načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Gen -- O dědičnosti v našich osudech – Siddhartha Mukherjee

Gen -- O dědičnosti v našich osudech

Elektronická kniha: Gen -- O dědičnosti v našich osudech
Autor: Siddhartha Mukherjee

Kniha o historii genu (jednotce dědičnosti a biologické informace) je podána velice čtivě. Autor knihu založil na příbězích o pacientech stižených dědičnými poruchami a na snaze vědců vysvětlit příčiny těchto poruch. Zároveň autor nenásilně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  506
+
-
16,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Masarykova univerzita
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 523
Rozměr: 25 cm
Úprava: ilustrace (některé barevné), portréty, faksimile
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad Jan Šmarda
jazyková spolupráce Kateřina Danielová
Skupina třídění: Obecná genetika. Obecná cytogenetika. Evoluce
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-210-9140-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha o historii genu (jednotce dědičnosti a biologické informace) je podána velice čtivě. Autor knihu založil na příbězích o pacientech stižených dědičnými poruchami a na snaze vědců vysvětlit příčiny těchto poruch. Zároveň autor nenásilně vysvětluje stěžejní principy genetiky. Kniha začíná objevy G. Mendela a Darwinovou teorií evoluce, a končí současnou post-genomovou dobou, u níž se autor nevyhýbá ani otázce etiky současné i budoucí genetiky.

Popis nakladatele

Nakladatelství Munipress věnuje oslavám 100. výročí založení Masarykovy univerzity české vydání mimořádné a oceňované knihy o historii genu – jednotce dědičnosti a biologické informace. Kniha poprvé v úplnosti popisuje zrození a rozvoj vědní disciplíny vzniklé na základě objevů Gregora Mendela a významně se dotýká „živé“ současnosti. Poskytne čtenářům informace o fenoménech souvisejících s genetikou a medicínou, které se objevily v průběhu 19., 20. a 21. století, a také o etických i filozofických aspektech. Díky jedinečnému stylu autora, který je pro něj typický a který uplatnil např. v knize Vládkyně všech nemocí, oceněné Pulitzerovou cenou, je dílo velmi čtivé a přístupné. Překlad Jan Šmarda, jazyková spolupráce Kateřina Danielová.

(o dědičnosti v našich osudech)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Siddhartha Mukherjee - další tituly autora:
Gen O dědičnosti v našich osudech Gen O dědičnosti v našich osudech
 (e-book)
Vládkyně všech nemocí -- Příběh rakoviny Vládkyně všech nemocí
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MUNI

press

MUNI

100

Držíte v rukou příběh o jedné z nejkrásnějších a zároveň

nejnebezpečnějších myšlenek v dějinách lidstva. Příběh o nás

samých a naší budoucnosti.

Příběh genu začíná roku 1856 v augustiniánském opatství

v Brně, kde jeden řeholník přemýšlí o „jednotkách dědičnosti“.

Protne se s Darwinovou teorií evoluce, střetne se s hrůzami

nacistické eugeniky ve čtyřicátých letech a následně způsobí

transformaci poválečné biologie. Zcela změní naše vnímání

sexuality, lidské povahy a možností svobodné volby.

Především však jde o příběh lidské vynalézavosti a houževna

tosti – od Gregora Mendela a Charlese Darwina až k Francisi

Crickovi, Jamesi Watsonovi, Rosalindě Franklinové a tisícům

vědců, kteří stále usilují o poznání kódu kódů.

Je to impozantní a jímavá historie vědního oboru, oživená

autorem Vládkyně všech nemocí. Knihou Gen se však jako

červená nit zároveň vine osobní příběh autorovy rodiny, v níž

se opakovaně objevuje mentální postižení, a připomíná nám,

jak úzce genetika souvisí s každodenním životem. Obavy

nabývají na naléhavosti zvláště dnes, kdy se učíme „číst“

a „psát“ lidský genom a uvolňujeme tak potenciál k cíleným

zásahům do osudu a identity našich dětí.

E N

G

SIDDHARTHA MUKHERJEE

NOSITEL PULITZEROVY CENY ZA SVĚTOVÝ BESTSELLER VLÁDKYNĚ VŠECH NEMOCÍ: PŘÍBĚH RAKOVINY

Masarykova

univerzita

O DĚDIČNOSTI

V NAŠICH

OSUDECH

GEN

SIDDHARTHA MUKHERJEE

G

EN

Siddhartha Mukherjee

(nar. 1970) onkolog,

vědec a spisovatel.

Narodil se a vyrůstal

v Dillí, studium medicíny absolvoval na špič

kových univerzitách v USA a Velké Británii

(Stanford, Oxford, Harvard). Přednáší

na Kolumbijské univerzitě a pracuje v jejím

medicínském centru. Jako hematoonkolog

se zaměřuje na výzkum krvetvorných kme

nových buněk. Vědecký tým jeho labora

toře objevil geny regulující kmenové buňky

a dostalo se mu mezinárodního uznání

za objev kosterních kmenových buněk

a genetických poruch u pacientů s leu

kémií. Své články publikuje v časopisech

Nature, Cell, Neuron, New England Journal

of Medicine, New York Times a dalších.

Napsal knihy The Laws of Medicine a The

Emperor of All Maladies: A Biography

of Cancer, za kterou obdržel v roce 2011

Pulitzerovu cenu a Cenu deníku Guardian

za nejlepší prvotinu. Český překlad vydalo

nakladatelství Masarykovy univerzity pod

názvem Vládkyně všech nemocí. Příběh

rakoviny.

Siddhartha Mukherjee žije v New Yorku.

Se svojí ženou, výtvarnicí Sarah Szeovou,

vychovává dvě dcery.

„Napínavý příběh o dozajista

nejradikálnější a nejkontroverznější

vědecké disciplíně současnosti, zasahující

naši intimitu. ... Přečtěte si tuto knihu

a připravte se na to, co přijde.“

Bryan Appleyard, Sunday Times

„Látka již byla různými způsoby

zpracována dříve, ale nikdy v takovém

rozsahu a tak velkolepě, jako to dokázal

Siddhartha Mukherjee ve svém novém

vyprávění... jednou provždy.“

New York Times Book Review

„Mukherjee dokáže spojit architektonickou

preciznost se šťavnatým vyprávěním, vnímá

paradoxy v detailech i znepokojivou ironii

a má nadání nalézat hluboké pravdy

ukryté v abstraktních chemických tezích.

Zanechá ve vás pocit, že jste právě

na výbornou složili zkoušku z předmětu,

kterého jste se obávali – a přitom se celou

dobu dobře bavili.“

Andrew Solomon, Washington Post

FOTO: DEBORAH FEINGOLD



Edice

poprvé

v češtině

Svazek 4.

MUNi

100

MUNI

PRESS

SIDDHARTHA MUKHERJEE

O DĚDIČNOSTI

V NAŠICH

OSUDECH

GEN


SIDDHARTHA MUKHERJEE

MASARYKOVA UNIVERZITA

BRNO 2019

G

Ϭε

O DĚDIČNOSTI

V NAŠICH

OSUDECH

Překlad Jan Šmarda

Jazyková spolupráce Kateřina Danielová


SIDDHARTHA MUKHERJEE

MASARYKOVA UNIVERZITA

BRNO 2019

G

Ϭε

O DĚDIČNOSTI

V NAŠICH

OSUDECH

Překlad Jan Šmarda

Jazyková spolupráce Kateřina Danielová


Přeloženo z anglického originálu The Gene: An Intimate History vydaného

nakladatelstvím Vintage v roce 2017.

Copyright © 2016 Siddhartha Mukherjee

All rights reserved

Zdroje pro obrazovou přílohu poskytlo nakladatelství Simon & Schuster.

České vydání vychází díky laskavé podpoře společností:

Hlavní sponzor knihy

© 2019 Překlad Jan Šmarda

© 2019 Layout Milan Katovský

© 2019 Masarykova univerzita

ISBN 978-80-210-9140-5 (vázaná)

ISBN 978-80-210-9199-3 (brožovaná)

ISBN 978-80-210-9200-6 (online ; ePub)

ISBN 978-80-210-9553-3 (online ; pdf )


Věnováno

Priyabale Mukherjee (1906–1985), která o útrapách věděla své;

Carrie Buckové (1906–1983), která si jimi prošla.



Přesné vymezení zákonů dědičnosti pravděpodobně způsobí větší změnu pohle

du člověka na svět a jeho možnosti ovládat přírodu než jakékoliv jiné znalosti

přírodních věd, které lze v budoucnu očekávat.

William Bateson

Z hlediska genů nejsou lidé koneckonců ničím víc než pouhými nosiči, cestou

vedoucí někam dál. Přesedají z jedné naší generace na druhou, jako by za sebou

nechávaly ležet schvácené koně. A vůbec si přitom nelámou hlavu úvahami,

co je snad dobré a co zlé. Je jim úplně jedno, jestli jsme šťastní nebo nešťastní.

Jsme prostě pouhými prostředky. Lámou si hlavu jen s tím, co pro ně samé bude

nejvýhodnější.

Haruki Murakami, 1Q84


8

OBSAH

Předmluva k českému vydání 11 Poděkování vydavatele 13 Úvod: Rodiny 15 PRVNÍ ČÁST CHybějÍCÍ Nauka o dědiČNoSTi (1865–1935)

Zahrada za zdí 29

Záhada všech záhad 38

Rozlehlé pole prázdnoty 49

Květiny miloval 54

Nějaký Mendel 62

Eugenika 69

Tři generace imbecilů stačí 81 dRuHÁ ČÁST

V SouČTu ČÁSTÍ jSou obSažeNy Pouze ČÁSTi

(1930–1970)

Abhed 91

Pravdy a jejich harmonizace 101

Transformace 110

Lebensunwertes Leben (Životy, které nestojí za to žít) 117

„Ta hloupá molekula“ 129

Důležité biologické objekty jsou spárované 134

Ten zatracený nedostižný duch 153

Regulace, replikace, rekombinace 163

Od genů ke genezi 174 TŘeTÍ ČÁST

SNy geNeTiků (1970–2001)

Překonání hranic 189

Nová hudba 199

Einsteini na pláži 207

Klonovat nebo zemřít 216


9

ČTVRTÁ ČÁST

ČloVěka zkoumej, zajÍmÁ-li Tě lidSTVo (1970–2005)

Trápení mého otce 233

Zrození jedné kliniky 237

Zasahovat, zasahovat, zasahovat 248

Vesnice tanečníků a Atlas mateřských znamének 253

Získat ten genom 266

Geografové 277

Kniha člověka (ve třiadvaceti dílech) 291 PÁTÁ ČÁST za zRCadlem (2001–2015)

Takže jsme stejní 297

První derivace totožnosti 316

Poslední míle 332

Hladová zima 350 ŠeSTÁ ČÁST PoST-geNom (2015–...)

Budoucnost budoucnosti 373

Genetická diagnostika: „Předživší“ 390

Genové terapie: post-lidé 413 Doslov: Bheda, Abheda 431 Poděkování autora 440 Slovník pojmů 442 Seznam používaných zkratek 445 Ediční poznámka 445 Časová osa 446 Poznámky 448 Vybraná literatura 498 Jmenný rejstřík 502 Věcný rejstřík 508 Obrazová příloha 515

PřEDMLuVA K ČESKéMu VyDáNí Před několika lety jsem přeložil knihu Francise Collinse Řeč života. Collins vedl početný tým amerických vědců, kteří jako první přečetli lidský genom. Siddhartha Mukherjee v knize, kterou máte před sebou, o projektech lidského genomu obsáhle píše. Když jsem si Mukherjeeho knihu přečetl, uvědomil jsem si, jak mnoho se od vydání Řeči života ve vědě o genomu a obecně o ge

netice událo. Téměř každý rok by mohly vznikat nové knihy a přinášely by

vždy další a další velmi významné pokroky v našich znalostech dědičnosti.

Tato věda se řítí dopředu jako francouzský TGV a někdy také jako splašený

kůň. Právě tohle autor výborně vystihl.

Siddhartha Mukherjee nepopularizuje genetiku klasicky. Knihu založil

na vyprávění konkrétních příběhů o pacientech postižených dědičnými po

ruchami a o úsilí vědců a lékařů dobrat se příčin těchto poruch. Přitom

nenásilně vysvětluje základní principy přenosu dědičných znaků. Kniha

se čte jako dobrá detektivka. Textem prolínají úvahy vědců, včetně autora

samého, o tom, zda se tzv. novou genetikou nevypouští džin z lahve. Jaké by

mohly být důsledky umělého překračování evolučních procesů? Jak se po

stavit ke genové terapii a celkové obměně lidského genomu, včetně pokusů

o jeho „vylepšování“? V rodině autora se vyskytla schizofrenie, pravdě

podobně dědičná. Snad proto věnuje několik strhujících stránek hledání ge

netického základu duševních poruch.

Kniha je do značné míry sestavena chronologicky a, jak jinak, začíná

Gregorem Mendelem a Charlesem Darwinem. Historie objevů těchto zakla

datelů moderní vědy o životě je napsána velmi živě, lépe než v mnoha po

dobných pojednáních, a pokračuje až k době post-genomové, tedy k dnešku.

Zejména zde se autor věnuje úvahám o etice současné i budoucí genetiky

a možnostem, které nám poznatky genetiky přinášejí. Je to především me

dicína, která bude víc a víc ovlivňována našimi znalostmi vlastní „moleku

lární“ identity. Autor to přímo neříká, ale z celého textu je zřejmé, že vidí

tyto možnosti jako něco, co daleko převažuje nad případnými problémy,

například spojenými se složitými vztahy uvnitř genomu a mezi genomem

a vnějškem organismu.

Kdosi odhadl, že Země uživí asi dvanáct miliard lidí. Dnes nás je sedm

a půl miliardy a lidstvo se množí rychle dál, bohužel zejména v oblastech

chudých na vodu a kvalitní půdu. Nedávno zesnulý Stephen Hawking soudil,

že lidstvo má dvě možnosti, jak se vyrovnat s budoucím přelidněním. Jednou

z nich je postupné osídlování vesmíru. S tím by se mohlo začít poměrně

brzy, řekněme už v příštím století. Záleží jen na dostatku peněz na rozvoj

technologií a organizaci takového projektu. Druhou možností je úprava lid

ského genomu, například vylepšením genů determinujících fantazii, které by

vedlo k rychlejšímu pokroku ve vynalézání procesů pro další stabilní vývoj

Gen

12 lidstva. Projekt úpravy lidského genomu by ovšem byl daleko náročnější než osidlování vesmíru, a to zejména na čas potřebný k rozšíření jakékoliv úpravy po celé lidské populaci.

Jestli někdy genetika dojde tak daleko, dnes nikdo neví. Jsme teprve na počátku post-genomové doby. Kniha Siddharthy Mukherjeeho ozřejmuje nejen historii vedoucí k post-genomice, ale i další směry, kterými se obor genetiky může ubírat. Bylo by například dobré posílit geny altruismu a potlačit geny sobectví? Nepotřebuje ale lidstvo sobectví a dokonce i agresivitu jedinců k přežití svého rodu?

Tyto úvahy mají obecný charakter a týkají se každého z nás, zejména pak našich potomků. Bylo proto velmi vhodným počinem nakladatelství Masarykovy univerzity knihu přeložit a vydat ji. Přeji si, aby i u nás našla mnoho zvídavých čtenářů, stejně jako je tomu všude ve světě. Čtenář se velmi čtivou formou seznámí nejen se základními principy genetiky, ale také s vlivy a okolnostmi, které možná utvářejí i jeho život. Já osobně se domnívám, že dědičnost hraje v našich osudech významnější úlohu, než si běžně myslíme.

Překlad Jana Šmardy ve spolupráci s Kateřinou Danielovou je výborný, a to zejména vzhledem k tomu, že v současné genetice, molekulární biologii a genomice se mluví a píše výlučně anglicky a mnohé české termíny nejsou ust á leny.

Václav Pačes, září 2018


13

PODěKOVáNí VyDAVATELE

Díla Sidharthy Mukherjeeho vynikají jedinečným propojením vědecké přesnosti a literárním stylem, který je pro čtenáře nesmírně přitažlivý a autorovi přinesl věhlas na celém světě. Vydavatel českého překladu musí splnit velmi těžkou úlohu – obstát s českou terminologií před odbornou obcí a neochudit čtenáře o zážitek z autorova napínavého vyprávění, v našem případě o dějinách genetiky.

Nakladatelství Munipress mělo štěstí ve výběru překladatele, odborných jazykových i vědeckých redaktorů. Děkujeme profesoru Janu Šmardovi, který se ujal překladu se zápalem, s obdivuhodnou pečlivostí a neutuchající vytrvalostí. Stal se dvorním překladatelem S. Mukherjeeho. Přeložil již jeho Vládkyni všech nemocí, knihu, která autorovi získala Pulitzerovu cenu. Děkujeme doktorce Kateřině Danielové, jazykové redaktorce, která do překladu vetkala nit napínavosti a čtivosti. Vědečtí redaktoři, profesoři Jiří Vorlíček, Jiřina Relichová a Václav Pačes dbali na terminologickou přesnost.

Epická díla S. Mukherjeeho vyžadují před vydáním pečlivou redakční, typografickou přípravu. Toho se ujala Radka Vyskočilová s udivující pílí a přesností. Pro knihu připravila i jmenný rejstřík. Pan Milan Katovský dodal knize grafickou podobu, která vystihuje aktuálnost tématu a právem přitahuje pozornost čtenářů.

České vydání podpořily společnosti Angelini, hlavní sponzor knihy, Bristol-Meyrs Squibb, Eppendorf a Roche.

Masarykova univerzita si s hrdostí připomíná, že právě v dnešním Mende lově muzeu Mu dějiny genetiky započaly, a dedikuje knihu stému výročí svého založení.

ÚVOD: RODINy

Krev rodičů se v tobě neztratí.

Meneláos, Odyssea

Zbabraj nás, tátové a mámy, a ani to snad nechtějí. K všem chybám, které mají sami, další – jen pro nás – přidají.

Philip Larkin, Toto nechť jsou tvé verše

V zimě 2012 jsem cestoval z Dillí do Kalkaty, abych navštívil svého bratrance Moniho. Společnost mi dělal otec. Byl zasmušilý, hluboce pohroužený do vlastních myšlenek a úzkostí, o nichž jsem měl jen nejasnou představu. Otec je nejmladší z pěti bratrů a Moni, syn jeho nejstaršího bratra, je jeho prvo rozený synovec. Od roku 2004, kdy dosáhl čtyřicítky, žije v ústavu pro mentálně postižené („v blázinci“, jak říká otec) s diagnózou schizofrenie. Trvale užívá silné prášky, tone v moři různých antipsychotik a sedativ a dennodenně je pod stálým dozorem ošetřovatele, který mu pomáhá i s jídlem a hygienou.

Otec se s Moniho diagnózou nikdy nesmířil. Po léta vede svou umíněnou a osamocenou antikampaň proti psychiatrům pečujícím o jeho synovce a doufá, že je přesvědčí, že se ve své diagnóze kolosálně zmýlili, nebo že se Moniho nemocná duše sama od sebe nějak zázračně uzdraví. Ústav v Kalkatě otec navštívil dvakrát – jednou bez ohlášení, v naději, že uvidí zcela jiného Moniho, jak za zamřížovanými okny tajně vede úplně normální život.

Můj otec i já jsme si však uvědomovali, že při těchto návštěvách nejde jen o projev příbuzenské lásky. Moni není v rodině mého otce jediný, kdo trpí psychickým onemocněním. Dva z otcových čtyř bratrů byli stiženi různými duševními poruchami – nikoli Moniho otec, ale jeho dva strýcové. Je zřejmé, že šílenství zasáhlo přinejmenším dvě generace Mukherjeeů a otcova neochota přijmout Moniho diagnózu tedy alespoň částečně plyne ze skličující obavy, že by nějaké zrnko této nemoci mohlo jako toxický odpad spočívat i v něm samotném.

Když v roce 1946 v Kalkatě předčasně zemřel otcův třetirozený bratr Rajesh, bylo mu dvaadvacet let. Traduje se, že dostal zápal plic následkem dvě noci trvajícího intenzivního tréninku v zimním dešti – zápal plic však byl završením jiné nemoci. Rajesh býval v dětství považován za nejvíc nadaného ze všech bratrů – žádný z nich se mu nevyrovnal bystrostí, mrštností,

Gen

16 charismatem ani energií, a proto se stal zbožňovaným miláčkem mého otce i celé rodiny.

Můj dědeček zemřel o deset let dříve: v roce 1936 byl zavražděn při sporu kvůli slídovým dolům a o výchovu pěti malých chlapců se tak musela postarat babička. Třebaže Rajesh nebyl nejstarší syn, převzal poměrně snadno otcovskou roli. Ve dvanácti letech vypadal na dvaadvacet: jeho pronikavá inteligence již byla uzemněná vážností a křehké pubertální sebevědomí vyzrávalo do sebedůvěry dospělých.

Otec však vzpomíná, že v létě 1946 se Rajesh začal chovat zvláštně, jako by mu v mozku vypadl nějaký drát. Nejnápadnější změnou jeho osobnosti byla náladovost: dobré zprávy u něho vyvolávaly nezvladatelné výbuchy radosti, které často dokázal potlačovat pouze fyzickou aktivitou v podobě stále krkolomnějšího cvičení, zatímco špatné zprávy ho vrhaly do propasti neutěšitelné beznaděje. Rajeshovy emoce byly v dané situaci normální, normě se však vymykala jejich extrémní míra. Až do zimy téhož roku nabývala sinusoida jeho duševních stavů na frekvenci i amplitudě. Návaly energie přecházející do zuřivosti a patosu se objevovaly často a s větší razancí, střídané neméně mohutným rázem smutku. Pustil se i do okultismu – doma pořádal seance a vyvolávání duchů, své přátele zval na noční meditace do krematoria. Nevím, jestli si nenaordinoval vlastní léčbu – každý mladý muž, který zatoužil po něčem na uklidnění, měl v útrobách kalkatského čínského města ve čtyřicátých letech k dispozici bohaté zásoby opia z Barmy a hašiše z Afghánistánu. Otec vzpomíná, jak se z jeho bratra stal jiný člověk: někdy bázlivý, jindy bezohledný, s prudkými výkyvy nálad do obou extrémů, jeden den popudlivý a druhý den přešťastný. (Slovo přešťastný v hovorové řeči znamená něco nevinného: zesílení pocitu štěstí. Také však vymezuje určitý limit, varování, krajní hranici umírněnosti. Za přemírou štěstí, jak uvidíme, už není žádná pře-přemíra, ale jen šílenství a mánie.)

Týden před svým zápalem plic se Rajesh dozvěděl, že složil zkoušky na vysoké škole s vynikajícím výsledkem; byl radostí bez sebe a na dvě noci zmizel, údajně na soustředění wrestlingu, kde trénoval. Když se vrátil, zmítal se v horečkách a trpěl halucinacemi.

Teprve po letech, když jsem studoval lékařskou fakultu, mi došlo, že Rajesh se patrně potýkal s akutní manickou fází. Za jeho psychickými problémy stál téměř učebnicový případ manické deprese – bipolární porucha.

Jagu – otcův bratr narozený jako čtvrtý v pořadí – se k nám do Dillí přistěhoval v roce 1975, když mi bylo pět let. Ani on nebyl psychicky v pořádku. Byl vysoký, štíhlý jako struna, s poněkud divokým pohledem v očích a kšticí rozcuchaných přerostlých vlasů; připomínal bengálskou verzi Jima Morrisona. Na rozdíl od Rajeshe, u něhož se nemoc objevila, když mu bylo přes dvacet,

Úvod: Rodiny

měl Jagu potíže už od dětství. Jelikož byl asociální a uzavřený vůči všem kromě mé babičky, nedokázal si udržet žádnou práci a žít samostatně. V roce 1975 se u něj objevily hlubší kognitivní poruchy: trápily ho vidiny a přízraky a slyšel v hlavě hlasy, které mu napovídaly, co má dělat. Vymýšlel si spousty konspiračních teorií: prodavač banánů před naším domem ho tajně sleduje a dělá si poznámky o jeho chování. Často mluvil sám k sobě a se zvláštní posedlostí recitoval jízdní řády vlaků („ze Shimly do Howrahu vlakem Kalka Mail, pak v Howrahu přestoupit na Shri Jagannath Express do Puri“). Pořád byl schopen velkých citových projevů – když jsem doma nechtěně rozbil oblíbenou vázu z benátského skla, ukryl mě do své postele a mé matce řekl, že má odloženou „hromadu peněz“, za které jí náhradou koupí „tisíc“ takových váz. Tato příhoda však je příznačná: i jeho láska ke mně se stávala podnětem k jeho psychózám a fabulacím.

Na rozdíl od Rajeshe, jehož diagnóza nebyla nikdy formálně stanovena, u Jagua se tak stalo. Koncem sedmdesátých let ho v Dillí prohlédl lékař a diagnostikoval schizofrenii, žádné léky mu ale nepředepsal. Jagu nadále bydlel u nás, zpola schovaný v pokoji mé babičky (tak jako v mnoha indických rodinách bydlela babička s námi), která se musela uskrovňovat, ale o to s větším nasazením na sebe brala úlohu Jaguova veřejného ochránce. Můj otec a babička mezi sebou téměř deset let udržovali křehké příměří: Jagu žil pod jejím dohledem, jídal v jejím pokoji a nosil oblečení, které mu ušila. V noci, když býval silně neklidný a trpíval svými děsy a bludy, ukládala ho do postele jako malé dítě a držela mu ruku na čele. Když v roce 1985 zemřela, Jagu z našeho domu zmizel a nikdo ho nedokázal přivést zpět. Až do smrti v roce 1998 pak žil u jedné náboženské sekty v Dillí.

Otec i babička věřili, že psychické onemocnění Rajeshe i Jagua bylo urychleno – nebo dokonce snad i způsobeno – národní katastrofou rozdělení Indie, kdy politické trauma sublimovalo do traumatu psychického. Byli přesvědčeni, že rozdělení Indie vrazilo klín nejen mezi národy, ale také do lidských myslí; vždyť i hrdina pravděpodobně nejznámější povídky o rozdělení Indie „Toba Tek Singh“ od Saadata Hasana Mantoy, pomatenec lapený na hranicích mezi Indií a Pákistánem, rovněž přebývá na území nikoho mezi duševním zdravím a šílenstvím. Babička pevně věřila, že v případě Jagua i Rajeshe došlo k rozbouření jejich mysli v důsledku otřesů a vykořenění souvisejících s přesunem z východního Bengálska do Kalkaty, i když na to každý z nich reagoval zcela opačně.

Rajesh přicestoval do Kalkaty v roce 1946, právě v době, kdy i město samotné přicházelo o zdravý rozum – panovala nervozita, veškerá jeho laskavost a trpělivost se vyčerpala. Z východního Bengálska sem vytrvale proudil dav lidí, kteří vycítili počátek politických nepokojů dříve než jejich sousedé

Gen

18 a začali plnit činžáky a obytné domy v okolí nádraží Sealdah. K tomuto davu nuzáků patřila i moje babička, která si pronajala třípokojový byt na Hayat Khan Lane jen pár kroků od nádraží. Nájemné činilo padesát pět rupií měsíčně, v dnešní měně asi dolar, avšak pro její rodinu to představovalo celé jmění. Pokoje s výhledem na hromadu odpadků byly namačkané jeden na druhý jako nesnášenliví sourozenci. Ale byt, i když maličký, měl okna a společnou střechu, odkud mohli chlapci sledovat, jak se rodí nové město i nový národ. Na nárožích často docházelo k výtržnostem; v srpnu toho roku jeden zvlášť otřesný konflikt mezi hinduisty a muslimy (později označený jako Velký kalkatský lynč) vedl k povraždění pěti tisíc lidí a k vyhnání stovek tisíc lidí z jejich domovů.

Toho léta zažil Rajesh vyvrcholení pouličních bouří. Hinduisté vyháněli muslimy z jejich obchodů a kanceláří na Lalbazaru a za živa je na ulicích masakrovali, zatímco muslimové reagovali se stejnou zuřivostí vůči hinduistům na tržištích s rybami poblíž Rajabazaru a Harrison Road. Rajeshův rozpad osobnosti následoval bezprostředně po těchto hrůzách. Město se postupně stabilizovalo a rány se zhojily, ale Rajeshovy jizvy zůstávaly. Brzy po srpnovém masakru se u něho objevily silné paranoidní halucinace. Stále více pociťoval strach. Stále častěji chodíval večer do tělocvičny. Pak se dostavily manické křeče, příšerné horečky a pohroma v podobě jeho konečné diag nózy.

Bylo-li Rajeshovo šílenství průvodním jevem příjezdu, pak Jaguova nemoc představovala podle babiččina přesvědčení šílenství odchodu. V Jagu ově rodné vesnici Dehergoti nedaleko Barisalu zůstávala jeho duše jaksi ukotvená k přátelům a rodině. Když pobíhal po rýžových polích nebo se koupal v loužích, vypadal stejně jako ostatní bezstarostné a hravé děti – téměř normálně. V Kalkatě Jagu zdivočel jako rostlina vykořeněná ze svého přirozeného prostředí a jeho osobnost se rozpadla. Přestal chodit do školy a trvale se usadil za jedním oknem bytu, odkud prázdným pohledem pozoroval svět. Jeho myšlenky se začaly zamotávat a řeč ztratila souvislost. V době, kdy Rajeshova mysl dosáhla extrémní křehkosti, se Jagu v tichosti stáhl do svého pokoje. Zatímco se Rajesh toulal v noci po městě, Jagu sám sebe odsoudil k domácímu vězení.

Tato zvláštní taxonomie psychických onemocnění (Rajesh jako městský a Jagu jako venkovský exemplář psychického zhroucení) měla své opodstatnění, ale nakonec se otřásla v základech, když se i Monimu začala rozpadat osobnost. Moni pochopitelně nebyl žádným „dítětem rozdělení Indie“. K žádnému vykořenění u něj nedošlo, celý život bydlel v bezpečném domově v Kalkatě. Přesto začal vývoj jeho psychiky záhadně připomínat osud Jagua. V době dospívání ho začaly pronásledovat vidiny a hlasy. Nutkání k uzavře

Úvod: Rodiny

nosti, ohromné fabulace, dezorientace a pomatení – to vše silně připomínalo problémy jeho strýčka. Jako teenager nás v Dillí navštívil. Měli jsme spolu jít do kina, ale on se zamkl nahoře na záchodě a skoro hodinu odmítal vyjít ven, dokud ho babička nevyslídila, jak se tam schoulený schovává v koutě.

V roce 2004 Moniho zbila parta výrostků – údajně za to, že močil ve veřejném parku. (řekl mi, že mu vnitřní hlas poručil: „Tady se vyčurej; tady se vyčurej.“) O pár týdnů později spáchal „zločin“, který byl tak komicky nehorázný, že by sám o sobě mohl být jasným důkazem ztráty zdravého rozumu: chytli ho, jak flirtuje se sestrami jednoho z výrostků (opět říkal, že ho k tomu navedly vnitřní hlasy). Jeho otec se neúspěšně pokoušel zasáhnout, ale tentokrát Moniho zbili velmi krutě, odnesl to sečnými ranami ve tváři a na čele a musel jít do nemocnice.

Výprask měl přinést očištění (jeho trýznitelé později na dotaz policie vypověděli, že jen chtěli z Moniho „vyhnat jeho démony“), ale nezvaní velitelé v Moniho hlavě byli čím dál silnější a důraznější. V zimě toho roku byl po dalším záchvatu s halucinacemi a našeptáváním vnitřních hlasů umístěn do ústavu.

Moni mi řekl, že uvěznění přijal zčásti dobrovolně: nešlo mu o nápravu psychiky, ale spíše o bezpečný přístav ve fyzickém smyslu. Předepsali mu směs antipsychotických léků a jeho stav se postupně zlepšoval, ale zřejmě nikoliv do té míry, aby ho mohli propustit. O pár měsíců později, v době, kdy byl stále v ústavní péči, Monimu zemřel otec. Jeho matka zemřela již o několik let dříve a sestra jako jediný sourozenec žila velmi daleko. Moni se proto rozhodl zůstat v ústavu, částečně proto, že neměl kam jinam jít. Psychiatři nedoporučují používat zastaralý termín útulek pro choromyslné, ale v případě Moniho je toto označení mrazivě přesné: bylo to jediné místo, které mu nabízelo úkryt a bezpečí, které v životě postrádal. Byl ptáčkem, který se dobrovolně zavřel do klece.

Když jsme Moniho s otcem v roce 2012 navštívili, setkal jsem se s ním po téměř dvaceti letech. Přesto jsem očekával, že ho bez problémů poznám. Ale ta osoba, kterou jsem potkal v návštěvní místnosti, mého bratrance téměř vůbec nepřipomínala. Kdyby mi asistent nepotvrdil jeho jméno, myslel bych, že přede mnou stojí někdo cizí. Zestárl více, než odpovídalo jeho věku. Bylo mu čtyřicet osm, ale vypadal o deset let starší. Léky na schizofrenii mu změnily tělo a nejistou chůzí připomínal dítě, které má potíže s rovnováhou. Změnil způsob řeči. Dříve mluvíval rychle a nadšeně, teď váhavě a trhaně; slova z něj tryskala s náhlou a překvapivou naléhavostí, jako by vyplivoval jadérka z ovoce, které mu někdo vložil do úst. Na mne ani na mého otce si skoro nepamatoval. Když jsem zmínil jméno své sestry, zeptal se mne, jestli jsem se s ní oženil. Náš hovor pokračoval, jako bych byl novinář, který s ním nečekaně přijel udělat interview.

Nejpodivnější na jeho nemoci však nebyla bouře v hlavě, ale prázdnota v jeho očích. Slovo moni v bengálštině znamená „drahokam“, ale běžně se

Gen

20 používá rovněž k označení něčeho nesmírně krásného: jiskřivých záblesků světla v očích. Přesně tohle se však u Moniho ztratilo. Světlo jeho očí pohaslo a téměř zmizelo, jako by do nich pronikl někdo s miniaturním štětečkem a přemaloval mu je na šedo.

 V době mého dětství a dospělosti Moni, Jagu a Rajesh nebývale podněcovali představivost v naší rodině. V době svých pubertálních excesů jsem měl šestiměsíční období, kdy jsem přestal mluvit s rodiči, odmítal se zabývat domácími úkoly a vyhodil jsem své staré knihy. Zdrcený otec mne zachmuřeně odvedl ke stejnému lékaři, který diagnostikoval Jaguovo onemocnění. Copak i jeho syn teď začíná přicházet o rozum? Když babičce začátkem osmdesátých let přestávala sloužit paměť, začala mne omylem oslovovat Rajeshwar – Rajesh. Zpočátku se opravovala, cítila se trapně, ale jak se postupně vzdalovala od skutečnosti, zdálo se, že snad chybu dělá téměř záměrně, jako by jí přinášela skryté potěšení. Když jsem se seznámil se svou nynější manželkou Sarah, tak jsem jí hned při čtvrtém nebo pátém setkání řekl o poruchách mysli mého bratrance a dvou strýců. Varovat svou budoucí partnerku jsem považoval za správné.

V té době se témata jako dědičnost, nemoc, normálnost, rodina či identita

stávala častým námětem rodinných diskusí. Podobně jako většina Bengálců povýšili i moji rodiče potlačování a popírání na vysoké umění, ovšem ani tak se nedalo otázkám spojeným s touto rodinnou historií vyhnout. Moni, Rajesh, Jagu: tři životy sužované různými podobami psychického onemocnění. Nešlo se vyhnout myšlence, že za touto rodinnou historií stojí nějaký dědičný faktor. Nezdědil Moni nějaký gen nebo sadu genů způsobujících náchylnost k této nemoci – a nezapracovaly stejné geny i u našich strýců? Nejsou ostatní ohroženi jinými formami psychického onemocnění? Můj otec v životě prodělal nejméně dva psychotické stavy – k oběma přispěla konzumace bhangu (rozdrcené pupeny konopí rozpuštěné v másle ghí a vyšlehané do pěnivého nápoje pro náboženské slavnosti). Souvisely tyto stavy se stejnou historickou jizvou?

 Švédští vědci publikovali v roce 2009 rozsáhlou mezinárodní studii, do které se zapojily tisíce rodin a desítky tisíc jednotlivců. Z analýz rodin, ve kterých se objevila mezigenerační historie psychických onemocnění, vyplynul překvapivý důkaz, že bipolární porucha a schizofrenie mají společnou silnou genetickou vazbu. u některých rodin ze studie se objevila historie psychických poruch, která se bolestivě podobala mé vlastní: jeden sourozenec postižený schizofrenií, jiný bipolární poruchou a synovec či neteř opět schizofrenií.

Úvod: Rodiny

V roce 2012 tyto prvotní objevy potvrdilo několik dalších studií. Posílilo se tak propojení mezi těmito formami psychických onemocnění a rodinnou historií a na palčivosti nabyly otázky jejich etiologie, epidemiologie a mechanismů vzniku.

Pár měsíců po svém návratu z Kalkaty jsem jednoho zimního rána seděl v podzemní dráze v New yorku a četl jsem si o dvou z těchto studií. Přes uličku seděl muž v šedé beranici a nutil svého syna, aby si i on nasadil šedou koženou čepici. Na Padesáté deváté ulici přistoupila maminka s kočárkem, ve kterém byla dvojčata vydávající, jak se zdálo mým uším, stejný zoufalý křik.

Studie skýtala zvláštní vnitřní útěchu – odpovídala na některé otázky, které tolik trápily mého otce a babičku. Vyvolávala ale zároveň také řadu otázek nových. Jestliže má Moniho nemoc genetický základ, proč tedy jeho otec a sestra zůstali ušetřeni? Jaký „spouštěcí faktor“ odhalil jeho predispozice? Do jaké míry za nemoc Jagua a Moniho zodpovídají faktory vrozené (tj. geny predisponující k psychické nemoci) versus získané (tj. environmentální faktory jako dramatické změny, konflikt a duševní otřes)? Může být přenašečem těchto predispozic můj otec? Jsem jejich nositelem i já sám? Co kdybych mohl poznat přesnou povahu tohoto genetického toku? Nechal bych provést testy sám na sobě nebo na svých dvou dcerách? Co kdyby se ukázalo, že nositelkou je jen jedna z nich?

Historie psychického onemocnění uvnitř rodiny se vinula mou myslí jako červená nit, ale normality a abnormality genů se rovněž týkala moje vědecká práce biologa nádorových onemocnění. Rakovina zřejmě představuje úplnou perverzitu dědičnosti – genom, který s patologickou obsesí replikuje sám sebe. Tento genomový samoreplikační stroj zneužívá fyziologie, metabolismu, vlastností a typu buňky a vede k onemocnění, které se přes významné pokroky stále vzpírá léčení nebo vyléčení.

uvědomil jsem si však, že studovat rakovinu zároveň znamená studovat její protiklad. Co je kódem normálnosti, než dojde k jeho narušení kódem rakoviny? Jaká je funkce normálního genomu? Jak dokáže udržovat stabilitu, díky které si jsme zřetelně podobní, a variabilitu, jež nás zřetelně odlišuje jednoho od druhého? Jak je z tohoto pohledu stabilita versus variabilita nebo normalita versus abnormalita definována či zakotvena v genomu?

A co kdybychom se naučili měnit genetickou informaci podle našich představ? Pokud by příslušné technologie byly k dispozici, kdo by je měl kontrolovat a zajišťovat jejich bezpečnost? Kdo by byl jejich pánem a kdo obětí? Jak by získání těchto znalostí a kontrola nad nimi – a jejich nevyhnutelný průnik do našich soukromých a veřejných životů – změnilo způsob, jak nahlížíme na naši společnost, naše děti a sami na sebe?

Gen

22

Tato kniha je příběhem o zrození, významu a budoucnosti jednoho z nejmocnějších a nejnebezpečnějších myšlenkových konceptů v dějinách vědy: „genu“, základní jednotky dědičnosti a základní jednotky veškeré biologické informace.

Posledně zmíněné adjektivum – nebezpečný – používám s plným vědo

mím. Dvacáté století poznamenaly tři silně destabilizující vědecké objevy a rozdělily je do tří nestejně velkých částí: týkaly se atomu, bajtu a genu. Všechny tři již o sobě dávaly tušit o století dříve, ale ohromujícího rozsahu dosáhly ve dvacátém století. Každý z nich svou existenci začal jako poněkud abstraktní vědecký koncept, ale přerostl do podoby, která zasáhla do mnoha oblastí lidského života a přispěl tak k transformaci kultury, společnosti, politiky i jazyka. Nejdůležitější paralela mezi těmito třemi objevy je však koncepční: každý reprezentuje nedělitelnou jednotku, stavební blok, základní organizační jednotku většího celku: hmoty v případě atomu; digitalizované informace, mluvíme-li o bajtu (nebo „bitu“);

1

dědičnosti a biologické

informace u genu.

Jak je možné, že uvedená vlastnost – existence nejmenších dělitelných

jednotek větších celků – dodává těmto myšlenkám takovou moc a sílu? Jednoduchou odpovědí je, že hmota, informace i biologie jsou ze své podstaty organizované hierarchicky: pochopení nejmenší části je rozhodující pro pochopení celku. Když básník Wallace Stevens píše „v součtu částí jsou obsaženy pouze části“, odkazuje tím na velké strukturální mystérium lidského jazyka: význam věty lze rozšifrovat pouze rozluštěním smyslu každého jednotlivého slova – ale věta nese větší význam než všechna slova dohromady. A s geny je to stejné. Organismus je samozřejmě mnohem více než jeho geny, ale abychom organismus pochopili, musíme nejprve pochopit jeho geny. Když holandský biolog Hugo de Vries v devadesátých letech devatenáctého století narazil na koncept genu, ihned intuitivně vycítil, že jde o myšlenku, která vrhne zcela nové světlo na naše chápání světa přírody. „Celý organický svět je výsledkem nesčetných kombinací a permutací relativně malého 1

Pojmem bajt odkazuji na poněkud komplexní myšlenku – nejen na známý bajt v počítačo

vé architektuře, ale rovněž na obecnější a záhadnější myšlenku, že veškeré komplexní infor

mace v přirozeném světě mohou být popsány nebo zakódovány formou souhrnu diskrét

ních částí, neobsahujících nic jiného než podobu „zapnuto“ a „vypnuto“. Podrobnější popis

tohoto přístupu a jeho vlivu na přírodní vědy a filozofii lze nalézt v knize Information:

A History, a Theory, a Flood od Jamese Gleicka. Tuto teorii výmluvně prosazoval fyzik John

Wheeler v devadesátých letech dvacátého století: „Každá částice, každé silové pole, dokon

ce i časoprostorové kontinuum samotné – zcela odvozuje svou funkci, svůj smysl, svou

samotnou existenci ... z odpovědí na otázky typu ano/ne, binární výběry, bity...; stručně,

všechny věci fyzikální mají informačně-teoretický původ.“ Bajt nebo bit je lidský vyná

lez, ale teorie digitalizované informace, na které je založen, představuje nádherný přírodní

zákon.

Úvod: Rodiny

počtu faktorů... Stejně jako fyzika a chemie vycházejí z molekul a atomů, musí biologické vědy rovněž proniknout do těchto jednotek [genů], aby vysvětlily... projevy živého světa.“

Atom, bajt a gen umožňují naprosto nově nahlížet na dané systémy a porozumět jim po odborné i technické stránce. Nelze vysvětlit chování hmoty – proč se zlato třpytí; proč vodík při sloučení s kyslíkem hoří – bez přihlédnutí k její atomové povaze. Stejně tak nelze proniknout do složitého světa počítačů – s povahou algoritmů, ukládáním či ničením dat – aniž bychom chápali strukturní anatomii digitalizované informace. „Alchymie se nemohla stát chemií, dokud nedošlo k objevu jejích základních jednotek,“ napsal v devatenáctém století jeden vědec. Stejně tak, což se snažím dokázat v této knize, není možné pochopit organismální a buněčnou biologii nebo evoluci – ani patologii, chování, povahu, nemoc, rasu, identitu či osud člověka – aniž bychom nejdříve vzali na vědomí koncept genu.

Je zde ovšem ještě další záležitost. Poznání světa atomů bylo nezbytným předpokladem pro manipulaci s hmotou (a tím i podmínkou vynálezu atomové bomby). Když jsme porozuměli genům, přivedlo nás to k nebývale obratné a účinné manipulaci s organismy. ukazuje se, že skutečná povaha genetického kódu je pozoruhodně jednoduchá: existuje pouze jedna molekula schopná přenášet genetickou informaci a pouze jediný kód. Slavný genetik Thomas Morgan napsal: „Skutečnost, že se ukázalo, jak jsou základní aspekty dědičnosti ohromně jednoduché, nás posiluje v naději, že příroda může být nakonec zcela poznatelná. Její často vzývaná nevyzpytatelnost se zase jednou ukázala být iluzí.“

Naše znalosti o genech dosáhly takové úrovně a hloubky, že už nestudujeme a nepozměňujeme geny ve zkumavkách, ale v jejich přirozeném prostředí lidských buněk. Geny spočívají na chromozomech – dlouhých vláknitých strukturách uvnitř buněk, které obsahují desítky tisíc genů navzájem propojených do řetězců.

2

Lidé mají celkem čtyřicet šest takových chromo

zomů – dvacet tři od jednoho rodiče a dvacet tři od druhého. Celá sestava genetických instrukcí nesená organismem se označuje genom (genom si můžeme představit jako encyklopedii všech genů s poznámkami pod čarou, anotacemi, instrukcemi a citacemi). Lidský genom obsahuje jednadvacet až třiadvacet tisíc genů,

3

které skýtají zásadní instrukce, jak budovat, opravovat

a udržovat lidské bytosti. Během posledních dvaceti let genetické technologie natolik pokročily, že dnes dokážeme rozluštit mechanismus působení některých genů v čase a prostoru a pochopit, jak k těmto komplexním funkcím přispívají. V některých případech umíme také záměrně některé geny měnit a modifikovat tak jejich funkce, čímž dokážeme ovlivňovat lidské stavy, fyziologii i lidské bytosti jako takové. 2

u některých bakterií mohou být chromozomy kružnicové.

3

Současné odhady udávají asi 20 500 genů (pozn. překl.).


Gen

24

Právě přechod od objasnění k využívání způsobil, proč obor genetiky tak silně rezonuje daleko za hranicemi vědy. Jedna věc je snažit se pochopit, jak geny ovlivňují lidskou identitu, sexualitu nebo chování. Něco jiného je však představa, že bychom prostřednictvím zásahů do genů mohli identitu, sexualitu nebo chování měnit. První záměr může ležet na srdci profesorům na odděleních psychologie a jejich kolegům od vedle, na neurovědách. Ten druhý, spojený jak s přísliby, tak s riziky, se týká každého z nás.

Zatímco píšu tyto řádky, učí se organismy vybavené genomem měnit dědičné vlastnosti organismů vybavených genomem. Tím myslím, že během uplynulých čtyř let (2012–2016) jsme vynalezli technologii, která umožňuje cíleně a trvale měnit lidský genom (i když bezpečnost a přesnost těchto technologií „genomového inženýrství“ se ještě musí důkladně prověřit). Zároveň se výrazně zlepšily možnosti, jak z jednotlivého genomu předvídat strukturu, funkci, budoucnost a osud (i když přesné predikční schopnosti těchto technologií ještě známé nejsou). Dnes dokážeme „číst“ lidské genomy a „psát“ do nich způsobem, který byl ještě před třemi nebo čtyřmi lety nepředstavitelný.

Člověk ani nemusí mít vysoké vzdělání v molekulární biologii, filozofii nebo historii, aby si uvědomil, že sbližování zmíněných dvou dovedností připomíná překotný sprint k propasti. Jakmile jednou pochopíme osudy zakódované v jednotlivých genomech (i když předpověď bude spíše v rovině pravděpodobnosti než jistoty) a jakmile jednou zvládneme technologie pro cílené změny těchto pravděpodobností (i kdyby šlo o technologie málo účinné a těžkopádné), dojde k zásadní změně naší budoucnosti. George Orwell jednou napsal, že každý kritik, který použije slovo člověk, jej obvykle připraví o veškerý smysl. Nemyslím si, že v tomto případě přeháním: naše schopnost rozumět lidskému genomu a zasahovat do něho mění naši představu o tom, co to znamená být „člověkem“.

Atom představuje v moderní fyzice organizační princip a vábí nás vyhlídkou, že ovládneme hmotu i energii. Gen zase skýtá organizační princip moderní biologii a jeho lákavá nabídka zní, že získáme nadvládu nad našimi těly, osudem a budoucností. V historii genu je bytostně přítomen „hon za věčným mládím, faustovský mýtus o dosažení okamžitého štěstí a koketování našeho století s vylepšováním člověka“. Stejně tak je zde bytostně přítomná touha rozluštit náš návod k použití. Právě tohle tvoří ústřední linii tohoto příběhu.


25

Úvod: Rodiny

Tato kniha je uspořádána jak chronologicky, tak tematicky. Hlavní oblouk je historický. Začneme v roce 1865 na Mendelově zahrádce s hrachem v málo známém moravském klášteře, kde došlo k objevení „genu“ a jeho rychlému opětovnému zapomenutí (slovo gen se objevuje až o desítky let později). Příběh se protíná s Darwinovou evoluční teorií. Genu se zmocňují angličtí a američtí reformátoři s nadějí, že zásahy do lidské dědičnosti bude možné urychlit evoluci a emancipaci člověka. Tento přístup dosahuje svého hrůzného vrcholu ve čtyřicátých letech v nacistickém Německu, kde jsou absurdní experimenty ospravedlňovány lidskou eugenikou, a vrcholí odnímáním svobody, sterilizacemi, eutanázií a masovým vražděním.

Sled poválečných objevů pak spouští revoluci v biologii. ukazuje se, že nositelkou genetické informace je DNA. Vzniká popis „účinku“ genů v mechanistických termínech: geny kódují chemické informace pro výstavbu proteinů, které nakonec zajišťují strukturu a funkci. James Watson, Francis Crick, Maurice Wilkins a Rosalind Franklinová odhalují trojrozměrnou strukturu DNA, objevuje se ikonický obrázek dvoušroubovice. Podaří se rozluštit třípísmenný genetický kód.

V sedmdesátých letech dvacátého století genetiku mění dvě technologie: sekvenování a klonování genů – „čtení“ a „psaní“ genů (termín genové klonování zahrnuje soubor technik pro extrakci genů z organismů, zásahy do jejich struktury ve zkumavce, vytváření genových hybridů a produkci milionů kopií těchto hybridů v živých buňkách). V osmdesátých letech začali genetikové tyto techniky používat pro mapování a identifikaci genů spojených s nemocemi člověka, jako je např. Huntingtonova nemoc nebo cystická fibróza. Objev genů souvisejících s nemocemi předznamenává novou éru vy užívání genů pro screening plodů a případné přerušení těhotenství, pokud se prokáže, že nese zhoubnou mutaci. (Každý rodič, který u svého nenarozeného dítěte umožnil provedení testu na Downův syndrom, cystickou fibrózu, Tay-Sachsovu nemoc, nebo sám prošel testem např. na BRCA-1 nebo BRCA-2, se stal aktivním účastníkem této éry. Využití a optimalizace genetiky není příběhem naší vzdálené budoucnosti; je již součástí naší přítomnosti.)

K hlubšímu genetickému poznání rakoviny člověka přispěl objev vícenásobných genetických mutací, které nemoc provázejí. Úsilí v tomto směru graduje v Projektu lidského genomu, mezinárodním projektu zaměřeném na mapování a sekvenování celého lidského genomu. Draft sekvence lidského genomu byl publikován v roce 2001. Projekt genomu zpětně přináší inspiraci pro poznání variant člověka, jeho identity, povahy a „normálního“ chování ve smyslu genů.

Gen mezitím zasahuje do debaty o rase, rasové diskriminaci a „rasové inteligenci“ a přináší překvapivé odpovědi na některé z nejzásadnějších otázek provázejících náš politický a kulturní svět. Mění naše chápání sexuality,

Gen

26 identity a volby a proniká do samého centra nejnaléhavějších problémů, pulzujících naší osobní sférou.

4

Každý z těchto příběhů s sebou nese další příběhy, ale tato kniha je rov

něž příběhem velmi osobním, důvěrnou historií. Břemeno dědičnosti pro mne není abstraktním pojmem. Rajesh a Jagu jsou mrtví. Moni je zavřený v ústavu pro duševně nemocné v Kalkatě. Jejich život a smrt však ovlivnily mé myšlení coby vědce, badatele, historika, lékaře, syna a otce ve větší míře, než jsem si kdy dokázal představit. V mém dospělém životě se sotva najde den, kdy bych o dědičnosti a rodině nepřemýšlel.

Nejdůležitější však je, že splácím dluh své babičce. Nepřežila – protože to

ani nebylo možné – bolest svého genetického údělu, ale přijala do své náruče a ochraňovala nejzranitelnější ze svých dětí před vůlí silnějšího. Dějinné turbulence přestála s houževnatostí, ovšem zvraty ve své rodině způsobené dědičností dokázala překonávat i s nadhledem. Jako její potomci můžeme jen doufat, že se jí dokážeme vyrovnat. Kniha je věnována právě jí. 4

Některá témata jako geneticky modifikované organismy (GMO), budoucnost genových

patentů, využití genů pro objevování léků nebo biosyntézu a vytváření nových genetických

organismů si zaslouží samostatné zpracování a přesahují rámec této knihy.

PRVNí ČáST

_____________________

CHYBĚJÍCÍ NAUKA O DĚDIČNOSTI

Objevení a znovuobjevení genů

(1865–1935)

Tato chybějící nauka o dědičnosti, tento nepropracovaný zdroj vědění na hrani

cích biologie a antropologie, který je z mnoha objektivních příčin dosud stejně

nedostatečně prozkoumaný jako v dobách Platona, je pro lidstvo jednoduše de

setkrát důležitější než všechna chemie a fyzika, než veškeré technické a průmy

slové vědy, které kdy byly nebo budou objeveny.

Herbert G. We l l s , Mankind in the Making

JACK: Ano, ale sám jsi říkal, že zápal plic není dědičný.

ALGERNON: Nebývalo to dědičné. Ale troufám si tvrdit, že dnes už je.

Vědecký pokrok se zkrátka nedá zastavit.

Oscar Wilde, Jak je důležité míti Filipa

29

Zahrada za zdí

Zejména studenti nauky o dědičnosti rozumí všemu o svém předmětu, kromě

předmětu samotného. Mám za to, že byli počati a zrozeni na té trnité cestě,

zkoumají ji, ale na její konec se nedostanou. Tím myslím, že prostudují vše kro

mě studované otázky.

G. K. Chesterton, Eugenics and Other Evils

Zeptej se rostlin pozemských, ony tě poučí.

Jób, 12:8

Původně šlo o klášter pro ženy. řeholníci řádu svatého Augustina často rep

tali, že dříve bydlívali v pohodlnějších podmínkách, v prostorných míst

nostech velkého opatství v samém srdci středověkého města Brna. Město se

během čtyř století kolem něj rozrostlo a zapustilo kořeny v okolní rovinaté

krajině, původně vyhrazené statkům a loukám. V osmnáctém století museli

augustiniáni, stejně jako jiné řády, řešit otázku svého dalšího působení,

protože císař Josef II. vydal příkaz ke zrušení klášterů, pokud se nebudou

zabývat vzděláváním, zdravotnictvím nebo vědou. Rozhodli se pro orienta

ci na vzdělávání. V roce 1783 museli brněnští augustiniáni řešit další pro

blém. Jejich dosavadní luxusní sídlo mělo začít sloužit jako administrativní

centrum pro správu Moravy – a řeholníci se tak museli sbalit a přesunout

do rozpadající se budovy pod kopcem na Starém Brně. V místnostech byl

cítit pach vlhké malty a pozemky zarůstaly trávou, ostružiníkem a pleve

lem. Jedinou výhodou této budovy ze čtrnáctého století, chladné jako masný

krám a pusté jako vězení, byla obdélníková zahrada se stinnými stromy, ka

mennými schody a dlouhou alejí, kde se řeholníci mohli nerušeně procházet

a rozjímat.

Augustiniáni se zde zabydleli, jak se jen dalo. Ve druhém patře vybu

dovali knihovnu. Vedle hlavního sálu zřídili studovny a vybavili je čtenář

skými stoly z borového dřeva, několika lampami a rozrůstající se sbírkou

téměř deseti tisíc knih, včetně nejmodernějších prací z oblasti přírodopisu,

geologie a astronomie (augustiniáni naštěstí neviděli žádný rozpor mezi ná

boženstvím a většinou vědeckých disciplín; vědu přijímali jako další svědec

tví o působení božího řádu na světě). Ve svahu pod ovocným sadem byl vy

budován vinný sklep a v přízemí západního křídla řeholníci zřídili rozlehlý

refektář, jehož okna vedla do hospodářské zahrady. Mniši měli k dispozici

První část

30 dvě místnosti, ostatní obyvatelé bydleli v prvním patře v jednoduchých celách vybavených nejzákladnějším dřevěným nábytkem.

V říjnu 1843 přišel do opatství mladý muž ze Slezska pocházející z rolnické rodiny. Byl malý, měl vážnou tvář, trpěl krátkozrakostí a tendencí k tělnatosti. O duchovní život se příliš nezajímal, ale byl zvídavý, měl šikovné ruce a přirozeně inklinoval k zahradničení. Klášter mu poskytl domov a místo ke čtení a studiu. Dne 6. srpna 1847 byl vysvěcen. Jmenoval se Johann Mendel, v řádu přijal klášterní jméno Gregor.

Život mladého kněze procházejícího příslušnou přípravou v klášteře brzy zapadl do běžné rutiny. V roce 1845 se Mendel v rámci mnišského vzdělávání účastnil teologických, historických a přírodopisných kurzů na brněnském Teologickém a filozofickém studijním ústavu. Bouřlivý rok 1848 s krvavými lidovými revolucemi, které se zuřivě přehnaly Francií, Dánskem, Německem a Rakouskem a zvrátily zavedené sociální, politické a náboženské pořádky, jej minul jako vzdálené hřmění, i když částečně byl do víru dění taky vtažen a připojil svůj podpis k petici augustiniánů žádajících větší svobodu pro učitele. V Mendelově mládí nic ani v nejmenším nenaznačovalo, že se z něho jednou stane revoluční vědec. Byl disciplinovaný, pracovitý a uctivý – spořádaný muž v řeholním rouchu. Jeho jediným prohřeškem proti autoritě bylo zřejmě jen občasné odmítnutí nosit ve třídě předepsanou pokrývku hlavy. Když se mu dostalo pokárání od nadřízených, zdvořile vyhověl.

V létě 1848 začal Mendel v místní farnosti působit jako kněz. Podle všeho si v té práci nevedl nijak valně. Podle opata Mendel „trpěl nezvladatelnou trémou“, v češtině (jazyku většiny farníků) měl jazyk svázaný a jako duchovní byl nudný; na to, aby zvládl emocionální nápor práce mezi chudinou, byl zase příliš neurotický. Později toho roku přišel na perfektní způsob, jak z toho ven: přijal možnost pracovat jako učitel matematiky a základů řeč tiny na gymnáziu ve Znojmě. Díky ochotné přímluvě z opatství byl Mendel přijat, mělo to ovšem jeden háček. Vedení školy bylo známo, že Mendel neabsolvoval učitelské vzdělání, a proto uvítalo jeho žádost o připuštění ke zkoušce z přírodopisu a fyziky předepsanou pro středoškolské učitele.

Koncem jara 1850 vypracoval nedočkavý Mendel písemnou část této

zkoušky v Brně. Neuspěl – obzvlášť mizerné výsledky měl v části věnované vzniku hornin („nezáživná, nejasná a mlhavá“ napsal jeden z hodnotitelů o jeho písemné práci). Dne 20. července, uprostřed vyčerpávající vlny veder, které tehdy Rakousko postihly, odjel Mendel z Brna do Vídně absolvovat ústní část zkoušky. Šestnáctého srpna absolvoval zkoušku z přírodopisu. Výsledek byl tentokrát ještě horší – a to šlo o zkoušku z biologie. Byl dotázán na klasifikaci savců a v odpovědi načrtl neúplný a nesmyslný taxonomický systém, kde některé kategorie vynechal a jiné si vymyslel. „Vypadá to, že kandidát neví nic o odborné terminologii, když označuje všechna zvířata

Zahrada za zdí

hovorovou němčinou a vyhýbá se systematické nomenklatuře,“ napsal jeden ze zkoušejících. Mendel znovu propadl.

V srpnu se Mendel vrátil do Brna. Závěr examinátorů byl jednoznačný: pokud mu má být umožněno učit, musí si doplnit vzdělání v přírodních vědách, musí vstřebat více, než co mu může poskytnout klášterní knihovna nebo zdí obehnaná zahrada. Požádal tedy o přijetí ke studiu fyziky a přírodních věd na vídeňské univerzitě. Opatství intervenovalo v jeho prospěch dopisy a prosbami a Mendel byl přijat.

V listopadu 1851 nasedl na vlak, aby si na univerzitě zapsal příslušné kurzy. Právě zde začaly jeho problémy s biologií – a také problémy biologie s Mendelem.

Noční vlak z Brna do Vídně se v zimě prodírá pustou krajinou se zmrzlými poli a vinohrady, s vodními plochami pokrytými modravým ledem a občasnými zemědělskými usedlostmi utopenými ve středoevropské tmě. Krajinou protéká řeka Dyje, líná a zpola zamrzlá; v dálce jsou vidět ostrovy na Dunaji. Vzdálenost mezi oběma městy činí jen necelých 150 km a v Mendelových dobách se dala překonat za čtyři hodiny. Když se však Mendel ráno po příjezdu probudil, jako by se ocitl v jiném světě.

Věda ve Vídni intenzivně žila – přímo sršela energií. Na univerzitě, pár kilometrů od svého neokázalého penzionu na Invalidenstrasse, prošel Mendel intelektuálním křtem, o který tak usiloval v Brně. Fyziku ho učil Christian Doppler, obávaný rakouský vědec, který se měl stát Mendelovým mentorem, učitelem i idolem. Vychrtlý a jízlivý devětatřicetiletý Doppler v roce 1842 na základě své matematické dedukce vyslovil teorii, že výška zvuku (nebo barva světla) není pevná, ale závisí na poloze a rychlosti pozorovatele. Zvuk šířící se ze zdroje přibližujícího se k posluchači se komprimuje a je tak zaznamenán ve vyšším tónu, zatímco zvuk vzdalující se od posluchače má zřetelně nižší tón. Skeptikové se tomu posmívali: jak by se mohlo stejné světlo vycházející ze stejné lampy, zaznamenávat u různých pozorovatelů různě? Doppler však v roce 1845 nechal do vlaku nastoupit skupinu trumpetistů a požádal je, aby při rychlé jízdě vlakem drželi tón. Posluchači na nástupišti pak nemohli uvěřit svým uším; když



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.