načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Globalizace a krize – Ilona Švihlíková

Globalizace a krize

Elektronická kniha: Globalizace a krize
Autor: Ilona Švihlíková

Analyzovány jsou hluboké změny ve světové ekonomice: nadvláda finančního sektoru, moc nadnárodních firem, nové podoby spekulace či vzestup skupiny BRIČ. Autorka vychází ze systémové teorie a modelu tzv. Kondratěvových vln, s jejichž pomocí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grimmus
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 291
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, mapy
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Světová ekonomika a mezinárodní finance
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Všeň, Grimmus, 2010
ISBN: 978-80-874-6101-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Analyzovány jsou hluboké změny ve světové ekonomice: nadvláda finančního sektoru, moc nadnárodních firem, nové podoby spekulace či vzestup skupiny BRIČ. Autorka vychází ze systémové teorie a modelu tzv. Kondratěvových vln, s jejichž pomocí načrtává i několik různých scénářů možného budoucího vývoje. Kniha zkoumá vazby mezi procesem globalizace a stále častějšími krizemi vrcholícími současnou hospodářskou recesí. Jako zlom představuje 70. léta 20. století a následné tažení neoliberalismu.

Popis nakladatele

Kniha zkoumá vazby mezi procesem globalizace a stále častějšími krizemi vrcholícími současnou hospodářskou recesí. Jako zlom představuje 70. léta 20. století a následné tažení neoliberalismu. Analyzovány jsou hluboké změny ve světové ekonomice: nadvláda finančního sektoru, moc nadnárodních firem, nové podoby spekulace či vzestup skupiny BRIČ. Autorka vychází ze systémové teorie a modelu tzv. Kondratěvových vln, s jejichž pomocí načrtává i několik různých scénářů možného budoucího vývoje. Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D. (1977) přednáší ekonomii na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede Katedru politologie a společenských věd. Je spoluautorkou knih Energetická bezpečnost – geopolitické souvislosti (2008) a Energetická bezpečnost: reakce na krizi (2009).

(souvislosti a scénáře)
Předmětná hesla
Světová ekonomika – 20.-21. století
Hospodářská krize – 20.-21. století
Globalizace
Zařazeno v kategoriích
Ilona Švihlíková - další tituly autora:
Energetická bezpečnost: Reakce na krizi Energetická bezpečnost: Reakce na krizi
Přelom -- Od velké recese k velké transformaci Přelom
 (e-book)
Přelom Přelom
Jak jsme se stali kolonií Jak jsme se stali kolonií
Řecká tragédie Řecká tragédie
Kapitalismus, socialismus a budoucnost Kapitalismus, socialismus a budoucnost
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Globalizace a krize

GRIMMUS Ekonomie | Politika


Globalizace a krize

souvislosti a scénáře

[ GRIMMUS ]

Ilona ŠvIhlíková


K ATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Švihlíková, Ilona

Globalizace a krize : souvislosti a scénáře / Ilona Švihlíková. -- 1. české vyd. -- Všeň :

Grimmus, 2010. -- 296 s. -- (Ekonomie, politika)

ISBN 978-80-87461-01-3

339.9 * 338.124.4 * 316.422

- světová ekonomika -- 20.-21. stol.

- hospodářská krize -- 20.-21. stol.

- globalizace

- monografie

339.7/.9 - Světová ekonomika a mezinárodní finance [4]

Recenzovali: Doc. Ing. Pavel Janíčko, CSc.

Doc. Ing. Pavel Sirůček, Ph. D.

Copyright © by Ilona Švihlíková 2010

Copyright © by Grimmus 2010

Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo kopírována v podobě mechanické či

elektronické anebo šířena jakýmkoli jiným informačním systémem bez předchozího souhlasu

držitelů autorských práv. (Děkujeme.)

Nakladatelství Grimmus, CZ-512 65 Všeň 138, grimmus@grimmus.cz, http://grimmus.cz

Jazyková redakce: Lukáš Kantor

Návrh obálky a sazba: DTP Grimmus

Tisk a vazba: Ekon, Jihlava

První vydání.

Printed in the Czech Republic.

ISBN 978-80-87461-01-3


obsah

Úvod ...........................................................................................................9

1. Od 70. let k současným krizím .........................................................13

1.1. blahobytná 50. a 60. léta ................................................................ 15

1.2. Zlomová 70. léta 20. století ............................................................. 16

1.3. Washingtonský konsenzus aneb drtivé vítězství neoliberalismu ......23

1.4. naFT a a dopady na Mexiko ..........................................................29

1.5. Mexická krize 1994–1995 .................................................................32

1.6. transformace východního bloku, děsivá ruská zkušenost .........33

1.7. asijská krize (1997/1998) ...................................................................36

1.8. brazilská krize ....................................................................................40

1.9. argentinská krize ..............................................................................40

1.10. nová ekonomika aneb bublina dot.com ...................................44

1.11. Cesta k v elké depresi 21. století ....................................................46

1.12. Průběh krize, „řešení“: stručné shrnutí .........................................56

1.13. krize jako...? ....................................................................................60

2. Komoditní trhy ....................................................................................65

2.1. Ropná bublina roku 2008 a aktuální vývoj...................................66

2.2. Potravinová krize .............................................................................79


3. Řešení krize a přechod do krize dluhové .......................................87

3.1. snahy o řešení a předcházení krize: summity G-20,

pokusy o národní regulaci .............................................................88

3.2. Kroky k regulaci finančního sektoru: eu a usa ............................ 94

3.2.1. usa : finanční regulace a žaloba proti Goldman sachs ......96 3.3. řecká krize aneb přechod z krize finanční na dluhovou ..........98

3.4. ekonomické a politické dopady dluhové krize .........................110

4. Změny prostředí, v jakém se státy pohybují .................................113

4.1. Rozvoj mezinárodního obchodu zbožím a službami .................114

4.2. Globální nerovnováha .................................................................123

4.3. nadnárodní firmy ..........................................................................138

4.4. Mezinárodní finanční systém .......................................................146

4.4.1. Mezinárodní měnový systém: hledá se alternativa

k dolaru, značka: rychle ........................................................153

4.4.2. suverénní fondy aneb stát jako aktivní investor .............. 165

4.5. Globální trh práce, nárůst polarizace a pracující chudoby .. 169

4.5.1. Postavení rozvojových zemí v globální ekonomice ........ 181

4.6. národní stát v pasti globalizace .................................................183

5. Kdo bude ekonomickým vůdcem světa? Tradiční Západ, BRIČ, nebo někdo další? ......................................................................191

5.1. spojené státy americké ................................................................193

5.1.1. strategie „růstu“: mzdová deflace,

komplexní zadlužení, bubliny a války ........................................199

5.2. evropská unie ................................................................................203

5.3. Japonsko ....................................................................................... 210

5.4. BRiČ – nové velmoci na obzoru ....................................................215

5.4.1. Brazílie – velmoc Jižní ameriky ...........................................219

5.4.2. Rusko ....................................................................................223

5.4.3. Indie .....................................................................................229

5.4.4. Čína ......................................................................................232

6. Scénáře budoucího vývoje ............................................................247

6.1. tragický scénář: cesta k fašizaci společnosti ............................251

6.2. Záchrana v podobě osn : reforma shora ..................................255

6.3. Radikální scénář: změna zdola ...................................................260

Závěr ......................................................................................................263

seznam zkratek .....................................................................................266

seznam tabulek ....................................................................................268

seznam obrázků ...................................................................................269

Poznámky ..............................................................................................271

literatura a zdroje .................................................................................283

Glo Bali Zace a KRiZe

Úvod

Globalizace patří k nejužívanějším slovům naší doby a někdy se může zdát, jako by byla zodpovědná za vše, co se děje: ať už je to migrace, ekologické katastrofy, rozvoj moderních technologií či finanční krize. Knih o tom, že díky globalizaci můžeme cestovat a že Francouz v Šanghaji poslouchá indickou hudbu a to je tedy ta globalizace, již bylo napsáno dost. Tato kniha ovšem taková nebude.

Globalizace se jako frekventovaný pojem objevuje na konci 80. let, v letech devadesátých pak nastává doslova záplava knih a článků, které se tomuto fenoménu věnují.

Mezi vědci se vedou spory nejen o tom, jak vlastně globalizaci definovat, ale i jak ji časově vymezit. Zatímco někteří se domnívají, že globalizace probíhá od počátku lidstva ve formě propojování jednotlivých civilizací, jiní zastávají názor, že o globalizaci je možné hovořit až s rozvojem velkých námořních objevů, mezi které řadí primárně objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Stejně tak je obtížné shodnout se na definici: dotýká se globalizace jen obchodních a finančních toků, nebo veškerých sfér života včetně politické či kulturní? Kde je její počátek? Jsou to technologie? Je to vůbec přirozený jev, nebo se jedná o rozsáhlou konspiraci elit?

Autorka této práce bude používat pojem „globalizace“ pro jevy, které se udály ve světové ekonomice od 70. let 20. století. Jak ještě bude vysvětleno později, domnívám se, že právě v této době dochází k fundamentálnímu zlomu ve vývoji světového hospodářství, který pociťujeme dodnes, a poIlona Švihlíková kud je neztotožníme s procesem globalizace, pak se bude jednat minimálně o jinou kvalitativní fázi tohoto procesu. Zároveň se právě v 70. letech objevuje pojem „globální problémy“ – pro problémy, které již není možné řešit v rámci jednoho národního státu.

Různé definice pojmu globalizace se soustřeďují často na jeden výsek, nejčastěji ekonomický. Mezinárodní měnový fond (MMF) tvrdí, že globalizace představuje „rostoucí ekonomickou vzájemnou závislost zemí ve světovém měřítku v důsledku rostoucího objemu a druhu přeshraničních transakcí zboží a služeb a toku mezinárodního kapitálu, jakož i rychlejšího šíření technologií.“

1

Významný český sociolog Jan Keller pak za globalizaci označuje „komplexní proces technických, ekonomických, politických, sociálních a kulturních změn, jež se projevují zejména v posledních dvou desetiletích 20. století. Za jejich jádro považuje vytváření nové mocenské asymetrie, která je dána různými možnostmi mobility. Schopnost mobility zde vystupuje jako zdroj, jenž umožňuje přenášet negativní externality na vše, co zůstává prostorově vázáno. To má vážné důsledky především pro oblast sociálna a ekologie.“

2

Další definice často hovoří o zkracování vzdáleností a času, prosazování globálních tendencí do veškerých sfér, od ekonomiky po kulturu apod. Navzdory velkému množství různých definic je možno vytipovat určité společné znaky, které má většina definic společných.

Globalizaci je možno chápat jako dynamický, ambivalentní proces, vyvolávající hluboké asymetrie na různých úrovních světové ekonomiky (i politiky). V jádru globalizace stojí propojení technologicko-ekonomického jádra. Toto jádro globalizace vyvolává tlaky, které se objevují v dalších subsystémech: v kulturním, politickém a v subsystému mezinárodních vztahů, jehož jsou mezinárodní ekonomické vztahy nedílnou součástí.

Pokud akceptujeme, že základními znaky globalizace jako procesu jsou dynamika a nelineární jevy, pak se tradiční postupy zkoumání jeví jako méně vhodné. V případě globalizace nelze používat newtonovské paradigma, které se domnívá, že celek je pouhou sumou částí, procesy mají jasnou kauzalitu (je jasná příčina a následek) a extrapolací minulých jevů se můžeme dostat k budoucnosti.

Jako přínosnější se pro zkoumání globalizace jeví systémový přístup, např. jeho moderní odnož, teorie chaosu. Systémový přístup vycháGlo Bali Zace a KRiZe zí z představy, že svět má systémovou povahu: je souborem prvků, kdy změny v některých prvcích vyvolají změny v jiných. Celý systém vykazuje vlastnosti a chování, jež jsou odlišné od jeho částí. Většina systémů – včetně společnosti – se chová nelineárně.

Pro komplexní adaptivní systémy, které jsou základním stavebním kamenem teorie chaosu, jsou typické takové vlastnosti jako samo-uspořádávání a nové vlastnosti. Značí to otevřený systém, v němž se objevují noví aktéři, přičemž vazby mezi aktéry ovlivňují nejen je, ale celý systém mnoha nezamýšlenými důsledky. Síla malých událostí je dobře známa např. z meteorologie (tzv. butterfly effect). Komplexní adaptivní systémy jsou propojené (nested), dynamika systému vede k nerovnováhám – rovnováha je spíše výjimkou než pravidlem, jak tvrdilo newtonovské paradigma. Tyto charakteristiky sytému ale vedou k tomu, že není možné jasně předpovědět budoucnost, protože ta není pouze jedna (viz kapitola 6. Scénáře budoucího vývoje).

V souladu se systémovou teorií se tato kniha nesoustředí pouze na analýzu jevů doprovázejících globalizaci, ale spíše na jejich vzájemné vazby a dynamiku vývoje. Chce tedy pomoci odhalit, jaké jsou vazby mezi současnou globalizací a krizemi, v jakém dynamickém prostředí se pohybují zásadní aktéři globalizačního procesu a jak toto prostředí zpětně ovlivňují, jak na „výzvy“ globalizace reagují vybrané národní státy, včetně vazeb mezi nimi. V neposlední řadě chci naznačit, jakými dalšími směry se může současný vývoj, na základě procesů v předchozích etapách, dále ubírat, což demonstrují tzv. scénáře vývoje.Glo Bali Zace a KRiZe

1

od 70. let K souČasný M KRi ZíM

První kapitola knihy se věnuje podmínkám vzniku současné Velké deprese i předcházejících krizí, s důrazem na velkou koncentraci krizí v 90. letech.

Vycházím přitom z předpokladu, že v 70. letech došlo k hlubokým změnám na úrovni technologií, následně ekonomiky, ale i společenského systému, včetně dominantní ekonomické teorie. Pro srovnání výjimečnosti 70. let jsou stručně zmíněna 50. a 60. léta jako léta poválečného blahobytu.

V souvislosti s ekonomickými teoriemi, které jsou v kapitole věnované 70. letům zmiňovány, je možno doplnit: Keynesiánství se odvozuje od významného britského ekonoma J. M. Keynese. Představuje ucelenou sociálně-reformní teorii. Keynesovo stěžejní dílo Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz reagovalo přímo na Velkou depresi 30. let, v souladu s tím Keynes považoval za největší ekonomický problém nezaměstnanost. Keynesiánská politika se – byť v různých podobách – dočkala největšího rozkvětu v 50. a 60. letech a je spjatá s budováním státu blahobytu a větší aktivní rolí státu v ekonomice. V poválečné době se rozvíjí také novokeynesiánství, které se snaží sblížit tradiční keynesiánství s neoklasickou ekonomií cestou mikrofundace.

Mezi antikeynesiánské teorie je řazen monetarismus, spjatý s M. Friedmanem, a ekonomie strany nabídky. Hlavním nástrojem monetarismu je kvantitativní teorie peněz, která měla „obhájit“ své postavení tváří v tvář Ilona Švihlíková fiskální keynesiánské politice. Monetaristé kladou důraz na peníze: poptávka po penězích je podle nich stabilnější než jiné složky agregátní poptávky. Pokud dochází v ekonomice k poruchám, pak je na vině monetární sektor. Oproti klasické ekonomii monetarismus rozlišuje krátkodobé a dlouhodobé efekty. V moderní verzi pracuje také s očekáváními subjektů. Vrcholné období této teorie spadá do 80. let 20. století.

Ekonomie strany nabídky je spojena s neokonzervatismem, její vrcholná popularita spadá do 70. a 80. let minulého století. Řadou ekonomů bývá považována za plochou a propagandisticky antikeynesiánskou svým důrazem na snižování daní či odbourání regulace. Hlavní faktor ekonomického růstu není efektivní poptávka, jako u Keynese, ale agregátní nabídka. V mikrofundaci se objevuje důraz na člověka jako homo œconomicus. Mezi oblíbené instrumenty patří tzv. Lafferova křivka, sloužící často jako argument proti příliš vysokým (a tedy podle této koncepce demotivujícím) daním.

Velmi frekventovaný pojem neoliberalismus je v této knize chápán jako součást tzv. nové pravice. Zatímco v politice a mezinárodních vztazích dominuje neokonzervatismus, v ekonomice je to neoliberalismus. Vychází z klasické ekonomie a aplikuje tezi homo œconomicus na všechny sféry života. Svobodná ekonomika je ztotožňována se svobodnou společností. Praktický výraz neoliberální politiky je možno nalézt v tzv. washingtonském konsenzu.

Krize 90. let jsou zasazeny do hlubšího kontextu. V případě Mexika jsou uvedeny vlivy na mexické hospodářství dané vstupem této země do NAFTA. V ruském případě nelze opomenout vliv ruské transformace na ruskou krizi, včetně politických dopadů. Pozornost je nutně věnována tzv. washingtonskému konsenzu, který tvořil páteř ekonomických doporučení ze strany Mezinárodního měnového fondu a Světové banky (SB).

V této části je nutno uvést, jak budou chápány jednotlivé typy krize. Krizi lze obecně chápat jako stádium procesu, kdy již nelze dále pokračovat stejnými prostředky; jako etapu, která ukazuje na neudržitelnost současného systému bez zásadních modifikací. Krizi lze tedy chápat jako nutnost změny v určitém subsystému.

Pojem měnová krize bývá druhou etapou krize po tzv. „krizi důvěry“. Projevuje se např. ve spekulativním útoku na měnu, která musí – po obvykle marném boji centrální banky – opustit fixní režim a hluboce devalvovat. Centrální banka ztrácí intervencí část svých devizových rezerv, ze země urychleně odplouvá krátkodobý kapitál. Přesto se měnová Glo Bali Zace a KRiZe krize nemusí stát krizí finanční. Finanční krize je další etapou po měnové krizi. Finanční instituce a/nebo finanční aktiva začnou rychle ztrácet na hodnotě. Může se objevit run na banky, prasknutí bubliny či pád burzy. Ve spojení s krizí měnovou se často vyskytuje situace, kdy subjekty nejsou schopné – po devalvaci měny domácí – splácet úvěry v zahraniční měně. Od 90. let 20. století se v souvislosti s finančními krizemi hovoří o tzv. chování stáda a nákaze (contagion). Ekonomická krize je vrcholným stádiem, kdy se předchozí fáze krize přelijí do reálné ekonomiky. Může se tak stát cestou úvěrového kanálu, znehodnocením úspor obyvatel apod. Ekonomická krize má silné sociální dopady, je doprovázena rostoucí nezaměstnaností, nízkým využitím průmyslových kapacit atd. Mezi ekonomy panují značné spory o to, proč k ekonomickým krizím dochází, což je vyjádřeno i v mnoha teoriích snažících se vysvětlit ekonomický cyklus.

Závěrečná a největší část této kapitoly je pak věnována současné Velké depresi, jejím příčinám a průběhu. Kapitola je pak uzavřena výčtem různých způsobů, jak lze na tuto Velkou depresi nahlížet: zda z hlediska mainstreamu jako na „běžný“ hospodářský výkyv, který sám od sebe odezní, či jako na systémové selhání finančních trhů a regulátorů. Nechybí ale ani hlubší pohledy, jež tuto krizi posunují do delšího časového kontextu. Zmíněn je koncept vln E. Mandela, který zdůrazňuje specifika pro obrat cyklu směrem vzhůru, a samozřejmě proslulé Kondratěvovy vlny, podle nichž současnou depresi můžeme interpretovat jako nepřipravenost Západu na V. vlnu (viz graf 4). 1.1. BlahOB yTná 50. a 60. léTa

„Období po druhé světové válce přineslo závratné změny ve vědě, technice

a výrobě, které jsou nesrovnatelné s ničím, co se do té doby odehrálo bě

hem života jedné generace.“

3

Aplikace vědeckotechnických poznatků ovšem, na rozdíl od 70. let, podpořila ekonomický růst a zaměstnanost. Jedním z faktorů, který to umožnil, byly velmi nízké ceny ropy, jejíž světový trh byl v té době ovládán kartelem producentů „velké sedmičky“ (Seven Sisters).

Pro 50. a 60. léta na Západě, tvořeném nejprve Severní Amerikou (USA, Kanada) a Západní Evropou (EHS), k nimž se později přidává i JaIlona Švihlíková ponsko, bylo typické keynesiánství jako dominantní ekonomická teorie i praxe.

Zkušenosti z Velké krize 30. let a především z II. světové války nutně podpořily teorii, která si kladla za cíl plnou zaměstnanost a vyváženější postavení mezi trhem a státem. Liberální koncepce byly Velkou krizí zdiskreditovány, proto nastoupily státní zásahy do hospodářství. V některých zemích pak měly podobu budování tzv. státu blahobytu. Stát začal používat silněji fiskální politiku (struktura daní s důrazem na progresivitu, sociální a investiční výdaje rozpočtu). Mezi významné úkoly státu se řadí „dolaďování ekonomického cyklu“, což je opět poučení z Velké krize 30. let. Stát se stává důležitým ekonomickým aktérem nejen tím, že stanovuje „pravidla hry“, ale i např. rostoucím podílem svých výdajů na HDP. V mnoha zemích bylo rovněž aplikováno tzv. indikativní plánování.

Navzdory tomu, že se rozšířil státní sektor a docházelo k zestátnění některých klíčových odvětví, stále se jednalo o tržní ekonomiku.

50. a 60. léta jsou v ekonomické historii spojena s rekordními tempy ekonomického růstu, silnou investiční aktivitou, která byla „ulehčena“ destrukcí výrobních kapacit během II. světové války i dynamikou růstu průmyslové výroby, jež v té době byla dominantním sektorem jak svým podílem na HDP, tak na zaměstnanosti. Poražené země – Německo a Japonsko – se stávají díky svému „hospodářskému zázraku“ konkurenty USA. 1.2. Zl OmOvá 70. léTa 20. sTO le Tí Se 70. léty obvykle pojíme rozpad brettonwoodského systému a tzv. strukturální krize. 70. léta představují jasný zlom: v rovině ekonomické, ideologické i praktické politiky. V 70. letech končí „zlatá éra“ sociálního státu a objevují se nové politicko-ekonomické teorie, které položily základ dnešní podobě globalizace. V neposlední řadě se v 70. letech objevují technologické inovace, které ale mají zásadně odlišný dopad než v 50.–60. letech – vedou k úspoře pracovních míst.

Ropná krize v roce 1973 neukázala jen sílu OPEC, resp. OAPEC, ale také míru závislosti západního světa na této životně důležité komoditě. Růst ceny ze čtyř na dvanáct dolarů za barel neovlivnil jen strategicko-vojenské uvažování USA, které od té doby v každé své vojenské doktríně zdůrazňují pojem „energetická bezpečnost“ (o něm ještě bude řeč). První Glo Bali Zace a KRiZe ropný šok byl navíc tak nešťastně načasován, že splynul s ropným zlomem v samotných Spojených státech; přesně tak, jak ho v letech padesátých předvídal význačný americký geolog Marion King Hubbert (podle nějž se křivka zobrazující ropný zlom nazývá také Hubbertova).

Rozpad brettonwoodského systému pevných kurzů jen dovršil dlouhodobější nerovnováhy ve světové ekonomice, které z velké části padaly na bedra USA. Brettonwood, jenž měl za úkol stabilizovat mezinárodní obchod a umožnit hladké transakce, se dostal na hranici svého fungování. Systém fixních kurzů, které byly navázány na dolar a ten zase na zlato, stál (i padal) spolu s tím, jak se ekonomicky (ne)dařilo Spojeným státům. Tento systém i jeho rozpad ale neskutečně ovlivnily světovou ekonomiku a není divu, že narazíme na názory (např. Noam Chomsky

4

), že rozpad

brettonwoodského systému patří mezi nejdůležitější události 20. století. Jeho vznik byl ovlivněn dvěma velkými plány: na jedné straně plánem kladoucím břímě fungování na Spojené státy (Whiteův), na druhé straně plánem Keynesovým, který viděl světovou ekonomiku vyváženěji. Teprve 65 let po schůzce v Bretton Woodu se začnou ozývat hlasy tvrdící, že došlo k historické (leč vzhledem k vyjednávací síle USA pochopitelné) chybě. Znova se bude hledat inspirace u Keynesova bancoru či u jeho myšlenek na „penalizaci“ přebytkových zemí.

V 70. letech je jen jasné, že Spojeným státům vyrostli silní exportní soupeři (Německo, Japonsko). Uvolněná fiskální (financování války ve Vietnamu

5

) i monetární politika vedou k zaplavení světa dolary. Přestože

by pevná vazba na zlato – 35 dolarů za trojskou unci – měla teoreticky americkou hospodářskou politiku disciplinovat, dlouhou dobu se tak neděje. Spojené státy plně využívají toho, že mohou bez obtíží – situaci je radno si zapamatovat pro další výklad – monetizovat svůj dluh, protože dolary jsou bezpečně uložené v devizových rezervách zahraničních centrálních bank. Právě zde je možno najít dodnes dominantní pozici dolaru jakožto internacionální měny číslo jedna, jež je specifikem americké ekonomiky a zásadním způsobem ovlivňuje její fungování ve světovém ekonomickém systému. Možnost financovat deficity běžného účtu ve vlastní měně jsou velkou a (dalo by se podotknout) nezaslouženou výhodou amerického dolaru. Zároveň je ale třeba počítat s tzv. Triffinovým dilematem, pojmenovaným podle belgického ekonoma R. Triffina, které upozorňuje, že není možné, aby národní měna plnila zároveň bez problémů funkce měny Ilona Švihlíková internacionální. Budou se totiž nutně střetávat požadavky na mezinárodní likviditu s požadavky na důvěryhodnost měny. Předpoklad, že celý svět se bude řídit podle toho, jakou monetární politiku budou zrovna provozovat Spojené státy, se ukazuje být jako chybný, obzvlášť ve chvíli, kdy jejich hospodářská dominance slábne.

Ve světové ekonomice se objevuje nový ekonomický jev: stagflace, nazvaná podle souběhu stagnace a vysoké inflace, která není zapříčiněna jen krizí ropnou, ale též potravinovou. Spolu s tím se do krize dostává i do té doby dominantní politicko-ekonomická teorie: keynesiánství, s nímž spojujeme nejen poválečný rozkvět, ale také vznik a rozvoj tzv. sociálního státu. V 70. letech se nejen objevuje vysoká inflace (nikoliv ovšem poptávková, ale nákladová), ale i fenomén tzv. strukturální nezaměstnanosti, která se stane noční můrou všech politiků a od této éry se „uhnízdí“ v západních ekonomikách natrvalo.

Zároveň se v 70. letech ekonomická struktura posunuje směrem k službám, pokles průmyslu jak v podílu na HDP, tak v pracovní síle má nezanedbatelné dopady např. na odborovou organizovanost, a tak i voličstvo sociálnědemokratických stran.

Přechod k službám je nutně spojen s dokončením procesu industrializace v rozvinutých ekonomikách. Je možné se tedy domnívat, že v 70. letech – mimo to, že se „sešlo“ několik krizí – došlo k technologické změně přechodu na méně pracovně náročný ekonomický růst a vyspělé země vstoupily do postindustriální fáze svého vývoje (resp. dostaly se do dolní fáze IV. K-vlny, viz dále). Jaké byly reakce na tyto krize? Je možno konstatovat, že reakce měly skutečně velice hluboké dopady: od praktické politiky, po úroveň ekonomických teorií a jejich aplikace.

Ropné šoky ukázaly, do jaké míry se kartel OPEC, který původně vznikl jako obrana proti jinému kartelu, tentokráte ale ropných firem (Seven Sisters), stal mocným hráčem. Přestože o něm ještě bude detailněji řeč, síla OPEC nespočívá jen v možnostech koordinace těžby, ale především ve faktu, že se na území jeho členských států nachází pravděpodobně zhruba 75 % světových zásob ropy (byť je tento fakt některými analytiky zpochybňován). Ropné šoky zdůrazňují především význam Blízkého Glo Bali Zace a KRiZe Východu, resp. „velké pětky“ (Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Kuvajt, Írán, Irák). USA mají o motivaci více, prohlubovat své těsné vazby se saúdskou královskou rodinou. Ta se jim v budoucnu odvděčí jednak tím, že převezme Aramco (a přejmenuje ho na Saudi Aramco), ale také tím, že si v rámci OPEC bude počínat relativně umírněně a hlavně bude dlouhodobě blokovat snahy, aby ceny ropy byly vyjadřovány „nějak jinak“ než v dolarech (petrodolarech).

Pro Spojené státy se objevuje zároveň motivace rozšiřovat svou těžbu, což ovšem zkomplikuje dosažení ropného zlomu. Strategicko-politickým tahem, který vyšel z ideí Henryho Kissingera, je založení Mezinárodní energetické agentury (International Energy Agency, IEA) jako jisté „protiváhy“ k OPEC. IEA se de facto nezabývá ničím jiným, než tzv. business as usual, tj. opakováním, že zdroje jsou hojné a jen je potřeba hodně investovat a dodávat na trh. Zároveň má dlouhodobou tendenci podhodnocovat zásoby OPEC a nadhodnocovat možnosti alternativních zdrojů, jako je ropná břidlice či zpracování LNG (zkapalněný zemní plyn). V neposlední řadě se objevují náznaky, že vyvrcholení poptávky předběhne ropný zlom (alespoň ve vyspělých zemích) a pak už o saúdskou ropu nikdo stát nebude (leda snad Čína).

Pro světový politický systém je ovšem zásadní, že Spojené státy nešly nikdy cestou úspor. Naopak, prvotní reakcí na skokové zvýšení cen ropy bylo dotování ze strany státu. Strategií USA byl (a je) růst světové nabídky, resp. růst nabídky, která by byla pod jejich kontrolou. Přestože tenkrát ještě USA nespotřebovávaly 19 milionů barelů za den jako dnes (v krizi!), strategický význam ropy byl pro ně nesporný. Existuje řada názorů, která spojuje poválečný boom právě s dostatkem velmi levné ropy. Zajistit si přístup k ropě a snažit se, aby byla „levná“, se tak stává zásadním prvkem americké geopolitiky.

Jinou reakci na ropné šoky zvolily západní Evropa (tehdy EHS) a Japonsko, které jsou surovinově ovšem podstatně chudší než USA. Rozhodly se pro podporu veřejné dopravy, doprovázenou vyšším zdaněním ropných produktů. Ropný šok se měl stát i motivací pro reorientaci průmyslu (především v Japonsku) směrem k méně energeticky náročným odvětvím.

Reakcí na rozpad brettonwoodu nyní nemyslím autoritativní prohlášení Nixona v televizi, že jednostranně ruší vazbu dolaru na zlato. Významná není pouze Smithosiánská dohoda týkající se apreciace vybraných Ilona Švihlíková měn vůči dolaru a následná Jamajská konference, která provizorní řešení – přechod na plovoucí kurz – v očích MMF „zlegalizovala“. Důležitější je, že víceméně vynucený přechod na plovoucí kurzový režim podpořil mohutně spekulaci a centrálním bankám rozvázal více ruce při provozování monetární politiky. V případě floatingu vyvstává potřeba zajišťovat se proti kurzovému riziku, např. na základě diverzifikace portfolia. Obrovský rozvoj finančnictví byl tedy v prvé řadě podpořen rozpadem brettonwoodu, dále pak procesy bankovní deregulace a liberalizace kapitálových trhů, tak jak byly tyto „návody“ vtěleny do pozdějšího a nyní nechvalně proslulého washingtonského konsenzu.

V rámci EHS se pak ukázalo, že se nelze spoléhat na Spojené státy a bude lepší věnovat se přece jen dříve utlumenému projektu společné měny. Proto na samém sklonku 70. let vzniká Evropský měnový mechanismus, jenž se nakonec stane předchůdcem společné měny eura.

Zdá se, že problém stagflace není keynesiánská teorie schopna vyřešit.

6

V 70. letech se silněji prosazují politicko-ekonomické teorie, které můžeme nazvat „antikeynesiánské“, už jen tím, jak jsou obě prosazovány tzv. novou pravicí. Jedná se o monetarismus a později o ekonomii strany nabídky.

Tam, kde Keynes viděl jako hlavní ekonomický problém nezaměstnanost, kde zdůrazňoval nutnost tržních zásahů a nedokonalost trhu, resp. jeho neschopnost samovolně se dostat z krize (nezapomínejme, že největší Keynesovo dílo Všeobecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz vyšla v roce 1936), tam vidí hlavní teoretik monetarismu Milton Friedman především inflaci. Navazuje na neoklasickou ekonomii v podání Adama Smithe o hladkém fungování trhů; pokud jim v tom ovšem svými chybnými rozhodnutími nebrání vlády. Tam, kde Keynes vidí dominantní roli agregátní poptávky, jež je ovlivněna mnoha různými faktory, a vládní výdaje mohou, a vlastně musejí na sebe přebírat roli „podporovatele růstu“ ve zlých časech, tam vidí Milton Friedman jako hlavního hybatele ekonomiky jediné – peníze.

Friedman předpokládal, že trh funguje sám o sobě dobře (tj. mzdy a ceny jsou pružné, nikoliv minimálně krátkodobě fixní), jak tvrdí Keynes. Protože – řečeno s Friedmanem – za vším v ekonomice stojí peníze, je hlavní institucí centrální banka. Centrální banka by měla být nezávislá na „přání“ politiků, kteří spíše něco pokazí, než pomohou. Ekonomové by se neměli snažit ekonomiku „jemně dolaďovat“. Stačí, když se budou Glo Bali Zace a KRiZe řídit zlatým pravidlem, že hlavní měnový agregát by měl růst v souladu s potenciálem. O zbytek už se sám postará tržní mechanismus.

V souvislosti se vznikem strukturální nezaměstnanosti je nutné poznamenat, že Friedman rovněž přichází s konceptem tzv. přirozené míry nezaměstnanosti. Ukazuje na něm propojenost mezi inflací a nezaměstnaností s tím, že pokud nemá inflace růst, je určitá míra nezaměstnanosti nutná. „Přirozená míra“ ovšem zdaleka není nulová. Zásadní je, že určitá míra nezaměstnanosti se vyskytuje i tehdy, pokud je ekonomika na svém potenciálu, tj. pokud je na maximu svého dlouhodobě udržitelného výkonu (samozřejmě se může vyskytovat i tzv. přehřátí ekonomiky, kdy se HDP krátkodobě dostane nad svůj potenciál; přehřátí jsou ovšem často spjatá s tzv. bublinami).

Tato informace je naprosto zásadní a ještě o ní bude řeč při analýze pracovního trhu v éře globalizace. Přirozená míra nám vlastně říká, že ve vyspělých ekonomikách existuje určité (a nikoliv zas tak zanedbatelné) procento lidí, kteří nemohou najít práci, ani když ekonomika „jede na plné obrátky“. Jsou pro ekonomiku doslova zbyteční. Jak uvidíme později, přirozená nezaměstnanost se v různých zemích liší, ale odhaduje se obvykle mezi 6–7 %. Jak podotýká P. Samuelson v 13. vydání své proslulé učebnice: „Jednou z nejznepokojivějších tendencí posledních let je vzestupný trend přirozené míry nezaměstnanosti.“

7

Co za těmito faktory stojí, bude

dále analyzováno.

Ekonomie strany nabídky získala své přívržence spíše mezi politiky než ekonomy. Zastánci této teorie tvrdí také, že keynesiánství se vyčerpalo, resp. vedlo jen k příliš silné roli státu a rostoucímu zadlužení. Hlavní pro ekonomický růst je agregátní nabídka (jedná se o jakýsi návrat k věčnému sporu mezi Sayovým zákonem trhů a Keynesem). Důraz je tedy kladen na alokaci a efektivní využití kapitálu a práce v ekonomice. Stát by se tedy měl zaměřit na odstraňování překážek této alokace. Těmi jsou nejen odbory, ale obecně příliš vstřícné sociální zákonodárství, příliš vysoké (a demotivující) daně, zkrátka všechny faktory, které omezují práci a investování. Hlavním úkolem státu není jemně ladit cyklus pomocí fiskální politiky, ale starat se o dlouhodobý potenciál země. Z hlediska teorie je významná Lafferova křivka, jež v praktické politice vedla k poklesu sazeb přímých daní.

Obě teorie se vracejí k „neviditelné ruce“ Adama Smithe, zdůrazňují roli trhu na úkor vlády, problém inflace na úkor nezaměstnanosti, proIlona Švihlíková sazují politiku deregulace a privatizace. Celkově jde tedy o zmenšení role státu v ekonomice s tím, že trh je opět (po dlouhé době od Velké deprese) vnímán jako dokonalý samovyvažující nástroj uspořádání celé společnosti. V politické rovině jsou klasickými představiteli tzv. nové pravice britská premiérka M. Thatcherová a americký prezident R. Reagan.

Dopady jejich ekonomické politiky jsou ovšem nanejvýš sporné. Zatímco Ronald Reagan zdůrazňoval Lafferovu myšlenku, že snížení daní nemusí nutně vést k snížení daňového inkasa, vytvořil takto v 80. letech (spolu s enormním růstem vojenských výdajů, nutno přiznat) jen vysoké schodky rozpočtu. Navzdory aplikaci obou antikeynesiánských politik se vyspělé země už nikdy nevrátily k silnému poválečnému růstu a problém strukturální nezaměstnanosti se s nimi táhne dál.

Nebyly to ale jen vlády, které se snažily najít řešení na kombinaci krizí 70. let. V 70. letech se – nikoliv náhodou – rozšiřuje fenomén nadnárodních firem, jež jsou jedním z hlavních hybatelů současné podoby globalizace.

Rozvoj mezinárodního obchodu a především přímých zahraničních investic

8

nebyl způsoben jen liberalizací obchodu, ale i rostoucí konkuren

cí a obavou z nových překážek, které by se mohly navzdory proklamacím objevit. Významným impulsem bylo např. vytvoření jednotného vnitřního trhu EHS, což u amerických a japonských firem vyvolalo obavy z „pevnosti Evropa“. Snaha nalézt nová odbytiště a akumulovat zisk ale získává kvalitativně novou povahu.

Přestože o zakládání zahraničních poboček můžeme hovořit minimálně od 50. let (např. v souvislosti s těžebním průmyslem), pak od 70. let se markantně prohlubuje dělba práce. Firmy se snaží uspořit náklady a začínají přesouvat své pobočky do zemí s nižšími náklady (mzdy, daně apod.). Tímto se bezprecedentně rozpojuje výrobní proces, což je ulehčováno rozvojem dopravy a nových technologií, jež začínají umožňovat rychlý přesun informací, který je pro efektivní řízení na „dálku“ zásadní.

Na konci 70. let tak vidíme zárodky zcela jiného světa, než byla blahobytná 60. léta.

Ropa už nestojí (a nikdy nebude) 4 dolary za barel. Do zemí OPEC se petrodolary jen hrnou a je otázkou, jak s nimi naložit. Nákladová inflace a vyčerpání poválečné obnovy vyvolají stagflaci, která má být řešena (a vyřešena) novými politicko-ekonomickými teoriemi. Ty se vracejí ke Glo Bali Zace a KRiZe klasické ekonomii, k podpoře role trhu, k menší roli státu. Vedou k procesu deregulace a privatizace. Rozpad brettonwoodu si vynutí přechod na „floatingový“ režim, při němž se zvyšuje role spekulace a de facto celého finančního sektoru. Začínají se rozšiřovat nadnárodní firmy, které rozpojují výrobní proces do té doby nevídaným způsobem, činí tak jednotlivé země na sobě velmi závislé a zranitelné. Ekonomická síla se navrací „k trhu“. Je potřeba zdůraznit, že ekonomickou moc, jíž se státy v 70. letech vzdávají ve jménu vyřešení ekonomických problémů a obnovení vysokých temp růstu, už nikdy nezískají zpět. Stejně tak se nepodaří navrátit se k růstu a nízké nezaměstnanosti poválečných let. A pokud se snad bude na chvíli zdát, že ekonomický cyklus zmizel a růst je „bez hranic“, půjde jen o jednu z mnoha bublin v řadě.

Nelze ale zapomínat na technologie: právě v 70. letech byl vynalezen mikroprocesor, v roce 1977 firma Apple představila první osobní počítač a brzy poté začal Microsoft prodávat svůj „user friendly“ software. 1.3. WashIng TO ns Ký KO nsen Zus aneB d RTI vé ví TěZsTví ne OlIB eRal Ismu Silné období zažívá „nová pravice“ v 80. letech. Nejenže se její teoretické zakotvení stává dominantním (tak jako byly všeobecně rozšířené státní zásahy v 50. letech), ale teorie tzv. neoliberalismu

9

se začíná silně prosazovat

na mezinárodní scéně.

Jedním z nejsilnějších a v současné době nejkritizovanějších nástrojů je tzv. washingtonský konsenzus.

10

Jednalo se vlastně o soubor „dobrých

rad“, kterými by se měly rozvojové země řídit, aby dosáhly růstu, resp. dostaly se např. z dluhové krize 80. let. „Správná ekonomická politika“ dle washingtonského konsenzu zahrnovala omezování rozpočtových deficitů především škrty na straně výdajů (zdravotnictví, sociální služby), ale zároveň rušením progresivity daní a větším důrazem na daně nepřímé (jako je např. DPH), privatizací veřejných statků a deregulací vybraných služeb. Tato opatření vedla ke značnému oslabení role státu v ekonomice. Dále pak liberalizace obchodu i kapitálu, volný vstup na domácí trh pro zahraniční investory, včetně silně restriktivních podmínek zachování ochrany duševního vlastnictví. Tato opatření pak země učinily velice zranitelné vůči zahraničním mocným silám: ať již nadnárodním firmám, či spekuIlona Švihlíková lativnímu kapitálu. Restrikce ochrany duševního vlastnictví pak enormně ztěžovala rozvoj vlastní vědecko-výzkumné základny dané země.

Joseph Stiglitz pak washingtonský konsenzus popisuje jako mantru volného trhu, spojenou s rychlou liberalizací obchodu (kterou v době svého rozvoje nepodstoupila žádná vyspělá země), liberalizací kapitálu a monetární restrikcí. Tato politika Mezinárodnímu měnovému fondu umožnila stát se „monopolním poskytovatelem dobrých rad“.

Mezi nejagilnější propagátory této politiky amerického Ministerstva financí patřil již zmíněný Mezinárodní měnový fond, který tuto politiku „šířil“ mimo jiné pomocí tzv. strukturálních programů přizpůsobení (structural adjustment programmes, SAP), které byly „podmínkou“, aby země v těžkých 80. letech mohly získat od MMF či Světové banky půjčku. SAP měly své hluboké sociální a posléze i politické dopady např. v Jižní Americe.

Liberalizace kapitálových toků nakonec vyústila v dluhovou krizi rozvojových zemí. Nabídka likvidity byla ovlivněna prvním ropným šokem: členové OPEC investovali do eurodolarových trhů, banky pak mohly tyto zdroje půjčovat dál. Ve stejnou dobu se objevila velká poptávka po úvěrech ze strany rozvojových zemí. Nebylo to jen z důvodů industrializace, ale někdy i proto, že si rozvojová země musela půjčit, aby mohla uhradit své závazky za ropu. Situace rozvojových zemí nevypadala špatně, ale na konci 70. let se objevilo několik změn. Reakce USA na druhý ropný šok byla ale odlišná od prvního. Fed tentokrát zvýšil úrokové sazby a USA se dostaly do recese. Jejich úroková politika pak vedla ve světovém měřítku ke zdražení úvěrů. Rozvojové země se dostaly do dvojích kleští: úvěry byly mnohem dražší a bylo obtížnější udat své zboží na mezinárodních trzích.

Dluhová krize vypukla naplno v roce 1982, v případě ropného antišoku. Velmi silně zasaženi byli významní ropní producenti, kteří se silně zadlužili, aby své země mohli industrializovat (Mexiko a Venezuela). A právě tady začal poprvé hrát MMF svou roli „věřitele poslední instance“ a vnucovat zemím své SAP, jež zahrnovaly liberalizaci obchodu, otevření se zahraničním investicím a závazky k vyrovnanému rozpočtu.

Dopady těchto programů byly zničující. 80. léta jsou proto známa i jako tzv. „ztracená dekáda“ rozvojových zemí (neplést prosím se ztracenou dekádou, resp. dvěma v případě Japonska). V 80. a 90. letech byl dluh mnoha rozvojových zemí tak vysoký, že jim stěží zbývaly prostředky pro

25Glo Bali Zace a KRiZe

rozvoj a sociální záležitosti. Země neměly na výběr a MMF je dostal tam,

kde je chtěl mít – v závislé a podřízené pozici. Dodnes se neobjevilo mno

ho zemí, které si „dovolily“ vzdorovat MMF; jednou z výjimek je Argen

tina (viz dále).

Tabulka 1: Výdaje na sociální služby a výdaje na obsluhu dluhu

Země Období

Základní sociální služby

(v % vládních výdajů)

Obsluha dluhu

(v % vládních výdajů)

Tanzánie 1994–95 15 46

Keňa 1995 13 40

Uganda 1994–95 21 9

Jižní Afrika 1996–97 14 8

Filipíny 1992 8 31

Srí Lanka 1996 13 22

Nepál 1997 14 15

Thajsko 1997 15 1

Jamajka 1996 10 31

Kostarika 1996 13 13

Brazílie 1995 9 20

Zdroj: R. O‘brien, M. Williams: Global political economy, s. 225, in uNICEF (1999)

Ideologická dominance neoliberalismu se v této éře stává drtivou

a ještě více ji povznese rozpad východního bloku i se Sovětským svazem.

Právě tady se nabízí skvělá pokusná laboratoř: ukázat, že socialismus

(příp. komunismus, podle toho jak to nazveme) historicky selhal, a v ne

oliberalismu se, řečeno s Fukuyamou, objevuje konec lidských dějin. Pro

Mezinárodní měnový fond je rozpad východního bloku úchvatným dár

kem, oblastí, kde může v praxi vyzkoušet své recepty, jež budou později

nazvány „tržním fundamentalismem“. Tento název si vyslouží mimo jiné

pro naprosté ignorování sociálních dopadů, které jeho „vzorové“ progra

my způsobují, stejně tak jako pro politiku one size fit for all, tj. iluzi, že

tržní ekonomika je víceméně všude stejná, mikroekonomická fundace Ilona Švihlíková nedůležitá, a je tedy možné aplikovat shodné recepty v různých podmínkách doslova „hlava nehlava“.

Není ovšem možné zapomenout na Japonsko, které se na konci 80. let dostává do silných problémů daných prasklou bublinou v oblasti nemovitostí, do problémů, z nichž se nemůže již dvacet let dostat. Japonský příklad chronické deflace se stane varováním pro celý svět, ale především pro Čínu, která bude o dvacet let později čelit podobné volbě (viz dále analýza postavení jednotlivých zemí).

Skok do tržní ekonomiky měl v různých zemích různé podoby, ale nejvarovnější je zřejmě případ Ruska, který vyvrcholil ruskou krizí, jež měla za následek nástup prezidenta Vladimíra Putina. Rychlost na úkor kvality, nevzetí v úvahu ani mentality lidí, ani sociálních ohledů, ani institucí. Západ se choval s příznačnou arogancí „vítěze studené války“ a „ordinoval“ jediný správný recept. Ten zahrnoval rychlou liberalizaci obchodu, včetně toků kapitálu, hluboké devalvace a privatizaci s tím, že trh se sám nastaví do optima, a není tedy třeba si příliš dělat hlavu s institucemi či s vymáháním práva. Katastrofální případ Ruska, které „demokrat a reformátor“ Jelcin spolu s MMF dostal do hlubšího ekonomického poklesu, než zažilo za II. světové války, hovoří za vše. Přestože v České republice neměla transformace tak děsivou podobu jako v bývalém Sovětském svazu, řada rysů byla shodná.

Nadměrný důraz na cenovou konkurenci opakovanými hlubokými devalvacemi, netransparentní a rychlá privatizace, zbrklé zavedení velmi široké vnější směnitelnosti či samotný koncept odražení ode dna jsou typickými znaky neoliberalismu. Je potřeba si povšimnout – a to především kvůli výkladu současné krize – důrazu, který MMF v jím prosazované koncepci neoliberalismu klade na oběť a utrpení. Obojí je chápáno jako určitá vyšší ctnost, nutnost, jak vykoupit budoucí ekonomický růst (který ovšem často vůbec nepřijde). Zajímavé ovšem je, že utrpení je ctností jen pro ty nejchudší vrstvy, zatímco oligarchové či spekulanti trpět nemohou, naopak musejí být odškodněni za svá chybná ekonomická rozhodnutí.

Přestože je neoliberalismus ideologicky mocný, protože doslova zachvacuje celý svět, začínají se objevovat první trhliny monolitu. Nejde jen o zpomalení japonské ekonomiky a pád do deflační spirály, s kterým si nikdo neví rady. 21. století, které mělo být japonské, se začíná vytrácet.Glo Bali Zace a KRiZe

Naopak roste Čína, jež si může dovolit vzhledem ke své velikosti jít jinou než „vzorovou“ cestou à la washingtonský konsenzus, a překvapivě (sic) dosahuje velkých úspěchů.

Začínají se objevovat spekulativní krize. V roce 1992 je to bezprecedentní útok později proslulého spekulanta a financiéra řady barevných revolucí George Sorose na britskou libru. V roce 1994 mexická krize. A pak úder, který absolutně nebyl předpokládán: asijská krize, která se rozšířila do Ruska (byť tam byla i kombinace jiných faktorů) a dále do Brazílie a Argentiny.

Sociální demokracie začínají přejímat neoliberální myšlenky a hlavní evropští představitelé tohoto proudu – britský premiér Tony Blair a německý kancléř Gerhard Schröder – začínají ve všech osobách časovat sloveso „přizpůsobit se“. A pokusem A. Giddense o včlenění prvků neoliberalismu do sociáldemokratismu vzniká tzv. třetí cesta.

11

Tlak nadnárodních firem je tak mohutný, že dochází k dalšímu rekordnímu snižování přímých daní právnických osob a přesunu k daním nepřímým. Koncept investičních pobídek je nevyhnutelným nástrojem pro státy, které se zoufale snaží „něco“ udělat se stále vysokou nezaměstnaností. Rozrůstá se finanční sektor, objevují se nové „inovativní“ produkty, které mají finanční trh dále posunout směrem k ideálu dokonalé konkurence – finanční deriváty.

Ve Venezuele se v roce 1998 k moci dostává voják Hugo Chávez a málokdo tuší, jaký význam bude mít nejen pro Venezuelu, ale minimálně pro celou Jižní Ameriku.

Ještě na konci 80. let se do ekonomického zpomalení dostává Japonsko. V té době samozřejmě netuší, že má před sebou de facto dvě ztracené dekády, a že dominantní pozici v Asii převezme Čína. Japonský případ slouží jako varování nejen Číně. Ukazuje meze exportní strategie (export-led growth) i to, co se může stát ekonomice, když se pokusí o reorientaci na vnitřní růst za situace protispotřební mentality svých obyvatel. Nelze ale z úvah vynechat bublinu nemovitostí, jež zdánlivě stála na počátku japonského ústupu ze slávy, ani pozdější reakci vlády, která začala přejímat dluhy bankovního sektoru. Japonsko je dnes – z pohledu vládního dluhu – druhou nejzadluženější zemí po Zimbabwe, protože se vládní dluh blíží 200 % HDP! Japonský oříšek řádně zamotal hlavu mnoha ekonomům, kteří se začali zabývat tím, proč se Japonsko ne a ne dostat z deflační spiráIlona Švihlíková ly: deflace – odsouvání spotřeby – další propad cen. Jako téma pro situaci pasti likvidity, kdy japonská centrální banka snížila základní sazbu na nulu (!), a přesto to nevedlo k ekonomickému oživení, se objevilo tzv. kvantitativní uvolňování (quantitative easing), což je víceméně jen odborný pojem pro zavalení trhu penězi.

12

Japonský příklad jasně ukázal, že v zemi, která dosáhla – i vzhledem k mentalitě svých obyvatel – meze nasycení, se reorientace na vnitřní spotřebu nemusí podařit. Ale Japonsko nemusí být jen negativním případem; možná bude jednou z prvních zemí, která bude spíše než na růst HDP klást důraz na kvalitu a typ tohoto růstu.

Ještě před mexickou krizí se objevila jiná spekulativní krize, a sice přímo v Evropském měnovém mechanismu. Krize let 1992/1993, na které si jako „hrobník“ britské libry udělal jméno George Soros, se ukázala být pro budoucí vývoj měnové unie velice podstatnou.

Globální ekonomika (a nejen ta japonská) zažívala na počátku 90. let zpomalení, takže Spojené státy začaly snižovat své úrokové sazby. Jiná byla ale situace v nově sjednoceném Německu, které povzbuzoval silný příliv poptávky z bývalé NDR. Německá centrální banka, osudově poznamenaná německou hyperinflací 20. let, se rozhodla z obav před přehřátím ekonomiky razantně zvýšit úrokové sazby. Je důležité poznamenat jedno: udělala to, aniž by tak zásadní krok alespoň prokonzultovala se svými evropskými partnery.

13

Jak uvádí Trade and Development Report 2007, uká

zala tím své „naprosté pohrdání svými evropskými partnery“.

Tato krize v srdci budoucí EU nedemonstrovala jen sílu spekulace. Zásadní dopady krize se dotkly, mimo již zmíněné Německo, také Velké Británie, Itálie a Francie. Zajímavé je sledovat reakce jednotlivých zemí. Pro Itálii byla krize argumentem, že její měna – lira – je příliš slabá a je potřeba se přidat k projektu společné měny stůj co stůj.

Velká Británie, která nakonec Evropský měnový mechanismus zcela opustila, došla k přesně opačnému názoru: projekt společné měny je příliš rizikový, bude lepší ponechat si libru a na zavedení společné měny se nepodílet. Tento názor se také plně projevil v Maastrichtské smlouvě, kde Velká Británie spolu s Dánskem mají tzv. opt-out, tj. výjimku neúčastnit se na třetí etapě hospodářské a měnové unie.

Francie se naopak v Evropském měnovém systému udržela (jen rozšířila pásmo na +/- 15 % z původních 2,25 %). Francie došla totiž k názoru, Glo Bali Zace a KRiZe že spekulativní útok na frank (na rozdíl od liry a libry) není racionálně podložen a odmítla provést devalvaci, která měla být uskutečněna jen v případě vnějších nerovnováh.

Německý unilaterální postup, stejně jako francouzská snaha udržet „společné“, co to jen půjde, se v následujících letech bude několikrát opakovat, byť v různých modifikacích, aby se plně odhalil řeckou krizí. 1.4. naFTa a d Opady na mex IKO Severoamerická zóna volného obchodu uzavřená mezi Kanadou, Spojenými státy a Mexikem, jež vstoupila v platnost v roce 1994, si zaslouží pozornost hned z několika důvodů. V případě Spojených států šlo bezesporu o jistou inspiraci rychle pokračující evropskou integrací, která vyvrcholila vznikem Evropské unie.

NAFTA je ale především důležitá tím, že poprvé se integračně propojily velmi nesourodé země: na jedné straně bohaté státy Severu Kanada a USA, na druhé straně představitel Jihu (dnes v kategorii tzv. emerging countries) Mexiko. NAFTA měla být ukázkovým případem, že volný obchod prospívá všem a že z něho rovnoměrně profitují i chudší země. (Ne)úspěch NAFTA byl později užíván jako argument pro či proti FTAA (celoamerické zóně volného obchodu), přičemž se ale těžko dá čekat, že by se nakonec uskutečnila.

Je nutné podotknout, že Mexiko bylo velmi otevřenou ekonomikou již před vstupem do NAFTA a také, že je těžké přesně ohodnotit, do jaké míry je zde souvislost mezi vstupem do NAFTA a mezi tzv. mexickou (tequilovou) krizí.

Základní kritika NAFTA směřuje zhruba ke dvěma okruhům provázaných problémů: 1) Liberalizace obchodu a investic zde byla sama o sobě cílem, nikoliv ná

strojem. To je ovšem typické pro již zmiňovaný tržní fundamentalis

mus. Ještě průzračnější příklad najdeme v Rusku i v tzv. asijské krizi.

Zavádět tržní opatření, protože je to ideologicky „správné“, bez ohledu

na to, jaké dopady to na ekonomiku bude mít – takové názory ještě

dnes zaslechneme od představitelů především Mezinárodního měnové

ho fondu či Světové banky. Princip, který nelze zpochybnit, měl zvítězit

nad ekonomickou realitou. Leč nestalo se tak. Ilona Švihlíková 2) Dohoda je založena na plné reciprocitě, tedy nebere vůbec v úvahu asy

metrické startovní pozice především USA a Mexika. Mexiko mělo jako rozvojová ekonomika před NAFTA mnohem vyšší cla

a jeho ústupky zóně volného obchodu byly tedy mnohem větší. Zatím

co asymetrie ve vývoji nebyla zohledněna, nebyly nijak omezeny velmi

štědré americké dotace do zemědělství. Restriktivní pravidla původu

(rules of origin, která tvoří jedno z „bitevních“ polí kola WTO v Dauhá

a měly být důležitým bodem v FTAA) a silný tlak na plnou liberalizaci

finančních služeb, sporná úprava investic (viz dále), ochrana duševního

vlastnictví jdoucí daleko za rámec WTO – to vše jsou dodnes nejvíce

kritizované součásti smlouvy.

Jak se ukazuje, NAFTA

14

bezesporu podpořila obchod mezi svými čle

ny. Zatímco je ale vnitroobchod nadmíru důležitý pro Kanadu a Mexiko (u Mexika dokonce vedl ke sladění jeho ekonomického cyklu s americkým), méně již pro USA. NAFTA dále silně prohloubila mexickou závislost na USA. Mezi roky 2001–2006 šlo plných 86 % mexického exportu právě do USA, což v té době byla největší exportní koncentrace na jednu zemi na světě. Mexický export byl zároveň silně spojen s importem (tzv. importní náročnost exportu), protože dominantní komparativní výhodou Mexika se stala levná práce, tj. v případě zapojení do zahraničního obchodu tzv. práce ve mzdě.

Pro Mexiko byl nadále důležitý vývoz ropy, ale na významu získávaly „montovny“ maquiladoras, které jsou pracovně náročné, vytvářejí ale jen malou přidanou hodnotu. Jak uvádí UNCTAD, jen 2 % vstupů jsou z domácí výroby, což nesmírně importně zatěžuje obchodní bilanci.

Je tedy možné konstatovat, že NAFTA jako „vzor“ vedla k fixaci daných komparativních výhod Mexika: levné pracovní síly, ale nemotivovala ho, ani nenutila ke strukturálním změnám.

Zaplavení mexického trhu dotovanými americkými potravinami (především kukuřicí) z polí vyhnalo statisíce mexických farmářů. Reakce USA pak spočívala v přísnějších antiimigračních opatřeních, které vyvrcholily stavbou masivního plotu na hranici Texasu a Mexika.

Podobný trend můžeme pozorovat i u investic, které směřovaly především do zpracovatelského průmyslu z důvodů nízkých pracovních nákladů a geografické blízkosti, takže se de facto dotýkaly reexportu. UNCTAD ve své podrobné analýze kritizuje i rozšiřování tzv. mezery HDP (GDP gap): Glo Bali Zace a KRiZe konstatuje, že v roce 1982 byl mexický HDP 38,4 % amerického, zatímco nyní je to jen 24,4 % k americkému v paritě kupní síly. V případě Mexika nedošlo k zásadnějším změnám ve struktuře ekonomiky, které by dokázaly zmenšit propast mezi ním a USA.

Za zmínku rovněž stojí fakt, že téměř celý bankovní sektor v Mexiku je v rukou zahraničního kapitálu, což se projevilo jak v mexické krizi, tak v nižší přístupnosti k úvěrům pro domácí subjekty. Mnoho Mexičanů v americké ekonomice, stejně jako velký význam remitencí pro mexickou ekonomiku (druhý největší zahraniční příjem po ropě), velké rozdíly mezi severem a jihem země ukazují na dlouhodobě neřešené strukturální problémy. „Růst obchodu a přímých zahraničních investic není cílem sám o sobě,“ konstatuje analýza UNCTAD.

Bylo by ovšem mylné se domnívat, že dohoda NAFTA

15

je kritizová

na pouze v Mexiku. Velmi sporný je článek 11 smlouvy, tzv. investor-state clause, který umožňuje žalovat vlády, pokud jejich opatření negativně ovlivní investice, resp. současné či budoucí zisky. Negativní dopad na investice může mít ale sociálnější či ekologičtější legislativa. Není tedy pochyb, v čím zájmu byl tento článek schválen.

V Kanadě stejně velké znepokojení budí tzv. proporcionality clause (proporční doložka), která např. vyžaduje, aby Kanada dodávala do USA ropu, i když už jí samotné nebude stačit.

V Mexiku už se dlouho ozývají hlasy požadující, aby se dopady NAFTA znovu probraly a zanalyzovaly, nejen pokud jde o volný obchod, ale i o pracovní místa, pracovní standardy, ochranu životního prostředí a spotřebitele.

Bylo by ovšem mylné se domnívat, že Američané si prostě zajistili stabilní podmínky pro své investice (a stabilní dodávky surovin z bohaté Kanady) a jsou s dohodou NAFTA spokojení. NAFTA je i Američany kritizována za příliš rychlou integraci, která vůbec nevzala v úvahu asymetrii mezi zeměmi, nestanovila žádný kompenzační fond či přechodnou postupnou strategii, protože jejímu uzavření předcházela víra v neomylný „trh“, který to všechno zařídí „sám od sebe“. Spojené státy tvrdí, že právě NAFTA prohloubil



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.