načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Guta Habsburská -- Slabý král, mladá královna a mocný Záviš - Oldřiška Ciprová

Guta Habsburská -- Slabý král, mladá královna a mocný Záviš

Elektronická kniha: Guta Habsburská -- Slabý král, mladá královna a mocný Záviš
Autor:

Guta Habsburská stojí po boku Václava, Přemyslovce, kterým pro jeho strach ze tmy a koček nemálo českých pánů pohrdá, byť se má Václav brzy stát jejich králem. Guta si klade otázku, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 176
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3257-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Guta Habsburská, krásná a zajímavá žena, nemá ve světě vysoké politiky jednoduché postavení. Jako členka rodu Habsburků je vysokým vkladem pro možné rozvíjení mocenských vztahů. Její otec jí hodlá provdat na český královský dvůr, kde skrze ni hodlá prosazovat habsburské zájmy. Do komplikovaného vztahu s budoucím manželem Václavem II. zasáhne po svém charismatický, obdivovaný i proklínaný Záviš z Falkenštejna, aby už tak dramatickou situaci ještě zkomplikoval. Historická romance z období přípravy trůnu pro budoucího krále Václava II., který má pověst slabého a ustrašeného jedince. Po jeho boku má stát věrně Guta Habsburská, ta si však svými city vůči Václavovi není vůbec jistá.

Popis nakladatele


Guta Habsburská stojí po boku Václava, Přemyslovce, kterým pro jeho strach ze tmy a koček nemálo českých pánů pohrdá, byť se má Václav brzy stát jejich králem. Guta si klade otázku, zda si takového manžela dokáže vážit. Ve chvíli, kdy její srdce konečně pookřeje, na scénu vstoupí šarmantní a tajemný Záviš z Falkenštejna. Karty jsou rozdány… (slabý král, mladá královna a mocný Záviš : román)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Oldriška Ciprováˇ

Guta

Habsburská

slabý král, mladá králOvna

a mOCný záviš


Copyright © Oldřiška Ciprová, 2017

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Copyright © Oldřiška Ciprová, 2017

Redakční úprava Anetta Nová

Graf ická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek, v

edici Klokan, 2017

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-386-2 (pdf)




Prolog

G

uta se ohlédla za sebe, a když nikoho neviděla,podrážděně zavrtěla hlavou. Zřejmě slyším věci, které

se nedějí; že by to bylo mým stavem, ptala se sama sebe

a znovu se otočila.

Nikde nikdo.

Už aby se vrátil Václav, pomyslela si teskně a zasnila se. Ó, jak se jí stýskalo po jeho pohledech, slovech, polibcích, dotycích. Odjížděl příliš často. Tentokrát navštíví severní Itálii. Ach Bože, ta hloupá politika!

Guta prudce vstala.

Napadlo ji, že se pomodlí za manželův brzký návrat.Koneckonců v kapli mu svým způsobem bude blíž; pokud byl

doma, trávil tam hodně času.

Když došla do kaple, poklekla před oltářem a začala se modlit.

Po chvíli zaslechla šramotivý zvuk.

Ukaž se, myšičko, prolétlo Gutě hlavou. Ukaž se, ať vím, že se mi od rána jenom něco zdá, ať jsem si jistá, že měnikdo nepronásleduje.

Ohlédla se.

Stále nikde nikdo. Jenom ten mrazivý pocit v zádech. Přece jen jí bude líp v bezpečí komnaty.



Ol d ř i š k a Ci p rO v á

Rychle se pokřižovala a zamířila k postranním dveřím kaple. Vedly na točité schodiště.

Jestli se v kapli přece jen někdo skrývá, třeba za sloupem vedle hlavního vchodu, unikne mu, i kdyby to byl duch.

Pohybovala se rychle a otočila se jen jednou, když zasebou zaslechla další zvuk.

Snad lidské kroky?

Chtěla se rychle obrátit – jenže uklouzla. Bezmocněnatáhla ruce před sebe a vzápětí se střemhlav řítila dolů.

Hlavou se jí mihlo, že tohle už kdysi zažila, že už sejednou stalo něco podobného...

Náhle jí celým tělem projela bolest a potom uslyšela křik. Děsivý křik.

Bože na nebesích, vždyť křičím já, byla její poslední myšlenka.



1. k apitola

Hr ad Bezděz, léto 129

Z

lé věci se vždycky stávají v noci.

„Václave, probuď se,“ uslyšel osmiletý Václav něžný

hlas. Napřed si myslel, že se mu vše jenom zdá, potom

však ucítil, jak ho někdo lehce pohladil po tváři. Rozespale

otevřel oči dokořán a spatřil v černé tmě nad sebouženskou tvář osvětlenou mihotavým světlem svíce.

„Maminko,“ zašeptal Václav a posadil se na lůžku. „Co se děje?“

„Chci ti něco říct, Václave.“ Královna-vdova Kunhuta si sedla k synkovi na postel.

„Teď v noci?“ zabroukal rozespalý Václav. „Proč teď v noci?“

„Protože ráno už budu pryč,“ zašeptala Kunhuta.

„No, tak počkám, až se vrátíš.“ Chlapec se snažil zavrtat zpátky pod kožešinu. „Ale teď chci spát.“

„Tentokrát se nevrátím, Václave. Tentokrát ne. A ty mě teď, prosím, dobře poslouchej...“

„Maminko?“ Václav se prudce napřímil. Chvilku věřil, že se mu všechno přece jen zdá, ale když viděl matčiny



Ol d ř i š k a Ci p rO v á

oči, pochopil, že ne. A že mu přišla říct něco velmidůležitého – a že to nebude nic dobrého.

Kunhuta pohled opětovala a hlavou jí přitom táhlyudálosti uplynulých měsíců.

Na začátku všeho byla zpráva o smrti Kunhutinamanžela, Přemysla Otakara II., v bitvě na Moravském poli.

Strašlivá zpráva... A to Kunhuta netušila, že jde teprve

o první z řady pohrom, které má před sebou.

Přemysl Otakar ještě před odchodem na válečné pole svěřil poručnictví nad korunním princem jeho strýci,markraběti Otovi V. Braniborskému. Ota měl chránit zájmy nezletilého Václava, kdyby se králi Otakarovi něco stalo.

Bylo to velmi prozíravé, jenomže...

Ota se ukázal jako padouch.

Sice si nechal udělat pečeť s nápisem „Generálníporučník pana Václava, jasného knížete Království českého“ – ale to bylo všechno.

Zapomněl na svou čest rytíře, na příbuzenské vztahy,

a opojený mocí a vidinou zisku po příjezdu do Prahy ze

všeho nejdřív poslal své ozbrojence vyplenit baziliku sv.

Víta na Pražském hradě.

A potom...

V noci z 23. na 24. ledna zburcovali Otovi lidé královnu Kunhutu a kralevice Václava, nedostatečně oblečené jeposadili na připravený vůz a v temné noci a kruté zimě je odvezli na hrad Bezděz, ponurý pevný hrad stojícíuprostřed pustého kraje plného bažin, který založil králPřemysl krátce před svou smrtí.

Královna-vdova Kunhuta nechápala, co se to děje, byla jako ochromená. Ale pak začala přemýšlet.

Nenechá se přece připravit o všechno! Musí jednat! Ale zde v pustině na Bezdězu, daleko od přátel, nic nedokáže. Jak to udělat, přemítala horečně.

Gu t a Ha b s b u r s k á

Až našla cestu.

Nejdřív se snažila spřátelit s purkrabím Bezdězu Heřmanem; a jemu uklouzlo, že markraběti Otovi snad anitolik nezáleží na ní, že chce hlavně mít v moci korunního

prince, aby se sám mohl co nejvíce přiživit na smrtiPřemysla Otakara.

Tohle Kunhutě znělo skoro urážlivě. Tak na ní nezáleží?

Ota ještě pozná, že se spletl.

Vztek jí vehnal slzy do očí. Zamrkala, aby si purkrabí slz všiml, a vzdychla:

„Ach, snad je to ještě trochu jinak, pane purkrabí. Ota ví, že mě má jistou, matka přece nikdy neopustí své dítě.“ Kunhuta k sobě přitiskla kočku, která si našla cestu do její komnaty. „Vždyť já bych nedokázala opustit ani tohlezvířátko. Ve své osamělosti jsem k té kočičce moc přilnula,“

vzlykla cituplně.

Byla to pravda do té míry, že v ledových zdech hradu byl každý zdroj tepla vítaný – kočičí tělo hřálo jako kamínka.

Purkrabí Heřman cítil dojetí. Nešťastná krásná paní!

„Nejsi... hm... tak osamělá,“ vysoukal ze sebe a zarděl se. „Dovol, abych řekl, že já nejsem tvůj nepřítel.Pokud to bude v mé moci, vynasnažím se ulehčit ti tvůj úděl,

paní...“

Kunhuta věděla, že má vyhráno. Purkrabí jí bude zobat z ruky.

Vždycky to s muži uměla.

Sklopila oči a hedvábně pronesla:

„Jsi laskavý muž, pane Heřmane. Ale já nechci tvélaskavosti zneužívat. Ačkoliv –“

„Ačkoliv – co? Co pro tebe mohu udělat?“

„Víš, trápí mě, pane Heřmane,“ hladce pokračovalaKunhuta, „že se nemohu pomodlit k Bohu před oltářem.Bezdězská kaple ještě není hotová.“


10

Ol d ř i š k a Ci p rO v á

„Bohužel, paní,“ pokýval purkrabí hlavou. „Ale není

v mé moci zařídit, aby –“

„Tak jsem to nemyslela. Napadlo mě, že bych se zajela pomodlit do nejbližšího kostela.“

Purkrabí souhlasil.

Za týden souhlasil s návštěvou cisterciáků v Hradišti.

Potřetí bez mrknutí oka svolil, aby si Kunhuta zajela do svého věnného města, na Mělník.

Teď přišlo počtvrté. Řekla, že chce navštívit abatyšiJiřského kláštera a pak Znojmo, kam byly konečně odvezeny ostatky jejího manžela.

Jenomže tentokrát už se nevrátí. A o tom chtěla teď v noci mluvit s osmiletým Václavem.

„Můj milý princi,“ pohladila ho po tvářičce. „Dospěla

jsem k rozhodnutí, které mě stálo mnoho sil, protože vím,

že ti ublíží.“

„Maminko –“

Chlapec viděl, že matce stékají po tvářích slzy, a moc si přál, aby je mohl zastavit.

„Neplač, maminko. Řekni mi o svém rozhodnutí. Já to unesu. Jsem přece silný. Jako otec,“ snažil se mluvitvyrovnaně, ale hlásek se mu lámal obavami.

„Ano. Jsi silný jako on... Odcházím z Bezdězu,“ řekla královna-vdova a přes slzy se na syna usmála, „abychhledala pomoc. Tvůj poručník si myslí, že jako žena nemám schopnosti ani moc něco zvrátit. Jenže v tom se mýlí.“

„Maminko,“ vzlykl Václav a zapomněl na to, že chtěl být silný jako otec. „Já ale... nechci tady zůstat bez tebe.“

„Musíš být rozumný, Václave. Však se zase shledáme,“

odpověděla Kunhuta. „A zatím bude s tebou chůva Eliška.

Máš ji přece rád.“

„To mám. Ale tebe, maminko, mám raději. Nejraději na celém světě!“

Gu t a Ha b s b u r s k á

„A já zas mám na celém světě nejraději tebe. Ale právě proto,“ zvýšila Kunhuta hlas, „chci kvůli tobě bojovat, abys získal to, co ti patří. Jsi následník trůnu, a ne –“Kunhuta se zajíkla a odmlčela. Chápala, že osmiletý syn teď

nemyslí na trůn, ale na to, že zůstane sám.

Přitiskla ho k sobě a zašeptala mu do ucha:

„Víš co? Něco ti tady nechám. Namísto sebe, princi.Pomazlí se s tebou tak hezky jako já.“

Václav nechápal, o čem by matka mohla mluvit.

„Co? Co mi tady necháš?“

„Svou kočku.“

Ol d ř i š k a Ci p rO v á

2. k apitola

Vídeň 121

Z

lé věci se vždycky stávají v noci.

Gutina matka zemřela v černém ránu, když se vevysokém věku snažila přivést na svět nový život. Mladou

hloupou komornou nenapadlo nic lepšího než vzbuditdesetiletou Gutu a vyhrknout, že královna, Gutina matka, je

mrtvá.

O tři dny později, opět v noci, Gutu služebnictvoprobudilo znovu – a tentokrát se dozvěděla, že za matkouodešel i bratříček Karel. Guta ho ani neviděla. Karel přišel na

svět o dva měsíce dříve, než měl, a jeho křehké tělíčko bez

matčina tepla nevydrželo.

Guta se tmy bála. Počkala, až komorná odejde, pak po

břiše sjela z postele na kamennou podlahu, bosá vyběhla

na chodbu a vklouzla do ložnice devatenáctileté sestry

Klemencie. Ta si vždy věděla se vším rady a děvčátko k ní

vzhlíželo s obdivem.

Klemencie byla krásná a měla dostat nejhezčíhomanžela na světě. Co na tom, že byl o devět let mladší než

Klemencie a původně měl patřit Gutě? Teď ho zasnoubili

s Klemencií, a právě proto skoro celá rodina Habsburků


13

Gu t a Ha b s b u r s k á

pobývala ve Vídni; sjeli se na svatbu Klemencie Habsburské a potomka rodu Anjou. Guta ty dva považovala za

nejhezčí pár na zemi, i když mnohým tohle spojení dívky

a dítěte krásné nepřipadalo; za to vhodné ano.

Guta maličko pootevřela dveře ložnice a vydechla: „Klemencie?“

„Ano, jsem tady,“ ozvalo se. „Proč nespíš, sestřičko?“

„Nemůžu...“ Guta cítila, že jí sestra sevřela ruku a táhne ji dovnitř. Obě si vlezly do vyhřáté postele; schoulily se pod těžkou houní, Klemencie Gutu objala a společněplakaly, zatímco venku na chodbách se ozývaly otcovy zlostné výkřiky.

Osud však Gutě nedopřál, aby se z rány vzpamatovala. Několik dní nato, opět uprostřed temné noci, vtrhly dovídeňského sídla hordy ozbrojenců.

Guta si pamatovala, že když ji otec vzbudil, Klemencie stála za ním. Byli tu i otcovi vojáci. Všichni se tvářili

chmurně. Guta si rozespale protírala oči. Král Rudolf se

posadil na kraj postele a třesoucí se rukou odhrnul Gutě

vlasy z očí.

Vypadal moc smutně a zároveň se zdálo jasné, že s ním cloumá vztek. Guta si myslela, že ví proč.

„Někdo zase zemřel?“ špitla.

„Pro lásku boží... ne, Guto,“ odpověděl zvláštnímhlasem. „Nemluv tak hloupě.“

Guta nechápala, jak to otec myslí, přesto věděla, jak má odpovědět.

„Ano, tatínku,“ zašeptala.

Vtom se odněkud zdola ozvaly výkřiky. Teprve teď si Guta všimla, že otec má na sobě drátěnou košili.

„Ty teď půjdeš do bitvy, tatínku?“

„Ano,“ odpověděl král Rudolf . „Ale nejdříve musímdostat tebe a tvou sestru do bezpečí.“


14

Ol d ř i š k a Ci p rO v á

Ukázal na oblečení, které služebná Katla připravila pro

Gutu na zítřejší den, a nařídil:

„Klemencie, pomoz sestře s oblékáním.“

Jeden z vojáků – Guta ho znala, jmenoval se Petr –přiskočil, poklekl na jedno koleno a obul jí střevíčky.

„Tatínku, je venku tma?“ zeptala se, když jí Klemencie přetahovala přes hlavu spodní košili.

„Ano, je tam tma, Guto.“

„A to opravdu musím jít ven, když je tma?“

Rudolf pochopil, že dívenka má strach, a snažil se ji uklidnit.

„Nepůjdeš ven sama, Guto. Doprovodí tě Klemencie

a Petr s Filipem ti budou svítit na cestu pochodněmi.“

„Ty s námi taky půjdeš?“

„Nepůjde, Guto,“ odpověděla namísto krále Klemencie.

„Papá tu přece musí zůstat a bojovat proti nepřátelům. Pro

lásku boží,“ dodala, jak to slýchávala právě od otce. „Že,

papá?“

Zamračený Rudolf škubl hlavou a mlčky zamířil ke dveřím.

Zato voják Petr si položil prst na ústa na znamení, ať Klemencie nemluví nahlas. „Nechceme, aby každý věděl, že vás odvádíme pryč,“ vysvětlil šeptem.

Klemencie horlivě přikývla, že pochopila. „Už buduzticha,“ hlesla.

Petr pak vzal za ruku Gutu, vyšel s ní ven a vedl jitmavou chodbou ke králově ložnici. Před nimi šel Filip.Plamínky svíček kouzlily na kamenných stěnách kymácivé temné obry. V tichu se ozýval pouze dupot mužských bot a Gutě běhal mráz po zádech. Stiskla mužskou ruku co nejpevněji a vtáhla hlavu mezi ramena.

„Já se jich bojím,“ šeptla a ukázala na zeď.

„Čeho? Stínů? Ty ti nic neudělají,“ uklidňoval ji Petr.

1

Gu t a Ha b s b u r s k á

„Já chci maminku, Petře.“

„Já vím, veveruško, já vím.“

Gutu vždycky zahřálo, když jí Petr řekl veveruško.Najednou se už tolik nebála.

Otec je předběhl a už vešel do ložnice. Chtěla na něho zavolat, ale Filip se otočil a opět si položil prst na ústa, aby připomenul, že musejí být tiše.

Jakmile se ocitli v ložnici, Petr s Filipem odsunuli od zdi truhlu a ze zdi sňali tapisérii. Za ní se objevila nízká dvířka. Guta s Klemencií se na sebe užasle podívaly.

Tajné dveře! Filip je pootevřel. Šlo to ztěžka, rezavézávěsy zlověstně zaskřípaly.

Petr zapálil louč. V okamžiku, kdy se otočil zády, vrhly se Klemencie a Guta k otci. Klečel u velké truhly unohou postele a skláněl se nad ní. Dívky si stouply na špičky

a snažily se do truhly nakouknout.

„Co tam hledáš, papá?“ zeptala se Klemencie.

„Tady to,“ odpověděl a vytáhl zlatý kříž posázený drahokamy.

„Ten je krásný... Jak se třpytí!“ vydechla Klemencie. „Dáš mi ho?“

„A já ho taky chci,“ ozvala se hned Guta.

„Ne, to nejde,“ řekl Rudolf.

Ještě vkleče se obrátil ke Klemencii, přitáhl si ji k sobě

a pevně ji stiskl. Ale ona se mu snažila vykroutit.

„To bolí!“

„Nekřič.“ Rudolf dceru pustil. „Chtěl jsem jen, abys dávala dobrý pozor na to, co ti teď řeknu. Dokážeš to, Klemencie?“

„Jistě, otče.“

„Tak dobře. Chci, abys kříž vzala s sebou, až odtudpůjdete. Je moc těžký, takže ti Petr pomůže. Petr s Filipem

vás budou chránit a zavedou vás do bezpečí kAnjouovbr />

1

Ol d ř i š k a Ci p rO v á

cům. Bude to teď i tvá rodina, Klemencie; zatím sepostarají o vás obě. Ale o kříži nesmíš nikomu říct, Klemencie.

Slib mi to.“

„Nikomu o něm neřeknu.“

„Nikdo se nesmí dovědět, že kříž máš, Klemencie,“zoakoval Rudolf. „A teď se dívej, co udělám. Zavinu ho tady do té tuniky.“

„Abys ho schoval?“ zeptala se Guta.

„Správně. Abych ho schoval.“

Petr postoupil o krok dopředu a položil si ruku na srdce.

„Milosti, budu princezny chránit svým životem a postarám

se, aby kříž nespatřil nikdo cizí.“

„Nikdo princeznám nezkřiví ani vlas na hlavě,“ dodal Filip. „Máš naše slovo, Milosti. Ručíme ti za ně svým životem.“

Král přikývl na znamení, že slibu důvěřuje.

Vtom dovnitř vrazil králův pobočník Edgar. Klemencie

se lekla a upustila zabalený kříž na zem. Drahocennýpředmět vypadl z látky a zarachotil na kamenné podlaze. Ve

světle hořících svíček zazářily rubíny, safíry a smaragdy

jako hvězdy na temné noční obloze.

Edgar se zarazil. Zdálo se, že se oslnivé krásy na zemi před sebou lekl.

„Co se děje, Edgare?“ zeptal se král.

Pobočník kříž zvedl a podal ho Petrovi. Potom ze sebe vychrlil:

„Milosti, vojáci toho bastarda prolomili vnitřní opevnění.“

„Objevil se osobně nebo poslal jen své muže?“ zeptal se král pohrdavě.

Edgar pokrčil rameny. „Nevím, ale neviděl jsem ho,“odověděl. „Čekáme na tvé příkazy, Milosti.“

„Hned přijdu.“ Římský král vstal a pokynul Edgarovi, že může odejít. Sám také zamířil ke dveřím, tam se všakza>1

Gu t a Ha b s b u r s k á

stavil a naposledy pohlédl na své krásné dcerky.Klemencie měla zlaté kadeře a tváře jako anděl, malá Guta jasně

zelené oči po matce a bledou pleť. Obě vypadaly, že se

každým okamžikem rozpláčou.

„Běžte a Bůh vás opatruj,“ pronesl král chraptivě, pak se

otočil a vyšel ven.

Vojáci s princeznami vešli do tajné chodby. Filip držel za

ruku Klemencii, ve druhé nesl planoucí louč. Následoval

je voják Petr s Gutou.

Guta se naklonila ke Klemencii. „Tatínek mi neřekl, že má v ložnici tajný východ,“ zašeptala.

„Ani mně ne,“ odpověděla sestra polohlasem. „Ale my přece nemusíme vědět všechno.“

Guta chtěla něco namítnout, ale vtom měla pocit, že zasebou cosi zaslechla. Otočila se. Neviděla nic než černou tmu, ale byla si jistá, že někde v temnotě číhají tajemné nestvůry a chtějí se na ni vrhnout. Možná je tam někde i ohnivý drak.

„Bojím se, Petře,“ zakňourala. „Drž mě pevněji.“

Vtom se jeden ze stínů na stěně na Gutu vrhl, alespoň jí to tak připadalo. Vykřikla hrůzou, zakopla a v pádubezmocně natáhla ruce po Klemencii.

„Co děláš?“ spustila sestra. Petr se snažil Gutu zachytit, aby si neublížila, ale ve tmě osvětlené blikavou loučí sáhl vedle. Děvčátko při dopadu narazilo bradou na kámen.

Rozhostilo se ticho. Guta omráčená pádem se pomalu posadila a sáhla si na bradu, v níž to bolestivě cukalo. Na prstech ucítila lepkavou tekutinu, a když pochopila, že je to krev, vyděsila se ještě víc.

„Klemencie, pomoz mi,“ spustila vzlykavě. „Chci pryč. Chci pryč!“

„Neplač, Guto. Musíš to vydržet,“ zamumlalaKlemencie, i když v ní také byla malá dušička. Ale Guta ji stejně

nevnímala.


1

Ol d ř i š k a Ci p rO v á

„Ne. Nenávidím tmu! Chci pryč.“

Petr se sklonil a vzal Gutu do náruče.

„Princezno... Ty jsi přece statečná. A není čeho se bát.

Víme, kam máme jít, a já tě ponesu,“ šeptal jí do uchachlácholivá slova. „Zavři oči a mysli na něco hezkého. A já ti

povím, kdy máš oči otevřít. To už pak bude bílý den.“

„Opravdu? Slibuješ?“

„Slibuju.“

„Tak dobře.“

Guta pevně semkla víčka a myslela na kotě, které jí včera přinesla její chůva Katla. Kde teď koťátko je?Postará se o něj Katla?

„Zdá se mi, že princezna Guta usnula,“ zašeptal po chvíli Petr. „Je toho na ni moc.“

„Ach, na nás všechny. Jak tohle dopadne,“ vzdychla Klemencie. Měla na jazyku mnoho otázek, ale nakonec je nevyslovila. Musí věřit, že otec věděl, co dělá, když jeposlal pryč z hradu.

Gu t a Ha b s b u r s k á

3. k apitola

K

dyž Guta otevřela oči, spatřila nad sebou modré nebe

poseté bílými obláčky. Tma byla pryč.

Guta se zavrtěla a zjistila, že leží v trávě; vedle níklečela Klemencie. Sestra měla sepjaté ruce a bezhlese se

modlila.

Guta se posadila a rozhlédla se.

Opodál Petr s Filipem zavírali nízká dvířka, zasazená pod skalním převisem. Potom začali lámat pruty zblízkého hustého lískového křoví. Když jich nalámalipořádnou hromadu, začali větve zapichovat před dvířka ve skále. Za chvíli už dveře zmizely a zdálo se, že pod skalnímpřevisem roste jenom lísková houština.

Gutě se to všechno zdálo zvláštní. Dveře ve skále? A teď před ně dali pruty...

Pohlédla na Klemencii.

„Proč to dělají?“ zeptala se.

Ale sestra neodpověděla, stále se modlila.

Guta však neměla ráda, když nedostala odpověď na svoje otázky. Ale jestli se Klemencie chce modlit, taky dobře. Odpoví jí někdo jiný.

Guta se rozběhla k vojákům.

„Petře, proč to děláte?“

Ol d ř i š k a Ci p rO v á

Petr si opět položil prst na ústa a trochu se pousmál.

„Pst, pst, veveruško. Ty jsi to zaspala, víš – ale tudy jsme

vyšli ven z hradu. Jenomže nechceme, aby to někdo věděl.

Je to naše tajemství. Tak ty dveře musíme skrýt.“

„Aha, tajemství.“ Guta už zapomněla na strach atajemství měla ráda. „A kam půjdeme teď?“ zeptala se skoro bezstarostně, jako by si jen vyšli na procházku po lese.

„K přátelům mého snoubence,“ ozvala se konečněKlemencie. Pokřižovala se, vstala a potom zvedla z trávy kříž

zabalený v látce. Podala ho Petrovi a řekla:

„Pojďme už odtud.“ A tišeji, aby ji neslyšela Guta, dodala:

„Pořád nejsme v bezpečí.“

Opustili mýtinu, kam ústila tajná hradní chodba, a lesní cestou začali sestupovat do mělkého údolí.

Kdesi před nimi se ozval dusot kopyt.

Klemencie pohlédla na Petra s Filipem a zděšeně zamumlala:

„Proboha! Tudy ne! Nemůžeme jít po cestě, musímelesem! Bůhví, kdo –“

Jenomže už bylo pozdě se schovat. Na cestě před nimi se

objevila skupina jezdců. V jejich čele klusal rytíř nastatném černém koni.

„Stát!“ zavelel.

Jezdci se zastavili a rytíř se zadíval na Klemencii.

„Vida, koho to potkáváme. Myslím, že právě tebehledám, paní.“

Klemencie se napřímila.

„Víš, s kým mluvíš?“ odpověděla ostrým vysokým hlasem. „Jsem habsburská princezna. Respektuj mé postavení.“

Na rytíře její odpověď vůbec neudělala dojem.Přimhouřil oči a ušklíbl se.

Gu t a Ha b s b u r s k á

„Právě že vím, kdo jsi. Sílu tvého rodu jsem pocítil na vlastní kůži. Tvůj otec mi mnoho dluží.“

„Tatínek ti nic nedluží!“ rozkřikla se zničehonic Guta. „Tatínek nikomu nic nedluží!“

„Mlč, Guto,“ šeptla Klemencie a přitiskla Gutu k sobě. „Proboha mlč!“

„Taky bych ti to radil, dítě,“ zahučel rytíř, blýskl podívkách očima, ale potom si jich přestal všímat. Zaměřilpohled na jejich doprovod.

„Copak to tady máme?“ Ukázal na zabalený předmět, který Petr svíral v ruce, a seskočil z koně.

„Nepřibližuj se k mému vojákovi, kmáne!“ zvolalaKlemencie. „Slyšíš? Ne –“

„Pro Habsburky je kmánem každý. Nemůžeš mě urazit,“ přerušil ji rytíř. „Raději mi pěkně řekni, vznešenáhabsburská princezno, co se skrývá v tom hadru?“

„Po tom ti nic není!“

„Ale ano. Tvůj otec ti zřejmě dal něco, co patří mně, a já si to teď vezmu,“ odpověděl rytíř.

„Ne! Už ani krok!“ vykřikla Klemencie.

Rytíř si jí nevšímal a přistoupil k Petrovi. Namířil mu špičku meče na hrdlo a gestem ukázal, aby mu zabalený předmět vydal.

Petr ucouvl.

„Ne, pane. Jen přes mou mrtvolu,“ procedil skrz zuby a pozvedl meč.

„Řekl sis o to sám, chlape,“ prohlásil rytíř jakobymimochodem a chladnokrevně Petra probodl.

Guta vykřikla hrůzou. Klemencii se roztřásla brada avyhrkly jí slzy.

„Ty bastarde!“ zasípala bezmocně.

„K tvojí velké škodě, Výsosti, nejsem bastard,“ ušklíbl se rytíř. „Přišel jsem si jenom pro to, co je moje.“ Sehnul

Ol d ř i š k a Ci p rO v á

se pro předmět, který vypadl Petrovi z ruky. „A teď si to

vezmu.“

„Lháři! Jsi lhář,“ zakřičela Guta a slzy lítosti a zlosti jí proudem stékaly po tváři.

„Lhář je tvůj otec. A zloděj k tomu. Nikdo nebude brát Falkenštejnovi, co je jeho. To si pamatuj.“ Rytíř už seneusmíval. Uplivl si, podal předmět jednomu ze svých mužů a vyhoupl se na koně.

„Už mám, co jsem chtěl. Jedeme.“

„Záviš z Falkenštejna,“ vydechla Klemencie.

„Ano, paní,“ hodil rytíř přes rameno. „Záviš zFalkenštejna. Zapamatuj si to jméno.“

Guta pocítila prudkou nenávist.

Poprvé.

Netušila, že v budoucích letech ta nenávist jen poroste.

Gu t a Ha b s b u r s k á

4. k apitola

Pr aha 23. května 123

„D

rahý chlapče!“ zvolala Kunhuta, když jako velká

voda vtrhla do velké síně na Pražském hradě azamířila k synovi.

Nebude čekat na audienci.

Ona ne.

Je přece královna-vdova. A Václavova matka.

„Drahý chlapče,“ zopakovala.

Stále tomu nemohla uvěřit! Její syn konečně přijel do Čech. Lidé ho nadšeně vítali, návrat dvanáctiletého krále vnímal každý jako konec „zlých let“, kdy v Čechách vládli Braniboři a s nimi hladomor.

Trvalo to dlouhých pět let.

Ota odvezl Václava z Bezdězu do Žitavy, pak do Berlína a Špandavy. Nakonec si dal dobře zaplatit za to, že sekralevic vrátí do vlasti.

Ale teď je Václav zpět a vše bude dobré. Ještě lepší než za vlády jeho otce!

Václav zaslechl královnino zvolání a podíval se jejím směrem. Setkali se pohledem a dvořané kolem napjatě ztichli. Dobře si všimli, že královna-vdova ani nedýchá.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist