načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Grafomág, Kniha druhá: Nemoáry - Martin Moudrý

Grafomág, Kniha druhá: Nemoáry

Elektronická kniha: Grafomág, Kniha druhá: Nemoáry
Autor:

Jmenuji se Martin Moudrý.Jsem autorem téhle knížky a současně jejím hlavním hrdinou.I když, hrdinou... Na začátku jsem švábí loutkou ve hře o dokonalost. Vydán Temnotě - ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3% 45%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Leonardo
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 385
Rozměr: 16 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-859-5172-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý díl brutální scifi pokračuje v osudech spisovatele, který jako jediný přežil v postapokalyptickém světě plném švábů.

Popis nakladatele

Jmenuji se Martin Moudrý.
Jsem autorem téhle knížky a současně jejím hlavním hrdinou.
I když, hrdinou... Na začátku jsem švábí loutkou ve hře o dokonalost. Vydán Temnotě - nelidské bytosti z nepravděpodobné budoucnosti utopené v dešti - nemám zrovnasvětlé vyhlídky. Je jen jedna věc horší než šílená fanynka.
Šílená fanynka vybavená moderní mučírnou.
Ale jsou horší věci než bolest a horší místa než mučírny. Například moje mysl. A moje vzpomínky. Já si to totiž pamatuji, víte? Ty příběhy, kteréjsem napsal. Ty světy, které nemohly být. Toho kluka, který...
Ale ne. Víc vám neřeknu. Vkročte do příběhu a poznejte pravdu - o mně, o vás... o všem. Nebo se pokuste zapomenout. Vážně je to jen na vás.
Ale dřív, než se rozhodnete, pamatujte - občas nebývá možnost návratu, některé příběhy nejsou bezpečné a nevědomost...
Nevědomost je sladká.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LEONARDO

PETŘVALD


Knihy Martina Moudrého

v nakladatelství Leonardo

Temné záblesky

Konec křížů

Devátá sféra 1

Devátá sféra 2

Iustus 1

Iustus 2

Grafomág 1: Kamarád do deště

Grafomág 2: Nemoáry


Martin Moudrý

GRAFOMÁG

LEONARDO

PETŘVALD

2011

Nemoáry


Martin Moudrý

GRAFOMÁG 2

Copyright © 2011 by Martin Moudrý

Cover & Illustrations © 2011 by Zuzana Handrychová

For Czech Edition © 2011 by Lenka Pilchová – Leonardo

ISBN PDF: 978-80-7477-025-8

ISBN PDF pro čtečky: 978-80-7477-026-5

ISBN ePub: 978-80-7477-027-2

ISBN mobi: 978-80-7477-028-9


Ondřeji Čadovi za nedocenitelnou pomoc.

Čtenářům za přízeň.

Především však svému spoluautorovi. Díky, že jsi.

Podle skutečné události


7

KApitOlA 1.

Prozření Temnoty

Probral jsem se...

Ne, to vážně není přesné.

Ze sladkého nevědomí mě vyrval pocit, jako by mi někdo pálil přeražené konce kosti autogenem. Škubl jsem sebou. Moje ruka narazila do něčeho pevného. Ohořelé kostizasvítily bílým žárem agónie. Zůstat potichu se prostě nedalo. Můj vlastní, podivně zesílený hlas mi zaútočil na uši jako hejno vos. V naprosté temnotě rozprostírající se všude kolem mě jsem měl na chvíli pocit, jako bych vstoupil do předpeklí.

Na to, abych přestal skučet, jsem musel vynaložitveškerou duševní sílu. Třeštil jsem oči do tmy. Vnímal jsem horký, jakoby vydýchaný vzduch. Vzadu v mozku se mi pohnulo něco jako rodící se panika. Nabral jsem do plic co nejvíc kyslíku a pomalu, kontrolovaně vydechl. Ne že by topomohlo nějak zázračně, ale v téhle chvíli mi ke štěstí stačilo málo. Nadechl jsem se znovu. A pokusil se nad situací převzítkontrolu. Vím jak. Tohle už jsem přece zaž... o tom už jsem přece psal. Klid. Jasnou mysl. Optimismus. A nepřipouštět

si nic zlého. Nad vlastní myslí mám kontrolu jen já. Nemám

se čeho bát. Jenom vlastního strachu. A strach je jenobyčejný pocit. Ten, kdo dokázal běžet deštěm kulí, se podobným

pocitům může jenom smát.

Ušklíbl jsem se do tmy.

Masírování ega mi jde jako nikdy dřív.

*

Po několika dalších uklidňujících nádeších jsem byl konečně

připraven podívat se na stávající situaci střízlivým pohledem.

Nejdřív fakta.

Mám zlomenou ruku. Bolí to jako čert. Na tvářích mám pocit, jako by tam vysychalo několik slaných potůčků. Nevadí. Je to jenom bolest. Zažil jsem horší.

Okolo mě je absolutní tma. Možná jsem slepý. Na to teď nebudu myslet. Existuje jiné vysvětlení. Není důvod, proč bych měl být slepý. Jsem v nějaké bedně. To houpání je teď, když uvažuju jasně, docela znatelné. Fajn. Bedna. Zajetí. Nejsem mrtvý. Pozitivní zjištění se nám začínají kupit.

Co dál?

Na rukou cítím kovová pouta. Před chvílí jsem se svalil na bok té bedny. Proto ta bolest. Teď už pomalu ustupuje. To je další dobrá zpráva. Jinak mě nic nebolí. Pokud nebudu počítat naraženou lebku, kterou ležím na tvrdém. S tím taky dokážu žít. Slyším svůj dech. Kdybych byl vážně zraněný, slyšel bych vrzat vlastní lebku. OK. Jelikož jsem se právě probral, nebudu mít ani otřes mozku.

Dýchal jsem jako na kursu meditativních technik, skládal jeden klad vedle druhého a myšlenky se mi v hlavě míhaly rychleji a rychleji.

A rychleji.

*

Zlomená ruka teď bolí konstantní intenzitou připomínající

proud vzduchu na obnaženém nervu. Dá se to vydržet. Po

skráních mi tečou velké tučné kapky potu, ale to je jenom

nepodstatný detail. Všechno je nepodstatné. Kromě tří

věcí. Bedny, mě a pravděpodobnosti. Tu pravděpodobnost

si přesuňte na první místo. To je klíč. Zachránila mi život.

Mockrát. Švábi na to přišli. To, co mi za studií připadalo

jenom jako zajímavost, ve skutečnosti dokáže zázraky. Já

dokážu zázraky. Všechno, co potřebuju, je získat nad tím

kontrolu. Nasměrovat to. A použít. Pro začátek třeba...

Proti těm poutům.

*

Bedna se před chvílí zhoupla tak, až tření mezi mými zády

a podložkou přestalo stačit na svůj úkol. Narazil jsemtemenem na tvrdý povrch. Kdesi u mého pasu zacinkal řetízek.

Dalšímu zhoupnutí, které mě vrátilo zpátky do horizontální

polohy, jsem už nevěnoval pozornost. Tématem jsou želízka.

Představuju si, že mám kolem pasu tlustý řemen a zápěstí

připoutaná k němu. Jako v amerických filmech o tamním

vězeňském systému. Dodává mi to naději – nejspíš mě před

vložením do bedny spoutali, protože mě pak někampovedou. Úvahy o tom, jestli Temnota nechce náhodou realizovat

klíčovou zápletku z Konce křížů, jsou tedy naštěstí plané.

Fajn.

Zaplašil jsem vzpomínky na pohřbívání zaživa a vrátil se

myšlenkami k poutům. A k té desetikoruně. Dvě strany. Rub

a líc. Ztělesnění padesátiprocentní pravděpodobnosti. Když

10

se mince vyhodí do vzduchu, stane se vlastněpravděpodob

nostní vlnou. Točí se tak rychle, že nikdo netuší, v který ze

stavů se nakonec zhroutí. Tedy kterou stranou dopadnenaho

ru. A podle kodaňské interpretace tohle platí až do okamžiku,

než se na ni někdo podívá. Zdravý rozum říká, že mince je

nějakou určitou stranou vzhůru už ve chvíli, kdy ji člověk

sebere ze vzduchu. Nesčetné pokusy prováděné sevšemož

nými částicemi od elektronů po atomy už víc než dvacet

let dokazují, že zdravý rozum nemá pravdu. Kvantová vlna

mince se nezhroutí dřív, než se na ni někdo podívá.

Nebo dokud ten někdo nerozhodne, co vzápětí uvidí.

Je to jenom v lidské mysli. V účastnickém vesmíru. Ve

všech těch fascinujících, nepochopitelných věcech.

Usmál jsem se do tmy. Usmál jsem se do vydýchaného

vzduchu.

A představil si zámeček pout.

Určitě ho někdo zamkl. Na dva západy. Jenže to bylo

venku. Ve vesmíru, kde existovali i další lidé. Ne v krabici,

kde jsem sám jako kočka pana Schröedingera. Kde jedině já

rozhoduju o tom, co se stane. Před chvílí jsem pocítilzmě

nu tlaku. Jako by bedna začala stoupat. Teď cítím vibrace.

Jsem si skoro jistý, že jsem na palubě letadla. Vibrace jsou

zvláštní věc. Úzce souvisí s frekvencí. Ve vesmíru mávšech

no nějakou vlastní frekvenci. Nechte pochodovat po mostě,

který by dokázal přečkat tisíce let, rotu vojáků přesněsta

noveným krokem a za hodinu z něj budou trosky. Nechte na

pružinky, západky, jazýčky a další kovové součástky složené

do podoby zámku působit tu správnou frekvenci a... může

se stát úplně cokoliv.

Na okamžik kratší než úder lidského srdce jsem z hlavy

vyhnal všechny myšlenky.

Stejně jako tenkrát.

A stejně jako tenkrát popadla moje mysl realitu apřetvořila ji k obrazu svému.

Ťukl jsem pouty o stěnu bedny.

A náramek se mi svezl ze zápěstí.

*

Zašklebil jsem se do tmy podobně, jako jsem se... jako se

šklebíval ten démon v Deváté sféře. Nesmím se nechat unést.

K formování reality jsou nutné dvě věci. Naprostá jistota

o své pravdě a zdravý rozum. Jedno bez druhého je kničemu. Kdyby stačila jistota, bylo by nebe plné bláznůmávajících rukama a poletujících sem a tam. Člověk musí pochopit

podstatu kvantové mechaniky, aby mohl hroutit vlnovéfunkce. Jestli se teď ztratím v úvahách o svých knížkách apostavách, kterými můžu být, dopadnu hůř než schizofrenikpoháněný vlastním šílenstvím a gravitací. Vykřikování narychlo

sesmolených zaklínadel mě z bedny nedostane.

Princip neurčitosti by mohl.

Upřel jsem pozornost ke druhému náramku. S jistotou

podpořenou minulými úspěchy jsem lehce třepl zápěstím.

Zabolelo to jako čert a ruce jsem měl volné. Opasku jsem se

zbavil už jen pro formu.

Začíná mi to vážně jít, podepřel jsem si ego pochvalnou

myšlenkou.

Teď jen vymyslet, jaké slabiny by mohla mít kovovábedna, kterou jsem nikdy neviděl zvenčí.

*

Mám pocit, jako bych se tu válel už dlouhé hodiny. Mám

pocit, jako by se na dně bedny čeřila vrstvička mého potu.


12

Nerad to přiznávám, ale začínám dostávat strach. Dopopředí mých myšlenek se pořád usilovněji tlačí představy blízké

budoucnosti. Temnota mluvila o mém psaní. Vím, jaký brak

obvykle plodím. Mluvila i o mé hlavě. O vnitřku méhlavy. Moc dobře si uvědomuju, jakým způsobem by se v mé

knížce dostával hlavní záporák k mozku hlavního hrdiny.

Začínám dostávat vztek na pana Kulhánka, na jehofanatické následovníky a hlavně a především na sebe. Proč jsem si sakra před lety nevybral jako Velkého Vzora někoho jiného? Lukjaněnka například! Skvělý ruský autor! Skvělýpacifistický autor! Kdyby se Temnota zbláznila do jeho knížek, seděl bych teď v pohodlném čalouněném křesle a veškeré násilí by se odehrávalo pouze v rovině vášnivé diskuse.

Bedna možná nějaká slabá místa má.

Akorát já už strašně dlouho nemůžu na žádné přijít.

*

Není to panika. Jsem jenom trochu nervózní. Mám to vpovaze. Před zkouškami na vysoké jsem vždycky zažíval menší

peklo.

Upínat mysl výhradně k problémům bezstarostného mládí

docela pomáhá.

No dobře, lžu si do kapsy. Kašlat na psychologii. Letíme

už hrozně dlouho. Každým okamžikem mám pocit, želetadlo začne klesat. S každou turbulencí nabývám jistoty, že

už je to tady. Že mě zase popadnou, vyloží a odnesou na

nějakou utajenou základnu. A tam mě čeká...

Zahnal jsem představu mučírny do pozadí jako užnejmíň podvacáté. Slabá místa. To jediné mě teď musí zajímat.

Jsem sakra konstruktér. Tohle je obyčejná bedna. Kovová.

Pravděpodobně ji nevylisovali z jednoho kusu plechu.


13

Nejspíš bude svařovaná. A svary, jak známo, jsou pěkní

prevíti. Zůstávají v nich zbytková napětí. Když se svařuje

narychlo, bývají nekvalitní. Stačí vhodná budicí frekvence

a začnou praskat. Začnou se drolit, začnou opadávat.

Obrázek svarové housenky rozkládající se na segmenty

mi před očima září jasněji než elektrický oblouk. Kopu do

desky nad svou hlavou a jsem si naprosto jistý, že s příštím

kopem povolí.

Pravděpodobnost je přece na mojí straně.

Akorát že desce je to naprosto a neskonale jedno.

*

Letadlo přešlo na sestupnou trajektorii. Mám strach. Napsychoberličky neplýtvám časem. Vím, v čem je problém. Pro

zhroucení pravděpodobnostní vlny potřebuju vědět, co přesně

hroutím. Obecná představa svaru tam někde nad mou hlavou

nestačí. Logicky by stačit měla, ale prostě nestačí. Nejspíš

tam ani svary nejsou. Může to být zinková rakev odlitá ze

dvou kusů slepených k sobě vteřinovým lepidlem. Nebo má

možná panty. A zámek. Anebo možná dvacet zámků.

Zoufale si snažím představit kapitulaci jednohomechanismu po druhém.

Mám pocit, že teď už bych nesvedl ani ten trik s mincí.

Pod přílivem strachu se moje soustředění rozpadá na prach.

*

Kapituloval jsem ve chvíli, kdy bednu popadlo zřejměněkolik párů rukou. Triky s kvantovkou fungují jen tehdy, když

nikdo neví, co se stane. Odemykat imaginární zámky, nakteré se upírají zraky nosičů, je hovadina.

Třísknutí bedny o zem mi rozvibrovalo zuby.

Vzápětí jsem uslyšel něco jako tlumený zvukstartovaného motoru. Vibrace se vrátily. Napadlo mě, že bych se mohl pokusit o teleportaci. Vždyť nikdo neví, že v té bedně jsem.

Uznávám, že z praktického hlediska to byl nesmysl, ale na chvíli mi to pomohlo přestat myslet na ty desítkystránek, které jsem zaplnil inspirativními popisy jemných nuancí útrpného práva.

Na hodně malou chvíli.

*

Cesta nejspíš trvala docela dlouho. Tlumený hluk okolní

dopravy přešel v tlumené ticho. Bedna se naklonila, jako

by auto začalo šplhat do kopce. Obrátil jsem veškeré svoje

schopnosti k samotnému času. Pokoušel jsem se natáhnout

každou minutu, pokoušel jsem se vyvolat efekt zubařské

ordinace při obzvlášť nepříjemném zákroku. Na stoličcevlevo dole jsem téměř cítil dotyk vrtačky.

Bylo to k ničemu.

Bedna se zase vznesla.

*

Zadunění o podlahu mi zaznělo jako zvuk vlastníhoumíráčku. Všude okolo mě začalo něco cvakat. Tak přece zámky.

Sevřel jsem v ruce náramky, připraven použít je jakoprovizorní boxer.

Víko se odklopilo.

V záplavě bílého světla jsem na chvíli nic neviděl.

Vzápětí mě popadly silné ruce, vykroutily mi z ruky pouta

snadněji než děcku lízátko a uvedly mě do vertikální polohy.


15

V hlavě se mi rozbušil zvuk vlastního tepu. Po prudkém

vstávání se mi to občas stává.

„Finální scéna se blíží. Jak se těšíš?“ ozval se přede mnou známý hlas.

Pootevřel jsem oslněné oči na malé škvírky.

Přede mnou stála ta žena. Na očích měla antracitověčerné zrcadlovky a na sobě pořád kompletní obleček zásahové jednotky. Kupodivu se usmívala. Úsměvem, který byl téměř lidský.

„Ještě pořád mi to můžeš říct,“ zašeptala. „Byl by tonečekaný zvrat. Jeden z těch vojáků,“ ukázala bradou kamsi za mé rameno, „může být klidně tajný agent. Špion. Jamese Bonda jsi v knížce ještě neměl. Může tě zachránit před tím, než se dostaneš do mučírny. No tak. Jen mi to řekni.“

Slzícíma očima jsem přelétl místnost. Nic spásného jsem nespatřil.

„Podívej, můžeme si promluvit?“ zašeptal jsem taky. „Mimo scénář, OK? Já ti řeknu, co vím, ty mi řekneš, co víš. Nemusíme být přece nepřátelé. Nemusíš mi... ubližovat,“ dostal jsem přes okoralé rty. „Prostě se nějak dohodneme. Vyložíme karty...“

„Na stůl,“ dokončila žena větu už normálním hlasem.

Že to byl ve skutečnosti povel pro ty svěráky na mých pažích, mi došlo vzápětí.

*

Bránil jsem se. Jistěže ano. Kopal jsem, škubal sebou,

pokoušel se svým věznitelům vytrhnout. Držel jsem nohy

nad zemí v bláhové naději, že mě prostě neunesou. Zapřel

jsem se patami do sněhově bílé podlahy. Chvíli to dělalo

černé čáry a pak mě ti dva zvedli o něco výš. Ječel jsem.


16

Sliboval. Prosil. Snažil jsem se vytočit hlavu k Temnotěkráčející někde za námi. Od leskle stříbrných dveří mě dělilo

už jen pár kroků. Vypadaly jako dveře výtahu. Místopřivolávajícího tlačítka měly klávesnici připomínající obrazovku

iPhonu. Snažil jsem se vrýt si do mozku každý jejich detail

a doufal, že se mi kvantově mechanicky podaří zastavit čas.

Dveře se otevřely.

Myslím, že jsem strachy na chvíli omdlel.

*

„Ne! Ne! Neeee!“ ječím, jako by mě právě kastrovali. Stůl

se blíží. Velký chromovaný stůl roubený děsivě vypadající

elektronikou.

Má tvar kříže.

Házím hlavou ze stranu na stranu, kopu do podlahy. Můj hlas už nemá nic společného s lidským. Vzpomínám si na elektřinu. Nechápu, jak jsem tu vzpomínku mohl kdy považovat za pouhou scénu z knížky. Vím, jaké to je. Vím, jak moc to bude...

Moje myšlenky se na chvíli změnily v neproniknutelnou směs zahušťující vroucí kaši absolutní hrůzy. Nejspíš mi povolily svěrače. Nevšímal jsem si pocitu tepla, nevšímal jsem si zápachu a házel sebou tak, až mi povolovaly vazy.

Stůl se blížil nevyhnutelně jako můj vlastní osud.

*

Dopadl jsem zády na kovovou desku.

Bolest ze zlomené ruky jsem nevnímal. Že mám za nehty čtyři cáry vlněné látky a snad čtvrt kila kůže, jsem zjistil až později.

Kovové úchyty zaklaply se zvukem, o jakém se bráně do

pekel nikdy ani nesnilo.

Tvář Temnoty mi vplula do zorného pole jako Slunce

chystající se spálit veškerý život v soustavě na popel.

Pod dojmem jejího pohledu jsem měl najednou strach

i řvát.

*

Hlavu mám upnutou v nějakém svěráku. Přes hruď kovový

pás. Přes břicho další. Paže rozpažené. Můžu hýbatmaximálně prsty na nohou a na rukou. Je to nejspíš nesmysl, ale

nějak mě to uklidňuje. Možná jsem se konečně zbláznil.

Nebo možná můj pud sebezáchovy přiznal porážku azaplavil můj mozek přívalem chemikálie navozující letargii.

Vždyť boj už nemá smysl. Vidím to ve tváři Temnoty. Ne že

bych se na ni chtěl dívat. Těkám očima ze strany na stranu

a ukládám si do paměti další a další detaily. Nad hlavou mi

září výkonné reflektory. Jednu stěnu asepticky bílé místnosti

bez oken zabírá změť elektroniky. Připadá mi to jakonejvětší počítač na světě. Základní desky, paměťové moduly,

kilometry svázaných kabelů, chladicí potrubí... otáčím oči

na druhou stranu. Starodávná dubová knihovna, plná až po

poslední regál, se sem hodí jako pěst na oko. Zahánímpředstavu násilí a upírám zrak k trojici mužů v bílých pláštích stojících u dveří. Mají na hlavě lékařské čepičky a lékařské masky a miniaturní kamery na plastových brýlích. Jejich oči jsou naprosto lidské a naprosto nezúčastněné. Prosbami o pomoc ani neztrácím čas. Oči Temnoty mě přitahují stále silněji.

„PROSÍM! Udělám, co budeš chtít! Tohle není nutný!“

Temnota se na mě dívá stále stejně neproniknutelně.


18

V rukou se jí objevuje černostříbrný přístroj připomínající

klon poloviny vybavení stomatologické laboratoře spředimenzovaným vibrátorem. Tam, kde by měl vibrátorvýčnělek určený pro stimulaci klitorisu, se třpytí dlouhá skleněná

jehla.

V několika následujících okamžicích jsem komunikoval

poněkud neartikulovaně.

*

„Působivé výstupy. Poněkud monotematické, ale působivé,“

odložila Temnota přístroj zpátky na pult mimo mé zorné

pole. Zhluboka jsem oddechoval, hlasivky mě bolely jako

po intimním kontaktu s rašplí a světlo nad hlavou se miočima propalovalo hluboko do mozku. Po tvářích mi tekly slzy. Jaký je to pocit, čekat na nelidské mučení, se slovy popsat prostě nedá. Ta bezmoc... to vědomí, že za chvíli to začne bolet a neexistuje vůbec nic, co by to mohlo odvrátit nebo aspoň oddálit... z toho by se člověk mohl zbláznit.

Kdyby měl ovšem štěstí.

*

„Podívej, vážně to nemusíš dělat, tohle není moje knížka,

tohle je realita, já ti přísahám, že prostě nevím, kdo seš, já si

ani nejsem jistý tím, kdo jsem já, jestli jsi četla moje knížky,

tak víš, že kdyby tohle byla jedna z nich, určitě bych tinekecal, vem si třeba tu s tím démonem, tam jsem prostě taky

nevěděl, že...“

Ženin prst na rtech mě zastavil účinněji než litrvteřinového lepidla mezi zuby.

„Bojíš se,“ usmála se Temnota. „Máš strach. Cítím to.


19

Nejen ten smrad. I ty emoce. Jsi dobrý herec. Tedy tvá lidská

část je dobrý herec. Nechme řečí. Oba dobře víme, že tato

scéna může skončit jen jediným způsobem. Ne, nepřerušuj

mě. Mohla bych ti vyříznout jazyk. Byl by to také zajímavý

zvrat v příběhu, že?“

V jejích prstech se objevil skalpel. Moje zuby se k sobě tiskly tak pevně, až praštěla sklovina.

„Dovedu si představit desítky zajímavých zvratů. Myslím, že bych byla schopna napodobit tvůj styl. Například to, co máš mezi nohama. Hrdina – eunuch. Jak by se ti to líbilo?“

Tak hluboko, abych spatřil lesklou čepel dotýkající se mého rozkroku, jsem pohlédnout nedokázal. Oči se mi snažily spíš vyvrátit vzhůru.

„Ale to by bylo poněkud trapné, že... už vím, co bysnasal. Mučení. Na mnoha a mnoha stránkách. Proč myslíš,

že tady mám tyhle... věci? Abych pravdu řekla, jsouúplně zbytečné. Vím, co musím udělat. Ale naprosto netuším,

proč bys u toho musel mít v análu zaraženou tamtu... věc.

Víš co?“ naklonila se ke mně. „Vykašleme se na to. Jsi...

bůh. Bytost. Čas pro tebe určitě vůbec nic neznamená. Když

budeš chtít, můžeš to tam dopsat pak, OK? Mezi námi, ty

tvé drastické popisy beztak jen odhánějí čtenáře. Koukala

jsem se na internet, víš. Pár citlivek kvůli mučení aninedočetlo Sféru. Takže... možná jsem špatně napsaná postava,

ale nehodlám si tady hrát na řeznici. Už jsem čekala strašně

dlouho. A kromě toho, potrápit tě můžu i rychleji. Cotřeba... nahota? Je to ponižující, je to snadno představitelné...

Tebe nahota taky přitahuje. V té knížce s tím fešákem na

obálce... hlavní hrdina byl nahý dost často. Psal jsi hopodle jednoho kamaráda, že? Ne, nemusíš odpovídat. To není

důležité. Důležitý jsi ty.“

S tím „ty“ mi odšmikla první knoflík u košile.

Chladný dotyk druhého skalpelu na rtech mě umlčel dřív,

než jsem stačil znovu promluvit.

„Šššš, ššš, zlobivý chlapečku,“ usmála se Temnota. „Nevíš,

že dlouhé dialogy nemají čtenáři rádi?“ Další knoflík. „Nudí

je.“ Ještě jeden. „Chtěli by radši povídku.“ Další. „Mluvení

děj natahuje.“ Lem košile mi sklouzl po žebrech. „Nezajímá

je, že postavy mají svůj život.“ Opasek mi přestal svírat boky.

„Nezajímá je, že mají co říct.“ Zabzučení prudcerozepnutého zipu se místností zvláštně rozlehlo. „Většinou jenezajímá vůbec nic. Tak přece nebudeme tu scénu natahovat.“

Temnota se usmála. Chápavě. Téměř mateřsky.

A skalpely se jí v rukou rozezpívaly.

*

„Hmmm... že by humorný prvek?“ pozdvihla Temnotaobočí. Její pohled na nejintimnějších místech jsem cítil jako dvě

kostky ledu.

„Jsem si jistá, že ve výsledném díle bude něcovtipného o ledu. A o scvrkávání,“ vrátil se její pohled pomalu

a zamyšleně k mé rudnoucí tváři. „Na chvíli jsem si byla

jistá, že by mohl být čas na erotickou scénu. Hlavní mrcha

spočine pohledem na hrdinově údu. Její bystrá mysl se v té

chvíli zatmí. Nelidské oči se jí rozšíří. Snad i slina ukápne.

Temnota se svléká. Ostré světlo stropních reflektorů mění

její kůži v anatomicky dokonalou bělost mramorové sochy.

Krajková tanga s nápisem Policie Čé eR v bezvýznamném

detailu dopadají na bělostnou podlahu. Temnota sevyšvihává na bezmocného hrdinu. Její stehna jsou horká jako láva

a přitom studenější než led. Hrdinův úd do ní vniká stakovou razancí, až se v temných očích rodí celá souhvězdí.

Stránky se plní větami, ze kterých odkapávají tělesné šťávy. Pubescentní čtenáři si přendávají knížku do levé ruky. A hlavní hrdina zatím používá svých nadschopností k tomu, aby se dostal z pout. Ale jak vidno,“ šťouchla mě Temnota prstem do klíčové součásti nastíněného děje, „máš v rukávu zřejmě jiné eso. Což znamená, že na mě je, abych přešlapřímo k akci. Tedy k věci.“

Znovu jsem se pokusil promluvit. A znovu to nestihl.

Nad obličejem se mi zjevily dvě ruce v lesklýchrukavicích.

Držely docela obyčejnou roli kobercové pásky.

*

„Mmmmhhhmmm!“ snažím se protestovat. Páska mě při

tom tahá za strniště tak, až se mi do očí tlačí slzy, ale pro

tuhle chvíli je mi to jedno. Kolem stolu stojí lékaři. V jejich

očích si připadám jako pokusné morče počmárané liniemi

plánovaných řezů.

Za možnost pohnout hlavou bych dal půlku života. Kolem lebky se mi stahuje něco studeného, těsného. Mám pocit, jako by se mi do kůže zarývaly tisíce drobných jehliček. Nesouhlasně svírám pěsti. Pot mi teče do očí. Slzy z očí. Svěrače se mi už nejspíš nikdy nesevřou. Mám takový strach, jako ještě nikdy v životě.

Hlavu mi svírá další přístroj. Na čelo mi přitiskli lepivá kolečka elektrod. V příštím okamžiku si nejspíš strhnu kůži kolem úst. Moje mlčenlivé řvaní nechává všechny přítomné ledově klidnými.

Tlustý lihový fix na čele děsně šimrá.

*


22

Oko, do duše okno.

To už jsem taky někde použil. Kdybych tenkrát býval

věděl, k čemu to povede, smazal bych tu knížku, spálilharddisky a popel rozprášil do čtyř světových stran. Jestli jsem

před chvílí mluvil o strachu, tak pro tenhle pocitrozežírající mi vědomí už zkrátka neexistuje slovo. Na víčkách cítím

studené prsty. Do zorného pole mi vplulo něco lesklého. Než

se mi to přiblížilo k očím natolik, že jsem na to už nebyl

schopen zaostřit, přišlo mi, že to vypadá jako gynekologický

nástroj. Mám dojem, že jsem tam viděl zuby. A ostří. Autahovací kolečka...

O amputaci očí jsem psal docela jistě.

Házím sebou tak, až několikatunový stůl povrzává. Ne že

bych to slyšel. Konce mých přeražených kostí skřípoudvacetkrát hlasitěji. Bolest je příšerná.

Na to, abych omdlel, přece jenom nestačí.

*

Už neřvu. Teď mám spíš chuť se smát. Ne, pořád ještě

jsem při smyslech. Žádné šílenství. Jen úleva. Ty nástroje

nesloužily k vyjmutí mých bulv. Jsou to nějaké svorky. Mám

v nich chycené řasy, takže nemůžu zavřít oči. Je to kvůli

nějakému vyšetření. Žádná nechutná scéna z mojí knížky.

Jenom vyšetření.

Než se mi v hlavě mohla zrodit myšlenka na to, že měještě pořád může čekat operace tisíckrát horší než chirurgické

oslepení, vplula mi do zorného pole znovu Temnota.

Na tváři měla pobavený úsměšek, ve vlasech stříbrnou

čelenku pokrytou počítačovými součástkami nejrůznějšího stupně miniaturizace a kolem krku těžký stříbrný řetěz

s masivním křížem. Na ramenou světlé pihy. Na levém


23

ňadru antracitově černý symbol připomínající napůlorchidej, napůl lebku prolezlou hady. Kolem vztyčenýchbradavek drátěné symboly tvaru obráceného pentagramu. Hroty

ostré jako jehla se v umělém osvětlení třpytí tak, až se mi

bulvy roztřásly hrůzou. Levou paži zdobí tetování útočící

kobry. Bříško naznačuje pravidelné návštěvy posilovny a níž

pohlédnout nedokážu.

„Magii je nejlépe provádět bez odění,“ promluvila Temnota. „Nejsem si jistá, jestli to nebyl jenom tvůjperverzní vtip, ale nechci nic zanedbat. Koneckonců, nemám se za co stydět. Ani to není moje tělo. Takže, opravdu to nepůjde po dobrém?“

Huhlal jsem do pásky s takovým zápalem, až mi slinytekly z nosu.

„No tak ne,“ pokrčila Temnota rameny. „Pustíme se tedy do díla.“

K dalším protestům už jsem se nestihl ani nadechnout. Za hlavou se mi ozval zvuk, jako když se pohybuje těžkátechnika a na chvíli jsem měl pocit, jako by se moje čelenka dostala do magnetického pole. Pak to cvaklo a mně začaly příšerně brnět zuby.

Temnota pozdvihla ruce. Kolem pravého zápěstí měla tři zlaté náramky.

A v levé ruce druhý díl Iusta.

*

Nevím, jak se dá vyjádřit překvapení, když máte na obličeji

půl tuny přístrojů, ale mně se to zřejmě nějak povedlo.

Temnota pohlédla na knížku a zpátky mně do očí.

„Překvapení v tuhle chvíli? Ale no tak. Jsem hlavní

padouch. Tohle by došlo i podřadnějším nepřátelům. Nedělej



25

z té své postavy zase takového hlupáka. Máš knížky přímo

nabité kompletními popisy magických rituálů. Vážně sis

myslel, že mi nedojde, k čemu tam jsou?“

Huhlal jsem stále. Pořád zbytečně.

„I když tedy musím uznat, že jejich účel jsi zakamufloval

dokonale. Než jsem přišla na to, že vysvětlení musím hledat

přímo v reáliích tohohle světa, málem jsem přišla o rozum.

Ale s tím jsi samozřejmě počítal, že? Věděl jsi, že na topřijdu až na poslední chvíli. Vzal jsi v úvahu i internet. Věděl

jsi, že mě nakonec napadne hledat kouzla tam.“

„Mhmmmhmmmm!“ vedl jsem si svou.

„Možná bych ti to měla odlepit. Ale padouch přece musí

mít dlouhý vysvětlující monolog před tím, než dočasně

zvítězí. Musí čtenáři všechno objasnit. Protože čtenář je

většinou líný trouba. Nenapadne ho vstát v tento okamžik

od knížky a zapnout internet. Proč by měl sám zjišťovat,

jak jsem přišla na to, že magie použitá v jedné části téhle

knížky,“ zamávala mi Iustem před obličejem, „je veskutečnosti doslova opsaná z jednoho filmu? A že v tom filmu byla

prezentovaná jako kouzlo pro přenos duše? Vždyť mu to

můžu hezky vyložit jedno po druhém. Jak jsem od začátku

věděla, že vysvětlení mé existence je v tvojí hlavě. Jak jsem

uvažovala o duši, mysli, mozku... jak mě konečně napadlo,

že to všechno je jenom slovní hříčka. Protože já potřebuju

to, co máš v hlavě. Musím to přenést z tvojí mysli do své.

A nemůžu to udělat obvyklým způsobem, protože... Víš,

tohle mi nesedělo asi nejdéle. Naučila jsem se toho z lid -

ských myslí strašlivou spoustu jen tím, že jsem nahlížela

lidem do hlav. Tak proč bych stejný postup nemohlaaplikovat na tebe? Jistě, ve světě deště jsem byla zmatená anenapadlo mě to, ale tady? Dotknu se tě a budu vědět.Všechno. Snadné, prosté... A v kontextu tvých knížek hrozně


26

nepatřičné. Jsem ráda, že mi to došlo daleko dřív, než jsme

se v tomhle světě poprvé setkali... I když s tím jsi vlastně

musel počítat, že? Jako postava musím být přesně takinte

ligentní, jak je třeba. Nemohlo mě to napadnout až poté, co

jsem se tě zkusila dotknout v tom vlaku. To bych příběh dost

zdržela – mít tě někde zavřeného, ponechaného napospas

dlouhým planým vnitřním monologům, zatímco by se tohle

tady teprve stavělo.“ Temnota potřásla hlavou. „Promiň,

ale propracovanost toho všeho mě nepřestává fascinovat.

Každopádně, teď je všechno konečně připravené. Všiml

sis? I barvu vlasů mám odpovídající – i když tedy myslím,

že jsem se se sháněním zrzky trápila zbytečně. Tenhlefó

rek zaručeně nikdo nepochopí. No, ale zpátky k tomupod

statnému. K magii. Jelikož je magie jako taková v reálném

světě nesmysl a tohle zatím vypadá jako docela reálnýpří

běh, musím to podepřít vyspělou technikou. Kvantovými

počítači a takovými věcmi. Prostě tím vším balastem, co je

tady okolo. A myslím, že tohle by jako vysvětlení už mohlo

stačit, ne?“

Zkusil bych protestovat huhláním v Morseově abecedě,

ale znám z ní jenom S.O.S.

Huhlal jsem stejně.

„Nesouhlasíš? Ale já jsem... temnota. Přírodní síla. Něco

zlého, prapůvodního. Copak já tuším něco o kvantové

mechanice nebo o počítačích? Vím, jak manipulovat s lidmi.

Najala jsem si nejschopnější mozky tohohle světa. Dala jsem

jim teorii. Nabídla neomezenou finanční odměnu, pokud

dokážou převést teorii do praxe. Pokud dokážou zapomo

cí technologie zprovoznit alespoň ta kouzla, ke kterým je

v knížkách návod. A oni to dokázali. Mě víc nezajímá. Jestli

jsi chtěl dvě stránky věrohodně vypadajících technoblábolů,

měl sis najít jiného padoucha. Já... jsem temnota akce.“


27

Na půvabné tváři se rozlil úsměv.

Nelidský.

Jak jinak.

*

Ve stropě se zrodila tenká trhlina a začala se rozšiřovat. Na

tváři cítím chladný večerní vzduch. Na nebi jsou hvězdy.

Přesně tři. Jak se sněhově bílý strop rozestupuje, přibývají.

Temnota hýbe obličejem, jako by si procvičovala mimické

svaly. Knížka v jejích rukou vypadá, jako by byla čtenánejmíň stokrát.

Šedou kůrou mozkovou mi projíždějí ultratenké jehličky. Přístroje zběsile pípají.

„Takže. Začneme,“ řekla Temnota jakoby přiškrceným hlasem. „Dvanáctá hodina odbila a čas na legrácky pominul. Adedui Damballa,Varenchella santaria...“

Temnotin hlas se vznesl k hvězdné obloze jako nesený na křídlech supů. Mozkem mi prošlehla elektrická jiskra. Miniaturní trysky mi vstříkly na vyvalené bulvy sprškuchladivé tekutiny.

A hvězdy začaly mizet.

*

Elektrické impulsy mi čechrají šedou kůru mozkovou. Po

bradě mi tečou sliny. Cítím vítr ve vlasech. Lékaři sevěnují přístrojům. Působí přitom jako někdo, kdo se zoufale

pokouší ignorovat dění okolo. Umělé osvětlení poblikává.

Temnota čte.

„Ouuu Ya Shungoo...“

Stůl se pode mnou otřásl. Poslední hvězda zhasla.

„Yim Ya Macumba!“

Temnota mi přiložila tři prsty na kořen nosu.

„Dej mi sílu, o kterou tě žádám!“

Tam vysoko na obloze se snad právě otevřela díra dojiného prostoru. Vystříkly z ní mraky. Moc mraků. Vítr se změnil v orkán. Mraky rozervalo krajkoví blesků. A zvuk hromu na okamžik přehlušil i pípání přístrojů.

Zněl skoro jako smích.

*

Kdybych mohl, vyrval bych jí tu knížku z rukou. Kdybych

mohl, vyrval bych sám sebe z pout a utekl tak daleko, jak jen

by to šlo. Tohle si pamatuju. Ne jak jsem to psal. Jak jsem to

zažil. V těch mracích se za chvíli objeví...

„Le’veurre merci debeaux chaiom,

Cecieoux entie ami pourte mourte!“

Černočerná bublající tvář patřící dávno zapomenutébohyni se ušklíbla. Jehlovité zuby tvořené mnohakilometrovými zášlehy blesků zazářily. Orkán zazněl jako hadí sykot stvůr, které měla bohyně místo vlasů.

Temnota četla dál.

„Mortiesse me’ludeveirre chordemie vauchiei!“

Bohyně se rozesmála. Vražedným blýskavým smíchem. Zornice v dosud černých očích zaplály ohněm pekelným. Snad tam kdesi vysoko v mracích právě explodovala dvojice dopravních letadel. Jen pro efekt.

„A’dele pourte quesai Damballa!“

To už neřekla Temnota sama.

To už jsem řekl s ní.

Impulsy v mozku mi škubaly příslušnými svaly s takovou

zručností, o jaké se žádnému loutkoherci v životě nesnilo.


29

*

„A’dele pourte quesai Damballa!“

Nechci to říkat. Nechci. Nechci... Já...

Moje mysl se rozpíná. Jako by lebka přestala existovat. Jako by ji některý z těch přístrojů odteleportoval. Temnotiny rty se najednou pohybují strašlivě pomalu. Mojemyšlenky jsou jako chapadla. Jako pramínky kouře. Ten vichr na ně nemá vůbec žádný vliv. Stahuje je něco jiného. Nevím co. Mám potíže myslet. Temnota se dívá napůl do knížky a napůl do nebe. V očích se jí odráží tvář stvořená z mraků.

„A’DELE!“

Svět se třese. Knihy padají na zem. Lékaři taky. V mém

mozku se rodí světlo. Tak jasné... září skrz ty pramínky. Září

mezi jednotlivými závity mozku. Víc. A víc. V každém jeho

paprsku je vědění. Moře vědění.

„POURTE!“

Naše hlasy zní mocněji než boží polnice. Tvář bohyně kypí. Mezi těmi zuby by mohly skončit celé světy. Tenhle se otřásá v základech. Dívám se jí přímo do očí. Oheň v nich hoří strašlivou silou. Je v něm něco... něco... něco...

„QUESAI!“

Povědomého.

*

„D... A... M... B...“

Čas začíná popírat sebe sama. Jméno bohyně je nabité nepředstavitelnou mocí. Až bude vysloveno, natáhne ona svou strašlivou ruku. Vezme mou mysl a rozloupne ji jako pomerančovou slupku. Moje duše bude ležet na její božské

dlani, obnažená a zranitelná. Vše co jsem, bude odhaleno.

Temnotě. A mně. Pohlédnu sám sobě do duše a v téchvíli zešílím, protože něco takového není určeno pro lidské

bytosti. Vím to. Ta pravda je skryta v planoucích zornicích.

Bohyně se stále směje. Už jsem ji takhle viděl. Mnohokrát.

Dávno. Dávno před tím, než...

Čas se zastavil.

Obloha vzplanula bílým světlem.

Mě po tváři pohladil lehounký závan vzduchu. Jako by někdo natáhl ruku k mé tváři.

A Temnota spolu se mnou dokončila to jméno.

*

Strašlivá odrápená ruka se prorvala mýma očima. Byla jako

dvě rozžhavené kovové tyče, jako naostřené kosti porostlé

zelenými chuchvalci masa. Odhrnula stranou mozkovoublánu, vnořila se mezi závity a pronikla až do samotného středu

mého já.

Drápy se sevřely kolem mojí duše. Vytrhly ji jako maličké srdíčko z roztříštěné hrudi čtyřletého dítěte.

A čas se rozběhl.

*

„Ne! Ne! Neeeee!“

To neřvu já.

To řve Temnota.

Živá tma jí teče po tvářích zrůzněných hrůzou. Moje kniha jí vypadla z rukou. Klopýtá pozpátku od méhostolu. Rovnováha ji zrazuje. S hlasitým plesknutím dopadá na zadek. Její paty se zarývají do podlahy stejně jako její

nehty. Pořád křičí. Tak, jak jsem ještě žádného člověka křičet

neslyšel.

Sotva si toho všímám.

V hlavě mi doznívá pocit, jako by svět přestal existovat.

Jako by moje duše byla uvržena na místo, kdeneexistuje prostor ani čas. Temnota tam byla se mnou. Naše duše

se téměř dotýkaly. Bylo to, jako by někdo prozkoumával

každičký atom mého těla. Bylo to...

A potom už ne.

Temnota začala křičet hlasem beze slov. Smích bohyně naposledy vyplnil nekonečno.

A pak jsme byli zase tady.

Já pořád stejný.

A Temnota šílená.

*

Kdybych měl po tom zážitku ještě sílu uvažovat, asi by mi

jí bylo líto. Sedí u zdi. Nahá jako novorozeně. Svírá si hlavu

v dlaních a kolena má přitažená k bradě. Něco šeptájazykem, kterým na mě mluvila tehdy v deštivém světě. Nikdo se

nemá k tomu, aby jí pomohl. Doktoři mají strach. Vidím jim

to v očích. Jejich předtím snědá kůže má teď téměř stejnou

barvu jako jejich masky. Hučení větru ustává. Mračná tvář

dávno zmizela. Nad hlavou se mi zase rozsvěcejí hvězdy.

Jsem hrozně unavený. Chce se mi spát. Chce se mi strašně...

Spát.

*

Probudilo mě... nevím, co mě probudilo. Otevřel jsem oči.

A spatřil Temnotu. Její tvář se nade mnou vznášela jako


32

Měsíc, který přečkal atomové bombardování. Bílé vlasy jí

splývají po ramenou. Ve tváři má tisíc a jednu vrásku. Levý

koutek jí cuká. Tma se jí vylévá z očí a roztéká se po celé

tváři. Vypadá to jako nepravidelný příliv a odliv.

„Věděl jsi to?“ Zašeptání slabší než zaševelení vánku.

Zjišťuji, že nedokážu ovládat svoji tvář. Elektrickéimpul

sy musely...

„Jak jsi mi to mohl udělat?“ zasípěla Temnota. „Proč...

proč? Co jsem ti... Proč?“

Podlomila se jí kolena. Její dlaň se na chvíli opřela o mé

rameno. Černé oči na dlouhý okamžik zmizely podspuště

nými víčky.

„Byla jsem... šílená. Myslela jsem, že je to... hra,“zabod

lo se mi temné světlo do očí. „Jenom hra...“ Grotesknězkři

venými prsty si prohrábla vlasy. „Ale čas na hry pominul. Ty

to nevíš. Jsi jenom... Jsi všechno. A jsi nic. Jsi všechno,kte

ré se stalo ničím a mohlo by se stát vším. A to byznamena

lo...“ Temnota ode mě poodstoupila. Krokem ladným jako

chůze epileptika při záchvatu. „Nechala jsem připravit...

zařízení. V rámci hry. Byla jsem šílená. Musím... musím si

to promyslet. Ty to nevíš... pořád to může být... ale ne. Ty

to vážně nevíš!“

Tma se jí stáhla zpátky do očí rychlostí útočícího hada.

Černé světlo zazářilo o něco jasněji.

„Odveďte ho. Kompletní podpora života. Trojnásobnéjiš

tění. Nesmí se probudit. Nikdy!“

To poslední slovo mě prásklo po vědomí jako bič. Znovu

jsem se pokusil otevřít ústa.

A někdo mi zabodl jehlu do předloktí.


33

KApitOlA 2.

Záchrana?

Tlustá sestra se nade mnou sklání a otírá sliny tekoucí mi

po bradě. Doktorka si za mými zády nejspíš brousí nástroje.

K čelisti mám přišroubované jakési udělátko, abych nemohl

zavřít pusu. Zuby mě při tom bolí, jako by mi po nich někdo

klepal čímsi kovovým. Za oknem je jaro. Nesnáším tu bábu.

Novokain nejspíš prodává na černém trhu. Ten, kterýzásadně odmítá píchat nám, středoškolákům. Při jakémkolizákroku. Vrtání, trhání, tohleto šílené poklepávání... cokoliv.

Připadá mi, jako by se to ťukání přenášelo přes čelist do celé

mojí lebky. Mám dojem, že mi mozek začíná vibrovat. Co je

to sakra vůbec za zákrok? Neměl by být pacientinformovaný? Neměl by pacient třeba nejdřív souhlasit? Slintám a bolí

to a je mi zima. Beztak jsou to sadistky. Natáčejí si mě na

video. Až vypadnu, sestříhají to na patnáctiminutový klip,

do snímků přiretušují pouta a pošlou mě na nějaké sadomaso

gay stránky. Divím se, že jsem si nemusel svlíknout triko. Ty

mrchy by to beztak okecaly stejně jako absenciprotibolestivé injekce. Nejspíš abych si neposlintal šaty.

Kruci, co tam ta pomalá ženská dělá? Vždyť to strašně

bolí! A je tu zima jako v Rusku. Úplně se klepu. Strašně,

strašně moc. Proč aspoň nezavřou okno? Vždyť tu všechno

zvlhne. Kalhoty se mi k nohám úplně lepí. Triko taky. To

křeslo je úplně promočené. Jak to, že jsem si toho nevšiml?

Jak to, že...?

Otevřel jsem oči.

A dávno mrtvá sestra se rozplynula.

*

Otevřel jsem oči do pronikavé modři. Zima se mi do těla

zakousla s novou intenzitou. Sen vysublimoval do ztracena. Zalapal jsem po dechu a málem si při tom ukousl jazyk. Taková zima mi v životě nebyla. Cvakat zuby jsem musel i v bezvědomí. Pořád to nemůžu zastavit. Vjemy se mi do

mozku zabodávají jako ledová kopí. Jsem nahý. Jsem ve

vodě. Ta voda mi dosahuje k hrudi. Výš než k hrudi. Ke

krku. K...

Zamlel jsem se a šplíchanec ledové tekutiny mi zmrazil

obličejové svaly. Bylo to, jako vrazit tvář do hromady nožů.

Nohy mi podklouzly. Na chvíli jsem se málem ponořil pod

hladinu. Pokusil jsem se opřít rukama. Ta pravá je stále

zlomená. Kdybych se teď bolestí pomočil, nejspíš seutoím. Sklo děsně klouže. Sklo přede mnou, sklo za mnou.

Skleněný válec. Vody za ten okamžik o dost přibylo. Noha

mi znovu podklouzla, ale tentokrát se zarazila o stěnu válce.

Napůl jsem se vynořil, napůl vyskočil.

Že přede mnou stojí Temnota, jsem si všiml až teď.

*


35

„Nedělej to! Prosím! Prostě to nedělej!“ řvu, až mizaléhají uši. Temnota se na mě dívá přes skla černých brýlí. Na

sobě má župan stejné barvy. Na nohou chundelaté bačkory.

Detaily se mi usazují v paměti jako kal na dně nádrže. Vodu

už mám zase až u hrudi. Nad hlavou sotva třicet centimetrů

volného prostoru. V kovovém stropě je otvor. Nejspíš proto,

aby voda mohla nerušeně stoupat.

Temnota přistoupila tak blízko, až se špička jejího nosu

zploštila o sklo. Začal jsem mlátit pěstí do stěny. Dunělo to tak

temně, jako bych místo do skla tloukl do železobetonové zdi.

„Prosím!“

Do úst mi vnikl šplíchanec tekutiny. Voda to není. Chutná

to trochu jako alkohol, trochu jako něco úplně bez chuti.

Vyplivl jsem to jen proto, abych se v příštím okamžiku napil

víc. Pokouším se plavat a ječet zároveň. Plavat se zlámanou

rukou je peklo. Tekutina mě štípe v očích, v nose, v uších

i v odřeninách na čele. Na hladině se vznáší odlepená náplast.

Voda stoupá.

Temnota se dívá.

Vztlak mě tiskne čelem proti stropu. Ústa mám pevně

zavřená. Nosní dírky zpola zaplavené. V očích už zasesmrtelnou hrůzu. Mrkám tak zuřivě, až se dělá vlnobití.

Nos už mám taky pod hladinou.

Je tu strašné ticho.

S plícemi naplněnými tekutým ohněm se odrážím odstrou. U dna musí být ventil. Prostě musí. Sehnu se a...

Před očima se mi mihl rozvlněný obraz Temnoty.

Odcházela.

Lem županu se jí vlnil kolem kotníků a její záda sevzdalovala, jako by tu mrchu vůbec nezajímalo, jestli se z téhle

pasti dostanu, jestli...

Na tohle nemám čas.


36

Vydechl jsem z plic vzduch zbavený veškerého kyslíku

a odrazil se rukou od stropu.

Dno bylo na první pohled hladké. Oči mě pálily a tekutina

jako by matněla. Šátral jsem po dně. Výpusť tady být prostě

musí. Nemůžou to přece vypouštět kýblem.

Ve chvíli, kdy jsem nehty přejel přes téměř neznatelnou

spáru, se bolest v plicích stala nesnesitelnou. Žebra jako by

mi praskala. Nenadechnout se už prostě nešlo.

Plíce mi zaplavila tekutina.

Kdesi mimo nádrž se ozvalo pípnutí.

A já se ve stejném okamžiku propadl do bezvědomí.

*

Není mocnější síly, než je pud sebezáchovy. To bezvědomí

muselo trvat desetinu sekundy. Možná míň. Opřel jsem se

o domnělou zátku a zatlačil celou svou vahou. Nadnášený

tím svinstvem jsem nemohl vážit moc, ale...

...stačilo to.

Zátka pod mou rukou ustoupila.

A kolem ní se zrodil vír.

*

Odrazil jsem se ode dna a zarazil se o strop. Temně tozadu

nělo a já měl na okamžik před očima tmu a moc hvězdiček.

Nejjasněji mezi nimi svítila ta s nápisem „jestli teď omdlíš,

utopíš se“.

Držel jsem se té myšlenky, vykašlával tekutinu a z toho,

jak mi do plic znovu proudí vzduch, jsem se málem znovu

vyprázdnil.

Tentokrát blahem.


37

*

Obecnou fyzikálně uznávanou pravdou je, že nejnižšípříustnou teplotou je nula Kelvinů. Což je blbost. Tady je

zima mnohem větší. Tekutina se mi čeří kolem kolen, film

na mojí kůži se vypařuje a před očima mám stejné efekty,

jako když se dělají mžitky. Tohle ovšem žádné mžitkynejsou. To mi bulvy prorůstají ledovými krystalky. Kdybych

řekl, že se zimou chvěju, bylo by to stejné jako nazvat

armagedon drobnou nepříjemností. Mám dojem, že naklesající hladinu dopadají mikroskopické úlomky skloviny.

Brada mi vibruje tak, že mít po ruce ženu, dokázal bych ji

zabít sérií orgasmů. Je mi zima. Je mi kurevská zima. Je mi

taková zima, že v mém mozku začínají fungovat principy

supravodivosti. Ten šedý zvrásněný parchant to používá jen

k tomu, aby mi mohl o to rychleji připomínat, jak strašná je mi zima.

Poslední kapka zmizela se zvukem ne nepodobnýmkonečně vypuštěné vaně, která má něco s odtokem. Klepu se ve

skleněném válci a nemám na sobě ani nitku. Ne že bych se

musel před někým stydět. Ta tekutina nechala na stěnách

rovnoměrný neprůhledný povlak. I když... ono to spíšvypadá, jako by to nebyl povlak, ale špína a není to ani tak uvnitř

jako spíš zvenku. Napadá mě, že by to mohlo vlastně být

polopropustné zrcadlo. Taky mě napadá, že na zrcadlo to

pozoruhodně postrádá odrazivost.

Přitiskl jsem obličej na sklo tak těsně, jak to jenom šlo.

Mám pocit, jako bych dokázal vidět ven. Hýbe se tam něco,

nebo se mi to jenom...

Když se přímo přede mnou zhmotnila tmavá skvrna,vypovědělo mi srdce na okamžik službu.


38

V následujícím okamžiku se leknutí přelilo ve starý známý

strach. Ať už měla ta koupel znamenat cokoliv, teď si pro mě

znovu jdou. Teď...

Strašlivé zadunění mě málem srazilo na kolena. Nachvíli jsem nebyl schopen udržet rovnováhu. Před očima se mi

rozběhla síť prasklin.

Další rána.

Přitiskl jsem si ruce na uši. Mozek se mi v lebce klepal

jako čerstvá huspenina. Zvukové vlny odrážející se od stěn

jsem téměř viděl.

Tu kovovou tyč taky.

V příštím zlomku sekundy narazila potřetí do skla.

Praskliny se propojily a sklo se roztříštilo. Tyč se zastavila

sotva centimetr od mého břicha. Tlusté střepy se mi začaly

sypat k nohám. V nose mě zašimrala intenzivní vůně prachu.

Asi jako když se protrhne pytel vysavače.

Tak moc, jako v to, že tohle není standardní způsobotevírání válce, jsem nedoufal nikdy v nic.

*

Neznámý zachránce přestal atakovat mé skleněné vězení ve chvíli, kdy z přední části válce zůstaly jen střepy

válející se kolem mých nohou. Upíral jsem oči k zemi

a šinul se ven tak pomalu, jak to jen šlo. Namodralé sklo

se tvářilo neuvěřitelně ostře. Až se dostanu ven, budu mít

nohy stoprocentně oholené. Jestli při tom udělám krok

delší než jeden milimetr, přidají se k tomu rozřezanéšlachy.

Šinul jsem se ven tak pomalu, až jsem měl skoro pocit,

jako bych viděl růst nehty na svých nohou.

Vážně.


39

*

Poslední střep zůstal za mými patami. Oddechl jsem si tak,

až se na kaluži, ve které jsem stál, udělaly vlnky.

Do zorného pole mi vklouzla ta tyč – teď jedním koncem opřená o podlahu. Můj pohled ji sledoval takřkaautomaticky. Bosé nohy. Holeně bez jediného chloupku, dloooouhá stehna...

Jel jsem výš a cítil, jak mi rudnou uši. Slečna je přírodní

brunetka. Má ploché bříško a ňadra menší a pevnější než ta,

kterými disponuje Temnota...

Modročerná modřina rozlévající se mezi těmi ňadry můj

pohled patřičně urychlila.

Pohlednou tvář zhruba dvacetileté holky už jsemabsorboval v jediné sekundě. Měla zarudlý nos i uši, promodralé rty

pevně stisknuté a hnědé oči, které...

Jsem už někde viděl už mi hlavou neproletělo.

Ta kovová tyč skoro ano.

*

Nevím, jak jsem dokázal uhnout, ale uhnul jsem. Zubatý

konec tyče se mi mihl před očima. Na okamžik jsem zíral

do stropu. Co pohnulo mýma nohama, nevím. Napůl jsem

ustoupil, napůl poodklouzl. Mít o pět milimetrů kratší krok,

urazilo by mi další mávnutí tyče nos. Zastavovat v takové

situaci by byla sebevražda. Hnal jsem se pozpátku od té

holky jako na mistrovství v rychlobruslení. Šedá břečka mi

odstřikovala od pat. Moje záda narazila do zdi. Temeno taky.

Tyč se v dívčiných rukou změnila v hučící ztělesnění smrti. Takhle vražednou sestavu bojového umění jsem


40

v životě neviděl – to, že je holka nahá, celkový dojem jen

podtrhuje. Dopředu – k omláceným dveřím za jejímizády – by mě nedostali ani párem koní. Nohy mi na mokrépodlaze kloužou. Zkusit se protlačit zdí mi přijde jako tisíckrát

lepší nápad.

Dívka strnula v póze, z jaké by měl Karate Kidpolutivní sny nejmíň do svatby. Naklonila hlavu tázavě k levému rameni.

Nadechl jsem se k úpěnlivému výkřiku.

A vržená tyč se mi zabodla pár mikronů od levého ucha.

*

Z tohohle se nevykecám.

To jsem si pomyslet stihnul.

Nic dalšího už ne.

Holka se změnila ve ztělesnění pohybu. Byla u mě dřív, než zvuk vibrujícího kovu dorazil k mému bubínku. Její ruce se přimkly k tyči. Vyrvala ji ze zdi strašlivou silou. Betonové úlomky mi zabubnovaly na rameni.

Do následného bodnutí dala snad veškerou svou sílu. Jako by kopí drželo ve vzduchu a ona na něj musela nalehnout, aby ho donutila k pohybu. Napínající se svaly z ní naokamžik dělaly téměř umělecké dílo.

Tyč se rozlétla proti kořeni mého nosu strašlivou rychlostí.

*

Uhnul jsem já nebo ta tyč?

Ve zdi je další díra. Koutkem oka vnímám, jak se kov zase chvěje. Dívčina rozostřená tvář je od té mé daleko snad půl metru. V jejích očích plane nenávist a zmatek.

41

Nevím, čeho je víc.

A nemám čas to zjišťovat.

Odrazil jsem se od zdi a vrhl se přímo proti dívce. Proti

mým osmdesáti kilům nebude mít...

Rána pěstí do brady mi přetrhla zběsilou nit myšlenek,

levé koleno mi někdo odkopl do dáli, v hrudi mám nejspíš

díru a že se s pravou rukou za zády dokážu dotknout vlastní

začínající pleši, jsem do téhle chvíle netušil.

Podlaha mě přivítala s otevřenou náručí.

Padnout nahý na mokré linoleum dost štípe.

Když se vám hned potom někdo pokusí vykloubit ruku,

tak to zase tak nevadí.

*

„Vzdávám se! Vzdávám se! Vzdávám séééé!“

Ramenní kloub mi povylézá z jamky. Dívčí koleno mi

drtí ledviny. Moje volná ruka bušící do podlahy po vzoru

poražených judistů zůstává nepovšimnuta.

„Já jsem taky zajatec! Nechci tě znásilnit! Zabavili mi

šaty! Jsem feminista! Přestáááň!“

Ucítil jsem na zádech změnu těžiště. Vlastní ruka mipovy

lezla ještě o kousek výš, jak se o ni holka opřela celou váhou.

Na uchu mě polechtal její dech.

„Stvůro z temnot. Je konec tvým hrám. Unikl jsi mi tam,

ale zde mi neunikneš. Nemohu-li proti tobě užíti nižádné

zbraně, zardousím tě holýma rukama. Neboť mé skutky řídí

Pán!“

Štíhlé prsty mi projely strništěm na bradě. Než mi stačilo

dojít proč, měl jsem hlavu vytočenou takovým způsobem,

že bych si s dostatečně dlouhým jazykem mohl olízat záda.

Strop je pokrytý sítí mokrých map. Většina mohutných osvětlovacích panelů neplní svou funkci. Krční páteřprotestuje tiše, ale o to bolestivěji. Mám pocit, jako by se mi o mozkomíšní kmen opírala čepel smrtčiny kosy.

Moje paty okopávají dívčin zadeček naprosto bez efektu. Na to, abych ji ze sebe shodil, mám já buď málo síly, nebo ona moc zkušeností. Ještě před chvílí volnou ruku mi svírá v ohbí kolene.

Krční obratle mi začínají stříhat první vlákenka míchy.

Kupodivu mi to přijde směšné.

Přežil jsem deštivý svět. Přežil jsem šváby. Přežil jsem Temnotu. A teď mě zabije nějaká šílená nahatá holka.

Umřu s holým zadkem a hlavou vytočenou ksichtemdozadu. Takhle blbou smrt bych nedal ani do vlastních knížek.

Čtenáři by mi to nesežrali. Taková smrt je prostě strašně...

Nepravděpodobná.

*

To slovo se mi ani nestačilo prohnat hlavou celé. Nad

hlavou mi něco příšerně zapraštělo. Dlouhé táhlé skřííííp

mi postavilo všechny chlupy na těle. Holka nejspíš vrhla

pohled přes rameno a málem tak bezděčně dokončilaukroucení mé hlavy.

Vzápětí ji cosi sundalo z mých zad s takovou lehkostí, jako

když člověk cvrnkne do pavouka.

*

Kdyby to něco udeřilo z opačné strany, urvala by midívčí ruka hlavu. Takhle mi její prsty jen sklouzly povousech. Záda mi polaskal mohutný závan vzduchu. A ještějeden – tentokrát v opačném směru. A další.


43

Na ten čtvrtý už jsem nečekal. Hlavu jsem za těch párokamžiků dokázal přetočit do polohy, v jaké ji chtěl designérlidské kostry mít. Na bolest a podobné podružné pocity nemělo

cenu myslet.

Zapřel jsem se o zaplavenou podlahu a překulil se stranou.

Zlomená ruka se mi při tom dostala pod tělo. Pořád jsem

se nezabýval podružnostmi. Ohromný stropní panel visící

jen na smotku kabelů se mi nad obličejem zhoupl počtvrté.

S majestátností, s jakou se pohybují jen opravdu těžkátělesa. Kdyby teď kabely povolily, ohodil by můj rozcáknutý

mozek kompletně celou místnost. Ne že by nepotřebovala

vymalovat.

Odrazil jsem se patami. A ještě jednou. Kdesi za mými

zády začalo něco čvachtat. Otočil jsem hlavu. Natažené vazy

jsem cítil napůl jako gumu, napůl jako obnažené nervylaskané šmirglpapírem.

Ta holka se zvedala. V obličeji měla nepřítomný výraz,

hruď měla jasně červenou rychle přecházející do fialova a ta

tyč ležela na půli cesty mezi mnou a jí.

Na linoleu pokrytém souvislou vrstvou tekutiny se běhat

moc nedoporučuje.

Když vás to může zachránit před smrtí, tak naopak.

*

Jak se po té ráně dokázala nadechnout, to jsem nechápal.

Jak se jí povedlo postavit, taky ne. Sevřel jsem v rukou tyč.

Vypadala jako něco, co původně plnilo svou docelamírumilovnou funkci někde tady okolo. Pokrývaly ji skvrnky rzi

a byla těžší, než jsem čekal. Holka mi zabodla pohled do

tváře. Napadlo mě, že s tou tyčí můžu kvůli zlámané ruce

předvádět maximálně tak jízdu v tramvaji.


44

Holka udělala první krok.

Praštil jsem koncem tyče do země jako ratištěm kopí.

Výraz ke všemu odhodlaného hrdiny z řeckých bájí se mi

nejspíš tak docela nepovedl. Dívka udělala další krok.

Vycenila zuby. Mokré vlasy padající do obličeje dodávaly

jejímu výrazu punc uvěřitelnosti. Moje mužství se pokusilo

ukrýt kdesi hluboko.

Na tohle nemám, prolétlo mi hlavou. Hýbání krkem už

jsem neriskoval. Otočil jsem se celý. Dveře tam pořád ještě

byly. Kovové, orezlé, zavřené. Ale přesto byly. Otočil jsem

se zpátky. Holka se tvářila ještě o řád neústupněji, levou

rukou si tiskla žebra a její šourání začínalo připomínatnormální chůzi.

Ukázal jsem jí holá záda a rozčvachtal se ke dveřímtakovou rychlostí, až mi šedomodrá břečka stříkala do očí.

*

Vždycky jsem měl rád akční filmy. Pamatovat si zajímavéscény bylo ve chvílích, kdy jsem potřeboval inspiraci, hodně fajn.

Teď už to tak fajn není. Mlátím do zašlého elektronického

panelu pěstí a hlavou mi letí scéna z prvního Terminátora.

Sára Connorová se snaží dostat do fabriky



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist