načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Gerron - Charles Lewinsky

Gerron

Elektronická kniha: Gerron
Autor:

Charles Lewinsky vypráví životní příběh slavného německého herce a režiséra židovského původu, který byl nacisty transportován do terezínského ghetta. Někdejší hvězda němých ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 411
Rozměr: 24 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: z německého originálu Gerron ... přeložila Eva Pátková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-3230-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Charles Lewinsky vypráví životní příběh slavného německého herce a režiséra židovského původu, který byl nacisty transportován do terezínského ghetta. Někdejší hvězda němých filmů a herecký kolega Marlene Dietrichové se stal jedním z tisíce vězněných… V roce 1944 měl rozvinout svůj režisérský talent naplno a zachránit tak život svůj i své rodiny: Jeho úkolem bylo pro nacisty natočit propagandistický film Vůdce daroval Židům město, který by ukazoval šťastný a plnohodnotný život Židů v Terezíně.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Gerron Gerron
Lewinsky Charles
Cena: 221 Kč
The Works of Charles Dickens Vol. 1 (Illustrated) The Works of Charles Dickens Vol. 1 (Illustrated)
Dickens Charles
Cena: 1202 Kč
The Prague of Charles IV. The Prague of Charles IV.
Royt Jan
Cena: 401 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

CHARLES LEWINSKY

GERRoN

Román

Mladá fronta


Charles Lewinsky

Gerron

Román Vydání knihy podpořila švýcarská kulturní nadace Pro Helvetia. Copyright © 2011 Nagel & Kimche im Carl Hanser Verlag München Czech edition © Mladá fronta, 2015 Translation © Eva Pátková, 2015

Pro nejlepší čtenářku, jakou si autor může přát:

mou dceru Tamar

B

yl na mě milý, a toho se bojím. Nerozkřikl se na mě, což by bylonor

mální, nýbrž byl zdvořilý. Tón řeči, jako by mi vykal.

Nevykal mi, to by ho ani nenapadlo, ale znal mé jméno. „Ty, Gerrone,“

řekl mi, a ne: „Ty, Žide.“

Je nebezpečné, když člověk jako Rahm zná tvoje jméno.

„Ty, Gerrone,“ řekl, „mám pro tebe úkol. Natočíš pro mě film.“

Film.

Nejdřív jsem si pomyslel, že chce něco pro sebe, film o něm samém.

Milující otec Karl Rahm se svými třemi dětičkami. Pan obersturmführer

převlečený za člověka. Něco na ten způsob. Co by mohl poslat své rodině

v Klosterneuburgu.

Ano, víme, kolik má dětí. Víme, odkud pochází. Víme o něm všechno.

Jako vědí ubozí hříšníci všechno o Bohu. Nebo o ďáblu.

Ufa, to mi vyprávěl Otto, každý rok natočí film ke  slávě Josepha Goeb

belse. Vždycky na jeho narozeniny. Pošlou mu jednu z hvězd, například

Rühmanna, který podnikne něco roztomilého s  Goebbelsovými dětmi,

a tím se dobře zapíšou u pana ministra propagandy.

Představoval jsem si, že něco podobného teď chce i Rahm. To byne

byl problém. Zejména ne v mé situaci.

Ale Rahm myslí na něco většího. Pan obersturmführer má jiné plány.

„Dobře poslouchej, Gerrone,“ začal. „Kdysi jsem viděl jeden tvůj

film. Už nevím, jak se jmenoval, ale líbil se mi. Něco umíš. To je to pěkné

na Terezíně: Je tu spousta lidí, kteří něco umějí. Vždyť vy hrajetei diva

dlo a tak. A já teď zkrátka chci film.“

Pak mi vyprávěl, jaký film to má být.

Jsem zděšený. Muselo to na  mně být vidět, ale on na  to nereagoval.

Protože s mým zděšením počítal. Nebo mu to bylo jedno. Ve tvářích, jako

je jeho, neumím číst.

„Už dřív jsme v tomto směru něco zkusili,“ vykládal, „ale nepovedlo

se to. Byl jsem velmi nespokojený. Lidi, co to zvorali, už tu nejsou.“

Do Osvětimi vždycky jede další vlak.

„Teď jsi na řadě ty,“ vysvětlil mi Rahm. Ještě pořád přívětivě. Jeho hlas

je ještě pořád přívětivý. „Když my dva budeme mít štěstí, tak z tohoten

tokrát vzejde něco pořádného. Je to tak, Gerrone?“

„Musím si to rozmyslet,“ řekl jsem. Rahmovi! Eppstein, který tu byl

z židovské rady starších také pozvaný, spolkl vylekané zasténání. Žid nemá

co odmlouvat. Zejména tehdy ne, když si něco přeje velitel tábora. Esesák, který mě sem přivedl, se už napřahoval k ráně. Jeho ruku jsem neviděl, jen ucítil ten pohyb. Stojí-li člověk v pozoru, neotáčí se. Ne v úřadovně velitele tábora. Rána už byla na cestě, ale Rahm mávl zamítavě rukou.

„Je to umělec,“ vysvětlil. Ještě pořád se tvářil jako přívětivý strýček. „Potřebuje inspiraci. To je v  pořádku, Gerrone,“ obrátil se ke  mně. „Dávám ti tři dny. K  přemýšlení. Aby ten film měl úspěch. A  ne abych musel ještě jednou být s někým nespokojený. Tři dny, Gerrone.“

Rány jsem pak přece jen dostal. Přede dveřmi Rahmovy úřadovny. Esesák mě udeřil do tváře, jak to většinou dělají. Ale ne plnou silou. Ještě mě potřebují. Kdyby člověk věděl, jak to skončí, chtělo by se mu vůbec začínat? Neomotal by si pupeční šňůru kolem krku, aby se uškrtil dřív, než se dostane na vzduch? Nenašel by prostředky, aby vůbec nemusel jít na startv závodě, který už předem prohrál?

Vyprávěli mi o dítěti, které se – ještě před naším příchodem –narodilo ve vlaku z Amsterodamu do Westerborku a pro které dal Gemmeker zavolat nejlepší lékaře z  města. Ošetřovatelku kojenců, která kdysi vyměňovala plínky dokonce pravé korunní princezně. Matka ostatně ještě v den svého příjezdu sem pokračovala dál na východ. Tím nepřístojným porodem uvedla do zmatku čísla na seznamu o transportu, a aby tonaravila, směla hned doplnit jiný seznam.

Ve  Westerborku panoval jiný druh šílenství než tady v  Terezíně. Ale i to mělo metodu. Aby mohli poslat člověka do Osvětimi jako plnězapočitatelnou lidskou jednotku, musí mu být půl roku.

To dítě z  vlaku: Chtělo by se narodit, kdyby vědělo, že jeho pečlivě opatrované dětství potrvá právě jen půl roku? Plus tři dny jízdy vlakem?

Jistěže ne.

Existuje legenda, kterou mi vyprávěl můj dědeček Emil Riese a každou větu přitom halil do  oblaku doutníkového dýmu. Miloval jsem dědečkovy fantastické příběhy stejně, jako je nenáviděl můj otec, zapřísáhlý zastánce racionality.

Bylo to tak: Když se stvoří člověk – dědeček mi nevysvětlil, jak se to děje, a já nebyl ještě ve věku, kdy se na to ptáme –, když tedy člověk začne být člověkem, pak už ví všechno, co lze vědět, všechno, co stojí v chytrých knihách, ale i věci, které ještě nikdo neobjevil. Zná událostiz minulosti a ví, co se ještě všechno stane venku ve světě i uvnitř v jeho vlastním životě. Ale krátce předtím, než se narodí – také to, jak to v detailuprobíhá, bylo pro mě tenkrát ještě záhadou –, přijde anděl a ukazováčkem ho ťukne do čela. Pink. Ten nový člověk pak zapomene všecko, co už vlastně věděl. Když pak přijde na svět, vyprávěl dědeček, pamatuje si už jen to, že se nahoře do sebe něco vcucává a dole ze sebe něco vytlačuje. Smál jsem se a  dědeček vyplnil přestávku bafáním doutníku. Efektní vypravěčská technika, která člověku umožňuje lépe uplatnit pointu. Později jsem ji sám využil na jevišti.

Jenom Židé, pokračoval dědeček, jsou dost chytří, a když přijde anděl, pootočí hlavu. Jeho prst se pak nedotkne čela, ale jenom špičky nosu. Židé sice zapomenou hodně z  toho, co už věděli, ale ne všechno. Proto, vysvětloval dědeček, jsme my Židé chytřejší než ostatní lidé a  proto máme křivé nosy. Vysvětlení, na  které nepřišel ani antisemitský plátek Der Stürmer.

Tatínek u toho tenkrát nebyl. Jinak by příběh přerušil ještě předkoncem a dědečka by napomenul: „Nevyprávěj chlapci takovéhle věci!A vůbec, ten doutníkový kouř, to nemůže být pro dítě zdravé.“

Staromódní byt v Händelově ulici byl vždycky plný dýmu. „Já smím,“ nedal se dědeček. „Když je člověk vdovec, smí všechno.“ Kdyby se byl můj anděl se svým ťuknutím u  mě nestrefil a  já bych svůj život od počátku znal i se všemi jeho mizernými epizodami a s jeho ještě mizernějším koncem, jako známe divadelní hru, když dočteme text – přesto bych býval chtěl svou roli hrát. Protože text ještě není inscenace. Svoje vědění bych pojal jako první návrh, jako něco, o  čem se během zkoušek ještě pořád může diskutovat a co se může změnit. A pokud jde o ty opravdu nepříjemné pasáže: ty vyškrtnout až k dalšímu výstupu.

Ne, já bych se byl v matčině břiše křečovitě nedržel, mě by na světnemuseli tahat násilím. Já bych to chtěl zkusit. Poháněn nerozumnoudůvěrou ve vlastní tvořivost.

V  letech, kdy jsem byl slavný, jsem vždycky čas od  času musel zodovědět dotazy o  své osobě, ať pro nějaké noviny nebo pro obrázkový časopis. Skoro vždycky se objevila otázka: Co je vaše největší chyba? Já pak napsal, co se v  takovém případě píše: Netrpělivost nebo Nedokážu odolat

sladkostem. Ale vlastně tam mělo stát: Má největší chyba? Věřím v inscenovatelnost světa.


Olga mi padla kolem krku. Jako maminka tenkrát, když jsem přijelz fronty na dovolenou. Ne každý, kdo je objednán k Rahmovi, se také vrátí.

„Díky Bohu,“ vydechla. Olga není člověk, který se modlí, žádný z nás se nemodlí, ale tohle bylo víc než pouhá floskule. „Schovala jsem tikousek chleba,“ řekla mi. Pokoušel jsem se ho jíst úplně pomalu, ale pak jsem ho stejně zhltnul.

Olga se mě na nic neptala. Sedla si mi na  klín a  hlavu mi položila na  prsa. Její vlasy pořád voní jako čerstvě umyté. Nevím, jak to dělá, tady v ghettu.

Hledal jsem správná slova a  nenašel je. Neexistují žádná správná slova. Vyprávěl jsem jí, co se po mně chce, a i ona se polekala. Ne kvůli filmu, ale že jsem oponoval Rahmovi.

„Ty ses zbláznil,“ zhrozila se.

Možná ano. Občas dělám věci, pro které musí mít člověk odvahu. A já přece vůbec nejsem statečný člověk. Jen si ještě pořád myslím – a přitom jsem se skutečně musel naučit, že to tak není –, ještě pořád si myslím, že člověk může věci ovlivnit.

Dokonce i u Rahma

„Mám tři dny čas,“ vysvětlil jsem, „ale vím už teď, co mu musímodovědět.“

„Víme to oba,“ ujistila mě Olga. „ ‚Ano, pane obersturmführere,‘ bude znít tvoje odpověď. ‚Samozřejmě, pane obersturmführere. Podlerozkazu, pane obersturmführere.‘ “

„Já ten film nemůžu dělat.“

„Člověk může všecko. Taky jsi vystupoval v Ellecomu.“

To nebylo fér, že mi to připomněla. Byl to nejstrašnější den mého života.

Jeden z nejstrašnějších dnů.

Pak jsme dlouho mlčeli. Je dobré mlčet s Olgou.

Otevřeným oknem vnikl dovnitř závan zápachu. Nebo tu už byl celou tu dobu a já si ho jen nevšiml. Člověk si zvykne na všechno.

Člověk může udělat všecko.

„Ale ne tenhle film,“ řekl jsem Olze. „Po zbytek svého života bych se za něj musel stydět.“

„Jak dlouhý bude zbytek tvého života, pokud odmítneš?“ Olganechodí kolem horké kaše.

„Budeš mnou opovrhovat.“

„Jsou horší věci než pohrdání.“

Pořád se objevují ještě horší věci. Otřepaná pravda našeho století.Světová válka? Drobné prstokladové cvičení. Stát, který se rozpadá? Pouhá přestavba jeviště pro opravdu velké výjevy. Nacisté a všechny jejichzákony? Také jen takové zahřívací kolečko. Vrchol teprve přijde. Úplněnakonec. Jako v kině. Nech se překvapit.

„Jak dlouho trvá, než je takový film hotový?“ chtěla vědět Olga. „Opravdu úplně hotový?“

„Tři měsíce. Nejmíň. Práce s natáčením je to nejmenší. Ale předtím se musí napsat scénář a pak se musí stříhat...“

„Za tři měsíce může být po válce,“ nadhodila.

„Nejsem člověk, který by tohle dokázal,“ řekl jsem.

„Máš tři dny.“ Olga vstala. „Měl bys je využít, abys zjistil, jaký člověk jsi doopravdy.“

Pak mě nechala o samotě. Já. Narozený 11. května 1897 v  Berlíně. V  témže bytě, v  němž jsem pak strávil dětství: Klopstockova ulice 19, pár domů od  nádraží Tiergarten. V kuchyni, směrem dozadu, bylo slyšet rachocení a pískání vlakůměstské dráhy. Když silně foukal západní vítr – to vždycky znamenalo velké pozdvižení –, musela se rychle zavřít okna před kouřem lokomotiv. Jinak bylo všechno jídlo cítit železnicí.

Domnívám se, že byt pro nás našel dědeček. Chtěl, aby mu jehodcera i jako vdaná žena byla nablízku. Moje matka se jmenovala Toni, tedy Antonia.

Její rodiče, Rieseovi, si přáli, aby příští generace učinila definitivní krok od  střední buržoazie k  buržoazii velké. Proto stál v  našem pokoji klavír. Pokus dopřát mi hudební vzdělání odpovídající tomuto přání rodiče dost brzy vzdali. Měl jsem sice dobrý sluch, ale obě ruce levé. Naštěstí je nikdy nenapadlo, aby mě místo toho poslali k učiteli zpěvu. S výukou jako v běžné škole bych nikdy kariéru neudělal.

Maminka zůstala po celý život dcerou z lepší rodiny. Po škole ji strčili na  rok do  penzionátu, ne přímo do  Švýcarska, to si přece jen nemohli dovolit, ale aspoň do Bad Dürkheimu na vinné stezce. Odtamtud sipřivezla neměnný repertoár gest a  postojů. Rádoby herečka, která se dala vyškolit provinčními hrdiny. Když se smála, držela si ruku před ústy a  v  hrané stydlivosti nakláněla hlavu na  stranu; když tleskala, dělala to jen špičkami prstů. Vtloukli jí do  hlavy, že není dost fajnové tleskat dlaněmi.

Ale ta nejdůležitější poučka, kterou ji naučili pro celý život, zněla: „Muži nemají rádi chytré ženy.“ A tak maminka svou inteligenciskrývala. Jako se pupínek na čele dá skrýt pod obratně naondulovanou loknou. Předstírala naivku. Nedala na sobě znát, že tatínkovy hlasitě pronášené pravdy v podstatě nebere vážně. Oba vedli velmi šťastné manželství.

Tatínek vyrostl ve východním Braniborsku, ve vesnici s mlýny, která se jmenovala Kriescht. Jako šestnáctiletý přišel do Berlína. Byl to exodus, který uměl líčit tak dramaticky, jako by musel přeplavat vody plnéžraloků a překonat sněhem zaváté hory. Našel práci v oděvním podniku mého dědečka, v Lipské ulici 72, a později se oženil s jeho jedinou dcerou.

Firma Emil Riese, zhotovování novinek v  dámském a  dětském oblékání, věšáky na obleky, halenky, spodničky, kapesníky a zástěry – zarámovanýzakládací inzerát nám visel v předsíni a já se jej naučil nazpaměť, jako jsem se naučil nazpaměť všechno psané – se brzy změnila na Riese & Gerson a posléze, když dědeček zestárl, na Max Gerson & Cie. Přičemž Compagnie ve  skutečnosti nikdy neexistovala. Ale firemnímu štítu propůjčovala impozantní charakter.

Firma. U nás doma to byl magický pojem. Když mě otec kvůlinějakému dětskému poklesku potrestal neúměrně přísně a  já si se vzlykáním stěžoval matce, stačilo, aby řekla: „On má právě potíže ve firmě,“ což mě sice neutěšilo, ale svět byl hned zas v pořádku. Také se stávalo, a opět to jakýmsi tajuplným způsobem souviselo s  firmou, že tatínek uprostřed týdne přinesl domů kousek takzvaného stromového dortu. Ten se pak musel na místě sníst – se šlehačkou! To mohla maminka protestovat, jak chtěla, že se tím chlapci jen kazí chuť k jídlu. Proti firmě nic nezmohla.

Nejkrásnější bylo, když jsem směl tatínka doprovodit do  kanceláří v Lipské ulici. Vlastní krejčovské práce se zadávaly mistrůmzprostředkovatelům a vykonávala je neviditelná armáda domácích dělnicna severu Berlína. Ale o poschodí výš byl sklad látek a hotového zboží. Labyrint z regálů, kde se dalo báječně hrát na schovávanou.

Možná že ten podnik ještě stále existuje. Člověk tak snadnozapomíná, že život jde dál. Ale pokud ta firma opravdu ještě existuje, určitě se už nejmenuje Gerson & Cie. Sedím na houpacím koni. Jsem malý a dosáhnu na podlahu, jen kdyžnatáhnu nohy. Houpu se a  houpu. Můj koník pokaždé sklouzne o  kousek dál dopředu, až narazí do stěny. Potom se nedostanu dál a upřeně zírám na  tu překážku. Na  tapetě pochodují v  řadě trpaslíci. Místo pušek mají na ramenou květiny. Nahánějí mi strach. Dávám se do pláče.

To je moje nejranější vzpomínka.

Po  chvíli přijde maminka – ale to už není vzpomínka, to mi vyrávěli – a chce mě i s koníkem obrátit. Abych zas mohl jet dál, napříč dětským pokojem. Pláču hlasitěji a tluču kolem sebe. Nesmí mi otočit koně, nikdo to nesmí. Smí ho jedině odtáhnout až na  druhou stranu pokoje. Pak se zas začnu houpat, stejným směrem jako předtím. Až se znovu dostanu ke stěně. A dám se do pláče.

„Udělals to dvacetkrát za den.“ Když maminka ten příběh vypráví,vždycky mi ukazováčkem ťukne na čelo. „Tys měl vždycky tvrdou hlavu.“

Když jsme opustili Berlín, zůstal houpací kůň na  půdě v Klopstockově ulici. Pravděpodobně tam stojí dodnes. Bytu se zmocnil zasloužilý straník, a ten děti nemá.

Náš domovník Heitzendorff. Který kladl tak velký důraz na dvojité ef na konci jména, že mu nikdo neřekl jinak než Efef. Jeho žena občaspomáhala mamince při úklidu a  lze si snadno představit, že teď, když jí ten nábytek patří, jej oprašuje s ještě větší péčí. Tatínkovy obleky, které zůstaly viset ve skříni, budou tlustému Efef ovšem malé.

Houpací kůň byl starý a vypadal, jako by ani nikdy nebyl nový. Bílá barva zežloutla. „Právě na to můžeš být hrdý,“ utěšoval mě tatínek. „To je obzvlášť vznešená rasa. Jmenuje se izabela.“ A tak jsem byl hrdý,protože tatínek, to jsem si tenkrát ještě myslel, věděl všecko a nikdy senemýlil.

Už si nevzpomínám, proč jsme se za mnoho let – musel jsem tehdy už chodit do školy – ještě jednou k tomu tématu vrátili. Možná že maminka zas jednou vyprávěla tu starou historku o houpacím koni.

„Neobelhal jsem tě,“ řekl tatínek. „Byl to skutečně bělouš izabela.“ A  vytáhl Meyerův konverzační lexikon ze skleněné vitríny. V  těch mnoha svazcích se dala nalézt odpověď na všechno, o tom byl tatínek skálopevně přesvědčený. Jenom se musela otázka správně položit. O  volných večerech si v  lexikonu čítával jako jiní lidé v  románu. Teď nalistoval heslo o španělské královně Isabelle a já je musel přečíst nahlas. Tatínek byl jen obyčejný výrobce konfekce, ale rád si hrál na učitele. Královna, předčítal jsem, přísahala, že si spodní košili nevymění tak dlouho, dokud její manžel nedobude nějaké nepřátelské město, už nevím které, a  když hradby konečně padly, nebyla její košile už bílá, nýbrž žlutá.

Nesouhlasí! napsal bych dnes na  okraj červeným inkoustem. Bílé košile, když se nosí příliš dlouho, nezežloutnou, nýbrž zešednou. V tom se vyznám.

Že jsem chtěl jezdit pořád stejným směrem, to si maminka vysvětlovala mou vrozenou tvrdohlavostí. Ale tak to nebylo. Musel jsem skrývat něco trapného. Můj dřevěný bělouš izabela byl jednooký. Vlevo a vpravo měl na  hlavě přilepené půlky chalcedonu, či „kacedonu“, jak jsme my chlapci těm kuličkám s černými skvrnkami říkali. Ale levé oko můjhouací kůň ztratil. To byl důvod, proč jsem jako tříletý či čtyřletý brekem a  pěstičkami bojoval za  to, aby kůň běhal jenom jedním směrem. Před pozorovatelem, a o to mi šlo, muselo slepé oko zůstat skryté. Jinak by si někdo mohl všimnout, že to nebyl žádný opravdový kůň. Jako chlapec jsem byl vytáhlý a hubený. „Takhle rychle roste jen plevel,“ říkával tatínek.

Existuje, ne, existovala fotografie pořízená o  mých třináctých narozeninách. Tehdy stojím ve fotografickém ateliéru před nařasenouportiérou. Ještě si vzpomínám na její tmavě zelenou barvu. Na sobě mámoblek, svůj první. Pravděpodobně měly být nové dlouhé kalhoty zachyceny pro věčnost stejně jako já sám.

Dole vpravo na  paspartě, která rámovala obraz, stálo vytlačenými zlatými písmeny Portrétní ateliér Alphons Tiedeke, Friedrichova ulice 78. Ale ten, kdo mě fotografoval, nemohl být sám pan Tiedeke. Kolem mě pobíhal mladík v bílém malířském plášti. Chtěl, abych mu pózoval, ale s  žádnou z  mých póz nebyl spokojený. Nakonec přivlekl křeslo, jaké se vytahuje ze skladu divadla, když se má vybavit nábytkem rytířský zámek. Měl jsem se opírat o opěradlo, bude to vypadat elegantně a nonšalantně. Jenomže já byl už tenkrát ve  třinácti tak vytáhlý, že moje paže v  rovné poloze nedosáhla až dolů k  opěradlu. A  tak na  obraze stojím s  rameny nakřivo. Nakláním se na  stranu, jako by mi něco upadlo a  já se nenáadně snažil po tom hmatat. Foto stálo mnoho let v rámečkuna maminčině toaletním stolku.

Ještě později je vzala s sebou do Holandska. Bylo v jejím kufru, když ji pak transportovali dál.

Od  onoho dne jsem se chtěl stát fotografem. Asistent pana Tiedeka na  mě udělal dojem nejen svým oblečením – ozdobný kapesníček, který mu ležérně vyčníval z  náprsní kapsičky malířského pláště, byl, jak odborně poznamenal tatínek, z  pravého japonského hedvábí –, nýbrž hlavně tím, že se mnou mohl hýbat jako nějakou loutkou. To bylo porvé, že jsem zažil cosi na způsob režijní práce.

Sám jsem si vyrobil fotoaparát. Byla to kuchyňská židle, na jejížopěradlo jsem připevnil krabici od bot, natřenou černou barvou, a staré plátno na žehlení, pod které jsem se schoval, abych mohl dělat snímky. Byl jsem dvorní fotograf Gerson a můj kamarád ze školy a nejlepší přítel Kallepředstavoval Jeho Veličenstvo císaře a dal se ode mne vyfotografovat. Kalle se podílel na  každé hře, kterou jsem vymyslel. Pokud v  ní mohl být někým vznešeným. Jednou, když jsme si navzdory zákazu hráli se zápalkami, byl císařem Neronem a příšerně zpíval, zatímco já podpaloval Řím.

Dávali jsme přednost hrám, kde šlo o  to, něco si vymýšlet, a  vyhýbali jsme se sportovním aktivitám, jako byli třeba lupiči a  policajti. Při běhu mi vždycky začaly překážet moje příliš dlouhé nohy. Zakopával jsem sám o sebe. Kalle měl něco s plícemi, a byl proto osvobozen z tělocviku.Pravděodobně by jednou umřel na tuberkulózu. Pokud by žil dostatečně dlouho.

Ve  škole bychom bývali rádi seděli spolu v  jedné lavici. Ale zasedací pořádek se přísně řídil podle dosažených známek. Místo úplně vpravo v první řadě bylo vyhrazeno premiantovi, což byl v naší třídě milý kluk a  vůbec žádný šplhoun. Moje lavice byla někde uprostřed a  Kalle seděl úplně vzadu. Hrozilo, že nepostoupí ze sekundy do tercie, ovšem u něho to hrozilo každý rok. Že to pokaždé zvládl s odřenýma ušima, souviselo spíš se soucitem kantorů než s jeho školními výkony.

Fotografování pro mě již brzy ztratilo půvab. Napadalo mě příliš málopozic, do nichž bych mohl svůj model naaranžovat. Císař Kalle mě vyznamenal posledním řádem a pak jsme kameru přebudovali na teleskop a inspirováni Halleyovou kometou objevili jsme mnoho nových nebeských těles.

Při pohledu zpět mi připadá neuvěřitelné, jak dětinští jsme tenkrát ještě byli. A  to roku 1910, jen čtyři roky předtím, než nás všechny přes noc prohlásili za dospělé a poslali do války. Na fotografii v novém obleku ještě nic netuším o tom, co mě čeká. Stojím tam vytáhlý a hubený. Nikdo nemohl tušit, že už brzy budu velice tlustý. A vůbec: Kalle.

Mně nepřipadal nemocný. Od maminky, která se trvale trápila se svým přecitlivělým žaludkem, jsem věděl, jak to má vypadat, když někdo není zdravý: Člověk si lehne do postele a mluví jen zcela tichým hlasem. Kalle ze sebe vyrážel ten nejhlasitější smích, jaký jsem kdy slyšel. Ještěhlasitější než smích ožralého Emila Janningse. Uslyšel jsem ten smích hned při našem prvním setkání, když jsme jako novopečení primáni nesměle vešli do gymnazijního dvora. Tatínek mi zeleno-bílou studentskoučepici koupil o číslo větší, protože mi prý hlava ještě poroste. Protože misoučasně dali ostříhat vlasy nakrátko jako na  vojně, padala mi čepice přes uši. Kalle mě zahlédl, zarazil se a pak se mohl smíchy potrhat. Což u něho bylo víc než floskule, skutečně to tak vypadalo. Začal totiž lapat po dechu a dávil se. U jeho záchvatů veselí měl člověk beztak vždycky dojem, že se Kalle vzápětí pozvrací.

Co ho při našem prvním setkání rozveselilo tak, že se až dusil, nebyl můj směšný vzhled, nýbrž to, že na tom byl stejně jako já. Také jemuobstaral otec příliš velkou čepici, vycházeje z úplně stejné předvídavé úvahy. Také jemu ostříhali vlasy nakrátko podle tehdejšího obvyklého pedagogického iniciačního rituálu. Protože já, do výšky ženoucí býlí, byl o hlavu větší než on, museli jsme spolu vypadat jako opravdu směšná dvojice.

Od toho dne jsme byli kamarádi.

Ve skutečnosti se jmenoval Karl-Heinz. Když jsme v první hodiněmuseli uvádět svá jména do třídní knihy, velice zdůrazňoval, že se jehojméno nemá psát dohromady.

Náš třídní ho pak, kdykoli ho vyvolával, ještě celý rok oslovoval: „Spojovníku!“

V  Amstrodamu jsem jednou zažil, jak právě spojovník někomu zachránil život. Aspoň načas. Ten člověk už byl na  seznamu, ale protože mohl prokázat, že to z  úředního hlediska nebylo korektní, poslali do transportu místo něho někoho jiného.

Nikdy mi nepřipadlo na mysl, že by Kallova nemoc mohla být vážná. No ano, kašlal a z tělocviku byl osvobozený – což jsem mu záviděl –, ale seznámili jsme se ve věku, kdy nám věci, jaké byly, připadaly jako dané od přírody a nezměnitelné. Kalle byl Kalle a Kurt byl Kurt.

Kallův otec byl soukromý učenec. Já si pod tím vždycky představoval cosi jako doktora Fausta, který tráví noci v laboratoři. Když jsem se s ním nakonec seznámil, byl to jenom přívětivý, duchem nepřítomný člověk, oblečený ještě v  poledne do  županu. A  při čtení ho nikdo nesměl rušit. Nikdy jsem nezjistil, jakým vědním oborem se zabýval. Muselo to nějak souviset s hudbou. Jednou vyprávěl něco o tajných poselstvích,která lze najít v partiturách Johanna Sebastiana Bacha. Byl to zřejmě zcela neškodný snílek. Který si mohl dovolit, aby se celý život věnoval svému koníčku.

Na rozdíl od mého vychovatelsky přehorlivého otce očekával od syna jen jedno, totiž aby ho pokud možno nerušil. Když jsme v Kallově pokoji chtěli dobývat Troju – já jako Achilles, Kalle jako král Menelaos –, pak jsme si předtím v  kuchyni obstarali dostatečnou menáž a  mohli si být jisti, že nás celé hodiny nikdo nebude rušit.

Kalle byl ten nejradostnější člověk, jakého jsem kdy poznal. Jeho smích byl tak nakažlivý, že jím jednou odzbrojil dokonce i  tlustého Efefa, který své domovnické povinnosti bral s vojenskou vážností. Něco jsme vyvedli, už nevím, co to bylo, a Heitzendorff nás načapal. Hnedzačal hrozit krutými následky. Načež se Kalle začal chichotat. U každéhojiného by to Efef považoval za urážku svého majestátu vyžadující zostření trestu, ale místo toho se mu jeho služební knír začal cukat a stalo se něco neslýchaného: Heitzendorff, ta ztělesněná přísnost, se smál s ním, a my dva uličníci jsme nakonec unikli bez trestu.

Takový byl Kalle.

Smál se také později na naší maturitní slavnosti. Připadalo mupříliš legrační, že on, jehož nechali celá ta léta prolézt jen ze soucitu,skutečně udělal maturitu. Vůbec nemohl přestat. Celá černo-bílo-červeně vyzdobená aula se smála s  ním. Ředitel gymnázia dr.  Kramm musel přerušit svůj vlastenecký projev a káravě pronesl: „Už leckdo se usmál k smrti.“

To bylo jediné proroctví, v němž se nemýlil. Kdyby člověk věděl, kdyby zcela určitě věděl, že se film nikdy nedokončí, nebo že se dokončí, ale nikdo ho neuvidí, protože mezitím budepo válce... Říkalo se, že Američané se již vylodili ve Francii a Rusové že už jsou ve Vitebsku. Jásal jsem spolu s ostatními, velice opatrně a potichu, když mi to vyprávěli, a až pak jsem si uvědomil: Vždyť já vůbec nevím, kde leží Vitebsk.

Kdyby člověk zcela určitě věděl, že už začalo poslední dějství, které je podle divadelních pravidel vždycky nejkratší, kdyby člověk už mohl vidět oponáře připraveného s  provazem v  rukou a  jen čekajícího na inspicientův pokyn, kdyby existoval někdo, nějaký prorok, který by mi to mohl zaručit, pak by to nebyl problém, pak bych nepotřeboval žádné tři dny, abych se rozhodl, pak bych mohl jít za Rahmem hned – jako by za ním někdo chodil bez vyzvání! – a mohl bych mu říct: „Ale s radostí, pane obersturmführere,“ mohl bych mu říct: „Bude mi ctí,“ a mohl bych dodat: „Jak byste si ten svůj film představoval?“

Kdyby to člověk věděl.

Všichni jsme se celá ta léta snažili být proroky, a žádný z nás nicdoředu neuhádl. „Ti se dlouho neudrží,“ prorokovali jsme. A  když se pak přece jen udrželi: „Budou mírnější, teď, když jsou u  moci.“ Nebyli mírnější, naopak, a my prorokovali: „Ostatní země nepřipustí, abyrozoutali novou válku.“ A  znovu jsme se klamali. Pěkný výraz, klamat se. Člověk to dělá sám a pak vinu svádí na druhého. Nic jsme neuhádli, ani blitzkrieg, ani žlutou hvězdu a dobytčáky, v nichž má místo mnohem víc lidí, než je napsáno venku. Vůbec nic.

Jestli se proroci zase mýlí, jestli válka bude trvat ještě věčnost, jestli dokonce vyhrají, jestli skutečně existují zázračné zbraně a  nikdo nic podobného nemá, jestli se ten film natočí, sestříhá a  bude promítat v  týchž kinech, kde kdysi běžely moje staré, dnes zakázané filmy, pokud uspořádají gala premiéru v paláci Gloria, koberec před vchodem a ve foyeru šampaňské, pak ten škodolibý smích uslyším až do Terezína. Jestli se na plátně objeví text: Režie: Kurt Gerron

Oni už neříkají režie. Říkají vedení filmu.

„To je dobrá pointa,“ budou říkat v paláci Gloria. „Že ten film natočil zrovna Gerron.“ Budou se plácat do  stehen a  holínkami dupat do podlahy. Teď všichni nosí holínky.

Přesná rekapitulace situace:

Rahm chce, abych natočil film o Terezíně. Nikoli o Terezíně, kde jsem zavřený. O Terezíně, který chtějí ukázat světu. Jako to už předvedliČervenému kříži. Šťastný film ze šťastného města. Kde lidé chodí do kaváren. Sportují. Těší se z  překrásné okolní krajiny. Kde zrána zvesela pochodují do práce – Hola hej, hola hej, veselí jsme, k nám se dej – a večer si užívají zasloužený odpočinek po práci.

Město, kde ulicemi neprojíždějí den co den káry se starými lidmi,kteří zemřeli hladem.

K takovému filmu mám napsat scénář. A tento film mám režírovat.

Hola hej, hola hej...

Rahm mi nenabídl žádnou protislužbu. Ale film se nedá točit ve vlaku do Osvětimi. Dokud budu na filmu pracovat, budu v bezpečí.

To je jedna stránka věci.

Ta druhá: Okolo močidla chodě, nádchy neujdeš.

Mé rodiče poslali do Sobiboru. A já jim mám teď pomáhat obelhávat svět, že oni jsou na nás vlastně docela hodní? „Úsměvná tvář Terezína.“ Rahmova vlastní slova. Úsměvná tvář hladu a nemoci a smrti.

Režie: Kurt Gerron.

Co bych to byl za člověka, kdybych to udělal?

Byl bych člověk, kterého nepošlou do Osvětimi.

Byl bych člověk, který by si zasloužil, aby ho poslali do Osvětimi.

Člověk by se měl umět modlit. Měl by existovat Bůh, jehož bychom se mohli ptát.

Jenomže: Bůh neexistuje. A milý už vůbec ne.

Jako dítě jsem si Pána Boha představoval jako našeho ředitele školy. S  úplně stejným plnovousem, jenž zakrýval půl tváře. Mizerní herci si rádi nalepí na tvář houští v naději, že budou působit impozantněji. Bůh, ke kterému se modlí, je provinční ochotník. Tak hrdý na svou hlavní roli, že nevnímá, v jakém paskvilu to hraje. Potlesk včetně květinových darů a vavřínových věnců si napsal sám hned do scénáře. Chválíme tě, chválíme tě. Aleluja, aleluja, hosana.

Mizerná provinční šmíra.

A  ještě ke  všemu je hrdý na  to, že tu hru napsal sám. Vševědoucí, všemohoucí, všedobrý. Divadelní ředitel, který uvede na svých plakátech takovéhle superlativy, stojí těsně před bankrotem. Musí za lidmi běhat, aby si od  něho milostivě vzali pár volňásků. Senzace sezóny! Obrovský úspěch ve všech velkoměstech! To musíte vidět!

Ne, nemusíte. Protože v  divadle světa není žádné hlediště. Všechna místa jsou na  jevišti. Člověka přinutí, aby se na  hře podílel, a  ještě by za to měl být vděčný. Když si pak na svou roli stěžuje, dozví se: „Můžeš si za to sám. Zkrátka jsi z toho měl udělat něco víc.“

Obvyklá výmluva, když nějaká hra nefunguje. Brecht mi to také řekl u Happy Endu.

Ale celá záležitost je šikovně zorganizovaná. Lidé z  divadelního spolku nosí talár a  kolárek a  stojí vždy na  straně ředitelství. Normální smlouva je sepsána v  latině nebo hebrejštině a  člověk ji podepsal ještě dřív, než se naučil číst.

Přitom ten pán s plnovousem nepochopil ani ta nejjednoduššídivadelní pravidla. Hra nebude lepší, když na  jevišti bude ležet hromada mrtvol. S efekty se musí šetřit, jinak obecenstvo otupí. Do rolePánaboha měli obsadit Bassermanna. Ten by z té role něco udělal. Čtyři dějství sehrát se zataženou ruční brzdou, a pak v pátém náhle krátce zahřímat. Za tohle si herec vyslouží Ifflandův prsten.

Kdežto on – huláká hned od první scény. Hromy, blesky a hořící keře. Jeden ubohý efekt za  druhým. Pořád jen válka, ještě jedna epidemie, ještě jeden pogrom. A kvůli tomu ho lidé mají mít rádi. Není divu, že se schovává za huňatými vousy. Obléká si každý exotický kostým, který se dá vyšťárat v kostymérně. Jehova, Alláh, Buddha.

Stejně to nepomůže. Provinční šmíra zůstane provinční šmírou.

Ale mezi lidmi, kteří tak horlivě odříkávají prastaré modlitby, musí být pár těch, kdo v něho opravdu věří. A zůstávají přesvědčeni o hlubším smyslu té hry. Ačkoliv jim už dávno musí být jasné, že jejich rolespočívá pouze v tom, aby umřeli přesně ve chvíli, kdy uslyší narážku. A ještě pořád volají „Bravo!“, přestože se jim kolem krku už stahuje smyčka.Počítají pevně s gáží, kterou si podle jejich mínění zaslouží za to, jak sehráli svou scénu umírání.

Ve Westerborku a tady v Terezíně jsem se setkal s mnoha lidmi tohoto druhu. Zvláštní, většina z nich nejsou žádní hlupáci. Naopak.

Hloupost bych uměl pochopit. Zůstat sedět na špatné hře aždo konce, protože jsem si jednou koupil lístek, nebo jsem ho dostal, doufat ještě v  posledním dějství, že se představení přece jen zlepší – to bych uměl pochopit.

Ale jak může někdo říci: „Ta hra je špatná a bude pořád horší, a přesto jsem za ni vděčný“ – tak to mi nejde do hlavy. Jak může někdo zůstatabonentem, když se mu program divadla už dlouho nelíbí. Samozřejmě,pískání a nesouhlasné výkřiky představení nevylepší. Ale člověku se notně uleví.

Tomu tihle lidé nerozumějí. Chtějí svému šmíráckému komediantovi tleskat jako o život. Nedají si to vymluvit.

Na  ně ta droga působí. Dokážou být opilí tam, kde já zůstávám střízlivý. Mají onu záviděníhodnou chorobu, proti níž jsem já imunní.

Byl jsem proti náboženství očkován v příliš raném dětství. „Dokud mi někdo neukáže milého Pánaboha pod mikroskopem, tak v něho nemůžu věřit,“ říkával tatínek. Každý druh rituálu patřil podle něho do  rubriky Mravy a  obyčeje primitivních národů. „Ve  dvacátém století už se netančí kmenové tance,“ tvrdil. „Až se nám podaří odstranit náboženství, zmizí i antisemitismus.“

Nebyl zkrátka vševědoucí, můj tatínek. Ze všech náboženství měl Židy rád nejmíň. Od tohoto postoje se nedalodvrátit ani skutečností, že sám byl Žid. Říkal jim Judskis. Dlouho jsemnevěděl, že takové slovo vůbec neexistuje. Myslel jsem si, že patří k soukromé slovní zásobě, kterou si tatínek přinesl z rodné obce. Nebo že to slovo bylo dokonce o generaci starší a pocházelo z ještě větší dálky, z východu.

Glumskopp, hlava skopová, bylo taky takové slovo. Tatínek je používal vždycky, když jsem něco udělal neobratně – tedy často. Nebonachschrabsel, což znamenalo něco jako zlatíčko moje. A  všecko, co bylo nápadné nebo senzační, označoval tatínek jako ambartschig.

Tak proč ne Judskis?

„Já tyhle Judskis nemůžu vystát,“ prohlašoval. Maminka mu i  při stém opakování dělala radost tím, že se vždycky zatvářila příslušně šokovaně. Sehrála šokovanost stejným způsobem, jaký jsem později viděl u Magdy Schneiderové. Jen přitom nekrčila šelmovsky nosík jakoMagda. Jeho provokace a její hrané pobouření patřily k jejich dobřesehranému manželství. Tatínek se pokládal za rebela vůči veškerým konvencím a  tradicím, a  ona ho nechala při tom. Stejně se mohl tomuto sklonu oddávat jen v  kruhu rodiny. Jinak by to škodilo firmě. Jeho zákazníci, grosisté stejně jako majitelé malých krámků, byli z valné části Judskis.

Jestli něco takového existuje, pak byl tatínek ortodoxním ateistou. U  nás se přísně ctily židovské tradice, aby se pak z  principu nepraktikovaly. Proto jsme jednou do roka, na Jom kipur, navštívili novousynagogu v Oranienburské ulici. Nikoli ze zbožnosti, to chraň pánbu, aleproto, že tatínek byl mínění, že to od něho jeho zákazníci očekávají.

Byl to vždycky příjemný den. Já nemusel do školy a v synagoze jsem měl potěšení z  varhanní hudby. Zatímco tatínek diskutoval se sousedy o obchodních vyhlídkách a o dodavatelích. Doma na nás čekal obzvláště vydatný oběd. Tak si tatínek sám sobě demonstroval, že židovský postní den pro něho nemá větší význam než třeba 27. leden, kdy se na císařovy narozeniny vyvěšoval z okna prapor, aniž jsme byli nadšenýmipřívrženci Hohenzollernů.

Že jsem přesně na třinácté narozeniny dostal své první dlouhékalhoty, to si umím vysvětlit jedině tak, že staré tradice byly pro tatínka přece jen živější, než byl ochoten sám sobě přiznat. Další rituály, které se pro židovského chlapce k tomuto datu vážou, jsem ale už absolvovat nesměl. Přitom bych byl hrozně rád vystoupil před celou obcí jako předčítač z  thory. Vyhovovalo by to mému již tenkrát silně vyvinutému sklonu předvádět se.

Prudkost, s  níž tatínek odmítal všechno religiózní a  zejména všechno židovské jako nemoderní a  překonané, neměla nic společného s nějakými osvícenskými poznatky – ať o  tom říkal Meyerův konverzační lexikon cokoli. Zkrátka byl přesvědčený, že každá forma religiozity je cosi provinčního. A provinční nechtěl být za žádnou cenu, stejně jako mnoho jiných lidí, kteří také pocházeli z provincie. Snažil se vypadatvelkoměstštěji než starousedlý Berlíňák, nikdy se mu však nepodařilo, aby se úplně zbavil melodie řeči svého mládí s hrčivým er a přiškrcenými vokály.

Snad jsem onu fascinaci z předstírání zdědil po něm. Po celý život hrál jednu roli: Roli intelektuálního revolucionáře. Ovšem okolnosti – jak píše v jedné satirické básni Erich Mühsam: duchem revolucionář, civilnímpovoláním čistič lamp – se postaraly, aby jeho rebelie zůstala vždy jenv teoretické rovině. Navenek na něm nebylo nic vidět. V každou dobu,dokonce i  doma, byl tak korektně oblečený, jak to lze očekávat od  obchodníka s konfekcí ucházejícího se o lepší zákaznictvo. Oblek s decentním vzorkem a  vesta, hedvábná kravata, nepohodlný tuhý límec. K  tomu knír, který si sice nekroutil nahoru po způsobu císaře Viléma, který však přece jenvyžadoval pravidelnou péči s pomocí speciálního kartáčku.

Tatínek neměl vysokou postavu, podobně jako maminka. Kdykoli se mělo působit pedagogicky, musel jsem se já, dlouhé bidlo, posadit, aby při svém kázání nemusel vzhlížet ke mně nahoru.

Kdyby ještě žil, rád bych ho objal a  pošeptal mu do  ucha: „Ty jsi ale glumskopp!“ Co se týče rodičů, nemusím si nic vyčítat. Vždycky jsem se o  ně staral, i  v  emigraci. Kdybych je mohl zachránit, zachránil bych je. Já bych je dokonce miloval, kdyby mi to dovolili. Ale můj v každé době racionální tatínek nemiloval citové výlevy a v maminčině světě dobře vychovaných lidí se něžnosti nepěstovaly.

Nestěžuji si. Nikdy mi nic nechybělo. Jenom jsem se leccos nenaučil. V  domě bez hudby nevyrostou hudebníci. Jako režisér jsem byl dobrý v inscenování milostných scén. Protože jsem si i v běžném životěpokaždé musel rozvážit, jak to probíhá. Doma jsme to nenacvičili.

Rodiče mě milovali, tím jsem si jist. Jenom to neuměli dát najevo. Ne tak, jak si to představuji v rodině. Ne tak, jak bych já měl rád vlastní dítě. Ne tak, jak by mě milovalo toto dítě. Ne tak...

Bylo to, jak to bylo.

Udělali toho pro mě hodně. Tak, jak jim to připadalo správné. Nevím to, ale možná že si po  mém narození koupili knihu o  výchově a  tu pak bod po bodu naplňovali. A nebyla jejich vina, že se v knizenevyskytovaly žádné projevy citu. Maminka uměla oloupat pomeranč vidličkou a  nožem, ale nevěděla, jak se obejme člověk. Nenaučili ji to. Naopak, v Bad Dürkheimu na vinné stezce to z ní vyhnali.

Když jsem pak potkal Olgu, bylo pro mě na ní nejbáječnější to, žetakové věci byly pro ni úplně samozřejmé. Že o nich nikdy nemuselapřemýšlet. Narodila se ve zcela odlišné rodině.

Toho dne, kdy mě v  Hamburku představila rodičům, jsem měl větší trému než před nejdůležitější premiérou. A  pak mě její matka na uvítanou políbila na obě tváře a její otec mi položil ruku kolem ramen. Musel se kvůli tomu postavit na špičky, a tomu jsme se všichni hodně nasmáli.

Pak jsme oba jeli do Berlína a zase jsem to byl já, kdo měl trému. Olga byla úplně klidná. Myslím, že si vůbec nevšimla té neosobní strojenosti, s  níž byla v  nové rodině přijata. Olga měla odevždy vlastnost, která mi naprosto chybí: Brala lidi takové, jací jsou. Já je musím vždycky nějak předělávat. Musím je v hlavě inscenovat jinak.

Při prvním setkání natáhla maminka ruku k nové snaše s takpřepjatou elegancí, že se Olze podařilo zachytit jen špičky jejích prstů. Tatínek se napůl uklonil, tak jak to naučil i mě, a pronesl: „Velice mě těší, že vás poznávám, slečno Meyerová.“ Já ji představil křestním jménem, ale to mu nepřipadalo dostatečně korektní.

Přitom byl tatínek Olgou nadšen od prvního okamžiku. A jediné, co maminka Olze trochu zazlívala, bylo to, že pracovala. V  jejím světě si ženy nevydělávaly vlastní peníze.

Opravdu ji měli rádi. Ale neuměli to projevit. Chyběly jim k tomu vlohy.

Kdybych se jako malý chlapec tatínka zeptal: „Máš mě rád?“odpověděl by mi: „To je přece samozřejmé.“ Co je samozřejmé, to přece nemusí logicky uvažující člověk dodatečně nějak demonstrovat.

Na  marodce ve  Westerborku jsem začal, když se mi udělalo líp, číst bibli. Člověk to jednou v životě musí udělat. Aby pochopil, proč nadchla tolik lidí.

Cti otce svého i matku svou, je tam psáno. Je na to zapotřebí speciální zákon, protože to právě není samozřejmé.

Nejsem žádný náboženský člověk, ale o  tomto přikázání mohu s dobrým svědomím prohlásit, že jsem je po celý život dodržoval.

Jenže – vyrostl by ze mě jiný člověk, kdybych nevyrůstal v hyperkorektní atmosféře Klopstockovy ulice. Stejně jako by maminka byla bez Bad Dürkheimu někým jiným. Nebo tatínek bez svého rodného hnízda Kriescht. Kriescht.

Člověk musí to jméno vyslovit nahlas, aby správně vycítil, jak ošklivé je.

Kriiiescht.

Kdo by chtěl pocházet z místa, které se takhle jmenuje? Dokonce ani Napoleon by neudělal kariéru, pokud by se narodil v  Krieschtu. Stal by se z něho nanejvýš poddůstojník, při tom jeho vzrůstu. Ale nikdy císař.

Braunau, to je jméno pro místo narození. V něm je už obsažena i barva košilí. Ale Kriescht v žádném případě.

U  nás doma to byla nadávka. Označovala všechno, co nepatřilo k dobrému tónu. Když jsem se šťoural v nose, nebo jsem při jídle položil lokty na  stůl, vybafli na  mě: „Tady nejsme v  Krieschtu!“ Občas tatínek přinesl domů vzorek nové halenky nebo sukně k  posouzení; matka koneckonců vyrostla v konfekci, jak tomu říkala, a v těchto věcech mělazaručený vkus. Moc toho přitom nenamluvila, buď souhlasně kývla hlavou, nebo jí odmítavě zavrtěla. A  někdy – to byl její naprosto zničující soud – pronesla se špičatou hubičkou: „Kriescht“. Což znamenalo nemožné, provinční, pro Berlín naprosto nepřijatelné.

Zkrátka Kriescht.

Tatínek o svém mládí v Braniborské marce příliš nevyprávěl. Asinebylo zvlášť příjemné. „Existují místa,“ říkával, „na která nevzpomínáme. Zapomeneme je.“

Což samozřejmě nesouhlasí. Právě místa, na která nechcemevzpomínat, nikdy nezapomeneme.

A přece jen do Krieschtu ještě jednou zajel. Asi ne dobrovolně, nýbrž proto, že se tomu nedalo vyhnout. Někdo umřel, už nevím kdo,a musela se tam vyklidit domácnost. Mně tenkrát nebylo víc než pět nebo šest let a musel existovat nějaký důvod, že jsem směl jet s ním. Možná měla maminka zase problémy se žaludkem a potřebovala klid. Rodiče asi nedůvěřovali hospodyni – nedokážu se upamatovat ani na její tvář, ani na jméno –, že by mě dokázala udržet v dostatečném klidu. Dědeček se jistě nabídl, že mě na pár dní vezme k sobě. Stejně tak jistě oni tunabídku odmítli. Kvůli doutníkovému kouři a nepedagogickým příběhům.

Ať tomu bylo jakkoli, malý Kurt Gerson, který ještě nikdy neopustil Berlín, se směl vydat na cestu. Směl poprvé nastoupit do vlaku a jethrozně daleko. Až do  Krieschtu, který jsem si představoval jako místo plné exotických hrozeb a  nebezpečí, aniž jsem přitom pociťoval sebemenší strach. Proč bych se také měl bát, když tam bude tatínek?

Měl jsem tenkrát obrázkovou knížku a  v  ní nesl obrovitý černoch na ramenou malého chlapce přes řeku, zatímco za nimi muž v tropické helmě střílel na  krokodýla. Představoval jsem si, že to bude podobná expedice. Pochopitelně bez krokodýlů, tolik jsem tenkrát už věděl. Ale přinejmenším stejně vzrušující. Abych byl připraven na všechny objevy, vyzbrojil jsem se botanickou torbou, v  níž jsem z  nedělních vycházek v parku Tiergarten vláčel domů červy a brouky.

Jak pevně v  nás uvíznou pocity! Když si vzpomínám na  náš odjezd, cítím znovu údiv nad tím, že si tatínek s sebou vzal jen malý kufřík.Nevím, co jsem očekával – karavanu těžce naložených velbloudů? –, ale ve  své dětské logice jsem pokládal za  nemožné vydat se na  tak dalekou cestu jen s jedním zavazadlem.

Až mnohem později jsem se musel naučit, že do  jednoho kufru se může vejít celý život.

Pocity jsou – podobně jako vůně – zařízení na  uchování vzpomínek. Stačí, abych na  tu cestu jen pomyslel, a  už cítím onu natěšenost a cestovní horečku, ale i onen druhý, hořký pocit, který navždy spojuji s Krieschtem.

Náš vlak odjížděl ze Slezského nádraží. Cedule na vagonu ohlašovala exotické cíle: Královec, Eydtkuhnen, Petrohrad. My jeli jen do Küstrinu a odtud lokálkou, která uměla nádherně hlasitě pískat, až do Krieschtu. Kde nic nebylo tak, jak jsem očekával. Přesně jako tenkrát já se musí cítit starý člověk, který ještě pořád věří v  principiální korektnost německých úřadů, a  proto investoval veškeré své peníze do  smlouvy na  zakoupení bytu v  Terezíně. Do  bytu s balkonem a  výhledem na  jezero. Pak projde „šlojskou“ a  tady se dozví, že tu žádné jezero není, ani balkon a samozřejmě ani žádný byt.

V  Krieschtu nebylo vůbec nic. Ještě pořád cítím to zklamání. Se zklamáními mám svoje zkušenosti.

Bylo tam jen jediné nástupiště a cosi, co si říkalo nádraží. Proberlínského kluka zvyklého na jinačí rozměry to byla lepší kůlna. Kolemvelkého prázdného náměstí, páchnoucího po kravské mrvě, stála jedna či dvě větší budovy. Hrázděný kostel a válečný pomník. Tak rozházené bezjakéhokoliv plánu, jako by někdo vysypal do krajiny dětskou stavebniciNěmecké provinční hnízdo bez ladu a skladu. Hned jsem ucítil, že ve zdejším vzduchu nemůžu čekat ani závan dobrodružství. Nejradši bych jel zase zpátky.

A pak tatínek ještě ke všemu dodal: „Ještě tam vůbec nejsme.“

Jeho Kriescht, vysvětlil mi, není tady, kde se vesnice bez talentu navlékla do kostýmu městečka, nýbrž o pár kilometrů dál, v místní části zvané Nesselkappe. Tam nejezdila žádná dráha a  drožky, jaké v  Berlíně stojí na každém rohu, tu také nebyly. Museli jsme pěšky. Proto si vzal tak málo zavazadel.

Nemohlo to být v  zimě, ačkoli jsem to tak pociťoval. Bylo chladno a  cesta byla dlouhá. Vzpomínám si na  celá hejna meteoritů ze suchého listí, které nám vítr vháněl do tváří. Můj kabát, určitě z vlastní produkce, Max Gerson & Cie., mě už brzy nestačil zahřát. Už nikdy jsem tak nemrzl jako na onom pochodu.

To nesouhlasí. Často jsem mrzl mnohem víc. Ale ve  všech ostatních případech jsem už věděl, že mrznout zdaleka není to nejhorší, co se člověku může stát. Už jsem se naučil, že svět nedodržuje pravidla.

Tatínek šel přede mnou, aby mě chránil před větrem, který foukal proti nám. V jedné ruce nesl kufr, druhou si přidržoval klobouk. Zezadu tovypadalo, jako by salutoval. Vymyslel jsem si k tomu příběh: Byli jsme dvavojáci, co táhnou do  války. Nebo jsme ji už vyhráli a  pochodovali teď domů, abychom podali hlášení o vítězství. Možná jsme byli zranění, ale to jsme na sobě nedali znát. Něčemu takovému jsme se jen smáli. A pochodovali zpříma, pevným krokem. Fantazie mi pomáhala – jak mi má fantazie často pomohla i později –, ale po čase jsem už nedokázal s tatínkem držet krok. Možná šel rychleji, aniž si to uvědomil, stále rychleji, protože se jeho tělo snažilo intenzivnějším pohybem zahřát. Nebo já byl pomalejší. Ať tak či onak, v jednu chvíli jsem už nedokázal jít tak rychle jako on.

Nevolal jsem ho. Něco takového hrdinové nedělají.

Najednou tu byla už jen silnice, vlevo i vpravo lemovaná křovím,štěrková cesta plná výtluků a  louží. A  na  té cestě jsem byl sám, úplně sám. Tatínek zmizel za  ohybem. Nebylo po  něm ani vidu ani slechu. Rozběhl jsem se, udýchaný a uplakaný, o něco jsem zakopl, upadl, posbíral se a pádil dál, tvář ve větru celou umazanou od slz a nudlí.

A pak tam byl ohyb a za ním křižovatka s ukazatelem do čtyř směrů, kde nikde nic nebylo.

Tatínek zmizel.

Stál tu jen jeho kufr.

Myslel jsem, že jsem tatínka ztratil. Navždy ztratil.

Stál jsem tam celou věčnost úplně sám. Krátkou věčnost. Jak dlouho trvá člověku, než se vyčurá? Tatínek se vynořil z křoví, otřel mi tvářa utěšoval mě. „Ty jsi můj ubohý nachschrabsel,“ řekl.

Když jsem se konečně uklidnil, přečetl mi, aby mě přivedl na  jiné myšlenky, jména na ukazatelích. Nesselkappe stálo tam a už to nebylopříliš daleko. Na dalším ukazateli: Sonnenburg. Což mi, jak jsem byl zmrzlý, připadalo jako lákavý cíl: Sluneční hrad!

„Ale tam nepůjdeme,“ upozornil mě tatínek. „Tam je jen káznice.“

Později – doslechl jsem se o tom v Paříži – se z káznice stalkoncentrační tábor. A člověku nepomohlo, když řekl: „Ale tam nepůjdeme.“ A pak ten cizí byt.

Vlastně ani ne tak moc cizí. Byt příbuzného, ačkoli dnes bych užnedokázal říci, ke  které větvi našeho rodokmenu patřil. Po  orkánu nemá smysl počítat ulámané větve.

Na tom bytě nebylo nic zvláštního, ale já se v něm cítil stísněně. Byli jsme vetřelci, vlastně jsme byli lupiči. Jednu zásuvku psacího stolu, k níž nenašel klíč, tatínek vypáčil. A  majitel všech těch věcí teprve nedávno umřel. Uhnízdili jsme se v pokojích mrtvého.

A k tomu ten zápach, ta nevětraná zatuchlost. U nás v Klopstockově ulici se také jednou rozšířil nepříjemný zápach, byl každým dnem silnější a nakonec to byla myš, která se rozkládala v rouře od topení. Když jsme ji našli, byla už úplně vysušená, a  tatínek přečetl z Meyerova konverzačního lexikonu něco o egyptských mumiích.

Zemřelý člověk, tak jsem to tehdy chápal, je ještě mnohem mrtvější než zetlelá myš. Když jsem v noci ležel vedle tatínka v té cizí manželské posteli, když jsem ve tmě naslouchal cizím zvukům či nezvyklémunedostatku zvuků, nemohl jsem pak strachy usnout. Byl jsem si jist, žezemřelý se tu může kdykoli znovu objevit a nám vetřelcům něco udělat.

Po celý život jsem měl v každém opuštěném bytě tentýž pocit.Nehrálo roli, jestli tam někdo umřel, uprchl odtud, nebo byl deportován.

Ve  dne vyjednával tatínek s  lidmi, kteří si chtěli z  pozůstalosti něco koupit. Nejdřív jsem si myslel, že všichni jsou jeho přátelé. V rozhovoru s  nimi ztrácela jeho řeč stále více berlínský nádech a  dostávala nářeční zabarvení, jaké si jindy dovoloval jedině v  důvěrném rodinném kruhu. Ale tihle muži nepatřili do  rodiny. Zdálo se, jako by se jich z  nějakého důvodu bál. Dalo se to zřetelně vycítit, i když mou pozdější otázku odbyl smíchem.

Pravděpodobně prodal všechno příliš lacino. Téměř žádný zezájemců neodešel s  prázdnýma rukama. Každý odvlekl aspoň židli nebo prádelní koš plný nádobí. Vzpomínám si na stojací hodiny, které najednou začaly bít, právě když je někdo odnášel. Jednou, když čtyři muži s klením táhli po schodech dolů těžkou kredenc, jeden z nich ulomil vyřezávanou nožičku a oni za vzniklou škodu žádali snížení ceny.

Hned první den jsem našel v zaprášeném koutě, kde už po desetiletí stál noční stolek pořád na  stejném místě, pruský stříbrný groš z  roku 1850. Na něm bylo napsáno Scheidemünze, cizí slovo, které na mě udělalo dojem. Směl jsem si ten groš ponechat a ještě jako dospělý jsem ho celá léta nosil v  peněžence jako talisman. Až pak jednoho dne tu už nebyl, jako mnoho jiného.

Byt se stále víc prázdnil a jako by se přitom zvětšoval. Stěny, aspoň tak mi to připadalo, rostly do  výše. Na  tapetách se objevovala světlá místa, kde dříve visely obrazy. Všechno šlo pryč a poslední noc jsme mělimatrace na podlaze, protože už i manželská postel byla prodaná.

Jen malou hromádku knih nikdo nechtěl. Byly psané podivným písmem a tatínek tvrdil, že to všechno je židovský brak a nemá cenu ho schovávat.

Ale to nebylo to nejdůležitější, co se v Krieschtu stalo. Tonejdůležitější bylo něco jiného.

Něco mnohem nepříjemnějšího. Muselo se to přihodit druhého nebo třetího dne po našem příjezdu.Počasí se zlepšilo. Tam, kde hluboko stojící slunce zářilo oknem jakosvětelný kužel divadelního reflektoru, tančila zrníčka prachu. Když se tlesklo do  dlaní, na  okamžik se rozlétly, jako by je ten zvuk vylekal. Ale není vyloučeno, že vzpomínka na tento dětský experiment nesouvisí s tímto dnem, a moje paměť ji tam jen dodatečně přiřadila.

To je jedno.

Ať jsem si krátil čas v tom cizím bytě čímkoli, pro méhovynervovaného otce to bylo moc nahlas. Navrhl mi, abych šel dolů na ulici, kde bylo slyšet hlasy hrajících si dětí. Byli to chlapci mého věku. Tatínek říkal, že si s nimi určitě budu báječně rozumět.

Hráli jsme si pak společně, něco složitého, kdy se muselo sezavřenýma očima odskákat kus cesty, ale na  určitém místě se nesmělo nohou dotknout země. Dovolená a zakázaná políčka byla vyryta do vlhké země větví. Udusaná země, do  níž se dalo rýt, mi při srovnání s  berlínským asfaltem připadala jako velký pokrok.

Neznal jsem pravidla a dělal všechno špatně. Těm druhým se tolíbilo. Mohli se mi při každé chybě vysmát, což dělali, ale nemysleli to zle. Vzpomínám si na  jednoho malého chlapce v  roztrhané košili, který se samým nadšením z mé neobratnosti nemohl uklidnit. Tahal jednu nohu za sebou, a než jsem přišel já, byl vždycky on ten nejhorší.

Brzy jsem pravidla pochopil a  jednotlivá pole si zapamatoval. Také později jsem se texty rolí velmi rychle učil nazpaměť. Nescházelo mnoho, abych skákání bezchybně zvládl, ale vtom se mi někdo postavil do cesty. Někdo, kdo byl větší než já. Mnohem větší. První, co jsem z něho viděl, když jsem otevřel oči, byl jeho hrubě pletený svetr.

Byl to hoch asi šestnáctiletý. A  nebyl sám. Byli tam ještě dva další. Právě naučená pravidla byla pro mě v  tu chvíli tak důležitá, že mě jako první věc napadlo: Vždyť oni stojí na  zakázaných polích. Proč jim to nikdo neřekne?

Jenže tam už nebyl nikdo, kdo by jim to mohl říci. Moji kamarádi zmizeli.

Ti tři mladíci, kteří mi připadali jako dospělí muži, jako obři, mě podrobili výslechu. Jak se jmenuji, odkud jsem a co tu pohledávám.

„Jmenuji se Kurt Gerson,“ řekl jsem a dodal, jak mi vtloukali do hlavy pro případ, že bych se ztratil: „Klopstockova ulice 19.“

„Klopstockova,“ opakoval mladík. „To není špatné. Tak co kdybychom ti udělali na záda klop, klop?“

Ti druzí řvali nadšením nad tou slovní hříčkou. Jako ožralínávštěvníci kabaretu u dvojsmyslného vtipu.

„Ne,“ řekl jsem, „prosím ne.“

„Ještě jednou: Jak se jmenuješ?“

Byl mi tak hrozivě nablízku, že jsem nemohl uniknout jehonemytému pachu. Byl bych rád ustoupil o  krok dozadu, ale netroufal jsem si. Existuje reklamní fotografie, kde drobný Heinz Rühmann stojí přede mnou a vzhlíží ke mně nahoru, nos téměř u mého tlustého břicha. Tenkrát musely být výškové poměry obdobné. V ateliéru mi dali pod nohy bedýnku. Mladík v Krieschtu nepotřeboval nic takového, aby na mě shlížel z výšky.

„Jmenuji se Gerson,“ opakoval jsem. Hlas se mi začal třást. „KurtGerson, ano.“

„Gerson...“ Zdálo se, že můj trýznitel hledá pointu, která by



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist