načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Galerie mrtvých – Chris Carter

Galerie mrtvých

Elektronická kniha: Galerie mrtvých
Autor: Chris Carter

Když jsou detektivové Hunter a Garcia z Losangeleského policejního sboru přivoláni na místo posledního zločinu, mají i oni problém pochopit brutalitu pachatele. Tělo oběti je znetvořeno a téměř celé svléknuto z kůže, na posledním zbývajícím ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 366
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Jana Pacnerová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-5063-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Když jsou detektivové Hunter a Garcia z Losangeleského policejního sboru přivoláni na místo posledního zločinu, mají i oni problém pochopit brutalitu pachatele. Tělo oběti je znetvořeno a téměř celé svléknuto z kůže, na posledním zbývajícím kousku je ostrým nástrojem vyryta tajemná zpráva. Zanedlouho se na scéně objeví několik agentů FBI a vychází najevo, že sadistický zabiják zvaný Chirurg má již na svědomí nejméně tři další vraždy v jiných státech. Vyšetřovatelé se pokouší odhalit poselství skryté v latinských vzkazech o kráse, které jim pachatel zanechává. Ačkoli netuší, co ho k jeho hrozivým činům vede, jsou si jisti, že už má vyhlédnutou novou oběť. Dokáží proniknout do mysli vraha dostatečně rychle, aby mu zabránili přidat si do galerie mrtvých další "umělecké dílo"?

Popis nakladatele

„Jedenatřicet let u sboru, a za ta léta jsem viděl šílených věcí víc než dost, ale kdybych si mohl, než umřu, vybrat jen jednu věc, kterou bych radši neviděl… Tak by to byla tahle.“

Tak poručík Losangeleského policejního sboru přivítá detektivy Huntera a Garciu na místě, kde se podle všeho odehrála snad nejotřesnější vražda, jakou kdy vyšetřovali.

 

Brzy po ní následují další, události se vyvíjejí nečekaným směrem a detektivové útvaru ultranásilných zločinů musí spojit své síly s agenty FBI. Společně s nimi se pak vydávají po stopě sériového vraha, jehož loviště nemá hranice, psychopata, pro kterého vraždy zdaleka nejsou jen zabíjení – považuje je za druh umění.

 

Zařazeno v kategoriích
Chris Carter - další tituly autora:
Popravčí -- Čeho se nejvíc bojíte? Popravčí
 (e-book)
Já jsem smrt Já jsem smrt
Hovor se smrtí Hovor se smrtí
Nenávist Nenávist
Kat -- Čoho sa najviac bojíte? Kat -- Čoho sa najviac bojíte?
 (e-book)
Sochař smrti Sochař smrti
 
K elektronické knize "Galerie mrtvých" doporučujeme také:
 (e-book)
Panský dům 3: Panský dům a jeho dědictví Panský dům 3: Panský dům a jeho dědictví
 (e-book)
Popravčí Popravčí
 (e-book)
Katova dcera a Rada dvanácti Katova dcera a Rada dvanácti
 (e-book)
Šelma Šelma
 (e-book)
Dokonalá kořist Dokonalá kořist
 (e-book)
Mlýn -- Fascinující příběh podle skutečné události Mlýn -- Fascinující příběh podle skutečné události
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Galerie mrtvých

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bbart.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Chris Carter

Galerie mrtvých – e-kniha

Copyright © BB/art s. r. o., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Přeložila Jana Pacnerová


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2018

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2018 Chris Carter

All rights reserved.

Z anglického originálu Galery of the Dead

(First published by Simon & Schuster UK Ltd, 2018)

přeložila © 2018 Jana Pacnerová

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-759-5063-5 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-759-5156-4 (ePDF)

ISBN 978-80-759-5154-0 (ePUB)

ISBN 978-80-759-5155-7 (Mobi)


Tento román věnuji všem svým čtenářům

za neuvěřitelnou podporu, která trvá už mnoho let.

Z hloubi srdce vám děkuji.



1

Linda Parkerová vstoupila do svého třípokojového domku v Silver Lake

na severovýchodě Los Angeles, zavřela za sebou dveře a těžce, unaveně

vydechla. Měla za sebou dlouhý a náročný den. Pět focení v pěti různých

studiích, roztroušených po celém městě. Práce sama zase tak únavná

nebyla. Linda modeling milovala a měla to štěstí, že se mu mohla věnovat

profesionálně, ale jezdit po městě jako Los Angeles, kde byl dopravní pro

voz přinejlepším pomalý, to dokázalo vyčerpat a podráždit i nejtrpělivější

duši.

Linda odešla toho dne z domu kolem půl osmé ráno, a když parkovala

červený volkswagen brouk na příjezdové cestě, hodiny na přístrojové desce

ukazovaly 22.14.

Byla unavená a měla hlad, ale všechno pěkně po pořádku.

„Víno,“ říkala si, když rozsvěcela vobývacím pokoji aodkopávala střevíce.

„Moc potřebuju pořádnou sklenici vína, a to hned.“

Linda sdílela svůj přízemní bílý domek s Panem Boingem, černobílým

kocouřím nalezencem, kterého před jedenácti lety zachránila zulice. Vzhle

dem kpokročilému věku už Pan Boingo zdomu skoro nevycházel. Pobíhání venku a prohánění ptáků, které nikdy nedokázal doopravdy chytit, pro něj

ztratily kouzlo už před několika lety a teď Pan Boingo trávil většinu svých dnů buď spánkem, nebo sezením na okenním parapetu, odkud katatonicky civěl ven na prázdnou ulici.

Když se rozsvítilo, Pan Boingo, který už tři hodiny spal ve svém oblíbe

ném křesle, vstal, protáhl si přední tlapky a pak dlouze, bezstarostně zívl.

Linda se usmála. „Nazdárek, Pane Boingo. Tak jak dneska bylo? Rušno?“

Pan Boingo byl rád, že ji zase vidí. Seskočil na podlahu a zvolna k Lindě

přistoupil.

„Máš hlad, mrňousi?“ Linda se shýbla, aby kocoura zvedla.

Pan Boingo se k ní přitulil.

7


„Snědl jsi všechno krmení?“ Políbila ho na čelo.

Linda předem věděla, že bude dlouho pryč, atak se postarala, aby nechala Panu Boingovi dost potravy, nebo si to aspoň myslela. Udělala krok doprava a zkontrolovala misky s jídlem a vodou, zastrčené v koutě. Ani jedna nebyla prázdná.

„Nemáš hlad, co?“

Pan Boingo začal příst; dvakrát na ni mžikl ospalýma očima.

„Ne, nemám.“ Linda nasadila komický hlásek jako z kreslených grotesek a předstírala, že mluví za Pana Boinga. „Chci se jen mazlit, protože se mi stýskalo po mamince.“

Začala něžně drbat Pana Boinga na krku a pod bradou. Kocouří tlamička se okamžitě roztáhla blaženým úsměvem.

„To máš rád, viď?“ Znovu ho políbila na čelo.

S kocourem v náručí vstoupila Linda do kuchyně, vzala z myčky čistou sklenici a nalila si poctivou dávku z už otevřené láhve jihoafrického pinotage. Pustila Pana Boinga a zvedla sklenku ke rtům.

„Hmm!“ udělala nahlas a tělo se jí konečně začalo uvolňovat. „Nebe v kapalném skupenství.“

Z ledničky si Linda vzala večeři – misku salátu. Daleko radši by si dala dvojitý cheeseburger s chilli hranolky nebo velkou pikantní pizzu s feferonkami, jenže tím by porušila pravidla přísné nízkokalorické diety; dopřávala si to jen jednou za čas formou odměny, a dneska nebyla „noc odměn“.

Linda si dala ještě jeden doušek, sebrala víno a salát a vyšla z kuchyně.

Pan Boingo ji následoval.

Po návratu do obývacího pokoje Linda všechno odložila na jídelní stůl a zapnula laptop. Zatímco čekala, až se počítač načte, sáhla do kabelky pro tubu hydratačního krému. Pečlivě si vmasírovala štědrou dávku do rukou a zopakovala proceduru s nohama.

Pan Boingo ji z podlahy pozoroval bez velkého zaujetí.

Následující půlhodinu strávila odpovídáním na e-maily a přidáváním několika nových záznamů do kalendáře. Když s tím byla hotová, zavřela Linda e-mailovou aplikaci a rozhodla se přihlásit na facebookový účet –

dvaatřicet nových žádostí opřátelství, devětatřicet nových zpráv adevadesát

šest nových upozornění. Podívala se na nástěnné hodiny po své levici –

8


22.51. Zatímco uvažovala, jestli má opravdu náladu na Facebook, Pan Boingo jí vyskočil na klín.

„Nazdárek. Chceš se ještě mazlit, viď?“ Znovu nasadila hlas z kreslené grotesky. „Jasně že chci. Celý den jsi mě nechala samotného. Ošklivá ma - minka.“

Linda začala kocoura znovu hladit pod bradou, když vtom si vzpomněla na něco, co měla v úmyslu udělat už pár dní.

„Už vím co,“ zadívala se Panu Boingovi přímo do očí. „Uděláme si takový ten obrázek Face Swap, co ty na to, no?“

Předevčírem Lindina nejlepší přítelkyně Marie přidala na Instagram snímek aplikace Face Swap, na kterém měla vyměněný obličej se svým rozkošným bišonkem. Pejsek měl vrozenou deformaci dolní čelisti, takže měl pořád vyplazený jazyk. Kombinace huňaté bílé srsti, odbarvených blond vlasů, vyplazených jazyků a Mariina vždy přehnaného nalíčení vytvářela velmi zábavný obrázek. Linda si tehdy slíbila, že zkusí s Panem Boingem něco podobného.

„Jo, jdeme na to,“ kývla na kocoura hlasem plným nadšení. „Bude to legrace, věř mi.“

Zvedla Pana Boinga, uchopila mobil a dotkla se ikonky aplikace Face Swap, kterou už měla staženou.

„Tak jo, hurá na to.“

Zaujala pozici vsedě aprohlížela si obrázek na maličkém displeji. Na stěně přímo za ní bylo vidět pár zarámovaných obrazů astříbrné osvětlovací těleso. Nalevo od obrazů se nalézaly dveře do krátké chodbičky, která vedla do zbytku domu.

Linda byla velmi pečlivá při pořizování snímků, dokonce itakových, které se dělaly jen pro zábavu.

„Hmm, ne. To se mi nelíbí,“ zavrtěla hlavou na Pana Boinga.

Světla v chodbě za ní byla zhasnutá, ale stříbrné osvětlovací těleso svítilo apropůjčovalo snímku na displeji podivnou záři vpozadí. Znovu si přesedla, tentokrát trochu doleva. Záře zmizela.

„Jo, o moc lepší, co říkáš?“ zeptala se Pana Boinga.

Místo odpovědi jen zvolna, ospale zamžikal očima.

„Tak jo. Jdeme na to, než zase usneš, ospalče.“

9


Použití aplikace Face Swap nemohlo být jednodušší. Stačilo jen udělat snímek. Víc nebylo třeba. Aplikace okamžitě identifikovala dva obličeje na displeji, oba je červeně zakroužkovala a pak automaticky prohodila.

Linda zvedla Pana Boinga a napřímila se na židli.

„Tak,“ ukázala na displej mobilu. „Koukej se sem.“

Pan Boingo vypadal, jako by měl každou chvíli usnout, a znovu líně zívl.

„Ne, kocoure hloupá, na mě se nedívej. Sem se dívej. Hele.“ Ukázala ještě jednou na displej, tentokrát luskla prsty. Zvuk splnil účel. Pan Boingo se konečně otočil a zadíval se přímo na Lindin mobil.

„Jdeme na to.“

Linda nemarnila čas, nasadila zářivý úsměv arychle ťukla na ikonku „foto“.

První červený kroužek na displeji se objevil kolem jejího obličeje, ale když rychle po něm následoval druhý, Linda ucítila, jak se jí cosi svírá v hrudi jako škrtidlo, protože aplikace nezakroužkovala mrňavý obličej Pana Boinga. Místo toho označila cosi ve tmě dveří přímo za Lindinými zády.

10


2

„Dobrý večer vespolek.“

Přestože jí pomáhaly mikrofon a silná zvuková aparatura, profesorka psychologie na UCLA Tracy Adamsová zvýšila hlas o trochu víc, než bylo běžné. Stála před nabitou posluchárnou pro sto padesát lidí a hovor tolika živých hlasů budil dojem obřího úlu. Obecenstvo tvořili nejen nadšení studenti kriminologie asoudní psychologie, ale také několik dalších pedagogů, které dnešní přednáška velice zaujala.

Podmanivé zelené oči profesorky Adamsové za staromódními brýlemi v černých obroučkách tvaru kočičích očí přejely celé auditorium.

„Za chvilku začneme,“ pokračovala. „Takže bych vám byla velice vděčná, kdyby si ti z vás, co ještě nesedí, mohli prosím najít místa.“ Odmlčela se

a trpělivě čekala.

Profesorka Adamsová byla bezpochyby fascinující – inteligentní, přitaž

livá, vzdělaná, charismatická, elegantní a poutavě záhadná. Žádný div, že

se do ní tolik jejích studentů, mužů i žen, poněkud pubertálně pobláznilo,

ani nemluvě o některých členech pedagogického sboru. Dnes večer však

profesorka Tracy Adamsová nebyla hlavním důvodem, proč velký přednáš

kový sál umístěný v severozápadním kvadrantu kampusu UCLA ve Westwoodu praskal ve švech.

Uplynula celá minuta, než se všichni konečně usadili.

„No,“ promluvila znovu profesorka Adamsová, „ráda bych vám pro začátek všem poděkovala, že jste tady. Kdybych tak měla takovouhle účast na všech přednáškách...“

V auditoriu zazněl tlumený smích.

„Tak jo,“ pokračovala. „Než začneme, pokud smím, ráda bych vám sdělila pár informací onašem dnešním speciálním hostu.“ Krátce zalétla pohledem k vysokému a dobře stavěnému muži, stojícímu nalevo od pódia.

Muž, jenž měl ruce v kapsách kalhot, odpověděl plachým úsměvem.

11


Pozornost profesorky Adamsové se vrátila kpoznámkám, které měla před sebou, opřené o řečnický pultík, a pak znovu k obecenstvu.

„Absolvent psychologie na Stanfordově univerzitě,“ začala. „První akademický titul získal ve věku devatenácti let.“ Následující tři slova pronesla po významné odmlce: „Summa cum laude.“

Sálem přejela vlna překvapeného šumu.

„Rovněž na Stanfordově univerzitě,“ pokračovala, „a stále vútlém věku třiadvaceti let obdržel titul Ph.D. z analýzy chování zločinců a biopsychologie. Jeho dizertace, nazvaná ‚Pokročilá psychologická studie trestné činnosti‘, se stala a dodnes je povinnou četbou v NCANTČ FBI.“ Krátká pauza. „Pro ty z vás, kteří nevědí, nebo zapomněli, co znamená zkratka NCANTČ – je to Národní centrum pro analýzu násilných trestných činů při FBI.“

Nahlédla do poznámek, pak se vrátila pohledem ke shromáždění.

„Přestože mu byla několikrát nabídnuta funkce profilovače vÚtvaru behaviorální analýzy NCANTČ, dnešní host takovou nabídku nikdy nepřijal a mís to toho se rozhodl nastoupit k LAPD neboli Policejnímu sboru Los Angeles.“

Další překvapený šepot, tentokrát o trochu hlasitější.

Profesorka Adamsová počkala, až se utiší, a teprve pak pokračovala.

„Jako člen policejního sboru tohoto města stoupal po hodnostním žebříčku rychlostí blesku, stal se vůbec nejmladším policistou, který to v řadách LAPD dotáhl na detektiva. Od té doby je jeho úspěšnost v řešení zločinů bezkonkurenční.“

Znovu se odmlčela, tentokrát na efekt.

„Naším dnešním hostem je vysoce ceněný detektiv ze Speciální sekce vražd – což je elitní pobočka Divize loupeží a vražd Policejního sboru Los Angeles –, vytvořené výlučně k řešení případů vražd sériových a takových, které přitahují značnou pozornost avyžadují značné množství času na vyšetřování, jakož i odbornosti.“

Profesorka Adamsová zvedla pravý ukazováček, aby zdůraznila další bod. „Ale to není všechno. Zásluhou svého vzdělání v oboru behaviorální psychologie a skutečnosti, že tohle naše krásné město zřejmě přitahuje velice zvláštní plemeno psychopatů...“

Přednáškovým sálem se znovu rozlehl smích.

12


„... byl náš host zařazen do ještě specializovanějšího útvaru v rámci SSV. Všechny vraždy, při nichž se projeví nadměrný sadismus a brutalita, označuje LAPD jako ultranásilné zločiny. Většina detektivů vtéhle zemi by dala pravou ruku za to, aby nemuseli konat práci, jíž se věnuje náš dnešní host. Je velitelem Útvaru ultranásilných zločinů Policejního sboru Los Angeles.“ Otočila se a znovu pohlédla na muže, stojícího vedle pódia.

Sto padesát párů očí sledovalo její pohled.

„Trvalo mi dlooouho , než se mi ho konečně podařilo přesvědčit, aby přišel na univerzitu jako host, promluvil a popovídal si s vámi na jedno z nejzajímavějších témat z oblasti kriminologie a soudní psychologie – jímž je současný sériový vrah.“

V místnosti se rozhostilo bojácné ticho.

„Dnes je mi velkým potěšením představit vám detektiva Roberta Huntera z Policejního sboru Los Angeles.“

Sálem se rozlehly bouřlivé ovace.

Profesorka Adamsová pokynula Hunterovi, aby k ní přistoupil.

Detektiv Hunter vyprostil ruce z kapes a zvolna zdolal tři nízké schůdky na pódium. Když se setkal s jejím pohledem, obdařila ho sebejistým úsměvem, po němž následovalo velmi smyslné, ale téměř nepostřehnutelné mrknutí. Přerušil oční kontakt, obrátil se k aplaudujícímu auditoriu a plaše sklonil hlavu. Hunter na něco takového skutečně nebyl zvyklý.

„Zlom vaz,“ pošeptala mu profesorka Adamsová, když předávala Hunterovi mikrofon a odcházela z pódia stejnou cestou, kudy prve přišel.

Hunter počkal, až se sál znovu utiší.

„Nejspíš bych rád začal tím, že vám všem ještě jednou poděkuju za to, že

jste tady. Musím přiznat, že tohle jsem nečekal.“

Teď byla řada na Hunterovi, aby vrhl pohled na profesorku Adamsovou.

„Myslel jsem, že budu mluvit asi tak ke dvaceti až pětadvaceti studentům,

maximálně.“

Další smích z obecenstva.

Profesorka znovu nasadila úsměv, z okraje pódia pohlédla na Huntera a pokrčila rameny.

„Než začnu, prosím, dovolte, abych vám vysvětlil, že nejsem žádný řečník

13


a rozhodně ne učitel, ale vynasnažím se přetlumočit vám, co vím, a odpovědět na všechny vaše otázky.“

V posluchárně znovu zabouřil aplaus.

Hunter si nebyl jistý, jaká je úroveň znalostí přítomných, začal tedy základními definicemi – jaký je rozdíl mezi sériovými vraždami, hromadným zabíjením a masovým vražděním. Vysvětlení doložil několika příklady z praxe, k nimž v nedávné době v USA došlo.

Poté seznámil obecenstvo se sedmibodovým seznamem proměn psychického stavu sériového vraha, od fáze aury – samotného začátku, kde budoucí vrah začíná ztrácet kontakt s realitou – až po fázi deprese – hluboké psychické rozlady, která ve většině případů následuje po vraždě.

„Než budu pokračovat,“ pronesl Hunter poté, co dokončil popis poslední fáze, a do hlasu se mu vetřel mnohem vážnější tón. „Pokud jde o sériové vraždy, měli byste si zapamatovat to nejdůležitější...“

Vyrušilo ho zavibrování mobilu v kapse bundy.

Zarazil se a sáhl po něm.

„Moc se omlouvám,“ zvedl pravou ruku směrem k zaujatému obecenstvu. „Kdybyste mohli minutku počkat.“ Vypnul mikrofon a odložil ho na řečnický pultík. „Detektiv Hunter,“ pronesl do telefonu. „Útvar UNZ.“

Zatímco naslouchal volajícímu na druhém konci linky, vyhledal pohledem profesorku Adamsovou. Nebylo třeba slov. Četla z výrazu jeho tváře. Byla s ním už jednou, když přijímal podobný hovor.

„To si děláš legraci,“ zamumlala nevěřícně, než znovu vystoupila na pódium a přistoupila k Hunterovi. „Proč mě nepřekvapuje, že to muselo přijít zrovna dnes večer?“

Hunter ukončil hovor a otočil se k ní.

„Strašně se omlouvám, Tracy,“ pronesl tlumeným a sevřeným hlasem. Neuniklo mu její zklamání. „Musím jít.“

Chápavě kývla. „To nic, Roberte. Jdi. Vysvětlím jim to.“

Hunter spěchal z pódia a profesorka Adamsová zvedla z řečnického pultíku mikrofon, smutně vzdychla a obrátila se k velice zmatenému publiku.

14


3

Než Hunter dorazil na adresu, kterou telefonicky obdržel, měl na hodinkách

čas 21.31. I touhle dobou ve středu večer mu trvalo asi tři čtvrtě hodiny,

než zdolal necelých dvacet devět kilometrů vzdálenosti z Westwoodu do

Silver Lake – etnicky velice různorodé čtvrti na východ od Hollywoodu.

Jakmile se ocitl na Berkeley Avenue a zamířil na západ, okamžitě uviděl

shluk policejních vozidel kolem vjezdu do North Benton Way.

Hunter věděl, že ve městě jako Los Angeles nic nedokáže přitáhnout zvě

davé čumily rychleji než kombinace blikajících policejních majáků a čer

nožluté pásky kolem místa činu. Z toho důvodu ho vůbec nepřekvapil

pohled na stále rostoucí dav okolních obyvatel, kteří už se shromažďovali

kolem perimetru – mobily pevně v rukou, dychtili po několikavteřinové

videonahrávce nebo aspoň slušné fotce, aby měli co vystavit na sociálních

sítích jako ukořistěné pokémony.

Média Huntera rovněž předběhla. Se stativy akamerami na střechách zaujaly

už místa uchodníku hned přes ulici od oblasti oddělené policejním kordonem

dvě dodávky televizního zpravodajství. Pár novinářů se usilovně snažilo získat

jakékoli informace od každého, kdo by byl ochoten s nimi mluvit.

Když konečně projel davem, stáhl Hunter okénko a ukázal odznak jed

nomu z uniformovaných strážníků, střežících vstup do ulice. Strážník kývl

a uvolnil cestu, aby Hunter mohl pokračovat.

North Benton Way byla tichá rezidenční ulice kousek na jih od slavné

vodní nádrže Silver Lake. Po obou stranách ji lemovaly vzrostlé sykomory,

které ji ve dne stínily před sluncem, ale jak nastal soumrak, vrhaly na všechny strany zlověstné stíny. Dům, kam měl Hunter namířeno, byl šestý na pravé straně ulice. Obě místa na příjezdové cestě zabíraly červený volkswagen brouk a modrá tesla S. Kousek napravo od domu zpozoroval Hunter tři další zaparkované černobílé policejní hlídkové vozy spolu sdodávkou forenz - ního útvaru okresního koronera.

15


Hunter zastavil před dodávkou avystoupil zauta. Jeho sto osmdesát centimetrů vysoká postava se tyčila vysoko nad sluncem vyrudlou střechou starého Buicku LeSabre. Chvilku přejížděl pohledem ulici z jednoho konce na druhý. Ve všech okolních domech se svítilo, většina obyvatel buď koukala z oken, nebo stála u domovních dveří s výrazem naprostého šoku a nevíry vobličeji. Hunter si připnul odznak na opasek avté chvíli policejní bariérou na začátku ulice projelo další auto. Hunter okamžitě poznal modrou metalízu Hondy Civic. Patřila jeho parťákovi z útvaru UNZ, detektivu Carlosi Garciovi.

„Zrovna jsi dorazil?“ zeptal se Garcia, když zaparkoval vedle jednoho z policejních hlídkových vozů a vyskočil z auta.

„Ani ne před minutou,“ potvrdil Hunter.

Garcia měl delší hnědé vlasy, dosud vlhké zpozdní sprchy, sčesané dozadu a utažené do ohonu.

Oba detektivové se obrátili čelem k domu s bílým průčelím. Na chodníku přes ulici stáli tři policisté svážnými výrazy. Hned za nimi jeden agent CSI, oděný v tyvekové kombinéze s kapucí a vyzbrojený vysoce výkonnou taktickou svítilnou ProTac, pečlivě zkoumal pěkně udržovanou předzahrádku. Na zápraží domu, napůl zastíněném modrým forenzním stanem, snímal druhý agent otisky prstů z kliky a rámu dveří.

Když si jich všiml, nejstarší ze tří policistů na chodníku se oddělil od skupiny a přešel ulici směrem k oběma detektivům.

Hunter okamžitě zaznamenal jediný kovový obdélníček na límci strážníkovy košile, který ho identifikoval jako nadporučíka Policejního sboru Los Angeles.

„Vy musíte být od UNZ.“ Strážníkův chraptivý hlas zněl unaveně.

„Ano, pane,“ odvětil Garcia. „To jsme my.“

Nadporučíkovi bylo něco přes padesát a byl asi o osm centimetrů menší než Hunter a nejméně o dvacet kilo těžší, přičemž většinu hmotnostního rozdílu tvořilo břicho.

„Jsem nadporučík Frederick Jarvis z centrální úřadovny,“ podal jim ruku. „Divize Severovýchod.“

Hunter a Garcia se představili.

„Byl jste první na místě činu?“ zeptal se Garcia.

16


„Ne,“ odvětil nadporučík Jarvis, obrátil se a ukázal na dva policisty, které nechal stát na chodníku. „Strážníci Grabowski aPerez. Já jsem ten, kdo rozhodl, že celou tuhle šlamastyku předáme vám z Ultranásilných zločinů.“

„Takže jste byl uvnitř?“ zeptal se Hunter.

Nadporučíkovo chování se změnilo. Vydechl. „Byl. Ano.“ Poškrábal se na pravé líci. „Jedenatřicet let u sboru, a za ta léta jsem viděl šílených věcí víc než dost, ale kdybych si mohl, než umřu, vybrat jen jednu věc, kterou bych radši neviděl...“ Kývl bradou směrem k domu. „Tak by to byla tahle.“

17


4

Hunter a Garcia se zapsali do protokolu místa činu, vyzvedli si jednorázové forenzní kombinézy azačali se do nich oblékat. Nadporučík Jarvis po žádné nesáhl, čímž dal jasně najevo, že nemá v úmyslu vstupovat na tohle místo činu podruhé.

„Tak jaképak informace máme zatím o oběti?“ zeptal se Garcia.

„Jen ty nejzákladnější,“ sáhl nadporučík po zápisníku. „Jmenovala se Linda Parkerová,“ začal. „Čtyřiadvacet let, původem z Harboru přímo tady v Los Angeles. Živila se jako modelka. Rejstřík měla čistý jako sklo, pokud je nám známo – žádné zatčení, žádné pokuty, žádné soudní příkazy... nic. Ten volkswagen brouk by měla splacený už za pár měsíců. I všechny daně platila včas a řádně.“

„Žila tu sama?“ Zase Garcia.

„Pokud víme – ano. Na složenkách ani účtech žádná jiná jména nefigurují.“

„Ví se, jestli měla nějakého přítele? Vztahy?“

Nadporučík pokrčil rameny. „Neměli jsme čas shromažďovat takové informace. Pardon, hoši, ale to si budete muset vyhrabat sami.“

Hunter znovu přejel pohledem sem a tam po ulici.

„Co sousedi?“ zeptal se. Věděl, že nadporučík už určitě nařídil strážníkům obejít všechny okolní domy.

„Nic. Nikdo zřejmě nic neviděl a neslyšel, ale moji kluci se ještě vyptávají, takže možná při troše štěstí...“

„Paní Štěstěna nás bohužel asi moc ráda nemá,“ opáčil Garcia. Jeho hlas

postrádal humor. „Ale kdoví? Každý den je nový začátek.“

„Vypadá to, že pachatel vnikl do domu zadem přes okno ložnice,“ řekl

nadporučík Jarvis. „Bylo rozbité zvenčí.“

„Jak se dostal na zahradu?“ zeptal se Garcia.

Nadporučík ukázal na dřevěná vrátka nalevo od domu. Otisky z nich sní

18


mal třetí forenzní technik. „Žádné stopy násilného vstupu, ale člověk nemusí být atlet, aby je přelezl.“

„To je ta osoba, co našla tělo?“ zeptal se Hunter nadporučíka aukázal hlavou směrem kpolicejním vozidlům, zaparkovaným vulici napravo od domu.

Hned jak prve vystoupil z auta, všiml si Hunter policistky klečící u otevřených dveří spolujezdce hlídkového vozu, který stál od nich nejdál. Policistka nebyla sama. Před ní seděla v autě na místě spolujezdce velmi vystresovaná žena kolem padesátky.

„Přesně tak,“ odvětil nadporučík Jarvis. „Aspoň se nebudete muset trápit s informováním rodičů. Je to matka oběti.“

Hunter aGarcia se zarazili apřejeli pohledem od nadporučíka kženě sedící v hlídkovém voze. Ani jeden z obou detektivů si neuměl představit zážitek, který by byl pro matku horší než objevit mrtvolu surově zavražděné dcery.

„Pochopitelně je v šoku,“ vysvětloval nadporučík. „A momentálně se toho od ní moc nedozvíme, ale podle toho, co jsme pochopili, byla zvyklá mluvit s dcerou každý den, buď osobně, nebo telefonicky.“ Znovu nahlédl do poznámek. „Naposled spolu mluvily předevčírem – v pondělí odpoledne. Šlo o telefonát. Měly se včera sejít na oběd, ale matka to musela zrušit. Podle toho, co říká, pak volala dceři kolem deváté ráno, jenže ta to nebrala. Hovor šel rovnou do hlasové schránky. Nechala vzkaz, ale dcera jí zpátky vůbec nezavolala. Matka zkusila zavolat znovu asi pětačtyřicet minut předtím, než se měly sejít, jen aby se ujistila, že dcera zprávu dostala a že nebude vážit cestu nadarmo. Zase to spadlo rovnou do hlasové schránky. Včera večer to zkusila zase a pak dnes ráno a odpoledne.“ Nadporučík Jarvis kývl, aby potvrdil svá slova. „Pokaždé hlasová schránka. To už si začala matka dělat starosti. Říkala, že i když je to nepravděpodobné, dcera se mohla rozzlobit, že musely včera zrušit společný oběd, ale i kdyby to tak bylo, podle ní už by se Linda přece jen ozvala. Matka znovu zavolala anechala poslední vzkaz, že se staví dnes večer.“

„A v kolik sem dnes dorazila?“ zeptal se Hunter.

„Kolem sedmé.“

„Jak se dostala dovnitř?“ Tentokrát Garcia. „Bylo odemčeno?“

„Ne, dveře byly zamčené, ale matka měla u sebe rezervní klíč.“

Hunter se otočil k technikovi CSI snímajícímu otisky z domovních dveří.

19


„Vloupání?“ zeptal se.

„Pokud vstoupil těmihle dveřmi, tak ne násilím.“ Technik opětoval Hunterův pohled. „Zámek, veřeje, nic nebylo poškozeno, ale tyhle dveře mají jednoduchý zámek se západkou. Člověk by fakt nemusel být expert, aby se přes ně dostal.“

Hunter a Garcia si stáhli kapuce přes hlavy a zapnuli zipy kombinéz.

„Přes obývák,“ vysvětloval nadporučík Jarvis a přitom gestikuloval. „Na druhé straně je chodba a na jejím konci ložnice. Kdybyste zabloudili, jděte jednoduše za pachem krve.“ Nadporučík nepronesl poslední pokyn jako vtip. „A na vašem místě bych si nezapomněl roušku.“

Domovní dveře Lindy Parkerové vedly rovnou do prostorného obývacího pokoje, příjemně zařízeného směsicí historizujících napodobenin a tradičního nábytku, doplněnou pastelovými závěsy, které ladily skoberečky apolštáři. Nic nepůsobilo nemístně. Nic nenasvědčovalo, že by tu došlo kzápasu.

Další forenzní technička, rovněž pátrající po otiscích prstů, se propracovávala četnými plochami v místnosti. Pozdravila detektivy mírným kývnutím hlavy.

Chodba s dřevěnou podlahou, která vedla do zbylých prostor domu, byla krátká a široká, s jedněmi dveřmi na pravé straně, dvojími na levé a jedněmi na konci. Zavřené byly jen druhé dveře nalevo. Stěny zdobilo několik zarámovaných fotografií ve stylu obálek módních časopisů. Na všech se skvěla stejná úchvatná modelka – štíhlá a vypracovaná, se srdcovitým obličejem, plnými rty a jemným nosíkem, očima, jejichž barva byla téměř akvamarínová, a lícními kostmi, za jaké by většina žen zaplatila celé jmění.

Hunter a Garcia zamířili k místnosti na konci chodby.

Letmé nahlédnutí do otevřených dveří na pravé straně – ložnice.

Otevřené dveře nalevo – koupelna.

Zavřené dveře prověří později.

Když se konečně ocitli v místnosti označené jako místo činu, zastavili se ve dveřích, neklidně a mlčky.

Jednou věcí si byli Hunter i Garcia naprosto jisti – přání nadporučíka Jarvise se nikdy nesplní. Nikdy nedokáže zapomenout na to, co v téhle místnosti viděl.

20


5

Muže naráz probudil zvuk motocyklu z ulice. Chvíli nehybně ležel naznak a civěl do stropu. Místnost, kde se nalézal, osvětlovalo jen slabé měsíční světlo, pronikající dovnitř velkým oknem ve stěně nalevo od něj, ale jemu tma nevadila. Po pravdě řečeno, dával jí přednost. Podle jeho názoru odpovídala barvě jeho duše.

Muž se soustředil na svůj dech, snažil se ho zklidnit. Nádech nosem, říkal si v duchu, když se nadechoval. A výdech ústy. Vydechl. Nádech nosem. Vdechl. A výdech ústy. Vydechl.

Rychlé dýchání se zvolna zase začínalo uklidňovat.

Muž byl úplně mokrý, zmáčený studeným potem jako vždycky, když se probudil z „noční můry“. Vidiny byly vždycky stejné – násilné... bizarní... bolestné – ale nechtělo se mu o nich přemýšlet. Nikdy to nedělal. Zatímco se tedy soustředil na svůj dech, zaháněl ty obrazy zpět do nejtemnějších míst ve své mysli sjedinou jistotou – dřív nebo později se zase vrátí. Jako vždycky.

Trvalo mu deset minut, než konečně přešel z lehu do sedu. Většina studeného potu mu na pokožce zaschla, takže si připadal lepkavý a špinavý. Potřeboval sprchu. Vždycky po „noční můře“ potřeboval sprchu.

V koupelně pustil vodu a počkal, až se místnost začne halit párou, než

vstoupil pod silně tryskající teplou sprchu. Muž zavřel oči a nechal si vodu

stékat přes obličej... po kůži. Prakticky cítil, jak se mu rozšiřují póry a vítají

očistu.

Zbožňoval ten pocit.

Muž si důkladně dvakrát umyl celé tělo, než se chopil žiletky a lahvičky

dětského oleje z přihrádky ve sprše. Trochu oleje si nalil do dlaně pravé

ruky a rozetřel ho po levé noze. Pak proces zopakoval – levá ruka, pravá

noha. Vždycky to dělal v tomhle sledu. Na dvě vteřiny vložil žiletku pod tryskající vodu, než se shýbl a přiložil ji k pravé holeni.

Před léty mu jedna prostitutka prozradila, že chce-li se vyhnout vyrážkám,

21


když si holí tělesný porost, obzvlášť v podpaží a kolem třísel, má používat dětský nebo kokosový olej. „Měl bys to zkusit,“ radila mu tehdy. „Vyrážky a opruzeniny budou věc minulosti, věř mi.“

Měla pravdu. Skutečně to fungovalo. Nejenže ho to zbavilo vyrážek a opruzenin, ale také měl díky tomu pokožku hladkou jako ještě nikdy.

Muž si holil tělo denně, někdy i dvakrát denně, od hlavy až k chloupkům na prstech u nohou. Nedělal to, protože by byl blázen nebo fanatik nebo protože by mu to nařizovaly nějaké hlasy. Dělal to jednoduše proto, že se mu líbil dotek vlastní pokožky bez chloupků. O kolik byla citlivější! Jediná část těla, kterou si neholil, bylo obočí. Jednou to zkusil, ale výsledek se mu nezamlouval. Vypadal pak divně... skoro strašidelně, a ještě nenašel umělé obočí, které by vypadalo stejně dobře jako skutečné, na rozdíl od paruk a falešných vousů, kterých měl slušnou sbírku.

Muž dokončil dlouhý proces holení, vypnul vodu, vystoupil ze sprchy a osušil se ručníkem. Vrátil se do ložnice, zůstal stát nahý před vysokým zrcadlem a obdivoval vlastní tělo.

Naplněn hrdostí se otočil doleva a zapnul velký stojanový větrák, který tam měl. Když závan větru zasáhl jeho hladkou pokožku, zachvělo se mu celé tělo a páteří mu projela vlna extáze, mocnější a příjemnější, než jakou by uměla navodit jakákoli droga. Jako by rituál holení zdesateronásobil vnímavost hmatových receptorů v jeho kůži.

Muž se do toho blaha pohroužil na několik minut, než ventilátor konečně vypnul.

„Hádám, že je čas se připravit,“ sdělil sám sobě a tělo se mu ještě jednou naposled zachvělo, tentokrát čirým vzrušením nedočkavosti.

Muž se prostě nemohl dočkat, až to udělá celé znovu od začátku.

22


6

Když došlo na místa činu, nebylo nijak překvapivé, že Hunter a Garcia byli pověstní svou „hroší kůží“. Setkali se s větším množstvím dějišť krvavých a surových vražd než většina detektivů v celých dějinách losangeleského policejního sboru. Jen velmi málo násilných činů jimi ještě dokázalo otřást. To, co uviděli toho večera v ložnici Lindy Parkerové, k nim však patřilo.

„Co to sakra je?“ Garcia pronesl tato slova téměř nevědomky. Navzdory všem zkušenostem bylo jeho mozku zatěžko pochopit, co oči viděly.

Celé místo činu bylo znepokojivé, počínaje teplotou uvnitř místnosti.

VLos Angeles se nejvyšší březnové teploty pohybují průměrně kolem čtrnácti stupňů Celsia, ale vmístnosti mohly být spíš dva, nanejvýš pět stupňů.

Garcia si založil paže na hrudi, aby si uchoval trochu tělesného tepla, ale nezvykle nízká teplota znamenala pouhý začátek. Místnost před nimi byla karmínově rudá – podlaha, koberec, záclony, nábytek, postel, stěny... všechno, apřesto všechna ta krev působila nanejvýš jako hloupý vtip vporovnání s tím, co se nalézalo uprostřed pokoje.

Tělo Lindy Parkerové bylo zanecháno na posteli, přistrčené čelem k jižní stěně. Ležela naznak na krví promáčeném povlečení, které kdysi bylo bílé. Paže měla položené podél boků, nohy přirozeně natažené, ale konce všech čtyř končetin chyběly. Někdo jí usekl chodidla v kotnících a ruce v zápěstí,

ale ito hrálo druhé housle vporovnání shlavním znepokojivým činem vraha.

Tělo Lindy Parkerové bylo stažené z kůže, zbyla z něj jen bizarní změť hnědavě červené svalové tkáně, obnažených orgánů a odhalených kostí. Pach tlejícího masa otrávil vzduch v celé místnosti.

„Vítám vás ve vaší nové noční můře, kluci.“

Podivný pozdrav zazněl od Kevina Whitea, osmačtyřicetiletého velícího forenzního technika, který stál vedle postele. Měřil metr pětasedmdesát a měl světlehnědé oči pod hustým, rozcuchaným obočím. Vlasy, v současnosti zakryté kapucí tyvekové kombinézy, byly světlé a na temeni prořídlé.

23


Pod ochrannou maskou se skrýval dlouhý nos a řídký knírek, podobný spíš broskvovému chmýří než vousům. Byl to velmi zkušený technik, který už s Hunterem a Garciou pracoval na několika místech činu. Kevin White byl také expert na forenzní entomologii.

Naproti Whiteovi, na druhé straně lůžka cvakal snímky fotograf CSI, snažící se zachytit mrtvolu ze všech možných úhlů. Vždycky po dvou nebo třech cvaknutích, než se znovu pustil do práce, na chvilku přestal, potřásl hlavou, pak odvrátil pohled apřimhouřil oči, přičemž zjevně potlačoval nutkání ke zvracení.

Hunter a Garcia konečně vstoupili do místnosti a opatrně, aby se vyhnuli kalužím zaschlé krve na podlaze, přistoupili k posteli.

White jim dopřál ještě několik vteřin, aby získali ucelený dojem ze scény před sebou, než znovu promluvil.

„Jsme tu něco přes půl hodiny,“ vysvětloval. „A jak dobře vidíte, potrvá dost dlouho, než se tohle místo kompletně zpracuje, ale povím vám to málo, na co jsme zatím přišli.“ Ukázal na klimatizační jednotku na protější stěně místnosti. „Klima běžela naplno, když jsme sem přišli. Proto je tu jak v lednici.“

„Vrah chtěl uchovat tělo?“ zeptal se Hunter.

„Možná,“ souhlasil White. „Ale ať už to měl v úmyslu, nebo ne, nízká teplota přesně tohle dokázala.“

Ve tvářích obou detektivů procitl zájem.

„Budete muset počkat na oficiální výsledek pitvy, pokud jde o přesnější odhad času smrti,“ pokračoval White. „Ale při téhle teplotě by se normální proces rozkladu zpomalil asi o třicet až čtyřicet hodin. Vzhledem ke skutečnosti, že právě nastává úplný rigor mortis, řekl bych, že byla zavražděná před nějakými čtyřiceti až dvaapadesáti hodinami.“

„Tím bychom se vraceli do pondělního večera.“ Garcia pohlédl na Huntera. „Nadporučík Jarvis nám venku říkal, že matka s ní naposled mluvila v pondělí odpoledne.“ Obrátil se k Whiteovi a znovu ho oslovil. „Podle všeho je tvůj odhad hodně přesný, Kevine.“

Whiteovi zasvítila vočích pýcha. „Teplota spolu se zavřenými okny všude v domě by taky vysvětlovala, proč tu nebzučí hejna masařek.“ Odmlčel se a vrátil se pohledem k mrtvole na posteli. „Její tělo by už bylo touhle dobou o dost menší.“

24


Za normálních okolností, dokonce ivnoci, kdyby bylo tělo vydané na milost anemilost živlům, ať už venku, nebo uvnitř, slétly by se na ně masařky vřádu pouhých minut. Zaměřily by své úsilí na ústa, nos, oči a všechny otevřené rány. V případě těla staženého z kůže se stávalo celé tělo otevřenou ranou, a tudíž úrodnou půdou pro masařky. Za pár hodin by nakladly na mrtvolu až půl milionu vajíček. Ta vajíčka by se během čtyřiadvaceti hodin vylíhla a za jediný den by larvy z nich zmenšily objem dospělého lidského těla na polovinu. Hunter a Garcia to moc dobře věděli.

„Bohužel,“ pokračoval White, „ohledně příčiny smrti budete muset počkat na pitevní zprávu. Můžu vám říct, že tu nejsou žádná viditelná bodná nebo střelná zranění. Ani stopy po úderu do hlavy tupým předmětem. Nejsou vidět polámané kosti, samozřejmě s výjimkou těch uříznutých rukou a nohou. Hrudní koš se zdá nepoškozený a nemá zlomený vaz.“

„Vykrvácela?“ nadhodil Garcia.

„Je vysoce pravděpodobné, že zemřela vykrvácením,“ připustil White. „Ale jak už jsem řekl, to objasní pitevní zpráva.“

Oba detektivové na chvilku zmlkli.

„Nenašli jsme nic z chybějících částí těla,“ dodal White. „Ani ruce, ani nohy, ani kůži, ale neměli jsme zatím čas prohledat celý dům.“

„Dá se nějak určit, jestli něco z těch surovostí proběhlo, dokud byla ještě naživu?“ zeptal se Garcia.

„S jistotou ne,“ odvětil White. „Moc nerad se opakuju, Carlosi, ale přesnější odpověď najdete až v pitevní zprávě.“

Garcia ještě jednou přejel očima místnost. Soudě podle množství krve všude kolem by ho nepřekvapilo, kdyby pitva odhalila, že oběť byla skutečně naživu, když ji vrah stahoval z kůže. Ale i kdyby tomu tak bylo, něco mu stejně nedávalo smysl.

„Já tomu nerozumím,“ řekl. „Co sakra znamená ta krev všude?“ Sklouzl zrakem k Hunterovi, ale otázka byla adresována každému, komu by se zachtělo odpovědět. „A po celém pokoji. Tohle není tepenný rozstřik. To všichni poznáme.“ Přistoupil blíž k východní stěně, prohlížel si dlouhou

stopu krve na ní. „Všechny ty stopy vypadají jako šmouhy. Jako by je udělal

naschvál.“

„To je dost možné,“ souhlasil White.

25


Hunter přistoupil blíž k posteli a začal si prohlížet, co kdysi bývalo obličejem Lindy Parkerové. Bez pokožky působilo to, co z něj zbylo, stejnou měrou děsivě i hypnoticky.

V důsledku víc než čtyřiceti hodin vystavení vzduchu, i přes nízkou teplotu, potemněla tenká svalová vrstva mezi kostní strukturou obličeje a pokožkou do podivně hnědého odstínu, jako by byla lehce ožehnutá ohněm. Nosní chrupavka byla dosud na svém místě, ale víčka a rty zmizely, takže dásně, zuby, čelistní kost, část lebky a oční důlek zůstaly zcela odhalené. Oči vrah neodstranil, ale také tam už nebyly. Většina sklivce – průhledné rosolovité tkáně vyplňující oční bulvu za čočkou – vyschla. Vdůsledku toho oči Lindy Parkerové splaskly a prakticky zmizely v důlcích.

„Už jste s ní pohnuli?“ zeptal se Hunter.

„Ne, zatím ne,“ odpověděl White. „Čekal jsem, až tu budete, abyste mohli vidět tělo in situ, protože je tu háček – když se podíváte důkladně, zdá se, že vrah z ní nestáhl kůži úplně.“

Hunter o krok ucouvl a naklonil hlavu do strany.

„Máš pravdu,“ souhlasil. „Vypadá to, že na zádech jí ještě kus kůže zbyl.“

Garcia napodobil Huntera. „To je divné. Proč by jí vrah stahoval kůži z většiny těla, ale na zádech kus nechal?“

„Podíváme se, ne?“ White obešel lůžko z druhé strany. „Chcete píchnout, kluci?“ zeptal se Huntera a Garcii.

„Jasně.“

Fotograf uhnul z cesty, přesunul se na druhý konec místnosti.

„Prostě ji zvedneme do sedu, kam až to půjde,“ navrhl White a kývl na Huntera aGarciu, kteří odpověděli rovněž kývnutím. „Na tři... raz, dva, tři.“

Jak nadzvedli tělo z postele, Hunter, Garcia i White naklonili hlavy do strany, aby viděli na záda oběti.

Když se konečně ukázala část pokožky, všichni zkoprněli.

„Ježíši!“ pronesl White. „Co to sakra je?“

26


7

Dosud nahý usedl muž k toaletnímu stolku a chvilku pozoroval svůj obraz v trojdílném zrcadle, přičemž si prohlížel profil z obou stran.

Miloval ten zvláštní stav, v němž se ocital pokaždé, když se chystal k proměně. Byl to stav složitý, který ani on sám neuměl jaksepatří vysvětlit, ale bizarně ho naplňoval pocitem úspěchu smíšeným sněčím, co dokázal popsat jen jako omračující extázi.

Muž vychutnával ten dojem ještě celou minutu, nechával si ho šířit tělem jako krev proudící v žilách.

Muž se na sebe radostně a hrdě usmíval.

Věděl, že může vlastním přičiněním vypadat, jak se mu zachce. Dokázal si změnit tvar nosu, barvu očí, plnost tváří, úhel brady, objem rtů, kontury uší, kvalitu zubů... cokoli. Mužovým znalostem ohledně toho, jak tvarovat pěnové protézy, a jeho dovednostem v líčení se nikdo nevyrovnal. Ještě líp: když to všechno zkombinoval s několika elektronickými udělátky, uměl změnit dokonce i zvuk a sílu svého hlasu, jak už dříve dokázal.

Muž se na židli napřímil a zadíval se na fotografii, kterou měl připnutou v pravém horním rohu zrcadla. Vůbec neměl zdání, kdo na ní je. Snímek pocházel z náhodně vybrané fotobanky, ale osoba na ní vypadala velmi

zajímavě – kulatý nos, nenápadné lícní kosti, plné rty, modré oči a šikmé

obočí, které dodávalo celému obličeji poněkud smutný výraz. Kdovíproč se to muži líbilo. Barva pleti muže na fotografii byla také o odstín tmavší než jeho.

Muž už měl vytvarovaných několik kousků protetické pěny tak, aby odpovídaly nosu, rtům a lícním kostem člověka na obrázku, a když na jeden z těch kousků nanášel tenkou vrstvu speciálního lepidla, začínal si představovat, jaká bude tahle bytost v reálném životě – jak bude mluvit, chodit, usmívat se, smát... Bude jeho hlas tichý a plachý, silný a autoritativní, nebo kombinace obého?

27


A co povaha? – ptal se vduchu muž. Bude vstřícný, povídavý, stydlivý, intro

vertní, zábavný, vážný, intelektuálský? Nabízely se mu nekonečné možnosti,

a to ho jaksepatří vzrušovalo. Miloval proces tvoření každé nové osoby, jíž

se stával. Miloval to, protože to nikdo neuměl líp než on. Jenže fyzická pro

měna spolu s koncepcí osobnosti byla jen součástí zábavy. Skutečné vzru

šení, skutečný tvůrčí proces přijdou později, neboť muž nepochyboval otom,

že je umělec.

28


8

Huntera, Garciu iWhitea překvapilo zjištění, že na zádech Lindy Parkerové zůstal dokonale tvarovaný kus kůže s rovnými okraji. Obdélník pokožky jí vlastně pokrýval celá záda, zleva doprava, začínal pár centimetrů pod rameny a sahal až k hýždím, ale tím překvapení nekončilo. Navzdory zaschlé krvi, která většinu kůže pokrývala, všichni tři jasně viděli, že do ní něco bylo nakvap vyřezáno – nástroj pronikl kůží a zaryl se až do svaloviny.

„Co to kurva je?“ zašeptal Garcia, když přimhouřenýma očima pozoroval značky.

„Tommy,“ zavolal White na forenzního fotografa agestem ho zval ksobě. „Tohle musíš vyfotit.“

Tommy pohlédl na Whitea, jako by říkal: Ona ta šílenost ještě nekončí?

„Hned,“ pobízel ho White.

Tommy si upravil brýle a přistoupil zleva k posteli.

„No páni!“ zavrtěl znovu hlavou. „To je ale ujetý.“

Zářezy na zádech oběti vypadaly jako podivná kombinace symbolů a písmen, tvořících čtyři zřetelné horizontální řádky. Symboly a písmena byly hrubě vyřezané jen rovnými čarami, bez křivek.

Fotografovi trvalo pár vteřin, než se vzpamatoval a začal cvakat spouští. Přestože za Hunterovými zády explodovalo oslnivé světlo blesku fotoaparátu, jeho pozornost nepolevila ani na okamžik.

Jak přejížděl pohledem od písmena k symbolu a z jedné rovné řádky na druhou, šířilo se nitrem Hunterovy duše nové chvění, zrychlující jako raketa.

„To je nějaký jazyk uctívačů ďábla nebo taková podobná blbost?“ ozval se Garcia.

Hunter zvolna zavrtěl hlavou.

„No, anglicky to rozhodně není,“ opáčil White.

„Možná je to mimozemsky,“ nadhodil fotograf. „Bylo by snazší věřit tomu, než že to všechno dokázal udělat člověk.“

29


„Ne.“ Hunter konečně promluvil bezvýrazným hlasem. „Je to latinsky.“

„Latinsky?“

Garcia i fotograf pohlédli na Huntera se svraštělými čely, pak se opět zaměřili na značky na zádech oběti. Dlouhou chvíli je znovu studovali.

White rovněž nepůsobil příliš sebejistě.

„Já to tam nevidím, Roberte,“ nakláněl hlavu ze strany na stranu. „A přitom moje latina vůbec není špatná.“

„Jestli je to latinsky,“ zeptal se Garcia, „co znamenají ty symboly?“

„To nejsou symboly,“ odvětil Hunter, ale dovedl si snadno představit, proč si jeho parťák – nebo kdokoli jiný – může splést některá vyřezaná písmena se symboly. „Jenom jsou některá písmena nakreslená ledabyle.“

Ani Garcia, ani White zřejmě nechápali.

„Držíte ji, kluci?“ zeptal se Hunter. „Můžu pustit?“

„Jo, máme ji,“ odvětil White.

Hunter pustil tělo.

Garcia a White je přidržovali.

„Tyhle řezy do kůže,“ začal Hunter vysvětlovat a přitom ukazoval. „Tyhle čáry, které tvoří písmena, vznikly podle všeho rychlými zářezy nějakou čepelí.“ Napodobil pohyb rukou s nataženým ukazováčkem.

„Jo, jasně,“ souhlasil Garcia.

White rovněž přikývl.

„A jak vidíte,“ pokračoval Hunter a nepřestával ukazovat, „ten, kdo to udělal, používal jen rovné čáry, žádné křivky, takže tu máme dvě možnosti. Za prvé – nakreslil tak některá písmena naschvál, nebo za druhé – nedbal při kreslení na preciznost. Nicméně tím pádem nám tu zbývá několik čar, které se nespojují, kde by měly; buď nedosahují, nebo jsou úplně vedle. Právě proto to místy vypadá spíš jako symboly než písmena.“

Garcia, White a Tommy, který přestal fotografovat, aby se mohl soustředit na Hunterovo vysvětlení, stále působili velmi nechápavě.

Hunter se to pokusil objasnit.

„Jako například tady. Tohle má být P.“ Hunter prstem překreslil písmeno nad existujícím vyřezaným, aniž se dotkl oběti, ale tentokrát použil oblou linii. „A tohle je D.“ Opakoval proces. „Některá jsou taky hodně šejdrem

30


a vybočují z řádku, takže jsou daleko hůř vidět, jako tady – tohle má být H, tohle je M, tohle je S a tady C.“

Jak Hunter překresloval písmena prstem, jeho argumentace začínala dávat mnohem lepší smysl.

„Aby mě čert vzal,“ valil White oči na písmena. Už začínal chápat smysl rébusu, ale pořád ne docela.

„Další problém, co tu máme,“ Hunter ještě neskončil, „je ten, že jak všichni vidíme, máme tu čtyři zřetelné horizontální čáry, což by nasvědčovalo tomu, že máme taky čtyři různá slova, ale není to tak.“

Garcia dosud zíral na řezby, ale v očích měl velice nechápavý výraz.

„Kolik máme slov?“ zeptal se White.

„Tři,“ odvětil Hunter. „Ale jsou rozdělená na úplně nahodilých místech, aby vytvořila čtyři řádky. Kdybyste mi dali kus papíru a propisku, ukážu vám to.“

„Přinesu to.“ Fotograf Tommy přešel ke svému pouzdru na fotoaparát, které nechal u dveří ložnice. Vzápětí už podával Hunterovi poznámkový blok a tužku.

„Takže tohle je první řádek.“

Hunter pronášel každé písmeno nahlas a nejprve je ukázal na zádech oběti, než je zapsal do bloku.

Nakonec jim Hunter ukázal, co napsal.

PULCHR

ITUDOCI

RCUMD

ATEIUS

„Co to kurva je?“ ozval se Garcia, když s Whitem kladli tělo zpátky do původní pozice.

Věděl, že Hunter vidí věci jinak než většina ostatních lidí. Jeho mozek taky fungoval jinak, zvlášť když šlo o poskládání kousků mozaiky, ale někdy

ho Hunter nejen překvapoval, nýbrž i děsil.

„Jak se ti sakra povedlo najít to všechno v těch šílených zářezech na jejích

zádech, a navíc tak rychle?“

„Zrovna jsem se chtěl zeptat na totéž,“ přidal se White. „Viděls už někdy

něco takového?“

31


Hunter zavrtěl hlavou a pak se pokusil svůj objev bagatelizovat. „Ne, nikdy. Možná to bylo úhlem, ze kterého jsem se díval.“

White se znovu zaměřil na kus papíru, který jim Hunter prve ukázal. „Pulchritudocircumdateius.“ Nejdřív to přečetl přehnaně pomalým tempem a jako jedno slovo, teprve pak správně oddělil tři slova. „Pulchritudo circumdat eius.“ Výslovnost měl dokonalou.

Garcia zvedl obočí a přeskakoval pohledem z Huntera na Whitea a zase zpátky. „Já jsem bohužel mluvil latinsky naposled – nikdy. Co to sakra znamená? Ví to někdo? Má to být nějaké vzývání ďábla, nebo co?“

„Ne.“ Tentokrát zavrtěl hlavou White. „To si nemyslím.“

„Tak co to je?“

„Jestli se nemýlím,“ odvětil White, „znamená to – Krása je všude kolem ní.“

„Správně,“ potvrdil Hunter. „Krása je všude kolem ní... krása ji obklopuje. Překlad se může různit, ale význam je stejný.“

Garcia se na chvilku zarazil a znovu se rozhlédl po pokoji s užaslou nevírou, zrakem přejížděl od jedné krvavé šmouhy k druhé. „Krása je všude kolem ní? Jaká krása?“

Whiteův pohled sledoval Garciův. Tehdy ho něco napadlo. „Chtěls vědět, co to všechno znamená?“ oslovil detektiva. „Všechna ta krev kolem bez zřejmého důvodu? Možná máš pravdu. Možná všechny ty šmouhy vrah opravdu udělal naschvál. Možná věří, že je...“ White se lekl vlastní myšlenky. „... umělec nebo tak něco. Možná je pro něj...,“ ukázal na tělo, stažené zkůže aznetvořené. „Tohle všechno – oběť, pokoj, krev, pozice, ve které ji zanechal, to všechno – všeho všudy jen... morbidní umělecké dílo.“

Hunter ucítil, jak mu v týle naskakuje husí kůže. O krok couvl a pokusil se ještě jednou vnímat celou okolní scenerii.

„Ty řezy na zádech oběti...,“ uzavíral White, „to může být jen podpis vraha.“

Než někdo stihl odpovědět, objevila se ve dveřích ložnice forenzní technička, která prve snímala otisky prstů v obývacím pokoji.

„Ježíši Kriste!“ pronesla s výrazem čirého odporu. „Ať je ten vrah, kdo chce, je to ujetej hajzl.“

Všichni se k ní otočili se svraštělými čely.

„Na tohle byste se měli jít podívat, kluci.“

32


9

Hunter, Garcia a White následovali techničku z ložnice krátkou chodbou zpátky do obývacího pokoje, ale vrozporu stím, co očekávali, je nesměrovala k žádné z ploch, z nichž snímala otisky, ani je nevedla k domovním dveřím nebo ven z domu. Místo toho zahnula v obývacím pokoji doprava a zavedla je do strohé, moderní kuchyně.

Kuchyně byla překvapivě prostorná, s černými žulovými pracovními deskami podél tří stěn, tvořícími dokonalý kontrast s lesklou bílou podlahou a dvířky kuchyňské linky. Chromovaná digestoř nad černou varnou deskou ladila s dřezem z nerez oceli a nástěnnou troubou. Velké dvojdílné okno přímo nad dřezem nepochybně vpouštělo ve dne do kuchyně víc než dost slunečního svitu. Lednička, mrazák a myčka byly vestavěné za stejnými dvířky, jaká měla ilinka, takže kuchyně vypadala apůsobila čistě auklizeně, a právě toho si Hunter při vstupu do místnosti všiml ze všeho nejdřív – jak je to všechno čisté. Nikde nebylo ani trochu nepořádku. Žádné drobečky ani zbytky na plochách, včetně podlahy. Nic k uklizení, kromě tří předmětů ve dřezu – vidličky, salátové misky a sklenky od vína. Vinná sklenka i salátová miska byly prázdné. Na skle bylo vidět zbytky červeného vína a velmi

znatelnou šmouhu od červené rtěnky podél okraje.

„Skončila jsem s plochami v obývacím pokoji,“ vysvětlovala technička. „Jako druhá byla na řadě kuchyně.“ Ukázala na svůj kufřík s náčiním na podlaze, napravo od dveří.

Hlas měla sice klidný, ale Hunter v jejím tónu přesto postřehl náznak

upřímného znepokojení. Při řeči přejížděla očima po místnosti.

„Jak už jste si jistě všimli,“ pokračovala technička, „všechny elektrospotřebiče vkuchyni, kromě trouby amikrovlnky, jsou schované za dvířky linky.“

Ukázala na první dvířka na levém konci, pod pracovní deskou podél východní stěny.

„Tady máme myčku,“ oznámila a pak se zaměřila na dvoje vysoké dveře

33


z obou stran nástěnné trouby na západní straně kuchyně. „Tamhle najdete nalevo ledničku a napravo mrazák.“ Odmlčela se a zhluboka nadechla. „Co kdybyste se podívali do mrazáku?“

Pohled Kevina Whitea se ještě pár vteřin upíral na techničku, pak sjel k Hunterovi a Garciovi, kteří stáli po jeho levici. Už měl celkem jasnou představu, co v tom mrazáku najde. Přešlápl z nohy na nohu, než konečně vykročil a otevřel dveře.

„A... Kriste Ježíši!“

Šok ve Whiteově hlase byl upřímný. Nepochybně čekal, že vmrazáku leží chybějící části těla oběti. Jenže se mýlil. Velice se mýlil.

Hunter a Garcia prve Whitea následovali a to, co uviděli, když otevřel dveře mrazáku, přidalo zcela novou vrstvu krutosti k už tak nesmírnému sadismu, pozorovanému na místě činu.

Dvě poličky mrazáku byly odstraněné, aby vytvořily větší vertikální prostor. V tom prostoru se nalézala zmrzlá černošedá kočka.

34


10

Bylo skoro čtvrt na dvě po půlnoci, když se Hunter konečně dostal do svého

malého dvoupokojového bytu v Huntington Parku na jihovýchodě Los

Angeles. Kevin White a jeho forenzní tým zůstali v domě. Přestože postu

povali rychle, měli před sebou ještě nejméně tři až čtyři hodiny lopoty, než

všechno zpracují, a to jen pokud nenarazí na další překvapení. Hunter

a Garcia počkali, až bude tělo Lindy Parkerové odvezeno na okresní soudní

patologii, a teprve pak opustili místo činu, ale když za sebou Hunter zavíral

dveře svého bytu, v duchu se ptal, proč nezůstal s forenzním týmem. Aspoň

by se nějak zaměstnal, protože už předem věděl, že dnes bude usínání sku

tečný boj.

Insomnie je velice nevyzpytatelná choroba, která ve Spojených státech

postihuje každého pátého člověka. Může se projevovat rozmanitými způsoby asrůznou intenzitou, ale nikdy není příjemná. Porucha obvykle souvisí se stresem a tlakem na dospělého v moderní společnosti, ale ne vždy.

Hunterovi bylo teprve sedm let, když poprvé začal prožívat bezesné noci.

Začaly krátce poté, co ho rakovina připravila o matku. Z rodiny už mu zbyl jen otec a vypořádat se s takovou ztrátou, to byla pro malého Roberta Hun

tera velice bolestná a osamělá záležitost. V noci sedával sám ve své ložnici

ahroužil se do vzpomínek na dobu, kdy se maminka ještě dokázala usmívat.

Na dobu, kdy byla její náruč ještě dost silná, aby ho objímala, a hlas dost

pevný, aby dolehl k jeho uším.

Nedlouho po její smrti přišly příšerné noční můry a ty ho tak ničily, tolik

mu psychicky škodily, že nespavost byla jediným logickým řešením, na jaké

jeho mozek dokázal přijít. Spánek se pro Huntera změnil v ruskou ruletu –

přepych a trýzeň v jednom. Pro sedmiletého chlapce byl takový mechanis

mus řešení stejně brutální jako amputace na bitevním poli, ale Hunter tomu

čelil, jak nejlépe mohl. Aby se v těch nekonečných, osamělých, bezesných

hodinách nějak zaměstnal, uchyloval se ke knihám, četl všechno a cokoli,

35


co se mu dostalo do ruky, jako by mu četba nějakým způsobem dodávala energii. Knihy se staly jeho svatyní. Jeho pevností. Jeho štítem proti nekonečným nočním můrám.

Jak roky plynuly, Hunter se naučil s nespavostí žít, místo aby s ní bojoval. Za dobrých nocí naspal tři, možná i čtyři hodiny. Za špatných nocí neusnul ani na vteřinu.

Hunter si právě nalil v kuchyni sklenici vody, když uslyšel, jak mu v obývacím pokoji vibruje mobil na malém jídelním stole, který sloužil i jako počítačový stolek. Znovu se podíval na hodinky – 1.17.

„Detektiv Hunter, útvar UNZ,“ přiložil telefon k uchu.

„Roberte...“

Na okamžik ho ženský hlas rozhodil. V tuhle noční dobu, zvlášť po návratu z místa činu, kde ještě zůstával forenzní tým, se Hunter ani nepodíval na displej, protože na sto procent očekával, že uslyší hlas Kevina Whitea, sdělující další špatné zprávy.

„Roberte?“ opakoval hlas, tentokrát tázavě.

Hunter už úplně zapomněl na nedokončenou přednášku na univerzitě. Úplně zapomněl, že měl zavolat profesorce Tracy Adamsové.

„Tracy,“ odpověděl tlumeně a omluvně. „Moc mě mrzí, že jsem ti nezavolal. Já...“ Hunter pochopil, že nemá cenu lhát. „... zapomněl.“

„Ne, s tím si nedělej starosti,“ opáčila Tracy upřímně.

Hunter a profesorka Adamsová se poprvé setkali před několika měsíci vnonstop čítárně historické budovy Powellovy knihovny vkampusu UCLA. Oboustranná přitažlivost vznikla okamžitě, a i když absolvovali několik schůzek, kde rozhodně hrozila romantika, Hunter se rozhodl zachovat raději trochu odstup.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se Tracy a okamžitě té otázky litovala. Věděla, že Hunterův policejní útvar se zabývá výlučně extrémně násilnými zločiny, což znamenalo, že pokaždé když mu zavolali, musel všeho nechat a jít. Nikdy nebylo všechno v pořádku.

„Promiň, chci říct...“ Tracy se snažila vymyslet, kam zacouvat.

„To nic. Vím, jak to myslíš.“ Hunter doufal, že Tracy nepostřehne v jeho hlase obavu, ale věděl, že je příliš pozorná, než aby jí něco uniklo.

Hunter nikdy neprobíral své případy s nikým mimo sféru vyšetřování, ať

36


už mu byl dotyčný sebevíc blízký, ale musel si přiznat, že několikrát chybělo už jen málo, aby se jí svěřil. Nejenže Tracy patřila knejstřízlivějším osobám, s nimiž se kdy setkal, ale byla i váženou profesorkou soudní psychologie na Kalifornské univerzitě. Pokud někdy existoval nějaký civilista, který by chápal, jaký tlak pro něj představuje práce v Útvaru ultranási



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.