načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Gideonův kruh -- Hammarbyjská série 5 - Carin Gerhardsen

Gideonův kruh -- Hammarbyjská série 5
-20%
sleva

Kniha: Gideonův kruh -- Hammarbyjská série 5
Autor:

Světlou severskou letní nocí běží mladá nahá žena. Ráno ji policie najde ve stockholmské čtvrti Söder před dveřmi klavírního mechanika Johna Gideona. Žena nekomunikuje s okolím a ... (celý popis)
Titul nyní (přelom roku) doručujeme za 9 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  298 Kč 238
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 23.09.2015
Počet stran: 297
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ze švédského originálu Gideons ring ... přeložila Jana Chmura Svatošová
Jazyk: česky
Vazba: kniha, vázaná vazba
Doporučená novinka pro týden: 2015-39
ISBN: 9788074296123
EAN: 9788074296123
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Letní nocí běží nahá, znásilněná dívka. Policie se jí ujme před dveřmi klavírního mechanika Johna Gideona. Dívka si nic nepamatuje, ale Gideon se zdá být významným dodavatelem dívek a dětí uzavřenému kruhu VIP osob se zvrhlými choutkami. Na pozadí případu znásilnění a hledání ztracených dětí hammarbyjští policisté řeší i své vlastní pohnuté osudy a trápení. Pátá kniha ze série švédských kriminálních románů o hammarbyjském policejním týmu. Tentokrát se řeší případ znásilněné mladé dívky a ztracených dětí.

Popis nakladatele

Světlou severskou letní nocí běží mladá nahá žena. Ráno ji policie najde ve stockholmské čtvrti Söder před dveřmi klavírního mechanika Johna Gideona. Žena nekomunikuje s okolím a nikdo neví, kdo je, co se jí stalo, ani proč se ocitla právě před těmito dveřmi. A John Gideon neotvírá. Sousedé vypovídají, že jeho bytem prošlo nesčetně mladých dívek a komisař Conny Sjöberg se svým týmem neví, co si o celé věci myslet. Když je John Gideon nalezen ve svém bytě mrtvý, vyvstávají nové otázky. Byl to pedofil nebo snad dodavatel dívek takzvanému kruhu násilníků? Další případ Hammarbyjské policie se z vyšetřování znásilnění rozrůstá o vyšetřování vraždy a události se řetězí. Ve stockholmském souostroví rybář vyloví tělíčko nemluvněte a stopy policii zavedou k devět let starému zmizení adoptovaného dítěte a k děvčátku na houpačce, jejíž snímek je nalezen v Gideonově mobilu. Veškeré teorie se bortí, nic není, jak se zprvu zdálo. Silný a mnohovrstevný příběh o temných zákoutích lidské duše, vražedné síle předsudků a soucitu s bližními, který přichází z naprosto nečekaných míst.

Kniha je zařazena v kategoriích
Carin Gerhardsen - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Gideonův kruh -- Hammarbyjská série 5" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vyšehrad

Carin

Gerhardsen

Gideonův kruh


GIDEONS RING © Carin Gerhardsen 2012

First published by Nordstedts, Sweden

Published by arrangement with Nordin Agency AB, Sweden

Translation © Jana Chmura Svatošová, 2015

ISBN 978-80-7429-612-3


Pouhé stíny mě obklopují,

kam až mé oči dohlédnou,

a těm, které opouštím cestou pokojnou,

vám všem,

říci chci, že jste vždy

sdíleli mé chvíle nejtemnější.

Až opustím tento svět vezdejší,

budu vás postrádat.

A tehdy, až budu starý a moudrý kmet,

tíživá slova, která kdys dokázala zbortit celý můj svět,

už jen jak podzimní vichry mnou provanou.

V mlhovině času, až jednou

se tě zeptají, zda jsme se znali,

pamatuj, že jsme přec byli přáteli.

Před očima mi padne opona naposled,

až budu starý a moudrý kmet.

Erik Woolfson, AlAn PArsons


46

Pro Rut

CHTĚL JSEM ZAČÍT TÍM, že řeknu Možná si mě nepamatujete,

ale byla by to lež; děsivě podobná výsměchu v rouše jakési

hrané pokory. Jistěže si mě pamatuješ. Pravděpodobně jsi

mě viděla v posledních čtyřiceti letech denně ve svýchmyšlenkách. A vím, že mnou pohrdáš, že mě přímo nenávidíš.

Plným právem.

Toto není žádná prosba o odpuštění a porozumění, je to jen prostá rekapitulace. Myslím, že si ji zasluhuješ. A myslím, že i Marianne by chtěla, aby ses dozvěděla pravdu. Pravdu alespoň z mého pohledu; přece tu není, aby ji potvrdila nebo dementovala. Myslím ale, že Mariannina pravda by se od té mé příliš nelišila.

Když jsem ji potkal poprvé, byla jen zvědavá gymnazistka, která chtěla znát důvody, proč jsem každou sobotu ráno stál před obchodem s alkoholem a prodával Vietnamský bulletin. Byla mladá, krásná a trochu hubatá, já jsem byl o sedm let starší, ješitný a cynický. V téže chvíli, kdy mě oslovila, jsem se rozhodl, že ještě než den skončí, bude moje. Nemohu říct, že by mě dostala svou inteligencí, protože to, myslím, není pravda. Ale její způsob, jak mě intelektuálně provokovala – daleko ostřeji, než by člověk od dospívající dívky čekal – mě posílil v odhodlání. Rozhodl jsem se ji mít, za každou cenu. A její zpochybňování polemiky hnutí Národní frontyosvobození Jižního Vietnamu mi hrálo do ruky. Měl jsem pečlivě promyšlené a naučené odpovědi na každou otázku, která se mohla od vzdělaného pravicově smýšlejícího člověka přisobotní procházce objevit. Blýsknout se před sedmnáctiletouškolačkou, která se ještě nerozhodla, na které straně stát, byla hračka. Byla to nadaná, bystrá dívka, a byla si toho vědoma. Co ale naopak nechápala – a mně bylo jasné od saméhopočátku – že je také naivní a důvěřivá. Není sedmnáctiletý člověk, který by si nemyslel, že ví o všem téměř všechno, a Marianne nebyla žádnou výjimkou. Na své vrstevníky byla příliš stará, ale aby se měřila s námi, kteří jsme byli starší a zkušenější, zase příliš mladá. Tuto slabost jsem obrátil ve svůj prospěch.

Než hodiny na věži katedrály odbily desátou večer,vysvětlil jsem jí rozdíl mezi jednotnou frontou a lidovou frontou, a proč ti, kdo vedou trockistickou linii ve vztahu k frontovým organizacím, musí být z hnutí Národní fronty osvobození Jižního Vietnamu vyloučeni, tedy alespoň v Uppsale. Přiměl jsem ji, aby se přihlásila k maoismu a začala kouřit hašiš. A já ji skolil. Bez jakýchkoliv problémů.

Pro mě znamenala jen trofej. Další kořist. Velmi snadnou

kořist.

Je to pro tebe bolestné, Rut, ale ničím víc pro mne nebyla.

Alespoň tehdy ne.


48

Neděle večer

TĚSNĚ PO  ŠESTÉ PŘIŠLA ZPRÁVA z technického oddělení.

Hamád a Westmanová už měli po práci a odešli domů, když

Bella zavolala. Oznámila jim, že se s velkým úsilímpodařilo zajistit otisky prstů na prstenu znásilněné ženy. A žepatří osobě, která je policii skutečně známa, osobě v minulosti

odsouzené k osmi měsícům uzavřené ústavní péče pro mládež

za pokus o hrubé znásilnění. Obětí byla dívka, které soud

přisoudil odškodné ve výši 84 200 korun, a tehdy jí bylopatnáct let stejně jako násilníkovi. Jmenuje se Karl Engström

a nyní je mu dvacet let.

Hamád a Westmanová, kteří se ve chvíli, když telefon zazvonil, právě usadili k večeři, hleděli střídavě na jídlo a na sebe navzájem.

„Musíme ho předvést,“ vzdychla Westmanová.

Hamád zachmuřeně přikývl.

„Nemůžeme s tím čekat do zítřka, když děvče leží vnemocnici a nikdo neví, kdo to je. I kdyby to celé popřel, měl by nám být schopen říct něco, co nás posune správným směrem.“

„Pokud to popře, bude muset přijít se zatraceně dobrým vysvětlením, jak to, že jsou na prstenu jeho otisky.“

„Jako třeba, že pracuje v obchodě s klenoty,“ zažertoval Hamád unaveně a chopil se příboru.

„Nebo že vzal tu ženu za ruku a náhodou se dotkl prstenu. Hodíme do sebe trochu jídla a pojedeme,“ rozhodlaWestmanová a také se pustila do špaget carbonara. O půl hodiny později stáli na parkovišti oblasti nájemních domů Björkhagen. Byla tam tráva, stromy i keře, ale ne v dostatečném množství, aby ve Westmanové utlumily dojem fádního stockholmského předměstí. Soudě ze stavbařských buněk na parkovišti, v okolních domech probíhaly jakési obnovovací práce. Rozhlédli se a do očí je udeřily kontejnery, které byly z jakéhosi důvodu natřeny křiklavě oranžovou. Trávníky zabíraly hromady prken, staré pračky a sporáky.

Hamád s Westmanovou pohlédli ke třetímu patru šedého nudného domu ze čtyřicátých let v ulici Åhusvägen. Vstříc jim zela bezduchá okna, velké čtvercové plochy bez příček. Zvedl se vítr. Ve vzduchu vířil prach ze suchého asfaltu a mezi trupy budov se rozléhalo monotónní pleskání nedbalepřidělané plachty. Byla hlášena brázda nízkého tlaku a nyní zjevně nastávala. Westmanová poťukala prsty o služební zbraň v pouzdru. Tohle nevypadá dobře, pomyslela si. Ne přímo výhružně, ale celé to místo a situace působilyponěkud zlověstně.

Pak vešli dovnitř a vyšli do nejvyššího patra. Na schodišti bylo cítit smažené maso. Westmanová si vzpomněla nanedojezené těstoviny doma a zadoufala, že tato mise nezaberepříliš času. Proč by ale ne? Samozřejmě, že je Engström vinen. Jak velká může být pravděpodobnost, že už jednouodsouzený násilník pracuje v klenotech? Takže ho budou muset vzít s sebou na stanici, provést s ním výslech podle 24. kapitoly, paragrafu 8, pátrat dále po identitě oběti a v nejlepšímpříadě se spojit s jejími příbuznými. V dohledné době je tedy žádná klidná večeře nečeká.

Před bytem se zastavili a na chvíli se zaposlouchali, zdálo se jim, že zevnitř slyší hlasy. Zrovna když se Hamád chystal zazvonit, dveře se otevřely. Ve dveřích se objevil asipadesátiletý muž, opálený, s holou lebkou a šedivými upravenými vousy. Měl vyhrnuté rukávy, pořádný pupek a hrubé ruce. Užasle na ně hleděl.

„Jsme od policie,“ vysvětlil Hamád a představil sebe iWestmanovou.

Muž pohlédl na jejich legitimace a změnil výraz ve tváři. Mezi obočím se mu objevila podezíravá vráska.

„Můžete nám říct, jak se jmenujete?“ požádal Hamád.

„Torbjörn Engström,“ odpověděl muž. „Já tady bydlím.“

„Hledáme Karla Engströma, který tu podle našichinformací také bydlí,“ pokračoval Hamád.

„Můžu se zeptat, proč?“ pronesl muž s jistou dávkou po - dráž děnosti v hlase.

Za ním se objevila jakási žena. Zdálo se, že je v jeho věku, zachovalá a i ona měla vyhrnuté rukávy košile. Hustékaštanové vlasy měla vyčesané do ohonu.

„O tom bychom rádi mluvili nejdřív s ním,“ odpověděl Hamád. „Vy jste Karlovi rodiče?“

Žena váhavě přikývla.

„Rita Engströmová,“ potvrdila.

„Chceme mluvit s vaším synem,“ zopakoval Hamád. „Je doma?“

Pan a paní Engströmovi na sebe pohlédli.

„Je doma,“ odpověděla žena, „ale chtěli bychom nejdřív vědět, o co jde.“

„Je přece plnoletý?“ vložila se do toho Westmanová.„Možná by to s námi raději projednal o samotě.“

Torbjörn Engström gestem ruky zarazil ženu ve chvíli, kdy otevřela ústa, aby něco řekla.

„Už jde zase o to zatracený odsouzení?“ zasyčel, zjevně nechtěl, aby se slova rozlehla po schodišti. „Bylo mu, sakra, přece patnáct! Od tý doby neublížil mouše!“

„To jsme také zaznamenali,“ řekl Hamád tak vlídně, jak jen byl schopen. „Máme ale silné indicie, že je Karl nějakýmzpůsoben zapleten do trestného činu, který vyšetřujeme. Nebo že nám každopádně ohledně té záležitosti může poskytnout cenné informace.“

„A co to má být za trestný čin?“

„Znásilnění.“

„Ne, proboha, už ne,“ vzdychla matka s nešťastnýmvýrazem ve tváři.

„Tomu můžu jen těžko uvěřit,“ prohlásil otec rozhodně. „Posledně dostal pořádnou lekci. Seděl osm měsíců vdiagnostickém ústavu a vůbec se mu tam nevedlo dobře. Nikdy už by to znovu neudělal.“

„Stejně si s ním potřebujeme promluvit,“ trval na svém Hamád.

„Kdy mělo k tomu znásilnění dojít?“ zeptal se otec.

„V pátek večer. Nebo spíš v noci z pátku na sobotu.“

Muž si vyměnil rychlý pohled s manželkou, a pak se usmál.

„To byl s námi na venkově. Právě jsme se odtamtudvrátili. Když jste přišli, byl jsem zrovna na cestě do auta pro věci, které jsme už neunesli.“

„Půjdu říct Kallemu, že jste tady,“ řekla žena a zmizela v bytě.

„Byli jsme na venkově celý víkend,“ pokračoval Torbjörn Engström. „Jeli jsme v pátek odpoledne a vrátili se teď.Takže do toho není namočený, to je naprosto jisté.“

„A to místo, kam jezdíte, kde to je?“ zeptala seWestmanová.

„Na ostrově Ingarö.“

„Mohl si přece autem zajet do města, aniž jste si toho všimli. Například když jste spali. A jinak přece odtamtud jezdí autobusy.“

„To samozřejmě jezdí, ale Kalle s námi byl celou dobu. A žádný řidičák nemá. Kde přesně mělo k tomu znásilnění dojít?“

Westmanová si všimla, že Hamád zaváhal. Zřejmě tomu muži nechtěl sdělit příliš podrobné informace. Jednak proto, že syn je plnoletý a rodiče tedy není třeba do věci zatahovat, jednak proto, že zřídkakdy je důvod povědět víc, než jenezbytně nutné osobám, které nejsou přímo do záležitostizapleteny. Za daných okolností se však přesto rozhodl na otázku odpovědět. Upravenou pravdou, konstatovala Westmanová.

„To nevíme jistě. Oběť podává velmi nejasný popisudálosti. Zajistili jsme však otisky prstů na něčem, co měla při znásilnění na sobě.“

Rita Engströmová se vrátila ke dveřím. Stále ještě setvářila stejně ustaraně, což Westmanovou překvapilo. Pokud má syn pro inkriminovanou dobu alibi, není se přeci čeho obávat? Hned se jí však dostalo vysvětlení.

„Připravila jsem Kalleho na ten... výslech. Musítepostuovat opatrně. Je trochu jiný. Pojďte ostatně dál.“

„Jiný?“ zeptala se Westmanová a vešla do haly, jak byla vyzvána. „Jakým způsobem jiný?“

Hamád ji následoval a zavřel za nimi dveře, zatímco rodiče na sebe opět pohlédli.

„Kalle trpí neuropsychiatrickou poruchou,“ vysvětlila Rita Engströmová s povzdechem. „Vy asi nevíte, co to znamená.“

Westmanová zavrtěla hlavou.

„Navíc jde o mnohočetnou poruchu, což znamená, že má několik různých postižení. To ještě ztěžuje stanovenídiagnózy. Lékaři každopádně došli k tomu, že má Aspergerův syndrom a ADHD. Navíc vykazuje známky bipolarity. Je ale naprosto fungující, inteligentní a snadno se učí. Jakonapříklad, že se má držet dál od vězení a zkažených dívek.“

„Zkažených dívek?“ neudržela se Westmanová.

Takový výraz z úst chlapcovy matky signalizovalnesrovnalost.

„Dívka, která ho dostala za pokus o znásilnění do ústavu, ho už delší dobu pronásledovala. Byla takový ten skutečně škodolibý typ, který tyje z neštěstí druhých. A Kalle jevznětlivý, tak to dopadlo, jak to dopadlo. Nikdy nešel pro ránudaleko, i když jsme s tím po celá léta velmi usilovně pracovali.“

„Pro ránu?“ zopakovala Westmanová, ale v téže chvíli se zarazila.

Nebyl důvod k cynismu, situace byla samozřejměproblematická a rodiče byli upřímní. Hamád nic neřekl, aleinstinktivně cítila, že se mu její reakce nelíbí. Rita Engströmová se však nenechala vyprovokovat.

„Rozzlobil se,“ vysvětlila. „Rozzuřil. A na to měl plnéprávo. Ale způsob, který zvolil, aby si vztek vybil... To je součást problematiky ADHD. Výbuchy zuřivosti. A ta dívka neustále vysílala sexuální signály. Vyzývavě se oblékala. Kalle takové věci nezvládne. Ne, už o tom nemám sílu mluvit.“

No. Sexuální signály? Vyzývavě se oblékala? Mírně řečeno dva ne zcela dostačující důvody ke znásilnění. Westmanová se ale ovládla. Táta Engström už dlouhou chvíli nepromluvil. Stál se založenými pažemi a pohled upíral kamsi na poličku na klobouky.

„Přece jen si budeme muset s Kallem trochu popovídat,“ převzal iniciativu Hamád.

Což ještě upřesnil tím, že o krok postoupil do bytu.

„Jistě,“ vzdychla matka a chodbou z haly je vedla vlevo dovnitř do bytu.

Minuli místnost, která vypadala na ložnici a pracovnu v jednom. Velkou místnost s vestavěnou skříní do stropu, manželskou postelí a pracovním místem. V okně pěstěné pokojové rostliny a na nočních stolcích knihy. Pak koupelna se zavřenými dveřmi a další ložnice – synova. Oba policisté se na prahu zastavili a doslova jim spadla čelist. Naskytl se jim nevídaný pohled: prostor od podlahy po strop zaplňovaly zámky a hrady, vlaky, lodě, auta, motorky a letadla, farmy, školy, požární stanice a nemocnice. Doslova. V této jinakobyčejné místnosti vévodil celý svět Lega. A uprostřed napodlaze seděl sám mistr a skládal cosi, co vypadalo na vesmírnou loď.

Westmanová se nemohla ubránit a z úst jí vyklouzlo tiché Páni! Hamád se rozesmál nahlas. Naprosto nepatřičně, když cílem jejich návštěvy bylo vyslechnout podezřelého násilníka. Okolnosti byly však poněkud neobvyklé, takže jsou omluveni, rozhodla se Westmanová.

Chlapec vzhlédl, aniž vesmírnou loď odložil. Samozřejmě to nebyl žádný chlapec, ale dospělý muž; mohutný asvalnatý s ostře řezanými čelistmi, a ačkoliv seděl, Westmanová konstatovala, že musí být nejméně metr devadesát vysoký. Avšak držení těla, náplň jeho činnosti a zvědavé modré oči působily dětsky.

„Karle,“ řekla matka, „tito policisté by ti chtěli položit několik otázek. Vstaneš a pozdravíš se s nimi?“

„Ne.“

Krátce a pregnantně. Matka udělala odevzdané gesto. Pro ni byl svéhlavým dítětem. My s ním ale musíme zacházet jako s mužem, pomyslela si Westmanová. Jako s potenciálním násilníkem. Už jednou odsouzeným za brutální znásilnění.

„Co jste dělal mezi, řekněme, pátou v pátek odpoledne a pátou v sobotu ráno?“ zeptal se Hamád.

„Mezi pátou v pátek odpoledne a pátou v sobotu ráno jsem byl s mámou a tátou na Ingarö,“ odpověděl Karl Engström.

Čestné modré oči. Najednou Westmanové došlo, že se k němu matka rozběhla ve stejné chvíli, kdy jim otec potvrdil, že syn strávil víkend s rodiči. Mohla ho navést, co jim má říct. Neomluvitelný postup policie – jak to mohli dopustit? Ano, protože okolnosti byly tak zvláštní. Protože muž je chlapec s neuropsychiatrickými poruchami a rodiče policisty možná šikovně zmanipulovali. Jedna – nula pro rodinuEngströmovu. Pokud je tedy vinen.

„Já jsem nikoho neznásilnil,“ pokračoval pak. „Koho bych

měl znásilnit? Proč bych ji znásilňoval? Nechci sedět ve vě -

zení.“

„Chtěl byste, abychom tento rozhovor vedli vpřítomnosti vašich rodičů?“ zeptal se Hamád. „Nebo dáváte přednost,

abychom ho vedli mezi čtyřma očima?“

„Dávám přednost, abychom tento rozhovor vedli vpřítomnosti rodičů,“ odpověděl Karl Engström klidně, aniž naněkoho z nich pohlédl.

„Nevíme, kdo ta žena je,“ začal Hamád, než ale stačil domluvit, skočil mu Karl do řeči.

„Nevíte, kdo ta žena je? Nevíte, kdo žena, která bylaznásilněna, je, ale víte, že jsem ji znásilnil já. Jak můžete vědět,

že jsem znásilnil ženu, o které nevíte, kdo je? Byl jsem srodiči na venkově. Neznásilnil jsem žádnou ženu, o které nikdo

neví, kdo je. Nechci sedět ve vězení.“

Jeho způsob mluvy byl monotónní, intonace nerozlišovala, zda jde o otázku nebo tvrzení. Zjevně ale chápal, o čem to celé je, a byl schopen odpovídat na jejich otázky. Podle slov matky byl naprosto fungující. Ale zároveň byl postižený.

„Podařilo se nám zjistit, že se vaše otisky prstů nacházejí

na jedné její věci,“ vysvětlil mu Hamád. „Z toho vyvozujeme,

že nám alespoň můžete říct, kdo ta žena je.“

„Je mrtvá?“ zeptal se Karl Engström, aniž to vyznělo jako otázka.

„Ne, není mrtvá. Je ale zraněná a není ve stavu, kdy by mohla odpovídat na otázky. Leží v nemocnici a není schopná nám povědět, co se jí stalo, ani kdo je. Myslíme, že jí udělá dobře, když se bude moct setkat se svými příbuznými. Je mladá a jistě má rodiče, kteří si o ni dělají velké starosti.“

„Na které z ženiných věcí jste zjistili, že se nacházejí moje otisky prstů?“

Sestavoval svou řeč, jako by to byla stavebnice Lega. Bral kousky, které našel, a skládal je do zcela srozumitelných vět. Byť trochu podivných.

„Na prstenu. Vzpomněl byste si, jestli jste se v poslední době dotkl nějakého prstenu?“

Rodiče působili odevzdaně. Syn nehledal pomoc v jejich pohledech a vedl konverzaci sám. Vlastním, trochu odlišným, ale dobře fungujícím způsobem.

„Vzpomínám si, že jsem se v poslední době dotkl prstenu. Pokud mi prsten popíšete, řeknu vám, jestli jsem setakového dotkl.“

Hamád pohledem vyzval Westmanovou, která vidělaobrázek prstenu, a teď se ho snažila odpovídajícím způsobem popsat.

„Je to pečetní prsten, pokud víte, co to je?“

„Vím, co je to pečetní prsten,“ odpověděl Karl Engström.

„Jde o stříbrný pečetní prsten, s jakýmsi vyrytýmemblémem. Představuje nádobu s ohněm. Říká vám to něco?“

„Nádoba s ohněm mi nic neříká. Ale vím, čí ten prsten je, a proč jsou na něm moje otisky prstů.“

Pak se opět sklonil nad stavbou Lega, usadil ve vesmírné lodi kousek na své místo a zjevně už o věci nechtěl dálmluvit. Rita Engströmová neklidně těkala pohledem z manžela na oba policisty.

„Je teď úzkostlivý,“ zašeptala, jako by syn neslyšel.„Pokusím se ho uklidnit.“

Torbjörn Engström si starostlivě přejížděl palcem aukazováčkem obrysy brady.

„Miláčku?“ pokusila se matka mírně. „Mysli na dívku, která leží v nemocnici a nemá nikoho u sebe. Pověz policii, kdo to je, aby mohli zavolat jejím rodičům.“

„Nemusejí zavolat,“ zamumlal syn, aniž vzhlédl od své vesmírné lodi.

„Co tím myslíš, Kalle? Pověz, prosím, kdo ta dívka je.“

Pořád ještě nespustil oči ze své stavby, ale neochotněudělal, co mu bylo řečeno. Působil nyní úzkostlivě, zrovna jak

řekla jeho matka.

„Myslím tím, že policie nemusí volat dívčiným rodičům.

Prsten s nádobou s ohněm. To je Veroničin prsten.“

Pak nastal naprostý zmatek. Matka se rozplakala avyřítila se z pokoje. Otec s klením a nadáváním běžel za ní. Westmanová zpočátku nechápala nic, ale když i Hamádspěšně z pokoje odešel, aby se pokusil rodiče uklidnit, přidřepla u mladého muže, aby se ho zeptala, co se stalo. Z její náhlé blízkosti sebou trhl a ona instinktivně vycítila, že tělesný kontakt ho ani v nejmenším neoslovuje. Jakkoliv směšné se to může jevit v souvislosti s člověkem, který seděl za pokus o brutální znásilnění. Není ale tělesný kontakt jakotělesný kontakt. Takže znovu vyskočila a několik kroků od něj odstoupila. Opatrně zavřela dveře, aby se v pokoji pokusila vytvořit zdání klidu a bezpečí.

„Kdo je Veronika?“ zeptala se a Karl Engström se na niznovu podíval. Ovšem způsobem, který si nedokázala vysvětlit.

Možná to nevěděl ani on sám, možná se snažil vyjádřit cosi, co neznal, cosi, co od něj okolí očekávalo.

„Veronika je moje sestra,“ odpověděl. „Moje mladší sestra. Je jí osmnáct let a celý víkend spala u kamarádky. Užíváme stejné umyvadlo a na noc si prsten sundává. Každé ráno, když se mám holit, přendávám ho, aby neskončil ve výlevce.“

Naprosto dostatečné vysvětlení. Znásilněná žena dostala jméno a adresu. Rodinu. Je to bezpochyby obrovská úleva. Ale jako by právě tato rodina už svůj díl neštěstí dostala.

„Já jsem Veroniku neznásilnil,“ řekl Karl Engström.„Veronika je moje mladší sestra. Neznásilnil jsem svoji sestru.“

Z jiné části bytu zaznělo táhlé zakvílení. Úzkost, kterou přivodila podezření vůči synovi, se přeměnila v cosi ještě horšího.

HAMMARBYJSKÁ SÉRIE 5

Carin Gerhardsen

Gideonův kruh

EDICE DETEKTIVKY

Ze švédského originálu Gideons ring

vydaného nakladatelstvím Nordstedts, Švédsko v roce 2012

přeložila Jana Chmura Svatošová

Obálku s použitím obrázku fotobanky 123RF

a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner

Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2015 jako svou 1371. publi kaci

Od po vědná redaktorka Marie Válková

Vydání první. AA 14,3. Stran 304

Vytiskla tiskárna Finidr, spol. s r. o.

Doporučená cena 298 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

ISBN 978-80-7429-612-3



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist