E-kniha: Geodiverzita a hydrodiverzita -- Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu – Václav Cílek; Vojen Ložek; Lenka Lisá; Aleš Bajer

Vojen Ložek

Václav Cílek

Lenka Lisá

Aleš Bajer

Vojen Ložek (* 1925) se v průběhu své více než šedesátileté vědecké dráhy stal mezinárodně uznávaným znalcem české a slovenské krajiny. Je vyhledávaným spolupracovníkem na výzkumech, přednášejícím, poradcem, oponentem a recenzentem vědeckých prací. Podstatnou část života věnoval práci v terénu, z níž těžil poznatky pro své vědecké publikace a populárně-naučné články a knihy. Václav Cílek (* 1955) je geolog, klimatolog, spisovatel a popularizátor vědy. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor geologie ložisek. Přestože se ve své práci zabývá především změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a interakcemi mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách přesahy směrem k literatuře, fi lozofi i či výtvarnému umění. Lenka Lisá (* 1975) se v Geologickém ústavu AV ČR zabývá vývojem krajiny a společnosti ve čtvrtohorách na základě charakteristik půd v přírodních i archeologických objektech. Ve svých článcích se soustředila na vývoj říčních niv zejména Moravy a Nilu, spraše a jeskynní sedimenty a rovněž na komplexní interdisciplinární výzkum řady světových pravěkých lokalit. Aleš Bajer (* 1975) působí na Mendelově univerzitě v Brně, kde se kromě výuky věnuje ochraně a vývoji moravské přírody a krajiny z hlediska půdních vlastností, geodiverzity a historie jejího využívání.

Materiál k této knize jsme

promýšleli dlouhou dobu, už od

80. let minulého století. Hlavní text

představuje inventuru různých hornin

a reliéfů, které určují či alespoň

ovlivňují biologii krajiny. A protože

byly na významných kopcích, podél

řek a obecně ve členité krajině

vystavěny „ikony“ české a moravské

národní identity – Velehrad, Pražský

hrad, Karlštejn, rotunda na Řípu

a většina pravěkých hradišť, hradů,

vyhlídek a poutních míst –, je

zjevné, že geodiverzita stojí i na

počátku většiny kulturních hodnot

naší krajiny.

Druhá část knihy se zaměřujeme

na budoucnost. Jak bude vypadat

krajina s nerovnoměrnými srážkami

a delšími epizodami sucha,

s průměrnými teplotami vyššími

o 1,5–2 °C, či dokonce o víc? Jak

budeme spojovat tu úplně základní

potřebu – aby nás půda uživila –

s ochranou rychle se proměňující

přírody? Jsme si téměř jisti, že

budoucí krajina bude potřebovat

návrat ke starým technikám péče

o les, tradiční starost o půdu,

ale zároveň se neobejdeme

bez nejnovějších technologií

a experimentování se způsoby

zavlažování, novými plodinami

a lesními dřevinami.

Člověk není schopen šťastně žít

v nešťastném prostředí, protože

vždycky byl jeho součástí.

Geodiverzita a hydroverzita

Ložek – Cílek – Lisá – Bajer

DOKOŘÁN

„Svět, o kterém něco víš, je krásnější.“

Nápis na zdi puebla Acoma, Nové Mexiko

ISBN 978-80-7363-961-7

Doporučená cena 350 Kč

Nejznámější obraz Edvarda Muncha „Výkřik“ z roku 1893 bývá většinou interpretován

jako výraz osobního smutku. Sám autor však zanechal svědectví, které objasňuje

okolnosti vzniku obrazu. „Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – slunce zapadalo za horu

nad městem a fjordem – pocítil jsem nápor smutku – nebe se náhle změnilo v krvavou

červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven – přátelé se po mně ohlédli

a pokračovali dál – díval jsem se nad plápolajícími mraky na fjordem, byly jak krev a meč, a město – modročerný fjord a město – mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy – cítil jsem jako by velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou.“ (Citováno z knihy Petra Wittlicha, 1985.) Kdyby Munch znal slovo biosféra, možná by

volil toto označení.

Základy přírodních a kulturních hodnot

naší krajiny, její současná proměna

a možný budoucí vývoj v antropocénu

Geodiverzita

hydrodiverzita

a

Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá a Aleš Bajer

DOKOŘÁN

Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá a Aleš Bajer:

Geodiverzita a hydrodiverzita

Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny,

její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu

Copyright © Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer, 2020

Copyright © Geologický ústav AV ČR, v. v. i.

Photography © Václav Cílek, Pavel Mudra, Milan Korba, Aleš Bajer, Pavel Lisý, 2020

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována a rozšiřována

jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické).

Odpovědná redaktorka Tereza Kodlová.

Recenzovali: Ivo Dostál (hydrologie), Pavel Mudra (ochrana přírody).

Fotografie Václav Cílek, Pavel Mudra, Milan Korba, Pavel Lisý.

Obálka (s použitím fotografie Václava Cílka), grafická úprava, sazba

a konverze do elektronické verze Michal Puhač.

Vydalo v roce 2020 nakladatelství Dokořán, s. r. o.,

Holečkova 9, Praha 5, dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz,

jako svou 1063. publikaci (335. elektronická).

ISBN 978-80-7363-517-6

Tuto knihu věnujeme památce

rakouského geologa s českými kořeny

Eduarda Suesse (1831–1914). Byl

dobrým znalcem Českého masivu

a jeho návrh vodovodu pro město Vídeň

zachránil mnoho lidských životů, které

by jinak zmařila cholera. Na tomto

místě si jej připomínáme zejména jako

autora slova dalekosáhlého významu –

biosféra, a zároveň jako původce dnes

tak samozřejmých termínů, jako je

moldanubikum, Tethys či Gondwana.

Jeho syn Franz Eduard Suess se mimo

jiné věnoval studiu vltavínů a zavedl

pojem tektit.

Eduard Suess, pomník na vídeňském

Schwarzenberském náměstí.

Přadní strana obálky: Ronov při pohledu z Vlhoště v severních Čechách

(není-li uvedeno jinak, je autorem všech fotografií Václav Cílek).

Obsah

Úvod – krajina po klimatické a environmentální změně 9

1. Geodiverzita, hydrodiverzita a antropocén 13

Definice a výklad pojmů — Co geodiverzitu způsobuje? — Jak dochází

ke ztrátě diverzity a jakou roli v tomto procesu hraje člověk? — Kreativní

destrukce – víc destruktivní než kreativní — Jak geodiverzita vzniká a jak se

ztrácí — Hydrodiverzita a pedodiverzita — Ztráta pramenů a studánek – jak

mizí hydrodiverzita — Kulturní význam geodiverzity a hydrodiverzity

2. Ekofenomény 41

Vliv geodiverzity na četnost chráněných území — Ekofenomén – vývoj

pojmu a definice — Základní ekofenomény naší krajiny — Slabé a silné

ekofenomény — Jak se proměňuje myšlenka geoparku

3. Základní rysy geologické stavby českých zemí 59

Český masiv — Západní Karpaty na území ČR — Mladší terciér Vídeňské

pánve a Karpatské předhlubně

4. Geofaktory jako stavební kameny geodiverzity 73

Definice geofaktoru — Krystalinikum — Bazické horniny krystalinika —

Hlubinné vyvřeliny — Barrandien — Svrchní proterozoikum — Starší

paleozoikum — Nepřeměněné mořské paleozoikum Moravy a Slezska —

Svrchní karbon limnických pánví — Perm — Triasové a jurské ostrůvky —

Česká svrchní křída — Chráněná území na cenomanských a turonských

sedimentech — Bílé stráně — Kvádrové pískovce a pískovcový fenomén —

Kontinentální terciér Českého masivu — Třetihorní vulkanity — Západní

Karpaty, Karpatská předhlubeň a Vídeňská pánev — Role geodiverzity Kvartérní pokryv a mladé geologické procesy v současné krajině 131 Příběh křemenného zrna z Blanska — Svahové procesy — Zaplňování archeologických objektů sedimenty — Budoucnost svahových procesů —

Fluviální (říční) procesy — Proč nivy agradují – případ Strážnického Pomoraví — Budoucnost fluviálních procesů — Eolické (větrné)

procesy — Zdroj eolických sedimentů – odkud pochází materiál spraší? —

Budoucnost větrných procesů — Glacigenní (ledovcové) procesy —

Budoucnost ledovcových procesů — Procesy probíhající v prostředí jezer a mokřadů — Příběhy tří zaniklých jezer — Budoucnost současných

vodních nádrží — Procesy probíhající v jeskynním prostředí — Pískovcové

převisy a jejich sedimentární výplň — Formační procesy v archeologickém

kontextu — Podlahové horizonty — Jak pomáhá studium minulosti

k poznání přítomnosti, či dokonce budoucnosti?

6. Půdy a půdní procesy 175

Antropocén znamená změnu půdních vlastností — Půdní horizonty —

Hlavní půdní procesy — Hlavní půdní typy ČR — Co se děje s půdou,

děje se s námi

7. Krajina v antropocénu a její další vývoj 187

Výchozí předpoklady — Pre-antropocenní a antropocenní přístup ochrany

krajiny — Historický exkurz o mánii smrkové a mánii borové — U počátku

českého antropocénu — Kam vlastně zmizela voda z české a moravské

krajiny? — Oslabení současného lesa — Kalamity — Hydrodiverzita a hydrologicky integrovaná krajina — Malé úpravy v krajině — Jaká bude

krajina po klimatické změně?

Závěr: o vodě, geodiverzitě a antropocénu 213

Literatura 219

Literatura ke geodiverzitě — Literatura ke kvartérním procesům a sedimentům — Literatura k antropocénu

Na pravěkém sídlišti Sedlo u Albrechtic nedaleko Sušice se dá pozorovat obratný i praktický způsob, jakým

místní Keltové začlenili přirozené skalky nejenom do fortifikace, ale i do sídelních plošin. (Není-li uvedeno

jinak, je autorem všech fotografií Václav Cílek).

Úvod – krajina po klimatické

a environmentální změně

Texty k této knize vznikaly více než patnáct let. Jejich základem bylo nikdy ne

vydané „Kompendium krajiny ČR“, které mělo vyjít jako závěrečný díl dnes již

slavné „modré“ edice „Chráněná území ČR“ vydávané pod vedením Petra Mac

kovčina v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR v letech 2000–2009. Tato série

knih o celkovém rozsahu skoro deset tisíc tiskových stran představuje mimořádné

dílo, a to i v celosvětovém měřítku. Přepracovaný text Vojena Ložka a Václava

Cílka o krajinných procesech byl Alešem Bajerem a Lenkou Lisou začleněn do

nové knihy a jako takový vyšel v malém nákladu 200 kusů v roce 2015 v rámci

knihy A. Bajera a kol. Krajina a geodiverzita na Mendelově univerzitě v Brně a byl

brzy rozebrán, ale občas se po něm studenti, ochranáři i přírodovědci ptají.

Proto jsme začali uvažovat o novém vydání, ale lesní kalamity, povodně roku

2013, suchý rok 2015, horká vlna v roce 2018 a střídavé počasí v nedávných le

tech, jaké v mnoha případech nemělo pamětníky, přeci jen obrátily naši pozor

nost k velkému předělu ve vývoji krajiny, k jakému začíná docházet v současnosti.

Stále častěji o něm slýcháváme jako o novém geologickém období – antropocénu

či o jeho zatím poslední fázi – velkém zrychlení (great acceleration). K našemu

překvapení se ukázalo, že čas chvátá stejně rychle i v otázkách ochrany krajiny

a prostředí, a text sotva pár let starý se najednou jevil, jako bychom jej psali ně

kdy v 19. století, kdy vše bylo jasnější a přehlednější.

V období velkých změn je obvykle prvním krokem ujasnit si „tradiční“ hodno

ty, druhým popsat současný stav a třetím krokem je navrhnout, co se dá se situací

dělat. Krajina po klimatické a environmentální změně přeci jen vyžaduje nejenom

nové způsoby managementu chráněných území, ale i jiné přístupy k zemědělské

a lesní půdě a celému souboru přírodních procesů stále více ovlivňovaných člo

věkem, které označujeme jako „mimoprodukční funkce“ či ekosystémové služby.

Nejedná se jen o neurčitě abstraktní „globální oteplování“, ale o naprosto

konkrétní, běžným okem pozorovatelné procesy, jako je častější vznik erozních

struh a roklí nebo reakce živé přírody, např. na plošné eutrofizační „hnojení“.

Například na starých (1930–1960) fotografiích údolí Berounky v Českém krasu je

obtížné nalézt kopřivu, která dnes podél břehu vytváří téměř souvislé „plantáže“.

Něco podobného se děje i se skalami. Když dnes přijdete k Vodopádové stěně

v závěru Císařské rokle, uvidíte, že je celá porostlá mechem a břečťanem, zatímco

dřív byla úplně holá. Mnoho českých lesů začíná mít charakter „mediteránního

lesa“ s hustým podrostem a šlahouny lián. Lesník Ivo Dostál uvádí, že se v rámci

svých lesnických studií od školy učňovské po vysokou a i v rámci svých zájmů,

pohyboval velmi často v lesích všech poloh, kam chodil na lesní brigády, ale první

klíště chytil až kolem 25. roku svého života. Dnes při smýkání prostěradlem na

Úvod 9

malém pozemku v Křtinách v Moravském krasu sebere až 1 000 klíšťat různých

vývojových stadií ročně.

Časy se vždycky měnily, dnes se však mění stále rychleji a méně předvída

telně. Velmi pravděpodobně stojíme před dalším velkým milníkem vývoje naší

i evropské přírody. Po pravdě řečeno nevíme, co se stane, a proto je téměř nemož

né navrhnout konkrétní účinná opatření. Ta však skoro určitě budou kombinací

tradičních přístupů i experimentů s co nejvhodnějším složením lesů, rozdělením

krajiny na menší celky, novými plodinami či způsoby zachycování vody. Před

více než deseti lety etnologové obcházeli Inuity a další severské kmeny a ptali se

jich na klimatické změny. Dostávali, jak na Aljašce i na Sibiři, podobné odpovědi:

„Nevíme, co se děje. Jsme překvapení a zaražení. Naše zkušenost selhává.“

V posledních letech podobná vlna, kdy dřívější zkušenost přestává platit a my

se stále víc divíme, přišla i do střední Evropy. Nedávno jsme procházeli lužní lesy

na Úporu na soutoku Labe a Vltavy a ukázalo se, že v poměrně vlhkém lese na

lehkých, úrodných půdách nezmlazují skoro žádné dřeviny, zatímco v proschlých

lomech Českého krasu se objevuje hustá tyčkovina jasanů a javorů. Zpětně si to

umíme vysvětlit tím, že v eutrofizovaném luhu podrost ovládne buřeň a mladé

stromky vyžerou přemnožené srnky a prasata, ale stejně stárnutí luhů jde proti

naší intuici a zkušenosti. Jiným nečekaným jevem je šíření jelena siky, takže ge

neticky čisté populace původních jelenů se v západní polovině země vyskytují už

jenom v oborách, které se stávají jakýmisi zoologickými zahradami.

Změnu vždy nejlépe snášejí krajiny složené z různých stanovišť, protože i když

některá z nich zaniknou, jiná se se změnou dokážou vypořádat a opět další z ní

profitují. Současná proměna má podle našeho mínění tři základní složky – prv

ní je klimatický chod, druhou je stav půd. Obojí se kombinuje a často zesiluje

a vede ke třetímu procesu, jímž jsou někdy až ničivé invaze nových druhů či nově

vytvořené podmínky pro běžné druhy např. parazitických hub. První dva faktory

vedou ke stavu, který bychom snad mohli popsat slovy „ztráta ekosystémové či

biotopové imunity“, při kterém se pak mnohem víc uplatňuje široká škála nových

druhů i škůdců od populárního kůrovce až po skrytě působící dřevokazné houby.

Tato kniha ve zhruba čtvrtině svého rozsahu vychází z již dříve publikovaných

statí, které jsou rozptýleny v množství jiných publikací. Snažíme se zde o synte

tický pohled na celou problematiku, tak aby se v ní orientoval i čtenář, který nemá

načtenou dřívější literaturu. Zatímco obě první části volné trilogie V. Ložka, které

vyšly v nakladatelství Dokořán (viz seznam literatury), se při snaze o porozumění

současné tváři české a moravské krajiny obracely nazpět k procesům působícím

v minulosti, v této knize se pokoušíme nejenom popsat význam geodiverzity pro

území ČR, ale i předjímat budoucí vývoj krajiny.

V hlavní části knihy se zabýváme tradičními, ale v naší literatuře málokdy

popisovanými tématy – co je geodiverzita, jaké jsou na ni vázány ekofenomény

a jaké hodnoty na našem území vytvořily. V samotném závěru se nám však jedná

Úvod 10

o budoucnost. Jak bude vypadat krajina s nerovnoměrnými srážkami a delšími epi

zodami sucha, možná s průměrnými teplotami vyššími o 1,5–2,0 °C, či dokonce

o víc? Jak budeme spojovat tu úplně základní potřebu – aby nás půda uživila –

s ochranou rychle se proměňující přírody?

Kniha je určena pro všechny zájemce o českou přírodu a krajinu, zejména

pro environmentální geology a další přírodovědce, kteří dnes stále častěji pracují

ve specializovaných rekultivačních firmách či na odborech životního prostředí.

Hodně jsme mysleli na studenty archeologie, protože právě studium minulých

dějů ukazuje, jak úzce jsou lidé spjati s půdou, lesem, vodou a obecně svým pro

středím. Obyvatelé měst si to dnes moc nepřipouštějí, ale právě velké aglomerace

jsou z hlediska například vodního hospodářství ta vůbec nejzranitelnější místa

celé civilizace. Ale také chceme podnítit ne-li diskusi, tak alespoň zamyšlení nad

krajinou po klimatické změně. Věříme totiž – z důvodů uvedených dále – že

průměrná teplota na území ČR bude v blízké budoucnosti vyšší o 1,5 °C a velmi

pravděpodobně i o 2 °C, tzn. že místo současných 8 °C se dostaneme k průměru

10 °C, odpovídajícímu dnešnímu Středomoří.

Naše úvahy nejsou něčím, co musí nutně v budoucnosti nastat, ale procesy,

které zde popisujeme, již začaly a jsou intenzivnější a rychlejší, než předpoklá

daly dřívější studie, jejichž výsledky byly v době jejich vzniku obvykle označo

vány jako alarmující. Zároveň víme, že některé změny, které byly avizovány např.

v polárních oblastech, naše společnost silně podcenila. Velké změny se očekávají

již před rokem 2050, takže většina obyvatel ČR se jich dožije. Důsledkem bude

proměna či rozvrácení mnoha ekosystémů a hledání nových způsobů využívání

krajiny, jejího lesního bohatství, zemědělské produkce, role rybářství a rybníkář

ství a obecně všeho, co souvisí s hydrologickým cyklem. Řada ochranářských

přístupů založených na konzervaci dřívějšího stavu přestává v dynamických pod

mínkách nové doby platit.

Neočekáváme katastrofu, ale v některých regionech hlubokou a nejspíš rych

lou, či dokonce překotnou změnu. Může se jednat, jako např. v krasových oblas

tech, kde nedostatek vody brání zarůstání lesem, i o pozitivní změny. Příkladem

negativních změn může být smutný pohled na stav smrkových monokultur na

tisících ohniscích s výskytem kůrovce a dalších škůdců. Tato krajina se změnila

ze svěže zelené na rezavou. Řešením, které se nabízí, je přechod k dřevinným dru

hům s menší náročností na vodu. Ale babykový les vypadá rozhodně jinak než

ten smrkový, roste také rozdílnou rychlostí a má rozdílné hospodářské využití.

Právě kvartérní geologie ukazuje, že různé krajiny ČR reagují na změnu kli

matu osobitě, takže nové přístupy např. k velkoplošným chráněným územím, ale

rovněž k lesním a zemědělským celkům bude nutné navrhovat a provádět indivi

duálním způsobem podle místních podmínek. Dřív se často hovořilo o „naslou

chání přírodě“. Jenže i ta sama je zmatená a v pohybu. Jsme si vědomi toho, že

v naší literatuře schází ucelená publikace o geodiverzitě a geofaktorech, ale také

Úvod 11

vnímáme nejspíš zásadní proměnu využívání krajiny. Zde si již pravděpodobně

nevystačíme s obecným pojmem geodiverzita, ale bude zapotřebí hovořit rovněž

o hydrodiverzitě a pedodiverzitě (viz dále).

Obracíme se proto v této knize nejen k širší veřejnosti, ale zároveň ke kolegům,

kteří jsou nebo v budoucnosti budou zodpovědní za rozhodování o managementu

naší krajiny, aby vždy zvažovali, nakolik jsou geologické, geomorfologické a hydrologické kořeny naší krajiny klíčové k tomu, abychom jí porozuměli a mohli ji

udržitelným způsobem využívat.

Úvod 12

1.

Geodiverzita,

hydrodiverzita

a antropocén

Vztah geodiverzity a biodiverzity ilustruje pohled na vápencové svahy v Národní přírodní rezervaci Děvín na

Pálavě, kde linie stromů a keřů rostou v krasových spárách s hlubšími půdami a vyšší vlhkostí.

1. Geodiverzita, hydrodiverzita a antropocén 15

Definice a výklad pojmů

Geodiverzita zahrnuje celou šíři zemských rysů, včetně geologických, geomorfo

logických, paleontologických, půdních, hydrologických a atmosférických prvků,

systémů a procesů.

Australian Natural Heritage Charter, 1997

Co si lze představit za slovem geodiverzita? Geodiverzitu jednoduše řečeno vní

mejme jako substrátovou a morfologickou rozmanitost určitého území. Australská defi

nice je detailnější a zahrnuje půdní, hydrologické a mikroklimatické poměry území

a bere do úvahy také možnost existence cenných paleontologických lokalit. Rov

něž v sobě obsahuje předpoklad, že geodiverzita podléhá přirozeným procesům

proměny. V dosavadních pracích týkajících se ochrany přírody je pojem geodiver

zity víceméně obsažen v řadě jiných, často obtížně uchopitelných pojmů, jako je

stanoviště nebo krajina. V posledních několika letech se stále více začínají uplat

ňovat geologické aspekty ochrany přírody – např. při tvorbě geoparků. Geodiver

zita ve své širší definici se stává nejenom jedním ze základních pojmů ochrany pří

rody a krajiny, ale získává stále větší sociální, ekonomický a tím i politický význam.

V této knize nebudeme řešit otázky příčin klimatických jevů, dokonce ani po

travinovou bezpečnost nebo kolapsovou problematiku, ale jedná se nám v první

řadě o „inventuru“ bohatství geodiverzity v české a moravské krajině a následně

o to, co můžeme pro její zachování udělat, tak aby z věci profitovala příroda

i člověk. Příkladem může být např. ochlazující role obnovených mokřadů i po

zorování, že v okolí vegetačních pásů, dříve projektovaných jako větrolamy, se

lépe zachytává sníh i rosa, která prvních několik hodin po východu slunce sni

žuje teplotu povrchu půdy až o 3 °C. Jiným příkladem je renaturace šumavských

slatí, jejichž retenční kapacita je vyšší než u vltavské kaskády, což má pozitivní

vliv na protipovodňovou ochranu hlavního města. Proč? Protože většina velkých

pražských povodní začíná na Šumavě. Podobně se stává velkou hydrologickou

hádankou například to, jak bude kůrovcová kalamita na severní Moravě ovlivňo

vat odtokové poměry v povodí Moravy.

Co se týče mnohostranného a často diskutovaného pojmu antropocén, navr

hujeme v rámci této publikace jeho úplně základní vymezení – jako období, kdy

se člověk stává výraznou geologickou a klimatickou silou. Tou byl sice od samé

ho počátku holocénu, ale teprve spalování fosilních paliv otevřelo Pandořinu

skříňku emisí oxidu uhličitého a klimatických změn. Situace je mnohem složitější

než prosté „oteplování“, protože srovnatelný či ještě větší vliv na životní prostředí

má plošná eutrofizace pevnin i moří, fragmentace biotopů, homogenizace příro

dy a migrace nových druhů.

V roce 1833 navrhl „otec moderní geologie“, britský právník Charles Lyell, slo

vo Holocene, které mělo označovat geologickou epochu, v níž žijeme – doslova

1. Geodiverzita, hydrodiverzita a antropocén 16

„celé, nové období“. Termín však byl přijat až na mezinárodním geologickém

kongresu v Bologni v roce 1885 ve smyslu, že se jedná o období po poslední

době ledové, tedy o postglaciál. Dnes holocén časově definujeme jako přibližně

posledních 12 tisíc let. Hranice je víceméně umělá, ale je vázána na skutečné pro

fily vrstev např. skandinávských rašelin, v nichž se náhle mění flóra doby ledové

na flóru smíšených lesů. Volba místa je důležitá, protože kontinentální ledovec

ustupoval skoro šest tisíc let, takže hranice mezi pleistocénem a holocénem má

charakter časoprostorového posunu.

V průběhu holocénu se člověk postupně stával novou geologickou silou, což

vědci rozeznali překvapivě brzy. G. P. Marsh publikoval již v roce 1864 knihu Člo

věk a příroda, která pojednává o odlesnění, erozi a rozšíření meandrujících toků

v severní části USA, tedy o změnách, jež proběhly během jeho života. Marsh

později působil jako diplomat v Itálii a Turecku, kde si všiml, že analogický pro

ces jako např. v Maine proběhl ve Středomoří již v antice. Marshova kniha je

dnes pokládána za jedno z několika mála základních děl ochrany přírody, i když

pragmatickému Marshovi se jednalo hlavně o udržení produkční funkce krajiny,

a proto hledal způsoby, jak ji ozdravit.

Velký ruský geochemik V. I. Vernadský v roce 1926 rozpoznal „vzrůstající moc lid

stva, které se vymaňuje z biosféry a prostřednictvím rozvíjejícího se vědomí získává

stále větší vliv na své prostředí“. Odtud byl jen krok k pojmu „noosféra“ (tedy oblast

rozumu), kterým se zabýval jeden z jeho tvůrců – francouzský jezuita a paleontolog

Teilhard de Chardin. Ve svých esejích z let 1923–25 později shrnutých do svazku Vize

minulosti (1957) Chardin jasně říká, že stojíme na počátku nové epochy, jejímž zá

kladním rysem je z hlediska evoluce propojení lidí do jedné informační, tedy v jeho

pojetí noosférické, sítě. Pokud měl Chardin pravdu, tak právě moderní digitální

technologie přispívají k vytváření této globální sítě, která je však jen prostředkem

k nějakému dalšímu evolučnímu kroku.

Z věcného hlediska je příkladů, kdy lidé zasahují do procesů probíhajících

v biosféře, nepřeberné množství. Obvykle slýcháme o růstu lidské populace, ale

málokdo si uvědomuje, že problémem je především množství vody spotřebované

na udržení potravinových zdrojů. Například chov skotu je na spotřebu vody jed

ním z nejnáročnějších zdrojů a otázkou zůstává, zda je současný počet domácího

dobytka globálně dlouhodobě udržitelný. Věc má pochopitelně řadu aspektů, pro

tože na druhou stranu skot potřebujeme kvůli produkci hnoje potřebného k vytvá

ření kvalitních zemědělských půd. A několik dalších údajů: lidmi bylo přeměněno

nejméně 40–60 % povrchu souše. Produktivitu zemědělské půdy mimo jiné pod

miňuje například obsah dusíku, ten je pro růst rostlin nepostradatelný. Málokdo

však tuší, že dnes je vázáno do syntetických hnojiv více dusíku než do všech při

rozených zemských ekosystémů. Více než polovina dostupné vody je využívána

lidmi, úpravy pobřeží vedly k vykácení 50 % mangrovových lesů. Člověk zasahuje

do globálních cyklů většiny prvků, a to včetně uhlíku, síry, dusíku a většiny kovů.

1. Geodiverzita, hydrodiverzita a antropocén 17

Z těchto důvodů navrhl v roce 2000 atmosférický geochemik Paul J. Crutzen

společně s biologem Eugenem F. Stoermerem termín Anthropocene (antropocén)

pro období, kdy se lidské aktivity stávají jednou z velkých globálních sil. Jako

začátek antropocénu navrhli konec 18. století, ačkoliv si jsou vědomi toho, že se

jedná opět o umělou hranici. Tato hranice se přibližně kryje s objevem zdokona

leného parního stroje Jamesem Wattem v roce 1784, dále s Velkou francouzskou

revolucí či koncem baroka ve střední Evropě. Všechny tyto události souvisí se

začátkem průmyslové revoluce využívající již ne vodní či větrnou energii, ale spa

lování fosilních paliv.

Plán cisterny tzv. Serényi kút na

Plešivecké planině ve Slovenském

krasu představuje jeden z mála

středoevropských příkladů

zachytávání vody. Byla postavena

v roce 1913 s kapacitou 10 000

hektolitrů. Sběrná plocha ležela

ve svahu závrtu (plocha 1 200 m²

a 2 500 m² z plechové střechy

přístřešku pro koně). Jímaná voda

procházela přes filtrační jámy

s dvojitou filtrací přes kameny

a pak přes štěrčík s dřevěným uhlím.

Do vody byla přidávána jedlá soda.

Cisterna sloužila k napájení

4–5 000 kusů hovězího dobytka,

1 000 ovcí a asi 100 koní. Ty bylo

před tím nutné hnát skoro

15 km k pramenům u Brzotína

a Rakovnice. Někdy se rovněž

na sběr vody používaly závrty

s udupanou hlínou, což bylo

nedostatečné. Cisterna byla

tak významná, že o ní proběhla

přednáška v Berlíně v roce 1915

a bylo jí věnováno několik článků.

Původní mramorová tabule

nesla nápis (zde ve slovenském

překladu): „Toto je napájacie

zariadenie vybudované v roku

1913 zo štátnej dotácie, povolenej

grófom Béla Serényim, Maďarským

kráľovským pôdohospodárskym

ministrom v spolupráci poslanca

národnej rady Géza Kubinyho na

základe projektovej dokumentácie

Károlya Rozsnyaiho, kráľovského

priemyselného radcu.“

1. Geodiverzita, hydrodiverzita a antropocén 18

Antropocén přicházel někdy v postupných a jindy náhlých krocích, jakými

bylo vyhubení velkých savců na konci poslední ledové doby, vypalování lesů me

zolitickými populacemi, neolitická proměna krajiny, velkoplošné pěstování rýže

v jihovýchodní Asii (které zvýšilo koncentraci metanu v atmosféře), renesanční

výroba kovů a skla spjatá s masivním odlesňováním, pokles světové populace

kolem roku 1610 apod. Tyto kroky postihovaly různé oblasti nestejnou intenzitou.

Neměly jen destruktivní charakter, v mnoha případech naopak vytvářely mozaiku

stanovišť, které přírodu obohacovaly. O posledních přibližně dvou desetiletích se

hovoří jako o „velkém zrychlení“, při kterém se rychlost mnoha procesů neod

hadnutelně zvyšuje. Atmosférický chemik Will Steffen, dřívější spolupracovník

P. Crutzena, navrhuje jako počátek velkého zrychlení rok 1950, klimatologové

spíš uvažují o letech 1995–2005 či o jiných předělech. Z důvodů mileniální jedno

duchosti budeme za počátek velkého zrychlení považovat období po roce 2000.

Mnoho nových či desítky let nezaznamenaných procesů se nyní odehrává

nejenom v ekonomice a společnosti. Jsou to například lesní požáry v Kalifornii,

průniky slané vody do delty Mekongu a Nilu, chronická sucha hlášená prakticky

z každého kontinentu, nové choroby, velké vylidňování venkova a řada dalších.

Např. plocha USA neustále roste, protože delta Mississippi se díky erozi půd ve

Serényi kút, dnešní stav (Plešivecká planina, Slovenský kras).

1. Geodiverzita, hydrodiverzita a antropocén 19

20. století prodloužila až o desítky kilometrů. Na druhou stranu většina velkých

čínských řek nedoteče do moře, protože jejich voda je spotřebována na závlahy.

Výčet by byl velmi dlouhý. Nám se však na tomto místě nejedná o globální ana

lýzu, ale o mnohem skromnější a praktičtější cíl, jakým je zachování hodnotných

míst naší krajiny, ve které je nutné zároveň udržet hospodářskou činnost a ales

poň částečnou potravinovou soběstačnost.

Termín „geodiverzita“ u nás jako první při přednáškách systematicky používal

již nejméně od roku 1990 Vojen Ložek, ale pokud víme, nikdy jej písemně nepod

chytil. Rovněž, a to již opět nejméně od 80. let minulého století, hovořil o tom, že

žijeme v jiném období, než je holocén. To bývalo v geologických kruzích někdy

anekdoticky označeno jako „pětihory“ či antropozoický věk člověka. Pod vlivem

V. Ložka pojem geodiverzita v řadě prací popularizoval V. Cílek, který rovněž

do české literatury v roce 2002 uvedl slovo antropocén. Původ termínu hydro

diverzita je nejasný. Zdá se, že jej podle vzoru „geodiverzita“ začalo nezávisle po

užívat více lidí, např. M. Culek při přednáškách na Masarykově univerzitě v roce

2016, kdy jím popisuje maloplošné vodní útvary, jako jsou studánky, peřeje apod.

V anglicky psané literatuře se někdy hovoří o hydrological diversity či zkráceně

o hydro‑diversity.

V této knize pod pojmem hydrodiverzita rozumíme zejména přirozenou pes

trost vlhkých, mokrých a vodních stanovišť v krajině, ale i způsobů, jak vodu za

držovat a jak s ní dále zacházet (viz níže). Stručně řečeno hydrodiverzita se týká

vlhké louky, mokřadu, tůně, ale i rybníka, náhonu a protipožární nádrže, stejně

jako řeky či vodní nádrže, ve kterých existuje široká škála místních prostředí.

Za hlavní funkce hydrodiverzity považujeme:

1 pestrost biotopů

2 zadržování vody v různých segmentech krajiny

3 vyrovnávání hydrologického chodu, tedy zpomalování změn při nadbytku

i nedostatku vody

4 úpravy lokálního klimatu či mikroklimatu, zejména pro ochlazování krajiny

5 kulturní a estetické funkce, protože krajina s vodou působí příjemněji a har

moničtěji než krajina bez vody

Co geodiverzitu způsobuje?

Mluvíme-li o geodiverzitě, je v první řadě nutné uvědomit si, co primárně geodi

verzitu vytváří. Substrátová a morfologická rozmanitost je především výsledkem

horotvorných pochodů rozdílného stáří, díky nimž vznikala pestrá geologická

stavba a primární reliéf naší země. Tyto procesy jsou složité a provázané. Jejich

1. Geodiverzita, hydrodiverzita a antropocén 20

součástí, pro člověka dobře uchopitelnou, je například vznik nejmladšího sedi

mentárního a půdního pokryvu. Poté, co dojde k utuhnutí horninového mag

matu, teplotní nebo tlakové přeměně hornin nebo k obnažení starších, přede

vším mořských sedimentů, lze i v tak krátkých časových možnostech, jako je život

nás samotných, pozorovat erozní a akumulační procesy, které na povrchu hornin

probíhají. Vznikají tak různé typy sedimentů odrážející rozdílné formační pro

cesy. Vytvářejí se také různé druhy půd vzájemně do sebe přecházející (půdní

katény), které jsou závislé na substrátu, geomorfologii, hydrologických, biolo

gických, klimatických a časových faktorech. Zároveň dochází ke geochemickým

změnám ve složení sedimentárního pokryvu a většinou k výrazným geomorfolo

gickým změnám, především v krajinném mikroměřítku.

Australská definice geodiverzity uvedená na úvod této kapitoly zahrnuje

i půdní, klimatické a mikroklimatické poměry. Tento přístup je zejména v obdo

bí globálních klimatických změn ochranářsky a prakticky obtížně uchopitelný,

protože příčiny disturbancí leží daleko od míst, která ovlivňují. Přesto existují

případy ekosystémů, které jsou např. na mikroklimatické změny extrémně citlivé

a lze je správným managementem ochránit. Pro ilustraci uvádíme dva příklady,

na kterých je možné vidět, jak komplexní a citlivé ekosystémy se v naší krajině

nacházejí.

Případ první – podmrzlé sutě: Na našem území lze najít přibližně 25 suťových

polí, která jsou dlouho do jara či léta buď podmrzlá, nebo silně podchlazená. Na

tyto studené polohy jsou vázány glaciální relikty zejména entomofauny. V rámci

střední Evropy se jedná o jedinečný fenomén – např. na území podstatně větší

ho Německa nebyl tento jev doposud popsán. Udržení suťového ekosystému je

přímo závislé na správné rychlosti proudění studeného vzduchu. Pokud dojde

v dolní části sutě k výkopu například geologické sondy nebo pasti na hmyz, může

se zrychlit proudění vzduchu a tím i výměna tepla a lokalita bude zničena. K po

dobnému, ale opačnému efektu však rovněž dojde, když v živinami bohatém

prostředí suť zaroste vegetací.

Případ druhý – jeskynní prostředí: V České republice je několik krasových ob

lastí. Nacházejí se především ve vápencových oblastech, které jsou tvořeny hor

ninami náchylnými k rozpouštění srážkovými vodami. Ty procházejí půdním po

kryvem, který v sobě obsahuje nejméně 40krát víc oxidu uhličitého než vzduch.

Tím se zvyšuje jejich korozní schopnost. Vápenec se rozpouští, ale při vstupu do

jeskynního prostředí oxid uhličitý opět z roztoku uniká. Výsledkem je opětovné

srážení kalcitu, tentokrát ve formě krápníků a sintrů.

Rychlost růstu krápníků závisí na míře nasycení sestupujících roztoků oxidem

uhličitým. K tomu dochází při pomalém průstupu půdním profilem reakcí kar

bonátových hornin se srážkovou vodou a půdním vzduchem obsahujícím CO

2

.

Pokud je však prostor nad jeskyní zbaven půdního pokryvu nebo jsou provedeny

velké vegetační změny, např. odlesnění, změní se rychlost průsaku vod. Tím se

1. Geodiverzita, hydrodiverzita a antropocén 21

může stát, že srážková voda proniká snadno do jeskyně, teprve zde se sytí oxi

dem uhličitým a krápníky koroduje místo toho, aby je srážela. V obou případech

představuje udržení správného mikroklimatického systému nezbytnou podmín

ku zachování lokality.

V globálním měřítku se podobný mechanismus uplatňuje u acidifikace oceánu,

kde víc oxidu uhličitého v ovzduší zesiluje koncentrace bikarbonátu na úkor kar

bonátu. Většina mořských organismů je pro tvorbu pevných schránek nastavena

na karbonát a špatně zvládá bikarbonát. Tím se oslabuje oceánská pumpa, která

do oceánu ukládá asi 30–40 % lidmi uvolněného oxidu uhličitého. Zároveň jeho

vyšší koncentrace vedou až ke korozi korálových útesů a karbonátových schránek,

a dokonce mohou vést k obrácení směru reakce – tedy oceán může oxid uhličitý

uvolňovat, a ne vázat.

Právě na tomto příkladu vidíme rozdíl mezi dřívější a současnou ochranou

přírody. Před rokem 2000 bychom chránili lokální fenomén – dejme tomu stráň

nad jeskyní Balcarka, ale nyní bychom potřebovali před acidifikací ochraňovat

světový oceán. Dřív jsme se soustřeďovali na ochranu určitého místa, ale zdá se,

Alej u Broumova se jednak hodí k okolním barokním kostelům, ale také člení krajinu na menší celky. Silnice

vybudované na starých cestách krajinu dělí přirozeným způsobem, protože i cesty procházely přirozenými

hranicemi.

1. Geodiverzita, hydrodiverzita a antropocén 22

že nyní jsme dospěli do stadia rozvratu celých rozsáhlých ekosystémů. Přesto by

globální problémy měly mít lokální vyústění, jakým je právě ochrana jednotli

vých míst, jako již výše zmíněné stráně nad jeskyní Balcarkou. V očekávání bu

doucích globálních problémů nesmíme rezignovat na tu úplně nejběžnější místní

ochranu přírodních hodnot. Právě naopak.

Jak dochází ke ztrátě diverzity a jakou roli

v tomto procesu hraje člověk?

Člověk se v posledních desetiletích a staletích stává stále důležitějším hybatelem

změn geo- i hydrodiverzity. Jeho vliv nemusí být z počátku vůbec postřehnutelný.

Například již v literatuře venkovského realismu z konce 19. a počátku 20. století

(dílo K. V. Raise, J. Holečka, K. Světlé a dalších) můžeme opakovaně najít infor

mace o odstraňování kamenů z polí, zhlazování a zavážení erozních rýh, zcelo

vání kousků polí do větších celků, pracném ukrajování pastvin a jejich přeměně

na ornou půdu. V podhorských krajích byla dokonce vynášena na pole splavená

ornice z údolí. Hromady kamenů z polí na Českomoravské vysočině či v Českém

středohoří, suché zídky v jižních Čechách či zarostlá terasovaná políčka na Ko

kořínsku jsou svědectvím staletí trvajícího zápasu o půdu. Tato kultivace krajiny

byla zároveň doprovázena odstraňováním drobných přirozených útvarů – vyční

vajících skalisek, zavážením mokřadů a dalšími ztrátami geodiverzity.

Terén byl však naopak členěn mezemi a rozrůzňován polními cestami, které

se na svazích často měnily na úvozy až hluboké erozní rýhy. Např. sprašová rokle v Zeměchách u Kralup, která dosahuje hloubky přes 15 m, pravděpodobně vznikla

erozí polního úvozu. V některých, zejména kopcovitých krajích tak byl vytvořen

nový, obvykle malebně členitý reliéf táhlých mezí (oddělujících někdy ještě stře

dověké plužiny) a řemenovitých polí. V rovinatých krajích musíme očekávat obrovitou, pomalou, soustavnou prací po staletí měněnou krajinu se značně sníženou

geodiverzitou. Příkladem může být množství paleoúdolíček objevených při stavbě

dálnice D11 mezi Hradcem Králové a Jaroměří. Dnes jemně zvlněná krajina byla

minimálně ještě v neolitu doslova rozbrázděna malými udolíčky, která kopírovala

dnes již neexistující vodoteče či prameniště. Zemědělci se obecně stále brání návratu dělících prvků polí, tj. mezí. Pokud bychom však o tuto změnu měli zájem, většina původních rysů krajiny, a to dokonce v nejbližším okolí Prahy či Brna, je

dodnes patrná na snímcích leteckého laserového skenování (tzv. lidaru).

V některých oblastech měla značný negativní dopad na geodiverzitu krajiny

dlouhodobá těžba surovin. Pálení vápna probíhá v Českém krasu a na mnoha

dalších místech poměrně intenzivně již od 16. století. Pozorování z Maďarska (pohoří Bükk) i Slovenska (Zemplínské vrchy a jinde) ukazují, že těžba vápenců

1. Geodiverzita, hydrodiverzita a antropocén 23

a výroba vápna probíhala místy až do 60. let minulého století nejprve sbíráním

volných škrapových balvanů a posléze olamováním přirozených výskytů. Vůbec

se dnes nedá určit, kolik volných vápencových balvanů, škrapových polí a ma

lých skalek leželo např. v Českém krasu a v dalších menších vápencových oblas

tech, ale původně se muselo jednat o množství, které je nesrovnatelné s dnešním

stavem. Při podrobnější prohlídce zjistíme, že zejména u malých vápencových

ostrovů jsou olámány či zničeny všechny dosažitelné výchozy.

Velflík (1913–1917) zmiňuje, že „v Čechách nalézaly se druhdy hojně, nyní již

jen pořídku ohromné osamocené balvany – zvláště žulové, z nichž mnohé prů

během druhé poloviny předešlého století padly za oběť stavbám železnicovým,

použity jako dočasné lomy k získání výborného stavebního kamene“. Cituje pří

klad velkého, nádherného kamene Baba na Kralovicku o výšce 6 m, který byl

v roce 1913 rozbit na stavební kámen a odvezen do Plzně na 110 železničních

vagonech. Méně nápadný je sběr drobných kamenů použitých na stavbu vesnic

nebo kamenných zídek. Při počtu několika tisíc vesnic existujících dejme tomu

od roku 1250 se jedná o obrovské přesuny kamenných hmot. K celkovému číslu

je dále nutné přičíst hmotu železničních těles, říčních navigací a různých technic

kých staveb. Je otázkou, zda si vůbec umíme představit vzhled některých českých

a moravských krajin před „velkým sběrem kamenů“.

Co se týče hydrodiverzity, tak si dnes již neuvědomujeme, jakou obrovskou

proměnou prošly naše řeky. O mramorovém oltáři v kostele Panny Marie na

Malé Straně se dochovala zpráva, že byl postaven z velkého kamene vytaženého

z Berounky. Projdeme-li dnes vápencovým kaňonem Berounky, nenarazíme ani

na jediný větší vápencový blok nebo vyčnívající skalisko. Kameny z řeky Vltavy

byly odstraňovány nejméně od roku 1547 nařízením císaře Ferdinanda I., který se

snažil podpořit obchod. Po roce 1640 přizval strahovský opat K. Fuka vojenské

inženýry ke splavňování Vltavy. Nechal odstřelovat skaliska vyčnívající z vody

např. u Zbraslavi, ale teprve po roce 1729 se podařilo „rozdrtit skaliska“ v řece

a splavnit ji až ke Kamýku. Téměř půl tisíce let říčních úprav proměnilo mnohé

evropské řeky z malebně nebezpečného živlu v krotké, bahnité kanály. Uvažu

jeme-li o původním stavu Vltavy nad Prahou, nalezneme vhodnou analogii na

Ohři či na střední Sázavě, která je sice podstatně menší, ale právě proto, že zde

nebyly činěny pokusy s jejím splavněním, existují v jejím toku občasná skaliska,

vyčnívající kameny a štěrkové výspy.

V této souvislosti představuje kaňon Dyje v NP Podyjí zajímavý problém –

dnes sice vypadá téměř nedotčeně, ale v pozdním středověku a v novověku se

jednalo o krajinu, která byla člověkem ovlivněna více, než je tomu dnes. Celé

střední Polabí a mnoho jiných toků bylo zbaveno systémů několika generací sle

pých ramen. Představa, že místa jako např. Pardubice nebo Most byla přístupná

jen po dlouhých haťových mostech vedoucích mokřady a odstavenými tůněmi,

je dnes již zcela fantastická. Rovněž zmizely kdysi tak četné říční ostrovy. Ze

1. Geodiverzita, hydrodiverzita a antropocén 24

Povodňová revitalizace

V září 2003 byla provedena oprava a revize Trojského jezu. Hladina řeky byla na Trojském

jezu snížena o 2,4 m a hladina v Sedlci poklesla asi o 1,2 m. Po několika desetiletích se

objevila řeka, o níž jsme neměli ani potuchy. Vltava pod Štvanicí šla opět snadno přebrodit. Ještě v 19. století zde řeka byla členěna řadou ostrovů, které za povodní často měnily

tvar, a průkopy mlynářských náhonů. Teprve při velkých úpravách (tzv. kanalizaci řeky) po

stupně prováděných v letech 1900–1928 byly odstraněny drobné ostrůvky a hrázemi obkroužen a stabilizován jeden velký ostrov – zvaný Velké Benátky neboli Štvanice. Při poklesu hladiny vody, nezadržované jezy a plavebními komorami, se opět ukázalo široké

říční koryto a v něm jedna hlavní proudnice s celou řadou mělčích dílčích koryt odděle

ných mělčinami, které místy v podobě dlouhých táhlých ostrůvků vystupovaly nad hladinu.

Pohled, který se na podzim 2003 ukázal, byl místy úchvatný:

Břehy: nebyly rovné, ale klikaté, členěné pískovými i štěrkovými kosami. Vytvářely se

zátočiny s mělkými vodami i hlubšími tůněmi. Místo jednolitě se svažujících břehů se

délka pobřeží natáhla na trojnásobek a skýtala širokou škálu stanovišť od písčin až po

převislé břehy.

Stromy: povodeň vytvořila shluky stromů, ve kterých se zachytil písek a štěrk, takže hlu

boko do proudu řeky zasahovaly buď kosy, anebo se směs štěrku propletená s větvemi

osamostatnila a vytvářela vlastní ostrůvky či po proudu protažené, úzké výspy. Mělčiny a ostrovy: nedaleko spodní části Císařského ostrova vznikl uprostřed proudu

oválný ostrov o délce kolem 60 m a šířce asi 15 m. Uprostřed tohoto ostrova se zachytil

padlý strom. Vzdouval před sebou vodu, takže před ním vznikla tůň o hloubce až 1,5 m. Do ostrova místy vnikala drobnější koryta.

Výsledek: řeka se najednou stala nepřehledným vesmírem drobných plošek rozmanité

úrovně. Mělčina a pobřežní výspy měnily její proud, který místy klidně plynul, ale jinde byl

o to rychlejší, anebo se jako protiproud dmul proti hlavnímu toku. Nejvíc nápadná byla ši

roká plocha nivy, jež skýtala velmi rozmanitá stanoviště pro ryby, rostliny i hmyz. V okolí

řeky, ale i na samotném ostrově uprostřed řeky byly vymlety poměrně hluboké tůně, ně

které zcela samostatné, jiné za trochu vyššího stavu komunikovaly s hlavním proudem. Mělčiny byly okamžitě obsazeny divokými kachnami a volavkami. Na padlých stromech si sušili peří kormoráni. Člověk měl pocit, že ptáci a ryby jsou spokojené v takto členitém

prostředí, kde si každý nalezne svoji niku. Pak voda opět stoupla a celá, na tuto chvíli vzkří

šená „pravěká“ řeka zmizela.

Pokud se na „revitalizaci katastrofou“ dokážeme podívat nikoliv z hlediska „nepořádku

po katastrofě“, ale dalších dvaceti let, budeme si dobře vědomi hodnot, jaké „pohromy“ vytvářejí a nebudeme zbytečně plýtvat prostředky na odstranění následků.

1. Geodiverzita, hydrodiverzita a antropocén 25

zemědělské krajiny se ztratily desítky pramenů, pramenných mís a mokřadů.

Mnoho z nich bude v budoucnu, kdy nedostatek vody začne být naléhavý, nut

né obnovit.

V globálním měřítku je geodiverzita ničena (ale jindy i vytvářena – tzv. sekun

dární geodiverzita) rozmachem měst, plošnou suburbanizací, rozvojem technické

a dopravní infrastruktury, tvorbou zavlažovacích kanálů a zejména průmyslovým

zemědělstvím na velkých plochách. Biodiverzita je ničena eutrofizací a migra

cemi. Např. v balastní vodě zaoceánských tankerů se dá nalézt až 150 druhů

planktonu, drobných korýšů a měkkýšů, které v mnoha případech ničí původní

biocenózy. Nové postoje v krizovém stavu přerodu naší civilizace, jinak řečeno

ve snaze využít možné zdroje geodiverzity, se mohou týkat „přírodního“ využití

městských staveb, např. správně volenou ekologií zelených střech (třeba v kom

binaci s městským včelařením) či rekonstrukcí místní květnaté louky na vertikální

zahradě pokrývající stěnu výškové budovy. To už však je situace jako z filmů typu

Blade Runner, která s tradiční přírodou, o jakou se primárně jedná, nemá mnoho

společného.

Kreativní destrukce –

víc destruktivní než kreativní

Z hlediska české a moravské přírody se v první fázi ochrany geodiverzity jedná

o adaptační strategie, které snad jednou (ale to už je téma politické, energetické

a industriální) přerostou do mitigačních (omezení emisí) opatření. Za této vel

koplošné, globální situace se pohybujeme v regionálních mezích stability ekosys

témů či jednotlivých stanovišť. Prakticky všechny typy tradičních stanovišť pří

rody ČR jsou něčím ohrožené – zarůstáním, ubýváním počtu druhů či počtu

jedinců, rozvrácením trofických řetězců, chorobami stromů apod. V mnoha pří

padech máme pocit či přímo pozorujeme, že daný systém dosahuje či překračuje

pole své stability. Za prahem únosnosti bývá redukován a nahrazen novým po

lem stability. Tento proces je někdy nazýván kreativní destrukcí, protože zniče

ním jednoho prostředí se otevírá pole pro prostředí nové. Ve většině případů však

dochází ke globální homogenizaci, kdy toto nové prostředí ovládne několik málo

druhů běžných, odolných rostlin z několika kontinentů severní polokoule.

1. Geodiverzita, hydrodiverzita a antropocén 26

Jak geodiverzita vzniká a jak se ztrácí

V euroamerické civilizaci dojde za rok k přesunům asi 20 tun (či podle jiných vý

počtů i víc) hornin a zemin na osobu. Jedná se zejména o stavební materiály, ná

spy dálnic, základové horniny, vápenec, asfalt a další suroviny. Na jedné straně je

geodiverzita ničena, ale na druhou stranu je rovněž vytvářena. Nakolik je tvorba

nové geodiverzity žádoucí, závisí na tom, zda podstatně proměňuje ráz krajiny,

anebo zda spíš zvýrazňuje a obohacuje její přirozené prvky. Mnoho, zejména ma

lých a tvarově členitých lomů obohacuje krajinu, ale lineární násep dálnice potla

čuje její ráz. Obecně platí, že vytváření spíš menších vodních ploch a skalnatých

odkryvů (tedy právě těch prvků, které postupně v minulých stoletích mizely) je

žádoucí, ale větší změny jsou problematické a musí být posuzovány pro každý

případ a pro každou krajinu zvlášť.

Určitým paradoxem se stává, že železniční náspy, zářezy dálnic a podobné,

ekonomicky jinak nevyužitelné plochy se stávají vítanými náhradními stanovišti

(sekundární geodiverzita). Britské železnice dokonce vydaly průvodce o přírodě

železničních náspů. Ty jsou pro mnohé dojíždějící obyvatele velkých městských

aglomerací jediným běžným kontaktem s přírodou. Ochrana přírody je tak všude

v Evropě stavěna před úkol nikoliv jenom ochránce mizejících „přírodních rájů“,

ale také aktivního manažera nového antropogenního prostředí, které je směrová

no do určitého cílového stavu – např. kombinace přirozené doubravy a geologic

kého profilu v hlubokém dálničním zářezu.

Změny ve hnízdění ptáků, kvalitě lučních porostů, stavu lesa a podobných

jevů jsou patrné v měřítku několika let. Zalesněná, odlesněná a zase zalesněná

Šumava se dá prožít během jedné generace. Většinou máme pocit, že musíme

chránit to, co se mění před našima očima. Podobně, jako je geologický čas ne

srovnatelně pomalejší než čas biologický, tak i změny geodiverzity byly v uply

nulých stoletích spíš plíživě nenápadné, ale ve svém souhrnu vyústily v celkovou

změnu charakteru krajiny. Proto považujeme za nutné, abychom si dobře roz

mysleli úpravy, které v krajině provádíme – je technicky snadné zničit skalku

překážející v dopravě, ale mějme přitom na paměti, že podobných skalek už bylo

na daném území zničeno nejspíš několik a že již nebudou nikdy vráceny na místo.

Dosavadní ochranářská praxe se ve většině případů zabývala geologickým

podložím jako něčím, co sice patří zejména k vegetaci a již méně k živočišstvu,

ale na co není nutné klást přímý důraz. Hlubší pohled opřený o historickou ana

lýzu naopak ukazuje, že geodiverzita je podobně jako biodiverzita postihována

změnami, postupně ochuzována, ale i nově vytvářena. Pracuje s jiným časovým

měřítkem a odehrává se v široké škále velikostí. Je nutné ji rozeznávat jako sa

mostatnou, jakkoliv provázanou, kategorii ochrany přírody, která se postupně

emancipuje od známější biodiverzity. V Evropě se tento proces projevuje napří

klad zakládáním geoparků.