E-kniha: Gala Dalí - Carmen Domingo

1GALA DALÍ

Carmen Domingo

GALA DALÍ

3GALA DALÍ

Carmen Domingo

GALA

DALÍ

Přeložila

Jana Suchánková

4 Carmen Domingo

Gala-Dalí © by Carmen Domingo, 2016

By Agreement with Pontas Literary & Film Agency.

Translation © Jana Suchánková, 2017

Czech Edition © Metafora, 2017

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-613-2 (pdf)

5GALA DALÍ

Pro Nacha Baróna,

protože bez něj, jeho tarotu

a jeho trpělivosti by tento román

nebyl takový, jaký je.

7GALA DALÍ

BLÁZEN

Přede mnou leží tisíce cest

Zámek Púbol, 1980

Děti jsou někdy otravné. Není třeba je mít nablízku. Dokonce si přejete, abyste je nikdy nezplodili. Proč? Bůh ví. Prostě se to stává. Některé pocity přijdou, aniž si to uvědomíte, nedá se jim zabránit. A pak, jako by se nikdy ani neobjevily, zmizí z mysli na mnoho let. Vymažete je ze vzpomínek. Všechny do jednoho. Chodíte mezi lidi. Cestujete. Váš život pokračuje bez nich. Pijete z poháru života plnými doušky, řídíte se jen svými instinkty, touhami. Až najednou, zničehonic, poté, co vás ty myšlenky nepřepadly už celá léta, přijde někdo, kdo vám připomene, že jste kdysi bývala matkou a že jste mívala dceru, a vy vykřiknete:

„Nechci ji tady na svém zámku! Nechci ji ani vidět!“

Naučila jsem se od této vzpomínky utíkat. Dokonce jsem uvěřila, že ta dívka vlastně nikdy ani neexistovala. A žila jsem šťastně po mnoho let. Je snad tak těžké pochopit, že jsem se rozhodla žít po svém? Že jsem si chtěla užívat, žít vlastní život, mezi lidmi i stranou od ostatních, a plnit si své sny? Prožít své touhy? Že jsem si nikdy nepřála být matkou? Postupem času mi bylo čím dál jasnější, že nepotřebuju slyšet naříkání své dcery, k níž jsem nikdy necítila mateřskou lásku, ani v den, kdy se narodila. S přibývajícími léty jsem také pochopila, že nepotřebuju společnost dekadentního staříka, který si bez mého svolení už pomalu netroufl ani vyjít z domu a s věkem si osvojil snad všechny stařecké nectnosti, a vlastně už se mnou nemá nic společného.

Intimita a důvěrná znalost druhého zabíjejí vášeň. Plamen lásky se musí rozfoukávat něčím novým, neočekávaným, překvapivým, nepředvídaným a já chtěla pokračovat právě v takovém životě, nemyslet na minulost. Proto jsem se přestěhovala sem, na zámek Púbol. Vzpomínám, jak jsem se v jednom z posledních rozCarmen Domingo hovorů svěřila se svými pocity nějakému novináři. Není to zase tak dávno. Odmítla jsem tehdy mluvit o Salvadorovi, chtěla jsem mluvit jen o svých milostných dobrodružstvích daleko za oceánem. Jenže ten novinář se mě vytrvale ptal jen na něj.

„Jaký byl malíř?“

„Byl to génius?

„Jaký byl jako muž?“

Proč by mě měl zajímat nějaký pomatený, nemohoucí stařík? Jak bych mohla tušit, co právě v tu chvíli dělá? Představovala jsem si ho, jak sedí doma, obklopený několika holobrádky odhodlanými udělat cokoliv, jen aby získali pozornost člověka, který je stále přesvědčený o své genialitě. Nebo jak stojí před tuctem bílých pláten, která se chystá podepsat, a vůbec ho nezajímá, kdo a co na ně o pár týdnů později namaluje. Nemá o čem mluvit, ve skutečnosti nikdy neměl co říct. Jediný, kdo měl světu co říct, jsem byla já, i když jsem to vždycky dělala ústy někoho jiného. Vždycky jsem se držela v pozadí. Skutečně zajímavé je to, co jsem si myslela já, co jsem dělala já nebo co jsem pomáhala vytvořit. Kolik času musí uběhnout, aby byla role múzy ceněna víc než role samotného génia? Co ještě budu muset udělat? Upřeně jsem se na toho novináře zadívala, pousmála se a naznačila, že mu odpovím, ale že o tom potřebuju chvíli přemýšlet. Tenkrát jsem ještě uměla přilákat pozornost tisku i mužů. Proč taky ne. Každého přece zajímají erotické fantazie zralé ženy, která se stále může chlubit tělem lepším než většina mladých dívek, a navíc se za to nestydí. Věděla jsem, že muže přitahuju jako magnet, a dělalo mi to radost. Všechno jsem to tomu pisálkovi povyprávěla, nevynechala jsem jediný detail, ale on mi nevěřil, takovou odpověď nečekal. Podíval se na mě jako na starou dámu s bujnou fantazií a nakonec o našem rozhovoru nenapsal ani řádku.

Od té doby, kdykoliv mi zavolají kvůli rozhovoru, odmítám je. Nebudu nikoho o ničem přesvědčovat. Uběhla spousta času. Jsou dny, kdy si ani já nedovedu vybavit všechny erotické fantazie, které jsem kdysi tolikrát uskutečnila v praxi. Už si ani nevzpomenu na všechny ty muže, s nimiž jsem je prožívala. Ale když zavřu oči, ještě dnes cítím každičký dotek, každý ukradený polibek, vidím před očima hodiny milování na všechny způsoby, jež mi má představivost tenkrát dovolila, podvečery strávené se Salvadorem, kdy mu vyprávím o milostných pozicích, které jsem vyzkoušela s jinými muži a na které si on se mnou nikdy netroufl. Mám v živé paměti GALA DALÍ dny po Paulově boku, kdy jsme vůbec nevylezli z postele, zatímco jsme se zas a znovu vášnivě milovali, až jsme padali vyčerpáním. Vybavuju si milostné avantýry s Maxem, během nichž jsme ignorovali celý svět, tajná setkání s Johnem a mnoha dalšími, pot mladých těl, která prošla mou postelí, když jsem prahla po nových zážitcích. Vidím těla, která mi darovala hodiny rozkoše větší, než jsem si kdy dovedla představit. Vidím muže, které jsem využívala, abych unikla dekadenci, jež nás obklopovala v městečku Cadaqués... Desítky, stovky, tisíce hodin milování a rozkoše, která se prohnala každým zákoutím mého těla a už navždy tam zůstala. Proto teď chci být sama. Užívat si svého zámku Púbol, svého domova a vzpomínek, jimž nyní věřím jen já, ale jednoho dne jim bude věřit celý svět.

Toho rána jsem byla ve svém pokoji, vzhůru, oblečená a na nohou. Tyto tři věci se mi poslední dobou zase tak často nestávají. Byla jsem ještě trochu rozcuchaná a nestihla se úplně nalíčit. Měla jsem na sobě plisovanou sukni a námořnickou blůzu, v níž mě Salvador tak rád portrétoval a která postupem času na ramenou trochu zežloutla. Do vlasů jsem si uvázala černou stužku, kterou mi darovala Coco. Zase ten čas... V zrcadle jsem se přesvědčila o tom, co už dávno vím. Mé tělo se trochu změnilo. Přesněji řečeno moje postava. Ale co na tom. Toho dne jsem čekala, až přijde Marta, aby mi pomohla načesat vlasy, urovnat stužku a umístit ji doprostřed a nalíčit mi rty na karmínově červenou. Tolikrát jsem si je malovala sama, ale teď už se mi třese ruka. Právě v okamžiku, kdy jsem se dívala do zrcadla a přemýšlela, jestli si na sobě nechám námořnickou blůzu, vešla Marta, celá rozrušená, a vykřikla:

„Paní, je tu vaše dcera, přijela za vámi! Cecílie je tady! Přijela za vámi až z Paříže!“

Měla takovou radost, když mi to oznamovala. Předpokládala, že až se to dozvím, budu ji mít taky.

„Nechci tady žádné návštěvy,“ odmítnu stroze a změním téma. „Musíš mi učesat vlasy a upravit líčení,“ dodám bez zaváhání, aniž bych odvrátila zrak od svého obrazu v zrcadle.

„Ale paní..., vaše dcera...“

Marta má najednou jiný hlas. Moje odpověď ji zklamala. Ale nenechám se přemluvit, ačkoliv musím přiznat, že se v téhle situaci necítím zrovna nejlépe a že by bylo lepší kapitulovat. Nemám ráda překvapení a nesnáším, když mi někdo odporuje v mém vlastním domě. Nechci ji vidět. Tečka. Není co dodat. Carmen Domingo

„Kolikrát to mám říkat?! Tohle je moje usedlost! Púbol je můj, jenom můj, a nikoho tu nechci! Sem se chodí jen na pozvání a já nemám náladu někoho zvát.“

„Stojí za dveřmi,“ dívá se na mě Marta prosebně, „už léta jste ji neviděla.“

Kam se mám dívat, abych se neustále nesrážela s realitou? Jaká zrcadla si mám pověsit na zeď, aby v nich nebylo vidět, jak rychle běží čas? Kolik fotografií mám roztrhat, aby si mě pamatovali takovou, jaká jsem byla kdysi? Kdy se má člověk rozhodnout, že je třeba zastavit čas a obklopit se jen tím, co mu připomíná, čím kdysi byl? Jak utéct před dny, měsíci a roky, které kolem nás neúprosně pádí, dokud nás nepromění v přízrak toho, kým jsme kdysi byli?

„Připomíná mi, jak jsem stará. Nesnesu ji tady! Pošli ji pryč.“

Zuřím. Chtěla bych se zvednout ze židle, ale nemám na to sílu. Nemůžu utéct, i když bych si to moc přála. Nemám chuť pokračovat v rozhovoru. Snad milionkrát jsem personálu řekla, aby do zámku nikoho nepouštěli. Byli s tím obeznámeni hned, jak jsem je najala. Mají jasné rozkazy. Stejná pravidla platí i pro Salvadora, dala jsem si to jako podmínku, když jsem od něj Púbol dostala darem. Ani on, ani Cecílie, nikdo! Výjimka z pravidla neexistuje. Jeden i druhý mi připomínají můj věk, nesnáším stáří. Stačí, že mě samotnou děsí, jak rychle plyne čas, nechci to vidět ještě na ostatních.

V mojí usedlosti je mi dobře. Vstávám beze spěchu, projdu se po zahradě, něco si přečtu, několikrát za den si vyložím karty... Dnes ráno jsem se pozorovala v zrcadle na toaletním stolku. Musela jsem se usmát při pohledu na svatou sošku, která mě doprovází od dětství. Nepamatuju si, že bych ji sem položila. Jak strašně daleko je dnes Kazaň, a zároveň tak blízko při pohledu na tu vyřezávanou sošku. Stálo mě to hodně sil, ale dokázala jsem to. Když jsem odjela, věděla jsem, že se tam už nikdy nevrátím. I tuhle část života jsem vymazala z paměti. Od chvíle, kdy jsem odjela z Ruska, jsem začala mazat všechny vzpomínky, které mi ještě zůstaly. Vzpomínky na sourozence, na matku, na otce... Utekla jsem od toho všeho, jen tak jsem mohla být sama sebou. Vzpomínky člověku brání postupovat vpřed. Když je chcete vymazat, musíte na to mít sílu, nesmíte se nechat ničím zastrašit, musíte se odhodlaně držet svých plánů a jít dál, neohlížet se. Takhle to dělám celý život. Ale čas běží a já začínám být unavená, už nemám energii klást odpor a nemám téměř žádné plány. Dokonce i moje ruce ztratily jiskru, GALA DALÍ jsou plné skvrn a vrásek a pod kůží se rýsuje každá kost. Už není cesty zpět. Čas běží rychleji, než jsem si dovedla představit. Věřila jsem, že to dokážu, ale ani všechno zlato světa neumí zastavit čas. Proto chci, aby mě nechali o samotě. Chci mít klid. Ostatním ať běží čas, ale já, já jsem tady, v Púbolu, a jen tady můžu být tou Galou, jíž jsem vždycky byla.

„Tohle není fér,“ šeptám a odvracím obličej od zrcadla. Popadnu balíček tarotových karet. „To není fér! Co tady dělá Cecílie? Proč sem přijela? Vždyť jsem jí přece jasně řekla, že už jí nedám ani cent.“

„Paní, řekla mi, že se dozvěděla, že se necítíte dobře, že jste nemocná, chce vás vidět.“

„Nemocná? Nechci, aby si mě někdo pamatoval jako nemocnou stařenu, nejsem nemocná. Cecílie není jako její otec, ona moji pomoc k životu nepotřebuje.“

„Ale paní, proto sem přece nepřijela. Ona vás má ráda. Nepřijela vás o nic prosit. Je to vaše dcera – a vy jste její matka!“

Najednou mě napadne myšlenka, je to jako zjevení. Napadne mě, že minulost neexistuje, že odteď, od této chvíle, mě bude provázet jen přítomnost. Energicky zamíchám balíček omšelých tarotových karet, které mi celý život dělají společnost. Martě jsem neodpověděla. Ani jsem se na ni nepodívala. Soustředím se jen na karty. Jsem nervóznější než obvykle. Bojím se, co mi řeknou.

Z balíčku vytáhnu jednu kartu.

Blázen.

Ironie osudu. Jediná karta Velké arkány, která nemá číslo. Nemá hranice. Blázen může dělat a říkat, co se mu zachce. Karty jsou jediné, kdo mi rozumí. Jediné, komu bych měla věnovat pozornost.

Blázen, stejně jako já, odhodlaně kráčí vpřed, opírá se o hůl, neví, kam směřuje, je volný, nepřipoutaný k ničemu a nikomu, řídí se božským zákonem, zákonem stvoření. Kráčí, kráčíme po zemi, kterou posvěcuje každý náš krok. Přesně takhle jsem to dělala po celý život. Kde by dnes byli všichni ti, jejichž kroky jsem vedla, donutila svět, aby uviděl jejich talent. Kde by dnes byli, kdybych jim neprošlapala cestu, nenaplánovala osud, nedovedla je za ruku až ke slávě? Já, jediná vizionářka, která v nich dokázala rozpoznat to, co si ani oni sami neuměli představit. Bože, to jsem si ale vytáhla kartu!

„Paní, Cecílie trvá na svém. Prý bude čekat, dokud ji nepřijmeCarmen Domingo te. Sedla si na schody u dveří. Chce vás vidět.“ Marta už skoro žadoní.

„Řekni té své Cecílii, že jestli nezmizí z Púbolu, zavolám na ni policii a oni už se postarají, aby vypadla z mých pozemků. Moje dcera pro mě už léta neexistuje. Nevím, kdo to je,“ odpovím naštvaně. „Bude lepší...“ zamyslím se nad kartami. Já, stejně jako ten Blázen, kráčím neohroženě vpřed, nic mě nedrží, stále ještě hledám svůj osud a musím ho najít sama, stejně jako kdykoliv předtím. Už nezbyl nikdo, komu bych měla pomáhat. Jenom já sama. Můj život tady nekončí, musím jít dál, řídit osudy jiných, hledat krásu... Cecílie není nic jiného než přítěž!

Marta se ke mně přiblíží, aby slyšela, co chci ještě dodat. Nebo snad proto, aby mě přemluvila. Vidím jí na očích, že chce, abych změnila názor. Nechám ji stát na místě a pomalu, pomaličku se sunu směrem k jedné z komod, které stojí v místnosti. Opírám se o každý kus nábytku, abych neupadla. V prvním šuplíku mám další balíček karet, taroty, které před léty namaloval Salvador. I tohle udělal jen díky mně. Kdybych mu nevysvětlila význam věšteckých karet, nevěděl by o nich zhola nic. To já je vykládala pokaždé, když jsem měla učinit nějaké rozhodnutí. Chci si vytáhnout další kartu, abych věděla, jestli mi druhý balíček dá jinou odpověď. Obratně karty zamíchám, naučila jsem se to už jako malá. Jednu vytáhnu. Sotva ji spatřím, hořce se pousměju. Je stejná jako ta, kterou mi osud vytáhl z Marseilleského tarotu – Blázen.

Náhody neexistují.

„Zatracený stařík! Nikdy neuměl být sám,“ nenávistně si pro sebe zamumlám, když vidím obrázek v balíčku Salvadorových karet. Ukážu ho Martě, aby pochopila, nač si stěžuju.

Už jsem si tu kartu téměř nepamatovala. V Salvadorově tarotu doprovází Blázna další postava, jeho stín, jeho dvojník, jeho druhé já. Na téhle kartě není sám. Dívám se na ni, přemáhá mě vztek, nemůžu z ní spustit oči. Zuřivě ji trhám na tisíc kousků, které se rozletí po místnosti.

„Řekni Cecílii, že tu nejsem, že jsem odjela do Paříže, nebo do New Yorku, cokoliv tě napadne,“ řeknu jí nakonec.

Marta se na mě podívá a mlčí. Ví, že nemá smysl naléhat. Zatváří se nešťastně, úplně ji to vyvedlo z míry. Myslí si, že jsem sama, že jsem čím dál křehčí, že stárnu, že na mě přátelé dávno zapomněli a že bych udělala dobře, kdybych k sobě konečně pustila dceru, kterou jsem si vždycky držela od těla, kdybych strávila poGALA DALÍ slední roky v něčí společnosti. Vím to. Vím, že si to myslí. Ale plete se. Síly mě ještě neopustily, mé tělo není, co bývalo kdysi, ale stále je na co se dívat, smrt není blízko, zatím ještě denně dostávám dopisy od ctitelů a v hlavě mám jasno. Vím, co udělám. Blázen má pravdu: jenom pokud jednáme, můžeme zvítězit, a já ještě mám za co bojovat.

„Potřebuju se na chvíli natáhnout. Je to dobré na pleť,“ vysvětluju Martě koketním tónem.

Pomalu se štrachám k posteli, ale ještě předtím se zastavím u zrcadla, podívám se do něj, prsty si natáhnu kůži na obličeji, předvedu udivené gesto, abych trochu pozvedla řasy a vytvořila prchavou iluzi, že mám pleť hladkou jako tehdy, když jsem přijela do Evropy.

„Nedívej se na mě tak, drahoušku, už si nemůžu dovolit ani jednu novou vrásku, a ten zpropadený chirurg už mě odmítá operovat. Jak může vědět, co je pro mě nejlepší?“

„Potřebujete ještě něco, paní?“ ptá se mě. Z tónu jejího hlasu cítím, že pochopila, že Cecílii nepřijmu.

„Marto, rozhodla jsem se, že bude lepší, když vyhodíš všechna zrcadla,“ dodám ještě.

„Zrcadla?“

„Ano, do jednoho. Namísto nich sem dej fotky, portréty, Salvadorovy obrazy. Stejně s těmi zrcadly musel někdo něco udělat. Ten obraz stařeny, který se v nich odráží, to přece nejsem já. Jakmile se do nich podívám, vidím jen starou bábu, a ta mě neustále pronásleduje. Budu radši, když odsud zmizí. Ta tvář je tvář smrti, nechci ji mít nablízku.“

* * *

Zvláštní, že se chovala právě takhle.

Gala zasvětila celý život tomu, aby unikla minulosti a žila v přítomnosti, a stejně i teď – bránila přítomnost a zatracovala minulost. Byla přesvědčená, že může změnit běh času. Pokud si něco usmyslela, nic nebylo nemožné. Proto považovala za řešení, že se odstraní zrcadla ještě předtím, než se jí vplíží do duše stáří a než se přítomnost zrcadel uvnitř zámku obrátí proti ní. Říkala si, že bude nejlepší, Carmen Domingo když zastaví čas. Zrcadla představovala vězení, tak na co by jí byla. Ona byla od dětství zvyklá bojovat za svobodu. Portréty a fotografie z dávných let jí budou ukazovat jen obraz, který si přeje, pamatuje a zná. Obraz, na němž bude ona sama, skutečná Gala, ta, jíž kdysi byla. Gala, která cestovala, vymýšlela náměty, rozhodovala, sjednávala obchody a bez oddechu se milovala s muži. Gala, která věděla, že jí patří osud, a dokázala řídit osudy jiných.

Zrcadlo ve skutečnosti člověka neodráží, ale krade mu tvář. Ona žije sama a nestojí o to, aby jí doma v Púbolu kradlo zrcadlo její tvář. Vlastní obrovský zámek. Je jedinou paní, majitelkou, nemá žádného rytíře, který by stál po jejím boku. Možná je to tak lepší. Její život nikdy nebyl jiný. Vždycky byla sama. V jejím stínu se ten druhý pokaždé ztratil. Salvador je jen odraz jí samotné, stejně jako býval Paul a desítky dalších, kteří prošli jejím životem. Jenže ona teď utíká před zrcadly, utíká před vlastním odrazem, utíká před oceánem, omladinou i zdravě vypadajícími lidmi, kteří se hrnou do městečka Port Lligat přitahováni aurou génia, jímž kdysi býval její muž Salvador Dalí. Dnes si ten stařík vystačí s pár teatrálními gesty a výstředním chováním, jimiž se snaží přilákat pozornost, ještě chvíli se ze všech sil udržet na výsluní slávy, kterou kdysi míval.

Ne, nechce je tady. Nikoho tady nechce. Chce žít sama, opakuje si pro sebe, stejně jako kdysi v 15. století jedna z prvních obyvatelek zámku, Sancha, vdova po baronu Gispertovi de Campllong. Škoda, že jí nebylo dáno ji poznat...

Chce být sama. Žít jen ve společnosti růží připomínajících zahradu, v níž tenkrát v Rusku trávívala s rodinou letní prázdniny. Teď už ví, že nepotřebuje společnost lidí. Pak nevědomky otočí hlavu. Zdá se jí, že slyší otce, jak se s ní před téměř sedmdesáti lety polohlasem loučí na moskevském nádraží. Ale byla to jen prchavá vzpomínka. Zakrátko ruská Kazaň navždycky zmizí z jejích vzpomínek. Popadne balíček karet a znovu jej zamíchá. Myslí jen na dnešek, na zítřek...GALA DALÍ

MÁG

dnes všechno začíná

Moskva – Clavadel, 1913

„Nějakou dobu budeš sama, ale vrátíš se vyléčená. Plíce tě přestanou bolet,“ ujistil ji otec Dimitrij tónem, který postrádal dramatičnost. Zároveň ale nedokázal skrýt, že krok, k němuž se Gala chystá, je důležitý.

Gala a Dimitrij byli odjakživa spojenci, takový vztah neměla ani s matkou, ani se sourozenci. A to i přesto, že byl její nevlastní otec. Ona ho však od začátku považovala za vlastního. Byl jediným otcem, kterého kdy poznala, a také jediným mužem, od něhož byla ochotná přijmout radu a občas i nějakou tu výtku. Jen díky němu postupně vymazala ze vzpomínek jakéhosi Diakonova, který pod vlivem vodky každý večer matku bil, až konečně jednoho dne rodinu opustil a zanechal napospas osudu. Už nikdy o něm neslyšeli. Nedlouho poté vstoupil do života její matky Antoniny a čtyř dětí muž jménem Dimitrij Iljič Gomberg – a už s nimi zůstal.

„Takhle je to s ní odmalička, pořád dokola,“ naříkala matka a bezmocně hleděla na dceru. Nevěděla, co víc by pro ni mohla udělat.

„Možná bychom ji měli zavézt do nemocnice.“

A tak to udělali. I Gala už byla unavená z tolika nemocí, z toho, že musela odmalička tak často zůstávat doma, protože se dusila při každém pohybu. Nedávno jí bylo osmnáct a neuplynul měsíc, kdy by se neobjevily nějaké zdravotní problémy, které její nemoc pokaždé ještě zhoršily. Moskevští lékaři vyjádřili po důkladném vyšetření obavy, že by se z poškození plic mohla vyvinout smrtelná tuberkulóza. Proto jim doporučili, že pro ni bude nejlepší přestěhovat

I

16 Carmen Domingo se do Švýcarska a strávit pár měsíců v clavadelském sanatoriu, kde by se její stav mohl zlepšit.

„Pojedeš sama,“ vysvětlil jí otec. „Vyzvednou si tě na nádraží.“

„Nedělej si starosti, nebudu sama. Budu mít společnost,“ odpověděla mu sebejistě a ukázala na poličku, na níž ležely její oblíbené knihy. „Neboj, budu se tam mít dobře.“

Byla o tom přesvědčená.

Knihy jí dělávaly společnost odjakživa. Nic jiného nepotřebovala. Vyrostla mezi knihami, a navíc obklopená básníky, malíři a profesory, otcovými přáteli. Spíš než s vrstevníky si Gala rozuměla se staršími lidmi. Nebyli tak komplikovaní, věděli, co chtějí. Při otcových setkáních s přáteli sedávala v salonku a naslouchala rozhovorům. Občas jim nerozuměla, ale i tak jí působily velké potěšení. Otevíraly mysl jiným světům a ona doufala, že je jednou spatří. Někdy v době, kdy ještě žila doma, začala v časopisech číst romány na pokračování, poznávat Evropu, obdivovat její kulturu a snít o tom, že by chtěla být jednou z těch dokonalých dívek žijících kdesi ve Francii. V časopisech se to hemžilo mladými slečinkami, které se chlubí krásnými vlasy, poslouchají, jak jim matky recitují poezii, a tajně touží po muži, s nímž budou do konce života šťastné. Věděla, že nikdy nebude jako ony, ale proč by jednou nemohla žít na jednom z těch krásných míst, kde se tyhle dívky narodily.

Tehdy Gala objevila i potěšení z knih. Milovala, když se jich mohla dotýkat, když mohla prsty přejíždět po stránkách, cítit vůni papíru, domýšlet si, co básníci nedokázali vyjádřit slovy. Ne, s knihami se nikdy necítila sama. Stejně jako si nikdy nepřipadala sama s tarotovými kartami. Ať se stalo cokoliv, díky knihám a tarotu se všude cítila jako doma, a to i přesto, že o tarotu s nikým nemluvila, aby nemusela poslouchat ironické poznámky. Když sourozenci viděli, že vykládá karty, považovali ji za blázna.

* * *

17GALA DALÍ

Gala se vydala vlakem na dalekou cestu. Poprvé přesedala v městečku Landquart.

Bylo jí něco málo přes osmnáct. Doma často snila o tom, že opustí Rusko. Tehdy se poprvé cítila skutečně volná. Rozednívalo se. Před pár okamžiky přijela vlakem z Moskvy, přes celou Evropu, a teď jí připadalo jako naprostý přepych, že si může na nádraží v Curychu sednout do malé kavárny. Než vstoupila do dveří, rukou si k tělu přitiskla dlouhou černou kožešinovou štólu. Měla strach, aby neprochladla. Pak se rozhlédla kolem, aby zjistila, kolik lidí se na ni dívá, a sebejistým krokem vešla dovnitř.

Posadila se ke stolu s bílým ubrusem a u číšníka v dlouhé zástěře si objednala čaj s mlékem a topinky. Zatímco čekala, všimla si hodin v průčelí kavárny. Uvědomila si, že jí za necelé dvě hodiny jede další vlak, tentokrát do Davosu. Kousek odtamtud je cíl její cesty, sanatorium v městečku Clavadel.

Posnídala a pak zamávala na uniformovaného nosiče zavazadel, aby jí pomohl s těžkým kufrem. Vlak už čekal na nástupišti. Muž v nažehlené modré čepici k ní rychle přispěchal. Popadl kufr a spěšně zamířil k nástupišti, na němž zastavil dlouhý alpský vlak, který si měl zanedlouho klestit cestu tunely plnými hluku a kouře. Jakmile vešli do kupé, poslíček uložil kufr do zavazadlového prostoru, lehkým úklonem hlavy pozdravil, zamumlal něco německy a natáhl ruku. Gala pochopila, chvíli hledala v malé černé kabelce, až našla drobné. Hodila mu je do dlaně, aniž by se jich dotkla.

Sotva se usadila, rozhlédla se kolem sebe v naději, že najde něco, co by aspoň na pár sekund přilákalo její pozornost. V kupé s ní byli další cestující, to ano, ale žádný se jí nezdál dost zajímavý, a navíc neměla v úmyslu zapřádat rozhovor s neznámými lidmi. Nakonec se uvelebila na kraji jednoho ze dvou volných sedadel a otočila se k oknu. Kožešinový kabát měla složený na kolenou a těžkou štólu omotanou kolem krku. Kabelku si pevně přitiskla na prsa. Na nikoho se nedívala, ale měla pocit, že ji všichni pozorují. Nebylo to pro ni nic nového. Štíhlá postava a téměř průsvitná pleť prozrazující, že je nemocná, ji odlišovaly od vrstevníků a přitahovaly překvapené pohledy. V tu chvíli Carmen Domingo ji z myšlenek vytrhl ostrý hvizd upozorňující na to, že vlak bude vyjíždět. Motor se rozběhl a stroj se dal do pohybu. Gala vyhlédla z okna a cítila, jak se pod ní začínají roztáčet kola. Vzdalovali se od nádraží a vlak nabíral rychlost. Za pár okamžiků se lokomotiva vnořila do krajiny poseté smrkovými lesy, jezery a horami pokrytými sněhem. Nekonečná scenerie se rytmicky přibližovala k okénku z míst kdesi v dálce, kam oko nemohlo dohlédnout. Míhající se obrazy umocňovaly pocit naprosté svobody, kterou Gala pocítila, když vystoupila na nádraží v Curychu. Nikdy předtím neviděla nic podobného, stejně jako nikdy dřív nezažila takový pocit volnosti.

Jen tři dny poté, co se vydala na chvílemi nekonečnou cestu, jí Evropa otevřela dveře k novému životu. Aniž by to tehdy věděla, probudil v ní poslední úsek cesty její nové já. Okolní krajina se jí měla navždy vrýt do vzpomínek jako znamení jejího prvního triumfu a proměny.

V Kazani se nežilo špatně, ale bylo to místo, kam se stěhovala spousta venkovanů. Nakonec jí ani Moskva nebyla dost dobrá. Každý rok ležel na ulicích po mnoho měsíců sníh. Málokdy se někdo vydal na procházku jen tak, pro potěšení. Město člověka nutilo zůstávat většinu času doma. Krátce po příjezdu do Clavadelu tedy pochopila, že jejím osudem je Evropa, přestože tam přijela s nemocnými plícemi prostoupenými ruskou zimou. Když o několik let později, na vyhřátém pobřeží Středozemního moře, slyšela někoho říkat, že je venku zima, jen se pro sebe pokaždé usmála. Zima u Středozemního moře! Bože, vždyť vůbec nevědí, o čem mluví. To v Rusku bývala pořádná zima! Ale právě ta zima ji nakonec donutila odjet a začít se léčit a také ji přivedla k životu v zemi, kde na ulicích nikdy neležel sníh. Tohle byl její splněný sen.

Zavřela oči, opřela se tváří o okénko, kabelku pevně přitiskla na prsa. Hlava se jí rytmicky kolébala, jak se vlak drkotal po kolejích. Myslela na rodiče. Na matku Antoninu, která se o ni bála a jen stěží ovládala emoce, když ji chystala na dalekou cestu. Při loučení plakala, měla strach, že by dlouhá cesta mohla ztýraným plicím ještě uškodit a že už by ji nemusela nikdy vidět. Dimitrij, který byl jiný než matka a neměl rád nářek, byl přesvědčený, že se Gala GALA DALÍ umí vypořádat s nepřízní osudu, a věděl, že dorazí v pořádku a že se i v pořádku vrátí. Lehce ji objal, aby jí dodal odvahy, a pošeptal jí do ucha radu, na kterou si později tisíckrát vzpomněla:

„Člověk musí být svobodný, Galo, svobodný. Musíme si být vědomi vlastní svobody, musíme ji využít, protože nám ji dal Bůh a nikdo nám ji nemůže vzít. Byl by hřích ji nevyužít. Udělej všechno pro to, abys byla svobodná, a neohlížej se na ostatní.“

Gala se při vzpomínce na jeho radu vděčně usmála.

Cítila, jak vlak chvílemi zpomaluje. Proplétal se mezi domky přilepenými na sebe. Vypadalo to, že snad nikdy nedorazí do cíle. Za nějakou dobu se ale přestal kolébat. Otevřela oči. Vlak stál. Zastavoval každou chvíli. Na malých nádražích pokaždé nastoupilo a vystoupilo několik cestujících. Gala je z okénka sledovala. Když nasedali do vlaku, žádný nevypadal, že by byl nemocný a měl stejný osud jako ona. Cítila obrovský tlak na prsou, který jí připomínal, že ať fantazíruje sebevíc, nepodniká tuhle cestu pro potěšení, ale z nutnosti.

Konečně dorazila do Davosu. Poslíček jí pomohl s kufry z vlaku a ona zamířila k zaměstnanci sanatoria, který ji přijel vyzvednout.

Budova postavená ve víc než patnácti stech metrech nad mořem byla obklopená sněhem. Majestátní stavba měla čtyři patra a zvenčí se podobala spíš luxusnímu hotelu než nemocnici, v níž žijí v izolaci od světa lidé nemocní tuberkulózou. Na nebi téměř bez mráčků přelétávali havrani a ona spatřila místo, které se mělo na několik let stát jejím domovem. Zlověstné krákání působilo, jako by přilétlo z jiného světa.

„Umíte předpovídat jen smrt!“ zakřičela na ně k překvapení svého společníka a pohrozila jim vztyčenou pěstí. Pak se obrátila k průvodci: „Víte, smrt je bohužel jedna z mála věcí, která se na tomto místě dá s jistotou předpovědět,“ vysvětlila mu odevzdaným tónem. „Ale já neumřu!“ dodala rázně a pokračovala v chůzi.

Přesně si pamatovala, že poslední karta, kterou si toho rána při výkladu vytáhla, byla Spravedlnost. Byla si jistá, že ji v sanatoriu čeká znovuzrození, tarotové karty se neCarmen Domingo pletou. Proto se nehodlala nechat zastrašit havrany, i když věděla, že už léta jí nad hlavou visí Damoklův meč, který může kdykoliv spadnout a navždycky jí vysušit plíce. Moc dobře věděla, že havrani nikdy nevěstí nic dobrého, ale karty ji ujistily, že z léčení vyjde silnější a jako vítěz. Havranům ani nikomu jinému nehodlala vysvětlovat, že Císařovna, Kolo štěstí, Mírnost a Hvězda jí to potvrdily. Nebylo pochyb. Cesta jí měla změnit život.

Po boku zřízence kráčela širokou promenádou vedoucí ke vchodu do sanatoria. Po cestě se jí vybavila opuštěná místa, která tak skvěle uměli ve svých dílech popsat Tolstoj a Dostojevský. Jak krásné by bylo, kdyby ji oba mistři mohli do sanatoria doprovázet.

Vyřídila poslední formality nutné k přijetí a ocitla se sama v pokoji ve třetím patře. Začala vybalovat věci, které si přivezla, aby mohla pokoj zařídit podobně jako v Moskvě. Vyndala svaté sošky, které jí darovala matka, pár knih ruských autorů a pak ještě knihy francouzských spisovatelů a materiály pro přípravu ke zkouškám na univerzitu, které měla v plánu absolvovat po návratu z léčení. Z kufru vytáhla také několik plyšových hraček, které mívala u postele. Kromě toho si přivezla i kousky látek, z nichž si ušije halenky a na ně pak barevným hedvábím vyšije geometrické obrazce.

Prvních pár dní strávila seznamováním se sanatoriem. Procházela se sama po dlouhých chodbách, prohlížela si některé prázdné pokoje, nahlížela do společenských místností, jídelen. Snažila se poznat budovu, ale důsledně se vyhýbala lékařům, personálu a ostatním pacientům. Necítila se mezi nimi dobře. Pro lékaře představovali pacienti s tuberkulózou nemocné lidi, kteří potřebují odpočívat, pro personál to byli naopak líní zbohatlíci, již si mohou dovolit strávit několik měsíců mimo domov, žít si jako králové a snažit se oddálit smrt, která na ně stejně jednou čeká. Pro nemocné nebyli ani jedni, ani druzí ničím jiným než nositeli špatných zpráv. Skutečnost však byla mnohem prostší. Všichni věděli, že zdejší pacienti pocházejí z dobře situovaných rodin, ale stejně tak si uvědomovali, že jejich těla jsou v zuboženém stavu a potřebují hodně odpočívat. Někteří měli hluboký suchý kašel, jiní vykašlávali krev. Všem bylo jasné, že pár se jich GALA DALÍ už nikdy nevyléčí. Ale všichni do jednoho snili o jediném – že se vrátí domů. Právě proto sanatorium vzbuzovalo v nově příchozích dojem, že se v Clavadelu zastavil čas, že se tu každý snaží oklamat nemoc a život prochází kolem, aniž by se obyvatel léčebny dotýkal.

Jednotvárné dny narušovaly pouze činnosti, podle nichž se řídil den – snídaně, návštěva lékaře, rozdělování pošty. Nemocní většinou nemluvili, zírali do prázdna a na prstech počítali dny, které jim, v lepším případě, zbývaly do návratu domů. A také doufali, že budou mít po prodělané nemoci co nejmenší následky.

„Musela jsem odejít z domu. Nikdo jiný to za mě nemohl udělat. Bylo mi úplně fuk, že se na mě budou kvůli mému odhodlání dívat jako na kluka. Tuberkulóza pro mě byla výhra, jen díky ní jsem mohla nějak ospravedlnit svůj útěk,“ vysvětlila v sanatoriu mladému muži, Eugènovi, brzy po jejich seznámení.

Poprvé po dlouhé době se cítila dobře s někým svého věku do té míry, že se mu mohla svěřit s nejniternějšími obavami a objasnit mu své plány. Ve vyprávění zlehčovala budoucnost, která ji čekala, ačkoliv dobře věděla, že dosáhnout svých snů ji bude stát hodně sil a odříkání. Už tehdy se v ní ale projevovala síla, kterou v sobě měla a která ji provázela po zbytek života.

Ale k rozhovoru mezi ní a Eugènem mělo teprve dojít.

V tu chvíli ještě Eugèna Émila Grindela neznala. Bylo mu sedmnáct, o rok méně než jí, a v Clavadelu se léčil už několik měsíců společně s matkou, kterou také trápilo vážné onemocnění dýchacích cest. Byl vysoký, měl široká ramena a jemnou tvář, díky níž působil dojmem bezmocného dítěte. Byl elegantní, pokaždé měl na sobě objemnou sametovou šálu, aby nenastydl a aby se mu zima nedostala do ztýraných plic. Snažil se vypadat starší, než ve skutečnosti byl. V den, kdy Eugène poprvé spatřil Galu, jak volným krokem kráčí dlouhými chodbami sanatoria, se mu zrychlil tep. Srdce mu bilo, jako by mu mělo vyskočit z hrudi, ale neodvážil se na ni promluvit. Nikdy předtím nic takového necítil. Zpočátku nevěděl, jestli jí má vůbec něco říct, ale nakonec se odvážil pozdravit a usmát se, jak nejlépe uměl, přestože byl jeho úsměv nesmělý. Na osazenstvo sanatoria Carmen Domingo působila dívka povýšeně. Vypadalo to, že se chce vyhnout kontaktu s ostatními nemocnými. Ale skutečnost byla jiná. Neměla nikoho, s kým by si mohla popovídat, a cítila se velmi osamělá.

„Jmenuju se Eugène.“

Gala se na něj podívala a nevěděla, co má dělat. I když by se ráda zastavila na kus řeči, jen kývla hlavou na pozdrav.

Nevypadala jako další pacient. Eugène okamžitě poznal, že tolik nemocná není, že má šanci se uzdravit, a to ho na ní přitahovalo. Vůbec mu nevadilo, že mu svým gestem dala najevo odmítnutí. Ostatní by to považovali za drzost, ale on si to vysvětlil jako nesmělost. Rozhodl se, že na ni zapůsobí svou nejlepší zbraní, a tou byla poezie.

„Jmenuje se Elena Dimitrijevna Diakonová, ale říká si Gala,“ sdělila mu pohotově sestřička.

„Kdy sem přijela? A odkud? Je její stav vážný?“ chrlil ze sebe Eugène jednu otázku za druhou.

Ošetřovatelka se na něj s úsměvem podívala. Věděla, že nic z toho mu nemůže říct, protože povinná diskrétnost jí ukládala nepodávat o pacientech žádné informace. Ale co na tom záleželo, něco přece prozradit může. Koneckonců, možná se ani jeden domů už nikdy nevrátí...

„Přijela z Moskvy, ale protože v léčebně nemáme žádné další Rusy, hovoří s ostatními pacienty německy.“

„Německy?“ zeptal se trochu znepokojeně.

„Ale myslím, že umí i francouzsky,“ dodala sestra. „V pokoji má spoustu knih francouzských básníků.“

„Básníků...“ zopakoval s úsměvem a znovu si to slovo vychutnal. „Básníků...“

Gala byla neuvěřitelně hubená. Vystupovaly jí kosti na krku i na ramenou, měla velmi štíhlý pas. Nebyla krásná, ale její vzhled přitahoval pozornost a budil respekt. Bylo těžké od ní odpoutat pohled. Chodila vzpřímeně, se vztyčenou hlavou, a vypadala vyšší, než ve skutečnosti byla. Její chůze byla chůzí princezny z věčně zamrzlého království. Ale nejnápadnější na ní byly oči. Černé jako uhel, horečnaté, pronikavé. Její svůdný pohled Eugènovi jednou provždy učaroval. Lapil se do jejích sítí hned toho dne, kdy ji poprvé spatřil.

Ani s postupem času nedokázal mladík skrýt svou nervoGALA DALÍ zitu. Pokaždé, když k ní zamířil, začal nemotorně šermovat rukama, proplétat zpocené prsty a marně se snažil utajit napětí.

Pacienti se každý den po obědě scházeli v salonech v přízemí budovy. Ukládali se na lehátka umístěná před velkými okny, jimiž dovnitř pronikalo světlo, odpočívali a vnímali, jak plyne čas. Někteří pospávali, jiní četli nebo psali, ale všichni byli potichu. Snad si mysleli, že se tak zbaví nemoci. Gala sedávala stranou od ostatních, dokonce se vyhýbala i malým hloučkům, které pacienti potají vytvářeli, aby se mohli bavit. Někteří si mysleli, že se stydí, ale většina o ní mluvila jako o té nafoukané Rusce.

Jednou odpoledne, krátce po příjezdu, zahlédla Gala Eugèna, jak sedí v salonu na jedné z lenošek. Nebyla schopná v klidu odpočívat, tak se rozhodla, že je nejvyšší čas navázat kontakt a začít se s ním bavit.

„Mohla byste mi prosím podat tužku a papír?“ požádala sestru, která jí přinesla léky.

„Spěte, zkuste si odpočinout. Dnes vypadáte nervózně, odpočinek je pro léčbu důležitý,“ doporučila jí ošetřovatelka snaživě a spolu s léky jí podala další deku, protože si myslela, že je jí zima a psaním se chce jen zahřát.

Ale nebylo to zimou. Bylo to jí samotnou, její hlavou, jejím neklidem. Přesvědčila sestru, aby jí přinesla všechno, co potřebovala, a mohla tak napsat zprávu, která se jí honila hlavou. Chtěla ji předat Eugènovi. Ještě předtím se Gala pokusila spřátelit s ostatními pacienty. Ale dny plynuly a žádná zábava, kterou sanatorium pacientům nabízelo, jí nepřišla dost atraktivní na to, aby se k nějaké skupince připojila. Někteří byli příliš nemocní, jiní staří, ostatní zase neměli co říct. Bylo potřeba najít jiné řešení. Proto se Gala rozhodla promluvit s mladým Francouzem. V tu chvíli se znovu zadívala na Eugèna. Ani on nevypadal, že si dokáže v klidu odpočinout. Ležel natažený na lenošce kousek od ní, nohy měl přikryté kostkovanou vlněnou dekou červené barvy a nervózně si pohrával s plnicím perem, pohled upřený na stránky knihy, kterou četl.

„Kdo je ten mladík?“ snažila se ještě zjistit něco předem od sestry a úsměvem jí přitom poděkovala za požadované věci. Carmen Domingo

„Jmenuje se Eugène. Je to Francouz. Přijel sem s matkou, je tu s ním po celou dobu léčby,“ dostalo se jí okamžité odpovědi, která jen potvrdila, co už Gala dávno tušila. Že o pacientech, jejich životech a smrti tu otevřeně hovoří úplně všichni. „Jestli vás zajímá, co si o něm myslím, řeknu vám, že má snad nejpřecpanější pokoj ze všech pacientů, v životě jsem nic podobného neviděla,“ dodala ošetřovatelka a přistoupila blíž, aby je ostatní neslyšeli.

„Přecpaný čím?“ zeptala se zvědavě Ruska.

„Všude má knihy, úplně všude, dokonce i pod postelí. A taky zápisníky, desítky zápisníků rozesetých po celém pokoji. Myslím, že je básník.“

Gala se usmála a znovu se na něj zadívala. Byl hubený, křehký a bledý. Mladík, který se brzy promění v muže, ji zajímal čím dál víc, přestože se jí zatím neodvážil ani podívat do očí.

Jakmile se sestra vzdálila, napsala na malý kousek papíru vzkaz: „Portrét mladého básníka ve věku sedmnácti let!“

A na druhou stranu nakreslila obrázek usmívajícího se poety. Pro Galu byla poezie darem mnohem většího významu než cokoliv jiného, byla pro ni vytříbeným vyjádřením krásy. Pak poslala papírek po ostatních pacientech Eugènovi.

„Jaký mladý básník? Odpovězte mi rychle!“ dožadoval se Eugène překvapeně hned, jak k němu vzkaz doputoval, aniž by měl odvahu podívat se jejím směrem. Byl strašně nervózní.

„Dnes večeříte se mnou,“ přišel mu vzápětí lístek od ženy, která v tu chvíli věděla, že už se od něj neodloučí. Právě on bude jejím prvním krokem ke svobodě, po níž tak toužila. Bude její vstupní branou do Evropy.

Mladík přijal rozkaz bez váhání, aniž tušil, že to od té chvíle udělá pokaždé, kdykoliv si to ona bude přát.

„Jsem vaším žákem.“

Tehdy se rozhodli, že se ani na vteřinu nebudou zaobírat myšlenkou, že by je snad mohly čekat poslední Vánoce. Naopak, začali plánovat, jak bude vypadat jejich nový společný život. Radovali se ze setkání, během nichž se rodila touha i láska a v jejich tělech se probouzely nové pocity.

„Taroty mě udržovaly při životě do chvíle, než jsem tě GALA DALÍ potkala. Milenci a Mág mi v Moskvě znovu a znovu potvrzovali, že dělám správnou věc a že mám počkat, až mi jednou na dveře zaklepe mladý muž a vezme mě s sebou. Řekli mi, že budeme plánovat společnou budoucnost. Často se mi v kartách objevovala Císařovna. Ta mě ujišťovala, že smrt mě nečeká, že se vzdaluje,“ svěřila se mu o několik měsíců později, aniž by mu vysvětlila, že Císařovna se týkala jen jejího života.

Eugène se na ni díval jako uhranutý. Pohledem přejížděl každou část jejího těla, bral její dlaně do svých, hladil ji po rukou, ale neodvážil se zajít dál. Kdokoliv je viděl pohromadě, bylo mu hned jasné, že každý letmý dotek jejich těl v nich probouzel dosud nepoznanou obrovskou vášeň.

Někdy v té době se mu Gala svěřila s velkým tajemstvím. Ukázala mu balíček tarotových karet ukrytý v červeném sametovém pytlíku, který ji doprovázel z rodného Ruska a pomáhal jí ve všech rozhodnutích jejího života.

Uprostřed něžností, výkladů karet, doteků a čtení básní se Gale s Eugènem dařilo zapomínat, že jim nad hlavami krouží smrt. Snažili se vyplnit nekonečné hodiny odpočinku v sanatoriu společným čtením, rozhovory, básněmi, vycházkami a prvním flirtováním. Setkání s Eugènem v Gale probudilo do té doby neznámé pocity. Život v Clavadelu začínal mít smysl, vídali se každý den, čekávali jeden na druhého, navštěvovali se, vyhledávali navzájem svou společnost, vodili se za ruce, dívali se na sebe a dokázali najít vhodnou chvíli pro nevinné erotické hrátky. Bylo jasné, že oba chtějí žít a nechtějí myslet na to, že na ně číhá smrt.

„Chci být básníkem,“ svěřil se jí Eugène jednoho dne.

„Budeš jedním z nejlepších,“ odpověděla bez zaváhání.

Mladík nikdy předtím nepotkal nikoho, kdo by v něj tak moc věřil. A začal snít o tom, že jednoho dne budou oba volní a budou žít spolu, jinde než v bílých pokojích se světlým nábytkem, malým balkonem a výhledem na bílý sníh, daleko od rentgenových vyšetření, každodenního měření teploty a kontroly plic.

* * *

26 Carmen Domingo Byli jsme mladí a naivní. Věřili jsme ve spoustu věcí, snili s otevřenýma očima. Snění nic nestojí. Jestliže přestanete snít, nikdy se nikam nedostanete. Já jsem tehdy začala snít. Začala jsem věřit v to, co jsem chtěla uskutečnit. A právě tenkrát jsem začala myslet jen a jen na sebe.

* * *

Kdykoliv to bylo možné, našli si Eugène s Galou izolované místo, kde mohli společně snít a na chvíli uniknout z obrovské lodi plné nemocných, kterou sanatorium připomínalo. Nenavštěvovali klavírní koncerty, které se konaly každou neděli, ani pravidelná setkání u čaje či limonády, ani se neúčastnili vyjížděk na koni. Odmítali pozvání ostatních pacientů na hraní karet nebo výměnu poštovních známek. Dokonce ani neměli chuť bavit se novým vynálezem, který do Clavadelu před nedávnem dorazil. Všichni se nadšeně zabývali trojrozměrným stereoskopem, přístrojem na prohlížení fotografií. Snímky díky němu získávaly třetí rozměr, působily skutečně a v mnohém se podobaly zpomalenému tempu v sanatoriu, kde se život zastavil, stejně jako na fotografiích. Jediné, po čem Gala a Eugène toužili, bylo hladit jeden druhého, líbat se, nedočkavě a neobratně, být spolu a snít o budoucnosti. O svojí společné budoucnosti.

Byli tam pouze oni dva.

Gala a Eugène.

Eugène a Gala.

Z důvěrného vztahu mezi nimi vytryskly první verše. Mladičký básník je věnoval své múze. A s básněmi přišly také první Galiny zásahy do něčí tvorby. Navrhovala změny a pak s pedantskou důsledností trvala na jejich uskutečnění.

Eugène vždycky proměňoval svůj život ve verše, v nichž vyjadřoval strachy i radosti, ale teď potkal někoho, kdo je četl a chápal, co jimi chtěl říct. To mezi nimi vytvořilo pevné pouto. Ani jednomu nechyběl zápal a nadšení, jaké ostatně mladí lidé mívají. Se vší vervou se vrhli do spřádání plánů na společný život. Těšili se, že jakmile to lékaři GALA DALÍ dovolí, budou žít bok po boku a sanatorium zůstane jen vzdálenou vzpomínkou.

„Před pár dny jsem si všimla, Eugène, že ses v salonku vybavoval s nějakou slečnou. Dlouho jsem prosila Boha, aby mi dal muže, kterého bych mohla milovat. Pak ses konečně objevil ty. Teď mě nesmíš zklamat,“ naléhala na něj tenkrát Gala. Bylo to poprvé, kdy pocítila žárlivost, ale pravděpodobně také naposledy.

„Jsem tvým žákem. Nikdy nikdo už nebude takový jako ty,“ odpověděl Eugène a zahnal její pochybnosti.

Ale štěstí nikdy není dokonalé. Ke své nevoli většinou nebyli sami, protože se k nim pokaždé přidala madam Grindelová, Eugènova matka. Gala v zádech neustále cítila její nepřátelský pohled. Madam Grindelová byla majetnická a žárlivá a Eugène byl jedináček. Matka nedůvěřovala dívce, která přijela bůhví odkud a jejíž jméno nenašla v kalendáři. Ona přijela do Clavadelu, aby chránila svou jedinou ratolest, neduživého a opečovávaného syna. Měla pocit, že pro jeho záchranu před smrtí obětovala vlastní život, a rozhodně ho teď nehodlala darovat nějaké poběhlici.

„Ta Ruska má na tebe špatný vliv, Eugène,“ trvala na svém, když viděla, jak se jí syn vzdaluje.

„Gala je tady úplně sama, mami. Potřebuje mě, stejně jako já potřebuju ji,“ odpovídal Eugène. Nebyl zvyklý jí odporovat, ale byl zamilovaný až po uši.

„Poslouchej mě, Eugène. Ta Ruska tě má ráda, protože jsi dobrá partie. Dej na mě. Vždycky jsem si pro tebe přála to nejlepší a vím jistě, že ona, na rozdíl ode mě, chce to nejlepší jen pro sebe,“ naléhala na něj.

„Ale mami...“

„Všeho jsem se kvůli tobě vzdala, obětovala jsem ti život, udělala jsem všechno, co bylo v mých silách. A tvůj otec? Možná tě to nikdy nenapadlo, ale trávil dlouhé hodiny v práci, abys měl všechno, co potřebuješ. A jak se nám hodláš odvděčit? Takhle? Nechal ses ošálit takovou nějakou?“

„Mami, ty tomu nerozumíš, Gala je můj život. Radši ona než kdokoliv jiný!“ Mladík se zarazil. Matka se na něj vztekle podívala. Věděla, že proti Rusce nic nezmůže.

„Za pár dní se vracím do Paříže. Myslím, že chybět ti rozhodně nebudu,“ reagovala matka. Carmen Domingo

„Tak jsem to nemyslel, mami. Já...“

„Budeme na tebe s tatínkem čekat. Nepřejeme si nic jiného, než aby ses vrátil domů zdravý a v pořádku.“

Madam Grindelová s Galou prohrála první bitvu. Rozhodla se odjet do Paříže a doufat, že syna co nejdřív propustí domů. Koneckonců, pomyslela si, Ruska se přece jednou vrátí do Moskvy a navždy jim zmizí z očí. Čas a vzdálenost už se postarají o všechno ostatní.

Ale spletla se. Jakmile odcestovala, Gala a Eugène se cítili jako zbavení pout. Nedlouho po jejím odjezdu se v sanatoriu konal karneval, slavil se masopust, a Gala s Eugènem využili slavnost k tomu, aby veřejně oznámili svůj vztah. Už je nebavilo skrývat se a potají si vyměňovat vzkazy, zatímco odpočívali v lenoškách. Chtěli ukázat světu, že jsou spolu a mají se rádi. Učinili to diskrétně, jak jim ukládala pravidla sanatoria, se vší nezkušeností patřící k jejich věku.

„Ode dneška jsme my dva jedinou bytostí,“ prohlásila tehdy Gala. Velmi dobře věděla, že má nad Eugènem velkou moc, a tak toho využila.

Mladík přikývl. Ve skutečnosti ho přitahovalo, že ho řídí žena. Aniž si to uvědomil, zbavil se matčina dozoru tím, že se dostal pod kontrolu přítelkyně. Toho večera se na slavnosti objevili ve stejném převleku. Pierot a Kolombína. Kolombína a Pierot. Stejné obočí, zvýrazněné konturovací tužkou, stejná tvář namalovaná nabílo, stejné kalhoty, stejná černá čepice zakrývající vlasy, stejné nákrčníky – člověk by řekl, že jsou to dvojčata, jen trochu pobledlá a smutná.

„Eugène převlečený za Galu,“ napsal na fotografii a založil ji mezi listy sešitu, do nějž psal verše.

Gala a Eugène.

Eugène a Gala.

Nebylo možné je od sebe rozpoznat. Kdo byl ta autentická osobnost? A kdo dvojník? Začínali žít v absolutní symbióze.

Gale to předpověděly tarotové karty. Mág. Karta, která se opakovala pořád dokola. Pokaždé, když se ptala, co má dělat a co se s ní stane, objevil se Mág. Velká arkána předpovídala zrození nového světa, naznačovala jí, že má možnost dosáhnout všeho, pro co se rozhodne. Věděla, že musí zůstat nohama na zemi. Vesmír byl na její straně, GALA DALÍ přestože její osud – stejně jako stolička zobrazovaná v blízkosti Mága – stál jen na třech nohách. Karty ji ujistily, že se nepřekotí, že naopak unese všechnu tíhu světa, jestliže to bude pro dosažení cíle nutné. Kromě toho ležely na stoličce kostky, které připomínaly, že Mágova moc je obrovská, neboť dohromady dávaly číslo 21. Dvacet jedna je počet karet ve Velké arkáně. Eugène dobude s její pomocí svět a ona při něm bude stát, bude mu nablízku tak, jako se kolem Mága vine had. Bude ho kontrolovat a nakonec pevně ovládne jeho život.

Proto se od srdce zasmála, když k ní Eugène jednoho dne přiběhl do pokoje.

„Už je to tady, holčičko! Ma belle petite fille! Už je to tady!“ vykřikoval nadšeně a ukazoval jí poštovní razítko na balíku, který mu přišel z Paříže.

„Premières poèmes, napsal Paul Eugène Grindel,“ četl nahlas a se širokým úsměvem hladil desky knihy.

„Můj daragoj malčik! Teď už je z tebe opravdový básník!“

„To ano..., ale...“

„Stalo se něco? Nedopadlo to, jak jsi chtěl?“

„Ne, ne, nic se nestalo. Ale to jméno. Nemám to pravé umělecké jméno,“ stěžoval si. „Eugène Émile Paul Grindel... Na básníka s takovým jménem nikdo vzpomínat nebude.“

„Chceš si změnit jméno?“

„Dobrý básník si musí umět vybrat jméno sám. Musím se sám pokřtít, udělat ze sebe nového člověka. Musím vědět, kým se chci stát. Eugène-Paul Grindel? Paul-Eugène Grindel? Paul Éluard Grindel?“

„Paul,“ prohlásila bez nejmenších pochybností. Věděla, že kdyby se nerozhodl dost rychle, mohla by se tím prodloužit doba, než se dostane na výsluní. „Budeš se jmenovat Paul Éluard.“

Ani na chvíli nezaváhal. Úplně zapomněl, že ještě před chvílí tvrdil, že nové jméno si musí vybrat jen on sám. Rozhodl se, že se bude jmenovat Paul stejně jako jeho strýc a k tomu přidá příjmení babičky z matčiny strany. S novým jménem pro něj začal úplně nový život, z něhož se navždy vytratil Eugène a v němž se Gala stala jeho jedinou múzou, ženou a královnou. Carmen Domingo

VELEKNĚŽKA

čekání na nový začátek

„Nebudu bez tebe umět žít,“ přiznal se mladý básník Gale a pevně ji uchopil za ruce. Pokryl je polibky a snažil se zakrýt slzy.

„Ani nebudeš muset,“ odpověděla klidně a tak zabránila, aby se nářek protáhl víc, než bylo nutné. Neměla ráda emotivní loučení.

„Už nás propustili, už jsme vyléčení. Měl bych být šťastný...“

„A to přece jsi.“

„Ale co budu dělat? Sám...“

„Nebudeš dlouho sám,“ odpověděla mu sebejistě.

Paul se na ni podíval.

„Budeme spolu, navždycky,“ prohlásil a oči se mu zalily slzami. „Slibuješ?“

„Tohle ti nemůžu slíbit. Ale ujišťuju tě, že se brzy znovu setkáme, velmi brzy.“

Paula vždycky děsila, a zároveň přitahovala jistota, s níž Gala vystupovala. Ani na moment si nedovolil zapochybovat o tom, co říká. Stačilo, že mu to řekla. Najednou se cítil klidnější, srdce se utišilo a přestaly se mu potit ruce.

„Zase budeme spolu,“ ubezpečila jej opět. Tón jejího hlasu nepřipouštěl žádné pochybnosti.

Ale ani ona sama v tom neměla jasno. Už několik dní přemýšlela, jak po příjezdu do Moskvy vysvětlí rodině, že musí znovu do Paříže za Paulem, protože pokud to neudělá, její život ztratí smysl.

„Ty moje krásná holčičko, ma belle petite fille, přijedeš za mnou do Francie. Jasně, že přijedeš do Francie. Budeme

II

31GALA DALÍ

žít spolu, v krásném venkovském domě, dost daleko od Paříže, aby tam byl čistý vzduch pro naše zdraví, ale zase ne tak daleko, abychom nemohli navštěvovat galerie, divadla a knihovny. Pojeď se mnou hned. Nevracej se do Moskvy. Anebo ano, vrať se tam a řekni rodičům, že budeš žít se mnou v Paříži,“ navrhl téměř prosebně. Cítil, že by mu zlomilo srdce, kdyby se nevrátila. Ale vůbec si nebyl jistý, že to ona cítí stejně.

„Co po mně vlastně chceš?“

„Abys mi slíbila, že se vrátíš. Aby to bylo jako zásnuby. Narodili jsme se jeden pro druhého. Oba to víme,“ odpověděl jí nejistě.

„A z čeho budeme žít? Poezie nám nevydělá ani na dům, ani na šaty, a už vůbec ne na zábavu,“ zeptala se Gala, která až do té doby vůbec nepomyslela na to, jak budou řešit hmotné záležitosti, jestliže se rozhodne odjet za ním do Paříže.

„Budu pracovat u otce. Budu prodávat byty a udělám všechno, co mi řekne, jen když budeme moct bydlet spolu. Slibuju, že nám nebude nic chybět.“

„Matka mě nemá ráda,“ namítla Gala.

„Rodiče tě nakonec budou mít rádi stejně jako já. Jen tě musí poznat, jako jsem tě poznal já,“ ujistil ji přesvědčivě.

Gala se na něj podívala. Věděla, že v téhle bitvě nad ženou, která je její budoucí tchyní, vyhrála. Zároveň jí však hlas kdesi v hlavě radil, aby v budoucnu víc důvěřovala sama sobě a podvolila se Boží vůli, která je oba poslala do sanatoria, kde se léčí tuberkulóza, a svedla je dohromady. Získat si přízeň madam Grindelové ji bude stát hodně sil. Navíc Eugène nebude prozatím schopný vydělávat si na živobytí jako básník. Ale nepochybovala, že v budoucnu se poezií uživí a že jim nakonec budoucí tchyně s tchánem podají pomocnou ruku, pokud je o to požádá. Tak si to Bůh přeje. Kromě toho pro ni vyhlídky na pohodlný život v Paříži znamenaly mnohem víc, než si dokázala představit v den, kdy opouštěla Moskvu.

„Chceš si společně přečíst nějakou tvoji báseň, než odjedu?“ navrhla místo odpovědi, aniž by přestala myslet na to, co jí prozradily karty.

„Nic by mi neudělalo větší radost,“ odpověděl Eugène Carmen Domingo vděčně. „Dokážeš lépe než kdokoliv na světě pochopit, co mám na srdci, co chci básněmi říct.“ Nelhal. Dosud nikdo neocenil jeho tvorbu tak jako Gala, a navíc veršům věnovala pozornost, jakou si zasloužily. „A taky jsi jediná, kdo mi dokáže říct, co se mu nelíbí,“ podotkl s úsměvem a dodal: „Tvé tělo je sněhobílá báseň.“

Usmála se.

Nijak ji neděsila vidina, že se vdá za básníka, mladšího než ona, opustí Moskvu a s tím i jistotu, kterou pro ni představovala rodina. Neděsila ji ani představa, že bude žít v cizí zemi. Měla strach z létání, ten možná nikdy nepřekoná, ale rozhodně neměla strach z neznámého. Něco takového ji nemohlo zastavit. Nemohla si nechat ujít příležitost, která se jí naskytla. Zadívala se na Eugèna, jak listuje sešitem, aby našel vhodnou báseň. Eugène jí nabídl společný život a ona jeho nabídku nemůže odmítnout. Byl pro ni vstupenkou do Evropy, pro kterou neplatila žádná omezení. A tak opatrně vzala do rukou jeho tvář, zvedla mu hlavu a něžně ho pohladila. Nakonec stvrdila pakt lásky letmým polibkem na rty. Mladík se na ni vděčně podíval.

„Přijedu do Paříže, ať to stojí, co stojí. Budeme žít spolu. Nikdo nám to nezakáže. To ti slibuju.“

Tarotové karty se nepletou. Madam Grindelová není žádná hrozba. Gala vyhrála válku, teď stačí počkat, až se věci samy usadí.

Příštího dne dovolila Paulovi, aby ji doprovodil na nádraží. Na cestu domů se měla vydat jako první.

Toho rána, sotva se vlak, v němž seděla, rozjel ke švýcarským horám, zanechávaje za sebou oblaka páry, stál Paul jako přibitý na peroně, neschopný udělat jediný krok. Díval se upřeně jejím směrem, dokud vlak nezmizel za obzorem. Až potom se mohl přestat ovládat. Po tvářích mu stékaly slzy, které už však Gala neviděla. M