načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Frankové a Evropa – Jarmila Bednaříková

Frankové a Evropa

Elektronická kniha: Frankové a Evropa
Autor: Jarmila Bednaříková

Autorka navazuje na svou předchozí práci Stěhování národů. Na základě analýzy velkého množství dobových pramenů (kroniky, legendy, církevní i právní dokumenty atd.) popisuje vývoj ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  198
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6% 80%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2009
Počet stran: 335
Rozměr: 21 cm
Úprava: 4 stran barevné obrazové přílohy: ilustrace, mapy, portréty, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Dějiny Evropy
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Vyšehrad, 2009
ISBN: 978-80-702-1942-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorka navazuje na svou předchozí práci Stěhování národů. Na základě analýzy velkého množství dobových pramenů (kroniky, legendy, církevní i právní dokumenty atd.) popisuje vývoj franského kmenového svazu a kontakty Franků s vyspělou římskou civilizací. Mimořádnou pozornost věnuje přijetí křesťanství a christianizaci franské společnosti. Konstatuje, že Frankové se stali vedoucí silou křesťanského západu díky využití životaschopných prvků antického vývoje, tradičních institucí rodově kmenového zřízení a podpory církve, která působila jako jednotící prvek společnosti, morální autorita a opora panovnické moci Podíl antického dědictví, barbarských kořenů a křesťanství na vzniku a rozvoji franského státu, nejvýznamnějšího státního útvaru raněfeudální Evropy, na jehož základech se zrodila civilizace křesťanského Západu.

Popis nakladatele

Nová práce brněnské autorky, docentky dějin na Masarykově univerzitě, navazuje do jisté míry na její úspěšné Stěhování národů. Tentokrát se v ohnisku zájmu ocitá bezesporu nejvýznamnější i nejznámější z velkých etnik éry stěhování národů – Frankové. Pohled na dějiny tohoto národa, který zcela mimořádným způsobem ovlivnil běh evropských dějin, umožňuje vlastně zamyšlení nad samotnými kořeny dnešní Evropy. V centru zájmu J. Bednaříkové je především kultura a náboženství Franků. Centrální událostí, jedním z klíčových okamžiků evropských dějin vůbec, je křest franského vládce Chlodvíka, k němuž došlo kolem roku 500. Významu této události, jejímu místu v kontextu evropských dějin, četným otázkám a interpretacím s ní spojeným se v knize dostává zasloužené pozornosti. Ke slovu přichází hojnost dobových pramenů a dokumentů. Dalšími tématy jsou například sněmy franské církve a jejich význam, legendy, dědictví antiky v kultuře Franků. Kniha J. Bednaříkové představuje další podstatný příspěvek k poznávání kulturních a duchovních základů našeho kontinentu.

Předmětná hesla
Frankové – dějiny
Kultura a společnostEvropa – 3.-9. století
Náboženství a společnostEvropa – 3.-9. století
Franská říšeDějiny
EvropaDějiny – 3.-9. století
Zařazeno v kategoriích
Jarmila Bednaříková - další tituly autora:
 (e-book)
Stěhování národů Stěhování národů
Stěhování národů a sever Evropy Stěhování národů a sever Evropy
Starší dějiny pro střední školy část první -- Pravěk, starověk, raný středověk Starší dějiny pro střední školy část první
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VYŠEHRAD PRAHA 2009


KNIHA VYCHÁZÍ VE SPOLUPRÁCI

S VÝZKUMNÝM ZÁMĚREM

STŘEDISKA PRO INTERDISCIPLINÁRNÍ

VÝZKUM STARÝCH JAZYKŮ

A STARŠÍCH FÁZÍ JAZYKŮ MODERNÍCH

© Doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc., 2009

ISBN 978-80-7021-942-3



OBSAH

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 „FRANSKÉ“ KMENY PŘED VZNIKEM FRANSKÉHO KMENOVÉHO SVAZU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 SPOLEČNÁ HISTORIE ŘÍMANŮ A FRANSKÉHO KMENOVÉHO SVAZU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Rané kontakty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Vztahy Franků a Římanů za dominátu (do doby vlády prvního známého příslušníka rodu Merovejců Chlogiona) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42

První usazení franských laetů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42

Postavení laetů v římských službách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43

Franští velitelé a vzdělanci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48

Nepřátelé a foederáti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55

Frankové v době Aëtiově a od jeho smrti

do smrti krále Childericha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 CHLODVÍK JAKO ZAKLADATEL FRANSKÉHO STÁTU A JEHO CESTA KE KATOLICKÉMU KŘESŤANSTVÍ . . . . . . . . . . . . . . 61 Sjednocování Franků a Chlodvíkův výboj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Prameny týkající se Chlodvíkovy konverze a rozpory mezi nimi . . . 66

Gregorius Turonensis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67

Legendy o Remigiovi z Remeše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67

Gregoriova zpráva a její hodnocení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70

Avitus z Vienny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 Chlodvíkův křest . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74

Nicetius z Trevíru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77

7


Motivace Chlodvíkova obrácení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Chlodvíkovo křesRanství a jeho politická praxe . . . . . . . . . . . . . . . 80 DATACE CHLODVÍKOVA KŘTU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Prameny k řešení otázky a stav bádání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Gregorius Turonensis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 Remigius z Remů (Remeše) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 Korespondence Avita z Vienny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Collatio episcoporum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Cassiodorus Senator a počet Chlodvíkových bitev s Alamany . . . . 93 Listy biskupa Ennodia z Pavie a další prameny . . . . . . . . . . . . . . . 97 Jordanova Getica a anonymní Excerpta Valesiana . . . . . . . . . . . . . 99 Návrh textově kritické úpravy části Valesiových excerpt . . . . . . . 102 Důsledky této úpravy pro datování Chlodvíkova křtu . . . . . . . . . . 105 FRANSKÝ STÁT, VÝZNAM ANTICKÉHO DĚDICTVÍ A KŘESŤANSTVÍ V JEHO VÝVOJI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 Zkušenosti, získané v římských službách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108

Otázka postavení krále Childericha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110

Chlodvíkovo postavení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Otázka sakrálního království Germánů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112

Sakrální království po křes/anských konverzích . . . . . . . . . . . . . 114 Rodové zřízení Franků a státotvorný proces . . . . . . . . . . . . . . . . . 115

Sněm svobodných bojovníků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115

Počátky stavovských shromáždění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117

Vývoj zákonodárné moci panovníků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117

Pozůstatky rodového zřízení v právu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118

Wergeld . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118

Vývoj od rodové společnosti ke státu v oblasti soukromoprávní . . . 120

Role králů v potlačování reziduí rodové společnosti . . . . . . . . . . 121

Teritoriální uspořádání státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 Diferenciace společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 Instituce státní správy a jejich souvislost s „barbarskými“ či antickými tradicemi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123

Principy soudnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124

Úloha církve ve světském soudnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126

Armáda raného franského státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126

8


Teritoriální královští úředníci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128

Comites (grafiones) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128

Duces . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130

Praefecti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131

Patriciové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 Centrální administrativa království . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135

Míra právní ochrany královské správy a majetku . . . . . . . . . . . . 138 Šlechta jako sociální stav (v počátcích franského státu) . . . . . . . . 139 Střední a nižší vrstvy společnosti Franků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141

Franští svobodní (ingenui) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141

Laeti (liti) v počátcích franského státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 Postavení Gallořímanů podle franských právních pramenů . . . . . . 145 Právní pozice žen ve franské společenosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 Otroci a vývoj jejich postavení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 Církev a stát v raném franském království . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 Gallořímané ve správě franského království . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 Postoj Franků k antickému dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 Ekonomika raného franského království . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161

Daňové příjmy státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161

Jiné zdroje příjmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161

Zemědělství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 Řemesla a obchod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164 Jídelníček Franků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 Urbanizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 Význam antického dědictví jako celku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 VLIV CHRISTIANIZACE NA FRANSKÉ PRÁVO A POSILOVÁNÍ STÁTU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170 Světské právní normy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170 Legislativa koncilů do poloviny 6. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174

Vlastnosti franských křes/anských králů v 1. polovině 6. stol. . . . 181 Franské koncily druhé poloviny 6. stol. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182 Církev a války mezi Merovejci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185 Přežívání starých zvyklostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186

Pranýřování pohanských přežitků zvnějšku . . . . . . . . . . . . . . . . . 189 Činnost irského mnicha Columbana Mladšího . . . . . . . . . . . . . . . 190 Legenda o biskupu Eligiovi z Noyonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192

9


Důsledky mísení polyteismu a křesRanství a vliv církve ve franském království . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 Otázka vlastnických kostelů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197 Problematika zemské církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199 ZBOŽNOST FRANSKÉHO KRÁLOVSTVÍ VE SVĚTLE LEGEND . . . . . . 201 Příklady zásluh a zázračných skutků mučedníků, vyznavačů a následováníhodných křesRanů v díle Libri historiarum X Gregoria z Turonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202 Svědectví legend, vytvářených kolem událostí r. 451 . . . . . . . . . . . 205

Biskup Anianus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205

Sv. Jenovéfa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212

Sv. Voršila . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213

Další legendy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215

Sv. Lupus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216 Thébská legie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220 FRANSKÉ MISIE A EVROPA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226 Sv. Columbanus a misie u Alamanů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227 Okrajové oblasti franské říše. Eligius z Noyonu . . . . . . . . . . . . . . 231 Bavorsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235

Christianizace a bavorské právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236 Frankové a křesRanství na území Frýzů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237

Završení misie u Frýzů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240

Náboženství ve frýzském právu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240 Durynsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 Hesensko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242 Problematika christianizace Sasů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243

Prosazování křes/anství u Sasů pomocí zákonů . . . . . . . . . . . . . 243 Británie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 245 PokřesRanštění germánského severu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 245

Dánsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 246

Norsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247

Island a Grónsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 248

Švédové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 248

10


ZÁVĚRY K VÝZNAMU FRANSKÉHO STÁTU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252

Hlavní klady a zápory duchovní činnosti Franků v Evropě . . . . . . 257

Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259

Použité prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 309

Výběr z literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 315

Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 322

Osobní jména . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323

Kmeny, národy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 330

Zeměpisné pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 332

11



ÚVOD

Franský stát jako jediný ze skupiny „barbarských“ germánských států, které na území říše západořímské vznikaly od 5. stol. po Kr., zdárně přežil celé období tzv. velkého stěhování národů a rovněž muslimskou expanzi.

1

Je velmi zajímavé sledovat právě v tomto státě vývoj královské moci, jeho katolickou christianizaci, podobu spolupráce mezi státem a církví, stejně tak jako formy soužití mezi germánským a románským obyvatelstvem, způsoby integrace dalších dobytých území, podíl germánských a antických tradic na rozvoji franské říše, vytváření jejích úřadů, její cestu k úspěšné feudalizaci.

Neméně důležité je představit Franky nejenom jako konvertity, ale i jako šiřitele katolického křesRanství.

Na duchovním vývoji značné části Evropy se franský vliv totiž odrazil ve smyslu pozitivním i záporném. Proměny, jimiž křesRanství prošlo v „barbarském“ prostředí Franků či etnik, která si podrobili, se silně projevovaly v oblasti etické, v celkovém přístupu k náboženství, ale i ve sféře praktické politiky, s níž náboženství, podobně jako ve starověku, úzce souviselo.

Evropa s sebou stále nese nejenom dědictví antiky, ale často i dědictví „barbarů“. Těch, kteří na troskách západořímské říše a jejího řádu budovali nové struktury, jež jim neměly zajistit pouze vojensky získané pozice, ale znova zaručit právo i pro chudé a slabé, bezpečí pro obdělávání půdy, řemeslo a obchod.

Ne vždy se to dařilo tak dobře, jak by si představovali vzdělaní duchovní, žijící v době přechodného období mezi antikou a středověkem nebo vládcové, zvyklí už z období rodové společnosti být ochránci kultu a garanty spravedlnosti na svých územích.

Franský stát patřil k mocnostem, kterým případl úkol postavit na pevné, životu příznivé a opět kulturní základy počátky nové epochy v dějinách evropského kontinentu.

13


Éra antiky skončila, Evropa přecházela do období feudalismu. V podsta

tě zákonitě, ale nikoli zcela živelně. Sledovat část tohoto přerodu, jak jej

ovlivňovala právě franská říše, bude stěžejním úkolem následujících stran.

14


„FRANSKÉ“ KMENY

PŘED VZNIKEM FRANSKÉHO

KMENOVÉHO SVAZU

Dříve, než se ve 3. stol. po Kr. v pramenech prvně objevilo jméno kmenového svazu Franků,

1

zachycovali římští autoři aspoň některé události

z dějin germánských etnik, o nichž je bu známo, nebo lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že uvedený kmenový svaz vytvořila. Jedná se o kmeny Ampsivariů, nazývaných též Amsivariové, Brukterů, Chamavů, Chasuariů, Chattuariů, Saliů,

2

Sugambrů, Tenkterů, Tubantů, Usipetů

neboli Usipiů a pravděpodobně též Ubiů.

3

Pro zjednodušení je můžeme

označovat jako kmeny protofranské. Jejich historie k dějinám Franků do značné míry náleží.

Jako první se některými z uvedených kmenů důkladněji zabýval římský státník, vojevůdce a spisovatel Gaius Iulius Caesar (100–44 př. Kr.). Zajímaly jej hlavně v souvislosti s jeho aktivitami v Zaalpské Gallii, kterou mezi lety 58–51 pro Římany dobyl.

V průběhu Caesarovy gallské války, konkrétně v zimě roku 55 př. Kr., překročili Rýn blízko jeho ústí Usipetové a Tenkterové, a to na ústupu před germánskými Svéby, kteří je po léta napadali a nakonec vyhnali z jejich půdy. Násilím přešli na území keltských Menapiů,

4

obsadili jejich

usedlosti a po zbytek zimy žili z jejich zásob. Později pronikli i do kraje Eburonů, žijících na středním toku řeky Maasy, a germánského kmene Kondrusů, nacházejícího se východně od středního toku této řeky. Plenili také na území keltského kmene Ambivaritů mezi Maasou a Šeldou, kam se vydala větší část jejich jízdy.

Usipetové a Tenkterové, kteří do Gallie přešli i se svými rodinami, prý o sobě tvrdili, že v prvenství ustupují jedině Svébům, a se Svéby že se nemohou měřit ani nesmrtelní bohové. Svébové jsou jedním z prvních velkých germánských kmenových svazů, s nimiž se v historii setkáváme, a podle Caesarových „Zápisků o válce gallské“ jich bylo sto žup.

5

15


Mapka sídel keltských kmenů a jejich

nejbližších germánských sousedů

(50. léta posledního století př. Kr.).

V oblasti Porýní jsou zde uvedeni také

někteří Protofrankové.

Upraveno podle knihy:

K. Christ, Caesar. München 1994, str. 42.

BB

RR

II

TT

AA

NN

NN

OO

VV

ÉÉ

AA

QQ

UU

II

TT

ÁÁ

NN

CC

II

CC

AA

HISPANIA

Pyreneje

Segontianové

Lexoviové

Kale

Bibrokové

Trinovan

Cenimagn

Essuviové

Ambibariové

Aulerkové

Andové

Turonové

Lemo

Eleutet

Auskové

Lemonum

(Poitiers)

Unellové

Ankalité

Kassové

Tamesis

(Temže)

Osismové

Namnetové

Ambiliatové

Piktonové

Santonové

Petrokoriové

Nitiobrigové

Kokosatové

Sibulatové

Sotiatové

Gatové

Elusatové

Tarusatové

Bigerrionové

Garunnové

Ptianiové

(Adour)

Garunna (Garonne)

Tarbellové

Vocatové

(Charente)

Liger (Loira)

(Dordogne)

Coriosolité

Arem

orikové

Redonové

Kantabrové

Venetové


BB

EE

LL

GG

OO

VV

ÉÉ

GG

EE

RR

MM

ÁÁ

NN

II

NN

TT

II

UU

MM

GALLIA CISALPINA

(PŘEDALPSKÁ GALLIE)

PROVINCIA

NARBONENSIS

Jura

Alpy

Bellovakové

Viromanduové

Parisiové

Atrebatové

Batavové

Usipetové

Tenkterové

Cheruskové

Bacenis silva

(Rhön u Fuldy)

Levakové

Atuatukové

Caerosové

Vangionové

Sedusiové

Nemetové

Tribokové

Vogézy

Hercynia silva (Harz)

Treverové

Mediomatrikové

Harudové

Tulingové

Sequanové

Verbigenové

Helvetiové

Sedunové

Leukové

Latobrigové

Lepontiové

Raurakové

Eburónové

Sugambrové

Ubiové

Menapiové

Ambivarité

Ceutronové

Ambianové

Suessionové

Lingonové

Branno

vikové

Veliokassové

Meldové

tové

Morinové

Grudiové

Nerviové

Geidumnové

Kondrúsové

Segnové

Caemanové

Ardeny

Remové

CANTIUM?

Portus itius

(Boulogne s.m.)

Atuatuca

(Tongern)

Durocortorum

(Remeš)

Nemetocenna

(Arras)

Bratuspantium

Noviodunum

Bibrax (Laon)

Vellaunodunum?

Samarobriva

(Amiens)

Lutecia

(Paříž)

Meclosedum

(Melun)

Agedincum

(Sens)

Alesia

(Alise-Sainte-Reine)

Magetobriga?

Bibracte

(Mt. Beuvray)

Cavillonum

(Chalon)

Vesontio

(Besançon)

Matisco

(Macon)

Vienna

(Vienne)

Massilia

(Marseille)

Genava

(Ženeva)

Col de Mont Genevre

Gr. St. Bernhard

Octodurus

(Martigny)

Ocelum

ové

Karnutové

Senonové

Ambivaretové

Haedu

Ambarrové

Ceutronové

Graiocelové

Nantuatové

Veragrové

Tigurinové

Allobrogové

Caturigové

Vokonciové

ové

Mandubiové

Biturigové

Bójové

vikové

Uxellodunum

(Puy d’Issolu)

Carcaso

(Carcassonne)

Narbo

(Narbonne)

Arvernové

Helviové

Segusiavové

Velaviové

Gabalové

Cevenny

ové

Tolosatové

Volkové-Areokomitové

Rutenové

Tolosa

(Toulouse)

Cenabum

(Orléans)

Avaricum

(Bourges)

Decetia (Decize)

Noviodunum

(Nevers)

Gorgobina

Gergovia

Noviodunum?

Volkové-Tektosagové

Rhodanus (Rhona)

Elaver (Allier)

Kadurkové

Sequana (Seina)

Scaldis

Vacalus

(Lippe)

(Ruhr)

(Sieg)

(Lahn)

Main

(Mohan)

(Mosela)

Danuvius (Dunaj)

Padus (Pád)

Mosa

(Maasa)

Rhenus (Rýn)

(Waal)

Sabis (Sambra)

Axona

(Aisne)

Matrona

Mosa (Maasa)

Arar (Saona)

Lacus Lemannus

(Ženevské jezero)

(Ise

`re)

(Durance)

(Marna)

(Šelda)

Oisa


Caesar chtěl, aby se Usipetové a Tenkterové usadili na území germánských Ubiů, žijících na středním Rýně, v této době ještě na pravém břehu řeky. Tito zakrátko první protofranští spojenci Římanů žádali tehdy o pomoc proti Svébům římskou říši.

6

Vyjednávání ohledně nových sídel Usipetů a Tenkterů ovšem nevedlo k cíli a brzy došlo k boji. V jízdní šarvátce, jež předcházela hlavnímu střetnutí, seskakovali Germáni s koní a odspodu probodávali koně nepřátel, nebo z nich strhávali jezdce. Tato taktika vedla k úspěchu a barbaři římskou jízdu zahnali na útek, třebaže měla skutečně velkou početní převahu – 5 tisíc římských jezdců k 800 jezdců germánských.

V hlavní bitvě však Caesar Usipety a Tenktery porazil. Jen těžko asi uvěříme tomu, že z jejich válečníků se kromě těch, kdo se Caesarovi vzdali a kromě jezdců, kteří plenili u Ambivaritů a po porážce svých kmenů se uchýlili na území Sugambrů na dolním Rýně, nikdo nezachránil.

7

Další

vývoj a dějiny Usipetů a Tenkterů svědčí o tom, že tyto kmeny neztratily svou sílu ani důležitost.

8

Se Sugambry podnikaly některé společné akce.

V nich leží již jakési zárodky příštího franského kmenového svazu.

Caesar požadoval, aby Sugambrové Usipety a Tenktery vydali, ale ti odpověděli, že panství národa římského končí Rýnem.

9

Nato Římané posta

vili přes Rýn most a vpadli na území sebevědomých barbarů. Sugambrové ovšem využili taktiky, s kterou se římští velitelé měli v prostředí Germánů setkávat ještě mnohokrát, a ukryli se v lesích. Caesar tedy alespoň poplenil jejich území.

Také Ubiům proti rozpínavosti Svébů pomohl pouze demonstrací římské síly a strávil s vojáky za Rýnem 18 dní, aniž by byla svedena nějaká bitva.

10

Germáni nepřecházeli na levou stranu Rýna, do Gallie, ovšem jen na ústupu před nepřáteli. Některé keltské kmeny Zaalpské Gallie, Arvernové, Sequanové, Treverové i Menapiové, si povolávaly Germány jako žoldnéře. Nejprve přešlo za tímto účelem Rýn kolem 15 tisíc Germánů. V Gallii, kde panovaly méně drsné podmínky a život nebyl tak obtížný jako v Germánii, se jim však zalíbilo, a již počátkem 50. let 1. stol. př. Kr. jich tady podle Caesarových údajů žilo prý 120 tisíc.

11

Keltské kmeny zdaleka nebyly v postoji vůči Římanům ani Germánům jednotné. Soupeřily mezi sebou o moc a spojence přitom hledaly v Germánii i v římské říši. Z Germánie jim vojenskou pomoc ochotně poskytovali zejména Svébové náčelníka Ariovista, jehož moc ovšem v Gallii postupně

18


Mapka pronikání germánských Svébů do Gallie

(v letech 70–58 př. Kr., tedy v době před Caesarovými výboji).

Upraveno podle knihy: B. Krüger, Die Germanen Bd. I, str. 52.

Ems

Maasa

Mosela

Saar

Rýn

Saona

Rhona

Neckar

Dunaj

Lech

Inn

Dráva

Isar

Vesera

Lippe

Lahn

Fulda

W

erra

Mohan

Dunaj

Saala

Mulde

Labe

Rýn

USIPETOVÉ

UBIOVÉ

TREVEROVÉ

MARKOMANI

VANGIO

NEMETOVÉ

TR

IB

O

K

O

NOVÉ

MEDIOMATRIKOVÉ

LEUKOVÉ

SEQUANOVÉ

HELVETIOVÉ

Vesontio (Besancon)

HAEDUOVÉ

CHERUSKOVÉ

SVÉBOVÉ

TENKTEROVÉ

SUGAMBROVÉ

Labe


příliš vzrostla, takže byl na obtíž i těm, kteří ho původně pozvali.

12

Proto

Caesar – neboR se snažil vystupovat jako ochránce Římem ve skutečnosti podrobovaných Keltů a větší germánská moc v Gallii byla pro nově vznikající provincii nebezpečná – r. 53 př. Kr. uskutečnil své druhé tažení za Rýn. Ubiové, kteří se mu již předtím poddali, Caesara ujistili, že oni žádnou vojenskou pomoc do Gallie neposlali a v jeho prospěch vyslali mezi Svéby své zvědy.

13

Spolupráce s Ubii, z nichž snad později vznikla část tzv. stře

dorýnských Franků, se tedy dále rozvíjela. Ze života Ubiů Caesara zajímalo především to, že na jejich území byla hrazená sídliště. Tento poznatek měl totiž vojenský význam.

V jeho proslulé knize se ostatně o způsobu života Germánů dovídáme méně než o Keltech a jen některé jeho informace můžeme plně akceptovat. Caesara zaujaly nejprve rozdíly mezi Germány a Kelty. Proto píše, že Germáni nemají druidy, kteří u Keltů byli kněžskou vrstvou. I kdybychom připustili, že specializované kněze, které o nějakých sto padesát let později zná u Germánů Tacitus, v tomto období skutečně ještě neměli, stěží můžeme přijmout jiná Caesarova tvrzení: např. že nepřikládají váhu obětem a z bohů ctí pouze Slunce, Oheň a Měsíc. Rozdíl mezi tímto obrazem náboženství a rozvinutými obřady i vírou v antropomorfní božstva, jak nás s nimi seznamuje Tacitus, by byl v rámci sto padesáti let vývoje příliš velký a navíc bohatá obětiště Germánů již z doby Caesarovy doložila archeologie.

14

Převažujícími kontakty Caesara s Germány jako válečníky je možno

vysvětlit jeho poznatek, že jejich život spočívá v lovu a vojenském výcviku.

15

O zemědělství se podle něj příliš nestarají,

16

živí se většinou mlékem,

sýrem a masem. To je ovšem i doklad o chovu dobytka u Germánů. Cennou informací o jejich způsobu života je pak Caesarova zpráva, že Germáni, s nimiž se dostal do styku, tehdy neznali soukromé vlastnictví půdy. Každý rok byla rodinám znova přidělována. To plně odpovídá praxi rodově kmenové společnosti, v které se ještě nevyvinula hlubší majetková diferenciace, stejně tak jako tvrzení, že potentissimi se neliší od prostého lidu.

17

Domnívám se, že tito „nejmocnější“ jsou představitelé rodové nebo kmenové samosprávy, o níž Caesar ostatně píše dále.

Předáci, mající ve kmeni moc nad životem a smrtí, byli podle něj voleni pouze v případě války: In pace nullus est communis magistratus, sed principes regionum atque pagorum inter suos ius dicunt... (V míru nemají žádný společný úřad, soudy mezi svým lidem konají předáci jednotlivých oblastí a žup...).

20


S rodově kmenovou morálkou se zcela slučuje také to, nad čím Caesar

vyjadřuje svůj podiv: Latrocinia nullam habent infamiam, quae extra fines

cuiusquae civitatis fiunt. (Za /ozbrojené/ loupeže, které se dějí mimo hra

nice kmene, se nijak nestydí). Náčelníci vyhlašovali již tehdy výpravy za

kořistí, k nimž se muži přidávali podle své svobodné vůle. Tuto zprávu je

možno chápat jako informaci o vznikání ozbrojených družin, orgánu,

který nakonec sehrál velmi významnou roli v rozkladu rodově kmenové

společnosti a vzniku raných germánských států. Velmi pochvalně se Cae

sar vyjadřuje o dodržování zákonů pohostinnosti a o skromnosti života

Germánů, která je základem jejich statečnosti.

18

21

Velmi pravděpodobně lidská oběR z 1. století po Kr. Nález pochází z oblasti bažin, kde byla

významná obětiště starých Germánů, konkrétně z německého Pobaltí (lokalita Windeby).

Žena má částečně vyholené vlasy a pásku přes oči. Mohlo by se samozřejmě jednat také

o popravu, i v tomto případě by ale zároveň šlo o akt smíření bohů. Kromě lidských těl se

v obětištích v německých a dánských bažinách nacházejí také šperky, zbraně a další obětiny.

Obrázek byl převzat z knihy: B. Krüger, Die Germanen Bd. I, tab. 50.


Tak jako se Keltové spojovali s Germány proti expanzi Římanů, vyhledávali i představitelé římské říše mezi těmito barbary spojence proti tvrdošíjným Keltům. Tak např. v r. 53 př. Kr. Caesar vyzval germánské Segny a Kondrusy, žijící v Gallii, k plenění území jejich sousedů, keltských Eburonů.

19

Doneslo se to ovšem i k zarýnským Germánům. Sugambrové, kteří k sobě přijali Usipety a Tenktery,

20

začali u Eburonů také plenit. Zvláště

je zajímal dobytek, jenž na rozdíl od půdy u Germánů v té době již představoval soukromé vlastnictví a měřítko sociálního postavení. Zajatec z kmene Eburonů jim řekl, že v Atuatace (na řece Maase, blízko nynějšího Lutychu) je shromážděno velké bohatství a střeží je jen malá římská posádka. Germáni tam hned zamířili a asi 2 tisíce jezdců na Atuataku zaútočilo. A třebas mezi překvapenými vojáky, kterým velel bratr státníka, řečníka a filozofa M. Tullia Cicerona Quintus, došlo ke zmatku, do tábora se nepřátelům proniknout nepodařilo.

21

Spoluprací mezi Germány a Kelty, Kelty a Římany i Římany a Germány

22

vznikalo pestré prostředí porýnského kulturního a náboženského syn

kretismu. Nalezené nápisy sakrálního charakteru nám značně pomáhají při zkoumání polyteistických představ zdejších Germánů.

Velmi rozšířený, a to v rámci germánských kmenů zejména na území Ubiů, byl podle nápisných památek kult ženských božstev nazývaných matronae nebo matres. Kelty i Germány společně byly uctívány jako bohyně plodnosti a mateřství, životní síly, bohyně, poskytující bohatství, chránící děti i pohostinnost, bytosti, které mohly být ochránkyněmi rodu, rodiny, ale i jednotlivce. Mars Thingsus byl uctíván Twihanty jakožto římskými občany (vojáky v římských službách) a znamenal Ziu/Týra jako ochránce sněmu. Hercules, ztotožňovaný s Donnarem, byl uctíván Ubii a Sugambry. Nápis se jménem válečné bohyně Hariasy byl nalezen v Kolíně, tedy opět na území ubijském, později franském (datován je do r. 287 po Kr.). Z prostředí, osídleného Franky, je znám také kult bohyně Hludany. Nápis pochází z konce 1. stol. po Kr. a jméno božstva obsahuje tutéž slovní součást, jako např. jméno Chlodwig. Šlo tedy o bohyni, mající souvislost s odvahou bojovníků. Uctívání bohyně Vagdavercustis je známo z Dolní Germanie, z území osídleného Batavy a Sugambry (možná i Usipety), a z okolí dnešního Kolína nad Rýnem. Na ostrově Walcheren na dolním Rýně byla uctívána zajímavá bohyně Nehalenia, mající některé společné rysy s egyptskou Eset (Isis). Měla-li s ní též podobný okruh pravomocí, řadila by se k božstvům úrody a plodnosti.

23

22


Ubie, kteří Římanům projevovali věrnost už za Caesarova života, usadil r. 38 př. Kr. na levém břehu Rýna Marcus Vipsanius Agrippa, významný vojevůdce, známý přítel a rádce Caesarova adoptivního syna Gaia Octaviana. Jejich sídlišti, takzvané civitas Ubiorum, bylo zanedlouho uděleno nejprve částečné a poté, když se roku 50 po Kr. z tohoto sídliště stala Colonia Agrippina (nynější Kolín nad Rýnem), úplné římské občanské právo.

24

Podle Tacita byli Ubiové v Colonii Agrippině usazeni, aby chránili římské území, nikoli aby oni sami tu byli střeženi. A třebas dosáhli postavení římských občanů, za svůj germánský původ se nestyděli.

25

Usipetové a Tenkterové žili v těsné blízkosti Rýna, zhruba od dnešního Xantenu po Bonn. Tenkterové podle Tacita vynikali jezdeckým uměním a v rámci rodinného dědictví si jako zcela specifickou součást pozůstalosti předávali koně. Ostatní dědictví získával nejstarší syn, koně však ten, který byl ze synů nejstatečnějším bojovníkem.

26

Může zde jít o podobný

princip tradice „válečného štěstí“ jako v případě předávání zbraní.

Roku 17 př. Kr. Sugambrové, spojení s Usipety a Tenktery, ukřižovali některé římské zajatce a pod vedením Sugambra Maelona vpadli pak do římské provincie Germanie.

27

Plenili zde a podařilo se jim porazit římskou

jízdu, již vlákali do léčky. Když prchající římské jezdce pronásledovali, narazili náhodou na vojsko správce provincie M. Lollia. Také nad tímto legátem zvítězili a ukořistili i stříbrného orla V. legie. Sám císař Octavianus spěchal do ohrožené oblasti a zůstal tu tři roky, ačkoli mír, opěvovaný římskými básníky, byl uzavřen již r. 16 př. Kr.

28

Po Octavianově odchodu z Gallie se Sugambrové opět chystali k tažení do říše a spoléhali přitom prý i na pomoc keltských kmenů. Vedení války proti nim bylo svěřeno tehdy ještě velmi mladému veliteli, bratru budoucího císaře Tiberia, Neronu Claudiu Drusovi (tzv. Drusus Starší). Právě za těchto událostí Ubiové, kteří zachovali Římanům věrnost, získali tzv. italské občanství.

29

Drusus Starší vytáhl r. 12 př. Kr. proti Sugambrům územím Usipetů. Tito Germáni se však spojili formou náboženského svazku s Cherusky a Svéby a údajně jako pomstu za Drusovo plenění na území Sugambrů ukřižovali dvacet římských setníků. Drusus r. 11 př. Kr. reagoval novým vpádem. Sugambrové právě tehdy bojovali též se svými jihovýchodními sousedy Chatty. Drusus protáhl celým jejich územím a poté sídly Cherusků dospěl až k Veseře. Florus (podle Livia) považuje Cherusky, Svéby

23


a Sugambry za validissimas nationes (velmi mocné národy). Tvrdí, že byli tak sebejistí, že si již dopředu dohodou dělili kořist, kterou od Římanů získají. Cheruskové měli zájem o koně, Svébové o zlato a stříbro, Sugambrové o zajatce. Všechno však dopadlo obráceně: Victor namque Drusus equos, pecora, torques eorum ipsosque praedam divisit et vendidit. (Nebo/ vítězný Drusus jejich koně, dobytek, nákrčníky i je samotné rozdělil jako kořist a rozprodal.) Florus se zmiňuje také o tom, že Drusus na tomto tažení prošel územím Tenkterů.

30

Roku 8 př. Kr. (bylo to již po smrti Drusa St., jenž r. 9 ještě pronikl až k řece Labi) se do Germánie vydal Octavianův vojevůdce Tiberius. S výjimkou Sugambrů vyslali tehdy údajně všichni Germáni poselstva se žádostmi o mír. Císař Augustus je však odmítl přijmout, dokud nevyšlou posly právě i Sugambrové. Když se tak stalo (poselstvo opět vedl náčelník Maelo), byli vyslanci ovšem zajati a spáchali pak sebevraždu.

Na levém břehu Rýna bylo r. 8 usazeno Římany na půdě prý 40 tisíc podrobených Germánů; konkrétně jsou jmenováni Sugambrové a Svébové. Augustus v témž roce rozšířil – jakožto dobyvatel Germánie – římské pomerium, tedy posvátný obvod římského impéria, formálně až k Labi. Jak dále uvidíme, šlo o značně nemístný optimismus, a to nejen proto, že již r. 7 př. Kr. potíže s Germány nastaly znova.

31

Boje v Porýní neustávaly ani kolem přelomu letopočtu; Římané nejprve vedli válku v Germánii pod velením správce provincie Germanie Marka Vinicia, který střídavě vítězil i prohrával. R. 4 po Kr. vytáhl do zarýnské Germánie opět Tiberius, který si podrobil Canninefaty,

32

Attuarie (Chat

tuarie)aBruktery, dobrovolně se mu prý poddali Cheruskové, s kterými byla uzavřena mírová smlouva. Podařilo se mu překročit řeku Veseru.

33

V létě následujícího roku porazil podle Velleia Patercula Tiberius germánské kmeny, jejichž jména byla Římanům takřka neznámá (tak vzdálené, nikoli bezvýznamné). Mírovou smlouvou se mu zavázali Chaukové, jejichž mladí muži (jak se Římanům zdálo, obrovských těl) odevzdali zbraně a společně se svými vůdci se vrhli na zem před Tiberiovým tribunálem.

34

Zdaleka to však neznamenalo uznání římské svrchovanosti v těchto oblastech nadlouho. Svědčí o tom např. to, že r. 5 po Kr. Tiberius již znovu bojoval proti Cheruskům a ačkoliv si je podle dobových pramenů zase podrobil, způsobili právě Cheruskové po čtyřech letech katastrofální porážku římských legií v Teutoburském lese. Tiberius při svém tažení r. 5 dospěl ovšem až k Labi, kde jeho vojsko porazilo a na vzdálenější, to je pravý břeh

24


řeky zatlačilo část Langobardů. Na řece Labi se objevilo i římské původně námořní lostvo.

35

Zatímco Tacitus, prozíravější a méně panegyrický, cítil spíše nebezpečí a hrozil se Svobodné Germánie (sídel Germánů za Rýnem a za Dunajem), Velleius Paterculus, podřízený velitel a obdivovatel Tiberia, byl optimistický. Dokládá to i drobná historka, kterou traduje. Když Římané zabezpečili bližší břeh Labe pevnostmi, jeden z barbarů staršího věku, vynikající postavou i hodností, prý žádal, aby směl vstoupit na Římany obsazený břeh řeky a Tiberia spatřit. Tvrdil pak, že prožil nejšRastnější den svého života.

36

Tacitova Germánie je většinou hrozivá, Velleiova padá před římskou mocí na kolena, odevzdává zbraně, obdivuje se římskému vojevůdci. Velleius tak chce samozřejmě zdůraznit význam Tiberiových bojů s Germány. Ti však skutečně Římanům ukazovali jak svou hrozivou tvář, tak také ochotu s nimi spolupracovat, projevovali touhu mírovou cestou získávat jejich zboží, tituly spřátelených králů a náklonnost římských mocných. Největší nebezpečí Velleius Paterculus po Tiberiových úspěších mezi Rýnem a Labem

37

spatřoval v Podunají, ve vůdci Markomanů Marobudovi.

Octavianus Augustus, který po porážce M. Antonia a Kleopatry u Actia ve středním Řecku (r. 31 př. Kr.) velel padesáti legiím a jejich počet posléze zredukoval na osmnáct, přidává v roce 5 po Kr. nových osm. Důvodem nebyli Germáni v Porýní, ale nejspíše právě plánovaná válka proti markomanskému vůdci Marobudovi, který si podrobil množství různých kmenů. Centrum takzvané Marobudovy říše leželo na našem území.

Ke stěhování Markomanů do Čech došlo, asi pod vlivem úspěchů Drusa Staršího, roku 9 př. n. l. V době Octavianovy vlády se nacházeli ve větší či menší míře závislosti na Markomanech krále Marobuda germánští Naristové, Burové, Lacringové, Victovalové, Hermundurové, Semnoni a Vandalové, kmeny germánských, s Kelty snad smíšených Bastarnů, keltští Kotinové, ba dokonce i dolnolabští Langobardi či Góti, kteří tenkráte sídlili v Pomořanech, části východního Pruska a ve Velkopolsku, a rovněž Lugiové (jak bylo ovšem nazýváno celé kultovní společenství, zahrnující i některé kmeny již jmenované).

38

Jedni byli podrobeni válkou, jiní získáni

smlouvami.

39

Z protofranských kmenů se do závislosti na Marobudovi ne

dostal zřejmě žádný.

Vlastnosti náčelníka Marobuda zajímavě popisuje historik a Marobudův současník Velleius Paterculus. Byl to prý barbar spíše rodem než povahou. Jeho způsob ovládání Germánů se lišil od běžných zvyklostí. Svého

25


postavení nedosáhl vzpourou, nebylo náhodné ani dočasné, byla to vis regia (královská moc) a také certum imperium, tedy jistý druh svrchovaných pravomocí, do nichž Římané zahrnovali vojenské velení, nejvyšší soudní a správní moc a také právo navrhovat zákony. (Výraz certum imperium nám ovšem zároveň napovídá, že všechny tyto pravomoci Marobud přece jen neměl.)

40

Brzy začal být Římanům nebezpečný, mimo jiné i tím, že armádu cvičil podle římských vzorů, a také zoceloval ustavičnými válkami se sousedy. Římany sice nenapadal, ale dával jim najevo, že má dostatek vojenské síly i nemálo sebevědomí. Projevem jeho sebevědomí bylo i to, že poskytoval azyl nepřátelům Říma. Nebezpečně vypadalo sebrání vojska, složeného údajně ze 70 tisíc pěšáků a 4 tisíc jezdců. Římany byl podezírán, že se chystá k většímu podniku než bylo dosavadní napadání a podrobování germánských nebo keltských kmenů, případně pouze hledali vhodnou záminku k válce proti němu.

41

Tiberius se rozhodl na Marobuda zaútočit roku 5 po Kr., a to ze dvou stran. Sídly Chattů měl táhnout do Boiohaema (Čech) vojevůdce Sentius Saturninus. Sám Tiberius měl postupovat z Carnunta (leželo u dnešní Vídně). Když už byl Tiberius od nepřítele vzdálen jen pět denních pochodů a Saturninovo vojsko, vzdálené od Germánů takřka stejně, se s ním mělo spojit na předem určeném místě, vypuklo (r. 6) velké povstání v provinciích Pannonii a Dalmatii, které útok na Marobudova území zmařilo. Tiberius se musel ujmout vedení války proti vzbouřencům.

42

Povstání provin

ciálů bylo definitivně potlačeno až roku 9 po Kr.

43

Téhož roku Římané, vedení legátem Quintiliem Varem, utrpěli svou velkou porážku od Cherusků.

44

Ta nejen zchladila jejich nadšení, které se

projevilo při uvedeném rozšíření pomeria, ale vedla i k celkové změně římské politiky vůči tzv. Svobodné neboli Velké Germánii. Cheruským náčelníkem Arminiem byly zničeny tři legie, tři jízdní aly a šest kohort.

45

Zby

tek vojska (dvě legie) byl zachráněn díky duchapřítomnosti legáta Lucia Asprenata. Také vojáci, obléhaní Germány v pevnosti Aliso, vysunuté za Rýn do území Chattů, se pod vedením praefekta tábora L. Caedicia úspěšně probili ke svým.

46

Velleius Paterculus, který tvrdil, že Germánie byla jeho oblíbeným hrdinou Tiberiem takřka podrobena, Varovi vyčítá, že se v zarýnských územích choval tak, jako by i na pravém břehu řeky byla již zřízena římská provincie. Když stál Varus v čele vojska v římské Germanii na jih od této

26


řeky, domníval se prý, že lidé, kteří nemají kromě hlasu a údů nic lidského a jež nebylo možno pokořit zbraněmi (značný protimluv vůči předchozí chvále Tiberiových úspěchů), mohou být k pokojnému životu přivedeni zákony, uplatňováním práva. Germáni, kteří předstírali radost z toho, že jejich spory řeší římské právo, vlákali Vara hluboko do svého území. Sevřeni lesy a bažinami, byli prý římští vojáci pobíjeni jako dobytek. Šlo o nejtěžší porážku od dob Crassovy prohry ve válce s parthskou říší (k té došlo roku 53 př. Kr.)

47

Germány, kteří dosud tvořili jeho osobní gardu, císař Augustus po této katastrofě propustil, protože jim nedůvěřoval. Očekávalo se, že nyní zarýnští Germáni vpadnou do Gallie, a proto Tiberius r. 10 po Kr. přitáhl k rýnské hranici. K vpádu však nedošlo

48

a Římané mohli svou prestiž obnovit

alespoň demonstrativním tažením za řeku Rýn, k němuž pod vedením Tiberia a jeho adoptivního syna Germanika došlo r. 11. Poplenili kraje, ležící blízko řeky, pustošili tu pole a vypalovali domy, ale do hloubi území se neodvážili a vrátili se.

49

Podobný charakter mělo podle Tacita i tažení,

následující o dva roky později.

50

R. 14 po Kr. Octavianus Augustus zemřel a vlády se po něm ujal jeho adoptivní syn Tiberius, jenž byl již od r. 12 Octavianovým spoluvládcem. Počátky jeho vlády byly spojeny s mohutnými vzpourami legií, které zachvátily Pannonii i Porýní. V civitas Ubiorum ležely dvě římské legie (I. a XX.), které se také vzbouřily.

51

Tacitus píše, že zatímco Římany zdržoval zármutek nad Octavianovou smrtí a vzpoury vojska, „nedaleko odtud si vesele žili Germáni“. Římané tedy (r. 14) pod vrchním velením Caesara Germanika přešli Caesijský les (jenž ležel někde za Rýnem, asi naproti dn. Xantenu), na limitu postavili nový tábor a zaútočili na germánské Marsy, sídlící mezi řekami Ruhr a Lippe. (Tažení mělo zřejmě preventivní charakter, jedním z důvodů bylo však také zaměstnat nespokojené legionáře.) Marsové slavili té noci náboženský svátek a věnovali se hostinám a hrám. Římské vojsko na jejich území plenilo a ničilo rovněž svatyně. Byla mezi nimi i nejslavnější svatyně těchto kmenů, jež byla zasvěcena jejich válečné bohyni Tanfaně.

Vraždění Marsů popudilo Bruktery, Tubanty a Usipety. Obsadili tedy lesy, jimiž se Římané museli vracet. Ti ale tentokrát i v terénu pro ně obvykle velmi nepříznivém vyvázli.

52

R. 15 po Kr. táhli Římané opět jednou na Cherusky, a to územím Brukterů. Ti se snažili pochod Římanů ztížit tím, že svůj vlastní kraj vypalovali.

27


Mapka římských tažení proti germánským kmenům v letech 14–16 po Kr.,

v době vlády císaře Tiberia.

Upraveno podle knihy: B. Krüger, Die Germanen Bd. I., obr. 62.

Albis (Labe)

Visurgis

(Vesera)

Mosa

(Maasa)

Lupia

Lagona

(Lahn)

Moenus

(Mohan)

Nicer (Neckar)

Saala

Fulda

W

erra

(Lippe)

Mosella (Mosela)

Rhenus

(Rýn)

Isara

(Isar)

Licca (Lech)

Aenus (Inn)

Danuvius

(Dunaj)

Saar

Germanicus jaro 14 n. l.

Germanicus jaro 15

Germanicus léto 15

Germanicus léto 16

Germanicus lo!stvo 16

Caecina jaro 15

Caecina léto 15

tábor legií

polní tábor

pevnost

BATAVOVÉ

FRÝZOVÉ

AMSIVARIOVÉ

ANGRIVARIOVÉ

SEMNONOVÉ

CHAUKOVÉ

LANGOBARDI

CHERUSKOVÉ

H

ERM

UN

DU

RO

MARSOVÉ

CHATTOVÉ

MARKOMANI

TENKTEROVÉ

TUBANTOVÉ

BRUKTEROVÉ

USIPETOVÉ

T

R

E

V

E

R

O

V

É

UBIOVÉ

CUGERNOVÉ

Valkenburg

Traiectum

(Maastricht)

Noviomagus

(Noyon)

Asciburgium (Asberg)

Gelduba (Gelleb)

Novaesium (Neuss)

Bonna

(Bonn)

Colonia

(Kolín n.R.)

Vetera

Oberaden

Anreppen

Rödgen

Nauheim

Friedberg

Hofheim

Aquae Mattiacorum

Mogontiacum (Mohuč)

Argentoratum (Štrasburk)

Castra Regina (Řezno)

Augusta Vindelicorum (Augsburg)

(179)

Vindonissa

(Vindisch)

Augusta Treverorum

(Trevír)


Téhož roku Germanicus vpadl i na území dalších cheruských sousedů, Chattů. Využil toho, že mezi nimi panovala nesvornost – někteří totiž podporovali nesmiřitelného, Římu nepřátelského náčelníka Cherusků Arminia, jiní Římu oddaného Cheruska Segesta, Arminiova nedobrovolného tchána. Tacitus se chlubí, že Římané na území Chattů „pobíjeli vše, co bylo věkem a pohlavím bezmocné.“ (Podobně si předtím počínali i u Marsů.) Vypálili též hlavní středisko kmene Mattiacum.

53

Krutost, kterou se Říma

né pyšnili, byla nepochybně známkou jejich obav z obrovských území barbarů za Rýnem. Více než nelidskost se jim ovšem vždy vyplácela jejich typická politika, která se vyjadřuje heslem „Rozděl a panuj“.

Segestes byl římským občanem a občanství získal od Octaviana Augusta. Ačkoli za císařství mělo už mnohem menší význam než v dobách republiky, vzhledem ke kulturní a hospodářské převaze Římanů zůstávalo pro barbary stále poctou a dostatečným lákadlem. Římané také ještě dokázali svým věrným barbarům účinně pomáhat. Germanicus r. 15 Segesta vysvobodil z obležení jeho vlastních krajanů.

54

Segestův sok Arminius, jehož těhotná manželka Thusnelda byla tohoto roku odvedena na římské území, vyzýval Cherusky k boji proti Římanům a pobuřoval prý i své germánské sousedy. Proto došlo k zarýnskému tažení několika římských armád. Legát Caecina vytáhl územím Brukterů směrem k Emži. Jiný římský vojevůdce, Pedo, táhl s jízdou oblastmi Frýzů. Caesar Germanicus vezl čtyři legie na lodích po jezerech. Na stranu Římanů se přidali Chaukové, Brukterové byli poraženi a vojsko vedené Germanikovým podřízeným Luciem Stertiniem zpustošilo celý jejich kraj mezi řekami Emže a Lippe, nedaleko místa porážky v Teutoburském lese. Dá se předpokládat, že se zde nechovalo umírněněji než u Marsů nebo Chattů.

55

Germánům tradičně v bojích pomáhaly lesy a bažiny. Proto Germanicus roku 16 po Kr. navrhl pronikat do Germánie raději podél pobřeží oceánu a pak po řekách či jezerech. Tento syn významného dobyvatele Drusa Staršího se domníval, že míru s Germány bude dosaženo jedině tehdy, překročí-li římské legie znovu Labe.

56

Tvrdil, že za svého tažení národy mezi

Rýnem a Labem skutečně porazil. Šlo však jen o jeden z dočasných částečných úspěchů impéria, a navíc při návratu bylo na moři zničeno mnoho římských lodí.

57

Války s Římany ovlivnily velmi raný vznik hrdinských písní v germánském prostředí – byl jimi např. opěvován vytrvalý nepřítel římského impéria Arminius.

58

29


Nemálo Germánů se ovšem nacházelo i v římských službách. Za císaře Tiberia mezi nimi byli též Sugambrové. R. 26 po Kr. jich bylo např. využito v boji proti Thrákům. K r. 50 po Kr. najdeme u Tacita zmínku, že Sugambrové byli „kdysi“ zčásti vyhlazeni a zčásti převedeni do Gallií.

59

Tato informace, vzbuzující ohledně zařazení Sugambrů mezi tvůrce franského kmenového svazu pochybnosti, nemusí však být brána doslova a svědčit o tom, že Sugambrové byli v době po vstupu Franků do historie už jenom vzpomínka anebo jejich poetické synonymum.

Tacitus v příslušné pasáži pouze cituje cizí výrok – slova rozčileného římského vojevůdce v Britannii Ostoria, který prohlásil, že podobný osud by měl stihnout i zdejší kmen Silurů. Jinde (Ann. II 26, 3) uvádí podrobení Sugambrů jako plod Tiberiovy rozvážnosti, ne síly.

60

V Gallii Sugambrové přežívali pod novým názvem Cugerni, a to v oblasti města Colonia Ulpia Traiana, což je dnešní Xanten. (Zde v dolním Porýní se mohli postupně sloučit se Salii.) Za povstání Iulia Civila (69–70 po Kr.) bojovali po boku vzbouřených Batavů a ostatních s nimi spojených Germánů, a nekolísali přitom mezi stranou římského impéria a vzbouřenci jako Ubiové.

61

V popisu zahraničních vítězství nebo nezdarů Římanů musíme počítat s jejich propagandou. Setkali jsme se už např. s tím, jak byly zveličovány Caesarovy úspěchy vůči Usipetům a Tenkterům, později úspěchy římských vojevůdců vůči Cheruskům, nadneseně se hovořilo o podrobení všech Germánů mezi Rýnem a Labem.

62

Záhuba části kmene a rozptýlení jeho ostatních příslušníků mezi jiné Germány postihly podle Tacitova díla Annales (uvedeno k r. 58 n. l.) Ampsivarie. Tentýž autor (Germ. 33) píše, jak před očima Římanů bylo okolními germánskými kmeny zabito v boji více než 60 tisíc Brukterů a byli tak téměř vyhlazeni,

63

přesto však s oběma etniky badatelé jako se

součástí franského kmenového svazu počítají a Bruktery v tomto smyslu vzpomíná i Gregorius z Turonu. Jako o protofranském kmeni se uvažuje o Ubiích, kteří na půdě římské říše žili jako celek. Protofranští Usipetové se objevují nejenom na sever od Rýna, ale i na římském území.

64

Podobné

rozdělení jako u Usipetů přitom u dalších protofranských kmenů naznačuje pramen Laterculus Veronensis, jímž se zabýváme níže.

Původ královského rodu Merovejců právě z prostředí Sugambrů nemusí nutně být smyšlenkou.

30


Na Rýně, k obraně proti Germánům, bylo umístěno nejvíce římských legií – celkem osm. Od Egypta až k Eufratu např. byly ubytovány jen čtyři, v Hispánii tři, v Dalmatii dvě legie.

65

Protože údaje o těchto počtech pochá

zejí od Tacita, lze doložit, že již v prvním století po Kristu, dlouho před dobou počátků tzv. velkého stěhování národů (i pokud bychom je kladli do času markomansko-sarmatských válek za vlády císaře Marka Aurelia), viděli Římané v Germánech skutečně veliké nebezpečí.

V posledních letech vlády Caligulovy (panoval 37–41) i za císaře Claudia (41–54), jak plyne z Tacitových Annálů, měl Řím problémy spíše na východě a v Britannii. O protofranských kmenech se opět něco dovídáme až z doby vlády Neronovy, konkrétně z r. 58. Již nějakou dobu byl tenkrát v Germánii klid. Tacitus tvrdí, že totiž triumfální odznaky zevšedněly a římští vojevůdcové dávali přednost míru. Vojáci tehdy pracovali na zpevňování a zvyšování břehů Rýna.

66

Po rozšíření nepravdivé zprávy, že bylo římským legátům v provincii Germanii odňato právo táhnout proti nepříteli, odvážili se na římské území přejít Frýzové, kteří se tu hodlali usídlit, ale nakonec museli pod vojenským tlakem Římanů zase ustoupit.

67

Stejný kraj po nich zabrali Ampsiva

riové, vyhnaní od Chauků. Římany za ně prosil Boiocalus, muž, který sloužil v římském vojsku. Oblast, kde se Ampsivariové chtěli usadit, byla kdysi již osídlena Chamavy, pak Tubanty a poté Usipety. Římané toto území využívali jen k pastvě vojenského dobytka, žádost Ampsivariů však přesto nevyslyšeli. Ti tedy odešli k Usipetům a Tubantům, ale i odtud byli vyhnáni a přešli nejprve na území Chattů a posléze k Cheruskům. Po dlouhém putování byli velmi zchudlí. Nakonec byli jejich bojeschopní muži údajně pobiti, ostatní Ampsivariové rozděleni (mezi Germány) jako kořist.

68

Dosavadní popis událostí nám ukazuje značně proměnlivé poměry mezi zarýnskými Germány a jejich poměrně živý pohyb. Situaci, kdy příští členové kmenového svazu Franků sice příležitostně spolupracovali, ale dokázali se dosud k sobě navzájem chovat i velmi nepřátelsky. Budoucí franské kmeny sehrály významnou roli také v době povstání Iulia Claudia Civila a germánského kmene Batavů, kteří se nacházeli v římských vojenských službách a tvořili součást římské říše.

69

Povstání začalo

za občanských válek po smrti císaře Nerona (roku 69 po Kr., v tzv. roce čtyř císařů) a skončilo roku 70. Věrnými germánskými spojenci, které Batavové získali, byli z Protofranků Brukterové, Tenkterové, Cugernové

31


a Usipiové.

70

Město Ubiů (Colonia Agrippina) bylo v povstání velmi důle

žité pro vzbouřence i Římany.

71

Ubiové sami nejprve bojovali po boku

Římanů, jejich území bylo pustošeno zarýnskými Germány z Civilovy strany a oni zase plenili za Rýnem. Plenění na území Ubiů bylo podle Tacita intenzivnější, nepřátelštější než jinde v Gallii, a to údajně proto, že to byli Germáni, kteří se zřekli své vlasti.

72

Civilis a jeho spojenci uvažovali v r. 69

i o dobytí a vyplenění samotné Colonie Agrippiny, která byla velmi bohatou obcí, takže si zejména zarýnští Germáni přáli, aby se zde bu mohli usídlit, anebo aby město, které v nich bohatstvím i svým rozkvětem budilo nenávist, bylo zničeno.

73

Tak daleko věci však nedospěly. Do města přišli

vyslanci Tenkterů a pronesli řeč, v níž byla obsažena jejich důvěra ve spolupráci Ubiů a která je velmi zajímavým svědectvím o silně pokročilé romanizaci těchto Germánů: Vzdáváme díky společným bohům a nejvyššímu z bohů Martovi (Ziu-Týrovi), že jste se navrátili do společenství a ke jménu Germánů a vám blahopřejeme, že konečně přece budete svobodní mezi svobodnými. ... Ale aby se naše přátelství a spojenectví zrodilo navěky, žádáme vás, abyste strhli hradby města, to opevnění vašeho otroctví... Všechny Římany ve vašem obvodu pobijte. A/ my i vy opět smíme obývat pravý i levý břeh Rýna, jako jej kdysi obývali naši předkové... Znovu přijměte zákony a způsob života předků, odvrhněte rozkoše, kterými Římané vůči svým poddaným zmůžou více než zbraněmi.

74

Ubiové si vyžádali čas na rozmyšlenou. Ze spojenectví s povstalci měli strach kvůli nejistému výsledku tohoto podniku, současná situace však pro ně byla rovněž velmi nebezpečná. Proto odpověděli, že se s Batavy a ostatními Germány, které nazývali consanguinei nostri (naši pokrevní příbuzní), spojí, ale zabít římské občany a provinciály odmítali. Ti, kteří byli v jejich obci cizinci, byli prý stejně už zahubeni válkou, jiní odešli. Pro další Římany byla Colonia Agrippina vlastí, s Ubii byli spojeni sňatky.

75

Pasáž je

cennou ukázkou splývání germánského a římského živlu v Porýní. Ubiové, zhruba po dobu jedné generace plnoprávní římští občané, ale na území říše žijící již přes sto let, sice (jak píše Tacitus v díle Germania, kapitola 28) nezapomínali na svůj germánský původ, ale soužití s Římany už pro ně bylo zcela běžné; tvořili jednu obec i společné rodiny.

V bitvě s římským vojevůdcem, legátem provincie Dolní Germanie Petiliem Cerialem, byli Ubiové spolu s keltskými Lingony, sídlícími u pramenů Seiny a Maasy, uprostřed šiku, na pravém křídle stáli Batavové a Cugernové, na levém Brukterové a Tenkterové. Volba tohoto uspořá

32


dání šiku zřejmě nebyla náhodná – méně spolehliví spojenci byli sevřeni

pravým a levým křídlem důvěryhodných bojovníků.

76

Po Cerialově vítězství také Ubiové hned požádali Římany o pomoc, aby

ukázali, že se k povstání připojili pouze z nutnosti, a obrátili se proti Bata

vům a jejich spojencům.

77

Toužili tedy především po dalším životě na řím

ském území. Taková přání však nechyběla ani po vzniku franského kme

nového svazu a dobré soužití s Římany bylo nakonec jednou z příčin

zdárného vývoje franského státu, nikoli jeho překážkou.

33

Sídla germánských kmenů v době vydání Tacitova spisu „Germania“ (koncem 1. stol. po

Kr.). Na východě jsou uvedeny také některé kmeny slovanské (Ve



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist