvrtin vyprázdněnou, co bylo zahrabáno v zemi, neobjevili. Spendius svázal Giskónovi ruce a jeden z žoldnéřů ho surově povalil na zem. Všechny zajaté úředníky a členy Giskónova doprovodu, vážené členy Rady, kteří byli odpůrci potupného míru s Římem, spoutali řetězy a svrhli do hlubokého příkopu, kam odhazovali odpadky.

V čele vzbouřenců stanuli podněcovatel rebelie Spendius a jeho druh libyjský setník Mathó. Nečekaně se v táboře žoldnéřů objevil vládce jednoho z numidských kmenů Narr-Havas, provázený asi dvaceti Berbery, všichni v jakýchsi turbanech, s jatagany za širokými rudými šerpami pod rozhalenými bílými hábity, v ušních boltcích náušnice, kolem krku kožené náhrdelníky, na nohou boty z hyení kůže, v rukou oštěpy.

Narr-Havas přišel oznámit veliteli povstalců, za  něhož důvodně pokládal energického a  zjevně vojensky zkušeného Mathóna, že se s  celým svým kmenovým královstvím připojuje k  vzpouře proti Kartágu. 24 Hannibal před branami

Nabízel slony, víno, olej, ječmen, datle, smůlu a  síru k  obléhání, dva

cet tisíc pěšáků a deset tisíc koní. Nabídku spojenectví stvrdil zvoláním:

„Buď prokleto Kartágo!“ a zlomením svého kopí. Jeho muži ho podpořili

souhlasnými výkřiky.

„Přijímám tvé spojenectví,“ pronesl Mathó. Dal přivést bílého býka

a černou ovci, symbol dne a symbol noci a společně vykonali obětní ri

tuál bratrství krve. Podřízli zvířata na okraji jámy a do jejich horké krve

oba ponořili paže a  poté každý otiskl krvavé prsty na  obnaženou hruď

svého spojence. Stejným krvavým znamením označili plátno svých sta

nů. Nato uspořádali hromadnou hostinu z  masa obětovaných zvířat.

Kůže, kosti, rohy i paznehty pak byly spáleny.

Válečný požár

Druhý den ráno se Mathó, Spendius a Narr-Havas sešli k poradě o tom,

co společně podniknou v očekávání kartáginské odvety. Rozeslali posly

ke všem kmenům na kartáginském území, aby se přidaly k všeobecné

mu povstání proti utlačovatelskému Kartágu, které vykořisťuje a vysává

Kartáginská Byrsa dnes

Povstání žoldnéřů 25

porobené národy a města nadměrnými daněmi, bezohledně nařizovanými dodávkami potravin, surovin i zemědělských plodin, jatečního skotu i koní. Kvůli tomu se libyjská města tak snadno, ba ochotně před časem vzdávala vojskům konzula Regula, za což jim byly nyní vyměřeny neúnosně přísné tresty: pokuta tisíc talentů, dvacet tisíc volů, tři sta pytlů zlatého prachu, zvýšené dodávky obilí. Náčelníci kmenů, které se vzdaly, byli ukřižováni nebo předhozeni lvům.

V  provinciích již delší dobu kvasila nespokojenost lidu s  kartáginskou nadvládou a  zvěsti o  povstání žoldnéřů byly uvítány s  nadšením. Odhodlání připojit se k němu se zrodilo na mnoha místech ještě dříve, než tam dorazili žoldnéřští poslové. Ve městech se spontánně sbíraly peníze na podporu povstaleckých bojovníků. Shromážděné sumy byly tak vydatné, že Mathó mohl vojákům vyplatit peníze, které jim Velká rada zůstala dlužna. Tím si získal takovou oblibu, že byl manifestačně zvolen vrchním velitelem, šališimem.

Do  tábora před Kartágem se jako potůčky a  stružky za  deště slévaly hloučky a skupinky i početné houfy dobrovolníků na koních, oslech

Pohled z kartáginské Byrsy do zálivu

26 Hannibal před branami

i  pěšky se zbraněmi, které vytáhli odněkud z  úkrytů, i  s  klacky, ba dokonce i beze zbraní. Venkované posílali i mouku, chleba, ovoce, mléko a jateční dobytek pro stravování vojáků.

Vojsko se rozrostlo na  nějakých osmdesáttisíc mužů. Domorodci namnoze přitáhli i s ženami a dětmi. Spendius naléhal na dobytí Kartága. Narr-Havas mu odporoval: „Nejdříve je třeba ovládnout pohraniční města. Zajistit si zázemí.“ Zkušení válečníci mu přitakali. Za pravdu mu dával i Mathó. Na konec bylo rozhodnuto rozdělit vojsko na tři skupiny. Jedna pod velením Gala Autharita si zřídí základnu v  nedalekém Tunétu, který je ostře naladěn proti Kartágu, a  obsazením okolí Kartága znemožní jeho zásobování po  zemi. Spendius, jehož si za  velitele přáli řecky mluvící vojáci, měl dobýt Utiku, která se odmítla připojit k povstání, a Mathó si vzal na starost dobytí Hippónu-Zarytu, dalšího z měst, jež se svými Libyjci, Ibéry a  Lusitánci zachovávala věrnost Kartágu. Narr-Havas byl požádán, aby zajel do svého kmenového království a přivedl slony a slíbenou pěchotu a jezdectvo.

Obyvatelům Kartága, kteří každodenně z hradeb i z výšin Byrsy a akropole v obavách pozorovali rojení v táboře vzbouřenců, se ulevilo, když jednoho rána spatřili, že mohutné vojsko, z  něhož šel strach, se sbírá k  odchodu a  táhne kolem Arianiny hory. Jeho část se rozložila před Tunétem, ale hlavní síly zmizely v  ohybu utické cesty a  vynořily se až na protějším pobřeží zálivu, kde se nořily do lesního porostu.

Velká rada svolala kartáginský lid na Hámonovo náměstí, aby schválil její rozhodnutí požádat suff eta Hannóna, který dokázal zvítězit u Hekatompylu, o záchranu Kartága. Hannón především zpevnil obranu města. Dal vyspravit zdivo, do hradebních věží umístil vrhací stroje a šípomety. Zároveň nařídil mobilizaci všech bojeschopných mužů. Obtloustlým a zpohodlnělým boháčům bylo zatěžko za rozbřesku nastupovat na určeném prostranství v Mapalské čtvrti a cvičit se do úmoru v zacházení s mečem, kopím a ochranným štítem.

Třebaže Utika, obležená Spendiovým vojskem, naléhavě žádala Kartágo o  pomoc, dával si Hannón načas. Tři měsíce se zaměstnával vystrojováním sto dvaceti bojových slonů, kteří se osvědčili při porážce konzula Regula. Vybavil je hrudními kovovými krunýři, dal jim pozlatit kly, nařídil rozšířit bojové ohrádky, jež nesli na  svých hřbetech, a  ušít na ně purpurové čabraky ozdobené těžkými třásněmi.

Povstání žoldnéřů 27

Konečně nadešel okamžik, kdy byly přípravy dokončeny, a kartáginské vojsko se dalo na pochod proti vzbouřencům. Za tmavé, bezměsíčné noci se i  se slony přepravilo na  vorech přes kartáginský záliv. Oklikou kolem Hory horkých pramenů obešlo ležení Autharitova vojska a  postupovalo k  Utice. Pohybovalo se pomalu, takže promeškalo možnost překvapit nepřátelské ležení za ranního spánku.

Když Kartáginci dorazili na planinu před městem, byli natolik unaveni, že se jim toho dne do boje nechtělo. Až nazítří došlo k bitvě. Takhle ji viděl Flaubert: „Záškodníci, vyzbrojení praky, byli rozestaveni na křídlech. Stráže Legie v brnění ze zlatých šupin tvořily první řadu na svých velkých koních bez hřív, bez srsti a bez uší a se stříbrným rohem uprostřed čela, aby se podobali nosorožcům. Mezi jejich útvary mladíci s  malými přilbami na  hlavách mávali v  každé ruce jedním jasanovým oštěpem; dlouhá kopí pěších těžkooděnců se blížila zezadu. Všichni ti kupci na sebe navěsili co nejvíce zbraní; bylo vidět i některé, kteří nesli zároveň kopí, sekeru, kyj a dva meče; jiní se ježili oštěpy jako dikobrazi a paže jim odstávaly od brnění z rohoviny nebo ze železných plátů...“

Za  pěšími šiky vlekli Kartáginci na  bojiště rozličné obléhací stroje tažené čtyřspřežími volů. Pohybovali se těžkopádně v  nepevně uspořádaných šicích, jejich řady se prohýbaly a  trhaly a  upachtění velitelé, pobíhající v  mezerách sem a  tam, je nervózními pokřiky neustále narovnávali a  scelovali. Žoldnéři ze svého tábora přes palisádu sledovali jejich těžkopádný nástup na bojiště a posmívali se: „Kam ten spěch, páni Kartáginci? Na smrt? Nic jiného vás nečeká!“

Konečně zazněl povel k  boji. Kartáginské vojsko přivítalo žoldnéře jekotem fl éten a trubek a duněním bubnů. Bitvu zahájila vržená koule z praku.

Boj se podle Flauberta odvíjel takhle: „... obě vojska se na sebe vrhla. Řekové bodali hroty kopí koně do chřípí, takže se převalovali na své pány... Punští pěšáci si odkryli pravý bok, jak se kolem sebe oháněli dlouhými meči. Barbaři prolomili jejich řady; rubali je každým sekem; klopýtali přes umírající a mrtvoly, celí oslepení krví, která jim stříkala do tváří. Tato změť oštěpů, přilbic, brnění, mečů a spletených údů vířila dokola, uvolňovala se a zase se pružně svírala. Kartáginské kohorty řídly čím dál více... konečně suff etova nosítka (jeho velká nosítka s křišťálovými ozdobami), která bylo vidět na  počátku bitvy, jak se kolébají 28 Hannibal před branami

mezi vojáky jako člun na vlnách, náhle utonula. Byl snad mrtev? Barbaři osaměli.“

Zvířený prach na bojišti klesal. Zdálo se, že je po boji. Vzbouřenci vítězoslavně halekali. Vtom jim ztuhly rysy a zpěv odumřel na rtech. Před nimi se objevil obrovitý vyšňořený slon, na  jehož hřbetě stál v  bojové ohrádce suff et Hannón, nad jehož hlavou černošský otrok držel slunečník. „V té chvíli se zachvěla země a barbaři viděli, jak se na ně řítí v jedné řadě všichni kartáginští sloni se zlacenými kly, modře natřenýma ušima, oděni v bronz a otřásající na svých šarlatových čabrakách koženými věžemi. V každé z nich třímali tři lučištníci napjaté luky.

Žoldnéři měli sotva čas chopit se svých zbraní; sešikovali se nazdařbůh. Strnuli hrůzou, stáli tu bezradní. Z  věží na  ně pršely oštěpy, šípy, ohnivé střely, stříkance horkého olova; někteří se na ně chtěli vyšplhat a chytali se třásní čabrak, ale tesáky jim utínaly ruce a oni se hroutili naznak na napřažené meče. Slabá kopí se lámala, sloni si razili cestu falangami jako kanci trsy trávy; choboty vytrhávali kůly v ležení, křižovali sem tam, káceli stany nárazy hrudí; všichni barbaři prchli. Uprchli na  pahorky vroubící údolí, jímž přišli Kartáginští. Vítězný Hannón se objevil před utickými branami...“

Suff et si vynutil vstup do  města alespoň s  menší družinou, když se jeho obyvatelé obávali vpustit dovnitř všechno jeho vojsko. Poručil si hojivou koupel ve vlažném skořicovém oleji a při ní pojídal rozličné pochoutky, vykostěné rybí maso, vařené jazyky plameňáků s mákem a medem, pomazánku ze sýra a  majoránky, ústřice, lanýže, ředkve a  ptáčky pečené na rožni. Diktoval přitom písaři zprávu Velké radě o svém oslnivém vítězství, jímž zahubil ty loupežné psy. Vyzýval obyvatele Kartága k radovánkám a děkovným modlitbám.

Dal si přivést tři zraněné zajatce, zarostlé chlapy, oděné v cáry a spoutané řetězy, a usilovně přemítal, jaká muka by jim připravil před popravou jako pomstu za potupu, které ho žoldnéři vystavili v Sikce.

„Stáhněte mi je zaživa z  kůže! Ne, počkejte s  tím!“ Rozhodl se jinak: „Všichni zajatci zemřou. Ani jednoho neprodáme! Žádné slitování! Všem utnout ruce a ty ruce ať mi přinesou v koši!“ Leč své hrůzné rozhodnutí nestačil proměnit ve skutek.

Spendius shromáždil rozprchlé vojsko a proti kartáginskému táboru před Utikou dal vypustit stádo vepřů, jimž vojáci na jeho příkaz potřeli

Povstání žoldnéřů 29

kůži nalezeným petrolejem, který zapálili. Zvířata proměněná v  šíleně pádící ohnivé koule vyděsila kartáginské slony, kteří v  hrůze dupali po stanech i s odpočívajícími vojáky a prchali do okolních lesů. Vojáci, kteří přežili jejich běsnění, se dali na útěk všemi směry. Suff et Hannón sotva stihl svému habešskému otrokovi přikázat, aby uťal hlavy trojici zajatců. Nezbylo mu než ukončit koupel a hodování a nechat se rychle odnášet k vozům, aby včas unikl z Utiky, k níž se z kopců již řinuly oddíly Spendiových vzbouřenců. Od západu se zároveň blížili i Mathónovi bojovníci a téměř současně se na obzoru vynořili numidští jezdci vedení Narr-Havasem.

Unavený a zoufalý Hannón táhl s žalostným zbytkem svého zbědovaného vojska bez většiny slonů. Po několikadenních útrapách překotného útěku před vzbouřenci, probíhajícího většinou za noci – za dne se s vojskem ukrýval v olivových hájích – doputoval k Hermejskému mysu, kam pro ně z Kartága připluly evakuační lodě.

Velká rada pak sečetla škody a  ztráty: 400  972  šekelů stříbra, 15 623 šekelů zlata, osmnáct slonů, čtrnáct členů Velké rady, 300 boháčů a 8000 řadových obyvatel povolaných do zbraně, obilí na tři měsíce, vozy s množstvím zavazadel a válečného materiálu, všechny válečné stroje.

Kartágu nastaly zlé časy. Autharitovo vojsko před jeho hradbami se přílivem dobrovolníků z širokého okolí rozrostlo tak, že jeho ležení sahalo od Tunétu až po Rhades, městečko ležící východně odtud. Na mnoha místech bylo v  dálce vidět vysoké sloupy černého dýmu, to hořely zemědělské usedlosti. Metropole se ocitla v  nebezpečí krajního ohrožení organizovanou revoltou.Velká rada se nakonec odhodlala k vyjednávání. Vyslala k vzbouřencům delegaci, která s nimi měla dohodnout podmínky mírového urovnání. Jejím členům však nebyla dána možnost s vůdci povstalců promluvit. Všichni byli zjímáni a  popraveni. Vzbouřenci odmítali jakékoli vyjednávání. Byli odhodláni vést svou válku až do úplného zničení Kartága. Všechna důležitá punská města byla postupně obležena a hlavní síly rebelů přitáhly nyní ke Kartágu, aby je odřízly od světa. Poslední naděje S  vidinou hrozící předsmrtné agonie Kartága nezbylo Velké radě, než aby se pod tlakem veřejného mínění obrátila na jediného muže, od něhož bylo lze se nadít záchrany. Boháči nenáviděného a  prostým lidem 30 Hannibal před branami

zbožňovaného generála Hamilkara Barku. Vyslali k  němu delegáta s prosbou, aby převzal svrchovanou moc s neomezenými pravomocemi ve jménu záchrany Kartága. Hamilkar miloval Kartágo víc než cokoli jiného, dokonce víc než sebe. Neváhal proto nabídku Velké rady přijmout, a to tím spíše, že i ti, kdo ho nenáviděli, uznávali jeho nenahraditelnost a naléhavou nezbytnost, aby byl povolán k moci.

Jednoho rána tedy ohlašovatel luny na kopuli Ešmúnova chrámu zpozoroval na  západním obzoru moře galéru se vzdutou plachtou a  mocným zvukem stříbrné trubky zvěstoval městu, že připlouvá k  přístavu. Když se přiblížila k hrázi a shromážděný dav spatřil vedle kormidelníka statného muže v červeném plášti přehozeném přes lesklý kovový krunýř, prostovlasého, snědého, s černým hustým plnovousem, propukl v daleko slyšitelný jásot: „Vítej, Hamilkare Barko! Náš osvoboditeli!“

Pod mohutným obloukem přístavní brány proplula galéra do okrouhlého válečného přístavu, k jehož obvodní zdi přiléhala ohrazená a zastřešená kotviště pro jednotlivé lodě. Hamilkarova triéra přistála u ostrůvku upostřed přístavního jezera. Tady se pyšně tyčila admirálská budova, do níž měl Hamilkar přístup z titulu funkce námořního suff eta. Naposledy ji navštívil před lety, když převzal funkci vrchního velitele na  Sicílii. V  opuštěnosti budovy na  něj doléhala tíha povinností, které ho čekaly, i  nekonečný smutek ze ztráty té nádherné, úrodné Sicílie, kde mohlo vyrůst nové Kartágo. Přemohl však nával tísně svou železnou vůlí a nezdolnou odhodlaností splnit, co se od něj očekává. Nyní měl za úkol zachránit milované Kartágo před hrozící zkázou.

V  jednací síni Velké rady, kam se dostavil tak, jak vystoupil z  galéry, v  generálském odění, ve  vysokých šněrovacích střevících, s  mečem na levém boku a s přilbou pod svalnatou paží, muž v plné síle s přísnou, libyjsky snědou tváří v  černém orámování kučeravých vlasů a  vousů. Ihned ho radostně obklopili přátelé Subeldius, Hiktamon, Ilubas a další. Jeho názoroví souputníci a stoupenci z demokratické barkovské strany, jež stála v příkré opozici k straně aristokratických boháčů vedených Hannónem, kartáginské smetánky, která zavlekla zemi na pokraj propasti. O překot mu sdělovali, co všechno se událo od uzavření míru, líčili mu nestoudnou hamižnost představitelů Rady, kteří se prodrali k moci, nemoudré rozhodování, které vyvolalo nyní už všeobecné povstání, zajetí Giskóna, Hannónovo vojevůdcovské selhání u Utiky...

Povstání žoldnéřů 31

Na schodech k akropoli, na Hámonově náměstí, všude v ulicích, kde se Hamilkar objevil, se nadšeně shlukovaly davy, které ho hlučně zdravily a vítaly, ale i varovnými výkřiky nabádaly, ať se má na pozoru před lstivými úklady a nástrahami.

Potají se setkal s Iddibalem, vychovatelem, jemuž svěřil dohled nad svými třemi nezletilými syny, které mu zůstavila zemřelá žena. Z obavy, aby se jich nezmocnili jeho nepřátelé, je ukryl na tajném místě vzdáleném tři dny cesty od Hadrumeta. S uspokojením vyslechl vychovatelovu zprávu o tom, jak se mají k světu, jak rostou a sílí a jak se činí v učení i vojenském výcviku a pěstování tělesné zdatnosti. Prvorozený Hannibal si vede z nich nejlépe. Umí znamenitě vrhat oštěpy. Je silný, dobře

Baal Hámon – nejvyšší kartáginské božstvo

32 Hannibal před branami

vládne mečem, vyniká neohrožeností a vytrvalostí. Je však smutný, vyptává se na  bohy a  chce poznat Kartágo. Hamilkar potřásal odmítavě hlavou:

„Ještě ne. Ještě nepřišla ta pravá chvíle. Dám ti včas vědět, Iddibale.“

V noci se konalo tajné shromáždění Starších, obávané Rady sto čtyř v Molochově chrámu, vystavěném na dně srázné rokle. Branou se vcházelo na čtverhranné nádvoří lemované sloupořadím. V jeho středu stála mohutná budova chrámu s kopulemi. V ústřední síni, osvětlené osmiramenným zlatým svícnem, se nad oltářem tyčil železný Moloch s rozpjatými křídly, lidskou hrudí a  býčí hlavou. Účastníci shro