E-kniha: Globální katastrofy a trendy – Václav Smil

Globální katastrofy

a trendy

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Vacl av S m i l

Globální katastrofy a trendy – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Vaclav Smil

Globální

katastrofy

a trendy

Příštích padesát let

Obsah

Předmluva: Co očekávat | 7 1 – Jak (ne)hledět vpřed | 15 2 – Fatální diskontinuity | 25

Přírodní katastrofy | 31

Setkání s mimozemskými tělesy | 35

Vulkanické megaerupce a kolapsy | 51

Pandemie chřipky | 66

Násilné konflikty | 80

Transformující války | 81

Teroristické útoky | 92

Představitelná překvapení | 104 3 – Vývojové trendy | 110

Energetické transformace | 116

Dominující paliva, dlouhodobé hnací síly | 118

Solární (nukleární?) civilizace | 126

Nový světový řád | 139

Místo pro Evropu | 142

Úpadek Japonska | 156

Volba islá mu | 166

Ruská cesta | 181

Vzestup Číny | 193

Ústup Spojených států | 211

Místo nahoře | 229

Dominance a úpadek | 231

Globalizace a nerovnost | 24 4 | Globální katastrofy a trendy 4 – Environmentální změny | 256

Globální oteplování a jeho důsledky | 258

Stoupající teploty | 261

Vzestup hladin oceánů, jejich dynamika a složení | 270

Ekosystémy a ekonomika | 278

Další globální změny | 290

Měnící se cykly vody a dusíku | 292

Úbytek biodiverzity a invazivní druhy | 301

Rezistence vůči antibiotikům | 308

Integrita biosféry | 313 5 – Zacházení s rizikem a neurčitostí | 322

Relativní obavy | 329

Kvantifikace pravděpodobnosti | 331

Racionální postoje | 339

Role minimalizátorů rizik | 348

Příštích 50 let | 357 Příloha A: Jednotky a značky, prefixy | 372 Příloha B: Zkratky | 373 Literatura | 374 Jmenný rejstřík | 415 Předmětový rejstřík | 417

6 | Globální katastrofy a trendy Předmluva | 7

Předmluva:  Co očekávat

V této knize se odráží jak celoživotní snažení, tak mnohé sta

ré (a  později znovuobjevené) znalosti i  spousta nové práce.

Jako vědec jsem se vždy zajímal o globální změny prostředí,

o přírodní katastrofy a antropogenní rizika (zejména v oblasti

selhání moderních technologií) a o kvantifikaci jejich pravdě

podobnosti. Studium vývojových národních trendů mi usnad

nily mé osobní zkušenosti a  nadšení pro jazyky. Jakožto Ev

ropan, který emigroval nejprve do Spojených států a posléze

do Kanady a který často navštěvuje Asii, mám za sebou celá

desetiletí bezprostředních zkušeností s  většinou společností,

jejichž osudy budou utvářet globální budoucnost 21. století.

Ačkoliv v mých převládajících badatelských zájmech do

šlo v průběhu uplynulých 40 let k posunu, vždy jsem sledo

val problematiku Evropy, Ruska a Středního východu. Po dvě

desetiletí jsem studoval využívání energie v  Číně a  tamní

životní prostředí a často jsem tuto zemi navštěvoval. Tyto ná

vštěvy byly obvykle kombinovány s pobytem v Japonsku. Bě

hem studia Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Pra

ze na počátku šedesátých let se u mne vyvinula nechuť vůči

striktnímu „škatulkování“ poznání. Od té doby jsem se vždy

snažil chápat komplexní environmentální a  technologické

systémy v  jejich interakci se společenskými a  ekonomický

mi vlivy; odsud pramení i  můj neutuchající zájem o  histo

rii, demografii a ekonomiku. K těmto kategoriím lze přiřadit

mnohé z mých publikací. Můj zájem o vyhodnocování rizik

a modely technické inovace se rozvinul záhy po mém odcho

du z Evropy do Spojených států v roce 1969; mými intelek

tuálními průvodci byli Robert Ayres a Chauncey Starr. | Globální katastrofy a trendy

Z  těchto kořenů vychází můj záměr předložit v  upotřebitelné podobě rozmanitou a  interdisciplinární perspektivu 50 let na stránkách knihy čítající ani ne 100 tisíc slov. Shrnutí hlavních cílů této knihy vyžaduje víc než jen jednu větu. Především nejde o knihu předpovědí; nikde netvrdím, že k určitému datu dojde k určité události, případně k vzestupu či poklesu nějakého trendu. Nepředkládám ani soubor scénářů, nepřicházím s nápaditými bajkami popisujícími alternativní světy řekněme v roce 2050. Tato kniha je zkrátka mnohostranným pokusem o  identifikaci hlavních faktorů, které budou utvářet globální budoucnost, a o posouzení jejich pravděpodobnosti a potenciálních dopadů.

Tato práce vychází z uznání prosté dichotomie, totiž že zásadní změny v lidských záležitostech přicházejí převážně ve dvou podobách: jako nepříliš pravděpodobné události, které by mohly (v okamžiku) „všechno změnit“, a jako trvalé, postupně se rozvíjející trendy, které mají z dlouhodobého hlediska neméně dalekosáhlé dopady. Pozorné, kritické, interdisciplinární zkoumání obou těchto faktorů pro nás může být přínosem. Připomene nám  – nám jako jednotlivcům i  nám jako politickým systémům –, že je třeba věnovat odpovídající pozornost důsledkům nepředvídatelných (nebo obtížně předvídatelných) katastrofických událostí i jasně rozpoznatelným výsledkům znepokojivých dlouhodobých trendů.

Lepší pochopení a  posílené uvědomění by nám měly pomoci zmírnit dopad nepředvídatelných událostí a  snad i  předcházet těm, jejichž načasování známo být nemohlo, ale jež by se daly předpokládat. (Zjevným příkladem je zničení „Dvojčat“ Světového obchodního centra teroristy 11.  září  2001, k  němuž došlo po pumovém útoku na totéž centrum 26. února 1993 a po zveřejnění výcvikových manuálů al-Káidy během procesu s Umarem Abdulem Rahmánem | Globální katastrofy a trendy Předmluva | 9 v  roce  1995.) Měly by rovněž podpořit naši snahu o  zmírnění nebo zvrat zhoubných trendů ve fázi, kdy jsou změny tolerovatelné a oběti přijatelné, než tyto trendy přinesou nevyhnutelný hospodářský kolaps, vleklé sociální nepokoje, zvýšené riziko rozsáhlých násilných konfliktů nebo změny globálního prostředí v míře přesahující cokoliv, k čemu došlo od vzniku našeho živočišného druhu.

V  kapitole 2 začínám identifikací zásadních a  fatálních diskontinuit – náhlých katastrofických událostí, které mohou změnit chod světových dějin. Mezi tyto události patří ojedinělé, ale opakující se přírodní jevy jako střety Země s  mimozemskými tělesy, vulkanické megaerupce a  virové pandemie, jakož i destruktivní konání člověka, například velké válečné konflikty a  teroristické útoky. Hodnotím tyto fenomény ve snaze předložit nejlepší současné poznání a – kde je to možné  – kvantifikovat pravděpodobnost jejich výskytu v průběhu první poloviny 21. století.

Kapitola 3, která je věnována zásadním trendům globálního významu, zkoumá klíčové zdroje a  demografické, ekonomické, politické, strategické i  sociální posuny. První je fundamentální a univerzální trend, který ovlivní globální historii následujících dvou generací  – komplexní přechod od světa poháněného převážně spalováním fosilních paliv k  zatím nejisté směsi nových zdrojů a  konverzí. Jen málo dalších faktorů bude tak důležitých při určování ekonomického a sociálního osudu bohatých i chudých zemí jako právě tempo a případný úspěch nebo selhání této rozvíjející se energetické transformace.

Následně se zaměřuji na další postupné posuny pohledem na hlavní hráče v  aréně dnešního světa  – Evropu, Japonsko, Rusko, Čínu, Spojené státy a muslimský svět. Globální civilizace má relativně malý počet hlavních aktérů (stejně | Globální katastrofy a trendy jako je tomu s rozhodujícími druhy v ekosystémech), jejichž snahy, odpovědnost (nebo její opak), vnitřní změny a  vnější postoje disproporcionálně ovlivňují budoucnost a  osudy všech.

Disproporcionální vliv je ilustrován na třech příkladech: 1. Ačkoliv se demografické trendy Maďarska a Japonska zda

jí být shodně bezútěšné, rychlé stárnutí populace japonské

je problém s globálními důsledky, protože tato země je stá

le třetí největší ekonomikou světa a zásadním technickým

inovátorem. 2. Pokračování chronického a legendárního humbuku v ital

ské ekonomice bude mít na globální investování a byznys

efekt pouze okrajový, samotné základy světové ekonomiky

však mohou být kompletně přetvořeny, jestliže své ekono

mické excesy záhy neukončí Spojené státy. 3. V poslední generaci podněcovali hindští extremisté a srb

ští nacionalisté akty násilí, které si vyžádaly mnoho obětí,

ale globální šíření jejich násilností a projevů nenávisti je

minimální v porovnání se vzestupem urputně militantní,

terorizující verze islámu, jejíž hrozby se šíří na všechny

obydlené kontinenty. Posuzování států a  muslimského světa v  kapitole 3 zvažuje faktory počínaje demografickými trendy a  imigrací a  konče technickou inovací a makroekonomickou výkonností. Pro každý z těchto specifických náčrtů předkládám důkazy z historie (mnohdy protichůdné), pokud jde o sílu a udržitelnost vývojových trendů a  pravděpodobnost určitého budoucího vývoje (tyto trendy na rozdíl od opakujících se přírodních katastrof nejsou podrobeny smysluplné kvantifikaci, protože jsou závislé na příliš mnoha událostech). | Globální katastrofy a trendy Předmluva | 11

Třetí část kapitoly 3 se zabývá dvěma aspekty prvenství. Tím prvním je strategická, kolektivistická povaha stále se přesouvajícího globálního primátu (což je přesnější pojem než dominance), mnohostranné a  těžko hodnotitelné úsilí o  moc, vliv a  výhody. Druhý se týká individuálního bohatství, zneklidňujícího a zjevně globálního trendu rostoucích ekonomických a společenských nerovností, který do značné míry pramení z činorodé (a zdánlivě nezastavitelné) globalizace využívání, produkce a spotřeby zdrojů.

Ačkoliv většinu událostí, které budou utvářet budoucnost, lze zařadit buď k náhlým katastrofám, nebo k vývojovým trendům, environmentální změny vyžadují specifický pohled, protože jde o zcela nenapodobitelný kotel šokujících diskontinuit (zejména vzhledem k tomu, že náhlé environmentální změny jsou měřeny v odlišném časovém měřítku) a postupných trendů a protože tyto dvě kategorie jevů jsou propleteny v četných (a dosud špatně pochopených) zpětných vazbách.

V  kapitole 4 hodnotím nejvýznamnější dostupné důkazy týkající se závažnosti a tempa environmentálních změn, které mají potenciál k  závažnému ovlivnění vývoje planetární civilizace v průběhu nadcházejících dvou generací. Toto hodnocení zahrnuje nejen dosud nedostatečně doceněnou složitost globálního oteplování, ale také stručný vhled do dalších hlubokých environmentálních změn, jako jsou mnohostranný rozvrat globálního koloběhu vody, masivní pozměňování globálního koloběhu dusíku člověkem a trend rostoucí rezistence běžných patogenních bakterií vůči antibiotikům.

Knihu v  kapitole 5 končím předložením racionálního rámce pro zhodnocení potenciálních rizik a posouzení vývojových trendů. Kvantifikace rizik poskytuje užitečný základ pro racionální vnímání a účinnou přípravu na hrozby počínaje opakujícími se přírodními katastrofami po technické | Globální katastrofy a trendy výpadky a  teroristické útoky. Našemu chápání vývojových trendů a  jakékoliv snaze změnit je v  žádoucím směru prospěje, pokud je dokážeme vnímat v příslušném historickém kontextu, nebudeme zaměňovat krátkodobé jevy a  dlouhodobé procesy a zdůrazníme nepředvídatelný charakter komplexního, vzájemně provázaného sociálního, ekonomického, politického, strategického a  environmentálního vývoje. Tato realita vylučuje smysluplné dlouhodobější předpovědi, ale nebrání nám chovat se zodpovědně a minimalizovat rizika.

Souhrnně řečeno neočekávejte žádné velké předpovědi ani návody, žádnou záměrnou podporu euforických ani katastrofických vizí budoucnosti, žádná kázání ani ideologicky předpojaté argumenty. Namísto toho očekávejte eklektické zkoumání, důvěru v dlouhodobé historické perspektivy, připomenutí, že omezené chápání a nevykořenitelné neurčitosti jsou našimi trvalými průvodci v posuzování rizik globálně fatálních diskontinuit i síly a konečných výsledků vývojových trendů.

Komplexní skutečnosti mnohdy produkují protichůdné důkazy a zdánlivě nekompatibilní argumenty. Hodnocení budoucnosti Spojených států je například pesimističtější v kapitole o národních trendech než v závěrečné diskusi knihy. Je to pochopitelné. Jakkoliv je těžké ubránit se poněkud pochmurnému pocitu po systematickém, kumulativním vhledu do série trendů (ekonomického, demografického, sociálního, strategického), jejichž jediným společným jmenovatelem se zdá být jejich nedobré směřování, celkové posouzení vyhlídek země se významně projasňuje, jsou-li neúspěchy a  neštěstí země z poslední doby viděny vedle jejích dosud významných silných stránek a historicky prověřené schopnosti reinvence a restrukturalizace a následně porovnány se slabostmi, hendikepy a nepružností ostatních významných aktérů. Případné | Globální katastrofy a trendy Předmluva | 13 výsledky budou schopni z čtenářů této knihy posoudit pouze ti nejmladší.

Mým záměrem je osvětlovat, nikoliv předepisovat; ptát se a přesvědčovat čtenáře o zásadní otevřenosti nejisté budoucnosti. Rámcem zvoleným k  dosažení tohoto cíle je rozmanité, historicky podložené posouzení náhlých diskontinuit a vývojových trendů, zápasu o globální prvenství a v pozadí se ukrývajících energetických potřeb a znepokojivých environmentálních změn. Nic z toho nekonejší ani neposkytuje chmurnou satisfakci, jsem však přesvědčen, že takovýto realistický, zkoumavý, kombinující přístup založený na sestavování jakési mozaiky je lepší než nějaké velké předepisování a  že je nejlepší podporou pro nastartování naší představivosti, zmobilizování naší kreativity a uplatnění naší nezanedbatelné schopnosti přizpůsobit se novým, nepředvídaným a nepředvídatelným okolnostem.

A nakonec ještě dvě technické poznámky a odstavec díků. Možnost získávat postřehy nefiltrované překladem pro mne byla značným plusem pro pochopení dějin a odhadování osudů jednotlivých společností. Kromě toho, že čtu ve všech hlavních evropských jazycích (mými nejoblíbenějšími jsou ruština a  italština), studoval jsem obecnou čínštinu a  japonštinu a pět let jsem věnoval klasické arabštině a egyptskému dialektu. To je důvod, proč v této knize upřednostňuji konzistentní a  lingvisticky přesné transkripce. Pro větší pohodlí čtenáře jsem učinil výjimky u  pojmů, které se dnes běžně používají v anglicky vydávaných publikacích, jako jsou al-Káida a korán. Jako ve všech mých knihách i zde jsou veškeré statistické údaje uvedeny v metrických jednotkách použitých s odpovídajícími prefixy soustavy SI, které jsou vysvětleny v příloze A.

Mé díky patří především Paulovi Demenymu, který po mně požadoval neortodoxní příspěvky do svého časopisu,

14 | Globální katastrofy a trendy

čímž tuto knihu bezděčně začal; jejím jádrem se totiž sta

ly dva eseje na téma příštích 50 let, které vyšly v Population

and Development Review (Smil 2005a; 2005b). Děkuji rovněž

Clayi Morganovi za to, že mi poskytl prostor k  práci na mé

sedmé knize vydané v nakladatelství MIT Press; Johnu Kat

zenbergerovi, Grangeru Morganovi, Peteru Nolanovi, Simo

nu Uptonovi, Danielu Viningovi a anonymnímu kritikovi pak

děkuji za to, že přečetli celý text nebo části rukopisu a přispě

li svou kritikou a návrhy. V neposlední řadě děkuji Douglasu

Fastovi za vytvoření skvělého souboru ilustrací.

14 | Globální katastrofy a trendy Jak (ne)hledět vpřed | 15

1  —  Jak (ne)hledět vpřed

Inusitatis atque incognitis rebus magis confidamus

vehementiusque exterreamur.

Neobvyklé a neznámé činí nás buď nadměrně sebevědomými,

nebo nadměrně ustrašenými.

Gaius Julius Caesar, Zápisky o válce občanské, II. 4

Kdokoliv z nás se může vyžívat ve spekulacích o globální bu

doucnosti ušitých na míru konkrétním náladám nebo sklo

nům  – počínaje ahistorickým „koncem dějin“ Francise Fu

kuyamy (1992) a konče Ehrlichovým (2004) nářkem, že osud

liberální demokracie se bude podobat tomu, jak to dopadlo

v  Ninive. Fukuyama oprávněně namítá, že je nepochopen,

protože nenaznačuje, že události spějí ke svému konci. Na

místo toho zastává názor, že bez ohledu na to, jak velké a zá

važné jakékoliv příští události budou, dějiny jako takové („jako

jediný, souvislý, evoluční proces“) jsou u  konce, protože nic

jiného než konečný triumf liberální demokracie již nepřijde.

Toto tvrzení provokuje kombinací zbožného přání a nedostat

ku představivosti. Pokud bychom mu měli věřit, pak 11. září,

fundamentalistický islám, terorismus, nukleární vyděračství,

globalizace pracovní síly a obroda Číny jsou nepodstatné, pro

tože „všechny opravdu významné otázky byly vyřešeny“.

Pokud jde o náš osud podobný Ninive, nejsem – navzdory

enormním výzvám, jimž čelíme  – ani zdaleka přesvědčen,

že se naše civilizace zanedlouho promění v hromadu trosek.

I  kdyby tomu tak bylo, stále bychom na tom nebyli stejně

jako Ninive; nesčetné artefakty z  oceli a  dalších kovů, skla | Globální katastrofy a trendy a  plastů, které po nás zůstávají, budou lépe uchovány než hlavní město asyrské říše s jepičím životem vystavěné z hlíny, jež bylo tak důkladně zničeno vpádem Babyloňanů. Toto jsou však jen exkurzy provokované Fukuyamovými a  Ehrlichovými tvrzeními a  uchyluji se k  nim pro ilustraci toho, co mají tyto velkolepé předpovědi společné  – jejich závěry jsou předpojaté a jejich argumenty předem dané utkvělými vizemi ať již neúprosného progresu, nebo nevyhnutelného kolapsu.

Vize neodvratitelného zhroucení jsou v převaze. Diamondův Kolaps (2004), vyvozující, nepřesvědčivá a  příliš zjednodušujícím způsobem deterministická kniha vytvořila kult navazující na její příběhy zaniklých kultur, jež předznamenávají náš blížící se zánik. Martin Rees, profesor z Cambridge a  astrofyzik Královské společnosti, si zadal nesmiřitelným titulem Our Final Hour (Naše poslední hodinka, 2003), za nímž následuje chmurný podtitul uvádějící teror, chyby a environmentální katastrofy jako největší hrozby pro budoucnost lidstva. Kunstlerova kniha (2005) je dalším významným příspěvkem do fondu literatury katastrof a  Lovelock (2006) předpovídá odplatu, kterou bohyně Země Gaia smete lidstvo, jež jí ubližovalo. Pouze Posner (2004) si při pohledu na rizika katastrof a naši odezvu na ně uchovává svoji obvyklou analytickou věcnost.

A  pak je tu vzkvétající pole předpovědí zaměřených na konkrétní body, které kvantifikují četné atributy populací, prostředí, technik nebo ekonomik. Díky internetu je nalezení dat pro konkrétní roky otázkou sekund; celkový počet žen v Jemenu v roce 2040, koncentrace CO

2

v ovzduší v roce

2030, celková výše národního dluhu USA v roce 2010 a tak dále. Pro ty, co jsou sice zvědaví, ale nechce se jim hledat, tu jsou prognózy; střední varianta nejnovější předpovědi po| Globální katastrofy a trendy Jak (ne)hledět vpřed | 17 pulačního vývoje OSN (2005) uvádí pro rok 2040 25 milionů jemenských žen (10 milionů v  roce 2005); podle scénářů, které publikuje Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC 2001; 2007), by do roku 2030 měla být celosvětově průměrná hladina atmosférického CO

2

450 ppm (380 ppm v roce 2006);

a pro rok 2010 se očekávalo, že federální dluh USA se přiblíží částce 11 bilionů dolarů (7,9 bilionu v roce 2005) (Úřad pro řízení a rozpočet Bílého domu, OMB, 2006).

Vzhledem k  obvyklé očekávané průměrné délce života bude mít většina mužských čtenářů, pokud ještě nedovršili padesátku, a čtenářek, kterým není víc než něco málo přes padesát, šanci zkontrolovat si v roce 2030 výsledky a zjistit, nakolik se původní předpověď mýlila. Tento závěr (totiž že jediná spolehlivá předpověď je naše neschopnost předpovídat) vychází z  obsáhlých a  stále přibývajících důkazů; jediným rozumným způsobem, jak hodnotit spolehlivost moderních předpovědí, je ohlédnout se nazpět a zjistit, nakolik spolehlivě byla v minulosti předpověděna realita včerejška a dneška. Takováto cvičná ohlédnutí mají rozhodně své opodstatnění, protože v minulé generaci většina těchto specifických bodových předpovědí spoléhala na stejný soubor intelektuálních přístupů a technik jako prognózy dnešní, které stanovují výhledy na 5–50 let dopředu.

Retrospektivy odhalují, že většina skutečně dlouhodobých kvantitativních předpovědí (zahrnujících nejméně jednu generaci neboli 20–25 let) se ukázala být k nepotřebě už během několika let, někdy dokonce měsíců po svém uveřejnění. Tyto nezdary jsem doložil podrobným studiem každé jednotlivé kategorie dlouhodobých energetických předpovědí za více než jedno století (Smil 2003). Předpovědi vývojových trendů tak rychle selhávají, protože mají tendenci být nerealisticky statické. Jenže trendy jsou ohraničené; náhle | Globální katastrofy a trendy slábnou nebo se prohlubují a  právě tak u  nich může dojít k náhlému zvratu.

Názornými příklady takovýchto neúspěšných předpokladů jsou populační prognózy. Porovnání revize z roku 2004 (OSN 2005) s  globální populační prognózou na období 1990–2025 (OSN 1991) vykazuje rozdíl přibližně 600 milionů lidí, tj. pokles o  10 % výraznější, než je celá dnešní populace Latinské Ameriky. Tudíž dokonce i  prognózy, které pracují s  danými biofyzikálními skutečnostmi (většina žen, které v  následujících 20 letech přivedou na svět dítě, je již na světě) a  které jsou vydávány v  rozestupu pouhé desítky let, se mohou lišit v řádech vztahujících se k celým kontinentům.

Podívám-li se na globální předpovědi na příštích 50 let, necítím potřebu nijak obohacovat tuto téměř okamžitě irelevantní horu specifických bodových předpovědí. Rovněž se nechci stát vynalézavým bajkářem a předkládat rozmanité scénáře tak, jak to činí individuální prognostici (např. Hammond 1998), mezinárodní instituce (např. Světová podnikatelská rada pro udržitelný rozvoj WBCSD 1997 či Světové ekonomické fórum WEF 2006), velké korporace (např. Shell Group 2006) i vládní orgány. Vynikajícím příkladem tohoto žánru v  globálním měřítku (a  omezím se jen na čtyři vize světa pro rok 2020) jsou snahy Národní zpravodajské rady (NIC 2004). Ta už předložila Pax Americana (pokračující dominanci USA), Davoský svět (robustní ekonomický růst vedený Čínou a  Indií), Cyklus strachu (šíření zbraní vede k  zavedení bezpečnostních opatření narušujících soukromí ve velkoplošném měřítku ve stylu orwellovského světa) a  Nový kalifát („globální hnutí podporované radikálními politikami náboženské identity, [které] by se mohlo stát ohrožením západních norem a hodnot jakožto základu globálního systému“). | Globální katastrofy a trendy Jak (ne)hledět vpřed | 19

Hlavní důvod, proč dokonce i  ty nejdůmyslnější a  nejpropracovanější scénáře nakonec tak zklamou, tkví v tom, že některé budoucí skutečnosti sice mohou odhadnout přibližně správně, ale nevyhnutelně opomíjejí další komponenty, jejichž dynamickou interakcí dochází k  hlubokým proměnám celku. Předpokládejme, že by v roce 1975 (řadu let předtím, než Čína přistoupila k politice jednoho dítěte) skupina tvůrců takovýchto scénářů správně předvídala pokles celkové porodnosti v Číně (a tudíž celkový významný pokles čínské populace). Dosadili by oni nebo kdokoliv jiný v  roce 1975 (v  průběhu poslední fáze maoistické kulturní revoluce a rok před Maovou smrtí) toto číslo do kvazikapitalistické ekonomiky s více než čtyřnásobným růstem, jež absorbuje ročně desítky miliard přímých zahraničních investic a slouží jako hlavní světová výrobna (obr. 1.1)? Jaká expertní skupina sestavená v  roce 1985 za účelem určení vzájemných pozic nejvýznamnějších mocností v roce 1995 by předvídala kolaps Sovětského svazu, pokles japonské ekonomiky, první válku v Zálivu a znovuvzkříšení amerického hospodářství na pozadí narůstající globalizace a nástupu internetu?

Jak jsem již uvedl, nepředkládám žádné kvantitativní specifické odhady ani žádné alternativní scénáře. Mým záměrem je zkoumat ty klíčové proměnné, jejichž dopad bude pravděpodobně natolik významný, aby usměrňoval chod světových dějin v  průběhu první poloviny 21. století. Jsem pevně přesvědčen, že předpovídat daleko dopředu lze nejúčinněji ohlédnutím se daleko nazpět a že tento přístup funguje, pokud jde o přírodní katastrofy i jde-li o socioekonomické trendy. Přirozeně že z těchto cvičných ohlédnutí nelze dospět k žádnému specifickému poznání, nicméně tyto rozsáhlé retrospektivy přinášejí jedno zásadní poučení: dějiny kráčejí vpřed jak ve | Globální katastrofy a trendy

Celková míra porodnosti

Přímé zahraniční investice 10

9

USD

HDP 10

12

(2000) jüanů

Export celkem 10

9

USD Obr. 1.1: Nepředvídatelné změny v Číně, 1975–2005: porodnost, HDP, zahraniční investice, export. Zmapováno podle údajů OSN (2005) a NBS (2006) skocích, tedy náhlých diskontinuitách, tak v postupném vývoji dlouhotrvajících trendů.

V tomto ohledu historie zrcadlí – ve značně zhuštěné ver

zi – záznam vývoje života na Zemi, který je poznamenán velice pomalými (darwinovskými) transformacemi i relativně náhlými (skokovými) změnami (Simpson 1983; Eldredge a Gould 1972). Pozvolné, ale kumulativně překvapivé evoluční změny jsou zaznamenávány mnohem hojněji než několik pozoruhodných skoků uložených ve fosilních záznamech. Nic není více ohromující než exploze vysoce organizovaného a  vysoce diverzifikovaného pozemského života v  kambriu. | Globální katastrofy a trendy Jak (ne)hledět vpřed | 21 Tento velký evoluční skok začal před zhruba 533 miliony let a  během geologicky krátkého období pouhých 5–10 milionů let (neboli za méně než 0,3 % celého evolučního období) dal vzniknout prakticky všem živočišným liniím, které jsou v  současnosti známy (McMenamin a  McMenamin 1990). A moderní věda rovněž začala uznávat roli ojedinělých katastrofických epizod v utváření evoluce života (Albritton 1989; Ager 1993).

Stále četnější pokusy o dlouhodobé předvídání (převážně dynamické modelování a sestavování scénářů) patří k oné gradualistické škále opírající se převážně o  sledování řady kritických trendů. Těmto postupným procesům se věnuji v kapitolách 3 a 4, které se zabývají novými demografickými skutečnostmi (rozdílný růst, přerozdělování mezi regiony, stárnutí, migrace), socioekonomickými trendy s kapacitou pro dlouhotrvající globální dopady (ústup Japonska do pozadí, role islámu, návrat Ruska k velmocenské roli, vzestup Číny a její vlivy), riziky šíření jaderných technologií, měnícími se globálními vedoucími pozicemi a znepokojivými environmentálními trendy.

Začínám však tím, že se v kapitole 2 zaměřuji na ty nepředvídatelné skoky, jejichž následky v  podobě ztracených a  rozvrácených životů, zničených a  transformovaných ekonomik a rozmetaných a změněných vyhlídek by mohly změnit kolektivní osudy lidstva v průběhu příštích 50 let.

Než tak učiním, dovolte mi pár odstavců ohledně významu slova globální, rozhodně jednoho z nejvíce nadužívaných přídavných jmen nového století. Tento zdánlivě jasný pojem má ve skutečnosti řadu kontextových významů. Často je používán jako synonymum pro celosvětový, dokonce i když jev nezahrnuje celou planetu. Existují přírodní procesy fungující ve skutečně globálním měřítku – atmosférická cirkulace je | Globální katastrofy a trendy fundamentálním příkladem jednotného, celoplanetárního, klima formujícího proudění, poháněného jediným zdrojem (slunečním zářením). Desková tektonika je dalším příkladem celoplanetárního procesu, který určuje základní fyzikální charakteristiky každého kontinentu a oceánu.

Další přírodní jevy jsou globální v odlišném smyslu – jejich rozsah je omezen buď na souš, nebo na oceán, ale v rámci těchto hranic jsou obecně rozšířené. Do této kategorie náleží půdní eroze a mořské proudy. Další procesy, přírodní nebo antropogenní, jsou všudypřítomné, ale prostorově nespojité a vyskytují se v četných lokacích na všech kontinentech; v tomto smyslu jsou rozhodně globální problémy s invazivními druhy, ztrátami dusíku v  zemědělské půdě, nárůstem některých nerovností nebo vládními závazky vůči důchodovému zabezpečení. Ekonomické, politické a vojenské použití slova globální má své analogy v přírodních „globálních“ kategoriích. Obchod je v současnosti skutečně globální, protože žádná země nemůže být ekonomicky soběstačná a bohaté národy nemohou udržovat svoji vysokou kvalitu života bez intenzivního prodeje a nákupu zboží i služeb.

Globální jsou mezinárodní finance  – peníze z  těch nejskromnějších spořicích účtů jsou promíseny s legálními, ale nadměrnými zisky nadnárodních společností a  s  nezákonnými a  ještě nadměrnějšími zisky velkoobchodníků s  kokainem a marihuanou. Právě tak globální jsou mezinárodní telekomunikace. Globální je vojenský dosah USA, protože jejich plavidla křižují všemi oceány a jejich přepravní kapacity mohou vysadit ozbrojené síly na souši všude tam, kde je vhodná přistávací plocha nebo pláž. Slovo globální se nyní používá i pro individuální události, jejichž výsledek se projevuje celosvětově. Henisz et al. (2005) si položil otázku, zda byl globální událostí hurikán Katrina (obr. 1.2), a odpověděl

22 | Globální katastrofy a trendy Jak (ne)hledět vpřed | 23

si kladně, a  to na základě tří hledisek: přerušení produkce

ropy a  zemního plynu v  Mexickém zálivu, které podpořilo

nárůst světové ceny ropy; celosvětových důsledků těchto vý

znamných škod v oblasti pojištění a zajištění (ne méně než

40 miliard USD); a pošpiněného image Spojených států, pro

tože miliardy lidí viděly v televizi záběry bídy a zkázy s lik

navou a chabou reakcí vlády.

V této knize se soustřeďuji na skutečně globální jevy, které

mohou přímo ovlivnit celou planetu, buď jako bezprostřední

katastrofy, nebo jako postupně se odvíjející trendy. Některé

události a procesy, které jsou mnohem omezenější, však mo

Obr. 1.2: Dopad hurikánu Katrina, 29. srpna 2005. Satelitní záběr, http//goes.gfc.nasa.

gov/pub/goes/050829.katrina.jpg

24 | Globální katastrofy a trendy

hou změnit chod světových dějin; jejich případné důsledky

jsou nepopiratelně globální. Teroristické útoky z 11. září jsou

dokonalým příkladem událostí tohoto druhu. Žádný jednot

livec ani žádná expertní skupina nemohou mít tolik jasno

zřivosti, aby oddělili záležitosti, které budou skutečně závaž

né, od těch, které se zdají být důležité, ale nakonec nebudou

znamenat příliš mnoho. I tato kniha nevyhnutelně sdílí tento

zásadní nedostatek – z některých jejich očekávaných zásahů

se zajisté vyklubou střely vedle.

24 | Globální katastrofy a trendy Fatální diskontinuity | 25

2  —  Fatální diskontinuity

Mors ultima linea rerum est.

Smrt je nejzazší hranicí všech věcí.

Quintus Horatius Flaccus

Bostrom (2002) roztřídil existenciální rizika – taková, která

by mohla vyhladit inteligentní život nebo trvale či drasticky

omezit jeho potenciál, na rozdíl od „snesitelných“ rizik, jako

je mírné globální oteplování nebo ekonomické recese  – do

„třesků“ (zániky způsobené náhlými katastrofami), „zdrce

ní“ (události, které mohou zmařit budoucí vývoj), „výkřiků“

(událostí vedoucích k  velmi omezenému pokroku) a  „vzly

ků“ (změny, které vedou k  možnému zániku lidstva). Já je

dělím méně dramaticky na (1) známá katastrofická rizika,

jejichž pravděpodobnost lze vyhodnotit díky jejich opako

vání, (2) pravděpodobná katastrofická rizika, k nimž dosud

nikdy nedošlo a  jejichž pravděpodobnost výskytu je tudíž

mnohem obtížnější uspokojivě kvantifikovat, a (3) zcela spe

kulativní rizika, která se zhmotnit mohou a nemusí.

Známá katastrofická rizika zahrnují diskontinuity, je

jichž pravděpodobnost opakování lze smysluplně odhad

nout díky přiměřeně dobře poznaným přírodním skuteč

nostem a historickým precedentům. Pravděpodobnost jejich

opakování v  krátkodobém nebo dlouhodobém horizontu

lze kvantifikovat s mírou přesnosti užitečnou pro vyhodno

cení relativních rizik a alokaci zdrojů na preventivní kroky

nebo případné zmírnění. Tato kategorie zahrnuje přírodní

katastrofy, například střet Země s  mimozemskými tělesy, | Globální katastrofy a trendy vulkanické megaerupce a  virulentní pandemie, právě tak jako transformující války a teroristické útoky.

Ačkoliv se pravděpodobná katastrofická rizika dosud nikdy nerealizovala, díky jejich potenciálně enormnímu dopadu je nelze vyloučit z žádného uceleného hodnocení budoucích fatálních diskontinuit. Některé z  těchto katastrof jsou obecně předpokládány po celá desetiletí. Strach z  náhodně spuštěné jaderné války nás provází od listopadu 1951, kdy Sověti vyvinuli svoji první přepravitelnou štěpnou bombu (RDS-1 Taťána), ačkoliv daleko příhodnější by bylo datování od roku 1955, kdy obě supervelmoci získaly první rakety dlouhého doletu s nukleárními hlavicemi Matador a R-5M Poběda (Johnston 2005). Na rozdíl od strategických bombardérů (první proudový letoun tohoto typu B-47 vzlétl v roce 1947) nemohly být jednou odpálené balistické střely odvolány a po celá desetiletí studené války proti nim neexistovala obrana. Navzdory enormním výdajům vynaloženým během prvního Reaganova prezidentského období spolehlivá protiraketová obrana neexistuje dosud.

Další události z této kategorie jsou záležitosti příležitostné spekulace (např. pandemie způsobená do té doby neznámým patogenem), ale celkově se pravděpodobnost výskytu a rozsah dopadu vymykají jakékoliv smysluplné kvantifikaci.

Zcela spekulativní rizika zahrnují rizika jak vymyšlená – například Joyovu vizi nové všežravé „bakterie“ schopné zredukovat biosféru na prach v řádu dnů –, tak zcela neznámá. Samozřejmě že příklady oněch zcela neznámých uvést nelze, ale pravděpodobnost takovýchto nepoznatelných překvapení se zvyšuje, jak se prodlužuje uvažovaný časový interval. Přesto stojí za to komentovat klíčová spekulativní nekvantifikovatelná rizika a přiřadit je do dvou základních kategorií – více a  méně znepokojivých událostí. Toto rozdělení může | Globální katastrofy a trendy Fatální diskontinuity | 27 vycházet z  nejlepšího relativního seřazení odhadovaných (dohadovaných) pravděpodobností, z  nejpravděpodobnějšího celkového dopadu takovýchto změn, nebo z obojího.

Mnozí kritikové by mohli namítnout, že diskontinuity, jejichž samotný výskyt zůstává spekulativní, náleží do říše science fiction. Zdůvodnění, proč se těmito otázkami zabývat, vystihuje reakce kapitánů amerického byznysu na kvaziprorocké výroky Marshalla McLuhana tak, jak ji popsal Tom Wolfe (1968): „A co když má pravdu?“

Některé z těchto spekulativních obav zpopularizoval Joy (2000) ve svém spisku o nebezpečích tří mocných technologií 21. století – robotiky, genetického inženýrství a nanotechnologie – pro lidstvo.

Pokud jde o tu část Joyovy publikace, která se věnuje robotice, jde převážně o nepůvodní snahu vycházející z díla dvou nadšenců umělé inteligence Hanse Moravce (1999) a Raye Kurzweila (1999), kteří hlásají, že robotická inteligence bude brzy rivalem lidských kapacit (obr. 2.1). Kurzweil  (2005) zasadil nástup „singularity“, kdy výkon počítačů dosáhne 10

23

 probíhajících operací za sekundu a výrazně tak překro

čí výkon a inteligenci lidského mozku, naprosto přesně do roku 2045.

Superinteligentní a všemocné roboty už nám slibuje několik generací (Čapek 1921; Hatfield 1928). Dodnes žádné takové stroje neexistují, dokonce ani „inteligentní“ software instalovaný v  počítači IBM Deep Blue II pro šachovou partii proti světovému šampionovi Garrymu Kasparovovi v roce 1998 místo nastupujícího triumfu strojů ukázal jen to, že „šachy na světové úrovni lze hrát způsobem zcela cizím způsobu, jakým je hrají mistři ze světa lidí“ (Casti 2004, 680). Počítače jsou už řadu let využívány k tvorbě softwaru a k sestavování jiných počítačů a  strojů, ale tento způsob využití | Globální katastrofy a trendy

Obr. 2.1: Rychlejší než exponenciální vývoj výpočetních kapacit od roku 1900 (v grafu

vyjádřený jako miliony pokynů za sekundu na tisíc dolarů v kurzu z roku 1997) vedl Han

se Moravce k závěru, že existence antropoidních robotů by měla být možná ještě před

polovinou 21. století. Podle Moravec (1999), upraveno

MP/s/1000 USD

trend 1995

trend 1965

myš

ještěrka

pavouk

hlístice

bakterie

manuální

výpočet

kalkulátor Monroe

ENIAC

IBM 360/75

Macintosh 128K

Mozková kapacita ekvivalentní 1000 USD investovaným do počítače

nesignalizuje jakoukoliv hrozící schopnost autoreprodukce. Všechny tyto procesy vyžadují ke své iniciaci zásah člověka, suroviny k výrobě hardwaru a především energii k provozu. Jen těžko si dokážu představit, jak by tyto stroje (a už vůbec ne za necelou jednu generaci) zahájily, integrovaly a udržovaly zcela samostatný průzkum, extrakci, konverzi a dodávku požadovaných energetických zdrojů.

Joyovo (2000) nejsenzačnější tvrzení se týká již zmíně

né všežravé „bakterie“, která by dokázala rychle zredukovat | Globální katastrofy a trendy Fatální diskontinuity | 29 celou biosféru na prach. Toto tvrzení by mohlo být modifikováno, pokud by Joy uznal některé fundamentální ekologické reálie a vzal v takto zběsilém scénáři v úvahu nezbytné soupeření o zdroje a mezidruhovou konkurenci. Mikroorganismy tu existují už nějaké 3,5 miliardy let a evoluční biologové si jen obtížně dokážou představit nový druh, který by se téměř okamžitě dokázal vypořádat se všemi ostatními organismy, jež přes všechna protivenství tak dlouhého období přežily, adaptovaly se a prosperovaly.

Pokud by biosféra byla náchylná k rychlému ovládnutí jediným mikroorganismem, nedošlo by k její diferenciaci na miliony druhů, z  nichž tisíce jsou na sobě vzájemně závislé v rámci složitých potravinových sítí bohatých ekosystémů a všechny jsou propojeny globálními biogeochemickými cykly. Základním hnacím motorem evoluce a přežití nebyla ani tak mezidruhová konkurence, jako symbióza (Sapp 1994; Margulis 1998; Smil 2002).

Existují však ještě spekulativnější, zdánlivě vědecky podložené náměty týkající se zániku civilizace, a to včetně myšlenky, že žijeme v  simulaci zaniklé lidské společnosti ovládané superinteligentní bytostí, která se může kdykoliv rozhodnout tuto simulaci ukončit (Bostrom 2002). Mysl řídící toto soužití je nepochybně velice trpělivá, protože tato simulace už běží téměř 4 miliardy let (pokud tedy nezavrhneme důkazy o vývoji Země a jeho důsledcích, mimo jiné příchodu našeho druhu).

Každopádně toho s děsivými (nebo osvobozujícími – už žádné lidské obavy) aspekty takovýchto scénářů mnoho nenaděláme. Jestliže je příchod superstrojů nebo všežravého slizkého nanodruhu pouze otázkou času, nezbývá nám než pasivně čekat na eliminaci. Jestliže je takovýto vývoj možný, nemáme žádnou racionální možnost posouzení rizika. Je šance, že autoreplikantní roboti převezmou Zemi | Globální katastrofy a trendy do roku  2025 nebo že ji nanoboti ovládnou do roku 2050, 75 %, anebo 0,75 %? A  pokud takovéto „hrozby“ nejsou ničím víc než okázalou a  neskromnou science fiction, mají značně početnou, jakkoliv lacinou společnost v tisku, filmu i televizi a sotva se hodí k něčemu jinému než k vyvolávání intelektuálního mrazení.

V  této kapitole se do jisté míry detailně zabývám pouze těmi přírodními katastrofami, které mohou nastat rychle  – v řádu minut až měsíců. Globální změna klimatu, přírodní událost, která byla obvykle prezentována jako nejznepokojivější environmentální krize, může být pokládána za rychlou, pouze pokud bude měřena na evoluční časové ose. Její posouzení tudíž patří do kapitoly 4, která se zabývá environmentálními trendy.

Zároveň zvažuji pouze ty katastrofy, jejichž pravděpodobnost výskytu v příštích 50 letech není mizivě nízká, tedy ty, které se opakují v  intervalech nikoliv delších než 10

5

až

10

6

 let a které by mohly změnit chod globální historie a snad

dokonce eliminovat moderní civilizaci. Proto nevěnuji bližší pozornost tak vzácným událostem, jako je setkání Země s explozemi supernov nebo enormní lávové výrony, jako byly ty, jež vytvořily dekkanské a sibiřské trapy.

Supernovy jsou vzácné; ve spirální galaxii typu Mléčné dráhy k  nim dochází zhruba jednou za 100 let (Wheeler 2000). Sluneční soustava je ve vzdálenosti nepřesahující 10 parseků (3 × 10

17

m) od supernovy jen jednou za 2 miliar

dy let (2 Ga) a  exploze, obvykle produkující energii v  násobcích desítek miliard oproti Slunci, aby zaplavila horní vrstvy atmosféry tokem rentgenového záření a  UV záření o velmi krátké vlnové délce s intenzitou 10 000× vyšší, než má dopadající sluneční záření. Země by obdržela v pouhých několika hodinách dávku ionizujícího záření 500 rentgenů,

30 | Globální katastrofy a trendy Fatální diskontinuity | 31

která by byla fatální pro většinu nechráněných obratlovců.

Padesátiprocentní účinná letální dávka je u  nich většinou

200–700 rentgenů, ale mnozí by přežili vzhledem k rozdílné

expozici a specifické odolnosti. Bezobratlí a mikroby by zů

stali z valné části nepostiženi. Terry a Tucker (1968) vypo

čítali, že Země od éry prekambria dostala nejméně takovou

dávku desetkrát, tj. zhruba jednou za každých 50 milionů let

(50 Ma), což je interval, který pro příštích 50 let znamená

zanedbatelně nízkou pravděpodobnost výskytu.

Právě tak jsou periody masivních a  dlouhotrvajících vý

ronů bazaltové lávy hromadící se v mocných vrstvách neob

vyklé dokonce i  z  hlediska geologické časové osy. Nejstar

ší identifikovaná epizoda tohoto druhu (přes 508–505 Ma)

vytvořila více než 190 000 km

3

bazaltů v  australské oblasti

Kalkarindji a  byla nejpravděpodobnější příčinou prvního

rozsáhlého vymizení živočišných druhů (Glass a  Philips

2006). Za uplynulých 250 Ma proniklo zemskou kůrou pou

ze osm gigantických výronů magmatu, které dokázaly vy

tvořit masivní bazaltová souvrství. Indické dekkanské tra

py, obsahující více než 500 000 km

3

bazaltu, začaly vznikat

před 65 Ma a  utvářely se po dobu 5 Ma. Právě tyto výrony

spíše než dopad mimozemského tělesa mohly zahubit dino

saury, případně alespoň významně přispět k  jejich zániku

(obr. 2.2). Sibiřské trapy, pokrývající zhruba 2,5 milionu km

2

lávou o  objemu přibližně 3 miliony km

3

, vznikaly před asi

250 Ma (Renne a Basu 1991).

Přírodní katastrofy

Mezi přírodní katastrofy patří jak relativně běžné události

typu cyklonů, záplav a sesuvů půdy, tak méně časté prudké

úniky energií provázené geotektonickými procesy (zemětře

32 | Globální katastrofy a trendy

Obr. 2.2: Odhalené vrstvy dekkanských výlevných bazaltů o  mocnosti více než 1 km

u  Mahabalešváru v  indickém státě Maháráštra. S  laskavým svolením dr.  Hetu Shetha,

Indian Institute of Technology, Bombaj

sení a vulkanické erupce schopné vyvolat tsunami) a neob

vyklá setkání Země s velkými mimozemskými tělesy. Starší

data ohledně frekvence a  počtů obětí přírodních katastrof

jsou neúplná, ale statistiky z  poslední doby zaznamenávají

všechny významné události a uvádějí poměrně přesná čísla.

Z  výročních globálních souhrnů zajišťovny Swiss Reinsu

rance Company (Swiss Re 2006a) vyplývá, že zdaleka nej

častějšími událostmi jsou povodně a bouře; v prvních letech

21. století představovaly 70–75 % všech přírodních katastrof.

Po nich následují zemětřesení, tsunami a následky extrém

ních teplot včetně období sucha, požárů, vln horka, sněho

32 | Globální katastrofy a trendy Fatální diskontinuity | 33

vých bouří a mrazu. Z hlediska počtu obětí v celosvětovém

měřítku však byla v letech 1970–2005 nejhoršími přírodními

katastrofami zemětřesení, která v tomto období usmrtila té

měř 900 000 lidí, ve srovnání se zhruba 550 000 úmrtí ná

sledkem záplav a cyklonů (obr. 2.3).

Tyto souhrny rovněž prozrazují očekávané významně

zkreslené rozložení frekvence úmrtnosti, protože celoroční

mu počtu obětí dominuje jediná událost. Většinou je touto

událostí velké zemětřesení (včetně tsunami zemětřesením

vyvolané), a  tato dominance byla výrazná především v  ne

dávné minulosti. Zemětřesení v  oblasti íránského města

Bam v roce 2003 si vyžádalo 80 % obětí přírodních katastrof

Obr. 2.3: Počty úmrtí následkem významných přírodních katastrof (minimálně 4000 mrt

vých na událost), 1970–2005. Převzato z údajů Swiss Re (2006b)

Úmrtí (1000)

záplavy a bouře zemětřesení | Globální katastrofy a trendy toho roku, v  roce 2004 si zemětřesení a  tsunami v  oblasti Sumatry a  Andaman vyžádaly 95 % z  celkového počtu obětí a  v  roce 2005 tvořily oběti zemětřesení v  Kašmíru téměř 85 % z  celkového počtu obětí přírodních katastrof toho roku (Swiss Re 2004; 2005; 2006a). Relativně časté události s  lokalizovaným dopadem často způsobí desítky či stovky, méně často tisíce úmrtí, ale nejnebezpečnější katastrofy si vyžádají statisíce, ba dokonce miliony životů. Nejstrašlivější cyklon 20. století, bangladéšský Bhola, zabil 13. listopadu 1970 nejméně 300 000 lidí, nejničivější zemětřesení v  severočínské provincii Šen-si si 23. ledna 1556 vyžádalo 830 000 životů a záplavy v povodí Žluté řeky z roku 1931 nejméně 850 000.

Ta nejničivější přírodní katastrofa prvních let 21. století, zemětřesení a  tsunami v  Indickém oceánu 26. prosince 2004 (Lay et al. 2005; Tito et al. 2005), však byla důkazem, že dokonce ani takovéto masivní přírodní katastrofy nemění chod světových dějin. Stanou se po celém světě předmětem palcových titulků, vyvolají humanitární pomoc a  mají dlouhodobé následky pro postižené národy, ale v globálním měřítku nepatří k  událostem utvářejícím epochu. Ve skutečnosti jedna z  půltuctu obdobně devastujících přírodních katastrof, které se odehrály ve druhé polovině 20. století, zůstala zcela interní záležitostí, protože xenofobní Čína po zemětřesení v  hornickém městě Tchang-šan a  jeho okolí, k němuž došlo 28. července 1976 a jež si (oficiálně) vyžádalo 242 219 mrtvých, přičemž celkový počet obětí byl odhadován až na 655 000 (Huixian et al. 2002; Y. Chen et al. 1988), o mezinárodní pomoc nepožádala.

V  kontrastu k  frekventovaným přírodním katastrofám, které usmrtí až 10

5

−10

6

lidí a mají závažné lokální a regio

nální ekonomické důsledky, existují pouze tři typy náhlých, nepředvídatelných, ale opakujících se přírodních událostí,

34 | Globální katastrofy a trendy Fatální diskontinuity | 35

jejichž dopady na planetu, polokouli nebo rozsáhlé regiony

by mohly mít výrazný vliv na chod světových dějin. Jsou to

kolize Země s blízkými vesmírnými tělesy dostatečně velký

mi, aby střety s  nimi způsobily smrt a  hospodářské škody

srovnatelné s explozemi strategických jaderných zbraní, ma

sivní vulkanické erupce (s velkými tsunami nebo bez nich)

a (potenciálně) rozměrné kolapsy částí vulkánů, které při se

suvu do oceánů vyvolávají tsunami.

Pravděpodobnost, že ke kterékoliv z těchto událostí v prv

ní polovině 21. století dojde, je velice nízká (výrazně pod 1 %),

ale tento uklidňující závěr je třeba vyvážit faktem, že pokud

by kterákoliv z nich nastala, byla by to událost, jež nemá v za

znamenané historii obdoby. Počet úmrtí v nejbližších okamži

cích po události by dosáhl 10

6

až 10

9

, což je o 1–4 řády více než

u opakujících se lokalizovaných přírodních katastrof. Kromě

toho, pokud by tyto události postihly hustě osídlené centrální

regiony největších světových ekonomik, jejich globální dopad

by byl značný, i kdyby prostorový rozsah destrukce představo

val pouhý nepatrný zlomek povrchu Země.

Setkání s mimozemskými tělesy

Země se neustále míjí s řídkými, ale z hlediska počtu poměr

ně masivními oblaky menších kosmických těles (McSwen

1999). Obvyklá velikost těchto meteoroidů se pohybuje od

mikroskopických částic po tělesa o průměru až 10 m. V dů

sledku toho je planeta trvale zasypávána mikroskopickým

prachem  – částečky o  průměru až 1 mm, jež jsou dost vel

ké, aby za sebou při zániku v  atmosféře zanechaly světel

nou stopu (meteor), se objevují každých 30 sekund. Tento

trvalý spad (přibližně 5 tun denně) nepředstavuje pro vývoj

života ani pro fungování moderní civilizace prakticky žádné

36 | Globální katastrofy a trendy

riziko, protože tyto objekty se během průchodu atmosférou

rozpadají a k povrchu Země se dostane jen prach nebo drob

né fragmenty. Oběžnou dráhu planety však opakovaně kříží

také tělesa mnohem větší, především planetky o průměru od

10 m po desítky kilometrů (obr. 2.4) a komety.

Riziko střetu s mimozemskými tělesy bylo poprvé rozpo

znáno ve čtyřicátých letech 20. století. Větší pozornosti se mu

začalo dostávat v průběhu let osmdesátých, ale až do začát

ku devadesátých let nebylo vynakládáno žádné systematické

úsilí o komplexní identifikaci těchto objektů, zhodnocení fre

kvence jejich střetů se Zemí a navržení možných obranných

opatření. Na začátku roku 1992 se vědělo o  236 planetkách

křížících dráhu Země (oproti 20 v roce 1900). V tomto roce

NASA naplánovala průzkumný projekt Spaceguard Survey

(Morrison 1992), jehož cílem bylo do roku 2008 identifiko

vat 90 % všech blízkozemních planetek (NEA). Monitoring

financovaný a  koordinovaný NASA byl zahájen v  roce 1995

Obr. 2.4: Detailní záběry velkých planetek. Kolize Země s planetkou této velikosti by té

měř jistě zničila civilizaci. Vlevo složený záběr planetky Ida (délka cca 52 km), vpravo Gas

pra (osvětlená část je dlouhá cca 18 km). Záběry pořídila sonda Galileo (1993 a 1991).

NASA (2006)

36 | Globální katastrofy a trendy Fatální diskontinuity | 37

a  deset let nato Sněmovna reprezentantů USA schválila zá

kon o průzkumu blízkozemních objektů (Near-Earth Object

Survey Act), kterým bylo NASA nařízeno rozšíření jejího vy

hledávacího a  sledovacího programu. Tyto kroky byly pro

vázeny publikacemi hodnotícími tuto hrozbu (Chapman

a Morrison 1994; Gehrels 1994; J. S. Lewis 1995; 2000; Atkin

son, Tickell a Williams 2000).

Pokrok v objevování nových blízkozemních objektů (NEO)

byl rychlý (NASA 2007). Ke konci roku 1995 činil celkový po

čet známých těles 386, do konce roku 2000 už 1254 a na kon

ci června roku 2007 více než 4100, přičemž v téměř 880 pří

padech šlo o tělesa o průměru přesahujícím 1 km (obr. 2.5).

Obr. 2.5: Objevy blízkozemních planetek v období 1980–2007. NASA (2007) | Globální katastrofy a trendy Jak se nálezy kumulují, dochází k  očekávanému poklesu ročního objemu objevů NEA o průměru nad 1 km a vyhledávání se asymptoticky blíží celkovému počtu takovýchto NEA. V důsledku toho jsme nyní schopni mnohem lépe posoudit frekvence dopadů v  závislosti na velikosti a  kvantifikovat pravděpodobnost střetů, jejichž následky by se pohybovaly od lokálního poškození přes regionální devastaci až po globální katastrofu.

Kolem Slunce v širokém a stále doplňovaném pásu mezi Marsem a  Jupiterem obíhá možná až 10

9

planetek, přibliž

ně podobné množství komet se pohybuje po vzdálenějších orbitech v Öpik-Oortově oblaku za Plutem. Gravitační přitažlivost okolních planet trvale přemisťuje malou část těchto těles (zbytkový materiál z doby vzniku sluneční soustavy před 4,6  Ga) na eliptické oběžné dráhy, které je přesouvají směrem k  vnitřní sluneční soustavě a  do blízkosti Země. Oběžnou dráhu Země křižuje několik milionů těles, z nichž nejméně 1000 má průměr nejméně 1 km. Díky svým vysokým dopadovým rychlostem mají dokonce i malé NEO kinetickou energii ekvivalentní malé jaderné bombě; větší tělesa mohou vyvolat regionální devastaci a ta největší mohou způsobit globální katastrofu.

Nejzřejmějším důkazem dopadů větších těles v  minulosti jsou krátery (obr. 2.6) (Grieve 1987; Pilkington a Grieve 1992). Až dosud bylo identifikováno více než 150 těchto struktur, je však třeba mít na paměti, že většina dopadů se ztratila v  oceánu a  že důkazy většiny starších dopadů na zemský povrch vymazaly tektonické a  geomorfologické procesy. Největší známý kráter, dnes zasypaný Chicxulub na Yucatanu o  průměru 300 km (Sharpton et al. 1993), byl vytvořen před 65 Ma planetkou, jejímuž dopadu je přisuzováno velké vymírání na konci křídy (známé též jako událost K-T)

38 | Globální katastrofy a trendy Fatální diskontinuity | 39

(Alvarez et al. 1980). K poslednímu dopadu NEO o průměru

nad 1 km došlo před necelým milionem let v  Kazachstánu

(NRCanada 2007). Zhruba 90 % NEO představují planetky

a  komety s  krátkou životností, zbývající riziko tvoří komety

střední a dlouhé životnosti, které zkříží oběžnou dráhu pla

nety jen jednou za několik desetiletí. Frekvence dopadů NEO

exponenciálně klesá s  rostoucí velikostí dopadajících těles

a jejich kinetická energie určuje rozsah škod (obr. 2.7).

Přibližně jednou za rok se Země střetne s mimozemským

tělesem, jehož velikost přesahuje 5 m a  jehož vzdušný vý

buch uvolní téměř 21 TJ, což je ekvivalent 5 kt TNT (explo

zivní energie 1 tuny TNT odpovídá 4,18 GJ). To představuje

přibližně třetinový účinek bomby svrž