načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Grafomág, Kniha první: Kamarád do deště - Martin Moudrý

Grafomág, Kniha první: Kamarád do deště

Elektronická kniha: Grafomág, Kniha první: Kamarád do deště
Autor: Martin Moudrý

Postapokalyptická sci-fi českého autora, hlásícího se k brutálnímu splatterpunku. Globální válku přežilo jen málo jednotlivců, mezi nimi i bývalý spisovatel, obdařený jménem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50% 50%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Leonardo
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 438
Rozměr: 16 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Petřvald, Leonardo, 2011
ISBN: 978-80-859-5168-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Postapokalyptická sci-fi českého autora, hlásícího se k brutálnímu splatterpunku. Globální válku přežilo jen málo jednotlivců, mezi nimi i bývalý spisovatel, obdařený jménem autora. V troskách zničené civilizace, bičovaných zhoubným deštěm, se pokouší zajistit si potravu a základní životní potřeby. Bojuje s propukajícím šílenstvím uvnitř vlastní hlavy, nebo mu to tak alespoň připadá, když se v realitě setkává s vizemi z vlastních knih. Neméně děsiví jsou ale vnější nepřátelé - podivné kreatury světa po apokalypse, z nichž nejhrůznější a nejživotaschopnější jsou švábi. Ti získali jakési kolektivní vědomí, schopné pronikat i do myslí jiných tvorů.. V románu najdeme prvky, známé z autorových předešlých děl - svět po globální zkáze, mysl ovládanou vnější temnou silou, a především hojnou dávku důkladné brutality, nezbytné složky subžánru zvaného splatterpunk, jehož je autor horlivým vyznavačem.

Popis nakladatele

Víte, na postapokalyptických příbězích je jedna věc špatná.
Až příliš snadno se mohou stát realitou.
To, co začalo jako ekonomická krize, skončilo globální válkou. Teď je válka minulostí. Lidská civilizace taky.
Býval jsem spisovatel a teď jsem jeden z mála přeživších. Nedělám si iluze.
Tohle všechno brzy skončí. Možná smrtí, možná šílenstvím. Už teď mám pocit, jako bych se zbláznil. Myslím si, že se moje knížky staly.
Horší je, že švábi si to myslí taky.
Noc neslučitelná se životem, šílený chlapec, Pistolník s tváří hřbitovního anděla, kolektivní švábí vědomí a postapokalyptický svět deště.
A Martin Moudrý k tomu všemu.
Příběh, jaký tu ještě nebyl.
Příběh, který se stal.

Zařazeno v kategoriích
Martin Moudrý - další tituly autora:
Temné záblesky Temné záblesky
Grafomág -- Kniha druhá: Nemoáry Grafomág
Kniha bolesti Kniha bolesti
 (e-book)
Devátá sféra -- Část první Devátá sféra
 (e-book)
Grafomág, Kniha druhá: Nemoáry Grafomág, Kniha druhá: Nemoáry
 (e-book)
Iustus -- část první Iustus
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LEONARDO

PETŘVALD


Knihy Martina Moudrého

v nakladatelství Leonardo

Temné záblesky

Konec křížů

Devátá sféra 1

Devátá sféra 2

Iustus 1

Iustus 2

Grafomág 1: Kamarád do deště

Grafomág 2: Nemoáry *

* připravujeme


Martin Moudrý

GRAFOMÁG

LEONARDO

PETŘVALD

2011

Kamarád

do deště


Martin Moudrý

GRAFOMÁG 1

Copyright © 2011 by Martin Moudrý

Cover & Illustrations © 2011 by Zuzana Handrychová

For Czech Edition © 2011 by Lenka Pilchová – Leonardo

ISBN PDF: 978-80-7477-021-0

ISBN PDF pro čtečky: 978-80-7477-022-7

ISBN ePub: 978-80-7477-023-4

ISBN mobi: 978-80-7477-024-1


Ondřeji Čadovi za nedocenitelnou pomoc.

Čtenářům za přízeň.

Především však svému spoluautorovi. Díky, že jsi.

Podle skutečné události


7

KApitOlA 1.

Lovná zvěř

Z nedostatku kyslíku se mi pomalu začínala točit hlava, ale dýchat vydatněji jsem se prostě bál. Přes neustávající šumění deště by mě žádné skutečné zvíře slyšet nemohlo – ne když jsem tak vysoko a vítr fouká od něj – ale tohle skutečné zvíře být nemohlo. Ne takhle navečer, ne víc než pět let poté, ne přímo uprostřed Masarykova náměstí. A rozhodně ne stojící po kotníky ve švábech.

Přesto jsem nepřestával sahat po revolveru, pomalý a trpělivý až k zešílení. Jestli mi celý tenhle neskutečný život konečně vlezl na mozek, tak přijdu o jeden náboj a ilu - ze o tom, že by se ještě mohly dít zázraky. Ale pokud je to pravda...

Jelen se dál popásal na neexistující trávě. Slepý k bolesti v mém žaludku, kterou vyvolala představa jeho zadní levé kýty na rozpáleném grilu, slepý k hemžícímu se hmyzu, slepý k čemukoliv dalšímu včetně dlouhé roky neviděnému slunci, které kdesi tam za věčnou hradbou mraků právě zapadalo.

Moje prsty konečně sevřely oleštěnou pažbu starého rugeru.

Déšť jako by zhoustl.

Pomalu, pomaličku jsem vytahoval revolver z pouzdra. Ta rozumná, životem posledních pěti let do pozadí zatlačená část mé mysli na mě naléhala, že opatrnost je k ničemu. Ta parohatá halucinace se nesplaší a neuteče. Halucinace to nemívají ve zvyku. Bude nejlepší hmátnout po zbrani a mít to tak co nejrychleji za sebou. K čemu se mučit nadějí a představami? Ta mrcha se stejně rozplyne v okamžiku, kdy po ní vypálím. Tak proč to celé prodlužovat?

Hlas rozumu mi v hlavě formoval další a další krystalicky logické věty.

Ignoroval jsem je.

Řídit se rozumem by v současnosti mohl jen blázen.

*

O nekonečně mnoho času později jsem si zapřel zápěstí o erozí rozežraný beton. Z vodou nacucaného linolea se mi do těla vpíjela čím dál odpornější zima, ale s tím jsem nemohl nic dělat. Zuby mi freneticky drkotaly ve stále se zkracujících intervalech.

Dokud se mi neklepe ruka s pistolí, je to dobré.

Konečně jsem srovnal černá mířidla ocelově lesklé zbraně do jedné přímky se svým okem. Jelen za celou dobu nenarovnal hlavu, nepopošel o jediný krok, nezastříhal ušima. Na jednu stranu tím celé své existenci dost ubíral na přesvědčivosti, na druhou rozdmýchával tu nepatrnou jiskřičku naděje v mých prázdných útrobách do nervy opékajícího táboráčku.

Palcem oděným do tlustého černého plastu jsem pomalu a pečlivě natáhl kohout. Válec revolveru se pootočil, spoušť pod ukazovákem ustoupila. Vytrvalého vibrování mého kapesního počítače jsem si nevšímal.

Zvuku padající vody za svými zády taky ne.

Zadržel jsem dech a vyhnal veškerý okolní svět ze svého vědomí. Zůstal jen pomalu vzrůstající tlak na spoušť, nehybná mířidla v zákrytu a promočené tělo jelena.

Jak se spoušť pohnula o zbývající dva milimetry, pohladila mě po zátylku ledová dlaň strachu. To když jsem si uvědomil, že počítač začal znovu vibrovat.

Svět vstoupil do poslední půlhodiny dne.

Jelen zdvihl hlavu a pohlédl mi do tváře.

V prázdných očních důlcích mu rejdili švábi.

*

Vystřelil jsem.

Ne proto, že bych ještě doufal, že tohle neskutečné zvíře můžu zabít a nebo věřil tomu, že z něj budu mít jakýkoli užitek. Vystřelil jsem, protože nevystřelit nešlo. Jak mi ta ledová ruka sevřela místo zátylku varlata, zrodilo se kdesi v mém mozku poznání, že tohle je další stupeň na schodišti ke Konci. Vystřelil jsem stejně pudově, jako když krysa zahnaná do kouta vycení zuby. Beze smyslu, jen jako poslední výraz vzdoru.

Kulka ráže .357 magnum vylétla s mohutným, uširvoucím prásknutím, nadzvukovou rychlostí překonala prostranství vyplněné padající vodou a dospěla ke svému cíli.

Jelení morda se roztáhla do šíleného, nepřirozeného tvaru.

A jeho paroží se změnilo v déšť brouků.

*

Zasáhlo mě to jako rána kladivem.

Ne ten pohled.

To poznání.

Škleb dosáhl nepřirozeného, šíleného rozměru a mně došlo, že to má být úsměv.

Jelen prolezlý šváby se mi smál do obličeje.

V hrudi jsem měl najednou pocit, jako bych se už nikdy neměl nadechnout a v rukavicích z tlustého plastiku mi čvachtal pot.

Jak jsem dostal revolver do pouzdra, nevím. Moje oči se nedokázaly odtrhnout od dekomponujícího se zvířete a moje ruce šátraly po erozí rozežraném rantlu okna v atavistické touze dostat se od toho zhmotnělého šílenství co nejrychleji a co nejdál.

Jak se mi podařilo vstát, si nepamatuju.

Zato ten zvuk mi z paměti nezmizí do konce života.

Ten zvuk, v nějž se změnilo zurčivé hučení padající vody za mými zády.

*

Otočil jsem se rychlostí, kterou dá člověku jen koncentrovaná hrůza.

Moje oči přivyklé na šero venkovního prostoru na okamžik nedokázaly zaznamenat nic než obyčejné vnitřnosti starého obchodního domu, kterými jsem se před necelou hodinou prodíral. Ostrůvky tmy, tušené tvary sloupů, zbytků nábytku a polorozpadlého vybavení a další tma.

Pak se tma začala hýbat.

Hemžit.

*


12

Těch pár kroků pozpátku jsem udělal dřív, než mi došlo, že za sebou mám jenom volný prostor.

Moje nohy narazily do toho rantlu, co jsem si o něj opíral ruku.

Toho, co je nad ním jenom prázdno vyplněné ostrými střepy.

Toho, co je za ním jenom čtyřpatrová propast.

*

Švábi vyrazili.

Mihlo se mi to před očima jako první z řady děsivých diapozitivů.

Pocit vlastního těla převažujícího se dozadu byl dalším z nich.

Cupitání nespočtu nožek.

Moje paže simulující větrný mlýn.

Zvuk vlastního výkřiku podivně vyplňující vnitřek kukly švábbordelu.

A náraz.

Náraz mých zad do přepážky oddělující dvě bývalá panoramatická okna.

*

Stát dvacet centimetrů vpravo, moje rameno by se o tu přepážku jenom otřelo.

Metr dvacet vlevo a vyletěl bych druhým oknem.

Úlevný výdech ze mě musel vyjít dobře s polovinou zdravého rozumu. Cítil jsem, jak se mi žilami valí řeky adrenalinu. Cítil jsem, jak mi podklesávají kolena. Cítil jsem nekonečnou úlevu a taky jsem cítil, že valící se vlna švábů je nad veškeré pocity povznesena.

Švihl jsem rukou dolů.

A švábi se mi rozeběhli po švábbordelu vzhůru k obličeji.

*

Začal jsem po nich dupat. Když jsou jich desetitisíce jako teď, je bláhové se domnívat, že byste je tak mohli pozabíjet dřív, než vás sežerou. Když na sobě máte švábbordel ušitý z tlustých, hladkých plastových pytlů, může vám to přece jenom o něco prodloužit život.

Těm mrchám to pak o to víc klouže.

Zpod podrážek mi stříkaly švábí vnitřnosti a chitin a moje strachem znecitlivělé prsty zápasily s oválným předmětem na mém opasku.

Čas jako by se natahoval.

Mozkové závity jako by se mi kroutily hrůzou.

Šváb, který se právě vyhoupl na povrch mého průzoru, zase sklouzl.

Do hmyzího cvakání, jenž vyplnilo svět, zaznělo cvaknutí povolivší spony.

Pesticidový granát mi spočinul v dlani.

Začal jsem ječet jako protržený.

*

„Zpátky! Zpátky, vy kurvy! Zpátky, nebo to odpálím!!!“

Postupuju kupředu. Z předloktí ruky, v níž svírám granát, mi visí hrozen švábů. Jak mávám paží v širokých obloucích sem a tam, jednotliví brouci odpadávají. Hlas mi přeskakuje. Sunu se dál od okna, dál do hloubi bývalého obchodu s už nevím čím a švábi mi neochotně ustupují z cesty.

V botách mi čvachtá pot a můj palec se na tlačítku roznětky granátu třese jako samostatná živá bytost.

*

Myšlenky mi letí hlavou jako šílené. A nejen myšlenky. I obrazy, vjemy, dojmy. Tam, kde se mi před chvílí kroutily závity, se teď něco černě leskne. Je to temnější než švábi, temnější než noc. Cení to zuby a zdravý rozum se před tím šklebem rozpadá na prach.

Hmyz ustupuje. Pořád neochotněji. Z granátů mají švábi respekt. Dřív jsme mívali chemické postřikovače. Plastové nádrže s popruhy, pružné hadice, hubice na dlouhých držadlech. Trvalo dlouho, než se hmyz naučil, že kužel smrtícího pesticidu ovládaný pomalýma, roztřesenýma lidskýma rukama nemusí být nepřekonatelná překážka, ale jakmile jim to došlo, byl konec. Museli jsme začít vyrábět granáty. Proti mračnu jedu rozháněnému do všech stran explozí plastické trhaviny prozatím nedokázali najít účinnou strategii.

Modlím se, aby to prozatím neskončilo právě teď.

*

Díra ve střeše, kterou se jim podařilo vpadnout mi do zad, je teď přesně nad mou hlavou. Pohybuju se mučivě pomalu a otáčím se přitom kolem své osy. Granát držím tak, aby ho každý jeden šváb dobře viděl. Díra, v níž vidím naducané mraky, se v jediném okamžiku plní přívalem švábů. Tisknu zuby tak silně, až to bolí. Nepředstavitelně živá představa ustupuje realitě. Z otvoru roubeného armovacími dráty crčí jenom voda a jinak nic.

Pud sebezáchovy mě pobízí k většímu spěchu. Mezera mezi špičkami mých bot a čelem švábí záplavy se s každým krokem zmenšuje. Hrajeme o čas. To něco v mé hlavě se tomu pobaveně šklebí. Tma je stále neproniknutelnější. Mám v kapse baterku. Mám strach pro ni sáhnout. Situace je vyšponovaná na doraz. Zvuk cvakajících hmyzích nožek teď přehlušuje i déšť. Mezera je zase o pár milimetrů menší. Jeden nepředložený pohyb a křehký status quo sežerou švábi.

Znovu vřískám a po vnitřku mého obličejového krytu stékají sliny.

Švábi přestávají ustupovat.

*

„Zpátky!!!“ vřeštím jako smyslů zbavený. Mám pocit, jako by mi povolovaly svěrače. Mám pocit, jako by mezi mnou a zbytkem světa začala vyrůstat ledová stěna absolutní hrůzy.

Hra právě skončila. Švábů už je dost na to, aby mě dokázali dostat i poté, co vypotřebuju své tři granáty.

Hmyzí kusadla se roztahují, jak se mi kolektivní mysl švábů vysmívá do obličeje.

Tisknu tlačítko roznětky ve chvíli, kdy se do černočerné masy chitinu vlévá život.

*

Vrhám se kupředu.

Jedna.

Moje dlaň se v porovnání s kmitajícíma nohama otevírá pomalu jako květ leknínu.

Švábí záplava mi naráží do holení. Hmyz na mě prší ze stropu. Tma všude kolem ožívá a můj zdravý rozum ujíždí po kluzké nakloněné rovině.

Dvě.

Granát mi sklouzává z dlaně.

Vnitřnosti obchodního domu se deformují a přelévají.

Švábů jsou statisíce.

Miliony.

Připadám si o dvacet kilo těžší.

Zvuk švábbordelu trhaného na kousky nespočtem hmyzích kusadel je odpornější než cokoliv, co jsem kdy slyšel.

Tři.

Mými ústy někdo křičí.

Hysterie v tom hlase je neslučitelná se zdravým rozumem.

*

Svět se točí.

Granát rotuje vzduchem.

Směrem vzhůru.

Padám naznak do švábů. Netuším, jestli jsem uklouzl nebo mě strhli jako vlci štvanou srnu. Absolutní hrůza mi začíná vymazávat vzpomínky.

Padám temenem do třiceticentimetrové vrstvy hmyzu.

Nebolí to.

Granát dopadá jen kousek od mého obličeje.

Hmyzí kusadla atakující plexisklo průzoru mám jen pár centimetrů od očí.

Černá térovitá věc mezi mými mozkovými závity ryčí smíchem na celé kolo.

Vracím jí ten úsměv.

A část mé mysli – ta chladnokrevná, necitelná část, která se zrodila až v tomto odporném světě – odpočítává v tu chvíli poslední číslovku.

Čtyři.

Výmetná nálož granátu se probouzí k životu.

*

Záplava pesticidu mi opláchla průzor.

Kapičky jedu mě začaly pálit na tváři a po celém těle mi proběhla umrtvující vlna. Bylo to, jako by mě pohladila smrt.

Nebo spíš jako by smrt pohladila všechen ten hmyz.

*

Začal jsem se škrábat na nohy. Bylo to jako vstávat z mělkého hmyzího hrobu. Švábi mi pod rukama pukali a ujížděli a pesticid mi leptal nosní sliznice.

Ucítil jsem pod rukama první zachvění. Kolektivní mysl švábů se právě začala vzpamatovávat ze smrti části své živoucí neuronové sítě.

Něco se mi zakouslo do palce levé ruky.

Tou pravou jsem od opasku odhákl druhý granát.

*

Tma se začala zase hýbat. Tušené obrysy zdí, sloupů a všeho ostatního jako by se nejdřív neznatelně zachvěly. Strnulosti, která následovala, jsem už nevěřil. Baterku se mi podařilo vyrvat z kapsy i s kusem černého plastiku.

Modrobílý paprsek proťal tmu a polaskal tisíce strnulých těl.

Tykadla se v tom okamžiku začala vlnit jako vysoká tráva ve větru.

Polkl jsem směs slin a pesticidu a brouci se začali pohybovat. Ustupovali před mračny jedu, který se pořád ještě pomalu šířil.

Šířil a klesal.

Brouci začali naopak stoupat vzhůru ke stropu. Nejdřív pomalu.

Pak už ne.

Můj palec pohladil druhou roznětku.

*

V ruce svírám poslední granát.

Oběti výbuchu toho druhého mi teď prší ze stropu na temeno a na ramena. Šermuju baterkou sem a tam a pronikám hlouběji a hlouběji na nepřátelské území. Kolem kotníků se mi ovíjejí úponky pesticidových par a pod podrážkami mi pukají mrtví brouci. Můj sporadický kužel světla odhaluje změť plísně, potlučených dlaždic a vytrhané elektroinstalace. Přes to všechno chaoticky přebíhá hmyz jako ve scéně z laciného hororu.

Švábi ustupují v neuspořádaných hemživých provazcích.

Cítím, jak mi po předloktí zdvižené ruky s granátem tečou mohutné kapky potu. Plast před ústy se mi nadouvá a zase splaskává. Uvědomuju si, že dýchám rychle a povrchně.

Přímo před sebou mám chromované zábradlí. V paprscích elektrického světla se třpytí střepy vymláceného plexiskla a sem tam skvrnka stříbřitého kovu. Za identickým zábradlím se o dvě patra níž nachází eskalátor. Tady prorezivělý kov lemuje jen bezúčelný otvor v podlaze.

Opírám se o rezavou trubku. Odpadávající šupinky zkorodovaného kovu vypadají ve světle baterky jako černý sníh. Propátrávám paprskem baterky hlubinu pode mnou.

Nikde ani šváb.

Vousy mi šustí po vnitřku švábbordelové kukly, jak se mi rty roztahují do samovolného úsměvu.

Vyhrál jsem.

Přežil jsem.

Mám chuť rozběhnout se k eskalátorům, ale najednou to nejde.

Ruce se mi třesou jako dodělávající šváb a kolena mají náhle konsistenci rozmočené oranice.

O prorezivělé zábradlí se opírám opravdu dlouho.

*

Granát už nedržím demonstrativně nad hlavou, ale zacvaknout ho zpátky na místo odmítám. Všude je naprosté ticho rušené jen vzdáleným zvukem deště a mými kroky. Překračuju hromady rozmlácených dlaždic a úzkostlivě přejíždím paprskem svítilny po otlučených sloupech.

Od eskalátorů mě dělí už sotva sto metrů. Šátrám rukou v kapse a vytahuju kapesní počítač.

Poslední denní alarm začne vyzvánět za celých osmnáct minut a jedenadvacet vteřin.

Ještě pořád mám čas.

Obcházím centrální sloup a přede mnou se objeví relativně volné prostranství. Na jeho konci jsou další vymlácená okna. Za nimi pozdní soumrak a před nimi schodiště a eskalátory.

Svoboda.

Pobízím sám sebe ke spěchu. Hukot deště sílí s každým mým krokem. Krk se mi bolestivě stahuje a do očí mi stéká pot. Polykám nasucho. Naleptaný jícen pálí jako čert. Intenzivně mrkám a řasy mi rozstřikují kapky potu po vnitřní straně plexiskla.

Dalších pár kroků.

Déšť.

Déšť, déšť, déšť, déšť.

Vraštím čelo. Mám pocit, jako bych musel bojovat se svaly vlastních nohou. Zvuk padající vody je podivně vtíravý. Hukot, který se za ty nekonečné roky stal neoddělitelnou součástí mého života, mi najednou zní jako nepřeslechnutelně falešný tón v pochmurné harmonii světa.

„Co je to s tebou, kurva?“ šeptám sám k sobě a znovu šermuju baterkou.

Žádná díra ve střeše. Žádný hmyz. Žádné opakování léčky.

Jenom ten zkurvený zvuk deště zaseknutý do mého vnímání jako zrezivělý rybářský háček.

Dělám další dva namáhavé kroky. A pak ještě dva.

Hučení deště mi nepředstavitelným způsobem drásá nervy.

Schodiště se blíží strašlivě pomalu a já cítím, jak ve mně narůstá panika.

Mám strašný strach a vůbec nevím proč.

*

„Jsou pryč! Jsou kurva pryč! Vidíš?“

Šeptám sám k sobě a vůbec si nepřipadám jako blázen. Potím se tak moc, že mi začíná hrozit utopení ve vlastním švábbordelu. Těkám světlem baterky sem a tam a zase a znovu si prohlížím schody, na kterých není jediný šváb.

Hučení deště je stejné jako kdykoli jindy, a přesto ohlušující.

Proč pořád myslím na ten zkurvený déšť?

Pomalu otáčím hlavou sem a tam.

Vnímání zvuku se poslušně přesouvá.

„Vidíš? Jde to zvenku. Normální déšť. Žádní švábi!“

„Jo. Já vím. Já vím.“

Natahuju nohu.

A zase ji stahuju.

Strašně se mi nechce došlápnout na první schod. Před očima mi probleskává představa rozpadajícího se kamene. Z objevivší se dutiny se nadpřirozenou rychlostí řinou nespočetné záplavy hmyzu.

Zatínám zuby.

Moje oči těkají sem a tam.

Kuří rynek pod okny je prázdný a šedě nevýrazný.

„Žádní švábi!“

„No jo.“

Došlapuju na první schod.

Pořád žádní švábi.

Jen ten déšť.

*

Déšť, déšť, déšť, déšť, déšť.

Jsem ve druhém patře. Elektronika, počítače, hračky, knížky. To předtím. Teď jenom puch plísně, tma a žádní švábi.

Pode mnou je ještě jedno patro a pak už jenom přízemí. Svírám ruku do pěsti tak silně, až se v povrchu pesticidového granátu dělají důlky. Mám pocit, že polovinu z už zdolaných schodů jsem absolvoval za ohlušujícího skřípění zubů.

Déšť.

Ten zvuk mě dovádí k šílenství.

Přece jsem to přežil.

Tak proč na to pořád myslím?

To, že jsou švábi chytřejší, je zlé. To, že se mě pokusili dostat do léčky, je taky zlé. To, že se naučili imitovat zvuk padající vody, není o nic lepší.

Ale ten jelen byl dvacetkrát horší.

Tak proč déšť?

Mám nebetyčnou chuť sednout si na schody a nevstat dřív, než na to přijdu. Současně si uvědomuju, že sebevražda se dá spáchat i příjemnějším způsobem.

„No tak jo!“ oslovuju tentokrát vlastní zaseknutý mozek. „Tak jo!“

Začínám znovu sestupovat. Přehrávat si v hlavě sotva uplynulé události téměř fyzicky bolí.

Na to, proč mám tak šílený strach, přicházím o šest schodů hlouběji.

*

Nedokážu ze sebe vydat ani hlásku. Nedokážu se pohnout. Krk mám stažený tak, že bych nedokázal polknout ani špendlíkovou hlavičku.

Pod kuklou švábbordelu musím být bílý jako smrt.

Déšť.

Ten zvuk.

Ten zvuk, který imitovali švábi.

Kvůli léčce.

Přichystali léčku.

Nejdřív stopy v rozmoklé hlíně.

Pak jelen na náměstí.

Potom já v posledním patře obchodního domu.

Pak zvuk padající vody.

A pak ten úsměv.

A pak ten úsměv.

Hrdlo se mi stahuje ještě o malý kousek víc. Třeštím oči do tmy a paprsek baterky poskakuje synchronně s třesem mých rukou.

Ten úsměv. Ten úsměv nedává smysl. Zvíře se zašklebilo a hmyz za mými zády přestal předstírat, že je jen padající vodou. Vyrazili do útoku.

A zastavili se v okamžiku, kdy jsem v ruce sevřel plynový granát.

Což je přesně to, co nesedí.

Mohli se splést.

Idiotská, optimistická, po životě toužící část mé mysli se mi snaží namluvit, že se mohli splést. Špatně odhadli své počty. Že je jich na moje tři granáty málo, jim došlo moc pozdě. Proto zaváhali. Proto se stáhli. A proto zaútočili až ve chvíli, kdy se k útočné vlně připojilo dost dalších brouků.

Blbost.

V tom je ten háček. Takhle pomalu kolektivní vědomí švábů neuvažuje. Museli mě sledovat už dlouho před tím, než jsem prošel rozmlácenými posuvnými dveřmi tohohle obchoďáku. Museli vidět moje tři granáty. A museli si dávno spočítat, kolik hmyzu na mě bude potřeba.

Což je přesně to, co udělali.

Přesně to.

*

Stojím uprostřed schodiště a nedokážu se pohnout.

Nemám kam se pohnout.

Pode mnou čeká smrt. Neviděná, neslyšená, odporná smrt v podobě záplavy brouků. Přízemí jich musí být plné. Čekají a vědí, že jediné, co mi ještě zbývá, je poslední granát.

Mám chuť stisknout roznětku a nacpat si oválný předmět do úst. Bylo by to odporné umírání, ale jed by alespoň stihl prosáknout do mých tkání. Zkazím švábům hostinu. Nic hezčího už v životě nestihnu.

Chce se mi brečet. Spíš bezmocí a vztekem, než strachem. Hrozba smrti ve švábích kusadlech je něco, s čím jsme se všichni naučili žít.

Pomyšlení, že mě ty odporné malé bestie přelstily, je tisíckrát horší.

*

Zespodu se ozývá cvakání chitinu.

Už jim to došlo.

Někde tady se možná skrývá jeden z nich. Pozoruje mě svýma odpornýma černýma očkama. Kolektivní mysl musela z mé strnulosti pochopit, že jsem právě odhalil skutečnou povahu jejich léčky. A teď se tetelí nelidskou radostí.

Vůbec nevím, co mám dělat.

Tři granáty by stačily. Tři granáty vhozené na správná místa tam dole v přízemí. Expandující plyn by pokryl dost prostoru na to, abych dokázal uniknout.

Jeden granát je k ničemu.

Optimistická část mé mysli se znovu pokouší o jiný pohled na věc. Třeba dokážu uhájit schodiště. Třeba se hmyz nechá strhnout k bezhlavému útoku. Třeba...

Hovadiny.

Strašlivé hovadiny.

Hmyz se nenechá k ničemu strhnout. Tohle naplánovali s matematickou přesností. Předstírali útok. Předstírali strach před mým granátem. Nechali mě vejít do hlubin posledního patra a pak znovu zaútočili. Ne proto, aby mě dostali. Proto, abych použil svůj granát. Proto, abych svůj granát spotřeboval. Nejspíš v místě s nejmenším prouděním vzduchu. Pesticid se nejlíp šíří ve větru. V bezvětří naopak relativně rychle klesá k zemi a zasahuje podstatně menší plochu.

V lidské řeči se tomu říká minimalizace ztrát.

Švábi se nejspíš žádnými slovy nezatěžují.

*

Zvuk se začal blížit.

Moje nohy samovolně vystoupily o dva schody výš.

Ne že bych jim věnoval pozornost.

Veškerá se upínala k jiné části mého těla.

K mozku.

K té části mozku, která se před pár okamžiky pořád dokola vracela ke zvuku deště.

Teď tam bylo něco jiného.

Slova.

Dvě slova.

Minimalizace. Ztrát.

*

To, co mi na zlomek okamžiku vyvstalo před očima, se nedalo nazvat plánem. Byla to jen představa. Záblesk představy.

Záblesk něčeho, co by mohlo vyjít.

Nohy se mi rozběhly dřív, než se zbývající část mé mysli stačila té představy leknout.

*

Baterka mi vyklouzla z prstů. Světelný kužel polaskal nabobtnalou omítku a pak se stočil někam za má záda.

Na zdi vyvstal můj zběsile uhánějící stín.

Myslím, že jsem ječel.

A myslím, že takovým tónem, až to na chvíli vyděsilo i šváby.

*

Vletěl jsem mezi ně. Pod podrážkami mi zemřela nepatrná část nepatrného předvoje. Noha mi podklouzla. Srdce vynechalo dva údery. Ruka, v níž jsem nedržel granát, vyrazila rychlostí útočící kobry a sevřela zábradlí.

Zbylé schody do mezipatra jsem napůl seběhl, napůl se z nich zřítil. Před očima mi vyvstal odporný obraz.

Odpočívadlo prvního patra tonulo ve tmě a broucích.

Nezastavil bych se, ani kdyby tam roztahovala pařáty sama smrt.

Z rozdupaných švábů stříkaly tmavě žluté vnitřnosti. Ve tmě panující na schodišti to vypadalo, jako když po sobě ansábl černého divadla cáká z malých tubiček temperovou žlutí.

Tma přede mnou se vzedmula.

Odrazil jsem se od hrany dalšího schodu dřív, než mi mohla noha zase podjet.

*

Dopadl jsem snožmo do hmyzu.

Ohavná žluť mi cákla na plexisklo.

Granát jsem nepustil.

Jak se mi podařilo udržet rovnováhu, doteď nechápu.

Mezi podlahou a mými podrážkami na chvíli existovali jen rozdrcení brouci a nulové tření.

Setrvačnost mě vrhla proti zábradlí.

Bolest mě zbavila schopnosti křičet i dýchat.

Svět se změnil v mix agonie, tmy, deště a hmyzího chřestění.

Schody vedoucí do přízemí se zachvěly a ztratily tvar.

Hmyzí vlna vyrazila vzhůru. Tentokrát proto, aby mě definitivně dostala.

Odrazil jsem se od zábradlí a nohy mi znovu podjely.

Nadechnout jsem se pořád ještě nedokázal.

Vrhnout se ve směru dávno mrtvého eskalátoru ano.

*

Prostor přede mnou byl kompaktní směsicí tmy a vražedného nebezpečí.

A ticha.

Cvakající, chřestící, cupitající vlna hmyzu mi byla v patách, ale přede mnou nebyl jediný brouk. Schopnost myslet je občas kontraproduktivní – kolektivní vědomí švábů nečekalo, že se odvážím do koridoru tvořeného jen tmou a vražedně ostrými zuby polorozpadlých segmentových schodů eskalátoru.

Ne že by se tím šokem nechali zpomalit.

*

Deset schodů?

Některé jsem možná úplně minul.

Patnáct?

Polovina schodiště?

Snad.

Švábi ženoucí se po spodní straně eskalátoru nade mnou byli mnohem rychlejší. Hmyz mi začal dopadat na temeno a na ramena.

Zvedl jsem granát.

Do kloubu palce se mi něco zakouslo.

Dvacet.

Vyjde to!

Noha se mi probořila jen vteřinu poté, co jsem tomu doopravdy uvěřil.

*

Trosky schodu projely nohavicí švábbordelu lehce jako rezavý nůž ztuhlým máslem. Neviděl jsem to. Jenom slyšel. Znělo to, jako když se zatahuje zip na plastovém pytli na mrtvoly.

Setrvačnost mě vrhla kupředu.

Kov se mi zakousl do masa. Krev mi vystříkla na holou kůži. Bolest přišla až pak. Ve srovnání s důsledky samotného zranění nebyla vůbec důležitá.

Křik jako by patřil někomu jinému.

Hmátl jsem po zábradlí.

Noha se mi probořila o další kousek.

Kov se mi zakousl hlouběji do holeně.

Moje prsty sevřely zpuchřelou gumu.

Na okamžik – na kratičký, pomíjivý okamžik vyplněný zábleskem šílené naděje – jsem uvěřil, že svůj pád vyrovnám. Že se zastavím, vyrvu nohu z pasti a stačím se rozběhnout dřív, než mě švábi dostihnou.

Po volné noze mi začalo stoupat něco jako oživlý beton.

A pryžové zábradlí se mi v tu chvíli rozpadlo pod rukou.

*

Vymrštil jsem ruce do černočerného prázdna.

Bolest v holeni překonala samu sebe. Řvát s poleptaným hrtanem bolelo tisíckrát míň.

Příliv švábů mě sevřel kolem pasu.

A rezavé vězení polorozpadlého schodu už naši společnou váhu nedokázalo udržet.

Moje noha se osvobodila v dešti krve, brouků a úlomků kovu prokvetlých rzí.

*

Vykopl jsem šváby pokrytou nohou v zuřivé snaze zastavit pád.

Levá ruka musela minout zbytky zábradlí o pouhé milimetry.

Došlápl jsem do prázdna.

A pak už jsem jen padal.

*

Docela malou chvíli.

*

Praštil jsem sebou o zubaté trosky schodů.

Zvuk pukajících švábů jsem slyšel i přes ozvěnu vlastního křiku.

Do žeber, hrudi a břicha se mi zaryly stovky kovových zubů.

Nebýt většina z nich rozežraná a otupená rzí, na místě bych vykrvácel.

Já to snad nakonec ještě přežiju, stačil jsem si pomyslet.

Pak se moje pravé zápěstí setkalo s hranou schodu.

A granát mi vyklouzl z dlaně.

*

„Néééé!“ zaječel jsem a v mém hlase bylo stokrát víc bolesti, než když se mi ocel zakousla do holeně.

Oválná nádoba se s tlumeným plonk odrazila od schodiště.

Kalhoty švábbordelu mi přilnuly k tělu.

Vykopl jsem dřív, než mi došlo, co vůbec dělám.

Plonk, plonk.

Moje chodidlo se setkalo s hranou schodu a to kopnutí mi udělilo rychlost.

Rozjel jsem se po břiše do přízemí jako po nejodpornějším struhadle světa.

*

Zvuk, se kterým jsem se smykem zastavil na hladkém úseku podlahy prvního patra, byl směsí šustění švábbordelu, čvachtání krve a měkkého cvakání odpadávajících švábů.

Scenérie před mýma očima byla vykreslena v šedivých barvách pozdního soumraku.

Ten pohled nezapomenu do konce života.

Švábi.

Švábi všude kolem.

Tisíce a miliony švábů napodobujících vzedmuté moře. Zmrzlá vlna jejich těl tvoří nedokonalý kruh o poloměru deseti metrů.

Ve středu toho kruhu jsem já.

Nebo spíš...

Můj granát.

*

Vrhl jsem se po břiše vpřed a zvuk, který mi přitom unikl z úst, neměl s lidskou bytostí nic společného. S podobným zaúpěním se vrhá k smrti vyhládlý mrchožrout po shnilé flákotě.

Dva metry.

Minimalizace ztrát.

Nevím, které sousloví mi v hlavě pulsovalo výrazněji.

Řítil jsem se po břiše kupředu.

Švábím vědomím začalo pronikat pochopení.

Metr a půl.

Hmyz se zachvěl.

Třeba to ještě vyjde.

Musí to vyjít.

Metr.

Zatím jde všechno podle plánu. Ten krvavý držkopád nehraje roli. Dvakrát odhodit neodjištěný granát. Dvakrát se spolehnout na to, že švábi teď nebudou chtít zbytečně umírat. Dvakrát se znovu dostat do vyklizeného prostranství kolem odhozeného granátu. A pak už jen zaplnit zbylé metry pesticidem a strhnout všechny rychlostní rekordy.

Pár pitomých desítek centimetrů.

Vyjde to!

Zbytky prosklených výkladních skříní v dálce necelých dvaceti metrů se chmurně zaleskly.

Hmátl jsem po granátu.

A švábí moře se vrhlo kupředu.

Nelidskou rychlostí.

*


32

Jak se přese mě hmyz přelil, dotkly se moje prsty odřeného povrchu granátu.

A odstrčily ho definitivně mimo můj dosah.

*

Byl ten křik můj, nebo to jen triumfovalo zubaté šílenství v mé hlavě?

Nevím.

Desítky kilogramů hmyzu mě přitiskly k zemi. Přestal jsem vidět. Švábbordel se mi na těle začal hemžit, jak se do něj pustily tisíce kusadel. Nataženou rukou jsem chňapal po tušeném granátu, ale v dlani jsem drtil jenom šváby.

Hmyz si prokousal první díry.

Na holé kůži jsem ucítil první šestice nohou a první kusadla.

Začal jsem vřískat.

Mým vlastním uším to znělo jako smích.

*

Pach vlastní krve jsem uvnitř švábbordelu cítil i sliznicemi popálenými pesticidem.

Pach vlastní krve a hmyzích těl.

Můj křik přešel v chrčení. Po vnitřku průzoru mi stékaly sliny. Chrčení zaniklo ve všepohlcujícím zvuku švábích kusadel.

Schopnost souvislého uvažování se v tom zvuku rozpustila. Začal jsem sebou mlátit o podlahu jako kus masa, jímž prochází vysoké napětí. Moje vůle s tím neměla vůbec nic společného. Moje vůle se vypařila stejně jako zdravý rozum. To se mi jen svaly začaly samovolně smršťovat odporem.

Na hladině mých slin se zrodilo vlnobití.

Ty víry se začaly dělat hned potom.

*

Hýkavý, chrčivý smích mi trhal ušní bubínky.

Tělo mi ztěžklo natolik, že už jsem se nedokázal pohnout.

Hladina slin se uklidnila.

Zornicemi rozšířenými smrtelnou hrůzou jsem i v absolutní tmě dokázal rozeznávat šváby ohlodávající plexisklo.

Jeden vír. Druhý. A třetí.

Švábi se prokousali plexisklem a sliny začaly odtékat. Odtud ty víry. Jednoho brouka to roztočilo a spláchlo.

Ty zbývající ne.

Tykadla mě polechtala na špičce nosu a můj křik překonal další úrovně nesnesitelnosti.

Černé zubaté šílenství bez očí vylo smíchy spolu se mnou.

Pak mi první z švábů vklouzl do ječících úst.

*

A taková věc má dar postrčit zdravý rozum definitivně přes hranu.

*

Občas dokonce na správnou stranu.

*

Plop...

...udělalo šílenství a zmizelo.

Najednou jsem nekřičel.

Najednou jsem měl v hlavě jen ledový chlad.

Moje zuby scvakly a přepůlily vlezlého brouka.

Začal jsem se rvát. Teď bez výhody síly, kterou dá člověku panická hrůza, ale zato s vidinou cíle. Obě ruce jsem měl až do téhle chvíle natažené kupředu, prsty křečovitě roztažené odporem. Když jsem sevřel levačku v pěst, začali mi švábi cupovat rukavici. Pod nehet se mi zakousla kusadla.

Na bolest jsem kašlal.

Ve vlasech se mi začalo něco hemžit.

Na to jsem kašlal taky.

Svaly v rameni mi praskaly. Hýbat paží, ohýbat ji v lokti, posouvat ji skrz metrák hmyzu bylo jako pokoušet se plavat v téměř tuhém betonu.

Po čele mi seběhl brouk.

Tykadlo mě bodlo do oka.

Nevím, co mi dalo sílu nadzvednout hlavu, ale nějak jsem to dokázal.

Praštit obličejovým štítem do hemžení pode mnou nebyl zrovna nejšťastnější nápad.

Prokousanými dírami v plexiskle mi do obličeje vystříkl půllitr rozdrcených švábů.

*

Kousek.

Ještě malý kousek.

Moje prsty před chvílí narazily na plast švábbordelu v okolí mých žeber. Teď se do něj zarývají jako nohy tlustého pavouka. Ruka postupuje kupředu. Níž a níž směrem k mému pasu.

Švábi mě přitom požírají zaživa.

Ještě maličký kousek.

Tykadla v nose nepředstavitelně lechtají. Je to, jako by mi někdo vrážel do mozku tupý hřebík.

Prsty narážejí na něco jiného než na moje žebra.

Na moji spásu.

*

Sevřel jsem pažbu rugeru. Mezi dlaní a oleštěným dřevem mi umřel další hmyz.

Začal jsem se rvát s tíživou masou stokrát usilovněji než před chvílí.

Pořád to bylo jako hýbat se ve ztuhlém betonu.

Bolest v nose mi rozostřovala vědomí.

Pokusil jsem se švába vydechnout, zatímco mi jeho kolegové cupovali kůži na zádech.

Do poleptaného povrchu sliznice se mi zaryly štětinaté nohy.

Kusadla jako by se mi zahryzla přímo do mozku.

Hlava mi explodovala agonií.

Mé tělo sebou strašlivě trhlo.

Vyrazil jsem ze sebe dlouhý, táhlý výkřik.

A ruka svírající pažbu zbraně se křečovitě sevřela.

Včetně ukazováku.

*

Před očima mám černá kola.

V ústech chuť zvratků.

Za těmi černými koly je šedo.

Mezi koly a šedí je žluto.

A za tím vším jsou brouci.

Bolest je jen stínem předchozí agonie.

Tělo mám lehké jako peříčko.

Můj mozek nemá ani nejmenší šanci zpracovat cokoliv z dalších a dalších vjemů, které se na mě hrnou.

Nechápu nic.

To ohnivé šlehnutí pálící mě na žebrech si přesto uvědomuju.

To, že se hmyz kolem mě pořád ještě rozestupuje, taky.

*

Je o šest vteřin později.

Na rtech mi bublají zvratky a smích.

Z hlavně revolveru se pořád ještě kouří.

Po zádech mi stéká vlastní krev a z celého těla mi opadávají švábi s nábožně sevřenýma nožičkama.

Drápu se na nohy. Zároveň se snažím nezalknout tím smíchem, zvratky a vlastními slovy.

„Viděli... viděli jste?“ oslovuju šváby. „Viděli jste?“

Mávám revolverem. Hlaveň opisuje kruh. Druhou ruku si tisknu na žebra. Krve je strašlivě málo. Před očima se mi míhá představa dlouhé zarudlé spáleniny a jinak ničeho.

Na odhmyzenou podlahu dopadá hustý chuchvalec hlenu.

„Jak vám to připadalo? Jako deus ex machina? Zásah shůry? Pomoc od zkurvenýho boha?“

Na chvíli nemůžu pro samé chechtání pokračovat.

„Hovno! Hovno! Úplný hovno!“

Hmyz obezřetně ustupuje. Vím, že nemají strach z mého šermování zbraní, vidím klesající obláčky pesticidových par, ale stejně jim to v mých očích dodává zdání bytostí, které mi rozumějí.

„Vypadá to tak, co? Jako by tam někdo byl! Zkurvenej milosrdnej bůh! Bůůůh! Bůůůůůh! Bůůů! Hovno!“

Nával slabosti mě sráží zpátky na kolena. Kruhovou hradbou švábů probíhá vzrušení. Vypadá to jako miniaturní mexická vlna. Opírám se dlaní o podlahu a tisknu si hlaveň zbraně ke spánku.

„Hovno, vy zkurvenci. Žádnej není! Chtěl jsem se střelit. Do hlavy. Nebo do pajšlu. Kamkoliv. Aby to bylo bez bolesti. Jasný? I kulka ve střevech by byla rychlejší než se nechat sežrat od vás!“

Dávení a kašel.

„Kurvy! Kurvy zkurvený! Vůbec mi nerozumíte, co? Seru vám na to! Místo toho jsem trefil ten zamrdanej granát! Naslepo! Od pasu! Granát, o kterým jsem ani nevěděl, kde je! Kulka mi musela prolítnout těsně kolem žeber. Potom pod ramenem. A pak kolem hlavy. A mám od ní jenom zkurvenou zasranou spáleninu. Viděli jste někdy dokonalejší zkurvenej božskej zásah?“

Švábi mě pozorují svýma odpornýma očkama.

Oplácím jim ten pohled a v mých očích je víc smrti než v jejich.

„HOVNO! Náhoda! Zkurvená zasraná náhoda! Žádnej bůh! Náhoda! Tenhle svět je jich plnej! Zkurvenejch náhod na hovno! To svinstvo za chvíli vyprchá. Potom se na mě zase vrhnete. Předtím si vystřelím mozek. K čemu mi ten zázrak byl?“

Švábi mlčí.

„K hovnu! K úplnýmu hovnu, hoši. Chcípnu a nic s tím neudělám. Akorát si budu muset sám vystřelit mozek dřív, než se ke mně dostanete. Slíbil jsem Míše, že to nikdy neudělám, víte? A teď mi nic jinýho nezbyde. Protože mě k tomu ten zkurvenej svět donutil.“

Tisknu si hlaveň ke spánku a v očích mě pálí slzy.

„Chtěl jsem vám to jenom říct. Jste furt chytřejší. Jednou dojde i na vás. Začnou se vám stávat stejně hnusný náhody, jaký se stávaly nám.“

Pesticid klesá.

„Vím, že mi nerozumíte...“

Natahuju kohoutek.

„Ale víte co?“

Ozývá se cvaknutí zapadnuvšího kohoutu. Nerezová ocel mi ho přenáší přes spánkovou kost přímo do mozku.

„Já vám to přeju.“

*

Tisknu spoušť.

*

Skoro.

*

Synchronicita.

Jako čtrnáctiletý kluk jsem v synchronicitu věřil.

Jak se spoušť pohnula ke smrtícímu bodu své dráhy, jak se mi v kapse rozvibroval počítač a jak se do švábí masy vlil život, uvěřil jsem v ni znovu.

Protože to vše se stalo v jediném okamžiku a švábi...

...se dali na ústup.

*


39

Díval jsem se, jak mizí.

Valili se přes střepy skla, hrnuli se po zdech do bezpečí, mizeli dírami v podlaze kamsi do netušeného podzemí obchodního domu. Nejdřív jako tsunami, pak jako několik řek, potom už jen v podobě potůčků.

Pozoroval jsem to se spouští z devíti desetin stisknutou.

Pak zmizel poslední šváb.

Veškerá síla ze mě vyprchala.

Sesul jsem se na kolena a revolver mi vypadl z ruky.

*

Je o něco později.

V ústech cítím chuť dešťové vody. Zdevastovaný švábbordel na mně visí. Ošklivě pořezanou holeň jsem si stáhl provizorním obvazem. Je mi strašlivě slabě a mám dojem, že trpím nedostatkem krve. Pravděpodobně jsem v šoku. V uplynulých minutách jsem si vymýval pesticid z otevřených ran. Úsporné, účelné pohyby. Pocit, jako bych si do řezných ran vtíral kyselinu. Chladný beton pod zadkem. Černá kola na pozadí černé noci. Tlukot dešťových kapek do nechráněného temene. Pálení dešťové vody v očích. Cáry kůže, kterou mi bude muset Míša nejspíš přišít.

Ten poslední vjem už byl na mě moc.

Zhroutil jsem se do embryonální polohy a rozplakal se jako dítě.

*

Je ještě o něco později.

Už nepláču.

Uvnitř už jsem mrtvý.

*

Déšť neustává.

Navenek pořád ještě žiju.

Déšť mi stéká po brýlích.

Pamatuju si, jak Pavel křičel.

Nikdy jsme se nedozvěděli, co přesně mu to udělalo – ka

mera ukazovala jen zrnící tmu – ale ten křik trval hodiny. Vysoko položený, neměnný a neumlčitelný. Tak nám to aspoň tenkrát připadalo. Pavel křičel a křičel a křičel, jako by

někdo – nebo něco – vyrval z jeho těla hlasivky, propletl je

se všemi jeho nervy a pak na něj dlouhé hodiny hrál jako na

živou, škubající se harfu přímo před pancéřovanými vraty

našeho bunkru. Pamatuju si, jak jsme jeden druhého ujišťo

vali – s očima přes polovinu obličeje, s tvářemi skoro zele

nými a zalitými potem – že se nám to jenom zdá. Že nikdo

nemůže řvát tak dlouho, že taková bolest, jakou jsme slyšeli

v tom křiku, by musela zabít každého normálního člověka

během několika minut. Natož pak hubeného, obrýleného

Pavla.

Budu taky křičet?

Dozvím se vůbec, co to vlastně žije v temnotách? Co je zač

ta síla, schopná vyděsit i kolektivní vědomí švábů? Pohlédnu té hrůze do tváře, nebo mi jen z čirého sadismu vyloupne oči z důlků dřív, než si se mnou začne hrát doopravdy?

Nevím.

A je mi to jedno.

Cítím, že hrůza někde uvnitř mě stále ještě je, ale v tomhle

okamžiku ji vnímat nedokážu. Pro dnešní den toho mám za sebou moc na to, abych se ještě mohl něčeho bát.

A další dny už nepřijdou.


41

*

Z tohohle náměstí je to k našemu bunkru slabá čtvrthodinka – pokud jde člověk pomalým, vycházkovým krokem. A pokud je den. Po západu slunce je takovéhle uvažování úplně scestné. Jsem si jistý, že bych stihl doběhnout domů. Jsem si dokonce jistý, že bych tam stihl i normálně dojít – dokulhat – a vůbec nic by se mi nestalo. Jen z dálky by mě pozorovalo to cosi. To, čeho se bojí i švábi. Pozorovalo by mě to, páslo by se to na mém strachu, vyčkávalo by to, živilo by se mou nadějí. A přesně v okamžiku, kdy bych sevřel masivní kolo ovládající mechanismus našich vrat, by mě to zlehka pohladilo po zpocených vlasech.

Nestojím o nic takového. Pět let jsem se skrýval, pět let jsem přežíval v podmínkách, které jsem si před tím nedokázal ani představit. Hladověl jsem, mrznul jsem, měl jsem strach, přicházel jsem o všechno, co mi dřív bylo drahé. Změnilo mě to. S tím člověkem, kterým jsem býval předtím, mám společného jen málo. Kdybych se dneska nenechal zmást těmi stopami v rozmočené půdě, kdybych se ve snaze nebýt spatřen, zaslechnut nebo ucítěn nezdržel tolik, že mě zastihla noc, nejspíš bych tak dokázal žít další roky. Jako krysa, jako houževnatý biologický stroj. Vedl bych dál život, jaký by lidé předtím nazvali spíš noční můrou. Ale tohle absolvovat nehodlám. Ne po dnešním večeru. Noc znamená smrt a žádný útěk, žádná bláznivá naděje, žádné modlitby nebo cokoliv jiného na tom nic nezmění. Temnota přijde a vezme si můj život.

To udělat může.

Ale naději mi nevezme.

Žádnou už nemám.

*

Nikdy jsme nepřišli na to, proč už éter není schopen přenášet mluvené slovo natolik čistě, aby mu bylo rozumět. Taky jsme nikdy nezjistili, jak ještě může fungovat mobilní síť, ale faktem zůstává, že prostě funguje. Občas.

Sedím na jednom z betonových květináčů, kterými je náměstí roubeno, studený okraj mě tlačí do zadku, déšť mi stéká po brýlích a moje pálící prsty vyťukávají poslední esemeskové rozloučení s Tomášem a Míšou. Jsem v podstatě rád, že do přístroje nemá smysl mluvit. Nechci slyšet Míšin hlas. Nechci z něj slyšet tu bolest. Je to asi dost sobecké, ale já byl vždycky takový. Sobec, kterému šlo psaní líp než mluvení.

Na své poslední sbohem jsem celých sto šedesát znaků ani nepotřeboval.

*

Obrazovka přístroje potemněla.

Díval jsem se, jak se po displeji rozstřikují těžké, studené kapky. Dešťová voda mi stékala přes prsty a já si vzpomněl, jak jsem jednou, strašně dávno, seděl v lékařské ordinaci. Měl jsem strach. Hrozný strach. Z doktora, z vyšetření... nejspíš úplně zbytečně, ale mohlo mi tehdy být snad šest nebo sedm. Seděl jsem s rukama sevřenýma v pěst a zíral na hloupý obrázek na zdi. Vzpomínám si, jak mi hlavou zoufale letělo, že ještě nemůžu jít dovnitř, když jsem si ten obrázek pořádně neprohlédl. K tomu přece ty obrázky jsou, aby si je lidi v čekárně mohli prohlídnout. Přece...

Setřásl jsem vodu z displeje a vzpomínka vybledla jako obraz na stařičké televizi, když se vypne proud. Hrůza prý dokáže z člověka udělat malé dítě. Mohl bych tady sedět a říkat si, že nemůžu umřít dřív, než uvidím všechny kapky. A bylo by to stejně k ničemu jako před více než třiceti lety. Smrt nebo bolest se nezajímá o obrázky a kapky. Přijde, když chce ona.

Tedy...

Pokud jí to člověk dovolí.

*

V okamžiku, kdy jsem si znovu přiložil hlaveň revolveru ke spánku, jsem si dovolil poslední pochmurný úsměv.

„Už to nestihneš, viď?“ řekl jsem tiše. Můj hlas zazněl na otevřeném prostranství hrozně nezvykle – nevzpomínám si už, kdy kdokoliv z nás venku naposledy promluvil – ale jedinou odpovědí mi bylo neměnné hučení deště. Mé bleskurychlé vytažení zbraně muselo to vražedné zlo halící se do nedostatku světla zaskočit.

Natáhl jsem kohout a hlaveň mi znovu přenesla zvuk mechanického klapnutí přímo do mozku.

Usmál jsem se šířeji a pod dojmem toho úsměvu jako by se i déšť ztišil.

Takhle to alespoň bude bez bolesti.

Kolikrát si tohle ještě pomyslím?

Stiskl jsem spoušť na doraz.

*

Ne.

Nechci vědět, jak nekonečně malý okamžik mě dělil od smrti. Stačí mi vědomí, že můj palec ten kohout v posledním okamžiku dokázal zastavit.

Ta myšlenka musela být rychlejší než světlo a moje reakce taky, ale v poslední chvíli mi to došlo. To zadržení dechu, ten náhle tichý déšť, to byla chyba. Nebýt toho, nikdy by mě nenapadlo, že přesně tohle ta bestie chce.

„To bylo chytré,“ řekl jsem zase tiše. „Tohle by jim ublížilo mnohem víc. Našli by mě ležet jen pár kroků od vchodu, viď? A nikdy by nezjistili, že to byla tvoje práce. Vypadalo by to, že jsem už prostě nemohl dál. Že jsem porušil slib, který jsme si kdysi všichni dali.“

Úsměv mi zmizel z tváře.

„Kdepak, ty svině. Jestli mě chceš, tak si pro mě pojď. Protože tohle budeš muset udělat sama.“

A vzdorně jsem si založil ruce na hrudi.

*

O hodinu později jsem byl promrzlý jako preclík a hráz bohorovné vyrovnanosti s osudem utrpěla příšerné trhliny.

Být tahle situace v jedné z knížek, které jsem předtím psával, dopadl by mi na rameno jakýsi temný, ledový, nepopsatelně obludný spár jen pár chvil poté, co jsem odhalil její intriku. Následovalo by odvlečení k našemu bunkru, agonie, jekot a pak – snad – konečně milosrdná smrt. S tím jsem se už jakž takž smířil.

Jenže tohle čekání je něco úplně jiného.

Nejde o to, že mám poslední půlhodinu soustavný nesnesitelný pocit, jako by se mě ten spár měl dotknout... TEĎ! Nejde o to, že mi pod dojmem tohohle pocitu pravé oko cuká šílenou rychlostí, jak se snaží zavřít v očekávání leknutí. Jde o to, že ve mně nepřítomnost stvůry probouzí přesně tu naději, kterou jsem se rozhodl jí nedat.

„Tak už kurva pojď, ty čubko zkurvená!“

Ne. Tohle už tak tiše neříkám.

*

Jdu zpátky.

Překračuju skleněné střepy a vítá mě pach pesticidu. Přízemí obchodního domu je plné stínů, mrtvých brouků a odporných vzpomínek.

Hlavně těch stínů.

Nořím se hlouběji.

Stoupám po schodech.

Tma je mnohem hustší než když jsem tudy prchal před šváby. V pořezané noze mi ošklivě tepe. Pod podrážkou mi něco ujíždí a z kotníku mi vystřeluje zášleh bolesti. Tápu mezi troskami jako slepec. Ruce mám natažené před sebe. Postupuju krok za krokem a tma s každým okamžikem houstne.

Za krkem cítím dech čehosi nelidského.

V dálce září moje ztracená baterka.

Stíny jsou možná horší než neprostupná tma.

Vzadu na krku mi vstávají chlupy.

Už jen maličký kousek a ta mrcha to nevydrží. Ať už je čím je, má v sobě cosi zvířecího. Kočičí krutost, instinkty predátora. Potácím se tu bezbranný a slepý. Pach mého adrenalinu pro ni musí být neodolatelný. Tam venku se dokázala držet na uzdě. Dokázala plánovat, myslet a užívat si mé bezmoci. Tady už to nevydrží. Ve vzduchu se pořád ještě vznáší smrad mého strachu a v temnotě se téměř zhmotňují odporné imprinty mých vzpomínek.

Nemůže to vydržet.

Ne dlouho.

Ne víc než pár vteřin.

*

Je o dvacet tři minuty později.

Ta čubka má mnohem pevnější nervy než já.

Seru na to.

Jdu domů.

*

Je to zvláštní, ale puch spáleniny nedokázaly ze vzduchu zahnat ani dlouhé roky neustávajícího deště. Tedy myslím. Když jsem se tudy plížil dneska odpoledne, smrdělo to tu jako vždycky. Teď, po pesticidovém výplachu dutin, bych nic necítil, ani kdyby mi někdo přímo před nosem rozpitval skunka. Kdyby tedy ještě nějací skunci byli.

Kulhat domů temnou nocí v sobě má cosi nového, očistného. Jistě, před tím jsem tudy chodíval často. Ale to jsem neměl ani ponětí o tom, co přijde. Nevěděl jsem, co je to tma, co je to strach, netušil jsem, jaký zvrat vezme začátek jedenadvacátého století. Vykračovat si jako dřív nepředstavitelně temnou Ostravou, nevyhýbat se loužím, nesnažit se dýchat neslyšně, nerozhlížet se na všechny strany a necítit to permanentní hryzání strachu... proč jsem to vlastně neudělal už dávno? Proč jsme to všichni neudělali hned na začátku? Copak jsme věřili, že se tohle všechno jednou přestane zhoršovat? Že přijde změna k lepšímu? Že noční stvůry znovu přestanou existovat, že brouci budou jenom brouci, že zase bude bezpečné koukat do zrcadel?

Lidi jsou v podstatě hrozně směšná stvoření.

A já, ubírající se zcela nelogicky zpátky k našemu bunkru, si připadám jako ten nejsměšnější z nich.

*

Tam někde za mraky musí být měsíc v úplňku. A nebo má možná naše speciálně namíchaná náplň do granátů blahodárné účinky na lidský zrak. Buď jak buď, než jsem došel k parkovišti před budovou Technoprojektu, zvykly si moje oči na tmu natolik, že jsem začal být schopen vyhýbat se většině kaluží.

Je zvláštní, čeho si člověk dokáže všímat, jen aby nemusel myslet na vlastní smrt.

Ohořelá budova se proti antracitově černému nebi tyčila jako němá výčitka, k nečitelnosti opršelá cedule nad vchodem mě přivítala jako stará známá a zbývající čas mého života se začal počítat na minuty.

*

Na tmu tady dole už moje oči prostě nestačily. Vylovil jsem znovu baterku a pustil se starou známou chodbou k vcho - du do bunkru. Místo ochromující hrůzy, kterou jsem měl správně cítit, jsem cítil vztek. Ta mrcha nakonec vyhrála. Donutila mě dojít až sem, před dveře našeho domova. Tam, kde můj agonický jekot ublíží mým posledním dvěma kamarádům.

Kdybych řekl, že tahle bezmoc není fér, byl bych akorát pro smích.

Kdy naposledy bylo něco fér?

*

„No tak jo, jsem tady,“ řekl jsem tak tiše, aby mě uvnitř náhodou nezaslechli. „Držím to zkurvené kolo. K ničemu dalšímu už mě nedonutíš. Tak to konečně skonči.“

Ticho zbavené všudypřítomného hukotu deště mi bylo jedinou odpovědí.

Nejdřív.

*

Uvidím ji.

To bylo první, co mě napadlo, když se temné stíny mimo dosah světla baterky začaly pohybovat. Konečně se dozvím, co se skrývá pod pláštěm živoucí tmy.

Ten zvuk se ozval až pak. Jak se stíny začaly spojovat do nepravděpodobných tvarů, jak moje baterka začala poblikávat, jak pach podzemí přerazilo něco jakoby důvěrně známého, bylo ticho nahrazeno jakýmsi šeptavým bzučením. Stál jsem před ocelovými vraty, pot mi vytékal zpod dlaně svírající mohutné kolo a já se díval a poslouchal. Jsou v tom zvuku nějaká slova, nebo se mi to jenom zdá? Jsou ty stíny samotnou stvůrou, nebo tenhle svět prostě musí alespoň zahalit to, co v něm nemůže existovat? Zvedá se ze země lidská postava, nebo můj mozek dává známé tvary tomu, co by jinak nedokázal pojmout?

Hrůza je zvláštní věc.

Jak se stíny začaly hýbat rychleji a rychleji, jak se tvary staly konkrétnějšími a jak bzučení přešlo v tichý, vábivý šepot, zjistil jsem, že moje mysl doslova plave na moři strachu. Najednou jsem hrozně chtěl otočit kolem, zoufale jsem zatoužil přitisknout ruku na čtečku papilárních linií... možnost, že se mi přece jen na poslední chvíli podaří uskočit do světla, tepla a bezpečí, byla najednou stejně lákavá jako nereálná.

Jenže já nemohl.

Cosi mi přilepilo nohy k podlaze, cosi mi zmrazilo tělo stejně, jako kdyby voda a napůl smytý jed vytvořily tenký, ale nerozbitný kompozit pokrývající celé mé tělo.

Stál jsem s jednou rukou na kole, v ústech chuť vlastní smrti a nedokázal jsem odtrhnout oči od toho, co se přede mnou rodilo. Světlo blikalo a tichý, vábivý hlas promlouval přesně v rytmu toho blikání. Nebo to bylo naopak?

„Ekchž kemeh anio tene. Kenio tahde kei kaleme toi. Eiin.“

Teď už to byla jednoznačně postava. O hlavu vyšší než já, s cáry temnoty vířící kolem kotníků, s celým tělem tvořeným napůl stíny a napůl mou představivostí. To nečekaně tiché a uklidňující šeptání jako by vycházelo z každé částečky její existence.

„Kenio. Ekchž eiin astelestei.“

Jakoby ze vzdálenosti světelných let jsem cítil, jak mi z úst uniká chrčení a viděl jsem, jak se ruka s baterkou pomalu, pomaličku zvedá. Nevím proč. Snad moje podvědomí chtělo pohlédnout hrůze do tváře a dodat tak mé mysli tu finální dávku děsu, která ji odešle do milosrdného bezvědomí...

Sliny mi kanuly po bradě, svěrače povolily a blikající světlo sklouzlo z hrudi té bytosti na její krk.

Tvor stál metr přede mnou a tak něžně jako on se mnou nikdy nemluvila ani vlastní matka.

„Eiin! Keni mastei nede kaleme!“

Světlo dopadlo na bledou a zcela lidskou tvář.

Má mysl explodovala nelidským křikem.

KApitOlA 2.

O mnoho nocí později

Tenhle obličej už jsem někde viděl...

Určitě ano...

Hnědé vlasy, rovný nosík, velké hnědé oči, elegantní křivka obočí, rty stisknuté do starostlivé linky.

Znám tu ženu.

Určitě ano.

Vídal jsem ji v posledních letech každý den, mluvívali jsme spolu, občas jsme se smáli vtipům toho druhého, spali jsme spolu na jedné matraci, milovali se, jako by to byla ta poslední věc, která nás ještě spojuje se životem...

Jak to, že si vůbec nemůžu vzpomenout na její jméno?

Proč vůbec nerozumím tomu, co mi říká, zatímco mi její ruce pokládají na čelo něco příjemně studeného?

A proč se žárovka zavěšená na tlustém kabelu visícím z plísní pokrytého stropu tak divně houpá? Sem a tam a dokolečka a zase zpátky?

Aha. To nedělá ta žárovka. Je to vlastně celý ten betonový pokoj. A Mistule s ním.

Aha!

Mistule!

Tak se jmenuje!

*

Mistule samozřejmě nebylo její pravé jméno, ale pod tímhle jménem jsem ji poznal. Na internetu, kde jinde. A jak jinak, před tím. Dodnes si nejsem jistý, jestli ji tehdy tak uchvátila jedna z mých knížek, nebo ji prostě zaujalo, že jsem na úspěšného autora tajemný jako hrad v Karpatech. Ať už to bylo jak chtělo – a mě nikdy nenapadlo, abych se zeptal – stali se z nás přátelé. Nejdřív jsme se jen tak oťukávali, pak přešli na flirtování a potom... jsme zůstali přáteli, protože nás dělila celkem dálka. Ona z jižních Čech, já ze severu Moravy. Dálka... kdyby kdokoli z nás vůbec tušil, že dálka brzy získá nový a přitom prapůvodní význam, nejspíš bychom skočili do vlaku oba najednou, setkali se na nádraží uprostřed cesty a pomilovali se na peronu rovnou před zraky cestujících.

Ale lidi holt dělají chyby a většinou za ně dokonce ani nemůžou.

Bavili jsme se přes poštu jednoho internetového diskusáku, bavili jsme se přes ICQ a měli jsme dojem, že takhle to prostě zůstane napořád. To mají lidi taky zažité – myslet, že to, na co se můžou spolehnout dneska, tady bude stoprocentně i zítra.

Lidi holt nejenže dělají chyby, ale taky jsou většinou neuvěřitelně tupí.

*


52

„Nezlob, Jaffie, nebo ti naplácám!“

Pocit, jako bych se vznášel nad temným mrakem plným vzpomínek, jsem měl už delší dobu, ale teprve Míšina slova mě konečně přivedla k plnému vědomí.

Na to, abych odpověděl, nemám hlasivky ještě dostatečně zregenerované, takže jsem se aspoň pokusil o úsměv.

V Míšiných očích se v odpověď zaleskly slzy, pokoj se znovu zhoupl a lžíce švábí polévky mi vklouzla do úst.

Zase jsem se začal vznášet.

*

A pak ještě mnohokrát.

KApitOlA 3.

Hádka

„A já ti říkám, že meleš píčoviny!“ neudržel jsem se a bouchl pěstí do stolu. Omlácený hrnek na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist