načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Galerie zločinu II - Miroslav Kučera Jan Stach

Galerie zločinu II

Elektronická kniha: Galerie zločinu II
Autor:

Jací jsou lidé, kteří byli odsouzeni na doživotí, co je dovedlo k hrůzostrašným činům, které spáchali a za které budou pykat po celý zbytek svého života? Tyto a další nelehké ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-8802-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jací jsou lidé, kteří byli odsouzeni na doživotí, co je dovedlo k hrůzostrašným činům, které spáchali a za které budou pykat po celý zbytek svého života? Tyto a další nelehké otázky si položili autoři knihy Galerie zločinu: Z policejních protokolů – Miroslav Kučera, bývalý člen pátracího oddělení někdejší Federální kriminální ústředny a žák legendárního kriminalisty Jaroslava Zahrádky, a Jan Stach, bývalý kriminalista.
Cílem obou autorů nebylo čtenáře šokovat, ale především mu přiblížit složitou a mnohdy náročnou práci kriminalistů, jejichž zásluhou se pachatelé ocitli v rukou spravedlnosti. Kniha neobsahuje líbivé čtení, ale je skutečnou výpovědí lidských osudů a mementem událostí, jež mnoha lidem změnily navždy život.

Související tituly dle názvu:
Galerie zločinu Galerie zločinu
Kučera Miroslav
Cena: 254 Kč
Galerie zločinu Galerie zločinu
Kučera Miroslav
Cena: 179 Kč
Skladba a řád Skladba a řád
Svoboda Jan
Cena: 125 Kč
Biografie Galerie Benedikta Rejta Biografie Galerie Benedikta Rejta
Kolingerová Hana Gruntová
Cena: 193 Kč
Galerie z ruky Galerie z ruky
Macháčková Stanislava
Cena: 235 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

.*304-"7,6 &3"

+"/45"$)

I;>ê8=D

C094<BCE³

?>;8249=³27

?A>C>:>;ċ



MIROSLAV KUČERA & JAN STACH

GALERIE ZLOČINU

TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ


© Miroslav Kučera, Jan Stach, 2013

Cover Photo © Thinkstock, 2013

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, s. r. o., 2013

ISBN 978-80-7388-751-3


ÚVOD

Na hrůzné události, které vídáme denně v televizi(mnohdy i  v  přímém přenosu), jsme si bohužel zvykli, a  dokud se nás to netýká osobně, pak falešné fráze o nutné daniza svobodu a  demokracii nás přivádějí ke  kolapsu. Ubývá dobra a  přibývá zla. Koneckonců i  o  tom je mimo jiné tato kniha literatury faktu.

Proč je vlastně čtení o  vraždách a  zločinech tak chtěné? Nesčíslněkrát jsme o tom hovořili s mým literárním dvojčetem Honzou Stachem, se kterým jsem měl tu čest více než čtvrtstoletí spolupracovat, a  jehož předčasný odchod „do  věčných lovišť“ se mně stále nedaří „rozchodit“.

Jako první důvod jsme vždy uváděli holý fakt, že většina lidí si jaksi neumí představit reálné pocity, například při pohledu na  zdevastované lidské tělo in natura, a  tak je to láká! O podrobnostech se raději nezmiňuji... A s tím souvisí i druhý důvod – poměrně idylická představa diváků, posluchačůa čtenářů o práci a poslání kriminalisty, nebo chcete-li detektiva.

Dalším důvodem je lidská potřeba věřit tomu, že v tomkaždodenním životním marasmu nakonec vždycky zvítězí dobro nad zlem a spravedlnosti bude učiněno zadost. U klasickédetektivky to pro nás je výlet do fantazie a u literatury faktu zase výlet do nejčernějších zákoutí lidské duše, ale také tiché vzdání holdu všem těm vynikajícím detektivům, které jsme kdy poznali.

Nezbývá, než se se všemi těmito „důvody“, proč všichni tak lační po příbězích, v nichž se vraždí a rdousí, ubližujea podvádí, ztotožnit. Není to tedy zvrhlost v duších. Jsou to představy a pocity zadostiučinění, kterých se nám dostává, kdyžvyšetřovatelé uspějí a ten, který ublížil, je potrestán!

Vzpomínám často na případ brutální vraždy maléhochlapce z Hradce Králové, který je uveden v mé předchozí knizeGalerie zločinu – Nejděsivější kriminální případy 20. stoletía kterému jsme od nepaměti říkali Nedohraná etuda. Poukazujeme v něm na vynikající práci východočeských kriminalistů.„Mordartě“ v  závěru hektického vyšetřování pomohli plzeňští kolegové, v jejichž osmičlenném týmu byl i důstojník policie Jan Stach.

Děkuji mu za to a vůbec za všechno, co jsme spolu prožili.

A vám čtenářům přeji velkou dávku představ a pocitů...

Mirek Kučera

V Praze v únoru 2013

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 11 -

JAK SE VYCHOVÁVAJÍ

ZLOČINCI

Chléb a hry – teze využívaná, ale především zneužívaná už ve starém Římě – zůstává tou nejlepší filosofií, jak zakrýt každodenní skutečnost, ve které musí obyčejní lidé žítprakticky dodnes.

Bílá, nebo černá?

Máme přece televizi!

Můžeme si už dneska konečně říkat, co doopravdychceme. Ale nefňukejme, že to nikoho okolo nezajímá, že nikdo neposlouchá.

Loupí a vraždí se až pětkrát častěji než před lety. Alenehledejte v tom nic špatného, to je přece povinná daňza svobodu.

MIROSLAV KUČERA & JAN STACH

- 12 -

Zlikvidovali jsme zbrojní průmysl, protože jsme humanisté. Místa po  nás zaujali Američané, Francouzi, Němci, tedy ti, od kterých se demokracii teprve učíme.

Propustili jsme tisíce kriminálníků na  amnestii, abychom je pak léta chytali a  zavírali znovu. Mnohdy ještě za těžší zločiny, než za které pykali dosud! Zůstaly po nich desítky mrtvých a stamilionové škody.

Zrušili jsme trest smrti, zavedli doživotí, ale neudělali

vůbec nic pro to, aby to vůbec bylo nějaké potrestání.

Celá pětina populace v  této zemi nemá nejmenší šanci

alespoň na stejnou sociální péči jako ti, o kterých bude celá

tato kniha!

Jsme k smíchu těm, kteří nikdy nectili zákony, pouze své

vlastní zájmy.

Snad nám uvěříte, že je nám to líto!

Právě proto vám posíláme toto naše, podle všehopoměrně férové, poselství!

Otázka zní: „Nedalo by se alespoň něco změnit?!“

VYŘIZOVÁNÍ ÚČTŮ

Vladimír Bayer není ani lepší, ale ani horší než ostatní, se kterými teď sdílí stejný osud. Snad je mu možno vyčíst, že s opravdovými zločiny započal neobvykle brzy.

Svůj první velký malér zakončil rozsudkem Krajského soudu v Ostravě na počátku září 1994 (to mu bylo osmnáct roků). Mimo jiné musel za  mříže pro trestný čin vraždy podle § 219 odstavce 1, 2 písmene b, f tehdy platnéhotrestního zákona a pro trestný čin loupeže.

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 13 -

Byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na sedm roků.

Tak nízký trest mohl dostat pouze proto, že popsané hnusné zločiny spáchal ještě předtím, než dovršil osmnáctého roku života!

Jak bývá v  českých zemích skoro pravidlem, dlouho v  kriminále nepobyl. Už za  tři roky byl na  podmínku prouštěn. Ta mu byla tehdy stanovena na šest roků, takže měla vypršet 22. srpna 2003.

Domníváme se, že věznice, které dokáží za  pouhé tři roky převychovat vraha, by měly dostávat vysoká státnívyznamenání!

Začali bychom asi takto: Každý z  nás se někdy dostane do  situace, kdy je vzteky bez sebe. Jenom těžko ovládá své emoce, potřebuje najít způsob, jak se odreagovat. Respektujeme chlapskou rvačku, monokl pod okem či natrženou košili, ale asi sotva nás může uspokojit, když si dospělý chlap začne vyřizovat své účty s rodinou prostřednictvím malého, nic netušícího děvčátka...

Jenomže tací opravdu jsou!

Sedmiletá Monika o Vladimírovi věděla poměrně málo. Snad akorát to, že patří do  rodiny. Kdo by jí měl vykládat, že byl za závažnou trestnou činnost v kriminále, že jeprouštěn na podmínku a zůstává pro své okolí nebezpečným.

Vždyť to nevěděli ani mnozí dospělí...

Dokonce spolu jednou zažili velmi příjemné odpoledne.

Ráda o  tom vyprávěla: „Strejda mě vzal s sebou ven!“ svěřovalo se dítě matce.

MIROSLAV KUČERA & JAN STACH

- 14 -

„Co jste dělali!“ zpozorněla matka.

„Vzal mě za ruku a chodili jsme po městě.“

„Povídali jste si?“

Holčička se na  malou chvíli zamyslela: „Jenom trochu. Strejda spíš mlčel. To já jsem se ho pořád na  něco vyptávala,“ rekapitulovala svou zkušenost. „Proč je vlastně pořád smutnej?“

„Kam jste došli?“ obešla raději matka otázku. Pročzatěžovat dětskou duši.

„Skoro až ke koupališti. Byl tam stánek se zmrzlinou a já ho začala přemlouvat, aby mi ji koupil.“

„Vláďa se zlobil, viď?“ předpokládala Bayerova sestra. „Neměl by na pivo?!“

„To ne. Jenom jsem musela malou chvíli počkat, než si spočítal peníze.“

„On ti opravdu zmrzku koupil?“

„Proč ne? Dokonce dva kopečky. Borůvkovou a takycitronovou...“

BEZ SLITOVÁNÍ

Vše podstatné se odehrálo dopoledne 16. ledna 2001 v Moravském Berouně na Bruntálsku.

Bayer čeká na  malou Moniku jenom kousek od  místa, kde bydlí.

Ta se obezřetně ptá: „Co tady děláš?“

Vladimír je jako máslo: „Čekám na tebe.“

„Nemám s nikým mluvit.“

„Proč ne?“

„Musím do školy!“ argumentovalo poněkud nelogicky dítě.

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 15 -

„Tvá mamka mi volala, že dneska ne,“ lhal příchozí. „Proto jsem vlastně tady.“

Děvče se nadšeně roztleskalo: „Půjdeme zase na zmrzlinu?“

Bayera to rozesmálo: „Uprostřed ledna?!“

„Mně by chutnala,“ nedalo se děvčátko.

„Půjdeme ke mně?“ začal ztrácet strejda trpělivost.

Dítě poslechlo: „Ty tam budeš se mnou?“

„Vezmu tě po obědě někam do cukrárny. Místo zmrzliny ti ale koupím ovocný dort. Nebo dva?!“

Monice se to líbilo, a  proto na  školu rychle zapomněla. Těšila se na další dobrodružství...

Z  pamlsků však nakonec nic nebylo, strejda měl totiž úplně jiný plán!

Chtěl si se všemi z rodiny vyrovnat účty.

Jednou provždycky!

Pořád měli k tomu, co a jak dělá, nebo jak se chová,nějaké „hloupé“ připomínky!

Cítil, že postavit se jim z  očí do  očí by asi zvládal těžko, a proto se rozhodl, že se oním prostředníkem stane jeho maličká, nic netušící neteř: „Máš tady docela uklizeno,“pochválilo děvče Vladimíra, když se poprvé rozhlédlo po jeho bytě. „Docela se mi tady líbí!“

„Umíš psát?“ překvapil dítě po  chvíli otázkou na  první pohled bez souvislosti.

Monika se naoko zakabonila: „Jasně, vždyť už chodím dávno do školy.“

„Já ti nadiktuju dopis. Až ho napíšeš, dostaneš velkou oříškovou čokoládu.“

MIROSLAV KUČERA & JAN STACH

- 16 -

Nastaly komplikace.

Holčičce se do žádného psaní nechtělo: „Ty mněnejdříve řekneš, že nemusím do  školy, a  nakonec si začneš hrát na učitele?!“ vyčítala mu.

„Snad umíš poslouchat?!“ brunátněl rychle strejda.

„Slíbil jsi, že půjdeme do cukrárny!“ připomněla naopak ona jemu.

„Hned jak napíšeš, co chci, tak vyrazíme!“ držel nervy na uzdě z posledních sil.

Neteř svému strýci uvěřila...

MARNÉ HLEDÁNÍ

Problémy začaly okolo poledne. Holčička nebyla toho dne ve škole a nikdo netušil, kde by mohla být.

Vladimír Bayer, za  kterým přišli policisté jako za prvním, si zpočátku ještě věděl rady: „Mě ze všeho raději vynechte!“ byl hned vzpurný.

„O  tom budeme rozhodovat spíše my!“ dali mu najevo, kdo bude stávající děj režírovat. Kriminálník si musel rychle uvědomit, kam patří!

„Nikde jsem nebyl.“

„Kde jste měl být?“

„Nechytejte mě za slovo!“

„Co jste dělal včera?“ začali zeširoka.

„Trochu jsem chlastal. Vrátil jsem se domů nějak okolo půlnoci. Chrápal jsem skoro do deseti!“ mlel jako dobřenamazaný kolovrátek.

„Kdo vás vzbudil?“

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 17 -

„Máma, přinesla vyprané, ale ještě mokré prádlo. Chvíli jsme pokecali. Já ji pak šel doprovodit. Když jsme došli k jejímu bytu, našla za klikou zastrčený nějakýdois.“

„Zajímalo vás to?“

„Proč ne?“ připustil.

„Co v něm bylo?“

„Jestli jsem to správně pochopil, psalo se tam o Monice, že jako není všechno v pořádku!“

„Jak jste na to reagoval?“

„Abych pravdu řekl, já snad ani nijak, ale máma z toho byla na nervy. Hned se rozeběhla do školy.“

„Šel jste s ní?“

„Spíše za ní, protože jsem jí ani nestačil.“

„No a?“

„Tam jsme se ale dozvěděli, že Monika ráno vůbec do školy nepřišla!“

„Začal jste ji hledat?“

Bayer kroutí hlavou: „Nedostal jsem příležitost!“

„Co se stalo?“

Na tuhle otázku se těšil: „Přijeli jste a sbalili mě! Možná bych už o ní věděl!“

„Skoro bychom se z vás rozbrečeli!“ nedali se.

„Taky jsem si zpočátku myslel, že je to jenom nějaká legrace, ale pak jste do mě začali hustit, že jsem s ní snad dokonce něco udělal!“ skoro vyzvídal předvedený.

„Možná vám to, Bayere, nic neříká, ale existuje věda, která se jmenuje kriminalistika. Z ní vyplývá, že o vásuvaMIROSLAV KUČERA & JAN STACH

- 18 -

žovat prostě musíme! Jednak jste recidivista v  podmínce

a myslím, že i motiv by se našel?!“

„Chci se napravit!“

„Vraťte se na zem,“ dávají mu muži zákona opět najevo, co si o jeho řečech myslí. „Ještě jinak – ta pohádkao Sněhurce a sedmi trpaslících také není špatná!“

„Nikomu jsem nic neudělal!“

„Tím si nejsme vůbec jisti!“

Uběhla řada hodin...

Policisté už mají za  sebou dva výslechy Vladimíra Bayera.

Dále se vyptával soudce: „Já mám před sebou policejní protokol, který jste podepsal a ve kterém jste se k vraždě své neteře Moniky doznal!“

„Donutili mě!“ vyhrkl Bayer.

„Jak to udělali?“ zajímá muže v taláru.

„Mlátili mě jako nějakýho prašivýho psa!“ dohrával chlapík i poslední detaily.

„Máte nějaké modřiny?“

„Kdepak, oni to dělají šikovně!“

„Opravdu?“

Bayer se nadýchává k  rozhodujícímu útoku: „Jako kdybyste neznal policajty?!“

„Víte, já znám dobře nejenom policisty, ale také obviněné ze závažných trestných činů,“ nenechává se soudce vyvést z rovnováhy.

„Já vím, že jsem zlobil.“

„Myslíte, že je to ta správná formulace?“

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 19 -

„Vy mě nemáte rád?!“

Zcela úmyslně vytváří soudce téměř tříminutovoupauzu: „Jak si ale mám vysvětlit, že jste nakonec sám policii ukázal, kde mrtvé tělíčko Moniky leží? V  uzamčené kůlně, ke které existuje jediný klíč. A ten máte u sebe právě vy?!“

Bayer se zlobí: „Pletete dohromady páté přes deváté!“

„Tak mně to vysvětlete,“ zůstává soudce v  klidu. Jak už naznačil, takových výslechů už vedl stovky.

„Hodili to na mě!“

BYLI TO RUSÁCI

S takovou to obhajobou se v této knize setkáte vícekrát. Do děje vstupují záhadní cizinci, nejlépe Rusové.

Kde jsou krásné doby, kdy páter Knox vylučoval jakopachatele úspěšné detektivky záludné Číňany?!

V tomto případě to bylo jinak. Kde se vzali, tu se vzali!

Jsou vypočítaví, zlí a  udělají všechno špatné! Pak je na toho či onoho Čecha nestydatě naházen smradlavý hnůj!

Ani Bayer v  okamžiku, kdy šlo doopravdy do  tuhého,

lepší obhajobu nenašel.

„Jak to ti Rusové s vámi sehráli?“ zajímá se soudce.

„Nejprve si pravděpodobně zhotovili náhradní klíče

od mého bytu i kůlny. Pak mě na ně nechali sáhnout. Proto

jste tam našli mé otisky. Malou Moniku někde po ránuchytili a odvezli do mého bytu. Já spal a nic netušil. Chtěli tam

asi na ní, aby něco napsala, a jak já svou neteř znal, ta byla

okamžitě proti, a možná začala i křičet.“

„Vás to nevzbudilo?!“

MIROSLAV KUČERA & JAN STACH

- 20 -

„Někdy si zavrtám hlavu do polštáře...“

„Jste docela věrohodný!“ tak trochu se mu zástupcejustice vysmívá.

„Snažím se vám pomoci!“

„Nezlobte se, ale pomoc potřebujete spíše vy!“

Obviněný přestal komunikovat...

Jak to asi dnes v  českých věznicích doopravdy vypadá, máme na  mysli drogy, sex či možnost kontaktu s  vnějším světem, nechceme raději ani domýšlet! Jak už bylo naznačeno, nikdo nemá v  tomto státě tolik privilegií jako právě odsouzení na doživotí!

A tak faktem zůstává, že jedné noci, kdy obviněný Bayer nemohl spát, protože jej „tížilo svědomí“, někdo z celyo patro výš mu seslal po  provázku úplné doznání sepsané jeho bratrem Jirkou!

Komplikace?

Kdepak! To byla šance!

Papír předal pan Vladimír obhájci a měl radost, žedoživotí mu už nehrozí...

TROCHU PRÁVA A ROZSUDEK

Abychom vás uvedli do problému.

Trest doživotí je natolik mimořádnou záležitostí, že musí být splněna celá řada podmínek, aby mohl soud o  tomto trestu vůbec uvažovat.

Nebudeme naplňovat tuto knihu právními poučkami, ale abyste věděli, předpokladem pro udělení výjimečného trestu doživotí je například:

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 21 -

– mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti trestných činů. Navíc musí být spáchaný zvlášťzavrženíhodným způsobem s nenapravitelným následkem,

– trest vyžaduje společnost, aby měla šanci účinné ochrany,

– není naděje, že by jiný trest pachatele napravil.

Teď už chápete, Bayer dobře cítil, že se dostal do problémů, které už sám nevyřeší, a  pomoc z  venku byla jeho jedinou nadějí. Vysoký trest mu rozhodně hrozil.

Policisté však velmi rychle na  základě zajištěných stop tuto antiverzi vyloučili. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se bratr obviněného na místě činu pohyboval.

Když pak 19. října 2001 probíhalo hlavní líčení, přiklonil se senát v čele s Mgr. Tomášem Tkačíkem k tomuto závěru:

„Vladimír Bayer je vinen, že dne 16. 2. 2001 mezi osmou a dvanáctou hodinou dopolední v Moravském Berouně podle předem připraveného plánu vylákal svou neteřMoniku P. (7) do svého bytu, kde ji nejprve přinutil k napsánívýhružného dopisu a poté ji kombinovaným způsobemusmrtil. Nejprve jí zastrčil do  úst pánský kapesník, který pevně zafixoval samolepící páskou.“

Už takhle mělo dítě vážné problémy s  dýcháním, ale vrahovi to bylo málo! Bayer už vlastně bezbrannému dítěti omotal okolo krku tkaničky od bot a silonový motouz... Ze soudní pitvy vyplývá, že následoval otok a překrvení mozku. Dítě mělo zlomené oba rohy jazylky, následovala akutnírozedma plic. Monika zemřela na udušení z uškrcení.

Trest byl jednoznačný – doživotí!

MIROSLAV KUČERA & JAN STACH

Takových „hrdinů“, se kterými je dokonce úzká částve

řejnosti ochotná oslavovat, poznáte hned několik!

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 23 -

MUŽ, KTERÝ ROZSÉVAL

SMRT

Školní zvonek zazvonil toho dne na  základní škole v Chodově na Sokolovsku naposledy. Je 11. ledna 1995.Vrcholí boj o  co nejlepší známky na  pololetním vysvědčení. Mezi dětmi, které si viditelně oddechly, že mají další těžký den za sebou, je i desetiletá Jindřiška.

Nyní spěchá do šatny. Přezouvá se a klábosí sespolužačkami: „Kam jdeš?“ ptá se jí kamarádka Kamila.

„Domů přece.“

„Nechceš jít s námi do parku? Kluci říkali, že tam bude legrace.“

„Ani ne,“ brání se Jindřiška, „víš, my čekáme mimino. Já raději půjdu za mámou. Co kdyby mě potřebovala?“

MIROSLAV KUČERA & JAN STACH

- 24 -

Spolužačky už ji dále nepřemlouvaly a ona si to zamířila k domovu. Tam ji však čekalo překvapení – bylo zamčeno! A i když opakovaně zvonila, nikdo nepřicházel otevřít.Zmatená dívka vyšla před panelový dům a bezradně se rozhlížela kolem sebe...

Ještě je příjemné odpoledne.

„Kam jenom mohla maminka jít?“ přemítalo děvčátko a rázovalo po chodníku sem a tam.

Když za  sebou uslyšela mužský hlas, trhla sebou: „Co tady děláš, Jindřiško?“

Když se otočila, hned se uklidnila: „To jste vy, paneVacíku?“

„Čekáš někoho jiného?“ usmívá se asi pětačtyřicetiletý muž.

„Maminka není doma a já nevím, co mám dělat?“svěřuje se mu školačka se svou starostí.

„Kdy jsi ji viděla naposledy?“ ptá se rodinný přítel.

„Ráno se mnou šla do školy a neříkala, že nebudeodpoledne doma,“ mračilo se dítě.

Muž se na krátkou chvíli zamyslel: „Počkej tady. Jáskočím pro auto a odvezu tě k nám.“

Jindřišce to nevadilo. Pan Vacík se znal s tatínkemi maminkou a ona věřila, že jí pomůže.

Můžeme o tom nyní, s odstupem času, polemizovat, ale my jsme přesvědčeni, že měla holčička obrovské štěstí. Před panelákem se totiž objevila její další známá. Úplně náhodou. Děvče jí říkalo teto: „Ahoj!“

„Co tady bloumáš?“ je samozřejmě zvědavá žena.

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 25 -

„Nemůžu domů, nikdo neotvírá.“

„Kde jsou vaši?“

Odpovědí je krčení ramen malé školačky.

„Půjdeme se k vám podívat?“ navrhuje teta.

„Nikdo tam nebude,“ tvrdila hned dívka a nakonec měla pravdu.

„Podívej, já si myslím, že táta musel s maminkoudo nemocnice,“ vysvětluje sobě i Jindřišce situaci teta.„Nemůžeme vědět, kdy se vrátí.“

„Já ale nemám klíče.“

„Neboj se, nic se neděje. Půjdeš ke mně.“

„Jestli jsou rodiče v nemocnici, kde je potom Oldřiška?“ ptá se dítě logicky na osud své mladší sestry.

Ale teta ví své: „Asi ji poslali k  příbuzným a  táta ještě musel za obchody.“

„Oni na mě zapomněli?“ chce se holčičce plakat.

„Tohle teď nebudeme řešit,“ vykroutila se z  problému teta. „Pojedeme ke mně. Vaši se určitě brzy ozvou.“

„Asi už mám bráchu, nebo sestru?!“ sní dítě.

„A určitě jsou všichni zdraví,“ přidává teta.

„Táta to možná šel s kamarádama oslavit!“

NĚCO SE DĚJE

Možná je poněkud těžké vysvětlit chování některýchdospělých, ale opravdu to bylo tak, jak vám to teď vyprávíme.

Od  již popsaných událostí uběhly tři dny. Jindřiška je stále u tety a marně se snaží pochopit, co se mamince, tátovi a sestřičce mohlo stát, že se po ní neshánějí. I teta, která ji

MIROSLAV KUČERA & JAN STACH

- 26 -

k sobě vzala, hodně znejistěla: „Tohle přece není normální,“

opakuje si. „Co budu dělat?“

Ledy se prolomily v sobotu 14. ledna. V domě, kdezůstaly záhadně zamčené dveře, se stále vtíravěji line nepříjemný zápach: „Co to jenom může být?“ ptají se mezi sebou někteří z nájemníků.

Během několika hodin se všichni zainteresovaní shodují, že se zápach line z bytu rodičů malé Jindřišky.

Zvonili.

Nikdo neodemykal a za vizitkou byl stále ještě zastrčen lístek od  tety: „Vzala jsem Jindřišku k  sobě. Až se vrátíte, vyzvedněte si ji!“

„Jak dlouho to tady budeme snášet?“ ztrácí někteřísousedé trpělivost: „Zavolejte policii, nebo alespoň hasiče!“

„Tak tam zazvoňte.“

„Nikdo neotvírá.“

Konečně někomu dochází trpělivost a volá policii.

Do  Rooseveltovy ulice přijíždí chlapíci z  tamní stanice a záhy první z nich za asistence hasičů vniká dovnitř. To, co najdou, lze charakterizovat jediným slovem – hrůza!Na různých místech bytu ležela tři mrtvá těla!

Muž vietnamského původu Tien Minh (37), maminka Jindřišky (29) a  jejich šestiletá dcerka Oldřiška byli chladnokrevně zavražděni!

FÁMY A VERZE

Když přijeli na  místo specialisté, první, co je napadlo, bylo, že pachatelem musel být nějaký profesionál. KažGALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 27 -

dá z  obětí měla prostřelenou hlavu jednou jedinou ranou.

O vyvraždění uvnitř rodiny a následné sebevraždě pachatele

nemohlo být řeči – nikde nebyla nalezena vražedná zbraň!

Začalo rozsáhlé vyšetřování.

Zavražděný muž patřil ke  komunitě vietnamských prodejců na  hraničním přechodu v  Potůčkách a  dá se říci, že vydělával slušné peníze. Může to být motiv?

Po roce 1990 však nejsou neobvyklé ani nájemné vraždy v komunitách cizinců. Povedou stopy tímto směrem?

Kriminalisté se museli zabývat vážně i otázkou, zda jediná, která masakr přežila, desetiletá Jindřiška, nenív bezprostředním ohrožení života. Možná ví něco, z čeho má vrah strach!

Ve městě se o ničem jiném nemluví.

V neděli 22. ledna proběhla před bývalým stánkem pana Tien Minha smuteční tryzna. O dva dny později se konal na hřbitově pohřeb všech tří obětí. Asi neprozradíme žádné tajemství, když budeme konstatovat, že policie taková shromáždění obvykle monitoruje. Má to svou logiku, i když staré přísloví, že sepachatel vrací na místo činu, v současné praxi už spíše neplatí.

Policii se sice brzy podařilo objevit první skutečnosti, které mohly vést pachatele k tak brutálnímu zločinu, alepachatel byl zatím, den ode dne, stále klidnější a spokojenější. Věřte nebo ne, ale začátkem února se dokonce vypravil mezi sokolovské policisty. Pobavit se a zatančit si na jejichkaždoročně pořádaném plese!

Ale jak už jsme naznačili, ani muži zákona nezaháleli. Pitva v  souladu s  pátráním prokázala, že ke  smrti došlo

onoho 11. ledna dopoledne. Maminka Jindřišky se vrátila ze


MIROSLAV KUČERA & JAN STACH

- 28 -

školy, kam doprovázela svou dcerku, krátce po devátéhodině a mrtvá byla nalezena ještě oblečená.

„Pachatel se choval velmi chladnokrevně. Projevilo se to i tím, že se snažil po činu posbírat vystřelené nábojnice.Úplně se mu to ale nepodařilo. Jedna, byť částečnězdeformovaná, zůstala pod tělem mrtvého Vietnamce,“ konstatuje jeden z  policistů, který na  případu pracoval. A  hned pokračuje: „A  pak přišla zpráva jako hrom! Vietnamci se nám svěřili s  tím, že právě onoho inkriminovaného dne měl rodičům malé Jindřišky vrátit nějaký Čech více než dvacet tisícovek.“

„Byl to někdo z podsvětí?“

„Vidíte, překvapivé bylo, že svědci tvrdili, že je to slušňák! Někteří ho znali podle vidění.“

„Hodně univerzální popis!“ šklebíme se.

Náš průvodce je optimističtější: „My už jsme věděli, že onen neznámý musel dát otci Jindřišky svou kreditní kartu, ale ta v bytě nalezena nebyla. Dokonce prý tuto kreditkuukazovala pár dnů před svou smrtí jeho žena kamarádces dovětkem: „Je to spolehlivý člověk, vše bude v pohodě, jehomanželka učí naši malou.“

Dobrá stopa!

„Trochu jsme svědkyni potrápili, ale nakonec jsme si mohli být jisti, že šlo o  kartu patřící firmě GWC. Seznam majitelů těchto karet sice nebyl malý, ale poznámkao učitelce nám rozhodně pomohla...“

Policie se poprvé v  souvislosti s  trojnásobnou chladnokrevnou vraždou setkává s osobou pětačtyřicetiletéhopodnikatele Bohumíra Vacíka.

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 29 -

„Na  žádné radostné vyskakování to však zatím nebylo,“ krotí náš průvodce nadbytečný optimismus. „Copak je možné, aby člověk, který má k nějaké rodině velmi přátelský vztah, ji dokázal vyvraždit kvůli dluhu, který nečiní anitřicet tisíc korun?“

Jenomže právě v této době se dozvídají sokolovštípolicisté další závažnou informaci. Byla od balistiků, kteřízkoumali nábojnici nalezenou pod tělem otce rodiny – touto zbraní už byla spáchána jedna vražda!

A není to tak dávno!

VRAŽDA VE VRÁTNICI

Z policejní zprávy: „V pondělí 19. prosince 1994 v ranních hodinách dosud neznámý pachatel zastřelil strážnéhoPozemních staveb v Sokolově, třiapadesátiletého pana Jana. Stalo se tak pravděpodobně jeho vlastní služební pistolí ČZ vzor 70, ráže 7,65 mm. Ta nebyla dosud nalezena...“

V té chvíli bylo rozhodnuto, že je třeba podezřeléhoVacíka zadržet a  důkladně vyslechnout. „Pro jistotu jsme tak chtěli učinit prostřednictvím zásahové jednotky,“ přiznává náš zdroj. „Nechtěli jsme nic riskovat.“

Vacík však začal tušit, že by mohl mít problémy, a proto 26. února přišel na  policejní stanici sám. S  trestním oznámením: „Mám problém... Několik zdejších Vietnamců mně pořád vyhrožuje!“

„Můžete být konkrétnější?!“

„Telefonujou a nadávají.“

Co teď?

MIROSLAV KUČERA & JAN STACH

- 30 -

Policisté nejprve sepsali s  Vacíkem jeho stížnost, ale domů ho už nepustili. Odvedli ho do jiné kanceláře a velmi pragmaticky mu předestřeli, co všechno na něho mají.

„Jeho reakce nás přece jenom trochu překvapila,“ přiznávají ti, kteří Vacíka tehdy vyslýchali. „Prakticky skoro vůbec nezapíral a všechny čtyři vraždy rychle doznal!“

Hotovo?

V takových chvílích je třeba především zachovatrozvahu. Podstatným problémem je skutečnost, že samotné přiznání pachatele nemá před soudem prakticky žádnou důkazní hodnotu. Pachatel cítí v  první chvíli určité ulehčení, ale jenom do doby, než mu obhájce vysvětlí, co ho můžečekat. Potom se začnou dít věci téměř nevídané – usvědčený násilník vše odvolá, trochu si postěžuje na  postup policie a hraje si na beránka. Ještě si o tom v této knize přečtete...

Věřte nebo ne, ale mnohým to opravdu vyšlo!

Vyprávíme vám tuhle story proto, abyste lépe pochopili, co následovalo...

„Pane Vacíku, kde je pistole, ze které jste střílel?“ snaží se policisté získat jiný, nezvratitelný důkaz.

„U  sebe ji nemám,“ neřekl tázaný zatím nic nového. „Schoval jsem ji!“ pokračoval neurčitě.

Vyšetřovatel si zahrál na proroka: „Doma ji určitěnemáte. Spíše bych to tipoval na vaši garáž?!“

Neuspěl: „Leží doma. Ve skříňce za botami...“

DALŠÍ TRAGÉDIE

Když to Vacík tvrdil, proč to neprověřit?

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 31 -

Domovní prohlídka v jeho bytě v Chodově započalanásledujícího dne už v  pět hodin ráno: „Vzali jsme si k  tomu tamního starostu, aby se nedalo nic zpochybnit,“ konstatuje náš průvodce. „Jenomže nastal úplně jiný problém. Plačící Svatava Vacíková! Poměrně vážně nemocná paní učitelka nebyla schopna pochopit, že její manžel, mimochodembývalý policista, něco takového provedl. Pořád nám opakovala, že je to určitě nějaký obrovský omyl...“

Faktem je, že tam, kde Vacík uvedl, pistole opravdu ležela. Policisté odcházejí, žena je totálně zhroucená: „To není možné, tak on to doopravdy udělal!“

Čtyři vraždy jsou prakticky objasněny, ale hrůza, kterou okolo sebe Bohumír Vacík trousí, nekončí: „O čtyři dnypozději jsem se znovu vypravil do  Vacíkova bytu,“ vzpomíná bývalý vyšetřovatel, „ale na  mé opakované klepání nikdo nereagoval.“

Přijeli jeho kolegové z  obvodního oddělení a  za  jejich asistence byl byt násilně otevřen. Paní Vacíková tam ležela mrtvá.

Spáchala sebevraždu. Otrávila se svítiplynem!

V  dopise na  rozloučenou napsala: „Neunesu to, co se stalo. Zklamal mě manžel, kterého budu milovat do  konce svého života. Odvrátili se ode mě skoro všichni přátelé, a já přitom nic špatného neudělala...“

Když se Vacík dozvěděl o sebevraždě své manželky,kterou sám morálně zavinil, zajímalo ho to maximálně půlhodiny.

Hrůzným zprávám ale stále ještě není konec!

MIROSLAV KUČERA & JAN STACH

- 32 -

DEN, KTERÝ SE NEOPAKUJE

Onoho 11. ledna, kdy byla rodina vyvražděna, došlo k  ještě jednomu závažnému zločinu. Poměrně daleko od Chodova.

Nahlédněme ještě jednou do  policejního spisu: „Toho dne, v půl sedmé večer, ve snaze odcizit tržbu, přepadlneznámý pachatel v Líšově na Českobudějovickučtyřiadvacetiletou čerpadlářku paní Milenu. Oběť napadl rukojetípistole, kterou ji opakovaně mlátil do hlavy.“

Proč zrovna Vacík?

Těsně poté přijel k čerpadlu zákazník. Natankovala z budovy vyšel nějaký muž, který jej zinkasoval. Tedy vrah, žena bohužel útok nepřežila. Odnesl okolo pětadvaceti tisícovek.

Popis pachatele seděl na Vacíka.

Došlo na rekognici.

Svědek byl nekompromisní – jednoznačně ukázalna Bohumíra Vacíka: „Poznávám ho! Podle obličeje, chůzei hlasu!“

Jenomže vloudila se chybička. Tento úkonz kriminalistické taktiky má svá, velmi přísná, pravidla. Jenomže policisté je nedodrželi! Konkrétně je například povinností, že se osoby poznávající a  poznávaná nesmějí setkat v  období po  činu a  před rekognicí. A  to ani náhodně. A  právě tohle se na  chodbě jednoho policejního ředitelství údajně stalo. Když se to dozvěděl Vacíkův obhájce, obvinění z páté vraždy doslova smetl se stolu.

Čteme-li pak rozsudek, soud celou záležitost zvažoval velmi pečlivě. Vždyť Vacík tuto vraždu nikdy nepřiznal,

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 33 -

navíc zde je jiný modus operandi, tedy způsob spáchání,

a  vlastně i  svědectví jednoho proti jednomu. A  proto pro

tuto vraždu soud Bohumíra Vacíka neodsoudil. Osobně se

domníváme, že to bylo rozhodnutí velice moudré, protože

v opačném případě se mohla znehodnotit věrohodnosti jiných důkazů a Vacík by se nakonec mohl vyvinit úplně!

Přesto bylo soudní přelíčení docela dramatické.

Bohumír Vacík poměrně vážně onemocněl. Alespoň to tu s větší, tu s menší bravurou předstíral.

Také odmítal zpočátku vypovídat, což znamenalo, že musely být čteny jeho výpovědi z přípravného řízení.

Nakonec však obžalovaný promluvil.

Verzí měl připraveno hned několik. Od té, kdy přišelzabít jenom rodiče Jindřišky a  byl překvapen, že je tam i  dítě, přitom brilantně opomněl připomenout, že manželkazavražděného nosila zdravé dítě, které se mělo v  nejbližších dnech narodit, až po tu, že když přišel do bytu, byl tam jinýVietnamec, který rodinu vystřílel, jemu dal zbraň do ruky s tím, aby to vzal na sebe, jinak že zabije také Vacíkovu dceru a zetě!

Psychiatři a psychologové konstatovali, že se jednáo polymorfního psychopata s  rysy nezralosti, hysterie a agresivity.

Základním motivem veškerého jeho počínání byla zištnost.

Všichni odborníci se však shodli na  tom, že je Vacík trestně plně odpovědný!

Podle našich informací má tento muž na  svědomí ještě jeden lidský život – obžaloba zetě a dobrovolná smrt dcery byly příčinou selhání srdce a smrti Vacíkova tchána!

MIROSLAV KUČERA & JAN STACH

Krajský soud v  Plzni, který zasedal od  1. do  14. srpna

1996, uložil Bohumíru Vacíkovi za  prokázané čtyři vraždy

trest doživotí!

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 35 -

PRAŽSKÝ KLADIVOUN

Zdeněk Vocásek patří mezi ty mediálně známější odsouzence na  doživotí. Přispěly k  tomu, alespoň podle našeho názoru, dva faktory. Jednak to, že byl původněodsouzen k trestu smrti a sametová revoluce mu sundala oprátku z  krku, a  také proto, že se o  něm, v  souvislosti s  různými průšvihy v českých věznicích, píše prakticky dodnes.

Je to muž, pro kterého zabít jiného člověka není velkým problémem. A  navíc, on k  tomu v  podstatě ani neotřebuje motiv. O to smutnější je, že se uvažovalo o jeho propuštění!

Pravdou je, že se ho určitý čas drželo štěstí, a  on proto mohl zabít několikrát. Trvalo prakticky tři roky od  chvíle, kdy se poprvé pokusil vraždit, až do okamžiku, kdy bylzadržen a posléze i postaven před soud.

MIROSLAV KUČERA & JAN STACH

- 36 -

VYSOKÁ HRA

Na  počátku roku 1984 bydlel Vocásek v  Kateřinské ulici číslo 13 v  Praze 2. Byt ve  čtvrtém patře mu ale nepatřil: „Když jsem nechtěl přespávat někde pod širákem, musel jsem si něco najít. Tak jsem se do toho prázdnýho kvartýru prostě naboural.“

Jak bylo něco takového možné?!

„Šlo to, protože tam v té době nikdo nebydlel. Lidi byli tak trochu podělaný, tak si mě nikdo nedovolil vyhazovat. Ani bych to nikomu nedoporučoval!“

„To tam opravdu byli tak nevšímaví sousedé?“

„Bylo jim to většinou opravdu fuk. Dokonce jsem se s  tím, který bydlel na  patře, skamarádil. Padli jsme si do oka.“

„Mělo to nějaký důvod?“

„Von to taky neměl v životě jednoduchý. Ale pak se to mezi námi trochu pokazilo. To když si tam nastěhoval nějakýho vidláka. Aby mu jako přispíval na nájem. Bylo to takový nic neříkající hovno!“

Hledat motiv, proč se ona tragédie 19. dubna 1984odehrála, by bylo k ničemu.

Už o tom byla řeč – na co důvod?

Dalo by se říci – den jako každý jiný. Do půlnocichyběly dvě hodiny, když se už jednou kritizovaný soused vracel z hospody domů. Měl ji jako z praku! Zasunout klíčdo zámku vchodových dveří mu trvalo několik desítek vteřin. Šel sám, jeho spolubydlící zůstal v nedaleké hospodě. Přemohla ho nekonečná žízeň...

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 37 -

Každý si dokáže, mimo jiné i  podle vlastních životních zkušeností, představit, jak lopotná cesta do  čtvrtého patra v domě bez výtahu opilého chlapíka čekala.

Dokonce se našla i  svědkyně, kterou hluk a  klení na chodbě vyburcovaly, aby přilepila zvědavé okona kukátko. Původce randálu však už nezahlédla.

Stálo jej to velké úsilí, ale muž nakonec správný bytnašel. Jenomže neměl sílu a rozum na to, aby za sebou zavřel vchodové dveře. Padl na matraci a okamžitě usnul. Bytzůstal otevřený dokořán...

Jenom o deset patnáct minut později vchází do domu se svým psem i Vocásek. Také on míří do čtvrtého patra.

Po cestě potkává souseda ze třetího.

Slovo dalo slovo a  následuje neobvyklé pozvání: „Máš velký oči, když si myslíš, bůhví jak si tam žiju,“ hájí seVocásek, „pojď se podívat, ať to vidíš na vlastní oči.“

„Já to vidět nemusím!“ brání se soused. „Vždyť jsem nic neříkal. Kde jsi to slyšel?“

Ale pan Zdeněk ho tahá za  rukáv: „Jen pojď, a  pak to můžeš vykládat těm zvědavejm babám z celýho baráku.Alespoň jim zatneme tipec!“

Soused nakonec šel, ale svého známého nešetřil: „Ty tady ale máš bordel!“ konstatoval, když se pozorně rozhlédl.

Kupodivu se Vocáska taková invektiva dotkla: „Co tokecáš? – Já ti ukážu, jak vypadá bordel!“ kasal se černýnájemník a táhl ho do bytu naproti, kde tvrdě spal Vocáskův přítel z mokré čtvrti: „Tak co říkáš tomuhle?!“

MIROSLAV KUČERA & JAN STACH

- 38 -

Soused však zůstal na chodbě: „Heleď, tohle jsme sinedomluvili. Jdu domů!“

„Tebe to nezajímá?“

„Ani ne.“

Zdeněk Vocásek se dusil bezmocí: „Musel jsem něco udělat, jak jsem byl vytočenej. Nakonec jsem se rozhodl, že zabiju toho spícího!“

„Co vám udělal?“

„Záleží na tom?“ bude jednou šokovat vrahvyšetřovatele. „Prostě jsem to chtěl!“

„Vy zabíjíte jenom tak z plezíru?“

Vocásek se takovou invektivou vůbec nezaobírá: „Vzal jsem kladivo, přešel chodbu a  párkrát ho bouchl do  hlavy. Spíše zezadu. Dal jsem do těch ran spoustu síly, a proto jsem byl přesvědčenej, že je po smrti!“

Jenomže všechno se zamotalo!

Je pravdou, že muž byl zraněný, otřesený, ale záhy seprobral z bezvědomí, posadil se na pelest a začal z plných plic volat o pomoc!

To už byl Vocásek dávno zpátky u  sebe: „Když jsem to volání slyšel, byl jsem z toho špatnej. Co udělat? Slyšelo to půl baráku. Přidal jsem se proto a taky volal o pomoc. Běhal jsem po chodbách, zvonil na lidi, aby zavolali rychle sanitku.“

Pak běžel Vocásek přímo ke zraněnému: „Ty vole, kdo ti to udělal?“ ptal se, protože se za ním objevila jedna zezvědavých sousedek.

Zraněný muž se jenom těžko orientoval, ale vypadlo z něho něco jako „Zdeněk“.

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 39 -

„Neblbni, já jsem tady a pomáhám ti,“ byl už zasenedávný útočník v pohodě. „Nevíš, co kecáš!“

Brzy přijel doktor a zraněného odvezl...

Vocásek hraje svou hru bez skrupulí dál – on byl přece ten, který těžce zraněného muže zachraňoval!

My konstatujme, že ač se jednalo o vážná zranění, muž bojoval o  život statečně. Jenomže někdy v  červenci nastaly nové komplikace – výrazné dechové potíže. Vše nakonec dopadlo tragicky, po  více než pěti měsících, konkrétně 29. září 1984, přepadený muž umírá!

Pro objektivní stanovení viny konstatujme, že z právního hlediska byl bezprostřední příčinou jeho smrti karcinom plic. Tedy ne zranění, které mu způsobil Zdeněk Vo c á s e k .

Nyní jsme vám vše popsali tak, jak to vyšlo najevo až po  několika letech. V  té době byl však policií akceptován názor, že si zranění způsobil opilý muž sám. A  sice pádem na lešenářskou spojku někde v okolí svého tehdejšíhobydliště...

ZDEŇKŮV „VODVAZ“ POKRAČUJE

Další dva roky sekal Vocásek relativně dobrotu. Tu a tam se popral, ale vše bylo v určitých mezích.

Jenomže na  Nový rok 1987 uskutečnil druhou část své krvavé trilogie!

Na  první pohled spíše náhodné setkání. Ten druhý se jmenoval poměrně legračně – Quido F.

Ale žít se s tím dalo.

MIROSLAV KUČERA & JAN STACH

- 40 -

Navíc měl Quido poněkud nelogickou přezdívku – Jarda. Byl invalidním důchodcem, jeho zrak se poměrně rychle a trvale zhoršoval...

Plakat nad jeho osudem nemusíme – žádné neviňátko to rozhodně nebylo. Přivydělával si prodejem tehdy populárních tuzexových poukázek. Rozhodně na tom neprodělával, i když pamatoval i lepší časy.

Aby měl na živobytí, prodával s malým ziskem takévstuenky na špičková představení pražských divadel.

Aby byl výčet jeho obchodních aktivit úplný,konstatujme, že také občas pronajímal jednu místnost ve svém bytě. Jeho dobrou duší v tomto počínání byla jistá starší ženabydlící ve  stejném domě, která pravidelně přicházela, aby poklidila, obstarala potřebné, ale přitom měla jednu vzácnou vlastnost – do ničeho se zbytečně nepletla. Možná se těšila na den, kdy Quido uvidí tak špatně, že se k němu bude moci trvale nastěhovat...

S odstupem času je vždycky složitější zmapovatpohnutky, ale problém mezi Jardou, jak se mu říkalo, a  Vocáskem byl prý postaven na tom, že první ze jmenovaných, snad pod určitým tlakem svého nešťastného osudu, stále hloubějiproadal přesvědčení, že jej někdo systematicky pronásleduje.

Původní výpověď Zdeňka Vocáska zněla takto: „Setkali jsme se toho dne v  hospodě U  Sadu náhodou. Já ho určitě nehledal a myslím, že to bylo i naopak. On tam dorazils nějakým kamarádem. Nejdříve jsme chvíli kecali, ale já si jich pak přestal všímat. Bylo mi to jedno. Navštívil jsem ještě pár hospod, ale někdy před půlnocí mě vyhodili i  z  té posledGALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 41 -

ní. Venku byla velká kosa a  mně už se nechtělo nikam daleko. Zrovna v tý chvíli jsem si na Jardu vzpomněl a zamířil

k  němu. Jako vždycky jsem měl s sebou psa, bez něho ani

ránu, ale to vše jsem považoval za normální...“

NOČNÍ NÁVŠTĚVA

„Přijal vás?“

„Mně to zpočátku připadalo téměř bez problémů. Sedli jsme si a  dali se do  řeči. Od  samýho počátku jsem měl ale pocit, že s ním není něco v pořádku. Tak jsem se ho zeptal. Začal s  tím, že ho někdo pronásleduje. Mě nenapadlo nic chytřejšího, než mu to vymlouvat. On si z toho ale vyvodil závěr, že ten, kterej mu jako šlape na přezky, jsem já! Začal na mě křičet, pak vstal a to už jsem na nic nečekal. Vzal jsem kladivo, které se tam náhodou povalovalo, a  napálil mu ji do makovice! Bušil jsem dál, krev stříkala na všechny strany, ale Quido pořád zvedal ruce. Jako že se bude bránit. Zrovna v  tý chvíli mi z  násady uletělo to železo. Stejně jsem toho nenechal, dorážel jsem ho půllitrem. Už toho měl plnýkecky, ale aby to bylo definitivní, musel jsem najít to odlítnutý železo...“

Byl Quido mrtvý?

Vocásek vypovídá dál: „Ještě jsem tam našel šroubováček. Chvíli jsem ho s  ním bodal do  hrudi, ale vypadalo to na povrchní rány. Nešlo to do hloubky. Tak jsem ho nakonec bodl přímo do  oka! Šroubovák tam zajel úplně celej. Von zachroptěl a konečně padnul. Bylo po něm!“

„Kam jste potom utekl?“

MIROSLAV KUČERA & JAN STACH

- 42 -

„Vždyť jsem vám říkal, že byla venku zima!“ nechápe otázku vyslýchaný.

„Zůstal jste?“

„Hajzlík je tam společnej na chodbě. Odtud jsem vyhodil to železo z  kladiva. Pak jsem si vypral košili, byla od  krve. Sušil jsem to na radiátoru. Nakonec jsem musel sebratstřeiny z  toho půllitru, měl jsem strach, aby si pes nepořezal tlapky. Celou noc jsem spal asi třicet centimetrů od mrtvého Quida. Bylo mi to jedno!“

Nešťastníka nakonec našla jeho již zmíněná sousedka. Byl

to šokující zážitek, ze kterého se dlouho nemohla vzpamatovat.

Pátrání po vrahovi bylo tři měsíce neúspěšné...

POSLEDNÍ PROCHÁZKA

Když si 6. dubna 1987 krátce po půlnoci vykračovalPoděbradskou ulicí směrem do  Hloubětína v  Praze 9, tehdy pětadvacetiletý Vocásek určitě netušil, že jeho dráhabrutálního vraha je definitivně u konce!

Tříčlenná policejní hlídka uvelebená v  žigulíku spatřila osamělého chodce poprvé, když byl asi sto metrů před nimi.

V  téže chvíli se Vocásek otočil a  zkoprněl. Pustil dva kufříky a jednu igelitovou tašku, které dosud svíral v rukou, na  zem a  snažil se co nejrychleji a  co nejnenápadněji zmizet. Měl důvod – jenom po  kapsách schovával peněženku, náramkové hodinky a klíče od bytu muže, kterého předněkolika desítkami minut zavraždil!

Musel předložit občanský průkaz a  také se ho zeptali, zda ví, čí jsou ona zavazadla.

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 43 -

Nehlásil se k  nim. Prý je tam viděl a  chystal se je prohlédnout.

Policisté Vocáska pustili!

Jenomže jeden z kufříků byl výrazně teplejší. Proto muži zákona raději přivolali pyrotechnika. Ten zjistil, žev kufřících jsou jenom osobní doklady a další věci patřící nějakému panu Ferdinandovi.

V té chvíli se na místě znovu objevil Vocásek. Rozehrál hru, na kterou zjevně nestačil: „Heleďte, já asi udělal blbost, tak jsem se raději vrátil!“

„O čem mluvíte?“ nerozuměli mu.

„Neřekl jsem vám úplně všechno. Já jsem ty kufříky, než jste přijeli, otevřel a  hrabal se v  nich. Budou tam asi moje otisky.“

„Vy se ale vyznáte?!“ rýpl si asi pětačtyřicetiletýnadpraorčík. „Copak už máte za sebou?“

Vocásek pokračoval po  svém: „Z  tý flašky vína jsem se dokonce napil. Taky je tam nějakej zahnutej nůž, ten jsem měl v ruce. Byla na něm krev!“

Někdo řekne – je to frajer, začal hrát vysokou hru.Zklamu vás, například většinu věcí z kapes předtím, než se vrátil, nezahodil!

Vocásek musel na policejní stanici. Na svobodu se užnikdy nevrátil...

DALŠÍ SMRT

Drama se začalo odvíjet jinde. Dva uniformovaní chlaíci se vypravili za panem Ferdinandem. Ten bydlelna ubyMIROSLAV KUČERA & JAN STACH

- 44 -

tovně Středočeských dřevařských závodů zvané Orel. Aby se

dostali do jeho pokoje, musel pomoci zámečník. Na podlaze

ležela v tratolišti krve mrtvola pana Ferdinanda.

Když muži zákona udeřili na Vocáska znovu, vzal si čas na rozmyšlenou. Asi si uvědomil, že vše překombinoval, že přítomnost v bytě pana Ferdinanda neutají, a tak přišels novou verzí:

„Byla to nešťastná náhoda. Zabil jsem ho v sebeobraně!“

„Tak nám to popište,“ byli prozatím policisté vstřícní.

„Šel jsem na pivo do restaurace Na Poděbradské. S Ferdou jsem tam chvíli kecal a on se mě mezi řečí zeptal, kam mámnamířeno. Nevěděl jsem a on mi nabídl, abych šel k němuna ubytovnu. Dokonce říkal, že tam přijdou dvě povolný baby.“

„Odešli jste spolu?“

„On furt pospíchal, ale já měl ještě žízeň. Šel jsem asi půl hodiny po něm. Když jsem dorazil, měl koupený nějaký víno. Seděli jsme, klábosili a popíjeli...“

„Tak co se nakonec stalo?“

„Byl to blesk z  čistýho nebe. Ani jsem ho nijak neprovokoval, najednou sáhl po  kuchyňským noži a  vystartoval. Trochu mě píchnul, ale já se ubránil, nůž mu vykopl a sám zaútočil. Možná vám to bude připadat trochu nepřiměřený, ale já měl neskutečnej vztek!“

„Vy jste ho ale nebodal jenom do hrudi?!“

„Já nevím, myslím, že jsem ho zasáhl i do zátylkua někam do lebky. Přitom se ohnul ten nůž. Lítal jsem po bytě, něco nastrkal do těch kufříků a koukal vypadnout.“

Taková výpověď ale nemohla být definitivní.

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 45 -

Druhý den ráno mluvil Vocásek jinak: „Když jsem k  němu večer dorazil, Ferdinand dřepěl na  podlaze a  ještě žil. Byl jsem zmatenej, ale nakonec jsem ho položil na bok a  snažil se mu pomoci. Otevřel jsem flašku vína, namočil hadr a přikládal mu ho na krk. Tam jsem viděl nejvíce krve. On najednou zalapal po  dechu a  obrátil oči v  sloup. Netuším, kdo mu to všechno udělal.“

„V noci jste říkal něco jiného!“

„Dostal jsem od vašich kolegů nakládačku, tak jsempodepsal, co chtěli!“

„Vy jste se stal obětí policejní zvůle?!“

To už vyslýchaný brzdil: „Heleďte, určitě se domluvíme. Hlavně když to nějak šikovně přežiju!“

Zdeněk Vocásek odjel k lékaři a společně pak marněhledali jedinou stopu po prožitém „policejním utrpení“!

Jak to bylo doopravdy?

„Já tam šel kvůli těm babám. Když jsem dorazil, byl tam sám a to mě zklamalo. Najednou vzal do ruky nůž a houkl na  mě: Svlíkni se, za  chvíli jsou tady! A  ohnal se po  mně. Tak jsem po něm vystartoval. Vyrazil jsem mu nůž, zvedl ho a bodl. Řval jsem na něho: Vidíš, ty kreténe. Měl jsi tozapotřebí? Teďka umíráš! On se jako v  křeči částečně napřímil, začal couvat a  zastavil se až zády o  zeď. Tak jsem ho ještě několikrát za sebou bodl!“

REVOLUČNÍ SPRAVEDLNOST

Za tohle vše byl Zdeněk Vocásek 8. září 1988 odsouzen k trestu smrti. Jeho obhájce se však odvolal, a než stačil soud

MIROSLAV KUČERA & JAN STACH

případ znovu projednat, přišel listopad 1989 a záhy po něm

i  zrušení trestu smrti. Oprátka z  krku několikanásobného

vraha byla definitivně sejmuta. Doživotní trest si odpykává,

a když zrovna není co na práci, pomáhá některému zespo

luvězňů k útěku...

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 47 -

SMUTNÉ SEDMNÁCTÉ

NAROZENINY

Manželé Uwe a Ruth jezdí do Čech, konkrétnědo Jizerských hor a  Krkonoš, rádi. Oba bydlí už dlouhá léta v německém Cottbusu a v jeho okolí si kopců užívat prostěnemohou.

Také tehdy, mluvíme o  dovolenkové sezoně roku 1991, přijeli na  přelomu července a  srpna do  Harrachova na čtrnáctidenní dovolenou.

Toho posledního červencového dne poobědvali a přemýšleli, co s načatým odpolednem. Nakonec se rozhodli, že půjdou na  zdravotní procházku. I  když do  původní krásy a hlavně zdraví mají zdejší lesy ještě daleko, bývá i tadytoulání přírodou příjemným zpestřením...

MIROSLAV KUČERA & JAN STACH

- 48 -

SCÉNKA Z NEPOVEDENÉHO FILMU

Manželé právě kráčejí po poměrně dlouhé, rovné, lečkamenité cestě, kterou tady všichni znají pod názvy buď„Zimní“, nebo „Ski“ cesta, plánují přestavbu kuchyně ve  svém bytě, když upoutává jejich pozornost nějaký muž. Stojí asi sedmdesát metrů daleko a dělá něco podivného...

On si jich zpočátku nevšímá, hlavou se k  nim bezděky otočil teprve v okamžiku, kdy došli němečtí turisté na třicet metrů od něho. Okamžitě se napřímil, chvíli jako kdybyváhal, ale nakonec obratně zaběhl do nedaleké houštiny.

Ruth se zděšeně otočila na svého manžela: „Viděl jsitotéž, co jsem viděla já?!“

„Myslíš ten nůž v jeho ruce?“

„To nebyl žádný obyčejný kuchyňský nůž, ale pravýřeznický vykošťovák!“ tvrdí žena.

„Máš zbytečně velké oči,“ napomíná ji Uwe.

Manželka nechtěla nic riskovat: „Co budeme dělat?“

„Asi bychom se tam měli jít podívat,“ nebojí se naopak její manžel.

„Jenomže co když na nás zaútočí?“

„Možná je jenom na houbách...“

Pravdu měla paní Ruth. To doopravdické překvapení je teprve čekalo. Váhavě došli k  místu, odkud před chvíli neznámý muž utekl. Na  zemi tam ležela krvácející mladičká dívka. Ztěžka, ale ještě pořád dýchala.

Paní Ruth si nešťastnici prohlížela a  marně přemýšlela, jak jí pomoci: „Panebože, něco takového jsem ještěneviděla!“

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 49 -

Její manžel také ne, ale nikam se nehrnul.

Také to později pragmaticky zdůvodnil: „Ten chlap nebyl daleko! Jednak jsem ho občas slyšel, ale také jsem ho asi dvakrát zahlédl, jak se třicet až padesát metrů od násopatrně pohyboval. Dával jsem celou tu dobu pozor, aby na nás nakonec nezaútočil!“

Po krátké poradě se němečtí turisté rozhodli, že poběží zavolat doktora a celou věc oznámit na policejní stanicispolečně. Ošetřit zraněnou si prostě netroufali...

VRAH JE BLÍZKO

Pan Uwe se záhy vrátil s policisty do lesa. Na místě, kde dívka původně ležela, zůstala už jenom krev! Její mrtvé tělo našli muži zákona zanedlouho, v  mlází asi padesát metrů daleko!

Jeden z policistů později vzpomíná: „První, čeho jsem si všiml, bylo, že ta dívenka byla hrozně mladá. Také bylookamžitě zřejmé, že jí vrah zasadil spoustu ran nožem. Na krku měla dokonce dvě tak hluboké řezné rány, že z  toho bylo možno i dedukovat, že se pachatel pokoušel oddělit jejíhlavu od  trupu! Pravděpodobně mu v  tom zabránil náhodný příchod německých manželů!“

Na  místo byla přizvána krajská výjezdová skupina z Hradce Králové, ale pořád bylo ještě možno pátratpo takzvané „horké stopě“.

Proto byl nasazen služební pes.

Ten nezklamal. Stopu poměrně rychle našel a  vydal se vraha stíhat. Brzy se ukázalo, že jde nadějnou stopou. PoMIROSLAV KUČERA & JAN STACH

- 50 -

licisté běžící se psem postupně našli batůžek zavražděné,

tričko vraha potřísněné krví, jeho kalhoty zašpiněné stejně

a  nakonec i  obrovský, dvacet osm centimetrů dlouhý, vražedný nůž!

Bohužel, jakmile se služební pes dostal z  lesa na  okraj

Harrachova, bylo po  pronásledování. V  desítkách různých

pachových stop, které měl v té chvíli pod čenichem, se pes

prostě nevyznal!

DOPADENÍ

Jenomže policisté v té době rozhodně nečekali s rukama v kapsách, že se vrah přihlásí. Rychle si vyhodnotili, jakými způsoby se může násilník z  tohoto horského střediska dostat. Možnosti byly v podstatě tři – po zelené přes státníhranici do Polska, vlastním automobilem do vnitrozemí, nebo linkovým autobusem z harrachovského nádraží.

První dostali echo na  státní hranici. Dopravní policisté ze semilského okresu kontrolovali silnice a  jeden policista v  civilu spěchal s  ochotným panem Schroderem zpátky do města.

„Máte tady něco na  převlečení?“ zajímal se překvapivě nejprve přemýšlivý kriminalista.

Cizinec se upřímně divil: „Vám se tohle moje tričkonelíbí?“ zeptal se. „Myslel jsem, že máme jiné starosti?!“

„Na  můj vkus je příliš nápadné. Musíme předpokládat, že si vás pachatel alespoň zběžně prohlédl. Potom bychom tady pózovali úplně zbytečně!“

Turista z Cottbusu poslechl a převlékl se.

GALERIE ZLOČINU: TAJEMSTVÍ POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ

- 51 -

Každý kriminalista s praxí vám potvrdí, že se beznáhody a  štěstí dlouhodobě rozhodně neobejde. Bylo tomu tak i tentokrát!

Nadporučík Mádler se právě dohadoval s panem Uwem, že přišel ten pravý čas, aby si na harrachovskémautobusovém nádraží objednali u  vonícího stánku po  opečené klobáse s  trochou hořčice a  nejméně dvěma čerstvými krajíci chleba, když svědek strčil prudce do policajta: „Je stejně jako já trochu jinak oblečený, ale jsem si téměř stoprocentně jistý, že právě přišel!“

Kriminalista zachoval klid: „Teď se otočte zpátkyke stánku a  předstírejte, že se věnujete těm opečeným klobásám. Buďte hlavně v klidu!“ Po chvíli pokračoval: „A teď ještějednou, který to je?“

„Stojí na zastávce číslo čtyři.“

„Jak je oblečený?“

„Na  sobě má modré tričko a  hodně světlé, skoro bílé manšestrové kalhoty.“

„Zůstaňte tady. To další je moje práce!“ nařídil svědkovi policista a vytratil se.

Němec se bál otočit se.

Když tak konečně učinil, bylo prakticky po všem. Mádler se skutečně vyznal. Pouta na zápěstích pětatřicetiletéhovraha zaklapla velmi rychle...

JMENUJI SE LAZOK

První výslech bývá klíčový. Proto se na něj kriminalisté z  Hradce Králové pečlivě připravovali. To už věděli, koho



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist