načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Haiti - Markéta Křížová

Haiti

Elektronická kniha: Haiti
Autor:

Haiti bylo prvním z karibských ostrovů kolonizovaných Evropany a také prvním, který si vybojoval nezávislost. Stalo se dějištěm jediného úspěšného povstání otroků v dějinách ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 109
Rozměr: 19 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-727-7424-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Indiánské kultury na ostrově před příchodem Evropanů. Španělská kolonizace, zavedení otrokářského systému, pěstování cukrové třtiny. Vznik francouzské kolonie Saint Domingue v západní části ostrova na konci 17. století. Povstání otroků a vyhlášení republiky Haiti na počátku 19. století. Nejednoduchá historie Haiti ve 20. století - americká okupace, diktátorský režim Duvalierů, současné problémy nejchudší a nejméně stabilní země amerického kontinentu. Základní geograficko-politické údaje o Haiti shrnuje závěrečné encyklopedické heslo. Shrnutí historického vývoje Haiti (dnes republiky, která zabírá západní třetinu karibského ostrova Hispaniola) od počátků osídlení po současnost.

Popis nakladatele

Haiti bylo prvním z karibských ostrovů kolonizovaných Evropany a také prvním, který si vybojoval nezávislost. Stalo se dějištěm jediného úspěšného povstání otroků v dějinách západního světa. Za tento úspěch však draze zaplatilo. Haiti je dodnes nejchudší zemí amerického kontinentu. Dlouhodobě trpí politickými a občanskými nepokoji a společnost dělí přehrady, jejichž kořeny sahají hluboko do minulosti. Zároveň je však zemí s bohatou, fascinující kulturní tradicí.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kuba

Grand

a nse

s U d

nippes

nord-o

U est

nord

nord-est

a rtibonite

Centre

o U

est

s U

d-est

d ominikánská republika

tortuga

Gonâve

Vache

port-au

p rince

Cap Haïtien

port-de

p aix

Môle

s t.

n icolas

Gonaïves

p etit-Goâve

Les Cayes

Jacmel

Severní Atlantský oceán

K a r i b s k é m o rˇ e


Nakladatelství Libri, Praha 2009

Haiti

Markéta k řížová

Stručná historie stá tů


© doc. Markéta křížová, PhD., 2009

© Libri, 2009

ISBN 978 ‑80 ‑7277 ‑424 ‑1

rukopis vznikl v rámci výzkumného záměru MSM 0021620824.

Na obálce: znak Haiti

Státnímu znaku republiky Haiti dominuje palma, pod níž jsou na zeleném trávníku rozmístěny válečné trofeje: vlajky, pušky, děla a střelivo, kotvy a buben s trubkami. tyto předměty mají připomenout, že si obyvatelé Haiti vybojovali svobodu se zbraní v ruce. Frygická čapka na vrcholu palmy zase odkazuje na ideály francouzské revoluce. Nápis na stuze ve spodní části připomíná: „v jednotě je síla.“ Obsah Indiánské kultury před příchodem Evropanů 7

Lovci a sběrači 7

taínové a karibové 8 Španělská kolonizace 12

Setkání dvou světů 12

konec Indiánů na Españole 14

„Medová tráva“ 16 Francouzští piráti 20

Bratři z pobřeží 20

Cukrová revoluce 23 Cukřenka Evropy 26

Nejbohatší kolonie 26

život na plantážích 29

Dřímající vesuv 35 Nejúspěšnější otrocké povstání v historii 39

volnost, rovnost, bratrství 39

Jsem toussaint Louverture 42

Černá republika 47 Cena za svobodu 50

Chaos a bída 50

Mezinárodní izolace 56

rozdělená společnost 58 americká okupace 62

Bolavé místo karibiku 62

v zájmu amerických občanů 63

Négritude, noirisme a haitská renesance 67 Diktatura Duvalierů 70

Dozvuky americké okupace 70

Papa Doc 72

Baby Doc 79 Naděje a zklamání 84

Dechoukaj 84

Staré i nové problémy 88 Česko ‑haitské vztahy 95 Základní informace pro české turisty 98

6

Jazyková první pomoc 100

Představitelé státu 101

Bibliografická poznámka 103

Encyklopedické heslo 105

kontakty na zastupitelské úřady Čr 110

Důležité instituce: 110

Seznam zkratek 111

Indiánské kultury

před příchodem Evropanů

Lovci a sběrači

tradiční interpretace nejstarších dějin karibské oblasti před‑

pokládaly, že se zde první indiánští obyvatelé objevili jen krátce před počátkem křesťanského letopočtu. Nicméně nové archeologické metody umožnily posunout dobu příchodu prvních lidí na karibské ostrovy až do 7.–9. tisíciletí před n. l.

Předpokládá se, že prvními obyvateli souostroví velkých antil

(tedy ostrovů Puerto rico, Española ‑Haiti, kuba a Jamaika)

byli lovci, kteří sem dospěli ze Severní ameriky. Badatelé věří,

že během poslední doby ledové klesla hladina moře v kari‑ biku asi 100 m pod současný stav. ostrovy tak byly mnohem větší a od pevniny je oddělovaly jen úzké průlivy, snadno pře‑ konatelné na člunech nebo primitivních vorech.

Nejstarší obyvatelé Haiti patrně lovili tropické tuleně,

suchozemské hlodavce a ptáky. Zanechali po sobě ovšem jen

málo stop, stejně jako nositelé dalších, méně početných mig‑

račních vln ze střední ameriky. Jen na několika místech podél

toků řek a v  ústích se nalezly kamenné nástroje, zejména

hroty šípů a oštěpů; je jisté, že tito lovci již znali oheň. S postu‑

pem doby začali svůj jídelníček doplňovat sběrem mořských

mlžů, jejichž lastur využívali k  výrobě nástrojů. třebaže vět‑

šina nálezů z první fáze zalidnění karibiku pochází z jeskyní,

soudí archeologové, že její protagonisté žili hlavně pod širým

nebem a jako ochranu před nepříznivým počasím si budovali

jednoduché chatrče z proutí.

Se zbytky této populace se údajně setkal kolumbus během

své první plavby na Haiti a kubě. Podal alespoň zprávu o ko‑

munitách lovců a  sběračů a  označil je jmény Ciguayo nebo

Ciboney. „Jsou to divoši: nemají domy ani osady, ani pole; jedí

jen želvy, ryby a to, co uloví v horách,“ psal počátkem 16. sto‑

letí budoucí guvernér kuby Diego velázquez. Proto archeolo‑

gové někdy všechny rané indiánské kultury v karibiku, které

ještě neznaly keramiku, nazývají ciboney. toto slovo z jazyka

n Indiánské kultury před příchodem Evropanů 8

taínů – pozdější dominantní populace na velkých antilách –

mělo znamenat „kamenný člověk“. Není ale jisté, v  jakém

významu ho sami taínové v kolumbově době používali.

v každém případě ve 3. tisíciletí před n. l. dospěla do kari‑

biku další skupina přistěhovalců, tentokrát z dnešního východ‑

ního pobřeží Brazílie. Byli to příslušníci velké jazykové skupiny

arawac, jejichž příbuzní dodnes žijí ve velkém počtu na území

Jižní ameriky. v  době příchodu Evropanů obývali čtyři ost‑

rovy velkých antil a také Bahamy. Historikové a archeologové

v návaznosti na první španělské kronikáře označují arawacky

mluvící Indiány z velkých antil jako taíny. Je to ovšem v pod‑

statě chybný název, neboť arawacký výraz taíno znamená

„náčelník“.

Taínové a Karibové

Přírodní podmínky umožnily v karibské oblasti rozvoj tropic‑

kého zemědělství, jehož původ ovšem musíme opět hledat

v Jižní americe. asi od 2. tisíciletí před n. l. se rozvíjelo pěsto‑ vání manioku, hlízovité rostliny, která spolu se sladkými bram‑ bory, batáty, představovala nejdůležitější plodinu této oblasti. Maniok není příliš náročnou plodinou z hlediska zemědělské práce, zato jeho úprava před konzumací je dosti zdlouhavá. většina druhů manioku totiž obsahuje jedovatou šťávu, proto se hlízy musí nejprve rozdrtit na dřevěných struhadlech. roz‑

drcená masa se pak zbavuje šťávy v  pletených trubkovitých

„lisech“ a suší na mělkých ošatkách. takto získaná mouka je

velmi trvanlivá. Podle potřeby ji stačí smísit s vodou a na roz‑

pálených kamenech upéct placky. Mimo to se z Mexika rozší‑

řila na karibské ostrovy znalost pěstování kukuřice a  také

tabáku, který taínové používali k  rituálním účelům (během

obřadů kouřili nebo vdechovali tabákový prach).

S rozvojem zemědělství souviselo i  budování zavlažova‑

cích systémů a terasovitých polí na ostrovech, které si vynu‑

covalo koordinovanou spolupráci velkého počtu lidí, a  tedy

již předpokládalo existenci rozvrstvené společenské organi‑

zace. taínové také už ve 2. tisíciletí před n. l. znali keramiku.

archeo logové u nejstarších typů nádob rozpoznávají návaz‑

nost na keramiku rozšířenou v deltě orinoka. Později se však


9 taínové a karibové n

v  karibiku rozvíjelo i  mnoho samostatných místních tradic.

obyvatelé velkých antil chovali psa a  zdá se, že postupem

času stále více stoupal význam ryb v jejich jídelníčku úměrně

s  narůstající zručností při výrobě a  ovládání člunů. kánoe

(toto arawacké slovo se rozšířilo do celého světa) vypalované z mohutných kmenů poháněla pádla několika desítek mužů. Zato lov patrně v pozdější době upadal i vzhledem k relativ‑ nímu přelidnění ostrovů a vybití zvěře. První evropští kronikáři neopomněli zdůraznit, že taínové z nouze jedli i hady, drobné

hlodavce nebo hmyz.

Ze zpráv kolumba, vespucciho a dalších objevitelů vystu‑

puje obraz idealizované společnosti „zlatého věku“ bez vládců

a pojmu soukromého vlastnictví a zároveň kultury materiálně

nesmírně chudě vybavené, žijící z darů přírody nebo, méně

vznešeně řečeno, z  ruky do úst. „všichni chodí nazí, jak je

matka porodila... Nenosí zbraně a ani jich neznají... Neznají

rozdíl mezi mým a tvým.“ Pravda, v porovnání s ostatními sku‑

pinami karibské oblasti – brzy zmíníme kariby, tedy Indiá ny,

kteří jí dali jméno – se taínové mohli zdát „mírumilovní“.

v  jejich náboženství přinejmenším nehrály ústřední roli lid‑ ské oběti a kanibalismus; a krádež taínové trestali velmi tvrdě. Je ale zároveň jisté, že obyvatelé velkých antil byli schopni vyprodukovat poměrně značné potravinové přebytky, umož‑ ňující výživu relativně husté, usedlé a  hlavně stratifikované populace. ta se podřizovala dědičným vládcům, nazývaným taíno nebo cacique. Z koloniální doby jsou zdokumentovány případy, kdy se kaziky (cacique) stávaly ženy, to ale nebylo

příliš obvyklé.

kazikové soustřeďovali v rukou funkce válečného náčelníka,

duchovního vůdce i  soudce. Jejich hlavním úkolem v  každo‑

denním životě bylo organizovat práci soukmenovců, pře‑

devším obdělávání půdy, a dohlížet na rozdělování výtěžků.

Mimo tuto účast na společné práci odevzdávali plebejci vlád‑ cům tribut ve formě části vyprodukovaných potravin. kazi‑

kové se těšili velké autoritě, často se jim připisovaly božské atributy. Zatímco prostí taínové žili v jednoduchých chýších kruhovitého půdorysu z trávy a rákosu, obývali kazikové roz‑ lehlé pravoúhlé domy, v nichž bylo dost prostoru pro samo‑ statné ohniště každé z  mnoha manželek. k  dispozici měli

n Indiánské kultury před příchodem Evropanů 10

i  početné služebnictvo, jejich kánoe měly bohaté zdobení

stejně jako ostatní předměty denní potřeby a zbraně. Pěsto‑

vala se pro ně zvláštní, jemnější odrůda manioku, nosili zlaté

ozdo by a po smrti je do hrobu doprovázely obětované konku‑

bíny a služebnictvo. Nicméně kazikem se stával jen ten, kdo

byl schopen se prosadit svou silou a štědrostí a zároveň navá‑

zat kontakt s nadpřirozenými silami. Společenské vrstvy taín‑

ské společnosti byly také relativně prostupné, existovala mož‑

nost osobního vzestupu schopných jedinců z nižších vrstev.

taínové v  době příchodu Evropanů vyráběli jemnou,

barevně malovanou keramiku, bavlněné látky a  spací sítě

(hamaca) a  za studena zpracovávali zlato a  měď. Jejich

nástroje ale byly většinou z  kamene. k  dalším charakteris‑

tickým výrobkům patřily dřevěné trůny (duho) pro přísluš‑

níky elit, bohatě vyřezávaná sedátka ve tvaru spacích síti.

a  také nevelké sošky ze dřeva a  kamene, většinou antropo‑

morfní nebo zoo morfní. Španělé je nazývali „idoly“ a patrně

se nezmýlili; zřejmě se jednalo o vyobrazení taínských bož stev

zvaných zemis. vůbec muselo být taínské řezbářství pozoru‑

hodné, pokud lze soudit podle několika málo dochovaných

exemplářů. každá domácnost a každá vesnice byly v podstatě

soběstačné v  zajišťování předmětů základní potřeby. objem

směny uvnitř taínských společností byl minimální, určitá forma

obchodu, kterou se získávaly jinak nedostupné suroviny nebo

luxusní zboží, probíhala jen mezi pobřežím a vnitrozemím, pří‑

padně mezi karibskými ostrovy a středoamerickou pevninou.

taínské náboženství se označuje jako animistické a  tote‑

mické. Jinými slovy jeho podstatou byla víra v oduševnělost

přírody a  v  to, že se každé lidské společenství nachází pod

ochranou specifického strážce, ať již přírodního fenoménu

nebo mytického předka, zvířete či rostliny. každý dospělý

muž měl své osobní strážce ‑duchy; strážce náčelníka se stával

ochráncem celé osady. všechny stránky každodenního života

byly ovlivňovány různými duchy – proto v případě taínů nelze

oddělovat profánní a posvátné aktivity. Zároveň taínové věřili,

že duše přežívá smrt těla a že je možné navázat kontakt s mrt‑

vými příbuznými. Dodnes nebyl zcela objasněn význam maleb

v  jeskyních v  různých částech ostrova, předpokládá se nic‑

méně jejich souvislost s rituály. taínové a karibové n

Někteří badatelé zastávají názor, že taínské náčelnické spo‑

lečnosti se v  době příchodu Evropanů už nacházely ve fázi

úpadku. archeologické nálezy například naznačují, že sofisti‑

kované a bohatě zdobené keramické nádoby ustupovaly pri‑

mitivnějším. v každém případě v 15. století taínové na velkých

antilách trpěli útoky příslušníků druhé migrační vlny z  Jižní

ameriky: karibů. ti na ostrovy připluli pravděpodobně z Gua‑

yanské vysočiny, kde dodnes žijí karibsky mluvící skupiny. Při‑

bližně od 5. století n. l. postupovali přes řetěz ostrovů a ost‑

růvků Malých antil na severozápad. Jejich snahu proniknout

i do velkých antil přerušil příchod Evropanů. karibové útočili

ve velkých skupinách na taínské vesnice, plenili zásoby a lou‑

pili zlaté předměty, zabíjeli muže a ženy brali do zajetí.

karibové byli militarističtějším a  expanzivnějším etnikem

než taínové, nicméně s  nimi sdíleli řadu prvků materiál ní

i duchovní kultury. Striktní rozdělení obyvatel karibské oblasti

na krvežíznivé a  primitivní kariby na straně jedné a  míru‑

milovné, usedlé a  zemědělské taíny na straně druhé vnutili

budoucím generacím archeologů, historiků a  antropologů

první španělští kronikáři, přičemž toto vnímání bylo z  jejich

strany velmi utilitární. Proti „lidojedům“ totiž mohli vést „spra‑

vedlivou válku“, proto se do této kategorie zařazovala všechna

nepřizpůsobivá etnika bez ohledu na to, jakým mluvila jazy‑

kem a  jaká měla kulturní specifika. Zajímavé ale je, že tuto

vnucenou dichotomii přijali za svou i  sami Indiáni – již od

17.  století se ti z  domorodců, kteří bojovali proti Španělům,

sami označovali za kariby, i když mluvili některým z taínských

dialektů.


Španělská kolonizace

Setkání dvou světů

život taínů i karibů zásadně změnil rok 1492. a právě oni se

stali první obětí španělských kolonizátorů. Nejstarší známou

mapou pobřeží Nového světa je kolumbův náčrtek sever‑

ního pobřeží ostrova, který místní domorodci nazývali Bohío,

Quisqueya nebo také hornatý (Ayiti) a  jemuž dal admi‑

rál jméno španělský (Isla Española nebo v latinizované verzi

Hispaniola). Na schematické mapě, kterou dodnes ucho‑

vává knihovna vévodů z alby v Madridu, najdeme povědomé

místní názvy: například záliv sv. Mikuláše (Puerto de San

Nicolao, dnešní Môle St. Nicolas), pojmenovaný na počest

světce, jehož svátek připadl na den objevu, a proti němu želví ostrov tortuga – dnešní La tortue.

kolumbus ve svém deníku popsal ostrov Española jako

„krásný a  úrodný“. „Stromy tam byly zelené a  hojně obsy‑

pané ovocem, rostliny a byliny vysoké a kvetoucí, cesty široké

a  dobře udržované..., slavík a  jiní ptáčkové zpívají, že je to

rozkoš poslouchat... Pokud jde o  zemi, je nejlepší, jakou si

možno pomysliti.“ Neopomněl vychválit i obyvatele: „Nejhezčí

ze všech, které dosud spatřil, pleti hodně bílé... Jsou urostlí

a  silní, vlídně mluví a  nemají žádného náboženství. Nemají

zbraní, nemají bojovného ducha, chodí nazí a  bezbranní

a jsou zbabělí; zato jsou velice způsobilí poslouchat a praco‑

vat, obdělávat pole a dělat, čeho je třeba. Použijme jich však

přece při stavbě osad a měst, naučme je, aby chodili oblečeni

a vynasnažme se, aby si osvojili naše zvyky.“

tato slova předznamenala postoj španělských dobyva‑

telů k  Indiánům v karibské oblasti. Nicméně v  dané chvíli

nepočetní Španělé zcela záviseli na pomoci domorodců, a to

zejména poté, co na Boží hod roku 1492 najela loď Santa

María na břeh na severním pobřeží Haiti, nedaleko dnešního

Cap Haïtien. Proto se kolumbus rozhodl zanechat na břehu

část svých mužů a  vybudovat pevnost Navidad jako jádro

budoucího španělského osídlení. Se zbylými muži se vrátil


13 Setkání dvou světů n

do Španělska, kde jej čekalo triumfální přivítání, i  když fak‑

tické výsledky jeho výpravy byly zanedbatelné – nenašel cestu

k asijským říším, koření ani větší množství zlata.

Druhá výprava pod kolumbovým vedením vyplula z kanár‑

ských ostrovů v říjnu roku 1493 a již 7. listopadu dospěla ke bře‑

hům Haiti. Z pevnosti však zbývaly jen rozvaliny a z posádky

nepřežil nikdo. kolumbus poté založil novou pevnost, nazva‑

nou Isabela, ve východní části ostrova. Právě tam se v následu‑

jících stoletích soustředilo španělské osídlení. Historikové se

dodnes neshodli, zda obhájci Navidad padli za oběť nemocem,

vzájemným sporům nebo útoku domorodců. Zato neúspěch

první fáze španělské kolonizace na antilských ostrovech lze

vysvětlit poměrně snadno: kolumbus byl slabým guvernérem

a správa nově zakládaných osad se mu vymykala z rukou. tím

spíše, že úporné hledání zlata či koření, které byly tehdy jedi‑

ným zájmem Španělů, mělo pro kolonii katastrofální důsledky.

oslabovalo soudržnost osadníků, znemožňovalo zakořenění

a  stabilizaci osídlení a  devastovalo indiánskou populaci. Po

krátkém období vzájemných přátelských kontaktů a obchodu

se tak vztahy mezi oběma rasami prudce zhoršily.

Už za první kolumbovy výpravy došlo k zotročování Indiá nů.

Jakkoli královna Isabela později prohlásila americké domo‑

rodce za své vazaly podřízené kastilské koruně, tlak na násil‑

nou exploataci indiánské pracovní síly pokračoval a na karib‑

ských ostrovech se rozvíjel čilý obchod s indiánskými otroky.

Lovy na pracovní sílu pod záminkou „spravedlivé války“ byly

vedle snahy o  nalezení zlata a  perel hlavní motivací španěl‑

ských průzkumných výprav. Paralelně se rozvíjela conquista

espiritual, tedy systematické úsilí o vykořenění domorodého

náboženství. výsledkem byla narůstající nespokojenost, která

už roku 1495 přerostla v indiánské povstání.

v údolí Maguá (nebo La vega real) ve východní části

ostrova Española se dvě stovky těžce ozbrojených Španělů

střetly se spojenými oddíly nejvýznamnějších kaziků ostrova.

Stálo proti nim nejméně 5 000 indiánských bojovníků. Byl to

jeden z  ojedinělých okamžiků, kdy taínové dokázali překo‑

nat svou roztříštěnost. Indiáni však byli poraženi, jejich pře‑

dáci mučeni a popraveni, z přeživších povstalců se stali otroci

na zlatých nalezištích. Ze zkázy se vynořil nový vůdce jménem


n Španělská kolonizace 14

Guarionex, jenž ochotně spolupracoval se Španěly a uspoko‑

joval jejich požadavky na potraviny, pracovní sílu i zlato. Mezi‑

tím kolumba ve funkci guvernéra nahradil královský úředník

Francisco de Bobadilla. Jeho snahy prokázat svou užiteč‑

nost zvýšenými dodávkami zlata ale kolonii dále destabilizo‑

valy. roku 1497 hlad a epidemie evropských chorob dohnaly

Indiány k přípravě dalšího povstání. Bartolomé Colón, bratr

guvernéra, měl však mezi domorodci informátory. v noci pře‑

padl Guarionexovu vesnici, zajal jej a  popravil řadu indián‑

ských vůdců. Samotného Guarionexe nicméně nechal na živu

jako loutkového panovníka až do jeho smrti 1502 – při ztros‑

kotání lodi, na níž ho odváželi do Španělska.

Konec Indiánů na Españole

teprve působení Nicoláse de ovando ve funkci guvernéra

Españoly v  letech 1502–09 umožnilo konsolidaci a  zahájilo

první období prosperity španělských držav v  Novém světě.

Zakládala se města – většina z nich na východě ostrova, tedy

na území dnešní Dominikánské republiky, ale i na západě.

Mezi nimi vynikly Puerto real (budoucí Cap Haïtien), Lares

de Guahaba (severně od dnešního města Gonaïves), verapaz

na místě Port ‑au ‑Prince, Salvatierra de la Sabana (nedaleko

Les Cayes) a villanueva de Yaquimo (budoucí Jacmel). Právě

ovando na karibských ostrovech důsledněji zavedl instituci,

která na Iberském poloostrově existovala pod názvem repar‑

timiento již ve středověku jako dědictví reconquisty, tedy

zdlouhavého znovudobývání Iberského poloostrova z rukou

muslimů.

v podstatě se jednalo o feudální instituci, o svěření půdy

a  jejích obyvatel do užívání zasloužilého dobyvatele. také

v americe měl správce jedné či více indiánských osad domo‑

rodce učit křesťanským mravům a chránit je. Za to si nároko‑

val část produktů jejich práce, hlavně potraviny a zlato, pokud

se v blízkosti osady nacházela rýžoviště. Samotná půda, kte‑

rou Indiáni obdělávali, zůstávala majetkem španělské koruny.

(Pro upřesnění je třeba říci, že ve španělských koloniích pev‑

ninské ameriky se poté stejná instituce začala nazývat encomi‑

enda a slovo repartimiento nabylo odlišný význam.)


15 k onec Indiánů na Españole n

Přestože repartimiento s sebou neslo bezohledné využívání

většiny práceschopného obyvatelstva podrobených území,

skutečně domorodým komunitám poskytla jistou formu

ochrany. Díky ní zůstala zachována základní politická, hos‑

podářská a společenská jednotka taínů, tedy obec pod sprá‑

vou kaziků, zodpovídajících za řádné odvádění požadova‑

ných produktů. Půdu vesnice navíc nemohli dobyvatelé zcizit

a změnit v soukromé vlastnictví. ani tak se však všichni Indiáni

nehodlali podřídit. Nicméně vzhledem ke stále stoupajícímu

počtu španělských kolonistů a k jejich technologické převaze

nebyla naděje na vítězství v otevřeném boji. Někteří taínové

volili sebedestruktivní způsob odporu – ničili úrodu, vypalo‑

vali vesnice a páchali hromadné sebevraždy, aby poškodili bílé

pány. Jiní se stahovali z pobřeží do obtížně přístupné centrální

oblasti ostrova, zejména na jeho západní polovinu, kde Špa‑

nělů trvale sídlilo podstatně méně.

Domorodců na velkých antilách však rychle ubývalo. od‑

haduje se, že Española ztratila jen za prvních 8 let přítom‑

nosti Evropanů (1492–1500) asi čtvrtinu z původních 750 000

obyvatel. Do roku 1520 zbývala jen pětina původního počtu

a roku 1540 již na ostrově nežil jediný domorodec. Proto už od

počátku 16. století byli na Españolu dováženi indiánští otroci

z okolních ostrovů nebo z pevniny. velké procento z úmrtí měly

na svědomí epidemie evropských chorob, jako byla tuberku‑

lóza, chřipka nebo plané neštovice, proti nimž neměli Indiáni

dostatečnou imunitu. Jisté ale také je, že docházelo ke zcela zbytečnému vyvražďování celých vesnic Španěly, kteří jako by v Novém světě odhodili veškeré morální zábrany světa Starého.

Před vánocemi roku 1511 dominikánský mnich antonio de

Montesinos v kázání k osadníkům na ostrově Española odsou‑

dil zacházení s domorodci. tato kritika podnítila královský dvůr

k vydání tzv. zákonů z Burgosu v září následujícího roku. Zákony

omezovaly nucenou práci Indiánů ve prospěch encomen‑

dera, kladly zvláštní důraz na jeho zodpovědnost za duchovní

výchovu domorodců a za péči o jejich materiální blaho. Prak‑

tické dopady těchto nařízení byly samozřejmě minimální.

Indiáni, kteří přežili epidemie, se většinou integrovali do

španělské společnosti, respektive do stále početnější masy

míšenců. v  první generaci byli míšenci produktem svazků


n Španělská kolonizace 16

(většinou nelegitimních) mezi bílými dobyvateli a indiánskými

ženami. Nicméně míšenecká vrstva koloniální společnosti se

rychle stala autonomní a začala se reprodukovat vlastní silou. Nacházeli v  ní útočiště i  „čistokrevní“, ale již akulturovaní Indiá ni, kteří chtěli uniknout nuceným pracím a  úzkým hra‑ nicím domovských komunit stejně jako běloši prchající před věřiteli nebo před rukou zákona. Míšenci se stali nejdynamič‑ tější, nejživotaschopnější vrstvou španělské koloniální spo‑ lečnosti. Právě oni zprostředkovali dalším generacím karib‑ ských obyvatel některé prvky indiánské kultury, které přetrvaly i fyzický zánik taínů jako svébytného etnika.

Nejdůležitější kulturní inovací z  hlediska Španělů byla

hamaka, nezbytná pro přežití v  tropickém podnebí; a  také

indiánský styl obydlí (bohío), tedy vzdušná chata z  rákosu

a palmových listů. Dlabané čluny taínského typu (canoa) se

používaly i v koloniální éře pro plavbu při pobřeží i po řekách.

I  jiná slova z  taínského jazyka prostřednictvím španělštiny

obohatila jazyky evropské: sabana (step), huracán nebo

tabaco.

„Medová tráva“

Protože drancování domorodých osad a zlatých rýžovišť ne‑

přinášelo očekávané zisky, uchýlil se Nicolás de ovando v  první dekádě 16. století k  novému způsobu podnikání –

k  pěstování cukrové třtiny. Z tichomoří nebo jihovýchodní

asie se tato rostlina ve starověku rozšířila do Indie a Číny; Per‑

šané ji přenesli do Mezopotámie a v Byzantské říši se pěsto‑

vala od prvních století křesťanského letopočtu. Práce na cuk‑

rových plantážích je fyzicky velmi náročná a vegetační cyklus

trvá v podstatě celý rok. Proto se již tenkrát na byzantském

i syrském území v tomto odvětví uplatňovali otroci – většinou

východní Slované. v době křížových výprav benátští a janov‑

ští obchodníci zakládali plantáže „medové trávy“ v Levantě, na

kypru, Sicílii a na krétě. Cukr byl v této době v Evropě vyhle‑

dávanou a draze placenou pochutinou.

když se během 15. století portugalští mořeplavci vydali

na jih podél afrického pobřeží a  obsadili Madeiru a azor‑

ské a kapverdské ostrovy, i  oni se zapojili do výnosného


17 „Medová tráva n

cukrovarnického podnikání. využívali přitom otroky, které

nakupovali na africkém pobřeží. Portugalci dodávali otroky

mimo jiné i do Španělska – a odtud se instituce otroctví, stejně jako její využití při pěstování cukrové třtiny a později dalších plodin na plantážích, přenesla do ameriky.

řízky třtiny přivezla z kanárských ostrovů již v  roce 1493

druhá kolumbova výprava. Na plantážích a  v  cukrovarech

byli zprvu zaměstnáváni Indiáni; černošská pracovní síla se ale

ukázala jako spolehlivější a výnosnější. Příznačné je, že také

ochránci Indiánů z  řad španělských duchovních, především

nejhlasitější z nich, dominikán Bartolomé de Las Casas, dopo‑

ručovali nahrazovat indiánské pracovníky africkými otroky.

Etnická příslušnost těchto prvních afričanů na Españole

není známá. Jistě ale pocházeli z některého pobřežního státu

mezi Senegalem a angolou. Již pro první léta 16. století exis‑

tují doklady o  přítomnosti černochů na Españole – a  také

doklady o  jejich útěcích do hornatého vnitrozemí. Zde se

někdy spojovali s  Indiány ( jejich potomkům se smíšenou

černošsko ‑indiánskou krví říkali Španělé zambo), jindy ope‑

rovali na vlastní pěst, budovali si ozbrojená útočiště a zajišťo‑ vali si obživu krádežemi ve španělských usedlostech i  dran‑ cováním domorodých osad. k  prvnímu povstání černochů došlo už roku 1522; následovaly vzpoury z let 1533, 1537 a 1548. Navzdory problémům počet dovážených otroků rok od roku stoupal a  plocha obdělávané půdy se rozšiřovala. Do roku 1520 bylo na Españole na 30 cukrovarů.

Nejprve byli do ameriky dováženi otroci z Iberského polo‑

ostrova – tedy otroci, kteří dlouhodobě pobývali mezi Špa‑

něly, znali jejich jazyk a většinou konvertovali ke křesťanství.

Jejich počet ale nestačil, proto po roce 1510 král Ferdinand

dovolil dovážet tzv. negros bozales, tedy „divoké“ černochy,

přímo z afriky – černochy odlišného jazyka, náboženství i kul‑

turních zvyklostí. výsledkem samozřejmě bylo prohlubování

propasti neporozumění, nedůvěry a odporu mezi bílými a čer‑

nými obyvateli kolonie.

Paralelně s rozmachem cukrovarnictví se na Españole roz‑

víjel extenzivní chov skotu. Hovězí dobytek neměl na anti‑

lách přirozeného nepřítele a haitské podnebí mu vyhovovalo.

Maso sloužilo pro místní spotřebu, kůže a další produkty se


n Španělská kolonizace 18

exportovaly do Španělska. volně pobíhající dobytek ovšem

ničil neohrazená indiánská políčka a  dále zhoršoval hlado‑

mory v domorodých osadách. Z dlouhodobého hlediska záro‑

veň došlo k narušení ekologické rovnováhy, neboť vypásání

porostů nastartovalo erozi, která Haiti devastuje dodnes.

ovandovy reformy jen urychlily proces zahájený již v prv‑

ních letech po kolumbově přistání – přesun těžiště španěl‑

ských aktivit na Españole do střední a východní části ostrova.

roku 1496 zde Diego Colón zahájil výstavbu Santa Dominga,

první španělské metropole v americe. také pro zakládání

plantáží cukrové třtiny byla ve východní části úrodnější půda

a příznivější podnebí. ale když španělští conquistadoři dobyli

aztéckou a inckou říši a objevili na americké pevnině bohatá

ložiska stříbra, většina kolonistů ostrov opustila. roku 1560

jich zůstali maximálně 2 000. „Medová tráva“ nemohla konku‑

rovat přízraku drahých kovů.

Mimo to od konce 16. století trpěly španělské državy v kari‑

biku útoky francouzských, holandských a  anglických pirátů,

kteří se snažili získat svůj podíl na bohatství Nového světa

a postupně si vybudovali základny v řetězu ostrůvků Malých

antil. Například roku 1586 Francis Drake vyplenil město Santo

Domingo. Někteří španělští osadníci na ostrově se alespoň

věnovali podloudnickému obchodu s  piráty a  zásobovali je

potravinami. když roku 1518 přistála v Santu Domingu první

anglická loď a žádala o povolení k obchodu s obyvateli, Špa‑

nělé ji z  přístavu vyhnali dělostřelbou a  královští úředníci

z  Madridu posléze vytkli guvernérovi, že se neměl spokojit

se zapuzením lodi, nýbrž že ji měl dát zničit. Další návštěvy

se proto odehrávaly potajmu.

aby zabránila podloudnictví, zřídila španělská vláda roku

1529 tzv. guarda ‑costas, tedy jednotky, jejichž úkolem bylo

pronásledovat a bez milosti potopit každou cizí loď, která se

objevila v  pobřežních vodách, bez ohledu na to, zda na její

palubě byli piráti nebo pašeráci. Guarda ‑costas neměly brát

nikoho do zajetí a osady cizích národů kdekoli na pevné půdě

ničily „ohněm a mečem“. ani tyto snahy ale nebyly úspěšné,

proto se španělští královští úředníci odhodlali k radikálnímu

kroku. Na počátku 17. století všechny přístavy na Españole s  výjimkou Santa Dominga uzavřeli. Pašování samozřejmě

19 „Medová tráva n

nepřestalo, jen se přeneslo do jiných lokalit; zato pro ostrov

mělo rozhodnutí katastrofální důsledky, neboť osadníci ztratili

poslední možnost výdělku. Ustal i export hovězích kůží, přes‑

tože se volně žijící stáda dál rozmnožovala.

Francouzští piráti

Bratři z pobřeží

výhodně položený ostrov lákal evropské konkurenty Španěl‑

ska. Již počátkem 17. století se začali piráti a  pašeráci všech

národností usazovat v západní části ostrova stále ještě nazý‑

vaného Española. Jak vylíčil jeden z kronikářů pirátských akti‑

vit v karibiku alexander olivier Exquemelin: „když Francouzi

vystoupili na břeh, zjistili, že země je velmi úrodná a že je tu

hojnost všelijakého dobytka... viděli však, že by z  toho měli

velmi málo užitku bez bezpečného a určitého útočiště, neboť

ostrov Española byl hojně obydlen Španěly.“ Proto roku 1625

obsadili ostrůvek tortuga u severozápadního pobřeží, odkud

vypudili slabou španělskou posádku. Z tortugy podnikali

výpravy na Españolu, lovili zdivočelý dobytek a maso i vydě‑

lané kůže prodávali lodním posádkám.

typický francouzský osadník z  této doby, flibustier (fran‑

couzská zkomolenina anglického freebooter, tedy svobodný

plavec, kořistník) nebo boucanier – toto slovo pochází z výrazu

boucacoi, které označovalo specifický způsob konzervace

masa uzením v dřevěných pekáčích, převzatý od In diá nů – se

ostentativně pyšnil svou nezávislostí. Bratři z pobřeží (Frères

de la Côte), jak sami sebe nazývali, chápali svobodu přede‑

vším jako právo svobodného obchodu s kýmkoli. v této době

byla ovšem hranice mezi obchodem a rabováním velmi nejistá,

hlavně pak v nezakotvených podmínkách Nového světa. Záro‑

veň na tortuze – nyní ovšem zvané La tortue – brzy vznikly

první plantáže, na nichž francouzští nádeníci spolu s černochy

uloupenými Španělům pěstovali pro své pány tabák.

Bukanýři a  flibustýři žili zpočátku neuspořádaně a  bez

vedení. Nicméně již roku 1638 se na tortugu přeneslo sídlo

francouzského guvernéra z ostrova sv. kryštofa, vůbec první

francouzské državy v karibiku. Guvernér po dohodě s buka‑

nýry dosadil na tortugu francouzskou královskou posádku.

ani ta ovšem nezabránila, aby ostrůvek několikrát nakrátko

neobsadili angličtí a holandští dobrodruzi a také Španělé, kteří


21 Bratři z pobřeží n

se s pronikáním cizinců do sféry svého vlivu nehodlali smířit.

Nakonec ale zvítězili Francouzi. roku 1659 se na Españole vylo‑

dil pověřenec francouzského krále Jérémie Deschamps. Stal

se patronem další vystěhovalecké vlny směřující do karibiku.

tentokrát se jednalo o  francouzské protestanty – hugenoty.

Uchytili se na severovýchodním pobřeží Españoly, na rozdíl

od bukanýrů se věnovali především zemědělství a jejich komu‑

nity se staly jádrem prvního stabilního francouzského osídlení.

roku 1664 byla díky tlaku ministra Colberta založena fran‑

couzská Západoindická společnost (Compagnie des Indes

Occidentales). Jejím posláním bylo konsolidovat obchod

a  sjednotit aktivity dosud na vlastní pěst přežívajících osad‑

níků v karibiku tak, aby přinášely společnosti a  potažmo

koruně maximální zisky. Společnost ihned vyslala na Españolu

guvernéra, jenž měl tyto záměry uvést ve skutečnost. Bertrand

d’ogeron de la Bouère byl zkušený osadník, který v Novém

světě pobýval nejprve jako důstojník, poté obchodoval na

vlastní pěst na Martiniku a na Jamaice a  nakonec se usadil

na tortuze jako bukanýr.

ogeron založil roku 1665 na Españole první skutečné fran‑

couzské město Port ‑de ‑Paix a  hugenotům vyhradil jinou

osadu nazvanou Cap François. (v  polovině 18. století byl

název modernizován na Cap Français – jedná se o  dnešní

Cap Haïtien.) Poskytoval také výhodné půjčky osadníkům,

kteří se rozhodli vybudovat plantáže tabáku a indiga, a doto‑

val budování zavlažovacích systémů. Z francouzských věznic

a sirotčinců získal stovku žen, které se staly prvními legitim‑

ními manželkami kolonistů, dosud odkázaných na Indiánky

a černošské otrokyně. tím vším ogeron dokázal přilákat na

Saint Domingue přes 2 500 francouzských přistěhovalců. Fli‑

bustýři dál podnikali sporadické útoky na španělské osady na

východě, ale jejich aktivity se už nesetkávaly s tak nadšenou

podporou francouzských koloniálních představitelů. Metro‑

pole flibustýrů na tortuze – Cayonne, kdysi nejbohatší a nejdi‑

vočejší město v karibiku – skomírala a roku 1676, kdy ogerona

vystřídal jeho nástupce Jacques Nepveu de Pouancey, byla už

zcela opuštěná.

Zato francouzské osídlení na Partie Française, jak se nyní

západu Españoly přezdívalo, se postupně rozšiřovalo. De


Toto je pouze náhled elektronické

knihy. Zakoupení její plné verze je

možné v elektronickém obchodě

společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist