načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Geniální psi -- Zvířata jsou chytřejší, než si myslíte  – Brian Hare; Vanessa Woodsová

Geniální psi -- Zvířata jsou chytřejší, než si myslíte 

Elektronická kniha: Geniální psi
Autor: Brian Hare; Vanessa Woodsová
Podnázev: Zvířata jsou chytřejší, než si myslíte 

Příručka o psích plemenech, jejich chování a dovednostech. V knize se čtenář dozví, odkud psi pocházejí, jak je to s jejich inteligencí, jak probíhá komunikace mezi psem a člověkem. Dále je kniha věnována informacím o psích genech, z čeho ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Jazyk: slovensky
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 86.6%hodnoceni - 86.6%hodnoceni - 86.6%hodnoceni - 86.6%hodnoceni - 86.6% 100%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 269
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: z anglického originálu The genius of dogs - how dogs are smarter than you think přeložili Jana Houserová a Pavel Houser
Skupina třídění: Chov zvířat. Živočišná výroba
Jazyk: slovensky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3775-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příručka o psích plemenech, jejich chování a dovednostech. V knize se čtenář dozví, odkud psi pocházejí, jak je to s jejich inteligencí, jak probíhá komunikace mezi psem a člověkem. Dále je kniha věnována informacím o psích genech, z čeho vychází osobnost plemen, jak je to s agresivitou psů nebo které plemeno je nejchytřejší. Kniha je doplněna grafy a tabulkami, které slouží pro lepší přehled.

Popis nakladatele

Věda dlouho nebrala psy příliš vážně. Teprve v posledních desetiletích byl opuštěn behaviorismus s jeho představou, že chování můžeme vysvětlovat bez odkazu k vnitřním duševním stavům. Psi nejsou žádné pavlovovské slintající automaty, ale společenské bytosti, jejichž inteligence v mnohém předčí i šimpanze. Tato kniha nám představuje nejen samotné psy, ale i metody, jimiž moderní věda zkoumá chování zvířat a jejich kognitivní schopnosti. Kromě psů se blíže seznámíme také s vlky, šimpanzi, bonoby a ochočenými liškami, které na Sibiři vyšlechtil ruský genetik Beljajev. Porozumíme různým typům inteligence, dostaneme se k porovnávání jednotlivých plemen včetně australských dingů, novoguinejských zpívajících psů nebo afrických basenžiů. Seznámíme se se psy, kteří zvládli tisíce slov a zaměříme se i na to, jak psy cvičit. Nechybí ani trocha historie: Jak se vůbec z vlka stal pes a co všechno může obnášet domestikace? 

(zvířata jsou chytřejší, než si myslíte)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Brian Hare; Vanessa Woodsová - další tituly autora:
Geniální psi - Zvířata jsou chytřejší, než si myslíte Geniální psi
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DOKOŘÁN


BRIAN HARE

VANESSA WOODSOVÁ

GENIÁLNÍ PSI

Zvířata jsou chytřejší,

než si myslíte


Brian Hare, Vanessa Woodsová

Geniální psi

Zvířata jsou chytřejší, než si myslíte

Copyright © 2013 by Brian Hare and Vanessa Woods.

All rights reserved.

Translation © Jana Houserová, Pavel Houser, 2016

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace

nesmí být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem

bez předchozího písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání (první elektronické) v českém jazyce.

Z anglického originálu The Genius Of Dogs. How Dogs Are Smarter

Than You Think přeložili Jana Houserová a Pavel Houser.

Odpovědný redaktor Zdeněk Kárník.

Redakce Tereza Kodlová.

Obálka, sazba a konverze do elektronické verze Michal Puhač.

Vydalo v roce 2016 nakladatelství Dokořán, s. r. o.,

Holečkova 9, Praha 5, dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz,

jako svou 884. publikaci (258. elektronická).

ISBN 978-80-7363-824-5


Věnováno všem psům



Obsah

Předmluva 9

Brianův pes

Jsou psi geniální? 14

Příběh vlka 24

V garáži mých rodičů 35

Chytrý jako liška 57

Přežití těch nejpřátelštějších 80

Psí dovednosti

Psí řeč 102

Ztracení psi 118

Smečková zvířata 132

Váš pes

Nejlepší plemeno 150

Výuka geniality 171

Pro psí lásku 197

Poděkování 219

Poznámky 221

Rejstřík 265

Část I.

Kapitola 1.

Kapitola 2. Kapitola 3. Kapitola 4. Kapitola 5.

Část II.

Kapitola 6.

Kapitola 7.

Kapitola 8.

Část III.

Kapitola 9.

Kapitola 10.

Kapitola 11.



9

Předmluva

Když jsme si přivezli z porodnice domů naši holčičku jménem Malou, nastalo Tassiemu těžké rozhodování. Ode dne, co jsme Tassieho adoptovali jako štěně z útulku, měl svůj košík s plyšovými hračkami. Jak rostl, jeho oblíbenou činností se stávalo plyšáky rozcupovat a výplň roztahat po celém domě. Občas jsme koš znovu naplnili novými hračkami, aby měl zase co drbat.

Také Malou dostala koš s téměř stejnými plyšáky. Když začala lézt, rychle si navykla hračky z košíku vytahovat a nechávala je povalovat po domě.

A v tom spočívalo Tassieho dilema. Musel vydedukovat, které z desítek plyšáků jsou jeho, a může je rozdrbat, aby Malou nenašla na hromadě na cucky své oblíbené hračky, což by rozhodně nebylo dobré. Ukázalo se, že Tassie tohle perfektně zvládá.

My jsme v to předem tajně doufali. Znali jsme totiž výsledky práce Juliany Kaminské, Brianovy kolegyně z Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Německu, která studovala psa jménem Rico, jenž musel řešit podobný problém.

1

Jednoho dne měla Kaminská te

lefonický rozhovor s jistou velice milou dámou, která tvrdila, že má border kolii, která rozumí více než dvěma stovkám německých slov, převážně názvům dětských hraček. To znělo samozřejmě působivě, ale ne zase nijak neuvěřitelně. Bonobové, delfíni a afričtí papoušci šedí, na které lidé mluví a učí je, také zvládnou odlišit podobný počet názvů předmětů.

2

Rozdíl byl ve způsobu, jak se to Rico naučil.

Ukážete-li dítěti zelenou a červenou kostku a pak je požádáte o „barevnou, ale ne červenou kostku“, většina dětí vám dá zelenou kostku, aniž by věděly, že slovo „barevná“ může odpovídat odstínu zelené. Děcko název předmětu odvodí.

Kaminská učinila s Ricem podobný pokus. Do jedné místnosti dala předmět, který Rico ještě nikdy předtím neviděl, společně s jeho sedmi hračkami, které znal jménem. Pak jej v jiné místnosti požádala, aby došel pro hračku – a použila slovo, které ještě nikdy neslyšel, třeba Sigfried. Pokus opakovala s desítkami nových předmětů a názvů.

Rico, stejně jako děti, vyvodil, že nová hračka se vztahuje k novému názvu.

Tassie bez jakéhokoli učení nikdy Malou nezničil žádnou hračku namísto té své. Jeho a její hračky mohly ležet pomíchané v chumlu na podlaze, on si opatrně vybral ty své a hrál si s nimi; těm, které patřily Malou, věnoval jen toužebný pohled nebo je zběžně očichal. Přizpůsobil se rychleji, než jsme si na nový život s dítětem zvykli my.

V posledních deseti letech dochází k jakési revoluci ve studiu psí inteligence. V minulé dekádě jsme se o tom, jak psi myslí, dozvěděli víc než za celé předcházející století.

Tato kniha je o tom, jak kognitivní věda došla k porozumění psímu intelektu pomocí experimentálních her, aniž by používala o mnoho vyspělejších pomůcek, než jsou hračky, hrnky, míčky nebo cokoli, co se povaluje po domě. S těmito skromnými prostředky jsme schopni zblízka nahlédnout do bohatého duševního života psů a sledovat, jak psi poznávají svět, jak činí závěry a jak pružně řeší nové problémy.

Přemýšlení o psí duši nám pomůže nejen obohatit životy našich mazlíčků, ale také rozšířit naše vědomosti o lidské inteligenci. Mnoho konceptů, které používáme při studiu psí inteligence, lze aplikovat i na člověka. Snad největším darem, který nám naši psi dávají, je lepší porozumění nám samým.

Každý z nás má na inteligenci psů svůj názor. Existuje rozsáhlá vědecká literatura o psí psychologii, která někdy s našimi názory souhlasí, a jindy zase ne. Abychom přispěli k debatě všech milovníků psů o tom, co nejnovější vědecká zjištění mohou znamenat, přináší tato kniha celkový přehled o inteligenci psů – o psí kognici.

Přečetli jsme tisíce vědeckých pojednání vztahujících se ke studiu psího rozumu a v této knize se odvoláváme na více než šest set nejdůležitějších a nejzajímavějších z nich. Pokud máte hlubší zájem, můžete si je opatřit a přečíst si je sami.

*

I když je náš přehled obsáhlý, zabývá se pouze oblastmi, které jsou vědecky studovány. Některá témata a okruhy zájmu nemůžeme zachytit * Je skvělé, že mnoho výzkumů, které zde zmiňujeme a komentujeme, je volně k dispozici díky tomu, že: 1. Google nabízí funkci nazvanou Google Scholar, odkud lze mnoho prací získat; 2. řada vědeckých časopisů často umožňuje zdarma on-line přístup ke svým článkům; 3. můžete vyhledat webové stránky vědců, kteří jsou autory příslušných odborných studií, a často zde najdete i odkazy na jejich publikace; 4. není nic, co by vědce potěšilo víc, než když jim napíšete a požádáte o jejich práce. Věříme, že vám s radostí vyhoví, pokud by náhodou k některé z publikací diskutovaných v této knize nešlo získat přístup jinak. Předmluva

Předmluva

jednoduše proto, že o nich dosud nikdo nepublikoval. Ovšem na druhé straně o psí inteligenci existují taková kvanta fascinujících výzkumů, že si to ani neumíte představit.

Ačkoliv jsme se všemožně snažili existující vědeckou literaturu reprezentovat nezaujatě, ne každý vědec bude s naším podáním souhlasit. Jak jen to šlo, poukázali jsme v hlavním textu i na alternativní možnosti nebo konkurenční údaje a názory. Na konci každé kapitoly najdete obsáhlé poznámky, které obsahují důležité podrobnosti a také alternativní závěry (jsou-li k dispozici).

Nesouhlas a debata ve vědě jsou zdravé a vzrušující. Výzkum je často kontroverzí a spory přímo poháněn, což vede k pokroku a lepšímu vzájemnému porozumění. Vědci spoléhají na skepticismus a diskusi jako na cestu k pravdě. A tak se neznepokojujte, jestliže vaše intuice nebo vaše vlastní zkušenosti způsobí, že o některých tvrzeních, která prezentujeme, budete mít pochybnosti. To znamená jediné, že jste dobrý badatel.

Doufáme, že až dočtete tuto knihu, povedou vaše nové znalosti spojené s vlastním pozorováním k zajímavým diskusím a debatám s vašimi známými milovníky psů. Prostřednictvím takových debat se možná naučíme získat ještě hlubší vztah k našim psům. Můžeme také určit oblasti a témata, kterým potřebujeme porozumět lépe, nebo kde vědci dosud nepokládali ty pravé otázky. A to všechno je, když nic jiného, také zábavné.

To, co s jistotou víme, je následující: kognitivní svět každého psa je mnohem komplexnější a zajímavější, než jsme pokládali za možné. Snažíme se lépe porozumět tajemství úspěšnosti psů a podstatě psí inteligence.

Brian měl skutečně štěstí, že sehrál významnou roli při odvíjení tohoto objevného příběhu – stejně jako pes z jeho dětství jménem Oreo.

Některé věci, které najdete na následujících stránkách, budou šokovat i majitele psů s mnoha zkušenostmi. Ne vždy je zřejmé, kdy pes prokazuje schopnost vyvozovat závěry (dedukovat) a kdy spíš předvádí větší flexibilitu, než mají ostatní druhy živočichů. Ale na konci knihy zjistíte, že vaše intuice byla správná – váš pes je génius!

ČÁST I.

BRIANŮV PES

Kapitola 1.

Jsou psi geniální?

Různé typy inteligence Můžu skutečně myslet název této kapitoly vážně? Většina psů umí jen o málo víc než sedět, stát a občas i chodit na vodítku. Vyvede je z míry, když veverka zmizí na stromě a obíhají jeho kmen, většina se spokojeně napije ze záchodové mísy. To nevypadá zrovna na profil génia. Zapomeňme na Shakespearovy sonety, vesmírné lety nebo internet. Kdybychom chápali genialitu a inteligenci podle nějaké podobné zkratky, tato kniha by byla velmi krátká.

Já to vše ale myslím vážně a stovky studií a poslední výzkumy mě v tom podporují. A to proto, že v kognitivní vědě uvažujeme o inteligenci zvířat trochu jinak. První věcí, na kterou se při posuzování inteligence zvířat podíváme, je jejich úspěšnost při přežití a rozmnožování na co možná nejvíce různých místech. U některých druhů živočichů (jako šváb) nemá taková úspěšnost s inteligencí nic společného. Švábi jsou pouze odolní a rychle se reprodukují.

Ale u jiných zvířat vyžaduje přežití poněkud více intelektu, a to dost specifického druhu intelektu. Jste-li třeba pták dodo, nepotřebujete umět skládat sonety. Určitě ale existuje inteligence, kterou k přežití potřebujete a jejíž nedostatek vás zahubí. (U doda šlo o pochopení, jak se vyhnout novým predátorům – hladovým námořníkům.)

Vezmeme-li toto jako výchozí bod dalších úvah, jsou psi hned po člověku pravděpodobně nejúspěšnější savci na celé planetě. Rozšířili se do všech koutů světa, pronikli dovnitř našich domovů a v některých případech i do našich postelí. Zatímco populace většiny savců vykazují v důsledku lidské činnosti prudký pokles, psů nikdy nebylo víc než dnes. V industrializovaném světě mají lidé méně dětí než kdykoliv předtím, ale současně zajišťují stále pohodlnější život pro rostoucí populaci svých čtyřnohých mazlíčků. Psi přitom ale zastanou i více funkcí než v minulosti. Asistenční psi pomáhají invalidům, vojenští psi hledají bomby, policejní psi vykonávají strážní službu, psi celníků detekují ilegálně dovážené zboží, psi v rezervacích vyhledávají trus a podle toho pomáhají

1.JsouPsigeniální?

odhadnout velikost populace a pohyb ohrožených zvířat. Existují psi, kteří detekují odposlech v hotelových pokojích, kteří dokáží zjistit melanom nebo jiný typ rakoviny, psí terapeuti navštěvují domy pro seniory a nemocnice, aby pozvedli lidem náladu a urychlili léčbu.

Jsme fascinováni typem inteligence, která činí psy tak úspěšnými. Ať je to cokoliv, musí to být jejich genialita. Co je to genialita? Většina z nás někdy absolvovala test, jehož výsledek určil, jestli jsme studijní typ či na jakou vysokou školu se hodíme. První standardizované testy inteligence sestavil začátkem dvacátého století Alfred Binet. Jeho cílem bylo určit ve Francii studenty, kterým by měla být ve školách věnována zvýšená pozornost a podpora. Z jeho původního testu se vyvinula tzv. inteligenční stupnice Stanford–Binet, která je dnes známa jako IQ test.

1

Takový test poskytuje velice úzkou definici inteligence. Jak si pravděpodobně pamatujete, testy jako IQ, GRE a SAT se soustředí na základní dovednosti, jako jsou čtení, psaní a analytické schopnosti. Tyto testy jsou oblíbené, protože v průměru dokáží předpovědět školní úspěšnost. Určitě ale neměří veškeré schopnosti dané osoby. Nevysvětlují, jak se stal miliardářem Ted Turner, Ralph Lauren, Bill Gates nebo Mark Zuckerberg, z nichž ani jeden nedodělal vysokou školu.

2

Vezměme si Steva Jobse.

3

Jeden jeho životopisec prohlásil: „Byl inte

ligentní? Ne, nijak výjimečně. Byl ovšem geniální.“ Jobse vyhodili ze školy, tak odjel hledat sám sebe do Indie. V roce 1985, když obchody šly dolů, byl přinucen opustit Apple, společnost, kterou spoluzakládal. Málokdo by předvídal, že než zemře, bude tak úspěšný. Slogan „Think Different“ (Mysli jinak) se stal heslem obrovské nadnárodní firmy, která pod Jobsovým vedením spojovala umění a techniku. Jobs byl možná průměrný nebo v mnoha oblastech nijak nevynikal, ale jeho schopnost předvídat a schopnost uvažovat jinak z něj udělaly génia.

Kognitivní přístup uznává různé druhy inteligence. Genialita pak znamená, že někdo může být extrémně nadaný jedním typem schopností (kognice), zatímco v ostatních je průměrný nebo i podprůměrný. Temple Grandinová ze Státní univerzity v Coloradu je autistka, nicméně je i.BrianůvPes také autorkou několika knih včetně Animals Make Us Humans (Zvířata nás činí lidmi) a udělala pro blaho zvířat víc než většina ostatních. Ačkoliv s chápáním lidských emocí a sociálních podnětů Grandinová bojuje, její mimořádné porozumění zvířatům jí umožňuje pomáhat s omezováním stresu milionů hospodářských zvířat na farmách.

4

Kognitivní revoluce změnila způsob našeho přemýšlení o inteligenci. Začalo to v době, kdy se zdálo, že probíhají všechny revoluce – v šedesátých letech.

5

Rychlé pokroky v počítačových technologiích umožnily

vědcům začít uvažovat jinak o myšlení a o tom, jak mozek řeší problémy. Místo aby mozek byl více či méně plný inteligence, asi jako lahev vína, je spíše jako počítač, v němž spolupracují různé části. USB porty, klávesnice a modemy přivádějí dovnitř informace zvenku; procesor pomáhá informace zpracovat a převést do potřebného formátu a pevný disk uloží důležité informace pro pozdější využití. Neurovědci si uvědomili, že stejně jako u počítače se na řešení různých typů problémů specializují různé části mozku.

Neurověda a počítačové technologie ukázaly, že chápání inteligence jako jednoznačně měřitelné veličiny je chybné. Lidé s dobře sladěnými systémy vnímání mohou být dobrými atlety nebo umělci; lidé s méně citlivými emočními systémy dokáží uspět jako piloti nebo v jiném povolání s vysokou mírou rizika; a ti s mimořádnou pamětí by mohli být dobrými lékaři. Tentýž fenomén lze pozorovat i u duševních poruch. Existuje mnoho různých kognitivních schopností, které mohou být na sobě nezávislé.

6

Jednou z nejlépe prostudovaných kognitivních vlastností je paměť. Ve skutečnosti obvykle považujeme za geniální lidi, kteří mají mimořádnou paměť na fakta a čísla, protože tito lidé často vybočují ve výsledcích IQ testů. Ale stejně jako jsou různé typy inteligence, existují i různé typy paměti: na události, obličeje, cesty, věci, které se přihodily nedávno nebo kdysi dávno – a seznam by mohl pokračovat. Máte-li dobrou paměť v jedné z těchto oblastí, neznamená to nutně, že stejně dobré jsou ostatní typy vaší paměti.

7

Například žena známá jako AJ (z důvodu ochrany její identity neuvádím celé jméno) měla pozoruhodnou autobiografickou paměť. Pamatovala si, kdy a kde se odehrály téměř všechny události jejího života. Když experimentátoři uváděli různá data, byla schopná s úžasnou přesností referovat o důležitých osobních i jiných událostech, které se přihodily, a to dokonce na den přesně.

8

Ale její paměť se týkala pouze


17

1.JsouPsigeniální?

autobiografických údajů. AJ nebyla nijak dobrá studentka a měla problém se cokoliv mechanicky naučit.

V jiné studii neurovědci zjistili, že londýnští řidiči taxíků mají zvýšenou hustotu neuronů v oblasti mozku zvané hipokampus. Tato část mozku hraje roli v prostorové orientaci. Vyšší hustota neuronů znamená vyšší kapacitu paměti a rychlejší zpracování dat, což taxikářům dává neobvyklé schopnosti při řešení nových prostorových problémů spojených s pohybem mezi orientačními body.

9

AJ i řidiče taxíku můžeme označit za inteligentní či dokonce geniální, ale tuto schopnost IQ testem nezjistíme. Může za ni jejich specializovaná, mimořádná paměť.

V populární kultuře existuje mnoho definic inteligence, které si navzájem konkurují. Definice, která vedla můj výzkum a jíž užíváme v této knize, je velice jednoduchá. Genialita psů (a všech ostatních zvířat včetně člověka) má dvě kritéria:

1. Mentální schopnost, která je vysoká ve srovnání s ostatními, ať

už jde o vlastní druh nebo blízce příbuzné druhy.

2. Schopnost spontánně usuzovat, činit závěry. Zvířecí géniové – ne každý zrovna zpívá a tancuje Arktičtí rybáci mají inteligenci pro navigaci a orientaci. Každý rok doletí z Arktidy do Antarktidy a zpět. Za pět let urazí stejnou cestu, jako je vzdálenost na Měsíc.

10

Velryby ovládají mimořádný způsob spolu

práce při lovu ryb. Z bublin vytvoří obří stěny, které zachytí do pasti celá hejna ryb, jež pak velrybám poskytnou vydatnější oběd, než kdyby lovily osamoceně.

11

Včely si vyvinuly druh tance, který jim umožňuje

sdělit ostatním včelám, kde najdou rostliny plné nektaru; vydělat si na živobytí tancem – to je tedy skutečně forma inteligence!

12

Inteligence je vždycky relativní. Někteří lidé jsou považováni za geniální, protože umějí lépe než ostatní řešit specifický typ problémů. U zvířat se vědci obvykle zajímají spíš o schopnosti druhu jako celku než konkrétních jedinců. Zvířata sice neumějí mluvit, my však umíme určit jejich zvláštní vlohy tím, že jim dáváme testy v podobě různých úkolů.

13

Nemusejí při řešení


18

i.BrianůvPes

úlohy odpovídat slovy – stačí jim vybírat z možností a jejich volba od

halí jejich kognitivní schopnosti. Dáváme-li stejné úkoly různým dru

hům, můžeme tak identifikovat různé typy zvířecí inteligence.

Jakýkoliv pták by ve srovnání se žížalou vypadal jako navigační génius,

proto je vhodné porovnávat jen blízce příbuzné druhy. Tímto způsobem,

tedy jestliže jeden druh má nějakou speciální schopnost, kterou jiný blíz

ce příbuzný druh postrádá, můžeme nejen určit jeho inteligenci, nýbrž –

a to je mnohem zajímavější – se také ptát, proč a jak takové nadání

funguje. Třeba ořešník Clarkův může směle soupeřit s nejlepším ta

xikářem. Tito ptáci žijí ve vysokých nadmořských výškách na západě

USA. Každý ořešník si v létě schová na svém teritoriu až sto tisíc se

men. V zimě si opět tatáž semena ukrytá před devíti měsíci vyzvedne,

a to i když jsou pod sněhem.

14

Ve srovnání s jejich krkavcovitými příbuznými jsou ořešníci Clarkovi

šampióny ve vyhledávání potravy, kterou si ukryli.

15

Prostředí s tuhými

zimami učinilo z těchto ptáků génie prostorové paměti, nicméně ve

všech paměťových hrách ořešníci Clarkovi své příbuzné nepřetrumfnou.

Západní sojky křovinné patří rovněž do čeledi krkavcovitých a také si

často ukrývají potravu. Na rozdíl od samotářských ořešníků, kteří se

navzájem okrádají jen ojediněle, jsou na to sojky ale zvyklé. Pozorují

ostatní ptáky, jak si schovávají kusy jídla, a pak se vrátí a ukradnou je.

Při testování schopnosti zapamatovat si, kam potravu schovali jiní ptá

ci, se sojky ukázaly jako mistři,

16

zatímco ořešníci byli ve stejné situaci

beznadějný případ.

17

Konkurence učinila ze sojek génie v sociální pamě

ti. (Sojky křovinné nejen kradou, ale také se chrání před loupeživýma

očima ostatních. Snaží se uschovat si potravu v soukromí; jestliže zjistí,

že je pozoruje jiný pták, vyberou ji ze skrýše a později ukryjí na jiném

místě. Dokonce preferují pro úkryt tmavší prostory, aby je jiní ptáci při

schovávání tak snadno neviděli.

18

)

Dávají-li kognitivní vědci různé typy paměťových testů takovým blíz

ce příbuzným druhům, jsou schopni rozeznat u každého druhu spe

ciální formu inteligence. Sledováním problémů, jimž jednotlivý druh

čelí v přírodě, pak výzkumníci mohou porozumět, proč dva sledované

druhy vykazují různé typy inteligence.

Stejně jako u lidí tu ovšem platí: to, že druh vypadá jako génius v jedné

oblasti, nijak neznamená, že jeho příslušníci jsou inteligentní i v ostat

ních sférách. Některé druhy mravenců jsou například pozoruhodné


19

1.JsouPsigeniální?

schopností spolupráce. Armáda mravenců umí vytvořit na vodě živé

mosty, jež umožní ostatním přejít po jejich hřbetech.

19

Jiné druhy mra

venců bojují při ochraně dělnic a královen, a některé druhy si dokonce

zotročují ostatní mravence nebo chovají jiný hmyz jako své „mazlíčky“.

Mravenci mají ale jedno velké omezení: jejich inteligence není dosta

tečně flexibilní. Většina mravenců je naprogramována tak, aby pouze

cítili stopu mravenců před sebou. V tropech lze proto občas najít „mra

venčí mlýn“, kde se stovky tisíc mravenců pohybují v dokonalém kru

hu, který připomíná lezoucí černou díru. Pozorovány byly mravenčí

mlýny o průměru až 370 metrů, kdy jedna otáčka trvala až půl druhé

hodiny. Tyto mravenčí mlýny se také někdy nazývají spirály smrti, pro

tože mravenci mechanicky lezou v těsných zástupech jeden za druhým,

až se úplně vyčerpají a zahynou. Loajálně sledují feromony mravenců

před sebou až do svého konce.

20

Toto chování nás vede ke druhé definici inteligence – jako schopnos

ti dedukovat, vyvozovat závěry. Sherlock Holmes byl geniální, proto

že dokázal vždycky nalézt řešení záhady, i když nebylo zcela zřejmé.

Lidé činí nějaké závěry neustále. Představte si situaci před křižovatkou.

I když se nedíváte na semafor, jestliže vidíte auta projíždějící křižovat

kou z příčné ulice, dokážete si z toho odvodit, že vám svítí červená.

Příroda je daleko méně předvídatelná než doprava a živočichové se

musí vyrovnávat s neočekávanými překvapeními. Pro mravence je ob

vykle sledování feromonové stopy spolehlivou metodu, když se však

uzavře do kruhu, mravenci postrádají mentální schopnosti uvědomit

si, že cesta, po které jdou, nikam nevede.

Je-li živočich v přírodě postaven před problém, ne vždy má čas pomalu

hledat řešení metodou pokusu a omylu. Jedna chyba může znamenat

rozdíl mezi životem a smrtí. Živočich musí často udělat rozhodnutí –

a tedy i najít správné řešení – rychle. Ačkoliv správné řešení nemohou

zvířata obvykle přímo vidět, mohou si různé možnosti představit a podle

toho si mezi nimi zvolit. Taková schopnost přináší značnou flexibilitu.

Umožňuje zvířatům vyřešit novou verzi problému, s nímž již mají něja

kou zkušenost, nebo i spontánně správně reagovat na problémy, se kte

rými se zatím nikdy nesetkali.

21

Jojo je šimpanzice žijící v Ngamba Island, šimpanzí rezervaci v Ugan

dě. Jednou pozorovala, jak experimentátor vhazuje horem do dlouhé

průsvitné trubice burský oříšek. Jojo měla příliš krátké prsty, aby na


20

i.BrianůvPes

burák dosáhla, a po ruce nebyly žádné klacíky, které by mohla použít

a ořech si jimi podat. Trubice byla navíc připevněná, takže se ani ne

dala obrátit dnem vzhůru. Jojo se ničím z toho ale nedala odradit

a dospěla k rozhodnutí. U pítka si do úst nabrala vodu a vyplivla ji do

trubice. Burák vyplaval nahoru a ona jej šťastně zhltla. Jojo si doká

zala uvědomit, že může přinutit ořech vyplavat, ačkoliv v době rozho

dování žádnou vodu ještě ani neviděla.

22

V přírodě by její schopnost

vyvodit závěr tohoto typu mohla znamenat rozdíl mezi dobrým obě

dem a hladověním.

John Pilley, profesor psychologie v důchodu, adoptoval border kolii jmé

nem Chaser. Chaser bylo osm týdnů a patřila mezi typické border kolie

– milovala honičky a společnost, dokázala se intenzivně soustředit, líbi

lo se jí mazlení a pochvaly a měla až neomezenou energii. Pilley už dříve

četl o Ricovi – border kolii, která znala nejméně dvě stě německých slov

a kterou vědecky zkoumala kognitivní psycholožka Juliana Kaminská.

Zajímalo ho, zda existuje nějaká hranice počtu názvů předmětů, které se

pes může naučit, a zda paměť na některé starší pojmenované předměty

vybledne, když se Chaser naučí názvy předmětů nových.

Chaser se denně zvládla naučit názvy jednoho až dvou nových před

mětů. Pilley, jemuž známí říkali Pop, zvedl například hračku a řekl:

„Chaser, tohle je ... . Pop to schová. Chaser hledá ... .“ Pilley k motiva

ci Chaser nepoužíval pamlsky. Místo toho jako odměnu za nalezení

správné hračky Chaser vždy pochválil, objímal ji a hrál si s ní.

Za tři roky se Chaser naučila jména více než 800 plyšáků, 116 míčků,

26 talířů na frisbee a více než 100 plastových předmětů. Žádný z nich

neměl více jmen a všechny předměty se lišily svou velikostí, váhou, struk

turou, vzhledem nebo materiálem. Celkově tak Chaser zvládla více než

1 000 názvů předmětů. Testy probíhaly každý den a kvůli jistotě, že „ne

podvádí“ tím, že by od někoho dostávala nápovědu, ji jednou za měsíc

vždy podrobili kompletnímu celkovému testu. Tehdy si brala předmě

ty v jiném pokoji, aniž přitom Pilleyho a své další trenéry vůbec viděla.

Dokonce ani poté, co Chaser zvládla více než tisíc názvů, rychlost uče

ní novým slovům neklesala. Co je ještě zajímavější, předměty měla

Chaser ve svém vědomí zjevně rozděleny do různých kategorií. Ačko

liv pojmenované věci měly různé tvary i velikosti, Chaser bez jakého

koliv tréninku dokázala rozlišit předměty, které byly jejími hračkami,

od těch ostatních.

23


21

1.JsouPsigeniální?

O těchto studiích budeme diskutovat podrobněji v kapitole 6. Prozatím postačí konstatovat, že Rico a Chaser se podle všeho učili podobným způsobem jako lidské děti – vyvodí si, že nové slovo patří k nové hračce. Rico a Chaser věděli, že nové slovo se nevztahuje ke známým hračkám, protože ty už svá jména měly. Nový výraz tak zbýval jako jediný možný pro hračku beze jména. Proces činění závěrů „vylučováním“ je podstatný pro pochopení toho, jak psi uvažují. V pokusné hře se psům ukázaly dva šálky. Jeden z nich ukrýval hračku, přičemž psi měli jedinou možnost ji objevit. Když experimentátor ukázal šálek, který hračku neukrýval, někteří psi spontánně odvodili, že tedy musí být ve druhém šálku. Ve vhodné situaci mohou mnozí psi dojít ke správnému závěru právě tímto způsobem. Shrňme si to. Zaprvé: inteligenci (či „genialitu“) zvířat zjišťujeme srovnáváním jednoho druhu s jiným. Různé druhy jsou nadány různými typy inteligence, často podle toho, jakým úkolům jsou v přírodě vystavovány. Někteří živočichové tancují, jiní vynikají v orientaci a ještě další dokáží přijít na to, jak navázat diplomatické styky s ostatními druhy. Zadruhé: inteligenci u zvířat odhalíme testováním flexibility jejich rozhodování při řešení nových problémů – podle toho, jak jsou schopné odvodit správné řešení. Psí inteligence – průlom Donedávna věda psí inteligenci nebrala příliš vážně. Schopnosti psů jako Chaser a Rico naučit se nová slova byly objeveny už v roce 1928. V tomto roce informovali C. J. Warden a L. H. Warner o německém ovčákovi jménem Fellow. Fellow byl něco jako filmová hvězda; ve své nejpamátnější roli zachránil topícího se chlapce ve filmu Chief of the Pack (Pán smečky).

25

Podobně jako majitelka Rica zkontaktovala moji kolegyni Julianu Kaminskou, spojil se s vědci i majitel Fellowa. Sdělil jim, že se Fellow naučil skoro čtyři sta slov a „rozumí těmto slovům v mnohém stejným způsobem, jako by jim rozumělo ve stejné situaci dítě“. Vychovával Fellowa téměř od narození a mluvil s ním jako s dítětem. Warden a Warner si přijeli psa prohlédnout. Požádali majitele Fellowa, aby dával povely pro psa z koupelny, aby jej nemohl nějak nevědomky ovlivňovat. Zjistili, i.BrianůvPes že Fellow zná alespoň 68 příkazů (některé z nich byly rozhodně pro psí filmovou hvězdu užitečné) jako „Mluv“, „Běž k paní“, „Projdi se po místnosti“. Jiné příkazy byly ještě působivější – například „Jdi do vedlejšího pokoje a přines moje rukavice“.

Vědci sice došli k závěru, že Fellow schopnosti srovnatelné s dítětem nemá, nicméně prohlásili, že k pochopení psí inteligence je třeba rozsáhlejšího výzkumu. Bohužel tato výzva padla na úrodnou půdu vlastně až v roce 2004, kdy Kaminská začala zkoumat Rica.

Po dobu sedmdesáti pěti let mezi Fellowem a Ricem věda psy většinou ignorovala.

26

Když vědci začali v sedmdesátých letech opět ve větší

míře studovat inteligenci zvířat, zajímali se víc o naše příbuzné, primáty. Postupně se zkoumání rozšířilo i na jiné druhy, od delfínů po vrány, psi však byli většinou z výzkumů vynecháni, protože jsou domestikovaní a na domestikovaná zvířata badatelé pohlíželi jako na umělý produkt lidského šlechtění. Předpokládalo se, že domestikace snižuje inteligenci, protože zvířata ztrácí schopnosti nutné pro přežití ve volné přírodě. Mezi lety 1950 a 1995 byly provedeny pouhé dva výzkumy inteligence psů a v obou případech se došlo k závěru, že psi nejsou nijak pozoruhodní.

Pak jsem v roce 1995 začal dělat pokusy se svým psem, a zahájil tak něco nového. Jako v případě počítačových firem i zrod nového výzkumného směru proběhl v garáži (mých rodičů).

27

Objevil jsem, že místo

aby naši nejlepší přátelé v důsledku domestikace zhloupli, vztah s člověkem jim naopak dal zvláštní typ inteligence. Téměř současně vedl podobný výzkum i Ádám Miklósi a došel nezávisle k témuž závěru.

28

Tyto pokusy způsobily explozi zájmu o oblast psí inteligence.

29

Najed

nou si lidé ze všech oborů uvědomili to, co měli po celou dobu přímo před nosem – psi představují jeden z nejdůležitějších druhů, které můžeme studovat. Ne kvůli tomu, že by se ve srovnání se svými divokými příbuznými stali nekonfliktními a lhostejnými, nýbrž protože byli natolik moudří, aby zvenčí přišli k člověku a stali se členy jeho rodiny.

Původ našeho vztahu se psy pokládáme za jednu ze snad vůbec největších biologických záhad. Vznik takového vztahu je na pohled nepravděpodobný, nicméně psy najdeme po tisíce let v každé lidské kultuře na každém kontinentě, od dinga v Austrálii po basenžiho v Africe. Naše nové porozumění psí inteligenci nabízí i odpovědi na některé

23

1.JsouPsigeniální?

stěžejní otázky o nejlepších přátelích člověka. Jak, kdy a proč tento

silný vztah začal? Má to nějakou vazbu i k otázkám o původu našeho

vlastního druhu? A každého majitele psa samozřejmě zajímá i to, co

výsledky těchto výzkumů mohou říct o vztahu mezi konkrétním člo

věkem a jeho psem.

Nyní se poprvé zdá, že na tyto otázky umíme odpovědět. Na za

čátku naší cesty, abychom vůbec pochopili vznik vztahu mezi člově

kem a psem, se musíme vydat miliony let zpět, do doby kdy po psech

ještě nebylo ani památky. Dokonce je to doba ještě starší než první se

tkání vlků a lidí.

Kapitola 2.

Příběh vlka

Vlci dobyli svět a vzápětí jej ztratili Nejlepší archeologické a genetické důkazy říkají, že se psi začali vyvíjet z vlků někdy před 12 až 40 tisíci lety.

1

My považujeme tento vztah za

samozřejmý, ačkoliv při bližším zkoumání je událost, ke které tehdy došlo, překvapující. Dříve lidé předpokládali, že naši předkové adoptovali vlčí štěňata, ze kterých se časem stali domestikovaní psi.

2

Nebo že vlci

a lidé začali spolu lovit. Ale ani jedna z těchto teorií nedává moc smysl.

Mezi vlky a lidmi neexistoval nikdy zvlášť vřelý vztah, ačkoliv nepřátelství je převážně jednostranné. Příležitostně narážíme na příběhy dětí, které byly adoptovány a vychovávány vlky; do této skupiny patří Romulus a Remus, kteří poté, co dospěli, založili Řím, nebo Mauglí z Knihy džunglí Rudyarda Kiplinga. Jakkoliv jde často o vyprávění se šťastným koncem, žádné jiné zvíře není v historii častěji líčeno jako padouch než právě vlk.

Bible popisuje vlka jako hladového ničitele nevinnosti. V islandské mytologii dva vlci spolknou Měsíc i Slunce. Ve staré němčině pojmenování pro vlka, warg, znamená současně i „vrah“, „škrtič“ a „zlý duch“. Ti, kdo byli oficiálně prohlášeni wargy, se stali společenskými vyvrheli přinucenými žít v divočině. Někteří předpokládají, že odtud pochází i představa vlkodlaka, protože vyhnanec ze společnosti už nebyl považován za člověka.

3

Jako děti jsme vyrůstali s Červenou Karkulkou a Třemi malými

prasátky, kde vlci vystupovali coby mazaní darebáci, kteří byli nakonec přelstěni a zabiti. Špatný vztah k vlkům se neomezuje na mýty a pohádky. Téměř každá lidská kultura na světě, která přišla s vlkem do styku, jej v té či oné době pronásledovala; takové pronásledování často vedlo k jeho místnímu vyhubení.

První písemná zpráva o likvidaci vlků pochází ze šestého století před naším letopočtem, kdy athénský zákonodárce a básník Solon nabízí odměnu za každého zabitého vlka.

4

To byl začátek dlouhého, systema

tického masakru jednoho z nejúspěšnějších a nejrozšířenějších predátorů. Vlk byl v roce 1982 zapsán do seznamu Mezinárodní unie pro ochranu přírody (IUCN) jako zranitelný (tj. podle IUCN jde o druh

2.PříBěhvlka

čelící velkému nebezpečí vyhynutí ve střednědobém období, pokud se podmínky nezmění; i když statut vlka šedého byl v roce 2004 změněn na „málo dotčený“, což je dle IUCN druh, u něhož jsou obavy z vyhynutí malé nebo žádné

5

).

Japonci vlky uctívali a v modlitbách je prosili o ochranu své úrody před divokými prasaty a vysokou zvěří. Když Japonsko v roce 1868 ukončilo tři sta let trvající izolaci od ostatního světa, přišli do země lidé ze Západu a radili Japoncům otrávit všechny vlky, aby před nimi ochránili dobytek.

6

V roce 1905 přinesli tři muži americkému sběrateli exotických

zvířat mrtvolu vlka, jenž byl zabit, když pronásledoval jelena. Sběratel mužům za vlka zaplatil, stáhl jej z kůže a tu poslal do Londýna. Byl to poslední vlk v Japonsku.

7

V Anglii byl poslední vlk zabit na příkaz Jindřicha VII. už v šestnáctém století. Ve Skotsku bylo vyhubení vlků díky lesnaté krajině obtížnější; v reakci na to Skotové lesy vypalovali. Císař Karel Veliký zřídil rytířský řád zvaný louveterie, jehož členové byli v podstatě lovci vlků. Poslední vlk ve Francii byl spatřen v roce 1934. Z 80 procent byli vlci vyhubeni v Číně a Indii a jejich počet byl dramaticky zredukován v Mongolsku.

Ve Spojených státech se vlkům dařilo o něco lépe. V některých původních amerických kmenech si vlků vážili a respektovali je, ale ani tato úcta je neochránila před lovem a chytáním do pastí pro jejich kožešiny.

8

První evropští osadníci přinesli s sebou své předsudky; boj byl

rychlý a důkladný. Brzy poté, co do Virginie v roce 1609 přivezli první dobytek, byla vypsána odměna na vlky. Sotva o století později pasti, otravy strychninem a obchod s kožešinami způsobily, že vlci z Nové Anglie vymizeli.

V roce 1915 se vyhubení vlků stalo dokonce programem vlády; došlo ke jmenování úředníků, jejichž jediným úkolem byla eliminace vlka v kontinentálních Spojených státech. Svůj úkol splnili dobře. Do třicátých let nezbyl ve čtyřiceti osmi státech USA ani jediný vlk.

Od té doby byli vlci znovu přivezeni do Yellowstonského národního parku a Idaha, ačkoliv obyvatelé místních komunit úspěšně lobují za jejich lov, protože vlci příležitostně zabíjejí dobytek.

9

Jestliže takto vypadá lidské chování vůči vlkům po dobu stovek let, vyvstává před námi záhadný problém – jak mohl být tento obávaný a nenáviděný tvor člověkem tolerován tak dlouho, aby se z něj mohl vyvinout domestikovaný pes? i.BrianůvPes

Domestikace vyžaduje genetickou změnu trvající mnoho generací a předkové prvních psů byli vlkům velmi podobní. Stejná zvířata lidé po staletí lovili a pronásledovali. Kdy se lidé a vlci poprvé setkali? A co se přihodilo, aby to přesvědčilo lidi, že tradičně obávané a opovrhované zvíře bude dobrým domácím mazlíčkem? Pro odpovědi na tyto otázky se musíme vrátit na úplný začátek. Život v mrazáku Zhruba před šesti miliony let se země začala ochlazovat. Ledové příkrovy se vytvořily v Antarktidě a Grónsku a ledovce začaly vznikat také v Severní Americe a severní Evropě.

10

Ve východní Africe opustili někteří primáti dosud žijící na stromech své lesní prostředí a odešli na otevřenější plochy travnatých savan. Začala se u nich vyvíjet vzpřímená chůze, což způsobilo mnoho dalších anatomických změn. Ovládli oheň, lovili a naopak byli sami loveni a za miliony let vznikla tvář, kterou vidíte v zrcadle.

Ve stejné době, kdy naši předkové slézali ze stromů, se na druhé straně světa v Severní Americe objevují první psovití. Canis ferox měl velikost malého kojota s robustnější stavbou těla a velkou hlavou.

11

Mimozemšťana, který by byl navštívil naši planetu a z vesmírné lodi náhodou pozoroval tyto dva různé tvory, by bývalo nenapadlo, jak úzce se propletou jejich cesty. Kdybyste měli zkusit odhadnout dva druhy, které spolu budou soupeřit po celém světě, možná byste tipli takové dva druhy, které sdílejí delší evoluční historii. Takové, které jsou srovnatelné co do velikosti, mají podobnou anatomii, nebo dokonce pocházejí ze stejného místa. Spojovali byste naše předky stojící nestabilně na dvou nohách v africké kolébce lidstva a malou šelmu s tesáky na druhé straně světa? Určitě byste zrovna tohle nečekali.

Pak, asi před dvěma a půl milionem let, způsobily zvětšující se ledové vrstvy, pohyb tektonických desek a mírné změny oběžné dráhy Země kolem Slunce dobu ledovou. V době kratší než dvě stě tisíc let se světové podnebí změnilo z teplého a mírného na mrazivé.

12

Masivní ledové pří

krovy výšky až 1,9 kilometru pokryly Severní Ameriku, poté se zřítily do oceánu a vznikly znovu. Gigantické kry naplnily severní Atlantik, a způsobily dokonce ještě hlubší pokles teplot. Vytvoření spojovacího

2.PříBěhvlka

mostu mezi Severní a Jižní Amerikou oddělilo Atlantický oceán od Pacifiku, Atlantik byl odříznutý od teplých rovníkových proudů a arktické a antarktické vody ho udržovaly chladným.

13

Drsná období byla prokládána teplými periodami zvanými doby meziledové, kdy podnebí bylo částečně podobné dnešnímu. Cyklus zahrnující dobu ledovou a následující dobu meziledovou trval (s určitými odchylkami) kolem čtyřiceti tisíc let. Ve své nejhorší podobě nepředstavovala doba ledová v Severní Americe pro přežití zrovna snadné období. Lesy byly poničené ledem. Zem zcela promrzala s výjimkou několikadecimetrové povrchové vrstvy, která každé léto roztála, pak popraskala a v zimě znovu zmrzla. Zmizela polovina vegetace.

14

Le

dovce vyryly hluboké zářezy, přetvářely krajinu a odkláněly řeky. Zvířata a rostliny se stěhovaly od postupujících ledových příkrovů směrem k rovníku, v dobách meziledových se pak vracely a znovu okupovaly svá dřívější stanoviště.

15

V onom nehostinném prostředí se na scéně před 1,7 až 1,9 milionu let objevil vlk. Canis etruscus či vlk etruský byl pravděpodobně předkem moderních vlků. Do té doby byli psovití izolováni v Severní Americe, ale pohyb tektonických desek vytvořil pevninský most přes Beringovu úžinu a psovití v krátké době přešli do Asie a poté se rozšířili po Evropě a Africe.

16

Vlk etruský byl menší než moderní vlci,

17

měl drobnější stavbu těla

a lebku podobnou americkým kojotům.

18

Je zajímavé, že se tento re

lativně malý vlk v Evropě dokázal tak dobře adaptovat i při silné konkurenci. Dokonce se v této souvislosti používá označení Wolf Event (vlčí událost).

19

V onom období žili i jiní predátoři. Pachycrocuta brevirostris byla největší hyenou všech dob. Dosahovala velikosti současného lva a ve své době jako jediná šelma dokázala rozdrtit kosti úlovku svými těžkými lícními zuby umístěnými v masivní lebce.

20

Ovšem vlk etruský se svou čtvrtinovou

velikosti obří hyeně nejen konkuroval, nýbrž stal se tehdy nejúspěšnějším predátorem a předem naznačil i leccos o úspěšnosti svých potomků.

Zatímco vlci dobývali Evropu, lidé poprvé opouštěli Afriku. Homo erectus měl už celkem velký mozek, dokázal se rychle pohybovat po dvou a začínal vyrábět složité nástroje. Vzpřímený měřil kolem sto osmdesáti centimetrů – byl tedy o dobrých šedesát centimetrů vyšší než jeho předek australopithecus – a jeho dlouhé protáhlé nohy jej přenesly přes Levantu do dalších oblastí Eurasie. i.BrianůvPes

V archeologickém nalezišti Dmanisi v Gruzii nalezli paleontologové pod zříceninami středověké pevnosti pozůstatky našich předků Homo erectus.

21

Objevili zde rovněž téměř celou lebku vlka etruského. Což zna

mená, že to bylo pravděpodobně někdy v té době, před 1,75 milionu let, kdy se lidé a vlci setkali poprvé.

Před jedním milionem let doba ledová nabrala na intenzitě. Teploty byly nevyrovnané a naši předkové mohli být i během jediného života svědky klimatické změny od podnebí mírného po mrazivé. Na konci extrémně chladné periody obrovské ledové příkrovy pokryly severní část Ameriky od Atlantického k Tichému oceánu; dosahovaly až k New Yorku.

22

Ještě více ledových příkrovů pokrylo většinu severní Evropy,

táhly se od Norska k Rusku a od Sibiře po severovýchodní Asii. Na jižní polokouli led pokryl Patagonii, jižní Afriku, jižní Austrálii, Nový Zéland a samozřejmě Antarktidu. Království koček Vývoj šelem doby ledové se odehrával právě na oněch obrovských ledových příkrovech, ve stínu ledovců. Savci mají tendenci zvětšovat svůj objem, když se ochlazuje. Větší zvířata mají menší poměr plochy povrchu k objemu, takže ztrácejí relativně méně tělesného tepla, a mohou tak zůstat v chladnějším klimatu teplejší. Další důvod, proč se zvířata ve studeném klimatu zvětšují, spočívá v tom, že jak se země ochlazuje, nastává větší sucho. Voda se uzavře v ledových příkrovech a klesá vlhkost vzduchu. Tento druh klimatu je ideální pro travnaté porosty. Ale jak srážky klesají a louky vysychají, klesá i kvalita trav. Mohutnější býložravci mají větší vnitřnosti, které díky tomu dokáží zpracovat i potravu nižší kvality. Mohou se také dál přesouvat a přitom spásat obrovská množství vegetace. Tak například mamut mohl denně za dvacet hodin zkonzumovat až 180 kilogramů trávy.

23

Když se zvětší býložravci, musí totéž provést i masožravci, aby je vůbec dokázali ulovit. V Evropě před půl milionem let byste některé druhy šelem sice poznali, ale byli byste překvapeni, že je vidíte právě zde, a pravděpodobně by vás šokovaly svou velikostí. Lev Panthera leo je tentýž druh jako lev africký, ale o padesát procent větší. Hyena Crocuta crocuta byla větší než moderní hyeny asi o dvacet pět procent.

24

Největším


29

2.PříBěhvlka

medvědem všech dob byl tehdejší medvěd jeskynní; vážil kolem půl tuny a byl výhradně býložravý, ačkoliv s ostatními predátory soupeřil o místo pro své doupě. Některé druhy ze skupiny šelem svou velikostí zhruba odpovídaly dnešním formám. Leopard Panthera pardus měl přibližně stejnou velikost jako dnešní leopard v Africe,

25

zatímco tehdejší

vlci byli stejně velcí jako jsou v současnosti vlci aljašští (tedy větší z forem ve velikosti velmi variabilního dnešního vlka).

A pak tehdy žily i druhy šelem, které dnes už neuvidíte. Tygři šavlozubí (Smilodon fatalis) byli velcí jako moderní lvi. Podle vysokého počtu ve fosilních nalezištích v kalifornském Rancho La Brea Tar Pits (bylo jich nalezeno pětkrát víc než dalšího nejpočetnějšího predátora) představovali šavlozubí tygři hlavní predátory oné doby.

26

Uchopili svou

kořist silnými předními končetinami; přitom použili zatažitelné drápy, aby si kořist k sobě přitáhli. Jejich horní špičáky byly dlouhé a zahnuté a mohly prokousnout vaz kořisti jedinou smrtelnou ranou. Šavlozubí tygři lovili ve smečkách a dokázali skolit kořist mnohem větší, než byli sami.

27

Neandertálci – divocí psi doby ledové Dalším členem skupiny evropských masožravců byli neandertálci. Vyvinuli se z první migrační vlny lidí z Afriky. Jejich předkové se v Evropě objevili asi před 800 000 lety a vrchol neandertálců začal asi před 127 000 lety.

28

Tito lidé s velkým sudovitým hrudníkem měli krátké

přední končetiny a na rukou i nohou robustní prsty, což jim umožňovalo lépe udržovat teplo a chránilo před omrzlinami. Vzhled neandertálců dotvářela hlava zploštělého tvaru s hustým obočím a velkou spodní čelistí s ustupující bradou; to jim dodávalo vzhled podobný lidoopům. Jejich velký plochý nos s masivním chřípím pravděpodobně zajišťoval výborný čich a asi ohříval chladný vzduch doby ledové, než se dostal do plic.

29

Neandertálci měli silné svalnaté tělo stavěné na nošení těž

kého nákladu, ale uspořádání jejich kyčlí ukazuje na to, že asi chodili méně efektivně než moderní lidé.

Neandertálci přežili nejkrutější roky doby ledové. Lovili mamuty a další velké býložravce; jejich kamenné nástroje jim umožňovaly oddělit maso (podobně jako to dělali divocí psi) a – pokud měli dostatek času, než i.BrianůvPes se dostavili větší mrchožrouti – stejně jako hyeny rozbít kosti a získat z nich výživný morek.

30

Tak toto je v kostce zvířena doby ledové. Musel to být děsivý pohled: stádo mamutů spásajících tundru, číhající šavlozubí tygři a obří hyeny přiživující se na mršinách. Takoví obrovští tvorové se musejí zdát nadčasoví, dokonce věční.

A pak všechno změnil příchod nového predátora. Moderní lidé přišli do Evropy asi před třiačtyřiceti tisíci lety a během následujících patnácti tisíc let neandertálci a téměř všechny ty velké šelmy zmizeli.

Existuje řada různých názorů na to, co toto hromadné vymírání na konci pleistocénu způsobilo, především názory na konec neandertálců se různí. Role našich předků je však výrazná. Lidé měli v konkurenci s jinými tvory vždycky navrch, ale je zajímavé, že přivedli k vyhynutí i své blízké příbuzné.

Ačkoliv neandertálci bývají především ve filmech vykreslování jako násilničtí surovci, měli mozek dokonce větší než moderní člověk.

31

Měli

kulturu, snad používali i řeč. I když nové genetické důkazy předpokládají, že většina dnešních Evropanů v sobě nese neandertálské geny, což poukazuje na křížení v té či oné době, větší část neandertálské populace určitě vyhynula.

32

Někdo zastává názor, že za to mohla klimatická změna. Jiní tvrdí, že šlo o přímou či nepřímou konkurenci s lidmi.

33

Steve Churchill z Du

keovy univerzity namítá, že neandertálci k vyhynutí směřovali ještě před příchodem moderních lidí. Zaprvé, říká Churchill, se neandertálská populace v Evropě už tehdy zmenšovala. Jejich přikrčené postavy byly vhodné pro udržení tepla, ale neandertálci spotřebovali mnoho kalorií na obstarání obživy. To jim neponechávalo energii, kterou by mohli věnovat rozmnožování (těhotenství) a péči o děti. Většina neandertálců zemřela mezi dvacátým a třicátým rokem a jejich kosti ukazují choroby, jako jsou křivice a osteoartritida, které jsou připisovány právě podvýživě. Thomas Berger, dříve působící na univerzitě v Novém Mexiku, zjistil, že neandertálci a novodobí jezdci rodea mají podobná poškození kostí, zvláště v oblasti hlavy a šíje.

34

Ačkoliv neandertálci pochopitelně nejezdili

na koních, s velkými savci se střetávali zřejmě velmi často.

35

Churchill dále uvádí, že neandertálci jedli většinou maso, což znamená, že si konkurovali s šelmami. Neandertálci ovšem vrcholnými predátory nebyli, protože k tomu jsou potřeba hlavně dvě věci: musíte být velký,

2.PříBěhvlka

abyste přemohli své konkurenty, a musíte být sociálním druhem.

36

Leo

pardi jsou například velcí, ale protože žijí osamoceně, k vrcholným predátorům nepatří.

To všechno platí i pro neandertálce. I když byli robustní, určitě nemohli soutěžit se lvy, šavlozubými tygry nebo leopardy. A protože neandertálci žili ve skupinách odhadem o pouhých patnácti jedincích,

37

nebyl ani jejich počet dostatečný na to, aby velké predátory přemohli. Churchill říká, že v hierarchii predátorů byli neandertálci pravděpodobně na přibližně stejné úrovni jako smečka divokých psů hyenovitých (Lycaon pictus), dosud obývajících africké savany. Jestliže se jim povedlo skolit velkou kořist, museli rychle urvat tolik kvalitního masa, kolik stihli, dříve než je odehnaly větší šelmy. Jinak jim zbývalo jen paběrkovat na zbytcích mršin.

Důsledky toho, že jste v pořadí uprostřed nebo dole, bývají docela kruté. Masožravci dominující celému systému sežerou až 60 procent všech býložravců zabitých predátory.

38

To znamená, že ostatní maso

žravci si musí rozdělit už jen zbývajících 40 procent. Ale ani toto dělení není rovnoměrné. Další dominantní masožravec dostane většinu z těch 40 procent, pak další dominantní druh dostane největší podíl toho, co zbylo, a tak dále. A tak i když neandertálci asi byli dobrými lovci, museli se hodně snažit, aby dokázali získat dostatek masa ke svému přežití. Nový gang ve městě Churchill říká, že když moderní lidé přišli do Evropy, byli sociálně dominantními masožravci. Ačkoliv nemohli s ostatními šelmami soupeřit co do síly, přišli ve velkém množství. Také ovládali něco, co neandertálci neznali – vrhací zbraně jako vrhače oštěpů, a snad i luky a šípy. Neandertálci používali oštěpy, ale jen o relativně krátkém dosahu. Jestliže na úlovku hodovala skupina lvů nebo šavlozubých tygrů, neandertálci ani s oštěpy neměli šanci. Ale velká skupina lidí, kteří mohli vrhat oštěpy na vzdálenost nějakých čtyřiceti nebo padesáti metrů, to už byla konkurence.

Když moderní lidé zvítězili nad šelmami, živili se hlavně velkými býložravci: mamuty, nosorožci, koňmi, bizony, antilopami, divokým skotem a jeleny. Jak se hustota lidské populace zvyšovala, začali lidé soupeřit o potravu, jako jsou ryby, ptáci, zajíci a veverky, i s menšími masožravci, i.BrianůvPes například s rysy a liškami, jejichž počty klesaly. Pak velcí býložravci začali mizet. Výsledkem bylo, že patnáct tisíciletí od příchodu moderního člověka v Evropě většina větších druhů masožravců včetně neandertálců vyhynula.

Přežily pouze dvě velké šelmy – medvěd hnědý a vlk Canis lupus. Všežravý medvěd hnědý se živil rostlinnou potravou, rybami a menšími savci a snad se přímému střetu s lidmi vyhýbal. I když nevyhynul, jeho počty klesaly.

Přežití vlků je z tohoto pohledu přímo nevysvětlitelné. Podle fosilních nálezů se objevili asi před milionem let na Aljašce

39

a do Evropy

se dostali asi před půl milionem let.

40

Vlci nejenže přežili, ale rozšířili se po téměř celé severní polokouli a stali se jedním z nejúspěšnějších predátorů na světě. Kdesi v jejich bohatě se větvící linii nějaká subpopulace vlků strávila dostatečně dlouhou dobu s lidmi a po mnoha generacích se změnila jejich morfologie, psychologie a fyziologie, až se z divokých vlků stali domestikovaní psi.

Již dlouho existuje teorie, že si lidé záměrně brali vlčí štěňata a úmyslně je ochočovali.

41

Zoolog Ian McTaggart-Cowan napsal:

Kdesi v dávné historii přinesli štěně vlka do lidské rodiny

42

a bě

hem let z něj vzešel domestikovaný pes. Byl to náš vůbec nejúspěš

nější a nejužitečnější experiment.

43

V pojednání z roku 1974 odborník na vlky David Mech z Univerzity v Minesotě říká:

Je zřejmé, že dávní lidé ochočili vlky a domestikovali je, časem je

selektivně množili a nakonec z nich vytvořili domácího psa (Ca

nis familiaris). Ale když o tom uvažujeme, nedává to ve skutečnosti smysl. Moderní lidé byli mimořádně úspěšnými lovci i bez vlků. A vlci sežerou spoustu masa

44

– jediný vlk až pět kilogramů denně.

45

Smečka vlků by spotře

bovala každý den celého jelena. Hladovění představovalo pro mnohé masožravce doby ledové reálnou hrozbu a konkurence byla silná. Tak silná, že lidé, kteří už se nespokojovali s pouhými 60 procenty energetické bilance, přivedli každého jiného velkého masožravce s výjimkou vlka k vymření. (Hladovění je významnou příčinou smrti u mnoha

2.PříBěhvlka

masožravců včetně lvů, hyen skvrnitých, vlků, divokých psů a rysů.

46

Jako obecné pravidlo platí, že na obživu sta kilogramů biomasy masožravce musí být k dispozici asi 11 tisíc kilogramů lovné zvěře – bez ohledu na velikost těla šelmy.

47

)

Vlci jsou navíc mimořádně majetničtí, pokud jde o jejich potravu,

48

a kdyby jim člověk chtěl kus jejich úlovku sebrat, pravděpodobně by o něj bojovali. Když vlci vidí běžet potenciální kořist, vyvolá to u nich rychlou reakci; oběť doženou a zahryznou se do ní tolikrát, dokud ji nestrhnou k zemi.

49

Žravé šílenství, které následuje, je rychlé a jde z něj strach. Vlci

měli ve své historii problémy s mrchožrouty; ostré rovné vlčí zuby jsou proto specializovány na co nejrychlejší vyrvání velkých kusů masa. Vlci si také cení stejných částí zabitého zvířete jako člověk: vnitřních orgánů s vysokým obsahem bílkovin, jako jsou játra, srdce a plíce, pak následuje svalovina. Nad potravou dochází často ke konfliktům

50

a kousa

nec, který je relativně neškodný mezi vlky, může pro člověka s jemnou, srstí nechráněnou kůží snadno znamenat vážné zranění.

Domestikace ostatních zvířat dává smysl. Krávy, prasata a koně byli určitě divocí a po zahnání do kouta i přímo agresivní, ale žádné z těchto zvířat nemělo tesáky a neživilo se masem. Vztah vlk–člověk naproti tomu smysl vůbec nedává.

A přece: v Izraeli, na východ od Středozemního moře a severně od Galilejského jezera, je mezi kopci u jezera schováno pravěké pohřebiště. Pod vápencovou deskou zde odpočívá lidská kostra s hlavou na levém zápěstí a druhou rukou jemně položenou na jiné kostře – štěněti.

51

Kostra toho muže je stará deset až dvanáct tisíc let; šlo o Natufijce, tedy příslušníka místní kultury z přelomu střední a mladší doby kamenné. Natufijská kultura zahrnovala území podél úzkého pruhu rovnoběžného se Středozemním mořem, který se táhne z Turecka až po Sinajský poloostrov, na jehož nejvyšším vrcholu (hoře Sinaj) měl Mojžíš obdržet deset přikázání. Před deseti tisíci lety to na rozdíl ode dneška nebyla pouhá trnitá poušť, ale zalesněná země plná divoce rostoucích plodin a zvěře. Natufijci byli lovci a sběrači, žili v obydlích napůl zahrabaných v zemi a používali řadu nástrojů, například nože vyrobené z kostí. Kamenné nástroje dokázali také brousit.

Mnohem důležitější jsou pro nás však jejich pohřebiště. Každé sídliště nacházející se uvnitř natufijského území obsahuje hroby, buď v opuštěných obydlích, nebo mimo ně. Těla byla ukládána pečlivě, obvykle

34

i.BrianůvPes

natažená a s obličeji vzhůru. Mohla být ozdobena čelenkami, náhr

delníky a náramky vyrobenými z mušlí, korálků či zubů. V některých

hrobech se našlo víc než jedno tělo; a právě odtud pocházejí i jedny z prv

ních dokladů o lidech pohřbených spolu s příslušníky jiných druhů –

v tomto případě se psem.

52

Podobně datované hroby psů byly objeveny

také v Evropě, jiných částech Levanty, na Sibiři i ve východní Asii.

53

Takže někdy mezi okamžikem, kdy moderní lidé přišli do Evropy

(asi před 43 000 lety), a prvními psími hroby před 12 000 lety, mu

selo dojít i k domestikaci vlků. Stihla pokročit daleko, protože vazba

mezi vlkem – nyní tedy už psem – a člověkem byla před 12 000 lety

tak těsná, že ti dva byli spolu často i pohřbíváni.

54

A v průběhu dal

ších staletí, zatímco vlci byli pronásledováni a téměř vyhubeni, se psi

a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.