načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Haiti - Markéta Křížová

-6%
sleva

Elektronická kniha: Haiti
Autor:

Haiti bylo prvním z karibských ostrovů kolonizovaných Evropany a také prvním, který si vybojoval nezávislost. Stalo se dějištěm jediného úspěšného povstání otroků v dějinách ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50 Kč 47
+
-
1,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 109
Rozměr: 19 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-727-7424-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Haiti bylo prvním z karibských ostrovů kolonizovaných Evropany a také prvním, který si vybojoval nezávislost. Stalo se dějištěm jediného úspěšného povstání otroků v dějinách západního světa. Za tento úspěch však draze zaplatilo. Haiti je dodnes nejchudší zemí amerického kontinentu. Dlouhodobě trpí politickými a občanskými nepokoji a společnost dělí přehrady, jejichž kořeny sahají hluboko do minulosti. Zároveň je však zemí s bohatou, fascinující kulturní tradicí.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
Kuba Grand a nse s U d nippes nord-o U est nord nord-est a rtibonite Centre o U est s U d-est d ominikánská republika tortuga Gonâve Vache p ort-aup rince Cap Haïtien p ort-dep aix Môle s t. n icolas Gonaïves p etit-Goâve Les Cayes Jacmel Severní Atlantský oceán K a r i b s k é m o rˇ e Nakladatelství Libri, Praha 2009 Haiti Markéta k řížová Stručná historie stá tů © doc. Markéta křížová, PhD., 2009 © Libri, 2009 ISBN 978 ‑80 ‑7277 ‑424 ‑1 rukopis vznikl v rámci výzkumného záměru MSM 0021620824. Na obálce: znak Haiti Státnímu znaku republiky Haiti dominuje palma, pod níž jsou na zeleném trávníku rozmístěny válečné trofeje: vlajky, pušky, děla a střelivo, kotvy a buben s trubkami. tyto předměty mají připomenout, že si obyvatelé Haiti vybojovali svobodu se zbraní v ruce. Frygická čapka na vrcholu palmy zase odkazuje na ideály francouzské revoluce. Nápis na stuze ve spodní části připomíná: „v jednotě je síla.“ Obsah Indiánské kultury před příchodem Evropanů 7 Lovci a sběrači 7 taínové a karibové 8 Španělská kolonizace 12 Setkání dvou světů 12 konec Indiánů na Españole 14 „Medová tráva“ 16 Francouzští piráti 20 Bratři z pobřeží 20 Cukrová revoluce 23 Cukřenka Evropy 26 Nejbohatší kolonie 26 život na plantážích 29 Dřímající vesuv 35 Nejúspěšnější otrocké povstání v historii 39 volnost, rovnost, bratrství 39 Jsem toussaint Louverture 42 Černá republika 47 Cena za svobodu 50 Chaos a bída 50 Mezinárodní izolace 56 rozdělená společnost 58 americká okupace 62 Bolavé místo karibiku 62 v zájmu amerických občanů 63 Négritude, noirisme a haitská renesance 67 Diktatura Duvalierů 70 Dozvuky americké okupace 70 Papa Doc 72 Baby Doc 79 Naděje a zklamání 84 Dechoukaj 84 Staré i nové problémy 88 Česko ‑haitské vztahy 95 Základní informace pro české turisty 98 6 Jazyková první pomoc 100 Představitelé státu 101 Bibliografická poznámka 103 Encyklopedické heslo 105 kontakty na zastupitelské úřady Čr 110 Důležité instituce: 110 Seznam zkratek 111 Indiánské kultury před příchodem Evropanů Lovci a sběrači tradiční interpretace nejstarších dějin karibské oblasti před ‑ pokládaly, že se zde první indiánští obyvatelé objevili jen krátce před počátkem křesťanského letopočtu. Nicméně nové archeologické metody umožnily posunout dobu příchodu prvních lidí na karibské ostrovy až do 7.–9. tisíciletí před n. l. Předpokládá se, že prvními obyvateli souostroví velkých antil (tedy ostrovů Puerto rico, Española ‑Haiti, kuba a Jamaika) byli lovci, kteří sem dospěli ze Severní ameriky. Badatelé věří, že během poslední doby ledové klesla hladina moře v kari‑ biku asi 100 m pod současný stav. ostrovy tak byly mnohem větší a od pevniny je oddělovaly jen úzké průlivy, snadno pře‑ konatelné na člunech nebo primitivních vorech. Nejstarší obyvatelé Haiti patrně lovili tropické tuleně, suchozemské hlodavce a ptáky. Zanechali po sobě ovšem jen málo stop, stejně jako nositelé dalších, méně početných mig‑ račních vln ze střední ameriky. Jen na několika místech podél toků řek a v  ústích se nalezly kamenné nástroje, zejména hroty šípů a oštěpů; je jisté, že tito lovci již znali oheň. S postu‑ pem doby začali svůj jídelníček doplňovat sběrem mořských mlžů, jejichž lastur využívali k  výrobě nástrojů. třebaže vět‑ šina nálezů z první fáze zalidnění karibiku pochází z jeskyní, soudí archeologové, že její protagonisté žili hlavně pod širým nebem a jako ochranu před nepříznivým počasím si budovali jednoduché chatrče z proutí. Se zbytky této populace se údajně setkal kolumbus během své první plavby na Haiti a kubě. Podal alespoň zprávu o ko‑ munitách lovců a  sběračů a  označil je jmény Ciguayo nebo Ciboney. „Jsou to divoši: nemají domy ani osady, ani pole; jedí jen želvy, ryby a to, co uloví v horách,“ psal počátkem 16. sto‑ letí budoucí guvernér kuby Diego velázquez. Proto archeolo‑ gové někdy všechny rané indiánské kultury v karibiku, které ještě neznaly keramiku, nazývají ciboney. toto slovo z jazyka n Indiánské kultury před příchodem Evropanů 8 taínů – pozdější dominantní populace na velkých antilách – mělo znamenat „kamenný člověk“. Není ale jisté, v  jakém významu ho sami taínové v kolumbově době používali. v každém případě ve 3. tisíciletí před n. l. dospěla do kari‑ biku další skupina přistěhovalců, tentokrát z dnešního východ‑ ního pobřeží Brazílie. Byli to příslušníci velké jazykové skupiny arawac, jejichž příbuzní dodnes žijí ve velkém počtu na území Jižní ameriky. v  době příchodu Evropanů obývali čtyři ost‑ rovy velkých antil a také Bahamy. Historikové a archeologové v návaznosti na první španělské kronikáře označují arawacky mluvící Indiány z velkých antil jako taíny. Je to ovšem v pod‑ statě chybný název, neboť arawacký výraz taíno znamená „náčelník“. Taínové a Karibové Přírodní podmínky umožnily v karibské oblasti rozvoj tropic‑ kého zemědělství, jehož původ ovšem musíme opět hledat v Jižní americe. asi od 2. tisíciletí před n. l. se rozvíjelo pěsto‑ vání manioku, hlízovité rostliny, která spolu se sladkými bram‑ bory, batáty, představovala nejdůležitější plodinu této oblasti. Maniok není příliš náročnou plodinou z hlediska zemědělské práce, zato jeho úprava před konzumací je dosti zdlouhavá. většina druhů manioku totiž obsahuje jedovatou šťávu, proto se hlízy musí nejprve rozdrtit na dřevěných struhadlech. roz‑ drcená masa se pak zbavuje šťávy v  pletených trubkovitých „lisech“ a suší na mělkých ošatkách. takto získaná mouka je velmi trvanlivá. Podle potřeby ji stačí smísit s vodou a na roz‑ pálených kamenech upéct placky. Mimo to se z Mexika rozší‑ řila na karibské ostrovy znalost pěstování kukuřice a  také tabáku, který taínové používali k  rituálním účelům (během obřadů kouřili nebo vdechovali tabákový prach). S rozvojem zemědělství souviselo i  budování zavlažova‑ cích systémů a terasovitých polí na ostrovech, které si vynu‑ covalo koordinovanou spolupráci velkého počtu lidí, a  tedy již předpokládalo existenci rozvrstvené společenské organi‑ zace. taínové také už ve 2. tisíciletí před n. l. znali keramiku. archeo logové u nejstarších typů nádob rozpoznávají návaz‑ nost na keramiku rozšířenou v deltě orinoka. Později se však 9 taínové a karibové n v  karibiku rozvíjelo i  mnoho samostatných místních tradic. obyvatelé velkých antil chovali psa a  zdá se, že postupem času stále více stoupal význam ryb v jejich jídelníčku úměrně s  narůstající zručností při výrobě a  ovládání člunů. kánoe (toto arawacké slovo se rozšířilo do celého světa) vypalované z mohutných kmenů poháněla pádla několika desítek mužů. Zato lov patrně v pozdější době upadal i vzhledem k relativ‑ nímu přelidnění ostrovů a vybití zvěře. První evropští kronikáři neopomněli zdůraznit, že taínové z nouze jedli i hady, drobné hlodavce nebo hmyz. Ze zpráv kolumba, vespucciho a dalších objevitelů vystu‑ puje obraz idealizované společnosti „zlatého věku“ bez vládců a pojmu soukromého vlastnictví a zároveň kultury materiálně nesmírně chudě vybavené, žijící z darů přírody nebo, méně vznešeně řečeno, z  ruky do úst. „všichni chodí nazí, jak je matka porodila... Nenosí zbraně a ani jich neznají... Neznají rozdíl mezi mým a tvým.“ Pravda, v porovnání s ostatními sku‑ pinami karibské oblasti – brzy zmíníme kariby, tedy Indiá ny, kteří jí dali jméno – se taínové mohli zdát „mírumilovní“. v  jejich náboženství přinejmenším nehrály ústřední roli lid‑ ské oběti a kanibalismus; a krádež taínové trestali velmi tvrdě. Je ale zároveň jisté, že obyvatelé velkých antil byli schopni vyprodukovat poměrně značné potravinové přebytky, umož‑ ňující výživu relativně husté, usedlé a  hlavně stratifikované populace. ta se podřizovala dědičným vládcům, nazývaným taíno nebo cacique. Z koloniální doby jsou zdokumentovány případy, kdy se kaziky (cacique) stávaly ženy, to ale nebylo příliš obvyklé. kazikové soustřeďovali v rukou funkce válečného náčelníka, duchovního vůdce i  soudce. Jejich hlavním úkolem v  každo‑ denním životě bylo organizovat práci soukmenovců, pře‑ devším obdělávání půdy, a dohlížet na rozdělování výtěžků. Mimo tuto účast na společné práci odevzdávali plebejci vlád‑ cům tribut ve formě části vyprodukovaných potravin. kazi‑ kové se těšili velké autoritě, často se jim připisovaly božské atributy. Zatímco prostí taínové žili v jednoduchých chýších kruhovitého půdorysu z trávy a rákosu, obývali kazikové roz‑ lehlé pravoúhlé domy, v nichž bylo dost prostoru pro samo‑ statné ohniště každé z  mnoha manželek. k  dispozici měli n Indiánské kultury před příchodem Evropanů 10 i  početné služebnictvo, jejich kánoe měly bohaté zdobení stejně jako ostatní předměty denní potřeby a zbraně. Pěsto‑ vala se pro ně zvláštní, jemnější odrůda manioku, nosili zlaté ozdo by a po smrti je do hrobu doprovázely obětované konku‑ bíny a služebnictvo. Nicméně kazikem se stával jen ten, kdo byl schopen se prosadit svou silou a štědrostí a zároveň navá‑ zat kontakt s nadpřirozenými silami. Společenské vrstvy taín‑ ské společnosti byly také relativně prostupné, existovala mož‑ nost osobního vzestupu schopných jedinců z nižších vrstev. taínové v  době příchodu Evropanů vyráběli jemnou, barevně malovanou keramiku, bavlněné látky a  spací sítě (hamaca) a  za studena zpracovávali zlato a  měď. Jejich nástroje ale byly většinou z  kamene. k  dalším charakteris‑ tickým výrobkům patřily dřevěné trůny (duho) pro přísluš‑ níky elit, bohatě vyřezávaná sedátka ve tvaru spacích síti. a  také nevelké sošky ze dřeva a  kamene, většinou antropo‑ morfní nebo zoo morfní. Španělé je nazývali „idoly“ a patrně se nezmýlili; zřejmě se jednalo o vyobrazení taínských bož stev zvaných zemis. vůbec muselo být taínské řezbářství pozoru‑ hodné, pokud lze soudit podle několika málo dochovaných exemplářů. každá domácnost a každá vesnice byly v podstatě soběstačné v  zajišťování předmětů základní potřeby. objem směny uvnitř taínských společností byl minimální, určitá forma obchodu, kterou se získávaly jinak nedostupné suroviny nebo luxusní zboží, probíhala jen mezi pobřežím a vnitrozemím, pří‑ padně mezi karibskými ostrovy a středoamerickou pevninou. taínské náboženství se označuje jako animistické a  tote‑ mické. Jinými slovy jeho podstatou byla víra v oduševnělost přírody a  v  to, že se každé lidské společenství nachází pod ochranou specifického strážce, ať již přírodního fenoménu nebo mytického předka, zvířete či rostliny. každý dospělý muž měl své osobní strážce ‑duchy; strážce náčelníka se stával ochráncem celé osady. všechny stránky každodenního života byly ovlivňovány různými duchy – proto v případě taínů nelze oddělovat profánní a posvátné aktivity. Zároveň taínové věřili, že duše přežívá smrt těla a že je možné navázat kontakt s mrt‑ vými příbuznými. Dodnes nebyl zcela objasněn význam maleb v  jeskyních v  různých částech ostrova, předpokládá se nic‑ méně jejich souvislost s rituály. 11 taínové a karibové n Někteří badatelé zastávají názor, že taínské náčelnické spo‑ lečnosti se v  době příchodu Evropanů už nacházely ve fázi úpadku. archeologické nálezy například naznačují, že sofisti‑ kované a bohatě zdobené keramické nádoby ustupovaly pri‑ mitivnějším. v každém případě v 15. století taínové na velkých antilách trpěli útoky příslušníků druhé migrační vlny z  Jižní ameriky: karibů. ti na ostrovy připluli pravděpodobně z Gua‑ yanské vysočiny, kde dodnes žijí karibsky mluvící skupiny. Při‑ bližně od 5. století n. l. postupovali přes řetěz ostrovů a ost‑ růvků Malých antil na severozápad. Jejich snahu proniknout i do velkých antil přerušil příchod Evropanů. karibové útočili ve velkých skupinách na taínské vesnice, plenili zásoby a lou‑ pili zlaté předměty, zabíjeli muže a ženy brali do zajetí. karibové byli militarističtějším a  expanzivnějším etnikem než taínové, nicméně s  nimi sdíleli řadu prvků materiál ní i duchovní kultury. Striktní rozdělení obyvatel karibské oblasti na krvežíznivé a  primitivní kariby na straně jedné a  míru‑ milovné, usedlé a  zemědělské taíny na straně druhé vnutili budoucím generacím archeologů, historiků a  antropologů první španělští kronikáři, přičemž toto vnímání bylo z  jejich strany velmi utilitární. Proti „lidojedům“ totiž mohli vést „spra‑ vedlivou válku“, proto se do této kategorie zařazovala všechna nepřizpůsobivá etnika bez ohledu na to, jakým mluvila jazy‑ kem a  jaká měla kulturní specifika. Zajímavé ale je, že tuto vnucenou dichotomii přijali za svou i  sami Indiáni – již od 17.  století se ti z  domorodců, kteří bojovali proti Španělům, sami označovali za kariby, i když mluvili některým z taínských dialektů. Španělská kolonizace Setkání dvou světů život taínů i karibů zásadně změnil rok 1492. a právě oni se stali první obětí španělských kolonizátorů. Nejstarší známou mapou pobřeží Nového světa je kolumbův náčrtek sever‑ ního pobřeží ostrova, který místní domorodci nazývali Bohío, Quisqueya nebo také hornatý (Ayiti) a  jemuž dal admi‑ rál jméno španělský (Isla Española nebo v latinizované verzi Hispaniola). Na schematické mapě, kterou dodnes ucho‑ vává knihovna vévodů z alby v Madridu, najdeme povědomé místní názvy: například záliv sv. Mikuláše (Puerto de San Nicolao, dnešní Môle St. Nicolas), pojmenovaný na počest světce, jehož svátek připadl na den objevu, a proti němu želví ostrov tortuga – dnešní La tortue. kolumbus ve svém deníku popsal ostrov Española jako „krásný a  úrodný“. „Stromy tam byly zelené a  hojně obsy‑ pané ovocem, rostliny a byliny vysoké a kvetoucí, cesty široké a  dobře udržované..., slavík a  jiní ptáčkové zpívají, že je to rozkoš poslouchat... Pokud jde o  zemi, je nejlepší, jakou si možno pomysliti.“ Neopomněl vychválit i obyvatele: „Nejhezčí ze všech, které dosud spatřil, pleti hodně bílé... Jsou urostlí a  silní, vlídně mluví a  nemají žádného náboženství. Nemají zbraní, nemají bojovného ducha, chodí nazí a  bezbranní a jsou zbabělí; zato jsou velice způsobilí poslouchat a praco‑ vat, obdělávat pole a dělat, čeho je třeba. Použijme jich však přece při stavbě osad a měst, naučme je, aby chodili oblečeni a vynasnažme se, aby si osvojili naše zvyky.“ tato slova předznamenala postoj španělských dobyva‑ telů k  Indiánům v karibské oblasti. Nicméně v  dané chvíli nepočetní Španělé zcela záviseli na pomoci domorodců, a to zejména poté, co na Boží hod roku 1492 najela loď Santa María na břeh na severním pobřeží Haiti, nedaleko dnešního Cap Haïtien. Proto se kolumbus rozhodl zanechat na břehu část svých mužů a  vybudovat pevnost Navidad jako jádro budoucího španělského osídlení. Se zbylými muži se vrátil 13 Setkání dvou světů n do Španělska, kde jej čekalo triumfální přivítání, i  když fak‑ tické výsledky jeho výpravy byly zanedbatelné – nenašel cestu k asijským říším, koření ani větší množství zlata. Druhá výprava pod kolumbovým vedením vyplula z kanár‑ ských ostrovů v říjnu roku 1493 a již 7. listopadu dospěla ke bře‑ hům Haiti. Z pevnosti však zbývaly jen rozvaliny a z posádky nepřežil nikdo. kolumbus poté založil novou pevnost, nazva‑ nou Isabela, ve východní části ostrova. Právě tam se v následu‑ jících stoletích soustředilo španělské osídlení. Historikové se dodnes neshodli, zda obhájci Navidad padli za oběť nemocem, vzájemným sporům nebo útoku domorodců. Zato neúspěch první fáze španělské kolonizace na antilských ostrovech lze vysvětlit poměrně snadno: kolumbus byl slabým guvernérem a správa nově zakládaných osad se mu vymykala z rukou. tím spíše, že úporné hledání zlata či koření, které byly tehdy jedi‑ ným zájmem Španělů, mělo pro kolonii katastrofální důsledky. oslabovalo soudržnost osadníků, znemožňovalo zakořenění a  stabilizaci osídlení a  devastovalo indiánskou populaci. Po krátkém období vzájemných přátelských kontaktů a obchodu se tak vztahy mezi oběma rasami prudce zhoršily. Už za první kolumbovy výpravy došlo k zotročování Indiá nů. Jakkoli královna Isabela později prohlásila americké domo‑ rodce za své vazaly podřízené kastilské koruně, tlak na násil‑ nou exploataci indiánské pracovní síly pokračoval a na karib‑ ských ostrovech se rozvíjel čilý obchod s indiánskými otroky. Lovy na pracovní sílu pod záminkou „spravedlivé války“ byly vedle snahy o  nalezení zlata a  perel hlavní motivací španěl‑ ských průzkumných výprav. Paralelně se rozvíjela conquista espiritual, tedy systematické úsilí o vykořenění domorodého náboženství. výsledkem byla narůstající nespokojenost, která už roku 1495 přerostla v indiánské povstání. v údolí Maguá (nebo La vega real) ve východní části ostrova Española se dvě stovky těžce ozbrojených Španělů střetly se spojenými oddíly nejvýznamnějších kaziků ostrova. Stálo proti nim nejméně 5 000 indiánských bojovníků. Byl to jeden z  ojedinělých okamžiků, kdy taínové dokázali překo‑ nat svou roztříštěnost. Indiáni však byli poraženi, jejich pře‑ dáci mučeni a popraveni, z přeživších povstalců se stali otroci na zlatých nalezištích. Ze zkázy se vynořil nový vůdce jménem n Španělská kolonizace 14 Guarionex, jenž ochotně spolupracoval se Španěly a uspoko‑ joval jejich požadavky na potraviny, pracovní sílu i zlato. Mezi‑ tím kolumba ve funkci guvernéra nahradil královský úředník Francisco de Bobadilla. Jeho snahy prokázat svou užiteč‑ nost zvýšenými dodávkami zlata ale kolonii dále destabilizo‑ valy. roku 1497 hlad a epidemie evropských chorob dohnaly Indiány k přípravě dalšího povstání. Bartolomé Colón, bratr guvernéra, měl však mezi domorodci informátory. v noci pře‑ padl Guarionexovu vesnici, zajal jej a  popravil řadu indián‑ ských vůdců. Samotného Guarionexe nicméně nechal na živu jako loutkového panovníka až do jeho smrti 1502 – při ztros‑ kotání lodi, na níž ho odváželi do Španělska. Konec Indiánů na Españole teprve působení Nicoláse de ovando ve funkci guvernéra Españoly v  letech 1502–09 umožnilo konsolidaci a  zahájilo první období prosperity španělských držav v  Novém světě. Zakládala se města – většina z nich na východě ostrova, tedy na území dnešní Dominikánské republiky, ale i na západě. Mezi nimi vynikly Puerto real (budoucí Cap Haïtien), Lares de Guahaba (severně od dnešního města Gonaïves), verapaz na místě Port ‑au ‑Prince, Salvatierra de la Sabana (nedaleko Les Cayes) a villanueva de Yaquimo (budoucí Jacmel). Právě ovando na karibských ostrovech důsledněji zavedl instituci, která na Iberském poloostrově existovala pod názvem repar‑ timiento již ve středověku jako dědictví reconquisty, tedy zdlouhavého znovudobývání Iberského poloostrova z rukou muslimů. v podstatě se jednalo o feudální instituci, o svěření půdy a  jejích obyvatel do užívání zasloužilého dobyvatele. také v americe měl správce jedné či více indiánských osad domo‑ rodce učit křesťanským mravům a chránit je. Za to si nároko‑ val část produktů jejich práce, hlavně potraviny a zlato, pokud se v blízkosti osady nacházela rýžoviště. Samotná půda, kte‑ rou Indiáni obdělávali, zůstávala majetkem španělské koruny. (Pro upřesnění je třeba říci, že ve španělských koloniích pev‑ ninské ameriky se poté stejná instituce začala nazývat encomi‑ enda a slovo repartimiento nabylo odlišný význam.) 15 k onec Indiánů na Españole n Přestože repartimiento s sebou neslo bezohledné využívání většiny práceschopného obyvatelstva podrobených území, skutečně domorodým komunitám poskytla jistou formu ochrany. Díky ní zůstala zachována základní politická, hos‑ podářská a společenská jednotka taínů, tedy obec pod sprá‑ vou kaziků, zodpovídajících za řádné odvádění požadova‑ ných produktů. Půdu vesnice navíc nemohli dobyvatelé zcizit a změnit v soukromé vlastnictví. ani tak se však všichni Indiáni nehodlali podřídit. Nicméně vzhledem ke stále stoupajícímu počtu španělských kolonistů a k jejich technologické převaze nebyla naděje na vítězství v otevřeném boji. Někteří taínové volili sebedestruktivní způsob odporu – ničili úrodu, vypalo‑ vali vesnice a páchali hromadné sebevraždy, aby poškodili bílé pány. Jiní se stahovali z pobřeží do obtížně přístupné centrální oblasti ostrova, zejména na jeho západní polovinu, kde Špa‑ nělů trvale sídlilo podstatně méně. Domorodců na velkých antilách však rychle ubývalo. od‑ haduje se, že Española ztratila jen za prvních 8 let přítom‑ nosti Evropanů (1492–1500) asi čtvrtinu z původních 750 000 obyvatel. Do roku 1520 zbývala jen pětina původního počtu a roku 1540 již na ostrově nežil jediný domorodec. Proto už od počátku 16. století byli na Españolu dováženi indiánští otroci z okolních ostrovů nebo z pevniny. velké procento z úmrtí měly na svědomí epidemie evropských chorob, jako byla tuberku‑ lóza, chřipka nebo plané neštovice, proti nimž neměli Indiáni dostatečnou imunitu. Jisté ale také je, že docházelo ke zcela zbytečnému vyvražďování celých vesnic Španěly, kteří jako by v Novém světě odhodili veškeré morální zábrany světa Starého. Před vánocemi roku 1511 dominikánský mnich antonio de Montesinos v kázání k osadníkům na ostrově Española odsou‑ dil zacházení s domorodci. tato kritika podnítila královský dvůr k vydání tzv. zákonů z Burgosu v září následujícího roku. Zákony omezovaly nucenou práci Indiánů ve prospěch encomen‑ dera, kladly zvláštní důraz na jeho zodpovědnost za duchovní výchovu domorodců a za péči o jejich materiální blaho. Prak‑ tické dopady těchto nařízení byly samozřejmě minimální. Indiáni, kteří přežili epidemie, se většinou integrovali do španělské společnosti, respektive do stále početnější masy míšenců. v  první generaci byli míšenci produktem svazků n Španělská kolonizace 16 (většinou nelegitimních) mezi bílými dobyvateli a indiánskými ženami. Nicméně míšenecká vrstva koloniální společnosti se rychle stala autonomní a začala se reprodukovat vlastní silou. Nacházeli v  ní útočiště i  „čistokrevní“, ale již akulturovaní Indiá ni, kteří chtěli uniknout nuceným pracím a  úzkým hra‑ nicím domovských komunit stejně jako běloši prchající před věřiteli nebo před rukou zákona. Míšenci se stali nejdynamič‑ tější, nejživotaschopnější vrstvou španělské koloniální spo‑ lečnosti. Právě oni zprostředkovali dalším generacím karib‑ ských obyvatel některé prvky indiánské kultury, které přetrvaly i fyzický zánik taínů jako svébytného etnika. Nejdůležitější kulturní inovací z  hlediska Španělů byla hamaka, nezbytná pro přežití v  tropickém podnebí; a  také indiánský styl obydlí (bohío), tedy vzdušná chata z  rákosu a palmových listů. Dlabané čluny taínského typu (canoa) se používaly i v koloniální éře pro plavbu při pobřeží i po řekách. I  jiná slova z  taínského jazyka prostřednictvím španělštiny obohatila jazyky evropské: sabana (step), huracán nebo tabaco. „Medová tráva“ Protože drancování domorodých osad a zlatých rýžovišť ne ‑ přinášelo očekávané zisky, uchýlil se Nicolás de ovando v  první dekádě 16. století k  novému způsobu podnikání – k  pěstování cukrové třtiny. Z tichomoří nebo jihovýchodní asie se tato rostlina ve starověku rozšířila do Indie a Číny; Per‑ šané ji přenesli do Mezopotámie a v Byzantské říši se pěsto‑ vala od prvních století křesťanského letopočtu. Práce na cuk‑ rových plantážích je fyzicky velmi náročná a vegetační cyklus trvá v podstatě celý rok. Proto se již tenkrát na byzantském i syrském území v tomto odvětví uplatňovali otroci – většinou východní Slované. v době křížových výprav benátští a janov‑ ští obchodníci zakládali plantáže „medové trávy“ v Levantě, na kypru, Sicílii a na krétě. Cukr byl v této době v Evropě vyhle‑ dávanou a draze placenou pochutinou. když se během 15. století portugalští mořeplavci vydali na jih podél afrického pobřeží a  obsadili Madeiru a azor‑ ské a kapverdské ostrovy, i  oni se zapojili do výnosného 17 „Medová tráva n cukrovarnického podnikání. využívali přitom otroky, které nakupovali na africkém pobřeží. Portugalci dodávali otroky mimo jiné i do Španělska – a odtud se instituce otroctví, stejně jako její využití při pěstování cukrové třtiny a později dalších plodin na plantážích, přenesla do ameriky. řízky třtiny přivezla z kanárských ostrovů již v  roce 1493 druhá kolumbova výprava. Na plantážích a  v  cukrovarech byli zprvu zaměstnáváni Indiáni; černošská pracovní síla se ale ukázala jako spolehlivější a výnosnější. Příznačné je, že také ochránci Indiánů z  řad španělských duchovních, především nejhlasitější z nich, dominikán Bartolomé de Las Casas, dopo‑ ručovali nahrazovat indiánské pracovníky africkými otroky. Etnická příslušnost těchto prvních afričanů na Españole není známá. Jistě ale pocházeli z některého pobřežního státu mezi Senegalem a angolou. Již pro první léta 16. století exis‑ tují doklady o  přítomnosti černochů na Españole – a  také doklady o  jejich útěcích do hornatého vnitrozemí. Zde se někdy spojovali s  Indiány ( jejich potomkům se smíšenou černošsko ‑indiánskou krví říkali Španělé zambo), jindy ope‑ rovali na vlastní pěst, budovali si ozbrojená útočiště a zajišťo‑ vali si obživu krádežemi ve španělských usedlostech i  dran‑ cováním domorodých osad. k  prvnímu povstání černochů došlo už roku 1522; následovaly vzpoury z let 1533, 1537 a 1548. Navzdory problémům počet dovážených otroků rok od roku stoupal a  plocha obdělávané půdy se rozšiřovala. Do roku 1520 bylo na Españole na 30 cukrovarů. Nejprve byli do ameriky dováženi otroci z Iberského polo‑ ostrova – tedy otroci, kteří dlouhodobě pobývali mezi Špa‑ něly, znali jejich jazyk a většinou konvertovali ke křesťanství. Jejich počet ale nestačil, proto po roce 1510 král Ferdinand dovolil dovážet tzv. negros bozales, tedy „divoké“ černochy, přímo z afriky – černochy odlišného jazyka, náboženství i kul‑ turních zvyklostí. výsledkem samozřejmě bylo prohlubování propasti neporozumění, nedůvěry a odporu mezi bílými a čer‑ nými obyvateli kolonie. Paralelně s rozmachem cukrovarnictví se na Españole roz‑ víjel extenzivní chov skotu. Hovězí dobytek neměl na anti‑ lách přirozeného nepřítele a haitské podnebí mu vyhovovalo. Maso sloužilo pro místní spotřebu, kůže a další produkty se n Španělská kolonizace 18 exportovaly do Španělska. volně pobíhající dobytek ovšem ničil neohrazená indiánská políčka a  dále zhoršoval hlado‑ mory v domorodých osadách. Z dlouhodobého hlediska záro‑ veň došlo k narušení ekologické rovnováhy, neboť vypásání porostů nastartovalo erozi, která Haiti devastuje dodnes. ovandovy reformy jen urychlily proces zahájený již v prv‑ ních letech po kolumbově přistání – přesun těžiště španěl‑ ských aktivit na Españole do střední a východní části ostrova. roku 1496 zde Diego Colón zahájil výstavbu Santa Dominga, první španělské metropole v americe. také pro zakládání plantáží cukrové třtiny byla ve východní části úrodnější půda a příznivější podnebí. ale když španělští conquistadoři dobyli aztéckou a inckou říši a objevili na americké pevnině bohatá ložiska stříbra, většina kolonistů ostrov opustila. roku 1560 jich zůstali maximálně 2 000. „Medová tráva“ nemohla konku‑ rovat přízraku drahých kovů. Mimo to od konce 16. století trpěly španělské državy v kari‑ biku útoky francouzských, holandských a  anglických pirátů, kteří se snažili získat svůj podíl na bohatství Nového světa a postupně si vybudovali základny v řetězu ostrůvků Malých antil. Například roku 1586 Francis Drake vyplenil město Santo Domingo. Někteří španělští osadníci na ostrově se alespoň věnovali podloudnickému obchodu s  piráty a  zásobovali je potravinami. když roku 1518 přistála v Santu Domingu první anglická loď a žádala o povolení k obchodu s obyvateli, Špa‑ nělé ji z  přístavu vyhnali dělostřelbou a  královští úředníci z  Madridu posléze vytkli guvernérovi, že se neměl spokojit se zapuzením lodi, nýbrž že ji měl dát zničit. Další návštěvy se proto odehrávaly potajmu. aby zabránila podloudnictví, zřídila španělská vláda roku 1529 tzv. guarda ‑costas, tedy jednotky, jejichž úkolem bylo pronásledovat a bez milosti potopit každou cizí loď, která se objevila v  pobřežních vodách, bez ohledu na to, zda na její palubě byli piráti nebo pašeráci. Guarda ‑costas neměly brát nikoho do zajetí a osady cizích národů kdekoli na pevné půdě ničily „ohněm a mečem“. ani tyto snahy ale nebyly úspěšné, proto se španělští královští úředníci odhodlali k radikálnímu kroku. Na počátku 17. století všechny přístavy na Españole s  výjimkou Santa Dominga uzavřeli. Pašování samozřejmě 19 „Medová tráva n nepřestalo, jen se přeneslo do jiných lokalit; zato pro ostrov mělo rozhodnutí katastrofální důsledky, neboť osadníci ztratili poslední možnost výdělku. Ustal i export hovězích kůží, přes‑ tože se volně žijící stáda dál rozmnožovala. Francouzští piráti Bratři z pobřeží výhodně položený ostrov lákal evropské konkurenty Španěl ‑ ska. Již počátkem 17. století se začali piráti a  pašeráci všech národností usazovat v západní části ostrova stále ještě nazý‑ vaného Española. Jak vylíčil jeden z kronikářů pirátských akti‑ vit v karibiku alexander olivier Exquemelin: „když Francouzi vystoupili na břeh, zjistili, že země je velmi úrodná a že je tu hojnost všelijakého dobytka... viděli však, že by z  toho měli velmi málo užitku bez bezpečného a určitého útočiště, neboť ostrov Española byl hojně obydlen Španěly.“ Proto roku 1625 obsadili ostrůvek tortuga u severozápadního pobřeží, odkud vypudili slabou španělskou posádku. Z tortugy podnikali výpravy na Españolu, lovili zdivočelý dobytek a maso i vydě‑ lané kůže prodávali lodním posádkám. typický francouzský osadník z  této doby, flibustier (fran‑ couzská zkomolenina anglického freebooter, tedy svobodný plavec, kořistník) nebo boucanier – toto slovo pochází z výrazu boucacoi, které označovalo specifický způsob konzervace masa uzením v dřevěných pekáčích, převzatý od In diá nů – se ostentativně pyšnil svou nezávislostí. Bratři z pobřeží (Frères de la Côte), jak sami sebe nazývali, chápali svobodu přede‑ vším jako právo svobodného obchodu s kýmkoli. v této době byla ovšem hranice mezi obchodem a rabováním velmi nejistá, hlavně pak v nezakotvených podmínkách Nového světa. Záro‑ veň na tortuze – nyní ovšem zvané La tortue – brzy vznikly první plantáže, na nichž francouzští nádeníci spolu s černochy uloupenými Španělům pěstovali pro své pány tabák. Bukanýři a  flibustýři žili zpočátku neuspořádaně a  bez vedení. Nicméně již roku 1638 se na tortugu přeneslo sídlo francouzského guvernéra z ostrova sv. kryštofa, vůbec první francouzské državy v karibiku. Guvernér po dohodě s buka‑ nýry dosadil na tortugu francouzskou královskou posádku. ani ta ovšem nezabránila, aby ostrůvek několikrát nakrátko neobsadili angličtí a holandští dobrodruzi a také Španělé, kteří 21 Bratři z pobřeží n se s pronikáním cizinců do sféry svého vlivu nehodlali smířit. Nakonec ale zvítězili Francouzi. roku 1659 se na Españole vylo‑ dil pověřenec francouzského krále Jérémie Deschamps. Stal se patronem další vystěhovalecké vlny směřující do karibiku. tentokrát se jednalo o  francouzské protestanty – hugenoty. Uchytili se na severovýchodním pobřeží Españoly, na rozdíl od bukanýrů se věnovali především zemědělství a jejich komu‑ nity se staly jádrem prvního stabilního francouzského osídlení. roku 1664 byla díky tlaku ministra Colberta založena fran‑ couzská Západoindická společnost (Compagnie des Indes Occidentales). Jejím posláním bylo konsolidovat obchod a  sjednotit aktivity dosud na vlastní pěst přežívajících osad‑ níků v karibiku tak, aby přinášely společnosti a  potažmo koruně maximální zisky. Společnost ihned vyslala na Españolu guvernéra, jenž měl tyto záměry uvést ve skutečnost. Bertrand d’ogeron de la Bouère byl zkušený osadník, který v Novém světě pobýval nejprve jako důstojník, poté obchodoval na vlastní pěst na Martiniku a na Jamaice a  nakonec se usadil na tortuze jako bukanýr. ogeron založil roku 1665 na Españole první skutečné fran‑ couzské město Port ‑de ‑Paix a  hugenotům vyhradil jinou osadu nazvanou Cap François. (v  polovině 18. století byl název modernizován na Cap Français – jedná se o  dnešní Cap Haïtien.) Poskytoval také výhodné půjčky osadníkům, kteří se rozhodli vybudovat plantáže tabáku a indiga, a doto‑ val budování zavlažovacích systémů. Z francouzských věznic a sirotčinců získal stovku žen, které se staly prvními legitim‑ ními manželkami kolonistů, dosud odkázaných na Indiánky a černošské otrokyně. tím vším ogeron dokázal přilákat na Saint Domingue přes 2 500 francouzských přistěhovalců. Fli‑ bustýři dál podnikali sporadické útoky na španělské osady na východě, ale jejich aktivity se už nesetkávaly s tak nadšenou podporou francouzských koloniálních představitelů. Metro‑ pole flibustýrů na tortuze – Cayonne, kdysi nejbohatší a nejdi‑ vočejší město v karibiku – skomírala a roku 1676, kdy ogerona vystřídal jeho nástupce Jacques Nepveu de Pouancey, byla už zcela opuštěná. Zato francouzské osídlení na Partie Française, jak se nyní západu Españoly přezdívalo, se postupně rozšiřovalo. De Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist