načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Gio -- Příběh afrického chlapce - Tereza Čierníková

Gio -- Příběh afrického chlapce

Elektronická kniha: Gio -- Příběh afrického chlapce
Autor:

Henry Vans je spisovatel a cestovatel, který se chystá změnit něčí život k lepšímu. Tím někým je malý africký chlapec Gio. Je jiný než ostatní desetileté děti – vnímavější, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 90
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Henry Vans je spisovatel a cestovatel, který se chystá změnit něčí život k lepšímu.
Tím někým je malý africký chlapec Gio. Je jiný než ostatní desetileté děti – vnímavější, citlivější, dospělejší. Dospělejší než mnozí dospělí.

Zařazeno v kategoriích
Tereza Čierníková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Tereza Čierníková

GIO: PŘÍBĚH AFRICKÉHO

CHLAPCE


3

PROLOG

Henry Vans znovu objíždí svět!

Cestopisec Henry Vans, který po svých deseti

letech cestování nasbíral tisíce a tisíce informací o

zemích z celého světa, se opět po dvou letech

vydává vzhůru do dobrodružství! Tentokrát ale

dává možnost všem svým obdivovatelům. Napište

mu s prosbou příjezdu a třeba zavítá zrovna

k vám!

Pište na adresu, kterou naleznete z druhé strany

letáku.

Tak to asi začalo – nevím, jestli se počátkem

mého života rozumí narození nebo můj první

úspěch, ale ať se to dá chápat jakkoli, jsem zde.

Mé jméno je Henry Vans a jsem cestopisec. Jsem

asi metr sedmdesát vysoký, nosím kulaté brýle

jako Harry Potter, vlasy mám blond, ulíznuté.


4

Ale to jen pro případ, kdybyste mě potkali někde

na ulici a nepoznali mě.

Když jsem byl malý, vždy jsem si přál projet svět

a už od útlého věku jsem si střádal a šetřil peníze

jen na tento můj sen. Ve skříni jsem míval

malinkatou plechovku a na ni jsem velkým

písmem napsal: „Vzhůru do světa“. Toto se

vyplnilo. Postupem času jsem získával čím dál

víc sponzorů mých cest, které zaujal můj

neuvěřitelný potenciál a i to, jak cílevědomý

jsem. A dnes jsem úplně na samém vrcholu –

jezdím, kam chci, kdy chci, za kolik chci. Stal

jsem se jedním z nejznámějších cestovatelů

současnosti. Mám mnohem víc, než jsem si kdy

přál.

Ovšem to, co je v životě nejdůležitější, jsem

pochopil teprve loni na jaře. Přišel mi z kamene

vytesaný slon. Malý, přesto jedinečný a velmi

propracovaný. Poslal ho teprve devítiletý

chlapec, který mi ukázal, že ...


5

KAPITOLA PRVNÍ

Psalo se třetího dubna, kdy jsem se vrátil

z rodného města. Navštívil jsem svou matku a

poté otce, který žije o pár kilometrů dál.

V dětství jsem si byl jistý, že jsou pro sebe

stvoření – věnovali si každý pohled, ze kterého

jiskřilo štěstí a neskonalá láska. Pak se podívali

na mě a já věděl, že tou radostí a láskou, jenž

jsem na nich vídával, jsem já. Táta si všímal na

mamince každé maličkosti – nové manikúry,

účesu, nalíčení. Ona na něm zbožňovala jeho

letmé strniště, pomalu řídnoucí vlasy a smysl

pro humor, kterým si ji vlastně získal. Není divu,

že to ve mně budilo pocit úžasu.

Když jsem dospěl a přecházel z puberty

v adolescenta, začínal jsem si všímat i faktů,

které jsem jako dítě tolik nevnímal – hádky, když

nejsou v mé blízkosti. Dál podivné pošťuchování,

když v jejich blízkosti naopak jsem. Pomalu se to

navyšovalo a pak přišel zvrat – na pracovním


6

stole otce se najednou objevila složka papírů

nutná k podepsání. Rozvod.

Od rozvodového řízení jsem vlastně bydlel

střídavě u matky a otce. Myslím, že jsem mé

bydlení měnil každý týden, někdy dva. Když

jsem dospěl a vydělal si dostatečně peněz na

mých cestovatelských dílech, koupil jsem si malý

přízemní baráček daleko od obou rodičů, aby se

nehádali, že jednoho z nich mám raději než toho

druhého.

Pravidelně jezdím k oběma a to ve stejný den,

aby i tu nepocítili, že jeden je víc výjimečný než

druhý.

Na začátku dubna jsem se rozhodl je opět

navštívit a vyjel jsem na cesty. Nejprve k matce,

poté k otci, oběma jsem ale řekl to samé: „Neboj,

u matky/otce jsem ještě nebyl. Jsi první, koho

jsem z vás dvou navštívil.“

„Ahoj, mami!“ zvolal jsem, když jsem vystoupil

z auta. Máma zrovna otrhávala záhonek před

svým malým, ale útulným domem. Byl to starý

dům – bílá fasáda, okna nebyla plastová, ještě

s modrými okenicemi. Před dveřmi malá

veranda, na které se usmívala dřevěná

houpačka. Pamatuju si, že jsme tam spolu často

sedávali, když jsme tu žili ještě všichni tři.


7

Mamka mi čítávala pohádky a otec potom hned

posílal všechny spát. Ale tyto časy jsou fuč a

jsem za to i celkem rád.

Máma byla typ ženy v domácnosti – nevím, jak to

dokázala, ale když jsem vešel dovnitř, pohltila

mě vlna lásky a domácí pohody. Taky vůně

pravých domácích sušenek.

„Vím, že je máš rád, tak jsem jich pár napekla.

Jsou jen pro tebe s extra dávkou čokolády! To u

otce nenajdeš.“ A bylo to znovu tu – to

pošťuchování a ukázka toho, kdo je tu lepší.

„Mami, mám vás rád oba stejně.“ s očima v sloup

jsem prohlásil.

Jelikož jsem dojel brzy ráno, sušenky mi zaplnily

žaludek jako snídaně. K tomu studené mléko –

přesně, jak to zbožňuju! Dál jsme si celé

dopoledne povídali. Opět přišla otázka na mou

přítelkyni, kterou, mimochodem, nemám –

nepotkal jsem tu pravou. No, ona by stačila i ta

levá, ale která vydrží s mužem, jenž doma ročně

stráví asi dvě hodiny? Otázka za milion...

„Mami, rád jsem tě viděl. Na oběd se stavím po

cestě a večeři dám u otce. Mám tě moc rád, zase

co nejdřív přijedu a až budu doma, zavolám.“


8

„Dobře, zlato. Miluju tě a dej na sebe pozor!“

loučení jako obvykle. Typické fráze, dlouhé

objetí a máminy slzy. Je mi třiatřicet – jsou to

spíš slzy smutku a žádosti toho, že chce být

babičkou anebo alespoň, v mém případě, tchýní,

než slzy mého odjezdu.

U otce to probíhalo spíše uzavřeně. Nikdy jsme

si moc nepopovídali – já jsem cestopisec, on

dělník. Jsem bez ženy, dětí, takže otázky ohledně

rodiny a vnoučat taky nepřichází v úvahu. Takže

místo až příliš upovídaného a zvědavého

dopoledne přišlo příliš tiché odpoledne.

„Chyběl si mi, synu. Příště přijeď už se snachou,

co ty na to? Mám tě rád.“ s typickým laškovným

úsměvem na rtech mi oznámil vše, co měl na

srdci, v jedné větě. Krátce pevně mě objal a já

mohl jet.

Vždycky mi chybí víc táta, abych pravdu řekl.

Jeho starý, bezstarostný úsměv mi vlévá

optimismus do krve. Vrásky na čele a okolo úst

mi potvrzují, že jsou vlastně pro krásu a taky pro

věčnou radost – bez bolesti by jí přece nebylo.

Vlasy už jen kolem uší, černošedé. Když od něj

odjíždím, vidím siluetu muže stojící před velkým

domem, s károvanou košilí, úsměvem na rtech a

rukama v kapsách u kalhot. V oknech sleduju

jeho hospodyni a v duchu se sebe samotného


9

pokaždé ptám, proč si rodiče nenašli někoho

jiného. Vždy mi zabloudí myšlenky i k té pravé

lásce - k tomu, že druhou takovou lásku člověk

nepozná - k tomu, že taková láska je jen jedna. A

pak mi před očima bleskne obraz rozvodových

papírů a znovu mám plnou hlavu otázek.

Když jsem se tedy vrátil domů, nejprve jsem si

myslel, že to bude šílený večer – nemohl jsem

odemknout, málem jsem zalomil klíč v dírce. Pak

jsem u některého z rodičů zapomněl klíče další,

tentokrát od mé kanceláře. Naštvalo mě to, měl

jsem tam hned na druhý den chuť zajít, jelikož

jsem tam nebyl asi půl roku.

Konečně jsem otevřel a doma okamžitě zavolal

jak mámě, tak tátovi. Klíče samozřejmě zůstaly u

matky. Slíbila mi, že je pošle poštou hned ráno.

Po sprše jsem zalehl do postele a stále jsem

v duchu sebe peskoval, proč, já, blbec, si všechny

klíčky nedávám na jedno poutko. Já, idiot!


10

KAPITOLA DRUHÁ

Když mi klíčky na třetí den přišly (divil jsem se

té rychlosti), okamžitě jsem sedl do auta a vydal

se do mé kanceláře. Nic se nezměnilo – byla stále

v odstínu bílé barvy, nábytek hnědý z dubového

dřeva. Dál prosklený (s výhledem na celé město)

s psacím stolem uprostřed. Na stěnách viselo

spoustu obrázků, map a fotografií z mých cest.

Nejvíc místa na stěně ale zabrala jedna mapa,

která byla největší ze všech ostatních. Byla to

mapa celého světa, ve které bylo zapíchnuto

hned několik desítek špendlíků s barevnými

hlavičkami. Bylo to značení mých cest a

dobrodružství. Bílé hlavičky znamenaly místa,

které se chystám navštívit. Modré byly ta místa,

která už navštívena byla, a červené byly místa,

kterých se mám vyvarovat (většinou nepříznivé

podmínky, špatné zkušenosti ostatních apod.).

Taky tu byly špendlíky zelené, které

symbolizovaly ještě nesepsané události a

zážitky. Když jich bylo alespoň sedm, rozhodl


11

jsem se je zcelit do jedné knížky. Snažil jsem se

taky o to, aby ta místa měla něco společného

anebo něco opačného – zkrátka, aby v tom

člověk viděl více, než se na první pohled má

zdát.

Jinak jsem v kanceláři měl jen pár dalšího

vybavení, jako jsou lampy, gauč s pár křesly a

podobně. Na stole ovšem ležel nečekaný balíček

– zabalen v pomuchlaném starém papíru, pokud

se to tak dalo nazývat. Otevřel jsem jej a uviděl

z kamene vytesaného slona. Na první pohled mě

uchvátil celkový výtvor, ale když jsem si ho

v ruce ohmatal, lépe se podíval – spatřil jsem ty

neuvěřitelné detaily, které se nepovedou jen tak

kdekomu. Bylo to fantastické. Něco tak malého a

já v tom viděl velikost a srdce. Položil jsem ho na

stůl a řekl si, že to je asi dárek od nějakého mého

„fanouška“.

Další týden, možná dva, jsem se loudal dopisy a

e-maily mých obdivovatelů, kteří mě lákali do

svých krajů, měst a států. Každý mě vábil na

kousky historické, na zajímavosti oku

neviditelné nebo krásy, které svět nikdy

nespatřil. Pár jsem jich dal stranou jako horké

kandidáty, ovšem nic mě nenadchlo tak moc,

abych si stoupl, tloukl do stolu a řekl: „Jo! To

musím vidět! Tohle stojí za to!“


12

Byla středa a já se probíral tou kupou

korespondencí, když v tom jsem potřeboval

tužku – měl jsem den blbec a tenkrát jsem shodil

rukou hned celý štos tužek. Tužky shodily tu

hromadu listů, které jsem už zavrhl, ta shodila

fotografii na stole a fotografie shodila

kamenného slona. Řetězová reakce ale přinesla

překvapení – zpod toho úžasu bylo cosi vyryté.

Připadalo mi to velmi heslovité, ale už mi došlo,

proč má slon podstavec tak široký. Stálo tam:

„Zanzibar. Jídlo, vodu. Prosím.“

Nechápal jsem, co to znamená a asi proto to

přišlo. Ta chvilka, kdy jsem si stoupl, uhodil do

stolu, až se všechny ostatní papíry rozletěly, a

zakřičel: „Tohle stojí za to! Směr Zanzibar!“

Napochodoval jsem k té obrovské mapě a vzal

špendlík barvy svítivě oranžové (který znamenal

momentální dobrodružství) a zapíchnul ho do

toho malého státu v Africe.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist