načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Freud a židovská mystická tradice - David Baken

Freud a židovská mystická tradice

Elektronická kniha: Freud a židovská mystická tradice
Autor:

V tomto průkopnickém díle David Bakan zpochybňuje lidový pohled na Freuda jako sekulárního intelektuála, který se vzdělává spíše v moderní kultuře než v židovských tradicích. Bakan ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 226
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Sigmund Freud and the Jewish mystical tradition ... přeložil Daniel Micka
Skupina třídění: Judaismus
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1363-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

David Bakan zpochybňuje lidový pohled na Freuda jako sekulárního intelektuála, který se vzdělává spíše v moderní kultuře než v židovských tradicích. Bakan tvrdí, že otec psychologie byl hluboce ovlivněn mystickou tradicí, která představuje protiklad vědecké metody. Vychází z předpokladu, že freudovská psychoanalytická teorie je z velké části zakořeněna v židovském náboženství, zejména v mysticismu kabaly. V interpretaci spojení osobnosti a kulturní historie vysvětluje, jak Freudovo židovské dědictví přispívalo vědomě nebo nevědomě k jeho psychologickým teoriím. Používá Freudovo rozlišování mezi tím, že je Žid, a přijímáním židovské doktríny, která demonstruje účinek židovské mystiky na formování Freudova génia. Kniha nabízí příklad problému židovské identity, jak jej ztělesňuje jeden z velikánů moderní vědy, který se hlásil k "ateismu" a "židovství".

Popis nakladatele

V tomto průkopnickém díle David Bakan zpochybňuje lidový pohled na Freuda jako sekulárního intelektuála, který se vzdělává spíše v moderní kultuře než v židovských tradicích. Bakan tvrdí, že otec psychologie byl hluboce ovlivněn mystickou tradicí, která představuje protiklad vědecké metody.

Autor vychází z předpokladu, že freudovská psychoanalytická teorie je z velké části zakořeněna v židovském náboženství, zejména v mysticismu kabaly. Ve fascinující interpretaci spojení osobnosti a kulturní historie vysvětluje, jak Freudovo židovské dědictví přispívalo vědomě nebo nevědomě k jeho psychologickým teoriím. Používá Freudovo rozlišování mezi tím, že je Žid, a přijímáním židovské doktríny, která demonstruje účinek židovské mystiky na formování Freudova génia.

Tato kniha nabízí vzorový příklad problému židovské identity, jak jej ztělesňuje jeden z velikánů moderní vědy, který se hlásil k "ateismu" a "židovství“.

"Kniha Davida Bakana je předurčena stát se orientačním bodem ve studiu historických původů psychoanalýzy."
(America Journal of Psychiatry)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

David Bakan

ISBN 978-80-7511-363-4

Sigmund Freud a židovská mystická tradice

David Bakan (1921–2004) byl americ

ký psycholog. Měl zásadní vliv na to, ja

kým způsobem psychologie zapojila do

výzkumu statistiku, zvláště statistický

test významnosti. Byl jedním z prvních

psychologů, kteří propagovali používá

ní Bayesovské statistiky jako alternativy

ke konvenčním statistickým přístupům,

přičemž poprvé na toto téma publikoval

v roce 1953. Byl jedním ze zakladatelů di

vize Americké psychologické asociace 26,

Historie psychologie, a v letech 1970–71

této divizi předsedal.

Po absolvování Brooklynské vysoké školy

v roce 1942 studoval psychologii na Uni

verzitě v Indianě. V roce 1948 získal titul

PhD na Státní univerzitě v Ohiu pod vede

ním Floyda Carltona Dockeraya v oblasti

letecké psychologie a aplikované průmy

slové psychologie. Od roku 1961 zastával

několik univerzitních funkcí, vyučoval

na Chicagské univerzitě, Státní univerzitě

v Ohiu, na Harvardu a Yorské univerzitě

v kanadském Torontu. Psal o celé řadě té

mat včetně psychoanalýzy, náboženství,

filozofie a metodologie výzkumu, jakož

i o zneužívání dětí. Ve své knize Sigmund

Freud a židovská mystická tradice (1958)

se pokusil vysledovat kořeny raných psyc

hoanalytických konceptů a metod v kaba

le, Zoharu a talmudických výkladech.

Mezi další jeho knihy patří Dualita lidské

existence: esej o psychologii a náboženství

(19 6 6), O metodě: k rekonstrukci psycholo

gického vyšetřování (19 67), Nemoc, bolest

a oběť: k psychologii utrpení (19 6 8), Vraž

dění neviňátek: studie fenoménu zbitého

dítěte (19 71), A vzali sobě manželky: vznik

patriarchátu v západní civilizaci (1979)

a Maimonides o proroctví (19 91).

Učit přestal v roce 1991 a do své smrti

v roce 2004 působil jako emeritní profesor

na katedře psychologie Yorské univerzity. Slovo Heimlichkeit se těžko překládá. Je vlastně předmětem podrobné analýzy ve Freudově eseji s titulem, který byl přeložen jako „Něco tísnivého“. Fakt, že tohoto slova užívá Freud k charakterizaci svého židovského cítění a že toto jediné slovo je současně předmětem jednoho z nejdůkladnějších a nejvíce vyčerpávajících pojednání, jaké Freud kdy napsal, nás staví před neobvyklý úkol dopátrat se toho, jaký význam pro Freuda židovské cítění vlastně mělo. Když shrneme myšlenky, které Freud vyjádřil během sedmiletého období – esej „Něco tísnivého“ byl vydán v roce 1919 a proslov ke členům spolku B ́nai B ́rith byl napsán v roce 1926 – mohli bychom získat jistý vhled do povahy Freudovy židovské ident it y.

David Bakan

9 788075 113634




Sigmund Freud

a židovská mystická tradice

David Bakan



Sigmund

Freud

a židovská mystická tradice

David Bakan


Obsah

Před m luva 11

Předmluva k novému vydání 15

Poděkování 18

Část I. Pozadí vzniku psychoanalýzy 21

1. Problém původu psychoanalýzy 23

2. Hypotézy vztahující původ psychoanalýzy

k Freudovu osobnímu životu 25

3. Psychoanalýza jako problém v dějinách idejí 33

4. Antisemitismus ve Vídni 35

5. Obecná otázka disimulace 40

6. Přetvařoval se někdy Freud? 43

7. Pozitivní identifikace Freuda jakožto Žida 47

8. Freudův vztah k Fliessovi a ostatním

jeho židovským spolupracovníkům 53

Část II. Prostředí židovského mysticismu 61

9. Raná kabala 63

10. Moderní kabala 66

11. Zóhar 70

12. Doba Chmelnického 72

13. Židovská samovláda 75

14. Období sabatiánské 78

15. Období frankistické 83

16. Chasidismus

86

Část III. Téma Mojžíše ve Freudově myšlení 93

17. Michelangelův Mojžíš 95

18. Několik významných životopisných poznámek 102

19. Muž Mojžíš a monoteistické náboženství 

– kniha dvojího obsahu 105


20. Mojžíš jakožto Egypťan 110

A. Sabatiánské naplnění 111

B. Fantazie o „rodinném románu“ 112

C. Mojžíš a antisemitismus 113

D. Odtržení Mojžíše od Židů 116 21. Mojžíš byl zabit Židy 120 22. Mesiášská identifikace Freuda 124

Část IV. Ďábel jakožto suspendované superego 133

23. Úvod 135 24. Přechod 137 25. Hypnóza a kokainová epizoda 143 26. Objev přenosu 146 2 7. „Flectere...“ Výkladu snů 149 28. Freudovo pojednání o posedlosti démonem 152 29. Stavba Výkladu snů 156 30. Významové vrstvy obrazu ďábla 162

A. Problém „odstupu“ 162

B. Ďábel jakožto znalec 163

C. Léčivá moc Ďábla 164

Část V. Psychoanalýza a kabala 167

31. Problém vzdělanosti 169 32. Techniky výkladu 172

A. Člověk jakožto Tóra 172

B. Výklad en detail a en masse 175

C. Výklad snů v traktátu Berachot 178

D. Slovní hříčka 181 33. Sexualita 186

Doslov 205

Heimlichkeit 207

Rejstřík 217



Génius, jak známo, je nepochopitelný a nenese

odpovědnost, a proto bychom se ho jako vysvět

lení neměli dovolávat dříve, než selžou všechna

ostatní řešení.

Všechno nové musí být předem připraveno a musí

pro ně existovat předběžné podmínky v tom, co

mu předchází.

Jen pár úkolů je tak přitažlivých jako výzkum zá

konů, které vládnou duši výjimečně obdařených

jedinců.

—Sigmund Freud


David Bakan

Sigmund Freud and the Jewish Mystical Tradition

copyright © 1958 by David Bakan

translation © Daniel Micka, 2017

ISBN 978-80-7511-363-4

ISBN 978-80-7511-364-1 (epub)

ISBN 978-80-7511-365-8 (pdf )


11

Předmluva Smyslem tohoto eseje je prozkoumat hypotézu týkající se duchovních předchůdců freudovské psychoanalýzy. Z hlediska dějin idejí představuje psychoanalýza zvláštní problém. Myšlenková hnutí formátu psychoanalýzy mají obvykle v dějinách lidského myšlení výrazné předky. Přestože za každým velkým myšlenkovým hnutím stojí géniové, sotva kdy se jejich příspěvky rozvinou do takové míry jako psychoanalýza, jsou -li dílem jediného člověka.

Na Freuda se někdy pohlíží jako na nevysvětlitelného velikána, který náhle přišel na svět, zanechal v něm své hluboké a komplikované poselství a pak z něj odešel. Když chceme pochopit intelektuální dějiny psychoanalýzy, podaří se nám objevit mnoho rysů Freudova myšlení v hlavních proudech západní civilizace. Přesto však základní modus psychoanalýzy se od všech těchto dalších myšlenkových způsobů tak radikálně liší, že otázka jejího původu nebyla dosud uspokojivě zodpovězena.

Hypotézou tohoto eseje je, že úplné pochopení vzniku psychoanalýzy nebude v zásadě možné, pakliže ji nebudeme posuzovat z hlediska dějin judaismu a konkrétně dějin židovského mystického myšlení. To neznamená, že budeme schopni vykládat psychoanalytické teze přímo ze židovských mystických výrazů. Náš názor je spíše takový, že Freudovo opakované tvrzení, že patří k Židům, má pro vznik a vývoj psychoanalýzy větší význam, než se obvykle uznává. Freud byl účastníkem v boji za židovskou mystiku; zajímal se o její otázky; a kde to bylo vhodné, čerpal z jejích prostředků, aby se pro tento boj řádně vyzbrojil.

Doufám, že tento esej čtenářům postupně objasní, že židovský mysticismus hrál při styku židovství se západním světem zvláštní roli. Jednalo se o hnutí v rámci judaismu, které bylo zejména po sedmnáctém století s ohledem na klasické životní způsoby Židů revoluční. Sloužilo k oslabení klasických vzorců uvnitř judaismu, a tím usnadnilo vstup Židů do širších proudů západního světa. Proto naše prezentace Freuda jako účastníka tradice židovské mystiky nijak nepoškozuje základní pojetí Freuda jakožto západního vědce a výzkumného pracovníka.

Zásadní postavou v naší analýze je Sabataj Cvi, falešný mesiáš Židů ze sedmnáctého století. Ač byl v dějinách Židů zcela zapuzen – a my jsme přesvědčeni, že oprávněně – byl sociální výbuch, který tuto postavu obklopoval, pro celý P ř e dm lu va následující vývoj Židů kritický. Sabataj Cvi a sabatiánské hnutí jsou v jistém smyslu pro některé z podstatných znaků Freudových problémů paradigmata. To, co hnutí sabatiánů znamenalo z hlediska emocionálního a sociálního mesiášství, s tím se Freud utkal jako s vědeckým problémem; a v tom snad spočívá jeho genialita.

Náš pokus pochopit Freuda z hlediska židovské historie by neměl být brán tak, jako bychom byli přesvědčeni, že Freud byl tajným žákem židovského učení. Obraz Freuda za hluboké noci pečlivě studujícího kabalistické knihy nepodporují žádná fakta; takováto praxe by však nebyla bývala v rozporu se vzorci čelních židovských představitelů mysticismu. Nicméně židovské mystické myšlení bylo přítomno právě v těch částech Evropy, odkud pocházeli jeho rodiče a značná část vídeňských Židů. Toto myšlení mělo vesměs konkrétní podobu v obecných slovních projevech Židů. Můžeme předpokládat druh přenosu, který se děje, když rodič či prarodič komentuje určitý problém doby. Komunikace se pak může konat pomocí příběhů či vtipů, které Freud sám sbíral.

Když se učení židovské mystiky vloží do knih, často vypadá jako nepatrné útržky informací. Například Chasidská antologie (Hasidic Anthology) vydaná rabínem Newmanem není vůbec antologií teologických pojednání. Jak stojí na titulní straně, jedná se spíše o „podobenství, lidové příběhy, bajky, aforismy, epigramy, výroky, anekdoty, přísloví a exegetické výklady chasidských mistrů a žáků; jejich tradice a moudrosti“.

1

Když nás chce autor seznámit se soci

álními a politickými podmínkami chasidských Židů, domnívá se, že má právo opírat své pojednání o analýzu legendárních textů a nikoliv o jiné druhy historických údajů.

2

A knih o legendách, jež představují hlavní tištěný prostředek

přenosu, je nespočet.

3

Při pokusu pochopit vznik psychoanalýzy jako projev židovského mysticismu bylo naším úkolem zdůraznit slovo mystika stejně jako slovo židovský. Židovský mysticismus byl nepochybně hlavním prostředkem přenosu. Fungoval asi tak, že u Freuda rozvinul určité perceptuální a emocionální schopnosti a vymezil některé základní vzorce reakcí v souvislosti s problémy, s nimiž se setkal.

Autor si je vědom skutečnosti, že všechny formy mysticismu mají společné znaky a že historicky vzato existuje mezi rozličnými projevy mystického podnětu značně velký kulturní tlak. Nesnažili jsme se oddělit texty, které židovskou mystiku podporují nebo které z ní vycházejí. Například pythagorejství rozhodně židovskou mystiku ovlivnilo; a víme, že Goethe, jehož si Freud velice vážil, studoval kabalu. Tyto souvislosti jsou však příliš komplikované, než abychom je do tohoto eseje zahrnuli. V tomto pojednání o židovské mystice jsme se zkrátka spokojili s tím, že probíráme charakteristické rysy a že charakteris­ tické neznamená jedinečné.

Při diskusích o tomto eseji padla často otázka, jaký je asi autorův vlastní názor na mysticismus. V tomto stadiu nemá však autor pocit, že by mohl zformulovat

P ř e dm lu va

a obhájit nějaké uspokojivé hodnocení. Rozhodně si však myslí, že v mysticismu je cosi hlubokého a plodného, co často v současném intelektuálním úsilí chybí. Autor si jasně uvědomuje, že s mysticismem je spjata řada představ a názorů, které žádný moderní učenec nemůže respektovat. Ovšem když odmítáme mystické způsoby myšlení, odmítáme tím možná mnohem více než jen pověru.

Dáváme -li Freuda do souvislosti s tradicí židovské mystiky, chceme se vyhnout tomu, abychom vytvářeli dojem, že psychoanalýzu lze zredukovat na zvláštnosti duševního života jejího tvůrce. Povrchní technika redukcionismu ad hominem je popřením podstatné kreativity u člověka. V literatuře existuje několik pokusů zbavovat se freudovských příspěvků takovýmto způsobem. Argumentace ad hominem se však správně počítá mezi racionální bludy v učebnicích o logice.

Snažili jsme se učinit esej srozumitelný lidem, kteří nejsou vzděláni ani v psychoanalýze, ani v židovských dějinách. Kdekoliv to bylo možné, uvádím odkazy na prameny dostupné v anglickém jazyce. Čtenář, který má zájem prostudovat některé texty o židovské mystice, má k dispozici zejména publikaci Gershoma G. Scholema Major Trends in Jewish Mysticism a knihu The Zohar vydanou nakladatelstvím Soncino Press a přeloženou Harry Sperlingem, Maurice Simonem a Paulem P. Levertoffem.

Předložený esej má pět částí a epilog. V první části si pokládám otázku vzniku psychoanalýzy jakožto problému v dějinách idejí a pokouším se prokázat některé vztahy mezi Freudem a židovskou tradicí. V druhé části se krátce zmíním o některých znacích židovské historie. Ve třetí části pojednáme o Freudových spisech o Mojžíšovi, kde si Freud podle našeho názoru dovolil odhalit nejvíce, pokud jde o roli židovství v jeho myšlení. Ve čtvrté části probíráme obraz ďábla, obraz, který v jakémsi metaforickém smyslu obsahuje několik zásadních charakteristik vzniku psychoanalýzy. V páté části zkoumáme psaná díla židovské mystiky a jejich význam pro psychoanalýzu. V epilogu jsme se pokusili poněkud hlouběji pochopit smysl Freudovy židovské identifikace a jako oporu jsme k tomu použili Freudovu analýzu slova „Heimlichkeit“ – slova, kterého rovněž užíval k charakterizaci svých židovských pocitů.

Osobně nejvýznamnějším člověkem při psaní tohoto eseje byl můj dědeček Yitzchak Yosef Rosenstrauch, jemuž je esej věnován. Byl to člověk, který měl na mě největší vliv. Podle obvyklých měřítek byl nevzdělaný. Až do šedesáti let měl gramotnost omezenou na recitaci modliteb v Siduru či Machzoru. Znal význam pouze několika hebrejských slov. V šedesáti pěti se naučil číst v jidiš a zbylá léta života věnoval Bohu a hrstce knih psaných v jidiš, které vlastnil. Význam a důležitost pokory chápal lépe než kdokoli, koho jsem kdy poznal.

Když jsem byl mladý, trávil hodiny tím, že mi četl fantastické legendy o chasidských vůdcích. Naším oblíbencem byl Moiše Leib ze Sassova. Dosud si vybavuji jeho slova, že ten, kdo se nevěnuje každý den hodinu sobě, není člověkem, a že k tomu, P ř e dm lu va abychom pomohli někomu jinému z bláta, musíme být ochotni nakydat bláto na sebe.

Jakmile jsem se stal schopným užívat sofistiky a zcyničtěl jsem, nelaskavě jsem ho peskoval: „Mistře Itsche (tak jsme ho oslovovali), proč vykonáváte da­ von (recitujete modlitby z modlitebních knih), když nerozumíte ani slovu?“ Odpověď byla stále táž: „Proč bych měl rozumět já, když rozumí Ten Nahoře?“

David Bakan

Columbia, Missouri

Září, 1958

Poznámky

První dva citáty před Předmluvou jsou z Muže Mojžíše a monoteistického náboženství, Sebrané spisy Sigmunda Freuda, svaz. 16, Psychoanal. nakl., 1998, první ze str. 135; druhý ze, str. 100; třetí citát je z Freudovy předmluvy ke knize M. Bonapartové, The Life and Works of Edgar Allan Poe (London: Imago Publishing Co., 1949), str. xi.

1. Louis I. Newman (ed.), The Hasidic Anthology, New York: Bloch Pub­

lishing Co., 1944.

2. Menasche Unger, Chassidus un Leben [Chassidism and Life], New York,

1946.

3. Srov. např. výbor in: Martin Buber, Chasidská vyprávění, Kalich, 1990. Předmluva k novému vydání Někteří o tomto eseji mluví jako o jakémsi „detektivním příběhu“. Materiál, který jsem měl k dispozici v době, co jsem jej psal, zanechal jednu otázku, kterou jsem tehdy neměl možnost rozhodnout: Byl si Freud vědom role židovské mystické tradice jakožto faktoru při vzniku psychoanalýzy? Některé zprávy, které upoutaly mou pozornost od té doby, co jsem esej dopsal, zvyšují pravděpodobnost, že si to uvědomoval.

Poté, co moje kniha vyšla, objevila se publikace Vzpomínky, sny, myšlenky C.G. Junga.

1

V ní je dodatek obsahující několik dopisů, které Freud Jungovi napsal.

V jednom z nich s datem 16. dubna 1909 je Freudovo numerologické pojednání o číslu 62, jež se podobá jeho pojednání o tomto číslu v „Něčem tísnivém“, které v této knize probírám (str. 207 a násl.). Podezření na jeho autobiografičnost zcela potvrzuje Freudův dopis. Ale navíc to, že taková analýza vychází z numerologické záliby v židovské mystické tradici jakožto něčeho, co je poměrně úmyslné, ukazuje následující Freudův odkaz na tuto analýzu: „V mé mystice najdete znovu potvrzenou specificky židovskou povahu.“

2

Schůzka, kterou jsem pak měl s Chaimem Blochem, vynikajícím studentem judaismu, kabaly a chasidismu, mně mnohé osvětlila.

3

Napsal mi, že četl re

cenzi článku Sigmund Freud and the Jewish Mystical Tradition v časopise Day­ ­Journal a chce mě informovat o tom, že se s Freudem znal. Přiložil výstřižek o sobě z jednoho životopisného slovníku, abych věděl, o koho jde. Poprosil mě, zda by si mohl mou knihu přečíst; ač neumí anglicky, mohl by prý s pomocí svých dětí její význam pochytit.

Dopis od Chaima Blocha jsem četl s jistým vzrušením. Ve své knize prosazuji tezi, že existuje určitý vztah mezi vznikem psychoanalýzy a židovskou mystickou tradicí. Neposkytuji však žádný nebo téměř žádný přímý důkaz takové spojitosti; vlastně mám několik výhrad ohledně významu přímé souvislosti a zejména pak ohledně významu toho, zda měl Freud vědecký zájem o židovskou mystiku. Nicméně mě to velice zaujalo, neboť se zároveň zmiňuji o tom, že Freud o takových věcech s Chaimem Blochem hovořil. Nenapadlo mě, že bych s oním Chaimem Blochem mohl mluvit i já.

Okamžitě jsem jeden výtisk své knihy zabalil a  poslal Blochovi na jeho Předmluva k novému vydání domovskou adresu do New Yorku. Jelikož jsem za pár týdnů jel do New Yorku, napsal jsem mu, zda bych se s ním mohl setkat. Souhlasil a řekl mi, že má pro mě několik zajímavých informací o Freudovi.

Přijel jsem k němu do Bronxu s magnetofonem, abych si mohl náš rozhovor nahrát. To mi nedovolil se slovy, že by jeho děti měly námitky, protože jim to příliš připomíná nacisty a podobné věci. Hovořili jsme v jidiš. Zajímal se o mou minulost, zvláště o část Evropy, z níž pocházeli moji rodiče. Když zjistil, že jsem také z Haliče, začal mi projevovat neuvěřitelnou přízeň.

Pak mi vyprávěl svůj příběh. Byl blízkým přítelem Josefa Blocha, jednoho z vůdců boje proti antisemitismu ve Vídni. Josef Bloch (s nímž nebyl v příbuzenském poměru) mu byl jakýmsi učitelem a nabádal ho k tomu, aby přeložil dílo Chaima Vitala, kabalisty ze 16. až 17. století. Začal tedy překládat, ale myšlenky Chaima Vitala mu nějak nebyly po chuti. Přesto na překladu pracoval i nadále, dokud byl Josef Bloch naživu. Když Josef Bloch zemřel, s prací skončil.

Jednou měl však sen, v němž se mu Josef Bloch zjevil, pohrozil mu prstem před obličejem a zeptal se ho, proč práci o Chaimu Vitalovi nedokončil. Ze snu se probudil a byl tak nabitý energií, že úkol úspěšně dodělal. Přesto však se mu Vitalovy myšlenky jevily tak odporné, že se nemohl donutit knihu na svou vlastní zodpovědnost vydat. Hledal proto někoho, kdo by k ní napsal předmluvu: ve skutečnosti chtěl, aby zodpovědnost za její vydání na sebe vzal někdo jiný. Tehdy se sblížil se Sigmundem Freudem.

Freud, řekl Chaim Bloch, byl celý bez sebe vzrušením, když si rukopis přečetl. „To je zlato!“ zvolal Freud a divil se, jak to, že dílo Chaima Vitala mu nikdy předtím nepadlo do oka. Souhlasil, že ke knize napíše předmluvu, a dokonce dobrovolně nabídl pomoc při jejím publikování.

Pak se Freud obrátil na Blocha a řekl mu, že i on napsal knihu o judaismu; a vytáhl rukopis Muže Mojžíše a monoteistického náboženství. Bloch byl zcela zděšen. „Antisemité,“ řekl, „nás obviňují ze zabití zakladatele křesťanství. A teď nějaký Žid přijde s tím, že jsme zabili i zakladatele judaismu. Chystáte past na židovský národ.“ A dále řekl: „Zkoumal jste záznamy o narození a úmrtí ve starověkém Egyptě a našel jste nezvratný důkaz, že Mojžíš byl Egypťan a Židé ho zabili?“

4

Freud se na Blocha dopálil a řekl mu, že s ním, ani s knihou o Chaimu Vitalovi už nechce mít nic společného, a rozlícen odešel z místnosti.

Bloch nevěděl, co dělat. Nechtěl hned odejít, aby to nevypadalo nezdvořile, a tak v místnosti zůstal. Na stole ležely dva rukopisy, jeho o Vitalovi a Freudův o Mojžíšovi, oba napsané na stejném druhu papíru a dost zpřeházené. Jecer hara, zlý pud, jak řekl Bloch, mu napovídal, že by bylo zcela „pochopitelnou“ chybou, kdyby se oba rukopisy pomíchaly, a tak je odnesl; a to by byl býval konec Muže Mojžíše a monoteistického náboženství. Napadlo ho však, že jestli má Freud kopii Mojžíše, není to k ničemu.

Důležitou informací pro mě však bylo toto: zatímco Bloch čekal v místnosti,

Předmluva k novému vydání

prohlížel si Freudovy knihy. Ve Freudově knihovně spatřil velkou sbírku judaik (která chybí v předpokládané „Freudově knihovně“ umístěné v knihovně Psychiatrického ústavu v New Yorku), spoustu knih o kabale v němčině a, co je nejdůležitější, kopii francouzského překladu Zóharu!

Ve své knize věnuji Zóharu značnou pozornost, neboť se bezpochyby jedná o nejvýznamnější dílo židovské mystické tradice. Řada znaků v Zóharu prozrazuje výraznou souvislost s psychoanalytickým hnutím – mimo jiné s konceptem lidské bisexuality a koncepty sexuality obecně. Je tu rovněž pojetí, že člověka lze studovat podle exegetických technik spjatých se studiem Tóry; a teorie přirozenosti antisemitismu téměř identická s teorií z Freudova pojednání Muž Mojžíš a monoteistické náboženství. A co víc, existuje tu jakási atmosférická podobnost – podobnost, již v podstatě nelze sdělit nějakým stručným popisem.

I když jsem tušil, jak moc je pravděpodobné, že měl Freud se Zóharem něco společného, nechtěl jsem to tvrdit, aniž bych měl opravdu důkazný materiál. Vlastně jsem i v Předmluvě napsal: „Náš pokus pochopit Freuda z hlediska židovské historie by neměl být brán tak, jako bychom byli přesvědčeni, že Freud byl tajným žákem židovského učení. Obraz Freuda za hluboké noci pečlivě studujícího kabalistické knihy nepodporují žádná fakta; takováto praxe by však nebyla bývala v rozporu se vzorci čelních židovských představitelů mysticismu.“

Tato nová informace od Blocha mě udivila. Freud skutečně Zóhar znal a jeho vztah k židovskému mysticismu by tak mohl nabýt vědecké podoby.

David Bakan

Poznámky

1. Jung, C. G. Vzpomínky, sny, myšlenky, str. 336, Atlantis, 1998

2. Tamtéž, str. 337

3. S nepatrnými úpravami následuje reprint krátkého článku, který jsem

napsal do časopisu Commentary v lednu 1960, autorská práva © 1960

vlastní Americký židovský výbor; zde jej předkládám s laskavým svolením

vydavatelů.

4. Části tohoto rozhovoru Bloch uveřejnil: „An Encounter with Freud,“ in Bi­

tzaron, listopad 1950.


18

Poděkování Během práce na tomto eseji se mi dostalo pomoci z mnoha stran, ovšem veškerá zodpovědnost za to, co je tu řečeno, padá na mě.

Můj hlavní dík patří profesoru Davidu C. McClellandovi. Na základě jeho snažení jsem byl ustanoven hostujícím přednášejícím a společníkem při výzkumu na katedře Sociálních vztahů Harvardské univerzity, což mi při této práci značně pomáhalo. Neustále mně radil a povzbuzoval a vznášel návrhy, které jsem milerád přijímal. Bez jeho pomoci bych tento esej určitě nebyl schopen dokončit.

V létě roku 1955 mi Postgraduální vědecký výbor Univerzity v Missouri udělil vědeckou profesuru, která zajišťovala prostředky na cesty do New Yorku, abych mohl navštěvovat tamní knihovny.

Zvláštní dík patří spolku B’nai B’rith. Rabi Morris Fishman, ředitel Hillelovy nadace spolku B’nai B’rith při Univerzitě v Missouri, mi pomohl překonat počáteční problémy, které s tímto výzkumem souvisely. Jistou radost cítím z toho, že jsem některé ze svých názorů v tomto eseji obsažených prvně představil právě tomuto spolku, zrovna jako Freud představil kdysi své názory na výklad snů nejprve členům spolku B’nai B’rith ve Vídni. Stejně jako mi Hillelova nadace spolku B’nai B’rith pomohla v Missouri, pomohla mi i na Harvardu. Rabi Richard L. Rubenstein, ředitel Nadace na Harvardu, mi věnoval nemálo času a zpřístupnil mi také vybavení nadační knihovny.

Při takovéto práci je zpřístupnění knihoven a spolupráce knihovníků naprostou nutností (sine qua non). Univerzitní knihovně v Missouri vděčím především za to, že pro mě získávala nákupem a zápůjčkou materiály, které nebyly ihned k dispozici. Za obětavou spolupráci i pomoc děkuji těmto lidem: paní Evě J. Meyerové a panu Robertu Meltonovi z knihovny Abrahama A. Brilla patřící k Psychoanalytickému institutu v New Yorku; zesnulému Dr. Jacobovi Shatzkymu a panu Williamu C. Bryantovi z knihovny Psychiatrického institutu v New Yorku; pracovníkům ze Sbírky judaik Veřejné knihovny v New Yorku; pracovníkům z knihovny YIVO (Institut pro židovský výzkum) v New Yorku; paní L. C. Mishkinové z knihovny Hebrejské teologické fakulty v Chicagu; panu Harrymu L. Poppersovi z Leafovy knihovny fakulty židovských studií v Chicagu;

Poděkování

19

a pracovníkům z Widenerovy knihovny na Harvardské univerzitě.

Svůj čas mi věnovalo mnoho dalších lidí. Vřelost, s jakou se některé názory v mé knize setkávaly, byla neustálým zdrojem povzbuzení při překonávání mnoha těžkostí, s nimiž jsem se během své práce potýkal. Moji studenti na Univerzitě v Missouri a na Harvardu bystře a se zájmem poslouchali a komentovali každý bod, který jsem s námahou rozvíjel.

Názory v tomto eseji jsem prodiskutovával s mnoha lidmi, ale jejich nedocenitelnou pomoc nelze splatit pouhou zmínkou o jejich jméně: byli to Dr. Les- lie Adamsová, profesor Gordon W. Allport, pan William Aron, profesor Jerome Bruner, slečna Josephine L. Burroughsová, profesor Reuel Denney, pan Harvey Fischtrom, profesor Marvin Fox, Dr. James Frank, pan Nathan Glazer, Dr. H. Raphael Gold, pan Clement Greenberg, profesor Abraham J. Heschel, profesor Elihu Katz, Dr. Herbert Kelman, profesor Isadore Keyfitz, pan Irwin Kremen, profesor Abraham Maslow, rabi Abraham Pimontel, profesor Simon Rawidowicz, pan James Reiss, rabi Menachem Mendel Rubin, profesor David Riesman, Dr. Theodore Reik, Dr. A. A. Roback, profesor Carl Schorske, rabi Joseph B. Soloveitchik, profesor Lewis Spitz, rabi Judah Stampfer, pan Menashe Unger, profesor Meyer Waxman, profesor Kurt H. Wolff a Dr. Mark Zborowski.

Rád bych také vyjádřil svůj dík kolegům z Univerzity v Missouri a na Harvardu, kteří mě trpělivě podporovali a pomáhali mi, když bylo třeba.

V souvislosti s touto prací mi také moje žena Mildred dala tolik, že to ani neumím vyjádřit. Moje děti, Joseph, Deborah a Abigail, mě zase navracely k bezprostřední realitě, když jsem se příliš dlouho toulal v oblastech kabaly a psychoanalýzy; velice jim vděčím za „instinktivní sebezapření“, s jakým se zapojovaly do šlechetné snahy – občas úspěšné, občas neúspěšné – „nerušit tatínka při práci“.

Za sekretářskou pomoc jsem zavázán Kanceláři děkana a Katedře psychologie na Univerzitě v Missouri, kde paní Carol Lawsonová přepsala na stroji některé z úvodních poznámek o tomto eseji; a Psychologické klinice na Univerzitě v Harvardu, kde paní Elizabeth Morse Atwoodová statečně bojovala s tím, aby rozluštila můj mizerný rukopis a zplodila z něj čitelný strojopis. Konečný strojopis byl dílem paní Irene Chasové. Rejstřík připravila paní Katherine F. Brunerová.

Za dovolení citovat bych rád vyjádřil uznání těmto společnostem a nakladatelstvím: George Allen and Unwin, Ltd., American Imago, Beacon Press, Inc., Basic Books, Inc., Ernest Benn, Ltd., E. P. Dutton and Co., Inc., The Free Press, Harvard University Press, The Hogarth Press, Ltd., The Jewish Publication Society of America, Alfred A. Knopf, Inc. (citace z Muže Mojžíše a monoteistic­ kého náboženství jsou z vydání Vintage Books, přetištěné se svolením Alfreda A. Knopfa, Inc.), Liveright Publishing Corporation, Philosophical Library, The Psychoanalytic Quarterly, Schocken Books a The Soncino Press, Ltd.

David Bakan



Část I.

Pozadí vzniku psychoanalýzy



23

1. Problém původu psychoanalýzy Roku 1956 se slavilo sté výročí narození Sigmunda Freuda, člověka, jenž téměř polovinu svého dlouhého života strávil v devatenáctém století a třetinu ve století dvacátém. Jeho zásadní modernost nás vede k tomu, že přehlížíme, kolik života strávil ve věku, na který se většina současníků nemůže pamatovat, a že ignorujeme historické faktory, které mohly hrát roli při vzniku psychoanalýzy.

Jak závažný je jeho přínos k sebehodnocení člověka, si byl Freud určitě vědom. Kdysi naznačil, že lidský narcismus dostal tři velké rány. Od Koperníka ránu kosmologickou; od Darwina ránu biologickou; a od psychoanalýzy ránu psychologickou.

1

Kromě toho, že hluboce zapůsobil na naše představy o léčení

duševní poruchy, měl Freud ohromný vliv na psychologii vůbec, na umění, společenské vědy, sociální reformu, výchovu dětí a vlastně na každý problém týkající se lidských vztahů.

Psychoanalytické hnutí vzniklo zdánlivě jako snaha ze strany jednoho lékaře léčit jisté nemoci, které odolávaly jiným formám terapie; právě pod touto zástěrkou se poprvé představilo světu. Ovšem krátce po svém představení se rozmohlo natolik, že se dotýkalo, pronikalo a zahrnovalo prakticky každou další formu intelektuálního úsilí.

Dalekosáhlé důsledky Freudova myšlení paradoxně potvrzuje to, jakou měrou je jeho přínos považován za samozřejmost. Freudovské koncepty v současném intelektuálním světě běžně využíváme, abychom získali vhled do jiných problémů, jak to ostatně ukáže i tento esej, který je pokusem pochopit genezi samotné psychoanalýzy. Literatura naší doby používá klidně freudovskou terminologii, aniž by zmínila zdroj, jako by to bylo nepotřebné. Ve světě, kde metoda aluzí (odkazů) obecně vychází z módy – protože autoři si nemohou být jisti, že budou pochopeny –, se na freudovské pojmy odkazuje v plné důvěře, že jim čtenář porozumí.

Tolik o dopadu Freuda na moderní myšlení. Nyní se vrátíme k hlavní otázce tohoto eseje: Na jaké pozadí dějin idejí máme promítnout tyto závažné Freudovy přínosy? Mohutný vliv psychoanalýzy činí problém jejího původu ještě důležitějším, a to zvláště proto, že jsme díky Freudovi poznali, že jedině proniknutím do tajemství původu můžeme dojít k úplnému pochopení buď jedince, nebo Pozadí vzniku psychoanalýzy společnosti. Dopisům a poznámkám, které Freud psal svému příteli Fliessovi, dali jejich editoři vhodný titul začínající slovem „původ“, užitý ve smyslu, jaký má pro náš problém;

2

a vzrušující atmosféra, která uveřejňování dopisů a po

známek provázela, potvrdila jejich význam pro intelektuální svět.

Když přemýšlíme nad otázkoou původu, je důležité všimnout si závěrů Freuda a jeho příznivců, jak se texty postupně zkreslují. Takové zkreslování se skutečně již děje. Úsměvným příkladem je, že když se občané Příboru na Moravě, Freudova rodiště, rozhodli umístit pamětní desku na dům, kde se narodil, chybně si přečetli záznam o narození a posunuli jeho narozeniny o dva měsíce dopředu. Jelikož se Freud narodil téměř přesně devět měsíců po svatbě svých rodičů, zpochybnila taková chyba jeho biologickou legitimnost, což některé z jeho kritiků zahřálo u srdce. Učení psychoanalýzy říká, že takový omyl může být nevědomým očerněním legitimnosti původu psychoanalýzy.

3

Stejně jako se musíme bránit před procesy, jež psychoanalýzu podkopávají, musíme se mít na pozoru také před genotypicky obdobnými procesy, které by nás vedly k tomu, že bychom Freuda přeceňovali a idealizovali. V tomto eseji se pokusíme o prostřední cestu. Jak řekl Ekstein: tak jako otcova smrt přivedla Freuda k uvědomění si ambivalentní povahy jeho pocitů vůči němu, stejně se zdá, „jako by nám Freudova smrt dovolila poznat více o něm, o jeho životě a následně o psychoanalýze... Naše vlastní ambivalence, další příklad oidipovského tématu, je převedena na vědeckou zvídavost, která má za cíl lepší vhled do díla, které nám zanechal, a jeho integraci.“

4

Nová generace ho snad prozkoumá objek

tivněji, bez vášní rozdmýchaných mezi těmi, kdo ho znali důvěrně a jejichž úvahy o psychoanalýze byly podmíněny očekáváním toho, jak bude Freud reagovat.

Poznámky k 1. kapitole:

1. Sigmund Freud, Collected Papers, ed. James Strachey (5 vols., London:

Hogarth Press, 1950–1952), V, str. 173.

2. S. Freud, The Origins of Psychoanalysis: Letters to Wilhelm Fliess, Drafts

and Notes: 1887–1902, eds. M. Bonaparte, A. Freud a E. Kris; překl. E.

Mosbacher a J. Strachey; úvod E. Kris (New York: Basic Books, 1954).

3. Srov. L. Adams, „Sigmund Freud’s Correct Birthday: Misuderstanding

and Solution,“ Psychoanal. Rev., 1954, 41, 359–362.

4. R. Ekstein, „A Biographical Comment on Freud’s Dual Instinct Theory,“

American Imago, 1949, 6, 210–216.


25

2. Hypotézy vztahující původ psychoanalýzy

k Freudovu osobnímu životu Jedním z hlavních paradoxů současného psychoanalytického myšlení je, že zatímco klade velký důraz na analýzu „původu“, zdá se, že samo žádný původ nemá. Posuďme tedy nyní, jaký je zjevný původ tohoto myšlení.

Víme, že Freudův intelektuální život spadá do dvou odlišných období, jed

noho, které předcházelo psychoanalýze, a druhého, které již psychoanalýza poznamenala. V prvním se Freud zabýval převážně biologickými problémy a jen tu a tam se objeví nějaká narážka na zájem o psychologii,

1

vlastně o nic větší,

než bychom mohli očekávat u jakéhokoliv specificky vzdělaného člověka. Již jeho předpsychoanalytická bibliografie

2

mu vysloužila úctyhodné, byť možná

ne mimořádné místo ve vědeckém světě. Měl již za sebou několik významných příspěvků včetně své průkopnické práce o vlastnostech kokainu.

3

Až téměř ve

čtyřiceti vykazoval určité známky toho, co od něj mělo teprve vzejít. Změna, která se v něm udála, byla příhodně charakterizována takto:

Když Freud udivil současníky svou první publikací o neurózách, bylo mu skoro

čtyřicet let. Za sebou měl roky výcviku, výzkumu a praxe v anatomii, fyziologii

a neurologii. S každým novým odvážným krokem se vzdaloval od svých kolegů

a stával se pro ně cizincem. Ti mezi onou dobou solidního a plodného lékařského

výzkumu a jeho novými zájmy a metodami neviděli vůbec žádnou spojitost. Poz

ději zastávalo mnoho psychoanalytiků opačný názor na první část Freudova pra

covního života: dívali se na ni jako na čas strávený v jakési cizí zemi, v nejlepším

případě jako na období příprav, v nejhorším případě jako na promarnění vzác

ných let, pokud šlo o psychoanalýzu.

4

Když Jones poukazuje na rozdíl mezi oběma obdobími, informuje o tom, jak

by na změnu reagoval Brücke, materialisticky orientovaný vědec a Freudův učitel.

Brücke by byl ovšem mírně řečeno šokován, kdyby býval věděl, že jeden z jeho

oblíbených žáků, zjevně konvertující k přísné víře, vnesl později ve své slavné te

orii o potlačeném přání do vědy představy o „smyslu“, „záměru“, a „cíli“, které

byly právě nedávno ze světa odstraněny.

5

Sám Freud, podnícen otázkou, zda by se psychoanalýza mohla praktikovat

bez lékařského výcviku, mluvil o své vlastní lékařské minulosti, již měl v mysli Pozadí vzniku psychoanalýzy spjatou s neurologií, fyziologií a podobně, takto:

Po 41leté lékařské činnosti mi mé sebepoznání říká, že jsem vlastně nebyl pra

vým lékařem. Stal jsem se lékařem v důsledku mně vnuceného odklonění mého

původního záměru a můj životní triumf spočívá v tom, že jsem po veliké oklice

znovu nalezl ten počáteční směr.

6

Jones píše:

K samotné medicíně se necítil nijak přitahován. V pozdějších letech se netajil

tím, že se nikdy necítil v lékařské profesi doma a že se mu nezdá, že by byl jejím

regulérním členem. Vybavuji si, jak v roce 1910 vyjádřil s povzdechem přání, aby

tak mohl zanechat lékařské praxe a věnovat se objasňování kulturních a historic

kých problémů – v posledku velkého problému toho, jak se člověk stává tím, čím je.

7

Měl -li Freud v tomto raném období psychoanalytické zájmy, nebyly jistě roz

vinuty v žádné uvážené práci. Jones výstižně charakterizuje, co bychom zřejmě nazvali odkladem zájmu o psychoanalýzu, jejž možná měl v předpsychoanalytickém období, a píše o tom,

že byl Freud pracovitým a pečlivým studentem, ale že nikterak neexceloval

v „exaktních“ vědách. Biologie mu umožnila trochu pochopit vývoj života a vztah

člověka k přírodě. Později ho naučila něčemu o lidské tělesné konstituci fyziolo

gie a anatomie. Ale přivedla ho tato nudná cesta blíž k jeho nejzazšímu cíli, k ta

jemství nitra člověka, k němuž ho hnalo nejvnitřnější nutkání? Víme, že lékařské

studium nemocí člověka ho k onomu cíli nepřiblížilo a možná ho na cestě spíše

zdržovalo. To, že však nakonec svého cíle dosáhl, byť podivuhodnou zdlouhavou

oklikou, začal oprávněně považovat za vítězství svého života.

8

Je jasné, že hledáme -li nějaké vysvětlení Freudova psychoanalytického vývoje

ve formální přípravě a profesionální práci jeho předpsychoanalytických let, nacházíme tu jen velmi málo informací. Tradice tvrdého materialismu Brückeho, Helmholtze a jiných, s níž přišel do styku, nebyla jistě ta, z níž by nějak zásadně pro psychoanalýzu čerpal. Je dokonce těžké tvrdit, že ho tato tradice připravila na pozdější práci v tom smyslu, že by mu poskytla témata, k nimž mohl zaujmout opačný postoj. Důkazy podané ve Freudových psychoanalytických spisech ani zdaleka nepodporují hypotézu, že je psal jako reakci na tradici, kterou se zabýval v letech před psychoanalýzou. Zdá se, že tyto spisy naopak jednoduše tuto tradici ignorují a vydávají se zcela novými směry.

Jestliže nám přesvědčivý klíč k otázce původu psychoanalýzy nepodává vě

decká minulost, s níž byl Freud důvěrně obeznámen, jaké jiné hypotézy můžeme prosazovat? K dispozici máme pět typů vysvětlení, z nichž všechna spolu malinko souvisejí a odkazují v prvé řadě na osobu Freuda a nikoliv na nějakou tradici.

První je, že idiosynkrazie Freudova osobního života byla taková, že z něj učinila


Hypotézy vztahující původ psychoanalýzy k freudovu osobnímu životu

27

velmi zvláštní druh člověka, který mohl provádět objevy, jež prováděl. Jako příklady takovéto hypotézy můžeme uvést různé explicitní i implicitní tvrzení, že Freudovy spisy jsou prostě dílem choré mysli a je třeba k nim přistupovat s rezervou jako k výrokům duševně narušeného člověka.

Takovouto hypotézu nacházíme vlastně i u osob, které jsou Freudovi naklo

něné. Dokonce i Jones se občas nechá oklamat. Například: „Sledujeme -li jak nejlépe umíme genezi Freudových původních objevů, zákonitě uvažujeme tak, že největší z nich – totiž univerzálnost oidipovského komplexu – byl možná usnadněn jeho vlastní neobvyklou rodinnou konstelací, která pobídla jeho zvědavost a poskytla mu příležitost k úplnému potlačení sexuálního pudu.“

9

Takové ar

gumenty mohou být líbivé. Nicméně zaměříme -li pozornost na takové faktory jako „neobvyklá rodinná konstelace“ či „příležitost...k úplnému potlačení sexuálního pudu“, zjistíme, že jsou jen částečným vysvětlením. Odvracejí pozornost od vlivu historie a kultury na intelektuální tvorbu, i když je pravda, že tento vliv musí jedinec zpracovat na základě životních zkušeností.

Druhá z těchto „osobních“ hypotéz je to, co lze nazvat hypotézou „záblesku“

či „zjevení“. Tato hypotéza říká, že idea psychoanalýzy do Freuda prostě „vstoupila“. Sachs to například popisuje takto:

Jakým způsobem se jeho názory zrodily, je pro každého hádankou. To, co bylo

v psychopatologii nejprve pouhým vodítkem, vyrostlo díky neúnavnému soustře

dění originální mysli v základní koncept psychologie, lidské civilizace a na posled

ním místě veškerého organického vývoje. Některá náhlá osvícení, která v tomto

vývoji zanechala stopy, popsal Freud, například jak se mu zjevil koncept subli

mace – tj. proces, při němž jsou potlačované nepříjemné emoce přeměněny na vyšší,

společensky přijatelnou činnost. Stalo se tak, když se díval na kreslený vtip...

10

Sám Freud, jak říká Sachs, má sklon vést nás směrem k hypotéze „záblesku“.

Píše například, že myslí na mramorovou desku umístěnou na domě, kde měl kritický sen o Irmině injekci,

11

s takovýmto nápisem: „Zde se 24. července 1895

Dr. Sigm. Freudovi vyjevilo tajemství snu.“

12

A v předmluvě k třetímu (přepra

covanému) vydání Výkladu snů říká o knize: „Vnuknutí tohoto druhu se poštěstí pouze jedenkrát za život.“

13

Vedle různých úvah, jimž poznámky tohoto

druhu podléhají, jako je možnost, že jsou „stylistické“ nebo že jsou motivovány jakousi velkolepostí, nebo že jsou povrchní a nepodstatné, dokážou vytvářet dojem, že jeho objevy mají charakter jakéhosi „záblesku“ či zjevení (de novo).

Tyto dvě hypotézy, hypotéza osobní idiosynkrazie a hypotéza „záblesku“,

souvisejí s třetí hypotézou, hypotézou génia. Podle ní se na světě čas od času narodí jedinec s obrovským a mimořádným talentem, přičemž povaha tohoto talentu je záhadná a neproniknutelná. Takovou hypotézu musíme odložit stranou nejméně z jednoho důvodu, a sice že brání výzkumu tím, že nahrazuje analýzu zbožnou úctou. Sám Freud nás varuje před podlehnutím jejímu mámivému účinku. Říká zcela jasně: „Génius, jak známo, je nepochopitelný a nenese Pozadí vzniku psychoanalýzy odpovědnost, a proto bychom se ho jako vysvětlení neměli dovolávat dříve, než selže každé jiné řešení.“

14

Jedním z významných důsledků všech tří zmíněných hypotéz a čtvrté, která

stojí samostatně, je, že Freud měl neobyčejný psychologický vhled do přirozenosti člověka a že psychoanalytická práce mu prostě poskytla technický rámec pro její formulaci. Je nepochybně pravda, že měl hluboké pochopení pro povahu člověka. To je ovšem na hony vzdálené psychologickému proniknutí například do metody volné asociace, detailních technik výkladu snů a teorie bisexuality. Skutečný technický přínos Freudův překračuje psychologickou bystrost, kterou vykazují autoři jako Shakespeare, Proust, Dostojevskij, Ibsen, Melville, Hawthborne a podobně.

*

Poslední naše hypotéza osobní povahy pohlíží na psychoanalýzu jako na vý

sledek plodné myšlenky či plodného pozorování zasazeného do půdy neobyčejně bohaté mysli. Tuto hypotézu rozpracovává pojednání od Paula Bergmana.

15

Je

to hypotéza, kterou by Freud sám zřejmě akceptoval a jež je propagována v jeho eseji „K dějinám psychoanalytického hnutí.“ Tvrdí, že „musím přece jen být tím pravým původcem všeho, čím se vyznačuje“.

16

Pak pokračuje tím, jak přišel na

základní myšlenku sexuální etiologie neuróz.

Útěcha za špatné přijetí...spočívala v přesvědčení, že jsem se pustil do boje za

novou a originální myšlenku. Avšak jednoho dne se u mne spojilo dohromady

několik vzpomínek, jež toto uspokojení narušily a místo toho mi dovolily krásně

nahlédnout do průběhu naší tvůrčí činnosti a povahy našeho vědění. Ta myš

lenka, za niž jsem byl činěn odpovědným, nevznikla nikterak ve mně. Přivedly

mne na ni tři osoby, jejichž názor mohl počítat s tím, že k němu budu pociťovat

nejhlubší úctu – samotný Breuer, Charcot a gynekolog naší university Chrobak,

snad ten nejvíce vynikající z našich vídeňských lékařů. Všichni tito tři muži mi

předali určitý vhled do věcí, který, přísně vzato, sami neměli. Dva z nich své sdě

lení popřeli, když jsem jim je později připomněl, ten třetí (mistr Charcot) by byl

pravděpodobně učinil právě tak, kdyby mi bývalo bylo dopřáno jej znovu uvidět.

Ve mně ale tato bez pochopení přijatá totožná sdělení po celá léta dřímala, až se

jednoho dne probudila jako zdánlivě originální poznatek.

17

* Hluboké psychologické pochopení, jež nacházíme v západní literatuře před Freudem, je mimo rámec této knihy. Pochopením člověka oplývá i literatura naší doby. Dokladem toho je jeden příklad zdánlivě tak vzdáleného pramene, jakým je Oliver Wendell Holmes. Ten píše: „Nezřídka zjišťujeme, že naše osobnost je ve snech rozdvojena a že bojujeme sami se sebou neuvědomujíce si, že jsme svými vlastními nepřáteli. Dr. Johnson snil o tom, že závodí o důvtip s jakýmsi oponentem, a prohrál; opatřoval ovšem důvtip oběma. Tartini slyšel Ďábla hrát nádhernou sonátu a po probuzení ji zapsal. Kdo jiný byl Ďáblem než Tartini sám? Sám si vzpomínám, že jsem v mládí ve snu četl nějaké verše napsané, jak jsem se domníval, rodícím se básníkem, mým rivalem. Natolik přesahovaly mé schopnosti, až jsem přestal doufat, že bych jich mohl někdy dosáhnout; přesto jsem je musel podvědomě skládat, jak jsem je četl.“ Poznamenejme, že Holmes již plně chápal, že to, co máme tendenci považovat pro Freudovu teorii výkladu snů za zásadní, je projekce sebe sama do snových osob. – Oliver Wendell Holmes, Pages from an Old Volume of Life (Boston: Houghton Miff lin Co., 1883), str. 282–283, přednáška s názvem „Mechanism in Thought and Morals“ přednesená 29. června 1870 na Harvardské univerzitě. Hypotézy vztahující původ psychoanalýzy k freudovu osobnímu životu

29

Dále vypráví o třech příhodách, při nichž tito pánové mluvili o svých pacientech, přičemž všichni tvrdili, že narušený stav souvisí se sexuální frustrací. Breuer podotkl: „To jsou vždy tajemství alkovenu“;

18

Charcot prohlásil: „Mais dans

des cas pareils c’est toujours la chose génitale, toujours...toujours...toujours“;

19

Chrobak řekl: „Jediný recept na takové trápení je nám dobře znám, ale nemůžeme jej předepsat. Zní takto:

Rp. Penis normalis

dosim

reperatur!

20

V tomto výkladu je několik věcí, jež jej činí méně významným, než bychom si podle Freuda měli myslet. Freudova komplexní teorie sexuality, zvláště role dětské sexuality při vzniku neurózy, je v těchto rozhovorech značně opomíjena. Onen „určitý vhled do věcí“, o němž Freud říká, že mu byl oznámen, není nic jiného než staré povědomí o psychologických důsledcích frustrace ze sexuálního uspokojení. Je těžké představit si, že by byl Freud tak bezstarostný a před vším chráněný, že by alespoň tento běžný poznatek o významu sexuality u adolescentů a dospělých neobjevil dříve. Freudovo tvrzení, že tato sdělení v něm „po celá léta dřímala“ atd., lze vysvětlit jedině tak, že jim připisoval význam, který převzal odněkud jinud. Hypotéza týkající se poslední věty je předmětem tohoto eseje.

Citovaná pasáž má všechny znaky toho, co Freud nazývá krycími vzpomínkami,

21

schopností zapamatovat si nějakou obyčejnou a lhostejnou událost, která

nevyvolá žádný zvláštní účinek, jež má však při vzpomínání ohromující jasnost. Její funkcí je skrýt před vědomím jiný, související, potlačený materiál. O krycích vzpomínkách Freud píše: „Abych použil obecně srozumitelného příměru, jistý zážitek z doby dětství se v paměti neuplatní proto, že by snad byl sám zlatem, nýbrž proto, že leží vedle něj. Totéž přirovnání lze aplikovat na některé zážitky z dětství, jež se udržely v paměti.“

22

S ohledem na krycí vzpomínky nám Freud také říká, že síla skutečného potlačeného materiálu je velká a že krycí vzpomínky jsou kompromisem. Rovněž nám říká, že krycí vzpomínky mohou být navzdory své očividné jasnosti ve skutečnosti zfalšované. Podíváme -li se ještě jednou na příhody vyprávěné Freudem, všimneme si, že Breuer i Chrobak popírají, že se udály. Buď se mýlili Breuer a Chrobak, nebo se mýlil Freud, a my nikdy nebudeme moci zjistit, který z nich se tedy mýlil. O Charcotovi sám Freud dodává, aniž by měl možnost si to vlastně ověřit, že by to býval popřel. Psychoanalytický výklad, že toto předpokládané popření je tlakem skutečného potlačeného materiálu deroucího se do popředí a oznamujícího nám, že „se jedná o krycí vzpomínku“, se nabízí velice přesvědčivě. Navíc to, že Freud podléhal krycím vzpomínkám, Pozadí vzniku psychoanalýzy jasně dokazuje analýza takových krycích vzpomínek u Freuda provedená Susan  C. Bernfeldovou.

23

V každém případě ať již přijmeme možnost, že to byla krycí vzpomínka či ni

koliv, a uvažujeme -li objektivně, je značně pochybné, že by Freud přijal sexuální teorii od Breuera, Charcota a Chrobaka způsobem, jak to popisuje.

Freudova nejasnost ohledně zdrojů jeho myšlenek se znovu objevuje v ně

kolika případech, které uvedeme níže. Tato charakteristika nás nutně přivádí k závěru, že původ jeho psychoanalytického myšlení souvisí s potlačeným nebo alespoň utajovaným materiálem. Abychom u něj ještě jinak ukázali tuto charakteristiku a demonstrovali tak jasně neuspokojivou povahu jeho vysvětlení, ocitujeme tu z jeho spisů tři další příklady.

Když na své cestě po Americe v roce 1909 hovořil na Clarkově univerzitě, řekl,

že to je Breuer, kdo je především zodpovědný za psychoanalýzu. V pojednání „K dějinám psychoanalytického hnutí“ o tom vypráví takto:

...prohlásil jsem – dojat významem tohoto okamžiku pro své úsilí –, že jsem to

nebyl já, kdo psychoanalýzu vytvořil. Tuto zásluhu, řekl jsem, si získal jiný člo

věk, Josef Breuer, v době, kdy jsem byl studentem a byl jsem zaměstnán skládá

ním zkoušek (1880–1882).

Freud dále říká, že jelikož on a nikoliv Breuer byl terčem „nadávek a výtek“,

musí učinit závěr, že on, Freud, je původcem.

24

Je pozoruhodné, že ani jeho dů

vod pro to, že ji nejprve připisoval Breuerovi, ani jeho důvod pro to, že změnil názor, nejsou zvlášť pádné, pokud jde o objektivní otázku skutečných zdrojů jeho myšlení.

Možnost, že jeho vlastní výroky s ohledem na původ psychoanalýzy nejsou

spolehlivé, ukazuje jasně také následující pasáž o jeho vztahu k Fliessovi. Týká se názoru na bisexualitu, případu, kdy evidentně získal nápad od někoho jiného a zapomněl od koho:

V létě roku 1901 jsem řekl příteli, se kterým jsme si v té době velmi často vymě

ňovali názory o vědeckých otázkách: „Tyto neurotické problémy se dají rozřešit jen

tehdy, jestliže se zcela a úplně postavíme na půdu předpokladu původní bisexua

lity jednotlivce.“ Na to mně odpověděl: „To jsem ti již řekl před dvěma a půl lety

v Br. na jedné večerní procházce. Tehdy jsi o tom nechtěl ani slyšet.“ Je nepříjemné

být takto vyzván k vzdání se vlastní originálnosti. Nemohl jsem se upamatovat

ani na rozhovor, ani na tvrzení svého přítele. Jeden z nás se tedy mýlil; podle zá

sady cui prodest? jsem to byl jistě já. Během příštího týdne jsem se vskutku rozpo

mněl na všechno, co mi chtěl přítel připomenout; sám se pamatuji, že jsem tehdy

odpověděl: „Tak daleko ještě nejsem, do toho se nechci pouštět.“ Ale od té doby

jsem trochu snášenlivější, připadnu -li v lékařské literatuře na jednu z mála myš

lenek, které smím spojovat se svým jménem, a není -li tam moje jméno uvedeno.

25

Posledním příkladem v této souvislosti je domnělý zdroj metody volných


Hypotézy vztahující původ psychoanalýzy k freudovu osobnímu životu

31

asociací. Freudova přednáška „O předhistorii analytické techniky“

26

pojednává

o zdroji metody volných asociací. Zde Freud, v anonymně uveřejněné odpovědi od třetí osoby na dohad, že by ji mohl mít od J. J. Gartha Wilkinsona, který o ní psal v roce 1857, říká, že o volných asociacích psal dokonce ještě dříve Schiller, a to v roce 1788, avšak „smíme považovat za jisté, že ani Schiller, ani Garth Wilkinson neměli na volbu psychoanalytické techniky vliv. Zdá se, že náznaky většího osobního vztahu přicházejí z jiné strany.“

27

Dále Freud mluví o spisova

teli jménem Ludwig Börne,

*

který v roce 1823 napsal knihu, jež zřetelně antici

puje metodu volné asociace. Když bylo Freudovi 14 let, dostal Börneho knihu „jako dárek a tuto knihu má dnes, o padesát let později, stále ještě jako jedinou z doby svého mládí. Tento spisovatel byl prvním, do jehož spisů se [Freud] zah louba l .“

28

„Nezdá se nám tedy vyloučeno, že tento poukaz snad odhalil onen

kus zakryté amnézie, o němž se můžeme domnívat, že je v tolika případech za zdánlivou originalitou.“

29

Materiál těchto tří příkladů ukazuje jednak způsob, jakým nás Freud vede k tomu, abychom přijali hypotézu „plodné“ myšlenky, a jednak neuspokojivou povahu takové hypotézy. V nejlepším případě naznačuje, že Freud si nebyl svých zdrojů vědom a že vynakládaje úsilí na to, aby předložil poctivý obrázek (přičemž si v určitém smyslu uvědomuje, že z něčeho čerpal), poukazuje poněkud nedostatečně na tu či onu příhodu, která mu jako možný pramen jeho názorů vytanula na mysli.

Poznámky ke 2. kapitole:

1. Srov. R. Spehlmann, Sigmund Freud’s neurologische Schriften (Berlin:

Springer ­Verlag, 1953).

2. H. Gray, „Bibliography of Freud’s Pre ­analytic Period,“ Psychoanal. Rev.,

1948, 35, 403–410

3. Ernest Jones, The Life and Work of Sigmund Freud (3 svaz., New York:

Basic Books, 1953–1957), I, str. 78–97

4. E. Stengel, „A Re ­evaluation of Freud’s Book ‘On Aphasia’: Its Significance

for Psycho ­analysis,“ Int. J. Psychoanalysis, 1954, 35, 85–89, str. 85

5. Jones, I, str. 45

6. S. Freud, „Concluding Remarks on the Question of Lay Analysis,“ Int. J.

Psychoanalytis, 1927, 8, 392–398, str. 394; viz též Doslov k „Otázce analýzy

prováděné laiky“, Sebrané spisy, svaz. 14, str. 226, Psychoanal. nakl., 2007

7. Jones, I, str. 27 * Ludwig Börne (1786–1837) byl židovský spisovatel, jehož původní jméno bylo Löb Baruch. Jméno si změnil, když v roce 1818 přestoupil na křesťanství.

Pozadí vzniku psychoanalýzy

8. Tamtéž, str. 35 9. Tamtéž, str. 11 10. Hans Sachs, Freud, Master and Friend (Cambridge, Mass.: Harvard Uni­

versity Press, 1944), str. 99–100

11. Sigmund Freud, Výklad snů, Sebrané spisy, svaz. 2 a 3, str. 125, Psycho­

anal. nakl., 1998

12. Tamtéž, str. 138, pozn. 30 13. Anthony Storr, Freud, str. 39, Argo, 1996 14. Sigmund Freud, Muž Mojžíš a monoteistické náboženství, Sebrané spisy,

str. 135, svaz. 16, Psychoanal. nakl., 1998 15. P. Bergman, „The Germinal Cell in Freud’s Psychoanalytic Psychology

and Therapy,“ Psychiatry, 1949, 12, 265–278 16. Sigmund Freud, K dějinám psychoanalytického hnutí, Sebrané spisy, svaz.

10, str. 58, Psychoanal. nakl., 2002 17. Tamtéž, str. 61–62 18. Tamtéž, str. 62 19. Tamtéž, str. 62 20. Tamtéž, str. 63 21. Sigmund Freud, O krycích vzpomínkách 1899, Sebrané spisy, svaz. 1,

str. 425–442, Psychoanal. nakl., 2000 22. Tamtéž, str. 429 23. Susan C. Bernfeldová, „An Unknown Biographical Fragment by Freud,“

American Imago, 1946, 4, 3–19 24. Sigmund Freud, K dějin



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist