načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Germanizovat a vysídlit -- Nacistická národnostní politika v českých zemích - Detlef Brandes

Germanizovat a vysídlit -- Nacistická národnostní politika v českých zemích

Elektronická kniha: Germanizovat a vysídlit
Autor: Detlef Brandes
Podnázev: Nacistická národnostní politika v českých zemích

Detlef Brandes vychází z podrobného studia archivních pramenů. Popisuje jednak konkrétní historické události v období Protektorátu, jednak dlouhodobé plány nacistů počítající s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 357
Rozměr: 24 cm
Úprava: obrazových příloh: barevné mapy
Vydání: V českém jazyce vydání první
Spolupracovali: přeložil Petr Dvořáček
Skupina třídění: Vnitropolitický vývoj, politický život
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0310-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Detlef Brandes vychází z podrobného studia archivních pramenů. Popisuje jednak konkrétní historické události v období Protektorátu, jednak dlouhodobé plány nacistů počítající s postupnou germanizací obsazeného území. České obyvatelstvo mělo být na základě rasového hodnocení částečně asimilováno, částečně vysídleno na Východ nebo přímo likvidováno. Ukazuje, v čem a proč se zdejší nacistická politika částečně lišila například od postupu v Polsku. A také jak ovlivnila pozdější příklon k SSSR a poválečný odsun německého obyvatelstva. Publikace je doplněna historickými mapami znázorňujícími germanizační plány na českém území. Práce německého historika popisuje nacistickou národnostní politiku v období Protektorátu Čechy a Morava.

Popis nakladatele

Ve své nejnovější práci se Detlef Brandes zabývá především opatřeními a plány nacistického Německa ohledně dalšího nakládání s českým obyvatelstvem Protektorátu Čechy a Morava, které zahrnovaly „rasové“ hodnocení, asimilaci, přesídlování a začlenění do Velkoněmecké říše. Cílem „národnostní politiky“ bylo okupovaný prostor germanizovat. Autor popisuje nejen konkrétní události mezi roky 1938–1945, ale sleduje i dlouhodobé cíle třetí říše, pro jejichž realizaci mohly být během války položeny základy a měly být dokončeny až po vítězství tažení na východě. Všímá si situace jak v Protektorátu, tak i v tzv. Říšské župě Sudety.

Na základě zevrubného studia protektorátních dokumentů dokládá, že význam Protektorátu pro německý zbrojní průmysl vyžadoval opatrnější germanizační politiku než třeba v Polsku, protože zde panovaly obavy ze sabotáží a odporu českého obyvatelstva, které by mohly narušit plynulost a výkon výroby. Germanizační záměry a opatření většího rozsahu byly tedy připravovány částečně skrytě – vyvlastňováním v rámci rozšiřování vojenských prostorů, restrikcemi českého školství nebo „rasovým hodnocením“ českého obyvatelstva maskovaným lékařskými prohlídkami. Rasová kategorizace měla vymezit obyvatelstvo vhodné k asimilaci (což byla většina), zbylí „rasově nestravitelní“ měli být po skončení války odsunuti na východ a tam eliminováni.

Jak autor dokládá, Češi měli postupně ztratit znaky kulturního národa, tomu mělo napomoci zavření českých vysokých škol, výrazná redukce českých středních škol, povinná dvojjazyčnost s upřednostněním němčiny. Česká inteligence měla být omezena a předpokládalo se, že se Češi převážně vyučí dělnickým profesím. Naproti tomu nacistická správa protežovala „etnické Němce“, snažila se vytvořit německé koridory bez českého obyvatelstva či podporovala německé kulturní spolky. Rovněž z arizace židovského majetku profitovali především etničtí či protektorátní Němci.

Brandesova kniha je pro českého čtenáře velmi cenná tím, že na základě archivních údajů detailně a věcně informuje o průběhu a rozsahu vyvlastňování a odsunu českého obyvatelstva po záboru Sudet i po vyhlášení Protektorátu, jakož i o rozsahu germanizačních plánů a míře jejich realizace německými a protektorátními úřady. Pečlivě vytvářená mozaika, složená z nesčetných archivně podložených faktů, mezi jiným jasně ukazuje, že nelze zpochybňovat dlouhodobé nacistické záměry, mířící k násilné „rasové“ selekci a následné asimilaci většiny českého obyvatelstva. Autor rovněž na základě studia nacistické germanizační politiky přesvědčivě dovozuje, že tyto snahy zavdaly československé exilové vládě důvody k pozdějšímu odsunu německého obyvatelstva. Rovněž orientaci na SSSR pak shledávala exilová vláda méně nebezpečnou než germanizační záměry okupační správy.

Německý historik Detlef Brandes (nar. 1941) je znalcem dějin střední Evropy, Protektorátu Čechy a Morava, dějin Němců ve střední Evropě, a zejména česko-německých vztahů. Do svého odchodu do penze v roce 2008 působil na Univerzitě Heinricha Heineho v Düsseldorfu, kde vedl Institut pro kulturu a dějiny Němců ve východní Evropě. Je členem vědecké rady Collegia Bohemica, zaměřujícího se na kulturní dědictví, které v českých zemích vytvářeli německy mluvící obyvatelé. V češtině mu vyšla řada prací, především Češi pod německým protektorátem (1999), rozsáhlá syntéza zachycující německou okupační politiku, českou kolaboraci i historii protinacistického odboje. K jeho dalším pracím patří: Cesta k vyhnání. Plány a rozhodnutí o „transferu“ Němců z Československa a Polska (2002), Exil v Londýně 1939–1943. Velká Británie a její spojenci Československo, Polsko a Jugoslávie mezi Mnichovem a Teheránem (2003) a Sudetští Němci v krizovém roce 1938 (2012).

(nacistická národnostní politika v českých zemích)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Detlef Brandes - další tituly autora:
Exil v Londýně 1939-1943 -- Velká Británie a její spojenci Československo, Polsko a Jugoslávie mezi Mnichovem a Teheránem Exil v Londýně 1939-1943
Germanizovat a vysídlit Germanizovat a vysídlit
Češi pod německým protektorátem Češi pod německým protektorátem
 (e-book)
Češi pod německým protektorátem -- Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945 Češi pod německým protektorátem
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Charles de Gaulle

1


Detlef BranDes: Germanizovat a vysíDlit

2


Charles de Gaulle

3

Detlef Brandes

Germanizovat a vysídlit

Nacistická národnostní politika v českých zemích

PROSTOR


Detlef BranDes: Germanizovat a vysíDlit

4

E D I C E

O B Z O R


Charles de Gaulle

5

Detlef Brandes

GERMANIZOVAT

A VYSÍDLIT

Nacistická národnostní

politika v českých zemích

přeložil Petr Dvořáček

PROSTOR | PRaha | 2015


Detlef BranDes: Germanizovat a vysíDlit

6

Originally published under the title

Detlef Brandes: „Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme“.

NS-„Volkstumspolitik“ in den böhmischen Ländern.

Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, Band 125

© Collegium Carolinum, München, 2012

Czech edition © PROSTOR, 2015

Translation © Petr Dvořáček, 2015

Cover photo © ČTK (foto), 2015

ISBN 978-80-7260-310-7

Knihu finančně podpořil Česko-německý fond budoucnosti

The translation of this work was supported by a grant

from the Goethe-Institut which is funded

by the German Ministry of Foreign Affairs


Charles de Gaulle

7

OBSah

ÚVOD // 11

I. CÍLE A ZÁSADNÍ ROZHODNUTÍ NĚMECKÉ POLITIKY

VŮČI ČECHŮM // 17

1. Postupná anexe // 17

2. Konfliktní duumvirát Neurath – Frank // 20

3. Spory o politiku vůči Čechům do podzimu 1940 // 24

První koncepce // 24

Plány sousedních žup // 28

Reakce říšského protektora a jeho státního tajemníka // 33

Hitlerovo rozhodnutí // 41

4. Přednost „rasové politiky“ za Reinharda Heydricha // 47

5. „Střízlivá reálpolitika“ a teror za Franka // 52

II. SFÉRY A METODY NACIONÁLNĚSOCIALISTICKÉ

NÁRODNOSTNÍ POLITIKY // 59

1. Podpora „kmenových Němců“ // 59

Shledávání kmenových Němců // 61

„Smíšená manželství“ // 70


Detlef BranDes: Germanizovat a vysíDlit

8

Rozšiřování školství s německým vyučovacím jazykem // 76

„Arizace“ a finanční injekce pro Němce z Protektorátu // 83

2. Opatření namířená proti českému jazyku 

a českým školám // 89

Protektorát Čechy a Morava // 89

Území Sudet // 107

3. Poněmčování správy a hospodářství // 111

Správa // 111

Hospodářství // 118

4. Pozemková politika // 123

Vysídlování Čechů z Říšské župy Sudety? // 123

Vyvlastňování českých a židovských pozemkových vlastníků

v Říšské župě Sudety // 134

Spor o řízení a tempo uskutečňování

pozemkové politiky v Protektorátu // 139

Akce pozemkového úřadu do září 1941 // 161

Pozemková politika za Heydricha // 166

„Pročišťování německých jazykových ostrůvků“ // 169

5. Usídlování „kmenových Němců“ // 172

Říšská župa Sudety // 172

Protektorát Čechy a Morava // 175

6. Plány na zřizování německých „koridorů“ v Protektorátu 

a první kroky k uskutečnění těchto plánů // 186

„Koridory“ vedoucí napříč Moravou a do Prahy // 187

Rozšiřování vojenských cvičišť wehrmachtu

v Milovicích, Brdech a Vyškově // 193

Milovice // 200

Brdy // 201

Vyškov // 202

Výcvikový prostor „Böhmen“ Waffen-SS západně od Benešova // 208

III. RASOVÁ POLITIKA // 229

1. Poněmčování podle subjektivního přesvědčení, 

nebo podle „rasových“ rysů // 229


Charles de Gaulle

9

2. Poněmčování ve staré Říši // 237

Studium ve staré Říši // 237

Pracovní nasazení ve staré Říši // 241

3. „Rasová kategorizace“ // 247

Domněnky, kritéria a kompetence // 247

Rozsah, skupiny a „výsledky rasové kategorizace“; celkový počet

zkoumaných „rodových společenstev“ či osob // 263

Žádosti o udělení státní příslušnosti // 270

Zprostředkování práce ve staré Říši // 271

Povolování „národnostně smíšených manželství“ // 273

Šetření ve školách // 275

Povolování studia na německých vysokých školách // 279

Zvláštní akce // 280

4. Diskriminace, deportace a vraždění Židů a Romů // 283

5. Pozdní poznání? // 293

SHRNUTÍ // 299

Prameny a literatura // 319

1. Archivní fondy // 319

2. Literatura a publikované prameny // 320

Seznam tabulek a map // 331

Rejstřík osob // 333

Místopisný rejstřík // 345

Věcný rejstřík // 349

Seznam zkratek // 355


Detlef BranDes: Germanizovat a vysíDlit

10

STRUČNý OBSAH

ÚVOD // 11

I. CÍLE A ZÁSADNÍ ROZHODNUTÍ

NĚMECKÉ POLITIKY VŮČI ČECHŮM // 17

II. SFÉRY A METODY NACIONÁLNĚSOCIALISTICKÉ

NÁRODNOSTNÍ POLITIKY // 59

III. RASOVÁ POLITIKA // 229

SHRNUTÍ // 299

Prameny a literatura // 319

Seznam tabulek a map // 331

Rejstřík osob // 333

Místopisný rejstřík // 345

Věcný rejstřík // 349

Seznam zkratek // 355


Úvod

11

ÚVOD

Před čtyřmi desetiletími jsem se zabýval okupační politikou, kola

borací a odbojem v knize Protektorát Čechy a Morava.

1

Po pádu

komunistické vlády byly obě monografie sloučeny do jednoho svazku

a vydány i v češtině.

2

Původně jsem měl v úmyslu dále už na toto

téma nepublikovat nic jiného než příležitostné statě nebo recenze.

V souvislosti s jedním projektem, řešeným v Institutu pro kulturu

a dějiny Němců ve východní Evropě na Univerzitě Heinricha Heine

ho v Düsseldorfu, který jsem vedl až do svého odchodu do důchodu

v roce 2008, jsem se pak ovšem k nacionálněsocialistické politice

v českých zemích přece jen ještě jednou vrátil – a to v širší podobě,

než jsem původně plánoval.

Na rozdíl od šedesátých a sedmdesátých let, kdy jsem spolu se svými

českými přáteli musel bojovat o to, aby mi byl umožněn přístup aspoň

k malé části dokumentů z pražských archivů, po listopadové revoluci

jsem měl dveře do archivů, zejména do Národního archivu v Praze,

otevřené. Tam jsem v posledních letech studoval fondy z Úřadu říšské

ho protektora, jeho státního tajemníka, německého státního ministra

pro Čechy a Moravu, pozemkového úřadu centrálně odpovídajícího za

politiku nakládání s pozemky a za osídlovací politiku a rovněž fondy

1/ Detlef Brandes, Die Tschechen unter deutschem Protektorat, I–II, Mnichov/Vídeň

1969, 1975.

2/ Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem, přel. Petr Dvořáček, Praha 1999.


Detlef BranDes: Germanizovat a vysíDlit

12

některých ministrů protektorátní vlády. K pramenům, z nichž hojně cituji, patří i zprávy Bezpečnostní služby SS (Sicherheitsdienst, SD), ve své výpovědní hodnotě sporné. Přejímám z nich konkrétní údaje, například o počtu „smíšených manželství“, pokud však zevšeobecňují, nedůvěřuji jim – když kupříkladu tvrdí, že česká inteligence má k okupačnímu režimu nepřátelský postoj, dělníci a rolníci naopak kladný.

Vzhledem k tomu, že české archivy povolují fotografovat dokumenty, mohl jsem v poměrně krátké době zpracovat mnoho svazků dokumentů. Tak se z plánované stati opět stala kniha. Především jsem se však stejně jako u dřívějších studií mohl spolehnout na pomoc pracovnic a pracovníků Národního archivu, zejména na všestrannou a laskavou podporu magistry Vlasty Měšťánkové, za niž jí srdečně děkuji. Znovu jsem prostudoval příslušné fondy Spolkového archivu, jehož centrála sídlí dnes v Berlíně, a k nim jsem přibral ještě některé další. Rád bych pracovníkům obou archivů poděkoval za jejich ochotně poskytované rady. Spolkový archiv dosud bohužel nenalezl cestu k tomu, aby povolil fotografování dokumentů. Rozsáhlé části fondů v Berlíně jsou navíc přístupné jen na mikrofilmech a mikrofiších, často špatně čitelných.

Rozhodl jsem se, že nacionálněsocialistickou „národnostní politikou“ se budu zabývat v českých zemích či v Česku, tedy nejenom v Protektorátu Čechy a Morava, ale i v Říšské župě Sudety. Hovoří pro to jednak věcné důvody, jednak mne k tomu přiměl dnes již lepší stav bádání. V disertacích Volkera Zimmermanna

3

a Ralpha Gebela

4

máme

totiž k dispozici vynikající souhrnné výklady o Říšské župě Sudety, jež zahrnují i politiku vůči české menšině. Některé další informace o tomto regionu jsem čerpal z děl Freiy Andersové o trestním soudnictví,

5

Jörga Osterloha

6

o pronásledování Židů a z práce Michala Šimůnka

3/ Volker Zimmermann, Sudetští Němci v nacistickém státě, přel. Petr Dvořáček, Praha 2001. 4/ Ralph Gebel, „Heim ins Reich“. Konrad Henlein und der Reichsgau Sudetenland (1938–1945), Mnichov 1999. 5/ Freia Andersová, Strafjustiz im Sudetengau 1938–1945, Mnichov 2008. 6/ Jörg Osterloh, Nacionálněsocialistické pronásledování Židů v Říšské župě Sudety v letech 1938–1945, přel. Blanka Pscheidtová, Praha 2010.

Úvod

13

a Dietmara Schulzeho o eutanazii.

7

Kromě faktograficky bohaté, i když

ideologicky ještě deformované práce Josefa Bartoše

8

byl konečně pří

nosný jeden novější český souhrnný výklad

9

i celá řada statí, zejména

o školské politice

10

v Říšské župě Sudety.

Od doby, kdy vyšly mé knihy, začali čeští historici často na široké

materiálové základně hojně bádat o hnutí odporu a někdy i o kolabo

raci,

11

ale překvapivě málo o nacionálněsocialistické politice v užším

slova smyslu a ještě vzácněji o vzdálených cílech a skutečných kro

cích nacionálněsocialistické národnostní politiky v Protektorátu Če

chy a Morava. Pokud se tímto tématem zabývají, většinou se opírají

o několik dokumentů publikovaných již před několika desetiletími. To

ostatně platí i o souhrnném výkladu Jana Gebharta a Jana Kuklíka.

12

Tomuto tématu sice v řadě článků věnoval pozornost Petr Němec, ale

rovněž na značně úzkém pramenném podkladě.

13

Naopak Stanislav

Staněk, Břetislav Tvarůžek a Josef Mikš s Dagmar Stryjovou se ve

svých studiích o rozšiřování či zakládání vojenských cvičišť v Protek

torátu opírají o značnou část existujících pramenů. Sbírku prame

nů související s mým okruhem otázek týkajících se založení velkého

7/ Michal Šimůnek, Dietmar Schulze (eds.), Nationalsozialistische Euthanasie im Reichs

gau Sudetenland und im Protektorat Böhmen und Mähren 1939–1945, Praha 2008.

8/ Josef Bartoš, Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938–1945, Praha 1978.

9/ Václav Kural, Zdeněk Radvanovský a kol., „Sudety“ pod hákovým křížem, Ústí nad

Labem 2002.

10/ Především Josef Bartoš, „České školství v Sudetech za nacistické okupace“, v: Ervín

Koukal (ed.), Z dějin českého školství 1918–1945, Praha 1970 (Universitatis Palackianae

Olo mu censis, Pedagogica – Psychologica 11), str. 251–290; František Bosák, „Germa

nizační úloha škol na Českobudějovicku“, v: Jihočeský sborník historický, 33, 1964,

č. 1/2, str. 58–73, č. 3/4, str. 170–190; Andělín Grobelný, „Školská otázka v okupovaném

pohraničí 1938–1945“, v: Slezský sborník, 73, 1975, č. 2, str. 100–119; Tomáš Pasák, „Or

ganizační a správní změny v českém školství v období nacistické okupace“, v: Lubomír

Vebr (ed.), In memoriam Zdeňka Fialy. Z pomocných věd historických, UK, Praha 1978,

str. 215–257.

11/ Detlef Brandes, „Attentismus, Aktivismus, Verrat. Das Bild der Kollaboration im

‚Protektorat Böhmen und Mähren‘ in der tschechischen Historiographie seit 1989“,

v: Christoph Cornelißen, Roman Holec, Jiří Pešek (eds.), Diktatur – Krieg – Vertrei

bung. Erinnerungskulturen in Tschechien, der Slowakei und Deutschland seit 1945,

Essen 2005.

12/ Jan Gebhart, Jan Kuklík, Velké dějiny zemí Koruny české 1938–1945, sv. XVa, XVb,

Praha/Litomyšl 2006 a 2007.

13/ Viz seznam literatury.

Detlef BranDes: Germanizovat a vysíDlit

14

vojenského výcvikového prostoru pro Waffen-SS a vysídlení dotčeného obyvatelstva vydal tehdejší Státní ústřední archiv – dnešní Národní archiv v Praze.

14

Důkladné a užitečné edice dokumentů z historie

Protektorátu publikovali dále Miroslav Kárný a Jaroslava Milotová.

15

Téměř všechny ostatní vydané dokumenty jsem měl k dispozici už v šedesátých a sedmdesátých letech.

Pro sféru Německé říše, případně pro celou okupovanou Evropu, předložili inspirativní studie o agrární, národnostní a rasové politice Uwe Mai

16

a Isabel Heinemannová

17

; ty pochopitelně mohou jen

v omezené míře věnovat pozornost zvláštním podmínkám nacistické národnostní politiky vůči Čechům a jejím odchylkám od politiky vůči ostatním národům okupované Evropy. Krátce před odevzdáním mého rukopisu do tisku vyšla disertace Reného Küppera o Karlu Hermannu Frankovi,

18

jíž jsem ke svému speciálnímu tématu pro srovnání rovněž

využil.

Jsem rád, že vedení Collegia Carolina tak jako již několikrát v minulosti přijalo moje dílo do jedné ze svých edičních řad. Vyjadřuji svůj dík jeho prvnímu předsedovi Martinu Schulzemu Wesselovi a stejně tak i Volkeru Zimmermannovi, jenž knihu s velkým zájmem o věc a kritickým okem zredigoval, a Volkeru Mohnovi, který obstaral sazbu a při té příležitosti bez zbytečných řečí opravil některé drobnější chyby. Susanne Volková mne zbavila značné části práce na rejstřících, i jí bych za to rád poděkoval.

n n n

14/ Jaroslava Hoffmannová, Jiřina Juněcová (eds.), Zřizování cvičiště zbraní SS Benešov a poválečná obnova území 1942–1950, faksimile dokumentů, Praha 1985. 15/ Miroslav Kárný, Jaroslava Milotová (eds.), Anatomie okupační politiky hitlerovského Německa v „Protektorátu Čechy a Morava“. Dokumenty z období říšského protektora Konstantina von Neuratha, Praha 1987; Miroslav Kárný, Jaroslava Milotová, Margita Kárná (eds.), Deutsche Politik im „Protektorat Böhmen und Mähren“ unter Reinhard Heydrich 1941–1942. Eine Dokumentation, Berlín 1997. 16/ Uwe Mai, „Rasse und Raum“. Agrarpolitik, Sozial- und Raumplanung im NS-Staat, Paderborn 2002. 17/ Isabel Heinemannová, „Rasse, Siedlung, deutsches Blut“. Das Rasse- und Siedlungshauptamt der SS und die rassenpolitische Neuordnung Europas, Göttingen 2003. 18/ René Küpper, Karl Hermann Frank (1898–1946), přel. Blanka Pscheidtová, Praha 2012.

Úvod

15

Cílem německé okupační politiky bylo nejenom přičlenit české země k Německu, ale i germanizovat, případně „poněmčit“ prostor a značné části českého obyvatelstva. Němečtí mocipáni přitom rozlišovali „cíle vzdálené“, jichž mělo být dosaženo po válce, a „cíle blízké“, na něž se zaměřili už před jejím skončením. Své dlouhodobé plány a skutečná opatření označovali termínem „národnostní politika“ (Volkstumspolitik).

Předně si kladu otázku, proč a jak se tato „národnostní politika“ vůči Čechům lišila od politiky vůči ostatním národům východní Evropy, především vůči Polákům. Na tuto otázku existují tradiční odpovědi, jako okupace českých zemí bez válečných operací či význam tamějšího zbrojního průmyslu; takové odpovědi jsou jistě správné, z mého pohledu se k nim však přidávají další důvody. A zadruhé se zřetelněji, než jsem tak mohl učinit ve svých dřívějších pracích, táži po odlišných pozicích, strategiích a taktikách jednotlivých institucí, politiků a okupačních úředníků v Protektorátu a v Říšské župě Sudety, kteří v závislosti na vojenské situaci ovlivňovali směr a rozsah národnostní politiky. Omezení na německou národnostní politiku či nacionálněsocialistickou politiku vůči jiným národnostem znamená, že jiným elementům okupační nadvlády, jako jsou sféra hospodářství a sociálních otázek nebo spolupráce s českými úřady a spolky, se věnuji jen v souvislosti s tímto tématem. Rovněž o odboji a o odbojovém hnutí se zmiňuji pouze tehdy, pokud reagovaly na tuto politiku.

Přehled vývoje německé politiky vůči Čechům, který předkládám v první kapitole, obsahuje až na několik výjimek konstatování převzatá z mého dřívějšího výkladu. Druhá kapitola shrnuje v systematickém utřídění výsledky vyplývající ze studia archivních pramenů. Ve třetí kapitole stojí v centru pozornosti „rasová politika“ v užším slova smyslu, ta však spoluurčovala také dříve promýšlené plány a opatření. Proto aby bylo možné co nejpřesněji představit myšlenkový obzor funkcionářů i genezi, postupy a detaily těchto plánů a opatření, rozhodl jsem se často pro podrobnou citaci pramenů a pro užívání tam obsažené terminologie, jako například „němečtí soukmenovci“ či „kmenoví (tj. etničtí) Němci“ (Volksdeutsche), „sudetské území“ (Sudetengebiete) nebo „župa Sudety“ (Sudetengau).

Detlef BranDes: Germanizovat a vysíDlit

16

Zdůrazněná místa v originále označuji kurzivou a zároveň se vzdá

vám vlastních zvýraznění. Do seznamu literatury pojímám jen ta díla,

jež uvádím v textu jako doklad nebo ze kterých cituji.

Berlín, srpen 2012 Detlef Brandes

I. Cíle a zásadní rozhodnutí německé politiky vůči Čechům

17

I. CÍLE A ZÁSADNÍ ROZHODNUTÍ

NĚMECKÉ POLITIKY VŮČI ČECHŮM

1. Postupná anexe

Třebaže Hitler 26. září 1938 ve Sportovním paláci tvrdil, že „my vůbec

žádné Čechy nechceme“, už o tři dny později v mnichovské dohodě

žádal a obdržel území, na nichž v roce 1930 žilo přes 700 000 Čechů.

Až na jižní části sudetských či pohraničních oblastí, jež byly rozděle

ny mezi Bavorsko, Dolní a Horní Rakousy, a na Hlučínsko, jež opět

připadlo slezské provincii, bylo celé okupované území od Chodska na

západě až po Opavu na východě sloučeno v „Říšskou župu Sudety“ –

v župu, jež ve vzájemném prolnutí stranické a státní správy byla usta

novena k tomu, aby se stala „vzorovou župou“ pro budoucí správní

reformu Říše. Konrad Henlein, do té doby předseda Sudetoněmecké

strany (Sudetendeutsche Partei, SdP), se stal zároveň říšským místo

držitelem (Reichsstatthalter) a župním vedoucím NSDAP (NSDAP

-Gauleiter). Faktické předání sudetoněmeckých území mělo podle

mnichovské dohody proběhnout v pěti etapách.

Před přicházejícími německými armádami a policejními jednotka

mi se uchylovali do bezpečí nejenom Češi, především pracovníci drah,

pošt, školští a správní zaměstnanci, ale i Židé a ohrožení němečtí od

půrci nacistů, zejména sociální demokraté a komunisté. Při konkreti

zaci páté etapy prosadila německá strana požadavek, aby se za základ

Detlef BranDes: Germanizovat a vysíDlit

18

vymezení hranic mezi etnickými sídelními oblastmi vzalo rakouské sčítání lidu z roku 1910, zatímco pražská strana požadovala, aby se vycházelo z československého sčítání lidu z roku 1930. Německu musely být odstoupeny dokonce i čistě české oblasti u Opavy, Bílovce, Zábřehu a Břeclavi, takže z těchto území byly evakuovány úřady a školy. Desátého listopadu 1938 Hitler vznesl ještě požadavek na část Chodska, Jilemnicka a Českodubska. Československá vláda se podřídila pod dojmem německé hrozby, že nebude-li souhlasit, bude Německo požadovat další kusy území.

1

Po Mnichovu diskutovali vedoucí představitelé SdP o budoucnosti německo-českých vztahů. Poslanec Národního shromáždění Hans Neu wirth varoval před rozbitím pomnichovské republiky a anexí ostatních částí Čech a Moravy. Každý pokus prostřednictvím Němců tam žijících vyvíjet tlak na pražskou vládu by podle něho škodil těm silám, které se zasazují za „dorozumění s Německem, a to i s důsledkem hospodářského a politického začlenění do okruhu říšské moci“. Za účelem uvolnění německo-českých vztahů měli být Němci z jihlavského, vyškovského a brněnského jazykového ostrůvku vyměněni za Čechy z jižní Moravy a německé vysoké školy v Praze a Brně měly být přeloženy do Liberce, případně do Opavy.

2

„Pokud Německá říše českému národu věrohodně zajistí možnosti národního a materiálního rozvoje a rovněž vojensky zabezpečí ochranu nových hranic vůči dalším polským a maďarským nárokům,“ psal poslanec SdP Ernst Kundt v dalším memorandu, bylo by podle něj možno přimět Čechy k tomu, aby nereflektovali na mezinárodní záruky hranic, s nimiž se počítalo v mnichovské dohodě. „Zbytkový stát by ve skutečnosti byl státem s formální suverenitou, který nebude 1/ Bartoš, Okupované pohraničí, str. 33–36. 2/ Hans Neuwirth berlínskému ministerstvu zahraničí 15. 10. 1938, v: Václav Král (ed.), Die Deutschen in der Tschechoslowakei 1933–1947, edice dokumentů, Praha 1964, dok. 256. Neuwirth sepsal Memorandum o župní samosprávě, které v červnu 1938 předal švýcarskému vyslanci v Praze, ten je poskytl Benešovi. Ve srovnání se „zákony na ochranu národa“, v nichž SdP v únoru 1937 požadovala pro Němce především teritoriální autonomii a národnostní samosprávu s „mluvčím“ v čele, bylo jeho memorandum ještě umírněné. Po anexi sudetského území odešel Neuwirth z politiky a uchýlil se do hospodářské sféry. Daniel C. Schmidt, Dreiecksgeschichten. Die Schweizer Diplomatie, das „Dritte Reich“ und die böhmischen Länder 1938–1945, Curych 2004, str. 70 a 72.

I. Cíle a zásadní rozhodnutí německé politiky vůči Čechům

19

ztělesňovat prakticky nic jiného než správní autonomii českého ná

roda.“ Na rozdíl od Neuwirtha se Kundt přimlouval za posílení „zbyt

kového německého živlu“ v tomto státě, a sice zavedením „národního

občanství“ (Volksbürgerschaft) vedle státní příslušnosti. Pro toto „ná

rodní občanství“ by pak mohli optovat Němci v Československu stejně

jako Češi v odtržených oblastech. Němečtí „národní občané“ by měli

nárok na ochranu Německé říše, na nacionálněsocialistický školský

a výchovný systém i na sociální podporu poskytovanou příslušný

mi říšskými organizacemi. Před alternativu buď poskytnout zmíněné

národní občanství etnickým Němcům,

3

anebo se vzdát přátelských

vztahů s Německou říší, mohou být podle něho postaveny i další státy

východní Evropy. Udělení odpovídajících „národně občanských“ práv

české menšině v odtržených oblastech „by však český národ, a navíc

i všechny malé národy na východě a jihovýchodě jedině získalo pro

nacionální socialismus a Říši“. Německé vysoké školy v Praze a v Brně měly být sloučeny v jeden „velký nacionálněsocialistický ústav“, který měl být k dispozici nikoli studentům naveleným tam z Říše, nýbrž „posluchačům árijského původu z jihovýchodu“.

4

V březnu 1939 vpadl wehrmacht do zbývajících oblastí českých zemí,

ve kterých žilo jen na 200 000 Němců a 7,2 milionu Čechů. Základní

linii politiky vůči Čechům stanovil Hitler. Emilu Háchovi, prezidentu

pomnichovské republiky, v noci na 15. března řekl: Pokud „vstup ně

meckých vojsk proběhne únosnou formou“, poskytne Čechům „velko

rysý vlastní život, autonomii a určitou národní svobodu“.

5

V Hitlerově

výnosu z následujícího dne stojí: „Protektorát Čechy a Morava je auto

nomní a spravuje se sám.“ Státnímu prezidentu Háchovi postavil Hitler

po bok říšského protektora „coby ochránce zájmů Říše“; zmocnil ho

3/ Užívám-li výrazu Volksdeutsche, tedy „kmenoví (etničtí) Němci“, případně „němečtí

soukmenovci“ (též přídavné jméno volksdeutsch, „kmene německého“, „německé národ

nosti“), jako označení pro Němce mimo hranice Německa ve východní Evropě, vycházím

z pramenů, nevyjadřuji však při každém výskytu svou distanci uvozovkami.

4/ Memorandum Ernsta Kundta adresované berlínskému ministerstvu zahraničí (říjen

1938), v: Král (ed.), Die Deutschen, dok. 261. Viz též Šárka Bartošová, „K nacistickým

plánům konečného řešení české otázky. Výběr dokumentů“, v: Slezský sborník, 74, 1976,

č. 1, str. 38n. a 42n.

5/ Hewelův záznam o Hitlerově poradě s Háchou 15. 3. 1939, v: ADAP, série D, sv. IV,

dok. 228.

Detlef BranDes: Germanizovat a vysíDlit

20

k tomu, aby potvrzoval členy protektorátní vlády, vznášel námitky proti

jejím opatřením, a „pokud by hrozilo nebezpečí z prodlení, ve společ

ném zájmu vydá nezbytná nařízení“.

6

Státní tajemník Wilhelm Stuckart

z ministerstva vnitra ústředním říšským orgánům sdělil, že Hitler si

přeje přebírat do říšské kompetence konkrétní správní odvětví a de

tailní otázky řešit na základě ustanovení říšského práva „jen v takovém

rozsahu, jaký si bezpodmínečně vyžádá zájem Říše“.

7

2. Konfliktní duumvirát Neurath – Frank

Osmnáctého března 1939 jmenoval Hitler říšským protektorem bý

valého německého ministra zahraničí, svobodného pána Konstantina

von Neuratha, státním tajemníkem v Neurathově úřadu však ustano

vil Karla Hermanna Franka, dosavadního Henleinova zástupce v Su

detoněmecké straně. Spolupráci obou mužů musel nutně znesnad

ňovat už jejich rozdílný původ. K tomu přistupovala ta skutečnost,

že „říšský velitel SS“ (Reichsführer SS) Heinrich Himmler Franka na

konci dubna 1939 jmenoval vyšším velitelem SS a policie (Höherer

SS- und Polizeiführer) při Úřadu říšského protektora v Čechách a na

Moravě (ÚŘP) a tím z něho na poli policejního dohledu a stíhání

učinil úředníka nezávislého na Neurathovi. Při opatřeních německé

policie byli totiž Himmler a jeho regionální zástupce Frank vázáni

pouze povinností „projednat“ otázku s říšským protektorem, nikoli

s ním „dospět k ujednání“.

8

Vyššímu veliteli SS a policie příslušelo

„velet všem silám podléhajícím říšskému veliteli SS a šéfovi německé

policie“, především všem náčelníkům Pořádkové (Ordnungspolizei)

i Bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei). V Protektorátu mu podlé

haly obě řídící služebny Státní policie v Praze a v Brně a hlavní úsek

Bezpečnostní služby v Praze.

9

6/ Vůdcův výnos z 16. 3. 1939, v: Reichsgesetzblatt, 1939, I, str. 485–487.

7/ Protokol o poradě státních tajemníků z 25. 3. 1939, BArch, R 21/330, str. 3–9.

8/ Brandes, Češi pod německým protektorátem, str. 47.

9/ Ruth Bettina Birnová, Die Höheren SS- und Polizeiführer. Himmlers Vertreter im

Reich und in den besetzen Gebieten, Düsseldorf 1986, str. 9–14, 83.

I. Cíle a zásadní rozhodnutí německé politiky vůči Čechům

21

Začátek války posílil Himmlerovu pozici, a tím i pozici jeho pražského místodržícího Franka. Himmler byl 7. října 1939 jmenován říšským komisařem pro upevňování německého národního elementu (Reichskommissar für die Festigung deutschen Volkstums, RKF) a od té doby byl nejvyšší instancí německé národnostní politiky s následujícími úkoly: „repatriace“ říšských a etnických (kmenových) Němců z ciziny, „vytváření nových německých sídelních oblastí“ především formou usídlování „navracejících se říšských a kmenových Němců“ a rovněž „vylučování škodlivého vlivu těch národnostně cizích složek obyvatelstva, jež znamenají nebezpečí pro Říši a německou národní pospolitost“.

10

Tím Himmler dosáhl důležitého vítězství v mocenském

boji s Waltherem Darrém, říšským ministrem výživy a zemědělství. K Darrého cílům patřilo osídlování dobytých území sedláky z oblastí na jihozápadě „staré Říše“,

11

jejichž pozemky byly rozdrobeny v dů

sledku dědičného dělení parcel. K Himmlerovu triumfu přispěla skutečnost, že „navrátilci“ německé národnosti byli pro realizaci politiky osídlování okamžitě k dispozici, kdežto sedláci z Říše by byli mohli být uvolněni až reformami agrární struktury.

12

Nejvýrazněji se rozpor Neurathovy a Frankovy pozice projevil na podzim 1939. Výročí založení státu si Češi 28. října v mnoha městech, a zvlášť v Praze, připomínali demonstracemi, na nichž nošením slavnostního oděvu a národních odznáčků dávali najevo své odmítání okupačního režimu. Za Neurathovy

13

nepřítomnosti vyslal

10/ Mai, „Rasse und Raum“, str. 122; Hans Buchheim, „Rechtsstellung und Organisation des Reichskommissars für die Festigung deutschen Volkstums“, v: Gutachten des Instituts für Zeitgeschichte, sv. 1, Institut für Zeitgeschichte, Mnichov 1958, str. 239n. Už v polovině září 1939 se Darré pokoušel přesvědčit generálního guvernéra Hanse Franka, že „politika výživy a pozemková politika musejí spočívat v jedněch rukou“, tedy pravděpodobně v Darrého. Zápis ze Stuckartovy porady s von Gottbergem 21. 9. 1939, NA, 114 5-27, str. 89n. 11/ Jako „stará Říše“ byla označována ta německá teritoria, která byla součástí Německé říše do března 1938 – tedy do anšlusu Rakouska. 12/ Mai, „Rasse und Raum“, str. 131. 13/ Dne 26. října vykládal Neurath Goebbelsovi, jak se Češi chystají „na státní svátek 28. října“. Goebbels mu poradil, aby „prostě prohlásil, že proti tomu nic nemáme“. Viz Joseph Goebbels, Die Tagebücher von Joseph Goebbels, ed. Elke Fröhlichová, díl I, sv. 7, str. 170. V českém vydání Goebbelsových Deníků (přel. Josef Otáhal, Praha 2009–2010) tato pasáž chybí.

Detlef BranDes: Germanizovat a vysíDlit

22

Frank do centra Prahy bojůvky sestávající z německých studentů, z příslušníků SA a SS, které vyhledávaly střety s demonstranty. Nato se dal Hitlerem telefonicky zmocnit k tomu, že Háchovi pohrozí zrušením autonomie a nasazením Osobní standarty SS Adolfa Hitlera (Leibstandarte SS Adolf Hitler) pro obnovení klidu a pořádku. Do akce zapojil německou policii, jež zatkla 350 demonstrantů. Neurath a Hácha se však dohodli, že význam nepokojů budou bagatelizovat.

14

V té situaci se Frank potají domluvil s Himmlerem na tom, že vyprovokují novou manifestaci, která „umožní nasadit státní mocenské prostředky“.

15

S nadějí očekávaná příležitost nastala v okamžiku, kdy

student postřelený 28. října svému zranění podlehl. Smuteční průvod 15. listopadu, říšským protektorem povolený, se proměnil v protiněmeckou manifestaci. Hitler si povolal Neuratha, Franka a Ericha Fridericiho, zmocněnce branné moci při ÚŘP, a přikázal, aby byly na tři roky uzavřeny české vysoké školy a byl zatčen značný počet studentů. Nato vydal Himmler nařízení, „aby za každého Němce, který byl při včerejších demonstracích zraněn – jde o 6 nebo 7 Němců –, byli zastřeleni tři strůjci studentských nepokojů“.

16

Frank dal pak zastřelit

devět studentů, kteří se právě radili o vyslání deputace k Háchovi, jež měla vymoci propuštění zatčených studentů.

17

Frank brzy nato konstatoval, že

„báze důvěry, která mě dosud pojila s panem říšským protek

torem, doznala jistým způsobem újmy. Domnívám se, že to

14/ Neurath spokojeně ohlašoval Hitlerovi, že výročí bitvy na Bílé hoře v roce 1620 (8. listopadu), jehož „mělo být využito k opakování protiněmeckých demonstrací, proběhlo po celém Protektorátu klidně“. Neurath Hitlerovi 9. 11. 1939, BArch, R 43 II/1324b. 15/ Detlef Brandes, „Die deutsche Reak tion auf die Prager Demonstrationen im Herbst 1939“, v: Viertel jahres hefte für Zeitgeschichte, 23, 1975, č. 2, str. 210–218. 16/ Himmlerův zápis z 16. 11. 1939, NA, 114-339-9, str. 47n. Goebbels si následujícího dne poznamenal: „Neurath je poněkud měkký. Frank by nejraději celou autonomii zrušil. Ale pak bychom už neměli nic, čím bychom mohli hrozit.“ Joseph Goebbels, Deníky, přel. Josef Otáhal, 5 sv., Praha 2009–2010, sv. 3, str. 422, záznam ze 17. 11. 1939. 17/ Persekuce českého studentstva, edice ministerstva vnitra, Praha 1945, str. 79–84. Jak po válce vypověděl Jacobi, on sám excerpoval především studentský tisk a sestavil seznam studentských funkcionářů; předal ho Frankovi, který sám provedl poslední výběr kandidátů smrti. Dalibor Krčmář, „Walter Jacobi. ,Vysloveně intelektuální typ‘ v čele protektorátní SD“, v: Terezínské listy, 39, 2011, str. 33.

I. Cíle a zásadní rozhodnutí německé politiky vůči Čechům

23

lze vysvětlit postojem, jejž jsem zaujal vůči Čechům v měsíci

listopadu při příležitosti studentských nepokojů atd. (provede

né exekuce a řada dalších opatření).“

18

O popravách se Neurath totiž dozvěděl až po svém návratu z Berlína. V únoru 1940 a znovu v říjnu a listopadu 1940 se po klidném průběhu výročí založení státu zasazoval za propuštění všech studentů a „části ostatních Čechů zatčených od začátku války jako rukojmí“. V únoru 1940 však Hitler Neurathovu žádost o propuštění všech studentů na Himmlerovo přání zamítl. Také v prosinci 1940 přistoupil Hitler na Neurathův požadavek jen částečně: protože jen při takovémto postupu budou „na české šovinisty vyvíjet jejich vlastní lidé nátlak, aby se chovali řádně“.

19

Okupační moc používala studenty také jako rukojmí,

aby si vynutila ústupky na protektorátní vládě. Na oplátku bylo z koncentračního tábora Sachsenhausen po částech propuštěno celkem 1200 zatčených studentů.

20

Při jedné Frankově audienci 11. října 1940

se Hitler vyslovil v tom smyslu, že na znovuotevření českých vysokých škol nepomýšlí, vyjádřil naopak naději, že se najde záminka k tomu, aby uzavření bylo prodlouženo na deset let.

21

Na Frankův návrh Hitler

18/ Frank Himmlerovi dne 21. 12. 1939, NA, 114-5-27, str. 131. „Báze důvěry“ byla však narušena přinejmenším od 17. 5. 1939, kdy Frank s využitím dezinformace prosadil na místo komisařského vedoucího pozemkového úřadu Curta von Gottberga. Viz níže str. 141n. Jisté je, že Neurath se 5. 8. 1939 zasazoval za Frankova starého rivala Ernsta Kundta s odůvodněním, že Kundt se „v širokých kruzích nejen pražských Němců, ale i Němců rozptýlených jinde po celé zemi [...] těší větší oblibě než Frank“. Neurath Lammersovi dne 5. 8. 1939, BArch, R 43 II/1324a, str. 134–136. 19/ Himmlerův záznam o poradě s Hitlerem dne 23. 2. 1940. Himmler Neurathovi 20. 12. 1940, v: Kárný, Milotová (eds.), Anatomie okupační politiky, dok. 39, str. 41. 20/ Brandes, Češi pod německým protektorátem, str. 128–131. 21/ Frankův zápis o poradě s Hitlerem dne 11. 10. 1940, v: Rozsudek nad K. H. Frankem z 27. 4. 1946 (odůvodnění rozsudku), IfZ, str. 92. Goebbelsovi, který počátkem listopadu 1940 přijel do Prahy, si Hácha stěžoval na uzavření českých vysokých škol a na velký počet zatčených. I od Neuratha si Goebbels vyslechl kritiku „humpoláckých metod mnoha nadmíru radikálních lidí“ a na „velký počet zatčených přičiněním SS“. V rozhovoru s Frankem zastával Goebbels stanovisko „být tvrdý tam, kde je tvrdost namístě, mírný tehdy, jde-li o podružné věci. Malé dárky ostatně utužují přátelství.“ Viz Goebbels, Die Tagebücher, díl I, sv. 8, str. 408n., záznam ze 7. 11. 1940. V českém vydání Goebbelsových Deníků tato i následující pasáž chybí. Už dříve si Neurath Goebbelsovi stěžoval na „neúčelné a přepjaté metody policie“. Goebbels, Die Tagebücher, díl I, sv. 8, str. 30, záznam z 2. 4. 1940.

Detlef BranDes: Germanizovat a vysíDlit

24

nakonec 3. října 1942 rozhodl, že české vysoké školy zůstanou uzavře

ny natrvalo.

22

3. Spory o politiku vůči Čechům do podzimu 1940

23

Po německých vítězstvích na severu a západě se některým radikálním

skupinám v NSDAP a SS zdálo, že nastala příležitost odložit všechny

zbytky zahraničněpolitických ohledů. Patřila k nim podle jejich názo

ru i existence Protektorátu Čechy a Morava.

První koncepce

Diskuse o budoucím přístupu k Čechům začala už před vpádem wehr

machtu, jak je vidět ze zmíněných memorand Neuwirtha a Kundta.

Krátce po 15. březnu zaslal Neurath státnímu tajemníkovi na berlín

ském ministerstvu zahraničí Ernstu von Weizsäckerovi memorandum

nazvané „Aspekty charakterizující úlohu říšského protektora v Če

chách a na Moravě“.

24

Neurath psal: „Má-li být nové uspořádání trvalé,

musí mít na zřeteli blahobyt dotčených národů a nesmí být traktováno

výlučně z hlediska imperialistického nárůstu moci.“ Česká otázka mů

že být „vyřešena toliko maximálně velkorysým způsobem – anebo

vůbec ne“. „Jestliže se z důvodů, jež je třeba hledat v kritické situaci

Evropy, necháme svést k tomu, že budeme počítat s měsíci a roky

místo desetiletími, jsou vyhlídky na trvalé řešení už předem malé.“

Německá správa musí být vedena „přísně centralistickými zásadami

22/ Lammersův i Frankův záznam o Frankově poradě s Hitlerem dne 3. 10. 1942, NA,

114-10/11-22, str. 4–9.

23/ Zejména v této dílčí kapitole vycházím z výkladu ve své monografii Češi pod němec

kým protektorátem a doplňuji ji informacemi, které jsem získal během studia v pražském

Národním archivu, a z literatury, jež mezitím vyšla. Nikterak se nevyhýbám přebírání

citátů či parafrází ze svých dřívějších publikací.

24/ Neurathovo memorandum, „Aspekty charakterizující úlohu říšského protektora v Če

chách a na Moravě“ (Gesichtspunkte über die Aufgabe des Reichsprotektors in Böhmen

und Mähren) (s Neurathovým přípisem Weizsäckerovi z 6. 7. 1939), PA/AA, Staatssekre

tär, R 29773. Částečně otištěno v: Die faschistische Okkupationspolitik, dok. 46.

I. Cíle a zásadní rozhodnutí německé politiky vůči Čechům

25

a určovat ji musí z Vůdcova pověření jen a jedině říšský protektor“. Politickou linii určují podle něho následující body:

1. Rozbití českého úsilí o vlastní státnost.

2. Zachování českého národa.

3. Začlenění česko-moravského prostoru do Velkoněmecké říše. Tyto tři body prý opakovaně zdůraznil Vůdce, a musejí být tudíž považovány za základ veškerého politického působení v Protektorátu. K bodu 1 memorandum uvádělo: „Dosud existující projevy vlastní státnosti je třeba vymýtit“, „je třeba zamezit tomu, aby v otevřené či skryté podobě znovu ožívaly“. Všichni představitelé německé moci mají „budit dojem, že jsou povzneseni nad jakoukoli politiku šikany a zlomyslného popichování, jež by navíc byla dobrá jedině k tomu, aby přiživovala odhodlání českého národa k odporu“. Co se bodu 2 týče, pokračuje Neurath, bude třeba od počátku dbát na to, aby u Čechů nikdy nemohla vzniknout pochybnost o loajálním, ba „velkorysém naplňování tohoto slibu“. Celé oblasti pěstování národních specifik musí být z německé strany odebrán půvab zakázaného, a tím i politický charakter. Zajímavou analogii takového postupu poskytuje Bismarckovo (sic!) nakládání s bavorským partikularismem. Do této kapitoly patří i jazyková otázka, píše. Čím méně se bude nějak zásadně zabraňovat Čechům v užívání jejich jazyka, tím snazší to bude mít praktická propaganda propagující přednostní užívání němčiny. Němečtí úředníci nechť si klidně osvojí pár českých slůvek.

K „začlenění do velkoněmeckého prostoru“ (bod 3) by se mělo podle Neurathova názoru směřovat cestou zlepšení ekonomického postavení obyvatelstva a prostřednictvím sociální péče. Regulované hospodářství přinese Čechům především v devizovém a surovinovém sektoru velké zhoršení situace. Bude tedy třeba dbát zvláště na to, aby se Čechům za tyto ekonomické oběti „dostalo sociálního vyrovnání, a to takovým způsobem, že širokým masám budou poskytnuty tytéž výhody jako v Říši“, zejména zakládáním českých variant takových uskupení, jako jsou Německá pracovní fronta (Deutsche Arbeitsfront, DAF), Radostí k síle (Kraft durch Freude, KdF)

Detlef BranDes: Germanizovat a vysíDlit

26

a Nacionálněsocialistická organizace národní dobročinnosti (Nationalsozialistische Volkswohlfahrt, NSV). Rozhodující význam tu má „Říší poskytovaná velkorysá nabídka pracovních míst české střední a horní vrstvě“. Je třeba umožňovat zvláštní zvýhodnění studia na německých vysokých školách. V delší perspektivě lze těmito prostředky docílit toho, že česká inteligence bude dobrovolně a ve velkém měřítku odcházet do Říše, kde ji „bude čekat odnárodnění“. Závěrem se v tomto memorandu praví:

„V oblasti likvidace vlastní státnosti hovoří výše uvedené vý

klady pro přísný a cílevědomý postup, v ostatních oblastech

(kultura, národní specifika, sociální péče, správa) pro politiku

měkké ruky a ‚dlouhé uzdy‘. [...] Široké vrstvy každé národ

nostní skupiny se k soustředěnému obrannému boji odhod

lávají jen neochotně a pouze tehdy, když je administrativa

a politika šikanuje v jejich bezprostřední, osobní sféře, brání

jim v užívání jejich mateřštiny a jestliže se jim znemožňuje [...]

uchovávat lidové zvyky. V naší uspěchané době se česká ná

rodnost během jedné až dvou generací nepochybně propadne

do bezvýznamnosti historické kuriozity (Bretonci ve Francii,

Lužičtí Srbové).“

25

Stejným směrem míří poznámka v příruční složce vyslance Carla Clodia, nadepsaná „Směrnice pro obchodněpolitické dohody Německé říše o hospodářských kontaktech Protektorátu se zahraničím“:

„Je třeba vycházet z Vůdcova politického pokynu říšskému

protektorovi, podle něhož má být autonomie Protektorátu

prozatím zvlášť silně zdůrazňována a českému obyvatelstvu

má být poskytnut pocit, že řízení svých věcí, zejména záležitos

tí hospodářských, má v rukou ono samo.“

26

Na podobných myšlenkách postavil svůj rozklad z 12. července 1939, nazvaný „Český problém“, generál Friderici. Podle jeho názoru by 25/ Tamtéž. 26/ Clodiova příruční složka, PA/AA, E 085765-8.

I. Cíle a zásadní rozhodnutí německé politiky vůči Čechům

27

„české společenství mělo být místně i duchovně zrušeno a za tím úče

lem by měla být z prostoru Čech a Moravy napřed vyvedena jeho

elita. Mělo se tak stát cestou podpory „vystěhovalectví a stěhování za

hranice“, případně „absorbováním ve velkoněmeckém prostoru“. Ná

mitky rasových ideologů přešel argumentem, že sedm milionů Čechů

není v porovnání s osmdesátimilionovým národem tolik; a Němci sami

jsou beztak silně „prostoupeni slovanským elementem, přesto nedošel

jejich německý charakter újmy“. Z těchto důvodů by bylo záhodno

povolat do „staré Říše“ české vědce a ekonomy a rovněž přizvat tech

niky a kvalifikované dělníky, organizovat výměny lékařů a studentů

a tak dále.

27

Obě koncepce odrážejí spíše plány německých nacionalistů

a imperialistů než rasistických nacionálních socialistů.

Dokladem jejich představ může být jedno rané memorandum raso

věpolitického referátu NSDAP

28

z pera prof. dr. Waltera Große s titu

lem „Hlavní rasověpolitické zásady politiky Německé říše vůči cizím

národům“ z roku 1939, jež se týkalo i Čechů. Groß tvrdil, že německy

mluvící části českých zemí jsou „z hlediska rasového utvářeny výrazně

silnějšími nordickými a fálskými rysy“ než „rasově nejednotné“ české

části. Vzhledem k „příměsi nordické krve“ však existují „oblasti, ve

kterých suma většinou rolnicko-řemeslnického obyvatelstva je raso

vě a kulturně rovna Němcům“. „Česká otázka“ se sice během války

vyřešit nedá, Groß přesto požadoval „jasné oddělení Němců a Čechů“

a jednotně vymezené kompetence politiky vůči Čechům.

29

27/ Memorandum vojenského zmocněnce při ÚŘP „Český problém“ z 12. 7. 1939, v: Kár

ný, Milotová (eds.), Anatomie okupační politiky, dok. 13. Milotová chápe názory vyjád

řené v tomto memorandu jako extrémní, protože fyzická likvidace Čechů je tam označo

vána jako věc za normálních okolností nemožná. Jaroslava Milotová, „Die NS-Pläne zur

Lösung der ,tschechischen Frage‘“, v: Detlef Brandes, Edita Ivaničková, Jiří Pešek (eds.),

Erzwungene Trennung. Vertreibungen und Aussiedlungen in und aus der Tschechoslo

wakei 1938–1947 im Vergleich mit Polen, Ungarn und Jugoslawien, Essen 1999, str. 26.

28/ Roger Uhle, „Das Rassenpolitische Amt der NSDAP“, v: Michael Fahlbusch, Ingo

Haar (eds.), Handbuch der völkischen Wissenschaften, Mnichov 2008, str. 506–511.

29/ Walter Groß (ed.), Rassenpolitische Leitsätze für die Fremdvolkpolitik des Deu

tschen Reiches. Koncept vypracovaný oddělením pro etnické Němce a otázky menšin

(dr. G. Hecht) za spolupráce oddělení pro právní otázky (rada okresního soudu dr. E[r

hard] Wetzel), s Frankovou parafou, NA, 114-3-14, str. 98–117. Viz též Milotová, Die NS

-Pläne, str. 30–32. Milotová datuje Leitsätze jarem 1940. Groß předložil 25. 11. 1939 též

memorandum nazvané „Otázka nakládání s obyvatelstvem bývalých polských území z ra

sověpolitických hledisek“ (Die Frage der Behandlung der Bevölkerung der ehemaligen

Detlef BranDes: Germanizovat a vysíDlit

28

Už v roce 1939 ministerstvo vnitra konstatovalo, že v důsledku pomnichovského vedení hranice byly „osudovým způsobem přervány organické souvislosti“. Města tak byla zbavena svého zázemí. Ministerstvo žádalo Hitlerovo rozhodnutí, zda je po dohodě s říšským protektorem možná úprava hranic. Když se však šéf Říšského kancléřství Hans Heinrich Lammers ujišťoval, zda jsou úpravy hranic skutečně „tak naléhavé“, aby se jimi musel zabývat Hitler, vyslovilo ministerstvo vnitra souhlas s odložením otázky.

30

Po německých vítězstvích v západní Evropě se budoucností Protektorátu zabývala různá místa. Diskuse nyní zjevně přesáhla rámec sporu mezi nejvyššími správními orgány, takže Vůdcův zástupce považoval za nutné připomenout povinnost dodržovat mlčenlivost a zakázat jakékoli veřejné zmínky o budoucnosti českého národa. Kromě toho mu měly být všechny projevy funkcionářů NSDAP v Protektorátu předkládány k předběžné cenzuře.

31

Diskuse mezi nejvyššími funkcio

náři však pokračovala. Soustřeďovala se především na dvě témata: zaprvé na rozdělení Protektorátu mezi okolní župy a zadruhé na způsob nakládání s Čechy.

Plány sousedních žup

Hitler 9. prosince 1939 potvrdil Neurathův kurz: na Neurathovu informaci o plánech na vzájemné odloučení Čech a Moravy Hitler odpověděl, že obě území mají zůstat pospolu a mají být i nadále vedena říšským protektorem. Vzhledem k omezením daným válečným hospodářstvím polnischen Gebiete nach rassenpolitischen Gesichtspunkten), ve kterém se zasazoval za to, aby byly na polském území zakládány německé „vsi ozbrojených sedláků“, a za jasné oddělení německých „pánů“ od polských zemědělských dělníků. Rolf-Dieter Müller, Hitlers Ostkrieg und die deutsche Siedlungspolitik. Die Zusammenarbeit von Wehrmacht, Wirtschaft und SS, Frankfurt nad Mohanem 1991, dok. 4. V říjnu 1940 hovořil Groß o rasověpolitických otázkách k německým studentům v Praze. Měsíční zpráva hlavního úseku SD Praha za říjen 1940, str. 3, NA, 114-9-20. 30/ Říšský ministr vnitra Říšskému kancléřství 3. 11. 1939, odpověď z 3. 4. 1940, říšský ministr vnitra Říšskému kancléřství 20. 4. 1940, BArch, R 43 II/1324a. 31/ Nařízení Vůdcova zástupce A 67 ze 4. 7. 1940, NSDAP/Reichskanzlei, Reichsverfügungsblatt, Ausgabe A, 1940, str. 101.

I. Cíle a zásadní rozhodnutí německé politiky vůči Čechům

29

je třeba udržet autonomii Protektorátu. Osídlování Němců v Protekto

rátu ani evakuace Čechů nepřichází vzhledem k potřebě lidí ve „zno

vunabytých východních provinciích“ v úvahu. Na Neurathovo upozor

nění, že komisařské vedení pozemkového úřadu připravilo vyvlastnění

českého státního majetku a dalších ploch,

32

Hitler žádal, aby byl tento

proces okamžitě zastaven. Povolil opětné otevření ústavů českých vy

sokých škol, výuka však obnovena být nesměla.

33

Jeden z prvních písemně vypracovaných plánů na rozdělení pochází

ze sudetské župy (viz mapa č. 1 v mapové příloze za str. 200).

34

Materiál

připomíná dřívější snahy o úpravy hranic, plány na rozšíření opavské

ho vládního kraje o Těšínsko nebo Poolší a Moravskou Ostravu,

35

zmi

ňuje se i o požadavcích župního vedení Dolního Podunají na Moravu

či aspoň její část. Autor vychází z konstatování, že mnichovská úprava

hranic „politicky, komunikačně i hospodářsky trhá celistvé oblasti“

32/ Viz níže str. 161–163.

33/ Neurath Stuckartovi 10. 12. 1938, Neurathův zápis z 11. 12. 1939, NA, 114-339-9,

str. 18 a 16. Otištěno v: Kárný, Milotová (eds.), Anatomie okupační politiky, dok. 22. Zpráva delegáta berlínského ministerstva zahraničí při ÚŘP zaslaná ministerstvu zahraničí 15. 12. 1939, PA/AA, Inland IIg, Nr. 417, 406437n.

34/ Memorandum župní kanceláře pro pohraniční oblasti sudetské župy z 25. 7. 1940

„Návrhy nového členění česko-moravského prostoru“ (Vorschläge für eine Neugliede

rung des böhmisch-mährischen Raumes) (s přípisem kanceláře pro pohraniční oblasti

[Künzel] Frankovi ze 7. 8. 1940) s mapou, NA, 114-3-14, str. 128–141. Otištěno v: Kárný,

Milotová (eds.), Anatomie okupační politiky, dok. 97. O tomto plánu byl zpraven i delegát

berlínského ministerstva zahraničí při ÚŘP, jenž své ministerstvo informoval 26. 8. 1940,

PA/AA, Inland IIg, Nr. 417, 217384-8.

35/ Srov. memorandum „Propojení oblasti Moravské Ostravy a Poolší (Těšín a Osvě

tim) se župou Sudety“ (Die Verflechtung des Gebietes Mährisch-Ostrau und Olsa

/Teschen mit Auschwitz/ mit dem Gau Sudetenland) (s Henleinovým přípisem Frankovi

z 11. 10. 1939), NA, 109-4-84. Otištěno v: Kárný, Milotová (eds.), Anatomie okupační

politiky, dok. 19, s přípisem Hitlerovi z 11. 10. 1939, BArch, R 43 II/1324b, str. 51–57.

Opavský vládní prezident Friedrich Zippelius v soukromém dopise Henleina žádal, aby

se zasadil o připojení území kolem Moravské Ostravy a Vítkovic k sudetské župě. Zippe

lius Henleinovi 23. 3. 1939. Cit. v: Gebel, „Heim ins Reich“, str. 339. Za touto žádostí

stál rovněž starosta Opavy (Henleinovi 28. 3. 1939), okresní vedení NSDAP (Henleinovi

29. 3. 1939) a Henlein (Männel Frankovi 14. 4. 1939), NA, 110-10-27, str. 27–37. Už

v dubnu 1939 předložil Walther Latzke, ředitel opavského říšského archivu, memoranda,

v nichž navrhl zvětšení opavského vládního okresu na úkor Protektorátu, a sice o okresy

Moravská Ostrava, Frýdek (Friedek) a Místek (Mistek) na východě, Žamberk (Senften

berg) na západě a Nový Jičín (Neutitschein) na jihu. Po útoku na Polsko by býval rád

vládní okres doplnil ještě o Těšín-Bílsko (Teschen-Bielitz) a Osvětim-Zator (Auschwitz

-Zator). Stefan Lehr, Ein fast vergessener „Osteinsatz“. Deutsche Archivare im General

gouvernement und im Reichskommissariat Ukraine, Düsseldorf 2007, str. 72–74.

Detlef BranDes: Germanizovat a vysíDlit

30

a že sudetskou župu je možno považovat jen za „základnu útoku na

české národní teritorium“. Hovoří o nezbytnosti zničit „fikci o jednotě

historických zemí“ Čech a Moravy a rozčlenit Protektorát tak, aby „se

docílilo příslušného rozložení českého obyvatelstva do více oblastí, ale

při zachování určitého poměru německého a českého obyvatelstva v je

jich rámci“. Memorandum se vyslovuje pro vytvoření české župy, do

níž by byla zahrnuta území sudetoněmecká spolu s menšími teritorii

bavorskými, saskými a slezskými. Česká župa však měla podle tohoto

textu zahrnovat jen severní území historických Čech, jižní měla být

přibližně rovným dílem přivtělena k župám Bavorská východní marka

(se Sušicí a Klatovy) a Horní Podunají (s Budějovicemi).

36

Autor kromě

toho považuje za nutné utvořit malou župu Pomoraví s centrem v Olo

mouci. Brno, Jihlava a Uherské Hradiště měly být připojeny k Dolní

mu Podunají a Moravská Ostrava ke slezské průmyslové župě.

Autor plánu, vedoucí župní kanceláře pro pohraniční oblasti župy

Sudety Franz Künzel, Frankovi sdělil, že v souladu s Henleinovou

výzvou zamítl plán ústeckého vládního prezidenta dr. Hanse Krebse

utvořit z „vládních krajů“ (na mysli má pravděpodobně oberlandrat

ské okresy) olomouckého a královéhradeckého Českou župu a Pra

dědskou župu. On sám by prý rád zabránil tomu, aby východní Sudety

byly připojeny k Hornímu Slezsku.

37

Za Künzelovým plánem na dě

lení stály zřejmě spíše snahy sousedních žup o rozšíření jejich území

než nějaká kritika metod protektorátní politiky. Gebel předložil celou

řadu přesvědčivých argumentů, že Henlein se osobně zasazoval za

definitivní separaci Němců a Čechů, a proto stál nejvýš za plánem na

omezené zvětšení své župy na Ostravsku, a nikoli za plánem Künze

lovým.

38

36/ „Memorandum budějovických Němců“ (Denkschrift der Budweiser Deutschen) po

žadovalo už v březnu 1939, aby byly od Protektorátu odděleny České Budějovice a okolí,

jež se měly stát centrem samostatné německé „Lesní župy“, NA, 109-2-104.

37/ Memorandum župní kanceláře pro pohraniční oblasti sudetské župy z 25. 7. 1940

„Návrhy nového členění česko-moravského prostoru“ (Vorschläge für eine Neugliede

rung des böhmisch-mährischen Raumes) (s přípisem kanceláře pro pohraniční oblasti

[Künzel] Frankovi ze 7. 8. 1940) s mapou, NA, 114-3-14, str. 128–141. Otištěno v: Kárný,

Milotová (eds.), Anatomie okupační politiky, dok. 97. Viz též Stanislav Biman, Jaroslav

Malíř, Kariéra učitele tělocviku, Ústí nad Labem 1983, str. 285–287.

38/ Gebel, „Heim ins Reich“, str. 346–351.

I. Cíle a zásadní rozhodnutí německé politiky vůči Čechům

31

Vedoucí Říšského kancléřství 6. srpna 1940 sdělil ústředním říšským orgánům, že Neurath si na plány na dělení Protektorátu stěžoval Hitlerovi. Neurath, psal Lammers, ve zprávě předložené Hitlerovi uvádí, že „určité nebezpečí pro jednotné zaměření německé politiky v Protektorátu spatřuje v tom, že různá německá místa v Protektorátu i mimo něj se zaobírají – zejména v poslední době – budoucím uspořádáním česko-moravského prostoru a pouštějí se do vypracovávání různých plánů“; a Češi dokážou „každé oslabení ústřední autority jeho úřadu národnostněpoliticky využít“. Lammers na tyto argumenty říšského protektora sice upozornil, ale nenavázal na ně žádnými nabádavými výzvami – známka toho, že diskuse nebyla tenkrát ještě u konce.

39

Spor o zmíněný plán skutečně nikterak neustával. Kurt Ziemke, delegát říšského ministerstva zahraničí při ÚŘP, 19. srpna 1940 do Berlína psal: „Plány na reorganizaci Protektorátu nabyly konkrétnější podoby. Pokud jsem měl možnost se informovat, má župní vedoucí Jury zhruba za pět týdnů předložit Vůdci následující plán.“ Jury, psal Ziemke, usiluje o připojení Moravy ke své župě Dolní Podunají a o přeložení hlavního města župy do Brna. Ta část moravských Čechů, kteří mají „z hlediska krve a svých postojů“ patřičné předpoklady, může být podle Juryho podrobena „přeměně národnosti“, tedy asimilována; další část měla být přestěhována na „území souvislého německého osídlení“ a tam jí „změněna národnost“. A konečně „relativně nepatrná část Čechů, kteří žádným způsobem neskýtají předpoklady pro skutečnou změnu národnosti“, měla být vystěhována „do jiných prostorů, například do kolonií nebo do některých jiných zámořských zemí“.

40

Předcházející den zaujal Ziemke naopak pozici říšského protektora: Zaprvé je nejúčelnější, aby „odnárodňování“ Čechů a „poněmčování“ 39/ Lammersův přípis adresovaný ústředním říšským orgánům z 6. 8. 1940, PA/AA, Inland IIg, Nr. 417, K 204739. 40/ Memorandum vedení župy Dolní Podunají [léto 1940], NA, 114-9-83. Otištěno v



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist