načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Gold za všechny peníze - Joseph Heller

Gold za všechny peníze

Elektronická kniha: Gold za všechny peníze
Autor: Joseph Heller

Hrdinou románu je židovský univerzitní profesor, jemuž je nabídnuta práce v Bílém domě. Neví, o jaké místo jde, ale chce za každou cenu proniknout do vládních kruhů, a proto si nechá ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 384
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání páté, v Plusu první
Spolupracovali: přeložil Miroslav Jindra
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0619-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hrdinou románu je židovský univerzitní profesor, jemuž je nabídnuta práce v Bílém domě. Neví, o jaké místo jde, ale chce za každou cenu proniknout do vládních kruhů, a proto si nechá ledacos líbit. Gold se snaží prchnout před problémy se svou početnou rodinou, schůzkami a oslavami, a teprve tragická událost mu otevře oči a on se smíří s tím, kdo a co opravdu je. Satirický výpad proti americké vládní mašinérii, ironická groteska, která upozorňuje na vytrácející se pocit lidské sounáležitosti. Vynikající satira na americkou společnost 70. let 20. století a její neduhy i na americkou vládní politiku této doby.

Popis nakladatele

Bruce Gold, židovský profesor anglické literatury na univerzitě, dostane nečekanou nabídku: může se stát vysokým politikem v americké vládě. A právě to je příležitost, na kterou Gold celou dobu čeká, protože konečně může něco udělat se svým životem, v němž mu jen máloco vychází tak, jak by si přál: Jeho děti jej nerespektují, jeho otec, manipulátor s diktátorskými sklony, ho v jednom kuse zesměšňuje a jeho žena si ani nevšimne, že od ní Bruce odchází.

Zařazeno v kategoriích
Joseph Heller - další tituly autora:
 (e-book)
Hlava XXII Hlava XXII
Hlava XXII Hlava XXII
 (e-book)
Hlava XXII Hlava XXII
Closing Time Closing Time
Gold za všechny peníze Gold za všechny peníze
 (audio-kniha)
Hlava XXII Hlava XXII
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Gold za všechny peníze

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.plus.cz

www.albatrosmedia.cz

Joseph Heller

Gold za všechny peníze – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.






GOOD AS GOLD

COPYRIGHT © 1994 SKIMTON, INC.

TRANSLATION © MICHAEL ŽANTOVSKÝ, 1983, 2017

COVER DESIGN © TOMÁŠ CIKÁN, 2017

ISBN TIŠTĚNÉ VERZE 978-80-259-0619-4

ISBN E-KNIHY 978-80-259-0628-6 (1. ZVEŘEJNĚNÍ, 2017)


Tuto knihu věnuji

několika udatným rodinám

a řadě nic netušících přátel,

jejichž pomoc, rozhovory a zkušenosti

hrají tak velkou roli


Toho ptáka mám v hrsti.

LYNDON B. JOHNSON

jako vůdce demokratické většiny

Senátu Spojených států Pokud někdy zapomeneš, že jsi Žid, nějaký árijec ti to připomene. z povídky

BERNARDA MALAMUDA

11

1 ŽIDOVSKÁ ZKUŠENOST

Golda mnohokrát žádali, aby napsal o židovské zkušenosti v Americe.

Není to tak docela pravda. Byl požádán pouze dvakrát, naposledy

jednou ženou ve Wilmingtonu ve státě Delaware, kam jel za hono­

rář předčítat ze svých esejů a knih a na přímou žádost také ze svých

básní a povídek.

Jak můžu psát o židovské zkušenosti, ptal se sám sebe v expresu

Metroliner na zpáteční cestě do New Yorku, když ani nevím, co to

je? Nemám tu nejmenší představu, co bych měl napsat. Co pro mě

proboha znamená židovská zkušenost? Myslím, že jsem snad nikdy

nenarazil na opravdového antisemitu. Když jsem vyrůstal na Coney

Islandu, každý, koho jsem znal, byl Žid. Ani jsem si neuvědomoval,

že jsem sám Žid, do té doby, než jsem byl prakticky dospělý. Anebo

jsem spíš měl pocit, že všichni na světě jsou Židé, což je vlastně

to samé. Snad jedinou výjimkou byly italské rodiny, které žily na

druhém konci Coney Islandu, a  ty dvě nebo tři, co bydlely dost

blízko nás, aby posílaly děti do stejné školy. V  našem bloku žila

irská rodina s německým příjmením a v naší třídě bylo vždycky pár

Italů nebo Skandinávců, kteří museli chodit do školy o židovských

svátcích a  tvářili se ukřivděně. Bylo mi jich líto, protože oni byli

v menšině. Ta irská rodina měla psa – žádní Židé tenkrát psy ne­

měli – a chovala na dvorku kuřata. Dokonce i na střední škole byli

skoro všichni chlapci a děvčata, s kterými jsem se stýkal, židovského

původu a také prakticky všichni učitelé. A to samé platilo o vysoké

škole. Teprve když jsem jel do Wisconsinu na letní školu, ocitl jsem

se poprvé mezi árijci. Ale to bylo jen jiné, nikoli nepříjemné. A pak jsem se vrátil na Columbii získat diplom a doktorát a cítil jsem se hned zase doma. Mí nejbližší přátelé na univerzitě byli také židov­ ského původu: Lieberman, Pomoroy, Rosenblatt. Jedinou výjimkou byl Ralph Newsome, ale neměl jsem s ním jiný pocit než s kýmkoli jiným a on se mnou zřejmě vycházel naprosto dokonale. Nevěděl bych, kde mám začít.

Začal tím, že zašel za Liebermanem.

„Čí židovská zkušenost?“ zeptal se Lieberman, obtloustlý, pro­ plešatělý zrzoun, s otevřenou nedůvěrou, když Gold předestřel svou myšlenku.

„Moje.“

„Proč ne moje?“ zaplanuly Liebermanovy přimhouřené oči. Jeho psací stůl byl posetý strojopisy a tmavými korektorskými tužkami, stejně tlustými a zašpiněnými jako jeho prsty. Po celou dobu, co Lie­ berman studoval na vysoké škole, bylo jeho nejvroucnějším přáním řídit malý intelektuální časopis. Teď svůj časopis měl, a nestačilo mu to. Závist, ctižádost a sklíčenost pořád pustošily těch pár neviditel­ ných dobrých vlastností, s kterými se snad narodil. Lieberman nikdy nebyl velkomyslný.

„Ty bys chtěl,“ shrnul Gold pobaveně, „abych napsal článek o tobě a otiskl ho ve tvém časopise?“

Liebermanovi začalo rozladěně svítat. „To by nešlo.“

„Musel bys to napsat sám.“

„Neumím psát. Ty a Pomoroy jste mě o tom přesvědčili.“

„Spoléháš příliš na řečnické otázky.“

„Asi si nemůžu pomoct. Co jsi měl na mysli?“

„Ještě jsem to nedomyslel,“ začal Gold. Vyhnul se Liebermanovu pohledu. „Ale udělal bych střízlivý, zodpovědný a inteligentní článek o tom, jaké to bylo pro lidi, jako jsme ty a já, narodit se a vyrůstat tady. Určitě bych se přinejmenším trochu zabýval kulturními konflikty mezi tradicemi našich rodičů narozených v Evropě a tradicemi, které převládají v americkém prostředí.“

„Něco ti řeknu,“ odpověděl Lieberman. Zlomil v  rukou jednu ze svých tlustých tužek a začal přecházet. „Máme ohromně střízlivý a zodpovědný časopis pro vysoce inteligentní čtenáře. Chci od tebe na to téma něco osobitějšího, pikantnějšího. Upřímně řečeno, obyčejně jsme hrozně nudní. Někdy jsme tak nudní, až nevěřím, že v  tom dokážu pokračovat. Jaké to bylo, když jsi poprvé uviděl neobřezané přirození? Jaký je to pocit souložit s árijskými děvčaty?“

„Kde jsi přišel na to, že jsem souložil s árijskými děvčaty?“ zeptal se Gold.

„Tak si tu část vymysli, když budeš muset,“ odpověděl Lieberman. „Chceme názory, ne fakta.“

„Kolik slov vemeš a co mi zaplatíš?“

Lieberman zauvažoval. „Co takhle patnáct nebo dvacet tisíc slov? Možná kolem toho budu moct postavit celé číslo a ušetřím tak na ostatních vydavatelských nákladech.“

„Budu za to chtít šest tisíc dolarů.“

„Dám ti tři stovky.“

„Neudělám to za míň než za dva tisíce pět set.“

„Nezaplatím ti víc než sedm set. Budeš mít velkou fotku na obálce.“

„Dohodněme se na patnácti.“

„Řekněme tisíc. To je pro nás hodně.“

„Chci šest set dneska. A chci ty tři stovky, co mám ještě dostat za ,Nic‘.“

„To jsme zatím neotiskli.“

„Smlouva zněla na přijetí rukopisu,“ namítl Gold rozhořčeně. Před měsícem koupil Lieberman článek, který si od Golda vyžádal populární erotický časopis, jenž ho pak odmítl s tím, že je pod hra­ nicí minimálního inteligenčního standardu jeho čtenářstva – tuto informaci se Gold rozumně rozhodl nepředkládat spolu s rukopisem. Plný název článku zněl „Nic se nezdaří podle plánu“ a Gold stále ještě čekal na slíbené peníze. „Proč už ho neotiskneš? Mohlo by to vyvolat nějakou diskusi.“

„Čekám, až budu mít dost na to, abych ti zaplatil.“ Lieberman se stakatem zasmál a uvelebil se ve svém křesle. Lieberman byl potěšen sám sebou pokaždé, když udělal vtip. „Četl jsem tvou recenzi,“ začal pomalejším, nesouhlasným tempem, „prezidentovy knihy.“

Gold byl zdrženlivý. „A já četl tvou.“

„Byla zajímavá.“

„Ta tvoje ne.“

„Zdálo se mi, že se vyjadřuješ zbytečně dvojsmyslně,“ tlačil Lie­ berman dál. „Zdálo se mi, že ti chybí odvaha postavit se jednoznačně na stranu vlády.“

„Ty jsi neváhal vůbec.“ Gold počkal, dokud Lieberman nepokývl, jako by přijímal chválu. „Ale mně zatelefonovali z  Bílého domu. Zřejmě se moje recenze všem líbila. Předpokládám, že i preziden­ tovi.“

Gold se z humánnosti nezmínil, že se pro něj objevila také možnost vládní funkce. Mučit Liebermana byla legrace; zdrtit ho až k smrti by mohlo být příliš.

Lieberman ho pozoroval s prasečí zlovůlí. „To sis vymyslel,“ dospěl nakonec k závěru.

„Vzpomínáš na Ralpha Newsoma?“

„Ten je na ministerstvu obchodu.“

„Teď je ve štábu Bílého domu. To on telefonoval.“

„Proč nezatelefonovali mně, aby mně gratulovali k mojí recenzi?“

„Možná ji nečetli.“

„Prezident je na seznamu lidí, kterým posílám výtisky.“

„Možná se jim nelíbila.“

„Newsome mě nikdy neměl rád,“ vzpomněl si zádumčivé Lieber­ man. „Vy dva jste byli vždycky jedna ruka. Dostali jste dohromady to stipendium.“

„Ne dohromady. Ve stejnou dobu. Ty jsi ho taky nikdy neměl rád.“

„Je to antisemita.“

„O tom pochybuji.“

„Zeptej se ho,“ zaútočil Lieberman. „Nemá dost rozumu na to, aby lhal.“ Lieberman setřásl ze své mysli jako prach všechny nepříjemné pocity, které se v ní nashromáždily. „Mám ještě jeden dobrý nápad s tím tvým článkem,“ nabídl s vypočítavým nadšením. „Výhodný. Dej mi za stejné peníze třicet nebo čtyřicet tisíc slov a já to otisknu ve dvou číslech. Udělej to sexy a zábavné a máš skoro všechno, co potřebuješ pro čtivou knihu, z které by se mohl vyklubat velký bestseller. Strč tam černochy, drogy, potraty a spoustu mezirasového sexu. Vsadím se, že Pomoroy po takové knížce chňapne jako divý.“

Pomoroy se naopak tvářil pochmurně a pochmurný Pomoroy byl stejně hrozivý a skličující jako vzpřímená mrtvola v pomačkané košili, zelených manšestrácích a s velkými brýlemi. Byl to poklidný a nešťast­ ný osmačtyřicátník, stejně starý jako Gold. Pomoroy se vypracoval až k místu výkonného šéfredaktora v prosperujícím, trošičku vykřičeném komerčním nakladatelství. Čím byl úspěšnější, tím pochmurnější byly jeho vyhlídky. Pomoroy si myslel, že ví proč. Takhle si to totiž nepředstavoval. Ale jak by si to měl představovat, nevěděl.

„Potíž s lidmi, kteří začnou tak rychle jako my,“ poznamenal jednou svým nejpohřebnějším tónem, „je, že brzy už nemáme kam jít dál.“ A Lieberman přirozeně nesouhlasil.

Pomoroy se zřídkakdy zasmál či pozvedl hlas; když se smál, bylo to obvykle v marné snaze ujistit nějakého ustaraného autora, že věci nedopadnou tak strašně, jak hrozily. Neměl žádnou trpělivost s kla­ máním lidí a nikdy to také nepotřeboval dělat.

„O čem to přesně mluvíš?“ otázal se, když se Gold odmlčel.

Gold těkal očima před Pomoroyovým bezvýrazným pohledem. „O knize. O takové, co se ti bude přesně hodit. Požádali mě, abych udělal takovou delší studii.“

„Kdo?“

„Několik časopisů. Rozhodně to otiskne Lieberman, jestli neseže­ nem nikoho lepšího. Studie moderní židovské zkušenosti v Americe,“ naléhal Gold se vzrůstajícím neklidem. „Jaké to bylo pro lidi, jako jsme ty a já, naše rodiče, manželky a děti, vyrůstat a žít tady. Myslím, že se to nikdy neudělalo.“

„Udělalo se to stokrát,“ opravil ho Pomoroy. „Ale nejsem si jistý, jestli to někdy udělal někdo, jako jsi ty.“

„Přesně tak. Udělám to šťavnaté a zábavné, aby to bylo přitažlivé pro masové čtenářstvo. Se silným důrazem na sexualitu.“

„Budu chtít přesnou vědeckou práci, která by byla užitečná pro knihovny a vysoké školy. Se silným důrazem na psychologii a socio­ logii.“

Gold splaskl. „V tom nejsou žádné peníze.“

„Zaručím ti dvacet tisíc dolarů. Pět z toho budeš mít na režii a ty zaúčtujeme k tíži nakladatelství místo z tvého honoráře a můžeš je dostat tenhle týden.“

„Dej mi šest tisíc. Kdy můžu dostat další?“

„Pět. Až mi ukážeš dvě stě stránek.“

„Dvě stě stránek?“ opakoval bolestně Gold. „To může trvat věčnost.“

„Věčnost netrvá dlouho,“ poznamenal Pomoroy.

Když Gold odcházel z Pomoroyovy kanceláře, jásal.

Na začátku každého podzimu Gold počítal, kolik peněz bude potřebovat, aby vystačil do příštího léta a mohl ještě zaplatit za další

16

rok školné a přidružené výdaje za syna na Yaleově univerzitě a dalšího

syna v Choate, kteří byli oba částečně na stipendiu, a za odbojnou

dvanáctiletou dceru doma, která navštěvovala soukromou školu

a neustále jí hrozilo, že ji vyhodí. Kromě svého platu vysokoškolské­

ho profesora potřeboval Gold dvacet osm tisíc dolarů. S osmi mohl

počítat z honorářů za články a přednášky, takže zbývalo dvacet. Právě

vydělal tisíc dolarů od Liebermana a dvacet tisíc od Pomoroye. Ale

dlužil Pomoroyovi knihu. Tu mohl sfouknout rychle, jakmile sežene

materiál. Židé byli tutovka. Stálo to za všechny peníze. 2 MŮJ ROK V BÍLÉM DOMĚ Na pátek přišlo pozvání k večeři, která se pořádala pro Goldova otce a nevlastní matku v bytě jeho sestry Idy v Brooklynu. Jeho manželka Belle pozvání v  Goldově nepřítomnosti přijala. Gold by si byl vy­ myslel výmluvu.

„Všichni?“ ptal se s obavami. „Muriel a Ida se smířily?“

„Zřejmě.“

Gold nerozumně zatoužil po závanu arktického vzduchu, který by se s vytím přiřítil ještě před víkendem a vynutil náhlý odjezd otce a nevlastní matky na Floridu, do zařízeného bytu, který si každý rok pronajímali; Gold měl podezření, že s tajnou finanční pomocí jeho staršího bratra Sida. V plném proudu bylo němé úsilí přimět je koupit vlastní byt v naději, že na Floridě zůstanou déle na jaře a budou se tam vracet každý podzim dříve. Tento rok byli obzvláště vyhýbaví, co se týkalo jejich plánů k odjezdu. Každoroční podzimní teplá vlna, známá mezi Židy jako Vysoké svátky a jinak jako babí léto, už přišla a zase odešla. Otec si našel jiné židovské svátky. Gold doufal, že Sid nepřijde, ale tušil, že i v tomto ohledu bude zklamán. Tváří v tvář svému otci a staršímu bratrovi se nemohl nijak vyhnout těm obáva­ ným chvílím akutního utrpení. Otec ho bude urážet a ponižovat; Sid bude dovedně klást nenápadná vnadidla, se kterými Gold nedokázal bojovat. Goldova bezmocnost v  něm během let vytvořila lítostný obdiv k  Sidově úskočnosti a  k  jeho dovednostem. Sidovi teď bylo šedesát dva a byl o čtrnáct let starší než Gold. Otci bylo dvaaosm­ desát. Mezi Goldovými vzpomínkami z dětství zůstávala živá scéna z Long Islandu, jak ho Sid úmyslně ztratil jednoho letního dne na Surf Avenue poblíž dostihového závodiště, aby mohl běžet za holkama, a jak jedna z jeho starších sester, Rose, anebo snad Esther či Ida, pro něj přišla na policejní stanici, aby ho dovedla domů. Golda nikdy nepřestala bolet vzpomínka na tuto událost.

Goldova poslední přednáška v  týdnu končila v  pátek po obědě. Pedagogika byla jednou z několika oblastí vědění, v nichž byl považo­ ván za experta lidmi, kteří toho moc nevěděli. Gold se ze zkušenosti přesvědčil, že ho pranic netěší jezdit na víkendy, zatímco většinu vysokoškolských studentů ano, a  tak měl vždy na rozvrhu alespoň jednu přednášku v pátek odpoledne, aby udržel co nejmenší účast. Obvykle ztrácel Gold zájem o  svůj předmět a  začínal nesnášet své studenty teprve v druhé polovině semestru. Tentokrát se to stalo již na začátku.

Dojel metrem z brooklynské univerzity do malého bytu ve středu Manhattanu, kterému říkal ateliér, aby zjistil, jestli tam není nějaká zpráva od starých přítelkyň či potenciálních přítelkyň nových. Našel dopis od své první přítelkyně, v kterém stálo, že možná přijede zase příští měsíc na den do města a  že doufá, že spolu poobědvají, což Goldovi docela vyhovovalo, neboť si mohl nechat poslat chlebíčky a kávu nahoru. Whisky už tam byla. Od vrátného vyzvedl hnědou obálku adresovanou doktoru Bruci Goldovi a poznal, že je to opož­ děná ročníková práce od nějakého bázlivého studenta. Váha obálky ho rozesmutnila; rukopis byl tlustý a on ho bude muset číst. Zatele­ fonoval Belle kvůli hodině, kdy musejí vyrazit.

Jeli ze svého bytu v západní části Manhattanu do Brooklynu taxí­ kem na konci večerní špičky. Belle mlčela a Gold se nudil. Nad řekou padala mlhavá temnota. Belle vezla na klíně papírovou nákupní tašku s těžkým bramborovým kuglem, který ráno upekla.

„Pokus se nevypadat, jako když si přeješ, abys byl někde jinde,“ radila mu bez otočení hlavy. „Pokus se nezačínat hádky se Sidem. Po­ kus se aspoň trochu promluvit s Victorem, Irvem, Miltem a Maxem. Nezapomeň dát pusu Harriet.“

„Vždycky zdravím. Sid začíná hádky se mnou.“

„Jenom mluví. Nemluví dokonce ani k tobě.“

„Pokouší se mě naštvat.“

„Budu se ho snažit přerušovat.“

Gold zajel jazykem do přední části tváře a  pokusil se soustředit všechnu svou rozmrzelost na knihu o Henrym Kissingerovi, kterou už skoro rok plánoval. Předmět nebyl dostatečně přitažlivý, a když se taxi vynořilo z tunelu v Brooklynu, jeho myšlenky se vrátily k tomu tísnivému mumraji, který na něho čekal.

Cítil se příšerně.

Všichni ostatní se budou bavit. Rodinné večírky se pro něj změnily v únavné a jednotvárné zkoušky lenní věrnosti, kterým se podroboval s  lítostí a  úzkostí, kdykoli mu nezbývala žádná slušná alternativa. Nebude tam nikdo, koho by chtěl vidět. Konverzace bude pro něj nemožná. Už neměl rád svého otce a bratra, pokud je vůbec někdy rád měl. Čas od času pocítil trochu vděčnosti a  soucitu ke svým čtyřem starším sestrám, ale objekt a hloubka těchto pocitů se měnily s jeho různými vzpomínkami na to, která k němu byla nejhodnější po matčině smrti a v letech předtím. Jediné, co věděl, bylo, že je dost známý jako spisovatel, a nemohl přijít na to proč.

Goldova nechuť k rodinným večeřím, vlastně jeho odpor ke všem projevům rodinných citů, sahala daleko dozadu, přinejmenším do doby, kdy odmaturoval na střední škole a přestěhoval se na Manhattan, aby navštěvoval Columbijskou univerzitu. Měl radost, že vstupuje na tak vznešenou univerzitu, a ohromně se mu ulevilo, že unikl velké rodině pěti sester a jednoho bratra, v které se celý život cítil utlačený a nedoceněný.

„Chtěl jsem odejít z univerzity a bojovat ve válce,“ vychloubal se Belle v době, kdy se do sebe zamilovali, „ale měl jsem to stipendium na Columbii.“

Gold nikdy ani nepomyslel na to, že by odešel ze školy a bojoval ve válce. A na Columbii nebyl díky stipendiu, ale díky penězům, které poskytl otec a  z  nichž většina, jak teď chápal, jen prošla nezodpovědnýma rukama starého pána a  pocházela od Sida a  tří starších sester. Muriel, ta čtvrtá, se podle všeho nikdy dobrovolně nerozloučila s dolarem kvůli nikomu jinému než kvůli sobě a svým dvěma dcerám.

Další sestra, Joannie, žila v Kalifornii. Naštěstí byla mladší. Joannie před dlouhou dobou utekla jako mladistvý provinilec z domu v naději, že se stane úspěšnou modelkou nebo filmovou herečkou, a nyní byla provdána za pánovitého losangeleského obchodníka, který nerad jezdil na Východ a přezíral všechny v rodině kromě Golda. Několikrát za rok létala Joannie do New Yorku sama, aby se setkala pouze s těmi členy rodiny, s kterými chtěla.

Gold zjišťoval, že je středem rodinné pozornosti už od té doby, co přinesl domů své první výborné vysvědčení či slohovou práci na jedničku s hvězdičkou. Muriel, která mu byla věkově nejblíž a která si nyní vybíjela svou špatnou náladu především na Idě, na něj byla protivná už tenkrát. Všetečná Ida zase vždy Goldovi kladla na srdce, aby se ve škole polepšil, i když všechno, co dělal, bylo vždy dokonalé. V některých chvílích teď Gold myslel, že se zblázní z té záplavy obdivu a lásky, kterou ho stále zahrnovaly Rose a Esther, jeho dvě nejstarší sestry. Cokoli od něho očekávaly, očividně splnil. Chvěly se láskou, kdykoli se na něj podívaly, a on si přál, aby s tím přestaly.

Vzpomínal si, že když byl na vysoké škole, Rose i Esther mu často posílaly či daly dvacetidolarovou bankovku. Stejně jako Sid šly obě po střední škole pracovat, jakmile si našly místa. Ida mohla chodit na vysokou školu a stát se učitelkou. Ida mu dávala pětidolarovky, vždy s přísnými instrukcemi, jak má peníze utratit. Rose a Ida stále ještě pracovaly, Rose jako právní sekretářka u firmy, která ji najala během Velké krize, Ida ve veřejném školství. Ida teď byla zástupky­ ní ředitele na základní škole a  bojovala o  svůj zdravý rozum mezi vzpurnými černochy a Portoričany, kteří chtěli, aby šli všichni Židé do prdele, a přesně těmito slovy to říkali. Esther před dvěma roky ovdověla. Většina vlasů jí vypadala téměř přes noc a zbytek zbělel. Občas neurčitě mluvila o tom, že si opět najde zaměstnání jako účetní. Ale bylo jí padesát sedm a byla příliš bojácná na to, aby to zkusila. Muriel, jejíž manžel Victor vlastnil úspěšný velkoobchod s hovězím a telecím, zřetelně kontrastovala s ostatními. Barvila si vlasy na černo, aby zakryla šediny, a hrála poker s přáteli, kteří také rádi podnikali výlety na dostihy. Muriel měla drsný hlas a obhroublé chování, bez přestání kouřila a sypala po zemi popel z cigaret, který Ida se svou vášní pro pořádek zametala s hubováním a vysokomyslnými neucti­ vými poznámkami dokonce i v Murielině vlastním domě.

Mezi prvorozeným Sidem a Goldem, jediným dalším synem, stály tedy tyto čtyři starší sestry a často se jich zdálo být čtyři sta padesát, když se kolem něho nahrnuly se svými otázkami, káráním, prosbami a  radami. Ida ho napomínala, aby polykal jídlo pomalu. Rose mu telefonovala a varovala ho, že venku mrzne. Pokládal je všechny za staromódní, naivní a zcela slepé tváří v tvář hříchu a zlu. S výjimkou Sida, vzpomněl si Gold, a tedy i Harriet, jeho manželky. Sid byl ve svých čilejších letech jednou objeven v San Franciscu, když měl být za obchodem v San Diegu, jednou v Acapulcu, když měl být v San Franciscu, a jednou na hausbótu v Miami, když byl přihlášen v hotelu v Portoriku. Jakmile k tomu Sid vlastnil prostředky, naučil se, jak bez obtíží proklouzávat hotely.

Nyní už jezdil z města pouze s Harriet na krátké dovolené anebo v zimě navštívit otce na Floridě. Sid byl velký bodrý hřmotný muž s měkkým tělem a rozčesanými šedivými vlasy; v obličeji se výrazně podobal otci, i když otec byl malý a baculatý, s hustými bílými vlasy, které mu vstávaly téměř kolmo na hlavě jako vlasy figurky z kresleného seriálu, když dostane mohutnou elektrickou ránu. Gold byl hubený, neklidný a snědý, s výraznými kruhy pod očima v mrzuté, nervóz­ ní tváři, kterou ženy shledávaly dynamickou a  sexy. Sid poklidně přecházel do generace starců, nosil prosté šedé nebo modré obleky s  bílými košilemi a  širokými modrými či nahnědlými kšandami, zatímco jejich náročný, autokratický, starý a  věčně blafující otec, Julius Gold, krejčí v důchodu, se každým rokem oblékal čím dál víc jako elegantní hollywoodský magnát a dával přednost kašmírovým košilím a zženštilým sáčkům. Kupodivu se zdálo, že Sid má otce čím dál radši. Kdysi dávno, vzpomínal Gold, Sid utekl z domova a ne­ vrátil se celé léto, aby unikl panovačným výstřelkům a hašteřivému chvástání starého pána.

Gold a Belle přišli do Idina bytu na Oceánské dálnici skoro po­ slední; Muriel a Victor vstoupili chviličku po nich. Irv, Idin manžel, se veselil v  roli hostitele. Byl to zubař s  ordinací nad obchodem s barvami na Královské silnici. Už teď měl Gold potíže s rozlišováním jedné osoby od druhé. Byl to jediný způsob, jak se vyrovnat se situací. Rychle si potřásl rukou s Irvem, Victorem, Sidem, Miltem, Maxem a s otcem a poznával je od sebe pouze podle narůstající mrzutosti, kterou cítil při každém pozdravu.

Max, Rosin manžel, byl mírně diabetický a  usrkával opatrně ze sklenice sodovky. Ostatní muži spolu s Muriel pili whisky a zbytek žen nealkoholické nápoje. Belle zmizela v kuchyni, aby dohlédla na vybalování svého bramborového kuglu a pomohla Idě, která ji nej­ spíš současně odháněla a dávala jí věci na práci a stejným dechem ji plísnila, že je nedělá dost rychle. Každý z přítomných, včetně otce, měl alespoň jedno dítě, které mu dělalo starosti.

Gold si vzal od Irva bourbon a začal líbat ženy na tváře. Harriet přijala jeho pozdrav bez potěšení. Jeho nevlastní matka mu povolila přístup tím, že kývla hlavou nad svým pletením a nastavila tvář. Gold se k ní sklonil s oběma předloktími v pohotovosti, neboť se bál, že by mu mohla prohnat krkem jednu ze svých pletacích jehlic.

Goldova nevlastní matka, která pocházela ze staré židovské ro­ diny z Jihu, s větvemi v Richmondu a Charlestonu, mu pravidelně ztěžovala život nejrůznějšími podivnými způsoby. Často když k  ní mluvil, vůbec neodpověděla. Jindy řekla: „Nemluv na mě.“ Když na ni nemluvil, přistoupil k němu otec, pořádně ho šťouchl a nařídil: „Běž si s ní promluvit. Nebo je to pod tvou důstojnost?“ Neustále pletla silnou bílou vlnu. Když ji jednou pochválil za její pletení, trhla sebou a  informovala ho, že neplete, ale háčkuje. Když chtěl příště vědět, jak jí jde háčkování, odpověděla: „Neháčkuju. Pletu.“ Často ho zavolala k  sobě, jen aby mu řekla, ať jde pryč. Někdy k  němu přistoupila a řekla: „Kdák, kdák.“

Neměl tušení, jak by měl odpovědět.

Goldova nevlastní matka pletla nekonečný pruh něčeho objem­ ného, co bylo příliš úzké na šálu a příliš široké a jednotvárně rovné na cokoli jiného. Bylo to asi patnáct centimetrů široké a nejspíš snad tisíc kilometrů dlouhé, neboť pracovala na tomtéž pruhu pletení, ještě než si před mnoha lety vzala otce. Gold v duchu matně viděl ten pruh vlny s velkými oky, jak vytéká ze dna její proutěné tašky k bytu, který pro otce a pro ni sehnal každé léto Sid na Manhattanské pláži v Brooklynu, a odtud podél pobřeží až na Floridu a do nekonečných dálav za ní. Nikdy jí nescházela vlna či prostor v  proutěné tašce, kam padal hotový výrobek. Příze vylézala z  jednoho konce otvoru tašky a hotový výrobek, ať to bylo cokoli, klesal snad věčně dovnitř na konci druhém.

„Co to děláš?“ zeptal se jí jednou ze zvědavosti, kterou už nedokázal tiše potlačovat.

„Uvidíš,“ odpověděla tajemně.

Obrátil se na otce. „Táto, co to dělá?“

„Starej se o sebe.“

„Jenom jsem se ptal.“

„Neklaď osobní otázky.“

„Rose, co to plete?“ zeptal se své sestry.

„Vlnu,“ odpověděla Belle.

„Belle, to vím. Ale co s ní dělá?“

„Plete,“ řekla Esther.

Goldova nevlastní matka pletla pletení a pletla ho bez ustání. Nyní se zeptala: „Líbí se ti má vlna?“

„Prosím?“

„Líbí se ti má vlna?“

„Samozřejmě,“ odpověděl.

„Nikdy to neřekneš,“ sešpulila rty.

„Líbí se mi tvá vlna,“ řekl Gold a ve zmatku se stáhl do koženého křesla poblíž dveří.

„Říká, že se mu líbí má vlna,“ slyšel ji, jak vypráví jeho švagrům Irvovi a Maxovi. „Ale myslím si, že se mě pokouší opít rohlíkem.“

„Jaká byla cesta?“ zeptala se obdivně sestra Esther.

„Dobrá.“

„Kde jsi byl?“ zeptala se Rose.

„Ve Wilmingtonu.“

„Kde?“ zeptala se Ida, která procházela kolem s podnosem.

„Ve Washingtonu,“ řekla Rose.

„Ve Wilmingtonu?“

„Ve Wilmingtonu.“

„Ve Washingtonu.“

„Ve Washingtonu?“

„Ve Wilmingtonu,“ opravil je všechny. „V Delaware.“

„Ach,“ řekla Rose a zatvářila se schlíple.

„Jaká byla cesta?“ zeptala se Ida, když se vracela.

Gold šílel.

„Říká, že dobrá,“ odpověděla Esther, než mohla odpovědět Rose, a zamířila ke kávovému stolku, na kterém byly talíře se šiškami se­ kaných jater a sekaných vajec s cibulí pod útokem malých nožíčků, kterými se to či ono či obojí mazalo na kulaté sušenky či na kousky žitného chleba anebo velmi černého perníku.

„Setkal jsi se tam s nějakými pěknými děvčaty?“ zeptala se Muriel. Byla nejmladší z přítomných sester, a tak musela být věčně moderní.

„Tentokrát ne,“ odpověděl Gold s požadovaným úšklebkem.

Muriel zazářila, Irv se uchechtl a Victor, Murielin manžel, se zatvářil rozpačitě. Rose napjatě přelétala pohledem z tváře na tvář. Gold měl podezření, že začíná hluchnout a možná o tom neví. Její manžel Max, poštovní úředník, poslední dobou komolil slova a  Golda napadlo, zda si toho všiml někdo kromě něho.

Esther se vrátila s talířem připraveným pro něj a se slánkou v druhé ruce. „Přinesla jsem ti tohle,“ oznámila svým chvějícím se hlasem. „A vlastní slánku.“

Gold se nahrbil.

„Nerozmazluj ho,“ zavtipkovala Muriel drsným hlasem a  popel z cigarety v ústech jí upadl na prsa.

Ženy v Goldově rodině byly přesvědčeny, že si jídlo rád přemrštěně solí.

„Nesol to, dokud to neochutnáš,“ křikla Ida přes celou místnost. „Už jsem to kořenila.“

Gold ji ignoroval a dál solil sušenku, kterou držel. Ostatní mu tahali zbývající kousky z talíře. Esther a Rose mu přinesly další. Sid pobaveně přihlížel. Krucinál, tolik tváří, pomyslel si Gold. Tolik lidí. A všichni cizí. V poslední době i Belle. A obzvláště jeho nevlastní matka.

Nemohl nikdy zapomenout na své první setkání s nevlastní matkou. Sid letěl na Floridu na svatbu a vrátil se s ní a s otcem na recepci ve svém domě v Great Neck. Po představování nastalo rozpačité ticho a nikdo jako by nevěděl, co má říct. Gold vystoupil kupředu s hr­ dinným pokusem všechny uklidnit.

„A  jak byste chtěla,“ zeptal se svým nejdvornějším způsobem, „abychom vám říkali?“

„Byla bych ráda, kdybyste se ke mně chovali jako moje vlastní děti,“ odpověděla Gussie Goldová stejně zdvořile. „Ráda bych vás považovala za své skutečně vlastní děti. Říkejte mi, prosím, matko.“

„Výborně, matko,“ souhlasil Gold. „Vítej do rodiny.“

„Nejsem tvoje matka,“ odsekla.

Gold byl jediný, kdo se zasmál. Snad bylo ostatním okamžitě jasné, co jemu ušlo. Byla šílená.

Goldovu macechu vychovávali v  tom, aby se nikdy nenechala spatřit, jak jí na veřejnosti, a tak vstoupila do jídelny jako vždy se svými pletacími jehlicemi a proutěným košíkem. Čtrnáct dospělých se tlačilo loket vedle lokte u stolu pro deset. Gold věděl, že jeho noha není jediná, která naráží do trnožů vespod. Byl jsem na víc těchhle večeří, než si dokážu vzpomenout, naříkal Gold v duchu. Idina dcera šla na večer někam ven, syn byl pryč na vysoké škole.

„Vidím na stole,“ oznámil Sid s takovou všeobecnou roztomilostí, že se všechny Goldovy svaly reflexivně napjaly v očekávání nějakého skrytého nebezpečí poblíž, „Bellin bramborový kugel, Estheřin nud­ lový nákyp, Murielin bramborový salát a Rosin...“ Hlas mu uvázl.

„Udělala jsem macesové knedlíčky,“ řekla Rose a zčervenala.

„Rosiny macesové knedlíčky.“

„A mou vlnu,“ řekla Goldova macecha.

„A tvou vlnu.“

„Líbí se ti má vlna?“ Zdálo se, že jí koketně záleží na Sidově po­ chvale.

„Je to nejvkusnější vlna na celém světě, to se vsadím.“

„Jemu se nelíbí,“ řekla s pohledem na Golda.

„Líbí,“ omluvil se chabě Gold.

„Mně nikdy neřekne, že se mu líbí.“

„Líbí se mi tvá vlna.“

„S tebou jsem nemluvila,“ řekla.

Victor se zasmál hlasitěji než ostatní. Victor byl přesvědčen, že Gold a Irv se na něj dívají svrchu. Byla to pravda, ale jinak Gold proti němu nic neměl. Victor, brunátný a mohutný jako býk, byl milý k Muriel, měl rád Belle a dalo se na něho vždy spolehnout, že pošle jeden ze svých řeznických náklaďáků a nějaké dělníky, když se muselo převážet něco těžkého. Jeho držení těla vsedě i vestoje bylo tak dokonalé, jako by se držel vzpřímeně jen s největší fyzickou námahou. Gold si byl jistý, že bude první z nich, koho sklátí infarkt.

„Já udělala medový koláč,“ našpulila se Harriet. „Určitě jsem ho zkazila. Chtěla jsem udělat želé, ale vím, že už ho musíte mít dost.“

„A Harrietin medový koláč.“

„Moc škrobu,“ řekl Max, který byl kromě cukrovky náchylný k jistým poruchám krevního oběhu. S ustaranou tváří Max odmítal všechno kromě kuřecích křídel, plátku pečeně, od kterého oddělil tuk, a fazolových lusků.

Esther obsluhoval její nápadník Milt, který se jí dvořil s  téměř mlčenlivou trpělivostí. Ztuhle čekala a nedívala se na něj. Milt, starší bratr obchodního partnera jejího zesnulého manžela, byl opatrný uctivý muž, který v  přítomnosti rodiny mnoho nemluvil. Miltovi bylo přes pětašedesát, víc než Sidovi, a  nikdy nebyl ženatý. Téměř čilým pohybem mrskl Esther druhou lžíci jejího nudlového náky­ pu na talíř a pak jednu lžíci na svůj vlastní. Esther mu poděkovala s nervózním úsměvem.

Na stole byly talíře macesových knedlíčků a klobásek a také hluboká a široká mísa brambor, rozmačkaných s kuřecím tukem a smaženou cibulí, které by Gold dokázal sníst všechny sám.

Ida se zeptala Golda. „Co je nového?“

„Nic.“

„Píše knihu,“ řekla Belle.

„Opravdu?“ řekla Rose.

„Další knihu?“ ohrnul otec nos.

„To je pěkné,“ řekla Esther.

„Ano,“ řekla Belle.

„O čem to je?“ zeptala se Muriel Golda.

„Je to o židovské zkušenosti,“ řekla Belle.

„To je pěkné,“ řekla Ida.

„O čem?“ dožadoval se otec.

„O židovské zkušenosti,“ odpověděl Sid a pak zavolal přes stůl na Golda. „Čí?“

„Čí co?“ řekl Gold ostražitě.

„Čí židovské zkušenosti?“

„Ještě jsem se nerozhodl.“

„Taky píše nějaké články,“ řekla Belle.

„Většina z  toho bude velice obecná,“ dodal Gold s  očividnou nechutí.

„Co to znamená?“ Goldův otec se chtěl všechno dozvědět hned.

„Je to kniha o tom, co to je být Žid,“ řekla Belle.

Goldův otec si odfrkl. „Co on ví o tom, co to je být Žid?“ zahřměl. „Dokonce se ani nenarodil v Evropě.“

„Je to o tom, co to je být Žid v Americe,“ řekla Belle.

Goldův otec upadl do rozpaků pouze na vteřinku. „O tom toho taky moc neví. Jsem Žid v Americe déle než on.“

„Platí mu peníze,“ trvala Belle na svém. Gold si přál, aby toho nechala.

„Kolik dostaneš?“ chtěl vědět Goldův otec.

„Spoustu peněz,“ řekla Belle.

„Kolik? Co je spousta peněz pro něj, možná není spousta peněz pro jiné. Nemám pravdu, Side?“

„Moje řeč, táto.“

„Kolik dostaneš?“

„Dvacet tisíc dolarů,“ řekla Belle.

Gold poznal, že ta částka udělala ohromující dojem, zvláště na otce, který vypadal nelíčeně zklamaně. Gold sám by se uvádění přesné sumy vyhnul. Maxovi a Rose a Esther a možná i Victorovi a Irvovi to muselo připadat jako bohatství. Viděli jen zlatý déšť a zapomínali na práci.

„To je opravdu pěkné,“ řekla Rose.

„Není to tak moc,“ zabručel otec nešťastně. „Vydělal jsem kdysi víc.“

A taky o víc přišel, pomyslel si Gold.

„Někteří lidé píšou scénáře k filmům a vydělávají si daleko víc,“ poznamenala neradostně Harriet a Sid se tiše uchechtl.

Gold otvíral ústa k  odvetě, když Belle řekla: „No, to je jen pro začátek. A pět tisíc z toho je na režii. Ani se to nepočítá ze záruky.“

„To je pěkné,“ přispěchala horlivě Goldovi na pomoc Esther. „Určitě je to moc pěkné.“

„Co to znamená?“ zeptal se Sid vážně.

„Je těžké to vysvětlovat,“ řekla Belle.

„Ne, není.“

„Tos mně řekl.“

„Nechtělas poslouchat, když jsem se to pokoušel vysvětlit.“

„Nehádejte se,“ vmísila se rychle a zlomyslně Harriet.

„Znamená to,“ řekl Gold, oslovuje hlavně Sida a  Irva, „že těch pět tisíc se počítá z  nakladatelských výloh, a  ne z  mého honoráře, i když je neutratím. Můžu si o to víc vydělat na tantiémách za počet prodaných knih.“

„Neříkala jsem to?“ řekla Belle.

„To vypadá jako velice dobré opatření,“ poznamenal nesmírně nesměle Estheřin postarší ctitel Milt a Gold si vzpomněl, že Milt je účetní a také to pochopí.

„Bruci,“ začal Irv a opřel si bradu o palec a ukazovák. Od té doby, co jeho zubařská klientela přestala vzrůstat, začal se na jeho pravé tváři objevovat tik, takže to často vypadalo, jako když se nevysvětlitelně usmívá. „Nebudeš psát o nikom z nás, že?“

„Ne, samozřejmě že ne,“ odpověděl Gold. „Proč bych něco tako­ vého dělal?“

Kolem stolu přeběhla vlna úlevy. Pak se všechny tváře protáhly.

„Proč ne?“ chtěl vědět otec. „Nejsme ti dost dobří?“

Goldovi stále ještě selhával hlas, když se přel se starým pánem. „Tohle je jiný druh knihy.“

„Jiný?“ zahřměl otec, vztyčil se asi o pět centimetrů a napřáhl ke Goldovi prsteník, který se zahýbal jako ptačí pařát. „Tak mám pro tebe novinku, ty chytráku. Beze mě to žádná sláva nebude. Říkal jsem ti to dřív a říkám ti to teď. Říkal jsem ti to od samého začátku. Ty pro to nejsi ten pravý člověk.“ Ve vteřině se proměnil z rozhněvaného cholerika v  sebevědomého důstojného muže a  posadil se s  hlavou nahnutou na stranu. „Správně, Side?“ zeptal se, otočil se a vzhlédl.

„Moje řeč, táto.“

Julius Gold sklopil řasy s výrazem narcistické spokojenosti.

Ti dva parchanti, říkal si v duchu Gold a natáhl se s přeneseným nepřátelstvím pro mísu se šťouchanými brambory a s cibulí, aby si naložil další velkou dávku. A nikdy se ani neměli rádi.

„Ozval se ti ještě Bílý dům?“ zeptala se rozzářeně sestra Rose.

„Ne,“ řekla Belle, než mohl Gold odpovědět, a Harriet se zatvářila potěšeně.

„Ale ozvali se mu dvakrát,“ řekla Esther. „Dvakrát mu telefonovali.“

„Nebyl to doopravdy Bílý dům,“ opravil ji Gold. „Byl to přítel, s  kterým jsem chodil na postgraduální studium a  který pracuje v Bílém domě.“

„To je to samé,“ řekla Ida. „Je v Bílém domě, že?“

„Nevím, kde byl, když mi telefonoval.“ Goldův tón byl lehounce sarkastický.

„V  Bílém domě,“ řekla Belle, aniž změnila výraz. „Ralph New­ some.“

„Díky,“ řekl Gold. „Už jsem měl strach, že bych zapomněl, jak se jmenuje.“

„Nikdy jsem o něm neslyšela,“ řekla Harriet.

„No, je v prezidentském štábu,“ řekla Muriel a otočila se ke Gol­ dovi. „Že?“

Gold ponořil tvář do talíře a mlčel.

„Šla jsem jednou kolem Bílého domu, když jsem byla ještě milá a moc krásná holčička z Richmondu,“ vzpomněla si Goldova nevlastní matka. „Vypadal špinavý.“

„Ale říkal, že se mu líbila tvoje kniha, ne?“ připomněla Esther.

„Ne moje kniha,“ vysvětloval Gold rozpačitě.

„Jeho recenze prezidentovy knihy,“ řekla Belle.

„Vsadím se, že prezidentovi se líbila taky,“ řekla Rose.

„Líbila,“ řekla Belle. „Nabídli mu místo.“

„Prezident?“ zeptala se Ida.

„Nenabídli,“ řekl Gold podrážděně. „Ne prezident. Jenom se mě ptali, jestli mě někdy napadlo, že bych mohl pracovat ve Washing­ tonu. To je všechno.“

„To podle mě vypadá na místo,“ řekl Irv.

„Vidíte?“ řekla Belle.

„Co jsi řekl?“ zeptal se Max dychtivě.

„Řekl, že o tom bude přemýšlet,“ řekla Belle.

„Povídal jsem ti, abys jim to neříkala.“

„To je mi jedno,“ odpověděla Belle. „Je to tvoje rodina. Povídal jsi, že to asi vezmeš, když to místo bude dobré.“

„Ty jsi říkala, že tam nepojedeš,“ řekl Gold.

„Nepojedu,“ řekla Belle.

„Dvacet tisíc?“ vykřikl najednou Goldův otec s obrovským zachech­ táním. „Mně by dali milion!“

Popel, zoufal si divoce Gold, a  žvýkal své sousto šťouchaných brambor a  chleba daleko energičtěji, než si uvědomoval. Jídlo! V mých ústech se jídlo mění v popel! Takhle to bylo s otcem skoro celý život.

Od samého začátku, dumal teď Gold. Když jsem řekl, že se možná dám na obchod, řekl mi, abych zůstal ve škole. Když jsem se rozhodl zůstat ve škole, řekl mi, abych se dal na obchod. „Troubo. Proč mařit čas? Není to v tom, co znáš, ale v tom, koho znáš.“ Pěkný otec! Když jsem řekl mokrý, řekl suchý. Když jsem řekl suchý, řekl mokrý. Když jsem řekl černý, řekl bílý. Když jsem řekl bílý, řekl... negři ruinují celou čtvrť, všichni do jednoho, a  hotovo. Fartig. To obchodoval s  realitami. V  dávných dobách kategorický výkřik fartig okamžitě vyvolával poslušné mlčení, které se nikdo v rodině včetně Goldovy matky neodvažoval porušit.

Nebylo žádným tajemstvím, že otec považuje Golda za šmoka. Bylo by nespravedlivé říct, že se v  něm otec zklamal, protože pokládal Golda za šmoka vždycky.

„Od samého začátku,“ předváděl se otec opět s převrácenou rodin­ nou pýchou, jako by Gold byl někde jinde, „jsem věděl, že to nikdy moc daleko nedotáhne. A neměl jsem pravdu? Štěstí, že se jeho matka nikdy nedožila dne, kdy se narodil.“

„Tati,“ opravil ho Sid taktně, „Bruce byl už na střední škole, když maminka zemřela.“

„A lepší žena nikdy nežila,“ odpověděl Goldův otec, krátce pokýval v okouzlené vzpomínce a pak se na Golda mstivě zamračil, jako by její smrt v devětačtyřiceti letech zavinil on. „A nezemřela,“ dodal slabě.

Jednou, když byl Gold na návštěvě na Floridě, ho otec táhl přes ulici, aby pozdravil nějaké přátele, a  představil ho slovy: „Tohle je bratr mého syna. Ten, co to nikdy moc daleko nedotáhl.“

Otcovo trvalé hodnocení Golda – stejně jako skoro všech ostatních lidí na světě, včetně Sida – bylo, že mu chybí smysl pro obchod. Na­ vzdory otcově nepřetržité řadě úpadků ve větším počtu zaměstnání a obchodních podniků, než si Gold pamatoval, se považoval za vzor skvělé úspěšnosti a  výjimečného ostrovtipu a  nikdy se nepřestával vydávat za pronikavého pozorovatele záležitostí jiných lidí, včetně zále­ žitostí Sida a společnosti General Motors. Jeden z jeho pronikavějších podnikatelských úsudků v tomto roce zněl, že společnost American Telephone & Telegraph „nemá žádný talent nahoře“.

„Velký jsou, to ano,“ říkal Julius Gold, „ale nevědí, co mají dělat. Kdyby mně patřily všechny ty telefony, jo panečku – žádný obchod by se beze mě neobešel.“

Jeho tohoroční návštěva v New Yorku, údajně aby si dal spravit zuby, započala v  květnu. Ačkoli byl oddaný bezvěrec, nyní se zdál podivně odhodlán zůstat na všechny židovské svátky a  objevoval neustále nové, o kterých ostatní nikdy neslyšeli.

„Musí snad číst ten zatracený talmud,“ bručel Gold k Belle, když otec objevil Šemini aceret. Belle předstírala, že neslyší. „Anebo si je vymýšlí.“

V Harriet nacházel Gold spřízněnou antipatii, která ještě převyšo­ vala jeho. „Co se děje?“ mumlala zlomyslně ten týden, co její tchán přijel. „To nemají v Miami zubaře?“

Gold věděl, že je to křehké a dočasné spojenectví, neboť Harriet už nějakou dobu plánovitě udržovala odstup od rodiny, jako by se šetrně připravovala na nějakou jasnou a dalekosáhlou eventualitu. Harriet měla ovdovělou matku a starší neprovdanou sestru, které podporovala.

Goldův otec měřil sto padesát pět centimetrů a přepadaly ho ne­ očekávané záchvaty moudrosti. „Vydělávejte peníze!“ vykřikl třeba najednou bez souvislosti a Goldova macecha zbožně dodávala: „Měli byste všichni poslouchat otce.“

„Vydělávejte peníze!“ vykřikl náhle nyní, jakoby vytržen z transu ohnivým zjevením. „To je jediná dobrá věc, kterou jsem se naučil od křesťanů,“ pokračoval se stejným prchavým zanícením. „Rostbíf je lepší než vařené hovězí, to je další dobrá věc. A biftek je lepší než hovězí kýta. Krabi jsou špinaví. Nemají šupiny a plazí se. Neumějí ani plavat. A hotovo. Fartig.“

„Měli byste víc poslouchat otce.“ Vyčítavý pohled nevlastní matky spočinul naposled, nejdéle a s největší váhou právě na Goldovi.

„A co chce, abych dělal?“

„Cokoli dělá,“ odpověděl otec, „je špatně. Jedna věc,“ řekl, „jed­ na věc, kterou jsem vždy učil své děti,“ pokračoval, jako by mluvil k někomu jinému, „není hodnota dolaru, ale hodnota tisíce dolarů, deseti tisíc dolarů. A všichni – až na jednoho“ – s fantastickou nevší­ mavostí k faktům a k viditelným rozpakům ostatních se odmlčel, aby se podíval s vražedným znechucením na Golda – „se z toho poučili a nyní mají všechno, zvlášť tady Sid a malá Joannie.“ Jeho oči se orosily při vzpomínce na nejmladší dceru, která ulétla z hnízda tak časně. „Vždycky dovedu poradit. A výsledek je, že až budu starý,“ – Gold už nevěřil svým uším, když takhle slyšel vykřikovat toho absurdního dvaaosmdesátiletého chvastouna – „že až budu starý, nikdo, až na vás, děti, mě nebude muset podporovat.“

Gold, jehož hněv vzrůstal, bez výčitek svědomí vrátil ránu.

„No, nerad se chlubím,“ odpověděl hrubě, „ale když jsem byl před sedmi lety zaměstnán v Institutu –“

„Už tam nejsi!“ přerušil ho otec.

Gold se vzdal, otřásl se a  předstíral, že hledá svůj talíř, zatímco Rose, Muriel a všichni švagři tleskali radostí a Esther a Ida se prohý­ baly smíchem. Gold měl strašlivé tušení, že někdo možná vyskočí na židli a začne vyhazovat klobouk do vzduchu. Otec se opět pomalu posadil s tím svým samolibým úsměvem a zavřel oči. Gold se přinutil k úsměvu. Nechtěl, aby kdokoli poznal, jak opravdu poníženě se cítí. A pak promluvil Sid.

„Hle, malé děcko,“ zazpíval Sid jako rabín bez varování, jako by nahlas přemítal nad plátkem Estheřiných klobásek, který třímal na vidličce na půl cestě mezi talířem a  ústy, a  Gold poklesl ještě více na duchu, „v zákoně přírody mu přáno, s chrastítkem potěšeno a se stéblem polechtáno.“

Gold mžikem pochopil, že je naprosto zničený. Byl to šach, mat, hra a zápas od prvního tahu. Byl chycen, ať spolkne vnadidlo nebo ne, a mohl jen nešťastně žasnout, jak se kolem něho rozvíjí zbytek plánu, stejně symetricky a harmonicky jako kruhy na vodě.

Ostatní užasli nad Sidovou výřečností a panteistickou moudrostí.

„To mi připadá dobré,“ zamumlal Victor.

„Mně taky,“ řekl Max.

„Je to pěkné,“ řekla Esther. „Že?“

„Ano,“ souhlasila Rose. „Nádherné.“

„Vidíte, jak je můj prvorozený syn chytrý?“ řekl Goldův otec.

„Měl bys víc poslouchat svého staršího bratra,“ řekla Goldova nevlastní matka a namířila špičkou své pletací jehlice na Goldovy oči.

„Je to opravdu nádherné,“ připojila se zbožně Ida, svárlivá uči­ telka, která byla považována za inteligentní; Gold, vysokoškolský profesor, byl něco nového. Ida se podívala Goldovi přímo do tváře. „Že, Bruci?“

Nebylo úniku.

„Ano,“ řekla Belle.

Gold byl polapen na dva, tři, čtyři, možná na pět na šest způsobů. Pokud se zmíní o Alexanderu Popeovi, bude předvádět své vědomosti. Pokud ne, zmíní se o něm Sid a odhalí ho jako nevzdělance. Pokud opraví jeho chyby v  předložkách, bude vypadat pedantsky, hádavě a žárlivě. Pokud vůbec neodpoví, urazí Idu, která spolu s ostatními nějakou odpověď očekávala. Není to spravedlivé, stěžoval si v duchu, takhle se chovat ke staršímu absolventovi Columbijské univerzity s  vyznamenáním, který je doktorem filozofie a  který byl nedávno poctěn chválou z Bílého domu a příslibem vysokého postavení. Ach, Side, ty zasranej čuráku, lamentoval doktor filozofie a  potenciální vládní činitel. Zase jsi mě dostal.

„Pope,“ rozhodl se nakonec neochotně zamumlat a upíral dál tvář ke své porci Idiných macesových knedlíčků.

„Co?“ vyštěkl otec.

„Řekl ,Pope‘,“ informoval ho Sid příjemně.

„Co to znamená?“

„Je to od Alexandera Popea,“ prohlásil Gold hlasitě. „Ne od Sida.“

„Vidíte, jak je náš malý bráška chytrý?“ řekl Sid a dál spokojeně žvýkal.

„Neřekl, že je to od něj,“ poukázala mile Harriet na obranu svého manžela. „Že?“

„Není to stejně nádherné?“ domlouvala Goldovi pedagogicky Ida.

„Ano,“ řekla Belle.

„Je to o něco méně nádherné, protože je to od Alexandera Popea, a ne od Sida?“ zeptal se Irv.

Belle pevně zavrtěla hlavou, a stejně tak Victor, Milt a Max.

Goldovi připadali všichni odpudiví. „Naznačil to,“ vykřikl zachmu­ řeně. „A předložky byly navíc.“

„Brucíčku, Brucíčku, Brucíčku,“ prosil velkomyslně Sid jako vtě­ lená tolerance a rozum. „To se na mě budeš zlobit kvůli pár před­ ložkám?“ Následovalo mumlání a vrtění hlav. „Dáme je do pořádku, jestli chceš být tak puntičkářský.“

„Side, zase mi sereš na hlavu!“ zařval Gold. „Že jo?“

Dalších pár okamžiků bylo vzrušujících. Ženy odvrátily zrak a Vic­ tor, který nesnášel neslušná slova před ženami, ještě víc zrudl, jako by se musel ovládat, a hrozivě se napřímil. Pak Goldův otec vyskočil na nohy s nevěřícným výkřikem: „On řekl sereš?“ Jeho hlas stoupl do takové pronikavosti, že zněl jako rozzuřené kuře. „On řekl sereš? Já ho zabiju! Zpřerážím mu kosti! Někdo mě k němu doveďte.“

„Nechte všichni Bruce na pokoji,“ nařídila přísně Ida a obnovila pořádek. „Tohle je můj dům a já žádné rvačky nedovolím.“

„Správně,“ prosila snaživě Rose, velká, laskavá žena s pihovatým sedlem na nose. „Bruce je asi ještě moc unavený.“

„Z té cesty do Washingtonu,“ řekla Esther.

„Wilmingtonu,“ řekla Belle.

Sid si s triumfálním výrazem olízl rty a natáhl se pro druhý kus Harrietina medového koláče. V taxíku na cestě domů Golda bolela hlava i srdce. Vzpomínal na večeře před lety, při kterých otec vládl jako absolutní tyran, kterým opravdu byl, a ukazoval smrtícím žezlem svého prstu na všechno, co chtěl podat, a všichni ostatní mu rychle předávali vše, co leželo v oné oblasti. „To ne! Tamto!“ burácel. Nesnížil se k tomu, aby žádanou věc přesně určil, a  úkol se navíc komplikoval tím, že mírně šilhal. Goldův otec házel prázdné či plné šálky, talířky, talíře a mísy ze stolu na podlahu, když zahlédl úštipek anebo jako vlas tenkou prasklinu v kterémkoli kousku porcelánu. „Z rozbitého porcelánu nejím,“ pro­ hlašoval jak uražený monarcha. Gold si pamatoval, jak matka a sestry předem prohlížely všechno nádobí, aby odstranily vadné kusy, které otci nikdy nesměly přijít na oči.

„Divné je,“ vzpomínal Gold tiše a rozmrzele, „že se dřív nenáviděli. Sid jednou utekl z domova, protože ho už nemohl vystát. Byl ještě na střední škole a nevrátil se celé léto.“

„Nemůžu uvěřit, že ho Sid nenáviděl.“

„Budu se muset zeptat Rose. Teď ho Sid rozmazluje, jako by byli vždycky kamarádi. Hodně mě přerušuješ, co?“ obviňoval Gold, sto­ čený v rohu taxi s rukou podpírající tvář.

„Vůbec tě nepřerušuju.“ V Bellině chování byla zatvrzelost, nikdy vzdorovitost, ale pevné, domácké odhodlání neustupovat, bez ohledu na cenu. „Řekl jsi mi, že nemáš rád, když tě přerušuju, a tak tě nikdy nepřerušuju.“

„Tak mi odporuješ.“

„Jak ti můžu odporovat,“ podivila se Belle vyrovnaně, „když všech­ no říkám první já?“

„Odpovídáš za mě na otázky.“

„Copak záleží na tom, kdo odpovídá?“

„Někdy tvé odpovědi odporují mým.“

„Cožpak ti nemůžu odporovat?“ zeptala se Belle.

„Ne.“

„Nikdy?“

„Ne,“ prohlásil přísně Gold, aby vyloučil možnost nedorozumění.

Belle odpověděla pokrčením ramen.

„A už s nima nebudu chodit na večeře, možná už nikdy.“

„Tři neděle,“ řekla Belle. „Přijdou k nám domů. Pozvala jsem je. Říkal jsi, že budeš doma.“

„Zruš to,“ nařídil.

„Nemusíš chodit,“ odpověděla. „Jsou to Rosiny narozeniny. A já pro ni dělám večírek jako překvapení.“

„V šedesáti letech?“ V jeho údivu se ozval výsměch.

Pokud Belle odpověděla, tak to neslyšel. Vznikla mezi nimi propast, kterou už se ani jeden z nich nepokoušel popírat. Byl vděčný, že ho o tom nenutí mluvit. Belle byla obtloustlá žena, skoro stejně stará jako on, a zdála se být ještě menší a kulatější, jak teď seděla a objímala na klíně papírový pytel s prázdnou mísou z varného skla na brambo­ rový kugel, hlavu nevzrušeně vztyčenou, jako by říkala: „Také vím, že stárnu a že jsem nikdy nebyla kráska a že už tě nedokážu udělat šťastným. Také se mi to nelíbí. Dělej si, co chceš.“

Gold zíral přes řeku na světla domů v  New Jersey a  byl rád, že tam nikdy nemusel bydlet. Brzy, přemítal pokojně, se možná zbaví Belle, protože se od Ralpha dozvěděl ještě něco, co mohlo vylepšit jeho vlastní situaci: že není povinné, aby manžel čekal, dokud jeho nejmladší dítě nevstoupí na vysokou školu, než opustí svou manželku.

Povzbuzen nadějnou vyhlídkou na brzký rozchod s Belle dovolil své představivosti, aby se rozlétla v radostném očekávání k tajnému projektu, o  kterém se zatím nehodlal zmiňovat Pomoroyovi ani Liebermanovi. Další kniha. Teď, když konečně opustil svůj román, bude moci začít o to rychleji.

Kissinger.

Jak miloval a nenáviděl to syčivé jméno.

Nehledě na svou žárlivost, která byla značná, Gold nenáviděl Hen ryho Kissingera od okamžiku, kdy se objevil jako veřejný činitel, a nenáviděl ho dosud. Tento mentální a emocionální úsudek nebyl sám o sobě natolik originální, aby zaručoval Nobelovu cenu za mír či Pulitzerovu cenu za objevnou publicistiku. Gold však pro knihu o  Kissingerovi našel takový úhel pohledu, s  jehož pomocí hodlal možná dosáhnout obojího. Gold měl kartotéku plnou všech Kissin­ gerových článků a  projevů a  novinových a časopiseckých výstřižků všeho, co se o něm řeklo. Také sbíral výstřižky článků a projevů Davida Eisenhowera, syna bývalého prezidenta.

Někdy ho napadlo smíchat obě sbírky dohromady. Někdy mu dělalo potíže udržet je od sebe. Pro Golda bylo zdrojem déletrvající rozmrzelosti, že téměř nikdo, koho zná, nečte žádné publikace, v  kterých se mohly objevit jeho práce. Stačilo však, aby se o  Goldovi jedinkrát zmínili v Playboyi anebo v dámském časopise Ladies’ Home Journal, a celý svět se o tom naráz dozvěděl. Dokonce i Lieberman. Dokonce i Pomoroy. Dokonce i jeho otec a nevlastní matka, kteří četli v New Yorku pouze Times a Daily News a na Floridě vůbec nic. Daleko raději se dívali v televizi na zprávy a staré filmy a měli bizarní potěšení z toho, že poznávají mrtvé herce a herečky a připomínají si okolnosti jejich skonu.

„Hej, velikáne,“ zahulákal otec do telefonu a Gold okamžitě zvadl. „Vidím, že se tvoje jméno zase dostalo do Playboye. Ten chlápek si o tobě nemyslí nic moc, co?“

„Proč?“ Golda to rozjitřilo. „Velice mě pochválil.“

„Jasně, to napsal,“ řekl otec. „Ale já dokážu číst mezi řádky.“

Goldův otec, povzbuzován a doprovázen Gussií, se po večeři pře­ stěhoval k televizoru v kterékoli domácnosti, kam se ten večer nechal dovézt, a  jal se sledovat staré filmy s  energickou bdělostí kustoda mrtvých duší. Na filmech samotných vůbec nezáleželo. Odpovědnost za počítání skóre ležela pouze na něm.

„Tenhle to má fakt za sebou,“ vykřikoval nadšeně jako samotná pochmurná zubatá, jako by získal další trofej do své sbírky. „Před sto lety. Umřel sešlostí věkem. Vzpomínáš na toho obhájce? Geštorbn. Infarkt. Na místě mrtvý. Podívejte na toho velkého chlapa, co do všech strká. Víte, co je s ním dneska?“

„Je mrtvý?“ otázala se jemně Goldova macecha a vzhlédla od své vlny. V takových chvílích vyvolávala v Goldově mysli představu ma­ dame Defarge, jak plete u paty gilotiny.

„To si piš, zlato,“ odpověděl Goldův otec. „In ďrerd. Teď už do lidí nestrká. Leží pod kytičkama a strká je ze země. Sebevražda. Pokoušeli se to ututlat, ale mě neoblafli.“

„Domnívám se,“ řekla Goldova nevlastní matka, „že ta stará vy­ chovatelka zesnula též.“

„Jasně že jo,“ souhlasil Goldův otec. „Rakovina. Sežrala ji. Vidíte toho taxíkáře, toho legračního? Tojt. Jako pařez. Mrtvice. Tak před dvaceti lety. Pár týdnů se držel a potom nazdar kedlubny. Ten grázl policajt? Begrubn. Taky in ďrerd. Myslím požár. Měla s tím co dělat whisky. To byl ale fojgl.“

Byla to jejich nejoblíbenější zábava, dokonce i  v  Goldově bytě. Gold seděl a skřípal zuby tak dlouho, jak to mohl vydržet, a pak se omluvil s tím, že si musí připravit práci. Belle chvályhodně zůstávala se stejnými ohledy, jaké prokazovala své ovdovělé matce.

„To není žádný Žid!“ rozhodl Goldův otec jednou večer v Goldově obývacím pokoji, když se ve zprávách díval na další záběry ministra zahraničí Henryho Kissingera, jak se zase jednou usmívá do kamer novinářů, když právě vystoupil zase z jednoho letadla. Otec se otočil ke Goldovi, jako by vyzýval protivníka. „Kdepak, panečku. Říkal, že je kovboj, ne? Osamělý kovboj, co přijíždí do města, aby dostal darebáky, ne? Úplně sám. No tak žádný kovboj nikdy nebyl Žid.“

„To tedy nikdy,“ řekla Goldova nevlastní matka.

„Ukaž mi jednoho,“ dorážel Goldův otec. „Možná pastevci. Ale ne kovbojové.“

A Gold přemýšlel, zda Stvořitel, když předával své zákony Mojžíšovi na té mraky zahalené hoře, nestanovil ve své moudrosti a  ve svém milosrdenství alespoň na jedno ze sv



Joseph Heller

JOSEPH HELLER


1. 5. 1923 - 12. 12. 1999

Joseph Heller, americký spisovatel a dramatik, se narodil v židovské přistěhovalecké rodině 1. května 1923 v Brooklynu (New York).

Heller - Joseph Heller – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist