načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Hadí žena - Hernán Huarache Mamani

Elektronická kniha: Hadí žena
Autor:

Další netradiční román od autora úspěšné knihy Kurandera Jeden z posledních žijících nositelů tradice dávných andských kuranderů, šamanů a léčitelů, přibližuje jejich učení ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  177
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  199 Kč
11%
naše sleva
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI
Počet stran: 421
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Název originálu: Donna dalla coda d’argento
Spolupracovali: přeložila Lucie Chvojková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0458-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Další netradiční román od autora úspěšné knihy Kurandera

Jeden z posledních žijících nositelů tradice dávných andských kuranderů, šamanů a léčitelů, přibližuje jejich učení a myšlení evropským čtenářůum formou románu o hledání podstaty ženské síly.

Laru po letech manželství opustil muž kvůli mladší ženě. V zoufalství se rozhodla odjet z Milána a na radu přátel se vydala do Peru. Předtím si přečetla knihu Kurandera a byla jejím poselstvím zcela uchvácena. Rozhodla se poznat kulturu And a najít pravé hadí kurandery, kteří by jí mohli pomoci stát se nezávislou, moudrou a silnou – prostě skutečnou ženou.

Staré náboženství Inků tvrdí, že prvním člověkem na zemi byla žena – Pachamama, která se stala jejich hlavním božstvem. Taková společnost se ovšem dívala na postavení a úlohu ženy, na manželství i sexualitu úplně jinak než lidé na Západě. Hernán Huarache Mamani se stal strážcem a oddaným propagátorem jejich učení a pokusil se je čtenářům přiblížit formou románu.

Hernán Huarache Mamani, kečuánský indián a kurandero, se narodil ve vesničce Chivay v andských Kordillerách. Vystudoval ekonomii na univerzitě v Arequipe a pracoval jako ekonom na peruánském ministerstvu zemědělství. Vážná nemoc ho přiměla vrátit se do rodné vesnice. Přestože mu lékari nedávali naději na vyléčení, jeho otec – zemědělec a kurandero (přírodní léčitel a šaman v jedné osobě) – mu zdraví navrátil. „Byla to pro mé facka. Myslel jsem si, že to, co mne učili na vysoké škole, je jedinou existující pravdou. Přesto mi skromný člověk, jako je můj otec, ukázal, že existuje i jiný druh vědění, o kterém jsem neměl potuchy,“ tak osvětluje H. H. Mamani to, co stálo na počátku jeho kuranderovské cesty. Objevil své kořeny, zcela změnil způsob života a na popud svého mistra-kurandera začal šířit učení dávných andských léčitelů a_ šamanu v západním světě. V Itálii se jeho romány staly bestsellery, román Kurandera (2012) zaznamenal velký úspěch také v Čechách.

(hledání podstaty ženské síly)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Hernán Huarache Mamani - další tituly autora:
Kurandera Kurandera
Mamani, Hernán Huarache
Cena: 254 Kč
Kurandera Kurandera
Mamani, Hernán Huarache
Cena: 168 Kč
Hadí žena Hadí žena
Mamani, Hernán Huarache
Cena: 347 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
















praha 2015
hadí žena
hernán huar ache mamani
hledání podstaty ženské síly





Přeložila Lucie Chvojková
Copyright © 2005 Hernán Huarache Mamani
Translation © Lucie Chaya Chvojková, 2015
isbn 978-80-267-0458-4





Nebe mi poslalo anděla v podobě ženy,
aby mě vedl po mé cestě.










7
poznámka autora
Po zveřejnění knihy Kurandera se mnoho žen vydalo na cestu
svého ženství. Některé začaly přemýšlet o své ženské roli, jiné
se začaly řídit učením obsaženým v knize a další hledají řešení
svých problémů někde ve světě daleko od domova.
Prostřednictvím fascinujícího příběhu ženy jménem Kantu
se rozezněla podstata ženské duše v srdcích tisíců žen
a přiměla je k hledání jejich skutečné síly v každodenním životě.
I tyto řádky vzdávají hold bezmezné lásce. Té záhadné síle, která
nám umožňuje vstoupit do magického světa, cestovat z jedné
dimenze do druhé a čelit jakémukoliv nebezpečí s cílem udržet
lásku při životě.
Všichni jsme neúnavnými cestovateli časem a prostorem
a toužíme po koupelích v božské záři lásky, která má schopnost
rozsvítit naše životy. Za temných nocí poskvrněných egoismem
však bují to, co kouzlo lásky zabíjí. A tak loďka manželství,
zmítající se v rozbouřeném oceánu života, ztroskotá na útesech.
Lidská bytost v té chvíli zapomíná na svou božskou
podstatu a odřízne duhový most, který umožňuje spojit nebe se
zemí. Muž svým přehnaným materialismem pošpiní chrám
lásky, který by mu dokázal zprostředkovat spojení s božskou
podstatou, a nechává ženu zapomenout na pravý důvod její
existence a jejího posvátného aspektu.
Osud ženy netkví pouze v rození dětí, otročení kolem
rodin ného krbu nebo v tom, že bude jen hračkou k uspokojení
mužských vášní. Cílem jejího života je to, že se má plně podílet
na výuce lásky a na vytvoření světa zaplaveného růžemi
a jasmíny. Touží po světě plném lásky a krásy, kde staré ženy, kdysi
mladé, sdílejí názory, myšlenky a zkušenosti s dívkami, které
také jednou zestárnou, a šíří tak moudrost, jež se stane
základem nové společnosti, ve které bude tím nejdůležitějším láska.





8
To je možné uskutečnit pouze tak, že se manželství
začne považovat za školu lásky a štěstí. V současné společnosti je
manželství pouze sociální institucí, jejímž prostřednictvím páry
sotva dokážou dosáhnout několika málo zrníček štěstí.
Žít šťastný nebo nešťastný život je otázkou procesu
duchovní výchovy, probuzení vědomí. Jen používáním energie
srdce dokážeme přispět k duchovnímu růstu a povznesení muže
a ženy.
Dobrodružství, která zažívá Lara, hlavní hrdinka této
kni hy, se odvíjejí ve společnosti nacházející se uprostřed změn,
v níž muž a žena žijí ve vzájemném konfliktu. Trápení
v manželství podobná těm Lařiným zažilo na vlastní kůži mnoho žen.
I ony milovaly, trpěly a dychtily po tom, aby mohly kráčet po
boku milujícího muže a spolu s ním vychovávat své děti.
Lara v  touze po štěstí a  vlastní ženské seberealizaci dá
všanc sebe sama, bude čelit mnoha nesnázím, které na cestě
potká, a bude bojovat do posledních sil.
Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami je čistě
náhodná.
Hernán Huarache Mamani





1.
s falešnými iluzemi prohr aješ
9
Vítr zesílil, nadzvedl prameny vlasů Lary De Santis a vmetl jí do
tváře zrnka prachu poletující vzduchem. Ten bolestně štiplavý
pocit ji probudil. Ucítila písek na rtech i mezi zuby a teprve teď
si uvědomila, že se právě probrala z hlubokého spánku.
Měla sucho v  ústech, jazyk se jí lepil na patro a  bylo jí
hrozné vedro. Pokusila se vstát, ale nemohla se ani pohnout.
Cosi jí v tom bránilo. Pokusila se všemi silami zvednout hlavu,
ale dokázala ji nadzvednout jen trochu. Nebyl to sen. Ruce i nohy
měla přivázané každou zvlášť ke čtyřem kůlům, které trčely ze
země. Její tělo tak tvořilo jedno velké X, které mířilo do všech
čtyř světových stran.
Podle slunce stojícího vysoko na obzoru bylo jasné, že už je
poledne. A ona ležela v té opuštěné krajině, kde bylo možné
spatřit jen vyprahlou zem a nebe. S vypětím všech sil zvedla hlavu
ještě o kousek výš a snažila se zjistit, kde se to ocitla a proč.
V  rámci možností, které jí omezený pohyb hlavy dovoloval,





10
se rozhlédla po okolí. Kolem sebe viděla jen narůžovělou zem
a velké i malé kameny pravidelného oblého tvaru.
Ležela tam na zemi uprostřed něčeho, co vypadalo jako
trosky jakési velké obdélníkové stavby, ze které už zbyly jen
obvo dové kameny připomínající, že tu kdysi dávno stály zdi. Ve
směru jejích nohou stál kamenný stůl ve tvaru obdélníku, dost
prostorný na to, aby si na něj mohl člověk pohodlně lehnout. Po
její pravé i levé straně se tyčily dva menhiry, které vypadaly jako
směšné lidské bytosti. Ať se snažila sebevíc, nedokázala jasně
určit, co je za její hlavou. Připomínalo to trochu obětní oltář.
Co tam zatraceně dělá?
Z malátnosti, která ještě před chvílí ovládala její tělo, už
úplně procitla a snažila se vymanit z pout. Zjistila, že má nohy
a ruce pevně přivázané ke kůlům koženými řemeny, které
někdo pro jistotu ještě namočil, aby jí stáhly ruce a nohy ještě
těsněji. Jak ale kožené pásky na rozpáleném slunci osychaly,
škrtily ji stále více a s každým pokusem dostat se z jejich sevření
se jí stále více zařezávaly do kůže, což jí působilo ostrou bolest.
Náhle si jako úderem blesku na všechno vzpomněla. Mama
Maru — kurandera, která jí předávala svá učení, ji donutila
vypít misku s odvarem z bylin, které to ráno připravila. Lara to
udělala a krátce nato ji přemohla únava. A teď, aniž by pro to
dokázala najít nějaké vysvětlení, ležela uvězněná na zádech, tady
na tom divném místě.
U kurandery žila už mnoho dní. Byla stará jen věkem,
udržo vala si sílu zralé ženy a pružnost mladice. Mamma Maru
jí podala misku, upřeně se jí podívala do očí a nařídila jí:
„Vypij to! Tenhle nápoj ti pomůže najít v životě správný
směr a vyčistí ti hlavu.“
Moc se jí ta myšlenka nezamlouvala, miska byla navíc
trochu špinavá. Laře, která měla ráda čistotu a byla přímo posedlá
tím, aby bylo nádobí vždy dokonale čisté a zářivé, se při pohledu





11
na misku se špinavými okraji až zvedal žaludek. Ale nesmlou -
vavý výraz ve tváři Mama Maru a ráznost jejích slov ji donutily
aspoň ochutnat.
Při prvním doušku ucítila v ústech zvláštní chuť — byla
trochu nakyslá a lehce kořeněná. Její chuťové pohárky nic
podobného neznaly. Udělalo se jí nevolno, ale protože byla
rozhodnutá kuranderu poslechnout a nechtěla se trápit srkáním po
malých doušcích, obrátila do sebe celý obsah misky najednou.
„Tohle by mi mělo pomoci najít správnou cestu?“ ptala
se sama sebe pochybovačně, ještě před tím, než obsah misky
vypila.
Není v této zemi jako turistka, ale přijela sem meditovat,
přemýšlet a najít smysl svého života.
Ještě před několika měsíci jí bylo dokonale jasné, co chce
a kam ve svém životě směřuje, teď se ale cítila zmatená
a ztracená. Měla pocit, že je lodí na rozbouřeném moři, bez kapitána,
bez kompasu a bez mapy. Nevěděla, kam zamířit, vlastně ani
nevěděla, do jakého přístavu by chtěla doplout: byla na
otevřeném moři a neuměla zakotvit. Neměla vůbec žádnou představu
o tom, jak naložit se svým životem, čeho by chtěla dosáhnout
a po čem opravdu touží.
„Jasně, že ano! Potřebuješ právě tento nápoj a brzy pocítíš
jeho účinek.“
Po těchto slovech tedy Lara celý obsah misky bez
smlouvání vypila a prázdnou ji vrátila Mama Maru, která ji sledovala
jestřábím okem. Jako by ve tváři Mama Maru na okamžik
zahlédla náznak sarkastického výrazu, ale pokud to byla skutečně
pravda, tak okamžitě zmizel. A teď tam ležela na opuštěném
místě na zemi s přivázanýma rukama a nohama, pod žhavým
sluncem a vyprahlá spalující žízní.
Teď v poledne slunce vysoko na nebi doslova žhnulo. Její
oblečení bylo horké, ale aspoň ji chránilo před spálením. Měla





12
mokrá záda od potu, který jí stékal dolů po obou bocích i ra -
menou. Lara cítila, jak jí kůže na obličeji ztvrdla, jako by přes
ni měla něco přetaženého, ale nemohla dělat vůbec nic, ani
dotknout se tváře prsty. Jediné, co dokázala, bylo zvednout
hlavu ve snaze pochopit, kde se nachází.
Ležela mezi troskami jakési stavby na rozlehlé planině, na
které nebylo ani stopy po nějaké vegetaci. Jen samý písek
a kamení. Téměř měsíční krajina. V dálce se rýsovaly siluety hor
zahalené mlžným oparem, který jim propůjčoval šedou barvu
v odstínu olova a také nádech mystiky. Neudržela déle tíhu hlavy,
jak byla zesláblá, a tak ji znovu položila na zem. Ostré světlo
ji řezalo do očí. Znovu se podívala nahoru na nebe a spa třila
supy kroužící ve slunci. Bylo to asi dvacet černých ptáků, kteří
se živí mrtvolami. Občas napadají i toho, kdo už nemá sílu nebo
se nemůže hýbat, aby se bránil. Lařinu mysl ovládla znepokojivá
myšlenka. Je tam proto, že má zemřít?
„Panebože,“ zvolala. Cítila se jako vězeňkyně. „Proč jsem
tady? Co se děje? Proč jsem přivázaná k těm kůlům?“
Supi zůstali k jejím výkřikům naprosto neteční, dál
kroužili nad ní a stále se přibližovali. Teď je viděla zcela jasně. Létali
asi dvacet metrů nad ní a ona si uvědomovala, že jestli se budou
přibližovat stejnou rychlostí jako dosud, brzy budou kroužit jen
pár metrů nad ní a potom...
Představovala si, jak ji trhají kousek po kousku svými
ostrými zobáky. Nejdříve sežerou její vnitřnosti, a pak se pustí do
zbytku těla, až tam zůstanou ležet jen holé kosti. Zmocnil se jí
smrtelný strach. Takhle zemřít opravdu nechtěla!
„Pomóóóc, pomozte mi někdo,“ křičela ze všech sil, které
v sobě našla. „Mama Maru, kde jsi? Rozvaž mě!“
Její hlas se rozléhal pustou planinou do dálky.
„Mama Maru, Mama Maru, to už stačí! Prosím tě, rozvaž
mě!“ zavolala znovu zoufale.





13
Nikdo jí neodpověděl, na planině vládlo téměř hrobové
ticho, jediný zvuk vydávali svými křídly supi kroužící nad ní.
Lehký vánek si opět pohrál s jejími rozpuštěnými vlasy a vmetl
jí do obličeje a do očí trochu písku.
Lara se snažila vyprostit z provazů alespoň jednu ruku, ale
byla přivázaná ke kůlu příliš napevno, takže jí bylo hned jasné,
že nemá žádnou šanci. Zkusila to s druhou rukou a pak i s
nohama, se stejným výsledkem. Byla téměř přikovaná k zemi.
Ještě jednou se podívala směrem k nohám, aby si dobře
prohlédla obdélníkový kámen, a myslela na svoji smrt. V tu chvíli
její mysl zachvátily černé myšlenky a vzpomněla si na to, co
četla o lidských obětech v Jižní Americe. Dobře si vybavovala
nedávný archeologický objev na hoře Ampato, v jižním Peru,
kde vládl věčný sníh. Našli tam tělo ženy, která byla obětována
bohům. Měla takhle skončit i ona? Stát se obětinou na tomhle
kamenném stole?
Snažila se nepříjemné myšlenky zapudit, ale jak čas plynul,
útočily na její mysl stále naléhavěji. Před očima se jí
odehrával film, ve kterém ji skupina peruánských domorodců táhne
k obětnímu kameni a nabádá ji, aby čelila smrti hrdě a důstojně.
Kněz v požehnaném věku pak otevírá její hruď jediným řezem
peruánského obřadního nože tumi a vyjímá z ní srdce, které
stále ještě tluče.
„Ne, kdepak,“ pomyslela si. „Tahle neskončím. Je to určitě
jen krutý žert Mama Maru. Ona se vrátí a osvobodí mě.“
Trpělivě čekala, ale kurandera nepřicházela. Směrem od
západu k východu začal foukat vítr a oznamoval příchod západu
slunce. Měla žízeň, ale dost ji uklidnila skutečnost, že supi
odletěli z jejího zorného pole.
S dalšími uplývajícími hodinami si do její hlavy znovu
našly cestu černé myšlenky. Byla v nebezpečí. Přemýšlela, jak se
zachránit. Přece tady takhle nezemře? Musí najít nějaké řešení.





14
Přemýšlela, jak se z pasti uprostřed tiché pouště daleko od civi -
lizace dostat.
Nevymyslela vůbec nic, jen si ještě více uvědomila bolest,
žízeň a skutečnost, že je tam naprosto beznadějně přivázaná
k zemi. Pak ji přepadl strach ze zvířat, hlavně z plazů, kteří
v těch neobydlených končinách jistě žijí. Nejvíc se bála hadů.
Představila si, jak se jeden z nich plazí směrem k ní. Moc dobře
věděla, jak jsou někteří z nich jedovatí. Stačilo by jediné uštknutí
a byl by s ní konec.
Začala znovu zoufale křičet o pomoc, pak prosila
o slitování, a když se jí opět nedostalo žádné odpovědi, popadl ji vztek
a  začala nadávat. Pak všechny proklela a  nakonec propukla
v zoufalý pláč. Jak se snažila vyprostit ruce a nohy z provazů,
stále více si je rozdírala, takže jí ostré kožené řemeny téměř
přeřezaly tepny. Cítila se bezmocná, bezbranná a opuštěná. Začala
ze sebe znovu vydávat zvuky, ve kterých se zoufalý pláč mísil
s křikem. Mama Maru jí připravila skutečně krutý žert.
Uvědomila si, že tam leží takhle uvězněná vinou jednoho muže.
Svého manžela. Tolik se pro něj obětovala, a on ji opustil kvůli
jiné ženě. Aby unikla bolestným vzpomínkám, které ji neustále
pronásledovaly, vydala se na druhý konec planety, do dalekého
Peru, aby tu skončila přivázaná k zemi v opuštěné poušti.
A napadlo ji ještě něco jiného. Jediné lidské stopy, které se v těch
končinách vyskytovaly, byly ty její a pak také stopy Mama Maru.
Zanechaly je za sebou na cestě sem. Šlapaly pěšky až k tomuto
místu poté, co vystoupily na prašné, ale sjízdé cestě z kamionu,
který tudy jel do dolů. Mama Maru jí cestou řekla:
„Když má člověk štěstí, projede tudy jednou za dva týdny
kamion. Ale někdy ani to ne.“
Jestli ji nikdo nepřijde osvobodit, stane se tohle místo jejím
hrobem. Supi nad ní budou trpělivě kroužit vzduchem a dříve
nebo později se dočkají. Umře žízní a oni budou mít hostinu.





15
Supi se opět vrátili a kroužili zase o kousek blíž. Teď už
mohla jasně rozeznat jejich tmavé, kovově šedé zobáky, červený
krk a hranatá černá křídla, jejichž kraje vypadaly jako roztažené
prsty. Supi nad ní majestátně plachtili vzduchem a trpělivě
čekali na moment, kdy budou moci zaútočit.
Laru opustila poslední naděje. Začala znovu zoufale
plakat. Jak zvedla hlavu, steklo jí několik slz až k puse a slané kapky
trochu svlažily vyschlá ústa.
Najednou supi jako na povel odletěli a ona zaslechla
blížící se kroky. Pokusila se tím směrem otočit hlavu, ale nešlo to.
Kroky přicházely odkudsi za její hlavou a byly slyšet stále sil něji.
Mohla to být jen Mama Maru. V tu chvíli zahlédla stín, který
pro zrazoval ženskou postavu v sukni, s šátkem přes ramena
a kloboukem na hlavě.
Lara se uklidnila ihned poté, co jí Mama Maru nastříkala
trochu vody na rozpraskané rty. Několik kapek jí steklo do úst. I tak
do kázaly ukojit největší žízeň a jako zázrakem ji vrátily do života.
„Pij pěkně kapku po kapce, protože to je to jediné, co
dostaneš. A tak to bude, dokud se nenaučíš, jak to v životě chodí,“
pronesla kurandera klidným hlasem.
Lara se na ni pozorně podívala a snažila se vyčíst z výrazu
její tváře co nejvíce. Spatřila v ní jistotu a rozhodnost. Bylo jí
jasné, že je v jejích rukou. Fyzicky nemohla pro své vysvobození
udělat vůbec nic. Napadlo ji, že musí zapojit rozum, ten jediný
ji z této situace mohl dostat. Položila Mama Maru hned
několik otázek najednou:
„Proč jsi mě tu přivázala? Jaký to má smysl? Proč mě takhle
mučíš?“
„Vidíš? Umíš jen škemrat, stěžovat si a fňukat. Neumíš si
vzít k srdci ponaučení, které ti život nabízí,“ odpověděla jí
kurandera. „Jsi tady, protože se chceš stát opravdovou ženou, je to tak?
Chceš být jednou z  těch žen, které dokážou čelit jakékoliv





16
překážce, snaží se ji za každou cenu překonat a umí se postavit
jakékoli nástraze. Zatím ses ale vůbec nic nenaučila.“
„Odvaž mě a odveď mě odsud.“
„Umíš jenom jedno. Dávat rozkazy. Když tě ostatní
neposlouchají, naléháš, vyžaduješ, ale sama ze sebe nedokážeš dát
vůbec nic,“ pokračovala klidně Mama Maru.
„Co ti asi můžu dát tady na tom místě a v téhle situaci?“
křikla na ni Lara zlostně a úplně při tom zapomněla na bolest
zad a hýždí, ztuhlých dlouhými hodinami, po které tam ležela
stále ve stejné pozici.
„Přemýšlej, rozebírej a medituj nad svojí existencí a hlavně
začni být trochu praktická. Život musíš žít teď. Nemá smysl
ztrácet čas tím, že si budeš v hlavě stále dokolečka omílat, co
jsi mohla udělat a neudělala, nebo se sžírat úzkostí a strachem
z budoucnosti. Chceš snadné řešení svého problému. Chceš po
mně kouzlo, kterým se všechno změní. Chceš rozumět životu,
aniž bys ho skutečně žila. Používáš jen hlavu a vůbec
nezapojuješ tělo, což je jen teorie bez praxe. Ani tě nenapadne, že bys
v praxi mohla využít svých dosavadních zkušeností.“
„Já ti vůbec nerozumím. Tohle určitě není způsob, který mě
tomu naučí. O žádné mučení jsem tě určitě nežádala.“
„Máš pravdu. Pro tebe je to mučení. Tohle ale je forma
učení. Je to lekce skrze bolest, tak aby sis ji navždycky
zapamatovala. Někdy to jde bohužel jen prostřednictvím těžkých zkoušek.
Jen tak mohou muži i ženy bez rozdílu zmoudřet a nabýt většího
klidu a schopnosti čelit problémům spojeným s budoucností.“
„Prosím tě, rozvaž mě. Vysvoboď mě a já odejdu. Už
s tebou nebudu.“
Mama Maru se zasmála, jako by jí bylo úplně jedno, že Lara
trpí, a pak řekla: „Vidíš? Jsi stále ta rozmazlená holka a nic jsi
nepochopila. A přitom chceš být opravdovou ženou. Ty si ale
berou z nesnází ponaučení.“





17
„Co se můžu naučit tady na tom opuštěném zaprášeném
místě, které slunce úplně spaluje?“
„Přesně takhle vypadá tvůj život. Máš pocit, že máš svázané
ruce i nohy, omezuje tě spousta myšlenek, pocitů a nesmírná
spousta potřeb. Když ses podívala na ty supy kroužící na nebi,
viděla jsi jen jejich negativní stránku. Myslelas jen na to, že chtějí
sežrat tvoji mrtvolu. Vůbec nic jsi nepochopila. Tak jako existují
ptáci, kteří požírají mrtvoly, existují negativní myšlenky, které
ohrožují naši existenci a které krouží jako supi nad naší myslí.
Ty ale neděláš vůbec nic pro to, abys je zahnala, stejně jako jsi
neudělala nic pro to, abys odehnala supy. Ukaž jim, že žiješ! Křič,
volej, vyj. Když uvidí, že jsi plná života, odletí jinam. To samé
platí pro tvoji mysl. Ukaž, že jsi rozhodná a že v tvé hlavě není
prostor pro žádné negativní myšlenky, protože ty tě jinak
jednoho dne úplně pohltí a zničí ti život. Musíš si dodat odvahy!“
Lara si náhle uvědomila dvě stránky situace, v níž se
nacházela. Na jedné straně sama sebe považovala za vězeňkyni na
pokraji smrti, spějící k jistému konci. Na druhou stranu tu teď
proti ní stála žena s téměř bílými vlasy, obličejem zbrázděným
vráskami, v prostém oblečení, ale s rozhodností v očích
a majestátním postojem hodným třicátnice, která jí uštědřovala
bolestnou lekci. Nikdy by si nepomyslela, že její učení bude
probíhat právě takhle.
Najednou jí v mysli jasně vytanuly všechny negativní
myšlenky, které se tam ukrývaly. Trpěla stále nějakým strachem.
Trpěla nezdravou úzkostí, že utrpí nějakou škodu, a tak se proti
ní pojistila. Také se bála, že ztratí práci, a tak si sjednala další
pojistku, která by ji zajistila, kdyby taková situace nastala.
Snažila se umlčet strach úskoky na jednu nebo na druhou
stranu, nikdy se mu ale nepostavila čelem. V souvislosti s Mama
Maru se už několikrát dostala do těžké situace. Měla strach, ale
vedle ní problémům čelila.





18
Vzpomněla si, že musela překonat úzké propasti po
hors kých stezkách, v koňském sedle a v doprovodu neznámého
muže, aby se dostala na místo, kde Mama Maru žila. Jen tak se
mohla setkat se starou kuranderou — učitelkou života. Aspoň
to o ní tvrdili místní lidé.
Mama Maru odešla a nechala ji s jejími myšlenkami
samotnou. Lara už věděla, že není v ohrožení života. Dostávala
praktickou životní lekci doslova „na vlastní kůži“. Bylo to tvrdé
a bolestné učení, které se neobešlo bez zranění na rukou
a nohou. Na to rozhodně nikdy nezapomene. V tom měla Mama
Maru pravdu.
Přemýšlela o svém životě a uvědomila si temné myšlenky,
které ji v životě neustále pronásledovaly. Obraz, který jí
nastínila Mama Maru, jí utkvěl v hlavě tak jasně, jako by tam zapustil
kořeny. A snad úplně poprvé se stalo, že na ni neměla vztek, ale
naopak ji dokonce i chápala. Učení Mama Maru bylo praktické
a nutilo ji k meditaci. Přemýšlela o různých fázích svého života.
O dětství, dospívání i o období, kdy už byla dospělou mladou
ženou. Snažila se to v hlavě nějak uchopit. Chvílemi měla
pocit, jako by něco pochopila, ale vzápětí se jí všechno zamlžilo
chaotic kou změtí představ.
Vítr a písek si dál pohrávaly s jejím nehybným tělem, ale
najednou jí to bylo úplně jedno. Byla rozhodnutá pochopit
skutečný smysl své existence, dát svému životu význam. O několik
hodin později se Mama Maru vrátila a odvázala ji. Stařenka
s sebou přinesla také trochu vody a něco málo k jídlu. Lara si třela
bolavá zápěstí, protahovala zdřevěnělé tělo, rozhýbávala ztuhlé
klouby a čistila své oblečení od prachu. A přitom stařence, jež
k ní promlouvala, pozorně naslouchala:
„Pojď si sednout k tomu kamennému stolu, navečeříme se.
Vodu musíš srkat po malých doušcích, kdybys ji vypila všechnu
najednou, bylo by ti zle.“





19
Už byl večer, když se obě ženy posadily. Zatímco si Lara dál
masírovala bolavé části svého osvobozeného těla, Mama Maru
položila na kamenný stůl šátek s trvanlivým jídlem, které se
obvykle nosilo na dlouhé cesty. Mladá cizinka, konečně opět volná, se
mohla svobodně rozhlédnout po obzoru. Viděla jen kameny, holou
vyprahlou půdu a sem tam pár keřů, které jen trochu převyšovaly
jeden metr. Nikde tam nebyla voda, ale Lara si všimla, že Mama
Maru přinesla amforu s tekutinou, která její žízeň jistě zažene.
Jedly v tichosti a Lara přitom přemýšlela o tom, co jí Mama
Maru říkala. Ty samé rady, jak by měla řešit své problémy, jí dal
už před časem jeden milánský psycholog. Tehdy je vůbec
nepochopila, protože jí chyběla konkrétní zkušenost. Teď ale cítila,
že je toto učení živé, skutečné, postavené na praktickém
prožitku, který byl sice dost brutální, ale zato se jí vryl doslova nejen
do masa, ale i do paměti. Hleděla na horizont a dál naslouchala
Mama Maru:
„Když budeš myslet pozitivně, všechno dobře dopadne.
Pokud budou tvoje myšlenky pesimistické, všechno se ti bude
v životě hroutit. To je zákon života. Ty si volíš, co od existence
chceš. Když v sobě budeš střádat negativní myšlenky a myslet
poraženecky, neštěstí tě bude stále pronásledovat. Ale jen proto,
že jsi to chtěla ty.“
Lara při těch slovech trochu ztuhla a pak se ke stařence
pomalu otočila. Zkoumavě se jí podívala do očí, protože stále
ještě úplně neuvěřila tomu, co právě slyšela.
„Chceš říct, že prostřednictvím svých myšlenek můžu
ovlivnit průběh svého života?“ zeptala se trochu rozčarovaně
a úplně přitom zapomněla na příkoří uplynulého dne.
„Samozřejmě, že ano. Tvoje pozitivní nebo naopak
negativní myšlenky tě vedou dvěma různými směry a mohou tak
ovlivnit tvoji budoucí existenci. Povím ti příběh, který ti možná
pomůže lépe pochopit, jak to funguje.





20
Byla jednou jedna žena, která žila se svými dcerami
v chatrči na mořském pobřeží. Žily tam samy, daleko od rybářské
vesničky. Matka trávila čas tím, že stále hleděla na obzor
oceánu a čekala na návrat jedné loďky. Její bratři a manžel, všichni
rybáři, se jednoho dne při západu slunce vypravili na rybolov
spolu s dalšími muži z vesnice. Všechny rybářské loďky se
vrátily, ta jejich už ale nikdy zpátky nedorazila.
Žena bratry i svého muže velmi milovala, a proto stále
doufala, že se vrátí. Nechtěla připustit možnost, že mohli zemřít.
Moře nikdy nevydalo jejich těla, a tak nedokázala přestat
doufat, že se z ničeho nic znovu objeví.
Když její muž beze stopy zmizel, zůstala žena sama se třemi
malými dcerami, které potřebovala nějak uživit. Protože se
rozhodla zůstat v té odlehlé chatrči, protloukala se s nimi velmi
těžce, přestěhovat se ale nikam nechtěla. Vlastně ani pořádně
nevěděla, kam by měly jít, netoužila po tom a stále v srdci živila
naději na návrat manželovy loďky. Nepřestávala doufat. I když
uplynuly měsíce, ona stále hleděla na obzor a čekala. Časem se
z toho stal zvyk.
Když neměly co jíst, šla do přístavu a vypomáhala
drobnými pracemi rybářům, kteří se vrátili s úlovkem z moře, a oni
jí za to pokaždé dali nějaké ryby. Tak dokázala všechny hladové
krky uživit, a když bylo ryb náhodou víc, nasolila je a prodala
v některé z vesnic ve vnitrozemí. Za peníze, které vydělala,
koupila to nejnezbytnější, co s dcerami ke svému skromnému
životu potřebovaly. Nepřestávala svého muže a bratry vyhlížet,
přestože byl jejich návrat stále nepravděpodobnější, a nechtěla
se z rozpadající chatrče nikam hnout.
Roky plynuly a z dcer vyrostly mladé slečny, které se chtěly
otevřít životu, a proto se matky ptaly: ‚Proč nás držíš
připoutané k tomuto místu? Proč nemůžeme odejít do města?‘ Matka
o tom ale nechtěla ani slyšet. Už si na tento způsob života příliš





21
zvykla. A aby je umlčela a zároveň zabránila tomu, aby odešly
do města bez ní, vymyslela si historku:
‚Váš otec je velmi schopný námořník, který se plaví po světě
a hledá nové země. Bude mu trvat dlouho, než se vrátí domů.
Než odjel, uzavřel dohodu s vládci tří vzdálených ostrovů.
Podle ní se synové těchto vládců ožení s jeho dcerami. Na každém
z těchto ostrovů vyrůstá mladý muž — princ a následník
jednoho z vládců. Až dospějí, přijedou požádat o vaši ruku.‘
Obrátila se k nejstarší dceři a řekla jí: ‚Jednoho dne přijede
z jednoho z těchto ostrovů krásný a bohatý princ na zlaté lodi
a požádá mě o tvou ruku. Provdáš se za něj a odejdeš na jeho ostrov,
kde s ním budeš šťastná a budeš mít všechno, po čem toužíš.‘
Naivní a nevinná dívka uvěřila každému matčinu slovu a už
nikdy si nestěžovala. Teď i ona začala žít iluzemi a od té chvíle
upírala zrak na obzor oceánu.
Druhé dceři namluvila matka něco podobného: ‚Na
dalším ostrově žije princ, kterého osud určil pro tebe. I on je
bohatý a krásný. Jednoho dne si pro tebe přijede na stříbrné lodi
a ožení se s tebou. Musíš na něj jen trpělivě a s důvěrou čekat.
Přijede, o tom nepochybuj. Ten den nastane a ty se staneš
princeznou. Budeš nosit nádherné šaty a budeš si užívat všeho, co
dneska mít nemůžeš.‘
‚A budu šťastná...‘
‚Samozřejmě! Ten ostrov je skutečným rájem, je plný
stro mů, květin a ptáků, kteří ve dne v noci nádherně zpívají.
Budeš une šená. Najdeš tam všechno, po čem toužíš.‘
I druhá dcera se nechala ukonejšit báchorkou o princi
z pohádky a už si nikdy nestěžovala. Stejně jako její starší sestra, i ona
začala na mořském břehu čekat na příchod svého vyvoleného.
Stejně sladce jako k prvním dvěma dcerám promlouvala
matka i k nejmladší dceři a snažila se jí vnuknout naději na lepší
budoucnost.





22
‚Tvůj snoubenec přijede z korálového ostrova na krásné
měděné lodi. Odveze tě na nejvzdálenější, ale také nejkrásnější
ostrov ze všech. Budeš tam žít v korálovém paláci plném
smaragdů, s nádhernými balkony a obrovskými okny s bohatými
závěsy. Budeš tam nesmírně šťastná a budeš si pochutnávat na
nejlahodnějších delikatesách, jaké na zemi existují.‘
Během mnoha let naplněných čekáním proplulo kolem
velké množství lodí, žádná z nich ale k jejich pláži nezamířila.
Jednoho dne, kdy všechny tři hleděly k obzoru jako obvykle,
spatřily najednou loď se zlatými, stříbrnými a měděnými
nápisy, která se na vlnách nebezpečně houpala a mířila přímo
k jejich chatrči.
‚Podívejte,‘ zvolala nejstarší dívka a vyskočila radostí.
‚Konečně je tady! To je loď mého vyvoleného, který si pro mne přijíždí.‘
Druhá dcera ale trochu závistivě odsekla: ‚Mýlíš se,
sestřičko, ten si jede pro mne.‘
Třetí dcera nic neřekla a jen loď mlčky pozorovala. Starší
dvě dcery se pustily do hádky, pro kterou z nich loď přijíždí.
Zatímco se dohadovaly, uviděly, jak loď zamířila k útesům, narazila
do nich a roztříštila se na kusy. Muž, který byl na palubě, spadl
do moře a začal se topit.
Dvě starší sestry pokračovaly v hádce a vůbec je nenapadlo,
že by mu měly pomoci. Jen ta nejmladší si uvědomila, v jakém
nebezpečí se muž ocitl, a ihned se vrhla do vody. Rychle plavala
směrem k němu a nasadila vlastní život, aby ho zachránila
a pomohla mu dostat se ke břehu. Trosečník tam zůstal v bezvědomí
ležet a vypadal, jako by spal. Na sobě měl roztrhané šaty a byl
zraněný v obličeji.
Starší sestry k němu přišly blíž a spatřily zemdleného muže
v zuboženém stavu.
‚To je jen obyčejný trosečník!‘ řekla povýšeně ta nejstarší.
‚To není můj vyvolený. Je oblečený jako nějaký chudák.‘





23
‚No, můj princ to tedy taky není,‘ řekla opovržlivě mladší
dcera.
Nejmladší dcera řeči svých sester neposlouchala a dělala
si o zdravotní stav muže, který ležel v písku, velké starosti.
Zůstala tam s ním, vyčistila mu rány a ovázala hlavu. Pak došla
pro vodu, a když se probral ze mdlob, dala mu napít. Dávala na
něj pozor, kontrolovala jeho zranění a postupně k němu začala
cítit sympatie. Když se muž dokázal postavit na nohy a měl dost
síly k chůzi, dovedla ho do chatrče, ve které žily.
Matka tam v  té chvíli nebyla. Šla do přístavu pracovat.
Všechny tři dcery muži vyprávěly o svých vyvolených, kteří si
pro ně připlují na lodi ze vzdálených ostrovů. Když se matka při
západu slunce vrátila, našla své dcery ve společnosti neznámého
muže. Pochopila, že s ním strávily mnoho hodin. Zděšená žena
ho vyvedla ven z chatrče.
‚Proč jsi tady, odkud přicházíš a co od nás chceš?‘ zeptala
se ho popuzeně a zranění ani roztrhaných šatů mladého
trosečníka si vůbec nevšímala.
‚Bouřka zahnala moji loď až do těchto končin a ztroskotal
jsem u vašich břehů. Jedna ze tvých dcer mi zachránila život,‘
odpověděl. ‚Když jsme na tebe čekali, poslouchal jsem
překvapeně jejich podivné příběhy. Vyprávěly mi o bohatých mužích,
kteří přijedou ze vzdálených ostrovů a ožení se s nimi. Já jsem
moře proplul křížem krážem a navštívil jsem mnoho zdejších
ostrovů. Většina z nich je úplně opuštěná a rozhodně na nich
nežije žádný bohatý princ. Žijí na nich jen mořští ptáci. Proč
jim takhle lžeš?‘
‚Mám pro to své důvody a tobě do toho nic není... Co jsi
jim vůbec řekl?!‘
‚Že jsem jedním z těch ženichů.‘
‚Jsi lhář!‘ zvolala zoufalá matka. ‚Snad ti některá z nich
neuvěřila?‘





24
‚Dvě nejstarší mi řekly, že jejich vyvolený nejsem. Nejmladší
se mi podívala do očí, řekla mi, že se jí líbím a že bych mohl být
jejím ženichem.‘
‚Řeknu jí, že nejsi mužem, na kterého čeká,‘ pohrozila mu
a chystala se přivolat nejmladší dceru.
Mladík si byl velmi dobře vědom, čeho chce dosáhnout,
protože se do dívky zamiloval a chtěl si ji vzít, a proto řekl:
‚Mám pro tebe návrh. Vyslechni mě. Neřeknu nic tvým
zbývajícím dvěma dcerám, když mi dovolíš, abych si vzal tu
nejmladší. Ostatně jsem rybář a umím vzít za práci. Mám dvě
loďky a tvoje dcera se mi opravdu líbí. Chci si ji vzít a slibuju ti,
že ji učiním šťastnou.‘
Matka nevěděla, co na to odpovědět. Pravdy se bála. A tak
se nejmladší dcery zeptala, co si o tom neznámém muži myslí
a jestli si ho chce vzít. Dívka odpověděla:
‚Matko, já už nechci čekat a pořád jen doufat. Tento muž
se mi líbí, miluju ho a ráda si ho vezmu za muže.‘
I když matka nechtěla nechat dívku odjet, tváří v tvář její
rozhodnosti nemohla jinak, než jí dát k sňatku své svolení.
Několik dní nato se konala svatba a mladá dvojice odplula do
ženichovy vlasti.
Zbylé sestry i nadále čekaly na své ženichy a zůstaly po boku
své matky, dokud nezemřela. Po celý čas žily ve své iluzi. V každé
volné chvíli vystoupily nahoru na útes a sledovaly, jestli se na
horizontu už konečně neobjeví jejich princové.
Už byly z toho věčného čekání unavené a starší dcera
prohlásila: ‚Když naši vyvolení dosud nepřijeli, asi bychom je měly
jet hledat.‘
‚A jak za nimi chceš jet?‘
Znepokojeně se na sebe podívaly. Obě už byly staré a měly
málo sil. Jejich plané naděje je provázely po celý život. Teď ale
pochopily, že už nemohou déle čekat, protože čas plyne velmi rychle.





25
‚Určitě na nás čekají,‘ řekla jedna z nich, aby dodala odvahu
sestře i sama sobě. ‚Musíme najít někoho, kdo nás za nimi
odveze,‘ dodala ta starší.
‚Souhlasím, není na co čekat. Pojedeme je hledat,‘
odpověděla mladší dcera.
A tak obě ženy začaly intenzivně toužit po cestě na
vzdálené ostrovy, aby se jejich sny konečně mohly proměnit ve
skutečnost. Zanedlouho se objevila nedaleko mořského břehu stará
loď, která tudy často projížděla už mnoho let. Obě ženy zvedly
ruce a začaly na ni mávat a gestikulovat, že by chtěly
nastoupit na palubu.
Když loď připlula ještě blíž, spatřily kormidelníka, který ji
řídil. Byl to starý rybář v šedém oblečení a jeho obličej bylo sotva
vidět. Navzdory silnému protivětru se mu podařilo připlout ke
břehu. Když ženy nastoupily a loď se vzdálila od břehu, měly
z moře dobrý výhled na místo s téměř rozpadlou chatrčí, kde
strávily tolik dlouhých let, a jen nevěřícně kroutily hlavou: Jak
dlouho mohly takhle žít? Už dávno měly jet své ženichy hledat,
když si tak dávali na čas.
Sestry rybáři vysvětlily, kam mají namířeno. Věděly, že
ostro vy, které hledají, jsou hodně daleko. Loď plula pomalu,
protože byla moc stará a probíjela se vlnami jen velmi těžce.
Sedmý den plavby rychle uplynul a vystřídala ho noc.
Měsíc byl v úplňku a díky jeho svitu bylo náhle možné na obzoru
roze znat obrysy ostrovů. Jak se k nim loď přibližovala, viděly
sestry stále více detailů. Na prvním ostrově se tyčilo k nebi mnoho
strmých skal.
Starší z dcer pronesla: ‚To bude jistě můj ostrov, drahá
sestřičko. Ale nikde nevidím svého ženicha...‘
‚Je tam uprostřed ostrova a čeká na tebe,‘ řekl jí rybář
a ukázal na nehybný stín. Jak se přibližovali k ostrovu, začala k nebi
vzlé távat hejna mořských ptáků. Stařec si pohladil dlouhé vousy:





26
‚Tam je tvůj ženich. Vystup,‘ nakázal starší sestře rybář
a pomohl jí vystoupit na molo. ‚Tohle přece nemůže být ostrov
mých snů,‘ zvolala žena, když udělala prvních pár kroků po břehu.
‚Nechtěla jsi snad být celý život ostrovní královnou? Dnes
se staneš nevěstou krále pelikánů,‘ pronesl stařec.
V tom okamžiku se žena proměnila v pelikána, který
zamával křídly a vzlétl. Ve vzduchu se k němu připojil další pelikán
a společně odletěli.
Pak loď popojela k sousednímu ostrovu. Tam nechal muž
vystoupit druhou sestru a řekl: ‚Tohle je ostrov, po kterém jsi
ta k tou ži la.‘
‚Kde je můj ženich? Nikde ho nevidím...,‘ odpověděla žena
hlasem plným obav.
‚Je to ten stříbrný mořský pták, který stojí támhle v písku.‘
V té chvíli se žena proměnila v podobného ptáka, jako stál
na pláži, a společně vzlétli k nebi.
Kdyby si sestry před vstupem na loď bývaly přečetly, jak se
jmenuje, zjistily by, že nese název: Zklamání.
Ještě dnes, když se staří rybáři potkávají večer na pláži,
vyprávějí si o přízraku lodi, která míří za úplňkové noci s oběma
ženami na palubě ke vzdáleným ostrovům. Pak je slyšet pláč
a lidské hlasy.“
Když kurandera dovyprávěla, na chvíli se odmlčela a potom Laře
řekla: „Tenhle příběh se hodně podobá tvému životu.
Přemýšlej a srovnávej každý detail se situacemi, které prožíváš ve svém
životě. Uvidíš, že zjistíš, že musíš změnit způsob svého myšlení
i konání. Tahle pohádka tě může mnohému naučit. Za prvé to,
že marné naděje tě mohou uvěznit na nějakém místě, v nějaké
konkrétní situaci nebo v práci jako v pasti. Člověku v takovém
případě hrozí, že se z jeho chování stane zvyk, kvůli kterému
bude jeho život monotónní a nešťastný.





27
Za druhé: Nesmíš v sobě živit plané naděje. Žena, jejíž
manžel odejde a ona stále doufá, že si to jednoho dne rozmyslí a vrátí
se k ní, na něm chce být závislá. A pokud věří tomu, že když se
k ní vrátí, bude všechno jako dřív, žije v jedné velké iluzi. Ale
úplně nejnezodpovědnější je to, když necháváme čas, aby
vyřešil naše problémy za nás.“
„Chceš tím říct, že mám přestat doufat, že se ke mně můj
manžel vrátí?“ zeptala se Lara znepokojeně.
„Jeho případný návrat závisí na spoustě okolností: na tom,
co si o tobě myslí, na jeho citech a potřebách. A co ty? Co děláš
pro to, aby se k tobě vrátil?“
„Proto jsem přece tady. Abych se naučila, jak získat zpátky
jeho lá sku.“
„Říkáš to proto, že mu chceš dál sloužit a potřebuješ na něm
být závislá. Tak se nikdy neposuneš dál. Každý má svůj život ve
vlastních rukou a je strůjcem svého vlastního osudu. Proto je
třeba přestat živit marné naděje a stavět vzdušné zámky. Iluze
nás mohou zničit. Buď realistka! Žij přítomností. S nadějí
a důvěrou v budoucnost, ale bez falešných iluzí. Tak můžeš pracovat
na tom, aby byly tvé zítřky lepší.“
„A co mám dělat pro to, abych se to naučila?“
„Přestaň na něm být závislá, přestaň sebou nechávat
manipulovat! Nepřijímej slepě všechno, co říkají ostatní. Přemýšlej,
porovnávej, uvažuj. Buď pozorovatelkou života, nežij jen sny jako
starší sestry z mého příběhu. Inspiruj se nejmladší dcerou.
Nevěřila úplně všemu, co jí matka říkala, a nesdílela ani velkolepé
sny svých sester. Uměla proto přijmout muže, kterého před ni
osud postavil. Dokázala žít život bez příliš velkých iluzí a s
nohama pevně na zemi. Schopnost konat lze vypozorovat u lidí,
kteří nežijí jen v říši snů, falešných iluzí a příliš bujné fantazie,
ale dokážou žít tady a teď. Měj vždycky na paměti, že v setkání
ženy a muže je pokaždé cosi fascinujícího a záhadného. Je v něm





28
ukrytá jakási alchymie života. Je příslibem cesty, která je záro -
veň příjemná i bolestná a člověka na ní čeká mnoho zkušeností,
setkání, závislostí, tužeb, ale i rozchodů, které se podepíší na
jeho du ši.“
„Já svého muže nechci ztratit. Celou svojí duší doufám, že
se mi podaří získat ho zpátky, proto jsem tady.“
„No, aspoň něco děláš pro to, aby se tvoje situace opuštěné
ženy změnila. Sny, pokud za nimi nenásleduje ihned nějaká
konkrétní akce, mohou způsobit, že jednoho dne se probudíš do
velmi smutné reality. Ve chvíli, kdy začneš činy odkládat, nutně
se dostaví zklamání.“
„Nevím, jak vysokou cenu budu muset životu zaplatit,
abych svůj problém vyřešila, ale jsem připravená bojovat, abych
svého cíle dosáhla.“
„Každý z nás dává svému životu nějakou hodnotu. Žádej
málo a dostaneš málo. Žádej hodně a hodně také dostaneš. Proto
se nauč dát sama sobě správnou hodnotu a nepodceňuj se.“
Zatímco Mama Maru vyprávěla příběh a doplňovala ho
svými poznámkami, ušly obě ženy společně pěkný kus cesty
a dorazily k chýši, která byla schovaná za kopcem. Když došly
ke dveřím, byla už skoro tma. Než Lara do skromného stavení
vstoupila, podívala se na chvíli na nebe. Osvětlovaly ho tisíce
malých světýlek, které jako by mlčky říkaly, že každý z nás má
svoji hvězdu naděje, pro kterou má smysl žít. Ale šťastný
a naplněný život si utváříme sami tím, jak kráčíme po zemi, a také
svými konkrétními činy.





2.
když lásk a odchází
29
Lara se probudila a její pozornost upoutalo světlo probouzejí -
cího se dne, pronikající do místnosti úzkým oknem skromného
obydlí, které jí a Mama Maru poskytlo přístřeší na tuto noc.
Znepokojeně vykoukla ven. Nebe, zatažené šedými mraky, bylo
příslibem chladného a pochmurného rána. Bylo tedy jasné, že
příjemného východu slunce si dneska neužije. Rozhodla se proto
zůstat ještě chvíli v posteli. Probudila se velmi brzy, její hodinky
ukazovaly 5.20. Navzdory náročné zkoušce, kterou prošla
předcházejícího dne, se necítila unavená a ani její tělo nebylo nijak
rozbolavělé. Byla však hluboce pohroužená do svých myšlenek.
V uplynulých týdnech prošla mnoha zkouškami a to byl důvod,
proč nedokázala poslední dobou příliš dlouho spát. Ráda by
bývala vyrazila na časnou ranní procházku, ale v deprimující
atmo sféře ponurého rána ji veškerá chuť přešla.
Od chvíle, co přijela do Peru, uplynulo mnoho dní a ona
tam teď ležela v opuštěné chatrči daleko od civilizace, uprostřed





30
pouště, na jedné z andských náhorních planin regionu Puno.
Před očima jí běžel film o tom, jak celé toto její dobrodružství
začalo.
Kolo událostí se roztočilo tím, že ji opustil manžel. Stalo
se to před několika měsíci. Gianni odešel z domova kvůli jiné
ženě, poté co se s Larou večer miloval, a své rozhodnutí nijak
nezdůvodnil. Nejbolestnější scény jejího života se jí promítaly
v mysli jako na filmovém plátně.
Když se onoho rána probudila, všimla si okamžitě něčeho
zvláštního. Na dveřích ložnice spatřila dopis přilepený
izolepou. Gianni? Okamžitě vstala a otevřela ho. V obálce našla list
papíru, a když začala číst první řádky, připadalo jí to vzhledem
k povaze jejího manžela jako hodně špatný vtip, navíc ještě dost
ne obvyklý. A obsah dopisu už vůbec nešel dohromady s právě
pro milovaným večerem, během kterého k ní byl tak pozorný
a milý. Takový vzkaz skutečně nečekala. Nevěřícně zírala na
do pis a ne mohla uvěřit, že by mohl být myšlen vážně. Pomalu
řádky pro čítala a cítila, jak se její srdce tříští na tisíce malých
kousků a hrdlo se jí úplně stáhlo úzkostí. Jako by celá její bytost
explo do vala, měla v sobě jen jeden velký zmatek.
Bylo to jako blesk z čistého nebe. Okamžitě vyrazila do
kuchyně. Všechno tam bylo v naprostém pořádku, což znamenalo,
že její manžel nesnídal. Přešla do jídelny, ale ani tam neviděla
nic, co by jí poskytlo nějakou informaci. Vrátila se do ložnice
pro župan a napadlo ji otevřít Gianniho skříň, kde na ni čekalo
další překvapení. Většina jeho oblečení zmizela! Krčilo se tam
osamoceně jen pár kousků, které téměř nenosil.
Stála tam jako opařená. Po chvíli jako ve snách zamířila
do pokoje, který její manžel používal jako pracovnu. Na
psacím stole byly poházené knihy a papíry. Zběžný pohled stačil
k tomu, aby se její neblahé tušení potvrdilo. Zmizel jeho laptop,
všechny kreditní karty, příruční zavazadlo a také všechny rámečky





31
s foto grafiemi, které obvykle stávaly vedle telefonu. Byly součástí
jeho vnitřního světa. Fotky jeho matky, bratrů a přátel.
V tu chvíli Lara pochopila, že její manžel skutečně odešel.
Obavy, které se každá zamilovaná žena snaží zaplašit někam
do temného kouta své duše, se naplnily: Její partner ji
zčistajasna opustil.
Nejdřív tam zůstala stát celá zkamenělá. Nemohla se
pohnout a vůbec nic necítila. Po chvíli zasáhla její tělo silná vlna
bolesti, zoufale se rozplakala. Z hrdla se jí draly bolestné vzlyky.
Dlouho se utápěla v slzách. Pak vyšla nepřítomně z domu téměř
jako náměsíčná. Snažila se uklidnit a utřídit si myšlenky v hlavě.
Vyšla za dům do zahrady plné stromů a květin. Byl nádherný
den, slunce už stálo vysoko na nebi a teplý vzduch plný vůní by
ji za normálních okolností naplnil radostí. Ale ne teď, kdy tu
krásu kolem téměř nevnímala. Její oči hypnotizovaly zem a duši
měla plnou bolesti. Gianni, muž jejích snů, nejideálnější partner,
jakého si kdy mohla přát, odešel z domova a opustil ji. Mysl jí
začala neodbytně nahlodávat sžíravá myšlenka:
„Co budu dělat? Co v našem manželství nefungovalo?“
Cítila se úplně prázdná. Nedokázala se soustředit, mysl
ji vůbec neposlouchala. Celé tělo se jí jemně chvělo a chvílemi
v něm silně zaškubalo. Nevěděla, jak dlouho tam stála. Trochu
procitla ve chvíli, kdy ji začal sluneční žár spalovat a donutil ji
vyhledat stín. Přesunula se pod strom a v ruce nepřestávala
nervózně žmoulat dopis od manžela.
Pročítala jeho řádky znovu a znovu a cítila, jak v ní narůstá
zlost a zcela ji pohlcuje. Kdyby tu teď stál, s velkou chutí by do
něj začala zuřivě bušit pěstmi. Aby svůj vztek aspoň trochu
vybila, kopla alespoň do židle.
Toho dne se probudila později než obvykle, protože měla
volno. Těšila se, že si užije klidného dne a vůbec si nemyslela,
že jí hned po ránu takhle zhořkne. Zhluboka se nadechla a nová





32
vlna bolesti přehlušila vztek, který s ní ještě před malou chvílí
cloumal. Její oči se znovu proměnily v jezera slz.
Ani si nevybavovala, kdy byla naposledy v takovém stavu.
Dlouho neplakala. Vždycky se snažila čelit složitým situacím
důstojně a pokud možno s úsměvem. Skoro si myslela, že
neexistuje situace, která by ji donutila k pláči. Byl to velký omyl.
Najednou pochopila, jak jeden velký úder dokáže prolomit
hráz, kterou si v průběhu dlouhých let v sobě vystavěla proto,
aby chránila svoji duši před bolestí. Vždycky jí vštěpovali, že pláč
je známkou slabosti, a ona chtěla celému světu ukázat, že je silná.
Teď ale neměla žádné svědky a to jí dovolilo popustit uzdu
zoufalství, kterého byla po okraj plná. Utrpení se z ní vyvalilo
ven ve směsici bezútěšných vzlyků a nářku, vyjadřujícího
intenzivní bolest. Plakala až do úplného vyčerpání.
V předcházejících dnech zažila se svým manželem
nezapomenutelně krásné chvíle. Na první pohled vypadali jako šťastný,
zamilovaný pár. On ji stále objímal kolem ramen a ona
nacházela slastné a bezpečné útočiště na jeho hrudi. Jednou dokonce
rozpustile tancovala na jeho pracovním stole a on se smál
a povzbuzoval ji tleskáním do rytmu. Poslední víkend si spolu vyšli
na procházku a laškovali spolu jako bezstarostné děti. Myslela
si, že jejich láska je věčná.
Během jediné chvíle bylo všechno to štěstí a jistota pryč.
Jako když kámen udeří do okna a roztříští ho na tisíc střepů. Po
pěti letech zamilovanosti a deseti letech manželství je konec.
Jejich manželství připadalo všem jejich přátelům dokonalé
a příkladné. Ona teď ale držela v rukou Gainniho dopis a v něm stála
velmi strohá slova: „Laro, odcházím, už nemůžu dál. Nehledej
mě, v příštích dnech se s tebou spojím. Už tě nemiluju. Je konec.“
Takhle nečekaně skončila láska, která vypadala jako
vystřižená ze žurnálu. Byli pořád usměvaví a plní optimismu, stále
samý žert, kdykoliv ochotní naslouchat problémům druhých





33
a připravení poskytnout jim radu. Slibovali si věčnou lásku, kte -
rou rozdělí až smrt. Měli doma vystavenou fotografii ze dne, kdy
se poznali. Laře bylo dvacet a Gianimu o sedm let víc. Tvořili
spolu pohádkový pár. On byl velmi atraktivní a ona ztělesňovala
krásu v plném rozpuku. Dospěli spolu. Ona už dávno nebyla ta
mladá dívka s uhrančivýma očima a pružnou vypnutou pletí,
z jejíž krásy se mužům točila hlava, a ani on už nebyl tím
oslnivým, svůdným nápadníkem, jehož srdce s uspokojením dobyla.
Gianni měl dnes kouzlo zralého muže a ona se také
proměnila v dospělou ženu. V obličeji měla sem tam nějakou vrásku,
především v oblasti očí, ale byla stále ještě krásná. Její tělo
ztratilo trochu pružnosti, i když se občasným sportem udržovala
ve formě.
Fotografie teď vypadala spíše jako krutý žert osudu. Po
patnácti zamilovaných letech se Gianni zčistajasna rozhodl
odejít z Lařina života. Byl to jasný důkaz toho, že žena si nikdy
nemůže být jistá tím, že ví, co se jejímu muži honí hlavou. Vůbec
nedokázala pochopit, proč ji manžel ze dne na den opustil. Pro
oznámení překvapivého rozhodnutí si vystačil s několika
strohými řádky.
Už nemohla snést stoupající venkovní teplotu, a tak se
přesunula do příjemně chladné haly domu. Oči měla stále ještě plné
slz. Sesunula se bezvládně na gauč. Kdyby ji někdo pozoroval,
hned by poznal, že se jí stalo něco hrozného. Ještě včera byly
její zelené oči jiskrné a pohled přímý. Ve výrazu dokonale
nalíčené tváře se smyslnými plnými ústy nikdy nechyběl
optimismus a blonďaté pěstěné vlasy s perfektním střihem měla vždy
upravené. Vždy vystupovala sebevědomě. To vše teď vystřídal
bolestný výraz v opuchlé tváři, uslzené, červené oči, křečovitě
sevřené rty a rozcuchané vlasy.
Lara byla naprosto zničená. Gianniho nečekaný úder ji
překvapil a zastihl naprosto nepřipravenou. Byl to přímý zásah do





34
srdce a způsobil v něm velkou ránu. Cítila se naprosto zlomená,
zoufalá, paralyzovaná bolestí... v hlavě jeden velký chaos.
První moment překvapení už začínal ustupovat, a tak se
znovu pokusila utřídit si myšlenky. Snažila se vybavit si
podrobnosti událostí předchozího dne. Něžné doteky, objetí,
polibky, milování... Teď, když se víc soustředila, uvědomila si, že
v chování jejího manžela a ve způsobu, jakým ji líbal, bylo něco
násilného.
Myslela si, že to způsobil stres z práce, Gianni měl
neustále nějaká pracovní jednání a jako zástupce firmy byl často na
cestách. Myslela si, že lehký chlad, který z jeho chování cítila,
v následujících dnech vymizí, dohodli se, že si brzy vezmou pár
dní volna, aby si oba od frenetického pracovního tempa trochu
odpočinuli.
Včera večer se vrátila z práce pozdě, ale i když byla unavená,
podvolila se Gianniho přání milovat se. Šla za ním do ložnice,
kde už na ni čekal a během chvil vzájemné intimity se snažila
být něžná a vstřícná. V jedné chvíli se nechala vášní zcela
strhnout a splynula s Giannim v jediném velkém objetí.
Potom Lara připravila večeři. Najedli se v tichosti. Umyla
nádobí a poklidila kuchyň, zatímco Gianni si četl noviny. Pak
si šla lehnout. Nešel s ní a řekl, že se bude ještě dívat na televizi.
Byla úplně mrtvá únavou, a tak téměř ihned usnula
tvrdým a hlubokým spánkem a ani si nevšimla, kdy Gianni přišel
do postele.
Když se ráno vzbudila, Gianni už vedle ní neležel.
Podívala se na budík, a když zjistila, kolik je hodin, bylo jí jasné,
že už je v práci. Určitě ji nechtěl budit, a tak ohleduplně vstal
v úplné tichosti. Nebyl zvyklý snídat, ale vždycky si ráno vařil
kávu. Pokud ještě spala, probouzel ji potom lehkým polibkem.
Dneska nic z toho neudělal. Místo toho našla jeho dopis. Ptala
se sama sebe:





35
„Jak si mohl sbalit všechny svoje věci a neprobudit mě? Jak
to, že jsem vůbec nic neslyšela?“
A pak si vzpomněla, že včera zahlédla vedle Gianniho stolu
dva kufry. Nevěnovala jim žádnou zvláštní pozornost, protože
Gianni je používal na dlouhé pracovní cesty, které trvaly
někdy i dva týdny. Až teď jí to došlo. Už byly určitě plné oblečení
ze skříní. Další věci, které si chtěl odnést z pracovny, sbalil až
následně.
Způsob, jakým to provedl, jí přišel opravdu podlý a sprostý.
Popadla vázu z muránského skla a mrštila s ní o protější zeď.
Váza se samozřejmě rozbila na spoustu střepů. Bylo jí v tu chvíli
úplně ukradené, jak byla drahá.
Tím, že dala průchod své zlosti, si trochu ulevila od bolesti
a na chvíli se uklidnila. Musí se k té situaci nějak postavit.
Hlavou se jí honila spousta myšlenek a snažila se najít pro chování
manžela nějaké vysvětlení a snad i nějakou omluvu.
„Je to moje vina. Nedala jsem mu všechno, co potřeboval.
Občas jsem se ho dotkla nějakou svou poznámkou a ne vždycky
jsem měla náladu se s ním milovat. Možná jsem se také mohla
víc věnovat domácnosti.“
Pak její mysl zaplavila spousta otázek: Proč odešel tak
najednou? Je v tom jiná žena? Měl snad nějaké problémy, o kterých
nevěděla? Odpovědi nepřicházely, a tak začala přemýšlet o tom,
co bude dělat. Má čekat, až jí zavolá, nebo by za ním měla raději
jít do práce a chtít po něm nějaké vysvětlení?
Nevěděla, co má dělat. Gianni ji opustil a ona zůstala sama
v domě, který navíc nepatřil pouze jí. Koupili ho spolu napůl.
Dům měl skvělou polohu v rezidenční čtvrti uprostřed zeleně
a měl dokonce svůj vlastní bazén. Zahrada byla obehnaná
vysokou zdí a půvab jí dodávala nejen záplava květin, ale i vzrostlé
stromy. Koupili si luxusní dům záměrně právě tam, protože si
chtěli společně užívat života. Jak moc si ho ale ve skutečnosti





36
užívali? Těch několik málo příkladů, kdy si vyšli na procházku
uličkami své čtvrti, se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Dřeli
jako dva zoufalci, aby splatili vysokou hypotéku na tak drahý
dům co nejdříve.
Lara si nalila skleničku tvrdého alkoholu na kuráž
a hodila do ní pár kostek ledu. Potřebovala se dát dohromady
a začít jednat. Potila se po celém těle, ale bylo to spíš stresem než
z letního vedra. Rozhodla se, že si půjde zaplavat. Došla
k bazénu a svlékla se. Nechtělo se jí chodit pro plavky a řekla si, že
přece může klidně plavat i nahá. Tak jako tak ji nikdo nemohl
vidět. Vysoké zdi ji před všemi případnými indiskrétními
pohledy spolehlivě chránily. Skočila do bazénu, voda ji okamžitě
osvěžila. Začala rozrá


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.