načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Geniální přítelkyně -- Dětství a dospívání - Elena Ferrante

Geniální přítelkyně -- Dětství a dospívání

Elektronická kniha: Geniální přítelkyně
Autor: Elena Ferrante
Podnázev: Dětství a dospívání

Příběh celoživotního osudového přátelství Eleny a Lily začíná v padesátých letech v ošumělé neapolské čtvrti.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  174
+
-
5,8
bo za nákup

hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3% 73%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 301
Rozměr: 20 cm
Vydání: V českém jazyce vydání první
Spolupracovali: přeložila Alice Flemrová
Skupina třídění: Italská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0340-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh o ženském přátelství, tak by mohl znít podtitul celé tetralogie, jejíž první díl právě uvádíme. Elena, stará žena na sklonku života, vzpomíná na Lily, svou nejlepší přítelkyni od dávného dětství. Pouto mezi děvčátky a později velmi odlišnými ženami bylo vzájemné a obě se během svého života ovlivňovaly, doplňovaly a pomáhaly si obstát ve svých nelehkých úlohách v mužské společnosti.
Není to ale zdaleka jen příběh Eleny a Lily, co čtenáři toto dílo přináší. Vyprávění se odehrává v jedné z periferních čtvrtí Neapole charakteristické svými vášněmi, střety a chudobou. Vývoj tohoto společenství obrazně popisuje osud celé italské společnosti v období od konce světové války po šedesátá léta včetně politických a kulturních aspektů.

Mezinárodně úspěšnou a uznávanou tetralogii Geniální přítelkyně tvoří romány:
Geniální přítelkyně (L´amica geniale, 2011, u nás v nakl. Prostor v r. 2016),
Geniální přítelkyně - příběh nového jména (Storia del nuovo cognome, 2012, u nás v nakl. Prostor v r. 2017,
Storia di chi fugge e di chi resta (2013, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou) a
Storia della bambina perduta (2014, Příběh ztracené holčičky).

Mezinárodní úspěch tetralogie dal nový podnět po pátrání po skutečné totožnosti Eleny Ferrante. Univerzitní profesor Marco Santagata je na základě literárního zkoumání jejích děl přesvědčený, že za jménem Eleny Ferrante se skrývá historička Marcella Marmo; novinář Claudio Gatti, který zas sledoval tok peněz, přišel s odhalením, že je to překladatelka Anita Raja, manželka spisovatele Domenica Starnoneho. Existují i teorie, že autorem knih je sám Starnone, jiní spekulují o týmové spolupráci manželského páru, případně i dalších osob z okolí nakladatelství Edizioni E/O, které knihy Eleny Ferrante vydává.
Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi největší žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. S jejím vypravěčským mistrovstvím, které není založeno na narativních experimentech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citových poutech, se už mohli čeští čtenáři setkat v románě Dny opuštění (2011, Giorni dell’abbandono).

Popis / resumé

První díl románové tetralogie o celoživotním přátelství dvou žen, odehrávající se v Itálii ve druhé polovině 20. století. Vypravěčka Elena se jako stará dáma rozhodne vypovědět celou historii jejího přátelství s geniální Lilou. Seznámí se jako malé šestileté holčičky a společně i každá sama za sebe se snaží prorazit a obstát v krutém a násilnickém světě dělnické čtvrti na periferii Neapole. Je krátce po válce a v zemi i v domácnostech vládne chudoba, která se teprve pomalu vzmáhá až k ekonomickému zázraku v šedesátých letech. Osudy hrdinek se odehrávají právě na pozadí těchto změn a neustálé soupeření a boj ovládnou také Elenu a Lilu. Autorka, jejíž identita je pro celý literární svět záhadou, zde líčí komplikované ženské přátelství, v němž se hrdinky navzájem velmi obdivují, každá touží být jako ta druhá, přesto ale mezi nimi neustále panuje určité napětí, které je provází jejich celým životem.

Zařazeno v kategoriích
Elena Ferrante - další tituly autora:
Dny opuštění Dny opuštění
Temná dcera Temná dcera
Geniální přítelkyně 2 Geniální přítelkyně 2
 (e-book)
Temná dcera Temná dcera
 
K elektronické knize "Geniální přítelkyně -- Dětství a dospívání" doporučujeme také:
 (e-book)
Geniální přítelkyně: Příběh nového jména -- Příběh nového jména Geniální přítelkyně: Příběh nového jména
 (e-book)
Geniální přítelkyně: Příběh ztracené holčičky Geniální přítelkyně: Příběh ztracené holčičky
 (e-book)
Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou
 (e-book)
Lovec králíků Lovec králíků
 (e-book)
Umrlčí cesta Umrlčí cesta
 (e-book)
Playground Playground
 
Recenze a komentáře k titulu



2018-06-07 hodnoceni - 40%hodnoceni - 40%hodnoceni - 40%hodnoceni - 40%hodnoceni - 40%
Mnoho povyku pro nic

Elena má kamarádku Lilu. Lila je moc chytrá. Elena se jí chce vyrovnat. Má ji ráda, možná ji miluje a taky jí závidí. Když je Lila nejlepší ve škole, Elena se taky moc snaží. Když Lila se školou skončí, pochybuje najednou i Elena o smyslu všeho toho biflování. Lila se bude vdávat. Neměla by to udělat i Elena? Do toho parta, rodiče, hierarchie rodin jedné neapolské čtvrti podle bohatství, střípky osudů ostatních...

...nudnější knihu už jsem dlouho nečetla. A že jsem teda podle nadšených reakcí čekala bůhvíco! Jo, upřímné to je, ale taky dějově chudé a přelidněné, kvůli tomu je asi na začátku na TŘECH stranách seznam osob jako u divadelní hry. A mě fakt nebavilo listovat pořád dopředu a hledat, kdo je Antonio a kdo Alfonso a do které rodiny asi tak patří a tudíž jaké vazby pozitivní nebo negativní má k ostatním, kteří zase patří k jinému klanu... Takhle: být Elena moje babička, která mi svým vyprávěním pomáhá proniknout do historie mojí vlastní rodiny a pochopit své vlastní kořeny, bylo by to jiné kafe. Tahle to ale byl deníček nejisté a žárlivé holky, u které vás fakt překvapí, když Lila na konci nazve geniální naopak ji.

Elena Ferrante je pseudonym, skutečnou identitu autora nikdo nezná a ano, mnozí si myslí, že jde o muže. Což by jindy vzbudilo mou zvědavost, ale jsem z té knihy tak unavená, že Eleně její tajemství klidně nechám.

Audioukázka zde: <a href="http://www.zenavknihach.cz/67-elena-ferrante-genialni-pritelkyne">Žena v knihách</a>
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


3

Elena Ferrante

Geniální přítelkyně

PROSTOR


4


5

Elena Ferrante

GEniální

přítE lkyně

Dětství a dospívání

přeložila Alice Flemrová

PROSTOR | PRaha | 2016


6

Copyright © 2011 by Edizioni e/o

Czech edition © PROSTOR, 2016

Translation © Alice Flemrová, 2016

Afterword © Alice Flemrová, 2016

ISBN 9788072603404

Questo libro è stato tradotto grazie ad un contributo alla traduzione

assegnato dal Ministero degli Affari Esteri e della Cooperazione Inter­

nazionale Italiano.

Tato kniha vychází za finanční podpory italského Ministerstva zahra­

ničních věcí a mezinárodní spolupráce.


7

I v tom ať svobodu tvé kroky mají.

Tvůj rod mě nikdy záštím neplnil.

Z těch duchů, kteří popírají,

vždy čtverák nejmíň na obtíž mi byl.

Chuť do práce by mohla doživořit

a člověk zpohodlní, je-li sám;

a proto rád mu druha přidávám,

jenž, dráždě k činnosti,

jsa ďáblem musí tvořit.

J. W. Goethe, Faust*

* Citováno v překladu Otokara Fischera.


8


9

SEZNAM POSTAV

Cerullovi (rodina příštipkáře): Fernando Cerullo, švec. Nunzia Cerullová, Lilina matka. Raffaella Cerullová, všemi zvaná Lina, Lila jen

pro Elenu. Rino Cerullo, Lilin starší bratr, taky švec. Rino se bude jmenovat i jedno z Liliných dětí. Další děti. Grecovi (rodina vrátného): Elena Grecová, řečená Lenuccia nebo Lenù.

Prvorozená, po ní se narodili Peppe, Gianni

a Elisa. Otec dělá vrátného na radnici. Matka je v domácnosti. Carracciovi (rodina dona Achilla): Don Achille Carracci, obr lidožrout z pohádek. Maria Carracciová, manželka dona Achilla. Stefano Carracci, syn dona Achilla, pracuje

v rodinném lahůdkářství. Pinuccia a Alfonso Carracciovi, další dvě děti

dona Achilla. Pelusovi (rodina truhláře): Alfredo Peluso, truhlář. Giuseppina Pelusová, Alfredova manželka. Pasquale Peluso, nejstarší syn Alfreda

a Giuseppiny, zedník. Carmela Pelusová, která si říká taky Carmen,

Pasqualova sestra, prodavačka v galanterii. Další děti. Cappucciovi (rodina šílené vdovy): Melina, příbuzná Liliny matky, šílená vdova. Melinin manžel, který vykládal přepravky na

zelinářském trhu. Ada Cappucciová, Melinina dcera. Antonio Cappuccio, její bratr, automechanik. Další děti. Sarratorovi (rodina železničáře-básníka): Donato Sarratore, průvodčí. Lidia Sarratorová, Donatova manželka. Nino Sarratore, nejstarší z pěti dětí Donata

a Lidie. Marisa Sarratorová, dcera Donata a Lidie. Pino, Clelia a Ciro Sarratorovi, mladší děti

Donata a Lidie. Scannovi (rodina zelináře): Nicola Scanno, zelinář. Assunta Scannová, Nicolova manželka. Enzo Scanno, syn Nicoly a Assunty, taky

zelinář. Další děti. Solarovi (rodina majitele baru Solara

s cukrárnou): Silvio Solara, majitel baru s cukrárnou. Manuela Solarová, Silviova manželka. Marcello a Michele Solarovi, synové Silvia

a Manuely. Spagnuolovi (rodina cukráře): Pan Spagnuolo, cukrář z baru s cukrárnou. Rosa Spagnuolová, cukrářova manželka. Gigliola Spagnuolová, cukrářova dcera. Další děti. Gino, lékárníkův syn. Učitelé: Ferraro, učitel a knihovník. Olivierová, učitelka. Gerace, profesor na nižším gymnáziu. Galianiová, profesorka na gymnáziu. Nella Incardová, sestřenice učitelky

Olivierové, žije na Ischii. 12

13

PROLOG

Zamést stopy 14

1

Dneska ráno mi zavolal Rino, myslela jsem si, že chce zase peníze, a byla jsem připravená mu je odepřít. Telefonoval mi ale z jiného důvodu: jeho matka nebyla k nalezení.

„Jak dlouho?“

„Dvě neděle.“

„A to mi voláš až teď?“

Ten tón mu musel připadat nepřátelský, i když jsem nebyla ani naštvaná, ani rozhořčená, byl v něm jen nádech sarkas­ mu. Pokoušel se něco odseknout, ale zněl zmateně, rozpačitě, napůl v dialektu, napůl italsky. Řekl, že došel k přesvědčení, že matka se jako obvykle toulá po Neapoli.

„I v noci?“

„Víš, jaká je.“

„Vím, ale tobě připadá normální, že se neukázala dva týd­ ny?“

„Jo. Tys ji už dlouho neviděla, je to s ní horší: vůbec nespí, přichází, odchází, dělá si, co chce.“

Každopádně nakonec si začal dělat starosti. Každého se ptal, objel všechny nemocnice, obrátil se dokonce i na po­ licii. Nic, po matce se slehla zem. Synek k pohledání: tlustý muž kolem čtyřicítky, v životě nepracoval, jen samé kšefty a rozhazování peněz. Představila jsem si, s jakou pečlivostí asi pátral. S žádnou. Mozkovnu měl prázdnou a na srdci mu leželo jen vlastní blaho.

„Není náhodou u tebe?“ zeptal se mě zničehonic.

Jeho matka? Tady v Turíně? Věděl moc dobře, jak se věci mají, a zeptal se, jen aby něco řekl. To on cestoval rád, přijel ke mně na návštěvu přinejmenším desetkrát, bez pozvání. Jeho matka, kterou bych naopak přivítala s radostí, v životě nevytáhla paty z Neapole. Odpověděla jsem mu:

„U mě rozhodně není.“

„Jseš si jistá?“

„Prosím tě, Rino, říkám ti, že tady není.“

„A kam teda šla?“

Rozbrečel se a já ho nechala, aby předváděl své zoufalství, vzlyky, které se rodily falešné a pak nabývaly na upřímnosti. Když s tím přestal, řekla jsem mu:

„Udělej prosím tě aspoň jednou to, co by si přála: nehle­ dej ji.“

„Co to říkáš?“

„Říkám, co jsem řekla. Je to zbytečné. Nauč se žít sám a za­ pomeň i na mě.“

Zavěsila jsem.

2

Rinova matka se jmenuje Raffaella Cerullová, ale všichni jí vždycky říkali Lina. Já ne, nikdy jsem nepoužila ani jedno, ani druhé. Pro mě je to už přes šedesát let Lila. Kdybych ji jen tak, zničehonic, oslovila Lino nebo Raffaello, pomyslela by si, že s naším přátelstvím je konec.

Už je to dobrých třicet let, co mi říká, že chce beze stopy zmizet, a jenom já dobře vím, jak to myslí. Nikdy neuvažo­ vala o žádném útěku, změně identity, nesnila o novém životě někde jinde. A nikdy ani nepomyslela na sebevraždu, hnusila se jí představa, že by měl Rino něco do činění s jejím tělem a byl nucen se o ně postarat. Vždycky měla v úmyslu něco ji­ ného: chtěla se rozplynout; chtěla rozptýlit každou svou buň­ ku; nesmělo po ní zůstat nic. A protože ji znám dobře, nebo si to alespoň myslím, vsadím se, že našla způsob, jak po sobě na tomhle světě nenechat ani vlásek, vůbec nic.

3

Uběhlo pár dní. Kontrolovala jsem maily, schránku na dopisy, ale bez jakékoli naděje. Já jí psala velice často, ona mi skoro nikdy neodpověděla: byl to už zvyk. Měla radši telefonáty nebo dlouhé noční klábosení, když jsem přijela do Neapole.

Otevřela jsem své zásuvky, plechové krabice, kde schraňu­ ju všechno možné. Moc toho není. Spoustu věcí jsem vyho­ dila, zejména ty, které se jí týkaly, a ona to ví. Zjistila jsem, že nemám nic jejího, ani fotku, ani pár řádků, ani dárek na památku. Samotnou mě to překvapilo. Je možné, že mi za celá ta léta nenechala nic svého, nebo ještě hůř, že jsem si nic jejího nechtěla schovat? Možné to je.

Ač nerada, zavolala jsem Rinovi, tentokrát já jemu. Nebral to na pevné lince ani na mobilu. Zavolal mi pak večer, dal si na čas. Mluvil hlasem, kterým se pokouší vzbudit lítost.

„Koukal jsem, žes mi volala. Máš nějaký zprávy?“

„Ne. A ty?“

„Vůbec nic.“

Vykládal mi nesmysly. Že chce jít do televize, do pořadu, který se zabývá pohřešovanými osobami, učinit prohlášení, za všechno se mamince omluvit, poprosit ji, aby se vrátila.

Trpělivě jsem ho vyslechla, pak jsem se ho zeptala:

„Díval ses do její skříně?“

„Proč jako?“

Udělat tu nejnormálnější věc ho samozřejmě nenapadlo.

„Jdi se tam podívat.“

Šel a zjistil, že v ní není nic, žádné šaty jeho matky, ani let­ ní, ani zimní, jenom stará ramínka. Poslala jsem ho prohledat byt. Zmizely boty. Zmizelo těch pár knih. Zmizely všechny fotografie. Zmizela domácí videa. Zmizel její počítač i se sta­ rými disketami, co se kdysi používaly, všechno, veškerá její zkušenost elektronické čarodějky, která začala zvládat počí­ tače už na konci šedesátých let, v době děrných štítků. Rino byl v šoku. Řekla jsem mu:

„Nemusíš spěchat, ale potom mi zavolej a řekni mi, jestli jsi našel třeba jen špendlík, co jí patří.“

Zavolal mi další den, byl strašně rozrušený.

„Nic tady není.“

„Vůbec nic?“

„Ne. Vystříhala se ze všech fotek, na kterejch jsme byli spo­ lu, i z těch, když jsem byl malej.“

„Díval ses pořádně?“

„Úplně všude.“

„I ve sklepě?“

„Řekl jsem ti všude. Zmizela dokonce i krabice s doklada­ ma: rodný listy, telefonní smlouvy, útržky složenek a tak. Co to má znamenat? Někdo to všechno ukrad? Co hledaj? Co od mámy a ode mě chtěj?“

Uklidnila jsem ho, řekla jsem mu, ať se nevzrušuje. Hlav­ ně pokud jde o něj, je nepravděpodobné, že by po něm ně­ kdo něco chtěl.

„Můžu nějakej čas bydlet u tebe?“

„Ne.“

„Prosím, nemůžu spát.“

„Poraď si sám, Rino, já nevím, jak ti pomoct.“

Zavěsila jsem, a když zavolal znovu, nezvedla jsem to. Sed­ la jsem si k psacímu stolu.

Lila to jako vždycky přehání, pomyslela jsem si.

Nepřiměřeně rozšiřovala pojetí zanechané stopy. Nechtěla zmizet jen ona sama, teď, v šestašedesáti letech, ale chtěla vymazat i celý život, který měla za sebou.

Cítila jsem strašný vztek.

Uvidíme, kdo bude mít tentokrát navrch, řekla jsem si. Za­ pnula jsem počítač a začala jsem sepisovat každý detail na­ šeho příběhu, všechno, co mi utkvělo v mysli.

19

DĚTSTVÍ

Příběh dona Achilla 20

1

Tehdy když jsme se s Lilou rozhodly vyjít po temném scho­ dišti, které vedlo schůdek po schůdku, poschodí po poscho­ dí až ke dveřím bytu dona Achilla, začalo naše přátelství.

Vybavuju si nafialovělé světlo ze dvora, vůni vlahého jar­ ního večera. Mámy chystaly večeři, byl čas vrátit se domů, ale nás zdržovaly zkoušky odvahy, jež jsme podstupovaly ve vzájemném mlčenlivém duelu. Už nějaký čas jsme ve škole i mimo školu nedělaly nic jiného. Lila strčila ruku až po ra­ meno do černého chřtánu kanálu a já to hned vzápětí uděla­ la taky, s tlukoucím srdcem a s přáním, aby mi po holé kůži neběhali švábi a aby mě nekousla krysa. Lila se vyšplhala až k oknu paní Spagnuolové v přízemí, pověsila se na tyč, kterou byla provléknutá šňůra na prádlo, chvíli se houpa­ la, pak skočila dolů na chodník a já to udělala hned po ní, i když jsem se bála, že spadnu a natluču si. Lila si zapíchla pod kůži zrezivělý svírací špendlík, který našla kdovíkdy ně­ kde na ulici, ale nosila ho pořád v kapse jako dárek od kmo­ třičky víly; já sledovala kovovou špičku, jak hloubí bělavý tunel v její dlani, a pak, když špendlík vytáhla a podala mi ho, jsem udělala totéž.

Jednou pak po mně vrhla ten svůj pohled, nehybný, s při­ mhouřenýma očima, a namířila si to k činžáku, kde bydlel don Achille. Ztuhla jsem strachy. Don Achille byl pohádkový obr lidožrout, měla jsem přísně zakázáno se k němu přiblí­ žit, mluvit s ním, podívat se na něj, špehovat ho, musela jsem dělat, jako kdyby neexistoval ani on, ani jeho rodina. U nás doma, ale nejen tam, vůči němu panovala bázeň i nenávist, jejichž původ jsem neznala. Můj otec o něm mluvil takovým způsobem, že jsem si ho představovala obrovského, plného fialových puchýřů, zuřivého navzdory přídomku „don“, kte­ rý mi vnukával představu klidné autority. Byl to tvor z ne­ vímjakého materiálu, železa, skla, kopřiv, ale byl živý, živý a z nosu a pusy mu vycházel horoucí dech. Věřila jsem, že kdybych na něj jen zdálky pohlédla, vrazil by mi do očí něco ostrého a pálivého. A kdybych se dopustila té šílenosti a při­ blížila se ke dveřím jeho bytu, zabil by mě.

Chvíli jsem čekala, abych viděla, jestli si to Lila nerozmyslí a nevrátí se. Věděla jsem, co chce udělat, marně jsem doufa­ la, že na to zapomene, ale kdepak. Pouliční lampy ještě ne­ svítily a světlo na schodišti taky ne. Z domů k nám doléhaly nervózní hlasy. Jestli jsem chtěla jít za ní, musela jsem opustit namodralou barvu dvora a vstoupit do černoty domovního vchodu. Když jsem se konečně rozhoupala, zpočátku jsem neviděla nic, jenom jsem cítila pach zatuchliny a DDT. Pak jsem si na tmu přivykla a objevila jsem Lilu sedící na prv­ ním schodu dole v přízemí. Vstala a vydaly jsme se nahoru.

Stoupaly jsme podél stěny, ona o dva schody napřed, já o dva pozadu, zmítaná nerozhodností, jestli mám tu vzdále­ nost zkrátit, nebo ji nechat narůst. Zůstal ve mně pocit ra­ mene drhnoucího o oprýskanou zeď a dojem, že ty schody jsou strašně vysoké, vyšší než v našem domě. Třásla jsem se. Každý zvuk kroků, každý hlas byl don Achille, který se k nám blížil zezadu, nebo nám šel vstříc s dlouhým nožem, takovým, co se s ním kuchají slepice. Byl tam cítit opečený česnek. Maria, manželka dona Achilla, mě hodí na pánev s vařícím olejem, děti mě snědí, on mi vycucne hlavu, jako můj otec vycucává hlavu parmicím.

Často jsme se zastavovaly a já pokaždé doufala, že se Li­ la rozhodne vrátit se zpátky. Byla jsem děsně zpocená, jest­ li byla zpocená i ona, to nevím. Občas se zadívala vzhůru, ale nechápala jsem na co, byla vidět jen šeď velkých oken v mezipatrech. Světlo se rozsvítilo znenadání, ale bylo slabé, zaprášené, ponechávalo ve stínu rozlehlé prostory plné nebez­ pečí. Vyčkávaly jsme, abychom zjistily, zda vypínačem otočil don Achille, ale nic jsme neslyšely, ani kroky, ani otevírání či zavírání dveří. Pak Lila pokračovala a já za ní.

Ona měla za to, že dělá něco správného a nezbytného, já zapomněla na všechny dobré důvody a určitě jsem tam by­ la jenom proto, že tam byla ona. Pomalu jsme stoupaly k to­ mu největšímu z našich tehdejších děsů, šly jsme se vystavit strachu a prozkoumat ho.

Ve čtvrtém patře udělala Lila něco nečekaného. Zastavila se, aby na mě počkala, a když jsem k ní došla, podala mi ru­ ku. Tohle gesto mezi námi všechno navždy změnilo.

2

Byla to její vina. Nedlouho před tím – deset dní, měsíc, kdo ví, tehdy jsme neměly žádný pojem o čase – mi sebrala panen­ ku a hodila ji do sklepa. Teď jsme stoupaly ke strachu, tehdy jsme cítily povinnost sestoupit, a to v běhu, do neznáma. Na­ hoře, dole, pokaždé se nám zdálo, že kráčíme vstříc něčemu strašlivému, co sice existovalo už před námi, ale čekalo to jen a jen na nás. Když jsme na světě krátce, je těžké pochopit, v ja­ kých pohromách má původ náš smysl pro pohromy, možná ani necítíme potřebu to vědět. Dospělí se v očekávání zítřka pohybují v přítomnosti, za níž je včerejšek nebo předvčerejšek nebo nanejvýš minulý týden, na zbytek nechtějí myslet. Děti neznají význam včerejška, předvčerejška a ani zítřka, všech­ no je tady a teď: tohle je ulice, tohle jsou dveře, tohle je scho­ diště, tohle je máma, tohle je táta, tohle je den, tohle je noc. Já byla malá, a když se to tak vezme, moje panenka toho vě­ děla víc než já. Mluvila jsem s ní, ona mluvila se mnou. Měla celuloidovou tvář, celuloidové vlasy i oči. Na sobě měla mod­ ré šatičky, které jí ušila moje máma v jedné z vzácných šťast­ ných chvilek, a byla překrásná. Zato Lilina panenka měla tělo z nažloutlého hadru, vycpané pilinami; připadala mi ošklivá a strašně špinavá. Ty dvě šmírovaly jedna druhou, měřily se pohledem, byly připravené vyklouznout nám z rukou, když se spustila bouřka, když hřmělo, když po nich chtěl někdo větší a silnější a se špičatýma zubama drapnout.

Hrávaly jsme si na dvoře, ale jako kdybychom si nehrály spolu. Lila seděla na zemi z jedné strany sklepního okénka, já seděla na druhé straně. To místo se nám líbilo, hlavně proto, že jsme si mohly na betonu mezi tyčemi otvoru rozložit na pletivo jak věci mé panenky Tiny, tak i věci Liliny panenky Nu. Pokládaly jsme tam kamínky, zátky od sodovky, kytičky, hřebíky, skleněné střepy. Odposlouchávala jsem, co Lila ří­ kala Nu, a potichu jsem to opakovala Tině, ale trochu jsem to vždycky pozměnila. Když Lila vzala zátku a položila ji své panence na hlavu, jako by to byl klobouk, řekla jsem té své, v dialektu, Tino, nasaď si královskou korunu, ať nenastydneš. Když Nu skákala panáka po Lilině paži, já jsem chvíli na to dělala s Tinou to samé. Ale ještě se nestávalo, že bychom se domluvily, na co si budeme hrát, a začaly nějak spolupraco­ vat. Dokonce i to místo jsme si vybíraly, aniž jsme se dohod­ ly. Lila k němu zamířila, já se potulovala kolem, předstírala jsem, že jdu někam jinam. Pak jsem se jakoby náhodou usa­ dila vedle větracího otvoru i já, jen z opačné strany.

Nejvíc nás přitahoval chladný vzduch ze sklepa, vánek, kte­ rý nás osvěžoval na jaře a v létě. A pak se nám líbily mříže s pavučinami, tma, husté narezlé pletivo, které se kroutilo na mojí i na Lilině straně a vytvářelo dvě rovnoběžné skuliny, kterými jsme mohly do temnoty házet kameny a poslouchat zvuk, s nímž dopadají na zem. Všechno bylo tehdy krásné a strašidelné. Skrz ty otvory nám tma mohla zničehonic se­ brat panenky, které byly občas v bezpečí naší náruče, ale častěji byly naschvál položené vedle zkrouceného pletiva, a tudíž vystavené chladnému dechu sklepa, hrozivým zvu­ kům, které odtamtud vycházely, šelestění, skřípání, škrábání.

Nu a Tina nebyly šťastné. Den co den zakoušely stejné děsy jako my. Nedůvěřovaly jsme světlu na kamenech, na činžá­ cích, v krajině, na lidech mimo domov i uvnitř. Tušily jsme v něm černé kouty, potlačené city, které však mohly kdy­ koli vybuchnout. A přisuzovaly jsme těm temným ústům,

25

kavernám, jež se za nimi otevíraly pod činžáky v naší čtvrti,

všechno, co nás v denním světle děsilo. Například don Achille

nebyl jenom ve svém bytě v posledním patře, ale taky tam

dole, pavouk mezi pavouky, krysa mezi krysami, forma, kte­

rá na sebe brala všechny podoby. Představovala jsem si ho

s otevřenou pusou, protože měl dlouhé zvířecí tesáky, s tě­

lem ze smaltovaného kamene a jedovatých bylin, neustále

připraveného posbírat do své obrovské šmeliny všechno, co

nám propadlo ohnutými rohy pletiva. Šmelina byla taková

černá brašna a byla základním rysem dona Achilla, nosil ji

pořád, i když byl doma, a strkal do ní všechno živé i mrtvé.

Lila věděla, že trpím tímhle strachem, moje panenka o tom

mluvila nahlas. A proto onoho dne, když jsme si bez domlou­

vání, jenom na základě pohledů a gest, naše panenky poprvé

vyměnily, prostrčila Tinu, jakmile ji měla v rukou, pod pleti­

vem a nechala ji spadnout do temnoty.

3

Lila se objevila v mém životě v první třídě obecné školy a oka­

mžitě na mě udělala dojem, protože byla strašně zlobivá.

Všechny jsme v té třídě byly trochu zlobivé, ale jenom když

nás paní učitelka Olivierová nemohla vidět. Zato ona byla

zlobivá pořád. Jednou roztrhala na kousíčky piják, nastrkala

útržky jeden po druhém do kalamáře, pak je začala pomocí

násadky lovit a házet je po nás. Mně se strefila dvakrát do

vlasů a jednou na bílý límeček. Paní učitelka zaječela, jak to

uměla jen ona, hlasem jako břitva, dlouhým a ostrým, který

nám naháněl hrůzu, a nařídila jí, aby si šla za trest okamžitě

stoupnout za tabuli. Lila neposlechla a nevypadala ani vy­

děšeně, naopak kolem sebe dál házela kousíčky pijáku na­

močené v inkoustu. Paní učitelka Olivierová, robustní žena,

která se nám zdála strašně stará, i když jí muselo být jen ně­

co přes čtyřicet, tedy udělala krok dolů ze stupínku a hrozila

jí, o něco ale zakopla, neudržela rovnováhu a narazila tváří

na roh lavice. Zůstala ležet na podlaze, jako by byla mrtvá.

Už si nepamatuju, co se stalo hned potom, vybavuju si jen učitelčino nehybné tělo, tmavý balík, a Lilu, jak se na ně s vážnou tváří upřeně dívá.

Mám v paměti spoustu podobných nehod. Žili jsme ve světě, kde děti i dospělí přicházeli k úrazu často, z ran tekla krev, pak začínaly hnisat a lidé někdy umírali. Jedna z dcer paní Assunty, zelinářky, se škrábla o hřebík a umřela na tetanus. Nejmenší syn paní Spagnuolové umřel na záškrt. Mému bra­ tranci bylo dvacet, když šel takhle jednou ráno odklízet su­ tiny a večer ho to rozmačkalo a umřel a z uší a z pusy mu tekla krev. Mámin otec se zabil, protože stavěl dům a spadl dolů. Otec pana Pelusa neměl ruku, zničehonic mu ji uřízl soustruh. Sestra Giuseppiny, manželky pana Pelusa, umře­ la na tuberkulózu ve dvaadvaceti letech. Nejstarší syn dona Achilla – nikdy jsem ho neviděla, a přece jsem měla dojem, že se na něj pamatuju – šel do války a umřel dvakrát, nejdřív se utopil v Pacifiku a pak ho sežrali žraloci. Celá rodina Mel­ chiorrova umřela při bombardování, v objetí a křičíc strachy. Stará paní Clorinda umřela, když se nadýchala plynu místo vzduchu. Giannino, který byl ve čtvrté třídě, když my byly v první, jednoho dne umřel, protože našel bombu a sáhl na ni. Luiginu, se kterou jsme si hrávaly na dvoře, nebo mož­ ná ne, bylo to jenom jméno, zabil skvrnitý tyfus. Takový byl náš svět, plný slov, jež zabíjela: záškrt, tetanus, skvrnitý ty­ fus, plyn, válka, soustruh, sutiny, práce, bombardování, bom­ ba, tuberkulóza, hnis. Všechnu tu spoustu strachů, které mě provázely po celý život, vztahuju k těm slovům a těm rokům.

Dalo se umřít i na věci, co vypadaly normálně. Například se dalo umřít, když jste byli zpocení a pak se napili studené vody z kohoutku a nenamočili si předtím zápěstí: to vám pak všude naskákaly červené flíčky, dostali jste kašel a nemohli jste vůbec dýchat. Dalo se umřít, když jste snědli černé třešně a nevyplivli pecky. Dalo se umřít, když jste omylem spolkli americkou žvýkací gumu. Hlavně se dalo umřít, když jste se bouchli do spánku. Spánky byly velice křehké místo, všech­ ny jsme si na ně dávaly pozor. Stačila rána kamenem a ty byly na denním pořádku. Když jsme vycházely ven ze školy, začala po nás parta venkovských kluků, vedená jedním, co se jmenoval Enzo nebo Enzuccio a byl synem zelinářky As­ sunty, házet kameny. Štvalo je, že jsme se učily líp než oni. Když začaly lítat kameny, všechny jsme se daly na útěk, ale Lila ne, šla dál stejným krokem a občas se dokonce zastavo­ vala. Uměla moc dobře odhadnout dráhu letu těch kamenů a vyhýbat se jim klidným, dneska bych řekla elegantním po­ hybem. Měla staršího bratra a možná se to naučila od něj, nevím, i já měla bratry, jenže mladší a od nich jsem se ne­ naučila nic. Nicméně vždycky když jsem si všimla, že zůsta­ la pozadu, tak přestože jsem měla strašný strach, zastavila jsem se, abych na ni počkala.

Už tehdy existovalo něco, co mi bránilo ji opustit. Neznala jsem ji dobře, nikdy jsme na sebe ani nepromluvily, i když jsme spolu nepřetržitě soupeřily, ve třídě i venku. Ale nejas­ ně jsem cítila, že kdybych utekla s ostatními holčičkami, ne­ chala bych jí něco svého, co by mi už nevrátila.

Zpočátku jsem zůstávala schovaná za rohem a vykukovala jsem, abych viděla, jestli už Lila jde. Pak, jelikož stála pořád na místě, jsem se přinutila jít za ní, podávala jsem jí kame­ ny, sama jsem je i házela. Ale dělala jsem to bez přesvědče­ ní, v životě jsem udělala spoustu věcí, ale nikdy s přesvědčením, pořád jsem si připadala tak trochu odtržená od svých vlastních činů. Zato Lila se odmalička – teď nedokážu přes­ ně říct, jestli už v šesti nebo sedmi letech, anebo když jsme spolu stoupaly po schodech vedoucích k bytu dona Achilla a bylo nám osm, skoro devět – vyznačovala naprostým od­ hodláním. Ať už svírala trojbarevnou násadku pera, kámen nebo zábradlí temného schodiště, vždycky vzbuzovala pocit, že to, co bude následovat – přesný pohyb, jímž zarazí pero do dřeva lavice, rozhazování kuliček nacucaných inkoustem, strefování se do kluků z venkova, výstup až ke dveřím bytu dona Achilla –, udělá bez váhání.

Parta přicházela od železničního náspu a nasbírala si ka­ meny do zásoby mezi kolejemi. Vůdce Enzo byl velice nebez­ pečný kluk, nejméně o tři roky starší, repetent, s kratičký­ mi blond vlasy a světlýma očima. Mířil přesně, házel malé

28

kameny s ostrými hranami a Lila čekala, aby mu ukázala,

jak se jim umí vyhnout, aby ho ještě víc naštvala, a okamži­

tě mu odpověděla stejně tak nebezpečnými ranami. Jednou

jsme ho trefily do pravého kotníku a říkám trefily, protože

to já jsem Lile podala plochý kámen s odštěpenými okraji.

Kámen přejel po Enzově kůži jako břitva a zanechal na ní

rudou skvrnu, ze které začala okamžitě téct krev. Chlapec

se podíval na zraněnou nohu, mám ho ještě teď před očima:

palcem a ukazovákem držel šutr, jímž se chystal mrštit, pa­

ži už rozpřaženou k hodu, a přece se užasle zarazil. I kluci

pod jeho velením hleděli nevěřícně na tu krev. Naopak Lila

neprojevila sebemenší uspokojení z úspěšného zásahu a se­

hnula se, aby sebrala další kámen. Popadla jsem ji za paži,

byl to náš první tělesný kontakt, prudký a vyděšený. Cítila

jsem, že parta teď bude divočejší, a chtěla jsem, abychom se

daly na ústup. Ale nebyl čas. Enzo se navzdory krvácející­

mu kotníku probral z ohromení a hodil kamenem, který dr­

žel v ruce. Ještě jsem Lilu tiskla za paži, když ji ten kámen

trefil do čela a vyrval mi ji. Chvíli nato ležela na chodníku

s rozbitou hlavou.

4

Krev. Obvykle tekla z ran až poté, co proběhla výměna straš­

livých kleteb a nechutných vulgarit. Byl to zažitý postup. Můj

otec, který mi přitom připadal jako hodný člověk, v jednom

kuse nadával a hrozil, když si někdo, jak říkával, nezasloužil,

aby chodil po zemi. Spadeno měl obzvlášť na dona Achilla.

Pořád mu něco vyčítal a já jsem si občas zacpávala uši, aby

na mě jeho ošklivá slova moc nepůsobila. Když o něm mlu­

vil s mámou, nazýval ho „tvým bratrancem“, ale máma to

krevní pouto okamžitě popírala (byl mezi nimi velice vzdá­

lený příbuzenský vztah) a nadávala ještě víc. Jejich zlost mě

děsila, a hlavně mě děsilo pomyšlení, že by don Achille mo­

hl mít tak jemný sluch, že by slyšel i nadávky pronesené na

velikou vzdálenost. Bála jsem se, že je přijde zabít.

Úhlavním nepřítelem dona Achilla nicméně nebyl můj tá­

ta, ale pan Peluso, vynikající truhlář, který byl věčně švorc,

protože všechno, co vydělal, vždycky hned prohrál v zadní

místnosti baru Solara. Peluso byl otcem jedné naší spolu­

žačky, Carmely, a Pasquala, ten už byl velký, a ještě dalších

dvou dětí, chudších než my, se kterými jsme si s Lilou někdy

hrály a které se nám ve škole i venku pořád pokoušely něco ukrást, pero, gumu, kdoulový džem, takže chodily domů pl­ né modřin po ranách, co od nás dostaly.

Když jsme ho občas zahlédly, připadal nám pan Peluso ja­

ko ztělesněné zoufalství. Nejdřív všechno vždycky prohrál,

a pak se pral na veřejnosti, protože už nevěděl, jak by rodinu

uživil. Z neznámých důvodů přisuzoval vinu za svoji zkázu

donu Achillovi. Obviňoval ho, že mu potají sebral, jako kdyby

jeho záhadné tělo bylo z magnetu, veškeré truhlářské náči­

ní, takže mu pak dílna nebyla k ničemu. Vyčítal mu, že mu

sebral i tu dílnu a udělal z ní lahůdkářství. Celá léta jsem si

představovala, jak látka, z níž byl don Achille stvořen, do se­

be vcucává kombinačky, pilu, kleště, kladivo, svěrák a tisíce

a tisíce hřebíků v podobě kovového roje. Po léta jsem viděla,

jak ze sebe jeho tělo, hrubé a ztěžklé rozličnými materiály,

vypouští roj salámů, sýrů, mortadely, sádla a šunky.

To všechno se stalo v dobách temna. Don Achille se musel

projevit v celé své obludnosti ještě předtím, než jsme se na­

rodily. Předtím. Lila tuhle formuli používala často, ve škole

i mimo školu. Ale zdálo se, že ji tolik nezajímá, co se stalo

před námi – obvykle nejasné události, o nichž dospělí buď

mlčeli, nebo se vyjadřovali velice zdrženlivě –, jako to, že ně­

jaké předtím skutečně existovalo. Přesně tohle ji tehdy mát­

lo a občas z toho byla dokonce nervózní. Když se z nás staly

přítelkyně, tolik mi toho o té absurdní věci – před námi –

napovídala, až nakonec přenesla nervozitu i na mě. Byla to

dlouhá, předlouhá doba, kdy jsme tu nebyly; doba, kdy don

Achille všem ukázal, co je ve skutečnosti zač: zlý tvor nejas­

né zvířecko-minerální fyziognomie, který jak se zdálo, ostat­

ním sál krev, zatímco jemu nikdy netekla, možná ho ani ne­

šlo škrábnout.

Byly jsme asi tak ve druhé třídě obecné školy a ještě jsme spolu nemluvily, když se rozneslo, že přímo před kostelem Svaté rodiny, cestou ze mše, začal pan Peluso vztekle křičet na dona Achilla a don Achille se odpojil od nejstaršího syna Stefana, Pinuccii, Alfonsa, což byl náš vrstevník, i manželky a na okamžik odhalil svou nejhroznější podobu: vrhl se na pana Pelusa, zvedl ho do výšky, mrštil s ním proti stromu v parčíku a nechal ho tam ležet v bezvědomí, krvácejícího ze stovky ran na hlavě i všude jinde, aniž ten chudák mohl říct aspoň: pomozte mi.

5

Po našem dětství se mi nestýská, je plné násilí. Dělo se nám kdeco, doma i mimo domov, den co den, ale nepamatuju si, že bych si někdy pomyslela, že život, který nám připadl, je nějak zvlášť ošklivý. Život už byl zkrátka takový, vyrůstaly jsme s povinností ztěžovat ho druhým dřív, než ho ti druzí ztíží nám. Mně by se samozřejmě líbily zdvořilé způsoby, které kázala paní učitelka a pan farář, ale cítila jsem, že ty­ hle způsoby se do naší čtvrti nehodí, i když je člověk holka. Ženy mezi sebou bojovaly víc než muži, tahaly se za vlasy, ubližovaly si. Ubližování byla nemoc. Jako holčička jsem si představovala malilinká, skoro neviditelná zvířátka, která v noci přicházejí do naší čtvrti, vylézají z rybníků, z nepo - užívaných vagonů z vlaků za náspí, z páchnoucích bylin zva­ ných smrdutky, z žab, ze salamandrů, z much, z kamenů, z prachu a pronikají do vody, do jídla a do vzduchu a naše maminky a babičky jsou z toho pak vzteklé jako žíznivé feny. Byly nakaženější než muži, protože chlapy sice chytal amok neustále, ale nakonec se pokaždé uklidnili, zatímco když se naštvaly ženské, které byly zdánlivě tiché a vstřícné, dáva­ ly průchod všemu svému běsnění a nevěděly, kdy přestat.

Lilu hluboce zasáhlo, co se stalo Melině Cappucciové, příbuzné její matky. A mě to zasáhlo taky. Melina bydlela ve stejném činžáku jako moji rodiče, my ve druhém, ona ve

31

třetím patře. Bylo jí něco přes třicet a měla šest dětí, nám

ale připadala jako stařena. Její manžel byl stejně starý jako

ona, vykládal přepravky na zelinářském trhu. Pamatuju si ho

malého a rozložitého, ale krásného, se smělou tváří. Jednou

v noci odešel z domu jako obvykle a umřel, možná to byla

vražda, možná únava. Konal se přesmutný pohřeb, kterého

se zúčastnila celá čtvrť, i moji a Lilini rodiče. Pak uběhla ně­

jaká doba a kdoví, co se Melině stalo. Navenek zůstala stejná,

hubená žena s velkým nosem a již šedivými vlasy, s proni­

kavým hlasem, jímž večer volala z okna své děti jedno po

druhém jménem, a se vzteklým zoufalstvím přitom protaho­

vala každou slabiku: Aaaa-dooo, Miiii-cheee-leee. Zpočátku

jí hodně pomáhal Donato Sarratore, který bydlel přímo nad

ní, ve čtvrtém a posledním patře. Donato pilně navštěvoval

farní kostel Svaté rodiny a jako dobrý křesťan se jí ze všech

sil snažil pomoci, zorganizoval sbírku peněz a použitého šat­

stva a obuvi, jejímu nejstaršímu synovi Antoniovi našel místo

v autodílně pana Gorresia, svého známého. Melina mu byla

tak vděčná, že se ten vděk v její hrudi zoufalé ženy proměnil

v lásku, ve vášeň. Nevědělo se, jestli si toho Sarratore někdy

všiml. Byl to nesmírně srdečný muž, ale velmi seriózní: do­

mov, kostel a práce, sloužil u Státních drah jako průvodčí,

měl stálý plat, z nějž slušně uživil manželku Lidii a pět dě­

tí, nejstarší se jmenoval Nino. Pokud nebyl na cestě na trati

Nea pol–Paola a zpět, prováděl doma všemožné opravy, chodil

na nákupy, vozil nejmladší dítě v kočárku na procházku. To

bylo v naší čtvrti něco velmi nezvyklého. Nikoho ani nena­

padlo, že se takhle činí, aby ulevil manželce. Kdepak, všichni

chlapi z činžáků s mým otcem v čele ho měli za muže, který

ze sebe rád dělá ženskou, tím spíš že psal básně a každému

je s chutí četl. Nenapadlo to ani Melinu. Vdova si radši mys­

lela, že on si ve své šlechetnosti nechá od manželky všechno

líbit, a proto se rozhodla, že bude s Lidií Sarratorovou zuřivě

bojovat, aby ho vysvobodila a umožnila mu dát se nastálo

dohromady s ní. Válka, která kvůli tomu vypukla, mi ze za­

čátku připadala zábavná, mluvilo se o ní u nás doma i ven­

ku se zlomyslným smíchem. Lidia věšela čerstvě vypraná prostěradla a Melina si vylezla na okenní parapet a ušpinila jí je holí, jejíž konec schválně opálila nad plamenem; Lidia procházela pod okny a Melina jí plivla na hlavu nebo na ni vychrstla kbelík špinavé vody; Lidia hlučila přes den, když jí spolu s těmi svými rozjívenými dětmi dupala nad hlavou, a ona zarputile tloukla celou noc do stropu násadou od koš­ těte. Sarratore se všemožně snažil sjednat mír, ale byl příliš útlocitný, příliš zdvořilý. A tak to šlo dál, jeden naschvál za druhým, až se obě ženy začaly sprostě urážet, jakmile se po­ tkaly na ulici nebo na schodech, byly to drsné, divoké zvu­ ky. Od té chvíle mi začaly nahánět strach. Jedna ze spousty strašných scén z mého dětství začíná Melininými a Lidiinými výkřiky, nadávkami, kterými se častují z okna a pak na scho­ dech, pak pokračuje tím, jak se moje matka žene ke dveřím od bytu, otevře je a vyjde na chodbu následována námi dět­ mi, a končí pohledem, pro mě dodneška nesnesitelným, na obě sousedky kutálející se v těsném sevření dolů ze schodů a na Melininu hlavu, která sebou praští o podlahu na chod­ bě, pár centimetrů od mých bot, jako bílý meloun, který vám vyklouzl z ruky.

Těžko říct, proč jsme my holky v té době stály na stra­ ně Lidie Sarratorové. Možná proto, že měla pravidelné rysy a blond vlasy. Nebo proto, že Donato byl její a my pochopi­ ly, že Melina jí ho chce odvést. Nebo proto, že Melininy děti byly otrhané a špinavé, zatímco Lidiiny byly umyté, učesané a nejstarší syn Nino, kterému bylo o nějaký rok víc, byl krás­ ný, líbil se nám. Jenom Lila se přikláněla na stranu Meliny, ale nikdy nám nevysvětlila proč. Jenom při jedné příležitos­ ti řekla, že kdyby Lidii Sarratorovou někdo zabil, zaslouži­ la by si to, a já si pomyslela, že to takhle vidí trochu proto, že je v hloubi duše zlá, a trochu proto, že ona a Melina jsou vzdálené příbuzné.

Jednoho dne jsme se vracely ze školy, asi ve čtyřech nebo v pěti. Byla tam i Marisa Sarratorová, která s námi obvyk­ le chodila ne proto, že by nám byla sympatická, ale protože jsme doufaly, že bychom přes ni mohly navázat kontakt s je­ jím starším bratrem čili s Ninem. Marisa si všimla Meliny

jako první. Žena šla po druhé straně ulice, pomalým krokem,

v jedné ruce držela papírový kornout a druhou rukou z něj

něco nabírala a jedla. Marisa na ni ukázala a řekla, že je to

kurva, ale bez pohrdání, jen opakovala slovo, které doma

používala její matka. I když byla Lila menší a hubeňoučká,

vrazila jí okamžitě takovou facku, až vzala druhou o zem,

a udělala to chladnokrevně, jako vždycky když se chovala

násilně, nekřičela předtím ani potom, ani slovo varování,

žádné poulení očí, byla ledová a rozhodná.

Nejdřív jsem pomohla plačící Marise vstát, pak jsem se

ohlédla, abych viděla, co dělá Lila. Sešla z chodníku a vyda­ la se přes silnici k Melině, projíždějících náklaďáků si nevší­

mala. Spíš v jejím postoji než v obličeji jsem spatřila něco,

co mě zneklidnilo a co dodneška nedokážu definovat, takže

se prozatím spokojím s těmito slovy: třebaže se pohybovala

a přecházela silnici, malá, černá, nervózní, třebaže to dělala se

svým obvyklým odhodláním, byla nehybná. Nehybná v tom,

co příbuzná její matky právě dělala, nehybná z lítosti, nehyb­

ná jako solný sloup. Přilnavá. Jedno tělo s Melinou, která měla

na dlani křehké tmavé mejdlíčko, právě zakoupené v suteré­

nu u dona Carla, a druhou rukou z něj uždibovala a jedla je.

6

Toho dne, kdy paní učitelka Olivierová spadla ze stupínku

a narazila lícní kostí na roh lavice, jsem si, jak jsem říkala,

myslela, že umřela, umřela při práci jako můj dědeček nebo

jako Melinin manžel, a měla jsem dojem, že v důsledku toho

umře taky Lila, při nějakém strašlivém trestu, který dosta­

ne. Místo toho se ale po dobu, kterou neumím blíže určit –

krátkou, dlouhou –, nedělo nic. Jenom obě, učitelka i žákyně,

zmizely z našich dní a z naší paměti.

Tehdy se však začaly dít překvapivé věci. Paní učitelka Oli­

vierová se vrátila do školy živá a začala se o Lilu zajímat ne proto, aby ji potrestala, což by nám připadalo přirozené, ale aby ji chválila.

Tahle nová fáze začala tehdy, když si do školy zavolali Li­ linu matku, paní Cerullovou. Jednou ráno zaklepal školník na dveře a ohlásil ji. Hned poté vstoupila Nunzia Cerullová, změněná k nepoznání. Ona, která tak jako většina žen z na­ ší čtvrti žila rozcuchaná, v pantoflích a starých obnošených šatech, se před námi objevila ve svátečním (svatba, první při­ jímání, biřmování, pohřeb), celá v tmavém, s lesklou černou kabelkou, oteklé nohy mučila v botách na nízkém podpatku a paní učitelce přinesla dva papírové pytlíky, jeden s cukrem a druhý s kávou.

Paní učitelka dárek s potěšením přijala a řekla jí i celé třídě – dívala se přitom na Lilu, která ale upírala pohled na lavici – věty, jejichž obecný smysl mě zmátl. Byli jsme v prv­ ní třídě obecné školy. Zrovna jsme se učili abecedu a čísla od jedné do desíti. Nejlepší ze třídy jsem byla já, dovedla jsem rozeznat všechna písmenka, uměla jsem odříkat jeden, dva, tři, čtyři a tak dále, dostávala jsem neustále pochvalu za krasopis, vyhrávala jsem trojbarevné kokardy, které šila paní učitelka. Přesto Olivierová nečekaně, a třebaže kvůli ní upadla a musela do nemocnice, řekla, že nejlepší z nás je Lila. Je pravda, že je ta nejzlobivější. Je pravda, že proved­ la tu strašnou věc, kdy po nás házela kousíčky pijáku nacu­ cané inkoustem. Je pravda, že kdyby se ta holčička necho­ vala tak neukázněně, ona, naše paní učitelka, by nespadla ze stupínku a nezranila si lícní kost. Je pravda, že ji musí neustále trestat rákoskou nebo ji posílat klečet na hrách za tabuli. Ale je tu jedna věc, která ji jako učitelku i jako člo­ věka naplňuje radostí, jedna úžasná věc, kterou zjistila ná­ hodou před pár dny.

Tady se odmlčela, jako kdyby jí slova nestačila nebo jako kdyby chtěla Lilině matce i nám ukázat, že větší význam než slova mají skoro vždycky události. Vzala kus křídy a napsa­ la na tabuli (už si nepamatuju co, ještě jsem tehdy neuměla číst, takže si to slovo vymyslím) slunce. Pak se zeptala Lily:

„Cerullová, co je tu napsáno?“

Ve třídě se rozhostilo zvědavé ticho. Lila se pousmála, skoro ušklíbla a naklonila se ke straně, namáčkla se na spolužačku z lavice, která dávala všemožně najevo, že jí to vadí. Pak na­ bručeně přečetla:

„Slunce.“

Nunzia Cerullová se podívala na učitelku a měla nejistý, skoro vyděšený pohled. V první chvíli se zdálo, že Olivierová nedokáže pochopit, jak to, že v těch mateřských očích není stejné nadšení jako v jejích. Pak ale musela vytušit, že Nun­ zia neumí číst, nebo že si v každém případě není jistá, jestli je na tabuli skutečně napsáno slunce, a zamračila se. Potom, částečně aby paní Cerullové objasnila situaci, částečně aby pochválila naši spolužačku, řekla Lile:

„Výborně, skutečně je tam napsáno slunce.“

Pak jí poručila:

„Pojď sem, Cerullová, pojď k tabuli.“

Lila šla neochotně k tabuli, učitelka jí podala křídu.

„Napiš,“ řekla jí, „tužka.“

Lila velmi soustředěně, roztřeseným písmem, písmenka jí poskakovala nahoru a dolů, napsala: tuška.

Olivierová opravila „š“ na „ž“, a když to paní Cerullová vi­ děla, řekla zoufale dceři:

„Napsalas to špatně.“

Ale paní učitelka ji hned uklidňovala:

„Ne, ne, ne. Lila to ještě musí procvičovat, to ano, ale už umí číst, už umí psát. Kdo ji to naučil?“

Paní Cerullová řekla se sklopenýma očima:

„Já ne.“

„A u vás doma nebo v domě je někdo, kdo ji to mohl naučit?“

Nunzia energicky zavrtěla hlavou.

Paní učitelka se tedy obrátila na Lilu a s upřímným obdi­ vem se jí před námi přede všemi zeptala:

„Kdo tě naučil číst a psát, Cerullová?“

Cerullová, malá, s tmavými vlasy, očima i školním pláš­ těm, s růžovou mašlí kolem krku a pouhými šesti lety živo­ ta, odpověděla:

„Já.“

7

Podle Rina, Lilina staršího bratra, se holčička naučila číst asi ve třech letech, když si prohlížela písmena a obrázky v jeho slabikáři. Sedávala vedle něj v kuchyni, když si dělal úkoly, a naučila se toho víc, než se dokázal naučit on.

Rino byl skoro o šest let starší než Lila, byl to odvážný kluk, který vynikal ve všech hrách na dvorku i na ulici, zejména v točení káči. Ale číst, psát, počítat, učit se nazpaměť básnič­ ky, to nebylo nic pro něj. Ještě mu nebylo deset let, když ho jeho otec Fernando začal brát s sebou každý den do svého ševcovského krcálku v uličce za hlavní ulicí, aby ho naučil podrážet boty. Vždycky když jsme ho my holky potkaly, cítily jsme z něj pach špinavých nohou, starých svršků, bot, tmelu a dělaly jsme si z něj legraci, říkaly jsme mu příštipkář. Snad proto se chlubil, že stál u zrodu sestřiny chytrosti. Jenže ve skutečnosti nikdy žádný slabikář neměl a nad úkoly nepo­ seděl v životě ani minutu. Takže bylo vyloučeno, že by se to Lila naučila díky jeho školnímu úsilí. Bylo pravděpodobněj­ ší, že předčasně pochopila, jak funguje abeceda, z listů no­ vin, do kterých zákazníci balili staré boty a které otec občas nosil domů, aby rodině přečetl ty nejzajímavější události.

Buď jak buď, ať už se to stalo tak či onak, jisté bylo jedno: Lila uměla číst a psát a z onoho kalného rána, kdy nám to paní učitelka prozradila, mi utkvěl především pocit slabos­ ti, který ve mně ta zpráva zanechala. Škola se mi hned od prvního dne jevila jako o hodně hezčí místo než můj domov. Z celé čtvrti jsem se nejbezpečněji cítila právě tam, chodila jsem do ní plná nadšení. Při hodinách jsem dávala pozor, dě­ lala jsem s největší pečlivostí všechno, co mi řekli, že mám udělat, učila jsem se. Ale zejména se mi líbilo líbit se paní učitelce, líbilo se mi líbit se všem. Doma jsem byla tatínkův miláček a i sourozenci mě měli rádi.

Problém byla moje máma, s ní nic nešlo tak, jak by mě­ lo. Zdálo se mi, už tehdy, když mi bylo něco málo přes šest let, že dělá všechno pro to, aby mi dala najevo, že jsem v je­ jím životě přebytečná. Nebyla jsem jí sympatická a ona mně taky ne. Odpuzovalo mě její tělo, což pravděpodobně vycíti­ la. Byla to špinavá blondýna s modrýma očima, korpulentní. Ale o jejím pravém oku člověk nikdy nevěděl, kam se dívá. A ani pravá noha jí nesloužila, říkala jí pochroumaná noha. Kulhala a její krok ve mně vyvolával neklid, zvlášť v noci, když nemohla spát a chodila po předsíni, zašla do kuchyně, zase se vrátila a tak pořád dokola. Občas jsem zaslechla, jak podpatkem vztekle rozdupává šváby lezoucí do bytu dveřmi z chodby, a představovala jsem si ji se stejně zuřivým pohle­ dem, jako když se rozčílila na mě.

Určitě nebyla šťastná, domácí práce ji ničily a peněz neby­ lo nikdy dost. Často se zlobila na otce, vrátného na radnici, ječela na něj, že si musí něco najít, že takhle už to dál nejde. Hádali se. Ale vzhledem k tomu, že otec nezvýšil hlas, ani když mu došla trpělivost, stála jsem vždycky na jeho straně proti ní, i když ji někdy bil a ke mně se uměl chovat výhruž­ ně. To táta, a ne máma, mi řekl první školní den: „Lenuccio, ukaž paní učitelce, jak jsi šikovná, a my tě dáme na studia. Ale jestli nebudeš šikovná, když nebudeš ze všech nejšikov­ nější, tatínek bude potřebovat pomoc a ty půjdeš do práce.“ Ta slova mě velice vyděsila, a přestože je vyslovil on, měla jsem pocit, jako by mu je poradila moje matka, jako by mu přikázala, aby mi tohle řekl. Oběma jsem slíbila, že se budu snažit. A vedla jsem si hned tak dobře, že mi paní učitelka často říkala:

„Grecová, pojď si sednout vedle mě.“

To byla veliká výsada. Olivierová měla pořád vedle sebe prázdnou židli, kam zvala ty nejšikovnější, za odměnu. Zpo­ čátku jsem vedle ní sedávala neustále. Pobízela mě spoustou povzbudivých slov, chválila moje blonďaté lokýnky a tím ve mně posilovala chuť se snažit, pravý opak mojí mámy, kte­ rá mi, když jsem byla doma, tak často něco vyčítala, a občas mi i nadávala, že jsem toužila schoulit se do tmavého kouta a doufat, že mě už nenajde. Pak se stalo, že přišla do třídy paní Cerullová a paní učitelka Olivierová nám prozradila, že Lila má před námi veliký náskok. Nejen to: zvala častěji ji než mě, aby si sedla vedle ní. Co ve mně tahle ztráta prestiže

38

vyvolala, nevím, dneska je pro mě těžké věrně a jasně vyjá­

dřit, co jsem cítila. V první chvíli asi nic, trochu jsem žárlila

jako všechny ostatní. Ale určitě se právě v té době ve mně

zrodila jistá obava. Napadlo mě, že i když mi nohy fungují

dobře, hrozí mi pořád nebezpečí, že začnu kulhat. Probouzela

jsem se s touhle představou v hlavě a vždycky jsem hned vy­

skočila z postele, abych viděla, jestli mám nohy ještě v pořád­

ku. Možná proto jsem se upnula na Lilu, která měla nožičky

hubeňoučké, neposedné a pořád s nimi hýbala, kopala jimi,

i když seděla vedle paní učitelky, kterou to znervózňovalo

a brzy ji posílala zpátky do lavice. Něco mě tehdy přesvěd­

čilo, že když budu chodit pořád za ní, jejím tempem, krok

mojí matky, který mi pronikl do hlavy a nechtěl se odtamtud

hnout, už mě nebude ohrožovat. Rozhodla jsem se, že se té

holčičky musím držet, že ji nesmím nikdy ztratit z dohledu,

ani kdyby se naštvala a odehnala mě.

8

To byl pravděpodobně můj způsob, jak reagovat na závist,

na nenávist a jak je udusit. Nebo jsem tak možná maskova­

la pocit podřízenosti, okouzlení, jemuž jsem podléhala. Roz­

hodně jsem v tom získala takový cvik, že jsem ochotně přijí­

mala Lilinu nadřazenost ve všem i její šikanování druhých.

Učitelka se většinou chovala velmi opatrně. Sice často Lilu

zvala, aby si sedla vedle ní, ale zdálo se, že to dělá spíš pro­

to, aby ji měla pod dohledem, než aby ji odměnila. Dál totiž

chválila Marisu Sarratorovou, Carmelu Pelusovou, a hlav­

ně mě. Nechala mě zářit jasným světlem, povzbuzovala mě,

abych byla čím dál ukázněnější, čím dál pilnější, čím dál bys­

třejší. Když Lilu občas přešla její vzpurnost a bez námahy

mě předehnala, Olivierová nejdřív umírněně pochválila mě

a pak začala opěvovat její schopnosti. Hořkost porážky jsem

pociťovala mnohem silněji, když mě předběhly Sarratorová

nebo Pelusová. Zato když jsem skončila druhá za Lilou, nasa­

dila jsem mírný výraz souhlasu. Myslím, že jsem se v oněch letech bála jen jednoho: že už nebudu v hierarchii stanove­ né Olivierovou přiřazená k Lile, že už paní učitelku neusly­ ším, jak pyšně říká: Cerullová a Grecová jsou nejlepší. Kdy­ by jednoho dne řekla: nejlepší jsou Cerullová a Sarratorová nebo Cerullová a Pelusová, asi bych na místě umřela. A pro­ to jsem napnula všechny své holčičí síly, ne abych se stala třídní premiantkou – to se mi zdálo nemožné –, ale abych nesklouzla na třetí, čtvrté, poslední místo. Věnovala jsem se učení a spoustě obtížných, mně vzdálených věcí, jen abych držela krok s tou příšernou a oslnivou holčičkou.

Oslnivou pro mě. Pro všechny ostatní žáky byla Lila jen příšerná. Od první do páté třídy obecné školy byla vinou ře­ ditele a taky trochu učitelky Olivierové nejneoblíbenější hol­ čičkou ze školy a z celé čtvrti.

Přinejmenším dvakrát do roka nutil ředitel třídy, aby spo­ lu soutěžily, a on tak mohl určit ty nejskvělejší žáky a tím pádem i ty nejschopnější učitele. Olivierové se tyhle soutěže líbily. Byla se svými kolegy stále na nože, občas se zdálo, že si s nimi snad vjede do vlasů, a proto používala Lilu a mě ja­ ko zcela zjevný důkaz svých schopností, toho, že je nejlepší učitelkou z obecné školy v naší čtvrti. A tak se často stávalo, že nás vodila do cizích tříd, i mimo příležitosti organizova­ né ředitelem, abychom soutěžily s jinými dětmi, holčičkami i kluky. Já byla obvykle vyslaná jako předvoj, abych otestovala nepřítelovu zdatnost. Většinou jsem zvítězila, ale nepřeháně­ la jsem to, neponížila jsem přitom ani učitele, ani žáky. Byla jsem holčička s blonďatými lokýnkami, hezoučká, ráda jsem se předváděla, ale nebyla jsem drzá a působila jsem křeh­ kým dojmem, což vzbuzovalo něhu. Takže i když jsem byla lepší v recitování básniček, odříkávání násobilky, v dělení a násobení, ve vypočítávání, že Alpy dělíme na Přímořské, Kottické, Grajské, Walliské a tak dále, vyučující mě přesto pohladili a žáci cítili, jakou námahu mě stálo se to všechno naučit nazpaměť, a necítili ke mně nenávist.

S Lilou to bylo něco jiného. Už v první třídě neměla žádnou myslitelnou konkurenci. Paní učitelka dokonce říkala, že při troše snahy by mohla okamžitě složit zkoušky pro druhou třídu a přejít v necelých sedmi letech do třetí. Následně se ten rozdíl ještě zvětšil. Lila počítala zpaměti složité výpočty, v diktátech neměla jedinou chybu, mluvila pořád dialektem jako my všichni, ale když na to přišlo, vytasila se s italštinou jako z učebnice a používala i slova jako navyklý, překypující, s potěšením. Takže když paní učitelka vyslala do boje ji, aby určovala slovesný čas a způsob nebo aby řešila slovní úlo­ hy, možnost brát to s úsměvem byla rázem ta tam, atmosféra houstla. Lila byla pro každého příliš velké sousto.

Navíc nenechávala žádný prostor shovívavosti. Uznat její výjimečnost znamenalo pro nás děti si připustit, že na ni ni­ kdy nebudeme mít a že je zbytečné s ní soutěžit, pro učitele a učitelky zas nutnost si přiznat, že byli průměrnými dětmi. Její pohotová mysl připomínala zasyčení, vymrštění, smrtelné uštknutí. A v jejím vzhledu nebylo nic, co by působilo jako protijed. Byla rozcuchaná, špinavá, na kolenou a na loktech měla pořád strupy, které se nikdy nestačily zahojit. Velké oči plné života se dovedly zúžit do štěrbinek, za nimiž číhal před každou brilantní odpovědí pohled, který nejen že ne­ vypadal moc dětsky, ale možná ani lidsky. Každý její pohyb vám sděloval, že nemá cenu jí ubližovat, protože ať se stane cokoli, ona vždycky najde způsob, jak vám ublížit ještě víc.

Nenávist byla tudíž hmatatelná, uvědomovala jsem si to. Zlobily se na ni jak holky, tak i kluci, ale kluci víc nepokry­ tě. Z nějakého svého tajného důvodu nás totiž učitelka Oli­ vierová vodila hlavně do tříd, kde šlo ponižovat ani ne tak žákyně a učitelky, jako žáky a učitele. A ředitel z nějakého svého stejně tak tajného důvodu podporoval zejména soutě­ žení tohohle typu. Později mě napadlo, že ve škole se na ta naše klání sázely peníze, a možná i velké částky. Ale to už jsem přeháněla, asi to byl jen způsob, jak dát průchod dáv­ ným záštím nebo jak umožnit řediteli, aby držel v šachu mé­ ně schopné nebo méně poslušné učitele. Jisté je, že jednoho rána nás dvě, které jsme tehdy chodily do druhé, odvedli až do čtvrté, do čtvrté třídy pana učitele Ferrara, kam chodili jak Enzo Scanno, zelinářčin nezdárný syn, tak i Nino Sarra­ tore, Marisin bratr, kterého jsem milovala.

Enza znal každý. Byl to repetent a nejmíň dvakrát ho vlá­ čeli po třídách s cedulkou na krku a pan učitel Ferraro, muž s šedým ježkem, vysoký a strašně hubený, s drobnou tváří poznamenanou utrpením a s vyděšeným pohledem, na tu ce­ dulku předtím napsal osel. Naopak Nino byl tak hodný, tak mírný, tak tichý, že jsem ho znala a měla ho ráda hlavně já. Pokud jde o školu, byl Enzo samozřejmě nula, dávaly jsme si na něj pozor jenom proto, že to byl rváč. Našimi protivníky, co se inteligence týkalo, byli Nino a – jak jsme na místě zjis­ tily – Alfonso Carracci, třetí potomek dona Achilla, chlapec jako ze škatulky, který chodil do druhé jako my a vypadal mladší než na sedm let. Bylo vidět, že učitel ho přizval do čtvrté třídy, protože mu věřil víc než Ninovi, který byl sko­ ro o dva roky starší.

Mezi Olivierovou a Ferrarem bylo kvůli tomu nečekanému povolání Carracciho trochu dusno, pak začala soutěž před oběma třídami shromážděnými v jedné učebně. Chtěli po nás slovesa, chtěli po nás násobilku, chtěli po nás čtyři základní matematické operace, nejdřív na tabuli, pak z hlavy. Z těch zvláštních okolností se mi vryly do paměti tři věci. Zaprvé, že malý Alfonso Carracci mě okamžitě převálcoval, byl klid­ ný a přesný, ale sympatické na něm bylo, že ho nijak netěšilo někoho rozdrtit. Zadruhé, že Nino Sarratore překvapivě sko­ ro nikdy nezodpověděl otázku, zůstával duchem mimo, jako kdyby nechápal, na co se ho oba učitelé ptají. Zatřetí, že Lila držela se synem dona Achilla krok dost laxně, jako kdyby jí nezáleželo na tom, že ji může porazit. Začalo to být napínavé, teprve když se přešlo k výpočtům z hlavy, sčítání, odčítání,

násobení a dělení. Alfonso i přes nezájem Lily, která chvíle­

mi mlčela, jako kdyby neslyšela otázku, začal ztrácet body, chyby dělal hlavně v násobení a dělení. Na druhou stranu, pokud syn dona Achilla zaostával, ani Lila neexcelovala, zdá­ lo se, že jsou na tom víceméně stejně. Ale najednou se stalo něco nečekaného. Přinejmenším dvakrát, když Lila neodpo­ vídala a Alfonso udělal chybu, se ozval opovržlivý hlas Enza Scanna, který z poslední lavice sděloval správný výsledek.

To udivilo žáky, učitele, ředitele, mě i Lilu. Jak je možné, že někdo jako Enzo, lajdák, hlupák a darebák, umí počítat z hlavy složité příklady líp než já, líp než Alfonso Carracci, líp než Nino Sarratore? Lila jako by se rázem probrala. Alfonso byl okamžitě mimo hru a za hrdého souhlasu učitele, který pohotově změnil šampiona, začal duel mezi Lilou a Enzem.

Ti dva spolu zápolili dlouho. V jedné chvíli ředitel, aniž se poradil s učitelem, vyvolal zelinářčina syna na stupínek ve­ dle Lily. Když Enzo opouštěl poslední lavici, on i jeho noh­ sledi se nervózně pochechtávali, ale pak se postavil před ta­ buli naproti Lile zachmuřený, celý nesvůj. Duel pokračoval stále obtížnějšími výpočty z hlavy. Chlapec sděloval výsled­ ky v dialektu, jako by byl na ulici, a ne ve třídě, a učitel ho opravoval, ale cifra byla pokaždé správná. Zdálo se, že je Enzo na ten svůj okamžik slávy děsně pyšný, že se sám di­ ví, jak je dobrý. Pak začal ztrácet, protože Lila se definitiv­ ně probrala a s těma svýma přimhouřenýma očima plnýma odhodlání odpovídala přesně jako stroj. Enzo nakonec pro­ hrál. Prohrál, ale nesmířil se s tím. Začal klít, hulákal strašné nadávky. Učitel ho poslal klečet za tabuli, ale on tam odmítl jít. Dostal rákoskou přes prsty a pak ho odtáhli za ucho do rohu na hanbu. Tím školní den skončil.

Ale od té doby po nás klučičí parta začala házet kameny.

9

Ono dopoledne, kdy došlo k duelu mezi Lilou a Enzem, je pro náš dlouhý příběh důležité. Tam tkví počátek mnohého obtížně rozluštitelného chování. Především se jasně ukázalo, že když Lila chtěla, mohla využití svých schopností dávkovat. Přesně to totiž udělala se synem dona Achilla. Nejenom že ho nechtěla porazit, ale také odměřovala mlčení a odpovědi tak, aby on neporazil ji. Tehdy jsme spolu ještě nekamarádi­ ly, a tak jsem se jí nemohla zeptat, proč se tak zachovala. Ve skutečnosti nebylo třeba se na to ptát, důvod jsem dokáza­ la vytušit. Stejně jako já i ona měla zakázáno nějak uškodit nejen donu Achillovi, ale i celé jeho rodině.

Bylo to tak. Nevěděly jsme, odkud se bere ta bázeň-zášť­ -nenávist-podřízenost, již naši rodiče projevovali vůči Carracciovým a již předávali i nám, ale byla tam, byla to hotová věc, tak jako čtvrť, její bělavé činžáky, pach bídy v jednotlivých patrech, prach na ulicích. Je velice pravděpodobné, že i Nino Sarratore zůstal zticha, aby se mohl Alfonso předvést v nej­ lepším světle. Vykoktal jen pár věcí, byl krásný, pěkně učesa­ ný, měl dlouhatánské řasy, byl subtilní a nervózní, a nakonec mlčel. Abych ho mohla dál milovat, chtěla jsem věřit tomu, že to bylo takhle. Ale v hloubi duše jsem měla pochybnosti. Rozhodl se tak vědomě, stejně jako Lila? Nebyla jsem si tím jistá. Já jsem se stáhla z boje, protože Alfonso byl skutečně lepší než já. Lila by ho byla mohla okamžitě pora



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist