načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Had Genese I. Chrám Satanův - Stanislas de Guaita

Had Genese I. Chrám Satanův

Elektronická kniha: Had Genese I. Chrám Satanův
Autor:

Vynikající syntéza okultního esoterismu pojednávající o prokletých vědách. Je psána podle tarotového klíče a rozdělena do tří sedmic. První nazvaná Chrám Satanův je velkolepým ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 310
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-857-6983-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vynikající syntéza okultního esoterismu pojednávající o prokletých vědách. Je psána podle tarotového klíče a rozdělena do tří sedmic . První nazvaná Chrám Satanův je velkolepým historickým přehledem černomagických praktik.  Jedno z nejhlubších děl o magii, které je právem nazýváno vynikající studií astrálního světa.

Zařazeno v kategoriích
Stanislas de Guaita - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

 Chrám Satanův

HadGenese

ChrámSatanův

G U A I T A

A





HAD GENESE

kniha I:

CHRÁM SATANŮV



Had Genese

KNIHA I

Chrám Satanův

Stanislas de Guaita

A

VOLVOX GLOBATOR


Stanislas de Guaita

Le serpent de la Genese: Le temple de Satan

přeložil Miloš Maixner

ISBN 80-85769-83-2

ISBN 978-80-7511-245-3 (pdf)


Výklad

Po několika povšechných řádcích o stavu ducha a povaze novodobé civilizace

je vyložen v Předmluvě „Účel a rozdělení knihyÿ.

Dílo „O Hadu Knihy Stvořeníÿ je rozvrženo do tří knih. (ChrámSatanův – Klíč k černé magii – Záhada zla), z nichž každá má sedm kapitol, tedy 21 kapitol dohromady.

Dvacátá druhá kapitola tvoří Doslov. Každá z nich odpovídá, pokud s tím hlavní předmět souvisí, jednomu ze dvaceti dvou listů cikánského tarotu.

Není ovšem možné spatřovat v těchto oddílech podrobný výklad dvaceti dvou tarotových klíčů.

Neboť naše dílo, projednávajíc látku poměrně těsnou, nemůže zabíhat do podobného rozvádění (řádu syntetického, mathetického, a tudíž nutně a podstatně všeobecného). Předmět, jejž chceme vykládat při světle dvaceti dvou tajemství, si toto světlo přizpůsobí sám podle své vnímavosti: bude jako zrcadlo odrážet jen ony paprsky, jež dopadnou na jeho povrch.

První sedmice, Chrám Satanův – se vztahuje k prvním listům tarotu jen velice nepřímo a vzdáleně. Zasvěcenci však tyto odchylky, které nejsou vlastnímu předmětu tak cizí, jak by se zdálo, dovedou ocenit.

V „Klíči k černé magiiÿ – v druhém sedmeru – jsme se značně přiblížili vlastnímu bezprostřednímu významu 8.–14. listu tarotu dotýkajíce se ho skoro stále, a příčinu té shody je nutno hledat v přibližné totožnosti látky: nejedná snad tato kniha o posvátných tajemstvích přírody, jejichžhieroglyfickým znázorněním je tarot? Proto budeme mít příležitost v tomto druhém sedmeru popsat a vyložit listy, odpovídající číselně sedmi kapitolám, jež knihu tvoří.

„Záhada zlaÿ – třetí sedmero – nás trochu vede z této ústřední cesty, nutíc nás k vzdálenějším a méně příbuzným výkladům. – Avšak třebaže někdy nepřímé, zůstanou vztahy kapitol s dvaceti dvěma tarotovými klíči přece jen přesné až do konce.

Naše dílo je sestrojeno na magických konstrukčních liniích Tarotu. Ve všech částech má za základ a podporu, ať už v konstrukci, ať v podkladech, tento mohutný památník esoterické syntézy. Nechť okultisté soudí našiskromnou práci, pevně opřenou o tyto nerozborné zdi.

 Chrám Satanův

Esoterní rozvrh díla.

Tabulka pododdílů a vztahů.

Kapitoly

Odpovídajícílisty Tarotu

Označení obdobných vztahů

Názvy kapitol

Kap. 1.

Kejklíř.

JEDNO, Základ, Předmět.

1. Ďábel.

Kap. 2.

Papežka.

DVÉ, Schopnosti, Podmět.

2. Čaroděj.

Kap. 3.

Císařovna.

TRÉ, Vztah, Slovo.

3. Díla černokněžnická.

Kap. 4.

Císař.

ČTVERO, Základ krychlový, Moc.

4. Lidská spravedlnost.

Kap. 5.

Papež.

PATERO, Vůle, její pomůcky.

5. Černokněžnická výzbroj.

Kap. 6.

Milenci.

ŠESTERO, Protiklad, Vzájemnost, Střední

výraz, Výslednice.

6. Novodobé obměnyčarodě

je.

Kniha I.

(Prvá sedmice)

Chrám Satanův

Kap. 7.

Vůz.

SEDMERO, Vítězství, Vyplnění, Plnost,

Bohatství, Nadbytek.

7. Květy propasti.

Kap. 1.

Spravedlnost.

Rovnováha, Soulad.

1. Rovnováha a její Působce.

Kap. 2.

Poustevník.

Osamocení, Moc nad astrálním.

2. Tajemství samoty.

Kap. 3.

Kolo Štěstěny.

Příčinnost, Život hromadný, Dění.

3. Kolo Dění.

Kap. 4.

Síla.

Síla, Prostředky rozvoje.

4. Síla vůle.

Kap. 5.

Oběšenec.

Dobrovolná oběť, Křížení úrovní.

5. Magické otroctví.

Kap. 6.

Smrt.

Rozklad, Vybavení.

6. Smrt a její tajemství.

Kniha II.

(Druhá sedmice)

Klíč k černé magii

Kap. 7.

Střídmost.

Proměny, Změny, Sestavy, Výměny.

7. Magie přeměn.

Kap. 1.

Ďábel.

Osudné proudy pudu.

1. Nahašh, Pokušitel z Ráje.

Kap. 2.

Zhroucená Věž.

Zhroucení, Pád, Zoufalství.

2. Pád Adamův (Involuce).

Kap. 3.

Hvězdy.

Ideálnost, Vykoupení, Naděje.

3. Vykoupení (Evoluce).

Kap. 4.

Měsíc.

Léčka, Svrašťování (Hereb).

4. Nástrahy cesty.

Kap. 5.

Slunce.

Skvělost, Bohatství, Rozpínání (Jonah).

5. Hranice Heraklova.

Kap. 6.

Soud poslední.

Vzkříšení, Obnova, Návrat.

6. Zmrtvýchvstání.

Kniha III.

(Třetí sedmice)

Problém Zla

Kap. 7.

Blázen.

Podlehnutí, Nepořádek, Rozklad,Sebezni

čení zla vlastními zbraněmi.

7. Šílenství lásky.

Doslov.

Svět.

Sklad konečný, Mathése.

Satan-Panthers se rozplyne

v Botu. Úvod V době, kdy píšeme tyto řádky, je rozumový svět plný zmatků. Vítězství strašné epidemie – agnosticismu – lze věštit ze tří obzvláště pobuřujících příznaků: z šílenství bezohlednosti, z monomanierelativnosti a z horečky individualismu.

Kdyby novodobý doktor ve zbožné snaze shrnout nauky dávných časů, tak jako dobrý syn vyplňuje poslední přání svého otce, se bez posměchu dotazoval odkazů prvotních mudrců;

Kdyby učenec, aniž by zanedbával studium faktů, aniž by přerušil obsažné analytické bádání – hledě postupným výběrem tohotomnožství rozptýlených prvků sestavit celkovou všeobecnou syntézu, v níž by se řadily do čtyř odstupňovaných skupin vědy fyzické, morální,intelektuální a božské;

A kdyby myslitel, jsa méně žádostiv toho, aby se jevil původním, jako spíše upřímným a věrohodným, nespěchal se zavrhováním veškeré tradicionální autority a raději poctivě bádal v zásadách věčněabsolutních, ať již byly vysloveny jím samým či někým jiným;

Kdyby takovými byli i theologové i učenci a filosofové, bylo by XIX. století vskutku stoletím světla a Paříž by byla městem –Sluncem.

Avšak není tomu tak. Nehledě k pečlivým pozitivistickýmbadatelům, kteří neúnavně a bez závěru, jako Pélion na Ossu, hromadí na mohutné hory drobných fakt nové hory svědomitých poznámek; nehledě ke zbožným, avšak zaslepeným přívržencům písmeny, která zabíjí, strážným drakům posvátné jeskyně, jejichž jedinou zásluhou je to, že zachovají nedotčeně symbolický poklad nauky jim samým navždyuzavřené – co máme říci o těch, kdo dosud ještě pečují o celkový přehled?

Jejich ctižádost se omezuje na podpis na nějaké – ostatně jakékoliv – soustavě, kterou pokládají za vlastní vynález, a proto předem popírají všechny nauky svých předchůdců a nelekají se v tom soupeření aninej Chrám Satanův horšího očerňování svých druhů. Nikdo nechce zůstat pozadu ve snaze usvědčit svého bližního z omylů a nesprávností, ba i z úmyslnéhoklamání.

Jako by vlastní úlohou syntézy nebylo seskupit všechny relativní náhledy v jediný, absolutní názor pravdy! To je přece ona vysoká věda a Spinoza ji skutečně vymezil řka, že nám představuje veškeré věci „pod způsobem věčnostiÿ.

Nicméně, ať se nám zdá svatá věc úplné pravdy v postavenísebezoufalejším, bedlivý pozorovatel má přece jen právo vedle těchto známek rozkladu a smrti nalézat i stejně patrné stopy obnovy a obrození.

Všecky věci jsou řízeny prozřetelností. Ze škvárů v kelímku se nám vybaví rozžhavený ušlechtilý kov – a i nový svět ve své namáhavé obnově zužitkuje i nejnepatrnější zbytky starého světa, rozptýlené a znetvořené, snad k tomu, aby budovatelům nového věku dodaly potřebné stavební suroviny.

Tak je budoucnost napájena minulostí; tak naše nebeská máť

1

dává

vyklíčit a vykvést neposkvrněnému životu i na samém mrchovišti smrti,

plodné půdě, kterou zúrodňuje legie pomíjivých bytostí, den ode dne se

hromadících.

Ve vzdálených stoletích, kdy vzkvétala mohutnější pokolení, zvláště však ušlechtilejší a silnější než je naše – neboť byla založena na jednotě syntézy a nikoli na úlomcích analýzy, na zdravé, posvátné hierarchii a ne na vratké, rušivé anarchii – v těch dávných stoletích se slučovaly víra a věda v jednotné skvělosti, nedílné povšechné znalosti; kněžství a učitelství byly sbratřeny, ukazujíce dva různé průhledy na tentýž ideál; a úctyhodné náboženské univerzity shromažďovaly mladé žactvo kestudiu a uctívání pravdy. Kněz a učenec byli sloučeni v jedno v osobě hierofanta

2

, jehož úkolem bylo vést lidi hodné toho jména azasvěcovat je postupně do čtverné hierarchie posvátných věd, jakož i konat

s jejich pomocí bohoslužby při veřejných obřadnostech. A takpovznášen trojími křídly studia, rozvažování (meditace) a modlitby, pokračoval

novozasvěcenec postupně od poznání toho, co jest, až k záhadným anevyslovitelným tajemstvím toho, jenž je věčně.

Tak se projevuje vědecká a náboženská nauka v celém arbitrálním Ramově carství; takovou ji shledáváme ještě i po rozkolu Iršua aJonijů, v krajinách, jež jako Egypt a Etruské konfederace dovedly udržet v netknutosti tradicionální podklad starověké ortodoxie. 1

Sophia gnostiků a později i Boehmova a Saint-Martinova; příroda oživující, choť

Ducha čistého; slovem prozřetelnost neboli všehomírné vědomí principu života.

2

Hierofant byl asi tím, čemu říkáme metropolitní biskup a rektor university, kolem

něho hierarchicky se kupící kněží-učitelé dostávali název mágové.


Úvod 

Kniha „Histoire philosophique du Genre humainÿ

1

od Fabred’Oliveta nás nenechává v pochybnosti o pravdě těchto dějinných fakt; tato

pravda však ještě zářivěji a patrněji vysvitne pro toho, kdo uvažuje

bez předpojatosti nedávno vyšlé a mnohem podrobnější dílo, spis „La

Mission des Juifsÿ

2

od markýze de Saint-Yves d’Alveydre.

Uražena ve své omezené domýšlivosti, může sice nynější civilizace

pronášet posměšné výroky ústy svých pochybovačných obhájců; může

posměškem Voltairovým čelit výkladům epopta, jenž náhle rozevřel

závoj, halící našim zrakům dávné heroické věky.

3

Nic však nemůžeodorovat na dlouho pevně poznané a stanovené skutečnosti, a když svatá

pravda pronese blesk svého slova, tu záchvěvy tohoto hřmícího hlasupohltí pískot a hlomoz buřičů a nespokojenců. Ať jen hvízdači pokračují ve

svých úšklebných protestech!!! . . . Přes to vše tu zůstává nepopiratelná

skutečnost – že hrom promluvil.

Ano, vaše mohutné zbytky, ó tajuplné pomníky věků dávno minulých, svědčí o velikých a posvátných civilizacích, kdy věda a víra

(sjednoceny ve svém principu třikrát svatém) se vzájemně podpíraly:

Náboženství posvěcovalo nauky gnose, a tato opět ověřovala apotvrzovala dogmata náboženství. Prostí lidé přijímali paprsky světla pravdy

skrze broušený krystal esoterických bájí, přiměřeně zeslabené v poměru

ke zrakové síle svých očí, jež by nesnesly plnou záři.

Všechny smířené protivy, všechny roztříděné vědomosti, všechnyzahrnuté skutečnosti přecházejí v naprostou pravdu tak, jako konečné

řeky přecházejí v nekonečné moře; taková byla obrovská syntéza,souladná, hierarchická!. . . Jako je v lidském těle krevní oběh stanoven

žilami a tepnami, tak i v onom ohromném organismu se křížily dva

proudy rozumového druhu, proud vzestupný a sestupný. Jedenvycházeje z množství skutečných pozorování, směřoval k jednotě absolutní

pravdy, nadsmyslné; druhý vyzařuje z této vznešené jednoty,rozvětvoval se naopak ve světelné kanály, do nekonečna, aby roznesl světelnou

rosu na nesčetné množství prvotně pozorovaných fakt.

Jediná věda, věda bytosti, jediné náboženství, víra v Boha, splynuly

ve vědecké obřady či v posvátnou gnosi, jíž se adeptové povznesli kcelkovému poznání božské pravdy.

Vychováni takovou školou, byli lidé té požehnané doby obry, proti

nimž jsme my trpaslíky.

1

Paříž, J. Briére 1822, 2. sv. 8

.

2

Paříž, Calman-Lévy 1884, 8

. 1 sv. velké 8

.

3

Heroické časy – název stejně pochybený jako „časy předhistorickéÿ neboli „bájeslovnéÿ, avšak chceme-li být pochopeni, nezbývá nám, než užívat názvů jižposvěcených obyčejem.  Chrám Satanův

Jejich jednomyslný obdiv pozdravil každé velkolepé dílo rozumu a spravedlnosti; – nejlepší z nás, proniknuti nezdravým nadšením,zbožňují krvavé modly nevázané, hrubé síly.

Naši dávní předkové volali: Ó vlasti má! s očima pozdviženýma tam vzhůru k hvězdnému nebi; my, zpiti krví a nenávistí provoláváme tak, klopýtajíce přes čerstvé hroby nových jatek a sníme při tom o nových ještě krvavějších hekatombách.

Nejsme příliš lehkověrní, domýšlejíce se, že nadejde opět příští doba vědy a světla? Podobni neurvalému římskému centurionu, jenž přezdíval Řekům barbaři, nemáme dost polehčujících slov pro hrdiny starověkých civilizací. Jsouce apoštolové skepticismu, posmíváme se jejich prosté víře; jejich posvátné nadšení vzbuzuje útrpný úsměv, v nás, kteří máme dost síly jen ke konání zla.

A kdyby ti mrtví vstali? . . . – Při pohledu na náš shnilý život by se nám Ram i Zoroaster mohli podobně vysmívat, kdyby necítili spíše potřebu zaplakat nad námi a nad naším domýšlivým úpadkem.

Měří se snad hodnota civilizace množstvím ojedinělých, empirických, analytických poznatků, rozvojem průmyslu, přepychu a bohatství? Tyto věci mají jistě svoji druhotnou důležitost ve vybudování společenského stavu; avšak skutečná cena jisté společnosti se zajisté měří rozvojem rozumovým a mravním, rovnováhou jejích ústrojných úkonů a zvláště stupněm dokonalosti její jednotné soustavy.

Nepopiratelný pokrok pozitivních věd, důležitost a rozmanitostjejich použití, obrovský rozvoj průmyslu, zdánlivý blahobyt velkýchnárodů, jež stále a stále pohlcují národy drobné; všeobecný nárůsthmotného bohatství (význačná známka sobectví), účinné rozšíření osvěty, sice zajisté dobrodějné, avšak jinak značně primitivní; nevzbuzují v nás všechny tyto úkazy pokroku v moderním významu toho slova klamné dojmy o hodnotě a všeobecnosti evropského společenského stavu?

Avšak i jen při povrchním pohledu na otázku našich společenských poměrů, jeví se nám být tento stav i nadále tak záviděníhodný?

Nuže, vejděme sami do sebe a dovolávejme se svého svědomí, aby podalo spravedlivý rozsudek!

Nynější stav? – Hle jeho plody:

Ustavičný rozbroj mezi vědou a vírou, tuhé zápasy stoupencůautority a liberálů, zdivočilejších a nesmiřitelnějších než kdy jindy; – slepý pozitivismus, odnímající neplodnému eklekticismu nejosvícenější hlavy, jestliže tyto hlavy nezabřednou dokonce do hanebného individualismu skeptiků – militarismus, zachvacující vše: měšťanstvo, stavějící kasárna, a kasárna, utiskující měšťanstvo; – socialismus, příliš často se družící k nihilismu, aby společně vítězily dynamitem anebo na popravišti. – Hospodářství politické, vyčerpávající svůj um na zastíránínevyhnutelÚvod 

ných, ohromných státních úpadků, předběžných známek ještě horších

převratů. – Hospodářství polní, v Evropě ubité volnou výměnou – – –

všechny výsady konané ve jménu svobody, všechny bídy, páchané pod

heslem rovnosti, a všechno děsné sobectví, skrývající se za štítembratrství; jsou to příznaky civilizace opravdu prospívající?

Odpověď nemůže být pochybná pro toho, kdo nynější dobuporovnával nikoli s césarskými věky asyrskými a římskými (nepatrnými zbytky rozpadávajícího se ohromného sociálního státu), nýbrž s oněmi třemi tisíci pěti sty lety míru ve znamení Skopce, kdy všesvětová Ramova říše

rozlévala své skvělé světlo, tak živoucí a sladké, že vzpomínka na „zlatý

věkÿ zůstala v paměti lidstva jako útěcha v přítomnosti a naděje do

budoucnosti.

Jakých hmotných, rozumových i mravních bouří bylo třeba k tomu, aby byla svržena do prachu ona ušlechtilá budova, tento posvátnývelechrám souladného, věčného obojetníka, sociálního Adama-Evy? Ale navzdory sžíravé moci staletí – čelíce Saturnovi a jeho kose, Neptunovi a jeho trojzubci, nedbajíce Marta a jeho ostrého meče, zříceniny oné velkolepé minulosti trvají dále: ještě tu nalézáme obelisky a pylony, pokryté hieroglyfy. . .

Skrytá duše oživuje tyto kostry minulosti, a přijde den, kdy se mocným slovem otřesou hlubiny oněch šedesát století starých hrobek a zdánlivá smrt vydá stále více stárnoucímu světu tajemství života.

Očekávajíce den, kdy posmrtné slovo vítězně vytryskne z kostíposvátného starověku, rozluštili řídcí myslitelé hieratické nápisy zřícených chrámů, značky povržených rukopisů: jsou i s to, aby kázali s náležitou opatrností nové Evangelium. . .

Dost dlouho již dával Kristus bolestný zaznívat do světa z výše svého kříže nejhroznějšímu výkřiku, jaký kdy z úst člověka vytryskl, z úst Boha, na okamžik v kruté trýzni nejvyšší zkoušky podlehnuvšího tak, až pochyboval sám o sobě: „Eli, Eli, lamma sabachtani!ÿ

Nyní je blízko doba Krista vítězného: Přišel, aby trpěl, posvětil se svou krví a projevil se v smrti. . . A nyní se vrátí, aby dobyl, v míru ovládl a životem vítězil. . .

Ježíš – Kristus je sluncem – ideálem člověčenstva: v Jeho Evangeliu je třeba hledat zákon života věčného, neboť je tam obsažen celý Jeho Duch. On sám nás však upozornil, (nesmíme na to zapomínat), že je tu závoj, který je nutno roztrhnout, chceme-li, aby se nám zjevila Minerva ve své cudné a obdivuhodné nahotě: Písmena zabíjejí, pravil, jen Duch

oživuje. . .

A právě následkem zapomenutí tohoto božského předpisu se stalo,

že moderní doktoři nechápou Kristovo Evangelium o nic lépe, nežpochopili Mojžíšův Sepher, Proroctví Ezechielovo, Danielovo a Izajášovo,


 Chrám Satanův

Apokalypsu sv. Jana. Berou svaté knihy doslovně, připisujícenedostižným geniům, jakými byli Mojžíš, Zoroaster či sv. Jan, nejapné slátaniny,

v něž se promění Pentateuch, Avesta či Apokalypsa, když překladatel,

přidržev se doslovného vyprávění,

1

z něho opomene vybavit ukrytou

vědu, zapomene probudit zakletou princeznu, jež v očarovaném lese –

neschůdné spleti alegorických povídek a symbolů – očekává princevysvoboditele, který ji má polibkem navrátit životu.

II.

Ukázali jsme propast, jež náš společenský stav dělí od onoho, jejž Ramův genius udržoval po třicet pět století ve dvou třetinách tehdy známého světa; neboť důkazy toho jsou hojné a tvrdíme ještě jednou – zlatý věk není bájí, nýbrž království Boží na zemi bylo v oněchpradávných dobách skutečností.

Posuzujíce současnou civilizaci podle oné civilizace dávnověké,vytkli jsme z protikladu hranice – bohužel tak úzké – její rozumové a mravní úrovně. A přes relativně ohromný rozvoj poznatků, jímž se chlubí naše pozitivní věda, jsme s to tvrdit, že i na tomto poli porovnání nevypadne v náš prospěch, právě tak, jako na obou polích druhých. . .

Dosud jsme nemluvili o osudném „haduÿ. Čtenáři se bude zdát, že těchto několik předchozích stránek do naší knihy nepatří; nepatří sem však pouze zdánlivě.

Neboť esoterický výklad – naprosto neznámý – Mojžíšova textu nemůže být podán, aniž by nebylo předem poukázáno na společnou nevědomost, jakou prokazují doktoři, jde-li o skrytý význam posvátných knih. A na druhé straně, dříve než poukážeme, jak velice je náboženská exegese šablonovitá a povrchní, je nutno osvítit i agnostickou povahu moderní civilizace, pravou příčinu této rutiny a lehkomyslné povrchnosti.

Je již na čase naznačit cestu, kterou musíme proběhnout. Ona„Genesisÿ, jíž rozumějí doktoři pouze ve hmotném smyslu, skutečně odporně zvrhlém a anthropomorfním, ona „Genesisÿ, v níž je skryta vědecká pravda, ohromující svou vznešeností a hloubkou,

2

nám podává textstudia, jež vyplní postupně tři knihy: neboť chceme rozvinout dva okultní

smysly tohoto textu, když jsme dříve vyložili obvyklý, démonický smysl.

:midl` dedi dyr xy` dcyd zid lkn mexr did ydpde

(Sepher Beraeshith, III.1.)

1

Jež skutečně není žádným vyprávěním.

2

Mission des Juifs, str. 66.


Úvod 

Tak zní ona věta v mosaické hebrejštině; pověřený překlad nám podává pouze doslovný význam, hmotnou skořápku: Neboť had byl uzpůsoben mnohem jemněji než všechna zemská zvířata, jež Hospodin Bůh stvořil.

1

Fabre d’Olivet, ponechávaje skrytému duchu prozářit

temnou korou litery, překládá: „Neboť prvotní přitažlivost (žádostivost,

sobectví) byla převládající vášní všeho elementárního života (vnitřní

vzpruhou) přírody, výtvoru Jehovah, bytosti bytostí.ÿ

2

Ať tomu je s oběma překlady, zdánlivě si odporujícími, jakkoliv, prosíme čtenáře, aby laskavě poshověl; vnitřní smysl mosaického textu vysvitne během vývodů sám. V této chvíli nám stačí načrtnout děj prvotního hříchu tak, jak si jej nejzávažnější theologové představují podle vyprávění Vulgáty.

Svět povstal z chaosu, vyvolán tvůrčím slovem, a první člověk,uzpůsobený k obrazu samého Boha, sdílel se svou družkou (které dal Bůh zrodit se z jeho boku tajuplným rozdvojením) radosti rajské zahrady, určené za jejich nesmrtelnou vlast.

Vše, co mohla země v nejkrásnějším rozpuku pod polibky Slunce vyslat, to vše zdobilo onen pozemský ráj; byly to oslňující divy zeleně a velkolepých květů.

A tento první pár prostomyslných milenců se procházel – jakokrálové tvorstva – tou nádherou stvořenou pro ně samé. Jen jediný strom byl zakázán jejich zvědavosti. Čtyři řeky, vyvěrající v jeho kořenech, rozlévaly se jako kříž do dálky, dělíce ráj na čtvero poloostrovů,soueřících spolu krásou i plodností. A řekl Pán člověku: „Toto je osudný strom znalosti dobrého a zlého; jeho plody přinášejí smrt, nedotkneš se jich.ÿ

Avšak tvrdí se, že přitažlivost zapovězených věcí začala mocněpůsobit již na první ženu, že zapomenuvši hlubokých tajemství své nově zrozené lásky, nebyla s to odtrhnout se z blízkosti stromu a v polosnění, okouzlena si šeptala: Protože plod dává smrt, proč bych ho neokusila? Bible (třeba říci vše) podává jiný výklad: ono pokušení, jež sžíralo Evu, připisuje hadu, který číhal svinut na kmeni onoho stromu. Avšak dle náhledů Adamových prapotomků se zde asi Mojžíš dopustil omylu.

Jděme však dále; neboť naší povinností je zůstat věrnými Mojžíšovu vyprávění, či spíše autorizovanému překladu Genese.

Tedy had pravil ženě: „Aelohim tě oklamal; ten plod nedává smrt, ale činí Bohu podobným odvážlivce, jenž ho okusí. . .ÿ 1

Viz kteroukoli bibli.

2

Ca ̈ın, Paříž, 1823, in 8

, str. 27 a La langue hebr. rest. Paříž 1815 až 1816,

2. sv. 4

. – Sv. II. str. 95.


 Chrám Satanův

A již méně nerozhodná čtveračka vztahuje ruku po zlatém ovoci; je po všem – podléhá pokušení . . .

Avšak po této neposlušnosti se Eva nemůže na nepravé cestě zastavit: potřebuje manželovu spoluvinu; okusila ovoce, dává ukousnout z jablka i Adamovi, jenž zváben zločinem, chvěje se při vzpomínce na Něho, jenž jej může každým okamžikem zavolat. . .

Již se rozléhá hlas Páně a pár zděšen poprvé prchá, pocítiv hanbu z nahoty svého těla.

A když konečně Adam a jeho sličná svůdnice vstoupili před tvář rozhněvaného soudce, byli pokryti jakýmsi oděvem z fíkových listů.

– Adame, kde jsi?

– Pane, uslyševše hlas tvůj, skryli jsme se před tvou tváří ze studu, protože jsme nazí.

– A kdo ti zjevil tvou nahotu? . . . Tys tedy pojedl ovoce stromu?

– Žena, kterou jsi mi dal za družku, mi je nabídla a běda, ochutnal jsem též. . .

– Proč, ženo, jsi tak učinila?

A ubohá Eva, rozplývajíc se v slzách, odpovídá: – Had mne svedl. . .

– Budiž tedy proklet, hade (dí Pán), mezi všemi stvořenýmiživočichy! Budeš se plazit po břiše a požívat zemskou neřest. A položím nepřátelství mezi ženou a tebou, mezi potomstvem jejím a tvým. . .; z její krve se pak zrodí panna, jež nohou zdrtí tvoji hlavu, a ty se budeš pokoušet ji uštknout do paty.

Nato, obrátiv se k ženě: – Údělem tvým budiž práce a strádání; v bolestech budeš rodit a budeš otrokem svého muže. . .

A ty – (pravil ještě Pán k muži), za to, že jsi podlehl pokušení ženy, že jsi s ní jedl zapovězené ovoce: země bude tvojí vinou prokleta, bude neplodná a vzdorná. Ustavičná práce bude tvým životem, chléb budeš jíst v potu své tváře až do dne, kdy smrt vrátí tvé tělo v prach, z něhož jsi povstal. . .

Potom Aelohim, oděv oba viníky do hrubé kůže, vyhnal první lidský pár z kouzelného ráje, a na prahu ráje postavil chéruba s plamenným mečem, aby navždy zabránil jejich návratu. –

Asi tak se nám jeví v přibližné podstatě Mojžíšova báje o prvotním hříchu; tedy tak se jeví v obměně nejvíce hmotné a zastřené, tak jak nám ji podávají překladatelé buď skutečně naivní, anebo stavící se naivními.

Tážeme se nyní, kdo že je oním mystickým, hrozným hadem, jehož proradnost přivedla k pádu Evu i Adama. . . A podle různého smyslu této alegorie upravíme rozdělení svého díla.

Úvod 

III.

Kdo je tím hadem?

V obecném, zjevném smyslu jsme snadno uhodli: je to duch zla,

proměnivší se v plaza; je to věčný nepřítel či hebrejský Satan.

1

V prvním významu esoterickém je to astrální světlo, ono neúprosné

fluidum ovládající pudy, všesvětový roznášeč elementárního života,

osudný působce narození i smrti, závoj neviditelna, za nímž se skrývají

různé hierarchie mocností, jimž slouží zároveň jako závoj i jako nositel.

Tato bytost hyperfyzická – sebe nevědomá a tedy nezodpovědná za své

skutky, je právě tak vrchním vládcem čaroděje, jako oddaným sluhou

pravého mága. – To be or not to be. . . Je třeba se za každou cenu stát jeho pánem, nechceme-li se stát hříčkou mocných proudů, jež v něm víří podle nezměnitelných zákonů.

V nejvyšším esoterickém smyslu zosobňuje had prvotní sobectví,

tuto tajuplnou přitažlivost sebe k sobě samému, jež je vlastnímprinciem všeho rozdělení: onu sílu, jež podněcujíc veškeré bytosti k odloučení

od prvotní jednoty a svádějíc je k považování sebe samých za střed všeho

okolí i k zalíbení se ve vlastním já, byla příčinou i pádu Adamova.

– Uvedený citát z Genesis nás vede k záhadě zla: v něm je třeba vidět

popis pádu člověčenstva, jak hromadného, tak i individuálního, za nímž

následuje – jako nevyhnutelný doplněk – veliká epopej vykoupení.

Odtud vychází trojné rozdělení našeho díla

2

na tři části:

1. Chrám Satanův. Tato první kniha bude zkoumáním zvláštních,

význačných Satanových skutků: Černá magie s hnusnými praktikami,

očarováním a kouzelným pácháním zla. Vytkneme tu pekelné prameny

černokněžnictví. Nebudeme se bát vyhledat knížete věčných temnot

v jeho jeskyni a uzříme na sabatu hnusného kozla, s ženskými prsy,

kterého adepti těchto odporných hodů byli povinni „políbit pod ocasem,

na znamení neomezené úcty a pokoryÿ.

2. Klíč k černé magii. – Ve druhém dílu „Hada z Knihy stvořeníÿ

podáme skrytý význam báje o Satanovi. – Studium astrálního světla

jako hlavního činitele v temných dílech go ̈etie nám dovolí vrátit se

k obřadům a výjevům dříve uvedeným a rozebrat je v jejich příčinách

1

Není to zde tím, co nazýváme „pozitivním smyslemÿ symbolu, nýbrž naopak

nešťastným pokusem překladu vrcholného. Pozitivním smyslem může být pouze

skutečné faktum. – Např. Chrám Satanův nám dá příležitost probírat takové opojení

v jeho nejhorších projevech, v celém šílenství jeho působení: takže naše prvnísedmice

bude jakýmsi hromadným výkladem pozitivního smyslu emblému, jakož i chybného

vrcholného významu, jaký mu připisuje příslušník profánního davu.

2

Viz tabulku nazvanou Esoterický rozvrh díla. Je zbytečné zde znovu uvádět to, co

jsme uveřejnili na počátku této knihy, pokud se týče počtu, souvislosti a rozdělení

27 kapitol na tři sedmice a Doslov.  Chrám Satanův i skutečných účincích podle nauk kabaly a hermetismu, tak dlouhoskrývaných.

3. Záhada zla. – Třetí kniha bude filosofickou syntézou celého díla: v ní se dotkneme veliké záhady zla a pozvedneme, ovšem pouze do té míry, do jaké nám to naše svědomí a naše zasvěcení dovolují, obávaný i dobrodějný závoj, který očím „profanum vulgusÿ zakrývá veliká tajemství magie. – Chceme zajít tak daleko, jako se dosud žádný adept neodvážil, až k oné krajní hranici, tak hrozné k překročení, kde emblematický chérub s plamenným mečem v pěsti ohrožuje oslepením odvážné pozorovatele slunce ze všech sluncí nejoslnivějšího.

Co je zlo? Stvořil je Bůh? Jaký je původ zla, nemá-li skutečného principu? Co je v pravém významu pád člověka v ráji? Čím byl veliký Adam před pádem? Co se z něho stává potom? V čem se ztotožňuje tajemství stvoření s tajemstvím pádu a vtělení?

V čem je tajemství vykoupení doplňkem obou předešlých? Kým je Vykupitel? Kristus bolestný? Kristus vítězný? Jak se kabalisticky vykládá patero hebrejských písmen deydi jména Ježíš? Jak je z esoterického hlediska rozřešena otázka sociální? Jakým způsobem se nedostupná Jednota odhaluje rozumovému světu trojností a projevuje se čtverností ve světě hmotném? Kam směřuje vzestup? Co je nirvana?

Budeme bez vytáček odpovídat na všechny tyto otázky, i na některé jiné a ukážeme, jaký výklad může dát křesťanským dogmatům filosof, zasvěcený do tajemství kabaly.

To je náš jediný úmysl, a abychom zakončili předmluvu této knihy, jež nechce zkalit mír a klid žádného svědomí, dovolíme si podat zde bez poznámky, co jsme napsali r. 1886 ke konci stránky, ve které jsme psali o Kristových dílech: „Tohoto božského poslání se zde z opatrnosti nechceme dotýkat; neboť tam, kde počíná víra, by bylo vhodné, aby se vždy věda zastavila, chce-li se vyvarovat smutných nedorozumění. . .ÿ A vždy, kdykoli se během této krátké studie zmíníme o věcech náboženské víry, prohlašujeme jednou provždy, že nejsme naprosto směrodatnými ve věcech víry a že zde podáváme lidi i věci z výlučného stanoviska lidského rozumu, aniž bychom vůbec chtěli dogmatizovat.

1

Stanislas de Guaita

1

Essais de Sciences maudites 1., Au Séuil du Mystére par St. de Guaita (Paris,

Carré, 1886, in 8

) str. 13.–14. (Na prahu tajemství.) Druhé vydání, v trojnásobném

rozmnožení textu, s obrazy. Paris, Carré, 1890. 8

. – Str. 38. – Česky vyšlo první

vydání ve vydavatelství „Sfinxÿ, Kr. Vinohrady. 437. 1921.


CH RÁ M SATAN ŮV

Chrám Satanův (první kniha Hada z Knihy stvoření) bude věnována

výhradně popisu zvláštních a význačných Satanových děl (obecný, obvyklý

smysl Mojžíšova emblému: Had).

Obšírnější vysvětlující výklady tu nelze podávat, leda namátkou; rovněž

ještě z důležitějších důvodů zde nelze probírat nauky esoterické. Černá magie

nemá nic společného s vyšší vědou.

Omezíme se tu na pouhý popis a seřazení skutečných či legendárních

případů bez pokusu podat další vědecký výklad. Jedině, když se naskytne

příležitost, se budeme snažit vyznačit popis tak, aby se z něho dala vycítit

autentická či iluzorní povaha příslušných příběhů.

Teprve ve druhé sedmici (Klíči k černé magii) bude vyložena celá nauka;

ve třetím dílu (Problém zla) nabude metafyzická syntéza celé knihy jakéhosi

vzezření pevnosti, celistvosti.

Varuj se, milý čtenáři, učinit si povrchní či ukvapený úsudek: takový

úsudek by byl odvážný!


1. A

Ďábel

Kejklíř – Jednota – Princip – Předmět – Ďábel

KEJKLÍŘ


Ďábel 

V obecném slova smyslu – společném všem těm, jež božská věda nepočítá mezi své adepty – představuje had z Genese ďábla zloducha zosobněného v Satanovi.

– Satan? Ďábel? Zloduch? . . . Jděte, tropíte si snad žerty! Kdo kdy viděl tento přízrak, utvořený z dýmu? Kde jinde se zjevuje, než vmlhách porušené a nezdravé obrazotvornosti, či v temném kaleidoskopu představ slabých a bázlivých duší? . . . Což již někdy na sebe vzal tvar dostupný smyslům, kterým jedině věříme? Nikoli; právě tak, jako Bůh, jeho tyranický protivník, právě tak, jako Bůh, jeho nelítostný katan, – ani Satan nikdy neprojevuje svou přítomnost ve vesmíru. . . ďábel!Pane, nechtěl byste mne poučit o tom, kde sídlí? – Materialistovi, který takto mluví, nedá nikdo zcela jednoduchou odpověď: – Bydlí ve vás!

Všude, kde hnilobné temnoty záporu, urážejícího rozum člověka, zakrývají vnitřní duševní zrak a zatemňují onen vnitřní smysl, jímž člověk tuší a chápe božství a víže se k věčnému – všude tam je Satan přítomen v metafyzické podobě: jako blud.

Všude, kde zvrhlost hlodá na ubohých duších, až je přivede kpřetržení všech pásek pospolitosti, jimiž jsou navzájem vázány k jiným duším; všude, kde pochybovačnost porušuje svědomí do té míry, že jižnerozeznávají spravedlnost od bezpráví, – všude tam Satan sídlí pod tvarem psychickým: jako „sobectvíÿ.

A konečně všude, kde svobodná lidská vůle, uvádějíc přírodu (toto zrcadlo božství) v nejhroznější lži, přinucuje ji k zapírání jejíhonebeského pratvaru tím, že klade libovolný nesouzvuk zlých individuálních vůlí na místo moudrého souladu povšechných zákonů, tam je Satan v pojímatelné podobě, jako ohyzdnost.

Blud, slepota ducha! Sobectví, nezdravý výdech duší! Ohyzdnost, znetvoření těla!. . . Taková je vždy ohyzdná Satanova silueta, odrážející se v trojím světě myšlenky, citu a věcí vnímatelných.

V třetím díle své knihy probereme důkladně povahu této podivné bytosti; v tomto díle nás zajímá jenom obecný lidový význam emblému.

Opravdu se obdivujeme opatrnosti Církve učící, s jakou vždyodmítala jakýkoli výměr Satana a jeho říše, ponechávajíc svým doktorům, aby sami navrhovali vlastní rozluštění, ovšem na účet jejich vlastníautority, nikoli neomylné.

Různé texty sv. Písem se zmiňují o existenci ďábla: to je jisté; avšak výklad těchto neurčitých textů zůstává svobodný: In dubiis libertas.

Theologům je dovoleno bít se pro i proti; žádné rozhodnutí z Říma „ex cathedraÿ nedává této nauce tvar článku víry.

1

1

Prosím katolíky, aby si toho pečlivě všimli. Marně by namítali, že různí papežové

tu rozhodně projevili své mínění. Tato mínění postrádají autoritu a cenu, protože


 Chrám Satanův

Co se týče obecného mínění o ďáblu, je asi takovéto: Anděl, kleslý ze své prvotní skvělosti, tvor svržený do propasti, protože se chtěl vyrovnat Stvořiteli a soupeřit s ním v jeho mocnosti. Satan s legiemi spoluviníků obývá prokletá místa vnějších temnot, kde je jen pláč a skřípění zubů.

Zde se podle obecné báje svíjejí působcové věčného Zla v křečích věčné agónie. Smíchán se svými odbojnými druhy, zuří Satan nad svou věčností. Jedinou útěchou, která je mu v jeho neštěstí dovolena, je rostoucí zástup zatracených duší, jež hledí svádět jako záludný aproteovský pokušitel během jejich pozemské zkoušky, právě tak, jako kdysi v podobě hada přivedl Evu k pádu magickou přitažlivostí zapovězeného ovoce.

Neboť je třeba říci, že poněvadž jsou pouhými duchy, třebanečistými – ďábel i jeho věrní mají podle lidového názoru i podle mínění mistrů Písma vzácný dar všudypřítomnosti. . . Totiž mezitím co vpodzemních temnotách, in inferioribus terræ, pykají za své zločiny,probíhají i svět živoucích, kde číhají na každou duši znavenou a kolísající na cestě dobra, hotovi těžit z nejmenší nerozhodnosti ve prospěch armády zla a vzrůstu pekelných legií.

A tak se v samém ovčinci a pod ochranou dobrého pastýře odehrává rekrutýrka pro dravé vlky, . . . a ovečky podléhají jedna po druhé.

Hle, jak je zneužito smyslu krásného a hlubokého Ježíšova rčení: „Mnoho je povolaných, málo vyvolených!ÿ

Jak se lze potom divit, že agnostičtí theologové, podporovatelé tak žalostných nejapností, zůstávají bolestně rozhořčení, když je nějaký amatér nezvratné logiky vžene do úzkých, vystřeliv proti nim šíp úskočné námitky: – Bůh, pravíte, je všemohoucí, vševědoucí, nejvýš milosrdný a dobrý. A přece učíte, že většina lidí je zaslíbena peklu. Protože i theolog musí být důsledný, vyplývá z toho, že Bůh sám chtěl zlo i peklo. . .

Marně činíte námitku o nezadatelnosti svobodné lidské vůle, neboť, nepředvídal-li Bůh zneužití této svobodné vůle, tu jeho vševědoucnost vykazuje mezeru, jestliže je předvídal, nemohl mu však zabránit, tu nemohu věřit v jeho všemohoucnost; když pak konečně je předvídal a mohl mu zabránit, neučinil to však, popírám, že by byl nejvýš dobrý.

Vždyť jen právě proto, že tyto politováníhodné theologické předoklady byly hnány do krajnosti, připadl vzletný básník a myslitel Jos. Soulary na toto skvostné a ďábelské rouhání: tlumočí jenom náhled dotyčného papeže, jakožto doktora bohosloví a nikoli jako neomylné hlavy církve. Vždyť papež se stává neomylným jen tehdy, když vstoupí na stolici sv. Petra, aby kázal jistou nauku urbi et orbi. Takový je význam přívlastku „neomylnýÿ. A i zde vymezuje a ukládá věřícím pouze učení, které bylo již dávno tradicí v církvi. To je katolická nauka o této věci, na což nesmíme zapomínat.

Ďábel 

ET VIDIT QUOD ESSET BONUM. . .

Řek’ člověk: Vše chtěl jsem věděti a vše již vím,

V mém těsném domově již nejsem na svém místě;

Prožil jsem již svůj čas, proběhl jsem svůj prostor;

Hrozím se života a země se mi hnusí!

A řekla Země: Mé lůno vysýchá a ledovatí

a mléko mé mění se člověku v jed;

rakovina hříchu, která jej zachvacuje,

šíří se mi až na kost. – Dál rodit se mi nechce!

Nebe řeklo: Blesk rezovatí na plamenném meči

A anděl nudí se na svatém prahu – čekaje marně, –

že vyvolenec z vyvolených započne konečně řadu.

Peklo řeklo: Satan již dost má hromadění

odsouzených, jichž tolik je v přeplněných jatkách.

Slovo řeklo: Nicota! Jest započíti znovu.

1

Nedýchá těch čtrnáct veršů vskutku děsem, zvláště poslední verš? Avšak taková je – to je třeba uznat – skutečně logická výslednice záhady, vyslovené filosofy ze sakristií výrazy tak odvážně naivními.

A zatímco logikové jako Pierre Bayle vyslovují s úsměškem pekelný výměr, který jsem uvedl, zatímco oni řídcí poetové, kteří zůstalimysliteli jako Soulary, se odvažují použít božské mluvy k tak mohutným zneužitím slova, theologové si lichotí, že rozluštili děsivou záhadu Zla a vyčerpávají svůj um v neplodných disputacích o „milosti účinnéÿ a „milosti postačitelnéÿ. Anglický doktor Swiden tvrdí v tlusté knize,

2

že zavrženci se svíjejí v ohnivé sluneční hmotě, neboť slunce je prý

Peklem viditelným prostému oku.

3

Dom Calmet rozebírá s pádnouvášnivostí panictví sv. Josefa a nejzávažnější doktoři neodvolatelně usuzují,

že sám ďábel osobně řídí tanec stolků a klobouků!

Jděme však dále. – Báje o pádu andělů je obecně příliš známa, ba populární, než aby bylo třeba ji zde celou opakovat. 1

Josephin Soulary, Poésies complétes (Lemmerre) Ephem`eres str. 119.

2

Recherches sur la nature du feu de l’Enfer et du lieu ou il est situé. Přeložil Bion.

Amsterdam 1728 in 8.

3

Téze, přijatá Péladanem v knize „Istarÿ a hájená v lyrické básni „la Légende de

l’Incesteÿ. Musím připomenout, že jednotné tradice všech theosofů souhlasí naopak

v tom, že slunce je pro náš svět hvězdou v nejvyšší míře rajskou, jsouc místem

pobytu blažených duší.


 Chrám Satanův

Stačí podotknout, že Mojžíš nečiní ani nejmenší zmínky o vzpouře andělů. Mluví ovšem o jistém Nahaš-i, ydp (čtenářům již známém), což je běžně překládáno výrazem „zeměplazÿ či „hadÿ; vypráví i o plodném spojení Beni-ha-Elohim midl`d ipa či synů Božích s dcerami lidskými, tajuplném sňatku, z něhož vyšlo mocné pokolení Gibborim mixac nebo Nefilim: – miltp, z kterých překladatelé učinili obry. Nezdá se však, že by izraelský theokrat přejal, nic nedokazuje, že by vůbec znal článek o pádu andělů.

Třetí kniha Mojžíšova (Leviticus) se ovšem mimochodem zmiňuje o duších Aoboth zeae`, inspirátorech sibyll; nic bližšího však nepraví.

První z autorů Starého zákona Job označuje pod jménem Satan ohy ducha z osmé hierarchie kabalistů (Beni-Elohim), obdarovaného Hospodinem zvláštním posláním pokušitele. Potom též jedna nejasná, neurčitá Izajášova věta bývá obvykle vykládána jako narážka napadlého anděla. – A to je vše.

1

Studium talmudu by se zdálo nasvědčovat tomu, že hebrejštíkabalisté přinesli tento článek, určitě převzatý z dvojné theologieZoroastrovy, teprve z babylonského zajetí.

Každý může vidět v tom, co zbylo z Avest (posvátných knih Parsů, sepsaných oním hierografem), věčný protiklad Ahuramazdy či Ormuzda (Moudrosti živoucí), boha dobra, – a Angramanyu či Ahrimana (Zle smýšlejícího), boha zla.

Tento, jakýsi božský Attila, za sebou vleče hordy nesmiřitelných a prokletých Dewů, s nimiž neustále přepadá a znepokojuje nebeského Dobroděje, obklopeného svatou legií Amšaspandů. Proto Ahriman

2

opodstatňuje název, vyvozený z výkladu kořenů v ten smysl, že

jej lze přeložit slovem: Zlo-obmýšlející.

Pospěšme si říci, že praví zasvěcenci esoterického mazdéismu viděli v Orzmuzdovi a Ahrimanovi pouze vzešlé principy, vyšlé znevyslovitelné příčiny – Času bez mezí – jež se opět jevila být sama projevemjednoty, skryté ještě nevyzpytatelněji (viz Vendidat Sadé, 36. ha). Ostatně 1

Slovo Shathan ovšem nalézáme v Numeri (IV. knize Mojžíšově) dvakrát: je to

substantivum, vzaté příslovečně ve smyslu protivy (latinsky adversus). Příklad:

:el ohyl jxca dedi c`ln avizie, což je možné přeložit: „A umístil se vyslanec

Jod-hévé (Numeri XXII., 22) na cestě, aby byl překážkou (Shathan) jemuÿ. Podavše tento smysl hebrejského slova Shathan, upozorňujeme, jak blízký je význam

ďábel témuž smyslu. Ďábel (řecky diabolos pochází od diabàllw, „v cestu vrhámÿ;

je možno lépe přeložit pojem „překážkaÿ?

2

Je to zajímavý fakt, jenž dovoluje vyložit, proč po babylonském zajetí rabínové

v bezosobním Nahaši (Pokušiteli) chtěli vidět určitou, osobitou bytost, jakéhosiBoha

zla. Zvláštní shodou je přívlastek, jejž Mojžíš připisuje ke slovu Nahash, právě slovo

Haroum či Harym, od čehož slovo Ahriman či Harym-an (mazdejský význam pro

protivníka) se liší jenom příponou určovací částice augmentativní.


Ďábel 

jak jsme uvedli v knize „Na Prahu Tajemstvíÿ,

1

tvořil obojetný pár

Mithras-Mithra v očích adeptů princip, zjednávající rovnováhu mezi

Ormuzdem a Ahrimanem. Obecný dav však věc takto nepojímal a ztohoto nepochopení povstaly nesčíslné zmatky a zla.

Manes, snaže se později naočkovat mazdejskou nauku o dvouprinciech křesťanskému učení, sotva vzniknuvšímu, otrávil tak řka prameny mystického života: jeho hnusné kacířství, ač tolikrát stíhanéspravedlivými kletbami, se množilo a šířilo pod různými proměnlivými útvary jako zločinný sen. Nauky nejlepších doktorů jím byly nakaženy. Rozumí se, že mluvím i o těch, kteří nejohnivěji potírali postupujícímanicheismus.

Toto kacířství je pravá morová rána lidské myšlenky! Nákaza se všude ujala. Bez Manesa a jeho stoupenců, často bezděčných, by byl Nahaš harym i nadále považován za neosobní přírodní sílu, zakosmického činitele, zkrátka, nebyli by z něho učinili theologického strašáka; – a ona hnusná, šaškovitá ďábelská příšera by nyní nezneuctívalakřesťanské nauky, kdyby ji tehdy dovedli očistit od posledních manichejských stop.

Několik veršů Apokalypsy (knihy nepochopitelné pro všechny, kdo neznají veliké kabalistické klíče) zde bude na místě. Neboť, přičítá-li se obyčejně báji o pádu andělů smysl agnostický a slovný, je třeba uznat, že v tom mnoho zavinilo špatné pochopení těchto veršů:

„Hle, veliký ryšavý drak o sedmi hlavách a desíti rozích a na jeho sedmi hlavách sedmero diadémů.

A jeho ohon táhl třetinu nebeských hvězd. . .

Veliký boj nastal na nebi: Michael a jeho andělé bojovali s drakem obklopeným a podporovaným jeho stoupenci.

Avšak tito nemohli dlouho vzdorovat, a od té chvíle bylo nemožné opět nalézt jejich místo na nebi.

A veliký drak byl svržen s nebes; on, jenž je tím hadem, svůdcem celého světa; on, jehož pojmenovali ďábel a Satan. . .ÿ o s y (Apokalypsa, kap. XII., verš 3. až 9., passim).

Ve zjeveních sv. Hildegardy, psaných prý z nařízení slova, čteme tyto věty o Luciferovi: – „Tu pak všechny hvězdy jeho armády, hroužící se až dosud v jasné, světelné vlny, dnes úplně vyhaslé, zdají se býtčernými uhly, vypálenými ohněm. Neodolatelný vichr je smetá k severu, na protilehlou stranu trůnu, do propastí tak nedozírných, že nikdy nebude někomu dáno je opět spatřit.ÿ

2

Tyto řádky světice jsou patrně výkladem předchozích veršů. 1

Druhé vydání, str. 35.

2

Scivias. . .


 Chrám Satanův

Markýz Eudes de Mirville, původce tohoto obdivuhodnéhopřirovnání, se zmiňuje o skutečnosti, kterou byl překvapen: že totiž moderní astronomie oceňuje mezihvězdnou mezeru v nebeské části, dostupnéjejím nástrojům, asi na třetinu. Následek těchto různých srovnání je pro markýze záblesk světla, jímž je do jisté míry až oslepen. Jak lze nevidět v tom onu třetinu Tsebaotha, již ryšavý drak smetl svým ohonem při pádu do propasti?

1

Popírá-li kdo tuto zjevnou věc, musí prý – nemít dobrou vůli. . .

Ostatně, nechme pana de Mirville, oslněného náhlým zábleskem.– Raději pokračujme ve svém pátrání o podstatě dyarchické nauky.

Protiklad dvou principů tvoří nauku starší než je Zoroastrova,nauku, která se datuje od prvých kosmogonických indických cyklů. –„Příčinou vzniku této nauky (praví Fabre d’Olivet v obdivuhodném výkladu »Kaina«) byla stará tradice Indů, v níž se praví, že již na počátku světa se geniové zemského severu a jihu rozešli kvůli nápoji nesmrtelnosti,jehož výlučné držení si chtěl každý z nich zabezpečit. Tato rozluka vedla k dlouhým, hrozným bojům, jejichž výsledkem bylo úplné zničení geniů jihu, zvaných Assury, a jejich zotročení geniy severu (zvanými Dévy). Tato tradice, kterou najdeme skoro v týchž výrazech i v EddáchSkandinávců, byla známa Egypťanům, Řekům i Římanům pod jménem: »Boje bohů proti obrům«.ÿ (Ca ̈ın, str. 169.)

To je dost zajímavé: vítězové se učinili bohy a násilím dali přemoženým obléci ďábelskou podobu. Tak, domnívám se, že by tu řekli skeptikové spíše naivní než neuctiví. . .

Snad, uzpůsobujíce příliš věrně věci tam nahoře podle věcípozemských,

2

představují si s plným přesvědčením, že kdyby vzbouření na

nebi mělo místo neúspěchu zdar, byl by dnes Jehovah odsouzen krohům a drápům, určen k podřízené, nepěkné úloze našeptávače špatných

rad! –

Zlo by se v tom případě stalo dobrem; zbabělostí by pak nazývali odpouštění urážek, skromnost nízkostí, čistota by byla hanebností. . . A s hříchy a neřestmi by to bylo naopak: pýcha by se stala duševní velikostí, lakomství moudrostí, nadutost a zloba by byly známkouvelkomyslné duše, nestřídmost a rozkošnictví zárukou fyzického i morálního zdraví: lež i pokrytectví by byly důkazy obratnosti a bystrosti ducha. 1

Skrytý smysl pádu andělů je skutečně ve vztahu k existenci ohromné hvězdné

armády, avšak tento vztah je zcela jiný, jak naznačíme v knize III. – „Problém zlaÿ.

2

Příliš, pravíte? A zásada Hermova: quæ superius sicut et quæ inferius?. . . Ametoda obdoby, základ a měřítko okultismu? Jak si ty věci srovnáte se svými slovy? –

Tím, že nechám odpovědět Louise Lucase, otce této metody, tímto přirovnáním:člověk je obrazem Božím, a přece Bůh proto není pouhým živočichem – obratlovcem.


Ďábel 

Je možné, aby myslící lidé uráželi sami sebe takovými klamnými závěry? Jsou skutečně k politování ti, kteří důvěřujíce nemožnýmvývodům mazdeismu, nepochopeného či zvrhlého, si zatvrzele neuvědomují, že v boji – tajemně znázorněném tímto hlubokým symbolem – dobro zvítězilo právě proto, že je zákonem, pravidlem, souladem, zkrátkaproto, že je dobrem; – a že nutnou, neomylně předem předpokládatelnou příčinou, jež činíc zlo náhodným a pomíjejícným je předem určujepříštímu zničení, je právě to, že zlo je nepořádkem, libovůlí, bezvládím, a že je zváno zlem.

Snad se bude někomu zdát podivné, že tak naléhavě zavrhujeme nauku o dvou principech, pramen, podle našeho mínění nikolidvojsmyslný, všech těch zvrhlých šíleností, zdroj všech krvavých výstředností, v nichž si liboval středověk (abychom se přidrželi jediného, alepolitováníhodného příkladu): neboť konečně všechny národy měly své báje o zloduchu. Ať již se nazývá Typhon jako v Egyptě, či Čutgur uMongolů, nepřestává snad být démon vždy démonem?

Tak snad myslí mnozí lidé, jimž musím ke své lítosti odporovat. Zde nám jde o princip, na to je třeba ještě znovu upozornit.

Nuže, třebaže ty různé příklady neblahých božstev odlišují jen sotva postižitelné odstíny formy, pravím, že Ahriman (považovaný – ostatně neprávem – za absolutní princip zla, stejně věčný jako Ormuzd, absolutní princip dobra) se rovněž tak hluboce liší od Typhona (či od kteréhokoliv jiného emblému zla nahodilého, relativního), jako se blud liší od pravdy, nebo jako se liší temnoty od světla.

Existenci zla nelze popírat; jinak je tomu s jeho podstatou. Jeho projevování ve vesmíru je právě tak nepochybné, jako projevování se mrazu v zimě, či tmy v noci. – Jakmile se však objeví světlo, stín zmizí; jakmile zavane teplý větřík, je po mrazu: neboť stín i mráz jsou nadány jen relativním trváním; nedostává se jim vlastní podstaty, protože jsou negacemi. Právě tak i zlo je přechodné, nahodilé, místní.

Dávat zlu podstatu znamená totéž, jako ji upírat dobru; potvrzovat vlastní trvání ďábla jako absolutního zla značí zapírání Boha. Konečně tvrdit, že stávají absolutnosti dobra i zla zároveň, je totéž jako rouhání v náboženství, jako nesmysl ve filosofii.

Svědomí pobuřuje, rozum uráží, ani ne symbolické zosobňováníneblahých mocností v modlách většinou směšných a odporných, nýbrž zbožnění zla, převlečeného za absolutní princip pod mythologickou podobu, jakoby protiklad principu dobra, stejně povýšeného na božství.

Avšak zloduch není pouze tam, kde se člověk rozhodl vztyčit jeho názorný obraz, vydaný tak jaksi obecnému zbožňování. Zajisté, abychom odhalili ďáblovu osobnost ve všech jeho pohanských podobách, je  Chrám Satanův nám třeba jen letmo přehlédnout některé z model, zobrazujícíchvíceméně naivně síly, považované za působce zla; ze všech stran tu vidíme vystupovat z mlh děsivé přízraky, jakmile počneme sledovat v proudu uplynulých časů pomíchané pozůstatky antických civilizací a barbarství. Pátrejme bedlivým okem po obou březích času: vedle božstev, jež národové prohlašují za neblahé a jež se domýšlejí uctívat nábožnouhrůzou, budou se nám zdát i jiná ďábelská, třebaže je národy neoznačily odstrašujícími přívlastky. Avšak obřady, jimiž byla tato božstvauctívána, je potřísnily nezapomenutelným hnusem. . .

Zda jsme pochopili celou esoterickou hloubku pověstného textu „Žalmůÿ: „Omnes dii gentium dæmonia (sunt)ÿ (Žalm XCV, 5). Je právem svobodné lidské vůle porušit i nejvznešenější pojmy – a dlepatrného mystického zákona, každý náboženský symbol, je-li hanebnými obřady, se již tím proměňuje v modlu, ve kterou se vtělí Satan.

Jsou to vtělení Satanova, oni upíři starých Keltů, Thor a Teuad (či Teutates), jejichž žízeň volá nenasytně ústy tisíců druidek z temnot noci bez konce po uspíšeném vinobraní lidské krve!

Satanovo vtělení, onen bronzový Moloch s býčí hlavou, modlaAmmonitů, s široce otevřenou náručí, aby stiskl oběti, jejichž maso sžírá rozžhavený kov jeho vnitřností! – A onen Belphégor z Palestiny,vousatá modla, z jejíchž otevřených úst vystupuje místo jazyka obrovský phallus: božství méně ukrutné, avšak ještě hnusnější, výlučně žádostivé, praví Philon, obětí výmětových a polučních!

Satanova vtělení, onen Adramelech (vznešený král) a tenedskýMélicertos (král země), k jejichž nozdrám místo myrhy vystupoval čpící dým masa, páleného na žhavém oltáři, kde mladé matky obětovaly svéprvorozence!

A král much, onen syrský Beelzebub, jehož podoba přitahovala všechny komáry celého kraje, protože se pečlivě dbalo na to, aby stále prýštila čerstvou krví!

A bůh Mendes, pantheistický tvar egyptské syntézy, nebyl snadvtělením Satana, když fanatismus lidu obětoval chlípným choutkám kozla, chovaného v ohradě jeho chrámu, cudnost panen a pel mladýchmanželek?

1

Přejděme ke krajům Středozemního moře. – Mám se zmínit o holdu velice podobném, jaký vzdávaly matrony nejvznešenější posvěcenénestoudnosti Priapů dovážených z Lampsaky v Itálii: model dřevěných, 1

Viz Jablonski: „. . .Nempe Thumi in templo Mendetis, mulieres hirco huic se

submittebant (Panth. Egypt, liber II., ch. VII).ÿ

Je tu úzká příbuznost s Bafometem Templářů, jenž byl také symbolem pantheistické

syntézy a jehož uctívání (lze-li věřit aktům procesu) bylo neméně hnusné.


Ďábel 

vždy nestoudných, pod vrstvou cinobrového nátěru, umístěných na

prahu zahrad a dvorů? – Je mi třeba zmiňovat se o hanebnostechjistých etruských božstev a o necudných obřadech, konaných o slavnostech

dobré bohyně?. . .

Mám opakovat všechny skandály, které přivodily smutnou pověst zvrhnuvších se mysterií, všechen onen nepravý lesk pobožnosti, jímž se dlouho halily ohavnosti svatyní?

Satan-Pantheos, hrozný a mnohotvárný, přizpůsoboval se tisícerým zevnějškem, aby poskvrnil všechny oltáře.

V časech Messiášova příští dostalo slovo žalmů plného významu: kolik bohů, tolik démonů: Omnes Dii gentium dæmonia. Proto pohasl svit všech hvězd na mystické obloze, když se na východě zabřesklo božské slunce, vzcházející v Betlémě!

A přece, všechny ty modly byly jen mytologickým znázorněnímnejvyšších mocností: byly to starobylé symboly dokonalé vědy a poesie mnohdy velkolepé, hodné zajisté veškeré naší úcty. Pouze ony hanebné obřady a krvavé uctívání byly příčinou jejich zneuctění. Obřadposkvrnil mýtus, svatyně klesly v opovržení a oživující duch odletěl daleko od trosek mrtvé písmeny.

Bylo by zajisté úmorné vypočítávat všechny prokleté tvary, v nichž se zalíbilo Satanovi, uchvatiteli božských obrazů. Není jediná země, kde by neřesti, povýšené na božství, neměly své poskvrněné oltáře. Nelze se bez údivu dívat na ony hyeny a šakaly španělské emigrace, jež zdeptaly v XVI. stol. mladé a pokojné civilizace Mexika a Peru, omlouvat jejich hanebnou a zbabělou ukrutnost tím, že prý Nebe nemůže shlížet na lidskou krev třísnící oltáře oněch pohanů. Tytéž hrůzy v Mexiku, jako jindy v keltských lesích; což se více podobá oněm dolmenům druidských obětníků než zašpičatělý kámen, na němž američtí kněží každodenně obětovali nesčetné oběti před posvátnou sochou boha – plazaVitzliputzli?

Ba i nyní v devatenáctém století, v srdci Hindustanu, jejž Anglie tak tvrdě hněte do západnického tvaru svými levhartími spáry, zdali i tu neslyšíme ďábla hlasitě požadovat svůj poplatek pod podobou boha Šivy a bohyně Kálí, krále sebevraždy a královny vražd?

Chtíce ušetřit čtenáře podrobností ukrutných trýznění, v nichž si libují samotáři a fakiro



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist