načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Fyziologie oka a vidění – Svatopluk Synek; Šárka Skorkovská

Fyziologie oka a vidění

Elektronická kniha: Fyziologie oka a vidění
Autor: Svatopluk Synek; Šárka Skorkovská

Anatomie zrakového ústrojí, vyšetřovací postupy pro studenty optiky a optometrie. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  123
+
-
4,1
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2004
Počet stran: 93
Rozměr: 24 cm
Úprava: 8 stran barevné obrazové přílohy: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Fyziologie člověka a srovnávací fyziologie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2004
ISBN: 80-247-0786-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Anatomie zrakového ústrojí, vyšetřovací postupy pro studenty optiky a optometrie.

Popis nakladatele

V době od prvního vydání se objevily nové poznatky o fyziologii oka a mechanizmu vidění, které bylo nutné zahrnout do aktualizovaného vydání díla. Jedná se o poznatky jak o struktuře sklivce, tak o významu pigmentového epitelu sítnice, které jsou klíčové při diagnostice i při léčení očních chorob pomocí kmenových buněk a transplantace pigmentového epitelu.Kniha seznamuje čtenáře s anatomií a fyziologií zrakového ústrojí, s vlastnostmi optického prostředí, s elektrofyziologií i potřebnými znalostmi z biochemie a dalších potřebných oborů.V prvních kapitolách je podán přehled anatomie a biochemie zrakového ústrojí. Podrobně je popsána struktura jednotlivých vrstev stěny oka i obsahu oční koule, včetně nejnovějších poznatků v ultrastruktuře tkání. Další kapitoly se zabývají také anatomií a fyziologií očních přídatných orgánů, funkční topografií zrakové mozkové kůry s jejími senzitivními, senzorickými i motorickými oblastmi a fyziologií cévního systému oka. Podrobně je probírána problematika regulace tvorby nitrooční tekutiny, která podmiňuje výši nitroočního tlaku a náchylnost ke vzniku zeleného zákalu, metody jeho měření a farmakologické účinky jednotlivých typů biochemických látek, které ovlivňují tvorbu nitroočního moku i jeho odtok. Zdůrazněn je význam hematookulární bariéry. Další části publikace se zaměřuje na fyziologické jevy zrakového systému, jako je refrakční stav oka, akomodace oka, barvocit, zraková ostrost, zorné pole. Popsána je i elektrofyziologie vidění v závislosti na funkci sítnicových elementů, jsou zmíněny elektrofyziologické vyšetřovací metody, které umožňují objektivní vyšetření funkční aktivity sítnice a zrakové dráhy, včetně nejmodernější multifokální elektroretinografie. Zmíněny jsou i fyziologie očních pohybů, vývoj a stupně binokulárního vidění a psychofyzikální aspekty vidění. V závěru publikace jsou popsány současné trendy ve vývoji umělé sítnice a sítnicových protéz, které jsou vyvíjeny pro nemocné se zbytky zraku.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Svatopluk Synek; Šárka Skorkovská - další tituly autora:
 (e-book)
Fyziologie oka a vidění -- 2., doplněné a přepracované vydání Fyziologie oka a vidění
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

FYZIOLOGIE OKA A VIDĚNÍ

Autoři:

Doc. MUDr. Svatopluk Synek, CSc.

MUDr. árka Skorkovská

Recenze:

Prof. MUDr. Jaroslav Řehůřek, CSc.

Doc. MUDr. Ale Filou, CSc.

Š Grada Publishing, a.s., 2004

Cover Photo Š Allphoto Images, 2004

Vydala Grada Publishing, a.s.,

U Průhonu 22, Praha 7

jako svou 1968. publikaci

Odpovědná redaktorka PhDr. Alena Reimanová

Ilustrace dodali autoři

Sazba a zlom Vladimír Vaek

Počet stran 96 + 8 stran barevné přílohy

Vydání první, Praha 2004

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.,

Husova 1881, Havlíčkův Brod

Názvy produktů, firem apod. pouité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými

ochrannými známkami přísluných vlastníků, co není zvlátním způsobem vyznačeno.

Postupy a příklady v této knize, rovně tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou

sestaveny s nejlepím vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění vak pro autory ani pro naklada

telství nevyplývají ádné právní důsledky.

Vechna práva vyhrazena. Tato kniha ani její část nesmějí být ádným způsobem reprodukovány, uklá

dány či roziřovány bez písemného souhlasu nakladatelství.

ISBN 80-247-0786-1


Obsah

Úvod ........................................9

I

Anatomie a biochemie

zrakového ústrojí

1 Oční koule...................................12

1.1 Stěna oční koule .............................13

1.1.1 Zevní vazivová vrstva ..........................13

1.1.2 Prostřední vrstva.........................18

1.1.3 Vnitřní vrstva oka ........................20

1.2 Obsah oční koule.............................23

1.2.1 Čočka ..............................23

1.2.2 Sklivec..............................25

1.2.3 Oční komora...........................26

1.2.4 Komorový mok .........................27

2 Přídatné oční orgány .............................29

2.1 Očnicové svaly..............................29

2.1.1 Okohybné svaly .........................29

2.2 Hladké svaly očnice ...........................32

2.3 Vazivový aparát očnice .........................32

2.3.1 Periorbita ............................32

2.3.2 Pochva oční koule ........................32

2.3.3 Očnicové tukové těleso .....................33

2.4 Víčka ..................................33

3.4.1 Skladba víčka ..........................33

2.5 Spojivka .................................34

2.6 Cévy a nervy víček a spojivky ......................35

2.7 Slzné ústrojí ...............................36

2.7.1 Struktura slzného filmu .....................37

2.7.2 Produkce slz ...........................38

2.7.3 Dynamika slzného filmu.....................39

2.7.4 Cévy a nervy slzné lázy.....................39

2.8 Cévy oka a očnice ............................40

2.8.1 Tepny očnice ..........................40

2.8.2 íly očnice............................41

2.9 Zraková dráha ..............................41

2.9.1 Pupilární reflex .........................43


II

Funkční topografie mozkové kůry

3 Senzitivní a senzorické korové oblasti ....................46

3.1 Zrakové korové oblasti..........................46

3.2 Frontální zrakové (motorické) pole ...................47

4 Refrakční vlastnosti oka ...........................49

5 Fyziologie cévního systému oka .......................51

6 Nitrooční tekutina ..............................53

6.1 Chemické sloení ............................53

6.2 Hematookulární bariéra .........................53

6.2.1 Komorová voda a osmotická výměna ..............53

6.2.2 Morfologie hematookulární bariéry ...............54

7 Cévnatka a pigmentový epitel ........................55

8 Nitrooční tlak .................................57

8.1 Impresní tonometrie ...........................57

8.2 Aplanační tonometrie ..........................57

8.3 Bezkontaktní pneumatická tonometrie..................58

8.4 Vliv osmolarity krve ...........................59

8.5 Kritický nitrooční tlak ..........................59

8.6 Vliv nervového systému na sekreci nitrooční tekutiny a nitrooční tlak. . 59

8.7 Farmakologické účinky na nitrooční tlak ................59

8.7.1 Adrenergní receptory ......................59

8.7.2 Parasympatomimetika......................60

8.7.3 Inhibitory karboanhydrázy ...................60

8.7.4 Prostaglandiny..........................60

8.7.5 Vliv kortikosteroidů na nitrooční tlak ..............61

9 Akomodace oka................................63

10 Rozliování intenzity světla a duplicitní teorie vidění............65

11 Fotochemie zrakových pigmentů ......................67

12 Rozliování barev a teorie barevného vidění ................69

12.1 Poruchy barvocitu ............................69

12.2 Elektrofyziologie barevného vidění ...................70

13 Zraková ostrost ................................71

14 Elektrofyziologie sítnice ...........................73

14.1 Aktivita horizontálních, bipolárních a amakrinních buněk........75

III

Fyziologie vidění, psychofyzika zrakové ostrosti

a vnímání kontrastu

15 Stilesův-Crawfordův efekt, Machova pásma, metakontrast ........78

15.1 Metakontrast či zpětné maskování....................79

15.2 Vnímání pohybu podnětu zrakem ....................79

16 Fyziologie očních pohybů...........................81

16.1 Analýza očních pohybů .........................82

16.1.1 Pohyby očí během fixace ....................82

16.1.2 Stabilizované obrazy na sítnici .................82

16.1.3 Velké oční pohyby........................82

16.2 Prostorové vidění ............................83

16.3 Binokulární vidění............................83

16.3.1 Hloubkové, stereoskopické vidění................84

17 Zorné pole...................................85

18 Psychofyziologie zraku (iluze a vyvolané odpovědi) ............87

18.1 Entoptické fenomény ..........................89

18.2 Zrakové evokované potenciály .....................90

Literatura .....................................90

Rejstřík ......................................91

Úvod

Základy rozvoje fyziologie smyslů je třeba hledat v renesanční době. Podíleli se na ní

Leonardo da Vinci, Johannes Kepler, Isaac Newton, Thomas Young a mnozí dalí.

Základy fyziologie smyslů jako nového medicínského oboru poloil v 19. století Jan

Evangelista Purkyně. V disertační práci Příspěvky k poznání zraku z hlediska sub

jektivního formuloval základy experimentálních přístupů, které se pouívaly v prů

běhu 19. století. Mnohé smyslové jevy byly označeny jeho jménem: Purkyňovy obráz

ky vznikající na přední a zadní ploe čočky nebo Purkyňův fenomén změna

citlivosti zraku pro barvy vlivem mesopického vidění. Na objasnění funkce zrakové

ho orgánu se podíleli i vědci z jiných medicínských oborů anatomové, histologové,

biochemici. Ve druhé polovině 19. století vynikli ve fyziologii zraku dva badatelé:

E. Hering, který studoval předevím pohyby oka a barevné vidění, a H. von Helm

holtz, který formuloval trichromatickou teorii barevného vidění. Moderní vyetřova

cí postupy ve 20. století přinesly nové poznatky v biochemii nervových přenosů,

rodopsinu, nové elektrofyziologické vyetřovací postupy, elektroretinografii, elek

trookulografii, zrakové evokované potenciály či multifokální elektroretinografii. Do

klinické praxe byly zavedeny i nové in vivo morfologické vyetřovací postupy, jako

je trojrozměrná (3D) analýza zrakového nervu, polarografické měření tlouky ner

vových vláken v sítnici, laserové zobrazení topografie sítnice, které se kvalitou blíí

histologickému vyetření (OCT), zobrazení cév v sítnici fluorescenční angiografií

nebo cév v cévnatce pomocí indocyaninové zeleně. Publikace Fyziologie oka a vi

dění je určena posluchačům bakalářského a magisterského studia optiky a optomet

rie, studentům veobecného lékařství a středních zdravotních kol oboru optika.

Úvod 9

I

Anatomie a biochemie

zrakového ústrojí Periferní část zrakového ústrojí je tvořena párem očí. Je to sloitý orgán, který umoňuje vnímání světla, barev a zprostředkuje vnímání největího mnoství informací o okolním prostředí a usnadňuje orientaci v prostoru. Zrakový orgán je umístěn v očnici a je tvořen oční koulí (bulbus oculi) a přídatnými očními orgány (organi oculi accessoria). 1 Oční koule Oční bulbus (bulbus oculi) má přiblině kulovitý tvar o průměru asi 23 mm (vertikální a příčný rozměr) × 2426 mm (předozadní průměr). Je tvořen dvěma segmenty koule o různém poloměru křivosti. Mení přední oddíl (rohovka) má poloměr zakřivení 78 mm, zadní část (bělima) má poloměr zakřivení 1112 mm. V oční těrbině mezi otevřenými víčky je viditelný pouze mení přední úsek oční koule, zatímco větí zadní část je uloena v hloubi očnice.

Na oční kouli rozliujeme přední pól (polus anterior), který odpovídá vrcholu ro

hovky, a zadní pól (polus posterior). Mediálně od zadního pólu vystupuje z oční koule zrakový nerv (nervus opticus). Oba póly spojuje oční osa (axis bulbi externus). Tato geometrická osa oka není totoná se zornou osou oka (linea visus). Jed- 12 Fyziologie oka a vidění

1

2 3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

Obr. 1 Anatomie a cévní zásobení oka

1 rohovka, 2 komorový úhel,3du-

hovka, 4 řasnaté tělísko, 5 sítnice, 6

terč zrakového nervu, 7 arterie a véna

centralis retinae, 8 krátké ciliární arté

rie, 9 dlouhá ciliární artérie, 10 véna

vorticosa, 11 cévnatka, 12 okohybný

sval a přední ciliární arterie notlivé spojnice obou pólů na povrchu oční koule označujeme jako oční poledníky (meridiani). Největím obvodem oční koule orientovaným ve frontální rovině je rovník (equator). Pomocí ekvátoru je oční koule rozdělena na přední a zadní polovinu. Meridiány a ekvátorem se přesně lokalizují jednotlivé útvary na oční kouli.

Oční koule (bulbus oculi) je tvořena stěnou oční koule a obsahem oční koule. 1.1 Stěna oční koule Stěna oční koule se skládá ze tří vrstev: Zevní vazivová vrstva (tunica fibrosa bulbi) je tvořena bělimou (sclera) a rohov

kou (cornea). Prostřední vrstvu (tunica vasculosa bulbi) nazýváme ivnatkou (uvea) a tvoří ji

v zadní části cévnatka (chorioidea), směrem dopředu řasnaté těleso (corpus cilia

re) a duhovka (iris). Vnitřní vrstvu (tunica interna s. senzoria bulbi) tvoří sítnice (retina) (obr. 1).

Zevní vrstva (tunica fibrosa bulbi) tvoří tuhý a pevný obal oční koule. Zajiuje stabilitu jejího tvaru a je místem úponů lach okohybných svalů. Její přední částí vstupují do oka světelné paprsky (součást optického prostředí oka). Tvoří ji bělima (sclera) a rohovka (cornea). 1.1.1 Zevní vazivová vrstva q Bělima Bělima (sclera) je pevná tuhá vazivová blána, která je tvořena převáně lamelózně uspořádanými svazky kolagenních a elastických fibril a zaujímá zadních 5/6 oční koule. Je ochranným obalem pro hlubí oddíly oční koule a představuje pevnou oporu pro připojující se lachy okohybných svalů. Tlouka skléry kolísá mezi 0,31,5 mm, v zadní části je silnějí, nejslabí je těsně pod úpony okohybných svalů. Bělima je prakticky bezcévná, má proto bílou barvu (odstín bílé barvy se s věkem mění). U malých dětí obsahuje větí mnoství vody a elastických vláken, proto je částečně průhledná a prosvítající cévnatka ji zabarvuje lehce do modra, v dospělosti je porcelánově bílá, ve stáří je vlivem ukládání pigmentu z opotřebení naloutlá. Její povrchová strana se obrací do episklerálního prostoru (spatium episclerale), který je vyplněn řídkým vazivem. Tento prostor odděluje oční kouli od jejího vazivového obalu a nazýváme ji Tenonská fascie (vagina bulbi). Dutinová strana bělimy směřuje proti prostřední vrstvě (tunica vasculosa bulbi), od které ji odděluje vrstvička řídkého vaziva (spatium perichorioideale). Přední úsek skléry je kryt spojivkou (tunica conjunctiva bulbi).

Oční koule 13


Na přední straně skléry je velký otvor (průměr asi 12 mm), do jeho okraje (limbus sclerae) je jako hodinové sklíčko do svého kovového orámování vsazen lehce zkosený okraj rohovky (limbus corneae). Uvnitř skléry probíhá podél okraje otvoru pro rohovku prstencovitý ilní splav (sinus venosus sclerae). V zadním úseku skléry mediálně od zadního pólu je dírkovaná ploténka (lamina cribrosa sclerae), kterou vystupují z oka vlákna zrakového nervu a vstupují centrální sítnicová arterie a véna (arteria et vena centralis retinae). Kolem ní jsou četné drobné otvůrky pro prostup cév a nervů (nervi ciliares longi et breves, vasa ciliaria). Podél ekvátoru jsou otvory pro prostup venae vorticosae. V přední části skléry v místě úponů lach přímých svalů jsou drobné otvory pro arteriae ciliares anteriores. q Rohovka Rohovka (cornea) překlenuje a uzavírá kruhový otvor o průměru asi 12 mm v předním okraji skléry. Má tvar segmentu koule, který se vyklenuje konvexitou dopředu. Její klínovitě přihrocený okraj (limbus corneae) se připojuje k bělimě. Přední (konvexní) strana (facies anterior) vybíhá ve vrchol rohovky (vertex corneae). Zadní (konkávní) plocha rohovky (facies posterior) se obrací do přední komory oční. Rohovka zaujímá přední jednu estinu oční koule.

Zevní plochu rohovky kryje vrstvička vrstevnatého dladicového epitelu (epithelium anterius corneae), který je pokračováním epitelu spojivky. V epitelu končí mnoství volných nervových zakončení, proto je povrch rohovky velmi citlivý na dotyk. V epitelu rozeznáváme bazální buňky, které mají kubický tvar a jsou schopny mitóz společně se kmenovými buňkami rohovkového limbu. Tyto buňky obsahují četné intracelulární organely, mitochondrie, vlákna, tubuly a granule glykogenu. Směrem k povrchu se buňky oploují, mají četné výběky a křídlaté buňky a vykazují pevné, mezibuněčné spojení, tzv. junkční komplexy. Povrchový rohovkový epitel je tvořen 46 vrstvami buněk. Bazální buňky naléhající na Bowmanovu membránu jsou okolo 18mm vysoké a 10mm iroké. Směrem k povrchu se mění na 23 vrstvy křídlatých buněk, které jsou ploí a mají mnohočetné výběky. Na povrchu pak leí ploché buňky, které jsou 4 mm vysoké a jejich průměr je asi 45 mm. Rohovkový epitel se kompletně vymění za 710 dnů. Vzhledem k velké regenerační schopnosti epitelu je zaručeno velmi dobré hojení drobných poranění rohovky, nesmí vak být pokozena Bowmanova membrána, pak se poranění hojí jizvou, která sniuje průhlednost rohovky. Bazální buňky vytvářejí bazální membránu silnou 0, 05 m, která je pevně spojena s Bowmanovou membránou hemidesmozomy. Je-li tato adherence pokozena, vzniká recidivující eroze rohovky nebo nehojící se defekt epitelu. V periferii epitelu se nacházejí Langerhansovy buňky, co jsou aktivní makrofágy, a v případě imunologické stimulace, například při rejekci těpu po transplantaci rohovky, je nacházíme i v jiných částech rohovky. Základní vrstvou rohovky je stroma (substantia propria corneae), které je tvořeno lamelózními vrstvami kolagenních fibril uspořádaných větinou paralelně s povrchem rohovky. Mezi nimi jsou roztroueny jednotlivé vazivové buňky. Celá tato vrstva je prostoupena bezbarvou mukoidní 14 Fyziologie oka a vidění základní hmotou. Směrem k povrchovému epitelu je stroma zahutěno v amorfní Bowmanovu membránu měřící 814 mm. Vnitřní plochu rohovky kryje vrstva plochých buněk (endothelium corneae), které vystýlají celou přední komoru oční. Endotel je oddělen od stromatu bazální membránou (Descemetova membrána), která má při narození tlouku asi 3 mm a postupně se s věkem zesiluje a na 10 mm. Endotel vytváří pravidelnou mozaiku, je 20 mm iroký a 5 mm vysoký. Membrány endotelových buněk jsou spojené junkčními komplexy, které vytvářejí 2 nm iroké kanálky gap-junction. Po narození je počet endotelových buněk okolo 35004000 na mm

2

.

Počet endotelií se sniuje průměrně o 0,5 % za rok. Poklesne-li jejich počet pod 1000 buněk/mm

2

, nestačí zbývající buňky odstraňovat vodu ze stromatu a vyvíjí se edém

rohovky a epitelu. Endotel vykazuje nízkou mitotickou aktivitu, proto je při jeho pokození toto místo překryto zvětením okolních buněk. Tento poznatek má velký význam v hojení rohovky například u úrazů nebo po nitroočních operacích. Tlouka rohovky kolísá kolem 1 mm, je silnějí na okrajích ne v oblasti vrcholu, kde měří okolo 0,5 mm. Uspořádání jednotlivých vrstev rohovky zajiuje její průhlednost neboli prostupnost pro světelné paprsky. Rohovka tak představuje vstupní oddíl tzv. optického prostředí oka a z hlediska indexu lomu světla je jeho nejvýznamnějí součástí. Na celkové optické mohutnosti zdravého oka (+ 60 D) se rohovka podílí asi + 40 D. Tato hodnota je konstantní po celou dobu ivota. Biochemie rohovky Rohovka obsahuje 78 % vody a 22 % organického materiálu. Sloení je uvedeno v následující tabulce:

%%

voda 78 keratan sulfát 0,7

kolagen 15 chondroitin sulfát 0,3

jiné bílkoviny 5 soli (NaCl, KCl) 1

Z tabulky je patrný vysoký obsah vody v rohovce. Dalí důleitou stavební částí je

kolagen. Kolagen v rohovce náleí převáně k typu I, méně k typu V a nejméně k typu III. Kolagenní vlákna jsou pravidelně v rohovce uspořádána a navzájem spojena molekulami keratansulfátu. Hydratace a transparence rohovky Z okolního prostředí, tedy ze slzného filmu, komorové vody a limbu proniká difuzí do rohovkového stromatu voda. Endotelové buňky aktivním transportem Na

+

iontů

udrují rohovku v relativně dehydratovaném stavu. Tento mechanizmus nazýváme endotelovou pumpou. Její činnost je závislá na Na

+

K

+

adenosintrifosfatáze. Její

činnost mohou negativně ovlivnit kardiotonika blokádou výe uvedeného enzymu. Inhibitor karboanhydrázy acetazolamid sniuje účinnost endotelové pumpy o 30 % blokádou tvorby HCO

3

iontů.

Oční koule 15


Permeabilita (propustnost) rohovky

Permeabilita rohovky je důleitá pro klinickou praxi, protoe významně ovlivňuje

koncentraci léků jak v rohovce, tak i v přední komoře oční. Léčivá látka v kapkách

nebo v masti musí projít rohovkou, spojivkou a sklérou na místo účinku, přičem se

její koncentrace sniuje nitroočním mokem, odtokem do cévního systému a ztrátou

způsobenou slzením. Epitelové buňky jsou na povrchu kryté membránou lipoprotei

nů, přes kterou procházejí nejsnáze látky lipidového charakteru. Navíc jsou epiteliál

ní buňky navzájem spojeny pevnými intercelulárními membránovými komplexy,

které nazýváme junkční komplexy (obr. 2). Morfologicky rozeznáváme zonulae oc

cludentes nebo splývání intercelulárních membrán v tzv. tight-junction (obr. 2). Ionty

a látky nerozpustné v lipidech pronikají nejhůře přes rohovkový epitel. Stroma a en

dotel rohovky naopak vytvářejí vysoce permeabilní membránu prostupnou pro ionto

vé látky. Jsou-li látky podané na rohovku organické povahy nebo se jedná o kyseliny,

jejich průnik rohovkou přímo závisí na pH (kyseliny pronikají rohovkou lépe) a ne

přímo na stupni disociace, protoe látky nedisociované, jako například atropin, lépe

procházejí přes epitel ne látky disociované. Endotel je asi 100× propustnějí pro Na

+

ionty, velice dobře jím také pronikají metabolicky důleité látky, jako například glu

kóza a aminokyseliny. Tato vlastnost je označována jako usnadněný transport.

Transparence rohovky

Transparencí rozumíme schopnost materiálu přenáet světlo. Pouijeme-li například

barevný filtr do brýlí, nastává redukce světla asi o 10 %, pouijeme-li mléčné sklo,

rozptyl světla způsobí, e není vidět ádný obraz. Rozptyl světla je tedy velice důlei

tá vlastnost, pokud chceme popsat optické vlastnosti rohovky. Zdravá rohovka roz

ptyluje pouze 1 % procházejícího světla. Pro vysvětlení optických vlastností rohovky

16 Fyziologie oka a vidění

tight junction

gap junction

Obr. 2 Schematické znázornění membránových komplexů


existuje mříková teorie. Tato teorie říká, e rovnoběné uspořádání kolagenních

vláken v rohovce a jejich jednotná velikost způsobují, e procházející paprsky nejsou

rozptylovány na rozdíl od bělimy, kde je kolagen uspořádán chaoticky. Tuto teorii

Maurice z roku 1957 potvrdila celá řada autorů, například Smith (1969), Twersky

(1976). Při otoku stromatu rohovky nastává nehomogenní rozloení kolagenních vlá

ken, co má za následek ztrátu průhlednosti rohovky.

Metabolizmus rohovky

Při otevřených víčkách rohovka dýchá atmosférický kyslík, který je rozputěn v slz

ném filmu, při zavřených víčkách a ve spánku rohovka vyuívá kyslík z krevního he

moglobinu prostřednictvím limbální cévní pleteně a mení mnoství i z komorové te

kutiny. Energii rohovka získává předevím metabolizmem glukózy z nitroočního

moku. 85 % glukózy je anaerobní glykolýzou přeměněno na laktát a pouze 15 % je

přeměněno v Krebsově cyklu na vodu a oxid uhličitý.

Regenerace rohovky při poranění

Nejčastěji bývá poraněn epitel rohovky. Za normálních okolností při ztrátě epitelu

z rohovky nastává rychlá obnova během 24 hodin. Při poranění rohovky pozorujeme

za několik minut zvýení mitotické aktivity epitelií a defekt je překryt jednak novými

buňkami a dále zvětením a posunem okolních buněk. Tento buněčný pohyb je rych

lý a dosahuje 6080 m/h a je způsoben kontraktilními intracelulárními bílkovinami

aktinem a vinkulinem, které byly nalezeny blízko buněčné membrány. V hojení za

ujímají zvlátní místo kmenové buňky, co jsou pluripotentní buňky nacházející se

v limbu rohovky, které slouí jako rezerva nových buněk při rozsáhlém pokození

epitelu. Je-li eroze rozsáhlá, hojení můe trvat i několik dnů. Během následujících ně

kolika týdnů se vytváří mnohovrstevný epitel. Harris (1985) hojivý proces dělí na ně

kolik fází: dediferenciace (2472 hodin), reorganizace (72 hodin a 1 týden) a dife

renciace (16 týdnů). Malé rány jsou zahojeny přesunem epitelu z okolní oblasti. Pro

hojení je velice důleité, zda byla poraněna i bazální membrána. Nejhůře bývá posti

ena při poleptání a popálení rohovky. Regenerace bazální membrány začíná za jeden

týden po poranění, nacházíme zde segmenty bazální membrány spojené hemidesmo

zomy s Bowmanovou membránou. Pro kompletní regeneraci epitelové bazální mem

brány je třeba a 6 týdnů. V regeneraci epitelu zaujímají zvlátní místo bílkoviny fib

ronektin a laminin. Jedná se o membránové glykoproteiny, které jsou při regeneraci

epitelu uvolňovány z epitelu a urychlují hojivé procesy. Dalí důleitou bílkovinou

urychlující hojení je růstový faktor (eye-derived growth factor), který urychluje

syntézu fibronektinu.

Regenerace endotelu

Při poranění je endotel rychle nahrazen posunem a zvětením okolních buněk. Expe

rimentálně byla zjitěna mitóza v buňkách po stimulaci endotelu růstovým faktorem

fibroblastů (fibroblast growth factor). V případě rozsáhlejího poranění nastává in

Oční koule 17


filtrace endotelu a stromatu polymorfonukleárními leukocyty, posléze se transformují endotelové buňky ve fibroblasty za tvorby vazivové tkáně. Na zánětlivé a regenerační reakci rohovky se významně podílejí i prostaglandiny. Neovaskularizace rohovky Při metabolickém stresu, například po poranění, kdy nastává zánětlivá infiltrace rohovky leukocyty a fibroblasty, je metabolizmus tkání neadekvátní. Výsledkem je vrůstání novotvořených cév z limbálního plexu. Experimentálně lze vznik rohovkové neovaskularizace způsobit například nedostatkem riboflavinu nebo esenciálních aminokyselin, jako tryptofanu, lysinu nebo methioninu (obr. 3 v barevné příloze).

Zakřivení rohovky není ve vech směrech stejné. Vertikální zakřivení je větí (vertikální průměr je 12 mm) ne zakřivení horizontální (horizontální průměr je 11 mm). Také celkový tvar rohovky není zcela pravidelný. Zevní plocha má tvar oválu, kdeto vnitřní plocha má tvar kruhu. Důsledkem těchto nepravidelností je tzv. fyziologický rohovkový astigmatizmus do 0,5 dioptrie, který je vyrovnán opačným astigmatismem čočky. Přechod mezi sklérou a rohovkou není plynulý, protoe oba segmenty oka mají jiný poloměr zakřivení. Mezi více dopředu vystupující rohovkou a bělimou je v místě sklerokorneálního přechodu mělký lábek (sulcus sclerae). Tento prostor není při pohybech víček dostatečně očiován a představuje tzv. mrtvý prostor oka, ze kterého se můe ířit infekce na rohovku. 1.1.2 Prostřední vrstva Prostřední vrstva (tunica vasculosa uvea) leí pod vrstvou povrchovou a je poměrně tenká. Je tvořena převáně řídkým vazivem s hojnými pigmentovými buňkami. Obsahuje krevní cévy, ze kterých je zásobována převáná část oční koule. Vzhledem k obsahu pigmentu a mohutným cévám se uplatňuje také jako světelně a tepelně izolační vrstva. V některých jejích částech jsou nakupeny hladké svalové buňky, které se podílejí na regulaci mnoství vstupujícího světla a mění optickou mohutnost čočky (akomodace oka). Tunica vasculosa se skládá ze tří oddílů: cévnatky (choroidea), řasnatého tělesa (corpus ciliare), duhovky (iris).

Cévnatka (choroidea) představuje nejrozsáhlejí část prostřední vrstvy stěny oční koule, protoe zaujímá její zadní dvě třetiny. Má podobu tenké (0,20,4 mm) černohnědé blány, která je bohatá na cévy. Povrchovou stranou se přikládá ke skléře. Je od ní oddělena vrstvičkou řídkého vaziva (spatium perichoroideale), ve které probíhají četné cévy. Dutinová strana cévnatky je hladká a naléhá na ni sítnice. Tato část cévnatky je bohatě pigmentovaná a pohlcuje světelné paprsky, zabraňuje jejich odrazům a přesvětlení oka. Je tvořena sítí kapilár. Cévnatka tak představuje tmavou komoru pro optickou vrstvu sítnice a navíc jsou z kapilární sítě vyivovány pigmentové buňky sítnice, čípky a tyčinky sítnice. Vzadu je v cévnatce otvor, kterým prostupují vlák- 18 Fyziologie oka a vidění

na zrakového nervu, sítnicová tepna a íla; ten svou lokalizací odpovídá lamina crib

rosa sclerae. Přední okraj cévnatky přechází plynule do řasnatého tělesa.

q Řasnaté těleso

Řasnaté těleso (corpus ciliare) má tvar zřaseného prstence, který je přiloen na vnitř

ní stranu bělimy a v okolí sklerokorneálního rozhraní s ní srůstá. Na řezu má tvar troj

úhelníku. Zadní okraj řasnatého tělesa se ztenčuje a plynule přechází do cévnatky

(pars plana), směrem dopředu se řasnaté těleso ztluuje a spojuje se s duhovkou

(pars plicata). Dutinová strana řasnatého tělesa se obrací dovnitř oční koule a směřu

je k okraji čočky. Z vnitřní plochy řasnatého tělesa vystupují četné paprsčitě uspořá

dané řasy (processus ciliares majores), které jsou dlouhé 23 mm a vysoké a 1 mm.

Ve svém souboru představují tzv. corona ciliaris. Směrem dozadu se tyto vysoké řa

sy vytrácejí a jsou vystřídány jemnějími řasami (processus ciliares minores). Tato

zóna řasnatého tělesa (směrem k cévnatce) je označována jako orbiculus ciliaris.

V pruhu mezi orbiculus a corona ciliaris (zonula ciliaris) se připevňují k řasnatému

tělesu vlákna závěsného aparátu čočky (fibrae zonulares). Výběky řasnatého tělesa

(processus ciliares) mají také sekretorickou funkci. Vylučují do zadní komory oční

komorový mok (humor aquosus).

Podkladem řasnatého tělesa je vazivové stroma, ve kterém jsou uloeny četné

hladké svalové buňky tvořící musculus ciliaris. Svalové buňky jsou uspořádány ra

diálně, longitudinálně a cirkulárně. Musculus ciliaris tvoří prstenčitý svěrač, který

svou kontrakcí uvolňuje závěsný aparát čočky. Ta svou pruností mění tvar a optic

kou mohutnost (akomodace oka).Inervacimusculus ciliaris zajiují parasympatic

ká vlákna z nervus oculomotorius po přepojení v ganglion ciliare.

q Duhovka

Duhovka (iris) tvoří nejvíce dopředu vysunutou část prostřední vrstvy oční stěny. Má

tvar mezikruí s centrálně uloeným otvorem zvaným zornice. Laterální okraj duhov

ky (margo ciliaris) přechází v řasnaté těleso, mediální okraj (margo pupillaris)

ohraničuje kruhovitý otvor zornice neboli panenku (pupilla). Přední plocha duhovky

(facies anterior) se obrací proti rohovce, mezi oběma je přední komora oční (ca

mera bulbi anterior). Přední plocha duhovky je podle mnoství pigmentu individu

álně různě zbarvená a podmiňuje barvu očí. Kruhovitou vlnovitou čárou, která

probíhá blíe pupilárního okraje, je přední plocha duhovky rozdělena na dva nestejně

velké prstence. Vnitřní prstenec je iroký asi 1 mm (anulus iridis minor), zevní prs

tenec (anulus iridis major) je větí (34 mm iroký). Zadní plocha duhovky (facies

posterior) se obrací proti čočce a představuje přední stěnu zadní komory oční (came

ra posterior bulbi). Na zadní plochu duhovky přechází pigmentová vrstva sítnice

(pars caeca retinae), která bývá kliniky označována jako pigmentový list duhovky

a podmiňuje její černé zbarvení. Tento pigmentový list se přetáčí v nepatrném rozsa

hu přes pupilární okraj duhovky na její přední stěnu a tvoří uzoučký černý lem kolem

pupily.

Oční koule 19



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.