načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hana - Alena Mornštajnová

Hana

Elektronická kniha: Hana
Autor: Alena Mornštajnová

- Třetí román úspěšné české autorky. - Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 84.6%hodnoceni - 84.6%hodnoceni - 84.6%hodnoceni - 84.6%hodnoceni - 84.6% 87%   celkové hodnocení
7 hodnocení + 2 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 306
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1940-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Devítiletá Mira neumí poslouchat, čímž rozzlobila maminku a za trest nedostala při oslavě maminčiných třicátých narozenin v roce 1954 zákusek. To rozhodlo zcela zásadně o jejím příštím životě. Následná tragédie připoutá Miru k její podivínské nemluvné a podivně zestárlé tetě Haně. I v depresivních kulisách jejího domova se dívka snaží žít normální život. Jak dospívá, objevuje stopy rodinné minulosti, kterým nerozumí. Co se to tetě Haně stalo, že je taková, jaká je..? Je třeba vrátit se ve vyprávění do předválečné minulosti, v níž se v domě uprostřed moravského maloměsta odehrával poklidný život Miřiny babičky a jejích mladých dcer - tety Hany i maminky Rosy. Mohly prožít běžný život, kdyby se neblížila válka - a kdyby nebyly Židovky... Ve zrychlujícím se běhu událostí učiní zamilovaná Hana jedno zásadně mylné rozhodnutí - a od té chvíle není návratu. Hana se stává tím, kdo přináší svým nejbližším neštěstí, jehož strůjcem ovšem není ona, ale vražedná mašinerie nacistického "konečného řešení židovské otázky". Pocit provinění se táhne jejím životem přes všechno prožité utrpení i hluboko do poválečné doby, Hana se však nedokáže nikomu svěřit, protože lidi, kteří neprožili, nevědí, - a ani vědět nechtějí: "Radili mi, že mám zapomenout, protože nechtěli slyšet, co bych mohla vyprávět... " Může i v troskách, které za sebou Hana vidí, najít nový smysl života? Ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost líčený, zdánlivě zcela věcný, nesentimentální, a přitom či právě proto nesmírně dojemný příběh sepsala autorka podle skutečných událostí. Může si člověk odpustit, pokud způsobil utrpení svým blízkým? I když je nevinen a stal se jen bezmocným nástrojem osudu? V příběhu členek jedné židovské rodiny před a během války zahrálo jedno dívčí rozhodnutí velmi zásadní roli...

Popis nakladatele

Třetí román úspěšné české autorky.

Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu?

Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra.

Příběh, který vychází ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí…

 

 

Alena Mornštajnová (nar. 1963)  vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. V současné době pracuje jako lektorka anglického jazyka a překladatelka. Žije ve Valašském Meziříčí. Debutovala v roce 2013 románem  Slepá mapa , který se dostal do užší nominace na Cenu Česká kniha 2014. Její druhý román  Hotýlek  vyšel v roce 2015.

 

Zařazeno v kategoriích
Alena Mornštajnová - další tituly autora:
Slepá mapa Slepá mapa
Hana Hana
Slepá mapa Slepá mapa
Hotýlek Hotýlek
Tiché roky Tiché roky
 (e-book)
Tiché roky Tiché roky
 
K elektronické knize "Hana" doporučujeme také:
 (e-book)
Hotýlek Hotýlek
 (e-book)
Osm Osm
 (e-book)
Bábovky Bábovky
Hladovění pro zdraví Hladovění pro zdraví
 (e-book)
Labyrint pohybu Labyrint pohybu
 (e-book)
Tatér z Osvětimi Tatér z Osvětimi
 
Recenze a komentáře k titulu



2018-06-07 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Jsou lidi nemluvní, nesympatičtí, divní. Taky mohli být mrtví.

Devítiletá Mira chce přes výslovný zákaz vyzkoušet skákání z kry na kru, spadne do vody, a to jí v konečném důsledku překvapivě zachrání život. Její rodinou a zároveň jedinou příbuznou odteď bude podivná nemluvná teta Hana, v létě v zimě navlečená do černého svetru s chlebovými kůrkami po kapsách. Peklo, ale pořád lepší než dětský domov...

Alena Mornštajnová si mě získala už Slepou mapou, článek zde http://www.zenavknihach.cz/20-stane-se-i-v-lepsich-rodinach

Hotýlek mě naopak nenadchnul, přišel mi přelidněný a nepřehledný a stručný klouzavý způsob vyprávění mi nedovolil vytvořit si vztah k jakékoli postavě. U Hany je těch postav sice taky hodně, ale mám ji ráda. I když to bylo nejdřív takový trdlo...

Jako ve všech dosavadních knihách vypráví autorka rodinnou ságu, tentokrát ji inspirovala skutečná událost: tyfová epidemie z roku 1954 ve městě se dvěma řekami stejného jména - Valašském Meziříčí. Osiřelá Mira se musí nastěhovat a vyrůstat u podivínské tety, ze které má ze začátku strach. V druhé části knihy se seznámíme s osudy celé rodiny v předválečné době a během války a třetí část vypravuje Hana ze svého pohledu, ovlivněného zkušeností z koncentračního tábora. A vy se dozvíte, jak snadné je navzdory píli a předvídavosti matky zničit celou rodinu kvůli zaslepené zamilovanosti a jednomu zašantročenému dopisu. Jak pocit viny dokáže člověka ničit a jak ho paradoxně tragédie zase naopak dokáže přinutit k životu.

Na Hanu budete po dočtení dlouho myslet. A autorka prý uvažuje o tom, že by se věnovala něčemu jinému než psaní. Doufám, tahle krize přejde, protože si další knihu přečtu moc ráda. A vy - jestli někoho nemilujete a nechcete s ním být - řekněte mu to. Možná mu to zachrání život!

Audioukázka zde: <a href="http://www.zenavknihach.cz/64-alena-mornstajnova-hana">Žena v knihách</a>
 
2017-09-11 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Úžasná kniha. Vřele všem doporučuji, pokud máte rádi na přebalu zmiňovanou tématiku.
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

a l e n a m o r n š t a j n o v á h a n a



HANA

a l e n a m o r n š t a j n o v á

BRNO 2017


© Alena Mornštajnová, 2017

Czech edition © Host – vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-081-3 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-082-0 (Formát ePUB)

ISBN 978-80-7577-083-7 (Formát MobiPocket)

PRVNÍ ČÁST

Já, Mira

1954 – 1963

9

p r v n í k a p i t o l a

Únor 1954

Nikdy jsem nepochopila, proč dospělí dětem tvrdí, že se vy

plácí být hodný a  poslušný. Kdybych byla vzorná dcera, bylo

by dnes moje jméno vytesané na náhrobním kameni jako jmé

na maminčiných rodičů – babičky Elsy a dědečka Ervina, kteří

umřeli dávno před mým narozením, nebo babičky Ludmily

a dědy Mojmíra, u jejichž hrobu jsme s maminkou pokaždé

rozsvěceli svíčky v hnědých kelímcích, přestože jsme museli

přejít až na horní konec hřbitova.

Zatímco moje kamarádky chodily v  neděli odpoledne za

hezkého počasí na rodinné procházky do parku nebo špacírem

po městě, Dagmaru, Otu a mě maminka navlékla do svátečního

a vystrkala nás před dveře hodinářství, které kdysi bývalo naše,

ale tou dobou už tam tatínek jen směl pracovat za mizerný plat

a maminka měla dovoleno v tmavém přízemním krámku zadar

mo vytírat pošlapanou podlahu.

Každou neděli po obědě maminka umyla nádobí, nasadila

si černý klobouček, Otíka posadila do kočárku, nebo, když už

byl větší, ho popadla za ruku a nasměrovala nás ke hřbitovu.

1 0

Cesta se mi zdála nekonečná. Museli jsme jít okolo kostela

k řece, přes most, projít celým dolním městem, které se z mně

neznámého důvodu jmenovalo Krásno, táhnout se podél dlouhého zámeckého parku za poslední domky, vstoupit hřbitovní

branou a čekat, až maminka omete náhrobky, urovná květiny

do váziček a rozsvítí svíčky. Během práce mrtvé oslovovala

a povídala jim, co je v Meziříčí nového, kdo se narodil, kdo

umřel, co se po městě povídá, jak se mají sousedé a co jsme zase provedly my děti.

Neodvažovala jsem se nic říct, jen jsem těžce vzdychala,

aby maminka pochopila, jak moc je mi čekání protivné, ale

i tak mi pokaždé vyčítavě řekla: „Netvař se, nebýt jich, tak tady

nejsi.“

Když na náhrobcích přibyla další jména a to maminčino

bylo mezi nimi, vzpomněla jsem si, jak u hrobů každou neděli postávala a mluvila na své blízké. Utěšovalo mě, že je s těmi, po kterých se jí tak stýskalo.

Moje jméno není mezi zlatem vyvedenými nápisy na ná

hrobku jenom proto, že občas se vyplácí být neposlušná a drzá.

Jestli nesouhlasíte, dál už nečtěte. A pro jistotu tuhle knihu

nikdy nedávejte do rukou svým dětem.

Zima toho roku, kdy mi bylo devět a kdy se celý můj život úpl

ně změnil, byla krásně bílá a mrazivá, ale v únoru už se zdála

nekonečná. Až v posledních únorových dnech se oteplilo, sníh začal odtávat a ledy praskat.

Řeka oddělující Meziříčí a Krásno se místy spíš jen skrom

ně vlekla, než aby spěchala do větších řek, a protože sníh v blízkých horách tál pomalu a prozatím zrychlil proud a zvedl hladi

nu jen nepatrně, zdála se nám jako stvořená pro krátkou plavbu

na uvolněných krách.

1 1

Toho února roku devatenáct set padesát čtyři, kdy zlo už

číhalo v hloubce pod městem, jsme každý den po škole běželi

rovnou k řece a netrpělivě zkoumali, jestli led povoluje a puká

a jestli voda teče tak silně, abychom se mohli vyhoupnout na

kru, pár metrů se svézt a vychutnat si dobrodružství, o němž

nám o přestávkách vyprávěli šesťáci-dvojčata Eda a Mirek Zed

níčkovi, kteří už před pár lety tak tuhou zimu zažili a okusili plavbu na vlastní kůži.

Po několika dnech led konečně popraskal, střed řeky se

uvolnil a kry pomalu putovaly po proudu dolů. Přišla naše chvíle, vymodlená a pečlivě naplánovaná.

Stála jsem mezi dveřmi kuchyně, v jedné ruce jsem držela

červenou čepici s bambulí a ve druhé rukavice.

„Co to je za nápad?“ podivila se maminka, když jsem se ze

ptala, jestli můžu jít s Jarmilkou sáňkovat. V kuchyni bylo útulně

teplo a voňavo, protože maminka pekla koláčky na oslavu svých

narozenin. „Sníh taje, je úplně mokrý, budeš celá promáčená.“

Natáhla jsem se na plech pro koláček, ale rychle jsem ucuk

la, protože byl ještě horký. „No právě, co když je to poslední příležitost trochu si zasáňkovat?“

Maminka se na mě podezíravě zadívala. „Miro, ne aby tě

napadlo chodit k řece.“

Z toho, že maminka tušila, co máme s Jarmilkou Stejska

lovou a kluky Zedníčkovic v plánu, a přísně mi zakázala chodit k řece, jsem usoudila, že i ona si v dobách, kdy ještě nebyla

dospělá a přehnaně opatrná, jízdu na krách dopřávala. Ale věcí,

které jsem nesměla, abych nepřišla k úrazu, bylo tolik!

Nesměla jsem chodit na půdu, abych nezakopla o nějaké

krámy nebo nevypadla z okna. Nesměla jsem chodit do sklepa, abych nesklouzla ze schodů. Nesměla jsem vycházet na lo

džii, protože bych mohla chatrnou konstrukcí propadnout na


1 2

vydlážděný dvorek. Není divu, že člověk nebere slovo „nesmíš“

vážně, když ho slyší v každé větě.

„Jasně že ne, vždyť jdeme s Jarmilkou jenom na kopec za

Zedníčkovic zahradou,“ řekla jsem a strčila jsem si jeden horký

koláček do kapsy.

Maminka byla moc hezká, a když mě objala, hřála jako

kamínka a krásně voněla vanilkovým cukrem. Ale v tu chvíli

se na mě její velké hnědé oči, které se mi vždycky zdály tak

smutné, že jsem se do nich bála podívat, upíraly podezíravě,

jako kdyby četly mé nejtajnější myšlenky.

„Jarmilka už čeká,“ řekla jsem, zapnula jsem si kabát, za

šněrovala teplé kotníčkové botky a narazila si čepici až do čela.

Maminka mi podala ještě jeden koláček. „Vezmi i  Jarmilce.“

Vyběhla jsem ven, popadla jsem Jarmilčiny sáně za po

pruh a vykročila směrem k náměstí. V zádech mě pálily ma

minčiny oči.

„Na shledanou, paní Karásková,“ zavolala Jarmilka, „a dě

kuju.“ Pohodila dlouhým blonďatým copem, který jsem jí do

cela nekamarádsky záviděla, protože ji za něj obdivně tahali

všichni kluci ze třídy, nevinně se na maminku usmála a kousla

do koláčku.

Na konci ulice jsem zabočila doleva.

„Kam to jdeš?“ zeptala se Jarmilka a trhla popruhem, aby

mě zastavila. „Přece nebudeme obcházet celé město.“

„Nechci, aby maminka viděla, že jdu k řece.“

„Za roh přece nevidí.“

Rozhlédla jsem se po ulici. V prvním patře oprýskaného

domu se pohnula záclona. Možná se mi to jen zdálo nebo mož

ná stará Beneška hlídkovala u okna, aby věděla o všem, co se

kolem náměstí šustne. Přidala jsem do kroku. „Nikdy nevíš.

Někoho potkáme a bude zle.“


1 3

„A k večeři dostaneš hrách,“ zasmála se Jarmilka a ode

vzdaně cupitala za mnou.

Hrách jsem opravdu nesnášela a maminka to věděla, a tak

když jsem odmlouvala nebo vyvedla něco, co jsem podle názoru

rodičů dělat neměla, mívala jsem ho k obědu i k večeři. Seděla

jsem u stolu s ostatními, dívala se, jak si pochutnávají na bram

borových plackách s domácí marmeládou nebo na jiné dobrotě,

a ujídala zelenou kaši. V duchu jsem se ušklíbla a nahlas jsem

řekla: „Pořád je to lepší, než když tatínek odepne řemen.“ Čemuž

jsem se – častěji než moji dva mladší sourozenci – občas nevy

hnula. A dneska by to na řemen bylo. O tom jsem nepochybovala.

Hnědé boty se mi promáčely dřív, než jsme došly k řece,

a za nehty mi i přes rukavice zalezl chlad. Kluci Zedníčkovi už

na nás čekali na břehu pod bíle nahozeným kostelíkem se stře

chou z dřevěných tašek. Pobíhali po rozbředlém sněhu a dlou

hými tyčemi se snažili oddělit ledové kry naplavené ke břehu.

Jakmile kra sklouzla na vodní hladinu, proud ji zachytil a zprvu

pomalu, ale pak čím dál tím rychleji ji unášel k padesát metrů

vzdálenému nízkému jezu, kde se led zastavil o nahromaděnou

ledovou tříšť.

V tu chvíli mě odvaha opustila a Jarmilku asi taky, protože

se posadila na sáně a řekla: „Budu se jen dívat.“

„Poseroutko,“ řekl pohrdavě Eda Zedníček a já jsem po

chopila, že když ne krásou, tak odvahou můžu nad Jarmilkou

vyniknout. Ji možná kluci tahají za cop, ale na mě budou ještě

roky ukazovat a vyprávět mladším spolužákům: „To je ta, co

sjela řeku na kře.“

Dívala jsem se, jak Eda šikovně uvolňuje další kus ledu,

velký jako tkaná předložka před postel v maminčině a tatín

kově ložnici, šlape přímo doprostřed, odstrkuje se holí ode dna a pomalu pluje po proudu směrem ke splavu. Běželi jsme

1 4

po břehu, zatímco Eda rozkročený na kře držel holí své provizorní plavidlo v mírnějších vodách, bodal do dna a v bezpečné vzdálenosti od břehu mířil k jezu. Bidlem zmírnil náraz a po

nahromaděném ledu přešel na břeh.

Jednoduché, pomyslela jsem si. Až na to přelézání ze kry

na kru.

Cestou zpátky k saním se mi dostalo několika dobře míně

ných rad, které mě o odvahu znovu připravily. „Hlavně se mu

síš postavit doprostřed kry, abys nesklouzla do vody. A drž se

u břehu, tam je mělko. Uprostřed je proud, mohl by tě strhnout,

a to bych neustál ani já. A tou tyčí se musíš odrážet z boku,

nestrkej ji dopředu, přepadla bys.“

Nohy se mi třásly už nejen zimou, ale i strachy. Eda s Mir

kem mi pomohli uvolnit kru. „Naskoč,“ křikl Eda a já jsem

skočila, jenomže led mezitím uplaval kousek dolů po proudu,

takže jsem dopadla na kraj, led se zhoupl, a já jsem uklouzla.

V letu jsem rozhodila ruce a cítila jsem, jak dopadám na

hladinu a nořím se do vody, která zprvu nebyla vůbec studená,

ale potom mě stiskla jako obrovské kleště, zalila mi uši, oči

i nos, tiskla mě k mělkému dnu a tlačila kamsi do tmy. Než jsem se stačila leknout, něčí ruka mě chytila za klopy kabátu

a nadzvedla mě nad hladinu.

„Jsem ti přece říkal, že nemáš stoupat na kraj,“ pronesl

Eda a pak se obrátil k Mirkovi a pohrdavě dodal. „To byl tvůj pi

tomý nápad tahat sem ty holky. Teď z toho bude průšvih.“

Jarmilka stála na břehu a fňukala. Honem jsem se vysouka

la z těžkého vodou nasáklého kabátu a začala ho ždímat. Takhle jsem domů nemohla, ale byla mi příšerná zima. Napadlo

mě, že rozděláme oheň a u něj si šaty trochu usuším a ohřeju

se, a chtěla jsem kluky požádat o sirky, ale zuby mi cvakaly tak,

že jsem nemohla promluvit.

1 5

„Neřvi tady, půjč jí kabát a  doveď ji domů,“ křikl Eda na

Jarmilku. Neochotně si rozepnula zimník a  přehodila mi ho

přes ramena. Moc to nepomohlo. Spíš jsme se teď třásly obě.

„Jestli někomu vyžvaníte, že jsme tady byli s vámi, tak vás

zmaluju, i když jste holky,“ pokračoval Eda. „A teď padejte

rychle domů,“ kývl na Mirka a oba se rozběhli do svahu.

Hodila jsem promočený kabát na sáně a vydaly jsme se

nejkratší cestou k domovu. Zima se mi zakusovala do kůže

a poháněla mě k vyššímu tempu. Dvě ulice před naším domem

jsem navlhlý kabát vrátila Jarmilce, ta si ho se zjevnou radostí

navlékla, věnovala mi soustrastný pohled a ponechala mě osu

du. Stále jsem doufala, že při troše štěstí vyjdu do schodů bez

povšimnutí, stihnu proklouznout kolem kuchyně, vyběhnout

do druhého patra do pokoje, kde jsem spávala se svými souro

zenci, a tajně se převléct do suchého.

Nikdy dřív jsem si nevšimla, že těžké vchodové dveře po

třebují namazat, schody skřípou, a když si nerozsvítím, což jsem samozřejmě nemohla, není vidět na další schod.

„Rozbilo se světlo?“ ozval se shora hlas, pak zablikala žá

rovka a já jsem zůstala stát uprostřed schodiště. Když jsem

se ohlédla zpátky, bylo mi jasné, že jsem prozrazení stejně

uniknout nemohla. Na každém schodu po mně zůstala mokrá loužička.

„To snad není pravda!“ vykřikla maminka, vrhla se ke mně,

vytáhla mě do schodů a tam ze mě začala strhávat mokré oblečení. „Co jsi to zase vyváděla? Vždyť jsem ti říkala, že k řece

nesmíš.“

Jednou rukou mi stahovala promáčené punčocháče a dru

hou mě řezala přes ledový zadek. Překvapilo mě to. Bylo to poprvé, co jsem od maminky dostala. Rány nebolely, ale byly hrozně ponižující.

1 6

„Ne,“ křičela jsem. „To není pravda! Já jsem u řeky neby

la. Byla jsem sáňkovat s Jarmilkou. Ten sníh je hrozně mokrý,

proto jsem celá zmáčená.“

Hanbou a zimou a vším tím leknutím jsem se rozbrečela.

Ve dveřích kuchyně se objevili moji sourozenci, ale když viděli

tu řež, raději zacouvali zpátky. Dole se otevřely vchodové dveře,

protože tatínek uslyšel náš křik až v hodinářství a přiběhl se

podívat, co se děje.

„Lhářko jedna ulhaná,“ zlobila se maminka, drhla mě po

těle ručníkem, až to bolelo, a strkala mě do peřin. „Uvař rychle

čaj,“ zavolala na tatínka a přehodila přese mě duchnu. „Chceš

dostat zápal plic a umřít?“

Co to bylo za otázku? Proč bych chtěla umírat? „Nebyla

jsem u řeky, spadla jsem do louže,“ vzlykala jsem. „Vážně za

to nemůžu.“

Maminka položila hrnek s čajem na noční stolek, na hla

vu mi narazila pletenou čepici, k nohám strčila ohřívací láhev

a zavřela za sebou dveře. Zachumlala jsem se do peřin, snažila

jsem se stisknout termofor zmrzlými chodidly a potichu jsem

pobrekávala. Byla mi zima a mrzelo mě, že se na mě maminka

s tatínkem zlobí. Možná jsem neměla lhát, možná jsem měla

říct, že mě do té vody někdo strčil, možná...

Za chvíli se mi po těle začalo rozlívat příjemné teplo a v polo

spánku jsem slyšela, jak se co chvíli otevírají dveře, cítila jsem

ruku na čele a pomyslela jsem si, že se maminka přece jenom

tolik nezlobí a že se tomu řemenu snad vyhnu a spraví to hra

chová kaše k večeři.

Tatínek měl zvláštní schopnost chodit úplně neslyšně, takže se

někdy zdálo, jako by ani nevstoupil dveřmi, ale prošel stěnami

a podlahami jako duch. Dny trávil v přízemní hodinářské dílně,

1 7

skloněný u svého pracovního stolu, a opravoval hodinové stroj

ky. Od neustálého sezení měl záda celá shrbená a chodil lehce

nachýlený dopředu. Vlasy měl husté, ale skoro šedivé, takže

vypadal spíš jako maminčin otec než manžel.

Když jsem byla malá, tak malá, že jsem ještě nechodila do

školy a bratříček Ota se schovával mamince pod sukní, vrtalo

mi hlavou, jak si moje krásná maminka mohla vzít za muže

někoho tak starého, a tak jsem se zeptala.

„Musela si mě vzít,“ řekl tatínek, „vždyť mi ty vlasy zeše

divěly kvůli ní.“

„To je pravda,“ řekla maminka a poplácala ho po ohnutém

rameni. „Ale jsi rád, ne? Kdo by ti nosil dolů do dílny ty litry

čaje? Víš, kolik je to schodů?“

Osmnáct. Úzké schodiště mělo osmnáct schodů, a od té doby,

co nebylo hodinářství naše, ale státní a co zedníci zazdili spojo

vací dveře mezi krámkem a schodištěm, musela maminka s kaž

dým hrnkem čaje vyběhnout na ulici a do obchůdku vstoupit hlav

ními dveřmi, což bylo nepříjemné obzvlášť v zimě nebo v dešti.

V krámku mezi hodinami trávil tatínek dlouhý čas nejen

ve všední dny, kdy mělo hodinářství otevřeno, ale i o nedělích.

Nahoru do našeho bytu v prvním patře se chodil jenom na

jíst a vyspat. U oběda a u večeře mamince vyprávěl o strojcích,

které právě opravoval, a  maminka ho poslouchala, jako kdy

by líčil úžasná dobrodružství. S námi dětmi si moc nepovídal, a když maminka musela odejít a tatínek nás dostal na starost,

byl z toho celý vyvedený z míry. Určitě to nebylo tím, že by

nás neměl rád. Spíš to s dětmi neuměl a čekal, až povyrosteme a budeme jeho povídání o hodinových strojcích poslouchat se stejným zaujetím jako maminka.

Té neděle, kdy se můj svět začal otáčet špatným směrem,

byl tatínek celý mrzutý, přestože se snažil nedávat to najevo.

1 8

Nejdříve jsem si myslela, že se zlobí kvůli mojí ledové koupeli,

ale tentokrát jsem v tom byla nevinně. Maminka slavila třicáté

narozeniny a tatínek byl nesvůj, protože oslava narušila jeho

pravidelný denní řád. Nemohl jít do své dílny, sednout si ke

stolku a dávat do pořádku to, co dát do pořádku šlo. Musel se

posadit do obývacího pokoje k slavnostně prostřenému stolu

se svojí ženou, třemi dětmi a švagrovou Hanou, se kterou svůj

vztah do pořádku prostě dát nemohl, i kdyby chtěl.

Důvod byl prostý – švagrová byla ztělesněním výčitky. Kaž

dé její slovo, každý pohyb a pohled mu ukazovaly, jak moc ho

nemá ráda. Trávit s ní čas u jednoho stolu bylo pro tatínka stej

né utrpení jako pro mě.

Já jsem se tety Hany bála. Seděla na židli jako černá můra

a jenom zírala. Nikdy si na sebe neoblékla nic barevného. Přes

černé šaty s dlouhými rukávy nosila v zimě i v létě černý svetr

s kapsami, na nohou černé punčochy a kotníkové šněrovací

boty. Nikdy jsem ji neviděla bez šátku, což jsem docela chápala,

protože i když ještě nemohla být tak stará, všimla jsem si, že jí

zpod šátku čouhají bílé vlasy.

„Proč si ten svetr někdy nesundá?“ ptala jsem se maminky.

„Všimla sis, jak je hubená,“ řekla mi. „A hubení lidé bývají

zimomřiví.“

„Kdyby jedla, jak se má, tak by tak hubená nebyla. Jenom

ujídá ten chleba, co nosí po kapsách, proč si raději nevezme

něco pořádného?“ Nebo dospělí můžou drobit všude, kudy

chodí, a děti ne?

„To je pořád samé proč. Co je ti do toho? Říká ti snad teta

Hana, co máš dělat, a co ne?“

A to byla pravda pravdoucí. Teta Hana byla jediný dospělý,

od kterého jsem nikdy neslyšela slovo nesmíš. Vlastně jsem od

ní málokdy slyšela i nějaké jiné slovo, protože teta Hana skoro

1 9

vůbec nemluvila, jenom zírala. Tak divně. Jako kdyby se dívala, ale neviděla. Jako kdyby odešla, ale tělo zapomněla na židli.

Chvílemi jsem dostala strach, že se najednou sesune na zem

a zbude po ní jen hromádka černých hadrů.

Mohlo mě napadnout, že maminka se bude tety Hany za

stávat. Teta Hana byla její starší sestra a vlastně jediná příbuz

ná, kterou jsme měli. Maminka ji měla hrozně ráda, čemuž

jsem se docela divila, protože teta nikdy nedala najevo, že by

jí na komkoli z nás záleželo. Jednou jsem viděla, jak ji po příchodu chtěla maminka obejmout, ale teta ucukla, jako kdyby se o ni popálila. Maminka se na ni vždycky usmívala, mluvila

na ni konejšivě, jako na malou holčičku, a kdyby ji o to teta po

žádala, snesla by jí snad i modré z nebe. Ale teta ji ani nikoho

jiného nikdy o nic nepožádala. Prostě jen seděla v obývacím po

koji a dívala se do prázdna a někdy ze sebe vydala krátkou od

pověď hlasem, který zněl úplně stejně jako ten maminčin.

Zasedli jsme ke slavnostnímu obědu a já jsem napůl oče

kávala, že místo svíčkové přistane na mém talíři hrachová kaše.

Během dopoledních výzkumných cest do kuchyně jsem sice

nevypozorovala, že by pro mě maminka vařila hrách, ale z je

jího odměřeného chování jsem vytušila, že včerejší záležitost s koupelí ještě není uzavřená.

Dostala jsem stejné jídlo jako ostatní. Že by mi maminka

u příležitosti svých třicátých narozenin udělila milost?

Už jsem začínala doufat, ale pak přišel čas na moučník.

Nádherné, báječné žloutkové věnečky s  lesklou cukrovou po

levou, koupené k této zvláštní a mimořádné události přímo

v cukrárně u náměstí.

Maminka je z  tácku zvedala stříbrnými kleštičkami a  je

den kousek za druhým pokládala na dezertní talířky se zlatým

lemováním, které vyndávala ze sekretáře jen při slavnostních

2 0

příležitostech. První položila před tetu, pak před tatínka, Dag

marku a  Otu. Potom se rozhlédla a  řekla: „Tak, a  ještě jeden

pro mě.“

„A co já?“ zeptala jsem se poněkud unáhleně, protože jsem věděla, jakou uslyším odpověď.

„Ty si zákusek nezasloužíš. Šla jsi k řece, i když jsi věděla, že to máš zakázané, a navíc jsi mi ještě lhala.“

Začala jsem fňukat. Všichni se na mě podívali. Sourozen

ci soustrastně a teta Hana nechápavě. A tatínek jen pokýval

hlavou a řekl: „Nebreč, nebo odepnu řemen. I tak jsi z toho vyvázla lacino.“

„Tak teda dobrou chuť,“ řekla jsem, odstrčila židli, až se

skoro převrátila, a utekla jsem z pokoje.

„A ještě ke všemu je drzá,“ slyšela jsem tatínkův hlas. „Měl jsem jí nasekat.“

„Ale vždyť mám narozeniny,“ řekla konejšivě maminka,

a co bylo dál, už jsem neslyšela, protože jsem vyběhla po dře

věných schodech do druhého patra do dětského pokoje. Tam jsem sebou plácla na postel a brečela vzteky nahlas.

Tak nahlas, že jsem neslyšela zlo, které se narodilo pod

městem a  toho dne se vetřelo i  do našeho domu. Uslzenýma

očima jsem neviděla, jak po nás napíná chtivé prsty, rdousí

naděje a rozsévá smrt. Netušila jsem, že neviděno a neslyšeno

číhá dole u stolu a vyhlíží si své oběti.


2 1

d r u h á k a p i t o l a

Únor 1954

Hned druhý den ráno jsem tajně nakoukla do spíže, jestli na

mě zbyl alespoň jeden žloutkový věneček, ale nenašla jsem ani drobek. Chvíli jsem uvažovala, že budu trucovat, ale pak jsem si řekla, že bych si taky mohla vytrucovat slíbený výprask od

tatínka, a rozhodla jsem se rodičům velkoryse odpustit a tvářit se, jako by se vůbec nic nestalo. Z  horní police jsem si vzala alespoň pár tvrdých perníčků na strouhání, kterými maminka sypala kynuté švestkové knedlíky, kaši a nudle. Schovávala je

za kompoty a myslela si, že o nich nevím. Pak jsem našla pytlík

s  hrachem a  předvídavě jsem ho zastrčila úplně dozadu.

V pátek Dagmarka nevstala z postele. Pobízela jsem ji,

šťouchala do ní, tahala jí peřinu, ale všechno marné. Když se chytila za hlavu a začala pobrekávat, pochopila jsem i já, že je asi nemocná a do školy nepůjde. Seběhla jsem ze schodů do

kuchyně a oznámila mamince, že Dagmarce je špatně a že mě

taky začíná bolet hlava.

Maminka mi sáhla na čelo. „Najez se a mazej do školy,“

řekla a prstem ukázala na místo u kuchyňského stolu vedle

2 2

tatínka. Otráveně jsem se posadila a zkusila zakašlat, ale tatí

nek se na mě výhružně podíval, a tak jsem toho raději nechala.

Ze školy jsem se vrátila v jednu hodinu odpoledne pořádně

hladová, jelikož jsem v tom ranním zmatku zapomněla doma svačinu. Nikdo si mě nevšímal, protože Dagmarka měla vysoké

horečky a nikoho z nás nepoznávala, pořád vykřikovala něco o zvoncích nade dveřmi a maminka jí s pomocí starého pana doktora Janotky dělala zábaly.

„Budou to příušnice,“ řekl pan doktor. „Připravte se, že

je dostanou i ti dva.“ Ukázal na mě a na Otíka. Upřímně, když

jsem viděla, jak je na tom Dagmarka mizerně, raději bych chodila do školy.

Pan doktor měl pravdu. Otík druhý den onemocněl taky,

a bylo mu možná ještě hůř než Dagmarce. Pak k nám doktor chodil každý den a tvářil se dost znepokojeně, protože horeč

ky neustupovaly, a i když ty dva pořád bolela hlava a slabostí

nemohli vstát z postele, boule za ušima, typické pro příušnice,

se neobjevily. Pan doktor jim zkoušel ohýbat hlavu k hrudníku,

jestli nemají zánět mozkových blan, maminka už vyčerpáním a strachy plakala, tatínek se snažil pomáhat, jak se dalo, ale spíš se jen motal po kuchyni, a já jsem pořád čekala, kdy se

taky rozstůňu.

Nakonec jsem neonemocněla já, ale maminka a  tatínek,

ale to už jsme věděli, že nejsme jediní, koho podivná nemoc

postihla, protože nemocných ve městě přibývalo. Bylo jasné, že se jedná o nákazu a že je potřeba nemocné oddělit od zdravých, a protože v Meziříčí žádná nemocnice nebyla, převezli celou

moji rodinu na infekční oddělení do okresního města.

„Běž k tetě Haně,“ řekla mi maminka. Tváře jí hořely, mluvi

la ztěžka a jazyk měla nezvykle hnědý. „Nezapomeň zamknout.

A ne abys zase něco vyvedla.“ Pohladila mě po tváři a nechala


2 3

se odvést do sanitky. Hlavu měla skloněnou a v očích netečný

pohled, jaký jsem vídala u tety Hany. Posadila se vedle tatínka a opřela mu hlavu o rameno. Otevřel oči a zeptal se: „Natáhla

jsi hodiny?“ a  zase oči zavřel. Maminka neodpověděla a  sklo

pila víčka.

Pán v bílém plášti zabouchl dveře sanitky a já jsem zůstala

stát sama na chodníku před hodinářstvím. Nebyl tam nikdo,

kdo by mi zakázal jít na půdu, do sklepa nebo třeba k řece.

Nikdo, kdo by mě měl rád.

Vyšla jsem do schodů, posadila se na gauč v prázdné ku

chyni, která byla najednou hrozně veliká, a zaposlouchala jsem se do hlasitého tikání hodin. K tetě Haně se mi vůbec nechtě

lo, ale co mi zbývalo? Odhodlaně jsem se nadechla a najednou se mi zdálo, že jsem z horního patra zaslechla šoupavé zvuky.

Strnula jsem, schoulila jsem se do rohu kuchyňského gauče

a  přitáhla si na klín polštář. Ne, to se mi opravdu jenom zdá

lo. Uvědomila jsem si, že jsem ještě nikdy nebyla doma úplně sama. Natáhla jsem se po tašce s věcmi, kterou mi ještě pomoh

la nachystat maminka, a znovu jsem zaslechla ty zvuky. Jako

kdyby někdo chodil po půdě. Vystřelila jsem z kuchyně, dole

u dveří jsem jenom strhla kabát z věšáku, boty jsem popadla do ruky a upalovala ven. Až na náměstí jsem si vzpomněla, že

jsem nezamkla.

Teta Hana bydlela v domě, ve kterém se ona i moje maminka

narodily babičce Else a dědečkovi Ervinovi. Čtyři velká okna

směřovala na náměstí a já jsem tetě záviděla, že se může posadit na široký parapet a sledovat lidské hemžení pod sebou.

Náš dům byl sice dvouposchoďový, ale kdybych chtěla vidět dál

než do úzké uličky, musela bych vylézt na půdu, odkud se dalo

přehlédnout celé město, a  tam jsem já samozřejmě nesměla.

2 4

Zároveň mi bylo úplně jasné, že teta Hana se z oken nikdy

nedívá, protože lidi nemá ráda a vůbec ji nezajímají.

Schod po schodu jsem stoupala k tetinu bytu a představo

vala jsem si, jak se bude tvářit, až jí řeknu, že u ní mám na pár dní zůstat. Radost mít nebude, tím jsem si byla jistá. Byla tak

zvyklá na svoji samotu, že zapomínala mluvit. Z bytu vycházela

jen na nutné nákupy nebo na zřídkavé návštěvy u mojí mamin

ky. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli ví, jak se jmenuju.

Nevzpomínala jsem si, že by mě kdy oslovila. Určitě ne – vždyť

na mě nikdy nepromluvila.

Zazvonila jsem u dveří bytu, ale nic se neozvalo. Stiskla

jsem zvonek ještě jednou, tentokrát pořádně. Uvnitř bylo po

řád ticho. Přitiskla jsem ucho na dveře. To bych musela mít

velikou smůlu, kdyby teta zrovna nebyla doma. Zkusila jsem stisknout kliku. Bylo odemčeno.

„Teto?“ zavolala jsem do pootevřených dveří, ale nic se ne

ozvalo. „Teto, to jsem já, Mira. Maminka mě za tebou poslala.“

Napadlo mě, že teta sedí u stolu, zase má v očích ten podivný

výraz a vůbec nevnímá. Vešla jsem tedy do předsíně, nakoukla do kuchyně a nakonec do ložnice.

A tam jsem ji našla. Ležela v posteli oblečená tak, jak chodí

vala k nám, i černý šátek měla uvázaný, i když jí teď sklouzl z bí

lých vlasů na ramena. Ležela na zádech, podivně prohnutá, jako

kdyby ji sevřela bolestivá křeč, bradu měla zakloněnou dozadu, oči otevřené a z pootevřených úst jí vycházelo podivné chrčení.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Postoupila jsem o dva kroky

dopředu. „Teto?“ Ale to už jsem viděla, že teta má v obličeji stejnou barvu jako Dagmarka. Oči měla zakalené a celá se třás

la – ještě víc než já, když jsem spadla do ledové vody.

„Maminko,“ vykřikla najednou. „Maminko, věděla... vě

děla jsem, že se vrátíte.“ Prudce zavrtěla hlavou ze strany na

2 5

stranu. „Oni tady nejsou, nejsou tady.“ Z očí jí tekly slzy. Tolik

slz jsem neviděla ani u Otíka, a ten se uměl vztekat.

Nevím, co mě vyděsilo víc, jestli to byly prudké záchvěvy

horečky, bolestivé křeče, výkřiky, nebo slzy. Proběhla jsem

bytem, seběhla ze schodů a venku na chodníku chytila prvního

člověka, který procházel kolem, a zoufale jsem se mu pověsila

na rukáv. „Co mám dělat, co mám dělat? Tetě je hrozně špat

ně.“ Abych své prosbě dodala na vážnosti, dodala jsem: „Je

omdletá.“

Pán v dlouhém kabátě mě dost nešetrně odstrčil a o kou

sek poodstoupil. Tou dobou už bylo jasné, že se městem šíří

nákaza. V bezpečné vzdálenosti se zastavil a zeptal se: „Kde je?“

„Tady, v patře. Je tam úplně sama a já nevím, co mám dělat.“

„Pojď za mnou,“ řekl a vešel do otevřených dveří pekařství.

„A na nic nesahej.“

Uvnitř bylo teplo a ve vzduchu voněl chléb. Ten chléb, kte

rý si sem chodívala kupovat teta Hana, ukrajovala z něj tenké

krajíčky a nosila je po kapsách.

Pán v dlouhém kabátě si nevšímal nespokojených pohledů

zákaznic stojících v řadě, šel rovnou k pultu a zeptal se proda

vačky: „Máte tady telefon?“

„Služební,“ odsekla mu žena. „Tady nejste na poště.“

„Zavolejte záchranku,“ řekl můj pomocník. „Ta malá vám

řekne jméno a adresu.“

Prodavačka chtěla něco říct, ale muž na ni zařval: „Nebo

se nejdřív chcete jít na tu nemocnou podívat sama?“

Lidé ve frontě ucouvli do bezpečí. Nevím, jestli se víc báli

nákazy, nebo rozzlobeného muže. První, co mě napadlo, bylo,

že jsem měla veliké štěstí, když jsem se chytila právě jeho ru

kávu. Určitě mi poradí, kam mám jít, když jsem zůstala úplně

sama. Najednou jsem se cítila bezpečněji.

2 6

Dvě ženy opustily své místo v řadě, obloukem nás obešly

a pospíchaly pryč. Nadiktovala jsem tetino jméno a prodavačka

odešla do zadní kanceláře telefonovat. Mě poslali čekat před

tetin dům.

Sanitka přijela během chvilky. Otevřely se přední dveře

a  ven se vybatolil tlustý doktor. Podíval se ke schodům, ode

vzdaně vzdychl, kolébavým krokem zamířil k domu, znovu

se zastavil, zhluboka se nadechl a  s  tichým zaklením zmizel

vevnitř. Tetu vynesli na nosítkách. Věděla jsem, že je ještě na

živu, protože prostěradlo, které přes ni přehodili, se celé třáslo.

Nosítka naložili do auta, tlustý doktor se s funěním vydrápal

dovnitř, zabouchl za sebou dveře a sanitka několikrát naprázd

no zavrčela, vyfoukla smradlavý šedivý oblak a ko drca vě se

rozjela.

Dívala jsem se za bílým autem a čekala jsem, kdy se objeví

pán v dlouhém plášti, abych ho znovu požádala o radu. Ale už

se neukázal.

Dobrých deset minut jsem přešlapovala na chodníku a za

čínala mi být pořádná zima. Pochopila jsem, že mi nikdo ne

pomůže, že si budu muset sama najít někoho, kdo se mě ujme.

První, kdo mě napadl, byla moje zlatovlasá kamarádka

Jarmilka Stejskalová. Její stejně světlovlasá maminka na mě

byla vždycky moc hodná. Určitě u nich budu moct pár dnů

zůstat.

Znovu jsem stála před cizími dveřmi a sahala po klice

s prosbou o pomoc. Tentokrát se otevřely po prvním zazvonění,

ale pootevřely se jenom na škvírku.

„Ahoj, Miro, Jarmilka dnes ven nepůjde.“

„Já nejdu za Jarmilkou. Maminku a tatínka odvezli do ne

mocnice a já jsem zůstala sama. Nemohla bych zůstat u vás,

než se vrátí?“

2 7

Škvíra ve dveřích se ještě zmenšila. „Teď to zrovna nejde.

Jsme všichni nějací nachlazení, mohla bys to chytit.“

„Kam mám jít?“ zeptala jsem se, ale dveře už byly zavřené.

Rozhlédla jsem se po ulici. Světla v oknech se začínala

rozsvěcet, za záclonami a závěsy se občas mihla postava, ale

široko daleko nebyl nikdo, koho bych znala. Pomalu jsem vy

kročila domů, ale při vzpomínce na zvuky připomínající kroky,

které jsem zaslechla z půdy, jsem šla stále pomaleji a pomaleji.

Minula jsem výlohu hodinářství, setmělou přibývajícím časem,

zastavila jsem se před vchodovými dveřmi a čekala, jestli se

něco stane. Nestalo se vůbec nic, jen světla na ulici ubývalo

a kromě zimy jsem začínala pociťovat i strach z blížící se noci.

Alespoň zamknu, řekla jsem si. A pak mi nezbyde než za

klepat u sousedů a požádat je o radu. Půjdu od domu k domu, snad mi někdo pomůže.

Měla jsem plán, a to mi dodalo odvahu. Stiskla jsem kliku.

Byla jsem si jistá, že nebudu muset vejít dovnitř, protože jsme

klíč obvykle nechávali v zámku. Bude stačit sáhnout na druhou stranu dveří, rychle ho vytáhnout, znovu dveře zabouchnout a zamknout. Hmátla jsem na vnitřní stranu dveří, jenomže klíč

v zámku nebyl. Jak je to možné? Byla jsem přesvědčená, že

jsem ho tam viděla. Musí tedy viset na věšáku pár kroků za dveřmi.

Nakoukla jsem do tmavé chodby. Bála jsem se rozsvítit,

abych nepřilákala pozornost vetřelce, jehož přítomnost jsem

jen tušila. Ze zešeřelé ulice za mými zády přicházelo slabé svět

lo a můj stín byl najednou tak dlouhý, že dosahoval až k úz

kému schodišti a s každým mým krokem stoupal do schodů.

Věšák v přítmí nebyl skoro vidět. Kdybych nevěděla, že na něm

visí tatínkův zimník, myslela bych si, že se ke stěně tiskne čer

ná postava. Co když tam opravdu někdo je?


2 8

Zastavila jsem se a snažila se ve tmě zahlédnout klíče.

Najednou ke mně dolehly zvuky kroků, byly stále blíž a blíž a k mému stínu na schodech se připojil další. Nesnažila jsem se ani rozpoznat, odkud přichází, otočila jsem se a chtěla jsem

vyběhnout ze dveří. Kroky se však neblížily z patra, jak jsem

si myslela. Patřily postavě, která mi teď zatarasila cestu ven.

Pokusila jsem se kolem ní proklouznout, ale chytila mě za ra

meno. „Miro! Ty jsi mě ale polekala.“

2 9

t ř e t í k a p i t o l a

Březen 1954

Jednou jsem se maminky ptala, proč nemá žádnou opravdovou

kamarádku. Podivila se, jak mě to vůbec napadlo, a pak mi

řekla, že přátelství dospělých je úplně jiné.

„Dospělé kamarádky spolu nechodí každé odpoledne ven,

jako chodíváš ty s Jarmilkou,“ vysvětlila mi. „Nečekají na sebe, když jdou do práce a nedělí se o svačiny. Nevídají se každý den,

někdy se dokonce nepotkají celé týdny, ale vědí o sobě, a když je potřeba, pomůžou si.“

A Ivana Horáčková asi taková „opravdová“ kamarádka byla,

protože jakmile se dozvěděla, že moji rodinu odvezli do nemocni

ce a já jsem zůstala sama, přišla se přesvědčit, jestli jsem v pořádku.

Dveře do našeho domu byly doširoka otevřené a Ivana Ho

ráčková v tmavé chodbě zahlédla pohyb. Když jsem se na ni z přítmí vyřítila, nejdříve se pořádně lekla, ale rychle se vzpa

matovala, rozsvítila a pomohla mi najít klíče od domu, který

byl jako mávnutím kouzelného proutku zase tím naším bezpečným a útulným domovem. Pak vzala moji tašku a odvedla

si mě, ještě celou roztřesenou, k sobě domů.


3 0

Byla „opravdová“ kamarádka, protože i když na ni její

manžel Jarda křičel a chtěl, aby mě předala na jakýsi výbor, ustlala mi na staré železné posteli v kumbálu, který kdysi býval pokojíkem pro služku. Byla jsem tak unavená, že jsem se jenom napila teplého mléka a zalezla pod peřinu. Ale ještě

než jsem usnula, slyšela jsem, jak pan Horáček říká: „Proč jsi ji sem vodila? Chceš, abysme všichni umřeli?“

Odpovědi jsem nerozuměla, ale zdálo se mi opravdu dost

divné, že se takový velký chlap bojí malé holky.

Druhý den mi paní Ivana řekla, že jí mám říkat teto, přes

tože moje teta vůbec nebyla, a vysvětlila mi, že ve městě vypukla epidemie tyfu, a protože moje rodina onemocněla, je docela

dobře možné, že mám v sobě taky nějakého bacila, a tak budu

muset jít na kontrolní vyšetření a Horáčkovi taky, protože se

mnou přišli do styku.

Pan Horáček se na mě asi pořád zlobil. Nenabídl mi, abych

mu říkala strýčku, a tetě Ivaně rozhořčeně řekl, že kvůli ní na

nikoho holý zadek vystrkovat nebude. Tuto poznámku jsem po

chopila až v ordinaci u pana doktora, když nám sestřička ode

bírala vzorky, které prý pak posílali někam na kontrolu.

Teta Ivana na mě byla moc hodná. Slíbila mi, že u nich

můžu zůstat, dokud se rodiče nevrátí z nemocnice. U Horáčků

teď měli spoustu místa, poněvadž při prvním podezření, že ve městě řádí epidemie, odvezli své dvě děti k příbuzným až

někam ke Kroměříži.

A udělali moc dobře, protože z Meziříčí se stalo uzavřené měs

to. Dvě řeky stejného jména, které svými toky jindy objímaly

domy jako dvě laskavé paže, stiskly obyvatele v těsném sevření.

Staly se hranicemi, které by neměl nikdo překročit, aby se nákaza nešířila do okolních obcí.

3 1

Vyhlášky a místní rozhlas žádaly obyvatele, aby neodjíždě

li, ale lidé byli vyděšení, a pokud mohli, prchali k příbuzným

a známým. Ti je však brzy odmítali ubytovávat, protože uprch

líci je ohrožovali a roznášeli tyfus dál mimo okres.

Všechny rodiny, v nichž někdo onemocněl, měly přísnou

karanténu. Nesměla jsem chodit do školy a Horáčkovi do za

městnání. Měli jsme nařízeno omezit pohyb na místech, kde

bychom mohli dál přenášet nákazu, a do restaurací jsme ne

směli vůbec. Tomuto pravidlu se pan Horáček, který byl zvyklý

zajít si večer na točené, vzepřel stejně jako lékařské kontrole.

Muži a ženy v bílých pláštích chodili od domu k domu,

prozkoumávali vodní zdroje a pátrali po příčině nečekané pohromy. Město nemělo vodovod, a proto meziříčští brali vodu ze studní na svých dvorcích a ve sklepech. A v jedné z nich, po století dávající vodu lidem, kteří si ji kdysi ve svém sklepě vyhloubili, se narodila smrt.

Možná do ní pronikly nečistoty z odpadních vod nebo se

ve studni rozložila mrtvolka zdechlé krysy – to se nikdy nezjis

tilo. Jisté však bylo, že se ve vodě začaly množit smrtící bakterie.

A právě z této studny čerpala vodu místní cukrárna. Všechny ko

láčky, kremrole, laskonky, řezy, rohlíčky a rolády v sobě nesly zárodky smrti.

A skrývaly je i žloutkové věnečky s lesklou cukrovou pole

vou, na kterých si moje rodina pochutnala při oslavě mamin

činých narozenin.

Seděla jsem sama v cizí kuchyni. Voněla úplně jinak než kuchy

ně mojí maminky. Podlaha studila do nohou, protože byla celá z velkých hnědých kachlí. Okolo bílého stolu stály čtyři dřevěné židle s rovnými opěradly a o stěnu proti oknu se opíral proleželý gauč s kulatým polštářem v háčkovaném potahu. Velká

3 2

smetanově natřená kredenc měla krásně vyřezávané sloupky a skříňky zasklené mléčným sklem.

Sklouzla jsem ze židle, přistrčila si stoličku ke dřezu, ruce

jsem ponořila do vody vonící po octu a oplachovala v ní talíře od oběda. Snažila jsem se pracovat potichu a natahovala jsem

uši, abych z hovoru, který vedla teta Ivana se svým mužem ve

vedlejším pokoji, zaslechla co nejvíce. Bylo mi jasné, že mluví o něčem důležitém, o něčem, co nemám slyšet, přestože se to

týká i mě. Proč by jinak teta Ivana odešla od rozdělané práce

a nechala chladnout vodu, kterou dlouze ohřívala ve velkém

hrnci, aby přešla varem, a  pak ji s  vypětím všech sil opatrně

přelila do dřezu?

Vydrhla jsem poslední kastrol, odložila ho na desku my

cího stolu k ostatnímu nádobí a přikradla jsem se ke dveřím. Ucho jsem přitiskla na dřevo, ale stejně jsem nic neslyšela. Pak se dveře otevřely a já jsem dostala ránu přímo do tváře.

„Miro! Co tady děláš?“

„Co by dělala. Špicluje.“ Pan Horáček se s mojí přítomností

pořád nesmířil.

„Umyla jsem nádobí,“ zahlásila jsem a mnula si pohmoždě

nou tvář. Chtělo se mi brečet, ale věděla jsem, že za tuhle bolest

si můžu sama. Sáhla jsem po utěrce. „A teď ho utřu.“

Pan Horáček jen něco zamumlal, vzal z kuchyňského sto

lu noviny a vrátil se do pokoje. Teta Ivana neřekla nic, jen mě

pohladila po rameni.

„Nešpiclovala jsem,“ řekla jsem a začala jsem utírat nádobí.

Doma jsem se do pomáhání tak nehrnula, ale ze zkušenosti

jsem věděla, že dospělí jsou při společné práci sdílnější. „Je

nom bych moc ráda věděla něco o našich a o tetě Haně. Třeba

kdy je pustí z nemocnice.“

Teta pokrčila rameny. „Jen tak brzo to nebude.“


3 3

Bylo mi to divné. „To nemůžete vědět, já jsem nikdy nebyla

nemocná víc než jeden týden.“ A  to už jsem ke konci trochu

přehrávala, abych ještě nemusela do školy.

„Tyfus není rýma. Ale nemusíš si dělat starosti, včera odpo

ledne hlásili, že stav vaší rodiny je uspokojivý.“

To byla novinka. „Kde to hlásili?“

Teta Ivana znejistěla. „Na náměstí.“ Když viděla můj ne

chápavý pohled, váhavě pokračovala. „Nemocných je hodně,

ale do nemocnic se nesmí, tak městský rozhlas u  národního

výboru hlásí, jak se komu vede.“

„Každý den?“

„Ano.“

„I dnes odpoledne to budou hlásit?“

„Určitě. Strýc Jarek tam zase zajde a potom nám všechno

řekne.“

Tak tohle bylo to tajemství, které si šeptali za zavřenými

dveřmi pokoje. Proč s tím dělali takové drahoty? Báli se, že tam

budu chtít jít taky?

„Můžu si jít dneska to hlášení poslechnout?“

„To není nic pro děti. A je tam zima, ještě bys nastydla.“

Teta Ivana to řekla tak rozhodně, že jsem další přemlou

vání vzdala předem a řekla jsem si, že jestli se chci dostat na

náměstí a dozvědět se o své rodině víc, budu muset vymyslet

něco jiného.

Toho roku se místo vůně jara ve vzduchu vznášel zápach dez

infekce. Domy se k sobě choulily, jako by si chtěly být opo

rou v bezútěšnosti, která obklopovala i postavy procházející

ulicemi města. Sváry a sousedské spory, před pár týdny tak

důležité, byly odsunuty a hovor se točil jen kolem bezmoci,

strachu a nemoci.


3 4

Dezinfekční čety procházely městem, zastavily se u každé

ho domu, kde někdo onemocněl, a zanechaly po sobě rozháze

né postele zbavené lůžkovin, silný odér vyvolávající nevolnost

a značku napsanou bílou křídou na vstupních dveřích.

I náš dům musel podstoupit tu potupnou proceduru a já

jsem toho měla být svědkem, protože jsem byla jediná z do

mácích, kdo nebyl zavřený na infekčním oddělení. Přišla jsem

s tetou Ivanou v dohodnutou dobu do naší ulice, odemkla jsem

dveře do tmavé chodby a pustila dovnitř dva muže v bílých pláš

tích a s rouškami přes nos a ústa. Dlouho, nekonečně dlouho –

nebo mi to alespoň tak připadalo – jsme stály dole v chodbě

a čekaly, až dokončí svůj úkol.

„Hotovo?“ zeptala se teta Ivana, když seběhli ze schodů.

„Ještě to hodinářství,“ odpověděl jeden z mužů. „Prý jsou

tady někde klíče.“

Ukázala jsem na věšák vedle vchodových dveří, a když

odemkli a vešli, nakoukla jsem za nimi. Všechno bylo na svém

místě, ale přesto bylo na krámku něco divného.

Ticho. Bylo to cizí, zlověstné ticho, které mě tak překvapi

lo. Neslyšela jsem tikot hodinových strojků. Kyvadla nehybně

visela a ručičky na cifernících ukazovaly čas, kdy se zastavily.

V domě nezůstal nikdo, kdo by desítky, možná stovku hodin

natahoval, nebyl tam nikdo, kdo by je potřeboval. Bylo to, jako

kdyby umřely.

Muži skončili a podali tetě Ivaně k podpisu papír do

svědčující, že svoji práci provedli důkladně a  bez potíží,

o čemž koneckonců svědčil i příšerný zápach, který po so bě za

nechali.

Znovu jsme zamkly, prošly naší úzkou ulicí a zabočily

k náměstí. V ulicích bylo víc lidí než obvykle a všichni mířili

jedním směrem.


3 5

„Jdou si poslechnout hlášení,“ řekla teta Ivana, sevřela mo

ji ruku pevněji a přidala do kroku. Očividně neměla v úmyslu

se na náměstí zdržet.

„Teto,“ zaprosila jsem, „zůstaňme tady. Podívejte se, tám

hle jsou taky nějaké děti.“

Vím určitě, že to nebylo moje žadonění, co tetu Ivanu při

mělo zastavit a naslouchat nekonečnému řetězu jmen a hlášení

o stavu nemocných. Zadržela ji zvědavost probuzená pohledem

na tichý dav, který stál čelem k budově městského národního

výboru. Odejít jí nedovolila zašumění, která občas přejela mo

řem shromážděných lidí, když se stav nemocného zhoršil, zlo

věstný šepot a vzlyky. Zastavila se a nehybně poslouchala, jestli

uslyší jméno někoho, koho zná. Stála, i když věděla, že by měla

jít dál, ale zvědavost jí přilepila nohy k dláždění chodníku.

Jednotvárný hlas předčítal nekonečný seznam, pečlivě vy

slovoval jména a zařazoval je do kategorií. Zaslechla jsem jméno

Hana Helerová. Zatahala jsem tetu Ivanu za rukáv a připadala

jsem si hrozně důležitá. O mojí tetě Haně se mluví v městském

rozhlase.

„Stav velmi vážný,“ řekl hlasatel. To pro mě nebylo nic nové

ho, sama jsem viděla, že teta je na tom špatně. Poslouchala jsem

dál. Jméno a stručné oznámení. Stav středně vážný, vážný, stav

nezměněn, stav uspokojivý, mimo nebezpečí... Pak hlasatel pro

nesl další jméno a zdálo se mi, jako kdyby se nějak zadrhl. Po

chvíli ale pokračoval. „Zemřel,“ řekl a pomalým tempem četl dál.

Polila mě hrůza. Předtím mě vůbec nenapadlo, že by ma

minka, tatínek, Dagmarka nebo Otík mohli umřít. Umírají pře

ce jenom hrozně staří lidé, a tatínek vždycky říkal, že jeho vlasy

nezešedly stářím, ale starostmi, a maminka neměla ani vrásku.

A moji sourozenci byli ještě děti. Cítila jsem, jak se tetina dlaň

svírá kolem mojí paže a táhne mě pryč.


3 6

„Už jsou u písmene J,“ křičela jsem a snažila se tetu za

držet. „Za chvíli budou mluvit o našich.“

Teta Ivana mě táhla dál. Opřela jsem se patami do dláždění

a chytila se rámu dveří pekařství, před kterým jsem před dvěma

týdny vyhlížela sanitku pro nemocnou Hanu. Teta mi odpáčila

prsty a  smýkala mě dál. Pospíchala tak, že skoro běžela, ale

už bylo pozdě.

„Kalaš Jan,“ hlásil rozhlas. „Stav uspokojivý. Kalašová Marta,

stav vážný. Karásková Dagmara, stav nezměněn, Karásek Karel,

stav vážný, Karásek Ota, stav nezměněn, Karásková Rosa...“ To

byla maminka. Hlas jako by se na moment odmlčel. Teta mě táh

la dál a já už jsem se s ní nepřetahovala. Najednou jsem chtěla

utéct co nejdál a uniknout slovům, která jsem tušila.

„Zemřela,“ řekl hlas a víc už jsem neslyšela, protože jsem

se hrozně rozbrečela. Vzlykala jsem nahlas a ječela jsem: „Ne,

maminko, ne!“

Lidé se za námi otáčeli, ale asi si mysleli, že jsem jen zpup

né dítě, které se vzpouzí své matce, a pohoršeně se na nás dívali.

Nic z toho jsem nevnímala. Cítila jsem jen strašný žal, samotu

a zimu a chtěla jsem taky umřít. Uvědomila jsem si, že mě ně

kdo zvedá a tiskne k sobě, a na zlomek vteřiny jsem zadoufala,

že je to nějaký omyl a maminka mě přišla utěšit, ale byla to jen

teta Ivana. Nesla mě pryč z náměstí a po tvářích jí stékaly slzy.


3 7

č t v r tá k a p i t o l a

Březen – květen 1954

I když jsem si myslela, že nemůžu zažít větší žal a bezmoc, než

na mě osud maminčinou smrtí naložil, pletla jsem se. Během

týdne zemřela Dagmarka, pak Otík a nakonec i tatínek. Bylo mi

necelých devět let a zůstala jsem úplně sama. Můj život se zastavil stejně jako hodiny na stěnách tatínkova krámku. Vnímala

jsem jenom stesk, strach z budoucnosti a nekonečnou samotu.

Teta Ivana mě přestěhovala z kumbálu do pokoje svých

dětí. Uložila mě do postele staršího syna Gustava, seděla na

pelesti a držela mě za ruku tak dlouho, dokud jsem neusnula.

Byla tam ráno, když jsem se probudila, utírala mi slzy, které

jsem nedokázala zastavit, mluvila na mě, kdykoli se jí zdálo, že

se poddávám zoufalství.

Nejhorší bývala rána. Ve spánku přítomnost zmizela a ve

snu jsem se vracela do domu, ve kterém jsem se narodila. Ma

minka zase stávala u kuchyňského stolu, pekla bábovku podle

receptu po babičce Karáskové, protože ji měl tatínek nejradě

ji, nebo sedávala na gauči a četla některý ze svých oblíbených

sešitů Večerů pod lampou. Ty schovávala v krabici od bot na

3 8

skříni v ložnici a tatínek jí je vždycky musel podat, protože

na ně nedosáhla. Otík si stavěl věž z barevných kostek a my

s Dagmarkou jsme psaly úkoly do školy.

Ten sen končil pokaždé stejně. Otevřely se dveře, vešel ta

tínek a já jsem řekla: „Na náměstí hlásili, že jste umřeli.“ A oni

se na mě podívali a smáli se. „To se ti jen něco zdálo, vždyť

vidíš, že jsme tady,“ a já jsem byla šťastná. Jenomže pak jsem se probudila a bylo to, jako kdyby umřeli znovu. Každé ráno

jsem ten žal prožívala zas a zas, a nakonec jsem se večer bála

jít spát, abych o svoji rodinu zase nepřišla.

Horáčkovi na mě byli moc hodní. Tetin muž Jarek mi do

konce řekl, že u nich můžu zůstat, jak dlouho budu potřebovat, ale to mě rozlítostnilo ještě víc, protože jsem chtěla jít domů.

Vrátit se ke svému starému životu.

Epidemie tyfu pomalu ustupovala. Hygienická opatření

už nebyla tak přísná, první vyléčení se vraceli z nemocnic, pan

Horáček – vlastně tou dobou už strýc Jarek – mohl zase chodit

do práce, teta Ivana se vrátila k vaření ve školní jídelně a já do školy.

Ve třídě bylo všechno stejné, ale přesto jiné. Posadila jsem

se do své lavice vedle Jarmilky Stejskalové, dívala jsem se na

tabuli, ale neviděla jsem nic z toho, co tam bylo napsáno, psala

jsem do sešitu číslice, ale nevnímala jsem, co znamenají. Cítila

jsem na sobě lítostivé pohledy spolužáků a nenáviděla jsem je,

protože oni se po vyučování mohli vrátit domů, ke svým ma

minkám, tatínkům a sourozencům, ale já jsem žádný domov

neměla. Ani Jarmilka nevěděla, co má říct, a tak mi o velké

přestávce alespoň nabídla, ať ochutnám její svačinu. Jen jsem

zavrtěla hlavou a dál jsem se dívala před sebe.

Během následujících dnů se život ve městě pro většinu

obyvatel vrátil do starých kolejí a nemocní a mrtví se stali jen

3 9

čísly ve statistikách hygienické stanice. Celkem onemocnělo

téměř pět set lidí a více než dvacet z nich zemřelo.

O tetě Haně jsem neměla žádné zprávy a ani jsem po nich

nepátrala. Maminčina sestra Hana Helerová pro mě byla cizí

člověk. Vzdálenější než teta Ivana, u které jsem sice bydlela

jen pár týdnů, ale ona mi během nich prokázala víc citu než

teta Hana za celý život.

Nevěděla jsem ani, jestli Hana žije. Pochopila jsem, že

„stav velmi vážný“ je předstupněm smrti. Aniž jsem o tom nějak

zvlášť přemýšlela, předpokládala jsem, že z mého života odešla

stejně jako rodiče a sourozenci, a Horáčkovi o tom mlčí, aby

nezvětšovali moji osamělost.

Teta Ivana si myslela, že je zapotřebí nějak mě zaměstnat,

abych neměla čas přemýšlet, a snažila se mě zapojovat do cho

du své domácnosti. Asi to zabíralo. Stále jsem sice cítila smutek,

ale úzkost a strach, které mi v prvních dnech po pohřbu skoro

nedovolovaly dýchat, se už pomalu vytrácely. Začínala jsem

přivykat myšlence, že zůstanu u Horáčkových.

Po nějaké době Horáčkovi usoudili, že nebezpečí pominu

lo a je načase, aby se jejich dvě děti přestěhovaly od prarodičů

domů. Teta Ivana se radostně pustila do příprav a zapojila mě

do převlékání postelí a praní velkého prádla.

„Za pár dní se od babičky vrátí Ida s Gustou, budeš mít ka

marády,“ slibovala během kropení vypraných povlaků na duch

ny a polštáře. Prsty jsme máčely do kastrůlku s vodou a pak

jsme z nich co nejrovnoměrněji setřásaly kapky na naškrobené

prádlo. Tetě se to dařilo, ale já jsem vytvářela jen velké louže.

„Iduška vždycky chtěla sestřičku, bude ráda, že si má

s kým hrát. A Gustík je moc fajn kluk. Uvidíš, že si budete ro

zumět.“ Spokojeně se usmála a podala mi jednu stranu nakro

peného prostěradla, abych jí ho před mandlováním pomohla

4 0

vytáhnout. Chytily jsme je za rohy a táhly proti sobě. „Budou

tě mít rádi, jako kdybys byla naše,“ usmála se teta Ivana a sáhla pro další kus.

Inu, v tom se dost spletla.

Idu ani Gustava jsem neznala, protože Horáčkovi bydleli na kraji města, kde stály jednopatrové vilky obklopené hezkými zahrádkami a vzrostlými ovocnými stromy. Maminka s námi

do těch míst za pěkného počasí chodívala na procházku a říká

vala, že by jednou v takovém domku se zahrádkou chtěla bydlet.

Občas se zastavila a pozorně se na některou z vilek zahleděla,

jako kdyby ji opravdu měla v plánu koupit, a řekla: „Tady bych postavila skleník.“ Nebo: „Ty stromy by potřebovaly prořezat.“

My s Dagmarkou jsme vykročily napřed, abychom měly

povinnou rodinnou procházku za sebou a mohly se věnovat zábavnějším věcem, a tatínek – pokud s námi byl – se opřel do kočárku, ve kterém seděl Otík, a řekl: „Vždyť my, Rosi, bydlíme

taky moc pěkně.“ A maminka pokaždé odpověděla. „To jo, ale

tu zahrádku, tu bych jednou chtěla.“

Horáčkovým dům nepatřil, byt v prvním patře dostali při

dělený od armády, protože strýc Jarek byl voják z povolání

a sloužil v místních kasárnách.

Vilka vypadala z dálky jako parník, který vynesla na břeh

veliká vlna a zase ustoupila. Na jedné straně byla docela oby

čejně hranatá, ale na druhé měla roh podivně zakulacený, jako

kdyby tam stavitel chtěl původně vytvořit věžičku, ale pak si to

rozmyslel. Střechu měla plochou a zdi omítnuté na bílo. Z uli

ce krásně zářila, ale při bližším pohledu bylo vidět, že omítka

je už špinavá, šedne a místy se olupuje. Okna byla složená ze

čtvercových skleněných tabulek a vypadala jako zamřížovaná.

Z přízemí vedly do zahrady veliké prosklené dveře. Nikdy jimi


4 1

ale nikdo neprošel a zevnitř je zakrývaly neprůhledné závěsy,

takže působily smutně zbytečným dojmem.

Dole bydleli podivínští staří manželé. Pán skoro nevychá

zel ven, protože už se nemohl zvednout z křesla, a jeho paní

chodívala jen na nákupy a v neděli do



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist