načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Gangsterova přítelkyně - Karolina Ramqvistová

Elektronická kniha: Gangsterova přítelkyně
Autor:

Než John toho rána vyrazil, vzal si na sebe novou teplákovou soupravu a nové běžecké boty, Karin dostala mobil s dobíjecí kartou. Oděv i hovory, co nejdou vystopovat. Řekl „uvidíme ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  177
+
-
Doporučená cena:  189 Kč
6%
naše sleva
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 284
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ze švédského originálu Flickvännen ... přeložil David Pišvejc
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3434-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Než John toho rána vyrazil, vzal si na sebe novou teplákovou soupravu a nové běžecké boty, Karin dostala mobil s dobíjecí kartou. Oděv i hovory, co nejdou vystopovat. Řekl „uvidíme se brzy,“ neřekl však kdy. Všichni, kteří byli před ním, tvrdili, že se o ni postarají, ale on jí koupil dům jako hrad. Tam na něj čeká a nemá dovoleno vycházet ven, zatímco on je zase venku „za prací“. Co ji přitahuje na muži, jehož denním chlebem je násilí a zločin? Zatímco její přítelkyně se chtějí bavit, ona přemýšlí o tom, co jí žene, jakou cenu musí za vše platit a jestli se rozhodla skutečně správně. Střípky okolního světa jí připomínají, jaké to mohlo být. Gangsterova přítelkyně je zajímavá kniha z mnoha důvodů. Popisuje život v mezidobí, život nežitý skutečně naplno. Karin tráví mnoho času přemýšlením – o Johnovi, o svém dřívějším životě, o tom, jak dobrovolné bylo její rozhodnutí. Bylo opravdu dobrovolné? Styl i tón vyprávění jsou sice umírněné, pod povrchem to ale vře. Zlost se ven nedostane, pocity se nedávají na odiv, vše musí zůstat v tajnosti, jde o to neztratit tvář. Karininy přítelkyně nejsou zvlášť sympatické, ale jejich podobně smutný úděl vzbuzuje soucit. Ani ony nemají na výběr. Největší oporu tak Karin nachází v manželce hlavního hrdiny Scorseseho filmu Mafiáni , Karen, se kterou se neustále srovnává a jíž bere jako svůj vzor.

Zařazeno v kategoriích
Karolina Ramqvistová - další tituly autora:
Gangsterova přítelkyně Gangsterova přítelkyně
Ramqvistová, Karolina; Pišvejc, David
Cena: 313 Kč
Bílé město Bílé město
Ramqvistová, Karolina
Cena: 313 Kč
Bílé město Bílé město
Ramqvistová, Karolina
Cena: 205 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






FLEET





Karolina Ramqvistová
Gangsterova přítelkyně










GANGSTEROVA
PŘÍTELKYNĚ
Karolina Ramqvistová





Copyright © Karolina Ramqvistová, 2009
Published by agreement with Ahlander Agency
Translation © David Pišvejc, 2016
ISBN 978­80­7473­450­2 (PDF)





Home is where I live inside my white powder dreams
Home was once an empty vacuum that’s filled now
with my silent screams
Home is where the needle marks
Try to heal my broken heart
And it might not be such a bad idea if I never, if I never
went home again
Copyright © Karolina Ramqvistová, 2009
Published by agreement with Ahlander Agency
Translation © David Pišvejc, 2016
ISBN 978-80-7473-434-2










9
Bylo to na svatého Valentýna. Zavolal mi do práce
s  tím, že pro mě má dárek, co nepočká. Že prý musí
přijet okamžitě. Bylo pár hodin po obědě. Jeli jsme do
nové vilové zástavby u vody a já si byla docela jistá, že
mi koupil kajak, abychom si mohli někam vyjet. Byl
člověk, co má rád přírodu. Zaparkoval před domem
s přístupem k jezeru, kde na molu ležely vytažené dvě
kánoe. Vystoupili jsme z auta, on prošel brankou a po -
kračoval přede mnou vzhůru ke vchodu, kde se zastavil
a vytáhl z kapsy obálku.
Dostala jsem klíč.
Podívala jsem se na něj. V obličeji měl přehnaně
nezaujatý výraz.
Ruce se mi třásly. Postavil se za mě, objal mě
a položil svou ruku na mou, když jsem strkala klíč do zámku.
Otočil jí, moje ruka stále mezi jeho dlaní a klíčem, strčil
do dveří a zvedl mě do náruče. Překročil práh a zase mě
postavil na zem. Stála jsem na špičkách, s rukama stále
kolem jeho krku. Políbila jsem ho.
Byl to okamžik, který rozdělil můj život na předtím
a potom. Tehdy jsem také začala myslet na Karen. Měli
jsme tu být pouze my – on a já, ale ona mi právě v téhle
chvíli pronikla do hlavy. Bylo to, jako by stála vedle mě
a dívala se na nás.





10
Když Karen poprvé vstoupí do svého nového domu,
vypadá vystrašeně, jako by ji pronásledoval ten samý
pocit naplnění, jaký jsem zažívala i  já a  který se mě
zmocnil, jakmile mi došlo, co udělal. Karen vypadá, ja -
ko že má potřebu zastavit tenhle okamžik štěstí někde
v půli schodiště nebo tady dole v hale, pevně jej
uchopit, aby si ujasnila, že se jí to nezdá.
Když jsem vstoupila dovnitř já, bylo mi podobně.
Dostat dům pro mě znamenalo absolutní vrchol.
„Jak...?“ vypravila jsem ze sebe.
„Není zač,“ řekl. „Nebo se možná hodí říct ,vítej‘.
Možná dokonce ,vítej doma‘.“
Podívala jsem se na něj. Přikývl a vypadal
spokojeně. Zasmál se, objal mě a očividně mu připadalo, že se
tvářím legračně. Pak mě zvedl a nesl do patra.
Rozhlížela jsem se a snažila se nakouknout do všech
místností, které jsem stihla spatřit. Stačila jsem zaregistrovat
nábytek, tapety, koberce a  podlahy. Zavřela jsem oči,
v jednom z pokojů v prvním patře mě položil na postel,
na které byl pořád ještě igelit, a začal mě svlékat a při
tom mluvil o svém dárku ke svatému Valentýnu.
Měla jsem na sobě zářivě růžovou podprsenku
i kalhotky a to se mu líbilo.
Zadívala jsem se nahoru na řadu vestavěných skříní
vedle postele.
Ty se líbily zas mně.
Karen a Henry Hillovi měli doma skříně plné šatů
a zásuvky komod přetékaly šperky. Henry měl patnáct
obleků, každý minimálně za tisíc dolarů, třicet na míru
ušitých hedvábných košil a  více než dvacet párů bot
z krokodýlí kůže obarvených tak, aby ladily s jeho kaš-





11
mírovými saky. Karen vlastnila čtyři norkové kožichy
a měla služebnou i dívku na hlídání. Vše v domě bylo
vyrobeno na zakázku a dovezeno. To bylo v šedesátých
letech.
Zprvu mi připadalo příšerné, že se pořád tolik nakupu -
je a kolik peněz se za věci utratí. Teď už jsem si zvykla,
začalo se mi to líbit a  vyžadovala jsem to. Zašeptala
jsem: „Děkuju,“ a on odpověděl: „Ty za to stojíš,“
zároveň mi nad hlavou spojil zápěstí a pronikl do mě
zrovna tak jako už tolikrát předtím a já pohnula rozkrokem
zhruba o dva centimetry – zrovna tak jako vždy
předtím. A říkala jsem si, kolikrát to tak ještě budeme dělat.
Snažila jsem se představit si, jak tam v té posteli
vypadáme. Snažila jsem se zaměřit na tělo, snažila jsem
se jím pohybovat, tak aby skutečně cítil, jak moc za to
stojím. Nejraději bych se byla soustředila na to
naprosté uspokojení plynoucí z faktu, že se nacházím přesně
tam, kde jsem chtěla být. Ve svém horoskopu pro tuto
zimu jsem četla takovou větu: Budeš mít pocit, že jsi
konečně na místě, o které jsi tak dlouho usilovala.










I










15
Tohle je první den.
Právě odešel.
Jsem sama.
Stojím v kuchyni.
Je ráno a dalo by se říct, že můj muž odešel do práce.
Než za sebou zavřel dveře, zavolal na mě, že se brzy
uvidíme.
„Jistě, miláčku. Brzy se uvidíme.“
Zas tu stojím v tom dobře známém tichu po těch dob -
ře známých zvucích. Jeho hlas, dveře, auto, štěrk před
domem. Sklenice v mé ruce opíše vzduchem dokonalý
oblouk a  roztříští se o  dlaždičky nad kuchyňskou
linkou. Zvuk vody a skla na mramoru a nerez oceli.
Hlavně to vytřít, než se vrátí.
Teď půjde hodně o zvuky.
Vím to.
Vyjdu po schodech do prvního patra a vstoupím do
své koupelny.
Ještě pořád se nemohu nabažit toho, jak to zní: Moje
koupelna.
Stojím před zrcadlem. Není to poprvé, co mě tahle
myšlenka napadne, ale je to poprvé, kdy jí dám volný
průchod: Začínám stárnout. Chápu, že to je něco, čím





16
si musí projít každý, stát před zrcadlem a vidět na vlast -
ní oči, že začíná stárnout. Mně se to přihodilo dnes.
Zestárnul mi obličej. Ostatní to určitě už dávno
zpozorovali. Odjakživa jsem byla hezká, vím to. Neříkám to
proto, abych se chlubila, prostě to tak je, vždycky jsem
měla pěkný obličej, pěkné zuby a rty, pěknou pokožku
i vlasy. Vždycky jsem vypadala mladě.
Právě teď. Teď začíná všechno chátrat.
Na bradě a tvářích mi rostou chloupky. Vytrhávám je
pinzetou, zároveň si vytrhávám obočí, ale množí se čím
dál víc a rostou rychleji, než je stačím vytrhávat.
Zajímalo by mě, co si počnu, až se všechno sesype.
Říkám si, jestli už si toho taky všiml.
To je nevýhoda vztahu s někým, jako je John. Může
mít, na koho si ukáže. A ať už si říká, co chce, tak silně
pochybuju, že se mnou bude chtít zůstat, až budu stará
a ošklivá.
Jedna z nevýhod.
Vyčistím si zuby, do nosiče zubního gelu vymáčknu
z tuby bělicí gel a strčím to celé do pusy.
Třu si celé tělo nylonovou prstovou žínkou
a zaměřím se na dvě celulitidy nahoře na stehně, které na mě
ráno co ráno koukají ze zrcadla. Rukama opatrně
přejíždím po krku, přitlačím na loktech, na patách, drhnu
si paže, břicho i prsa a znovu břicho. Neholím se.
Soustředím se na to, jak voda ze sprchy odplavuje
všechno pryč. Odplavuje vše, co škrábe a  hryže. Díky
vodě nemusím dnes čelit tomu, co by mě jinak čekalo –
totiž víkend. Na následující týden ještě vůbec nemyslím.
Když je voda dost vařící a pára dostatečně hustá, vše
zmizí.





17
Kůže na prsou a na tvářích se místy zbarví do tmavě
růžova.
Ale ani tak se dole znovu neotevřou dveře a já neu -
slyším, jak stoupá po schodech nahoru.
Zavřu vodu. V koupelně je teplo a vlhko od páry.
Zapnu klimatizaci, vlasy v ručníku si stočím do turbanu,
nosič gelu vyplivnu do umyvadla, vypláchnu si pusu
a znovu si vyčistím zuby, ale opatrně, abych neporušila
sklovinu.
Za umyvadlem jsem izolačkou přilepila papírové
pouzdro, v kterém mám platíčko prášků.
„On schovává zbraně, ty schováváš antikoncepci,“
poznamenala jednou Linda a  já zalitovala, že jsem jí
vůbec něco řekla. Člověk nesmí nikdy nic říct. To je
pravidlo číslo jedna. Blízcí přátelé jsou fajn, ale nelze si
je pouštět k tělu příliš blízko.
Prášky vyndávám za pomoci pinzety, vymáčknu ven
jeden a zapiju ho vodou z kohoutku, platíčko zastrčím
zpátky do pouzdra. Pinzetu vložím do japonské
krabičky, kterou sdílí s dalšími čtyřmi pinzetami a kleštičkami
na řasy. Že já husa to vyprávím Lindě. Taková
zbytečnost. Některé věci jsou příliš důležité a prostě se
nikomu neříkají. Ostatní to už dávno pochopili, jen já jsem
taková naivka. Musím se naučit držet si jistý odstup.
Natřu se krémem a obléknu si sportovní šortky. Líbí
se mi, jak v nich vypadají moje nohy. Vlasy si nečešu,
jen si je sepnu do drdolu.
Nemaluju se.
Vyjdu do haly a  projdu ložnicí, kde si John s 
obvyklou dokonalostí ustlal svou polovinu postele a kde
je stále viditelná prohlubeň, jak tam seděl a zavazoval si
boty. Na zemi leží krabice od bot, ve které je hedvábný





18
papír, a  také dvě tašky z  obchodu se sportovními po -
třebami. Vždycky si na sebe vezme novou teplákovou
soupravu a  nové běžecké boty, když se takhle vydává
pryč. To už teď nebývá zdaleka tak často. Vlastně
nechápu, proč to dělá, nemyslím, že by to měl zapotřebí.
Bojím se, že to dělá kvůli adrenalinu.
Nikdy se ho na práci neptám. Ani na peníze.
Vejdu do jeho koupelny. Koš se špinavým prádlem
je zpola plný.
Vytáhnu z něj tričko, co mi sahá do půli stehen. Když
si ho na sebe vezmu, je mi vidět jen okraj šortek.
Vlastně je teď ještě brzo, neměla bych víko koše zvednout
dřív než zítra, ale něco je tentokrát jinak. Ponižuju se
už teď, ponižuju se špinavým prádlem. Má za to, že je
to roztomilé. Přijde domů a uvidí mě na pohovce
v jeho oblečení, jak jsem celou noc vzhůru a čekám na něj.
„Jsi zlatá,“ řekne. Nepřipadám si zlatá, nýbrž zoufalá,
nemocná. Vytáhnu ven trenky a zase je položím
zpátky, zavřu víko. Kéž bych tak při cestě zpátky nemusela
projít ložnicí. Na krabici od bot se ani nepodívám.
Projdu halou, sejdu po schodech do kuchyně
a postavím hrníček pod kávovar.
Zmáčknu knoflík a  chystám se taky zapnout rádio,
ale naštěstí si to v poslední chvíli rozmyslím. Teď žádné
rádio. Žádné televizní zpravodajství.
Hrníček s kávou, dva mobily, jeden normální přenosný
telefon a krabičku cigaret. Všechno tohle dokážu
udržet v rukou.
Strčím do venkovních dveří – v rohu stojí jeho bag
s golfovými holemi – a vyjdu na verandu, zrovna když
kolem naší branky běží soused.
Ve vzduchu jsou cítit šeříky.





19
Je doktor.
Postavím hrníček a zkouším si zapálit, aniž bych upus -
tila některý z  telefonů. Jsem nucená je s  sebou všude
vláčet, ještě jsem v ně neztratila naději. V jednom kuse
myslím na vyzvánění, uši nastražené. Jsem ve střehu.
Má na sobě běžecké oblečení. Zastaví se a trochu
přešlapuje na místě, protahuje se a přes plot na mě volá.
„Všechno v pořádku?“
Přikývnu.
„Vy zůstanete doma, že jo?“
Viděl, jak John odjíždí.
Viděl ho, jak nakládá tašku a  nasedá do auta.
Zůstanu.
Znovu přikývnu a  usměju se. Nemůžu si
vzpomenout, jak se jmenuje.
Teď si poprvé všimnu, jak osiřele na parkovišti
působí můj Chevrolet Camaro. Říkám si, jestli si toho také
všiml. Vedle stopy od kol. Štěrk a šišky.
Zastydím se, že mě vidí kouřit v  tuhle denní dobu.
V  těchhle situacích začínám vždycky kouřit.
Ostatní jsou na tom stejně. Pak mi trvá několik týdnů zase
přestat. Říkám mu, že jsem zapomněla, jak se jmenuje,
a  on odpoví, že Thomas. Pořád tam stojí a  protahuje
se, ruce kolem kmenu borovice. Když ho pustí, zůstane
mu naspod paží otisk kůry. Říká, že bychom k nim
někdy večer měli zajít na grilování, než odjedou na šéry.
Pak zamává a odejde.
Říkám si, jak si to asi představuje.
O čem bychom se tak bavili?
Kouř se vpíjí do trička. Johnova trička.
Odhodím vajgl k rododendronu a jdu zase dovnitř.
Kolik vajglů tam u kořenů asi už musí ležet. Kolikrát
už jsem začala a zase skončila. Nikotin začne působit,





20
když vejdu přes práh. Umocňuje ten pocit. Bydlím tu
už víc jak rok a půl, ale ještě pořád se mi ten pocit při
příchodu domů vrací. Je to dokonalé.
Svůj dům miluju a taky ten fakt, že mi ho dal právě
on.
Namlouvám si, že nic víc nepotřebuju.





21
Můj první opravdový kluk řekl, že mi postaví dům ze
šnečích ulit. Ten druhý řekl, že budeme mít dům u mo -
ře. John neřekl nikdy nic.
Chtěla jsem, aby se o mě někdo postaral.
Všichni před ním říkali, že se o mě postarají. Slíbili
to, aniž bych je o to žádala. Nepostaral se ovšem nikdy
nikdo. Měli plno keců a  pak jsem to najednou měla
všechno. John mi koupil barák jak kráva. To mě pořád
dostává. A to i v takovýchto dnech, nebo právě
v takovýchto dnech. To je pak právě dům tím, co mě drží nad
vodou. Jsem uvnitř v domě. Vše si prohlížím a všeho se
dotýkám, každého detailu. Prsty přejíždím po tapetách
v  hale. Procházím pokoji a  čekám na jisté okamžiky,
kdy se mění světlo a kdy vše ještě víc zkrásní.
Nikdy mi nezáleželo na tom, abych měla nový dům,
ale John má rád vše nové. Linda a Tereza zrovna tak.
Já mám ráda vše staré, ale na tom nezáleží. Na ničem
z toho nezáleží, když jde o něj. Líbí se mi, že mi tohle
dal. Zapuštěná světla ve všech stropech. Kuchyňskou
linku s ostrůvkem a vše v nerezu. Terasu. Dubové
parkety v přízemí. Schodiště do patra. Zábradlí. Koberec
v celém horním patře. Koupelny. Podlahové vytápění.
Postel. Borovice za okny. Všechno tohle miluju.





22
V Cosmopolitanu čtu článek o mužských erotogenních
zónách. Časopis mám opřený o  prsa. Tělo propnuté,
chodidla na polštáři. Potah pohovky mě škrábe meze -
rou mezi oblečením.
Na druhé pohovce leží Maxa a spí.
Koukám na ni skrz orchideje naaranžované v  míse
na stolku mezi námi. Trhá sebou a  vydává nepatrné
zvuky, čenich se jí chvěje. Něco se jí zdá.
Odložím časopis, zvednu se, a  když přinesu z  haly
vodítko, co visí na háčku u dveří, vzbudí se. Přiběhne
a vrtí ocasem. Vezme vodítko do zubů a spolu
překročíme pár bot, co se povaluje na koberci v hale.
Vyjdeme dveřmi a pak brankou ven.
Zrovna když vycházíme na silnici, vyjíždí
z příjezdové cesty před domem Thomas. Zamává, a jak nás míjí
směrem k dálnici, cítím jeho pohled ve zpětném
zrcátku. Má Volvo V70. Zajímalo by mě, jestli mu jeho žena
říká doktore. Jestli mu to připadá sexy, nebo je mu
jenom trapně. Zajímalo by mě, jestli spolu spí, jak často,
jak dlouho, jak to dělají. Bere ji zezadu, nebo na něm
sedí? Dělají to v koupelně? Líbí se mu ležet na ní?
Není to divné přemýšlet takhle o jiných lidech, o někom,
koho neznáte a s kým jste se sotva kdy vůbec bavili?





23
John se se mnou rozloučil docela nezvykle a  to bude
nejspíš to, co mě trochu zneklidňuje. Objal mě a něko -
likrát políbil, vzal mou hlavu do dlaní, políbil mě na
čelo a na vlasy a pak mě k sobě přitiskl. Líbí se mi, když
mě líbá na čelo a na vlasy. Líbí se mi, že pořád dělá věci,
o nichž ví, že je mám ráda. Má rád to, co mám ráda já.
Ztuhla jsem. Vzal si s sebou tašku, držel ji v jedné ruce.
Vypravil se tak, jak to obvykle nedělá. Nehnula jsem
ani brvou. Nic jsem neříkala.
Dřív by se strhla hádka. Odjel by a já bych šla ven
běhat. „Vědělas, do čeho jdeš,“ říkával pokaždé, když
se vydával pryč, a  byla to koneckonců pravda. Vždyť
jde o  přímo klasickou repliku. Všichni jsme přece ty
filmy viděli. „Vědělas, že to nebude vztah jako každý
druhý.“ Nikdy přede mnou neskrýval, co je zač – teda
snad kromě úplného začátku, ale kdo by se zachoval
jinak?
Nyní se z jeho mizení stala rutina, už jsme se naučili,
jak na to. Za prvé je to vždycky narychlo. Spěšné
rozloučení, co nedává prostor k otázkám. Rychlá výměna
minima informací. Popřípadě usměrnění komunikace.
Pokud má dojem, že je to nutné. Popřípadě mobilní
telefon – a  zpočátku opravdu volal –, popřípadě pár
klíčů, pager, gmailové adresy, co napíše na papírek





24
a poprosí mě, abych je schovala, popřípadě ještě jedna
taška, co postaví do haly, nebo co mám zavézt někam
do města nebo k  nějakému kámošovi. Víc než tohle
udělat nedokážu. Nechci nic vědět, nechci s tím mít nic
společného.
Když se vrátíme zpátky, má Maxa ještě pořád vodítko
v tlamě. Upustí ho v hale na podlahu. V místě, kde mě -
la jazyk, je oslizlé a na dlaždicích se udělá vlhký flek.
Zvoní můj normální mobil.
Výhoda toho, že mi dal mobil na dobíjecí kupon  –
nemusím si nikdy namlouvat, že když zazvoní můj
normální mobil, volá on. Aspoň nemusím doufat a být
hned zklamaná. Ale ne že bych ty mobily dostala
z toho důvodu.
Volá Tereza.
Ptá se, jak se mám, a já odpovím, že John je
nemocný, a  ona s  jistou úlevou řekne, že Alexovi také není
dobře, tudíž se přece můžeme o víkendu sejít, jen my
a  ostatní holky. Já na to, že John má nejspíš horečku
a  musím o  něj trochu pečovat, takže zůstanu celý
víkend doma. Odpoví, že už má po krk pečování
o Alexe, takže by se možná mohla stavit. Ptám se, jestli to
Alexovi nebude vadit, a ona, že je jí to jedno, protože
byl tohle léto hodně nemocný. Měl by jít k doktorovi.
Úplně slyším, jak to musí znít, když se bavíme.
Pomyšlení na někoho cizího, kdo poslouchá. Tahle
paranoia zničí veškeré rozhovory. Možná že je Alex
opravdu nemocný.
Třeba jel John pryč sám.
Třeba neodjel kvůli práci.
Nevím, proč takhle uvažuju.





25
Henry Hill měl spoustu různých bytů a míst, kam jez -
dil. Když jim to s Karen neklapalo, jezdil domů k Lin.
A to bylo často, s Karen se hádali pořád. V jednom kuse
si připadal pod tlakem a  měl pocit, že na něj Karen
jenom ječí, ale Karen nenapadlo, že by jí mohl být
nevěrný, dokud ji to skutečně nepraštilo do očí. Všechna
znamení ignorovala.
Když na to přišla, pokoušela se ho zastavit. Prosila
a žadonila, on jí praštil dveřmi před nosem. Vyhodila
všechny klíčky od aut, on si zavolal někoho, aby ho
odvezl. Když Lin požadovala víc než občasné chvilky
uloupené od Karen a rodiny, poslal ji do Las Vegas
nebo na Bermudy a slíbil, že přijede za ní. Když náhodou
nepřijel, tak zůstala o týden déle a osladila mu to
útratou v hotelu.
Po nějaké době Karen situaci přivykla. Henry byl
pořád ještě štědrý, přitažlivý a zábavný, a když byli spolu,
býval nejčastěji střízlivý a staral se o děti. Uvědomila si,
že z toho vztahu každopádně vytěžila maximum a bylo
nejlepší brát to tak, protože ať už udělal, co udělal,
pořád ještě ho chtěla. Došlo jí, že kdyby sečetla všechna
plus a minus jejich manželství, nedávalo by na papíře
žádný smysl, aby s ním dál zůstávala. On ji ale vždycky
přitahoval. Když byli od sebe na chvíli odloučeni,
myslela jen na něj, mluvila jen o něm. Říkala si, že zatímco
Lin ho poznala hlavně z  té špatné stránky, ona sama
získala jen to dobré.
Její máma měla za to, že jí vymyl mozek, že jím byla
posedlá, ale pro ni byl životní láskou a vše stálo za to.





26
Neslyším, co Tereza říká, protože Maxa kňučí a štěká.
Už má hlad.
Tereza mluví o Alexovi.
Natáčím vodu z kohoutku do misky na pití. Telefon
přitisknutý k  rameni, dvakrát mi málem upadne, má -
lem spadne do dřezu.
Ze skříňky vyndám pytel psího žrádla. Mastné
granule při dopadu do misky haraší a  pak ten smrad...
Žere jak o  závod. Než skončí, půlka je rozházená po
podlaze a v misce s vodou.
Vytřu to.
Znova jí vyměním vodu.
Terezin hlas jde trochu mimo mě. Zeptá se, jestli už
jsem jedla, a  já odpovím, že ne. Maxa vklouzne zpět
na svoje oblíbené místo na pohovce, hlavu položí na
pracky před sebou a pozoruje mě.
Zavěsím, vezmu dálkový ovladač a  pustím televizi.
Ve stejném okamžiku, kdy Usher dostane zprávu od
R. Kellyho, pípne můj normální mobil. Nesnáším
tohle vyzvánění a vibrace. Vždycky jsou to špatné hovory,
špatné zprávy.
Tereza 22. června 11.03: Mám suši jsem na cestě k tobě
Špatně.





27
John mohl mít každou, na kterou si ukázal. Chci říct
kteroukoli z  holek, o  které měl mít správně zájem,
z  těch, co byly ve stejné lize jako on. Správně vlast -
ně vůbec neměl dostat někoho, jako jsem já. Jsme jako
Karen a  Henry. Nejsme ve skutečnosti stejný typ lidí,
i  když na druhou stranu vlastně ano. Nikdy jsem se
takhle s  nikým necítila. Dohromady jsme silnější než
cokoli jiného, ale kdybych nesestoupila do jeho světa,
tak jsme nikdy neměli možnost to zjistit.
Vlastně ani Henry a Karen se vůbec neměli potkat.
Nesestoupila... teda, takhle to nemyslím. Chci říct,
kdybych nezavítala do jeho světa.
Když jsme se viděli poprvé, řekl, že mám úžasné oči.
Připadal mi trapný. Když si toho všiml, něco prohodil
a  uzemnil mě tak, až mi došlo, že se beru příliš
vážně a  že za komplimentem není třeba hned vidět něco
hlubšího. Cítila jsem se trapně, a jestli to bylo míněno
jako fígl na balení holek, pak mu to vyšlo.
To bylo na Ibize.
Pracovala jsem tam v jednom klubu. Tam jsem taky
poznala Terezu.
Kromě nás tam bylo ještě pět dalších holek a 
jediné, co jsme vlastně měly za úkol, bylo přijít do klubu
chvilku po půlnoci a vydržet tam tři hodiny nebo i víc.





28
Měly jsme se bavit s  návštěvníky a  trochu tančit, ale
jenom v baru. Byly jsme takovou barovou obdobou
go-go tanečnic, které o patro níž stály ve velkých klecích
zavěšených nad tanečním parketem. Na rozdíl od nich
jsme byly oblečené a nikomu nedošlo, že i my dostává -
me zaplaceno za to, že tam jsme.
Součástí dohody bylo, že budeme sledovat, co tam
chodí za dealery, kdo kterému z hostů prodává,
a hlásit majiteli klubu všechny změny, kterých si všimneme.
John přicházel většinou kolem druhé či třetí. Nosil
kolumbijské košile s krátkým rukávem, takže mu bylo
vidět tetování. Tygrovi na jeho pravém rameni vykukoval
zpod rukávu ocas a zadní noha.
Byl zrovna pátek, když jsem s  ním mluvila poprvé.
Dali se se mnou do hovoru dva Angličani, co byli na
Ibize poprvé, a když jsem vypila polovinu vodky
s tonikem a  odmítla další, přišel John a  nějak je přerušil.
Nepamatuju si, co jim řekl, pamatuju si ale jejich
nejapné sluncem spálené obličeje. Pamatuju si, jak jsem mu
skoro řekla, že je výstřední pako, a  nechala ho, aby
mě za ruku odvedl k  baru. Měla jsem na sobě krátké
šaty s  třásněmi. Ještě dnes si je občas vezmu na sebe
a vždycky mi ten večer připomenou.
Moc si nepamatuju, o čem jsme se bavili.
Zato si pamatuju, jak jsem si říkala, že by bylo fajn
ho poznat blíž.
Zeptal se mě, jestli bych s  ním nejela na lov ptáků.
Namítla jsem, jestli na to není příliš brzy, s ohledem na
to, že sezóna je od října do března a teď máme srpen,
ale on řekl, že tady je to každému jedno. Ptáci
přitáhli teď, člověk je může začít střílet, kdy chce. Nevěřila
jsem mu.





29
Ze začátku mi John vůbec nepřipadal pohledný.
Vlastně právě naopak. Byl hodně vysoký a  mohutný
a  vypadal jako nadutý hlupák. Některé jeho grimasy
vypadaly strojeně. Jako kdyby stál před zrcadlem a na -
cvičoval a říkal si, že takhle se musí tvářit, aby vypadal
jako gangster. Bylo to takové klišé. Nepřitahoval mě,
ale cítila jsem se s  ním vyrovnaná a  připadalo mi, že
mohu být sama sebou. Možná právě proto. Zároveň
byl vzrušující, chtěla jsem ho poznat blíž a  něco mi
říkalo, že by to s  ním nemuselo být špatné, že bych
se cítila bezpečněji, kdyby všichni věděli, že jsme
spolu. Nasávala jsem jeho komplimenty, chtěla jsem se
mu zalíbit, ale celou dobu jsem si dávala pozor, aby
to bylo v jakémsi kamarádském duchu. Bylo důležité
nechovat se jako typická holčička. Kdybych začala
vykřikovat, vtipkovat a krmit ho historkami, neskočil by
mi na to.
Vyzvedl mě druhého dne odpoledne. Vzala jsem si na
sebe džínovou sukni, bílou blůzu s výšivkou na přední
straně a plátěné boty s klínovým podpatkem. Přijel pro
mě džípem. Naskočila jsem dovnitř, posadila se
vedle něj a zabouchla za sebou dveře. Všimla jsem si, jak
mě několik dívek u venkovních stolků sleduje.
Stoupali jsme po silničkách vysoko nad pobřežím a on celou
cestu nezavřel pusu. Měl trému, ale to mi nedošlo.
Střelba byla pro ten den už u konce. Byl to první den
lovu ptáků. Bažanti a  drobné ptactvo. Myslela jsem,
že si budu moct taky zastřílet, ale místo toho jsme
jeli do vily, co si s kamarády pronajal, včetně personálu
a teras s pomerančovníky. Když jsme přijeli, stálo před
domem už několik aut. Jeho přátelé roztopili u 
bazénu grily a vytáhli chladicí boxy s pivem. Představil mě.





30
Ještě pořád mě nepřitahoval, ale začala jsem si všímat
i jiných věcí.
Dal mi samostatný pokoj. Přišla jsem sice s ním, ale
v  té době jsem s  ním ještě nespala a  byla jsem ráda,
že mi to tak usnadňuje. Teď s odstupem času se na to
dá pohlížet různě. Je dost možné, že měl hodně práce.
Pravděpodobně neměl ten večer čas se na mě vrhnout,
tak mě odložil trochu stranou do pokoje pro hosty.
Možná že měl schůzku s někým jiným. Nikdy jsem se
ho neptala.
Choval se ke mně jako ke svému nejvýznamnějšímu
hostu. Pouštěla se spousta starých disko hitů, co mám
ráda, grilovali jsme a koupali se v bazénu i ve vířivce.
Brala jsem to hlavně jako divadlo. Pořád jsem ještě by -
la ve stadiu, kdy mi šlo hlavně o to, zažít něco
zajímavého, něco, o čem bych pak mohla vyprávět. Vzrušující
život. Prohlížela jsem si Johna a jeho kámoše. Všichni
vypadali drsně, všichni měli tetování, všichni prodávali
drogy, všichni měli nejspíš zbraň a  tím nemyslím jen
na lov ptáků. Byl tam nějaký makléř, také dva majitelé
restaurací a řada dívek, většina z nich super kočky, co
chtěly pařit. Pokud některá nebyla tak hezká, bylo to
proto, že byla vdaná za někoho z  těch týpků a  už to
měla na háku. Jelikož už musela dělat tolik dalších věcí
okolo, nemohla ještě dbát o svůj vzhled.
Když jsem Johnovi řekla, že se mi nějaká písnička
nelíbí, šel za dýdžejem, ať pustí jinou.
Po tom večeru jsme se viděli skoro denně, teda aspoň
když byl ve městě. Vozil mě a všechno mi ukazoval. Byl
mazaný a netlačil na mě. Choval se zdvořile a na
všechno se mě vyptával. Chtěl o mně vědět vše, odkud
pocházím, co moje rodina. Sám toho o sobě moc neřekl.





31
Cítila jsem, jako by rozuměl mým potřebám, jako by
mě viděl a chápal, a přesto mě měl rád. Ne jako ti kluci,
před kterými si musíte hrát na někoho jiného. Ne, to
zní moc drsně, tak jsem to nemyslela. Mám na mysli
ten plíživý proces, kdy jen co někoho potkáte, téměř
nepozorovaně se mu začnete přizpůsobovat. Zakouká -
te se do chlápka a  sondujete situaci, snažíte se zjistit,
co má rád. Když se mu líbí prsa, tak si zvednete prsa.
Když vypadá, že je na zadky, tak se prohnete
a vyšpulíte zadek. Když jsem poznala Johna, na nic takového
jsem ani v nejmenším nepomyslela. Ale zrovna tak mě
vůbec nenapadlo, že by mohl být moje životní láska.
Byl milý a prostě mi s ním bylo zrovna v tu dobu
dobře. Když to šlo, doprovázel mě domů. Podržel mi
dveře, platil za mě pití, vozil mě do restaurací za městem
a zval mě na večeře.
Vždy chodil krok za mnou a všímala jsem si, kterak
sleduje, jak se na mě ostatní dívají. Na nás. To se mi
líbilo. Zamlouval se mi ten pocit, že moje tělo zvyšuje
jeho status. Máma by mi nejspíš řekla, že je to pro ženu
ponižující. Ale i pro mě měla jeho společnost výhody.





32
Brzy budou dvě.
Když se ozve zvonek u dveří, Maxa sebou škubne a vy -
startuje z pohovky. Štěká, tlapami bubnuje o parkety.
Tereza vypadá ztrhaně, to je první, čeho si všimnu.
Džínovou bundu pověsí v hale a sandály skopne do
rohu.
S sebou vláčí tři nákupní tašky a ještě kabelku.
Chce se mi pochlubit a  vybalí novou bundu s 
černým kožíškem a  nové lakované kozačky s  masivním
zipem. Dosáhnou jí skoro až ke kolenům.
Prý mi je chce jenom předvést.
Natáhne si kozačky a  promenáduje se přede mnou
tam a zpátky. Zapíná a rozepíná přitom zipy.
„Tohle si vezmu na podzim. Byly ve výprodeji. Tyhle
kozačky a bunda. To bude můj podzimní model.“
Má na sobě džínovou minisukni se vzorem vyšitým
na zadních kapsách a nahoře šedivý top bez rukávů. Na
prsou velkou látkovou nášivku. Drobné stříbrné
cvočky. Vlasy sviští ze strany na stranu, prochází pokoji,
vejde do obýváku a zvýší hlasitost na hi-fi věži. Pak
napochoduje zpátky a postaví se přede mě. Rukou máchá do
vzduchu. Štíhlé prsty s dlouhými nehty.
„Myslíš, že už tu začali?“ ptá se a rozhlíží se po
pokoji.





33
„Nevím.“
A vůbec, nemám ponětí, jak bych to taky mohla vě -
dět. Ten nový zákon platí od ledna, ale nevím, jestli už
začali. A i kdyby ano, tak to nemusí znamenat, že byli
zrovna tady. A navíc – je mi to vlastně jedno.
Vezme jednu z tašek a na jídelní stůl vyndá dvě
krabičky se suši. Vypadá nervózně.
„Musí to být tak nahlas?“ zeptám se. „Chceš mi něco
říct?“
„Hm, jo.“
Podívá se na mě, jako bych nic nepochopila.
Řeknu: „Musíme to řešit zrovna teď?“
Nejdřív vypadá zklamaně. Nadechne se, vydechne
naráz všechen vzduch a  civí do prázdna před sebou.
Pak mírně zavrtí hlavou, zrak pořád upřený, a  znovu
vnoří obě ruce do igelitky.
„Čert to vem. Máš pravdu. Vždyť to nemusíme řešit
teďka.“
Jdu k hi-fi věži a ztlumím zvuk.
Teď nic řešit nechci.
Chci to nechat plavat, ne se v tom ještě víc plácat.
Podá mi moji krabičku.
Prohlásí, že zbožňuje náš jídelní stůl, a konečky
prstů přejede přes vrchní desku.
Sedíme naproti sobě, otevřeme krabičky, sundáme
papír z hůlek, odlomíme je od sebe a pustíme se do
míchání wasabi a sójovky. Tereza kvrdlá hůlkami dokola a dře
jimi o stěny polystyrénu. Je nervózní, obě jsme
nervózní. Řekne, že je na cestě do města. Chce se podívat na
jedny šaty, co by si vzala na Alexandrovu oslavu. Sundá
z kousků suši veškerou rýži a tvrdí, že drží dietu South
Beach, ale pak stejně skoro nic nesní. Nemůže jíst.





34
Vyptávám se na oslavu – vím, že o  ní chce mluvit.
Prospěje nám mluvit o věcech, co jsou teprve před námi.
„Budeme grilovat na zahradě,“ popisuje. „Dostane
ode mě nové tetování. A já si nechám udělat taky jedno.“
Vyhrne si tričko a nehtem udělá přes jedno ňadro ob -
louček. Kůži má hladkou a opálenou.
„Tady bude psacím písmem Alexandr.“
„Víš, jak to bude bolet?“
„Já vím, ale je to přece sexy, ne? On ví taky, jak to
bolí. Že se tomu člověk podvolí, to je sexy.“
„Fajn.“
„Tak co mám teda dělat?“
„Prosím tě já nevím. Tetování je super.“
„Ale no tak vážně, člověk musí trochu popustit uzdu
fantazii. Nemáš někdy takové nutkání?“
„Já nevím.“
„Ty bys mohla mít tetování tady,“ říká a ukazuje na
vnitřní stranu nadloktí. „Třeba psacím písmem John?
Nebo tady?“
Ukáže si dolů na ruku mezi palec a ukazováček,
akorát nad zápěstím, jak bývají potetovaní echt
kriminálníci.
„No fuj, to je hnusný.“
„Vzpomínáš na tamten víkend?“ zeptá se.
„Jo,“ odpovím.
Dříve jsme se k tomu víkendu často vracely – bylo to
na Ibize, než jsem se seznámila s Johnem a než Tereza
začala chodit s Alexem. Ten víkend se vyspala s tolika
chlapy.
„No tak jsem si vzpomněla, že jeden z nich měl
strašně hnusný tetování. Na bicepsu měl uprostřed takový
to kormidlo, co je na starých lodích, něco jako sluníčko





35
na těch lahvičkách s kokosovým olejem. Říkala jsem si,
že to o něm asi něco vypovídá, ale problém byl, že jsem
pak nemohla přijít na to, kdo z těch třech ho měl.“
„Ale teď už přece musíš vědět, který z nich to byl.“
„Jo. Byl to ten jediný, kterého jsem vlastně chtěla!“
„Jak jsi to zjistila?“
„Vylučovací metodou. Byl jediný, komu jsem si ne -
troufla zavolat. A když jsem se znovu sešla s těmi
dalšími dvěma, tak jsem si všimla, že ani jeden takové to
hipísácké sluníčko nemá, takže to musel být on. To
byla jediná výhoda toho, že už nikdy nezavolal. Strašně
jsem se na to sluníčko soustředila, když mi nevolal.“
„Pokud ses teda nevyspala s  nějakým čtvrtým, na
kterého jsi potom úplně zapomněla.“
„Jo, asi tak. Super.“
Dělá uraženou.
Jde a  začne otvírat skříňky v  kuchyni. Vlasy má do
pasu, je malá, štíhlá a nejvíc vysportovaná ze všech, co
znám.
Tereza a já.
Poprvé, kdy jsme si společně vyrazily ven.
Poznaly jsme se v  práci. V  té době s  Alexem ještě
nechodila. Občas se vídali, ale nebylo to nic vážného.
Měla něco s  jedním Senegalcem a  vláčela mě k  němu
domů. Ten byt smrděl hulením a  hašišem. Když jsme
dorazily, ostatní už tam byli – čtyři kluci a dvě holky.
Holky přijely na návštěvu z Paříže a bydlely v tom bytě
s  ním. Teď byly otrávené z  toho, že jsme tam přišly.
Týpek přinesl mísu rýže s kuřecí čínou a postavil ji na
nízký stoleček. Nahoře na stěně visela plochá televize.
V  protilehlé části pokoje stál stůl prostřený pro čtyři





36
osoby. Pro mě, Terezu a ty dvě holky. Nandal nám jídlo
na talíře. Jeho kámoši se usadili na podlaze kolem sto -
lečku. Jedli rukama, hlasitě se bavili tou svojí řečí,
smáli se a pili pivo rovnou z flašky. Občas se ztišili, zvedli
se a upřeli zrak k televizi, kde bez zvuku běželo porno.
Podívala jsem se na Terezu. Jedla a chvílemi se
koukala na televizi.
Ty holky seděly ke klukům zády a bavily se jen
francouzsky. Občas k nám zvedly hlavu a usmály se, pak se
zas otočily na sebe a  řekly, že vypadáme jako šlapky.
Stěžovaly si, že jsme tam přišly, a  nechápaly, co tam
děláme. Nic jsme neřekly.
Než jsme tam odtud vypadly, zašly jsme obě na
záchod a  Tereza chtěla, abych ji naučila francouzsky:
Nazdar holky, už musíme jít. Namířila si to přímo do
obýváku a  větu jim přednesla. Jedna z  těch holek se
zatvářila ještě kyseleji, ta druhá se usmála a odpověděla
nějakou zdlouhavou frází. Tereza odvětila, jestli nemá
oheň. To bylo to jediné, co francouzsky uměla, naučil
ji to ten kluk. Ten hned přispěchal a zapálil jí. Dala mu
před nimi pusu a pak jsme šly.
Ze skříňky nad linkou vyndá sklenici a obrátí se ke
mně – ruku pořád na madle dvířek. Otočí kohoutkem
a nechá vodu odtéct.
„To víš, že po tomhle PTC mají v plánu ještě další dvě,
že jo?“ prohodí. Nevím sice kdy, ale vím, že to tak je.
Natočí si vodu do sklenice a začne pít.
Pokrčím rameny.
Nechci o tom mluvit. Nechápu, proč to chce vědět.
A  navíc nesnáším ty směšné zkratky. Jako by nikomu
nedošlo, že je řeč zrovna o přepadení transportu
s cennostmi. Jestli teda vůbec poslouchají.





37
Karen a Henry měli napíchnutý telefon. Ačkoli teh -
dy už to s nimi šlo nějakou dobu z kopce. Karen také
začala brát kokain, několikrát za den. Panenky měla
velké jak černé díry a byla hubená.
Nechápu, jak při tom mohli ještě zvládat děti.
Vyndá mobil a potěžkává ho na dlani.
Je růžový s imitací diamantů kolem displeje.
Podívá se na mě.
„Nemám zavolat Lindě, jestli nechce večer přijít?“
„V  tom případě radši zítra. Půjdu si brzo lehnout.
Zítra se přece ještě nevrátí.“
„To je jasné, že ne.“
Linda to zvedne.
Chvíli spolu mluví.
„Tu máš.“
Předá mi telefon. Linda je v ráži.
„Ahoj, nemohla by nás s  Ellou Tereza nabrat, že
bysme pak přijely k tobě na kafe?“
„No, já nevím, jestli to půjde, potřebuju ještě něco
udělat.“
„Co něco? Co budeš dělat?“
Ano, co budu dělat? Co bych tak nejspíš mohla mít
dneska na práci?
„Prostě musím něco zařídit. Může to chvíli trvat.“
„Okej.“
Je zklamaná.
„Ale dámská večeře zítra večer platí, že jo? Už jsem
mluvila s Terkou, přijedeme k tobě.“
„Nevadí ti to teda?“
„Samozřejmě že vadí, ale myslíš, že se z toho složím?
To je fuk.“





38
Líbí se mi, když hraje takhle důležitou. Na druhou
stranu mě něco zneklidňuje.
„Nemusíme jim o tom přece nic říkat,“ nadhodím.
„Ne, vždyť přece stejně není komu to říct. Pro jednou
se na ně můžeme vybodnout. Chtějí jenom, abysme
dřepěly na zadku a hnily zaživa, protože to pak budou
mít jednodušší. Abysme byly doma a postaraly se o ně,
až se vrátí. Jestli se vrátí.“
Už jednou se stalo, že se John a ostatní naštvali, pro -
tože jsme se o  jednom takovém víkendu sešly všechny
u nás doma. Nechtějí mít mezi sebou spojitost. Nechtějí,
abychom se spolu scházely, když jsou pryč, nebo vlastně
možná abychom se vůbec scházely. Když jde o nás,
chovají se jak zasraný fízlové. Určitě na tom něco bude, že
bychom se měly každá držet doma, kdyby je náhodou
zabásli, ale především tu jde o to, že nemají rádi, když
se příliš často scházíme. Myslí si, že se proti nim
spolčujeme, pomlouváme je a navzájem se popichujeme. Ano,
sice to částečně sedí, ale není to tak, jak si myslí.
Nechápou, jak jsme loajální. Nechápou, že teď jsme
v podstatě loajální jenom k nim.
„Jestli tu budeme, můžeme se všechny aspoň
postarat o Johna. Pokud se vrátí.“
„To si teda piš, že se raději postarám o  Johna než
o Abbeho. Nehodlám tady dřepět a čekat na něj, na to
ať zapomene.“
Úplně ten její výraz vidím. Lehce zvednuté obočí.
Museli se s Abbem pohádat, když odjížděl. Jako
vždycky po jejich hádce mám ten samý nepříjemný pocit.
Domněnka se vynoří, zavrtá se do mě a zase zmizí.
Jestli ho opustí, ztratím ji.
Když je člověk mladý, tak přesně tohleto chce:
partu, kde spolu páry chodí a  všichni se navzájem znají.





39
Tereza o tom často mluvila, když s Alexem začali cho -
dit – jaká to je nádhera, že jsme kámošky a naši kluci
kámoši. A  tohle je ten starý dívčí sen, jenom stokrát
znásobený. Všichni jsme propleteni se všemi.
„A co Ella, co s ní zítra uděláš?“ ptám se Lindy.
„Může tam být s námi. Vezmu s sebou film a pak usne
u tebe v posteli.
„Fajn. Jen vem s sebou všechno, co potřebuje,
protože my tu samo sebou nic pro děti nemáme.“
Tereza mi vezme telefon z ruky a dá se s Lindou do
hovoru o  jiných šatech, co by měla zkusit. Sedí a 
nohy má pokrčené, chodidla nahoře na židli, kolena pod
bradou. Když mluví, gestikuluje. Nehty prořezávají
vzduch. Rozhovor se stočí na Abbeho.
„Nemůžeš to prostě nechat plavat?“ zeptám se, když
domluví.
Prohlíží si lesknoucí se nehty. Jsou umělé
s perleťovým lakem.
„Co jako?“
„Všechno. Tyhlety kretény.“
„Ve všech vztazích jsou problémy. Je to něco jako
tříletá krize.“
„Myslíš první krizi?“
„Ano, to už člověk zažil s tím druhým skoro všechno
a musí se posunout na další stupeň. Stojí na
křižovatce – buď chce, nebo ne.“
„A pak přijde sedmiletá krize.“
„Ano. To už se navzájem znáte a makali jste na tom,
a ono to stejně nefunguje. Právě tehdy to vzdáte.“
„Anebo jste spolu třeba patnáct let. Myslíš ale, že by
Linda byla schopná Abbeho opustit?
„Ne, proboha ne. Je do něj přece pořád zamilovaná.
A on by se s ní nikdy nerozešel.“





40
„Jen mi přijde, že se hodně hádají a  že je unavená,
protože tak nějak stojí mezi ním a Ellou. Musí jim být
oběma po ruce a zároveň pracovat a všechno doma ob -
starat, poněvadž on nehne prstem.“
„Ale vždyť to vypadá, jako že ho ani není s to
k něčemu dokopat. Všechno je jakoby její. Když on něco dělá,
tak tvrdí, že jen pomáhá.“
„Jo, ale víš, že to jediný, co dělá, je, že je různě vozí.
Prostě řídí, to je jeho činnost, protože ona to neumí.“
„To kvůli tomu si nechtěla udělat řidičák, poněvadž
to by pak už nedělal ani tohle.“
„Podle mě je prostě línej jak veš. A děsnej
manipulátor. Protože ví, že ona nakonec všechno udělá.“
„Když si jen počká dostatečně dlouho, tak ona to
udělá.“
„Jo, stačí si jen počkat dostatečně dlouho, to se pak
vždycky najde nějaká buchta, co se toho chopí. Přesně
takhle uvažuje.“
„Ale už nechápe, že právě tohle rozbíjí vztah. On si
myslí, že jen žvaní.“
„Tady hrozí, že mu to nedojde, dokud nebude pozdě.“
„Tak strašně mě vytáčí, že se takhle chová. Ale kdo ví,
možná by se John choval stejně, kdybysme měli děti.“
„Ne, to si nemyslím. Ty jo?“
„Já nevím, ale zřejmě to nějakou souvislost s  dětmi
má. Jakmile máš děti, tak musíš začít dělat spoustu
věcí, cos předtím nedělala.“
„Ale Abbe je sám dítě. Přestěhoval se od Nicholase
a  mámy rovnou k  Lindě domů. Takže si za to může
taky trochu sama.“
„Byla do něj příliš zamilovaná a chtěla s ním bydlet.“
„O to nic, ale pak se nemůže divit, že musí všechno
zařídit sama.“





41
„Na druhou stranu ne že by toho od něj chtěla tak
moc.“
„Ne, není jako ty, ty jsi přece pedant, nebo ne?“
„Jo, ale to je i John. Proto jsme spolu.“
„Ale prosím tě... chce to jen mít někoho na uklízení.
To přece máte, ne? Člověk by měl za tyhle věci prostě
prachy dát. Ať je pokoj a  nemusíte se hádat. Za to se
prostě platí. A  když má člověk děti, musí mít na to,
zaplatit si chůvu.“
„Prostě si ale nemyslím, že je to až tak o  uklízení.
Podle mě jde spíš o věci, jako kdo zve ostatní na večeři
nebo kdo zarezervuje dovolenou v Thajsku nebo všech -
no to kolem.“
„On neudělá nic! Říká jí, že není potřeba toho tolik
dělat, můžou přece být jen tak spolu. Ale když už ona
něco zařídí, tak mu to samozřejmě není proti mysli.“
„Aspoň platí.“
„To jo, jinak už od něj dávno odešla.“
„To neříkej. Nejsem si tím úplně jistá.“
„Možná že má depku. Od té doby, co se přihodilo to
s Nicholasem a vůbec.“
„Ale prosím tě, je akorát línej. Takhle se choval už
před tím, než se to Nicholasovi stalo. Poprosím Johna,
jestli by si s ním nepromluvil. Musí si přece uvědomit,
že pokud se nezmění, tak s ním navěky nezůstane.“
Tereza roztrhala papírový obal od hůlek na kousíčky
a na stole je navršila na hromádku. Odvrátí se ode mě
a  pohlédne na Maxu, která leží na koberečku před
francouzským oknem na verandu. Sluneční paprsky
se jí odráží v kožichu. Hruď se jí zvedá a klesá. Jedno
ucho má naruby. Už zase spí. Tereza se zvedne,
popojde k ní a opatrně ji pohladí po jednom boku.





42
Taky se zvednu a popojdu ke kuchyňskému ostrůvku.
Vedle Johnova hrníčku tam leží mobil. Nevím, proč
se takhle chovám. Abych se ujistila, že se nic nestalo?
Abych to cítila v konečcích prstů, když se dotknu tlačí -
tek ovládání hlasitosti a displej se rozsvítí? Je prázdný
jako předtím.
Vidím, že mě Tereza sleduje. Vidím, že ví, co
provádím.
„Tys aspoň dostala telefon,“ řekne.
Maxa se vzbudí, vyskočí, položí tlapky Tereze na
kolena a oblizuje jí ruce. Tereza k ní mluví, drbe ji na
krku a opatrně ji šťouchne do boku, až jí pracky na
podlaze proklouznou. Pak si ji k  sobě zase přitáhne a  se
smíchem poznamená, že nechápe lidi, co se těchhle psů
bojí, vždyť jsou tak sladký, že by jeden brečel.
Vstane a oblíkne si bundu.
Smetu papírové vločky do krabičky od číny. Snášejí
se do sóji. Vezmu obě krabičky a hodím je do koše pod
dřezem, otřu stůl hadříkem na nádobí. Na dřez
a ledničku použiju speciální ubrousky na nerez ocel. Je tu
flek, co nikdy úplně nezmizí.
Zvenčí je slyšet zvuk.
Žuchnutí. Jako kdyby někdo něco hodil na verandu.
Zvednu se.
Něco studeného se mi rychle šíří přímo klíčními
kostmi. Těžce se mi polyká, těžce se mi dýchá.
„Bylo to něco na verandě,“ řekne Tereza.
Otevřu dveře a vyhlédnu ven. Přímo u nohou mi leží
ptáček.
Tereza vstane.
Je to konipásek. Narazil do skla a spadl na dřevěnou
podlahu. Leží tam. Téměř nepatrný záchvěv prsou.
Šedá peříčka.





43
Stojím blízko a dívám se na něj.
Neřeknu Tereze, že žije.
A najednou ustrne.
„Zavolej Maxu,“ řekne Tereza.
„Ne, kristepane, ty jsi nechutná.“
Udělá obličej a zajde dovnitř.
Vidím, jak jí musím připadat vykolejená.
Dál tam stojím a hledím na jezero. Dolů se nepodí -
vám.
Slunce se třpytí na hladině.
Vrátí se s mikrotenovým sáčkem v jedné ruce
a řekne: „No tak, zlato.“
A pak na ptáčka: „Tak pojď, chudáčku.“
Navlékne si sáček na ruku a sebere ptáčka tak, jako
se sbírá psí lejno. Zaváže na sáčku uzel a sejde po
schodech z  verandy. Otočí hlavu a  podívá se na mě přes
rameno, pak zmizí za rohem domu.
Je slyšet, jak se zabouchne víko od popelnice.





44
Jeden ze židovských mladíků, se kterými se ji matka po -
koušela dát před svatbou s  Henrym dohromady, vzal
Karen jednoho večera ven ve své korvetě. Jela s  ním
právě proto, že se chtěla svézt v  tomhle autě. On ale
pak zajel do postranní uličky a začal ji osahávat.
Rozmyslela si to. Pak mu dala pohlavek a on ji vyhodil na
ulici. Všechno se seběhlo strašně rychle. Projel kolem ní
autobus a ohodil ji blátem a vodou.
V té době už Karen znala Henryho, takže došla
k benzínové pumpě a zavolala mu. Přijel pro ni a odvezl ji
domů. Pak zašel přes ulici za tím židovským mladíkem,
strčil mu do pusy pistoli a  otáčel hlavní, přičemž ho
několikrát praštil do obličeje.
Mladík se pomočil.
Henry si říkal, že ho měl zabít.
Jeden ze sousedů zavolal policii.
Karen byla doma u mámy.
Henry se přihnal k  zadnímu vchodu, otevřel dveře
a  zavolal na ni. Dal jí pistoli a  šeptem ji požádal, ať
ji schová. Karen ztuhla, když ucítila ocel v rukou. Na
zápraží stála krabice od lahví s  mlékem, do ní pistoli
upustila. Třásla se po celém těle. Když si uvědomila,
co kvůli ní Henry udělal, připadala si důležitá. Henry
skočil zase do auta a pistole tam zůstala.





45
Jiné holky by po tomhle řekly dost, napadlo Karen.
Maník, co vás na třetím rande požádá, abyste u  sebe
schovaly zbraň, zbraň, kterou právě napadl souseda,
kam to může vést? Jiné holky by začaly ječet nebo by
se složily nebo by ho poslaly do háje. Nezůstaly by stát
s tím kusem oceli v rukou ani o vteřinu déle a nepřipa -
dalo by jim to jako super odvaz.
Jiné holky by se necítily ani tak, jak jsem se cítila já.
Jestli se dobře pamatuju, tak jsem pocítila něco jako:
konečně. Není to nic, na co bych byla hrdá. Prostě to tak
bylo a ani se za to nestydím. Aspoň teď už ne.
První pistole, kterou jsem kdy držela v  ruce, aniž
by mě kdokoli viděl, byla titěrná. Patřila klukovi, se
kterým jsem chodila chvíli před Johnem. Byl to šok,
i když ne tak docela. Ani jsem nevěděla, že ji má. Seděli
jsme ještě s dvěma dalšími páry v baru a on se
z nějakého důvodu rozpovídal o  tom, že má revolver. Měl ho
v pouzdru na noze, a protože jsme seděli těsně u sebe,
vyhrnul si nohavici, vyndal zbraň z pouzdra a položil
mi ji pod stolem na koleno, aniž by si toho kdokoli
všiml. Vzala jsem revolver do ruky a zastrčila si ho do
rukávu, vstala jsem, omluvila se a odešla o patro níž na
toaletu. Zamkla jsem za sebou dveře, rozsvítila,
vyndala revolver a namířila ho do zrcadla proti sobě. Tuhle
pózu dělají všichni. Paže napnout, pohled upřený
přímo před sebe. Možná ještě svraštit čelo. Pamatuju se,
že jsem byla trochu zklamaná, jak je maličkatý.
Pak jsem ho zas zastrčila do rukávu a vrátila se
nahoru.
Když jsme později toho večera seděli v  taxíku,
neodpustila jsem si otázku, jestli už tou bouchačkou
někoho zastřelil. Vím, že jsem se neměla ptát. Zadíval se





46
okýnkem ven a odpověděl, že to je trochu osobní otáz -
ka. Zastyděla jsem se.
Musela jsem mu připadat trapná.
Zašla jsem moc daleko.





47
Tereza odešla.
„Zítra si to prostě užijeme,“ prohlásila. „Chci se kou -
pat a zdunět se jak hovado.“
Dům opět utichl.
Místnosti leží v tichosti v řadě jedna za druhou. Moc
ráda se jimi dívám na souvislou plochu parket. Na to,
že je léto, jsou pokoje prázdné a tmavé. To je krásné.
Znovu si lehnu na pohovku.
Maxa vyskočí nahoru a  vtěsná se mi k  chodidlům.
Má studený čumák a  měkký kožich. Vmáčkne se mi
mezi nohy a pracky si položí na mé lýtko.
Chystá se takhle usnout, už zase.
Na stolku leží knížka, kterou právě čtu.
Je o ženě, kterou opustí manžel. Zůstane sama
s dvěma dětmi. Když je přijede muž navštívit, prosí ho
a žadoní, aby se vrátil. Pověsí se na něj. Zajímalo by mě, co
se tam pokazilo. Kdy ji přestal milovat a kdy ho začala
odpuzovat. Ten okamžik mě děsí.
Možná ho nikdy nemilovala a jemu to konečně došlo,
nebo taky nedokáže žít s někým, kdo vyžaduje věrnost.
O Karen jsem toho přečetla stohy, obsáhlé
rozhovory jak s ní, tak s Henrym. Film o nich dvou – Mafiány –
jsem viděla tisíckrát.
* * *





48
Dům je prázdný.
Připadala bych si tu jinak, kdybych neměla Maxu?
Každý, kdo sem přijde, říká, že si připadá jako v ho -
telu. Vše je nové a  čisté. Nejsou tu skoro žádné věci.
Když jsme se sem přistěhovali, neměl John víc než
činky a  posilovací stroje, tři cestovní tašky s  oblečením,
pár tašek bot a jednu tašku plnou bankovek a šperků.
Já se všeho zbavila. Svoje staré věci jsem vyhodila
a taky cokoli, co pro mě něco znamenalo. Chtěla jsem, aby
ze všeho čišela svěžest. Novota, novota, novota. Pokoje
u nás vypadají jako v hotelu a tak to taky chci.
Kdybychom odsud měli dnes večer vypadnout a nechat dům
v tomhle stavu, to jediné, co by prozradilo, že zde bydlí
pár třicátníků, by byly moje časopisy, lak na nehty na
stolku v obýváku a naše sluneční brýle, co leží na
komodě v hale.
Barvy jsou tlumené v odstínech šedé, béžové, hnědé
a  černé, doplněné fialovou a  levandulovou a  trochou
zelené. Dřevo je tmavé. Použité materiály vypadají
draze. Taky že jsou drahé. Mám ráda vlněné knoflíky na
látce pohovky – je to příjemné, když se o ně opřu zády
nebo když po nich přejíždím nehty. Ráda se chodidly
dotýkám koberců a podlahy. Líbí se mi, jak do pokojů
dopadá světlo a  jak vypadají borovice před okny, jak
se hodí k  zařízení v  místnostech, k  Maxinu kožichu.
Líbím se sama sobě, jak tu vypadám.
Jediné, co jsem si sem s  sebou vzala, bylo oblečení
a knížky.
Knížky jsou v  domě to jediné, co je pouze moje, to
jediné, co jsem dostala od někoho jiného než od Johna
nebo za co jsem sama zaplatila. Celou jednu stěnu u nás
pokrývají police s knihami. Všude, kde jsem zatím byd-





49
lela, to tak bylo. Ne že by člověk tolik četl, ale já prostě
musím vlastnit knížky. V mém starém bytě stály knihov -
ničky v  chodbě. Jednoho večera, právě když se vrátil
z Ibizy, přijel pro mě John, abychom si spolu vyrazili,
a zeptal se mě, jestli jsem je všechny četla. Já řekla, že
ne, a on se zeptal, jestli je hodlám přečíst, a já na to, že
nevím, a on se podivil, k čemu je v tom případě mám.
Potom... To je fuk. Nechali jsme to tak.
Je to sice můj dům, ale knížky jsou to jediné, co mi
skutečně patří. Knížky jsou to jediné, co mi připomíná
můj starý život.
Zpočátku jsem se ho snažila přimět, aby taky četl.
Jednou jsem mu dala román o  gangsterech s  tím, že
by se mu mohl líbit, ale on se jen smál a prohlásil, že
chlápek, co to napsal, je trouba.





50
Dveře do sklípku.
Klika je od slunce rozžhavená. Dveře jsou těžké, ale
otvírají se lehce. Lak na nich se leskne. Vypadá, jako by
tím horkem vřel. Vyndám sekačku a  postrkuji ji před
sebou kousek dál na trávník. Vlastně posekat nepotře -
buje, ale já to dělám ráda. Vrstva zrnek prachu na
tvrdém, lesklém černém plastu.
Zmáčknu knoflík a  motor se probudí. Uvnitř tluče
srdce. Roztočí se a vyrazí.
Maxa pobíhá po verandě a štěká, jako vždy když
slyší sekačku.
Jdu za ní dovnitř.
Když jsem s Johnem začala chodit, chtěla jsem být
dokonalá.
Chtěla jsem se s ním milovat tak, aby se už nikdy
nechtěl milovat s žádnou jinou, chtěla jsem být
příkladnou přítelkyní, bez které by se nedokázal obejít. Chtěla
jsem se o něj postarat. Chtěla jsem ho lapit a probudit
v něm závislost. Když jsme se sem přestěhovali, chtěla
jsem, aby se tu cítil doma, chtěla jsem vytvořit domov,
kde by si připadal bezpečně. Chtěla jsem, aby to bylo
míst


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist