načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Golem - Gustav Meyrink

Golem
-4%
sleva

Elektronická kniha: Golem
Autor:

Zřejmě nejznámější román Gustava Meyrinka prosycený kouzlem staré Prahy a přitažlivou mystikou pražského židovského ghetta. Zde ovšem nenajdete onu klasickou pověst o hliněném ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Lama
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788087959619
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zřejmě nejznámější román Gustava Meyrinka prosycený kouzlem staré Prahy a přitažlivou mystikou pražského židovského ghetta. Zde ovšem nenajdete onu klasickou pověst o hliněném muži, jehož čarovnou formulí oživoval rabi Löw. Meyrinkův Golem je příběhem muže, který ve snu prožívá fantastické příhody Athanasie Pernatha, žijícího v  židovském ghettu, který bytostně prožívá mystiku tohoto magického místa, jež mu napomáhá odhalit jeho vlastní tajemnou minulost a přivádí ho tak k sebepoznání a lásce. Román je zalidněn svéráznými postavami, které dokonale oživují a provázejí silně strhující děj.

Související tituly dle názvu:
Golem + výukové CD Golem + výukové CD
Meyrink Gustav
Cena: 199 Kč
Le Golem Le Golem
Meyrink Gustav
Cena: 311 Kč
The Golem The Golem
Meyrink Gustav
Cena: 266 Kč
Golem (rusky) Golem (rusky)
Meyrink Gustav
Cena: 150 Kč
Golem Golem
Meyrink Gustav
Cena: 218 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

DÁLE DOPORUČUJEME

Ladislav Fuks: Myši Natálie Mooshabrové

Temný příběh vdovy Mooshabrové se odehrává ve světě ovládaném

diktátorem. Hrdinka líčí pasti na krysy, čelí tyranii svých dvou dětí

i vyptávání policie, živí se udržováním hrobů a pracuje pro úřad

Péče o dítě. Zdánlivě banální a bezvýznamný život ženy. Kým je ale

Natálie Mooshabrová doopravdy?

Ladislav Fuks: Oslovení z tmy – svědectví o vítězství

tvora Arjeha

Apokalyptická vize zániku světa po strašlivé katastrofě vypráví

o setkání vysíleného chlapce Arjeha s údajným filosofem, který jej

ohromí svým věděním a nutí ho k přijetí podmínek, za něž jeho rodu

slibuje štěstí a bezpracné bohatství. Novela plná vizí a alegorií

slibuje hluboký zážitek

Ladislav Fuks: Příběh kriminálního rady

Všechno je jinak, neboť pomsta se nezastaví před ničím, těmito

slovy lze charakterizovat detektivní horor o pátrání po vrahovi dětí,

který je zároveň psychologickým románem o vztahu dospívajícího

syna k despotickému otci. Rozuzlení je stejně tak nečekané, jako

šokující.

Vojtěch Rakous: Doma – židovské obrázky

Soubor povídek Doma byl první knihou, která uvedla do českélitera

tury židovské obyvatele venkova a maloměsta jako jeho přirozenou

součást. S humorem i porozuměním vypráví, jak vesničtí Židépolo

viny 19. století se svými sousedy sdílejí běžné radosti i starosti

a zároveň ctí své tradice a svou víru.

Vojtěch Rakous: Modche a Rézi

Humorné vyprávění o trampotách starého dobráckého, ale poněkud

nedůvtipného, Žida Modcheho a jeho hádavé, úzkostlivě čistotné,

panovačné, lakomé, ale přesto všechno dobré, ženy Rézi. Modche

je věčný smolař a díky tomu a díky své jednoduchosti provádí jednu

hloupost za druhou. Autor nám tyto jeho eskapády předkládá v

několika příbězích, psaných tradičním jazykem a s laskavýmhumo

rem.


3

GUSTAV MEYRINK

Golem

v překladu Bořivoje Prusíka


4

Vydání jako celek i jednotlivé části (text díla, obálka, grafická

úprava, případně jazyková adaptace, redakční poznámky,

ilustrace, předmluva, doslov, životopis autora apod.) jsou

chráněny autorskými právy. Nositelé těchto práv jsouuvede

ni v tiráži.

Prosíme, používejte tuto elektronickou verzi knihy pouze

v souladu s platnou licencí. Žádná verze licence k tétoe

knize neumožňuje rozšiřování jejich kopií (včetně půjčování)

či sdělování díla veřejnosti (například umisťováním kopií či

extrahovaných částí na servery, ze kterých je možno tento

soubor nebo jeho část dále stahovat nebo jej prohlížet), a to

za úplatu či zdarma.


5

GUSTAV MEYRINK

Golem

v překladu Bořivoje Prusíka

Praha 2016


6

Obálka © Marcela Strejčková – Nomzamo, 2016

© Monika S. Benešová – Lama, 2016

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-87959-61-9 (formát PDF)

ISBN 978-80-87959-62-6 (formát ePub)

ISBN 978-80-87959-63-3 (formát MobiPocket)


7

Gustav Meyrink

Známou je staropražská legenda o Golemovi, onéhliněné figuře s mongolským typem tváře. Za časů císaře

Rudolfa II. vytvořil tuto podivnou figuru výtečnýznalec kabaly rabín Löw (známý nám už z veselohryJaroslava Vrchlického „Rabínská moudrost“), jenž dovedl

ten hliněný výtvor oživovat a podřizovat své silné vůli.

Poslední dobou kinematografy i divadla osvěžila hrou

„Golem“ vzpomínky na pražské ghetto z dobstředověku.

Tato legenda upoutala svou živou fantasií a barvitou plastikou i autora románu, jejž dnes v českém překladu čtenářstvu podáváme.

Gustav Meyrink (narozený ve Vídni r. 1868 a žijící v Bavorsku ve Starnbergu na březích stejnojmenného jezera) žil jistou dobu v Praze. Možná, žečlověkuMeyrinkovi byla tato doba nejbolestnější periodou jeho života, jisté však je, že básník – Meyrink odnesl si z Prahy, z oné Staré Prahy let osmdesátých nebodevadesátých minulého století, kdy proslulé ghetto pražské stálo ještě nerozkopáno a neporušeno – že odnesl si od nás dojmy tak uchvacující, lásku tak nehynoucí, že i po letech nezeslabeně svěžími barvami a nadšenými slovy vyznává tu lásku Praze, obestřené mystickými bájemi, Praze, svědku světových převratů, Praze historické a právě v ghettu nejstrnulejší ve starobylém rázu,jemuž motyka a lopata na počátku nového věku učinila náhlý konec. Nekrolog Staré Praze, chcete-li, plný slov obdivu a nadšeni, stesku a smutku – můžeme vidět v rámci, v němž se román odehrává.

Nehledejte v Meyrinkově „Golemu“ banálníopakováni staré legendy. Jeho „Golem“ – jak správné napsal kritik O. Stein – „má hlubší, symbolickývýznam. Je to tajemství pravdy. Zastřený saidský obraz. On je duší lidstva, jeho obrazem“.

A román celý – je snem. Znáte rozkošnouAndersenovu báchorku „Kouzelné střevíce“? Tentýž, naivně roztomilý, motiv naleznete i u Meyrinka.

Cizinec, jenž si v chrámu sv. Víta omylem vymění klobouk, vlivem tohoto jaksi „kouzelného klobouku“ má v noci zvláštní sen. Je zanesen o 33 let zpět a žije život majitele klobouku Athanasie Pernatha... život plný fantastických příhod, strhujících ‚ napínavých, rozrušujících. A sen tento je obsahem románu.

„Psal ho básník, jenž s láskou se ujal svého díla... v něm obsáhl celou Prahu, kterou milujeme pro její vznešenou krásu, pro její slavnou minulost... Jakpestré obrazy se v románu Meyrinkově vynořují! Tolik staropražských postav, tolik lidí, jež jen zde jsoumožné, jež jen pražský svět mohl zrodit. Sedíme v krčmě „U Lojzíčka“, slyšíme hudbu, vidíme tance. Ulice žijí, domy žijí, i starý dóm žije svou úctyhodnou mystikou.

Vše je plno zvláštní živosti a mezitím kráčejí hlavní postavy románu: Pernath, hledatel věčné pravdy; Hillel – mudrc; Cvak – starý loutkář; Lojza – zločinec; Hašile – blázen; Miriam – oddaná ve své čisté lásce; vznešená dáma; ďábelský vetešník Wassertrum; chudý student Charousek a jak se všichni jmenují ti pražští lidé, s pražskou krví, jež jim vždy vášnivé koluježílami.

Gustav Meyrink svým románem nalezl jedinou formu, jakou může být napsán pražský román: kdo své mládí prožil v Praze a neměl zabedněné smysly, ten podlehl romantice tohoto města. Leta ta byla každému nejkrásnějšími, v nichž dospěl nejblíže k prameniveškerého života tajuplné, romantické Prahy.

Když pak Meyrink, fantastický básník, právě „Golema, co pražský román stvořil, zasloužil sivděčnost všech mladých duší“ – praví kritik a mydodáváme: i vděčnost všech, kdo milujeme Prahu půvabnou, tajuplnou a romantickou. Praha, na sv. Václava 1916.

Dr. B. Prusík.


10


11

Spánek

Měsíční světlo dopadá k nohám mé postele a leží tam

jako veliký, jasný, plochý kámen.

Kdykoliv se úplněk počíná ve své podobě hroutit a kdykoliv se jeho pravá strana začíná propadávat – jako obličej, jenž jde vstříc stáří, dostává nejdříve na jedné straně vrásky a hubne – tu vždy v takové době zmocňuje se mne v noci těžký, mučivý neklid.

Nespím a přece nebdím a v polospánku směšuje se v mé duši prožité s vyčtělým nebo s odposlouchaným, jako dva proudy, různé barvy a jasnosti, jež se prolínají a vedle sebe tekou.

Četl jsem o životě Buddhy Gotamy, než jsem silehl, a v tisíci obměnách táhla mi hlavou tato věta,počínajíc vždy od začátku:

„Vrána slétla ke kameni, jenž vyhlížel jako kustuku, a myslila si: snad je tu něco chutného. Poněvadž však vrána nenašla tam nic chutného, odlétla opět. A jako vrána, jež slétla k onomu kameni, takopouštíme i my – my, svůdci – asketu Gotamu, ježto jsme v něm ztratili zalíbení.“

A obraz kamene, jenž vyhlíží jako kus tuku, roste v mém mozku do nesmírna.

Jdu vyschlým řečištěm a zvedám hladké oblázky, šedomodré, postříkané lesknoucím se práškem, nad nimiž uvažuji a uvažuji a přece nevím, co s nimi počít, pak černé, se žlutými sirnatými skvrnami, jakozkamenělé pokusy dítěte, napodobit neohrabané, kropenaté mloky.

A chci je odhodit daleko od sebe, ty oblázky, a přece padají mi vždy z rukou a já nemohu jichvypovědět za dosah svých očí.

Všechny kameny, jež kdy v mém životě hrálynějakou úlohu, vynořují se teď kolem mne.

Mnohé se těžkopádně namáhají, aby se pískem propracovaly na světlo, jako velcí, břidlicovitězbarvení krabi, když se vrací příliv, zrovna jako by chtěly všechno obětovat, jen aby na sebe upoutaly moupozornost, aby mi vyprávěly nesmírně důležité věci.

Jiné – vysíleny – padají bez sil zpět do svýchotvorů a vzdávají se naděje, moci se kdy uchopit slova.

Občas se vytrhnu z přítmí těchto polosnů a vidím zase na okamžik světlo úplňku v nohách mé postele, jak tam na načechrané přikrývce leží jako veliký,jasný, plochý kámen, pak zase znovu slepě tápu za svým mizejícím vědomím, bez odpočinku hledaje onenkámen, jenž mě mučí, jenž asi leží někde v rumu mých vzpomínek a vyhlíží jako kus tuku.

Vedle něho asi ústí do země dešťová roura –představuji si – zahnutá v tupém úhlu, s okraji rzírozežranými, a vzdorovitě si chci v duchu vynutit takovýobraz, abych obelhal své vyplašené myšlenky a ukolébal je opět do spánku.

Nedaří se mi to.

Znovu a znovu s bláhovou vytrvalostí tvrdíumanutý hlas v mém nitru – neúnavně jako okenice, kterou vítr v pravidelných pausách ke zdi přiráží –: je tomu zcela jinak; není to naprosto kámen, jenž vyhlíží jako kus tuku.

A nemohu se toho hlasu zbavit.

Když i stokráte namítám, že to všechno je zcela vedlejším, tu mlčí hlas ten malou chvíli, pak však se zas nepozorovaně vzbudí, a zase tvrdošíjně začíná od počátku: dobře, dobře, máš pravdu, ale přece to není ten kámen, jenž vyhlíží jako kus tuku.

Zvolna se mne zmocňuje nesnesitelný pocitbezradnosti.

Co se dále dělo, nevím. Vzdal jsem se snaddobrovolně odporu, nebo mne snad mé myšlenky přemohly a spoutaly?

Vím pouze, že mé tělo leží ve spánku na loži, a že mé smysly se odloučily od těla a nejsou už na něpranic poutány.

Kdo je teď „já“, chci se náhle ptát, ale rozpomínám se, že teď už nemám žádného orgánu, jímž bych mohl klást otázky; pak se obávám, že ten hloupý hlas se znovu probudí a že znovu začne nekonečný výslech o onom kameni a kusu tuku.

A proto se obracím na druhou stranu.


14


15

Den

Pojednou jsem stál v ponurém dvoře a viděl jsemnačervenalým obloukem vrat naproti – na druhé straně

úzké, špinavé ulice – židovského vetešníka, opřeného

o klenutí krámku, jehož zdi byly ověšeny starýmželezným haraburdím, rozbitým náčiním, zrezavělými

cihličkami a bruslemi, a různými jinými odumřelými

věcmi.

A tento obraz měl mučivě jednotvárný ráz, jenž charakterizuje všechny ony dojmy, jež den co den, tak a tak často, jako podomní obchodník překračují práh našeho vnímání; proto také nevyvolal u mne anizvědavost ani překvapení.

Byl jsem si toho vědom, že jsem už dlouhou dobu v tomto okolí doma.

I tento pocit nezanechal ve mně žádného hlubšího dojmu přes to, že byl v odporu k tomu, co jsem před krátkou dobou ještě vnímal a jak jsem se sem dostal.

Slyšel jsem patrně, nebo snad jsem někdy četl o podivném srovnání kamene ke kusu tuku a tento nápad se mi pojednou vtíral do hlavy, když jsem po vyšlapaných schodech stoupal ke své komůrce a když mi mimochodem napadlo, jak špekovitě vyhlížejíkamenné stupně schodů.

V tom jsem slyšel kroky na schodech nade mnou, a když jsem došel ke svým dveřím, viděl jsem, že to byla čtrnáctiletá, rudovlasá Rosina vetešníka Aarona Wassertruma.

Musel jsem jít těsně kolem ní a ona stála zády k brlení schodů a nahýbala se smyslně zpět.

Špinavýma rukama držela se železné tyče schodiště a tu jsem viděl, jak její bledé, nahé lokty svítily v matném polotemnu schodů.

Vyhnul jsem se jejímu zraku.

Hnusil se mi její vtíravý úsměv a ten voskovýobličej houpacího koně.

Má asi houbovité, bílé maso, jako onen axolotl, jejž jsem před chvílí viděl u ptáčníka v nádržce sesalamandry – cítil jsem.

Řasy rudovlasých jsou mi protivné jako řasykrálíka.

A otevřel jsem dveře a práskl jimi rychle za sebou.

Ze svého okna jsem mohl vidět vetešníka Aarona Wassertruma, jak stojí před svým krámkem.

Opíral se o dveře tmavého klenutí a uštipoval si klíšťkami nehty.

Byla-li rudovlasá Rosina jeho dcerou, nebo jehoneteří? On jí netyl naprosto podoben.

Mezi obličeji Židů, jež den jak den se vynořují v Hampejzské ulici, dovedu zřetelně určit různékmeny, jež se stejně nedají blízkým příbuzenstvímjednotlivců setřít, jako se nesmísí olej s vodou. Zde nelze říci: ti tam jsou bratři, nebo otec a syn.

Ten náleží k onomu kmeni, onen zas k jinému, to je vše, co lze vyčíst z tahů obličeje.

Což by dokazovalo, i kdyby Rosina byla podobna vetešníkovi!

Tyto kmeny chovají k sobě navzájem tajný odpor a hnus, jenž dokonce proráží i závory úzké příbuznosti krevní, ale ony ho dovedou udržet v tajnosti předzevním světem, jako nebezpečné tajemství, jež je třeba bděle zachovávat.

Ani jediný neprojeví tento hnus a v tomtosouhlasném jednání podobají se nenávisti plným slepcům, kteří chytají se za lano, prosycené špínou: ten oběma pěstma, onen jen s odporem jedním prstem, všichni však posedlí pověrečným strachem, že propadnounajisto záhubě, jakmile se vzdají společné opory a oddělí se od druhých.

Rosina je z onoho kmene, jehož rudovlasý typ je ještě odpudivější než typ druhých. Jehož muži jsou úzkoprsí a mají dlouhé, slepičí krky s vystávajícím ohryzkem.

Vše na nich zdá se být pihovaté a po celý život úpí pod horoucími mukami, tito muži, – a bojují tajně proti svým vášním nepřetržitý, bezvýsledný boj, jsoucemučeni věčnou, protivnou úzkostí o své zdraví.

Nebylo mi jasno, jak jsem mohl Rosinu vůbecpovažovat za příbuznou vetešníka Wassertruma.

Nikdy jsem jí přece neviděl v blízkosti starého,nikdy jsem nepozoroval, že by druh volal druha.

Také byla skoro neustále na našem dvoře, nebo se krčila v tmavých zákoutích a chodbách našeho domu.

Všichni moji spoluobyvatelé jistě ji považují za blízkou příbuznou, nebo aspoň za svěřenkuvetešníkovu a přece jsem přesvědčen, že žádný z nich nemá důvodu pro podobnou domněnku.

Chtěl jsem zapudit myšlenky na Rosinu a díval jsem se ze svého pokojíku dolů, do Hampejzské ulice.

Jako by byl Aaron Wassertrum pocítil můj pohled, obrátil náhle svůj obličej ke mně vzhůru.

Svůj strnulý, strašný obličej s kulatýma, rybíma očima a s odstávajícím horním rtem, rozpoltěným, jako zaječí pysk.

Připadal mi jako lidský pavouk, jenž cítínejjemnější dotknutí se jeho sítě, byť se i tvářil zcela lhostejně a nevšímavě.

A z čeho asi žije? Nač myslí a co je jeho cílem!

Nevěděl jsem to.

Na zdích jeho krámku visí nezměnitelně den ze dne, rok od roku tytéž mrtvé, bezcenné věci.

Se zavřenýma očima mohl bych je nakreslit: zde promáčknutá plechová trubka bez klapek, zežloutlý obraz na papír malovaný, s vojáky tak podivněsestavenými. Pak girlanda zrezavělých ostruh naplesnivějícím koženém řemeni a jiné napolo shnilé haraburdí.

A vpředu na podlaze, hustě vedle sebe, takže nikdo nemohl překročit práh krámečku, nahromaděná řada kulatých železných plátů s plotny.

Všech těchto věcí neubývalo, nepřibývalo azůstalli tu a tam skutečně někdo z mimojdoucích předkrámkem stát a ptal-li se po ceně toho či onoho, tu býval vetešník zachvácen prudkým hněvem.

Způsobem, úžas budícím, zvedl pak svůj svislýzaječí pysk a vychrlil podrážděně cosi nesrozumitelného chroptivým a překotným basem – takže kupci zašla chuť dále se ptát a zastrašen šel raději dále svoucestou.

Pohled Aarona Wassertruma sklouzl bleskurychle z mých očí a spočinul teď s napjatým zájmem na holé zdi vedlejšího domu, jež přiléhala k mému domu.

Co tam asi vidí?

Vedlejší dům přece je do Hampejzské ulice obrácen zadní stěnou a jeho okna vedou do dvora! Jen jedno jediné je obráceno na ulici.

Zdálo se, že do místností, jež sousedí a jsoupoloženy ve stejné výši s mým pokojíkem – myslím, že patří k nějakému křivolakému ateliéru – vešel právě někdo, neboť skrze zeď jsem náhle slyšel mluvitmužský a ženský hlas.

Ale to přece nemohl vetešník zdola zpozorovat!

Před mými dveřmi se někdo pohyboval; uhodl jsem: je to stále ještě Rosina, jež stojí venku v přítmí, čekajíc ve smyslné touze, že snad ji přece k sobězavolám.

A dole, o půl patra níže, číhá na schodech zďobaný výrostek Lojza se zatajeným dechem, otevřu-li své dveře, a já až takřka nahoru cítím dech jeho nenávisti a jeho zpěněné žárlivosti.

On se bojí přijít blíže a býti Rosinou zpozorován. On ví, že je na ní závislý, jako hladový vlk na-svém hlídači, a přece by nejraději vyskočil a beze smyslů popustil uzdu svému vzteku! – – –

Posadil jsem se ke svému pracovnímu stolku a vyndal jsem své pinzety a rydla.

Než práce se mi nedařila, má ruka nebyla dostklidná, abych mohl opravovat ony jemné japonské rytiny.

Trudný, ponurý život, jenž tíží tento dům,nepopřává mé mysli klidu; stále a stále vynořují se v ní staré obrazy.

Lojza a jeho dvojenec Jaromír jsou přece jen asi o rok starší Rosiny.

Pamatuji se už jen stěží na jejich otce, jenž sezaměstnával pečením hostií; teď zdá se mi, že se o ně stará nějaká babice.

Nevěděl jsem pouze, která je to z oněch mnohých, jež bydlí v domě skryty, jako žáby ve svém útulku.

Stará se o oba kluky, to jest: popřává jim kout k přespání; za to však musí jí odvádět, co kdepříležitostně ukradnou, nebo vyžebrají.

Dává-li jim také jíst? Asi sotva, neboť přicházívá domů vždy až pozdě večer.

Je prý umývačkou mrtvol.

Lojzu, Jaromíra a Rosinu jsem vídal ještě jako děti, jak si bezstarostně hrávali ve třech na dvoře.

Tomu je už však dávno.

Teď slídí Lojza celý den po rudovlasé Židovičce.

Časem ji dlouho marně hledá, a když ji už nikde nemůže najít, tu plíží se k mým dveřím a čeká sezkřiveným obličejem, že snad sem tajně přijde.

Tu, sedím-li u své práce, vidím ho v duchu, jak venku číhá v klikaté chodbě, jak poslouchá, a má hlavu na vyhublém krku kupředu nataženou.

A mnohdy bývá hluboké ticho náhle přerušenopekelným rámusem.

Jaromír, hluchoněmý výrostek, jehož veškerá mysl je plna neustálé, šílené touhy po Rosině, bloudí jako divé zvíře po domě a jeho neartikulované štěkavé vytí, jež ve chvílích žárlivosti a podezření takřka smyslů zbaven ze sebe vyráží, zní tak děsivě, že až krev v žilách stydne.

V slepě zuřivosti hledá oba, domnívaje se, že jsou někde pohromadě, skrytí v některém z tisíce špinavých zákoutí, bývá bičován myšlenkou, že musí být svému bratru neustále v patách, aby se s Rosinou nestalo nic, o čem by nevěděl.

Tušil jsem, že právě tato neustávající mukamrzákova jsou dráždidlem, jež ženou Rosinu k tomu,zaplétat se zas a zas s jeho bratrem.

Kdykoliv její náklonnost a poddajnost ochabuje, tu vždy vymýšlí si Lojza nové a nové ohavnosti, aby Rosininu smyslnost na novo vznítil.

Tu dávají se zdánlivě nebo skutečně hluchoněmým dopadnout a vylákají zuřivce záludně za sebou dotmavých chodeb, kde nastrojí zlomyslné pasti z rezavých obručí, jež vyletí do výše, šlápneme-li na ně, nebo z železných hrábí, obrácených špičkami nahoru, pasti, do nichž Jaromír bez milosti padá a krvavě se zraňuje.

Čas od času vymýšlí si Rosina na vlastní vrub něco pekelného, jen aby jeho muka na nejvyšší mírunapjala.

Pak rázem změní své chování k Jaromírovi a tváří se, jako by náhle v něm nalézala zalíbení.

Se svou věčně se smějící tváří sděluje chvatněmrzáku věci, jež ho rozčilují až k šílenství; vymyslila si k tomu mluvu znamení, zdající se tajemnou a polosrozumitelnou, mluvu, jež hluchoněmého bez pomoci zaplétá do nevypletitelné sítě nejistoty a sžírajících nadějí.

Viděl jsem ho jednou stát před ní na dvoře, a ona mluvila s tak prudkými pohyby rtů a s tak vášnivou gestikulací, že se mi zdálo, že se každé chvíle v divokém vzrušení zhroutí.

Po tváři tekl mu pot z nadlidského úsilí, pochopit smysl úmyslně tak nejasného, chvatného sdělení.

A celý příští den číhal pak v horečném očekávání na tmavých schodech jiného, polozbořeného domu, jenž stojí v pokračování úzké, špinavé Hampejzské ulice, až zmeškal čas, si na rozích vyžebrat párkrejcarů.

A když pozdě večer polomrtvý hladem a rozčilením chtěl domů, našel dveře mateřskou ošetřovatelkou dávno zavřené.

– – –

Veselý ženský smích zalétal skrze zdi ke mně

z přiléhajícího ateliéru.

Smích! – V těchto domech radostný smích? V celém ghettu není nikoho, kdo by se mohl radostně smát.

Tu mi napadlo, že mi před několika dny starýloutkář Cvak svěřil, že si od něho za drahé peníze mladý, vznešený pán najal ateliér, patrně, aby se v něm mohl s vyvolenou svého srdce nerušeně scházet.

A že každé noci, aby nikdo nic nepozoroval, byl po kouskách drahocenný nábytek nového nájemníkanahoru dopravován.

Dobromyslný staroch si radostí mnul ruce, když mi to vyprávěl, a dětinsky se těšil z toho, jak zručně to vše navlékl: ze všech obyvatelů domu nikdo neměl tušení o tom romantickém párku.

Do atelieru je prý možné se nenápadně dostat třemi domy. – Dokonce prý je tam přístup padacími dveřmi!

Ano, když se vypáčí železné dveře na půdu, a to je prý s oné strany velice lehko, tu prý lze kolem mékomůrky dospět ke schodům našeho domu a použít jich pak co východu.

Zase zní radostný smích sem ke mně a v mé mysli vynořují se nejasné vzpomínky na luxusní obydlí a na šlechtickou dámu, k níž jsem byl často volán, abych provedl malé opravy na drahých starožitnostech.

Pojednou slyším vedle pronikavý výkřik. Zděšeně poslouchám.

Železné dveře na půdu prudce rachotí, v nejbližší chvíli vrazí do mého pokojíku nějaká dáma.

S rozpuštěnými vlasy, bledá jako stěna, se zlatitou brokátovou látkou přehozenou přes nahá ramena.

„Mistře Pernathe, ukryjte mne, – pro Bohaživého! – neptejte se, ukryjte mne zde!“

Dříve než jsem mohl odpovědět, byly dveře mé komůrky opět otevřeny a hned zase prudce přiraženy.

Jedinou vteřinu zašklebil se obličej vetešníkaAarona Wassertruma, jako ohyzdná maska ve dveřích mého pokojíku.

– – –

Okrouhlá, svítící skvrna vystupuje přede mnou a opět

rozeznávám v záři úplňku nohy svého lůžka.


24

Ještě tíží mne spánek jak těžký, vlněný plášť a jméno Pernath zlatými písmeny vyvstává v mé vzpomínce.

Kde jen jsem četl toto jméno?

Athanasius Pernath?

Myslím, myslím, že před dávnou, dávnou dobou jsem si kdysi kdesi vyměnil klobouk a divil jsem se, že mi tak dobře sedí, když přece právě já mám takpodivnou formu hlavy?

A podíval jsem se dovnitř klobouku – tehdy – a, ano, ano, tam to stálo zlatými písmeny na bílépodšívce:

ATHANASIUS PERNATH.

Chránil jsem se toho klobouku a bál se ho, sámnevím proč.

A tu jako šíp sletí na mne ten hlas, jejž jsem užzaomněl a jenž vždy na mně chtěl vědět, kde je tenkámen, jenž se podobá kusu tuku.

Rychle si kreslím v duchu ostrý, sladce usměvavý profil rudovlasé Rosiny a skutečně se mi podaří tímto způsobem vyhnout se šípu, jenž se hned ztrácí v temnotě.

Ano, obličej Rosinin! To je přece silnější, než tupě blábolící hlas; a zvlášť teď, kdy zase hned buduschován ve svém pokojíku v Hampejzské ulici, teď mohu být docela klidný.


25

I

Nemýlil-li mne zvláštní pocit, jenž mi našeptával, že

někdo jde za mnou po schodech, v určité, stále stejné

vzdálenosti a s úmyslem mne navštívit, pak stojí jistě

v tuto chvíli na posledním oddělení schodů.

Teď zahýbá kolem rohu, kde je byt archiváře Schemajaha Hillela a přechází z vyšlapanýchkamenných dlaždic na chodbu nejvyššího patra, jež jedlážděna červenými cihlami.

Teď tápe podél zdi a teď, zrovna teď – s obtíží v temnu slabikuje – čte mé jméno na tabulce nadveřích.

A já se vzpřimuji uprostřed svého pokoje, a dívám se ke dveřím.

Tu se otevřely dveře a on vešel.

Jen málo kroků pokročil ke mně, a ani nesňalklobouk, ani mne slovem nepozdravil.

Tak se chová, je-li doma, cítil jsem a shledával jsem to zcela přirozeným, že jednal právě tak a nejinak.

Sáhl do kapsy a vyňal z ní knihu.

Pak obracel v ní dlouho listy.

Vazba knihy byla z kovu a prohloubeniny ve formě roset a pečetí byly vyplněny barvou a malými kameny.

Konečně nalezl místo, jež hledal, a ukázal na ně.

Kapitola zněla: „Ibbur“, „Obtěžkání duše“, odhadl jsem.

Velká, zlatem a červeně provedená iniciálka „I“zabírala takřka polovinu celé stránky, kterou jsembezděky přeletěl, a byla na kraji poškozena.

Měl jsem ji opravit.

Iniciálka nebyla na pergamen přilepena, jak jsem to až posud vídal v starých knihách; spíše se zdálo, že je složena ze dvou tenkých plátků zlata, jež jsouuprostřed k sobě přiletovány a konci za okraje pergamenu přehnuty.

Tedy tam, kde písmeno stálo, musel být v listě otvor?

A bylo-li tomu tak, pak muselo „I“ na druhé straně být obrácené?

Obrátil jsem stránku a shledal jsem, že mádomněnka byla správnou.

Bezděky četl jsem i tuto stránku celou i onu, ježležela naproti.

A četl jsem dále a dále.

Kniha mluvila ke mně, jako mluvívá sen, jen jasněji a daleko zřetelněji. A dojalo to mé srdce jako otázka.

Slova proudila z neviditelných úst, stávala seživými a spěla ke mně. Točila se přede mnou a obracela se jako pestře oděné otrokyně, klesala pak na zemi nebo mizela jako jiskřivá vůně ve vzduchu a postupovala místo dalším. Každé z nich doufalo určitou chvíli, že si je zvolím a že se zřeknu pohledu na další.

Mnohá byla mezi nimi, jež kráčela nastrojena, jako pávice v blyskotavých oblecích a jejich kroky byly volné a odměřené.

Mnohé zase jako královny, ale zestárlé a vyžilé, s nabarvenými očními víčky – s nevěstčím rysemkolem úst a s vráskami zakrytými šeredným líčidlem.

Minul jsem je zrakem a hleděl jsem na další a zrak můj sklouzal po dlouhých řadách šedivých postav s obličeji tak všedními a tak málo výraznými, že se mi zdálo nemožné vtisknout si je do paměti.

Pak přivlékly ženu, ta byla zcela nahá a takobrovská, jako olbřím z kovu.

Vteřinu zůstala ta žena přede mnou stát a pak se přede mnou sklonila.

Její řasy byly tak dlouhé, jako mé celé tělo a ona němě ukázala na tep své levé ruky.

Tep bil jako zemětřesení a já cítil: v ní byl životcelého světa.

Z dáli řádil průvod korybantů.

Muž jakýs a žena se objímali. Viděl jsem je z dáli přicházet a stále blíže hlučel průvod.

Teď slyšel jsem zvučný zpěv rozjařených těsně před sebou a mé oči hledaly objímající se párek.

Ten se však proměnil v jedinou postavu, jež seděla polomuž a položena – hermafrodit – na trůně z perloviny.

A koruna hermafrodita končila prknem z červeného dřeva; do kterého ryl červ zničení jakési tajemné runy.

V mraku prachu přihnalo se na to stádo malýchsleých ovcí: byla to zvířata určená za stravu, ježgigantický hermafrodit vedl za sebou, aby dav korybantů byl zachován při životě.

Občas byly mezi postavami, jež proudily z neviditelných úst, i některé, jež přicházely z hrobů, – šátky majíce před obličeji.

A zůstaly přede mnou stát, daly padnout svým rouškám a zíraly očima dravců hladově na mé srdce, až ledové leknutí projelo mi mozkem a krev má čeřila se zpět, jako proud, do něhož padly z nebe celé skály – náhle a doprostřed jeho řečiště.

Žena jakás nesla se kolem mne. Neviděl jsem dojejí tváře, odvrátila ji, na sobě měla plášť z proudících slz.

Průvody masek tančily kolem, smály se a nestaraly se o mne.

Jen jeden pierot ohlíží se zamyšlen po mně a vrací se zpět. Postaví se přede mnou a dívá se do mé tváře, jako by byla zrcadlem.

On dělá tak pitvorné grimasy, zvedá a pohybujerukama, brzo zvolna, brzo zas bleskurychle, že se mne vzmáhá strašidelný pud napodobit ho, mrkat očima, jako on, krčit rameny a šklebit koutky úst.

Tu odstrčí ho stranou postavy, jež se tlačí za ním, a jež všechny chtějí se dostat před můj zrak.

Ale žádná z bytostí těch nemá trvání.

Jsou to kluzké perly, přiřazené k sobě na šňůře z hedvábí, jen jednotlivé tóny jedné melodie, jež uklouzají neviditelným ústům.

To už nebyla kniha, jež ke mně mluvila. Byl to hlas. Hlas, jenž ode mne něco chtěl, co jsem nechápal;jakkoliv jsem se velice namáhal. Jenž mne mučilpalčivými, nesrozumitelnými otázkami.

Hlas ten však, jenž mluvil tato viditelná slova, byl odumřelý a bez ozvěny.

Každý zvuk, jenž, zazní ve světě přítomnosti má mnoho ozvěn, jako má: každá věc veliký jeden stín a mnoho malých stínů, než tento hlas neměl už žádné ozvěny, – dávno, dávno už asi odvanuly a dozněly.

– – –

Až ke konci dočetl jsem tuto knihu a držel jsem ji

v rukou; tu se mi zdálo, že hledaje, listoval jsem

v mozku svém a ne v knize!

Vše, co mi hlas onen řekl, nosil jsem v sobě, co žiji, jen bylo to zakryto a zapomenuto, a chovalo se v ústraní před mými myšlenkami až po dnešní den.

– – –

Vzhlédl jsem.

Kde byl muž, jenž mi přinesl onu knihu?

Odešel?

Přijde si pro ni, až bude oprava hotova?

Nebo mu ji mám já přinést?

Nemohl jsem si však vzpomenout, že by mi byťřekl, kde bydlí.

Chtěl jsem si jeho zjev přivolat do paměti,nezdařilo se mi to.

Jak jen byl oblečen? Byl stár, byl mlád? – A jaké barvy byl jeho vlas a jeho vous?

Nic, pranic už nedovedl jsem si představit. –Veškeré obrazy, jež jsem si o něm utvořil, rozplynuly se okamžitě, dříve ještě, než jsem je mohl v mysli své sestavit.

Zavřel jsem oči a přitiskl jsem ruku na vlčka, abych aspoň drobňoučkou část jeho obrazu zachytil.

Nic, nic.

Postavil jsem se uprostřed pokoje a upřel jsem zrak na dveře, jak jsem to učinil před tím, než vešel, a představoval jsem si: teď zahýbá za roh, teď jde chodbou dlážděnou cihlami, teď čte venku na dveřích můj štítek „Athanasius Pernath“ a teď vstupuje.

Marně.

Ani nejmenší stopa vzpomínky, jak vyhlížela jeho postava, se ve mně neprobouzela.

Viděl jsem knihu ležet na stole, přál jsem si k tomu vidět i ruku, jež knihu z kapsy vytáhla a mně podala.

Nemohl jsem se upamatovat ani na to, byla-li v rukavičce, či bez ní, byla-li mladá, či vrásčitá,zdobená prsteny či ne.

Tu jsem pojal zvláštní nápad.

Bylo to jako vnuknutí, jemuž nebylo možné se vzpírat.

Oblékl jsem si svůj plášť, vzal jsem klobouk na hlavu a šel jsem ven, na chodbu a po schodech dolů. Pak jsem se zase pomalu vracel do svého pokoje.

Pomalu, zcela pomalu, jako on, když přišel. A když jsem otevřel dveře, tu jsem viděl, že v mé komůrce bylo úplné přítmí. Což nebyl jasný den ještě, když jsem právě vyšel ven?

Jak dlouho asi jsem zde hloubal, když jsemnezpozoroval, jak je pozdě?!

Pokoušel jsem se napodobit chůzi a tvářnostneznámého, a nemohl jsem si ani to ani ono upamatovat.

Jak se mi také mělo zdařit ho napodobit, když jsem už nevěděl ani v nejmenším, jak vyhlížel?

Ale stalo se jinak. Zcela jinak, než jsem si myslil.

Má kůže, mé svaly, mé tělo si pojednou vzpomněly, aniž to prozradily mozku. Dělaly pohyby, jichž jsem si nepřál a jež jsem nezamýšlel.

Jako by mi mé údy už ani nepatřily!

Pojednou byla má chůze tápavou, cizí, jak jen jsem několik kroků v pokoji učinil.

To je chůze člověka, řekl jsem si, jenž je neustále v nebezpečí, že upadne dopředu.

Ano, ano, ano, to byla jeho chůze!

Zcela jasně jsem věděl: tak tomu jest.

Měl jsem cizí, bezvousý obličej s vyvstávajícími lícními kostmi a hleděl jsem ze šikmo položených očí.

Cítil jsem to a přece jsem se nemohl vidět.

To není můj obličej, chtěl jsem zděšeně vykřiknout, chtěl jsem ohmatat svou tvář, avšak ruka máneposlouchala mé vůle, nýbrž pohroužila se do kapsy a vyňala z ní knihu.

Zcela tak, jak to před tím učinil on.

Tu pojednou sedím opět bez klobouku a bez pláště u stolu a jsem zas já. Já, já.

Athanasius Pernath.

Hrůza a zděšení mnou třásly, mé srdce bušilo k prasknutí, a já cítil: strašidelné prsty, jež právěhmataly v mém mozku, mne opustily.

Ještě teď jsem cítil v zadní části hlavy studenéstoy jejich doteků.

Teď tedy jsem věděl, jak vyhlížel cizinec a mohl jsem ho opět v sobě cítit, – každé chvíle – kdykoliv bych jen chtěl; ale představit si jeho obraz, abych ho mohl před sebou vidět oko v oko, to jsem stále ještě nemohl a také nikdy nebudu moci.

On je jako negativ, neviditelná vydlabaná forma, poznával jsem, jejíž linie nemohu uchytit, – do nichž však sám musím vklouznout, chci-li si býti vědom její postavy a jejího výrazu ve vlastním Já.

V zásuvce mého stolu byla železná kazeta; do této chtěl jsem uzavřít knihu a teprve pak, až by stavduševní nemoci poněkud ustál, chtěl jsem ji zase vyndat a pustit se do opravy rozbité iniciálky „I“.

A vzal jsem knihu se stolu.

Tu mi bylo, jako bych se jí nebyl ani dotknul;choil jsem se kazety, tentýž pocit. Jako by musel pocit hmatu proběhnout dlouhou dráhu, plnou hlubokétemnoty, než vyústil v mém vědomí, jako by vše byločasovou vrstvou mnoha let ode mne vzdáleno a náleželo minulosti, jež už dávno táhla kolem mne!

– – –

Hlas, jenž mne hledal, krouží v temnotě, aby mnemořil špekovitým kamenem, mihl se kolem mne a neviděl

mne. A já vím, že pochází z říše spánku. Ale co jsem

prožil, to byl skutečný život – proto mne hlas tennemohl vidět a já cítím, že mne stále marně hledá.


33

Praha

Vedle mne stál student Charousek, a měl límec svého

tenkého, vybledlého svrchníčku zdvižený; slyšel jsem,

jak mu zimou zuby klapou.

Vždyť si užene smrt v tomhle průvanu plném,ledovém průjezdu, řekl jsem si a vyzval ho, aby šelnaroti, do mého bytu.

On však odmítl.

„Děkuji vám, mistře Pernathe,“ zahučel, třesa se zimou, „bohužel nemám už tolik času nazbyt; musím kvapně do města. Ostatně bychom promokli na kůži, kdybychom teď chtěli na ulici – a byť to jen naproti bylo. Ten liják nechce ustat!“

Spousty vod metly střechy a bily do obličejů domů jako proudy slz.

Když jsem poněkud hlavu kupředu vypjal, mohl jsem naproti ve čtvrtém patře vidět své okno, jež,smáčeno deštěm, vyhlíželo, jako by byly jeho tabulenamočeny, – neprůhledné a hrbolaté, jako vyzina.

Žlutý potok špíny tekl dolů ulicí a průjezd se plnil mimojdoucími, kteří zde všichni chtěli očekávatzmírnění nečasu.

„Támhle plave svatební kytice,“ řekl náhleCharousek a ukázal na kytici ze zvadlé myrty, již rmutná voda dešťová hnala kupředu.

Za námi se tomu někdo hlasitě zasmál.

Když jsem se otočil, viděl jsem, že to byl starý,elegantně oděný pán s bílými vlasy a s nafouklou tváří, jako u žáby.

Charousek se rovněž na okamžik otočil a bručel pak něco před sebe.

Cosi nepříjemného vanulo od toho starce; odvrátil jsem od něho svou pozornost a měřil jsem zrakem nepěkně zbarvené domy, jež zde před mýma očima seděly vedle sebe v dešti, jako rozmrzelá stará zvířata.

Jak nevlídně a sešle všechny vyhlížely!

Bez rozvahy byly sem postaveny a stály zde jako plevel, jež vyráží z půdy.

Před dvěma, třemi staletími opřeli je lidé na nízkou, žlutou zeď, jediný to trvalý zbytek bývalé nějaké,rozsáhlé budovy, opřeli je, jak se dalo, zcela bez ohledu na ostatní. Tam poloviční, křivolaký dům s odskakujícím čelem; vedle něho jiný: vyvstávající jako špičák.

Pod rmutným nebem vyhlížely, jako by bylypohrouženy do spánku; nebylo možné v tuto chvíli na nich pozorovat onen záludný, nepřátelský život, jenž občas od nich vyzařuje, když mlhy podzimních večerů uléhají v ulicích a pomáhají zakrýt jejich lehkou, sotva pozorovatelnou hru tváře.

Žiji zde už lidský věk a za tu dobu se ve mně ustálil dojem, jehož se nemohu zbavit, že jsou určité noční a časně ranní hodiny, v nichž se tyto domy rozčileně, beze zvuku a tajuplně vespolek radí. V těch chvílích prochvívá často jejich zdmi lehké chvění, jež se nedá vysvětlit, přes jejich střechy letí zvláštní šumoty, jež spadají dešťovými rourami dolů, – a my se svými tupými smysly toho ani nedbáme, ani po příčinách těchto zjevů nepátráme.

Často se mi zdálo, že jsem těmto domůmnaslouchal v jejich strašidelném počínání a že jsem s úzkostiplným údivem poznal, že jsou tajnými,vlastními pány ulice, že se mohou zbavit svého života a cítění a kdykoliv se jim chce, zase obé na sebe vzít mohou, – že život ten přes den půjčují lidem, kteří zde bydlí, aby ho v následující noci od nich zase s lichvářskými úroky zpět požadovali.

A probírám-li v duchu tyto podivné lidi, kteří v nich žijí jako schémata, – ne jako z matek zrozeni – kteří ve svém jednání a myšlení zdají se být bez ladu a skladu sestaveni z různých kusů, tu vždy více jsempřesvědčen, že podobné sny tají v sobě temné pravdy, jež mi v bdění doutnají v duši jen, co by pouhé dojmy z barvitých báchorek.

Tu budívá se ve mně tajně pověst o strašidelném Golemu, onom umělém člověku, jejž kdysi zde v ghettu kabaly znalý rabín z elementu zformoval a povolal jej k bezmyšlenkovitému, automatickému životu, tím, že mu magické číselné heslo vstrčil za zuby.

A jako Golem, který v tutéž chvíli strnul v pouhou sochu z hlíny, když mu tajemná slabika života z úst vyňata byla, tak – zdálo se mi – museli by se všichni ti lidé zde bez duše zhroutit v tomtéž okamžiku, když by byl v jejich mozku uhašen jistý nepatrný pojem, nějaká vedlejší snaha, snad u jednoho jen bezúčelná nějaká navyklost a u druhého dokonce jen nejasné očekávání čehosi zcela neurčitého, nezachytitelného.

Co v těchto bytostech tkví trvalého, děsivéhočíhání!

Nikdy je nevidíte pracovat, tyto lidi, a přece jsou už za prvého svítání ráno vzhůru a čekají se zatajeným dechem – jako na oběť, jež přece nikdy nepřichází.

A zdálo-li by se někdy opravdu, že někdo vchází do jejich okrsku, kdosi bezbranný, jimž by se mohliobohatit, tu přepadá je vždy náhle úzkost, jež je ochromuje a zaplašuje zpět do jejich pelechů, takže chvějíce se, musí zanechat svých záměrů.

Nikdo nezdá se být tak slabým, aby jim ještě tolik odvahy zůstalo, zmocnit se ho.

„Zvrhlí, bezzubí dravci, kterým byla vzata síla a zbraň,“ řekl Charousek váhavě a podíval se na mne.

Jak mohl vědět, nač jsem myslil?

Cítil jsem, že se mnohdy tak energicky obíráme svými myšlenkami, až tyto jako žhavé jiskry jsou s to přeskočit do mozku vedle stojícího.

– – – čím jen asi žijí?“ řekl jsem po chvíli.

„Žijí? Čím? Mnohý z nich je milionář!“

Podíval jsem se na Charouska. Co tím asi mínil?

Student však mlčel a díval se na mraky.

Na okamžik umlkla směsice hlasů v průjezdu a bylo slyšet jen šumění deště.

Co tím jen chtěl říci: „Mnohý z nich je milionář?“

A zase, zdálo se, uhodl Charousek mé myšlenky.

Ukázal na vetešnický krámek vedle nás, na něm voda smývala rez ze železného haraburdí hněděčervenými kalužemi.

„Aaron Wassertrum! Ten na příklad je milionář – skoro třetina židovského města je jeho majetkem. Vy to nevíte, pane Pernathe?!“

Ve mně se až dech zarazil.

„Aaron Wassertrum! Vetešník Aaron Wassertrum a milionář?!“

„Oh, já ho dobře znám,“ pokračoval Charousektrpce, jako by jen na to byl čekal, že se ho zeptám. „Znal jsem i jeho syna, Dra Wassoryho. Slyšel jste o něm? O Dru Wassoryovi, – proslulém – očním lékaři? Ještě před rokem o něm celé město nadšeně mluvilo – o tom velkém – učenci. Nikdo tehdy nevěděl, že odložil své jméno a že se dříve jmenoval Wassertrum. On si rád hrál na muže vědy, jenž se straní světa, a když někdy přišla řeč na jeho původ, tu skromně a hluboce dojat nadhodil, jen tak poloslůvky, že jeho otec ještě pochází z ghetta, – a že se z pranepatrných počátků muselproracovat k světlu za nevýslovných starostí a trápení všeho druhu.

Ano! Za trápení a starostí!

Kdo však nesl to trápení a starosti, a jakýmiprostředky se dostal nahoru, to už nikdy nedodal.

Já však vím, jak se to má s ghettem!

Charousek chopil se mé ruky a potřásl jí prudce.

„Mistře Pernathe, já jsem tak chudý, že to sám sotva chápu; musím chodit polonahý jako otrapa,podívejte se, a přece jsem student medicíny, – přece jsem vzdělaný člověk!“

Rozepjal svůj svrchník a tu jsem k svému zděšení viděl, že neměl ani košile, ani kabátu, a že svůjsvrchník nosil na nahém těle.

„A tak chudým jsem byl už tehdy, když jsem tubestii, toho všemocného, váženého Dra Wassoryho přivedl k pádu, – a ještě dnes netuší nikdo, že jsem já, právě já byl pravým původcem jeho konce.

Všeobecně se myslí, že jakýsi Dr. Savioli odhalil jeho praktiky a tím ho přinutil k sebevraždě. – Dr. Savioli byl však pouhým mým nástrojem! Říkám vám. Já, jedině já jsem si vymyslil ten plán, já jsem sebral materiál, já jsem dodal důkazy, já jsem pomalu a nepozorovaně vyviklal kámen po kameni v budově Dra Wassoryho, až jsem dosáhl stavu, kde ani zlato celého světa, kde žádná lest ghetta nemohla odvrátit zhroucení se, k němuž už scházel jen jeden jediný, zcela maličký podnět.

Víte tak – tak, jak se hraje šach.

Zrovna tak, Jak se hraje šach.

A nikdo neví, Jak to bylo.

Vetešník Aaron Wassertrum jistě nejednu nocnemůže spát jsa zmítán strašným podezřením, že někdo, koho on nezná a kdo přece je stále v jeho blízkosti, ale koho on přece nemůže chytit, – někdo jiný, než Dr. Savioli – měl jistě ruku v této hře.

Ačkoliv je Wassertrum jedním z těch, jejichž oči mohou hledět skrze zdi, to přece nedovede pochopit, že jsou mozky, jež jsou s to si vypočítat, jak lzedlouhými, neviditelnými, otrávenými jehlami bodat celými zdmi, kvádry, zlatem a drahokamy, až je ukrytá žíla života zasažena.“

A Charousek se udeřil do čela a zasmál se divoce.

„Aaron Wassertrum se to brzo dozví; téhož dne, kdy bude chtít podniknout útok na Dra Savioliho! Zrovna téhož dne!

I tuto šachovou partii mám do posledního tahuvyočtenu. Tentokrát to bude gambit běhouna. Tu nebude ani jediný tah možným až k trpkému konci, na který bych nevěděl zničující odvetu.

Kdo se se mnou odváží takového gambitu běhouna, ten visí ve vzduchu, říkám vám, jako bezmocná loutka na jemné šňůrce, na šňůrce, za kterou já tahám, slyšíte mne, – za kterou já tahám – jako loutka, která nemá naprosto svobodné vůle.“

Student mluvil jako v horečce a já jsem se muzděšeně díval do tváře.

„Co vám Wassertrum a jeho syn udělali, že jste vůči nim nasycen takovou nenávisti?“

Charousek prudce odvětil:

„Nechme toho – ptejte se raději, co Dru Wassorymu zlomilo vaz! – Nebo si přejete, abychom si o tompromluvili někdy jindy? – Déšť už polevil. Možná, že chcete jít domů?“

Snížil hlas, jako ten, kdo je zas náhle klidným.Zavrtěl jsem hlavou.

„Slyšel jste kdy, jak se dnes léčí zelený zákal? – Ne? Musím tedy mluvit hodně srozumitelně, mistře Pernathe, abyste všechno dobře pochopil.

Poslyšte tedy: ‚zelený zákal‘ je zlé onemocněni vnitřního oka, jež končívá oslepnutím, a věda lékařská zná jediný prostředek, jak zastavit vývoj choroby, totiž tak zvanou iridektomii, jež záleží v tom, že se z duhovky oční vyštípne klínovitý kousíček.

Nutnými následky toho jsou ovšem hrozné případy oslnění, jež zůstávají po celý život; ale ve většiněpříadů je přece jen proces oslepnutí zdržen.

Avšak při diagnóze zeleného zákalu bývají zvláštní okolnosti.

Je totiž určitá perioda, hlavně na počátku nemoci, kdy nejzjevnější symptomy zdánlivě zcela mizejí, a v těchto případech nemůže lékař, třeba že nenalézá žádné stopy této nemoci, přece jen nikdy s bezpečností tvrdit, že jeho předchůdce, jenž měl opačné mínění, se jistě mýlil.

Byla-li však už provedena zmíněná iridektomie, jež přirozeně se dá provést i na zdravém i na churavém oku, tu nelze už nikdy konstatovat, bylo-li oko dříve stiženo zeleným zákalem, nebo ne.

A na těchto a ještě jiných okolnostech vybudoval Dr. Wassory svůj ničemný plán.

Nesčetněkrát – hlavně u žen – konstatoval zelený zákal, kde byly jen nepatrné oční neduhy, jen aby mohl provést operaci, jež mu nezpůsobovala žádné námahy, jež však mu vynášela mnoho peněz.

Teď konečně měl zcela bezbranné ve své ruce; zde nebylo k vydrancování třeba ani trochu zmužilosti!

Vidíte, mistře Pernathe, zde se zvrhlý dravec dostal do životních okolností, kde i beze zbraně a bez síly mohl svou oběť roztrhat!

Aniž co v té hře vsázel! – Chápete? Aniž senejmenšího odvažoval!

Spoustou chatrných publikací v odborných listech zjednal si Dr. Wassory pověst vynikajícího odborníka, ba on i svým kolegům, kteří byli příliš bezelstní a poctiví, aby ho prohlédli, sypal drze písek do očí.

Proud pacientů, kteří u něho hledali pomoc, byl jen přirozeným toho důsledkem.

Přišel-li tedy někdo k Dru Wassorymu s nepatrnou poruchou zrakovou, a dal-li se prohlédnout, tu počal Dr. Wassory jednat dle zákeřného svého plánu.

Předně zavedl obvyklý výslech nemocného, při tom však – aby byl pro všechny případy později kryt – zaznamenal si chytrácky jen ony odpovědi, jež mohly poukazovat k zelenému zákalu.

A opatrně pátral hned po tom, neexistuje-li užnějaká dřívější diagnosa.

Mezi řečí zmínil se letmo o tom, že je nutně volán do ciziny k vůli důležitým, vědeckým úkolům a že patrně už zítra bude nucen odcestovat.

Při zrcadleni oka (pomocí elektrických světelných paprsků), jež, pak předsevzal, způsobil úmyslněnemocnému co nejprudší bolesti.

A to vše s vypočítavostí. Vše s vypočítavostí!

Když pak byl výslech a prohlídka skončeny a když pacient, jak tomu bývá, úzkostně se ptal, je-li zdepříčiny k obavám, tu táhl vždy Dr. Wassory svůj první šachový tah.

Posadil se naproti nemocnému, mlčel hodnou chvíli a konečně pronesl odměřeně a zvučným hlasem tuto větu:

„Oslepnutí obou očí je už v nejbližší době takřka neodvratné!“

– – –

Scéna, jež zcela přirozeně následovala, byla hrozná.

Často upadli lidé do mdlob, plakali a křičeli, nebo se v divém zoufalství váleli po zemi.

Přijít o zrak, znamená přijít o všechno.

A když se – opět zcela obvyklý – okamžik dostavil, kdy ubohá oběť objímala kolena Dr. Wassoryho a pro Boha prosila, není-li už opravdu žádné pomoci, tu učinila tato bestie svůj druhý tah šachový a proměnila se sama v onoho – Boha, jenž jedině může pomoci.

Všechno, všechno na světě je jako hra v šachy, mistře Pernathe!

Co nejrychlejší operace – řekl pak zamyšleně Dr. Wassory – je jediným prostředkem, jenž by snad ještě mohl zrak zachránit. Na to s divokou, chtivou ješitností, jež se ho náhle zmocnila, začal s mnoha slovy a nabubřele líčit ten nebo onen případ, jenž s dnešním případem měl nápadnou podobnost, tvrdil s důrazem, že nesčetní nemocní jedině jemu děkují za zachování zraku, a podobné věci.

On se přímo blaženě hroužil v pocit, být považován za jakousi vyšší bytost, v jejíchž rukou leží dobro i neštěstí jeho bližních.

Bezmocná oběť však, majíc srdce plné palčivých otázek, seděla proti němu s potem úzkosti na čele a ani se neodvažovala strachem vskočit mu do řeči, aby jej nerozhněvala – jediného, jenž by ještě mohl přinést záchranu.

A slovy, že k operaci bude moci bohužel přikročit až za několik měsíců, až se zas vrátí ze své cesty,zakončil Dr. Wassory svou řeč:

„Doufejme – v podobných případech je prýnejlepším doufat – že nebude už pozdě.“

Rozumí se, že nemocní po těchto slovech vždyzděšeně vyskočili, že prohlašovali, že za žádnýchokolností nemohou ani den čekat, a prosili úpěnlivě o radu, kterého z druhých očních lékařů mohl by jim Dr. Wassory co operatéra doporučit.

A tu přišel okamžik, kdy Dr. Wassory ťalrozhodnou ránu.

Hluboce zamyšlen chodil sem a tam, vraštil čelo a konečně zarmouceně šeptal, že má-li zde jiný lékař zakročit, bude bohužel nutno nové zrcadlení okaelektrickým světlem, a to že by – nehledě k tomu, že je to, jak se pacient sám dnes přesvědčil, nadmírubolestivé! – mohlo být pro oslňující paprsky zraku pacientovu přímo osudným.

Jiný lékař tedy – nehledě k tomu, že mnohému z nich právě v iridektomii schází nutný cvik – mohl by nové vyšetření oka zavést až po delší době, až by si zrakový nerv poněkud odpočinul, aby snesl jednak zrcadlení, jednak i chirurgickou operaci.“

Charousek zaťal pěsti.

„Tomu v šachové mluvě říkáme, mistře Pernathe, vynucený tah“! – – A co následovalo, bylo opětvynuceným tahem – jedním tahem za druhým, jež si ten lotr vynutil.

Zoufalstvím pološílený pacient zapřísahal teď Dra Wassoryho, aby se slitoval, aby svůj odjezdodložil jen o den, a aby sám operaci provedl. – Že se přece jedná o více, než o rychlou smrt, že hrozná, mučivá úzkost, že každou chvíli nutně oslepneme, jenejstrašnější mukou v životě.

A čím vice se tento netvor vzpíral a naříkal, žeodložení cesty způsobí mu nedozírnou škodu, tím vyšší sumy nabízeli mu dobrovolně nemocní.

Když se konečně Dru Wassorymu zdála suma dost vysokou, tu se zvolna poddal a způsobil hned příštího dne – dříve než by náhoda mohla jeho plán odhalit – ubožákovi na obou očích onu nevyléčitelnou škodu, onen věčný pocit oslnění, jenž činí ze životaneutuchající muka, jenž však úplně setřel stopy bídáckého jeho skutku.

Těmito operacemi na zdravých očích rozmnožil Dr. Wassory svou slávu a pověst nedostižného lékaře, jemuž se po každé podařilo zadržet hrozící oslepnutí, jimi ukojil také svou bezmeznou chtivost peněz, jimi holdoval své ješitnosti, ježto nic netušící, na těle i jmění poškozené oběti hleděly k němu co k svému zachránci a jej také co spasitele velebili.

Jen člověk, jenž všemi vlákny kořenil v ghettu a v jeho nesčetných, zdánlivě nepatrných, alenepřemožitelných pomůckách, jenž se zde od mládí naučil být jako pavouk na číhané, jenž znal každého v městě a uhádl i prohlédl až do nejmenších podrobností jeho vztahy a majetkové poměry, – jen takový – řekl bych skoro „polojasnovidec“ – mohl po léta páchat podobné hnusnosti.

A kdyby nebylo mne, byl by až podnes prováděl své řemeslo, byl by je prováděl až do vysokého stáří, aby pak užíval večer svého života co ctihodnýpatriarcha v kruhu svých milých, obdařen poctami a hodnostmi, jsa příštím pokolením zářivým vzorem, až konečně i jeho by se byla dotkla ta s kosou, a odvlékla ho z tohoto světa.

Já však také vyrostl v ghettu, i má krev bylaprosycena onou atmosférou pekelné lsti, a tak mohl jsem ho přivést k pádu – jako neviditelní přivádějí k pádučlověka – jako z jasného nebe blesk trefí.

Dr. Savioli, mladý německý lékař, má zásluhu o jeho odhalení; jej jsem nastrčil, hromadil jsem důkaz na důkaz, až nadešel den, kdy po Dru Wassoryovi vztáhl svou ruku státní návladní.

A tu spáchala tato bestie sebevraždu! Požehnána buď ona hodina!

Jako by můj dvojenec stál vedle něho a vedl muruku, vzal si život právě z oné fioly amylnitritu, kterou jsem schválně zanechal v jeho ordinační síni, když jsem sám na sobě nechal jím provádět falešnoudiagnózu, jež přirozeně vyzněla: zelený zákal! Úmyslně jsem ji tam nechal a s vroucím přáním, aby právě tento amylnitrit mu zasadil poslední ránu!

V městě se povídalo, že ho ranila mozková mrtvice.

Vdýcháme-li amylnitrit, usmrcuje skutečně zapříznaků mozkové mrtvice. Ale dlouho se pověst tanemohla udržet.“

– – –

Charousek díval se pojednou vyjeveně před sebe, bez ducha, jako by se zahloubal do hlubokéhoproblému. Na to pokrčil ramenem směrem ke krámkuvetešníka Aarona Wassertruma.

„Teď je sám,“ zahučel, „docela sám se svouchtivostí a – a – a se svou voskovou panenkou!“

– – –


46

Srdce mi divoce bušilo.

Díval jsem se zděšeně na Charouska.

Byl šílený? Jistě jen horečné fantazie byly příčinou, že si podobné věci vymýšlel!

Jistě! Jistě! Vymyslil si všechno, zdálo se mu to!

Nemůže to být pravdou, co strašného teď o očním lékaři vyprávěl! Je souchotinář a fantazie smrti krouží v jeho mozku.

Chtěl jsem ho upokojit několika žertovnými slovy, chtěl jsem jeho myšlenky přivést k vlídnějšímu směru.

V tom – dříve než jsem našel slova – jako blesk sjel do mých vzpomínek Wassertrumův obličej s rozštěpeným hořením rtem, jak tehdy svýmakulatýma, rybíma očima nakoukl otevřenými dveřmi.

Dr. Savioli! Dr. Savioli!

Ano, ano, to bylo také ono jméno, jež mi loutkář Cvak šeptem sdělil, když mi vyprávěl o vznešeném mladém muži, jenž si od něho najal ateliér.

Dr. Savioli!

Jako výkřik vynořilo se to jméno v mém nitru.Řada mlhavých obrazů chvěla se v mé mysli, hnala se se strašnými domněnkami, které na mne útočily.

Chtěl jsem se ptát Charouska, chtěl jsem mu, pln úzkosti všechno vyprávět, co jsem tehdy prožil, viděl jsem však, že se ho zmocnil prudký záchvat kašle, jenž ho téměř k zemi povalil. Mohl jsem jen rozeznat, jak se s obtíží opíral rukama o zeď, jak vyvrávoral ven do deště a mně jen letmo na pozdrav hlavou kývl.

Ano, ano, má pravdu!

Nemluvil v horečce – cítil jsem, – je tonezachytitelné strašidlo zločinu, jež těmito uličkami se ve dne v noci plíží a snaží se dojít ztělesnění.

Leží to ve vzduchu a my toho nevidíme. Pojednou se to vybije v některé lidské duši – my to netušíme – zde, tam a dříve než to můžeme pochopiti, je dávno po všem a zase je vše beztvárné a bez postavy.

A k nám zalétají jen nejasná slova o nějaké děsivé události.

Rázem jsem pochopil tato záhadná stvoření, jež bydlela kolem mne, chápal jsem je v jejichnejvniternější podstatě: ony jdou bez vůle světem, jsouceoživeny neviditelným magnetickým proudem – – zrovna jako před chvílí plynula svatební kytice v špinavéuliční strouze.

Zdálo se mi, že všechny ty domy hledí na mne dolů se záludnými tvářemi, plnými bezmeznézlomyslnosti, – vrata: otevřené, černé tlamy, v nichž jazykyvyhnily, – chřtány, jež mohly každé chvíle vyrazit vřeštivý výkřik, tak vřeštivý a nenávisti plný, že nás to jistě až do hloubi duše vyděsí.

Cože to na konec ještě student řekl o vetešníkovi? – Šeptal jsem si jeho slova: že je teď Aaron Wassertrum sám se svou chtivostí a – se svou voskovou panenkou.

Co asi mínil tou voskovou panenkou?

Bylo to nejspíš srovnání, konejšil jsem se, – jedno z oněch chorobných srovnání, jimiž rád své přátele přepadával, jimž nikdo s počátku nerozumí a jež – jsou-li později vysvětlena – dovedou tak velicepolekat, jako věci neobvyklé formy, na něž náhle padne prudký paprsek světelný.

Vydechl jsem zhluboka, abych si odpočinul a abych se sebe setřásl hrozný dojem, jakým na mne působilo vyprávění Charouskovo.

Díval jsem se pozorněji na lidi, kteří se mnou stáli v průjezdu: vedle mne stál tlustý staroch. Týž, jenž se před chvílí tak protivně smál.

Měl na sobě černý kabát a rukavičky a poulil své vyvalené oči na průjezd protějšího domu.

Jeho oholená tvář se širokými, sprostými rysy třásla se rozčilením.

Bezděky stopoval jsem jeho zrak a zpozoroval jsem, že jako začarován lpěl na rudovlasé Rosině, Jež stála naproti, majíc svůj ztuhlý úsměv na rtech.

Stařec se snažil dát jí znamení; viděl jsem, že mu Rosina dobře rozumí, ale tváří se, jako by nechápala.

Konečně to staroch už nevydržel, přebrodil se po špičkách naproti a hupkal se směšnou elastičností, jako velký černý míč, přes kaluže.

Zdá se, že byl znám, neboť jsem zaslechl o něm různé poznámky. Jakýsi tulák za mnou, červený,pletený šátek kolem krku, na hlavě modrou, vojenskoučeici, za uchem viržinko, špoulil ústa a nadhazovalněco, čemu jsem nerozuměl.

Pochopil jsem pouze to, že starce znali zde v židovském městě přezdívkou „



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist