načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Galilejec - Kristýna Freiová

Galilejec

Elektronická kniha: Galilejec
Autor:

možné je přece cokoliv!. Galilejec  Kdo byl ve skutečnosti Ježíš? Byl opravdu takový, jak nám jej Bible předkládá? Mladá česká autorka Kristýna Freiová, absolventka ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Fortuna Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 206
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-6130-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

možné je přece cokoliv!.

Galilejec

 Kdo byl ve skutečnosti Ježíš? Byl opravdu takový, jak nám jej Bible předkládá?

Mladá česká autorka Kristýna Freiová, absolventka Literární akademie, ve své prvotině líčí příběh Galilejce Ješuy, který odložil svou nesmrtelnost, svá křídla, křídla archanděla, aby se jako člověk pokusil změnit náš svět.

Hlavní postavou románu však není Ješua, muž s nadpřirozenými schopnostmi, bojující s předsudky, nedůvěrou a zaslepeností lidského světa, ale jeho žena Dina. Dina se provdala za syna tesaře Josefa s touhou žít obyčejný život, takový, jaký jí doba přisoudila. Záhy však poznává, nakolik se zmýlila. Po boku manžela objevuje realitu, která jí dosud zůstala skryta. Tehdy ve vyprahlé izraelské krajině se měl náš svět navždy změnit. Proč se tak nestalo, není pro čtenáře záhadou.

Kniha Galilejec sahá za hranice evangelií, až do světa, který by se mohl stát naší realitou.   Autorka říká: „Literatura by nás měla posouvat kupředu, měla by nám pomáhat k překročení naší reality. Protože co když se za jejími hranicemi skrývá něco mnohem většího, něco, o čem v hloubi duše všichni sníme? Proč se neotevřít netušeným možnostem? Proč se nepokusit číst fikci, která by mohla stejně tak být skutečností?“

O autorce

Literatura může mít mnoho podob, tak jako naše realita. To zjistila i autorka románu Galilejec. Ač Kristýna Freiová vystudovala obor Tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, pochopila, že spisovatel musí jít vlastní nevyšlapanou cestou, kterou před ním nikdo nekráčel.

Kristýna Freiová říká: „Literatura by nás měla posouvat kupředu, měla by nám dopomáhat k překročení, naší reality. Protože, co když se za jejími hranicemi skrývá něco mnohem většího, něco, o čem v hloubi duše všichni sníme? Proč se neotevřít netušeným možnostem? Proč se nepokusit číst fikci, která by mohla stejně tak být skutečností?“

(přišel čas procitnout!)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Kristýna Freiová - další tituly autora:
Galilejec Galilejec
Nesmrtelný hrabě Nesmrtelný hrabě
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

GALILEJEC


KRISTÝNA FREIOVÁ

galilejec

přišel čas procitnout!


Copyright © Kristýna Freiová, 2017

Cover photo © Dmitriy Cherevko/123rf, 2017

Cover design © Daniela Antalovská, 2017

Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2017

Vydalo nakladatelství Fortuna Libri.

www.fortunalibri.cz

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Odpovědná redaktorka Jana Semelková.

První elektronické vydání

Tato kniha je fikce. Jména, postavy, místa a události jsou buď výsledkem

autorovy fantazie, anebo jsou použity fiktivně, a proto jakákoli podobnost

se skutečnými živými či mrtvými osobami, obchodními společnostmi,

událostmi či místy je čistě náhodná.

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, ukládána

do informačních systémů nebo rozšiřována jakýmkoli způsobem,

ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou cestou

nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv.

ISBN 978-80-754-6156-8 (pdf)


I.

D

řevo leželo obnažené na tesařově stole, volně dýchalo

a  vonělo po celé místnosti. Dina na něj hleděla s  úža

sem. Připomínalo jí bezvládné tělo mladšího bratra. Já

koba pohřbili sotva před třemi týdny. Vzpomínka na jeho smrt

byla živoucí a  v  noci jí nedala spát. Když zamyšleně hleděla

na kus opracovaného dřeva, který se, jak se obávala, měl stát

jejich novým stolem, nepovšimla si pohybu za svými smutkem

shrbenými zády.

„Bude to pěkný stůl,“ řekl muž a  jeho zvučný hlas pronikl

do nitra Dinina srdce. Prostá a zcela nepodstatná věta působila

v jeho podání tak konejšivě. Dině se zdálo, že odpovídá na její

trápení. Právě proto ji mužova náhlá přítomnost nevylekala.

Pomalu se k němu otočila, usmála se a několikrát zamrkala,

aby skryla slzy, které vyvěraly z hloubi její zraněné duše. Ač muž

stál zády ke dveřím a bránil světlu, aby prozradilo rysy jeho tváře,

Dina dobře věděla, čí hlas k ní promluvil. Byl to Ješua, nejmladší

syn tesaře Josefa. Rozpoznala jen světlehnědé vlasy, které mu

sahaly na ramena, vybavila si hustý vous stejné barvy, vysoké

čelo, úzké pěkně tvarované rty, rovný nos, pevnou bradu a šedavé

oči, které se trochu ztrácely pod nízko posazeným obočím. Byl


5

štíhlý, a ne příliš vysoký. Dina se na něj ráda dívala, ale teprve

onoho jarního dne si to poprvé přiznala. Snad proto, že spolu

nikdy, dokonce ani v dětství, nezůstali o samotě.

O  pět let starší Ješua k  ní přistoupil, aby ji vzal za ruku

a  políbil na tvář. Do ucha jí zašeptal slova soustrasti a  ani na

okamžik nepovolil stisk ruky. Když se oddálil, aby dlaní pohla

dil opracované dřevo ležící před ním, zdálo se Dině, že slunce,

které tak náhle vyšlo, aby zahřálo jen ji, schovalo své paprsky za

příkrov neproniknutelných mraků. Vzpomněla si totiž proč přišla.

„Matka mě poslala. Obává se, že nebudeme mít na zaplacení.

Snad až příští měsíc. Otec stůl podle ní objednal za úplně jiných

okolností. To je celá ona.“ Poslední větu sama přidala. Měla znít

jako omluva. Měla říkat, vysvětlit, jak velice se za ni stydí a jak

moc s  jejím jednáním nesouhlasí. Na Ješuu její monolog žádný

dojem neudělal.

„Nevadí. Zaplatíte, až budete moci. Bude hotový příští týden,

jak jsme se dohodli,“ řekl docela samozřejmě. Dina se na tesaře

zmateně podívala. V příštím okamžiku se jen marně snažila za

držet pláč, který byl směsí bolesti nad ztrátou bratra a vděčnosti

z nenadálého projevu pochopení a velkorysosti. Plakala dlouho,

schoulená na Ješuově hrudi. Ani nepostřehla, jak se stalo, že se

ocitla v jeho hojivém objetí. Protože přesně takové bylo.

Když opouštěla tesařův dům, věděla, že za jiného muže se

neprovdá.

*

Tesař Josef byl vážený a  požehnaný muž. V  Nazaretu se nena

rodil, nepocházel z Galileje, přesto se právě zde rozhodl usadit.

Ani jeho žena Maria, která postupně v  prostorném domě, jež

Josef vybudoval jako ostatní z bláta a cihel, porodila tři chlapce,

nebyla zdejší.


6

Josef často sedával na střeše svého domu, jehož zdi obílil

vápnem, a pozoroval zvlněnou krajinu, která Nazaret obklopovala.

Zároveň si tím odpovídal na otázku, proč se rozhodl žít právě

tady. Hory mu poskytovaly pocit bezpečí. Netoužil po velikém

světě, stačil mu jen ten, který si vybudoval svou prací a  který

se rozhodl umístit nad údolím Bik’at Ksulot. V  nočním tichu, když dům přes den plný života umlkl, čechrala Maria Josefovi

drobnou rukou černý plnovous a  smějíc se, přirovnávala svého muže k horám, které si tolik oblíbil.

„Jsi jako ony. Vysoký a neproniknutelný.“

Josef obvykle mlčel, nebo nesouhlasně cosi nesrozumitelného

zamručel. Když pak naslouchal ženinu klidnému, pravidelnému

dechu a poznal, že usnula, usmíval se. Byl šťastný.

I  Maria byla šťastná. Jediné, co ji trápilo, bylo rozhodnutí

starších synů nevěnovat se otcovu řemeslu. Pokaždé trnula, když

si Jozue nebo Jan stáli za svým. Byla nakloněná jejich rozhodnutí, ale bála se, že nezbude nikdo, kdo by pokračoval v  práci, která rodině zajistila více než dobré živobytí. Navíc viděla, jak

se tím manžel trápí. Nerozuměl svým synům, ale neměl v  po

vaze vzdorovat déle než několik dní. Beztak věděl, že bránit jim

nemá smysl.

Když však Maria pohlédla na Ješuu, její mysl se uklidnila.

Nejmladší syn měl tu zvláštní schopnost tišit vše rozbouřené jak

v  lidech, tak ve zvířatech. Věděla, že to bude právě on, kdo po

otci řemeslo převezme. Také si již zvykla, že právě jeho miluje na širém světě nejvíce. Ač se snažila, aby její slabost nikdo neodhalil, tušila, že on to dobře ví. Zdaleka nebyl jediný. Právě po ní, jako jediný ze synů, Ješua podědil světlé vlasy i kůži, do které

se nevepsala okolní tvrdá krajina. Brala to jako dobré znamení.

Věděla, že on ji neopustí. Pak tedy ať si po otci mohutní a černí

chlapci dělají, co chtějí. A ani jeden z nich se nenechal pobízet.

Nejstarší Jozue si splnil sen a stal se obchodníkem s látkami.

Mariini příbuzní v  Judsku mu při tom vypomohli. Časem se


7

usídlil v Jeruzalémě a pořídil pro sebe, svou krásnou ženu Miriam a svých pět dětí nádherný dům.

Ani prostřední Jan nesdílel otcovu lásku k  horám. Stačila

však jedna návštěva Genezaretského jezera a Janova duše se ne

návratně ztratila v  jeho vlnách. Stal se prosperujícím rybářem a odstěhoval se do Kafarnaumu, kde se i oženil.

Modlitby obou rodičů byly ale nakonec vyslyšeny. Ješua se

bez jakýchkoliv protestů ujal otcova řemesla a pro klid Mariiny

duše zbývalo jen jediné – aby se oženil. Zvykla si na rozruch

v  domě i  přilehlé zahradě, který trojice chlapců byla schopná

vyvolat. Dům jí přišel náhle prázdný. Bylo třeba ho zaplnit.

*

Nazaret odpočíval ve stínu pohoří, kterému zdejší lidé neřekli ji

nak než Nazaretské. Tím si ho přivlastňovali. Bylo jejich, a proto

je chránilo. Věděli, že jsou z  jeho vrcholků pozorováni Božími

anděly, které nikdo nikdy nespatřil, ale žádný o jejich existenci

nepochyboval. Vláhu vesničanům přinášely tři sezónní říční toky,

Nachal Mizra, Nachal Tavor a  ze severu Nachal Cipori. Díky

nim se místní mohli věnovat nejen řemeslům a pastevectví, ale příležitostně i zemědělství. Život zde nebyl snadný, ale nazaretští

spatřovali v každodenních těžkostech jen potvrzení vlastní výluč

nosti. Každý by dokázal žít u jezera jako lidé z Tiberiady nebo

Kafarnaumu. Ale ten, kdo obstojí v horách, si zaslouží zvláštní

pozornost. Bůh ho bude milovat o to víc.

Dinin otec Moše byl pastýř, ale také zemědělec a obchodník

s révou. Příliš se mu nedařilo, protože nebyl schopný soustředit

se na jednu věc pořádně. Stále čekal, že jednoho dne smůlu pro

lomí. Své naděje vkládal do syna Jákoba. Chlapcova náhlá smrt

ho nevýslovně zdrtila. Jeho bezvládné tělo objevili ostatní pas

týři v proláklině. Leželo vedle ovce, kterou se zřejmě pokoušel

zachránit. Ve vesnici nebyl nikdo, kdo by rodinu mrtvého hocha

nelitoval.

Kromě Diny Moše jiné děti neměl. Příbuzní se dávno odstě

hovali na míle daleko. Po synově smrti ztratil o všechno zájem.

Zanedbával své povinnosti až na jedinou. Zavřený v  přístěnku

starého otcova domu trávil hodiny a  dny v  modlitbách. Sára,

jeho manželka, s  paličatostí odhodlaných žen zastávala práci,

kterou muž odmítl vykonávat. Dina se snažila vypomáhat, kde mohla, ale stejnou měrou přemlouvala otce, aby se k nim vrátil.

Několikrát se dceři skoro podařilo otce přes zavřené dveře jeho

útočiště přesvědčit, ale v  poslední chvíli si zlomený muž vše

rozmyslel. Voda i jídlo, které Dina otci tajně přinášela, protože

matka se rozhodla muže k rozumu přivést násilím, mizelo. Proto

Dina neztrácela naději a  důvěru v  jeho touhu po životě. Vidě

la v  něm trucovité dítě, kterému se musí vycházet vstříc, aby

pochopilo, že je stále milováno, a  proto se nemusí obávat svůj

dočasný úkryt opustit.

Dina zdědila po otci vroucnou bohabojnost a nesdílela touhu

svých sousedů po výlučnosti. Modlila se po svém. Rozmlouvala

s Bohem, ať prala prádlo u řeky, přinášela vodu od studny, anebo

dohlížela na ovce při pastvě. Vždy se při svých důvěrných rozmluvách s  nebeským Otcem usmívala a  ani trochu jí nevadilo,

že se jí ostatní ženy posmívají.

Dina nepřijala jen otcovu vroucnost v modlitbách, ale i ne

všední krásu. Dlouhé tmavé vlasy nosila vždy spletené do

volného copu, který v  plné tíži nechávala spočinout na rame

ni. Klenuté čelo bylo tak hladké, že se od něj odráželo ranní

slunce a nikdy se na něm neobjevila jediná krůpěj potu. Úzké

a  vysoko posazené obočí nechalo vyniknout světle hnědým

očím, jedinému, co zdědila po matce. Drobný nos a  kulatou

bradu symetricky doplňovaly široké rty. Matka vždy s obdivem pohlížela na dceřinu postavu. Dle jejího mínění slibovala do

statečný počet zatím nenarozených dětí. Dina na svém širokém

9

hrudníku, útlém pasu a oblých bocích nic takového nepozoro

vala a matčiny poznámky jí přišly nepatřičné.

Nikdy nesnila o  ničem zvláštním, o  ničem, co by se dalo

pojmenovat, až do onoho dne, kdy navštívila tesařův dům.

*

Sára plakala a  bědovala. Bránila vlastním tělem tesařům v  prů

chodu. Na stůl, který přinesli k  jejím dveřím, se nemohla ani

podívat.

„Odneste si jej. Dina vám přece řekla, že žádný stůl nechceme.

Nebo snad ne?“ křičela a  přitom se rozhlížela po dceři, kterou

sama poslala hned z rána s ovcemi na pastvu. Teď toho litovala.

Byla však rozhodnutá vyřešit situaci sama. Stůl nesměl překročit

práh jejího domu. Musí si jej odnést. Ať to ví celá Galilea, že

si raději užene ostudu, než aby něco platila, nebo nedej bože

někomu dlužila. Hněvala se na dceru, že zakázku nedokázala

zrušit. Věděla, že nemají peníze, a jestli to takhle půjde dál, ani

žádné mít nebudou. Teď, když z  Jeruzaléma přišly zvěsti o  no

vých daních.

„Ale no tak, Sáro, ten stůl je váš. Zaplatíte, až budete mít,“

snažil se Josef domluvit ženě.

„Ani nápad. Copak nevíte, co nás postihlo? My si žádný stůl

nemůžeme dovolit. Kde je jenom Dina? Ona vám to potvrdí.

Konečně by udělala něco pořádně. Je jako její otec. Oba se ne

ustále schovávají.“

Josef praštil částí těžkého stolu, kterou držel, o  zem, přímo

sobě na nohu. Zkřivil tvář bolestí a  z  očí mu vytryskly slzy.

„Zatraceně, ženská,“ zahulákal a chytil se za nárt v sandálu. To

Sáru na okamžik umlčelo.

Ješua pozoroval celou scénu s  klidem sobě vlastním. I  on

spustil stůl do prachu před Mošeho domem a přešel k otci, aby

mu jen letmo položil ruku na rameno. Muž přestal úpět a  svět

10

kolem něj získal zpět své obrysy. V tu chvíli se přes dav lidí, kteří

se přišli podívat a vše s pobavením sledovali, prodrala Dina. Celá

zadýchaná tázavě hleděla na matku, která jí oplácela vyčítavým

pohledem.

„Matko, co to tu provádíš? Je tu celá vesnice,“ vysoukala ze

sebe, když jí to během namožené plíce konečně dovolily. Sára

se pohrdlivě rozhlédla po všech přítomných sousedech a mávla

nad tím rukou.

„Ať si. Spíš ty mi řekni, dcero, zda jsi správně předala můj

vzkaz. Myslela jsi vůbec na svého ubohého otce? Že nemyslíš

na mě, na to jsem si zvykla.“

Dina se zarazila. O  výsledku své návštěvy v  tesařově domě

s nikým nemluvila. Vše si chtěla ponechat jen pro sebe a navíc,

matka by ji poslala znovu. Dina bezradně zabloudila pohledem

k  Ješuovi, který na nic nečekal a  se zcela vážným výrazem ve

tváři řekl:

„Jistěže vzkaz vyřídila. Je to hodná dcera. Bude ale nej

lepší, když nás necháš promluvit se svým mužem. Zaveď mě

k Mošemu.“

Dinu při jeho slovech zaplavil pocit úlevy. Josef se zájmem

sledoval, co se bude dít, a najednou mu bylo jedno, jestli si stůl

odnese nebo ho nechá hnít před Mošeho domem. Sára s otevře

nou pusou a bez jediného protestu pokynula mladému tesaři, aby

ji následoval.

Když přišli k  přístěnku, ve kterém Moše přebýval, vztáhla

Sára ruku ke dveřím, aby na ně zaklepala. Ješua ji něžně uchopil

za zápěstí, aby jí v tom zabránil.

„Nech mě s ním,“ řekl jen a Sára naštvaně odešla. Dina se ne

slyšně připlížila z druhé strany domu, aby jí nic neuniklo. Ostatní

postávali opodál a natahovali krky, aby viděli i slyšeli, co se bude

dít. Ješua položil ruku na plochu dveří a promluvil.

„Moše? Slyšíte mě? To jsem já, Ješua, syn Josefův.“

Za dveřmi se cosi pohnulo. Ješua to přijal za odpověď.

„Moše, nikdo nemusí dělat, co sám nechce, tak jen klidně zů

staňte, kde jste. Jen bych vás rád pokorně a s největší upřímností požádal o Dininu ruku.“

Dveře přístěnku se pomalu otevřely a Ješuův odhodlaný a při

tom měkký pohled spočinul na Mošeho zarostlé tváři. Ten však

netušil, čemu se podivovat víc. Zda tomu, co právě slyšel, nebo

tomu, že otevřel dveře někomu jinému než Božímu poslu, kterého

si od Pána již několik dní vyprošoval.

Dina vyšla zpoza domu, kde jí, jak doufala, neuniklo jediné

slovo. Usmívala se a  zároveň rudla, když si uvědomila, že se

vše odehrálo před zraky celého Nazaretu. Ješua otevřel dveře

přístěnku dokořán a  pomohl Mošemu vyjít ven. Držel ho pod paží a konečně se podíval na Dinu.

„Tedy jen pokud bude tvá dcera souhlasit.“


12

II.

N

oc před svatbou, se zdál Dině živý sen. Šla v  davu po

křikujících lidí. Cítila všechny pachy ulice. Prach cesty,

který zvířilo množství lidských nohou, jí vnikal do očí,

těžce se jí dýchalo. Rozhlížela se kolem sebe, ale neviděla nikoho

známého. Nevěděla jistě, o jaké místo se jedná, přesto odtušila,

že se ocitla mezi zdmi Jeruzaléma. Dostala strach. Ve velikém

městě sama nikdy nebyla.

Nějaká žena před ní ztratila rovnováhu a  upadla. Dina k  ní

přidřepla, aby jí pomohla zpět na nohy, než ji nezadržitelně po

stupující dav ušlape. Když ženě pohlédla do tváře, zaradovala se,

protože v  ní poznala Ješuovu matku, svou budoucí tchyni. Její

měkká tvář byla zkřivená bolestí a rozmočená od slz. Dina starší

ženu podepřela, aby společně s ní postupovala ulicí. „Ani nevíte,

jakou mám radost. Už jsem myslela, že jsem zůstala úplně sama.

Nevíte, co se tu děje?“

Žena na ni pohlédla s  bolestí, jakou Dina ještě nikdy u  žád

ného člověka nespatřila. V  pohledu zastřeném slzami zahlédla

ještě něco, výčitku a snad i zlobu. Maria se na ni obořila se slovy:

„Cožpak ty to nevíš? Oni ho zabijí a  je to tvá vina. Jsi jeho

žena. Měla jsi ho zadržet doma. A ty jsi neudělala nic. Ještě jsi

ho podporovala. Je to jen tvá vina.“


13

Dina zůstala ochromeně stát v proudu pokřikujících lidí. Ko

nečně k ní jejich hlasy dolehly natolik, aby rozpoznala, co volají.

Chtěli jeho smrt. Volali po ní, jako by se dala koupit na tržišti,

jako by celý Jeruzalém netoužil po ničem jiném. Nemohla se

pohnout a dav lidí ji obtékal jako kámen vzdorující říční vodě.

Pak ji vzal někdo za paži. Byla to žena s  rusými vlasy.

Dina si byla jistá, že ji nezná, protože by si tak krásnou ženu

zapamatovala.

„Neboj se,“ řekla kráska, jako kdyby se znaly odjakživa. „Znáš

jeho slova lépe než kdokoliv jiný. Musíš na sebe dávat pozor,

drahá, už tě neopustím. Půjdeme spolu.“ Pak uchopila Dinu ko

lem ramen a vybídla ji, aby pokračovala v cestě zvedající se do

kopce, kde dav trochu zpomalil.

Dina stále nic nechápala. Chtěla zavřít oči, doufala, že jde

o sen, ze kterého se probudí. Když sklopila zrak, všimla si veli

kého břicha slibujícího brzké narození dítěte. To ji zmátlo a podě

silo ještě víc. Obrátila se na společnici, která její pohled vycítila

a přitiskla ji k sobě o to silněji.

Dav se náhle zastavil, aby se vzápětí před dvojicí žen roze

stoupil. Rusovlasá žena se pustila Dininy paže.

„Dál musíš sama,“ řekla a ztratila se v davu.

„Ne, počkej! Vrať se, prosím. Bez tebe to nezvládnu,“ volala

Dina úpěnlivě. Strachy se jí podlamovala kolena.

„Řekla jsem, že tě neopustím. Sejdeme se nahoře. Ale tato

cesta patří jen tobě,“ zaslechla ještě vzdalující se hlas. Dina tedy

vykročila. Postávající lidé na ni upírali své zraky. Nemohla z nich

vyčíst nic, co by jí pomohlo.

Když zbývalo překonat už jen poslední kus cesty, která vedla

z  města po kamenech do příkrého svahu, přistoupil k  ní muž

oděný v  černých šatech a  pomohl jí zvládnout nerovný terén.

Vděčně se na něj usmála, ale on jen zavrtěl hlavou, jakoby si její

vděčnost nezasluhoval, a vytratil se stejně rychle, jako se objevil.


14

Ulevilo se jí, mohla se konečně rozhlédnout, co však spatři

la, stahovalo její hrdlo a  nutilo odvrátit zrak. Proti ní se tyčilo

několik ohromných křížů. Slyšela o  nich vyprávět, ale nikdy ji

nenapadlo, že je uvidí na vlastní oči. Pak spočinula pohledem na

prostředním z nich a srdce se jí málem zastavilo hrůzou. Maria

měla pravdu a ti lidé dostali, co chtěli. Nechápala. Zhroutila se

k  zemi, ale čísi ruka ji znovu podepřela. Rusovlasá žena měla

v  očích slzy a  právě v  jejích průzračně modrých očích se Dina

ztratila, než procitla.

Probudila se promočená do poslední nitky. Chtěla křičet, ale

hlas se zadrhl kdesi v jejím hrdle. Ať to bylo slušné či ne, Dina

přes sebe přehodila pléd z  ovčí vlny a  vyběhla do ulic probou

zejícího se Nazaretu. Nezadržitelný pláč, který ji trhal na kusy,

poděsil Mariu, která přišla otevřít, aby odpověděla na naléhavé

bušení do domovních dveří. Dina se zarazila, když tchyni spatřila.

Beze slova proběhla kolem ní a zastavila se u Ješuových nohou,

když zrovna vycházel ze zadní části domu.

„Měla jsem sen. Byl strašný. Nemůžeš si mě vzít za ženu.

Bude tě to stát život.“

„Co říkáš, milovaná?“ podivil se Ješua a pomohl jí vstát a ko

nejšivě ji objímal. „Ať jsi viděla cokoliv, zapomeň na to, ten sen

nepatřil tobě. Nepatřil nikomu z nás. Miluji tě, a to je to jediné,

čemu bys měla věřit.“

*

Na konci vší té obřadnosti byl Mošeho přístěnek, kam byli Dina

s  Ješuou odvedeni, aby před velikou hostinou strávili několik

prvních okamžiků manželství o  samotě. Mladá žena skrývala

rozrušení, ne ze svatby, ale ze společné budoucnosti, jejíž stří

pek možná zahlédla. Těžké myšlenky zbraňovaly štěstí a radosti

převzít vládu nad její bytostí.


15

Dříve nepoznala takový zmatek, věděla, co je trápení, ale

nikdy předtím nevěděla, co znamená sdílet život s někým jiným.

Ano, měla otce, matku, bratra, ale to nebylo stejné. Oni jí daro

vali život, byli jí nejblíže. Ač je milovala sebevíc, necítila za ně

zodpovědnost. Zodpovědnost, která plynula ze skutečnosti, že

si ji Ješua zvolil. Dal jí důvěru. Mnoho se toho od ní očekávalo.

Obávala se, jak obstojí. Jak obstojí ve světě, který jim oběma

mohl přichystat tak krutou budoucnost.

Ač ani na okamžik nepozbyla víry v  Boha, měla neodbytný

pocit odcizenosti a samoty. Jak jen byli jako lidé bezmocní, osa

mocení, Bůh byl tak daleko, musel být, jak by mohl jinak dovolit,

co spatřila ve snu?

Vše si musela nechat pro sebe, nesměla dál rozvíjet takové

myšlenky, protivily se zákonu. Ani Ješua si nesměl ničeho po

všimnout, on především. Jak by jen vypadala před manželem,

kdyby věděl, že se nemůže zbavit myšlenky na jeho smrt? A co

víc, rouhá se proti zákonu, proti Bohu. Možná by měla jít za

rabínem, ano, možná ano. Ale teď především nesměl nikdo nic

poznat.

Ješua Dinu pozoroval. Chtěl odlehčit její bolesti slovem

i skutkem. Jak málo času měli. Za okamžik pro ně přijdou, aby

je znovu vtáhli do svatebního veselí. Stala se mu nejbližším člo

věkem, ji si zvolil. Ona bude první, kdo uslyší pravdu. Prozatím

Dinu nechtěl děsit slovy, která by v tak krátkém okamžiku, jež

jim byl ponechán, stěží pronikla k  srdci ztraceném v  záplavě

představ. A tak jí nabídl náruč. Přijala ji s vděčností. Vždyť i v ní

se skrývala odpověď na všechny její otázky, lék na bolest, kterou

cítil společně s ní.

*

Novomanželé znovu osaměli. Dina už déle nedokázala skrý

vat bolest, jež se po několika hodinách úlevy vrátila. Hořce se


16

rozplakala. Ješua k  ženě přistoupil a  položil jí ruce na ramena.

Denní veselí utichlo a místnost, která měla korunovat jejich štěstí,

osvětlovala jediná olejová lampa.

„Co tě trápí, Dino?“ zeptal se, ale ani tón jeho hlasu nedoká

zal utišit nevěstin pláč. Nevnímala jej. Místo aby svou otázku

zopakoval, vzal její zmáčenou tvář do dlaní a přinutil Dinu, aby

se na něj podívala.

„To ten sen, ten sen,“ zašeptala. Uchopila muže za zápěstí

a skryla obličej v jeho dlaních, které v okamžiku naplnila slzami.

„Miriam,“ prudce na muže upřela svůj zrak jako výčitku.

„Co je s ní?“

„Byla v mém snu. Ve snu, ve kterém tě zabili. Blázním? Vypa

dala přesně jako ona rusovlasá žena. Měla i stejný hlas. Musela

to být Miriam. Nikdy předtím jsem ji ale neviděla.“

„Zapomeň už,“ konejšil ji. „Byl to jen sen. Jistě jsi Miriam

zahlédla před lety. Teď se ti její obraz vrátil.“

„Mýlíš se. Jako vysvětlení mi to nestačí. Ne, ne, ty jsi neviděl,

co já. Nikdy dřív se mi nic takového nestalo.“

Ješua mlčel, ne však proto, že by se trápil. Usmíval se na Dinu,

jako by k němu její soužení nedoléhalo, jako by stál proti dítěti,

které probudila obyčejná noční můra. Políbil ji na čelo. Byl si

vědom své moci. Věděl, co přijde, když nepovolí a  nenechá se

spoutat Dininou bolestí a  obavami. Dina těžce vydechla. Mysl

se vyčistila. Najednou si nemohla vzpomenout, proč vlastně tolik

plakala, co ji dohnalo k takovému zoufalství. Tvář se rozjasnila.

„Miriam,“ řekl Ješua, aby Dinu vyzkoušel, „je požehnaná žena.

Jozue ani netuší, jaké štěstí ho potkalo, když si ji vzal.“

„Ano,“ přikývla Dina, „a já jsem si dobře vědoma štěstí, které

potkalo mě. Ale proč tolik mluvíme?“ řekla významně, ale ne

pohnula se. Vzrušeně čekala, co se bude dít, oproštěna od veške

rého strachu a pochybností. Ješua věděl, že se zachoval správně,

že jinak nemohl. Prozatím. Uzdravil její mysl. Dinin sen nebyl


17

podstatný. Šlo o výkřik Temnoty, která o něj nepřestane usilovat,

dokud jeho tělo nespočine na kříži, jež Dina ve svém snu spatřila.

Dina se začala ošívat. Netušila, jak postupovat, a tak jen po

ložila svou dlaň na mužovu hruď v místě, kde tlouklo jeho srdce.

Ješua ji uchopil za předloktí a  přitáhl k  sobě. Políbil ji prudce

a dlouze, až se Dina zapomněla nadechnout. Překvapeně se od

něj odtáhla, pak ale vyprostila svá ramena ze zdobených šatů, jež

se svezly ke kotníkům. Vzápětí se k  muži znovu přitiskla, aby

skryla svou nahotu. Ani si nepovšimla, že plamen lampy zhasl, aniž by se k němu kdokoliv přiblížil.

18

III.

D

en přišel po noci. Když se i  ten chýlil ke konci, aniž by

kdokoliv novomanžele okem zahlédl, naložila Maria pod

nos jídlem. Postavila jej na stůl a  s  rukama v  bok stála

nad ním, nebyla si jistá, jak s ním naložit. Nejstarší syn Jozue ji

mlčky pozoroval, přitom v  ústech převaloval pecku olivy, která

mu před chvílí málem zaskočila. Maria vzdychala a prsty si mnula

čelo, za nímž se hromadily myšlenky, jejichž obsah, jak Jozue

dobře věděl, matka dlouho nezadrží. Dobře ji znal. Jen ho mrzelo,

že ona nikdy tak dobře nepoznala jeho. Jak by také mohla, když

svou pozornost a lásku soustředila na nejmladšího z nich? Jan měl

ve hře o  matčinu přízeň trochu více štěstí než on. Ale Janovým

největším vítězstvím byla jeho bezstarostná povaha. Měl ve zvyku

se ničím příliš nezabývat a věci mu i tak vycházely. Žil s lehkostí,

kterou mu Jozue tajně záviděl.

Jan tu ale nebyl. Nebyl tu nikdo kromě nich dvou. Maria se

konečně nadechla a Jozue věděl, že představení začíná.

„Tolik jsem si přála, aby se tvůj bratr oženil, ale teď nevím,“

spustila.

„Copak, matko, nezdá se ti snad něco?“ zeptal se Jozue, jako

pozorný posluchač, a vyplivl pecku, která mu zhořkla na jazyku.

„Jen nevím, jestli si vybral dobře.“

19

„Tak najednou? Nezdálo se mi, že bys proti Mošeho Dině

něco měla. Myslel jsem, že se ti líbí, ostatně jako vše, co bratr

dělá.“ Jozue si ta slova nemohl odpustit, avšak k  jeho matce

stejně nedolehla.

„Neříkám, že proti ní něco mám, ale snad jestli se neunáhlil.

Možná si mohl vybrat líp.“

„Jen jinými slovy říkáš, že se ti Dina nelíbí. Tak nezapírej,

když je to pravda. Stalo by se poprvé, že tvůj milovaný syn udělal

něco, s čím nesouhlasíš.“

Tentokrát Maria synovu uštěpačnou poznámku zachytila

a  chtěla mu vyčinit, ale Jozue zvyklý na dohadování matku

předběhl. „Á... už vím. Ty se bojíš, že ztratíš svého nejvěrněj

šího synáčka. Je to tak?“

To Mariu dopálilo. „Jak to se mnou mluvíš, Jozue, nezapo

meň, za co všechno mi vděčíš. Nebýt mě, těžko by sis užíval

v Jeruzalémě. Jsi hrubý.“

„Ne, matko, jen pravdivý.“

V  tu chvíli vešla Miriam v  nejpěknějších šatech, jaké na ní

Maria kdy viděla. Poznala okamžitě, že vstoupila do rozhovoru,

jenž sliboval zajímavé vyústění. Jenomže Miriam se o nic podob

ného nestarala. Sebrala muži mísu s  olivami, kterých od chvíle,

co mu ji sama podala, podstatně ubylo, a položila ji na stůl před

třesoucí se Mariu.

„Copak vám zase řekl, matko?“

Maria jen mávla rukou a zadívala se na jídlo před sebou.

„Odnesu to,“ řekla Miriam, jako by znala každou ženinu my

šlenku. Maria se na snachu překvapeně podívala. Jozue vyplivl

pecku z poslední olivy a znuděně odešel.

„To bys udělala?“ zeptala se Maria a pak rychle dodala, „někdo

by na ně měl dohlédnout. Naznačit jim... Je to neslušné, vždyť

brzy odjedete a kdo ví, kdy se zase uvidíme.“

„Jen je nechte, matko. Máte veliké štěstí, že si Ješua vybral

Dinu.“

20

„Tak?“ špitla Maria a posunula tác s jídlem k Miriam.

„Tak,“ řekla snacha upřímně a políbila ženu vroucně na tvář.

Nečinilo jí to obtíže, protože přesně taková byla.

Matka Miriam říkávala, že rusé vlasy zdědila po Bohu, proto

že v rodině nebyl nikdo takový. Krásné klenuté obočí stejné barvy,

jako její husté vlnité vlasy, bylo její největší pýchou. Korunovalo

bílou tvář, na nose a čele pokropenou jemnými pihami, jež ten,

kdo ji spatřil poprvé, obvykle zpozoroval až na druhý pohled.

Jozue na Miriam však nejvíce miloval její vystouplé lícní kosti,

oblá, široká ramena a  bělostná ňadra, která, jak říkával, aby ji

potrápil, u žádné ženy nikdy nespatřil, a to jich poznal bezpočet.

Miriam se svou krásou zacházela jako s  darem, kterého je

třeba si vážit, ne se s ním malicherně ukazovat. Tolik se od sebe

s mužem lišili, že Miriam dlouhé roky přemýšlela, proč si Jozua

vlastně vzala. Snad jí imponovala jeho troufalost. Ta zvláštní

troufalost a sebejistota, kterou oplývají venkovští chlapci, když

se rozhodnou dobýt svět.

Teď stála před dveřmi rohové zadní části domu, který byl

opatřen samostatným vchodem. Položila jídlo na práh a neslyšně

se vytratila.

*

Dina zapomněla na okolní svět. Na povinnosti a očekávání dru

hých, na vhodné a nevhodné. Překvapilo ji, jak snadné to bylo.

Lidé tam venku, patřili do jiného světa, do světa, který postrádal

dokonalost, jakou ona našla v manželově náruči. Neměla pocit,

že ji o něco připravil, že ji zbavil svobody. Naopak, dal jí mno

hem víc. Jen to zatím nedokázala pojmenovat ani sama před

sebou. Věděla, že to nikdy nikdo nepochopí.

Nemluvili, protože zatím nezbýval prostor pro veliká slova,

jenž lidské mysli často přitíží, místo aby ji osvobodila pravda,

kterou ukrývají. Ješua si jen přál, aby je svět nechal milovat

21

se jen o  trochu déle, aby pro ně ve své krutosti našel několik

let navíc. Když do Diny zas a  znovu pronikal, prosil sám sebe

o odklad, protože představy jsou vždy jiné než skutečnost. Přesto

patří k životu, tak jak ho Bůh původně stvořil. Mají skrytou moc

proměnit realitu a změnit budoucnost.

Jen jedna věc Dinu překvapila, jak tvrdě muž spal. Kdyby

neslyšela jeho dech a nespočinula na jeho vzdouvajících se prsou,

přísahala by, že musí být mrtvý. K spánku měla posvátnou úctu.

Už jako dítě považovala za nemožné někoho probudit. Když se

v dětství uprostřed noci něčeho poděsila, prostála i hodinu nad

lůžkem svých rodičů neschopna je vyrušit, aby pomohli zahnat

její noční můry.

Teď však byly všechny zábrany minulostí. Pozorovala muže,

jak spí, ale sama usnout nemohla. Cosi jí bránilo. Jako by bylo

jejím úkolem bdít, bdít nad jeho tělem, chránit ho, zatímco on

bloudí kdesi ve vzdálených končinách. Avšak jeho nepřítomnost

Dinu trápila. Pokusila se proto manžela probudit. Dorážela na něj

jako hravé kotě, ale Ješua spal dál. Zdálo se, že podstatná část

jeho bytosti doopravdy bloudila daleko od ní. Líbala ho na tvář

i ústa, na obnaženou hruď. Nic však nezabíralo. Jen jeho jméno

se v nočním tichu bála vyslovit. Snad, aby je nezaslechl nečistý

duch a nepoužil je proti němu.

Objala mužova stehna svými koleny a líbala ho na břiše. Po

kračovala by ještě níž, ale náhle ji zastavil, když svými prsty

zachytil prameny jejích vlasů. Přitáhla se k němu a on ji převalil

na záda.

„Kde se touláš, když spíš?“ zeptala se.

„Po hvězdách,“ řekl tak vážně, že mu nemohla než uvěřit.

*

Spánek Ješuovi poskytoval útočiště, otevíral bránu, kterou mohl

nepozorovaně opouštět lidský svět. Vracel ho domů k  Otci,

22

kterého sám přesvědčil o nutnosti přijmout lidskou podobu, aby

mohl učinit, oč se žádný z jeho bratří nikdy nepokusil.

Každé noci tak stanul před Božím trůnem a oslněn jeho vše

objímající září, rozmlouval s Otcem, jenž ani slovy vesmírného

jazyka nemohl vyjádřit lásku, jakou k Ješuovi cítil. Ješuovi bratři,

jejichž podoby se vzdal, stáli opodál, aby ani nepatrným šelestem

svých mohutných křídel nenarušili jejich rozmluvu.

Ješua Otci popisoval život, který se rozhodl vést, aby konečně

a  jednou provždy vrátil planetu lidí do jeho rukou. Do rukou,

které vytvořily Univerzum, jaké Ješua znal od svého stvoření.

Šlo o dokonalý, nádherný svět, na který lidské bytosti zapomněly.

Zapomněly na vše, co bylo smyslem, co bylo pravdou, aby se

odevzdaly lži a utrpení. Nic z toho se však nestalo jejich vinou.

Ješua nikdy předtím nepozbyl víry ve své rozhodnutí. Teď

však poprvé zatoužil vládnout větší mocí, než s  jakou na Zem

přišel. Mocí, která by dokázala vše přeměnit jediným jeho na

dechnutím. Přál si to z hloubi své nesmrtelné duše, která pozvol

na začínala chápat, že úkol, který si sám určil, možná převyšuje

jeho možnosti a zcela jistě ho bude stát život. Byl nucen přiznat

sám sobě, že pravděpodobně zemře, aniž by odvedl práci, kterou

si vytyčil, aniž by zázraky, které vykoná, změnily myšlení lidí.

Uvědomil si, že je nakažen lidskými myšlenkami, tedy my

šlenkami těch, kteří ač k  Bohu vzhlížejí, jeho pravou podobu

nevidí. Stal se člověkem, stal se jím a  teď musel nést vše tak

jako ostatní. Lež a pomýlenost daného světa byly všudypřítomné

a  pozvolna započaly ovlivňovat i  jeho. Náhle si přál žít klidně,

milovat Dinu a už nikdy nepomyslet na velikost, jakou je třeba

lidem ukázat, aby prohlédli, aby pochopili, že mohou být jako

on, aniž by někomu a něčemu sloužili. Protože Bůh od nich nic

podobného nevyžaduje.

Ale když stanul před otcovým trůnem a  zahlédl své bratry,

jejichž křídla odložil, prohlédl svou slabost, byl znovu odhodlán

vše změnit. Rána však byla těžká a beztvará. Probuzení odnášelo

23

noční život a byl to právě pohled na Dinu, jež ho vracel k Boží

mu trůnu. Díky ní věděl, že musí udělat vše, aby žila lépe. Aby

se už nikdy nemusela vracet do světa, který v této podobě Bůh

nestvořil, aby netrpěla, aby mohla po jeho boku žít věčně.

24

IV.

J

osef si novou snachu velmi oblíbil. Sedával s  ní na střeše

domu, kam mu nosila jídlo, když zahloubán do myšlenek

rozjímal daleko od obav své ženy. Vyprávěl jí o Judské kra

jině a  o  březích Mrtvého moře, kde se narodil. Při tchánově

vyprávění Dina zatoužila opustit Galileu a  vidět jiný svět, než

jaký poznala.

Maria věděla o  jejich tichém spojenectví a  nesouhlasila

s  ním. Přišlo jí nevhodné, tak jako všechno, co Dina dělala.

Josef považoval za svou povinnost klestit snaše trnitou cestu,

kterou si zvolila, když přišla žít do jejich domu. Maria proti

svým snachám nikdy nic neměla, žádná z nich si také nevzala

jejího nejmilejšího syna. Josef jí často domlouval a  přesvěd

čoval manželku o  Dininých kvalitách. Ona ho pak za snahu

a  náklonnost, kterou k  mladé ženě choval, trestala mlčením.

Neodpovídala mu na jeho zapálená slova. Naopak Dině přičítala

další prohřešek. Nejen že jí Mošeho dcera připravila o  syna,

obrala ji i o manžela. Josef to neviděl rád. Ale nemohl než vyna

hrazovat Dině manželčino odmítání svými vřelými sympatiemi.

Maria by nevolila cestu otevřeného střetu. Před snachou vše

snášela v  tichosti a  své odmítání dávala najevo prostou uzavře

ností a  řídkými slovy. Pochopila, že ve svém boji zůstala osa

mocena, a  tak nemohla než přihlížet, aby z  války, kterou Dině

25

vyhlásila, nevyšla jako odsouzeníhodný poraženec. Protože přes

ně tak se cítila.

Dina chápala, co k  ní tchyně cítí. Proto se jí vyhýbala, aby

nedrásala rozjitřené city. Zároveň se s  vděčností uchylovala

k oběma mužům a tchyni ponechala s jejím odporem samotnou.

Věřila, že se vše usadí, že Maria její přítomnost v rodině přijme.

Nejpozději až porodí vnouče, kterého si bude jistě vážit, a  pak

vezme na milost i ji.

I Ješua sledoval počínání své matky s nevolí, na kterou Maria

nebyla zvyklá. Nesnažil se jí nic vysvětlovat, protože věděl, že

matka na některé věci musí přijít sama. Maria ale po jeho slovech

toužila. Chodila za ním a dožadovala se rozhovoru. Z jeho strany

však nepřicházelo nic, co by ji uspokojovalo.

„Trestáš mě,“ řekla jednou, když syna pozorovala při práci

v dílně.

„Ne, matko, to ty trestáš Dinu,“ odvětil. Odložil dláto na

pracovní stůl a  přistoupil k  ní. Bylo to poprvé po dlouhé době

a Maria v duchu děkovala Bohu, že jí vrátil syna. Vzal matku za

ruce, aby je políbil. Když to udělal, pokračoval. „Copak nevidíš,

že tak trestáš především sebe? Ztrácíš mě snad?“

Mariin němý pohled zíral kamsi za syna. Ješua si povzdechl

a pustil ji. Jedna ruka se však znovu vymrštila a uchopila ho za

paži, jako by právě procitla ze snu.

„To není tak jednoduché. Ty to nemůžeš pochopit.“

Ješua zavrtěl zklamaně hlavou a  vzal prsty, kterými se ho

pevně držela, do svých dlaní, jež prací nikdy nezhrubly.

„Nepatřím ti, matko, pochop to. Nejsem tvým vlastnictvím.

Všichni jsme jen prostředníci Boží. Život mi dal on, ne ty. Mi

luji tě, ale musíš vědět, že Dina naplnila mě i tento dům, jak sis

přála. Jsi nesmírně vzácná a důležitá, ale ne proto, že jsi matka,

ale proto, že jsi. Cožpak nechápeš, že to stačí? Že stačí jenom

být? Kdo určil cokoliv jiného?“

„Bůh.“

26

„Ne, v tom se mýlíš.“

Maria nechápala. Při jeho slovech jí klesla hlava na prsa. Do

stala, co od syna chtěla, ale ne, co si představovala. Odešla mlčky.

Mlčela pak ještě dlouho.

*

Krev přicházela měsíc, co měsíc. Dina jen velmi těžko skrývala

zklamání. Jeden rok přecházel v druhý a ona nevyřčená otázka

na ni čekala v  pohledu každého člověka, se kterým se setkala.

Bála se, děsila okamžiku, kdy ji někdo vysloví nahlas. Toužila se

svěřit se svou bolestí manželovi, ale nedokázala o ní promluvit.

Právě jeho z  ničeho nepodezírala. Zdálo se, že snad ani na nic

podobného nemyslí, že netouží po dítěti. Byl klidný, jako by se

ho názory druhých nedotýkaly, jako by nevěděl, že je třeba dětí,

aby byl rod zajištěn, aby se sám nedostal do řečí.

To Dinu nikterak neuklidnilo. Už dávno měla být těhotná

a porodit alespoň jednoho potomka. Zda chlapce nebo dívku, na

tom nezáleželo. Ostatním se to tak dělo, tak proč ne jí? Nemohla

takový tlak déle snášet. Rok a půl uběhl od její svatby a ona stále

nic. Domů k rodičům se vracela čím dál tím méně, aby náhodou

matka na její neschopnost nepoukázala. Mrzelo jí to kvůli otci,

ale nemohla si pomoci.

Bylo jí zatěžko stýkat se s  ostatními ženami z  vesnice. Její

trýzeň nabývala nezvladatelných rozměrů. Několikrát již chtěla

promluvit, ale nenašla odvahu. Bude lepší jim to nepřipomínat.

Vysvětlovala si svou zbabělost. S  tchyní se vztahy zlepšily, ale

ani to jí nedodávalo odvahy. Přesto měla pocit, že nevyslovené

by mělo být vysloveno.

Ješua dobře věděl, co Dinu trápí, přesto mlčel. Nechtěl, aby

věděla, nakolik v ní může číst.

Při jednom z  šabatů na sklonku zimy to Dina nevydržela.

Když Josef odříkával slova modlitby, nahradila jeho posvátné

27

věty svými. Jen co promluvila, zachvěla se světla všech lamp

v místnosti.

„Vím, co si myslíte, vidím to na vás. Ale já za to nemohu, nebo

snad ano?“ Bolest se jí vzpříčila v  krku. Pohlédla na manžela

a rozplakala se.

„O čem mluvíš, Dino?“ řekl Josef, stále ještě překvapený z ne

nadálého přerušení.

„Na tom snad nesejde,“ postavila se prudce Maria. „Nejprve

je třeba dokončit obřad. Chceš snad na nás seslat hněv Boží?“

„Stačí, matko,“ postavil se proti ženě Ješua. „Boha nezajímají

naše modlitby, ne takovéto. Jen jí svými slovy ještě přitěžuješ.

Copak nevidíš, jak se trápí?“

V jeho matce zaškubalo. Nevěděla, zda zůstat nebo jít. Josef

ženu chytil za ruku.

„Jen si sedni. Dina vysvětlí, proč to udělala, a Bůh nám pak

jistě odpustí.“ Maria se tedy posadila.

„Tak, dítě, cos chtěla říci?“ obrátil se Josef na Dinu, která

mezitím zastavila proud svých slz. Okamžik mlčela. Chladné

ruce měla složené v klíně, připravena ucuknout, kdyby se jí Ješua

chtěl soucitně dotknout. Byla obětí jejich očekávání, byla v právu.

„Chtěla jsem vám říct, že stále nejsem těhotná a možná nikdy

nebudu. Vím, že mi to máte za zlé. Je to má povinnost. Chápu

vás, ale já za to nemohu. Opravdu ne.“ Poslední slova přehlušil

nový příval slzí a  bezmoci. Náhle Dině došlo, jak se zostudila.

Nejen před nimi, ale i  před Bohem. Rychle se postavila a  se

skoro neslyšnými slovy omluvy se vytratila.

*

Dina seděla potmě u  otevřeného okna a  pozorovala měsíc. Při

pohledu na potemnělou oblohu si přišla ještě více bezmocná.

Žmoulala v rukou lem šatů a nervózně sebou škubala. Na další

rozvíjení myšlenek nezbývaly síly. Neměla s  nimi tak hovořit.

28

Vždyť to byla ona sama, kdo se nejvíce zlobil, kdo se nejvíce

trápil. Mohou si myslet, co chtějí, dokud to neřeknou nahlas. Pak

je to jen jejich věc. Ale opravdu tomu věřila?

Dveře do místnosti se pomalu otevřely. Dina dělala, že si

Ješuova příchodu nepovšimla. Její předstíraný nezájem však ne

měl dlouhého trvání. Přiběhla k  němu, klesla na zem a  objala

jeho kolena.

„Odpusť, odpusť, odpusť,“ odříkávala. Ješua se k ní sklonil, aby

jí pomohl vstát. Odhrnul slzami slepené vlasy z tváře.

„Nemám ti co odpouštět,“ objal ji. Dina se ho nechtěla pustit,

a tak pokračoval s její hlavou na rameni. Dinino sevření zesilo

valo a on šeptal do jejích rozcuchaných vlasů.

„Dítě se narodí, až přijde ten správný čas.“

„Co je na tomhle čase nesprávného?“ ptala se.

„To ví jen Bůh.“

„Mluvíš stále o Bohu, jako bys věděl, co si myslí.“

„Není to těžké uhodnout. Většinou jde o opak toho, co si my

slíme my.“

To Dinu pobavilo. A  Ješua s  úlevou pocítil náznak jejího

úsměvu.

„Co mám ale říkat lidem? Jak se mám tvářit?“

„Zapomeň na druhé. Nic jim do toho není, ať si dělají, co chtějí.

Nikdo ti nebude nic vyčítat, pokud si to nebudeš vyčítat ty sama.“

Dinu jeho slova stále neuspokojovala. „Kéž by to bylo tak

snadné. Ty děti rodit nemusíš. Je to má povinnost. Toužíš jistě

po dětech.“

„Jde o povinnost, kterou si vymysleli lidé ze strachu z budouc

nosti a vlastní smrti. Nechci, aby se naše dítě narodilo z takových

pohnutek. Ty nemáš žádnou podobnou povinnost, rozumíš? Bůh

jen chce, abys byla šťastná a  radovala se z  toho, že tě miluje

a pokud mu to dovolíš, vykoná pro tebe zázraky.“

„Už zase mluvíš za něj. Bůh přece řekl, že se máme

rozmnožovat.“

„Řekni, za koho teď mluvíš ty?“

„Tak je to psáno.“

„A kdo to napsal?“

Dina zvedla hlavu, ale pro samou tmu nemohla manželovi

pohlédnout do tváře.

„Pohleď,“ řekl a mávl rukou do prázdna. Ve stejném okamžiku se rozsvítila lampa. Dina od manžela překvapeně uskočila a mhouřila oči do světla.

„Jak jsi to udělal?“ zalapala po dechu.

„Je to v  mé moci, kterou mi propůjčil Bůh, jako každému, kdo uvěří.“

„Uvěří čemu?“

„Pravdě.“

Dina stále nechápala a byla rozhodnutá se mu vytrhnout, když

se k  ní znovu přiblížil. Chtěla pokračovat ve svých otázkách.

O  jaké pravdě mluvil? Ješua jí to však neumožnil. Uchopil ji

kolem pasu a  políbil tak mocně, že na všechny otázky rázem

zapomněla.


30

V.

J

ešua vstal následujícího rána brzy. Když osamocen vystoupal

do hor nad spící vesnicí, slunce ještě nevyšlo. Vzduch byl

chladný. Stál na hřebenu a shlížel na krajinu, jež byla jeho

domovem. Vnímal ji tak, ač věděl, že pochází odjinud.

Neotočil se hned, sotva zaslechl kroky, které se k  němu po

malu přibližovaly. Kamenitý povrch je nedokázal skrýt. Zavřel na

okamžik oči, sklonil hlavu, a pak se konečně obrátil, aby pohlédl

do tváře honosně oděnému muži.

Cizinec, asi šedesátiletý muž, byl oblečený v  bílém plášti.

Vypadal jako Říman. Prošedivělé vlasy mu cuchal vítr. Hladce

oholená tvář s  jemnými rysy budila důvěru, kterou však Ješua

nepociťoval. Cizinec byl menší než on, ale o to více se vyvyšoval

pohledem zelených očí, ve kterých Ješua mohl číst, ale pocit

odporu, který v něm příchozí vzbuzoval, mu to nedovolil.

„Přišel jsi sám,“ řekl cizinec a zadíval se na vesnici pod nimi.

„Spí,“ pokračoval, „a spát budou i dál a ty na tom nic nezměníš.“

„Mýlíš se. Oni se probudí a budou mě následovat.“

„To nepopírám, ale přitom budou stále spát. Ty jim odhalíš

svou moc a  oni tě budou uctívat. Ale doopravdy tě nepochopí.

Nemohou. Má moc je na této planetě větší než tvoje. Nezmůžeš

nic.“


31

„Dokážu ti opak,“ bránil se Ješua a přiblížil se k muži o několik kroků. „Já je vyvedu z  Temnoty. Ukážu jim cestu a  ty s  tím nic nenaděláš.“

Muž se pousmál. „Nezpochybňuji tvé schopnosti ani budouc

nost, která bude možná podobná tvým představám. Jen ti chci

říct, že ani tak neuspěješ, protože oni sami si to nebudou přát.“

„Ne, to ty si to nepřeješ.“

„Oni se mě dobře naučili znát. Už jim nemusím nic říkat. Po

radí si sami. Jsou tak učenliví. Zůstanou ve stínu, protože ve stínu

je vždy příjemněji než na přímém slunci. Budou ti naslouchat,

ale nikdy tvá slova nevztáhnou na sebe, protože tvá pravda jim

zůstane vzdálená.“

„Zlomím tvou moc. Proto jsem přišel.“

„Stále to nechápeš. Oni mají vlastní moc. Naučili se jí ode

mě, od světa, který jsem stvořil, když jsem ovládl tuto planetu.

Teď si vystačí sami. Zapomněli na Boha.“

„Ano, zapomněli, ale já jim ho připomenu, naučí se ho znovu

milovat.“

„Nenaučí, protože si myslí, že ho nikdy milovat nepřestali.“

„Ukážu jim pravdu. Je jasná, jasnější než lež, které se od tebe,

Lucifere, naučili.“

„Ale oni nestojí o tvou pravdu, proto tě nakonec umlčí.“

„To není jisté. Je to jen jedna z možností.“

„Ale já ji vidím jasně. Měl bys zůstat, kde jsi. Otec ti nic

vyčítat nebude. Bylo to tvé dobrovolné rozhodnutí.“

„Neudělám nic z toho, co mi radíš. Věřím jim a oni také uvěří.

Ne mě, ale Bohu.“

„Můžeš prožít spokojený život. Sám nakonec pochopíš, že

tvůj boj by byl marný. Vzdej se, dokud je čas. Zabijí tě. Udělají

to sami bez mé pomoci. Nenechají si rozbít svět, který jsem tak

umně vystavěl.“

„Odejdi. Mě nepřesvědčíš.“

32

„Jak chceš. Až budeš umírat v těch největších mukách, budu

plakat. A  to se stane poprvé a  naposledy. Uvidíš mé slzy a  po

chopíš, jak dokonalý svět jsem stvořil. Oni si ho nenechají vzít,

ať jim budeš nabízet cokoliv.“

Ješua osaměl. Padl k zemi a rozplakal se. To nemůže být prav

da. Otroci musí vědět o svých okovech. Musí se chtít osvobodit.

On neměl pravdu a já to dokážu!

*

Dina proseděla u lůžka nemocného celé hodiny a čekala, až Ješua

nabude vědomí. Pastevci ho našli v horách. Měl horečku a blouz

nil. Dokola opakoval nesrozumitelná slova. Maria bědovala. My

slela, že je posedlý. Její snacha věděla své. Nechala Josefa, aby

svou ženu ukonejšil a sama se starala o manžela. Nechtěla, aby se

kdokoliv o jeho stav zajímal více, než bylo nutné. Nestrachovala

se však o něj méně než ostatní. Věřila, že horečka ustoupí a vše

bude jako dřív. Vysvětlí se to.

Zatím co omývala jeho tělo, přemýšlela nad jejich posledním

rozhovorem. Chyběl jí klíč, pomocí kterého by vše pochopila.

Cítila jej na dosah ruky, stále ji však něco bránilo a drželo zpátky.

Byla si jistá, že je jediná, kdo zná alespoň část Ješuova tajemství.

Tušila, že je v jeho moci mnohem víc než rozsvítit svíci pouhým

pohybem ruky, ale bála se na to pomyslet.

Litovala, že toho rána nebyla s ním. Namísto tvrdého spánku

mohla být svědkem události, která manžela přivedla do stavu,

v  jakém ho vesničané objevili. Za zavřenými dveřmi vnímala

nervózní a nedůvěřivé pohledy, které toužily po vysvětlení, jaké

jim ona dát nemohla, pokud se nemocný neuzdraví. A  tak jen

tiše seděla a polykala slzy místo jídla, které odmítala.

Již svítalo, když Ješua nabyl vědomí. Dina usnula u jeho no

hou stočená na cípu přikrývek, do nichž ho starostlivě zabalila,

aby netrpěl nočním chladem. Jemně se prsty dotkl Dininy tváře. Pomalu otevřela oči, neschopna se rozpomenout, kde vlastně je

a  co ji přimělo, aby strávila noc tak nepohodlným způsobem.

Zvedla hlavu, a  když do její zmatené mysli pronikl obraz zota

vujícího se muže, vděčně se usmála a  narovnala si ztuhlá záda.

Přehoupla se přes ležící tělo a položila se po Ješuově boku tak,

aby mu viděla do tváře.

„Jak se cítíš?“ zeptala se.

„Je mi dobře. Co se stalo?“

„Byl jsi skoro dva dny v bezvědomí.“

„Ale jistě,“ odvětil Ješua a  promnul si orosené čelo, jako by

se rozpomněl.

„Co se ale stalo přesně, víš nejspíš jen ty.“

„To dává smysl,“ usmál se na ni, ale Dina na tom nic zábav

ného neviděla. „Nač si vzpomínáš?“

„Mluvili jsme,“ odvětil, jako kdyby se tím mělo vše vysvětlit.

„S kým?“ Dina zbystřila a opřela se o loket, který tak zaryla

Ješuovi do žeber. Zaúpěl.

„Promiň,“ políbila ho.

„Nic se nestalo... Je to složité.“

„Složité? Řekni mi, co se přihodilo, musíš to vysvětlit.“

„Chceš vysvětlení? Ale všechno se slovy vysvětlit nedá.“

„A jak tedy?“

Ješua se posadil. Dina ho sledovala s  obavami. Zdálo se jí,

že je to poprvé, kdy k ní není zcela upřímný. Muž se natáhl po

lampě, která se sama od sebe rozsvítila a  vklouzla mu do ruky

jako živá. Dina se prudce posadila. Beze slova jí podal lampu,

aby ji podržela. Zaraženě to udělala. „Světla je dost,“ řekla jen.

„Ale ne na tohle.“

Vzal do dlaní její levou ruku. Na hřbetě se skvěla jizva, kterou

si udělala v dětství. Pozorně ji prohlížel, jako by ji viděl poprvé.

Pak jizvu zakryl dlaní. Když ruku odtáhl, po jizvě nebylo pa

mátky. Dina zírala střídavě na manžela a na hřbet své ruky. Vše

se začalo propojovat.


34

„Hovořil jsem s Ďáblem, Dino, pravým vládcem tohoto světa.

Můj Otec, Všemohoucí Bůh, mě stvořil z  čirého světla a  záře

své nekonečné moci a lásky, stejně jako mé bratry. Patřím mezi

archanděly, mezi ty, kteří jsou Bohu nejblíže, když stanou u jeho

věčného trůnu.“

Dina zaryla nehty do Ješuovy obnažené paže a  zajíkla se

bolestí, jako by ublížila sobě. Pomalu stisk ženiny ruky uvolnil

a políbil ji. Vyškubla se mu a vyběhla ven ze stavení. Zastavila

se až na ulici. Těžce dýchala. Složila ruce na prsa, roztřásla se

zimou i  vzrušením. Ješua přinesl kožešinu a  zabalil ji do ní.

Otočila se k němu.

„Ale co to všechno znamená?“

„Znamená to jen, že tě miluji, jako Bůh miluje tento svět, který

je na čase vyvést z Temnoty.“

„Chceš se postavit Římanům?“

„Ne, chci jít ještě dál. Lidé věří mnoha nepravdám. Musí ko

nečně uzřít pravdu a  osvobodit se. Proto jsem tady, abych jim

ukázal cestu.“

„Pak se tedy bojím jediné věci, že mě o tebe svět připraví.“

„To se nestane, přísahám.“

*

Neminul den, aby Dina nemyslela na to, co jí Ješua prozradil.

Pokud ho do té doby vnímala jinak než všechny ostatní, jak se

k němu měla postavit teď? Byl ještě člověkem?

Když neměla nic na práci, pozorovala ho. Ješua dělal vše,

jako ostatní. Potil se při opracovávání dřeva, jedl a spal. Přesto

se na něj jako na člověka, nerozeznatelného od všech ostatních,

dívat nedokázala.

Časem se s tím sžila. Cítila se vyznamenaná. S Bohem od toho

rána nepromluvila. Najednou nevěděla, jak ho oslovit, jak s ním

hovořit. Vše, co se od dětství učila znát, ztratilo svůj význam.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist