načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Geometrie v dějinách náboženství -- Úvahy o racionalitě a zodpovědnosti – Petr Milén

Geometrie v dějinách náboženství -- Úvahy o racionalitě a zodpovědnosti

Elektronická kniha: Geometrie v dějinách náboženství
Autor: Petr Milén
Podnázev: Úvahy o racionalitě a zodpovědnosti

Nejde o odbornou monografii, filozofickou či religionistickou, nýbrž o esejistiku psanou z živé osobní potřeby a určenou všem, kteří si někdy položili otázky typu: v čem se dnešní západní civilizace radikálně liší od předchozích i ostatních ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 239
Rozměr: 19 cm
Úprava: 12 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (převážně barevné), 1 plán, faksimile
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Geometrie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0316-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nejde o odbornou monografii, filozofickou či religionistickou, nýbrž o esejistiku psanou z živé osobní potřeby a určenou všem, kteří si někdy položili otázky typu: v čem se dnešní západní civilizace radikálně liší od předchozích i ostatních kultur, jakým způsobem racionalita ovlivňuje myšlení a náboženské chování velkých společenství a proč náboženský fundamentalismus často končí v násilí a teroru. Úvahy doplňuje polemické zamyšlení přední české teoložky Denisy Červenkové. Soubor esejů, které zkoumají souvislosti mezi geometrií, kulturou, uměním a náboženstvím. Publikace sleduje vývoj racionálního uvažování od prehistorických dob po počátky křesťanství.

Popis nakladatele

Titul a podtitul knihy zcela přesně charakterizují ústřední téma těchto úvah. Na konkrétních příkladech z dějin umění autor dokládá souvislosti mezi geometrií, kulturou a změnami náboženskými i sociálními. Sleduje rozmach racionálního uvažování od vzniku civilizací až po počátky křesťanství.
Nejde o odbornou monografii, filozofickou či religionistickou, nýbrž o esejistiku psanou z živé osobní potřeby a určenou všem, kteří si někdy položili otázky typu: v čem se dnešní západní civilizace radikálně liší od předchozích i ostatních kultur, jakým způsobem racionalita ovlivňuje myšlení a náboženské chování velkých společenství a proč náboženský fundamentalismus často končí v násilí a teroru. Úvahy doplňuje polemické zamyšlení přední české teoložky Denisy Červenkové.

Petr Milén (pseudonym) odešel z Československa do exilu v roce 1977. Pro nizozemské královské nakladatelství Rodopi redigoval knihu On Masaryk. Texts in English and German (1988); v Čechách, kam se natrvalo vrátil roku 1994, vydal knihy Promluvy z exilu (1990), Pláč a naděje nové Evropy (1998) a Cesta do budověku. Esej o velkých změnách 21. století (2002). Působil v rozhlasové stanici Svobodná Evropa a v americkém týdeníku Prague Post. V současnosti, tedy v éře globalizace a multipolárního světového (ne)pořádku, se zabývá religionistickou problematikou.

(úvahy o racionalitě a zodpovědnosti)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Petr Milén - další tituly autora:
Cesta do budověku -- Esej o velkých změnách 21. století Cesta do budověku
Pláč a naděje nové Evropy Pláč a naděje nové Evropy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

w 1 w


w 2 w


w 3 w

Petr Milén

Geometrie v dějinách

náboženství

Úvahy o racionalitě

a zodpovědnosti

PROSTOR | PRaha | 2015


w 4 w

© Josef Novák, 2015

Epilogue © Denisa Červenková, 2015

© PROSTOR, 2015

© Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2015

ISBN 978-80-7260-316-9


w 5 w

„Nuže začni, můj milý čtenáři,

svou práci s radostnou myslí a se závěrem

dovést vždy všechny linie svých výtvorů

ke skutečnému hlavnímu bodu,

totiž ke slávě Boží.“

AndreA Pozzo (1642–1709)

„Ad lectorem PersPectivAe studiosum.“

PersPectiva Pictorum et architectorum, 1693


w 7 w

OBSah

Předmluva // 9

Úvod // 13

1. Pohyb světových dějin: od pravěké

„zahradní“ kultury k civilizaci // 89

Verbální a neverbální komunikace // 106

2. Matematika jako vynález

přesné racionality // 109

Geometrické myšlení // 110

Aritmetické myšlení // 113

Měření // 117

Zobrazování matematických objektů // 120

Matematika na půdě přirozeného světa // 124

3. Geometrie v prostorovém umění // 129

Počátky umělecké geometrizace prostoru // 131

Umělecká geometrizace prostoru jako „výroba“ // 139

4. Od profánního k posvátnému prostoru // 147

5. Od cyklického k lineárnímu času // 158

6. Zápas o posvátné // 175

Doslov

Racionalita a náboženství aneb vliv náboženství

na geometrii (Denisa Červenková) // 219

Résumé (in English) // 229

Seznam ilustrací // 237

Poděkování // 238


w 8 w


w 9 w

Předmluva

Dnes se hovoří o krizi náboženství a jak o nutnosti je­

ho odmytologizování, tak o potřebě větší odpovědnos­

ti – a to nejen v náboženském životě. Tím se implikuje

překonání toho, co lze nazvat mytickým, magickým,

orgiastickým a démonickým. Náboženství je tak „buď

zodpovědností, anebo vůbec není“. Náboženství mají

smysl, pokud se v nich spojuje tajemství víry se sférou

odpovědnosti. Bez tohoto spojení není náboženství

možné. Na kterémkoli z náboženství naší doby je to

v Evropě zajisté znát. Činí to z nich (zejména z judais­

mu, křesťanství a islámu) fascinující předmět studia

a současně i zajímavou perspektivu pro nezaujatého

laika.

V posledních dvou tisíciletích Evropa umožnila

odpovědnosti proniknout do náboženství a udržet

mezi démoničnem a sférou odpovědnosti optimální

rovnováhu. Původní náběh k tomuto stavu se ovšem

neuskutečnil na jejím území. Když ne na „starém kon­

tinentě“, kde jsou tedy prapůvodní počátky utlumení

mýtu, magie a démonie? Tato publikace je lokalizuje

na území západní Asie a severovýchodní Afriky a do

doby, kdy Evropa jako duchovní útvar ještě neexisto­

vala, kdy se začala formovat geometrie jako uplatnění

výpočtu a měření vztahů, tj. toho, co lidé v dané době

a daném úseku svého životního okolí měřit dokázali.

Zodpovědnou realizaci jistého zeměměřičství lze vy­

stopovat ještě před vznikem městských civilizací, kdy

se archaické geometrické myšlení vyvíjelo z myticko­

­náboženské půdy, od naivní zkušenosti k realizaci


w 10 w

nejjednodušších geometrických tvarů a forem; byl to

proces upřesňování, jenž vyžadoval opakované odpo­

vědné chování, které nelze chápat jen v etickém slova

smyslu. Pokud se už tenkrát lidé ve styku s druhými

v každodenním životě chovali odpovědně, geometři

byli odpovědnější než všichni ostatní. Geometrické

úkoly, které řešili, totiž vyžadovaly soustředění či přes­

nost, a tudíž i naléhavou autentickou odpovědnost

k pravdě, nutnou pro formování mimo jiné také ar­

chitektonického prostoru, jenž vznikal jako „dodatek“

k prostoru přírodnímu. Jakmile společná paměť za­

čala mít oporu v písmu, jakmile člověk začal zakládat

první městská obydlí, zdi, obranné valy, mosty, for­

tifikační věže, hradby, zavlažovací nebo meliorizační

systémy a jakmile zdokonalil usedlou zemědělskou

a obchodní činnost, geometrizaci prostoru nestálo nic

v cestě. Svůj prostor tehdy archaický člověk vytvářel

nikoli prostřednictvím miniaturních rukodělných prací

na ozdobách, keramice či při výrobě prvních kamen­

ných a kostních nástrojů, majících různé osy souměr­

nosti, ale hlavně a především prostřednictvím větších

zeměměřičských projektů, například při vyměřování

polí, sadů, obydlí, mohyl, měst, nekropolí, soch, zdí,

valů, pylonů, chrámů a svatyň. Tato geometricky pro­

jektovaná díla jsou objektivními historickými doklady

toho, jak lidé utvářeli (či dotvářeli) přírodní prostor;

tato díla měla dále určitý vliv na myšlení lidí, měla

společenskou působnost, takže se podílela na tvorbě

duchovního klimatu, jehož nosnými prvky byly od ne­

paměti mýty a náboženství. Ačkoli náboženství bylo

vždy „nejkonzervativnějším prvkem každé kultury“,

nemohlo zůstat tímto střetem s geometrizací prostoru

nedotčeno – a to zvlášť v případě umělecké vertikální


w 11 w

geometrizace prostoru. Geometrie se tak stala jak racionální praxí usměrňující lidský život v jeho roz­ manitých projevech, tak nedílnou součástí evropské identity.

Pokud dějiny lidstva začínají přechodem k zodpo­ vědnosti, potom obsahují nesčetná množství pokusů o elementární zkrocení nejen živelného „výtvarného chtění“, ale také mýtu, čarodějnictví a démonie. Mno­ hé z těchto pokusů vedly nebo částečně přispěly k ur­ čité proměně magické démonie v náboženství spojené se zodpovědností. Zkrocení se realizovalo prostřednic­ tvím rozšiřující se „vzdělanosti“, respektive prostřed­ nictvím průniku přesné racionality do ideje božství, do náboženství, které bylo v Evropě až do osvícen­ ství neoddělitelné od každodenního života, a vedlo v pojmotvorném procesu k abstraktní představě boha jako Jsoucna. Zároveň tento náročnější stupeň myšle­ ní znamenal překonání jak pouhého instrumentálního, tak i rituálně­zobrazovacího chování, tvořícího čistě mytický základ nedějinného života, tj. života neod­ povědného a nezajištěného, jenž spočíval v prostém opakování minulého. Jako dějinotvorná síla začal ten­ to proces patrně krystalizovat v takzvané „neolitické zahradní kultuře“ a bohatě se rozvinul v prvních civi­ lizacích západní Asie a východního Středomoří, vy­ značujících se relativně vyspělým stupněm schopnosti abstrakce. Tam je nutné hledat „prafenomén duchovní Evropy“. Důkladné zamyšlení nad ním ovšem vede k přehodnocení „kacířských“ filozofií dějin, pro něž zodpovědné zkrocení sakrálního nehrálo v dějinách lidstva klíčovou roli.

Má­li být předkládaná publikace zamyšlením nad vlivem geometrie na náboženství v období vzniku prv­

w 12 w

ních civilizací, je zřejmé, že musí zkoumat prapočátky

racionality, nikoli pozdější vznik vědy. Přitom si nekla­

de za cíl představit nějakou formu rozumářského ná­

boženství nezakotveného ve vztahu k transcendentní

rovině skutečnosti ani věčný návrat téhož jako řešení

současné krize odpovědnosti; pouze se pokouší osvět­

lit původní smysl těchto prapočátků a ukázat je jako

přípravu na evangelium (praeparatio evangelica),

z čehož je patrné, že posvátné nemusí být vždy nutně

démonické či orgiastické. Avšak jako prapočátky lid­

stva se neobešly bez racionality a zázraků, ukazuje se,

že tím spíše jsou potřeba v atomovém a multipolárním

světě, kde hrozí v důsledku lidské nezodpovědnosti

nebezpečí totální destrukce organického života.

w 13 w

Úvod

Počáteční uchopení bytí se v evropském myšlení ob

vykle připisuje předsokratovským myslitelům, Tha

létovi, anaximandrovi, Parmenidovi a herakleitovi,

kteří zkoumali, jak je vše uspořádáno, a hledali pra

látku – tedy něco, „z čeho jsou všechny věci a z čeho

na počátku vznikají i do čeho na konci zanikají“. Po

slední tři jmenovaní myslitelé byli údajně první, jimž

nešlo jen o pochopení jsoucího, ale také o „myšlení

bytí“, tj. myšlení chápající bytí jako neustálé vznikání

a zanikání, vycházení a zacházení.

1

avšak myšlení

bytí nelze omezovat jen na výroky o počátku nebo

na „vůdčí“ slova. Lidé mohli docela dobře přemýšlet

o vznikání a zanikání, ale nevyjadřovat se o nich.

a pokud se o nich vyjadřovali, tak své představy pů

vodně šířili ústním podáním a teprve daleko později

je zachycovali i písmem. Že se z písemného zápisu

dochoval jen zlomek, o tom není mezi odborníky

pochyb. Zatímco tedy „pronášená artikulovaná řeč“

byla jedním způsobem uchopení bytí, jiný způsob

chápání bytí se projevoval prostřednictvím „otevře

ného“ jednání, aktů zbožnosti, starostlivosti o lid

ské bytosti i o přírodní okolí nebo se manifestoval

skrz technické zdokonalování měření, konstruování,

malování, tvarování, budování atp. Z neverbálních

projevů lze často mnohem lépe dešifrovat, jak člo

věk existoval v čase a prostoru a jak se vztahoval

1/ Srov. Marie Pěťová, Myšlení počátku a konce metafyziky.

K Heideggerově titulu počátek (der Anfang), Scholia, Praha 2012.

w 14 w

k jsoucnu a bytí, než nabízí rozmanité a leckdy

protichůdné interpretace zlomkovitých a často ne

srozumitelných textů předsokratovských myslitelů.

Pod tímto zorným úhlem pohledu nejsou dějiny bytí

totožné s dějinami západní metafyziky. Různé způ

soby odkrývání jsoucího, různé způsoby bytí v čase

a prostoru, které byly pro porozumění bytí určující,

mají nejen mnohem starší a hlubší kořeny než počát

ky metafyziky předsokratiků, ale také mnohem širší

záběr, než slova o „počátku“ dokážou vyjádřit. Ostat

ně o tom svědčí několik zlomků, podle nichž miléťan

Thalés, který cestoval po Egyptě, odkud „přinesl do

Řecka geometrii“, se stal „tlumočníkem egyptského

a snad i mezopotamského“ abstraktního myšlení.

Podle Egypťanů byla pralátkou voda a na ní „země

pluje jako loď“. Thalés tuto staroegyptskou předsta

vu přijal a šířil ji mezi svými vrstevníky v egejské

oblasti. Také mnohé ze svých geometrických poznat

ků a zkušeností získaných v Egyptě „ukázal svým

následovníkům“. Poté, co byl Pythagoras z politic

kých důvodů vyhnán z rodného ostrova Samu, od

cestoval do Mezopotámie a do Egypta, odkud přivezl

tamní matematické poznatky do Itálie, kde založil

svoji školu, v níž se studovala filozofie, matematika,

teologie a kosmologie.

2

Když ne jinde na světě, tak

o počátku veškerenstva a o matematice zcela jistě

přemýšleli staří Babyloňané a Egypťané a podle toho

svoje civilizace budovali dávno před iónským zkou

máním přírody na počátku 6. století př. n. l. Jejich

2/ a12 z aristotela, a11 z Prokla, a1 z Diogena, a hérodotos,

Hist. II. Dále Iamblichos, Vita Pyth. I, 2, a Proklos, In Eucl. 64,

18–20.

w 15 w

ucelený pohled na svět, vytvářený od archaické doby,

byl ovšem prostoupen nebo zkrášlen mytologickými

a náboženskými představami, protože k tomu byli

nuceni už jen svojí životní praxí a stupněm „vzdělá

ní“, těžko vysvětlitelnými přírodními jevy a v případě

Egypta prastarou nagádskou tradicí. Staří Egypťané,

Babyloňané, asyřané nebo Féničané museli zkrátka

podstupovat zápasy s nejrůznějšími překážkami, ať

už šlo o ovládnutí přírodních jevů či o potíže rázu

technického, obchodního, společenského a nábožen

ského. Kdyby nesměřovali k ucelení svých poznatků

a k „přesnější racionalitě“, byť sebeprimitivnější,

nevytvořili by tak rozvinuté a úspěšné civilizace, ale

naopak by stagnovali ve znalostní roztříštěnosti na

nižší úrovni vývoje lidství.

ale ať se uvažovalo o „počátku“ bytí kdykoliv,

východiskem veškerého poznání pračlověka muselo

být už v dávné minulosti, že něco jest. Jakmile se

člověk začal vztahovat k bytí (esse), které pronikalo

svou mocí všechny jsoucí věci a přece nebylo žádné

jsoucno (ens), vypuklo fascinující dobrodružství lid

ské existence. Jako lovec jsoucen člověk odkrýval

tajemnosti labyrintu světa, až začal v určité dějinné

chvíli existovat v porozumění bytí. Jedním z prvních

myslitelů, kteří poodkryli roušku těchto tajemností,

byl Parmenidés z Eleje. Když označil jsoucno za pra

látku skutečnosti, objevil její obecný prvek, jenž se

stal předmětem dlouhého a komplikovaného bádání.

Nicméně nejen jeho vrstevníci a pokračovatelé, ale

dávno před nimi také paleolitici a neolitici si jsoucí

věc osvojovali, a to tím způsobem, že se o ní utvr

zovali, že vskutku je. Jsoucno bylo tak prvním před

mětem intuitivního poznání, skrze něž bylo možné

w 16 w

všechno další poznání postupně získat – poznat, jak

je živé, jak je neživé, jak je nerost, rostlina, zvíře, člo

věk a jeho tělo, jak je „možné“ jsoucno, totiž takové,

které ještě neobdrželo anebo už ztratilo své vlastní

bytí, do jehož oblasti patřili bohové, tajuplné bytos

ti, nadpřirozené mocnosti atp. Teprve po poznání

jsoucího mohlo být určeno, co a jak dlouho jest

a co není, co může anebo nemůže být. Člověk zprvu

intuitivně nazíral a potom zvolna na základě zkuše

nosti budoval určité poznání konkrétní skutečnosti.

Rozumět tomu, k čemu se konkrétně vztahoval, zna

menalo praktické pochopení jednotlivého jsoucna na

podkladě jistého celku, který v rozvrhu možností člo

věk cítil jako nepřetržitost a současnost. V kontextu

tohoto celku byl sám vždy jsoucnem, nikoli jen myslí,

která myslí; byl specifickým jsoucnem, jež poznává

ostatní jsoucna jako pravdivá, miloval je jako dobrá

a radoval se z nich jako z krásných. Všechno, co je,

od nejprostších forem existence až po ty nejsložitější,

mělo tedy vždy alespoň tři neoddělitelné vlastnos

ti, jimiž byly pravda, dobro a krása. Ze stanoviska

rozmanitých možností se člověku tyto vlastnosti je

vily jako něco, co je nebo není pro něj a jeho oko

lí účelné. ale když se seznamoval s anorganickými

přírodními látkami, když viděl oživlou přírodu, jako

rostlinu a zvíře, když se setkával s jiným člověkem,

se svými bližními a útvary jejich práce, zjišťoval, že

s ním svět koexistuje. O tom, že šlo o výkon, svědčí

to, že účel a jsoucí věci nepostihoval pouhým ote

vřením očí, pouhým zřením, nýbrž vždy v kontextu

„celou duší“ a „celým tělem“. Nepochybně se mnohé

věci, tj. formy v určité prostorové poloze, které člověk

viděl jako pravdivé, dobré, krásné, nebo soudržné,

w 17 w

užitečné či praktické, staly předmětem jeho zájmu.

ale zdaleka ne všechny. Drtivá většina přírodních

jsoucen, s nimiž se člověk setkával a která, jak se

říká, působila na jeho smysly, nebyla totiž prakticky

použitelná, a už vůbec ne ideální, symetricky do

konalá. Zatímco všechny hmotné věci byly v každé

poloze obdařeny kvalitami, rozprostírajícími se přes

povrch a prostupujícími tvarovou tělesovost, pouze

některé z nich mohly mít výrazné a neobvyklé kvali

tativní vlastnosti, například ostré hrany nebo rovné

hladké plochy. ale vnímání jejich „jakosti“ nebylo

prostou záležitostí smyslového automatismu, nýbrž

otázkou dějinně vypracovaného stylu. O tom svěd

čí skutečnost, že sám smysl vnímaných rozlehlých

předmětů, způsob, jak jej člověk v dějinách různě

chápal, podléhal v jejich průběhu změně.

Říká se, že příroda byla od nepaměti vzorem, jejž

člověk napodoboval a zobrazoval. Zatímco „příroda

tvořila“ určité výtvory v souladu se svou vnitřní

zákonitostí, člověk vytvářel artefakty na základě své

přirozené, vynalézavě duchaplné schopnosti. Mezi

oblastí přírodních výtvorů a lidských artefaktů byl

jen vztah jednostranné závislosti a podmíněnosti,

protože člověk dovedl pomocí nástrojů a díky náhlé

tvůrčí „explozi“ vytvářet věci, které příroda vytvo

řit neumí. Protože nevypočitatelné tvůrčí výbuchy

nepodléhaly příčinnosti, elementární instrumenta

lita působící vždy v nějaké situaci nebyla jediným

pramenem umělecké tvorby.

3

ale implusy, podněty

3/ Učení o čtyřech příčinách pochází od aristotela. Srov. Fyzika,

II, 3, 194B (causa materialis, látka; causa formalis, tvar; causa

efficiens, počátek pohybu, a causa finalis, účel).

w 18 w

a úkoly byly vždy podmíněny právě touto situací.

Pokud „v mysli není nic, co by nebylo ve smyslech“,

pak je přinejmenším stejně pravdivé zjištění, že

ve smyslech bylo mnoho údajů, které v té či oné

situaci nepronikly do myšlení. V něm působilo

hlavně to, čemu archaický člověk „dovolil“, aby na

něj působilo. Už tvořivou schopnost jeskynních lidí

je nutno chápat v tomto selektivním světle. Jejich

výběr svědčil o tom, že nevegetovali mezi přírod

ními jsoucny, ale že o nich přemýšleli a mluvili.

a pokud jejich rozprava měla vyústit v pochopení,

rozum musel vždy postupovat od jednoduchého ke

složitému. Jednoduché pochopení se formovalo ve

chvíli, kdy si v myšlení utvářeli „cost“ (quidditas),

zatímco složené porozumění tuto „cost“ spojovalo

nebo oddělovalo. Prvotní pochopení se týká pojmu,

druhé soudu. Slovním vyjádřením soudu je podle

logiků výpověď, jež je realizací věty v konkrétní

komunikační situaci s konkrétním záměrem. Me

zi základní větné členy patří podmět a přísudek,

přičemž přísudek je závislý na podmětu a pod

mět není závislý na žádném jiném výrazu ve větě.

Ostatní větné členy jsou rozvíjející, jako předmět,

příslovečné určení či přívlastek. Zakotveností věty

v situaci dochází k modifikacím výpovědi, u níž

lze posoudit, s jakým záměrem je pronesena: může

jít o oznámení, otázku, výzvu či přání. Jakmile

archaičtí lidé začali tyto výpovědi používat a jejich

záměry variovat, nevztahovali se ke skutečnosti

věcí samých v určité historicko-topografické situaci

a k jednomu společnému světu, ale k věcem jen

v rámci té které konstrukce světa spjaté se sys

témy jazykových znaků, a to tak úzce, že si dnes

w 19 w

nedovedeme představit, co se vymyká rámci možné

jazykové artikulace. ačkoli je téměř nemožné dnes

tematizovat něco předjazykového, je nepochybné,

že s myšlenkovým a jazykovým vývojem probíha

ly klasifikace, aspektové modifikace a kategoriální

přechody u substantiv, adjektiv a sloves. V každém

ohledu šlo o obohacené poznání, které se sytilo

buď pojmem vztahujícím se k nějaké věci vnějšího

světa, nebo pojmem vztahujícím se k jinému pojmu.

Tak například pojem „strom“ se vztahoval k to

muto ořešáku, zatímco pojem „predikát“ se vzta

hoval k pojmu „strom“, protože „strom“ se může

vyskytovat v oznamovacích větách typu „ořešák je

strom“. Co to všechno znamená? Znamená to mini

málně dvě věci: zatímco se v pojmotvorném procesu

obohacovaly vnitřní, psychické stránky člověka, do

původního a přímého vztahu k věcem – určeného,

kvůli čemu se k nim člověk tak či onak vztahoval –

se vklínila sémioticko-sémantická vrstva určující, co

a jak o nich dovedl říci – vrstva tím silnější, čím více

člověk ovládal jazykové prostředky, skrze něž „viděl

to a to, co se tak a tak nazývá“. Různé chápání času

ve starém Egyptě nebo různé vidění funkcí a dělení

lidského těla („ruka“ se ve francouzštině nechápe

jako main, nýbrž jako bras, tj. paže: například „ne

vivre que de ses bras“) jsou jen dva příklady speci

fické „konstrukce světa“. Zkrátka, díky formování

kategoriálního myšlení se člověku „rozšiřoval“ svět,

do něhož vnikal svými činnostmi – a to na základě

nebo v souladu s tím, čemu rozuměl, co bytostně

„mohl“ udělat a „uměl“ říci.

Touhu lidí po poznání věcí a světa, v němž žili,

nepotlačila ani určitá „nemohoucnost“ v porozu

w 20 w

mění, vyplývající jednak z nedostatečné schopnosti

přisuzovat podmětu činnost, stav nebo vlastnost,

dále pak z toho, že stáli často před nadpřirozenými

silami, vůči nimž jejich chování a mluvení (vypra

vování) bylo zatíženo svazující bázní či úzkostí.

Nicméně se kategoriální myšlení dříve či později

prosadilo a vedlo k tomu, že to, co v určité době

lidé chápali jako podstatu věci, se mohlo v jiném

dějinném kontextu jevit jako její atribut. Tento fakt

lze ilustrovat už na kresbách a rytinách jeskynní

ho člověka, objevených například v Lascaux nebo

altamiře. Jak je z nich patrné, jejich tvůrce zcela

nepochybně uměl zachytit podstatu malovaných

zvířat, tedy onu „cost“, co je činilo takovými a ta

kovými. ale svoje „výtvarnictví“ nechápal jako věc

umění směřující k podstatě všech věcí, nýbrž jen

jako určitého nositele, jehož prostřednictvím zob

razuje přívlastky vytvořené za účelem zdůraznění

nebo rozvíjení toho, co blíže určuje nebo ovládá

jeho život čili co je v jeho životě důležité. Ze závěrů

mnohých antropologů a historiků umění vyplývá,

že už prastaré zobrazení jelenů a medvědů v mag

dalénienu (cca 17 000 let před n. l.) na skalních

převisech a v jeskyních poukazovalo na výjimečné

vlastnosti mocností projevujících se zázračnou rych

lostí či posvátnou silou (viz obr. I). Zachycením zví

řat v pohybu se jeskynní lidé prý pokoušeli magicky

ovládnout nebo zapojit právě tuto sílu do ochrany

posvátného místa. V každém ohledu skalní umění,

odrážející smyslové poznání pravěkých lidí, obsahu

je cenné informace o jejich způsobu života, život

ním prostředí, a dokonce o nejstarších kulturních

stylech, které alespoň v konturách zachycují mnohé

w 21 w

činnosti, o nichž nesvědčí žádné jiné archeologické

nálezy, například tanec. Pokud skalní umění už

podává informace o stylech, jež byly určujícími rysy

umělecké tvorby dané epochy, tím lépe: pak tyto

obecné slohy vyznačily předěly „nehistorického“

vývoje umění.

4

4/ Rozbor uměleckých stylů a forem měl v dějinách umění velký

význam, a to v celé škále uměleckých faktů – od nejobecnější

umělecké formy až po stupeň umělcovy individuální geniality.

Dějepis výtvarného umění údajně studuje a interpretuje tato

fakta ve všech souvislostech. avšak v poznámkách nazvaných

„approaches to the history of art“ kárá E. h. Gombrich odbor

níky za to, že ve svých uměleckohistorických bádáních ignorují

„technologický pokrok“. Sám však zapomíná na úlohu matema

tické geometrie, která právě v mnohých případech prostorové

ho umění vedla, nebo alespoň přispěla ke změně uměleckých

slohů, a tím i historického vývoje bez ohledu na to, zda jsou

styly pojímány jako norma, vzor, řád, či způsob umělecké práce.

Postačí si uvědomit, že nejstarší objevená umělecká díla, ať už

architektonická, sochařská nebo malířská, přispívají k poznání

„nedějinného a předdějinného“ lidstva; představují jeden z hlav

ních zdrojů informací o nejstarších kulturách, z nichž nemáme

písemné či jiné památky. Pokud moderní ikonografie, zabývající

se toliko námětem a významem v uměleckém díle, projevuje

malý zájem o matematické rozvržení, nemůže uchopit základy

výtvarnictví, protože – alespoň podle učení vídeňské školy dějin

umění – prostorová umění vznikala vždy ze vztahu k prostoru,

o jehož matematickém rázu nelze pochybovat.

Geometrizace prostoru jako proces vytváření formy se nemoh

la nevyvíjet v souladu s určitým způsobem užívání uměleckých

prostředků a postupů. Jejich rozbor proto nelze z uměleckohis

torického bádání zcela vyloučit s odůvodněním, že takový výklad

je „nezajímavý“. Pokud je základem prostorových umění pro

porční systém, nebo dokonce nějaké geometrické schéma, jejich

výklad se nemůže omezit na obsah, význam či umělecký námět

v souladu s určitým systémem estetických hodnot ani na sociál

ní, politické a ekonomické souvislosti nebo změny, které přinesl

technologický pokrok. Prostorová umění je nutné interpretovat

w 22 w

Dojem podstatně nového, kterým působí toto

primordiální vynoření z pravěkých temnot, je z vel

ké části způsoben tím, že se nové lidství lišilo od

prastaré animální životní formy znalostí řeči, použí

váním nástrojů a rituálně-znázorňující činností. ač

koli nástroje, z nichž jazyk byl tím nejdůležitějším,

se časem staly trvalými předměty, které existovaly

i tehdy, nebyly-li právě užívány, chovali se pravěcí

lidé jako bytosti váhavé, nejisté a tápající ve srov

nání s instinktivní jistotou jiných tvorů. Ta měla

sice své meze, neboť když zvířata narazí na něco

také prostřednictvím obecně platných matematických principů

a znalostí s ohledem na geometrické a technicko-kalkulační

myšlení, jež antičtí Řekové „nazývají velmi směšným jménem:

zeměměřičstvím, geometrií...“ (Platón, Epin. 990 D).

Geometrie, v jejímž názvu je obsaženo slovo „měřit“, je vý

znamná součást matematiky. Už předeukleidovská geometrie

znala a studovala objekty s ostrými hranami, jejich vlastnosti

a také vztahy mezi nimi. Z původního pouhého země-měřičství

se v době vzniku prvních civilizací geometrie rozšířila o další

činnosti. V praxi se uplatňovala prostřednictvím planimetric

kého rozkreslení, počtářství, měření velikostí geometrických

objektů včetně měření proporcí těl a území. Navzdory dlouhému

vývoji od méně přesného k přesnějšímu byla geometrie vždy

předpokladem nebo základem kolosální architektury, skulptury

a plastiky, předpokladem i tzv. „architektonického prostoru“,

jakékoli rozměrné malířské problematiky – a to mnoho tisíciletí

před vznikem řecké vědy. Tato díla jsou dnes „zkamenělými“

geometrickými pojmy. Platí to v takové míře, že v nejednom

případě lze právě zkoumáním památek vzniklých na základě

geometrického vyměřování osvětlit samu historii předhistorické

ho období i přesto, že se nedochovaly žádné písemné podklady.

aby tato kniha nebyla jen hypotézou o geometrizaci prostoru

a jejím vlivu na náboženství, ale také empiricky alespoň částeč

ně ověřitelnou skutečností, přináší příklady z nejstarších dějin

umění, v nichž se zrcadlí nejen vnitřní rozumnost archaického

člověka, ale také určité změny jeho myšlení a vnímání v obrazech.

w 23 w

nepředvídaného, zmocní se jich panika, ale co je

u nich výjimečný a přechodný zjev, je u člověka tak

výrazné a trvalé, že se to stává jeho charakteristi

kou. To však není důvod, proč se lidé lišili v názo

rech, jaký časový ráz je danému jsoucnu vlastní,

kam patří ve vztahu k příslušným dimenzím času

a časovosti.

5

Důvod patrně spočíval v tom, že se

jednalo o pouhé aproximace v rámci přirozeného

světa, v němž o životě, bytí a smrti rozhodovaly

záhadné bytosti a mocnosti, které nikdo nikdy ne

viděl a o jejichž bytí se na vlastní oči nepřesvědčil.

Nicméně jejich hrozba byla tak naléhavá a tajemná,

že pračlověk nebyl s to určit, která z těchto sil plodí

druhou v nerovné pospolitosti bohů a lidí. Strach,

hrozba a možná údiv, ono mysterium tremendum et

fascinans, byly jako sudičky u kolébky těchto bohů,

pokud nebyly přímo jejich pulzujícím a nutritivním

zdrojem, projevujícím se mimo jiné tím, že lidé počí

tali s pohromou a měli největší hrůzu z toho, aby je

nepřekvapila v noci. Jejich dílčí útěchou snad bylo,

že ani tyto numinózní bytosti, mocní bohové, nežili

v ustavičném míru. Někteří z nich se po vyčerpá

vajících zápasech museli vydat na cestu ponížení

a podřídit se osudu. O tom ovšem vyprávěly „kul

turní produkty“, tj. mýty nejen o bozích a herojích,

o jejich zrození a smrti, záštích a intrikách, vítěz

stvích a porážkách, ale také o vzniku a uspořádání

vesmíru, o stvoření člověka a o genezi civilizací.

Jediná možnost, jak čelit úzkosti lidské existence

v mytické době, byla víra v nadpřirozené, magické,

5/ Zatímco délka „trvání bytí“ vymezovala délku trvání jsoucího,

její určování bylo prvním „měřičským“ výkonem člověka.

w 24 w

myticko-náboženské. Bájesloví v tom sehrálo klíčo

vou roli; vytvářelo zvláštní, soběstačný svět založený

na tom, „co se sice nikdy nestalo, ale co stále pla

tí“, jak charakterizoval mýtus na konci starověku

představitel novoplatonismu Sallustius.

6

Bájesloví

nemohlo být z ničeho jiného odvozeno nebo na

něco jiného redukováno, řídilo se vnitřními zákony

a observačními kategoriemi. Mělo vlastní kritéri

um pravdivosti, a proto – anebo zato – vytvářelo

příležitost pro setkání s jinakostí bytí, objasňující

jinak nevysvětlitelné mocnosti světa, které lidé po

třebovali jako ručitele pravd. Mýtus, zaměřený na

náladové a citové kvality, nebyl zcela iracionálním

útvarem, jak by se mohlo na první pohled zdát,

protože v každém slovním díle zůstává moment

racionálního – totiž v jeho větné výstavbě. Báje

sloví bylo však iracionálním vyprávěním, pokud

byl rozum jako jeho samozřejmé měřítko odmítán

nebo potlačen; v každém ohledu bylo bájesloví od

prvopočátků jednak jisté nahlédnutí, jistá původní

představa pořádku světa (kosmu), jednak určitá

forma představování. Obě odlišné charakteristiky

spolu hluboce souvisejí a jsou navzájem propletené.

Jakmile člověk založil svůj život na rostlinné

(tj. na méně nebezpečné, částečně domestikova

né, a dokonce částečně propočítané) přírodě, měl

přísun potravy pod svou kontrolou. avšak musel

žít delší dobu na jednom místě, aby vypěstoval

suroviny pro výrobu potravin, které pak bylo možné

odkládat na dobu, kdy zdrojů v přírodě bylo má

lo. Když lov a sběr přestaly být hlavním zdrojem

6/ Sallustius, De diis et mundo, 4.

w 25 w

obživy, usedlý zemědělec v západní asii musel na

příklad počítat při obdělávání polí s dobou vege

tačního klidu nebo si ponechávat určitý počet kusů

dobytka jako potravinovou rezervu. Poté, co su

merští zemědělci sestoupili z kopcovitých oblastí do

nížin poříčí Eufratu a Tigridu, vznikla z neolitické

„zahradní kultury“ první civilizace – a to snad před

více než šesti tisíci lety.

7

Již ve své původní domo

vině museli zemědělci vyměřovat nová pole, jakmile

prsť starých polností přestala být úrodná. Jejich

osady, vesnice a města nebyly v nížinách založeny

libovolně, nýbrž na místech, kde se řeky nerozlévaly

z koryta. Díky dovednosti lidské ruky a důmyslu

lidské mysli vznikala velká díla jako důležité pro

jevy geometrizace prostoru, ať už městská obydlí

a hradby nebo zavlažovací a meliorační systémy.

Tato díla ovlivňovala chod přírodních procesů s tím

důsledkem, že nebyl již tak výrazný rozdíl mezi

obdobím vegetace a obdobím klidu. Zároveň rušila

vnějškovost přírody a tvořila něco nového, co se

v přírodě předtím nevyskytovalo a co stálo u zrodu

nového vztahu výjimečnosti a každodennosti. Kaž

dodenní zážitky byly bezvýznamně všední, kdežto

mimořádné prožitky mohly být neobyčejně nebez

pečné (například zhroucení stavby, požár, protržení

hráze, záplavy atp.). První typ zkušeností mohl

člověk takřka přejít, druhý typ neměl ráz takové

7/ C. Quigley, The Evolution of Civilizations. An Introduction to

Historical Analysis, Liberty Press, Indianapolis 1979. „Z praktic

kých důvodů se lidstvo stalo pánem nad přírodou od poloviny

mezolitu. Od té doby jediná nebezpečí – a to nebezpečí smrtelná –

přicházela od člověka samého.“ a. Toynbee, A Selection from His

Works, Oxford University Press, Londýn 1978, str. 177.

w 26 w

obvyklosti, lhostejnosti. Rozdíl mezi těmito typy

zážitků a diverzifikace sociálního postavení byly

pravděpodobně zárodečnou buňkou opozice sa

crum-profanum. Obdělávání polí, stavební činnost

a jiné plahočení s cílem naplnit žaludek a zahnat

žízeň spadaly do namáhavé profánní oblasti všední

lidské práce a výkonu, kdežto posvátno bylo opa

kem takové každodenní zkušenosti; bylo oslavou,

něčím svátečním. V souladu s těmito rozdílnými

zkušenostmi se objevili posvátní jedinci a docháze

lo ke vzniku posvátných míst, věcí a období. Lidé,

věci, místa a období se „posvěcovali“ slavením,

jehož smyslem byl útěk z každodenní tíže. Rozlišení

nebylo ovšem absolutní. Světské úkony a posvátné

byly totiž od počátku jako spojené nádoby, v nichž

zkušenosti volně protékaly z jedné do druhé. Jediný

rozdíl spočíval v tom, že prožitky v obou neměly

stejně vysokou intenzitu; posvátné a božské se

prožívalo jako jednostranné iracionální vzrušení,

působilo na člověka jako „to naprosto jiné“, co jej

fascinovalo a vyvolávalo v něm bázeň. Fascinace

znamenala možnost uniknout z každodenního času

svízelné tíže a nebezpečí. Prakticky to znamenalo,

že se během tohoto vzrušení mohl k nadpřiroze

ným bytostem přiblížit. V citované kapitole, v níž

Sallustius popisuje pět typů mýtů, se praví, že

„cílem mystických oslav je spojit nás se světem

a bohy“, což předpokládalo dispozici víry jak v bo

hy, tak ve svět, v němž „slavitelé“ žili. Zatímco

se v prvním (světském) rámci celodenně lopotili

od úkolu k úkolu, do druhé časové oblasti stačilo

„jen vstoupit“ a nechat se prostřednictvím rituálu

unést čili – durkheimovsky řečeno – „galvanizovat

w 27 w

až do frenezie“. Podněcování rituálem znamenalo

prožitek slavnostního momentu bez cílů a úkolů,

v němž se časová sukcese zbortila a vytvářila ji

nou kvalitu, totiž čas jako nehomogenní vlastnost.

avšak jakmile rituální akt (např. tanec) skončil,

mytický účastník se zase pohroužil do krušné tíže

každodenního pachtění, vymezeného úzkostí z dne

a noci, vymezeného úkoly a cílesměrnými úkony.

U paleolitického člověka převládalo vědomí

vnějšku, jak lze očekávat u lovce-sběrače, který

byl nucen pohybovat se převážně ve volné přírodě.

V řídce osídleném kraji, kde se nacházely přirozené

podzemní dutiny nebo skalní převisy, mohl však

rozšířit oblast chápání prostoru, pokud se tyto

úkryty staly jeho obydlím nebo místem kultu. Na

lezené malby a rytiny, vysoké a nízké reliéfy pokrý

vající zdi vnitřního prostoru jeskynních úkrytů slou

žily nepochybně také kultovním účelům. hluboko

v obtížně přístupných jeskyních, kde je po celý

rok úplná tma, našli speleologové a antropologové

kresby tvořené vědomě do geometrických kompozic

určitých zoologických druhů, což je vedlo k tomu,

aby v nich viděli víc než kontingentní seskupení.

avšak existují ještě starší geometrické útvary vy

tvořené lidskou rukou. Jedná se o čáry vyryté velmi

ostrým předmětem na zkamenělé škebli půl milio

nu let staré. Jejich autorem byl podle vědců homo

erectus – člověk vzpřímený, jenž sice ještě neovládal

artikulovanou řeč, ale už rozvíjel neverbální ko

munikaci (viz obr. II). Jak poznamenává americká

paleoantropoložka alison Brooksová, tento zatím

nejstarší objev rytiny svědčí o tom, že „vývoj lidské

ho myšlení a kultury nebyl náhlý“.

w 28 w

Jiným příkladem jsou geometrické rytiny na okru pocházející z doby asi před 75 000 lety, které archeologové objevili u ohniště v jeskyni Blombos v jižní africe. Řada trojúhelníků, obdélníků a úseček, vytvořená lidskou rukou, svědčí o tom, že vývoj lidského poznání a kultury je mnohem starší, než se původně předpokládalo.

8

Předstupněm geomet

rizace prostoru byly také první abstraktní kruhové symboly různého seskupení, zvlášť umělé jamky vyhloubené v kamenech, koule a další artefakty z období středního paleolitu (mousterien) v jihozápadní Francii. ale od takového elementárně zobrazovacího projevu k abstraktně-geometrickému vidění a geometrizaci prostoru vedla ještě dlouhá cesta.

První krůčky na cestě vyměřovacích technik si lidé osvojili s rozvojem prvních usedlostí, osad a vesnic v období velkých změn od 10. do 6. tisíciletí př. n. l., kdy tradiční způsob života založený na lovu a sběru pomalu přecházel v oblasti Předního východu na usedlý způsob života. O tom svědčí také nejstarší známá kruhová stavba v dějinách lidstva (Göbekli Tepe), která je mnohem starší než často diskutovaný megalitický monument Stonehenge na jihu anglie. Bylo-li elementární vyměřování či upřesňování prvním projevem všedně exaktní racionality, do procesu dějin se vlomilo „odposvátňování“. To se projevovalo hlavně při vytváření prvních 8/ Svým způsobem to byl první projev „geometrizace prostoru“ – výraz vypůjčený z knih a. Koyrého Etudes galiléennes, hermann, Paříž 1980, str. 15, a Du Monde clos à l’univers infini, Gallimard, Paříž 1973. Srov. D. h. van der Laan, Architektonický prostor. Patnáct naučení o povaze lidského obydlí, archa, Zlín 2012.

w 29 w

geometrických útvarů ve stavebnictví. Po těchto ne

smělých počátcích bylo také důležité, že se objevila

zcela jiná kategorie geometrického vnitřku, a to ja

ko hrob pro zemřelé. Celý svět byl ostatně pro první

zemědělce vnitřkem, dokonce „kulturní zahradou“,

nad níž se zdvíhala vždy tatáž polokulovitá klenba

nebes. I když je vývoj tohoto prastarého období

obtížně definovatelný, lze alespoň poukázat na jisté

výtvory z oblasti architektury, sochařství a malíř

ství, spočívající na primitivní geometrii, z nichž lze

odvodit několik závěrů týkajících se formování „ar

chitektonického prostoru“. Už mezolitická architek

tura znala obdélný, čtvercový a kruhový půdorys,

umožňující přechod od chatrčí zpola vyhloubených

v zemi ke zděné kamenné stavbě s krovem a stře

chou. Čtverec si stavitelé mohli přitom vyložit jako

lomenou čáru, jako křivku skládající se z úseček,

které snadno vytyčili pomocí popínavých nebo oví

jivých rostlinných „provazů“. Lidé otesávali kameny

do určité formy a velikosti, aby mohly být použity

jako stavební prvky zdí nebo překladů. Postupovali

cestou pokusu a omylu, neboť se stavěním museli

naučit stavět. Zmiňovaná svatyně v Göbekli Tepe,

obklopující mohutné, bohatě zdobené pilíře tvaru

T, byla postavena před více než 11 000 lety, kdy

ještě v této oblasti neexistovalo zemědělství. ar

cheologové a antropologové se domnívají, že šlo

o ústřední posvátné místo komunit, které se v těch

to ohradách scházely z širokého okolí. V jiném

maloasijském městě, v Çatalhöyüku, dospěli lidé

v období mezi 7400 až 6200 lety př. n. l. k vyso

kému mistrovství ve většině vyměřovacích a sta

vebních postupů a ve výstavbě pravoúhlých domů.

w 30 w

Na zastavěné ploše o rozloze asi 13 ha žilo údajně

až 8000 lidí, všichni v podobných domácnostech.

Vnitřky domů byly omítnuté a bohatě zdobené mal

bami, geometrickými vzory a plastikami. Dochovaly

se v nich překvapivě zdařilé artefakty zvířat i lidí,

jako například soška bohyně-matky z pálené hlíny

nebo nástěnné malby, které udivují mnohotvárností

motivů – od bezhlavého člověka obklopeného léta

jícími supy přes různé lovecké scény až k množství

geometrických obrazů.

Namísto celoplošného osídlení v podobě osad

a vesnic vznikala na přelomu 6. a 5. tisíciletí v ji

hozápadní asii městská správní centra, kde se ješ

tě více dařilo geometrizaci prostoru a výtvarnictví,

a to díky rozvoji směnného obchodu a odpoutání

řemeslné výroby od zemědělství. Podle sumerské

tradice založil jeden z bohů pět měst: vystavěl

je „na čistých místech, dal jim jména a určil je

za střediska kultu“.

9

Tak například město Uruk,

postavené z nepálených cihel, mělo před téměř

šesti tisíci lety populaci čítající 10 000 lidí! To, že

se stavební umění založená na nejelementárnější

geometrii rozšířila po celé oblasti západní asie

a východního Středomoří v neolitu, potvrzují ná

lezy v Jerichu, Eridu na Balkánském poloostrově

nebo v egejské oblasti (hlavně na Krétě). V těchto

oblastech už nejelementárnější praktické měřictví

vytvářelo geometricko-architektonické prostory. Li

dé vytyčovali území například pro mýcení a kluče

ní zalesněných ploch za účelem získání zemědělské

9/ S. N. Kramer, From the Tablets of Sumer, The Falcon’s Wing

Press, Indian hills 1956, str. 177.

w 31 w

půdy, stejně jako budovali terasy, pohřební komory

či chrámy.

Nejstarší měřictví jako upřesňující proces zna

menalo překonání nejen instrumentálního, ale i ri

tuálně znázorňujícího jednání a slavnostního mys

tického chování a vedlo k vyšším formám lidského

vývoje. Měřictví vytvářelo totiž exaktní ontologický

řád, jemuž musel odpovídat patřičný stupeň přes

ného (matematického) rozvažování a odpovědnosti

nutný pro splnění daných geometrických úkolů.

Měřictví nespočívalo jen v přikládání měřítka; byla

to také záležitost uvažování, věc určitého myšlenko

vého výkonu založeného na pravidlech geometrie,

které bylo třeba dodržovat; pokud to geometr ne

dělal, mohl být s ohledem na ně nejen kritizován,

ale také označen za původce nesplněného úkolu.

Jakmile však bylo geometrické dílo vytvořeno, stalo

se nezávislým na svých tvůrcích a začalo žít svým

vlastním životem. Svým způsobem se tak zrodila

historie, a to ještě před vznikem písma, poněvadž

výkony a myšlení se začaly zaznamenávat prostřed

nictvím geometrických obrazců a objektů, děl archi

tektury, malířství a sochařství. Jinými slovy, člověk

od té doby za sebou zanechával „stopy“ v podobě

zpráv, jejichž nosiči byla právě zmiňovaná umělecká

a stavební díla, přístupná a často dobře srozumitel

ná lidem, kteří jejich tvorbu přímo neprožili a ne

vždy znali jejich původní účel. Odpoutání intelek

tuálního výtvoru od svého původce bylo skutečnou

podmínkou pokroku archaických civilizací v západ

ní asii a ve východním Středomoří. V těchto civili

zacích nalezli archeologové konkrétní „objektivní“

historické doklady procesu objektivace. Objektivní

w 32 w

ráz kulturních výtvorů se už tenkrát projevoval

v donucovací síle, s níž na jedince naléhal, aby

člověk uznal jeho skutečnost. Zároveň s touto si

lou probíhala tzv. interiorizace jako přivlastnění,

jímž jedinec přetvářel struktury objektivně daného

společenského světa ve struktury subjektivního vě

domí, jak učí sociologická teorie P. Bergera a Th.

Luckmanna.

10

Když ne nedějinný, tak jistě předdějinný člověk

musel řešit problematiku nikoli toho či onoho, ale

samotnou budoucnost své existence. Ne však sám.

Okruhy problémů se kupily s budováním geomet

rického světa, který byl dílem mnoha lidí. Příprava

a realizace předpokládaly dialog mezi účastníky

a samozřejmě také dělbu práce, jež vznikala v dů

sledku složitějších způsobů obstarávání živobytí už

ve starší době kamenné. Při všem svém stereotypu

byla taková rozdělená práce obvykle cílesměrná, až

se v době bronzové v důsledku inovace projektování

proměnila ve výrobu (work). S tím souvisel vznik

exaktního řádu, který nebyl založen na „kruhové“

práci (laboring), usilující pouze o udržení biologic

kého života, jak je patrný u rodiny, jež je původním

místem práce, ani na rutinní činnosti či na od

poutání obchodu a řemeslné výroby od zeměděl

ství s cílem vyrobit náčiní nebo směnit komodity.

Vzniklý přesný řád byl založen na projektování

„něčeho“, co bylo proveditelné buď individuálně,

nebo kolektivně v rámci racionálního procesu říze

10/ Viz P. Berger a Th. Luckmann, The Social Construction of

Reality. A Treatise in the Sociology of Knowledge, anchor Books,

New York 1967.

w 33 w

ní komplexu činností (Řekové tento proces přilé

havě vyjadřovali výrazem PRaTTEIN, znamenající

prosadit, dosáhnout či dokončit začátek jednání,

aRChEIN). Proti nesvobodě přírodního kroužení

vstupuje tak do života velkých pospolitostí pro

myšlený inceptus a postup („projekt“ v moderní

terminologii), vycházející z iniciativy a přípravy,

který měl svůj začátek a cíl. Cílem projektu bylo to,

čeho mělo být postupem dosaženo – a ten se mu

sel pečlivě plánovat, protože se nejčastěji skládal

z mnoha jednotlivých úkolů. V časovém rozmezí

mezi počátkem a koncem se tak původní ideové

záměry převáděly do jistého sdíleného artefaktu.

Přitom lineární plánování, organizace a realizace

odvážných projektů překročily pouhou reproduk

ci a pouhé udržování biologického života tím, že

vznikaly přístřeší, tržiště, hradby, fortifikační vě

že, města, vodní stavby a skvělá umělecká díla,

dokonce „divy světa“, směřující do věčnosti (art

for eternity).

11

Sedm divů starověkého světa, ať už

visuté zahrady Semiramidiny v Babyloně nebo ma

ják na ostrově Faros u alexandrie, by nebylo mož

né postavit bez projektování a geometrie, jejichž

vzájemná podmíněnost spočívala v odpovědnosti.

Když ne v centru, tak na okraji takto se rozvíje

jících civilizací se objevil společenský život, který

se již nežil pouze přírodně z toho, co bylo prostě

v přírodě k dispozici, nežil se ani pouze cyklicky,

nýbrž také z velkolepých plánů pro budoucnost,

tj. teleologicky. V celkovém dění společnosti se tak

11/ E. h. Gombrich, The Story of Art, Phaidon, Londýn 1995,

str. 55.

w 34 w

objevil řez rozdělující čas na cyklický, související

s procesem udržování biologického života (labo

ring), a na lineární, související s jeho překročením

(work). Vstup lineárního času do dějin byl pro lid

stvo zásadní krok, protože se lidský život pozvedl

na něco podstatně jiného: sloužil konsolidaci ná

boženství, kráčel ruku v ruce s rozvojem státnosti

a rozsáhlými stavebními projekty a s písemným

zaznamenáváním, které se stalo veleúčinným pro

středkem, jak tuto linearitu petrifikovat.

Lineární čas byl časem každodenního světského

jednání, do něhož spadala práce jako plánovaná

výrobně-stavební činnost. Ta však původně nepat

řičně zjednodušovala poměr člověka ke skutečnosti,

protože nepostihovala kvalitativní rozmanitost svě

ta. Zde ani geometrická přiměřenost a dokonalost

nestačily k tomu, aby krása stavby vynikla. Ve

snaze přistupovat ke stavebním artefaktům vždy

z nových a neochuzujících stránek potřeboval člo

věk umění. Proto lidé začali své okolí, zvlášť sa

krální stavby, zkrášlovat malbami, sochami, reliéfy

a plastikami, které byly jedinečné a pokud možno

věčné. To znamená, že byly vytvářeny se záměrem,

aby estetická působnost byla ne-li hlavním, ales

poň určujícím a trvalým prvkem, přičemž účinek

krásy zde podporovala už zmiňovaná geometrická

přiměřenost a dokonalost. Ostatně velké množství

uměleckých děl bylo v době vzniku městských ci

vilizací vytvořeno z trvalých materiálů (kamene,

kostí, slonoviny, pálené hlíny a později z kovů). Tak

například v egyptské architektuře se od 3. tisíci

letí př. n. l. stále důsledněji prosazovalo pravidlo,

podle něhož se posvátné objekty stavěly z kamene

w 35 w

a kamenem zdobily, zatímco obytné domy ze sušených cihel. Pro sakrální topografii Kenaanu, egejské oblasti a severní afriky jsou nejtypičtější kamenné chrámové a hrobové komplexy.

V náboženství se vliv geometrie projevoval široce a mnohotvárně. Ne že by o tom svědčily jen umělecké památky. Existuje také mnoho písemných dokladů včetně staroegyptského rčení, podle něhož to byl bůh-stvořitel, jenž „vytvořil všecky práce a všecka umění, jež vykonávají ruce ... stvořil také bohy, stvořil města, zřídil kraje ... usadil bohy do jejich kaplí, určil jim jejich obětní chléb, vypravil jejich svatyně a zobrazil jejich těla podle jejich přání... a tu vstoupili bozi do svých těl ze dřeva, kamene a bronzu všeho druhu...“

12

aby tato „božská“ díla

dosahovala stále vyšší umělecké úrovně, měli umělci, řemeslníci a stavitelé k dispozici nejen geometrii (včetně antropometrie, teometrie, démonometrie a zoometrie), ale také božské pomocníky, například egyptského Thovta, boha psaní a počítání, nebo Ptaha, ochránce umělců a řemeslníků, ugaritského Kotara nebo řeckého hefaista.

Ovšemže se v tomto historickém kontextu rozvíjela nová náboženství, jež vyžadovala nové otázky, třebaže mnoho z nich končilo v neschůdném terénu a čekalo na pozdější vyřešení. ale než přistoupí- 12/ Citát z druhé části na kamenné Šabakově desce líčící stvořitelskou činnost Ptahovu. Viz F. Lexa, Náboženská literatura sta­ roegyptská, sv. II, herrmann a synové, Praha 1997, str. 141–142. „V uměleckých dílech uložily národy své nejobsažnější vnitřní názory a představy, a často je krásné umění klíčem k moudrosti a náboženství, a u mnohých národů je takovým klíčem výlučným,“ píše hegel ve své Estetice, I, Odeon, Praha 1966, str. 63.

w 36 w

me k samotnému náboženství a k jeho zakořenění

v rutinních každodennostech, je třeba připomenout

v zájmu historického porozumění, že architektura,

„jejíž prvotní vypěstění je starší než u skulptury,

malířství nebo hudby“, byla od archaické doby

považována za prestižní umění – a to nejen v Egyp

tě.

13

Vývoj architektury v celé oblasti západní asie

způsobil, že se „eukleidovské prostory“ lidem žijí

13/ G. W. F. hegel, Estetika, II, Odeon, Praha 1966, str. 21. Sta

roegyptští architekti, podobně jako sochaři, patřili mezi spole

čensky nejváženější odborníky: obvykle ovládali počtářství, geo

metrii, statiku, astronomii a technickou stavební činnost. Byli

odborníky, kteří budovali stavby, které zpravidla využíval někdo

jiný, z materiálu, jenž byl z přírody získán jinými lidmi. Imhotep,

vezír egyptského faraona Džosera, byl takovým architektem,

dokonce uctívaným po své smrti jako bůh moudrosti. hesire,

další významná osobnost z doby tohoto panovníka, byl vrchním

architektem, písařem a lékařem, jak ilustruje dřevěná deska

z hesireovy hrobky v Sakkáře. V turínském muzeu egyptského

umění je mezi exponáty vystavena dřevěná socha architekta

Chá, „ředitele práce“ v Dér el-Medína, vytvořená v období Nové

říše (okolo 1425 př. n. l.). Jiným příkladem váženosti této profe

se je architekt a „hlavní mluvčí“ královny hatšepsut, Senenmut,

zobrazený na nástěnné malbě v hatšepsutině chrámu v Dér el

-Bahrí (XVIII. dyn.). Protože znali řadu oborů, lze staroegyptské

architekty charakterizovat jako předchůdce řeckých milovníků

moudrosti. V antickém Řecku se však zeměměřičské povolání už

neobdivovalo ani nezbožňovalo, ztratilo na lesku. V aristofano

vě komedii Ptáci je například zesměšňován geometr Meton, jenž

„chce rozměřit vzduch a rozdělit jej na ulice“. V Zákonech (819 D)

Platón porovnává znalosti počtářství a měřictví, „vztahující se

k délce, ploše a tělesu“, mezi Egypťany a helény; a dochází

k příkrému závěru: helénská nevzdělanost v těchto znalostech

„není stavem lidským, nýbrž spíše nějakých vepřů“. Traduje se,

že Platón vydal zákaz vstupu do akademie těm, kteří neznají

geometrii. Ve stejném spise oceňuje egyptský zvyk rozvíjení

početních dovedností dětí pomocí her.

w 37 w

cím krátce před koncem prehistorie rozhojňovaly,

když se architektura a kreslení map a plánů jako

zmenšené rovinné geometrické obrazy (viz obr. III)

pevně postavily na základy zeměměřičství: kromě

prožívaného reálného prostoru a astronomického

času se tak objevily v určitém historickém oka

mžiku čas lineární a prostor geometrický, zkrátka

prostor obývaný bohy a lidmi.

V každém případě se k bytí přistupovalo geome

trickým prostorem jinak než reálným prostorem,

v němž lidé mohli očekávat jen přibližnou podobu

věcí a vztahů. Jiným prostorem tak nepochybně

přicházel k bytí šaman, jiným zase faraon, voje

vůdce či zemědělec a jiné cesty nalezli geometr,

stavitel, stavebník, obchodník či řemeslník-umělec.

Geometrickým prostorem se rozuměl prostor ve

svých rozměrech omezený, ale zároveň trojrozměr

ný, stejnorodý a izotropní, tj. mající ve všech smě

rech geometrické vlastnosti, které v něm zakládaly

možnost symetrálních útvarů. V ideální podobě byl

symetrální prostor založen na zásadě stejné vzdá

lenosti bodů, linií a tvarů od symetrály, která dělí

celek na symetrické poloviny, v nichž mohou půso

bit druhotně i osy vedlejší. Symetrická je například

koule. Lze s ní libovolně otáčet a tvar se nezmění.

Se vznikem symetrálních útvarů vznikl tak zvláštní

prostor, vyznačující se oproti reálnému světu svou

„absolutní“ přesností a matematičností. Lidé, kteří

se chtěli s geometrickým prostorem sžít, museli tu

to přesnost respektovat, protože takto matematikou

realizovaný prostor nebyl spatium ordinatum, ryze

objektivně statickým konkrétnem, nýbrž spatium

ordinans, totiž v podstatě matematizováním, bud



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.