načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hádej, můžeš jednou - Kateřina Castañeda

Hádej, můžeš jednou

Elektronická kniha: Hádej, můžeš jednou
Autor:

Soubor povídek Hádej, můžeš jednou je debutem mladé české autorky, která svou pozornost soustřeďuje na zdánlivě obyčejné lidské osudy – rozvedená žena s dcerou, zadlužený mladý ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 188
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0387-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Soubor povídek Hádej, můžeš jednou je debutem mladé české autorky, která svou pozornost soustřeďuje na zdánlivě obyčejné lidské osudy – rozvedená žena s dcerou, zadlužený mladý muž, stárnoucí modelka, nespokojená novomanželka, osamělá samoživitelka, záletník, v kolektivu ­neoblíbená dívka nebo svobodná učitelka toužící po lepším životě. Spojnicí všech povídek je nespokojenost s vlastním životem a neschopnost vyrovnat se s tím, co přináší. Proto si s některými osud více či méně pohraje, zavede je na scestí i do záhadných a neuvěřitelných situací. Své dobře vypointované příběhy vypráví autorka s nadhledem a humornou nadsázkou, ale nevyhýbá se ani vážnějším či tragičtějším momentům lidského života.      Kateřina Castañeda (nar. 1982) vystudovala španělštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, věnuje se překládání, mj. filmů a dokumentů, a je spoluautorkou desítek scénářů k televizním pořadům. Psát začala již v útlém věku, kdy vyrůstala obklopená knihami, později své povídky uveřejňovala na literárních serverech. Žije v Praze, je vdaná a má malého syna.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

e

dice

A

S

T R

A


3

Kateřina Castañeda

Hádej, můžeš jednou

PROSTOR


4


5

PROSTOR | PR aha | 2018

kateřina castañeda

hádej, můžeš jednou


6

© Kateřina Castañeda, 2018

© PROSTOR, 2018

Cover picture © shutterstock/isifa, 2018

ISBN 9788072603879


7

Říká se, že nejlepší příběhy píše sám život.

Dlouho jsem hledala námět pro své povídky,

až mi došlo, že stačí více naslouchat lidem

kolem sebe. Přimíchala jsem trochu fikce

(protože bez fantazie to nikdy není ono),

humoru a nadsázky, a zrodily se povídky,

které právě držíte v ruce. Příběhy ze života,

o obyčejných lidech, zkrátka příběhy, které se

mohly stát vám nebo vašim blízkým. Věřím,

že se při jejich čtení pobavíte, zastavíte,

zamyslíte...


8


9

PLYŠOVÝ MEDVĚD

Napadlo vás někdy, že i hračky mají duši?

Povídka se špetkou tajemna o tom, žeodpoutat se od minulosti není vůbec jednoduché.

To jsi teda dopadla, ve čtyřiceti začínat odnuly, našeptává mi mé druhé já, když překračuji

práh skromně zařízené třicetimetrové garsonky.

No a co, nejsem jediná, odseknu v duchu.Brácha přece vyletěl z rodného hnízda až vpětatřiceti. a moje nejlepší kamarádka, věčnástudentka, stála na startovní čáře dokonce o dva roky později.

Unikl ti malý detail, posmívá se mé alter ego. Ty začínáš od nuly už podruhý, milá zlatá!!!

V bytě není skoro nic, jen kuchyňská linka, gauč a válenda, oddělená japonskou stěnou. Tmavý, depresivní příbytek, ve kterém mě už nic převratného nečeká.

„Jak sama vidíte, paní Zdeno, byt je úžasně slunný,“ duje do mě realitní makléřka. „Kuchyň má vestavěné spotřebiče, v koupelně je nová pračka...“

Čert vem pračku, hlavním důvodem, proč jsem si dnešní prohlídku sjednala, byl šíleně laciný nájem.

Možná až podezřele laciný.

Novostavba 1+kk v Čakovicích, za pět tisíc včetně poplatků, co z toho majitel může mít? Možná tu člověku budou otravovat životnesnesitelní sousedé, nebo tu každou noc vyje pes, případně za zdí nonstop řve kojenec, co já vím. To bych radostí zrovna neskákala, já už mám probdělé noci dávno za sebou.

ať si tohle privilegium hezky užije ten zrádce a jeho o dvacet let mladší sexbomba!

„Proč je vlastně nájem tak nízký?“ obrátím se na makléřku a ta si nervózně posune brýle ke kořeni nosu.

„Třeba tady někdo zaklepal bačkorama azjevuje se tu jeho přízrak,“ ozve se mojepubertální dceruška a znuděně vyfoukne obrovskou bublinu z Pedra. Prasknutí růžové hmotyzazní mezi holými stěnami jako výstřel z děla. Už jsem si na její rádoby vtipné hlášky zvykla, i na ten extravagantní účes v barvě retro žvýkačky z Lidlu.

Zachovej klid, za pár týdnů se tenhle úletsmyje, opakovala jsem si v duchu, když přišla domů s křiklavým přelivem po vzoru Katy Perry. a s pokorou jsem si pomyslela: Bouchni šampaňský, taky se mohla zhlédnout ve Vladimíru Franzovi.

Makléřka zvážní. „Vy se bojíte duchů, slečno?“

Sabině zamrzne úsměv na tváři a střelí po mně vyděšeným pohledem. „No počkat, mami, jestli tu straší, tak mě sem nedostaneš anipárem volů.“

Přestože si nedávno s dospěláckým výrazem vyzvedla občanku, pořád je to duší bázlivé dítě.

„Paní si dělala legraci,“ zakročím rychle, když vidím, jak Sabča nezdravě bledne. „Nesmíštaky všemu věřit.“

Sabině se viditelně uleví a zacloumá mi paží. „Tak bereš to, nebo ne? Mě už to nebaví, furt courat po prohlídkách.“

Makléřka se okamžitě chytí. „Nerozmýšlejte se dlouho. Mám ještě další tři zájemce, čekají jen, jak se rozhodnete.“

Za normálních okolností bych se téhleotřepané fintě na klienty vysmála, ale za ten pakatel měsíčně jí nával čekatelů i věřím.

„Dobře, připravte mi smlouvu,“ povzdychnu si odevzdaně a makléřka se začne zběsilepřehrabovat v kabelce.

Budu si tu muset zvyknout, drmolím mezizuby jako šaman své zaříkávadlo. Budeme si tu

muset zvyknout!

Poodhrnu záclonu a vyjdu na balkon. hm, tak tady se nebudu moct ani vyvalit v plavkách. Je to jedna dlouhá lodžie přepůlená deskou zmléčného skla, druhá část patří k vedlejšímu bytu. Předěl je jen na efekt, chlápka, který sedí za stolkem a nehnutě se kochá přírodou, mám jak na dlani. Docela ucházející čtyřicátník spěknými vlnitými vlasy.

„Dobrý den,“ pípnu nesměle a on si měkrátce přeměří a něco zabrblá.

Na první dojem žádný sympaťák, ale co,kamarádit se tu s nikým nemusím a rozhodněnečekám, že novou lásku najdu hned za touhle milimetrovou zdí.

Opřu se lokty o zábradlí. Páni, to je výhled!Osmé patro, pode mnou dětské hřiště a za nímhustý les a malebný rybníček. Ideální místo navečerní procházky. Staleté stromy nebudou mými vzlyky a posmrkáváním nijak pohoršeny, ty už zažily horší věci než rozvod jedné nešťastnice.

Okouzlena romantickou scenerií zahalekám do bytu: „Sabčo, pojď se na něco kouknout!“

Dceruška výjimečně uposlechne a s otráveným výrazem přijde za mnou.

„Nezapomeň slušně pozdravit,“ nabádám ji šeptem.

Sabča se nechápavě rozhlédne. „a koho jako?“

Nakloním se přes ozdobné sklo, protivazmizel jak pára nad hrncem.

„Toho souseda odvedle,“ vysvětlím zmateně. „Ještě před chvilkou tam seděl.“

Sabča mi věnuje soucitný pohled. „Nejspíš ti šplouchá na maják, maminko.“

Za prostořekost jí jednu střihnu. „Prostě se snaž být na lidi v baráku milá, ať tě nemají za nevychovanou holku.“

Sabča zvedne oči v sloup a zasyčí: „Tssss!“Citoslovce, které se v její slovní zásobě opakuje bezkonkurenčně nejčastěji.

„Doufám, že tu aspoň potkám nějaký kluky, co nenosej pampersky,“ utrousí při pohledu na mraveniště capartů pod námi.

Snažím se jí zvednout náladu: „Tohle jsou nový byty pro rodiny s dětma, ale na hlavní je původní zástavba, tam určitě bydlí starší kluci.“

Sabča se opovržlivě ušklíbne. „Tak aby neměli pro změnu plíny na inkontinenci!“

w w w

Stěhování nám zabere tři dny. Ne nadarmo se

říká, že je lepší vyhořet.

„Uvidíš, zvládneme to i bez táty,“ povzbuzuji Sabču, když první noc ulehá na válendě zajaonskou stěnou. „Bude se ti tu líbit.“

Má pubertální dcera hrdinsky trhne rameny. „a co má bejt. Stejně je to jen na chvíli. ažbudu plnoletá, vypadnu odsud.“

V duchu se pousměju. Tvůj strýc tvrdilpřesně totéž, holčičko!

Zatímco Sabča spí, pustím se do vybalování banánových krabic. Na dně jedné z nich se krčí malý plyšový medvěd. Vždy jsem si našla tisíc výmluv, proč se ho nezbavit, odsouvala jsemjeho likvidaci na dnešní den. Symbolicky!

Statečně se nadechnu. Musím se s nímrozloučit a odstřihnout se od starého života.Nenávidím ten kus plyše s červenou mašlí, stejně jako nenávidím Milana. Dal mi ho na prvním rande, bylo nám teprve čtrnáct. Moje první a poslední láska. Když mě po deseti letech chození požádal o ruku, skočila jsem mu kolem krku.

„Pusť ho k vodě, Zdeni, není vybouřenej,“radila mi tehdy máma. „Jednou se kvůli němunabrečíš.“

Nejenže jsem mu nedala kopačky, ale ještě jsem si s ním do roka a do dne pořídila Sabinu.

Matčina slova se mi teď, po šestnácti letech,vrací k uším jako bumerang. Musel obletět snadcelou sluneční soustavu, že mu to trvalo tak dlouho.

Odhodlaně nacpu medvěda do koše, pohřbím jej pod všemi odpadky, které najdu po bytě, arozestelu si gauč.

Po chvíli na mě dolehne samota. S rybníkem v oku vyletím z postele a zuřivě se přehrabuji slupkami od brambor a kostmi odgrilovaného kuřete.

„Co tady blbneš, mami?“ ozve se za mnouSabčin rozespalý hlas.

„h ledám ho,“ kňuknu a rukou od tatarky si utírám slzy.

„Ježišmarjá, koho?“

Vytáhnu trofej z bílé omáčky a tvářím se,jako bych vyhrála milion.

„Toho medvěda přece!“

Sabča zírá jak spadlá z višně, a když jiujistím, že jsem zcela při smyslech, zakoulí očima a vrátí se na lůžko.

Dopřeji plyšákovi noční koupel v Persilu apřikolíčkuji ho nad vanu jako oběšence. Představa, že se na prádelní šňůře houpe ten podrazák, mi přináší zvrácené uspokojení.

Je obecně známo, že člověk je tvoradaptabilní, a tak si postupně zvykám i na ten holobyt v Čakovicích a učím se ho nazývat domovem. Sabča nové bydliště také vezme na milost,dokonce ji potkám před domem v hloučku dalších bláznivě obarvených hlav. a to se strachovala,

že do místní party nezapadne!

S nedostatkem soukromí se ovšem smiřuji těžko. Soused je totiž každý večer vyvalený na balkoně a o víkendu se z něj prakticky nehne.

Občas si tam přinese nějaké čtení, ale většinou

jen sedí a hypnotizuje les naproti. Vydrží tak

dlouhé hodiny, až mi jednou zatrnulo: nenínáhodou tuhej?

Docela atraktivní chlap, a nemá ženskou?Nechodí na pivo, do fitka, nenavštěvuje přátele? Jen upřeně civí do zeleně, místo aby se sebral a ten rybník obešel po svých. Bydlíme tu skoro tři týdny, a ještě nevytáhl paty z bytu.Nepodařilo se mi ani vypozorovat, jestli odchází do zaměstnání. Pokud ano, sotva se v práciohřeje, protože když přijdu domů, už si zas hoví v plastovém křesílku. a to mám dost příznivou

pracovní dobu.

„Ten soused je fakt divnej,“ prohodímzadumaně u večeře, aby řeč nestála.

Sabča převalí sousto na jazyku. „Jakejsoused?“

„Ten odvedle přece. Pořád jen vysedává na balkoně.“

„Na balkoně? Nikoho jsem tam neviděla.“

„Ježiš, Sabino, netvrď mi, že sis ho ani jednou nevšimla, vždyť je tam pečenej vařenej. Takovej tmavovlasej, v mým věku...“

Sabča pokrčí rameny. „Fakt nevím, o koho jde.“

To jsem se zeptala té pravé.

„Jo, dneska mi volal táta,“ vzpomene si. „Prej to bude kluk.“

Zmobilizuji všechny síly a vpáčím si dosanic strojený úsměv. „hm, to je skvělá zpráva.“

Reagovala bych naprosto stejně, i kdyby jimultrazvuk předpověděl mimozemšťana. a to jsem si namlouvala, že ho třeba zajímalo, jak spolu ve třicetimetrovém kamrlíku válčíme.

Já naivka.

Plyšový medvěd znovu letí do koše, tohle byla poslední kapka. Pro jistotu udělám na igelitce uzel, a jakmile Sabča usne, dám si tu námahu a odnesu odpadky do kontejneru. Ta červená mašle už mi v životě nesmí na oči.

Odolávám sice pokušení skočit do tlejících zbytků šipku a zachránit medvěda předneradostnou budoucností na skládce, ale nakonec se překonám, pomyslně mu zamávám narozloučenou a zaklapnu plastové víko. Jsem pyšná, že jsem to zvládla, a tento hrdinský čin musím náležitě oslavit!

Pod hvězdnou oblohou usrkávám kyselékrabicové víno, tohle je romantika za všechny prachy!

„Taky nemůžete spát?“ ozve se nečekaně z druhého konce lodžie.

Leknutím sebou trhnu. Ten člověk minedořeje soukromí ani o půlnoci!

„Jo, v bytě je hrozný vedro,“ zalžu.

„To mi povídejte, taky mám doma prádelnu.“

„hm,“ hlesnu a konverzace tím pro měkončí, na klábosení ze znouzectnosti nemámnáladu.

Soused se nenechá odradit. „Vy jste si to tady pronajala dlouhodobě?“

Na okamžik zaváhám, proč ho to zajímá?

„Jo... na rok. Zatím.“

„To vás obdivuju, že jste do toho šla. Ten byt byl dlouho prázdnej, všichni na posledníchvíli vycouvali.“

Zbystřím. „Co tím chcete říct?“

Můj společník se odmlčí.

„Zapomeňte na to. Jak se vlastně jmenujete?“

„Zdena... a vy?“

„a dam,“ odpoví, ale že by se zvedl aštěrbinou mezi sklem a zdí mi potřásl pravičkou, ho ani nenapadne.

Potmě si začneme vykládat o počasí a dalších

hloupostech, jakmile se totiž zeptám na cokoli

osobního, adam rychle změní téma. Užnelituji, že jsem se s ním dala do řeči, jeho sametový

chraplák je balzám na duši.

„Můžu se vás na něco zeptat?“ zkusí opatrně.

„Vy žijete sama? Nejste vdaná?“

Trpce se pousměju. „Víte... manžel jednoho krásnýho dne zjistil, že si vlastně pořádněneužil, a začal dohánět, co zameškal.“

Rychle se vzpamatuji, příliš ochotně jsem si nového známého pustila k tělu. To ta smrtelná kombinace něžného chrapláku a levného vína!

„Promiňte, ale váš manžel je pěknej blbec,“ řekne adam.

Blbec??? Příliš eufemistický výraz, měnapadají mnohem trefnější označení!

„a vy?“ oplatím mu stejnou mincí. „Pročpořád sedíte sám na balkoně a koukáte do lesa?“

adam se dle očekávání nevyjadřuje, dosud mi na sebe neprozradil kromě jména vůbec nic.

asi za to může ten krabicák, protože dostanu ztřeštěný nápad: „Co byste říkal na malounoční procházku? hned teď!“

Na druhém konci lodžie se ozve hlubokýpovzdech.

„To nepůjde, nezlobte se.“

Mé sebevědomí rázem klesne na bodmrazu, ani takovýhle podivín nestojí o rozvedenou zoufalku.

Trapné ticho trvá podezřele dlouho.

„Jste tam?“ zašeptám.

Odezva žádná. alespoň se mohl rozloučit!

Opojena vínem usnu i bez plyšového strážce. Ze spánku mě vytrhne rachot popelářskéhovozu, jak sype do svých útrob obsah kontejneru.

Vyskočím z postele jako panák na pružině. Já toho chudáka přece nemůžu pustit samotnýho do neznáma! Je tak bezbranný a zranitelný, co když mu někdo ublíží?

Zbytkový alkohol udělá své, protože na sebe bez rozmyslu hodím župan a vyřítím se na ulici.

Oranžový vůz právě vyčkává na semaforu.

Pádím ke křižovatce a halekám: „Počkejte! Zastavte!“

Popelářské auto se dá kolébavě do pohybu a zmizí v dáli.

S pocitem beznaděje se zhroutím na obrubník a usedavě oplakávám šestadvacet let starouvzpomínku. Koutkem oka spatřím rozcuchanourůžovou kštici. Sabina si ke mně přisedne a na klín mi položí mého věrného přítele s červenou mašlí.

„hledáš tohle, mami?“

Musela ho nepozorovaně vyndat z koše ještě včera večer.

Vší silou k sobě maskota přitisknu.

Má pubertální dcera se zatváří nezvykledospěle.

„Tím, že si budeš schovávat medvěda, setáta nevrátí.“ a tak plyšová nostalgie znovu zaujme čestné místo na gauči a já kvůli ní každý den spěchám domů.

Mé alter ego se mi vysmívá: Tak ty se divneřerazíš kvůli opelichaný potvoře s mašlí? Vždyť ty se nemůžeš dočkat toho bláznivýho souseda, přiznej si to!

No dobře, dobře, kapituluju.

Srdce zaplesá pokaždé, když se na balkoněsetkáme, a noční klábosení se brzy stane nedílnou součástí mého života. Sabča courá po večerech s novou partou a já zoufale prahnu po spřízněné duši. ani ve snu by mě nenapadlo, že ji najdu za tenkým skleněným předělem. Připadá mi, že se s adamem známe odjakživa! Sdílímepodobné životní hodnoty, máme totožný názor na svět kolem nás, a dokonce čteme stejné knihy.

Soukromí si adam střeží jako oko v hlavě, ale jednu osobní informaci mi nevědomkyprozradí: příští sobotu má narozeniny. ale to je vše, netuším, jestli je rozvedený nebo starýmládenec, zda má děti, čím se živí...

ale proč je tak úzkostlivý? Proč zarputileodmítá procházky kolem rybníka? Vždy odpoví jen: „Nejde to, nezlobte se.“

Prý miluje divadlo a dřív si nenechal ujítjedinou premiéru. Tak proč si občas na nějakou

činohru nebo operu nezajde?

Proč pořád jen trčí na balkoně???

Když Milan navrhne, že si Sabču vezme podlouhé době na víkend, ráda souhlasím. Mámtotiž dost odvážný plán. S dvěma poukázkami do


23

Národního a s lahví sektu klepu na dveře. Ruce

se mi nesnesitelně potí.

Klid, o nic nejde, jeden známej má prostěnarozky, tak mu jdu ze slušnosti popřát.

Hm, a teď tu o Karkulce, našeptává mi médruhé já. Vždyť máš tep minimálně dvě stě dvacet!

adam je mou návštěvou zaskočený, je toporvé, co stojíme naproti sobě tváří v tvář, za dva měsíce nás osud nesvedl dohromady ani ve výtahu.

„To... jste vy, Zdeno?“ vysouká ze sebe.

No, radostí zrovna neskáče. Zastydím se, co si tady celou tu dobu namlouvám?

Zahanbeně mu vrazím šampus.

„Všechno nejlepší a hodně zdraví.“

Rychle se otočím na patě, nejradši bych se neviděla.

Panebože, to je trapas!

„Počkejte,“ zadrží mě. „Jsem moc rád, že jste přišla, jen jsem to nečekal. Dáte si něco?“

Jeho byt je o dost větší než naše ubohágarsonka, napočítám patery dveře, takže alespoňtříokoják. Trochu nepořádek, ale to mě u chlapa nezaráží, jsem zvyklá. V obýváku si zřídilmalou posilovnu a knihovnu, za kterou by senemuselo stydět ani Klementinum. a v rohu stojí


24

pracovní stůl se stohy nákresů. Takžeprojektant nebo architekt?

„Víte, že jste jediná, kdo mi dnes přišelpořát?“ svěří se, zatímco zalévá kávu.

„To si zaslouží přípitek,“ usměju se křečovitě.

adam zavrtí hlavou. „Dejte si za mě. Já mám alkohol zakázanej.“

Že by měl nějaké vážné zdravotní potíže? Ptát se na tak intimní věc nemá cenu, bylo by tojako házet hrách na zeď.

Nervózně mu předám poukázky do divadla a brožuru s repertoárem.

adam prolistuje programovou nabídku arozzáří se.

„Nastudovali Ostrovského Les! Miluju tu hru, viděl jsem ji několikrát, ale v tomhle obsazení ještě ne.“

Chytím se. „Kdybyste... neměl... s kým jít...“

adam povadne a dárek mi vrátí.

„Já jít nemůžu, Zdeno. Schovejte si tyvstupenky, někdo jinej vás rád doprovodí.“

Zčervenám snad ještě víc, než když mi vtanečních vypadla při mazurce gelová vycpávka z podprdy. hlavou se mi honí všechna možnávysvětlení. Možná je nevyléčitelně nemocnej ačeká ve svém doupěti na smrt! Nebo je na chlapy?

a co když vlastně vůbec neexistuje??? Co když je ta dvoumetrová silueta přede mnou jenvýlod mé bujné fantazie?

Trapné ticho prořízne domovní zvonek, asi další gratulant. Z adamova výrazu odhadnu, že ne zrovna vítaný.

Na chodbě stojí dva neznámí muži.

„Probační a mediační služba,“ zahlásí jeden z nich. „Namátková kontrola.“

Druhý muž se na mě tázavě zadívá a jehopohled sklouzne na šampaňské na stolku.

„Dneska mám narozeniny, sousedka mi přišla poblahopřát,“ uvede adam věci na pravou míru a rutinním tónem dodá: „alkohol jsem nepožil.“

Chlap s přísnou úřednickou vizáží si něcozaíše do lejster.

„V pořádku,“ odkýve.

adam se podepíše a nezvané hosty pokorně vyprovodí.

Probační a mediační služba... ta přece spadá pod Ministerstvo spravedlnosti!

„Co to má znamenat?“ vydechnu šokovaně.

„Jsem ve výkonu trestu, Zdeno,“ řekne tiše adam. „Jen s tím rozdílem, že si ho odpykávám doma a probačka mě chodí kontrolovat.“

Všechny střípky začínají zapadat do pomyslné mozaiky v mé hlavě: naše balkonové seance, všechny ty neuskutečněné procházky kolem rybníka...

„Proč jste mi to neřekl?“ žasnu.

„hrozně jste se mi líbila, už první den,“vysvětlí. „a pak ty naše noční potkávačky, nechtěl jsem o ně přijít. Byly to takový jediný světlý chvilky.“

„Na kolik to máte?“

adam si povzdechne. „Na osmnáct měsíců. Za dopravní nehodu, nešťastná souhra náhod. Ještě mi zbývá půl roku, v listopadu mi trest končí.“

Svitne mi. Nebude tohle důvod, proč je nájem mé garsonky směšně nízký?

„Proto realitka tak těžko sháněla nájemníka?“

Přikývne. „Nikdo nechtěl bydlet vedlekriminálníka. Tichá pošta funguje spolehlivě, každej z baráku si něco přidal a udělali ze mě skoro sadistickýho vraha. Divím se, že jste si tonezjistila.“

„Já se místním drbnám vyhýbala obloukem, přála jsem si v domě zůstat inkognito.“

„Zdeno, važte si toho, co máte, já ztratilmnohem víc než vy. Přišel jsem o svobodu a dobrou pověst, opustila mě žena a mí dva synové mě taky odpískali. Ti, co si říkali kamarádi, měhodili přes palubu, zůstal jsem na to úplně sám. a pak jste se objevila vy... Tajně jsem doufal, že by z toho mohlo být něco víc než přátelství, ale jestli už mě nechcete víckrát vidět,pochoím to.“

Nejsem schopna jobovku vstřebat, cítím se... znovu podvedená. Jediná široko daleko, která o a damově domácím vězení neměla ani páru. Druhý den stáhnu žaluzie a kliky odbalkonových dveří se neodvážím ani dotknout. Tuším, že pár metrů ode mě se adam tradičně kochá zelení, možná na mě dokonce čeká. ať si klidně vysedí důlek, pro mě je ten lhář vzduch!

Proč musím v životě narážet na samýpodrazáky a zrádce?

„Jak bylo u táty?“ vyzvídám, když Sabčaotráveně vybaluje batoh.

Má pubertální dceruška obrátí oči v sloup. „Vopruz! Celej víkend jsme sháněli věci promimino. ani se neptej, kolik táta utratil, z takový výbavičky by puknul závistí i Donald Trump. Je tak trapně šťastnej, Julie sem, Julie tam, pořád se objímají...“

Přestanu Sabinu vnímat, protože mi tonajednou dojde.

Všechno.

Tentokrát nezaváhám ani vteřinu, seběhnu ke kontejnerům a políbím plyšového medvěda na jeho poslední cestu za dobrodružstvím. Jsem smířená s tím, že se z dalekého výletu užnikdy nevrátí. Zaklapnu víko popelnice aopráším si ruce.

Zakloním hlavu, adam se opírá o zábradlí a se zájmem pozoruje mé bizarní loučení s minulostí.

„Víš, co jsem zjistila?“ zahalekám na něj, a když bezradně pokrčí rameny, křiknu: „Že typoukázky do Národního mají platnost jeden rok!“

adam roztáhne koutky do širokého úsměvu.

Spiklenecky na něj mrknu. „Ostrovskij máderniéru v prosinci, myslím, že ji stihneme!“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist