načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hadí žena - Hernán Huarache Mamani

Hadí žena

Elektronická kniha: Hadí žena
Autor:

Další netradiční román od autora úspěšné knihy Kurandera Jeden z posledních žijících nositelů tradice dávných andských kuranderů, šamanů a léčitelů, přibližuje jejich učení ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 421
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Název originálu: Donna dalla coda d’argento
Spolupracovali: přeložila Lucie Chvojková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0458-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Další netradiční román od autora úspěšné knihy Kurandera

Jeden z posledních žijících nositelů tradice dávných andských kuranderů, šamanů a léčitelů, přibližuje jejich učení a myšlení evropským čtenářůum formou románu o hledání podstaty ženské síly.

Laru po letech manželství opustil muž kvůli mladší ženě. V zoufalství se rozhodla odjet z Milána a na radu přátel se vydala do Peru. Předtím si přečetla knihu Kurandera a byla jejím poselstvím zcela uchvácena. Rozhodla se poznat kulturu And a najít pravé hadí kurandery, kteří by jí mohli pomoci stát se nezávislou, moudrou a silnou – prostě skutečnou ženou.

Staré náboženství Inků tvrdí, že prvním člověkem na zemi byla žena – Pachamama, která se stala jejich hlavním božstvem. Taková společnost se ovšem dívala na postavení a úlohu ženy, na manželství i sexualitu úplně jinak než lidé na Západě. Hernán Huarache Mamani se stal strážcem a oddaným propagátorem jejich učení a pokusil se je čtenářům přiblížit formou románu.

Hernán Huarache Mamani, kečuánský indián a kurandero, se narodil ve vesničce Chivay v andských Kordillerách. Vystudoval ekonomii na univerzitě v Arequipe a pracoval jako ekonom na peruánském ministerstvu zemědělství. Vážná nemoc ho přiměla vrátit se do rodné vesnice. Přestože mu lékari nedávali naději na vyléčení, jeho otec – zemědělec a kurandero (přírodní léčitel a šaman v jedné osobě) – mu zdraví navrátil. „Byla to pro mé facka. Myslel jsem si, že to, co mne učili na vysoké škole, je jedinou existující pravdou. Přesto mi skromný člověk, jako je můj otec, ukázal, že existuje i jiný druh vědění, o kterém jsem neměl potuchy,“ tak osvětluje H. H. Mamani to, co stálo na počátku jeho kuranderovské cesty. Objevil své kořeny, zcela změnil způsob života a na popud svého mistra-kurandera začal šířit učení dávných andských léčitelů a_ šamanu v západním světě. V Itálii se jeho romány staly bestsellery, román Kurandera (2012) zaznamenal velký úspěch také v Čechách.

(hledání podstaty ženské síly)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Hernán Huarache Mamani - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

praha 2015

hadí žena

hernán huar ache mamani

hledání podstaty ženské síly


Přeložila Lucie Chvojková

Copyright © 2005 Hernán Huarache Mamani

Translation © Lucie Chaya Chvojková, 2015

isbn 978-80-267-0458-4


Nebe mi poslalo anděla v podobě ženy,

aby mě vedl po mé cestě.



7

poznámka autora

Po zveřejnění knihy Kurandera se mnoho žen vydalo na cestu

svého ženství. Některé začaly přemýšlet o své ženské roli, jiné

se začaly řídit učením obsaženým v knize a další hledají řešení

svých problémů někde ve světě daleko od domova.

Prostřednictvím fascinujícího příběhu ženy jménem Kantu

se rozezněla podstata ženské duše v srdcích tisíců žena přiměla je k hledání jejich skutečné síly v každodenním životě.

I tyto řádky vzdávají hold bezmezné lásce. Té záhadné síle, která

nám umožňuje vstoupit do magického světa, cestovat z jedné

dimenze do druhé a čelit jakémukoliv nebezpečí s cílem udržet

lásku při životě.

Všichni jsme neúnavnými cestovateli časem a prostorem

a toužíme po koupelích v božské záři lásky, která má schopnost

rozsvítit naše životy. Za temných nocí poskvrněných egoismem

však bují to, co kouzlo lásky zabíjí. A tak loďka manželství,zmítající se v rozbouřeném oceánu života, ztroskotá na útesech.

Lidská bytost v té chvíli zapomíná na svou božskoupodstatu a odřízne duhový most, který umožňuje spojit nebe se

zemí. Muž svým přehnaným materialismem pošpiní chrám

lásky, který by mu dokázal zprostředkovat spojení s božskou

podstatou, a nechává ženu zapomenout na pravý důvod jejíexistence a jejího posvátného aspektu.

Osud ženy netkví pouze v rození dětí, otročení kolemrodin ného krbu nebo v tom, že bude jen hračkou k uspokojení

mužských vášní. Cílem jejího života je to, že se má plně podílet

na výuce lásky a na vytvoření světa zaplaveného růžemia jasmíny. Touží po světě plném lásky a krásy, kde staré ženy, kdysi

mladé, sdílejí názory, myšlenky a zkušenosti s dívkami, které

také jednou zestárnou, a šíří tak moudrost, jež se stanezákladem nové společnosti, ve které bude tím nejdůležitějším láska.


8

To je možné uskutečnit pouze tak, že se manželstvíza

čne považovat za školu lásky a štěstí. V současné společnosti je

manželství pouze sociální institucí, jejímž prostřednictvím páry

sotva dokážou dosáhnout několika málo zrníček štěstí.

Žít šťastný nebo nešťastný život je otázkou procesudu

chovní výchovy, probuzení vědomí. Jen používáním energie

srdce dokážeme přispět k duchovnímu růstu a povznesení muže

a ženy.

Dobrodružství, která zažívá Lara, hlavní hrdinka této

kni hy, se odvíjejí ve společnosti nacházející se uprostřed změn,

v níž muž a žena žijí ve vzájemném konfliktu. Trápenív manžel

ství podobná těm Lařiným zažilo na vlastní kůži mnoho žen.

I ony milovaly, trpěly a dychtily po tom, aby mohly kráčet po

boku milujícího muže a spolu s ním vychovávat své děti.

Lara v  touze po štěstí a  vlastní ženské seberealizaci dá

všanc sebe sama, bude čelit mnoha nesnázím, které na cestě

potká, a bude bojovat do posledních sil.

Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami je čistěná

hodná.

Hernán Huarache Mamani


1.

s falešnými iluzemi prohr aješ

9

Vítr zesílil, nadzvedl prameny vlasů Lary De Santis a vmetl jí do

tváře zrnka prachu poletující vzduchem. Ten bolestně štiplavý

pocit ji probudil. Ucítila písek na rtech i mezi zuby a teprve teď

si uvědomila, že se právě probrala z hlubokého spánku.

Měla sucho v  ústech, jazyk se jí lepil na patro a  bylo jí

hrozné vedro. Pokusila se vstát, ale nemohla se ani pohnout.

Cosi jí v tom bránilo. Pokusila se všemi silami zvednout hlavu,

ale dokázala ji nadzvednout jen trochu. Nebyl to sen. Ruce i nohy

měla přivázané každou zvlášť ke čtyřem kůlům, které trčely ze

země. Její tělo tak tvořilo jedno velké X, které mířilo do všech

čtyř světových stran.

Podle slunce stojícího vysoko na obzoru bylo jasné, že už je

poledne. A ona ležela v té opuštěné krajině, kde bylo možnéspa

třit jen vyprahlou zem a nebe. S vypětím všech sil zvedla hlavu

ještě o kousek výš a snažila se zjistit, kde se to ocitla a proč.

V  rámci možností, které jí omezený pohyb hlavy dovoloval,


10

se rozhlédla po okolí. Kolem sebe viděla jen narůžovělou zem

a velké i malé kameny pravidelného oblého tvaru.

Ležela tam na zemi uprostřed něčeho, co vypadalo jako

trosky jakési velké obdélníkové stavby, ze které už zbyly jen

obvo dové kameny připomínající, že tu kdysi dávno stály zdi. Ve

směru jejích nohou stál kamenný stůl ve tvaru obdélníku, dost

prostorný na to, aby si na něj mohl člověk pohodlně lehnout. Po

její pravé i levé straně se tyčily dva menhiry, které vypadaly jako

směšné lidské bytosti. Ať se snažila sebevíc, nedokázala jasně

určit, co je za její hlavou. Připomínalo to trochu obětní oltář.

Co tam zatraceně dělá?

Z malátnosti, která ještě před chvílí ovládala její tělo, už

úplně procitla a snažila se vymanit z pout. Zjistila, že má nohy

a ruce pevně přivázané ke kůlům koženými řemeny, kteréněkdo pro jistotu ještě namočil, aby jí stáhly ruce a nohy ještětěsněji. Jak ale kožené pásky na rozpáleném slunci osychaly,škrtily ji stále více a s každým pokusem dostat se z jejich sevření

se jí stále více zařezávaly do kůže, což jí působilo ostrou bolest.

Náhle si jako úderem blesku na všechno vzpomněla. Mama

Maru — kurandera, která jí předávala svá učení, ji donutilavyít misku s odvarem z bylin, které to ráno připravila. Lara to

udělala a krátce nato ji přemohla únava. A teď, aniž by pro to

dokázala najít nějaké vysvětlení, ležela uvězněná na zádech, tady

na tom divném místě.

U kurandery žila už mnoho dní. Byla stará jen věkem,

udržo vala si sílu zralé ženy a pružnost mladice. Mamma Maru

jí podala misku, upřeně se jí podívala do očí a nařídila jí:

„Vypij to! Tenhle nápoj ti pomůže najít v životě správný

směr a vyčistí ti hlavu.“

Moc se jí ta myšlenka nezamlouvala, miska byla navíctrochu špinavá. Laře, která měla ráda čistotu a byla přímo posedlá

tím, aby bylo nádobí vždy dokonale čisté a zářivé, se při pohledu


11

na misku se špinavými okraji až zvedal žaludek. Ale nesmlou -

vavý výraz ve tváři Mama Maru a ráznost jejích slov ji donutily

aspoň ochutnat.

Při prvním doušku ucítila v ústech zvláštní chuť — byla

trochu nakyslá a lehce kořeněná. Její chuťové pohárky nicpodobného neznaly. Udělalo se jí nevolno, ale protože bylarozhodnutá kuranderu poslechnout a nechtěla se trápit srkáním po

malých doušcích, obrátila do sebe celý obsah misky najednou.

„Tohle by mi mělo pomoci najít správnou cestu?“ ptala

se sama sebe pochybovačně, ještě před tím, než obsah misky

vypila.

Není v této zemi jako turistka, ale přijela sem meditovat, přemýšlet a najít smysl svého života.

Ještě před několika měsíci jí bylo dokonale jasné, co chce a kam ve svém životě směřuje, teď se ale cítila zmatenáa ztracená. Měla pocit, že je lodí na rozbouřeném moři, bez kapitána, bez kompasu a bez mapy. Nevěděla, kam zamířit, vlastně ani nevěděla, do jakého přístavu by chtěla doplout: byla naotevřeném moři a neuměla zakotvit. Neměla vůbec žádnou představu o tom, jak naložit se svým životem, čeho by chtěla dosáhnout a po čem opravdu touží.

„Jasně, že ano! Potřebuješ právě tento nápoj a brzy pocítíš jeho účinek.“

Po těchto slovech tedy Lara celý obsah misky bezsmlouvání vypila a prázdnou ji vrátila Mama Maru, která ji sledovala jestřábím okem. Jako by ve tváři Mama Maru na okamžikzahlédla náznak sarkastického výrazu, ale pokud to byla skutečně pravda, tak okamžitě zmizel. A teď tam ležela na opuštěném místě na zemi s přivázanýma rukama a nohama, pod žhavým sluncem a vyprahlá spalující žízní.

Teď v poledne slunce vysoko na nebi doslova žhnulo. Její oblečení bylo horké, ale aspoň ji chránilo před spálením. Měla


12

mokrá záda od potu, který jí stékal dolů po obou bocích i ra -

menou. Lara cítila, jak jí kůže na obličeji ztvrdla, jako by přes

ni měla něco přetaženého, ale nemohla dělat vůbec nic, ani

dotknout se tváře prsty. Jediné, co dokázala, bylo zvednout

hlavu ve snaze pochopit, kde se nachází.

Ležela mezi troskami jakési stavby na rozlehlé planině, na které nebylo ani stopy po nějaké vegetaci. Jen samý píseka kamení. Téměř měsíční krajina. V dálce se rýsovaly siluety hor zahalené mlžným oparem, který jim propůjčoval šedou barvu v odstínu olova a také nádech mystiky. Neudržela déle tíhu hlavy, jak byla zesláblá, a tak ji znovu položila na zem. Ostré světlo ji řezalo do očí. Znovu se podívala nahoru na nebe a spa třila supy kroužící ve slunci. Bylo to asi dvacet černých ptáků, kteří se živí mrtvolami. Občas napadají i toho, kdo už nemá sílu nebo se nemůže hýbat, aby se bránil. Lařinu mysl ovládla znepokojivá myšlenka. Je tam proto, že má zemřít?

„Panebože,“ zvolala. Cítila se jako vězeňkyně. „Proč jsem tady? Co se děje? Proč jsem přivázaná k těm kůlům?“

Supi zůstali k jejím výkřikům naprosto neteční, dálkroužili nad ní a stále se přibližovali. Teď je viděla zcela jasně. Létali asi dvacet metrů nad ní a ona si uvědomovala, že jestli se budou přibližovat stejnou rychlostí jako dosud, brzy budou kroužit jen pár metrů nad ní a potom...

Představovala si, jak ji trhají kousek po kousku svýmiostrými zobáky. Nejdříve sežerou její vnitřnosti, a pak se pustí do zbytku těla, až tam zůstanou ležet jen holé kosti. Zmocnil se jí smrtelný strach. Takhle zemřít opravdu nechtěla!

„Pomóóóc, pomozte mi někdo,“ křičela ze všech sil, které v sobě našla. „Mama Maru, kde jsi? Rozvaž mě!“

Její hlas se rozléhal pustou planinou do dálky.

„Mama Maru, Mama Maru, to už stačí! Prosím tě, rozvaž mě!“ zavolala znovu zoufale.


13

Nikdo jí neodpověděl, na planině vládlo téměř hrobovéticho, jediný zvuk vydávali svými křídly supi kroužící nad ní. Lehký vánek si opět pohrál s jejími rozpuštěnými vlasy a vmetl jí do obličeje a do očí trochu písku.

Lara se snažila vyprostit z provazů alespoň jednu ruku, ale

byla přivázaná ke kůlu příliš napevno, takže jí bylo hned jasné,

že nemá žádnou šanci. Zkusila to s druhou rukou a pak i snohama, se stejným výsledkem. Byla téměř přikovaná k zemi.

Ještě jednou se podívala směrem k nohám, aby si dobřeprohlédla obdélníkový kámen, a myslela na svoji smrt. V tu chvíli

její mysl zachvátily černé myšlenky a vzpomněla si na to, co

četla o lidských obětech v Jižní Americe. Dobře si vybavovala

nedávný archeologický objev na hoře Ampato, v jižním Peru,

kde vládl věčný sníh. Našli tam tělo ženy, která byla obětována

bohům. Měla takhle skončit i ona? Stát se obětinou na tomhle

kamenném stole?

Snažila se nepříjemné myšlenky zapudit, ale jak čas plynul,

útočily na její mysl stále naléhavěji. Před očima se jíodehrával film, ve kterém ji skupina peruánských domorodců táhne

k obětnímu kameni a nabádá ji, aby čelila smrti hrdě a důstojně.

Kněz v požehnaném věku pak otevírá její hruď jediným řezem

peruánského obřadního nože tumi a vyjímá z ní srdce, které

stále ještě tluče.

„Ne, kdepak,“ pomyslela si. „Tahle neskončím. Je to určitě jen krutý žert Mama Maru. Ona se vrátí a osvobodí mě.“

Trpělivě čekala, ale kurandera nepřicházela. Směrem od

západu k východu začal foukat vítr a oznamoval příchod západu

slunce. Měla žízeň, ale dost ji uklidnila skutečnost, že supiodletěli z jejího zorného pole.

S dalšími uplývajícími hodinami si do její hlavy znovunašly cestu černé myšlenky. Byla v nebezpečí. Přemýšlela, jak se zachránit. Přece tady takhle nezemře? Musí najít nějaké řešení.


14

Přemýšlela, jak se z pasti uprostřed tiché pouště daleko od civi -

lizace dostat.

Nevymyslela vůbec nic, jen si ještě více uvědomila bolest,

žízeň a skutečnost, že je tam naprosto beznadějně přivázaná

k zemi. Pak ji přepadl strach ze zvířat, hlavně z plazů, kteří

v těch neobydlených končinách jistě žijí. Nejvíc se bála hadů.

Představila si, jak se jeden z nich plazí směrem k ní. Moc dobře

věděla, jak jsou někteří z nich jedovatí. Stačilo by jediné uštknutí

a byl by s ní konec.

Začala znovu zoufale křičet o pomoc, pak prosilao slitování, a když se jí opět nedostalo žádné odpovědi, popadl ji vztek

a  začala nadávat. Pak všechny proklela a  nakonec propukla

v zoufalý pláč. Jak se snažila vyprostit ruce a nohy z provazů,

stále více si je rozdírala, takže jí ostré kožené řemeny téměřpřeřezaly tepny. Cítila se bezmocná, bezbranná a opuštěná. Začala

ze sebe znovu vydávat zvuky, ve kterých se zoufalý pláč mísil

s křikem. Mama Maru jí připravila skutečně krutý žert.Uvědomila si, že tam leží takhle uvězněná vinou jednoho muže.

Svého manžela. Tolik se pro něj obětovala, a on ji opustil kvůli

jiné ženě. Aby unikla bolestným vzpomínkám, které ji neustále

pronásledovaly, vydala se na druhý konec planety, do dalekého

Peru, aby tu skončila přivázaná k zemi v opuštěné poušti.A naadlo ji ještě něco jiného. Jediné lidské stopy, které se v těchkončinách vyskytovaly, byly ty její a pak také stopy Mama Maru.

Zanechaly je za sebou na cestě sem. Šlapaly pěšky až k tomuto

místu poté, co vystoupily na prašné, ale sjízdé cestě z kamionu,

který tudy jel do dolů. Mama Maru jí cestou řekla:

„Když má člověk štěstí, projede tudy jednou za dva týdny

kamion. Ale někdy ani to ne.“

Jestli ji nikdo nepřijde osvobodit, stane se tohle místo jejím

hrobem. Supi nad ní budou trpělivě kroužit vzduchem a dříve

nebo později se dočkají. Umře žízní a oni budou mít hostinu.


15

Supi se opět vrátili a kroužili zase o kousek blíž. Teď už

mohla jasně rozeznat jejich tmavé, kovově šedé zobáky, červený

krk a hranatá černá křídla, jejichž kraje vypadaly jako roztažené

prsty. Supi nad ní majestátně plachtili vzduchem a trpělivěčekali na moment, kdy budou moci zaútočit.

Laru opustila poslední naděje. Začala znovu zoufaleplakat. Jak zvedla hlavu, steklo jí několik slz až k puse a slané kapky

trochu svlažily vyschlá ústa.

Najednou supi jako na povel odletěli a ona zaslechlablížící se kroky. Pokusila se tím směrem otočit hlavu, ale nešlo to.

Kroky přicházely odkudsi za její hlavou a byly slyšet stále sil něji.

Mohla to být jen Mama Maru. V tu chvíli zahlédla stín, který

pro zrazoval ženskou postavu v sukni, s šátkem přes ramena

a kloboukem na hlavě.

Lara se uklidnila ihned poté, co jí Mama Maru nastříkalatrochu vody na rozpraskané rty. Několik kapek jí steklo do úst. I tak

do kázaly ukojit největší žízeň a jako zázrakem ji vrátily do života.

„Pij pěkně kapku po kapce, protože to je to jediné, codostaneš. A tak to bude, dokud se nenaučíš, jak to v životě chodí,“ pronesla kurandera klidným hlasem.

Lara se na ni pozorně podívala a snažila se vyčíst z výrazu její tváře co nejvíce. Spatřila v ní jistotu a rozhodnost. Bylo jí jasné, že je v jejích rukou. Fyzicky nemohla pro své vysvobození udělat vůbec nic. Napadlo ji, že musí zapojit rozum, ten jediný ji z této situace mohl dostat. Položila Mama Maru hnedněkolik otázek najednou:

„Proč jsi mě tu přivázala? Jaký to má smysl? Proč mě takhle

mučíš?“

„Vidíš? Umíš jen škemrat, stěžovat si a fňukat. Neumíš si vzít k srdci ponaučení, které ti život nabízí,“ odpověděla jíkurandera. „Jsi tady, protože se chceš stát opravdovou ženou, je to tak? Chceš být jednou z  těch žen, které dokážou čelit jakékoliv


16

překážce, snaží se ji za každou cenu překonat a umí se postavit

jakékoli nástraze. Zatím ses ale vůbec nic nenaučila.“

„Odvaž mě a odveď mě odsud.“

„Umíš jenom jedno. Dávat rozkazy. Když tě ostatníneposlouchají, naléháš, vyžaduješ, ale sama ze sebe nedokážeš dát vůbec nic,“ pokračovala klidně Mama Maru.

„Co ti asi můžu dát tady na tom místě a v téhle situaci?“ křikla na ni Lara zlostně a úplně při tom zapomněla na bolest zad a hýždí, ztuhlých dlouhými hodinami, po které tam ležela stále ve stejné pozici.

„Přemýšlej, rozebírej a medituj nad svojí existencí a hlavně

začni být trochu praktická. Život musíš žít teď. Nemá smysl

ztrácet čas tím, že si budeš v hlavě stále dokolečka omílat, co

jsi mohla udělat a neudělala, nebo se sžírat úzkostí a strachem

z budoucnosti. Chceš snadné řešení svého problému. Chceš po

mně kouzlo, kterým se všechno změní. Chceš rozumět životu,

aniž bys ho skutečně žila. Používáš jen hlavu a vůbecnezapojuješ tělo, což je jen teorie bez praxe. Ani tě nenapadne, že bys

v praxi mohla využít svých dosavadních zkušeností.“

„Já ti vůbec nerozumím. Tohle určitě není způsob, který mě

tomu naučí. O žádné mučení jsem tě určitě nežádala.“

„Máš pravdu. Pro tebe je to mučení. Tohle ale je forma

učení. Je to lekce skrze bolest, tak aby sis ji navždyckyzapamatovala. Někdy to jde bohužel jen prostřednictvím těžkých zkoušek.

Jen tak mohou muži i ženy bez rozdílu zmoudřet a nabýt většího

klidu a schopnosti čelit problémům spojeným s budoucností.“

„Prosím tě, rozvaž mě. Vysvoboď mě a já odejdu. Užs tebou nebudu.“

Mama Maru se zasmála, jako by jí bylo úplně jedno, že Lara

trpí, a pak řekla: „Vidíš? Jsi stále ta rozmazlená holka a nic jsi

nepochopila. A přitom chceš být opravdovou ženou. Ty si ale

berou z nesnází ponaučení.“


17

„Co se můžu naučit tady na tom opuštěném zaprášeném

místě, které slunce úplně spaluje?“

„Přesně takhle vypadá tvůj život. Máš pocit, že máš svázané

ruce i nohy, omezuje tě spousta myšlenek, pocitů a nesmírná

spousta potřeb. Když ses podívala na ty supy kroužící na nebi,

viděla jsi jen jejich negativní stránku. Myslelas jen na to, že chtějí

sežrat tvoji mrtvolu. Vůbec nic jsi nepochopila. Tak jako existují

ptáci, kteří požírají mrtvoly, existují negativní myšlenky, které

ohrožují naši existenci a které krouží jako supi nad naší myslí.

Ty ale neděláš vůbec nic pro to, abys je zahnala, stejně jako jsi

neudělala nic pro to, abys odehnala supy. Ukaž jim, že žiješ! Křič,

volej, vyj. Když uvidí, že jsi plná života, odletí jinam. To samé

platí pro tvoji mysl. Ukaž, že jsi rozhodná a že v tvé hlavě není

prostor pro žádné negativní myšlenky, protože ty tě jinakjednoho dne úplně pohltí a zničí ti život. Musíš si dodat odvahy!“

Lara si náhle uvědomila dvě stránky situace, v níž senacházela. Na jedné straně sama sebe považovala za vězeňkyni na pokraji smrti, spějící k jistému konci. Na druhou stranu tu teď proti ní stála žena s téměř bílými vlasy, obličejem zbrázděným vráskami, v prostém oblečení, ale s rozhodností v očícha majestátním postojem hodným třicátnice, která jí uštědřovalabolestnou lekci. Nikdy by si nepomyslela, že její učení budeprobíhat právě takhle.

Najednou jí v mysli jasně vytanuly všechny negativnímyšlenky, které se tam ukrývaly. Trpěla stále nějakým strachem. Trpěla nezdravou úzkostí, že utrpí nějakou škodu, a tak se proti ní pojistila. Také se bála, že ztratí práci, a tak si sjednala další pojistku, která by ji zajistila, kdyby taková situace nastala.

Snažila se umlčet strach úskoky na jednu nebo na druhou stranu, nikdy se mu ale nepostavila čelem. V souvislosti s Mama Maru se už několikrát dostala do těžké situace. Měla strach, ale vedle ní problémům čelila.


18

Vzpomněla si, že musela překonat úzké propasti pohors kých stezkách, v koňském sedle a v doprovodu neznámého

muže, aby se dostala na místo, kde Mama Maru žila. Jen tak se

mohla setkat se starou kuranderou — učitelkou života. Aspoň

to o ní tvrdili místní lidé.

Mama Maru odešla a nechala ji s jejími myšlenkamisamotnou. Lara už věděla, že není v ohrožení života. Dostávala

praktickou životní lekci doslova „na vlastní kůži“. Bylo to tvrdé

a bolestné učení, které se neobešlo bez zranění na rukoua nohou. Na to rozhodně nikdy nezapomene. V tom měla Mama

Maru pravdu.

Přemýšlela o svém životě a uvědomila si temné myšlenky, které ji v životě neustále pronásledovaly. Obraz, který jínastínila Mama Maru, jí utkvěl v hlavě tak jasně, jako by tam zapustil kořeny. A snad úplně poprvé se stalo, že na ni neměla vztek, ale naopak ji dokonce i chápala. Učení Mama Maru bylo praktické a nutilo ji k meditaci. Přemýšlela o různých fázích svého života. O dětství, dospívání i o období, kdy už byla dospělou mladou ženou. Snažila se to v hlavě nějak uchopit. Chvílemi mělapocit, jako by něco pochopila, ale vzápětí se jí všechno zamlžilo chaotic kou změtí představ.

Vítr a písek si dál pohrávaly s jejím nehybným tělem, ale

najednou jí to bylo úplně jedno. Byla rozhodnutá pochopitskutečný smysl své existence, dát svému životu význam. O několik

hodin později se Mama Maru vrátila a odvázala ji. Stařenkas sebou přinesla také trochu vody a něco málo k jídlu. Lara si třela

bolavá zápěstí, protahovala zdřevěnělé tělo, rozhýbávala ztuhlé

klouby a čistila své oblečení od prachu. A přitom stařence, jež

k ní promlouvala, pozorně naslouchala:

„Pojď si sednout k tomu kamennému stolu, navečeříme se. Vodu musíš srkat po malých doušcích, kdybys ji vypila všechnu najednou, bylo by ti zle.“


19

Už byl večer, když se obě ženy posadily. Zatímco si Lara dál

masírovala bolavé části svého osvobozeného těla, Mama Maru

položila na kamenný stůl šátek s trvanlivým jídlem, které seob

vykle nosilo na dlouhé cesty. Mladá cizinka, konečně opět volná, se

mohla svobodně rozhlédnout po obzoru. Viděla jen kameny, holou

vyprahlou půdu a sem tam pár keřů, které jen trochu převyšovaly

jeden metr. Nikde tam nebyla voda, ale Lara si všimla, že Mama

Maru přinesla amforu s tekutinou, která její žízeň jistě zažene.

Jedly v tichosti a Lara přitom přemýšlela o tom, co jí Mama

Maru říkala. Ty samé rady, jak by měla řešit své problémy, jí dal

už před časem jeden milánský psycholog. Tehdy je vůbecnepo

chopila, protože jí chyběla konkrétní zkušenost. Teď ale cítila,

že je toto učení živé, skutečné, postavené na praktickémpro

žitku, který byl sice dost brutální, ale zato se jí vryl doslova nejen

do masa, ale i do paměti. Hleděla na horizont a dál naslouchala

Mama Maru:

„Když budeš myslet pozitivně, všechno dobře dopadne.

Pokud budou tvoje myšlenky pesimistické, všechno se ti bude

v životě hroutit. To je zákon života. Ty si volíš, co od existence

chceš. Když v sobě budeš střádat negativní myšlenky a myslet

poraženecky, neštěstí tě bude stále pronásledovat. Ale jen proto,

že jsi to chtěla ty.“

Lara při těch slovech trochu ztuhla a pak se ke stařence

pomalu otočila. Zkoumavě se jí podívala do očí, protože stále

ještě úplně neuvěřila tomu, co právě slyšela.

„Chceš říct, že prostřednictvím svých myšlenek můžu

ovlivnit průběh svého života?“ zeptala se trochu rozčarovaně

a úplně přitom zapomněla na příkoří uplynulého dne.

„Samozřejmě, že ano. Tvoje pozitivní nebo naopaknega

tivní myšlenky tě vedou dvěma různými směry a mohou tak

ovlivnit tvoji budoucí existenci. Povím ti příběh, který ti možná

pomůže lépe pochopit, jak to funguje.


20

Byla jednou jedna žena, která žila se svými dceramiv cha

trči na mořském pobřeží. Žily tam samy, daleko od rybářské

vesničky. Matka trávila čas tím, že stále hleděla na obzoroce

ánu a čekala na návrat jedné loďky. Její bratři a manžel, všichni

rybáři, se jednoho dne při západu slunce vypravili na rybolov

spolu s dalšími muži z vesnice. Všechny rybářské loďky sevrá

tily, ta jejich už ale nikdy zpátky nedorazila.

Žena bratry i svého muže velmi milovala, a proto stáledou

fala, že se vrátí. Nechtěla připustit možnost, že mohli zemřít.

Moře nikdy nevydalo jejich těla, a tak nedokázala přestatdou

fat, že se z ničeho nic znovu objeví.

Když její muž beze stopy zmizel, zůstala žena sama se třemi

malými dcerami, které potřebovala nějak uživit. Protože seroz

hodla zůstat v té odlehlé chatrči, protloukala se s nimi velmi

těžce, přestěhovat se ale nikam nechtěla. Vlastně ani pořádně

nevěděla, kam by měly jít, netoužila po tom a stále v srdci živila

naději na návrat manželovy loďky. Nepřestávala doufat. I když

uplynuly měsíce, ona stále hleděla na obzor a čekala. Časem se

z toho stal zvyk.

Když neměly co jíst, šla do přístavu a vypomáhaladrob

nými pracemi rybářům, kteří se vrátili s úlovkem z moře, a oni

jí za to pokaždé dali nějaké ryby. Tak dokázala všechny hladové

krky uživit, a když bylo ryb náhodou víc, nasolila je a prodala

v některé z vesnic ve vnitrozemí. Za peníze, které vydělala,kou

pila to nejnezbytnější, co s dcerami ke svému skromnémuži

votu potřebovaly. Nepřestávala svého muže a bratry vyhlížet,

přestože byl jejich návrat stále nepravděpodobnější, a nechtěla

se z rozpadající chatrče nikam hnout.

Roky plynuly a z dcer vyrostly mladé slečny, které se chtěly

otevřít životu, a proto se matky ptaly: ‚Proč nás držíšpřipou

tané k tomuto místu? Proč nemůžeme odejít do města?‘ Matka

o tom ale nechtěla ani slyšet. Už si na tento způsob života příliš


21

zvykla. A aby je umlčela a zároveň zabránila tomu, aby odešly

do města bez ní, vymyslela si historku:

‚Váš otec je velmi schopný námořník, který se plaví po světě

a hledá nové země. Bude mu trvat dlouho, než se vrátí domů.

Než odjel, uzavřel dohodu s vládci tří vzdálených ostrovů.Podle ní se synové těchto vládců ožení s jeho dcerami. Na každém

z těchto ostrovů vyrůstá mladý muž — princ a následníkjednoho z vládců. Až dospějí, přijedou požádat o vaši ruku.‘

Obrátila se k nejstarší dceři a řekla jí: ‚Jednoho dne přijede z jednoho z těchto ostrovů krásný a bohatý princ na zlaté lodi a požádá mě o tvou ruku. Provdáš se za něj a odejdeš na jeho ostrov, kde s ním budeš šťastná a budeš mít všechno, po čem toužíš.‘

Naivní a nevinná dívka uvěřila každému matčinu slovu a už

nikdy si nestěžovala. Teď i ona začala žít iluzemi a od té chvíle

upírala zrak na obzor oceánu.

Druhé dceři namluvila matka něco podobného: ‚Nadalším ostrově žije princ, kterého osud určil pro tebe. I on jebohatý a krásný. Jednoho dne si pro tebe přijede na stříbrné lodi

a ožení se s tebou. Musíš na něj jen trpělivě a s důvěrou čekat.

Přijede, o tom nepochybuj. Ten den nastane a ty se stanešprinceznou. Budeš nosit nádherné šaty a budeš si užívat všeho, co

dneska mít nemůžeš.‘

‚A budu šťastná...‘

‚Samozřejmě! Ten ostrov je skutečným rájem, je plný

stro mů, květin a ptáků, kteří ve dne v noci nádherně zpívají.

Budeš une šená. Najdeš tam všechno, po čem toužíš.‘

I druhá dcera se nechala ukonejšit báchorkou o princiz pohádky a už si nikdy nestěžovala. Stejně jako její starší sestra, i ona

začala na mořském břehu čekat na příchod svého vyvoleného.

Stejně sladce jako k prvním dvěma dcerám promlouvala

matka i k nejmladší dceři a snažila se jí vnuknout naději na lepší

budoucnost.


22

‚Tvůj snoubenec přijede z korálového ostrova na krásné

měděné lodi. Odveze tě na nejvzdálenější, ale také nejkrásnější

ostrov ze všech. Budeš tam žít v korálovém paláci plnémsmaragdů, s nádhernými balkony a obrovskými okny s bohatými

závěsy. Budeš tam nesmírně šťastná a budeš si pochutnávat na

nejlahodnějších delikatesách, jaké na zemi existují.‘

Během mnoha let naplněných čekáním proplulo kolem

velké množství lodí, žádná z nich ale k jejich pláži nezamířila.

Jednoho dne, kdy všechny tři hleděly k obzoru jako obvykle,

spatřily najednou loď se zlatými, stříbrnými a měděnýmináisy, která se na vlnách nebezpečně houpala a mířila přímok jejich chatrči.

‚Podívejte,‘ zvolala nejstarší dívka a vyskočila radostí.‚Konečně je tady! To je loď mého vyvoleného, který si pro mne přijíždí.‘

Druhá dcera ale trochu závistivě odsekla: ‚Mýlíš se,sestřičko, ten si jede pro mne.‘

Třetí dcera nic neřekla a jen loď mlčky pozorovala. Starší dvě dcery se pustily do hádky, pro kterou z nich loď přijíždí.Zatímco se dohadovaly, uviděly, jak loď zamířila k útesům, narazila do nich a roztříštila se na kusy. Muž, který byl na palubě, spadl do moře a začal se topit.

Dvě starší sestry pokračovaly v hádce a vůbec je nenapadlo,

že by mu měly pomoci. Jen ta nejmladší si uvědomila, v jakém

nebezpečí se muž ocitl, a ihned se vrhla do vody. Rychle plavala

směrem k němu a nasadila vlastní život, aby ho zachránilaa pomohla mu dostat se ke břehu. Trosečník tam zůstal v bezvědomí

ležet a vypadal, jako by spal. Na sobě měl roztrhané šaty a byl

zraněný v obličeji.

Starší sestry k němu přišly blíž a spatřily zemdleného muže

v zuboženém stavu.

‚To je jen obyčejný trosečník!‘ řekla povýšeně ta nejstarší. ‚To není můj vyvolený. Je oblečený jako nějaký chudák.‘


23

‚No, můj princ to tedy taky není,‘ řekla opovržlivě mladší dcera.

Nejmladší dcera řeči svých sester neposlouchala a dělala

si o zdravotní stav muže, který ležel v písku, velké starosti.Zůstala tam s ním, vyčistila mu rány a ovázala hlavu. Pak došla

pro vodu, a když se probral ze mdlob, dala mu napít. Dávala na

něj pozor, kontrolovala jeho zranění a postupně k němu začala

cítit sympatie. Když se muž dokázal postavit na nohy a měl dost

síly k chůzi, dovedla ho do chatrče, ve které žily.

Matka tam v  té chvíli nebyla. Šla do přístavu pracovat.

Všechny tři dcery muži vyprávěly o svých vyvolených, kteří si

pro ně připlují na lodi ze vzdálených ostrovů. Když se matka při

západu slunce vrátila, našla své dcery ve společnosti neznámého

muže. Pochopila, že s ním strávily mnoho hodin. Zděšená žena

ho vyvedla ven z chatrče.

‚Proč jsi tady, odkud přicházíš a co od nás chceš?‘ zeptala se ho popuzeně a zranění ani roztrhaných šatů mladéhotrosečníka si vůbec nevšímala.

‚Bouřka zahnala moji loď až do těchto končin a ztroskotal jsem u vašich břehů. Jedna ze tvých dcer mi zachránila život,‘ odpověděl. ‚Když jsme na tebe čekali, poslouchal jsempřekvaeně jejich podivné příběhy. Vyprávěly mi o bohatých mužích, kteří přijedou ze vzdálených ostrovů a ožení se s nimi. Já jsem moře proplul křížem krážem a navštívil jsem mnoho zdejších ostrovů. Většina z nich je úplně opuštěná a rozhodně na nich nežije žádný bohatý princ. Žijí na nich jen mořští ptáci. Proč jim takhle lžeš?‘

‚Mám pro to své důvody a tobě do toho nic není... Co jsi jim vůbec řekl?!‘

‚Že jsem jedním z těch ženichů.‘

‚Jsi lhář!‘ zvolala zoufalá matka. ‚Snad ti některá z nichneuvěřila?‘


24

‚Dvě nejstarší mi řekly, že jejich vyvolený nejsem. Nejmladší

se mi podívala do očí, řekla mi, že se jí líbím a že bych mohl být

jejím ženichem.‘

‚Řeknu jí, že nejsi mužem, na kterého čeká,‘ pohrozila mu a chystala se přivolat nejmladší dceru.

Mladík si byl velmi dobře vědom, čeho chce dosáhnout,

protože se do dívky zamiloval a chtěl si ji vzít, a proto řekl:

‚Mám pro tebe návrh. Vyslechni mě. Neřeknu nic tvým

zbývajícím dvěma dcerám, když mi dovolíš, abych si vzal tu

nejmladší. Ostatně jsem rybář a umím vzít za práci. Mám dvě

loďky a tvoje dcera se mi opravdu líbí. Chci si ji vzít a slibuju ti,

že ji učiním šťastnou.‘

Matka nevěděla, co na to odpovědět. Pravdy se bála. A tak se nejmladší dcery zeptala, co si o tom neznámém muži myslí a jestli si ho chce vzít. Dívka odpověděla:

‚Matko, já už nechci čekat a pořád jen doufat. Tento muž se mi líbí, miluju ho a ráda si ho vezmu za muže.‘

I když matka nechtěla nechat dívku odjet, tváří v tvář její rozhodnosti nemohla jinak, než jí dát k sňatku své svolení.Několik dní nato se konala svatba a mladá dvojice odplula doženichovy vlasti.

Zbylé sestry i nadále čekaly na své ženichy a zůstaly po boku

své matky, dokud nezemřela. Po celý čas žily ve své iluzi. V každé

volné chvíli vystoupily nahoru na útes a sledovaly, jestli se na

horizontu už konečně neobjeví jejich princové.

Už byly z toho věčného čekání unavené a starší dceraprohlásila: ‚Když naši vyvolení dosud nepřijeli, asi bychom je měly jet hledat.‘

‚A jak za nimi chceš jet?‘

Znepokojeně se na sebe podívaly. Obě už byly staré a měly málo sil. Jejich plané naděje je provázely po celý život. Teď alepochopily, že už nemohou déle čekat, protože čas plyne velmi rychle.


25

‚Určitě na nás čekají,‘ řekla jedna z nich, aby dodala odvahu

sestře i sama sobě. ‚Musíme najít někoho, kdo nás za nimiodveze,‘ dodala ta starší.

‚Souhlasím, není na co čekat. Pojedeme je hledat,‘odpověděla mladší dcera.

A tak obě ženy začaly intenzivně toužit po cestě navzdálené ostrovy, aby se jejich sny konečně mohly proměnit veskutečnost. Zanedlouho se objevila nedaleko mořského břehu stará loď, která tudy často projížděla už mnoho let. Obě ženy zvedly ruce a začaly na ni mávat a gestikulovat, že by chtělynastouit na palubu.

Když loď připlula ještě blíž, spatřily kormidelníka, který ji řídil. Byl to starý rybář v šedém oblečení a jeho obličej bylo sotva vidět. Navzdory silnému protivětru se mu podařilo připlout ke břehu. Když ženy nastoupily a loď se vzdálila od břehu, měly z moře dobrý výhled na místo s téměř rozpadlou chatrčí, kde strávily tolik dlouhých let, a jen nevěřícně kroutily hlavou: Jak dlouho mohly takhle žít? Už dávno měly jet své ženichy hledat, když si tak dávali na čas.

Sestry rybáři vysvětlily, kam mají namířeno. Věděly, že

ostro vy, které hledají, jsou hodně daleko. Loď plula pomalu,protože byla moc stará a probíjela se vlnami jen velmi těžce.

Sedmý den plavby rychle uplynul a vystřídala ho noc.Měsíc byl v úplňku a díky jeho svitu bylo náhle možné na obzoru roze znat obrysy ostrovů. Jak se k nim loď přibližovala, vidělysestry stále více detailů. Na prvním ostrově se tyčilo k nebi mnoho strmých skal.

Starší z dcer pronesla: ‚To bude jistě můj ostrov, drahásestřičko. Ale nikde nevidím svého ženicha...‘

‚Je tam uprostřed ostrova a čeká na tebe,‘ řekl jí rybářa ukázal na nehybný stín. Jak se přibližovali k ostrovu, začala k nebi

vzlé távat hejna mořských ptáků. Stařec si pohladil dlouhé vousy:


26

‚Tam je tvůj ženich. Vystup,‘ nakázal starší sestře rybář

a pomohl jí vystoupit na molo. ‚Tohle přece nemůže být ostrov

mých snů,‘ zvolala žena, když udělala prvních pár kroků po břehu.

‚Nechtěla jsi snad být celý život ostrovní královnou? Dnes se staneš nevěstou krále pelikánů,‘ pronesl stařec.

V tom okamžiku se žena proměnila v pelikána, kterýzamával křídly a vzlétl. Ve vzduchu se k němu připojil další pelikán

a společně odletěli.

Pak loď popojela k sousednímu ostrovu. Tam nechal muž vystoupit druhou sestru a řekl: ‚Tohle je ostrov, po kterém jsi ta k tou ži la.‘

‚Kde je můj ženich? Nikde ho nevidím...,‘ odpověděla žena hlasem plným obav.

‚Je to ten stříbrný mořský pták, který stojí támhle v písku.‘

V té chvíli se žena proměnila v podobného ptáka, jako stál na pláži, a společně vzlétli k nebi.

Kdyby si sestry před vstupem na loď bývaly přečetly, jak se jmenuje, zjistily by, že nese název: Zklamání.

Ještě dnes, když se staří rybáři potkávají večer na pláži,vyrávějí si o přízraku lodi, která míří za úplňkové noci s oběma ženami na palubě ke vzdáleným ostrovům. Pak je slyšet pláč a lidské hlasy.“ Když kurandera dovyprávěla, na chvíli se odmlčela a potom Laře řekla: „Tenhle příběh se hodně podobá tvému životu.Přemýšlej a srovnávej každý detail se situacemi, které prožíváš ve svém životě. Uvidíš, že zjistíš, že musíš změnit způsob svého myšlení i konání. Tahle pohádka tě může mnohému naučit. Za prvé to, že marné naděje tě mohou uvěznit na nějakém místě, v nějaké konkrétní situaci nebo v práci jako v pasti. Člověku v takovém případě hrozí, že se z jeho chování stane zvyk, kvůli kterému bude jeho život monotónní a nešťastný.


27

Za druhé: Nesmíš v sobě živit plané naděje. Žena, jejížmanžel odejde a ona stále doufá, že si to jednoho dne rozmyslí a vrátí

se k ní, na něm chce být závislá. A pokud věří tomu, že když se

k ní vrátí, bude všechno jako dřív, žije v jedné velké iluzi. Ale

úplně nejnezodpovědnější je to, když necháváme čas, abyvyřešil naše problémy za nás.“

„Chceš tím říct, že mám přestat doufat, že se ke mně můj manžel vrátí?“ zeptala se Lara znepokojeně.

„Jeho případný návrat závisí na spoustě okolností: na tom, co si o tobě myslí, na jeho citech a potřebách. A co ty? Co děláš pro to, aby se k tobě vrátil?“

„Proto jsem přece tady. Abych se naučila, jak získat zpátky jeho lá sku.“

„Říkáš to proto, že mu chceš dál sloužit a potřebuješ na něm

být závislá. Tak se nikdy neposuneš dál. Každý má svůj život ve

vlastních rukou a je strůjcem svého vlastního osudu. Proto je

třeba přestat živit marné naděje a stavět vzdušné zámky. Iluze

nás mohou zničit. Buď realistka! Žij přítomností. S nadějía důvěrou v budoucnost, ale bez falešných iluzí. Tak můžeš pracovat

na tom, aby byly tvé zítřky lepší.“

„A co mám dělat pro to, abych se to naučila?“

„Přestaň na něm být závislá, přestaň sebou nechávatmaniulovat! Nepřijímej slepě všechno, co říkají ostatní. Přemýšlej,

porovnávej, uvažuj. Buď pozorovatelkou života, nežij jen sny jako

starší sestry z mého příběhu. Inspiruj se nejmladší dcerou.Nevěřila úplně všemu, co jí matka říkala, a nesdílela ani velkolepé

sny svých sester. Uměla proto přijmout muže, kterého před ni

osud postavil. Dokázala žít život bez příliš velkých iluzí a snohama pevně na zemi. Schopnost konat lze vypozorovat u lidí,

kteří nežijí jen v říši snů, falešných iluzí a příliš bujné fantazie,

ale dokážou žít tady a teď. Měj vždycky na paměti, že v setkání

ženy a muže je pokaždé cosi fascinujícího a záhadného. Je v něm


28

ukrytá jakási alchymie života. Je příslibem cesty, která je záro -

veň příjemná i bolestná a člověka na ní čeká mnoho zkušeností,

setkání, závislostí, tužeb, ale i rozchodů, které se podepíší na

jeho du ši.“

„Já svého muže nechci ztratit. Celou svojí duší doufám, že

se mi podaří získat ho zpátky, proto jsem tady.“

„No, aspoň něco děláš pro to, aby se tvoje situace opuštěné

ženy změnila. Sny, pokud za nimi nenásleduje ihned nějakákon

krétní akce, mohou způsobit, že jednoho dne se probudíš do

velmi smutné reality. Ve chvíli, kdy začneš činy odkládat, nutně

se dostaví zklamání.“

„Nevím, jak vysokou cenu budu muset životu zaplatit,

abych svůj problém vyřešila, ale jsem připravená bojovat, abych

svého cíle dosáhla.“

„Každý z nás dává svému životu nějakou hodnotu. Žádej

málo a dostaneš málo. Žádej hodně a hodně také dostaneš. Proto

se nauč dát sama sobě správnou hodnotu a nepodceňuj se.“

Zatímco Mama Maru vyprávěla příběh a doplňovala ho

svými poznámkami, ušly obě ženy společně pěkný kus cesty

a dorazily k chýši, která byla schovaná za kopcem. Když došly

ke dveřím, byla už skoro tma. Než Lara do skromného stavení

vstoupila, podívala se na chvíli na nebe. Osvětlovaly ho tisíce

malých světýlek, které jako by mlčky říkaly, že každý z nás má

svoji hvězdu naděje, pro kterou má smysl žít. Ale šťastnýa na

plněný život si utváříme sami tím, jak kráčíme po zemi, a také

svými konkrétními činy.


2.

když lásk a odchází

29

Lara se probudila a její pozornost upoutalo světlo probouzejí -

cího se dne, pronikající do místnosti úzkým oknem skromného

obydlí, které jí a Mama Maru poskytlo přístřeší na tuto noc.

Znepokojeně vykoukla ven. Nebe, zatažené šedými mraky, bylo

příslibem chladného a pochmurného rána. Bylo tedy jasné, že

příjemného východu slunce si dneska neužije. Rozhodla se proto

zůstat ještě chvíli v posteli. Probudila se velmi brzy, její hodinky

ukazovaly 5.20. Navzdory náročné zkoušce, kterou prošlapřed

cházejícího dne, se necítila unavená a ani její tělo nebylo nijak

rozbolavělé. Byla však hluboce pohroužená do svých myšlenek.

V uplynulých týdnech prošla mnoha zkouškami a to byl důvod,

proč nedokázala poslední dobou příliš dlouho spát. Ráda by

bývala vyrazila na časnou ranní procházku, ale v deprimující

atmo sféře ponurého rána ji veškerá chuť přešla.

Od chvíle, co přijela do Peru, uplynulo mnoho dní a ona

tam teď ležela v opuštěné chatrči daleko od civilizace, uprostřed


30

pouště, na jedné z andských náhorních planin regionu Puno.

Před očima jí běžel film o tom, jak celé toto její dobrodružství

začalo.

Kolo událostí se roztočilo tím, že ji opustil manžel. Stalo se to před několika měsíci. Gianni odešel z domova kvůli jiné ženě, poté co se s Larou večer miloval, a své rozhodnutí nijak nezdůvodnil. Nejbolestnější scény jejího života se jí promítaly v mysli jako na filmovém plátně.

Když se onoho rána probudila, všimla si okamžitě něčeho zvláštního. Na dveřích ložnice spatřila dopis přilepenýizoleou. Gianni? Okamžitě vstala a otevřela ho. V obálce našla list papíru, a když začala číst první řádky, připadalo jí to vzhledem k povaze jejího manžela jako hodně špatný vtip, navíc ještě dost ne obvyklý. A obsah dopisu už vůbec nešel dohromady s právě pro milovaným večerem, během kterého k ní byl tak pozorný a milý. Takový vzkaz skutečně nečekala. Nevěřícně zírala na do pis a ne mohla uvěřit, že by mohl být myšlen vážně. Pomalu řádky pro čítala a cítila, jak se její srdce tříští na tisíce malých kousků a hrdlo se jí úplně stáhlo úzkostí. Jako by celá její bytost explo do vala, měla v sobě jen jeden velký zmatek.

Bylo to jako blesk z čistého nebe. Okamžitě vyrazila dokuchyně. Všechno tam bylo v naprostém pořádku, což znamenalo,

že její manžel nesnídal. Přešla do jídelny, ale ani tam neviděla

nic, co by jí poskytlo nějakou informaci. Vrátila se do ložnice

pro župan a napadlo ji otevřít Gianniho skříň, kde na ni čekalo

další překvapení. Většina jeho oblečení zmizela! Krčilo se tam

osamoceně jen pár kousků, které téměř nenosil.

Stála tam jako opařená. Po chvíli jako ve snách zamířila

do pokoje, který její manžel používal jako pracovnu. Napsacím stole byly poházené knihy a papíry. Zběžný pohled stačil

k tomu, aby se její neblahé tušení potvrdilo. Zmizel jeho laptop,

všechny kreditní karty, příruční zavazadlo a také všechny rámečky


31

s foto grafiemi, které obvykle stávaly vedle telefonu. Byly součástí

jeho vnitřního světa. Fotky jeho matky, bratrů a přátel.

V tu chvíli Lara pochopila, že její manžel skutečně odešel. Obavy, které se každá zamilovaná žena snaží zaplašit někam do temného kouta své duše, se naplnily: Její partner jizčistajasna opustil.

Nejdřív tam zůstala stát celá zkamenělá. Nemohla sepohnout a vůbec nic necítila. Po chvíli zasáhla její tělo silná vlna bolesti, zoufale se rozplakala. Z hrdla se jí draly bolestné vzlyky. Dlouho se utápěla v slzách. Pak vyšla nepřítomně z domu téměř jako náměsíčná. Snažila se uklidnit a utřídit si myšlenky v hlavě. Vyšla za dům do zahrady plné stromů a květin. Byl nádherný den, slunce už stálo vysoko na nebi a teplý vzduch plný vůní by ji za normálních okolností naplnil radostí. Ale ne teď, kdy tu krásu kolem téměř nevnímala. Její oči hypnotizovaly zem a duši měla plnou bolesti. Gianni, muž jejích snů, nejideálnější partner, jakého si kdy mohla přát, odešel z domova a opustil ji. Mysl jí začala neodbytně nahlodávat sžíravá myšlenka:

„Co budu dělat? Co v našem manželství nefungovalo?“

Cítila se úplně prázdná. Nedokázala se soustředit, mysl

ji vůbec neposlouchala. Celé tělo se jí jemně chvělo a chvílemi

v něm silně zaškubalo. Nevěděla, jak dlouho tam stála. Trochu

procitla ve chvíli, kdy ji začal sluneční žár spalovat a donutil ji

vyhledat stín. Přesunula se pod strom a v ruce nepřestávalanervózně žmoulat dopis od manžela.

Pročítala jeho řádky znovu a znovu a cítila, jak v ní narůstá

zlost a zcela ji pohlcuje. Kdyby tu teď stál, s velkou chutí by do

něj začala zuřivě bušit pěstmi. Aby svůj vztek aspoň trochuvybila, kopla alespoň do židle.

Toho dne se probudila později než obvykle, protože měla volno. Těšila se, že si užije klidného dne a vůbec si nemyslela, že jí hned po ránu takhle zhořkne. Zhluboka se nadechla a nová


32

vlna bolesti přehlušila vztek, který s ní ještě před malou chvílí

cloumal. Její oči se znovu proměnily v jezera slz.

Ani si nevybavovala, kdy byla naposledy v takovém stavu.

Dlouho neplakala. Vždycky se snažila čelit složitým situacím

důstojně a pokud možno s úsměvem. Skoro si myslela, ženeexistuje situace, která by ji donutila k pláči. Byl to velký omyl.

Najednou pochopila, jak jeden velký úder dokáže prolomit

hráz, kterou si v průběhu dlouhých let v sobě vystavěla proto,

aby chránila svoji duši před bolestí. Vždycky jí vštěpovali, že pláč

je známkou slabosti, a ona chtěla celému světu ukázat, že je silná.

Teď ale neměla žádné svědky a to jí dovolilo popustit uzdu

zoufalství, kterého byla po okraj plná. Utrpení se z ní vyvalilo

ven ve směsici bezútěšných vzlyků a nářku, vyjadřujícíhointenzivní bolest. Plakala až do úplného vyčerpání.

V předcházejících dnech zažila se svým manželemnezapomenutelně krásné chvíle. Na první pohled vypadali jako šťastný,

zamilovaný pár. On ji stále objímal kolem ramen a onanacházela slastné a bezpečné útočiště na jeho hrudi. Jednou dokonce

rozpustile tancovala na jeho pracovním stole a on se smála povzbuzoval ji tleskáním do rytmu. Poslední víkend si spolu vyšli

na procházku a laškovali spolu jako bezstarostné děti. Myslela

si, že jejich láska je věčná.

Během jediné chvíle bylo všechno to štěstí a jistota pryč.

Jako když kámen udeří do okna a roztříští ho na tisíc střepů. Po

pěti letech zamilovanosti a deseti letech manželství je konec.

Jejich manželství připadalo všem jejich přátelům dokonaléa příkladné. Ona teď ale držela v rukou Gainniho dopis a v něm stála

velmi strohá slova: „Laro, odcházím, už nemůžu dál. Nehledej

mě, v příštích dnech se s tebou spojím. Už tě nemiluju. Je konec.“

Takhle nečekaně skončila láska, která vypadala jakovystřižená ze žurnálu. Byli pořád usměvaví a plní optimismu, stále

samý žert, kdykoliv ochotní naslouchat problémům druhých


33

a připravení poskytnout jim radu. Slibovali si věčnou lásku, kte -

rou rozdělí až smrt. Měli doma vystavenou fotografii ze dne, kdy

se poznali. Laře bylo dvacet a Gianimu o sedm let víc. Tvořili

spolu pohádkový pár. On byl velmi atraktivní a ona ztělesňovala

krásu v plném rozpuku. Dospěli spolu. Ona už dávno nebyla ta

mladá dívka s uhrančivýma očima a pružnou vypnutou pletí,

z jejíž krásy se mužům točila hlava, a ani on už nebyl tímoslnivým, svůdným nápadníkem, jehož srdce s uspokojením dobyla.

Gianni měl dnes kouzlo zralého muže a ona se taképroměnila v dospělou ženu. V obličeji měla sem tam nějakou vrásku, především v oblasti očí, ale byla stále ještě krásná. Její těloztratilo trochu pružnosti, i když se občasným sportem udržovala ve formě.

Fotografie teď vypadala spíše jako krutý žert osudu. Popatnácti zamilovaných letech se Gianni zčistajasna rozhodlodejít z Lařina života. Byl to jasný důkaz toho, že žena si nikdynemůže být jistá tím, že ví, co se jejímu muži honí hlavou. Vůbec nedokázala pochopit, proč ji manžel ze dne na den opustil. Pro oznámení překvapivého rozhodnutí si vystačil s několikastrohými řádky.

Už nemohla snést stoupající venkovní teplotu, a tak sepřesunula do příjemně chladné haly domu. Oči měla stále ještě plné

slz. Sesunula se bezvládně na gauč. Kdyby ji někdo pozoroval,

hned by poznal, že se jí stalo něco hrozného. Ještě včera byly

její zelené oči jiskrné a pohled přímý. Ve výrazu dokonalenalíčené tváře se smyslnými plnými ústy nikdy nechyběloptimismus a blonďaté pěstěné vlasy s perfektním střihem měla vždy

upravené. Vždy vystupovala sebevědomě. To vše teď vystřídal

bolestný výraz v opuchlé tváři, uslzené, červené oči, křečovitě

sevřené rty a rozcuchané vlasy.

Lara byla naprosto zničená. Gianniho nečekaný úder jipřekvapil a zastihl naprosto nepřipravenou. Byl to přímý zásah do


34

srdce a způsobil v něm velkou ránu. Cítila se naprosto zlomená,

zoufalá, paralyzovaná bolestí... v hlavě jeden velký chaos.

První moment překvapení už začínal ustupovat, a tak se

znovu pokusila utřídit si myšlenky. Snažila se vybavit sipo

drobnosti událostí předchozího dne. Něžné doteky, objetí,po

libky, milování... Teď, když se víc soustředila, uvědomila si, že

v chování jejího manžela a ve způsobu, jakým ji líbal, bylo něco

násilného.

Myslela si, že to způsobil stres z práce, Gianni mělneu

stále nějaká pracovní jednání a jako zástupce firmy byl často na

cestách. Myslela si, že lehký chlad, který z jeho chování cítila,

v následujících dnech vymizí, dohodli se, že si brzy vezmou pár

dní volna, aby si oba od frenetického pracovního tempa trochu

odpočinuli.

Včera večer se vrátila z práce pozdě, ale i když byla unavená,

podvolila se Gianniho přání milovat se. Šla za ním do ložnice,

kde už na ni čekal a během chvil vzájemné intimity se snažila

být něžná a vstřícná. V jedné chvíli se nechala vášní zcelastrh

nout a splynula s Giannim v jediném velkém objetí.

Potom Lara připravila večeři. Najedli se v tichosti. Umyla

nádobí a poklidila kuchyň, zatímco Gianni si četl noviny. Pak

si šla lehnout. Nešel s ní a řekl, že se bude ještě dívat na televizi.

Byla úplně mrtvá únavou, a tak téměř ihned usnulatvr

dým a hlubokým spánkem a ani si nevšimla, kdy Gianni přišel

do postele.

Když se ráno vzbudila, Gianni už vedle ní neležel.Podí

vala se na budík, a když zjistila, kolik je hodin, bylo jí jasné,

že už je v práci. Určitě ji nechtěl budit, a tak ohleduplně vstal

v úplné tichosti. Nebyl zvyklý snídat, ale vždycky si ráno vařil

kávu. Pokud ještě spala, probouzel ji potom lehkým polibkem.

Dneska nic z toho neudělal. Místo toho našla jeho dopis. Ptala

se sama sebe:


35

„Jak si mohl sbalit všechny svoje věci a neprobudit mě? Jak to, že jsem vůbec nic neslyšela?“

A pak si vzpomněla, že včera zahlédla vedle Gianniho stolu

dva kufry. Nevěnovala jim žádnou zvláštní pozornost, protože

Gianni je používal na dlouhé pracovní cesty, které trvalyněkdy i dva týdny. Až teď jí to došlo. Už byly určitě plné oblečení

ze skříní. Další věci, které si chtěl odnést z pracovny, sbalil až

následně.

Způsob, jakým to provedl, jí přišel opravdu podlý a sprostý.

Popadla vázu z muránského skla a mrštila s ní o protější zeď.

Váza se samozřejmě rozbila na spoustu střepů. Bylo jí v tu chvíli

úplně ukradené, jak byla drahá.

Tím, že dala průchod své zlosti, si trochu ulevila od bolesti

a na chvíli se uklidnila. Musí se k té situaci nějak postavit.Hlavou se jí honila spousta myšlenek a snažila se najít pro chování

manžela nějaké vysvětlení a snad i nějakou omluvu.

„Je to moje vina. Nedala jsem mu všechno, co potřeboval. Občas jsem se ho dotkla nějakou svou poznámkou a ne vždycky jsem měla náladu se s ním milovat. Možná jsem se také mohla víc věnovat domácnosti.“

Pak její mysl zaplavila spousta otázek: Proč odešel taknajednou? Je v tom jiná žena? Měl snad nějaké problémy, o kterých nevěděla? Odpovědi nepřicházely, a tak začala přemýšlet o tom, co bude dělat. Má čekat, až jí zavolá, nebo by za ním měla raději jít do práce a chtít po něm nějaké vysvětlení?

Nevěděla, co má dělat. Gianni ji opustil a ona zůstala sama

v domě, který navíc nepatřil pouze jí. Koupili ho spolu napůl.

Dům měl skvělou polohu v rezidenční čtvrti uprostřed zeleně

a měl dokonce svůj vlastní bazén. Zahrada byla obehnanávysokou zdí a půvab jí dodávala nejen záplava květin, ale i vzrostlé

stromy. Koupili si luxusní dům záměrně právě tam, protože si

chtěli společně užívat života. Jak moc si ho ale ve skutečnosti


36

užívali? Těch několik málo příkladů, kdy si vyšli na procházku

uličkami své čtvrti, se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Dřeli

jako dva zoufalci, aby splatili vysokou hypotéku na tak drahý

dům co nejdříve.

Lara si nalila skleničku tvrdého alkoholu na kuráža hodila do ní pár kostek ledu. Potřebovala se dát dohromadya začít jednat. Potila se po celém těle, ale bylo to spíš stresem než

z letního vedra. Rozhodla se, že si půjde zaplavat. Došlak bazénu a svlékla se. Nechtělo se jí chodit pro plavky a řekla si, že

přece může klidně plavat i nahá. Tak jako tak ji nikdo nemohl

vidět. Vysoké zdi ji před všemi případnými indiskrétnímipohledy spolehlivě chránily. Skočila do bazénu, voda ji okamžitě

osvěžila. Začala rozrážet vodu rychlými, ráznými tempy, aby

ze sebe vybila všechen vztek. Plavala sem a tam stále dokola

a snažila se rozpustit ve vodě všechnu bolest a frustraci, kterou

jí manžel toho rána způsobil.

Jedno tempo střídalo druhé a ona i ve vodě myslela na to, jak krutě se k ní Gianni zachoval. Vždyť se mu tolik věnovala, tolik mu toho obětovala. Začala plavat s ještě větší intenzitou, protože cítila, jak v ní zloba znovu mohutně narůstá, a mělapocit, že ta energie v ní snad exploduje. Tak moc si přála zraňující problém co nejdříve vyřešit!

Voda jí pomohla postupně se uvolnit a ona konečně ucítila znatelnou úlevu. Uklidnila se, a když konečně přestala mítnaléhavou potřebu fyzické námahy, vylezla z bazénu. Zjistila, že plavala tři hodiny. Cítila příjemnou fyzickou únavu ve svalech. Oblékla si lehký župan a zamířila do domu.

Vytřela si celé tělo osuškou do sucha a vyfénovala si vlasy. Posadila se do houpacího křesla, aby konečně



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist