načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: George Herbert Mead: tělo, mysl a svět - Roman Madzia

George Herbert Mead: tělo, mysl a svět

Elektronická kniha: George Herbert Mead: tělo, mysl a svět
Autor: Roman Madzia

Monografie českého filozofa představuje myšlení amerického filozofa a sociologa G. H. Meada. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 235
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: 14(100-15)"15/20" - Moderní západní filozofie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triton, 2014
ISBN: 978-80-738-7784-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Monografie českého filozofa představuje myšlení amerického filozofa a sociologa G. H. Meada.

Popis nakladatele

Kniha George Herbert Mead: tělo, mysl a svět je první komplexní monografií pojednávající o Meadovi v českém prostoru. Jejím předmětem je prezentace a analýza naturalistické filozofie jednání tohoto myslitele a její následná aplikace na rozličné filozofické problémy, jako je problém poznání, sebe-vědomí, sociálního konstrukcionismu, etiky či filozofie dějin. Ústředním tématem této studie je problém epistemologického konstrukcionismu. V tomto ohledu je hlavním autorovým argumentem tvrzení, že konstrukce našeho přirozeného světa se neodehrává „v našich hlavách“, nýbrž v praktickém jednání a aktivním zapojování environmentálních struktur do našich účelově zaměřených aktivit. Práce je rozdělena do tří kapitol. První z nich se zabývá východisky Meadovy teorie jednání (aktu), jakož i pokusem o uvedení této teorie do konstruktivní diskuse s proudy filozofie mysli a kognitivních věd, souhrnně nazývanými „situovaná kognice“ (A. Clark, D. D. Hutto, M. Johnson, H. Maturana, A. Noë a další). V kapitole druhé se autor věnuje genezi a analýze Meadovy koncepce významového symbolu, (sebe)vědomí a komunikace. V kapitole třetí naopak ukazuje místo těchto teorií v Meadově sociální psychologii, morální filozofii a filozofii dějin. 

Roman Madzia, Ph.D. (1984), v současnosti působí jako Alexander von Humboldt Postdoctoral Fellow na filozofickém semináři Institutu kulturních studií na Univerzitě Koblenz-Landau (SRN).

(tělo, mysl a svět)
Předmětná hesla
Mead, George Herbert, 1863-1931
Americká filozofie -- 19.-20. století
Sociální psychologie -- Spojené státy americké -- 19.-20. století
Zařazeno v kategoriích
Roman Madzia - další tituly autora:
George Herbert Mead: tělo, mysl a svět George Herbert Mead: tělo, mysl a svět
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

...kdyby se tělo dalo snadněji pochopit, nikoho by nenapadlo,

že máme nějakou mysl.

~ Richard Rorty, Filozofie a zrcadlo přírody


Stanislav Juhaňák — TRITON

Roman madzia

George Herbert mead:

tělo, mysl a svět


Stanislav Juhaňák — TRITON

Roman madzia

George Herbert mead:

tělo, mysl a svět


Copyright © Roman Madzia, 2014

© Stanislav Juhaňák – Triton, 2014

Cover © Renata Brtnická, 2014

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-784-2

Recenzenti:

prof. PhDr. Ivan Blecha, CSc., Univerzita Palackého

prof. PhDr. Emil Višňovský, CSc., Univerzita Komenského, SR

Roman Madzia

George Herbert Mead: tělo, mysl a svět

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak

šířena bez písemného souhlasu vydavatele.


Obsah

Seznam zkratek v návaznosti na dílo G. H. Meada . . . . . . . . . . . 10

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

1 Pragmatistický enaktivismus a filozofie aktu . . . . . . . . . . . . . 16

1.1 Transakční princip a princip kontinuity . . . . . . . . . . . . . . 16 1.2 Meadův pragmatismus jako anti-kartezianismus . . . . . . . . . 21 1.3 Mead a non-reduktivní psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . 24 1.4 Naturalistická redefinice teleologie . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 1.5 Akt – kognice jako organická aktivita . . . . . . . . . . . . . . . 40 1.6 Akt o sobě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

1.6.1 Impulz a konzumace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50

1.6.2 Percepce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51

1.6.3 Manipulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 1.7 Enaktivní realismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 1.8 Sociální akt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67

2 Sociální externalismus – význam, sociální vědomí a inteligence . . 73

2.1 Podmínka heteronomie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 2.2 Rudimentární komunikační proces a geneze sociálního vědomí . 78

2.2.1 Přijímání postoje/role druhého . . . . . . . . . . . . . . . . 89 2.3 Přijímání postoje/role druhého a vokální gesta . . . . . . . . . 103 2.4 Jednání a významový symbol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104

2.4.1 Existenční a funkcionální identita významového

symbolu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109

2.4.2 Objekt, významový symbol a sociální afordance . . . . . 111 2.5 Jazyk a konceptualizace zkušenosti . . . . . . . . . . . . . . . . 120 2.6 Normativita, pravidla a „mýtus mentálního“ . . . . . . . . . . 124 2.7 Soukromý jazyk a problém solipsismu . . . . . . . . . . . . . . 133 2.8 Cogitamus, ergo sum – myšlení jako vnitřní rozhovor . . . . . 135 2.9 Jazyk, reflektivní inteligence a rekonstrukce zkušenosti . . . . 142

3 Sociální konstrukce já a normativně- praktická struktura světa . 152

3.1 Antidualismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 3.2 Přijímání rolí (hraní, hra) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156

3.2.1 Hraní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157

3.2.2 Hra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158


3.3 Zobecnělý druhý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160

3.3.1 Zobecnělý druhý a individuální já . . . . . . . . . . . . . 161

3.3.2 Zobecnělý druhý jako perspektiva racionality . . . . . . 162

3.3.3 Zobecnělý druhý a sociální konstrukce

normativních řádů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165

3.3.4 Zobecnělý druhý a kognitivní struktura

individuálního já . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 3.4 Nedotazovaný svět . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 3.5 Racionalita, věda a objektivní existence perspektiv . . . . . . . 181 3.6 Racionalita, věda a morální univerzum (diskurzu) . . . . . . . 190 3.7 Filozofie přítomnosti – jednání a dějinný svět . . . . . . . . . . 201

Závěrečné úvahy a možné směry dalšího zkoumání . . . . . . . . . 212

Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218

Seznam použité literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221

Jmenný a věcný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232


/9

Poděkování

Tato studie je modifikovanou verzí doktorské dizertace, kterou jsem ob

hájil na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity na podzim roku 2013.

V této podobě a kvalitě by studie nikdy nevznikla, kdyby se jejího vedení

neujal Emil Višňovský. Právě jemu tedy patří největší dík za její konečnou

podobu. Vřele bych chtěl taktéž poděkovat Fulbrightově komisi v Čes

ké republice, jejíž roční stipendium mi umožnilo při psaní tohoto textu

spolupracovat s těmi nejlepšími. V souvislosti s tím, bych chtěl rovným dílem vyjádřit velký dík Jamesi Campbellovi (University of Toledo, USA) a Hansi Joasovi (Freiburg Institute for Advanced Studies, SRN; University of Chicago, USA) za jejich cenné rady a nesmírnou akademickou i lidskou inspiraci. Děkuji dále Kelvinu J. Boothovi a Erkkimu Kilpinenovi, jejichž recepce Meadova díla mě v mnohém inspirovala. Děkuji taktéž Radimu Šípovi a Jaroslavu Hrochovi za velkou pomoc při vyhýbání se některým praktickým nástrahám filozofické práce, za povzbuzení a taktéž za podnětné připomínky, jež mi pomohly utřídit si vlastní názory. V neposlední řadě bych chtěl poděkovat všem ostatním, kteří mi při psaní této studie byli jakýmkoliv způsobem nápomocni.


/10

George Herbert Mead: tělo, mysl a svět

Seznam zkratek

v návaznosti na dílo G. H. Meada

GMR: G. H. Mead: A Reader

ISS: The Individual and the Social Self: Unpublished Work

of George Herbert Mead

MSS: Mind, Self, and Society: From the Standpoint of a Social Behaviorist

MT: Movements of Thought in the Nineteenth Century

PA: Philosophy of the Act

PP: The Philosophy of the Present

SW: Selected Writings


Úvod

Intelektuální dědictví George Herberta Meada je svérázným úkazem

americké filozofie. Podobně jako Charles S. Peirce za svého života ne

publikoval Mead ani jednu monografii z oblasti filozofie. Obdobně jako

Wilfrid Sellars nikdy nedokončil svou doktorskou práci, a podobně jako

Peirce a Sellars „zažíval veliké těžkosti při nalézání adekvátního verbál

ního vyjádření pro vlastní filozofické ideje“ (Dewey, 1931, s. 310). I přes

to všechno jej jeho celoživotní blízký přítel John Dewey (tamtéž) označil

za „nejoriginálnější filozofickou mysl Ameriky poslední generace“. Ano,

Mead se skutečně ve vlastním seberozumění považoval za filozofa, resp.

psychologa, spíše než za sociálního teoretika, kterého z něj učinili přede

vším jeho úspěšní žáci, například Herbert Blumer, a škola symbolického

interakcionismu. Jak jsem měl v posledních letech možnost pozorovat na

mezinárodních konferencích v Evropě i Spojených státech, rozšiřuje se re

lativně rychle mozaika, která nám s velikou pravděpodobností v blízké

budoucnosti prezentuje další, značně odlišný Meadův obraz v porovnání

s tím, který známe z panteonu klasiků sociologie. Studie, jejíž řádky právě

nyní čtenář pročítá, si chce činit nárok být jedním z dílčích, tentokráte filo

zofických kamínků, na nějž tato mozaika dosud čeká.

Filipe da Silva (2008) označil Meadovo dílo za „existující ve stavu

plynutí“ (s. 92) a lze s ním souhlasit hned z několika hledisek. Většinu

Meadova díla, včetně nejznámějšího Mind, Self, and Society, tvoří steno

grafické záznamy jeho přednášek, kombinované se zápisky studentů a na

konec editované některými jeho studenty jako Charles W. Morris, Arthur

E. Murphy, David L. Miller a další. Slova, která můžeme číst v těchto

sbírkách, jsou tedy ve značné části vyjádření filozofa promlouvajícího ke

svým studentům a formulujícího své názory takříkajíc v reálném čase. Po

užíváme-li typicky expresivní terminologii Josepha Margolise (1995), lze

taktéž Meadovu filozofii označit za „an-archickou“ (s. 27), jež v kontras

tu k filozofii „archické“ nepředpokládá existenci invariantních struktur

reality ani rozumu, ale vychází z hypotézy skutečnosti jako permanent

ního plynutí, v němž jsou mysl a rozum odpovědí na tuto skutečnost

a nikoliv epistemologickým fundamentem pro její adekvátní poznání.

Konečně lze Meadově filozofii jako filozofii ve stavu plynutí rozumět

i z hlediska její bytostné interpretační otevřenosti, a to nejen z důvodu její


/12

George Herbert Mead: tělo, mysl a svět

nedokončenosti, nýbrž i kvůli nezměrnému potenciálu pro tvorbu nových idejí, které nám mohou poskytovat zajímavé konceptuální pozadí pro vyrovnávání se s filozofickými problémy dneška.

Právě z toho důvodu se tato kniha pokouší do značné míry interpretovat Meadovo dílo z pohledu některých filozofických proudů současnosti, což, jak doufám, přispěje ke konstruktivnímu dialogu mezi filozofií pragmatismu a některými jinými oblastmi zkoumání, jako jsou například kognitivní vědy a ostatní transdisciplinární přístupy ke studiu mysli. Souhlasím s Leszkem Koczanowiczem (1992), podle něhož Mead ve své teorii a psychologii poznání usiloval odpovědět v zásadě na kantovskou otázku, jakým způsobem se dá konstruktivní aktivita poznávajícího subjektu uvést do souladu s objektivitou výsledků takové aktivity (s. 29). Tento problém skutečně stál v centru Meadovy pozornosti téměř po celou jeho kariéru a studie, jejíž úvodní stránky nyní čtenář pročítá, se pokusí jeho způsob řešení prezentovat a uvést do rozličných kontextů, relevantních pro soudobou filozofii. Ačkoliv pravděpodobně nelze popřít, že okruh problémů, jimiž se Mead po celý život zabýval, je do značné míry vymezen Kantovou filozofií, nebyl Mead v žádném případě kantovcem a jeho pragmatismus (stejně jako podle mého názoru pragmatismus obecně) nelze chápat jako pokračování transcendentálního Kantova projektu (interpretaci pragmatismu jako naturalizované verze kantovství obhajuje např. Pihlström, 2003). Mead by s největší pravděpodobností oponoval kantovské představě (sdílené dnes širokým spektrem tradic, od analytické filozofie přes neostrukturalismus až po některá vyjádření neopragmatistů jako Rorty či McDowell), že náš vztah ke světu je v primární rovině pasivní a teoretický, tzn. že vztah mysli a světa je vztahem mezi propozičně artikulovatelným mentálním obsahem na jedné straně a čímkoliv, co zbývá (svět, perceptuální zkušenost), na straně druhé, kterážto představa osciluje nebezpečně blízko subjektivismu a jazykového idealismu.

Právě v Meadově pojetí vzniku mysli a jazyka v jednání spatřuje tato kniha vyváženou představu, pomocí níž by snad bylo možné, po schizmatu způsobeném filozofickým „učarováním jazykem“, spojit mysl a svět zpět dohromady. Základem našeho vztahu ke světu nejsou podle Meada ani konceptuální schémata, ale ani propozičně bezezbytku artikulovatelné praktiky, nýbrž non-propoziční a non-intencionální aktivity na těch strukturách světa, vůči kterým nás činí naše tělesná konstituce senzibilními. Jednou mi Susan Haacková řekla, že některé aspekty Meadova díla, jako jeho přesvědčení o nemožnosti jednoznačné lokalizace mysli a kognitivních procesů výhradně v našich hlavách, teprve čekají na své znovuobjevení. Myslím, že Haacková měla pravdu. Právě z toho důvodu


/13

Úvod

je první kapitola kniha věnována Meadově filozofii aktu a jejímu výkla

du na pozadí toho, co v textu nazývám pragmatistickým enaktivismem.

Pragmatistický enaktivismus je teze propojující Meadovo přesvědčení

o teleologické povaze jednání (adaptivních aktivit) organismů s názory

soudobých teoretiků sitované kognice, jako jsou Andy Clark, Alva Noë,

Mark Rowlands či Daniel D. Hutto. Narozdíl od klasických epistemolo

gických teorií, konstruovaných na základě subjekt-objektového paradig

matu, je pragmatistický enaktivismus tezí, podle níž není kognice primár

ně procesem získávání a kombinování „idejí“ či „dat“ v našich hlavách,

nýbrž distribuovaným procesem aktivního zapojování environmentálních

struktur do adaptivních, na dosahování cílů zaměřených tělesných aktivit

organismu. Na pozadí Deweyho kritiky pojetí reflexního oblouku bude

představena geneze Meadovy koncepce non-reduktivní behaviorální psy

chologie (sociálního behaviorismu) spolu s centrálním pojmem „postojů“,

pomocí něhož se Mead pokusil o naturalistické uchopení teleologie lid

ského jednání. Poznání není podle pragmatistů otázkou adekvátní „re

prezentace“ světa, nýbrž je jednáním, jinými slovy je záležitostí vytváření

efektivních strategií pro vyrovnávání se s environmentálními strukturami

a událostmi. Ve svém závěru kapitola představuje koncepci enaktivního

realismu, jež má směřovat k jednoznačnému vyvrácení nařčení filozofie

pragmatismu ze subjektivismu nebo idealismu. Enaktivní realismus, k je

hož představení první kapitola směřuje, je pragmatistickou tezí o tom, že

pokud vědomí a kognice vznikají skrze aktivní zapojování environmen

tálních struktur do jednání organismu, pak naše perceptuální objekty ne

jsou modelem (reprezentací) světa v naší mysli, nýbrž jsou tímto světem

samotným.

Zatímco předmětem kapitoly první je téměř výhradně Meadova kon

cepce individuálního aktu jako logického předpokladu jakéhokoliv vzta

hu individua a světa, obrací se pozornost kapitoly druhé k jeho koncepci

aktu sociálního. Zde mapuje historický vývoj Meadovy sociální psycho

logie v kontextu jeho kritického vyrovnávání se s koncepcemi emocí pře

devším u Darwina a Wundta. Centrálním témtatem této kapitoly se pak

stává Meadovo pojetí emergence symbolické komunikace skrze koope

rativní interakci mezi tělesnými individui, schopnými přijímat postoj/

roli druhého. Podobně jako v kapitole první je zde zdůrazněno, že podle

Meada není symbolická (jazyková) komunikace záležitostí vyjadřování

pre-existentních intencí a idejí, nýbrž je produktem ve svém základě non

-intencionálních a non-reflektivních procesů přizpůsobení mezi individui

v kooperativním sociálním aktu. Značná pozornost je věnována analýze

ne zcela jasné Meadovy koncepce „přijímání postoje druhého“, kterou se


/14

George Herbert Mead: tělo, mysl a svět

zde snažím vyložit především jako primárně tělesný, nikoliv intelektuální proces. Zbývající část kapitoly se pak z různých úhlů pohledu věnuje otázce, jakým způsobem naše jazykově kódované sdílené reakce na společný praktický svět tento svět kognitivně strukturují. Pouze za předpokladu existence sdílených reakcí a způsobů jednání vůči sociálním objektům můžeme v Meadově sociální psychologii hovořit o existenci mysli. Mysl je podle Meada sociálním konstruktem, který vzniká skrze sdílení významů v sociálním procesu komunikace. Za předpokladu takového pojetí konstituce mysli v sociálním procesu, jak kapitola dále argumentuje, je vyloučena možnost solipsismu a soukromého jazyka. Mysl, já a jazyk mohou vzniknout pouze v sociálním procesu symbolické interakce s druhými, solipsismus a možnost soukromého jazyka jsou tedy podle Meadova názoru vnitřně rozpornými doktrínami. Poslední část druhé kapitoly se pak zabývá Meadovým pojetím reflektivní inteligence a procesu, jakým pomocí významových symbolů dochází ke kognitivní rekonstrukci světa ve zkušenosti sociálního individua.

Předmětem kapitoly poslední je analýza Meadova pojetí sociální konstrukce já a normativně-praktické struktury světa. Meadova koncepce já (komplexní lidské osobnosti), jejímž vývojovým předstupněm je mysl, je zde prezentována na pozadí jeho přísně antidualistického pojetí vzájemného vztahu mezi já a společností, kdy sociální proces není chápán jako konglomerát interakcí individuálních já, nýbrž jako předpoklad jejich samotného vzniku. Při popisu procesu socializace, jak o ní přemýšlel Mead, se přitom pokouším zdůrazňovat skutečnost, která bývá v sekundární meadovské literatuře často opomíjena, a tou je tělesný a non-konceptuální rozměr procesu socializace. Proces iniciace lidského jedince do společnosti není totiž pouhým učením se sociálním významům, nýbrž je ve stejné míře zároveň přejímáním toho, co Harry M. Collins (2000) nazval „sociálním ztělesněním“, tedy získáváním návyků, způsobů chování a používání nástrojů, které nejsou bezezbytku artikulovatelné pomocí jazykových prostředků. Vrcholem procesu socializace je pro Meada schopnost individua vstupovat do perspektivy „zobecnělého druhého“, jinými slovy přijímat vůči vlastnímu jednání nejen postoj druhého individua, nýbrž celé sociální skupiny.

Analýze koncepce zobecnělého druhého je v třetí kapitole věnována značná pozornost. Zobecnělý druhý je v Meadově sociální psychologii chápán jako institucionalizovaný soubor normativních očekávání sociální skupiny vzhledem k individuu a reprezentuje v Meadově filozofii postoj racionality. Racionalita tedy není vnitřní mohutností mysli, nýbrž je dosahována individuálním já v tom stupni, v jakém je toto já schopno


/15

Úvod

do vlastního jednání inkorporovat normativní očekávání stále obecnější

a abstraktnější sociální skupiny. Individuální já nelze interpretovat jako

svémocný a svébytný karteziánský subjekt, nýbrž jako sociální entitu, jejíž

existence je dána skrze její participaci na sociálních, prakticky a jazykově

rozvrhovaných strukturách, které ho bytostně překračují. Kniha chce tím

to argumentovat, že podobné pojetí racionality do značné míry modifiku

je i naše pojetí objektivity. V Meadově rozumění není objektivita adekvát

ním poznáním vnější skutečnosti solitérním individuem, nýbrž je sociálně

přijímanou interpretací světa, která je schopná obstát ve zkoušce praktic

kého jednání.

Filozofie pragmatismu byla v minulosti až příliš často předmětem dos

ti nespravedlivých nařčení ze solipsismu, subjektivismu a prvoplánového

relativismu, která pramenila v lepším případě z nepochopení pragmatis

tické filozofie, a v tom horším ze zlé vůle. Primárním cílem této studie je

tedy znovu tyto problémy promyslet a pokusit se odpovědět na otázku,

zda a jakým způsobem lze zajistit důvěryhodnost našeho vztahu ke svě

tu za předpokladu, že k nám tento svět nepřichází apriorně strukturován,

ale naopak, že za jeho podobu neseme, přinejmenším částečnou, episte

mologickou odpovědnost. Je až s podivem, že do dnešního dne nebyl

takto postavený problém (který je možné považovat za centrální při kon

struktivním dialogu mezi pragmatismem a zbytkem filozofické tradice)

učiněn předmětem zkoumání z pohledu filozofie George H. Meada. Byl to

přitom právě Mead, který v rámci tradice klasického pragmatismu rozvi

nul nejúplnější teorii jazyka a radikální sociální konstrukce mysli, přičemž

nikdy nerezignoval na úlohu rozumu a experimentální vědecké metody

při zkoumání přírody a řešení sociálních problémů. Předkládaná studie se

tedy pokusí tento nedostatek v recepci Meadova díla odstranit. Jak čtenář

záhy zjistí, k pokusu o nový způsob nahlížení výše uvedeného pereniální

ho problému jsem si přivolal vedle Meada i celou řadu soudobých autorů,

jejichž názory se s těmi Meadovými snažím uvést do konstruktivního dia

logu a přispět tak i tímto způsobem k obnovujícímu se zájmu o tuto osob

nost, který můžeme v současnosti na mezinárodní scéně sledovat.


1

Pragmatistický enaktivismus

a filozofie aktu

Předmětem této kapitoly je rozbor předpokladů a posléze základních kon

tur Meadovy filozofie jednání. Důvod, proč začít analýzu myšlenek tohoto

amerického filozofa právě u těchto témat, spočívá v samotné povaze jeho

filozofie. Na jedné straně je totiž jakousi symptomatickou charakteristikou

textů tohoto myslitele paradoxní fakt, že ačkoliv při prezentaci a analý

ze jeho idejí začneme v zásadě odkudkoliv, vždy se „dostředivě“ vrátíme

do bodu, jenž tvoří samotné ohnisko jeho úvah, totiž k analýze způsobu,

jímž v procesu jednání (aktivity) dochází ke vzniku kognitivních procesů

a vědomé zkušenosti. Na straně druhé by nás tato skutečnost neměla svá

dět k dojmu, že z heuristického hlediska je právě spekulace na téma pozi

ce mysli v přírodě výchozím bodem jeho filozofie. Je tomu spíše naopak,

evoluční naturalismus amerického pragmatismu, jehož základy i Mead

pomáhal utvářet, totiž činí z fenoménu mysli a jejích mohutností až finál

ní, nikoliv iniciální element filozofické reflexe. Rád bych tedy nyní věnoval

pozornost předpokladům, z nichž Mead při svých úvahách o mysli vy

chází, a následně se zaměřil na analýzu klíčových momentů jeho koncep

ce jednání. Richard J. Bernstein ve své poslední knize The Pragmatic Turn

(2010) prohlásil, že „filozof ožívá a promlouvá k nám z minulosti tehdy,

když se jeho dílo stává plodným zdrojem pro vyrovnávání se se soudobý

mi filozofickými problémy, když jeho dílo může být použitelné novými

způsoby. Jinak je vzdávání úcty tradici jen cestou k jejímu balzamování“

(s. 96). Jelikož s Bernsteinovým názorem souhlasím, pokusím se v této ka

pitole taktéž ukázat, do jaké míry může Meadovo dílo vstupovat do kon

struktivního dialogu s některými soudobými proudy kognitivních věd.

1.1 Transakční princip a princip kontinuity

Aniž bychom se dopustili přílišného zjednodušení, můžeme prohlá

sit, že primární charakteristikou filozofie pragmatismu, odlišující ten


/17

Pragmatistický enaktivismus a filozofie aktu

to myšlenkový proud od zbytku okcidentální intelektuální tradice, je

přísný anti-dualismus (Alexander, 2009). Dílo kteréhokoliv z klasických

pragmatistů se totiž vyznačuje nejen pečlivou snahou o eliminaci tradič

ních dichotomií, ale snad ještě důkladnější pozornost věnují pragmatisté

tomu, aby staré dichotomie nebyly nahrazovány novými. Nestačí totiž,

aby byl diskontinuitní dualistický slovník klasické filozofické tradice,

stojící u zrodu teoretických a praktických problémů našeho života, odmítnut; daleko důležitější je jeho nahrazení slovníkem novým, tj. slovníkem kontinuity. Hovoříme-li o nutnosti ustavení kontinuitního konceptuálního rámce našich úvah o povaze mysli, jsou vynikajícím výchozím bodem postřehy Marka Johnsona (2007), jenž v souvislosti s dílem Johna Deweyho uvádí tři základní prvky tzv. „Deweyho principu kontinuity“: i) kontinuita organická: spojitost mezi člověkem a ostatními příslušníky živočišné říše, která umožňuje, aby vědecké poznatky o ostatních zvířatech nesly přímé důsledky pro sebepochopení člověka a jeho místa v přírodě; ii) kontinuita kognitivní: racionální, logické a vědecké schop

nosti koření v tělesných procesech a vyvinuly se z evolučně primitivněj

ších kognitivních forem. Dualismus mysli a těla je tedy kulturně pod

míněným omylem, pramenícím z chybné inference, že jelikož člověk

disponuje řádově komplexnějším aparátem kognitivní racionality, musí

být tato racionalita povahy odlišné od kognitivních procesů manifes

tovaných „nižšími“ živočichy. Mysl je důsledkem fyzikálních proce

sů nižšího řádu, a zejména pak těch, které umožňují kulturní interakci;

iii) kontinuita vnitřního a vnějšího: procesy probíhající navenek aktivního

organismu jsou pro jeho fungování stejně důležité jako procesy probíha

jící v hranicích jeho fyzické schránky. Integrace organismu a jeho vnější

ho prostředí je tak silná a plynulá, že distinkce mezi vnitřním a vnějším

jsou artificiálním a funkcionálním dělením, jenž by nemělo být zaměňo

váno za distinkci ontologickou (s. 122– 123).

Východiska Deweyho a Meadovy filozofie jsou natolik shodná, že ne

existuje důvod, proč by nebylo možné „Deweyho princip kontinuity“

vztáhnout i na názory jeho nejbližšího přítele. Ba co více, jsem přesvědčen

o tom, že pokud se jedná o genezi myšlenek, jež Johnson označuje výše

uvedeným termínem, je možné intelektuální primát připsat paradoxně

právě Meadovi. K tvrzení, že právě Deweyho mladšího kolegu bychom

měli označit za intelektuálního původce principu kontinuity (přinejmen

ším pokud se jedná o jeho uplatnění ve filozofii mysli u pragmatistů dru

hé generace), mě přivádějí především slova Jane M. Deweyové, která ve

svým otcem autorizované biografii explicitně uvádí:


/18

George Herbert Mead: tělo, mysl a svět

Filozofové a psychologové, kteří do té doby uznávali jakékoliv spojení mezi

psychickými fenomény a lidským tělem, umisťovali jeho fyzikální bázi do

mozku samotného, nebo přinejlepším do nervového systému, izolovaného

od celého organismu, a tudíž i od jeho vztahů k okolnímu prostředí. Mead

naopak vyšel z myšlenky organismu jednajícího a reagujícího v okolním

prostředí; z této perspektivy je nervový systém, včetně mozku, orgánem

pro regulování vztahů organismu jako celku k objektivním podmínkám

jeho života. Psychické fenomény, včetně procesů myšlení a poznání, mu

sejí tedy být popisovány z tohoto úhlu pohledu. Mead také rozvinul ori

ginální koncepci psychického jako stavu objevujícího se v okamžiku, kdy

dříve ustavené relace organismu a prostředí selhávají a nové ještě nebyly

ustaveny. Skrze inkluzi vztahů mezi lidskými bytostmi navzájem rozvrhl

také teorii původu a podstaty jáství. Dewey se nepokoušel o rozvíjení těch

to specifických myšlenek, ale převzal je od Meada a učinil z nich část své

další filozofie. A tak od devadesátých let dále byl Meadův vliv srovnatelný

s tím Jamesovým. (Dewey, 1939, s. 25–26, kurziva v originálu tučně)

Je zřejmé, že Meadova koncepce mysli a jednání vyrůstá z předpokladů svou povahou metafyzických a svého času si vyžádala i poměrně výraznou redefinici metodologických východisek při studiu vědomých procesů, totiž přechod od introspekcionismu k reflexi způsobu, jakým dochází ke konstituci vědomí v rámci adaptivní aktivity organismů v reálném prostředí a čase. Přijmeme-li ovšem širší náhled na Meadovu filozofii v celé její komplexnosti, můžeme pozorovat, že s tím, jak Mead v pozdním období přechází od zkoumání mysli k otázkám čím dál více povahy metafyzické, rozšiřuje aplikaci principu kontinuity na veškeré přírodní procesy (Hroch et al., 2010, s. 113). Z tohoto důvodu považuji za vhodné v současné chvíli formulovat průvodní myšlenku, prostupující celek jeho díla, totiž tzv. transakční princip

1

, jímž budu v tomto textu označovat doktrí

1

Mead sám o transakčním principu nikde ve svém díle nehovoří. Přesto, či možná právě pro

to, jej navrhuji používat jako zastřešující konceptuální a heuristický rámec jeho filozofie.

S pojmem „transaction“ se můžeme setkat především v pozdním Deweyho díle, a zejmé

na pak v jeho posledním knižně publikovaném textu Knowing and the Known (1949), jenž

vznikl ve spolupráci s Arthurem F. Bentleym. Pojmem transakce Dewey s Bentleym ozna

čovali nemožnost nahlédnutí jednoznačných konstitutivních relací mezi entitami z důvodu

jejich radikální relacionality a vzájemné provázanosti (s. 131). Autoři spisu Knowing and the

Known však pojem transakce chápali spíše jako termín odkazující na teorii poznání (Miller,

1963, s. 13). V této knize jej ovšem budu interpretovat ve smyslu lehce odlišném – meta

fyzickém, který považuji vzhledem k Meadovým názorům, za vhodnější. Transakční princip

bude nabírat odlišných odstínů v jeho teorii jednání a mysli, sociální filozofii, teorii percep

ce i v ontologii. Konkrétní definice bude předložena v jednotlivých kapitolách, zabývajících

se předmětnými tématy.


/19

Pragmatistický enaktivismus a filozofie aktu

nu, podle níž jsou relace, do nichž vcházejí rozličné entity mezi sebou, ontologicky konstitutivní pro tyto entity samotné. Tento princip je zároveň hypotézou radikální relacionality přírodních a společenských procesů. Obsah pojmu „transakce“ lze také pojmově přiblížit skrze jeho komparaci s termínem interakce. Zatímco totiž popis přírodních procesů v termínech „interakce“ implicitně předpokládá nahlížení skutečnosti jako vzájemného kauzálního působení na sobě nezávislých a ontologicky svébytných jednotek, pojem „transakce“ naznačuje obraz skutečnosti jako neustálé, dynamické fluktuace událostí, bez možnosti ustavit absolutní ontologické hranice mezi nimi.

Zatímco se většina interpretů Meadova díla ve svých pracích zamě

řuje spíše na sociálně-psychologický a sociologický aspekt jeho tvorby

2

,

je podle mého přesvědčení nutné zaujmout perspektivu širší a pokusit se číst Meadovu filozofii jako úsilí o radikální změnu nahlížení skutečnosti. Ačkoliv je nezbytné přisvědčit zjištění, že zřejmě nejdůležitějším Meadovým přínosem humanitním vědám je jeho sociálně-externalistická koncepce mysli, dostali bychom poměrně zkreslený obraz intelektuálního dědictví tohoto amerického myslitele, pokud bychom ji chtěli vnímat izolovaně od celku jeho filozofie. Naopak jestliže budeme ochotni přijmout vcelku smysluplnou hypotézu, že modifikace našeho pohledu na konstituci vědomí a mysli musí vycházet ze širší revize našich metafyzických hledisek, týkajících se vztahu mysl/tělo, zkušenost/příroda/ poznání/jednání atd., budeme schopni pozorovat další zajímavé (zejména epistemologické a ontologické) implikace Meadovy filozofie. Transakční princip, byť má charakter metafyzického přesvědčení, měl a neustále má nesporný dopad i na disciplíny vně filozofie samotné. Zrodil se totiž někde na pomezí vědy a filozofie při Deweyho a Meadově reflexi překotného rozvoje evoluční biologie a přírodních věd za doby jejich společného působení v Ann Arbor a v Chicagu. Jak upozorňuje Charles W. Morris

3

ve své předmluvě k MSS, je potřeba Meadovy myšlenky in

terpretovat jako situované v rámci intelektuální tradice, neznající dnešní představy o přísné demarkaci vědy a filozofie (srov. Morris in MSS, s. ix). Mead sebe sama považoval za myslitele, jenž chce naše ideje směřovat do budoucnosti, v níž má dojít k dynamickému splynutí filozofie a vědeckého zkoumání. Tato vize prosvitá celým jeho dílem a tvoří podhoubí 2

Nejnověji např. Aboulafia (2001), Silva (2007, 2008), Deegan (2012) atd.

3

V tomtéž smyslu se o Meadově pozici na rozhraní humanitních věd a filozofie vyjadřuje

Hans Joas (1985): „Mimo svůj značný zájem o humanitní vědy Mead nikdy ani nesnil o tom,

že by se stal sociologem. Jakmile byl po své smrti pozvednut do pozice klasické postavy so

ciologie, zaplatil za tuto poctu fragmentární recepcí své práce v sociologii i filozofii“ (s. 266).


/20

George Herbert Mead: tělo, mysl a svět

školy chicagského pragmatismu, jehož byl právě on po většinu své kariéry čelným představitelem. Filozofie je vždy pokusem o reflexi a interpretaci nejdůležitějších vědeckých poznatků konkrétní doby

4

, a nelze tedy

redukovat jedno na druhé. Meadův vliv je přesto až příliš často ohraničován pouze do oblasti sociální teorie a přehlíženy jsou ostatní aspekty jeho myšlení, v rámci nichž je teprve možné jeho dílu komplexně porozumět. V tomto ohledu lze jen souhlasit s názorem Erkkiho Kilpinena (2011), podle něhož je přesnější tohoto myslitele interpretovat jako „k psychologii inklinujícího filozofa mysli a teoretika jednání“ (s. 139) než klasika sociologie.

Metodologická pozice, jejíž relevanci bude tato studie obhajovat, je

reprezentována pojmem empiricky odpovědná filozofie [empirically responsible philosophy].

5

Podle tohoto názoru by filozofická reflexe měla

vycházet z aktuálních poznatků empirických věd, anebo s nimi přinejmenším nebýt v rozporu. Empiricky odpovědná filozofie tedy musí připustit, že primárním východiskem jakékoliv filozofické spekulace by se měla stát naše tělesná zkušenost „jako základ všeho, co můžeme mínit, myslet, vědět a komunikovat“ (Lakoff & Johnson, 1999, s. 3). Je potřeba pokorně přiznat, že metoda konceptuální analýzy, tolik populární v minulém století, ačkoliv je nutným a nedílným elementem plodné intelektuální reflexe, sama o sobě v dějinách nikdy žádný důležitý filozofický problém nevyřešila. Filozofická metoda v současnosti čelí naléhavé výzvě rekonstruovat vlastní cíle i prostředky a přerodit se z poněkud autistické intelektuální kulturistiky na disciplínu adresující reálné problémy. Mead programově upřednostňoval empiricky odpovědnou filozofii od doby rozchodu s absolutním idealismem Josiaha Royce během svých studií na Harvardově univerzitě. I při zběžném pročtení Meadových prací, zejména z raného a středního období jeho tvorby, upoutá naši pozornost neobvyklé množství příkladů z oblasti experimentální biologie a psychologie, jimiž tento myslitel své texty nejen prokládal, ale co je důležitější, z nichž byl schopen vyvozovat filozofické závěry. Skutečnost, že Meadova teorie aktu a sociální konstrukce mysli opětovně nalézají své empirické potvrzení například v sociálních vědách a neuro- 4

Srov. např. Meadovu přednášku o Whiteheadovi, kterou přednesl v rámci Carus Lectures na

Kalifornské univerzitě v Berkeley. (PP, s. 1–31). 5

Tento pojem si vypůjčuji od autorů George Lakoffa a Marka Johnsona (1999, s. xi, 551–552).

Autoři jím odkazují především na tvorbu Johna Deweyho a Maurice Merleaua-Pontyho.

Vzhledem k podobě Meadovy filozofie a míře, do jaké ovlivnil řadu Deweyho názorů, je

koncept „empiricky odpovědného filozofa“ neproblematicky přisuzovatelný i jemu. Srov.

taktéž Kilpinen (2013).


/21

Pragmatistický enaktivismus a filozofie aktu

vědách (viz dále), nasvědčuje relevanci empiricky odpovědné filozofie

a rozvrhuje nové možnosti interakce mezi filozofií a zbytkem kultury.

1.2 Meadův pragmatismus jako anti-kartezianismus

Pragmatistickou teorii konstituce vědomí a kognitivních procesů lze kon

ceptuálně a metodologicky nejlépe vymezit v kontrapozici vůči karte

ziánské koncepci mysli. V kontextu posledně jmenovaného paradigmatu

je mysl pojímána jako zvláštní druh objektu, substance charakterizované

konkrétními vlastnostmi. Z karteziánského pohledu je mysl nahlížena na

pozadí analogie s tělesnými orgány (srdce pumpuje krev, ledviny produ

kují tělesné metabolity, mysl myslí). Mysl se od ostatních orgánů odlišuje

dvěma zásadními aspekty: absencí místní extenze a nepodřazeností vůči

fyzikálním zákonům. Mysl nezabírá žádný prostor, není rozprostraněnou

substancí. Jelikož v Descartesově paradigmatu absence místní extenze

mysli automaticky neimplikuje absenci její místní lokace (Rowlands, 2003,

s. 14), je mysl umístěna někde v hranicích lidského těla, nejpravděpodob

něji v oblasti mozku. Mysl nepodléhá ani striktně mechanistickým fyzi

kálním zákonům, nýbrž se řídí zákony rozumu. Klasické paradigma filo

zofie mysli, jehož je kartezianismus konceptuálním fundamentem, je, jak

například argumentuje Mark Rowlands (1999/2004), tudíž konstruováno

na dvou základních hypotézách: 1) internalismu, podle kterého mentál

ní stavy a procesy jsou umístěny výhradně v mozku

6

poznávajících orga

nismů;

2) metodologickém solipsismu

7

, jenž tvrdí, že povaze mentálních

stavů a procesů je možné porozumět výhradně skrze zkoumání událostí odehrávajících se v mozku (mysli) poznávajících organismů (s. 8).

Podle názorů George Lakoffa a Marka Johnsona (1999) pak analytická

filozofie mysli a kognitivní věda první generace (komputační teorie mysli a kognitivismus), mimo jiné na základě výše zmíněných předpokladů, konstruovaly metaforu mysli jako abstraktního počítačového programu, zcela nezávislého na materiálním substrátu, který jej instanciuje. Mysl je v takovém paradigmatu nahlížena jako algoritmický program operující

6

Jelikož logicky myslitelná jsou i inteligentní stvoření bez jasně identifikovatelného mozku,

budiž s větší dávkou přesnosti řečeno, že karteziánský internalismus lze definovat jako pře

svědčení, že všechny kognitivní události (procesy a stavy) jsou v takových případech umís

těny výhradně v hranicích konkrétního orgánu, jenž tyto mentální fenomény instanciuje.

7

Přístup v Meadově době reprezentovaný např. Husserlovou metodou fenomenologické re

dukce (kontemplativní studium intencionálního obsahu po „uzávorkování“ vnějšího světa),

nebo v současnosti obhajovaný například Jerry Fodorem (1987).


/22

George Herbert Mead: tělo, mysl a svět

formálními symboly podle pravidel logiky. Tyto symboly samy o sobě žádný význam nemají, nýbrž jej získávají buď na základě vzájemných vztahů, nebo díky skutečnosti, že jsou interními reprezentacemi externí reality. Lakoff a Johnson (tamtéž) v tomto smyslu argumentují, že i přesto, že výše uvedené směry filozofie mysli a kognitivních věd slovně proklamují anti-kartezianismus, ve skutečnosti se od něj v zásadních ohledech nijak neodlišují. Stále zachovávají dualistické tendence ve formě a) dualismu těla a mysli (materiální substrát vs. na něm nezávislý formální program, hardware vs. software); b) dualismu vnějšího a vnitřního (externí realita vs. interní reprezentace).

8

Stejně tak kriticky nereflektují ani internalismus a me

todologický solipsismus. Charles S. Peirce (1931–1935) jednou prohlásil:

Novodobá filozofie nikdy nebyla tak úplně schopná se zbavit karteziánské

představy mysli jako něčeho, co „sídlí“ ... v podvěsku mozkovém. Dnes se

tomu každý posmívá, a i přes to nikdo nepřestal obecně uvažovat o mysli

stále tím stejným způsobem jako o něčem uvnitř této nebo jiné osoby, nále

žící jí a korelující s reálným světem. Celá série přednášek by byla nezbytná,

abychom rozkryli tento omyl. (5.128)

Dnes, po více než sto letech, můžeme prohlásit, že byl Peirce bohužel příliš optimistický vzhledem k tomu, kdy se nám podaří empiricky neodpovědné předpoklady kartezianismu důkladně prozkoumat a odmítnout. Meadův pragmatistický enaktivismus byl na rozdíl od výše zmíněných směrů již v první polovině minulého století skutečnou alternativou vůči kartezianismu. V oblasti individuální kognice (které byla dosud v sekundární meadovské literatuře věnována velmi malá pozornost) Mead odmítal hypotézu 1) a argumentoval, že alespoň některé kognitivní procesy jsou konstituovány něčím více nežli pouze tím, co se nachází v našich hlavách. Jak uvidíme níže, Meadova pozice pragmatistického enaktivismu

9

předpokládala, že kognice je nikoliv tvorbou a operováním repre

zentacemi vnější reality v mysli, nýbrž je procesem přímého zapojování [enaction] environmentálních struktur do adaptivních strategií organismů na základě jejich účelově zaměřeného jednání (aktivity). Tato kapitola se bude mimo jiné snažit dokázat, že Meadův pragmatistický enaktivismus (i pragmatismus obecně) byl raným, avšak relativně sofistikovaným předchůdcem dnešních koncepcí situované kognice, včetně její nejsilnější verze – vehikulárního externalismu. 2) V kontextu kognice sociální je pro- 8

Srov. taktéž Dreyfus (1979; 1991), Haugeland (1989; 1998).

9

On sám tento pojem přirozeně nepoužíval.


/23

Pragmatistický enaktivismus a filozofie aktu

gram Meadova sociálního behaviorismu zásadním odmítnutím metodo

logického solipsismu, když tvrdí, že aby bylo možné vysvětlit mentální

fenomény, je potřeba začít jejich zkoumání nikoliv v hlavách sociálních in

dividuí, nýbrž v sociálním kontextu, kde tyto fenomény vznikají a nalézají

svou vlastní funkci v regulaci sociálních vztahů mezi tělesnými individui

v reálném prostředí. Konceptuálním fundamentem obou těchto postojů je

pak „hypotéza ztělesněné mysli“, kterou lze vhodně definovat slovy An

dyho Clarka (1997a), jenž prohlásil: „Inteligence a rozumění koření niko

liv v přítomnosti a manipulaci explicitních, jazyku podobných datových struktur, nýbrž v něčem více zemitém: vyladění základních reakcí vůči reálnému světu, které umožňuje organismu vnímat, jednat a přežít“ (s. 4). Mozek je z takového pohledu orgánem pro kontrolu a synchronizaci aktivit biologického těla, nikoliv „procesorem“ operujícím prázdnými symboly na základě pravidel formální logiky. Pojmy, které používáme a kterým rozumíme, jsou pro Meada produktem naší tělesné konstituce a transakčních vztahů k fyzickému i sociálnímu okolí a nemohou být vysvětleny mimo jejich kontext. V souladu s principem kontinuity vyrůstají vědomé významy, mysl i reflektivní inteligence z proto-mentálních kognitivních strategií organismů v jejich přirozeném prostředí. Kognice a myšlení jsou druhem a prostředkem jednání, nikoliv jeho logickými ani temporálními antecedenty: „Veškeré myšlení vyvstává z tělesných procesů transakce mezi organismem a prostředím a jakoukoliv hodnotu, kterou má, přijímá ze své schopnosti obohatit a transformovat zkušenost“ (Johnson, 2010, s. 129). Myšlení není schopností adekvátní reprezentace reality, nýbrž úspěšného vyrovnávání se s reálnými situacemi, s nimiž je organismus ve svém prostředí konfrontován.

Meadův pragmatistický enaktivismus navrhuje definovat (přinejmen

ším některé) kognitivní a vědomé procesy jako v širokém smyslu environmentálně konstituované. Tyto procesy pak nejsou jednoznačně lokalizovatelné výlučně v hlavách poznávajících organismů, nýbrž vznikají jako události hybridní povahy na základě tělesných transakcí organismu s jeho fyzickým a sociálním okolím. V opozici ke karteziánskému internalismu lze na pozadí pragmatistického enaktivismu artikulovat hypotézu externí konstituce, jež chce obhajovat názor, podle něhož kognitivní procesy instanciované subjektem S jsou externě konstituované tehdy, pokud se skládají nejen z interního neurálního stavu S, nýbrž zároveň vůči S exter

ní struktury či události, spojené s S pomocí vhodné funkcionální relace.

10

10

Přístup v současnosti také obhajovaný proponenty teorie rozšířené mysli [extended mind

theory]. Teorie rozšířené mysli je taktéž nazývána „vehikulárním externalismem“. Srov. Clark

(1997a; 2001; 2003; 2008), Clark & Chalmers (1998), Hurley (1998), Chemero (2009), Noë


/24

George Herbert Mead: tělo, mysl a svět

Hypotézu externí konstituce je možné intepretovat jako pragmatistický pokus vypořádat se s problémy jako dualismus subjektu a objektu či vnitřního a vnějšího, nastolenými karteziánským internalismem. Podaří-li se prokázat na konci kapitoly její oprávněnost, ukáže se: a) že takovéto pojetí kognice přináší pozitivní metafyzické závěry, pokud se jedná o odmítnutí subjektivismu a skepticismu, z něhož je pragmatismus tak často (a zcela neprávem) obviňován; b) bude připraven konceptuální základ pro rozšíření takového pojetí z oblasti individuální kognice do oblasti kognice sociální, která je předmětem kapitol následujících. 1.3 Mead a non-reduktivní psychologie Meadova hypotéza environmentálního zakotvení mysli koření ve filozofii pragmatismu a její genezi lze rekonstruovat na pozadí Meadovy konstruktivní spolupráce s Johnem Deweym (Joas, 1985, s. 66–69; Miller, 1973a, s. xxv–xxvi). Pojetí vědomí jako fenoménu, bytostně vykračujícího mimo sebe sama do vnějšího prostředí a plnícího zde úlohu koordinátora efektivního přizpůsobení organismu, je heuristickou pozicí, kterou známe již z textů pragmatistů první generace jako William James a Charles S. Peirce. Leszek Koczanowicz (1990) v tomto ohledu označuje tento postoj jako „metodologickou ideu exteriorizace mysli“, již definuje jako „postulát kontinuálního provázání vnitřního světa psychiky a vnější domény fyzikálních faktů“ (s. 37). Jsem ovšem přesvědčen, že pokud bychom pod jeden takovýto pojem chtěli vřadit teorie mysli všech pragmatistů, zejména pak Meada a Deweyho, mohla by nám uniknout důležitá distinkce, a to především tehdy, pokud bychom se pokoušeli postoje dvou posledně jmenovaných vztáhnout k tvorbě Williama Jamese. O skutečnosti vystupování mysli mimo sebe samu hovoří James (1890) zejména ve své 4. charakteristice proudu vědomí [stream of consciousness] (s. 224–290). Nutnou vlastností vědomí je podle Jamese jeho předmět a obsah [content], tedy reprezentace vnějších fyzikálních objektů. Scheffler (1974) nazývá tuto podmínku „požadavkem intencionality“ (s. 131). Mead ovšem, ačkoliv Ja

(2004; 2009, 2012), Rowlands (2003; 2004; 2006; 2010) aj. Vehikulární (aktivní) externalis

mus je potřeba odlišit od sémantického (pasivního) externalismu reprezentovaného na

příklad názory Hilary Putnama či Tylera Burge (více viz Rowlands [2003, s. 123–155; 2004,

s. 31–47]). Sémantický externalismus se týká individuace sémantického obsahu propozič

ních postojů. Pokud se jedná o pojetí mysli jako takové, je externalismus reprezentovaný

výše uvedenými filozofy kompatibilní s karteziánským internalismem, jinými slovy posto

jem, podle něhož výlučnou doménou, v níž se odehrávají kognitivní procesy, je mozek,

resp. CNS – viz Rowlands (2006, s. 19–49).


/25

Pragmatistický enaktivismus a filozofie aktu

mesovy práce důvěrně znal, podobné deskripce nepoužívá. Podobně jako Dewey byl totiž přesvědčen, že ani praktické jednání, ani výkon vyšších kognitivních funkcí nemůže být v primární rovině pochopen jako vztah mezi svémocným subjektem (resp. intencionálním obsahem jeho mysli) a na něm nezávislým vnějším světem. Navíc, hovoříme-li o hypotéze externí konstituce, není, zdá se, pro Meada až tak důležité, že se vědomí v nějakém smyslu zabývá vnějšími objekty. Mead přichází s ideou daleko radikálnější. Podstatnou se pro něj totiž jeví hypotéza, že mysl by mohla být konstituována skrze propojení čistě organických, proto-mentálních fenoménů s vnějším (fyzikálním a sociálním) prostředím. Tato veledůležitá diference podle mého vzniká ze skutečnosti, že orientace Jamesovy psychologie, zejména v práci The Principles of Psychology, s níž Mead při rozvrhování svých koncepcí konstruktivně polemizoval, je v podstatě dualistická a introspekční

11

. Druhým důvodem, proč Mead zjevně tendu

je k silnému pojetí exteriorizace mysli ve smyslu její konstituce v rámci transakčních vztahů s vnějším prostředím, je skutečnost, že jako obecný výkladový rámec skutečnosti přijímá evoluční biologii a přírodní vědy obecně. Nechci tím říci, že by tento postřeh neplatil do určité míry i pro Jamese, ovšem na druhou stranu není možné si nevšimnout, že James ve svých textech pracuje takřka výhradně s představou již hotové mysli, kterou později zkoumá především z kvalitativní a fenomenologické perspektivy.

Kořeny Meadova enaktivního pojetí mysli lze primárně nalézt v meta

fyzickém podhoubí filozofie pragmatismu, jež u něj na přelomu předminulého a minulého století ovlivnilo jeho recepci Darwinova a Wundtova přístupu

12

ke zkoumání mentálních procesů. Darwinova evoluční teorie

nejenže byla příčinou fundamentální metodologické restrukturalizace biologie, ale do značné míry agitovala taktéž příklon ke komparatistickým zkoumáním v oblasti nově se ustavující samostatné disciplíny – psychologie. Evolucionistické paradigma poukázalo na důležitost vědeckého výzkumu zvířecího chování se zvláštním zřetelem ke zkoumání vývoje nervového systému a zvířecí inteligence (Baldwin, 2002, s. 9–10). Uvedením materialistického darwinismu do vědeckého diskurzu tehdejší psycho- 11

James totiž v této práci kalkuluje s existencí mysli jako něčeho předem daného a zabývá se

(ve filozoficky relevantních pasážích) zejména jejím fenomenologickým popisem. Naopak

geneze mysli jako takové pro něj nestanoví problém, kterému by věnoval přílišnou pozor

nost. Dualistické implikace své pozice James do značné míry korigoval v článku „Does Con

sciousness Exist“ (1904/1922, s. 1–38). I přesto zůstává celková interpretace jeho filozofie

v tomto smyslu relativně nejednoznačná. 12

Viz taktéž následující kapitola.


/26

George Herbert Mead: tělo, mysl a svět

logové nabyli přesvědčení, že se jim do rukou konečně dostává nástroj,

pomocí něhož budou schopni rozloučit se s metafyzickými spekulacemi

descartovsko-lockovské psychologie a zkoumat psychické procesy pomo

cí empiricky ověřitelných metod. S tímto programem Mead bezvýhradně

souhlasil: „...můžeme ... vrátit do přírody vše, co dualistická doktrína vy

hradila vědomí...“ (PP, s. 171). „Je třeba se zbavit rozdělení světa a vrátit

přírodě (objektivnímu řádu věcí) to, co jí náleží“ (ISS, s. 107). Skutečně,

nahlédneme-li Meadovo dílo z hlediska systematického, tedy prizmatem

některých jeho pozdních textů, v nichž ukládá své celoživotní intelektuál

ní snažení do komplexního a koherentního celku (SW, s. 306–319; 320–344;

371–391; MT), můžeme prohlásit, že primární objekt zájmu pro něj spo

čívá v odmítnutí dualismu přírody (fyzických objektů existujících nezá

visle na pozorovateli) a mysli (intencionálního obsahu), jenž se stává pro

filozofii „s každým dalším dnem více a více netolerovatelný“ (SW, s. 307).

Mead byl naturalista. Na mnoha místech svého díla tvrdí, že výzkum cen

trální nervové soustavy (CNS) a procesů, které v ní probíhají, nám může

poskytnout významný explanační potenciál pro vysvětlení procesů per

cepce, myšlení, emocí a jednání (SW, s. 25–59; 94–104; 240–247, 267–293;

PP; MSS; ISS). Na stranu druhou je ovšem nutné dodat, že je naturalis

tou non-reduktivním, neboť výrazně polemizuje s názorem, že zkoumání

mozkových procesů samých o sobě nám umožní bezezbytku vysvětlit

všechny mentální procesy zahrnující jazyk a symbolické myšlení, kteréž

to jsou nejcharakterističtějšími znaky sociálního procesu, jenž se v indivi

duálním vědomí manifestuje jako mysl. Podle Meada jsou mozkové proce

sy sice nutnou, avšak nikoliv postačující podmínkou pro vysvětlení vědomí

a mentálních procesů. Argumentuje přitom, že i kdybychom disponova

li kompletním popisem CNS, pak by nám tato data i tak nebyla schopna

poskytnout plné vysvětlení vědomí, mysli a komplexního lidského chová

ní: „Namísto předpokladu, že námi zakoušený svět se jako takový nalézá

v naší hlavě a nervových procesech zde probíhajících, behaviorista vztahuje

tento zkušenostní svět k aktu celého organismu“ (MSS, s. 111).

13

CNS je tedy pouhým (sic) mechanismem neurálních drah, které umož

ňují výskyt vědomí a reflektivní inteligence, avšak aby mohlo dojít k je

jich samotnému vzniku, trvání a fungování, je potřebné vysvětlit způso

by jejich funkční konstituce v propojení a transakčních vztazích s vnějším

fyzickým a sociálním prostředím. To pro Meada znamená, že mysl je

konstituována něčím více než jen těmito neurálními procesy. Mead tedy

13

K rozdílům mezi Meadovým a Watsonovým pojetím behaviorismu taktéž viz Baldwin (2002,

s. 46–48).


/27

Pragmatistický enaktivismus a filozofie aktu

metodologicky odmítá analýzu mysli jako subjektivní zkušenosti nebo pokusy o její korelaci s konkrétními typy mozkové aktivity. Tento přístup, který ve svých textech nazývá paralelismem, není z hlediska Meadova sociálního behaviorismu akceptovatelný, neboť podle jeho názoru nebere v úvahu úlohu sociálních a symbolických procesů v konstituci subjektivity a umožňuje tak původně oknem vyhozenému kartezianismu (dualismu) vrátit se zpět zadními vrátky: „Tento termín (paralelismus – R. M.) je nešťastný, neboť zachovává rozdíl mezi myslí a tělem, mentálním a fyzickým“ (MSS, s. 38). „Nechceme dva jazyky, jeden popisující fyzikální fakta a druhý konkrétní fakta vědomí“ (tamtéž, s. 40). Na Meadových názorech je pozoruhodná především skutečnost, že odmítá jak redukci vědomí na mozkové procesy (z dnešního pohledu teorie identity, eliminativismus atd.), tak i na druhé straně různé verze epifenomenalismu, když podobné přístupy líčí mentální události jako „neškodné vědomé stíny“ neurální aktivity mozku, které nevyžadují žádnou zvláštní pozornost (SW, s. 269). Nemožnost identifikace jeho pragmatistického enaktivismu s jakoukoliv verzí analytické filozofie mysli současnosti vzniká podle mého názoru z jejich dualismu (v dnešní době především z dualismu vlastností), internalismu a kategoriálního omylu (Ryle), spočívajícího v přesvědčení, že mysl a její obsah jsou nějakým druhem entit

14

, které jsou redukovatelné na

jiný, základnější druh entit, popisovaný slovníkem přírodních věd (neurologie nebo fyzika).

Skutečně kompletní a v tomto smyslu unifikační teorie mysli musí podle Meadova názoru obsahovat konstruktivní propojení fyziologické a sociální psychologie:

Je zřejmé, že je potřeba následovat sociální vědu, jejímž předmětem je zkou

mání sociálního chování ... tak jako je potřeba následovat fyziologii, která

zkoumá fyzikální soustavu, jakožto předpoklad vědomí. Jinými slovy, sociál

ní psychologie by se měla stát protějškem fyziologické psychologie. (tam

též, s. 103)

Psychologie jako taková není disciplínou, která se zabývá výhradně vědomím, nýbrž je něčím, co zkoumá individuální i sociální zkušenost jednotlivce ve vztahu k podmínkám, za nichž vzniká (MSS, s. 40). Podobným prizmatem je pak potřeba číst i Meadovo používání pojmu „sociální psychologie“, jež neznamená studium chování individuí v rámci vět- 14

Lakoff & Johnson (1999) v tomto směru hovoří o nekriticky předpokládané metafoře mys

li jako jakési uzavřené „nádoby“ [container], obsahující mentální objekty (ideje, myšlenky)

(s. 338–381).


/28

George Herbert Mead: tělo, mysl a svět

ších sociálních skupin, nýbrž zkoumání procesu, jakým v rámci sociální skupiny dochází k individuaci vědomí jednotlivce a vzniku významů. Meadovo zdůrazňování kruciální role sociální psychologie v protějšku k psychologii čistě fyziologické spočívá v přesvědčení, že i kdybychom disponovali zcela precizními neurologickými fakty o fyzikálních mechanismech probíhajících v mozku každého z nás, i tak by z podobné deskripce nebylo zřejmé, jakým způsobem by z těchto faktů vyplývalo vysvětlení našich vzájemných interakcí, včetně jazykové komunikace, významu a kooperativního sociálního chování. W. Teed Rockwell v knize Neither Brain nor Ghost: A Nondualist Alternative to the Mind-Brain Identity Theory (2005) přichází se zajímavým myšlenkovým experimentem, na jehož pozadí lze vcelku přesně vystihnout důvod, proč Mead považoval sociální psychologii za neredukovatelný partnerský projekt toho, co by dnes bylo možné označit pojmem neurověda. Představme si mimozemského neurovědce-solitéra (nazvěme jej například Prospero), obývajícího opuštěnou planetu, na níž ve své laboratoři provádí výzkum neuronálních procesů zvířat, která unáší z planety Země. Prospero po celý svůj život vyrůstal sám, a postrádá tudíž jakékoliv poznatky z oblasti sociální interakce. Jednou se Prosperovi podaří unést pozemského primáta, pročež začne studovat jeho mozkovou strukturu. Narazí přitom na amygdalu, tedy mozkovou strukturu vyšších obratlovců, umístěnou ve střední části spánkového laloku, z velké části odpovědnou za sociální chování a emoční reakce. Náš neurovědec-solitér se snaží funkci amygdaly objasnit pomocí pokusů na tomto primátovi, o samotě zavřeném v kleci. Rockwell uvádí, že neexistuje způsob, jakým by Prospero mohl vysvětlit, jak je možné, že tento konkrétní orgán je odpovědný za konkrétní kombinaci právě takových a ne jiných behaviorálních projevů, soustavy zvuků a tělesných gest, které pozemský primát n



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist