načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Genom - Sergej Lukjaněnko

Genom

Elektronická kniha: Genom
Autor:

Je druhá polovina 22. století, lidstvo osídlilo několik planet a navázalo kontakt s mimozemšťany. Pokroky v genetice umožnily vytvořit osoby vyšlechtěné pro optimální výkon povolání ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.4%hodnoceni - 79.4%hodnoceni - 79.4%hodnoceni - 79.4%hodnoceni - 79.4% 88%   celkové hodnocení
8 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 347
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z ruského originálu Genom ... přeložili Pavel Weigel a Eva Bůžková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7904-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Je druhá polovina 22. století, lidstvo osídlilo několik planet a navázalo kontakt s mimozemšťany. Pokroky v genetice umožnily vytvořit osoby vyšlechtěné pro optimální výkon povolání – takzvané speciály. Klony jsou rovněž běžnou součástí života, zatímco lidé s neupravenou DNA se nazývají naturálové.
Klon Sherlocka Holmese je pozván na palubu kosmické lodi, které velí Alex Romanov, aby vyšetřil případ vraždy hmyzí princezny. Jinak vypukne válka. Podaří se odhalit viníka?
Zakázané planety, genetika dotažená do extrému a morální aspekt s tím související, spiknutí, mimozemšťané, tajní agenti, to vše nabízí román Genom.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ARGO

TRITON





Sergej Lukjaněnko

Genom



Copyright © 1999, 2001 by Sergey Lukianenko

Translation © Pavel Weigel a Eva Bůžková, 2015

Cover © Dmitry Sunagatov | Dreamstime.com

© Stanislav Juhaňák – Triton, 2015

© Argo, 2015

ISBN 978-80-7387-904-4 (Triton)

ISBN 978-80-257-1601-4 (Argo)

Stanislav Juhaňák – TRITON, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

Nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,

www.argo.cz


Autor si je vědom, že mnozí lidé budou jeho román

pokládat za cynický a nemorální.

Přesto ho s rozechvělou úctou věnuje lidem,

kteří umějí milovat, přátelit se a pracovat.



Operon první

Recesivní

9



První kapitola

Alex hleděl na nebe.

Bylo zvláštní. Nesprávné. Nezvyklé.

Takové se klene nad světy, které ještě nezničila civilizace. Takové nebe je nad Zemí, vlastí lidstva, třikrátzaneřáděnou a třikrát vyčištěnou planetou.

Ovšem nad Rtuťným Doncem, průmyslovým centrem sektoru, kde jsou tři loděnice a veškerá nezbytnáinfrastruktura, takové být nemá.

Alex hleděl na nebe.

Čistá světélkující modř. Roztřepená oblaka. Růžovýodlesk zapadajícího slunce. Ve výši letí flyer – vypadá jako štěňátko skotačící ve sněhu. Ještě nikdy, ani při pohledu z okna pokoje nebo při sledování planetárních zpráv, na Rtuťném Donci takové nebe neviděl.

Ostatně dnes bylo celé město nezvyklé. Zapadajícíslunce zalilo zdi domů teplou růžovou barvou. U podpěr staré jednokolejky vedoucí podél silnice zůstaly poslední zbytky špinavého sněhu. Auta tu projížděla zřídka, jako kdyby se obávala porušit ticho, ale rychle, jako by chtěla zneobvykle růžového světa co nejdříve uniknout.

Ale co když právě takový svět má člověk, opouštějící po pětiměsíčním pobytu stěny nemocnice, vidět?

„Nikdo na tebe nečeká?“

Alex se ohlédl na strážného, nudícího se v zasklenébudce. Byl to vazoun. Tváře krev a mlíko, metr široká ramena, u pasu pendrek, přes uniformu neprůstřelná vesta. Jako kdyby měl někdo nemocnici napadnout.

„Nemá kdo čekat,“ odpověděl Alex.

„Zdaleka?“

„Uhm.“ Alex popotáhl z cigarety. Zavoněl místní silný tabák.

11


„Mám zavolat taxi? Do tohohle počasí nejsi oblečený.“

Strážný chtěl zjevně pomoci.

„Ne, děkuju. Pojedu monorem.“

„Jezdí jednou za hodinu,“ upozornil ho strážný. „Jezdízadarmo, je pro naturály...“

Upřímně řečeno, sám vypadal jako naturál. Možné je ovšem všechno. Zevnějšek nic neznamená.

„Monorem pojedu právě proto, že je zadarmo.“

Strážný na Alexe zvědavě pohlédl . Potom pohledempřeskočil na nemocniční komplex za jeho zády.

„Ale ne, opravdu jsem speciál,“ vysvětlil Alex. „Prostě nemám peníze. Pobyt hradila pojišťovna. Já bych takovou léčbu nezaplatil. Možná mě sem přinesli v košíku,nevzpomínám si.“

Sáhl si k pasu na tu neviditelnou linii, která před pěti měsíci rozdělila jeho tělo i život na dvě části. Hrozně toužil mluvit s někým, kdo nezná příběh jeho zranění, kdo by vše vyslechl, obdivoval a údivem pomlaskával...

„Vzalo tě to pořádně,“ vzdychl strážný. „Ale... už je všechno v pořádku? To hlavní obnovili?“

Alex zamáčkl nedopalek a spiklenecky přikývl.

„Obnovili. V pořádku, dík.“

„Za co?“ podivil se strážný.

Ale Alex už odcházel k silnici. Kráčel rychle a bezohlédnutí. Opravdu ho spravili dokonale, lepší léčbu si nemohl přát... zejména v jeho situaci. Jakmile však před půlhodinou posledním podpisem dokumentů pojišťovny potvrdil, že nemá k lékařskému personálu žádné výhrady a pokládá svůj stav za „identický s předchozím“, ho s nemocnicí už nespojovalo nic. Vůbec nic.

Ani s planetou ne. Ovšem Rtuťný Donec opustit budezřejmě obtížné. Ignoroval projíždějící auto, půvabný jasněčervený sporťák kajman. Došel k podpěře monoru a vystoupal po točitém schodišti, protože výtah samozřejmě nefungoval.

„Zase na svobodě, viď, běsíku?“ pronesl nahlas. A pohlédl na rameno.

Alex opravdu nebyl do tohohle počasí oblečen. Ani do nečekaného oteplení, ke kterému došlo před Dnem nezá- 12


vislosti. Džíny a boty zakoupené za pár drobných z místního

dobročinného fondu ještě ušly. Zato kožená bundanavlečená na triko vypadala podivně.

Běsíka ale zajímalo úplně všechno.

Žil na Alexově levém rameni. Malé, asideseticentimetrové barevné tetování. Běsík s vidlemi v ruce zachmuřeně a upřeně pohlížel někam do dálky. Svůj dlouhý ocas měl omotán kolem pasu, asi aby se mu nepletl pod nohama. Krátká šedá srst připomínala přiléhavou kožešinovoukombinézu.

Alex chvíli upřeně hleděl na běsíkovu tvářičku. Vypadala zvědavě a tak nějak klidně. Sebejistě.

„Protlučeme se, starochu,“ řekl Alex. Opřel se o zábradlí, předklonil se a plivl na lesklé ocelové koleje.

Kromě něj a běsíka tu nikdo nebyl. Buď není bezplatná městská doprava oblíbená, nebo byl dnes prostě takový den. Den modré oblohy, růžového západu, konce svátku. Včera slavila celá nemocnice. Dokonce i Alexovi,formálně ještě nemocnému, nalili vodku vylepšenou o glukózu a vitaminy.

V desetimetrové výšce fičelo. Alex dokonce uvažoval, jestli nemá sejít dolů a počkat na monor schovaný zaopěrou. Ale tady to bylo přece jen zajímavější. Viděl na město, vyrovnané řady mrakodrapů se spoustou reklam, linie ulic. Město velice geometrické. Na druhé straně, za holými, dlouho neobdělávanými poli, tušil kosmodrom. PodleAlexova názoru byl příliš blízko města... ale možná právě to mu zachránilo život. Lékař se podřekl, že reanimační blok, připojený k Alexovi, vyčerpal rezervy a odpojil se vokamžiku, kdy ho přeložili na operační stůl.

Kdo mohl tušit, že se kompletní pojištění bude jednouhodit? Někdo v kanceláři Třetí dopravní bude skřípat zuby při podepisování účtu za léčbu. Nic jiného mu stejně nezbyde.

„Protlučeme se,“ slíbil Alex běsíkovi ještě jednou.Znovu plivl na koleje. A uslyšel lehký šum – blížil se vagonek monoru.

Pohyboval se pomalu – Alex odhadl rychlost na čtyřicet osm a půl kilometru za hodinu. Zato pomalovaný byl řádně,

13


jako kdyby se pomalou jízdu snažil kompenzovat hojností

barev. Už se začalo stmívat, část kreseb a nápisůsvětélkovala, ostatní jiskřily a měnily barvy.

„Co když nezastaví?“ zneklidněl Alex. Monor alezabrzdil. Široké dveře, vylepšené karikaturou prezidentaRtuťného Donce pana Son Li, se skřípavě otevřely. Alex se uchechtl, pomyslel si, že takovou kresbu by rád viděl vkaždém nemocničním pokoji místo povinného portrétu, anastoupil do vagonku.

Monor zevnitř nevypadal o nic lépe než zvenku. Tvrdá plastová sedadla, nefunkční obrazovka na přepážceoddělující řidiče od cestujících.

Přítomní tomu všemu odpovídali.

Na sedadlech v zadní části vozu se rozvalovala desítka mladíků. Typičtí naturálové, takoví, kteří dělají špinavou práci. Všichni byli opilí a kouřili trávu. Prohlíželi si Alexe s lenivou zvědavostí. Stranou od nich podřimovala asipatnáctiletá dívenka, špinavá, mizerně oblečená, s kruhy pod očima.

Alex usedl v čele vozu a monor se s trhnutím rozjel.

„Tak co s domorodci, běsíku?“ pohlédl Alex na tetování.

Běsíkova tvářička se šklebila v pohrdavé grimase.

„Naprosto souhlasím,“ zašeptal Alex. Pokusil se sednout si pohodlněji, přestože chápal marnost svého počínání.

Co se dá dělat... ale aspoň je tu tepleji. Dokonce si říkal, že si na čtvrthodinku zdřímne, zatímco se bude monorplazit periferií.

„Zmiz!“

Alex se otočil.

Jako na objednávku. Důvod k hrdinství. Hned poodchodu z nemocnice.

Jeden hošan teď seděl vedle dívky a pomalu, beze spěchu jí rozepínal bundu.

„Odprejskni povídám!“ řekla dívka ostře.

Ostatní naturálové jen koukali na svého kamaráda a na Alexe.

Kuš, jestlipak by si dovolili takovou drzost, kdyby na sobě měl uniformumistrailota? 14


Sotva...

Ale kdo v něm teď pozná speciála?

Dívka pohlédla na Alexe, usmála se a otočila se na hocha.

Pohled měla příjemný, vůbec neodpovídal zevnějšku.

„Pověz, běsíku, máme to zapotřebí?“ zeptal se Alex.

Tetování na rameni neodpovědělo, protože neumělo mluvit. Běsíkovy zaťaté pěstičky se pootevřely, vystrčil drápky. V přimhouřených očích zaplanuly rudé plamínky.

„Víš to určitě?“ vzdychl Alex. Vstal a šel k dívce.

Hoch se rázem narovnal, zpozorněl – nebyl tak opilý, jak předstíral. Celá parta ztichla.

„Ona nechce,“ řekl Alex.

Hoch si olízl rty a vstal. Alex si všiml, jak mu pod tlustým svetrem naběhly hroudy svalů. Pravděpodobně modelované tělo. Nejspíš s posílením fyzických možností. Tak to je zlé... a přitom se říká, že městská doprava je pro naturály.

„Ale chce,“ prohlásil mladík. „Prostě se zdráhá. U nás se to tak dělá. Dva se baví, třetí se do toho neplete. Jasný? Jo?“ Ostrý přízvuk zhoršoval srozumitelnost. Zřejmě byly v honbě za svaly všechny ostatní funkce organismu zredukované na minimum.

Alex pohlédl na dívku.

„Všechno je v pořádku,“ řekla. „Díky, všechno je v pořádku.“

Běsík na rameni tomu nevěřil.

„Vida!“ prohlásil mladík vítězoslavně. Naklonil se nad smířenou obětí.

„Řekla jsem odprejskni, hnusáku,“ řekla dívka ostře. „Nerozuměls?“

Alex se opřel o volné sedadlo. Začínalo to být zajímavé.

Mladík zaryčel, protože do jeho jednoduchého myšlení nepatřila možnost ústupu. Natáhl ruku a majetnicky jizastrčil do rozepnuté bundy.

„Varovala jsem tě,“ řekla dívka.

První úder ohnul lžinaturála v pase. Druhý sroztaženými prsty prorazil svetr, který se hned zbarvil krví. Třetí úder odhodil mladíka hlavou na sklo. Sklo zapraskalo,pokrylo se pavučinou prasklin, ale vydrželo.

15


Za okamžik stála dívka vedle Alexe. Zaskočená parta ztichla.

„Kdo se mě dotkne, dostane víc,“ pronesla dívka tiše.

Mladík se pomalu sesunul na podlahu. Zasténal a popadl se rukama za hlavu.

Alex mrkl na běsíka.

Ten se ušklíbl a přikrčil, jako kdyby hodlal seskočit zramene a pustit se do rvačky.

„Mně by se to taky líbilo,“ řekl Alex.

Monor zpomalil, dveře zaskřípaly a otevřely se.

„Raději vystoupíme,“ navrhl Alex dívce.

„Zvládnu to,“ odsekla.

„Skoro ti to věřím. A policii zvládneš taky? Jdeme.“

S jistou obavou ji vzal za ruku, ale dívka poslechla.

Vyskočili na nástupiště, dveře monoru se zavřely.Zastavil snad řidič kvůli nim? Naturálové se už vzpamatovali.Jeden zvedl modelovaného parťáka, který potřásal hlavou a pokoušel se jít. Kdosi hrozil přes sklo.

„Já jsem se jich nedotkla!“ řekla dívka. „Vůbec jsem se jich nedotkla!“

Mávla rukou a setřásla z prstů kapičky krve.

„Ani nebylo třeba.“ Alex se díval za monorem. Ten už uháněl šedesátikilometrovou rychlostí, na této staré dráze asi nejvyšší možnou. Řidič se zřejmě rozhodl odvézt rváče co nejdál.

„Všimla sis, že ten mladík byl také speciál?“

„Speciál?“ zeptala se se špetkou zájmu. Ono „také“přeslechla, buď nechtěla samozřejmost popřít, nebo sinevšimla. Popotáhla, vytáhla zmačkaný kapesník a utřela si ruku. „Asi ano. Vstal hodně rychle.“

Alex pozoroval dívku s rostoucí zvědavostí. Určitě jí nemohlo být víc než patnáct let... a pokud se vezme vúvahu předělávka těla...

„Jak se jmenuješ?“

Dívka na něho pohlédla tak, jako kdyby se zajímal očíslo jejího konta.

„Jmenuji se Alex. Speciál.“

„Kim...“ Po krátké odmlce také dodala: „Speciál.“ 16


„A tohle je běsík,“ pootočil se Alex, aby ukázal dívcetetování. „Prostě běsík.“

Běsík se pochvalně usmíval, přehodil si nohu přes nohu a opřel se o vidle tak, jako kdyby to byla vydobytá kořist. Kim okamžitě zvážněla.

„Ale... tak nevypadal. Viděla jsem ho.“

„Jistě. Běsík vypadá různě.“

Dívčiny tmavé oči zostražitěly. Rtuťný Donec je přece jen díra. Přestože je průmyslovým centrem sektoru.

„Neboj se,“ řekl Alex. „To je skener emocí. Rozumíš?“

Kim se nepřetvařovala. Zavrtěla hlavou.

„Je to jednoduché. Displej s tekutými krystaly se zavede přímo do kůže. Když pohlédneš na běsíka, ihned uvidíš, co prožívám. Bojím se, zlobím se, přemýšlím, toužím...všechno jako na dlani.“

„To je prima...“ Dívka natáhla ruku, tázavě na Alexepohlédla a pak se běsíka opatrně dotkla.

Ten se neznatelně usmál.

„Líbí se mi,“ řekla Kim. „Ale nevadí ti, že do tebe všichni vidí?“

„Když mi to vadí, zhasnu ho.“

Běsík se usmál ještě víc.

„Jasné,“ přikývla dívka. „Díky za pomoc, speciále Alexi. Hodně zdaru.“

Sklouzla ke schodišti, naprosto beze strachu zdesetimetrové výšky a chatrného zábradlí. Alex se naklonil asledoval, jak sbíhá dolů a mizí v šeru. Byli někde na periferii, kolem stály temné, opuštěné budovy. Možná sklady, možná zakonzervované továrny... pokud to byly byty, pak takneodařené, že se do nich nikdo nenastěhoval.

„Haló, přítelkyně-speciále,“ zavolal Alex, když dívkadoskočila na zem. „Máš hlad?“

„Velký!“ odpověděla prostě Kim. „Ale jsem na nule!“

„Počkej!“

Alex pohlédl na běsíka, který pokrčil rameny.

„Nu, odvykli jsme,“ souhlasil Alex a přeskočil zábradlí.

Deset metrů. Gravitační zrychlení na Rtuťném Donci činí asi osm celých tři desetiny metru za sekundu na druhou.

17


Ve vzduchu udělal přemet, zaujal patřičnou polohu,doadl na pokrčené nohy a ztlumil setrvačnost. Takový skok by naturálovi zlomil páteř. Alexův organismus reagoval přesně tak, jak byl vyprojektován.

Tělem proběhla měkká tupá bolest, jak přestavěnétkáně tlumily náraz. Alex se narovnal a pohlédl na dívku.

Kim stála v bojové pozici – ve zvláštní, naturálovinepřístupné póze boje ju-dao. Nohy vpředu vypadaly jakozlomené a zkroucené v kolenou, tělo nakloněné dozadu, levá ruka u obličeje dlaní k Alexovi, pravá napřažená dopředu.

Obranný postoj šestého stupně.

„Neútočím,“ řekl rychle Alex. „Přítelkyně-speciále,neútočím. Prověřoval jsem vlastní tělo.“

Kim se plynule narovnala. Alexovi připadalo, že slyší lehké chrupání jejích kloubů, opouštějících bojový režim.

„Kdo jsi, Alexi-speciále?“

„Mistrilot.“

Dívka změřila pohledem výšku, ze které seskočil

„Deset metrů, šedesát sedm centimetrů,“ řekl Alex. „Má dopadová rychlost činila...“

„Jsi modifikován pro přetížení?“

„Ano. Zachovávám pohyblivost při šestinásobnémpřetížení, schopnost pracovat při dvanáctinásobném.“

„Navíc měříš vzdálenost jako radar...“

„Vzdálenost i rychlost.“

Alex jí podal ruku.

„Přítelkyně-speciále, mám ještě nějaké peníze, můžeme společně povečeřet. Přijímáš můj návrh, který neobsahuje žádné nároky ani podmínky?“

Dívka se okamžitě uvolnila. Alex jen doufal, že senepodívá na běsíka a nevšimne si jeho škodolibého úsměvu. Oslovil Kim schválně obřadně, podle všech pravideletikety, jako dospělou ženu, kterou přece jen byla bez ohledu na své schopnosti speciála.

„Přijímám tvou nabídku, příteli-speciále,“ odpověděla rychle. „Neshledávám v ní nic špatného.“ 18


Společně povečeřet – to řekl hodně odvážně. Společně

povečeřet mohli jen v nejlevnějším bufetu. Alex se před

odchodem z nemocnice nezapomněl pořádně najíst.

Kim už také nejspíš dlouho zápasila s financemi.

Výběr v bufetu McRobins není velký a znají jej i děti. Alex přesto podal dívce jídelní lístek.

Kim si vybrala smetanovou pěnu, proteinový koktejl, zmrzlinu s vitaminy a dvě sklenice minerálky. Nad jídelním lístkem neváhala. Přejela prstem po řádcích a zmáčkla ikonku „start“. Pohlédla tázavě na Alexe.

„Kávu,“ řekl. „Jen kávu.“

„Utratila jsem všechny tvé peníze?“ zeptala se Kim přímo.

„Ano. Ale to nevadí. Jsem plně zformován a ty...,“ Alex ztišil hlas, „jsi nymfa.“

Dívka zrudla.

„Jen klid,“ řekl tiše Alex. „Jen klid, prosím. Tímto stadiem projde každý. Není v tom nic zahanbujícího.“

„Jak jsi na to přišel?“

„Jídlo. Objednala sis velice charakteristickou stravu. Tuky, bílkoviny, vitaminy, minerály, vodu. Kolik času tizbývá do kukly?“

„Nevím.“

„Kim, nejsem tvůj nepřítel.“

„Opravdu to nevím!“ vykřikla hlasitě. Rodina uvedlejšího stolku – rodiče-naturálové a hoch-speciál – na nězvědavě pohlédla. Hochovi se nepřirozeně leskly šikmé, široce postavené oči. Alex si uvědomil, že nedokáže ani přibližně odhadnout směr jeho transformace.

„Kim...“

„Nevím,“ odpověděla dívka už klidněji. „Mám narušenou metamorfózu. Podle grafikonu mělo stadium kukly nastat před měsícem.“

Alex zavrtěl hlavou. To je ošklivé. Hodně ošklivé.Narušená metamorfóza není legrace. Měl by se od dívky držet dál, ale... Bohužel už udělal zbytečný krok.

„Máš zdravotní pojištění?“

„Ne.“

„Na peníze se ani neptám. Co rodiče? Přátelé?“

19


Kim sevřela rty a mlčela. Asi jí vadí hloupé dotazy.

„Chápu.“

Alex vytáhl cigaretu a zapálil si. Mrkl na běsíka.

Běsík se držel za hlavu, vypadal vylekaně a rozpačitě.

„Půjdu,“ řekla tiše Kim. „Promiň.“

„Seď,“ ucedil Alex. „Už nesou tvou objednávku.“

Chlapec v jasně oranžových šortkách a bílém tričku s emblémem McRobins s úsměvem začal rozkládat nastole sklenice a misky. Evidentní naturál, dívku pokládal za milovnici sladkostí a neobvyklý výběr jídel ho neudivoval.

„Příteli, kde je tady možné se levně ubytovat?“ Alex mu podal kreditní kartu tak, že přidržel aktivní střed. Mladík přejel nad kreditkou rukou, pokladní náramek tiše cvakl a odepsal z účtu peníze.

„Samozřejmě Hilton,“ odpověděl. „Je nejblíž, asi pětminut pěšky směrem do centra.“

Žádný údiv ani odsudek. K McRobinsovi jiní klienti ani nechodí. Jen ti, kteří nocují v nejlacinějších hotelech ajezdí městskou dopravou.

„Díky.“

Mladík odešel, ani nečekal na dýško. Stejně na ně užnezbylo.

Alex se napil kávy, byla kupodivu dobrá. A pohlédl na dívku.

Kim jedla.

Nejdřív zmrzlinu, to bylo špatné. Hodně špatné, protože k posílení jsou potřeba hlavně glycidy. Je to příznakblížícího se zakuklení, jinak by nymfa začala proteinovýmkoktejlem. Nezbývá moc času.

Na běsíka se Alex nechtěl ani podívat.

Kim potřásla hlavou, jako kdyby jí měkká, tajícízmrzlina obtížně klouzala do krku. Tmavé vlasy se rozsypaly na ramena. Dívka žíznivě vypila půl sklenice minerálky,vyškrábala misku se zmrzlinou a stejnou lžičkou se okamžitě pustila do smetanové pěny.

Úplně špatně. Její organismus už zpracoval zásobubílkovin pro metamorfózu. Nebo přesněji – připadá mu, že zásobu zpracoval. Kůže a kosti... hruď je pod svetrem stěží vidět. Co 20


to znamená? Tvorba bojovníka-speciála je jednou z nazdroje nejnákladnějších přestaveb, zasahuje celé tělo. Narušit

tuto metamorfózu špatným jídlem, nevyspáním nebostresem je stejné jako pokazit při broušení velký diamant.

„Děkuji, Alexi.“ Kim se konečně odtrhla od jídla.Proteinový koktejl přímo zhltla. Oči měla apatické, ospalé.„Potřebovala jsem to... opravdu...“

Alex přikývl. Ještě se k ničemu nerozhodl, vlastně se bál rozhodnout.

„Proč se běsík odvrátil?“

Tetování na rameni se nápadně změnilo. Běsík dřepěl na bobku a pohlížel stranou. Ucho mu nervózně cukalo.

„Jako v kresleném filmu,“ řekla Kim, když se nedočkala odpovědi. „Je součástí tvé transformace, nebo se dá udělat dodatečně?“

„Dodatečně.“

„Nechám si ho udělat taky. Stejného.“

Začala usínat.

„Půjdeme.“ Alex vstal a Kim vzal pevně za ruku.Bojovník-speciál by měl na prudký pohyb reagovat, ale Kim se ani nezachvěla. „Jdeme, rychle!“

Dívka ho následovala jako zhypnotizovaná.

Průhledné dveře bufetu se otevřely a vypustily je.Chladný vítr ji trochu probral.

„Neútulno,“ zasmála se Kim. „Viď? A proč mě tak držíš?“

„Jdeme do hotelu,“ řekl Alex, aniž se zastavil. „Musíš se vyspat.“

„Musím,“ souhlasila dívka. Vypadala jako opilá nebo zdrogovaná. Vlastně tomu tak bylo – organismus začalvylučovat do krve endomorfiny. „Ale tady je neútulno.“

Alex ji plně chápal. Stadium kukly je nejnebezpečnější okamžik v životě speciála. Když se blíží, přepadne člověka agorafobie. Zůstávat na otevřeném prostranství je nejen nepohodlné, ale přímo děsivé.

„Půjdeme hodně rychle,“ řekl Alex. „Jdeme do hotelu Hilton, dají nám pokojíček, pohodlný a tichý. Uložím tě do postele, přikryju, zhasnu, a usneš. Až se probudíš, bude všechno v pořádku.“

21


„Dobře,“ souhlasila Kim. „Půjdem rychle.“

Zasmála se, lehce a zajíkavě, což je pro každého muže znamením, že žena přebrala. Ale za okamžik se její tón změnil.

„Nezneužiješ mě?“

Dotkla se rukou Alexova ramene. Malý vzrůst jí neumožnil dospělého obejmout, ale Alex dobře věděl, že ty tenké prsty u jeho krku mu mohou vmžiku přerazit páteř.

Podezíravost, i když nemotivovaná, je také příznakem blízkého zakuklení. A oni se vlastně ani neznají.

„Nic ti neudělám,“ slíbil Alex. „Pojď rychleji, je chladno.“

„Jdeme...“

Ulice byla prázdná, milovníků nočních procházek bylo na Rtuťném Donci asi málo. Prázdná a špatně osvětlená. Alex rychle kráčel tmavou alejí a cítil, jak se mu dívčina ruka chvěje na rameni. Třásla se a byla pořád teplejší a sušší.

Průšvih... co to vlastně dělá...

Číšník nežvanil, Hilton byl opravdu blízko. Alex věděl, že kdysi dávno, ještě v předkosmické éře, byla síť hotelůHilton prestižní a drahá. Ovšem na začátku hvězdné expanze vsadili majitelé na levné hromadné ubytování. Sázka jim vyšla.

Nízká třípatrová budova hotelu vypadala zvenku velmi přívětivě. Plastová omítka na stěnách si už desítky let uchovávala sytou oranžovou barvu, poletující zářiváreklama slibovala čistou pravdu – „Maximální komfort zaminimální peníze“.

S Kim, která mu visela na rameni a sotva pletla nohama, vstoupil Alex do hotelové haly.

Noční recepční, asi čtyřicetiletý naturál, je odhadlpohledem. Přívětivě se usmál. Samozřejmě, podle jehonázoru všechno vypadalo velice jednoduše – bavící se speciál sbalil mladičkou opilou naturálku. Alex mu to nehodlalvymlouvat.

„Pokoj s minimálním vybavením... na tři hodiny,“ řekl Alex při pohledu na ceník. Byly to úplně všechny jehopeníze. 22


„Druhé patro, pokoj dvacet šest,“ řekl recepční anastavil pokladní skener. „Hej, holko, jdeš s ním?“

„Jdu,“ potvrdila pevně Kim, „zalehnu do postele, hodím na sebe deku a zhasneme.“

Recepční na Alexe nenápadně mrkl.

„Jdeme.“ Alex cítil, že dívka může každou chvíliupadnout. „Jdeme, je tam tma a ticho.“

Jeho slib zřejmě zafungoval. Kim se ho držela a takkráčeli k výtahu.

... s tichem ji Alex neoklamal. Majitelé Hiltonu věděli, že v laciných hotelích hluk hosty dráždí, ať přichází z ulice, nebo ze sousedních pokojů. Zvukotěsné zdi samozřejmě nikdonestavěl, ale přepážky mezi pokoji vyplňovala extrudovaná pěna.

Světlo zasvítilo nemilosrdně ostře a odhalilo ubohýinteriér malého pokojíku: úzké dvojlůžko s neuvěřitelně pestrým syntetickým povlečením, dvě umělohmotné židle a stejný stůl, na stěně laciná obrazovka, pootevřené dveře do koupelny s hrdou nálepkou „sterilní“ nad klikou.

Kim vypískla a pravou rukou si zakryla oči. Levou sepořád opírala o Alexe.

„Snížit jas!“ Alex zapomněl, kde je. Zaklel a přejel prstem po senzoru. Lampy na stropě pohasly, na okamžik zesinaly a zamrkaly ve veselém diskotékovém rytmu. Nakonec se prodral k nasládlému růžovému svitu, který nebodal do očí.

„Bolí,“ postěžovala si tiše Kim.

Její receptory měly patrně zvýšený práh bolesti, navíc byla pod vlivem metamorfového znecitlivění. Bolest se přesto prodrala ven.

„Hned to bude. Vydrž.“ Alex uchopil dívku za ruku.„Začalo zakuklování. Rozumíš?“

Neodpověděla, jen lehce přikývla.

Alex ji položil na postel a začal jí rozepínat bundu.

„Slíbils, že mi neublížíš,“ řekla Kim.

Hloupá.

„Neboj se. Chci ti pomoct.“

Stáhl z ní bundu, džíny i svetr. Kim zůstala jen v tenkých kalhotkách, na kterých byla čerstvá krev. Asi krvácenívnímala, protože se pokusila zakrýt rukou.

23


„Máš menstruaci?“ zeptal se Alex.

„Ne, je moc brzy.“

„Rozumím.“

Alex z ní stáhl zašpiněné prádlo, odhrnul pokrývku a uložil dívku pohodlněji. Kim mu nepomáhala. Ale ani se nevzpouzela. To bylo dobře. Zřejmě oddalovalametamorfózu co nejdéle. Nevědomky – tento proces se nedá ovlivnit –, prostě chápala svou bezbrannost. Když se objevil Alex, křehká rovnováha mezi programem uloženým v genech a hormony brzdícími zakuklování se porušila. Dívku mu důvěřovala – a napjatá pružina se začala uvolňovat.

„Vadí ti světlo?“ zeptal se.

„Ne...“

Hlas se jí měnil. Začala přeměna hrtanu.

„Kim, snaž se mě vyslechnout. Je to důležité, chápeš?“

„Ano...“

„Přecházíš do metamorfózního transu. Přijdou různé přeludy. Tvoje tělo se mění podle vloženého programu.Věřím, že všechno proběhne dobře. Ale bude to trochu bolet. Vydržíš to?“ Dívka přikývla. Z nosu jí kapala krev.

„Chceš se napít?“

„Ne... zatím ne.“

Alex vzdychl. Věděl o zakuklování jen to, co každýspeciál, který touto etapou prošel a získal základní vzdělání. Hlavně si bylo třeba pamatovat, že zakuklování máprobíhat pod dozorem odborníka. A v případě narušenémetamorfózy v nemocnici.

„Zatraceně...“

Kapsy má prázdné.

A žádné známé.

Cizí planeta, cizí město, cizí dívka v začínajícím stadiu zakuklování.

Vsunul ruku pod chvějící se tělo a nadzvedl je.

Třicet devět až čtyřicet kilogramů. Pro metamorfózu hrozně málo. A ještě něco, znepokojivé a špatné... Malá hmotnost, pro člověka netypická.

„Kim!“

Dívka otevřela oči. 24


„Jsi kyborgizovaná?“

„Ne.“

„Nějaké umělé orgány? Stimulátory tepu, implantáty,zabudovaná zbraň?“

„Ne.“

„Je tvé tělo biologicky čisté? Absolutně? Nemáš v tělecizorodé objekty?“

Může se mýlit. Sám má posílený cit pro rovnováhu pro ty občasné případy, kdymistrilot musí používat maličký aparát typu flyeru nebo raketového batohu.

Ale Kim mlčela a vyplašeně se na něho dívala.

„Holka, zakuklování s implantáty je nepřípustné.Organismus to nevydrží!“

To by znamenalo konec. Pokud jí z nějakého důvoduvložili umělý orgán, je vyřízená.

„Přísahej.“

„Cože?“

„Přísahej, že zachováš...“

Přejela si rukou po břiše a zastavila ji někde nad levou ledvinou. Chviličku si třela kůži prsty. Potom se tělootřáslo, kůže se pod prsty rozestoupila a otevřela kapsu.

Nebyl to umělý orgán. Ani vložená zbraň. Jen skrýš v těle, prakticky nerozeznatelná dutina.

„Ber...“

Alex položil Kim zpátky a opatrně od ní převzal těžký krystal.

Komolý kužel s pěticentimetrovou základnou. Čirý jako briliant. A stejně drahý.

Alex krystal zvedl a přidržel ho proti světlu. Růžovésvětlo lampy zbělelo. Stiskl krystal silněji a pod prsty pocítil jeho poddajnost.

Správně. Gelový krystal. Gel-krystal.

„Odkud ho máš?“ zeptal se.

„Opatruj ho!“ Její prsty mu sevřely zápěstí, až zaúpělbolestí. „Přísahej!“

„Přísahám!“

Taková hloupost. Dívka bez přístřeší a umírající hladem má u sebe celé bohatství. Tak velké krystaly se používají na

25


hvězdných křižnících, v planetárních počítačových centrech,

v komplexech virtuální reality, v navigačních centrechnejvětších kosmodromů. Na Rtuťném Donci může býttakových pět šest kousků, víc ne.

„Slibuješ?“

„Slibuju.“ Alex se sklonil a lehce se dotkl rty jejího čela.

„Spi. Vím, jak se zachází s gel-krystaly. Neboj se.“

Uvěřila mu. Stejně jí nic jiného nezbývalo. Za několik minut zavřela oči, ale nešlo o spánek. V souladu sprogramem se odpojilo vědomí.

Alex dívku přikryl.

Nevelká pauza, tak na půldruhé hodiny. Nyní se její organismus začne připravovat na metamorfózu.

Ale stejně nemá šanci...

Alex krystal pevně sevřel. Rozbít ho je téměř nemožné, ale není třeba riskovat. Přistoupil ke stolu. Vhodil krystal do sklenice a zalil ho vodou z karafy. Pro gel-krystaly je to dobré.

Pohlédl na Kim. Dýchala rovnoměrně a zhluboka. Krev z nosu dočasně přestala téct.

„Terminál,“ přikázal Alex, přestože byl přesvědčen, že obrazovka nefunguje.

Obrazovka matně zesvětlala, což bylo dobře. Majitelé Hiltonu také nemuseli zahrnout do „minimálníhovybavení“ informační služby.

„Funguji v minimálním režimu,“ sdělila uctivěobrazovka. „Spojení je omezeno na město. Informační služba jen v bezplatné variantě.“

Alex zaskřípal zuby. Na běsíka se radši ani nepodíval. Určitě kněmu sedí zády. Nebo vůbec nereaguje, uraženpánovou hloupostí.

„Informace o gel-krystalech,“ pronesl Alex.

„Splněno s omezením.“

„Paráda.“

„Gel-krystal se základnou přes pět centimetrů.“

„Splněno s omezením.“

„Zločiny spojené s touto skupinou krystalů.“

„Splněno s omezením.“ 26


„Krádeže krystalů se základnou přes pět centimetrů.“

„Splněno.“

Alex se usmál. Do tajných policejních archivůsamozřejmě nepronikne. Ale ani nemusí.

„Uvést posledních pět případů.“

„Nelze. Gel-krystaly tohoto rozměru se staly objektem krádeže třikrát. Vyjmenovat?“

„Ano, stručně.“

„Rok dva tisíce sto třicet jedna. Základní krystaldoravní lodě Šrí Lanka. Ukraden pravděpodobněmistrem-pilotem Andreasem Wolfem, speciálem, během vzpoury. Nalezen a vrácen společnosti Měsíční expres popotlačení vzpoury. Nyní používán na lodi Šrí Lanka. Podrobnosti neznámé.“

Alex se ušklíbl. Tento případ znal, jen si ho nevybavil. Nespojil si ostudný příběh speciála, vůdce vzpoury, skrádeží krystalu.

„Rok dva tisíce sto šedesát čtyři. Gel-krystalzábavního komplexu Andalusie na planetě Athéna. Ukraden technickým pracovníkem Derem Donescuem,naturálem. Nalezen při pokusu o prodej. Zničen po vyřazení ze zařízení v důsledku narušení podmínek ochrany. Podrobnosti?“

„Ne. Dál.“

„Rok dva tisíce sto sedmdesát tři. Základní krystalkřižníku Trůn. Ukraden neznámou osobou. Nenalezen.Podrobnosti neznámé.“

Alex na Kim nedůvěřivě pohlédl. Jistě, je speciál. Ale uvěřit tomu, že by před deseti lety dokázala ukrástgel-krystal z válečného korábu...

„Pátrá se po krystalu křižníku Trůn?“

„Informace není k dispozici.“

Logické. Armáda nedává nálezné. A s policiíspolupracuje málokdy. Je divné, že tato informace vůbec pronikla do otevřené sítě.

Takže křižník Trůn?

Alex usedl ke stolu a pohlédl na sklenici, ve které ležel nyní neviditelný krystal.

27


Nejde jen o cenu krystalu. Pokud to je onen krystal a pokud dodnes obsahuje veškeré informace z vlajkového křižníku flotily... I když uběhlo deset let.

„Proč vždycky spadnu do maléru, tentokrát až po uši...,“ řekl sám pro sebe.

Krystal odpovědět nemohl, dívka spala, terminálnepokládal větu za korektní dotaz. Alex vzdychl. No co, důkazy nejsou. Je možné, že je to docela jiný krystal.

„Terminál, přístup k pracovní burze.“

„Splněno.“

Aspoň tato služba nebyla odmítnuta.

„Volná místa na planetě Rtuťný Donec promistrailota, speciála, stáří třicet čtyři let, pracovní stáž šest let,kvalifikační stupeň jedna, schopen bez omezení, loajalitapotvrzena, výpis z trestního lístku čistý... é... podle dnešního rozhodnutí lékařů schopen bez omezení. Vypsat.“

Volných míst bylo celkem pět.

Alex přistoupil k obrazovce.

První možnosti se zasmál. Suborbitální a orbitálnínákladní doprava. Loď třídy Svišť. Nabízet takovou prácimistruilotovi vyžaduje notnou dávku humoru. Třicetkreditů týdně. Bez zálohy. Bezplatné ubytování v hotelu Hilton.

„První nabídku škrtnout.“

Druhá a třetí nabídka byly poněkud lepší. Trasy Rtuťný Donec – hyperterminál a Rtuťný Donec – pás asteroidů. Lodě třídy Svišť a Jezevec. Šedesát kreditů týdně. HotelHilton nebo byt od koncernu.

„Druhou a třetí škrtnout.“

To mají tolikmistrůilotů? Nebo opravdu nemají nouzi o speciály podobné kvalifikace?

Nad čtvrtou nabídkou se na okamžik zamyslel. Loď Goethe. Druhýmistrilot. Nezávislá společnost Slunečná. Sto kreditů. Prémie. Záloha ve výši měsíčního platu. Plné zaopatření. Sjedinou podmínkou – smlouva na pět let bez práva na její zrušení.

„Škrtnout.“

Páté místo bylo u armády. Zásobovací koráb flotily. Sedmdesát kreditů plus možnost zvýšení. Smlouva na rok. Velice sympatická varianta, ale je to armáda... 28


„Škrtnout.“

Dívka zasténala. Alex se otočil. Kim vrtěla hlavou napolštáři. Oči měla otevřené.

„Krystal...“

„Všechno je v pořádku. Je v bezpečí.“

„Hm...“

Opět se odpojila.

Takže hodnotu krystalu si dokonale uvědomuje, když dokázala přerušit trans.

„Co mám s tebou dělat?“ zeptal se tiše Alex. „Co?“

Narušená metamorfóza není žádná legrace. Co nevidět bude mít přeludy. Může začít řádit a neovládající sebojovník-speciál je noční můra. Ale i když zůstane tiše, budepotřebovat jídlo, klid a léky. To všechno stojí peníze, které nemá.

„Obnovení informace,“ oznámil terminál.

Alex pohlédl na novou nabídku na obrazovce.

Loď Zrcadlo. Mimo kategorie, montáž na Zemi.Mistr-pilot a souběžně kapitán lodě. Hodnost kapitána!

Alex sebou trhl. Vpil se pohledem do stručných řádek.

Trasy neurčeny. Dvě stě kreditů týdně. Záloha za dva měsíce práce. Plné zaopatření na palubě lodě a „hodnosti odpovídající zaopatření na kosmodromech“. Společnost Nebe. Smlouva na dva roky.

„To není možné,“ řekl přesvědčeně Alex. „To se nestává.“

Neudržel se a pohlédl na rameno. Běsík k němu seděl zády, ale nyní se ohlédl a upřel na Alexe zvědavý pohled.

„Takové smlouvy neexistují... navíc v době, kdy jsoupotřeba,“ oznámil mu Alex. „Je to tak?“

Běsík s ním zjevně souhlasil.

„Škrtnout?“ nabídl terminál.

„Škrtnu tebe. Podrobnosti!“

„Nejsou informace.“

„Dostupné informace o lodi Zrcadlo a společnosti Nebe.“

„Nejsou informace.“

Takové smlouvy se musí popadnout hned, bezrozvažování. Dvě stě kreditů je hodně vysoký plat i za spojení hodnostímistrailota a kapitána. Neznámá společnost,

29


neznámá loď, odmítnutí sdělení detailů smlouvy... Předpřijetím se musí vždycky dohodnout podmínky ukončení –

tuto pravdu pochopil Alex při své první smlouvě, uzavřené

údajně na jeden rok, který se protáhl na tři...

Hlavní je hodnost kapitána! To je víc než smlouva. To je osud.

Kim zasténala.

„Zkrátka jsem do toho vlít, že?“ zeptal se Alex běsíka.

Tetování se na něho mračilo.

„Vrátit se k nabídce lodě Goethe,“ řekl Alex.

„Nelze. Smlouva už byla uzavřena.“

Alex si olízl rty. Vytáhl kreditku a přisunul ji k obrazovce.

„Žádost o uzavření smlouvy se společností Nebe,hodnost mistra-pilota a kapitána lodě Zrcadlo.“

Uplynulo deset sekund, než se terminál ozval.

„Vaše údaje přijaty.“

Ze štěrbiny pod obrazovkou vyklouzl lístek. Alex ho zběžně prohlédl – jednalo se o standardní text schválený odbory. S malou odchylkou – Alex nedostal ty informace o lodi a společnosti, které měl dostat.

„Máte pět minut na rozhodnutí.“

„Upřesnit datum odletu z planety,“ řekl Alex.

„Nejpozději za tři standardní dny.“

„Údaje o posádce.“

„Výběr posádky je v kompetenci kapitána.“

„Takový chutný sýr se dává jen do pastí na myši,“zavrčel Alex.

Nevěděl, proč se mu smlouva nelíbí, nedokázal tovyjádřit. Snad proto, že byla příliš dobrá...

„Zapnout režim uzavírání smlouvy,“ přikázal Alex.

Na obrazovce se objevil text smlouvy.

„Já,mistrilot Alexandr Romanov, speciál, občan Země, uzavírám na obrazovce uvedenou standardní pracovní smlouvu se společností Nebe a přijímám povinnostikapitána amistrailota lodě Zrcadlo na dobu dvou let.“

„Přijato,“ sdělil terminál. „Informace odeslánaodborovému svazu pilotů a společnosti Nebe. Převést peníze na váš účet?“ 30


„Ano.“

„Splněno. Dodat dokumentaci na loď?“

„Ano. Ve tvrdých deskách.“

Alex pocítil, že někde vzadu klapla dvířka myší pasti. Ale sýr už měl v zubech a nehodlal si kazit skvělou chuť.

„Zapnout obchodní režim.“

„V minimální konfiguraci nelze.“

„Platím tento hotelový pokoj na jeden den v maximální konfiguraci.“

„Přijato.“

„Nejbližší lékárna s expresní dodací službou. Videorežim.“

Někde dole v hale se noční recepční nepochybně usmál, když Alex zaplatil plnou cenu za pokoj na den. Jakoobvykle: speciál se rozhodl prodloužit si příjemný pobyt.

„Takovou zábavu bych ti přál,“ zabručel Alex a pohlédl na nehybné tělo. Na obrazovce se už objevila tvářdívky-naturálky v nazelenalé uniformě lékárenské služby.

31


Druhá kapitola

Zakuklování začalo přesně o půlnoci, jako kdyby byl Kimin

organismus seřízen podle hodin. Dívka vykřikla, napjala

se, trhla povlečením. Vleže na posteli se začala prohýbat do

oblouku.

Alex chvíli držel v ruce injekci proti bolesti, ale nespěchal.

Metamorfóza je nepříjemný proces i v případě minimální přestavby organismu. Natož v případě bojovníka-speciála, navíc s narušeným grafikonem...

Nejprve zvracela žluč. Alex přinesl vodu a pomáhal jínaít se – stěží chápala, co se děje, ale lačně se ke sklenicipřisála. Potom začala téci krev. Z fyziologických důvodů ženy snášejí zakuklování hůř než muži, podle Alexova odhadu ztratila nejméně půl litru krve. Zavedl Kim dvěstomililitrové lahvičky krevní náhrady, třetí už nestačil, protože žíly začaly pod prsty uhýbat. Její tělo se chvělo, místy se objevil krvavý pot. Alex mlčky seděl u postele, občas otřel Kim baktericidními ubrousky. Na podlaze se jich už navršilašpinavá hromádka. Běsík na rameni se štítivě šklebil.

„To nic, to vydržíš,“ řekl mu Alex. „Ze mne také stírali krev a špínu.“

Běsík by možná upřesnil, že to dělalyošetřovatelky-naturálky, na takovou práci zvyklé a placené za ni. Ale koloidní tetování neumí mluvit.

Ve dvě hodiny v noci dívčino tělo ztuhlo. Tep mělaskoro nehmatný, srdce ale bilo pomalu, ale silně. Alex sepřiojil k lékařské databázi, pohlédl na doporučení, potom zvedl Kim z postele, odnesl ji do koupelny a ponořil do teplé vody. Vybavení pro invalidy v koupelně samozřejmě bylo, Alex tedy uchytil dívku do řemenů tak, aby senemohla potopit. Čtvrthodinu oddechu, kterou mu počítač slíbil, věnoval větrání pokoje. Špinavé prádlo a ubrousky 32


strčil do plastového pytle. Vyšel na chodbu a vypil šálek

kávy z automatu.

Když se vrátil, Kim už přetrhla jeden jisticí řemen asnažila se dosáhnout rty ke kalné teplé vodě.

„Hlupáčku,“ vytáhl ji Alex z vany. „Jsi pitomá.“

Dívka neodpověděla. Nyní jí zůstaly jen základní životní instinkty. V jeho rukách se však nečekaně uklidnila,nechala se položit na matraci, žádostivě vypila dvě sklenice minerálky a ztichla.

Alex na ni chvíli pohlížel, pak nedůvěřivě pokrčilrameny. Podle všeho prvotní přestavba organismu skončila a vnitřní orgány se modifikovaly. Navenek však Kim vůbec nepřipomínala běžného bojovníka-speciála s jejich tuhou našedlou pletí, rozšířenýma očima, zřetelnoumuskulaturou a zpevněnými prsty...

Následující etapou metamorfózy byla stabilizace těla. Ale dívka ho překvapila.

Znovu začala přestavba. Druhá vlna přestavby bylanarogramována jen velice zřídka.

Tentokrát začala Kim křičet bolestí. Sice slabě, protože jí na takovou maličkost, jako je křik, nezbývala síla, alenatolik žalostně, že kdyby ji někdo uslyšel, do pěti minut by do pokoje vtrhla speciální policejní jednotka.

Alex jí dal dvě injekce narkotika. Po čtvrt hodiněnevydržel, zapnul kardiostimulátor a dal jí ještě jednu injekci proti bolesti. Běsík na jeho rameni si rozčileně přiložil prst ke spánku.

„Jistě, když umře, svedou všechno na mě,“ souhlasil Alex. „Rozumím.“

Když znovu začal poslouchat srdce, uslyšel jen ticho.

Dívka přesto dýchala pravidelně.

Trvalo mu několik minut, než ho napadlo poslechnout celý hrudník.

Srdce se přemístilo do středu hrudi.

„Zatraceně,“ řekl Alex a narovnal se. Jako kdyby dívka věděla předem, co s ní bude. Jako kdyby měla čas sdělit mu podrobnosti metamorfózy.

Obecně se jedná o logickou transformaci ubojovníka>33


-speciála. Pokud někdo vystřelí přímo do srdce, může tozachránit život.

Ke čtvrté hodině dívka ztichla. Dýchání se srovnalo a prohloubilo, srdce usazené uprostřed hrudi tepalorytmicky a klidně. Na druhou stranu se jí propadly tváře,vystoupla žebra a pánevní kosti, jako kdyby týden hladověla. Kapsa na břiše se otevřela, kůže se nálevkovitě vtáhladovnitř a vytvořila svalový kroužek. Vymoženost pro speciála ne zrovna neužitečná, ale trochu zvláštní. Víc by se tohodilo pašerákovi, ale kdo potřebuje pašeráka-speciála?

„Tvoji rodiče byli vynalézaví,“ řekl Alex. Otřel jí zpocený obličej. Bylo těžké uvěřit, že před několika hodinami třemi ranami přemohla silného mladíka.

Kdyby recepční uviděl Alexe s takovou dívkou nyní, asi by je odmítl ubytovat.

Stabilizace však probíhala rovnoměrně jako podlegrafikonu v nemocnici, pod dozorem zkušených lékařů.Ubrousky došly, Alex otřel dívku mokrým ručníkem a usedl k oknu, aby si zakouřil. Zdálo se, že se s přestavbou těla vyrovnala. Ovšem každého speciála netvoří jen svaly, nervy a vnitřní orgány. Ještě je tu mozek.

A ten je nejdůležitější.

Kim zasténala.

Alex típnul cigaretu, sednul si k dívce a vzal ji za ruku. Jeho druh, navigátor-speciál ze Třetí osobní a nákladní,tvrdil, že speciál probírající se ze zakuklení se upne na okolní lidi a prožije zvláštní spojení. Jako příklad uváděl sebe,protože si vzal zdravotní sestru, která o něho v dobězakuklování pečovala. Teorie to byla krásná, Alex se s ním nepřel, ale sám si nevytvořil žádný vztah k ošetřovatelkám ani k lékařům, kteří u něho při metamorfóze byli. A pokud u něho došlo ke spojení, tak patrně se silnou sladkoukávou, kterou ho při zakuklování napájeli.

Dívka začala něco brumlat. Zřetelně, ale v cizím jazyce. Nebyla to lingva, ani angličtina, čínština, němčina nebo ruština. Alex chtěl zapnout obrazovku a vyžádat sisynchronní překlad, ale pak si to rozmyslel. Připomínalo by to nahlížení klíčovou dírkou. 34


„Nechci!“ řekla ostře Kim. Hlas se jí skoro nezměnil, což Alexe potěšilo. Bylo třeba, aby si zachovala nejen původní tělo, ale navíc získala ostrý velitelský tón.

„Ať chceš nebo ne, už je to tady,“ řekl. „Přetrp to.“

„Nechci... prosím... nechci...,“ prosila hodně žalostně Kim.

Alex ji pohladil po tváři. Její rozum nyní bloudil světem přízraků a fantazií. Jednou věcí je změna těla, jinou změna duše. Nejjemnější část metamorfózy. Kim nyní prožívásituace naprogramované ještě před jejím zrozením. Zvyká si na ně. Učí se milovat svou budoucí profesi.

Alex si dobře pamatoval svou metamorfózu. Opojný pocit letu. Hlubiny vesmíru. Hvězdný prach. Pilotáž ve hvězdné fotosféře, v pásech asteroidů, v klokotající atmosféřegigantických planet, v prostoru bojujících eskader.

Upřímně řečeno, Alex nevěděl, jestli takový emočníimulz potřeboval, protože od dětství toužil být pilotem. Je štěstí, když člověk ví, že se jeho touha určitě splní.

Jenže sny bojovníka musí být jiné.

Avšak bariéra mezi fantazií a realitou, nutně slabá, může být kdykoli narušena. A bojovník-speciál dokážezabít člověka jediným úderem.

Bylo by zajímavé, kdyby se dívka ráno probrala a našla u postele neživé tělo toho, kdo o ni celou noc pečoval.

Uvažoval, jestli má Kim spoutat. Ale to by jí mohlo uškodit. Kdyby to zmatený rozum pokládal za agresi, znamenalo by to jeho konec.

„Vydrž, holka,“ řekl. „Už jen chviličku. To nejhoršískončilo.“

Lhal, ale bylo to nutné.

„Víš...“ Dívčin hlas byl tichý, ale byla v něm jakásineředstavitelná, neuvěřitelná čestnost, nesmělá odvaha, otevřenost, vděčnost... duše. „Víš, když jsem tě uviděla,pochopila jsem, že je to navždy...“

Alex se zarazil. Kim měla oči pořád zavřené. Pohybovala se ve svých fantaziích.

Jako kdyby žádal o podporu, pohlédl na běsíka. Tomu spadla brada.

35


„Jistě,“ souhlasil Alex. „Něco takového jsem chtěl slyšet. Je to hloupé, ale chtěl.“

Kim se usmívala se zavřenýma očima. Opět jí otřelzpocený obličej. Zapřemýšlel a oznámil běsíkovi:

„Nebo možná ne. Po tomhle je těžké chovat se jako lump, ale došlo by k tomu.“

Běsík přikývl na souhlas.

„Balmont,“ řekla nečekaně dívka. „Ajvazovskij. Gauguin. Michelangelo.“

Alex pokrčil rameny. Přistoupil k oknu a zapnulprůhlednost. Nad městem už začalo svítání, matné, kalné, jak se patří na Rtuťný Donec. Včerejšek nenávratně skončil v minulosti.

„Poe. Shelley. Shakespeare. Keats. Nabokov. Akutagawa...“

„Puškin,“ navrhl Alex, aniž se otočil.

„Puškin. Lermontov. Fet.“

Kim se odmlčela a pak začala mluvit rychleji:

„Verlaine. Rimbaud. Verne. Heine. Schiller. Goethe.Baudelaire. Whitman. Wilde.“

„Správně, neomezuj se na Rusy,“ řekl Alex. „Dobréklasické vzdělání, schvaluji, ale k čemu je to vojákovi?“

„Basie. Sapfó.“

„Rád bych věděl, podle jakého principu je střídáš.“

„Chopin. Čajkovskij.“

„S poezií jsme už skončili?“ zeptal se Alex.

„Dante...,“ pronesla trochu nepřesvědčivě dívka.„Gumilev. Bykov. Robespierre.“

„Cože?“ zajímal se Alex. Pohlédl na Kim, která si olízla rty a rychle pokračovala:

„Churchill. Lenin. Marx. Gándhí. Gates.“

Alex usedl na židli, zavřel oči, natáhl nohy. Přece jen byl pořádně unavený. Dívka pořád mluvila a mluvila,procházela dějinami země s nenuceností a přesností šrapnelu. Sem tam si odskočila k poezii a hudbě, ale ani politika,malířství, architektura a věda nezůstaly bez povšimnutí.

Zdálo se, že Kim prochází cestu své metamorfózy.Znalosti vložené v prenatálním stavu jí nyní vybuchovaly v mozku jako maličké bomby. U každého jména v ní vznikal celý ob- 36


raz, data narození a úmrtí, události, obrazy a verše,provolání, drby a možná i inscenace a archivní videozáznamy.

Bylo to hodně milé. Jenže úplně zbytečné probojovníka-speciála.

Alex usnul.

Několikrát ho vzbudilo ticho – Kim zmlkla, pak začala mluvit německy. Němčinu Alex skoro neznal. Následovala japonština, angličtina, ruština, čínština. Jména už skončila. Nyní hovořila s neexistujícími společníky. Vlastně o ničem.

„To je velice lichotivý návrh, monsieur...“

Alex opět usnul. Dokázal odpočívat přerušovaně, naokamžik usnout a bleskově se probudit, zhodnotit situaci a znovu usnout. V jeho profesi to byl užitečný zvyk a on tuto schopnost měl. Dějiny světa ho však nikdo neučil. Ty nepotřebuje žádný speciál.

„Ano, Vaše Jasnosti...“

Pilot spal. „Alexi...“

Otevřel oči.

Dívka seděla na posteli, zabalená do prostěradla. Tváře propadlé, oči horečnatě plály. Ale byla při plném vědomí.

A nijak se nezměnila.

„Kde je krystal?“

Alex pohledem ukázal na stůl. Kim vyskočila, přidržela si prostěradlo, došla ke stolu a zvedla sklenici.

„Tady?“

Pilot mlčky přikývl.

Dívka vnořila prsty do vody. Nahmatala neviditelnéhrany a napětí v jejím obličeji povolilo.

„Otoč se, prosím.“

Otočil se. Když se podíval znovu, v poloprázdné sklenici už krystal nebyl.

„Prodělala jsem metamorfózu?“ zeptala se.

Alex přikývl.

„Opravdu?“

„Ano.“

Kim se tiše zasmála.

37


„Bála jsem se. Je možné při porušené metamorfóze umřít?“

„Pokoušela ses o to. Ale byl jsem proti.“

„Alexi,“ okamžitě zvážněla. „Příteli-speciále, děkuji ti za pomoc. Odvděčím se.“

„Věřím.“ Alex neochotně vstal. Noční dojmy už mizely a ztrácely jas. Zůstala jen únava. „Osprchuj se, objednám mezitím snídani do pokoje. Chceš jíst?“

„Moc.“

„Pak je všechno v pořádku.“

Hledal v jejím obličeji alespoň náznak změn. Co kdyby se jí třeba zúžily zornice nebo zešpičatěly uši, případně se změnila barva a tloušťka kůže...

Alex natáhl ruku a pleskl Kim po tváři. Dívka se usmála a zůstala klidná.

Kůže jako kůže.

„Proč se běsík tváří tak rozpačitě?“

Alex zachmuřeně pohlédl na tetování.

„Protože je hloupý. Asi jako já. Jdi se umýt.“

„Díky.“ Stoupla si na špičky, políbila ho na tvář a súsměvem zmizela v koupelně.

„Nic nechápu,“ prohlásil upřímně Alex. Co když semetamorfóza přece jen nezdařila?

Proběhla psychologická fáze, ale co když se nezměnilo tělo? Srdce se však přemístilo, a pak je tu ta kapsa podžebry... Tu ale měla už předtím.

Došel k obrazovce a v kavárně objednal bohatou snídani pro tři. O tom, zda Kim sní dvě porce, Alex nepochyboval.

Když osvěžená Kim vyšla v laciném hotelovém župánku z koupelny, už přinesli snídani. Smažená vejce s houbami, vařené telecí, hodně džusu a toustů, káva. Alex měl nasnídani mladých dívek-speciálů vlastní názor.

„Jú, tolik toho nesním,“ řekla Kim při pohledu na stůl.

„To se ti jen zdá. Pojď sem.“

Roztáhl jí župan a dívka se napjala. Alex si tohonevšímal. Dotkl se její hrudi.

Všechno bylo v pořádku. Srdce pod hrudní kostí. Plíce zůstaly stejně velké. Kam se přesunul jícen a průdušnice, se dalo jen hádat. 38


„Kim, v koho ses měla transformovat?“

„Něco nehraje?“ zeptala se rychle.

„Abych mohl odpovědět, musím vědět, co má hrát. Kým ses měla stát?“

„Bojovníkem-speciálem... zřejmě.“

„Zřejmě?“

„Nikdy mi to neřekli.“ Kim nespouštěla pohled z jeho ruky. „Myslím, že bojovníkem-speciálem... Mám... měla jsem přítele. Programovali ho na bojovníka a měli jsme společný program výuky.“

„Zbraně, zápas, taktika a strategie?“ Alex odtáhl dlaň. „Divné. Víš, že například pleť bojovníků mění svoustrukturu a získává lehký našedlý odstín?“

Kim se zamračila:

„Podle mě je docela hezká.“

„Nehádám se. Ale u tebe k tomu nedošlo. Chybí ivšechny ostatní příznaky.“

„Něco se nezdařilo? Metamorfóza neproběhla do konce?“

Skutečně se vylekala.

„Možná. V rámci každé specializace jsou různé skupiny. Nejsem znalec bojových transformací... Musíš se ukázatlékaři. Posaď se a jez.“

Kim jedla rychle, ale na tom nebylo nic zvláštního. Víc ho udivovalo, že se snažila jíst elegantně, dokonce půvabně.

Alex dojedl smaženici, vypil kávu a přistoupil k obrazovce. Ve štěrbině tiskárny už na něho čekala lodní dokumentace.

Začal číst s přesvědčením, že ho čekají nepříjemnápřekvapení.

Četl a byl stále rozpačitější.

Zrcadlo byla multifunkční loď hvězdné třídy. Něco mezi výletní jachtou a dopravní lodí, s biotrupem, dobrouvýstrojí, patřičnými zbraněmi a s více než vyhovujícímimotory. Sen, a ne loď. Posádka šest osob, počet cestujících dvakrát vyšší. Alex by tuto smlouvu neodmítl, i kdyby měl čas na rozmyšlenou. Kapitán, navíc s právem vybrat siposádku.

„Taková klika nebývá,“ zabručel.

„Alexi, odkud máš peníze? Včera jsi byl na mizině.“

39


„Našel jsem si práci.“ Alex složil list a strčil ho do kapsy. „Kim, odkud jsi?“

„Zdaleka.“

„To je jasné. Máš v tomhle městě kam jít? Kde bydlet, jak vydělávat?“

V očích se jí objevil úlek.

„Ne. Totiž ano, ale nechci.“

„To je jasné,“ opakoval Alex. „Musím teď odejít. Můžešzůstat tady. Počkat na mě, nebo si prostě odpočinout a zmizet.“

„Počkám.“ Dívka sklopila oči.

„Dobrá. Dej mi kreditku, pošlu ti na ni nějaké peníze. Musíš se převléknout.“

„Nemám kreditku.“

„A identifikátor? Třeba dětský?“

„Nemám žádné doklady.“

O jednu nepříjemnost víc nebo míň... Alex přistoupil k obrazovce, převedl část peněz na účet hotelu a otevřel účet. Řekl:

„Ale oblečení si objednej. A snaž se často jíst. Ne moc, ale často.“

„Chápu.“

Alex přikývl a dál nemluvil. Nezmínil se o nutnostiintenzivní fyzické zátěže v prvních dnech po metamorfóze, o možných závratích a ztrátách vědomí ani o použitíhotelové sauny.

„Zablokuj za mnou dveře,“ požádal. Rtuťný Donec kolonizovali před dvěma staletími, nejspíš z úplně první hyperkanálové stanice, postavené na Měsíci v polovině jednadvacátého století. V informační síti by se určitě dala získat podrobná informace, ale ta vlastně Alexe nezajímala. Záleží na tom, která stanice, naslepo šátrající v oceánu hyperprostoru, vytvořila kanál ze Země keRtuťnému Donci?

V každém případě se planeta nevyhnula osuduspolečnému pro všechny rané kolonie Země. Byla předsunutou baštou, zakládající uprostřed nekonečných džunglí městečka,posádky, továrny. Nejdříve opatrně a zlehka, ale když se ukázalo, že 40


zdejší příroda je vůči lidem bezbranná, tak pořád aktivněji

a agresivněji. Příliv emigrantů z přelidněné Země ahromadné klonování nemluvňat zvýšily přírůstek obyvatel protiobvyklému stavu desetinásobně, ale to bylo normální.

Kolonii se totiž nezdařilo zbavit břemene průmyslového giganta. Bylo zde příliš mnoho užitečných surovin i značně rozvinutá infrastruktura. Planeta se zalykala odpady, ale lačnost zatím převládala. Podle Alexe to mohlo pokračovat ještě dvacet až třicet let.

Vyšel z Hiltonu, vyhnul se zvědavému pohledu nového recepčního. V uličce kousek od hotelu se ve svých starých kárách nudilo několik taxikářů.

„Do přístavu,“ usedl Alex vedle řidiče.

„Na kosmodrom?“ chtěl upřesnit řidič, blahobytněvypadající naturál středního věku.

„Copak je jich tady víc?“

„Letiště na severu, říční přístav,“ začal při rozjezduvyočítávat řidič, „a kosmodromy jsou kolem města tři.“

„Ústřední městský.“

„Hm.“ Řidič se zařadil do řídkého proudu, zapnul senzory autopilota a sundal ruku z volantu. Podle Alexe to přeháněl, starému systému navádění by moc nevěřil. Ale neprotestoval.

Několik minut jeli mlčky. Proti očekávání autododržovalo odstupy a jelo celkem klidně.

„Zdaleka?“ zajímal se řidič.

„Ano. Ze Země.“

„Tam jsem byl,“ prohlásil řidič pyšně. „Dobrá planeta, navíc pravlast. Ale u nás je líp.“

„Doma je vždycky líp,“ odpověděl Alex diplomaticky.

Znal dobře mravy kolonií. Buď naprosté ponižování a poklonkování před Zemí, nebo pyšně zvednuté hlavy a záměrná slepota.

„Sloužil jsem v armádě,“ řekl řidič. „Čtyři roky. Skončil jsem jako seržant. Měli jsme na Zemi třítýdenní výcvik.“

„Opravdu?“

Alexe řidičovy bojové činy, spočívající patrně v několika mírových misích, absolutně nezajímaly. A okolnosti jeho pobytu na Zemi už vůbec ne.

41


Ovšem zdvořilost vyžadovala v rozhovoru pokračovat.

„Jo, jo. Celé tři týdny. Byli jsme v té... jak se to... Americe.“

„V Severní, nebo v Jižní?“

„Ony jsou dvě?“ Řidič se zasmál, upřímně přiznal svou nevědomost. „Byla tam zima, takže asi v Severní. Létali jsme lovit tučňáky. Blízko, přes průliv, tam a zase zpátky. Ale věřte, že legálně, na povolení.“

„Nemám lov rád.“

„To je škoda. Je to nejlepší mužská zábava. Válka a lov. Ale válka je nebezpečná.“

Alex stěží zadržel úsměv. Velmi hrdinský a mužný přístup.

„Mimochodem, nechcete zaplatit předem?“

Řidič si ho znovu prohlédl a zřejmě zapochyboval o jeho platební schopnosti. Také zábavné. Buď peníze předem, nebo...

Alex vytáhl kreditku a aktivoval ji. Pohlédl na taxametr. Docela rozumná cena.

„Díky,“ neurazil se řidič. „Co vás na kosmodromu zajímá?“

„Jsem pilot.“

„Aha...,“ řidič se nuceně usmál. „Copak naturály berou k pilotům?“

„Jsem speciál. Zevnějškem se neliším.“

„Měníte se hodně?“

„Dost. Ale pokud teď narazíme do protijedoucíhonáklaďáku,“ při těchto Alexových slovech řidič spěšně pohlédl na silnici a uchopil volant, „tebe to rozmázne jako lívanec. Příliš velké přetížení.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist