načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Gump -- Pes, který naučil lidi žít – Rožek Filip

Fungujeme! Vážení zákazníci, knihy si u nás můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS či aktualizovanou Zásilkovnou. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Nařízením vlády jsou z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky, bližší informace naleznete zde
Gump -- Pes, který naučil lidi žít

Elektronická kniha: Gump -- Pes, který naučil lidi žít
Autor: Rožek Filip

Srdceryvné vyprávění očima toulavého psa Gumpa. Syrový a autentický příběh, vystavěný z reálných zkušeností člověka, který se celý svůj život věnuje záchraně týraných psů, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Kontrast
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 90
Rozměr: 24 cm
Úprava: 42 nečíslovaných stran příloh: barevné ilustrace
Spolupracovali: ilustrovala Weronika Gray
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-764-2100-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Srdceryvné vyprávění očima toulavého psa Gumpa. Syrový a autentický příběh, vystavěný z reálných zkušeností člověka, který se celý svůj život věnuje záchraně týraných psů, odhalování psích množíren a napravování křivd, kterých se lidé v bezcitné honbě za penězi dopouštějí na nejlepším příteli člověka. Jako bychom nahlédli do hlavy toulavého psa Gumpa a viděli všechno, co si prožil, jeho očima. Autor touto knihou chce lidem otevřít oči a ukázat jim, že každý z nás může pomoci, pokud si začne všímat dění kolem sebe, a přestane spoléhat, že situaci napraví někdo jiný. Kniha vznikla v rámci charitativního projektu "Gump - protože to nevzdám".

Popis nakladatele

Neotřelé, poetické, chvílemi až bolestné vyprávění očima psího tuláka Gumpa. Příběh o cestě plné překážek a pastí, o lásce, která má sílu dosáhnout až za duhový most, o neochvějné psí obětavosti položit život za svého páníčka, o naději, kterou nespoutá ani ten nejpevnější řetěz, ale také o zvířecí moudrosti, která nám lidem otevírá oči.

Gump přináší syrový a autentický příběh, vystavěný z reálných zkušeností člověka, který se celý svůj život věnuje záchraně týraných psů, odhalování psích množíren a napravování křivd, kterých se lidé v bezcitné honbě za penězi dopouštíi na nejlepším příteli člověka.

Je to kniha bez příkras a hollywoodského zjemňování. Jako bychom nahlédli do hlavy toulavého psa Gumpa a viděli všechno, co si prožil, jeho očima. Autor se setkal s trýznivými psími osudy a s jejich zážitky, nad kterými někdy zůstává rozum stát. Touto knihou chce lidem otevřít oči a ukázat jim, že každý z nás může pomoci, pokud si začne všímat dění kolem sebe, a přestane spoléhat, že situaci napraví někdo jiný. Až pochopíme, co nám psí duše dokážou nabídnout, může být náš život mnohem bohatší.

Knihu doplňují krásné akvarelové ilustrace Weroniky Gray a fotografie lidí a psů, kterými se autor v příběhu Gumpa inspiroval.

(pes, který naučil lidi žít)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
K elektronické knize "Gump -- Pes, který naučil lidi žít" doporučujeme také:
 (e-book)
Věřit znovu Věřit znovu
 (e-book)
Mstitel z Jenštejna Mstitel z Jenštejna
 (e-book)
Klub divných dětí Klub divných dětí
 (e-book)
Záblesk života Záblesk života
 (e-book)
Kanibal z Nine Elms Kanibal z Nine Elms
 (e-book)
Kronika zániku Evropy Kronika zániku Evropy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

GUMP



Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Copyright © Filip Rožek, 2019

Illustrations and cover © Weronika Gray, 2019

© DOBROVSKÝ s. r. o., 2019

ISBN 978-80-7642-492-0 (pdf)


NAPSAL FILIP ROŽEK

ILUSTROVALA WERONIKA GRAY

GUMP

PES, KTERÝ NAUČIL LIDI ŽÍT


Příběh Gumpa byl pro mě výjimečný svou opravdovostí. Záměr­

ně ledabyle poházená slova ve větě i jakási syrovost vyprávění ve

mně vytvářela dojem, že knížku píše opravdový pes Gump. Jsem

rád, že můžeme být součástí tak fajn projektu, a moc bych si přál,

aby příběh Gumpa naučil lidi nejenom žít, ale aby jim také otevřel

oči, srdce a hlavně jim ukázal, že pes je tvor, který má také své

vlastní pocity, obavy a strachy. A hlavně, že s ním nelze zacházet

jako s věcí, ale musíme se k němu chovat jako k živému tvorovi.

P. S.: Po přečtení Gumpova příběhu už navíc vím, že až se na nás

naši mazlíčci doma zase kouknou těma svýma „psíma očima“,

budeme jim určitě o něco víc rozumět...

Petr Dobrovský s rodinou


7

I

Jsem Gump. Vlastně ani nevím, kdo mi to jméno dal, ale možná

ve mně cejtil to, že jsem jinej.

Protože každá jiná bytost na tomhle světě to má v něčem

jednodušší. Ale v tom ostatním, a toho je vždycky bohužel víc,

i o mnoho složitější. Ona ta jinost v sobě totiž přináší i hodně

starostí. Ale co jsou vlastně starosti, ty žijou jen ve světě lidí. Pro

zvířata jsou to situace. A já jsem se naučil, že pokud nad situací

moc dlouho přemejšlíte, tak se ten den nenajíte.

A teď vlastně jak celej můj svět tady začal. Nebudu vám vy­

světlovat, že trpím utkvělou představou, že před tím, než jsem se

narodil, jsem jako kometa lítal ve vesmíru. Protože skoro každej,

komu jsem to kdy vyprávěl, tak se mi vysmál.

Musím vám říct, že pes, ještě než otevře oči, vždycky nejdřív

otevře čumák. A já cejtil něco zlýho. Brácha už se dlouho nepo­

hnul. Leží pode mnou úplně tuhej. Jeho chlupy jsou najednou

jako koberec. Hrubý a neživý. Jeho pach je pryč. Brácha už tu


8

s námi není. Ségra se vedle mě třese, a tak slabě píská. Shora do

nás mlátí déšť. Ta věc kolem, zkouším ji prohryzat, potřeboval

bych alespoň trochu světla. A taky se pořádně nadechnout. Na­

jednou to s námi hodilo. Ozvalo se praskání a něco mě dloublo

do oka. Ucejtil jsem pot. Pak tam byly nohy. Teda vlastně vy lidi

těm předním nohám říkáte ruce.

I jeho zarostlou hlavu jsem dřív ucejtil, než uviděl. Světlo se

mi zařízlo do očí. Mžoural jsem na něj. Kdo seš? Ten chlap mě

zvednul ke svý tváři, po který tekla voda. Já byl už taky mokrej.

Koukali jsme na sebe a pak mě dal na vozejk. Když ke mně položil

moji sestru, pohladil ji. Vytáhl i našeho bráchu, ale toho tam zase

vrátil. Udusil se, udusili jsme ho. Proč jsme vlastně byli v tašce

v popelnici? Proč? Začínám si myslet, že „proč“ je hlavně lidský

slovo. A jen lidi znaj odpovědi.

Nebe nade mnou vypadalo jako modrá díra. Díval jsem se na

ně skrz roztrženou deku, kterou přes nás ten chlap přehodil.

Vozejk drkotal po dlažbě a pomalu padala tma. Jedna lampa,

druhá lampa, řada lamp nad hlavama zakryla nebe. Dojeli jsme

k popelnicím a ten puch mi skoro zastavil srdce. Chlap se naklo­

nil dovnitř a vytáhl kus nedojedenýho chleba.

„Moc na mě nekoukej, něco si musím najít k večeři, když tu

svou dám teď tobě.“

A vytáhnul z kapsy kus gumový hnědý tyčinky. Vy lidi tomu

říkáte párky. Vonělo to, a tak jsem se nerozmejšlel a začal to žrát.

Hltal jsem to tak, že jsem i zapomněl kousat. Takže hned potom,

co jsem to všechno sežral, jsem to hned vyblil. Štěňata totiž ne­

můžou párky. Ale to je vám jako hladovýmu štěněti opravdu jed­

no. A tak, jak jsem ty vyblitý kousky před sebou viděl, tak jsem

je znovu sežral. Podruhý už ve mně zůstaly, ale začaly mě dost

tlačit v břiše.

Ten chlap měl dobrý srdce, ale zřejmě neměl nikdy žádnýho

psa a o štěňatech toho opravdu moc nevěděl.

Protože když ten vozejk sebou trhnul, tak jsem ty párky neudr­

žel podruhý. Jenže místo předem jsem je tentokrát pustil zadem.



10

Tak už vím, jak prodává bezdomovec štěňata. Prostě si sedne

a dá tě před sebe s cedulí: prodám za cokoliv.

Přišla ženská a s ní silná vůně, bylo to jak kýbl vovadlejch ky­

tek s vodou, která už se začíná kalit. Na tu nikdy nezapomenu!

„Ten nalevo je hezčí,“ a ukázala na mě.

Ale když se ke mně naklonila, řekla:

„Ježíši, fuj, ten smrdí, není nemocnej? Dejte mi toho druhý­

ho. Starej nám před měsícem chcípnul, a nikdo nám teď nehlídá

zahradu.“

Dala chlapovi jeden papírek, chytla ségru za kůži na krku

a nesla ji pryč.

„No neboj, tebe už neprodám, stejně smrdíš tak, že by tě nikdo

nekoupil,“ podíval se na mě chlápek a už jsem zase poskakoval

na vozejku.

Pak strčil ten papírek do kapsy a jeli jsme dál.

Vy lidi ve svým světě žijete neustálým vyměňováním, každej

den vyměňujete, papírky za jídlo, papírky za věci, za všechno,

a někdy mám pocit, že je vyměňujete i sami za sebe. To my psi

neděláme, my tyhle papírky vůbec nepotřebujeme, pro nás ne­

jsou důležitý. Jídlo si pes obstará vždycky a pak už schází jenom

láska a na ni jsou tyhle papírky krátký. My psi nežijeme život vy­

měňováním, my totiž když si vybereme, tak už nevyměníme. Je

to takovej zvláštní pocit u srdce, přichází s důvěrou, a když tu

důvěru v nás člověk jednou zaseje, tak ani bolest, ani zklamání,

ani mlácení nám lásku k tomu člověku nedokáže vzít... My pro­

stě nevyměňujeme...

Nechtělo se mi už počítat lampy, a tak jsem zavřel oči a strčil

nos pod deku. Cítil jsem z ní velkej kus lidskýho prožitýho ži­

vota.


11

Ta modrá díra nade mnou už začínala tmavnout a asfaltovou

silnici pod mejma nohama vystřídala lesní cesta. Kolem jsem

uviděl auta, kterejm chyběly kola, a v nich bydleli lidi jako v ba­

rákách. Na mýho chlápka pokřikovali lidi z těch baráků Bedřichu

a od tý chvíle to i pro mě byl Bedřich. Pro nás psy mají lidi jenom

jedno jméno a jako příjmení si ukládáme jejich pach. A tenhle Be­

dřich smrděl trochu jako kozí bobky. Tak jsem si ho pojmenoval

Bedřich Kozí bobek.

Chvíli se dívám do plamenů, chvíli na světla v tý černý díře,

kterejm říkáte hvězdy. Najednou jedna ta hvězda tou černou dí­

rou prolítla. A já si řekl: to byla určitě kometa, asi se někde na­

rodilo nový štěně.

Ta ženská, co si odnesla ségru, určitě dům má. Ale to měli ti,

co nás šoupli do popelnice, taky. Musím si ještě udělat jasno, co

je pro psa lepší. Jestli lidi s domem, nebo lidi, co místo do stropu

koukaj večer na nebe. A nad hlavou jim svítí měsíc.

„Cos mu to dal k jídlu? Dyk je celej posranej!“

Zakřičela hodně naštvaně ženská, která tam u jednoho z aut

bydlela ve stanu. Za patama jí cupitala taková hnědá psí babka,

která vypadala jako nafouknutej balon.

„Dal jsem mu svý párky k večeři, ale radši jsem si je měl ne­

chat pro sebe. Ten to snad ani nestačil strávit a už to bylo venku.“

„Ty seš prostě starej trouba.“

Na nic se mě neptala a hodila mě do kýble s vodou. Myslel jsem,

že je to můj konec. Odrážel jsem se ode dna toho kýble a mával

nohama na všechny strany, jako bych dostal nějakou křeč.

„Neboj se sakra! K večeři nemůžeš takhle smrdět.“ A začala mě

mydlit, asi houbičkou, kterou tam používali na nádobí. Smrděl

jsem najednou jak pugét konvalinek. To teda ten předchozí smrad


12

byl trochu lepší. Pak mě zabalila do takový huňatý deky a já se

v tu chvíli cejtil nějakej poníženej.

Hnědej balonek na mě pořád civěl a mně to bylo nepříjemný.

Ale to už mi ženská podávala misku s takovejma bílejma kou­

síčkama a říkala tomu rejže. Bylo to suchý a bez chuti. Jako kdy­

bych žral nic. Ale žaludek, kterej byl úplně prázdnej, se uklidnil.

Jak jsem to žral, tak koukám, že ta hnědá psí bublina se na mě

dívá a spokojeně se směje.

Ta ženská, která mi dala najíst, se jmenovala Veronika a její

pes Lílije. Byla to taková máma všech těch bezdomovců tady. Její

ruce mi voněly po rybích karbanátkách. A tak jsem jí začal říkat

Veronika Rybička.

Ten den byl tak dlouhej jako celej můj dosavadní život. Lehl

jsem si na tu chlupatou deku a najednou mě taková zvláštní síla

začala tahat dovnitř velký černý koule. Bojoval jsem proti ní, ne­

chtěl jsem, aby se mi zavíraly oči, ale najednou jsem je neudržel

a k tý černý kouli jsem šel blíž a blíž.

Vy tomu říkáte spánek, ale pro mě je to jen mrknutí oka. Ta

první noc byla těžká, celou dobu jsem běžel k tý černý kouli.

A zvláštní bylo, že když jsem zas ty oči otevřel, tak jsem byl po­

řád na stejným místě.

„Béďo, ten tvůj kluk už se asi probudil, nějak se tam začíná

vrtět,“ zakřičela Rybička na Kozí bobek.

„Kam jsi celou noc běžel, ty prcku?“ ptal se mě Bedřich, a při­

tom mě pohladil po hlavě. Ta psí hlava, to je pro nás takový ma­

gický místo. Když už toho člověka necháme sáhnout na hlavu,

tak je to začátek cesty k našemu srdci. K tý důvěře, jak jsem vám

říkal. A Bedřich po tý cestě k mýmu srdci vykročil.

Ono těch magickejch míst na sobě máme víc. Jedno je třeba

na konci ocasu u zadku. To místo je tak nějak zvláštně propojený

s očima, protože když mě tam někdo drbe, hned se mi ty oči za­

vírají. Ale ani břicho není špatný. Když ukážeme břicho a lehne­

me si přitom na záda, tak je to důkaz toho, že člověk už je v tom

našem srdci buď úplně, nebo hodně blízko.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist