načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Had Genese II. Klíč k černé magii - Stanislas de Guaita

Had Genese II. Klíč k černé magii

Elektronická kniha: Had Genese II. Klíč k černé magii
Autor:

Vynikající syntéza okultního esoterismu pojednávající o prokletých vědách. Je psána podle tarotového klíče a rozdělena do tří sedmic. Druhá sedmice má název Klíč k černé ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299
+
-
10
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 420
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-857-6984-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vynikající syntéza okultního esoterismu pojednávající o prokletých vědách. Je psána podle tarotového klíče a rozdělena do tří sedmic . Druhá sedmice má název Klíč k černé magii .  Jedno z nejhlubších děl o magii, které je právem nazýváno vynikající studií astrálního světa.

Zařazeno v kategoriích
Stanislas de Guaita - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

 Klíč k černé magii

Had Genese

Klíč k černé magii

G U A I T A

A





HAD GENESE

kniha II:

KLÍČ K ČERNÉ MAGII



Had Genese

KNIHA II

Klíč k černé magii

Stanislas de Guaita

A

VOLVOX GLOBATOR


Stanislas de Guaita

Le serpent de la Genese: La clef de la magie noire

přeložil Bohumil Janoušek

ISBN 80-85769-84-0

ISBN 978-80-7511-244-6 (pdf)


KL ÍČ K ČE RN É MAG II

„Meditatus sum graviter die ac nocte super

hisce, quæ videram, legeram, audieram,

didiceram. . .ÿ

„Audivi omnes, spernebam nullum. . .

Non enim scientia mali, sed usus damnat. . .ÿ

H. KHVNRATH: Amphitheatrum sapientiæ æternæ, pag. 146–147


Předmluva

Účelem naší druhé sedmičky je objasnit a vědecky interpretovat souhrn fakt a legend, uvedených v pojednání o sedmičce prvé.

Klíč k černé magii má dychtivým čtenářům otevřít poslední svatyni onoho chrámu Satanova, jehož nádvořím, zataraseným haraburdímbezejmenných fetišů a promíšeným podivnými modlami, již prošli v naší společnosti.

„Aes nummos, lapides, cadaver, simulacra, nihilque. . .ÿ

1

V jasném světle spatří opět ono pandemonium, které nedávnoprohledávali potmě nebo vyzbrojeni jenom matným světlem svítilny, až do jeho podzemních chodeb, navštěvovaných halucinujícími temnotami.

Vidět je dobré: poznat je ještě lepší. Odstup fantasmagorie sabatu a postup místo tomu, jenž chce poznat ďábla takového, jaký je!

Hodina satanského zjevení udeřila. Svátostnice se otvírá a modla, skvíc se kosmickým a všude skrytým ohněm, který je její vlastní podstatou a životem, odhaluje poslední tajemství svého vražedného bezvědomí.

Tento svazek vysvětluje a opravuje svazek předchozí: napravujeobrazy převrácené nebo padělané uměním mistra kouzel: na dřívější místo staví zvrácené obzory, poctivým světlem nahrazuje podvodný svitpekelných pochodní, jenž tak ochotně porušuje tvary a hraje lživými barvami. Tento svazek zkrátka obnovuje normální perspektivy místo perspektivy sabatu (zcela umělé a podporující kouzla), jež děsilaočarované oči na kozlově úrovni.

Vysvětlující paralelismus sedmi kapitol prvního a druhého svazku se nám zdál být otrockou metodou, jíž, jak se domníváme, není nutno se přidržet. To by znamenalo zříci se zvláště vydatného systému tarotových souvztažností. Běží ne tak – jak za to máme – o opětné 1

Tryphon, mnich a básník XII. století, citovaný Viktorem Hugem (Bídníci II).


Předmluva 

opakování fakt, zmíněných v knize předchozí za účelem rozboru jejich

mechanismu, jako spíše o stanovení všeobecné teorie okultních sil,rozhodně syntetické, jejíž znalost by našim čtenářům umožnila, aby sami

od sebe poznávali – i když bude třeba soudit a priori – způsob ipříčinu nejen těch fakt, která jsme vybrali za příklad, nýbrž bez rozdílu

všech podobných, která se každodenně naskýtají badatelovu důvtipu.

Pokusíme se alespoň v některých případech, oznámených v I. svazku,

o přizpůsobení zásad faktů, což by bylo zbytečné dělat u všech. Dokonce

se nebudeme rozpakovat – aby se přerušila jednotvárnost abstraktních

badání – abychom podepřeli své teorie novou kritikou pomocí nových,

tu a tam uvedených příkladů.

Čarodějství neboli černá magie, kterou ostatně definujeme jako

„užití okultních sil přírody ke zlémuÿ, se liší od vysoké a božské magie

třemi hlavními body: Předně odlišným záměrem, pak stupněm znalosti

nebo neznalosti užívaných prostředků a konečně odlišnými výsledky.

Avšak poznamenali jsme v jedné knize, a nemůžeme se již k tomu

vracet, že mág i čaroděj užívají ke zcela různým účelům, ke zcela různým

činům jednoho a téhož činitele, oběma společného: astrál.

To znamená, že naše druhá sedmička (Klíč k černé magii) se omezí

téměř jen na studium astrální úrovně,

1

nadsmyslného bojiště, kde

na sebe za rachotu hromu narážejí ohnivý meč Michaela-archanděla

a blesky metající vidlice Satana-Panthea. Hrozný souboj! Z jedné strany

osudný zápasník Hylé, slepý instinkt, hromadná obluda reakcionovaná

sžíravými individuálními vášněmi, z druhé strany svatý bojovník Arké,

jasná inteligence, vědomě sjednocená na úrovni prozřetelnostní: to je

legendární anděl a démon, potýkající se rovnými zbraněmi v krajikosmického ohně!

Hle, astrál – ohnivá vidlice v drápech Satana, plamenný meč v rukou

Cherubových. Mohli bychom připojit v duchu učené gnostické školy:

Hle, všetvarý astrál a proměnitelný působce: chvíli sám Satan, když

podléhá hromadným silám zla, pak opět světlo slávy vyvolených amystické tělo Ducha svatého, je-li uváděn do pohybu prozřetelnostními

silami.

Svědomité studium astrálna shrnuje oba tyto paradoxní jevy, zčehož plyne, že Klíč k černé magii nezjednává pouze přístup k budově

zavržených věd, nýbrž může také otevřít chrám, ne-li svatyni vysoké

a božské magie.

Proč chrám, a nikoli svatyni? Nehledě totiž k astrální úrovni, o níž

víme, že je v podstatě společná oběma nepřátelským vojskům,nebeskému i pekelnému, mág je činný i na jiných úrovních, zcela neznámých

1

Zejména v jejích vztazích k fyzické úrovni.


 Klíč k černé magii

zastáncům kouzel. Podobné výšiny jsou dostupné jedině vzletu orla

nebo mystické holubice, kdežto nečisté houfy sov a supů arkána nikdy

nepotřísní neposkrvrněný éter.

1

Nediv se, milý čtenáři, setkáš-li se na každé stránce tohoto svazku s teoriemi, které stejně zajímají hierofanty světla i hierofanty noci.Především se varuj domněnky, že v tomto II. svazku jsou zhuštěny všechny věčné principy kabaly a svaté magie. Obsahuje pouze v nepřímémzpůsobu jejich méně vznešené nauky a my tentokrát asi sotva překročíme pozemské pásmo, které v třetí sedmičce směle přejdeme, abychomosvětlili, seč naše síly stačí, strašlivý problém zla. I tehdy bude vše daleko toho, aby bylo vyloženo. Jiné dílo, pozdější, zlíbí-li se Bohu, bude čelit posledním odhalením tradicionální vědy mágů: alespoň to, co z nich lze prozradit naším skrovným prostřednictvím, se v pravý čas objeví na svém místě. Buď ostatně přesvědčen, že poslední slovo těchto arkán nikdy nevyřkneme ani my, ani nikdo jiný.

Chceš se dozvědět hluboký smysl toho? Ten je: I kdyžpředpokládáme, že by úplně zasvěcený adept svolil k tomu (a to je nemožné), aby nebeská Isis byla zbavena svého posledního závoje, rukaznesvěcovatele, která náhle ochroměla, by nebyla schopna svatokrádeže. Výrazy by vypověděly službu jeho myšlenkám, ba i v domněnce, kde by je pokládal za vhodné, by je vyjádřil řečí tobě neznámou. Nechme metafor. Slyš, co předpovídá jeden z esoterních mistrů takovému adeptu:

„Čím výše se povznese v nadsmyslné sféře, čím více se přiblížínevyzpytatelné bytosti, o níž rozjímat, má být jeho štěstím, tím méně bude moci sdělit bližním svoje poznatky, neboť pravda, která se mu dostává v nadsmyslných a stále více zobecněných tvarech, nebude nijak moci být vtěsnána do rozumových, smyslům přístupných tvarů, které jí bude chtít dát. Zde právě pobloudili mnozí mystičtí rozjímači. Jelikož dostatečně neprozkoumali trojí modifikaci své bytosti a protože neznali vnitřní složení lidské čtverky, nebylo jim známo, jakým způsobem se děje přeměna ideí, jak v řadě vzestupné, tak v řadě sestupné, takže směšujíce ustavičně chápavost a inteligenci a nečiníce rozdíl mezi plody své vůle dle toho, zda působila na to nebo ono z těch modifikací, do- 1

Tím míníme obyčejného čaroděje a síly jím užívané. První díl Hada Genesedostatečně osvětlil, na jak nízké úrovni zhovadilosti a mravního otroctví stojí řemeslníci

černokněžnictví (go`etie). Nicméně nesmíme zapomenout, že Satan se podle potřeby

proměňuje, chce-li znepokojovat i samu úroveň intelektulání. Leč na této úrovni má

jméno Blud (díl I.) a v této podobě nemá co činit s čarodějstvím ve vlastním smyslu.

Jestliže jsme tedy mluvili (díl I., kap. 7.) o černých magicích myšlenkového umění,

byl to širší esoterní pojem a čtenáři již zasvěcení se nemohli mýlit o duchu, který

nám téměř diktoval tento aforismus. „Není odvětví lidské činnosti, kterého bySatan nebyl s to se zmocnit a prosáknout jej, jako není odvětví lidské činnosti, jež by

božská inspirace nemohla posílit a zušlechtit.ÿ (Díl I.)


Předmluva 

kazovali často opak toho, co chtěli dokázat, a z jasnovidců, jimiž snad

byli, se stali vizionáři.ÿ

1

Tyto řádky Fabre d’Oliveta se budou zdát nezvratné každému, kdo

zná teorii trojjediného člověka. Jako příklad k doložení výše vypsaného

projevu uvádí tento theosof nejznamenitejší poblouzněnínejgeniálnějšího jasnovidce moderní doby, onoho závratného Jakuba Boehma, jejž

Saint-Martin, jeden z prvních učitelů Fabre d Oliveta, neváháprohlásit za veliké světlo, které se objevilo na zemi po Tom, který je světlem

samým.

2

Tento nevzdělaný umělec, jehož odvážný pohled (praví Fabre d’Olivet) pronikl až do božské svatyně, totiž skutečně necouvl před

žádným tajemstvím.

3

Nejsa spokojen tím, že se pohroužil do propasti

Vodh, aniž by zahynul a spatřil blesky, šlehající z Jahvovy tváře, aniž

by zemřel tento veliký myslitel, opojený principem ohně, pokoušelHosodina! Jakub Boehme chtěl povědět vše, zjevit vše nepokrytě, vše až

k předvěčným kořenům přírody a samého Boha. . . Tehdy bylo jeho pero

raněno malomocností a jeho jazyk žvatlavostí.

Nemůže zapřít, že Boehme nezaplatil svoji odvážlivost příliš draze.

Zdá se nám tak alespoň, přirovnáme-li tohoto jasnovidce s tolikaubohými vizionáři, kteří byli stiženi slepotou, šílenstvím, nebo smrtí za to,

že sestoupili do propasti, zcela zavržitelné v porovnání s božskouhlubinou: za to, že zničili svoje zřítelnice v oslnivé záři pekla, a konečně – je-li

třeba povědět vše – za to, že vyčerpali svoji substanci, evokujíce bytost,

která se neprojevuje dříve, dokud ji člověk nestvoří ze své touhy, dokud

ji neuhněte ze svého těla a ze své krve a dokud ji neoživí a nenapojí

svým životem: neboť Satan neexistuje v tom smyslu, jak si jejpředstavují přísně pravověrní agnostikové, nenapravitelně zaujatí pro oficiální

manicheismus.

Toto umění právě tak sebevražedné jako vraždící –autovampyrismus (samoupírství) evokující nicotu, tvořící ďábla, je obsaženo vtajemstvích, jež se tato kniha pokusí rozřešit.

II.

Avšak dříve, než objasníme obvyklá díla černého mága, naznačivše,

jakými prostředky, jakými zbraněmi a jakou taktikou dovede jehoneústupná vůle dobývat vítězství a nespravedlnosti, je třeba vyklidit pole

zpozdilých domněnek a lidových předsudků, aby se nezavdala příčina

k nedorozumění.

1

Zlaté verše Pythagorovy, str. 359–360.

2

Listy psané Kirchbergrovi z Liebistorfu, str. 9 knihy Correspondence inédite de

Saint-Martin, vydané Schauerem a Chuquetem (Paříž, 1862).

3

Zlaté verše, str. 360


 Klíč k černé magii

Přesné rozlišení na to může vystačit, avšak toto rozlišení se přímo vnucuje, a mágům se dávalo za zlé, že se domnívali, že mohou obejít tuto překážku, pokládajíce za méně zahambující temnošedě vyšívat svou theosofickou kanavu, aniž by především rozmotali tak křiklavé přadeno. Jiní pokládali za pohodlnější rozetnout tento gordický uzel libovolným přisvědčením nebo popřením: avšak podle toho, zda rozhodli v tom nebo onom smyslu, zbytečně pobouřili svědomí prostých, anebo pronesli podle vůle učenců nějaké bezvýznamné tvrzení.

Tento záhadný otazník, který se zvedá na prahu přírodních věd, i samotné matematiky, rovněž jako na prahu filosofie a historie, je zde zřetelně napsán: Existuje nadpřirozeno?

S výhradou přesného určení, které bude následovat, zní našeodpověď kategoricky:

NADPŘIROZENO NEEXISTUJE.

Mohou-li nám být namítnuta takřka nepopíratelná a dokonce iexerimentálně potvrzená fakta, s nimiž běžná mluva spojuje epitheton „nadpřirozenéÿ, nemůže to vzbudit nejmenší pochybnosti.

Hlavní věc je, abychom se dohodli na slovech. A toto slovo zde vede ke zmatkům a, co je ještě horší, přispívá k diskreditování theologických věd, favorizující pod jejich ochranou jedno z těch mínění, která se nejvíce příčí pravdě a urážejí i sám zdravý rozum a která se rozšířila po světě k veliké radosti fanatiků a hlupáků, totiž víra v božskou libovůli, jež řídí vesmír, nedbajíc přírodních zákonů a často jim i odporujíc.

Jestliže nějaké slovo připouští nebo se zdá připouštět několikerý význam, nesluší se, abychom dali přednost tomu, který se dovolávákmenového slovozpytu bez újmy přenesených významů, které jsou z nich odvozeny na způsob nikoli již zákonné spojitosti, nýbrž spojitostirozumové, upravené dle nezměnitelných zákonů analogie? (Analogie, tvůrčí princip každého přirovnání, jakož i každé syntézy, tvoří skutečněspojité řady odvozených významů, které jsou ke smyslům čistě kmenovým v témž poměru, jako adoptovaní synové k dětem v manželství zrozeným.)

Vraťme se ke slovu „nadpřirozenéÿ, které se obecně pojímá vevlastním a nikoli přeneseném smyslu. Rozeberme je: z čeho je odvozeno? Nesporně ze slova příroda.

1

1

Kořen slova natura (příroda) je natus (zrozený), takže kdybychom chtěli užít

závěr, který se zdá trochu paradoxní, mohli bychom již pozlobit přívržencenadpřirozeného, odvodíce etymologicky toto: Křesťanské náboženství samo je přirozené,

poněvadž Kristus je inkarnací božského Syna, zrozeného z Otce od věčnosti: „Et ex

patre natum, ante omnia saecula. . . Deum de Deo.ÿ – Je to tedy Bůh přirozený? –

Ale my nehodláme dále pokračovat v tomto mudrování. Jedině Bůh je nadpřirozený,

poněvadž on neexistuje, on je.


Předmluva 

Co je tedy příroda? Přesný výklad nelze podat tak snadno, jak bychom se v prvním okamžiku domnívali.

Silně pochybujeme, že ve slovníku myslitelů je slovo, kterého bylo hůře zneužíváno. Kdykoli nějaký pisálek bloudící v labyrintu bytosloví – společný osud všech, kteří chtějí bez obalu pojednávat o principu bytostí nebo o jejich původu nebo podstatě – se ocitá v úzkých, dovolává se nevyhnutelně slova „přírodaÿ, aby zakryl zmatek ve svých myšlenkách a pod zdánlivou hloubkou zastřel nejasnost nebo nedostatečnost své myšlenky. Příroda! Ta odpovídá všemu: díky tomuto substantivu se žádný nedostane do úzkých. Proto také ztratilo všechen kategorický význam, určitý ráz a přesný smysl, tak jako peníz, který byl dlouho v oběhu: obraz na něm není již znatelný, zbývá sotva obrys neurčitého profilu.

Díky filosofickým frázistům je slovo příroda výraz, který značí vše a nic. Podle onoho stínu významu, který jí zbyl, bychom mohli říci, že příroda je to, co existuje, jako zase Bůh je ten, který je.

Připustíme-li tedy tuto vulgární definici, můžeme již říci, že je právě tak absurdní tvrdit existenci nějaké věci nebo nějakého zjevu vně přírody, jako by bylo chimérické představovat si nějakou bytost nebo mocnost vně Boha. Jestliže přirozené znamená tolik jako to, co existuje, pak nadpřirozené znamená tolik jako to, co je mimo existenci, což zase znamená, co neexistuje. Tomu lze nesnadno uniknout. Slovo „nadpřirozenéÿ, užité o přírodních zjevech, se nám zdá právě tak komické, jako by bylo slovo „nadbožskéÿ, užité o bytostech duchovních.

Chceme-li slovu příroda dát jeho pravý smysl a obnovit celý jeho dosah, je zajisté třeba, abychom počali odhalovat některá nejvyššítajemství vědy. O to se právě pokusíme ve III. svazku (Problém zla), až budeme zkoumat přírodu v jejím principu, v její bytnosti, v její substanci a v jejích účincích: jak si ji třeba představovat v jejíneporušenosti, před pádem Adama, a konečně, co se z ní stalo ve všeobecné materializaci způsobené touto katastrofou a rozmnožením nebeského Adama v prostoru a čase. Všecky tyto otázky jsou spolu velmi úzce spojeny a náležejí, jak se zdá, do látky naší třetí sedmičky.

Program druhé sedmičky (Klíče k černé magii) skutečně nevyžaduje žádný takový rozbor. Tajemství m c w (kadom) – čili prvotních principů – a tajemství m l

er (’olam) – čili konečných osudů – se dotýkají

naší přítomné téze dost nepřímo. Uvažujeme o pozemském člověku na

tom vývojovém stupni, kam jej zanesla vlna života na naší planetě,

a zkoumáme, jak dalece může jeho zloba svést ke spoluvině živelnou

přírodu, jejímž osudným zákonům je lhostejné, slouží-li zvrácenosti či

pomáhají-li dobré vůli bytostí, které jsou s to upotřebit tyto zákony


 Klíč k černé magii

za účelem ukojení svého egoismu, nebo za účelem vykonání obecného

dobra.

Avšak naše třetí sedmička (Problém zla) připouští zcela jiný rámec. Vizte, jak se rozšiřuje obor, který má obsáhnout: Na jedné straně, na východě, dosahuje mystický obzor až ke zplození věčné přírody,

1

kvyhlášení základního nařízení před pádem Adama, na druhé straně, na

západě, se táhne až ke konci světa a k opětnému scelení kmennýchsoučástek v jednotu, až ke zbožnění Adama v lůně věčného slova.

Ať už vysvětlení těchto arkán, jež ostatně nesouvisejí s předmětem tohoto svazku, vyžaduje jakékoli rozbory, přece bude nutné, abychom se jich několika slovy dotkli již nyní; neboť bychom nemohli odpovědět, byť i stručně, na otázku: Co je vlastně příroda? – aniž bychom naznačili několika pevnými a stručnými rysy historii pádu, vyjádřenou, nikoli již slovy kosmogonické bajky, nýbrž v duchu esoterní a tradicionální syntézy.

I mimo otázku přirozeného a nadpřirozeného, kterou naše odmlčení v této látce nechalo nerozřešenou, poskytuje toto násilné zasáhnutí do programu knihy III. ještě tu výhodu, že objasňuje původ astrálna, který by jinak zůstal zcela temný. Zároveň nám toto odbočení, které ihned budeme číst, umožní osvětlit základní rozdíl mezi východními azápadními theosofickými školami, jehož meze, jak se zdá, je tím spíše nutno určit, čím méně byl až do dneška pociťován. Zdalipak na něj někdo upozornil před námi? V každém případě doufejme, že veřejnost dovede ocenit důležitost přesného rozlišení, které se nám zde zdá býtnezbytné.

Zkoumáme-li totiž různé zdroje okultního učení, ocitáme se před dvěma zcela různými proudy, před tradicemi sobě takřka odporujícími.

2

První proud (totiž proud mojžíšského esoterismu, jejž vykládáFabre d’Olivet, a vůbec proud tajné nauky západní, ať se přidržíme ryzí kabalistické tradice, nebo sledujeme tradici mystiků od Alexandrie až po naši dobu, projdouce gnosi, templáře, rosekruciány, Paracelsa,Fludda, Crollia a školu jasnovidců: Boehma, Gichtela, Leadeové, Martinesa, Dutoit-Mambriniho, Saint-Martina, Molitora atd.) – první proud nás přivádí přímo k pojetí absolutna věčného života a přírody jakojsoucnosti, kdežto smyslům přístupná a nejistá příroda a materiální a konkrétní vesmír by byly pouze jejím produktem na způsob nahodilé úchylky, tj. nahodilou nehodou. 1

Boehme.

2

Odporující co do východiska jejich kosmogonie, nikoli však co do jejich učení

o velikých zákonech nynější přírody. V tomto ohledu jsou obě školy velmi často

v úplné shodě.


Předmluva 

Věčná příroda, uvažována před pádem, plodná choť Boha (kterého

projevuje, rodíc svůj logos), by tvořila onu sféru božské jednoty(pleroma Valentinovo), v níž se harmonicky pohybují všechny bytosti uvnitř

emanované, jejichž souborem je Adam Kadmon,

1

jinak slovo. Slovozplozené z nerozlučného spojení pouhého ducha a živoucí univerzální duše,

anebo, chcete-li, raději mužského Boha a ženské přírody; Slovo, ideální

Adam-Elohim,

2

na rozdíl od jednoho z jeho údů, které by bylo možno

pojmenovat Adam-Eloah.

3

V tom můžeme spatřovat původce a zároveň oběť oné nehody, o níž

ihned promluvíme.

Jak došlo k této nehodě? Nerozumností Adama, uvažovaného (vnejnižším smyslu) jakožto Eloah stejné podstaty se slovem, jehož živým

orgánem jaksi byl při svém počátku. Místo aby žil šťasten v mateřské substanci božské přírody a v jednotě se slovem – Adam, ponoukán

nachašem

y dp (egoismem), chce poznat a pochopit přírodu v ní samé

(v její základní podstatě předcházející božskému tvůrčímu polibkubytosti, v tom, co Boehme nazývá jejím temným kořenem, zkrátka v její

děloze před oplozením). Zmocnit se této okultní podstaty, jež předchází zářnému zpodstatnění této osy možného života, který by chtěl

být, avšak který není, to bylo šílenou touhou Adama. Eloaha.Nesmyslně se vrhá do propasti, hledá zde světlo, svobodný a všemocný život,

avšak nalézá tu pouze temnotu,

4

vzbuzující úzkost, dychtící a stálezkla>1

o

en c w m c `

2

mi dl ` m c ` Avšak pravé jméno věčného slova je Jahve Elohim: mi dl ` d

edi (Viz

poznámku, kterou jsme uveřejnili v díle Na prahu tajemství.)

Tato nevysvětlitelná totožnost člověka, uvažovaného ve své univerzální podstatě,

s Bohem, pokud je projevován svým slovem – tvoří veliké kabalistické arkánum:

a) „Co je Adam ve své univerzální podstatě, nemůže být vyjádřeno bez předchozího

poučení vzhledem k tomu, že evropská civilizace, která zdaleka není tak pokročilá, jako byla civilizace asijská a africká před Mojžíšem, nedospěla dosud k těmto

univerzálním myšlenkám a chybějí jí tudíž slova k jejich vyjádření.ÿ

b) „Co je Adam ve své partikulární podstatě, lze vyjádřit, ačkoli tato idea, rozdělená

v myšlence Mojžíšově, se nám ještě jeví v univerzální formě. Adam je to, co jsem

nazval královstvím lidským a co se nepřípadně nazývá lidským pokolením; je to

člověk ve významu abstraktním, tj. všeobecný souhrn všech lidí, kteří tvoří, tvořili

a budou tvořit lidstvo; kteří se těší, těšili a budou těšit lidskému životu; a tento

souhrn, takto uvažovaný jako jediná bytost, žije vlastním univerzálním životem,

který se dělí a obráží v jedincích obojího pohlaví. Uvažován v tomto směru, je

Adam mužem i ženou.ÿ (Ca ̈ın, str. 29–30)

V tomto velmi pozoruhodném citátu Fabre d’Oliveta se mluví nejprve o slovu či

Jahve-Elohimech neboli Adamu-Kadmonovi a pak o tělu slova či Adamu-Evě neboli

Adamu-Eloahovi.

3

dvavwithdotl `m c `

4

j y dchošek Mojžíšův, zahalujícím

ed ztehom; a ve shodě s helénským esoterismem:


 Klíč k černé magii

mané, neplodná muka, slepé úsilí. . . Propadá se v nicotu, dychtící po

bytí, která vysává jeho život a jejíž larvou, neustále sžíranou, se brzo

stane.

1

Avšak prozřetelnost, vyšší inteligence přírody, předvídala tutohroznou možnost; i vysílá tvůrčí paprsek do propasti. To je Paracelsovo a Boehmovo Fiat

2

– a lék připravovaný silou celé věčnosti přejde včinnost pro spásu Adamovu.

Temnoty předvěčné pouště (tato základní zásoba, kam se přichází zpodstatňovat, odrážejíc se tu, neviditelné světlo pouhého Ducha), tyto temnoty jsou utkány ze tří potenciálních sil, spojených do fysiogenické baterie: Ze síly stlačující (matky hustoty), síly roztaživé (matky řídkosti) a konečně síly otáčivé, vznikající ze zápasu těchto dvou sil (matky principu ohně). Tento trojí dynamismus, okultní základ všeho bytostného života, se zmocňuje Adama-Evy. Roztaživá síla, rozšiřující Adamovu substanci, rodí l a d Abela, éterický prostor, prvekodstředivý; síla stlačující rodí oi w Kaina, čas-rozdělovač, prvek dostředivý. Neboť podléhaje změně, poznává Adam čas; stávaje se tělem, poznává prostor.

Čas zhušťuje prostorovou éterickou substanci v mlhovinu; Kainpřemáhá Abela, z čehož vzniká hmotný svět, který se organizuje na základě třetí vlastnosti propasti (otáčivé síly), která plodí z

y Setha, siderální

rozvržení adamské substance v prostoru prostřednictvím času.

Boehmovo Fiat

3

neboli paprsek vyslaný prozřetelností rozžehl vproasti astrální světlo – sluneční systémy se organizují. . . Od té doby se

Veliká noc Orfeova, noc-matka, děloha Prothyreina (veliká bohyně) dříve, než je

oplodněna velikou bytostí, zrodí prvorozeného, univerzální logos, z něhož vyjdou

všichni bohové po párech (srov. Hymny orfické).

1

Zaznamenejme zde dvě hlubší tajemství:

I. Kořen temnoty by se byl nikdy neukázal navenek, protože je sám o sobě nicotou,

kdyby jej nebyl projevil Adam, sděliv mu své bytí a poskytnuv mu svou vlastnísubstanci. Takto jej realizoval, noře se do něho, a odtud zlo, produkt této exteriorisace –

zlo, jemuž nebylo souzeno, aby se objevilo v přírodě.

II. To nám osvětluje zdánlivě podivínské mínění Fabre d’Oliveta, který komentuje

Mojžíše:

„Život Adamův, který plynul majestátním, tichým krokem do věčnosti, se náhle

zastavil a počal se pohybovat opačným směrem. Vrátil se tedy z noci, z níž vyšel,

a to byl prostor; couvl do věčnosti, a to byl čas.ÿ (Viz Ca ̈ın, poznámky, str. 202).

2

Jedině následkem dost hrubého omylu mohli tito velicí mužové zastávat takové

mínění. Fiat lux, to je zářné zpodstatnění, odhalenípřírodyodstaty. Fiat tedy

předchází pádu. Co zmátlo Paracelsa a Boehma při výkladu tohoto Mojžíšova verše

(Genese I, 3), byla domněnka pádu, jenž předcházel pádu Adamovu (pád andělů).

Neboť, ať už byly dvě postupné katastrofy nebo nebyly, je jisté, že Mojžíš znal

nebo připustil jenom jedinou, totiž katastrofu Adama-Evy, z níž bere svůj veškerý

smyslový projev a veškerý časový řád.

3

Viz předchozí poznámku.


Předmluva 

bude Adam rozkladem na kmenné činitele prostřednictvím času šířit

do všech světů, které kolotají v prostoru, až do dne úplného očištění

a návratu k jednotě scelením dělitelného prostoru a úplným zničením

času rozdělovače.

To je asi podstatou tohoto učení,

1

ať už chceme s Boehmem a celou

mystickou školou myslit na dvojí postupný pád: pád Lucifera-Eloaha,

jenž byl první pohlcen bezednými temnotamipřírodyodstaty (před

osvícením) a – aby svedl Adama-Evu – zahaluje se do

y gp nachaša

(třetí vlastnost propasti), do oné úzkost vzbuzující rotace (působené

dvěma silami, stlačující a roztaživou), která je utajeným základemdvojího života, psychického a volního, všech stvořených bytostí; aneb ať

předpokládáme s Mojžíšem, jak vykládá Fabre d’Olivet, že nachaš,neosobní síla, dostačil k přivodění pádu Adama-Evy.

Ostatně málo záleží na tom, zda před Adamovým pádem jiný Eloah-Adam (pojmenovaný předtím Luciferem) první porušil nebeskou rovnováhu nebo ne. Neboť připustíme-li s mystickou školou domněnku o dvou postupných pádech, Lucifera a Adama, z nichž první přivodil druhý, zůstává nicméně jisté, že Lucifer alespoň klesl sám od sebe, aniž by nějaký zlý duch byl původcem jeho mdloby. Tudíž výklad vědomého pokušitele nijak není nutný k vysvětlení pádu. Zda se do toho taková bytost vmísila nebo ne, je spor podružného významu, který nemá dělit theosofy, kteří spolu v ostatním souhlasí.

Jakkoli je náš výklad lakonický, charakterizovali jsme jím dostatečně proud první, proud západního okultismu.

Druhý proud (proud buddhistického esoterismu, a jak se nám zdá, všech ionských škol) nás vede k názoru, že hmotný vesmír je věčně obnovovanou manifestací vesmíru archetypického. Pád je pouhýmalegorickým obrazem sestoupení ducha do hmoty a vykoupení pouhým 1

Každá z těchto škol, které jsme zařadili pod všeobecné záhlaví „Tajné nauky

západníÿ, má svou vlastní mluvu, nebo do toho alespoň mnoho nechybí. I když

podstatný základ zůstává totožný, symboly a slovník se nekonečně různí. Ve svém

výkladu jsme přijali mluvu oné školy, kterou pokládáme za nejučenější, tu, která

sahá od Mojžíše, přes kabalu a Boehma až k Fabre d’Olivetovi. I v tomto dlouhém řetězu esoterního předávání se vyskytují různá mínění, která je třeba vybrat,

a několik dialektů, které je třeba sjednotit. Pojmenování východní a západníneznamenají vzhledem k okultní tradici nic absolutního; jsou nám diktovány okolnostmi. . .

Mnohé asijské, ba i indické školy mohou vyučovat nauce shodující se s naší, jako je

možno v Evropě nalézt esoteriky, kteří zastávají věčnost fyzického vesmíru. Nám šlo

i o to, abychom se odlišili od různých okultistů, ostatně velmi vzdělaných,materialistického, ba i ateistického směru, kteří se vydávají za žáky a jediné představitele

východní moudrosti. Theosofická společnost, kterou založili v Madrase, rychlerozšířila své větve po Evropě a Americe. To právě přimělo četné kabalisty, hermetiky,

gnostiky, rosekruciány, martinisty a evropské mystiky, jejichž doktríny se v tolika

podstatných bodech shodují, aby vztyčili spiritualistický prapor západní tradice.


 Klíč k černé magii

mystickým symbolem opačného vývojového pohybu, který sublimuje

postupné formy bytí k jakési mechanické spiritualizaci. Protože duch

stále vyzařuje, aby sestoupil do hmoty, a hmota je neustálepřetvořována z hlediska osvobození upoutaného ducha, který se snaží vystoupit,

aby opět sestoupil, vystoupit, znova sestoupit a tak dále,donekonečna, nemůže již konkrétní objektivno být pojímáno jako ztuhlý, avšak

vyčerpatelný příval potenciálního subjektivna; neboť živá příroda(udržovaná v rovnováze za ustavičného kolísání od pólu diferenciace k pólu

integrace a vice versa) přechází v pouhý dynamismus, kde dobro a zlo,

jsouce nutné, nemohou být přičítány svědomí mravní bytosti, kdeParabrahman vysílá se stejnou lhostejností své výrony, aby zalidnil peklo

diferencované hmoty, a znova pohřbívá do nebytí své dvojsmyslnépodstaty činitele, uvedené v jeho vše pohlcující jednotu; tyto bytosti, které

nadarmo hynuly, trpěly, zoufaly, pak zápasily a útokem dobývalypochybné štěstí nirvány, aby je zase navrátily

1

po zdánlivém odpočinku, se

znova vrhají do strastiplného objetí nezničitelné Maji, lidožroutkyvěčného, těžkého snu, která tvoří a znova požírá zřejmá zdání, nemohouc se

jich nikdy nasytit, a která bez přestání zalidňuje království žalostného

života a smrti, sama však nedojde nikdy ani života ani smrti.

Nám na západě je proti mysli, činí-li se z vesmíru stroj, z člověka

otrok na mučidle a z Boha nevědomý původce věčného zla! Krajní

důsledek, který lze velmi snadno vyvodit z indické syntézy,

2

je tento:

Jestliže fyzický vesmír předpokládá existenci zla, pak zvěčnění prvého

znamená též zvěčnění druhého.

V této věci, jak se zdá, samy exoterické křesťanské školy poskytují

rozřešení, které člověku tak neškodí a méně se protiví jeho rozumu.

Vyznávají-li totiž vzhledem k bezbožným absurdní dogma o věčných

trestech, slibují alespoň spravedlivým spravedlnost, hlásajíce konecsvěta, to je – celkem vzato – nahodilý a přechodný ráz tohoto fyzického

světa, kde zlo zuří bez rozdílu proti dobrým i zlým.

3

Tato paralela mezi oběma esoterismy, západním a východním,kte>1

Namítne se nám, že bytosti, které dosáhly nirvány, neopustí již nebe své nečinné blaženosti, aby opět sestoupily na zápasiště kosmického života. Odpovíme, že je to pouhé sofisma. Jestliže totiž tyto bytosti, úplně navrácené v božskou jednotu, se v ní navždycky rozplynou, jsou nicméně účastny ustavičného rozčleňování, jemuž podléhá a bude podléhat tato jednota, aniž by bylo možno vyléčit tuto chorobnou nezdrželivost, nikoli již chronickou, nýbrž věčnou. 2

Viz poznámku na str. 17 3

V tomto okamžiku uvažujeme v duchu (velmi omezeném) téhož exoterismu, který neuznává veliký zákon spravedlivého rozdělování, ovládající inkarnace; zato Indové znají tento zákon dokonale a vyučují jej pod jménem karman. Jenže nemají právo přeceňovat jeho dosah a zevšeobecňovat jeho přísnou normu. Není nicnebezpečnějPředmluva 

rou jsme načrtli, je s to ukázat jejich silnou i slabou stránku a zdá se

téměř zbytečné dokládat, že naše díla se dovolávají výslovně prvního

z těchto dvou okultních proudů.

Jestliže se vrátíme na počátek odbočky, kterou jsme právě přečetli, bude pro nás velmi snadné určit smysl slova „přírodaÿ.

Pochopíme lépe, že je možno nazírat na přírodu ze dvou hledisek:

1. Příroda věčná a nebeská, jež je hořejším rájem a královstvímjednoty. Pojmy času a prostoru tu úplně mizí v dvojím pojetí věčnosti a nekonečna. Duše, které se sem vrátily, nejsou již podrobeny střídání smrti a znovuzrození; neboť jejich zcela spirituální substance jižneposkytuje kořist zpět tekoucím vlnám proudů generací. . .

2. Příroda časná a kosmická

1

neboli padlá, trojitá jako vesmír, jehož

je zákonem. Dělí se na:

a) Přírodu prozřetelnostní, společnou nebi i zemi; jí se právě příroda časná pojí k přírodě věčné, vesmír přechází v ráj a čas ve věčnost;

b) přírodu lidskou či psychickou a volní, prostředkující;

2

c) přírodu věšteckou.

Ti, kteří by si přáli několik bližších výkladů o této trojité hierarchii, naleznou podivuhodné výklady ve Fabre d’Olivetově díle: Histoirephilosophique, kde je znamenitě rozlišil a mistrně popsal. Co se nás týká, sluší se, abychom zůstali při tomto. Chtěli jsme prozatím pouze předejít nedorozuměním, která hrozila do budoucna, a zdůraznit, co směšného a chimérického jeví nadpřirozeno, stanovíce přesně různý význam, který je možno dát slovu příroda.

Ani nás nenapadne, abychom popírali spirituální bytosti, jakož i možnost styku mezi bytostmi tohoto druhu a dušemi, které sestoupily do zkaženého těla, abychom popírali jasnovidnost, bilokaci, přínosy,přenášení myšlenek, udělání na vzdálenost a mnohé jiné psychicko-fluidické a tajemné úkazy, různě pojmenované. Kdyby nás napadlo vyvracet je na posměch vší zřejmosti, nepsali bychom objemné knihy, abychom je vysvětlili. To jsou fakta, jež nazýváme divy a zázraky.

Stačí, že jsme protestovali proti nerozumnému a agnostickémuvýkladu exegetů, kteří v každém úkazu tohoto druhu spatřují porušení přírodních zákonů, libovolné přetržení spojitosti mezi příčinami aúčinky, zkrátka vůli Boha nebo jeho andělů, která se staví na místopřirošího než takové zevšeobecňování nauky, jež sama o sobě je zcela správná. Přičiníme se ostatně, abychom určili správné hranice, jimiž sluší ji omezit. 1

Časná příroda je ostatně obsažena v přírodě věčné. Ohromný vesmír je jako skvrna

na bělosti nezměrného ráje.

2

Takto se člověk stává středem a prostředním článkem vesmíru, který je výsledkem

jeho pádu.


 Klíč k černé magii

zených příčin, aby vykonávala bezprostřední přímé působení na hmotu

(výjimečně vyňatou ze zákonů ji řídících).

To je hypotéza v pravém slova smyslu, která je v řádu ideí protějškem (smíme-li tak říci) neméně absurdního slova, které jsme výše zkoumali.

Prozřetelnost má zajisté vliv na fyzický svět, sledujíc zlatý řetěz přirozených prostředků, střídavě určovaných a určujících. Avšakpředevším je veliký omyl, přirovnáváme-li prozřetelnost, která konec konců není než inteligencí přírody, k Bohu; doufáme, že to v následujícím textu ozřejmíme. Mimo to působí prozřetelnost, tato vyšší schopnost živoucího makrokosmu, fyziologickým způsobem (právě tak jako souvztažná schopnost u člověka z masa a kostí, například u spisovatele, jenž se chápe pera z popudu své inteligence, která ve shodě s jeho vůlí mu bude diktovat). Nikdy však prozřetelnost neruší, ba ani nezadržuje mechanismus velkých zákonů, od prvopočátku stanovených, jakoneporušitelných svědků věčné moudrosti.

Takže, kdyby Bůh mohl porušit harmonii těchto nezměnitelných zákonů, činil by z nich klamné svědky, a usvědčuje sám sebe ze lži, šířil by zmatek nejen ve smyslovém vesmíru, nýbrž také, a to zejména, ve světě morálním a nadsmyslném. I sama nedotupná sféra principů by tím byla otřesena.

A to není možné. Fík, který by náhle zplodil ořechy, by již nebyl fíkem; právě tak princip do té míry potlačovaný, aby pod nátlakem jakékoli moci působil účinky zcela opačné oněm, které poskytoval ve svém svobodném rozpětí, by již nebyl principem, Půjdeme ještě dále.

Souhrn univerzálních zákonů (vyplynuvších ze vzájemných vztahů a majících tendenci manifestovat se v možnostech a pak v činech), souhrn těchto zákonů je jako zázračné soukolí, přísně jednotné ve své podstatě; mechanismus, v němž každá součástka ovládá ostatní aoplátkou dostává jakýmsi hromadným a vzájemným působením síly způvodní jednoty. Tuto převratitelnost nejrozmanitějších funkcí pozorujeme u každé soudržné a na přesný soubor převoditelné soustavy.

Řekli jsme: Idea principu, jenž by byl schopen porušení ve svépodstatě nebo změny ve svých důsledcích, je naprosto nesprávná, protože obsahuje zřejmý odpor ve slovech, jimiž je vyjádřena.

1

Avšak i když

připustíme tuto možnou nestálost, je síla prvních principů takojedinělá, že nejmenší porušení jednoho z nich by mělo vzápětí odraz v celém

nadsmyslném vesmíru; odtud chaos šířící se podél řetězu kausality by

1

Každý princip je jednoduchý, zásadně jeden; tedy každá změna tohoto stavu

předpokládá dvojici.


Předmluva 

ihned porušil rovnováhu na nebi i zemi; byl by to konec světa, jaký

poděšené obyvatelstvo očekávalo v roce 1000.

Okultní příčina toho leží v povaze samého Boha, který jsa vědomým

absolutnem – Wronski by řekl absolutním rozumem – se nedá myslit

jako schopný bludu nebo pochybnosti nebo jakékoli změny v projevech

své vůle. Ustanovené zákony jsou dílem jeho moudrosti. Prozřetelnost

řídí jejich upotřebení. Kdyby Bůh porušil některý ze zákonů, kteréustanovil v principu (be-rešith zi

y` x- a), popřel by sebe sama, neboť by

projevil změnu nezměnitelného, neprozřetelnost vševědoucího, kolísání

nejvyšší myšlenky, vytáčky absolutního slova.

III.

Každý zajisté pochopil význam několika axiomů, které jsme vyslovili

ve II. oddílu této předmluvy; jejich dosah je nesmírný; zahrnují aovládají celé toto dílo. Slušelo by se, aby byly napsány v čele naší druhé

sedmičky právě na tom místě, kde počíná učení vysoké Vědy, když byla

jasně a prostě vyložena fakta, která se týkají našeho předmětu (první

sedmičky: Chrámu Satanova).

Zdá se nám užitečné (s nebezpečím zřejmé anticipace látky tohoto svazku), pospíšíme-li – a to už nyní – vstříc pravděpodobným

námitkám.

Proti těmto dvěma axiomům:

1. Nadpřirozeno neexistuje;

2. absolutní bytost nepodléhá ani výčitkám svědomí ani kolísání;

postavíme z jedné strany vypravování o potopě tak, jak je podávají

oficiální překlady Bible; a z druhé strany onen pověstný verš Vulgaty,

v němž každý může číst, že Hospodin litoval, že učinil člověka na zemi.

A poněvadž Mojžíš je pro věřící neomylným mluvčím Ducha svatého

a pro adepty západního esoterismu jednou z nejimpozantnějších autorit,

zdají se takové námitky dost závažné, aby se jim dostalo z naší strany

bezodkladné odpovědi.

Kéž bychom mohli tvrdit, aniž bychom byli viněni z domýšlivosti,

že nic není snazší, než přivést vniveč tyto zdánlivé nesnáze. Prosíme,

aby čtenář sám rozhodl:

1. Potopa. – Že naše planeta byla několikrát zpustošena hrůznými

potopami, třeba jen částečnými, nepopírají ani okultismus ani univerzitní věda. Ba znaje geologické

1

a metafyzické příčiny

2

podobných

1

Viz zejména Delormel: La grande Période (Paříž, 1789).

2

Viz Fabre d’Olivet, Langue hébr. rest. (díl II., str. 174–257) a Histoire philos. (díl

II., str. 188–194).  Klíč k černé magii potop, což tato nezná, mohl okultismus stanovit neúprosný zákon jejich periodického opakování, jehož doba se dá přesně určit. Líčí-li se, jak to činí Vulgata, všeobecná potopa jako historická událost nynějšího cyklu, je to ovšem něco zcela jiného. Tento fakt je velmi sporný a všeobecně popíraný. Ačkoliv je to sporná otázka, kterou zde přetřásat by nebylo na místě, přece zůstává jisté, že Mojžíš zásadně připouští možnostvšeobecné potopy.

1

To postačí, abychom směli o faktu, který se pokládá

za možný, uvažovat jako o hotové události. Tak také ihned učiníme.

Potopa jako každý všeobecný nebo částečný převrat je přesnělogickým účinkem přirozených příčin a realizujíc se

2

skutkem, sleduje pouze

hierarchickou řadu příčin pohybových a hýbajících.

Slovo Boží, aby se naplnilo, může z prozřetelnosti Boží působit na druhotné zákony, aniž by je v postatě měnilo.

Je dáno kolo, nasazené na pohyblivé ose; toto kolo se otáčí vpravo. Způsobíme-li, aby se otáčelo vlevo, budeme modifikovat směr jehorotace, aniž bychom změnili jeho vnitřní povahu, totiž otáčení. Jeho funkce není nijak porušena, třeba byla obrácena.

3

Tvoříce toto kolo, co do pohybu měnitelné ve dvojím směru, vyhradili jsme si možnost, obrátit dle svého rozmaru jeho otáčení zprava nalevo a zleva napravo. – Proto si také (mluveno exoterně až k triviál- 1

Nesmíme však nikdy zapomínat na hrubý omyl těch, kteří spatřují v Genesi, podle

mínění naneštěstí uznaného, židovské anály z doby patriarchální. Mojžíšova kniha

není však vypracováním historických fakt, která se udála v minulosti, nýbrž je to

transcendentní kniha kosmogonických a androgonických principů, jejichž adaptace

se děly, dějí a budou dít v čase i prostoru. Pokládáme za užitečné vypsat nyní

několik řádek z knihy Histoire philosophique du genre humain, v níž Fabre d’Olivet

dvojí, velmi přesnou definicí vylučuje každou eventualitu omylu a pokud možno

i nedorozumění.

„Je dvojí druh potopy, který nesmí být zaměňován: Potopa všeobecná, o které mluví

Mojžíš pod jménem mabul a kterou brahmani znají jakodinaralajam; je to krize

přírody, která zastavuje svou činnost; je to nové opakování naprosté zkázy stvořených

bytostí. . . Mojžíš o ní mluví jako o nebeské možnosti. Popis této potopy, jejích příčin

a účinků, náleží do kosmogonie. Potopy druhého způsobu jsou ty, jež způsobují

jen přerušení v obecném běhu věcí částečnými záplavami, více méně značnými. Za

nejhroznější z nich je možno považovat onu potopu, jež zničila Atlantidu, poněvadž

zatopila celou jednu polokouli, a na druhou zahnala zkázonosný proud, který ji

zpustošil.ÿ (Hist. philos., díl II., str. 191–192.)

2

Viz, co jsme pověděli o fyziologické úloze prozřetelnosti, této inteligence přírody.

3

Netajíme se tím, že jsou to nedokonalá, ba i směšná přirovnání, když zvláštní

přirovnáváme k všeobecnému nebo číslo k jednotě; každé přirovnání je nevyhnutelně

buď neúplné, nebo alespoň chudé; a přece jedině analogie z říše pochopitelného

jsou s to podat našemu rozumu nepřímou zprávu o pravdách nepochopitelných

(nadsmyslných). Smiřme se tedy s nedostatečností tohoto přirovnání a vraťme se

k němu.


Předmluva 

nosti) vyhradil Bůh možnost po své vůli vody rozpínat nebo stlačovat. –

Jak?

Dotýkáme se jednoho z tajemství mojžíšského zasvěcení, jež úplně

pochopí jen ti, kdo vědí, co značí pověstný Ruach-Elohim (mi dl ` dix),

který se pohyboval na počátku (zi 

y` x a b

e

rešith) jako síla plodivá

(z t d x n m

e

rachefeth) nad povrchem vod (mi n d i p t-l {’alne ham

majim).

Svojí podstatou souvisí tento Ruach-Elohim s Ruachou-ha-qadoš

y

ec w d dex, Duchem svatým, a je jeho rajským projevem. V pod

statě a ve vesmíru tvoří onoho tajemného působce, jejž Indové nazývají

akaš (čisté fluidum), řídí-li jej síla rozumová; který však, je-li vysta

ven osudnosti svého vlastního pohybu, stává se cyklonem nachaša

y gp

čili biblického hada, zkrátka „astrálním světlemÿ. V prvním i druhém

případě byl nazýván „duší světaÿ, jak dále uvádíme. Je nejvyššímči

nitelem živelné rovnováhy emešu

y n ` (tmy) a mečem soudu neboli

rovnováhy morální,

wd choqu (zákona).

1

Jakožto princip smyslůmpří

stupného projevu jej nechává Mojžíš téci krajem ráje jako Pišon o

e

yi t,

řeku představující objektivní či fyzické tvoření;

2

jako rozpětí tvárné

tvůrčí schopnosti a zejména jako univerzální individualizační mohut

nost jej tento theokrat naznačuje symbolem Noemovy holubice, jona

dp

ei.

3

To je to, co můžeme povědět.

Avšak bližší vysvětlení těchto zevrubností by nás vedlo příliš daleko.

Budeme se nyní zabývat jedině problémem potopy. Zůstaňme ostatně

u všeobecných pojmů.

Všechna výše uvedená slova a ještě jiná, která budou pozdějidefino

vána, vyjadřují okultní spojitost s Ruachou-ha-qadoš, Duchem svatým;

nebo hierarchii principů a mocností, která pro nás, zmnožené, padlé

činitele Adamovy, končí v astrálním světle, aneb jemně hmotná fluida.

Již v knize Au Seuil du Myst`ere (Na prahu tajemství) jsme objasnili

podle nepochybné tradice mistrů moudrosti trojí povahu všeobecného

fluidu, podle toho, přihlížíme-li k jeho rozpínavému pohybu, od x

e`

nebo stahujícímu pohybu, ob a

e`, aneb k úplnému cyklu vzestupného

i sestupného pohybu, or a

e`.

4

Připomeneme-li si nyní, že vody vždycky

byly považovány ve svatyních za mocný hieroglyf trpného a stahujícího

1

Viz Sefer Jecira přeložený Papusem (kap. II. a III.). Knihu Jecira (původní práci

O. Griese) vydalo Ústřední nakladatelství okultních věd v Přerově.

2

Gichon, Chidekel a Eufrath, tři jiné symbolické řeky pozemského ráje, vyjadřují

rovněž různé modifikace astrálního působce.

3

Viz Langue hébr. rest. (díl II., str. 230).

4

Většina okultistů píše: Ur a

e`. S Fabre d’Olivetem shledáváme přesnějšímrozli

šovat oheň a

e` (Ur) od světla a

e` (Or).


 Klíč k černé magii

principu,

1

nepřekvapí nás, dozvíme-li se, že tyto vody v normálním

stavu jsou stlačené, kondenzované a jakoby spoutané

2

vítěznou silou

stlačující, svíravou a svazující.

3

Protože se toto statické pouto náhle

uvolňuje, plyne z toho, že vody jsou poslušné podle míry své zázračné

pružnosti univerzálního činitele plodnosti a rozpětí, který dynamizuje

a rozpíná všechny věci podle počtverného znásobení, jež je živelnímu

světu vlastní.

Tento činitel, velmi blízký joně, byl dobře znám starým mudrcům;

ustanovili mu za symbol kamennou krychli, která se na čtvrtémtarotovém listu stává trůnem, na nějž zasedne tajuplný císař, faraon Thotův

a Moloch j l n Feničanů (toto substantivum pouhou záměnousamohlásek dává hebrejské slovo melek j l n král).

A při nastoupení tohoto stlačujícího působce, který neutralizoval

rozpínavou sílu, se vzdouvá voda neobyčejně prudce; to je to, co Fabre

d’Olivet překládá slovem veliké vzedmutí l

ea n d-z `

4

a co Mojžíš sám

ještě jasněji dává na srozuměnou, řka: A byly otevřeny všechny studnice

potenciální propasti:

5

m

ed z z

epi { n-l k

er w ap

Potopu působí tedy zjev přirozeného řádu, ustupování stahujícíkosmické síly, ustavičné příčiny opadávání vod. Zadržena v pravý čas ve

své kondenzační činnosti, vydává tato síla ohromné spousty tekutiny

na milost a nemilost síle opačné, nekonečně zmocněné a rozpjaté.

Co však je bezprostřední příčinou tohoto rozhodného ustoupení? –

I zde působí Bůh pouze předem stanovenými principy; lidská vůle je

1

Oheň naproti tomu byl symbolem principu rozpínavé činnosti. 2

Vzpomeňme na onen symbolický řetěz, který dal Xerxes (jak praví tradicionální legenda) hodit do Indického oceánu, aby spoutal bouři. Viz Le Crocodile, epicko-magická báseň ctitele skrytých věcí (Claude de Saint-Martin. Paříž v VIII. roce Republiky, 1. sv., str. 13–14). 3

Hereb a x { 4

Adept Saint Martin napsal úžasné stránky o potopě, o níž pojednává jako o hotové události. Nechce však tvrdit, že padal tak hojný déšť, aby zaplavil celou zemi; to je směšná verze, jíž odporují jak zdravý rozum, tak i sám text knihy: „Není snad hebrejské slovo z

eax` arubboth, ačkoli doslovně znamená vodovod,odvozeno od slova a a x rabab nebo d a x raba, jež značí »byl rozmnožen«? Tento text

tedy vyjadřuje přirozenou představu rozsáhlejší činnosti u onoho působce, který

tvoří vodu, a nijak představu pouhého vylití vody, již dříve existující.ÿ (SaintMartin, Tableau naturel, Edinburg 1782, 2 sv., str. 32 II. dílu.) V témže díle se také

vykládá, proč je potopa přirozeným a osudným důsledkem Adamova porušení, anikoli božským trestem v obvyklém slova smyslu. Rovněž se vysvětluje, proč převrat,

vyvolaný zkažeností lidí, měl za nástroj zkázy vodu.

5

Langue hébr. rest., díl II., str. 202 a 333.

Předmluva 

jedním z těchto principů. Takže – Fabre d’Olivet to dává podivuhodně

na srozuměnou – není to slovo božské vůle, které spontánně otvírá zdroje

propasti: IOD-HEVE ustupuje násilí pozemského ADAMA, který se mu

vzepře; nechává jej upadnout pod tíhou jeho osudu; to je vše. Lidstvo na

život a na smrt zápasilo o to, aby bylo nezávislé na nebeském principu:

Stvořitel, ač nerad, ustupuje; vzdaluje se, když se člověk chce vzdálit

od jeho tváře. Osvobozuje toho, kdo se pokouší se osvobodit. Zcela

negativní odsouzení, jež pronáší, se mění v němé svolení.

Člověk opuštěn ve víru své vzrůstající zkaženosti, uzavírá, aniž o tom ví, pakt se smrtí, propadá tedy sebevrahovu osudu. Volá potopu;evokuje ji sobě neznámou řečí. . . Nešťastník neví, že potopa přijde. – Fabre d’Olivet o této věci výslovně praví: „Pravou myšlenkou Mojžíše je to, že Bytost Bytostí ničí zemi pouze tím, že ji vydává zpustošení,porušení, které je jejím vlastním dílem; to je myšlenka obsažená již v onom zřeknutí se, o němž se mluví ve verši 6.ÿ (Kap. VI.)

1

2. A toto zřeknutí se jsme si právě vybrali jako druhý příkladnámitek, které by nám mohly být činěny.

I zde se uchýlíme k Fabre D’Olivetovi, jehož učené výklady, často velmi stručné, se vyznamenávají tím, že jsou vždy dokonalé, jasné a přesné. Poznámky, které se hemží v jeho překladu hebrejskéhoMojžíšova textu, odporují komentářům ve vlastním slova smyslu; spočívají zejména v gramatické a hieroglifické analýze, a v tomto bádání lzepomocí etymologického slovníku, dodatku k jeho podivuhodné gramatice, dost daleko pokračovat. Fabre d’Olivet, myslitel a učenec, jehožzázračnou erudici předstihuje jenom skromnost a vědomí jiné doby, dovedl vniknout velmi hluboko do zřícené podzemní chodby svatyní,

2

až ke

svatostánku nejtajemnějších arkán. Velmi často se nám naskytnepříležitost, abychom použili jeho vědomosti; zároveň pak hodláme jej zde

pozdravit jako autoritu prvého řádu. Ale vraťme se ke své původnírozmluvě.

První předpokládaná námitka chce dokázat neplatnost našich zásad, stavějíc proti našemu výslovnému popření zřejmý případ porušení vznešených přírodních zákonů. Potopa, totiž tak, jak si ji skoro všichni představujeme, by znamenala fyzickou nemožnost; domníváme se však, že jsme dost pádně dokázali, že nás nic neopravňuje k tomu, abychom ve vzniku tohoto výjimečného zjevu spatřovali přímé působení božské vůle na vesmír smyslům přístupný, nýbrž smutný účinek přirozených 1

Langue hébr. rest., díl II., str. 190.

2

Bližší podrobnosti o Fabre d’Olivetově díle viz v krásné práci Papusově: Fabre

d’Olivet et Saint-Yves d’Alveydre (Paříž, 1888). Viz také III. vydání naší knihy: Au

seuil du Myst`ere (Paříž, 1890), str. 69–72.


 Klíč k černé magii

příčin, působících ovšem na popud prozřetelnosti, aniž by tím základní

zákony utrpěly nějakou újmu.

Druhá zvolená námitka odporuje samému pojmu Boha,nezměnitelného ve svých úmyslech, neschopného vášní, nepřípustného výčitkám svědomí. Zde, jako dříve, zdání bojuje proti nám a posvátný text, jak jej překládá sv. Jeroným, bez odporu potvrzuje ideu Boha hrubězlidštěného. Leč přihlédněme, která hebrejská slova překládá tento prchlivý církevní Otec větou:

„Pænituit Eum, quod hominem fecisset in terra.ÿ

„Litoval (Jahve), že učinil člověka na zemi.ÿ

Tento překlad je hladký, ale nicméně takto nezní autentickýMojžíšův text, a naneštěstí znamená něco zcela jiného:

u x ` a m c ` d-z ` d 

y {-i k d

edi m dpie

to je doslova podle učeného Fabre d’Oliveta:

1

„I zřekl se docela (ustal

od své péče) JAHVE, protože stvořil Adama (člověka univerzálního)

na zemi.ÿ Čili v obyčejné mluvě:

2

„A Jahve se zcela vzdal péče, kterou

vynakládal na zachování existence tohoto Adama na zemi.ÿ

Kmenový rozbor slova innachem m dpi totiž dokazuje, že to slovo by mohlo mít význam „litovatÿ jen v naprosto převráceném, ba řekl bych zvrhlém, bastardním smyslu, proti němuž protestuje i Mojžíšův kontext i velmi vznešené a filosofické mínění, jaké mají mizraimští a izraelští zasvěcenci o nejvyšší Bytosti: „Slovo d

e p rozšířené znakem hromadnosti

m, znamená vlastně zcela se zřeknout, úplně ustat, upustit, odložit péči,

vzdát se činnosti, citu. . . Bůh nelituje, jak praví sv. Jeroným, nýbrž zříká

se, opouští nebo nanejvýš se hněvá.ÿ

3

Kdyby byl Fabre d’Olivet pokračoval ve vědecké obnově Genese za X. kapitolu, je otázka, jak by byl asi zesměšnil ony vykladače, zajisté spíše mystifikující nežli naivní, kteří za požáru pěti nečistých měst

4

doslova proměňují Lotovu ženu v solný sloup! Je zajisté opravdu velmi

1

Langue hébr. rest., díl II., str. 183

2

Langue hébr. rest., díl II., str. 330

3

Langue hébr. rest., díl II., str. 185–186

Sestavením této poslední věty zavdává Fabre d’Olivet neprávem, jak se domníváme,

příčinu k nedorozumění. Jeho myšlenkou – takové je aspoň naše přesvědčení – není, že

by nejvyšší Bytost byla schopna se rozhněvat, ačkoli slovo mdep by mohlo mít, přesně

vzato, v některém jiném případě tento extrémní význam. Další znění poznámky to

dokazuje; d’Olivet pokračuje těmito slovy: „Tohoto posledního významu (rozhněvat se), který je nejsilnější, jaký je možno dát slovu mdep, se přidržovali hebrejští

spisovatelé po Mojžíšovi atd.ÿ

4

Zde jako všude v Genesi je velmi důležité, abychom pochopili stupňovaný či

symbolický a nejvyšší či hieroglyfický význam. Přímý či pozitivní smysl vypravování


Předmluva



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist