načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Francouzští komunisté a Polsko v roce 1956 - Miachaela Kůželová

  > > > > Francouzští komunisté a Polsko v roce 1956  

Elektronická kniha: Francouzští komunisté a Polsko v roce 1956
Autor:

Kniha Francouzští komunisté a Polsko v roce 1956 se zabývá vztahy mezi středoevropskou Polskou sjednocenou dělnickou stranou (PZPR) respektive Polskem a západoevropskou Francouzskou ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  93
+
-
Doporučená cena:  99 Kč
6%
naše sleva
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Počet stran: 129
Rozměr: 23 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3159-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha Francouzští komunisté a Polsko v roce 1956 se zabývá vztahy mezi středoevropskou Polskou sjednocenou dělnickou stranou (PZPR) respektive Polskem a západoevropskou Francouzskou komunistickou stranou (PCF) v krizovém roce 1956. Ukazuje, že vztahy byly do velké míry ovlivňovány obrazy, které si strany vzájemně vytvářely jedna o druhé, či které si francouzští komunisté vytvářeli o Polsku. Zatímco v případě PZPR se jednalo o vládnoucí stranu lidové demokracie východního bloku, PCF byla nevládní, avšak silná a vlivná strana v zemi západního bloku. Analyzovat vztahy komunistických stran Polska a Francie v roce 1956 však není zajímavé pouze z hlediska propojení západního a východního bloku, ale především z pohledu rozdílných přístupů k Chruščovově politice částečné destalinizace.
Vydáno ve spolupráci s UK FSV v rámci řady Teritoria.

Předmětná hesla
Parti communiste français
Polska Zjednoczona Partia Robotnicza
* 1956
Komunistické strany -- Francie -- 1956
Komunistické strany -- Polsko -- 1956
Kultura a politika -- Polsko -- 1956
Kultura a politika -- Francie -- 1956
Polsko -- Zahraniční vztahy -- 1956
Francie -- Zahraniční vztahy -- 1956
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Michaela Kůželová
Francouzští komunisté
a Polsko v roce 1956
Teritoria – svazek 6
Univerzita Karlova v Praze
Fakulta sociálních věd
Dokořán





Tato kniha vznikla za finančního přispění Grantové agentury Univerzity Karlovy,
projekt č. 20509, Vztahy Polské sjednocené dělnické strany a Komunistické strany
Francie v krizovém roce 1956.
Recenzovali:
doc. Françoise Mayer, Ph. D., CEFRES
doc. PhDr. Michel Perottino, Ph. D., CEFRES
Copyright © Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, 2012
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli
způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele.
Teritoria – svazek 6
Michaela Kůželová
Francouzští komunisté a Polsko v roce 1956
Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické)
Redakce Michaela Pohlreichová
Typografie a převod do elektronické podoby David Greguš
Ve spolupráci s Fakultou sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze,
Smetanovo nábř. 6, Praha 1,
vydalo v roce 2012 nakladatelství
Dokořán s. r. o., Holečkova 9, Praha 5,
dokoran@dokoran.cz, http://www.dokoran.cz
(494. publikace, 38. elektronická)
ISBN 978-80-7363-433-9 (Dokořán)
ISBN 978-80-87404-19-5 (UK FSV)





Obsah
1. Úvod 9
Téma, struktura a cíl práce 9
Metodologie práce 11
Rozbor pramenů a literatury 14
2. Polsko-francouzské vztahy ve stínu romantismu 19
2.1 Poválečné polsko-francouzské vztahy: od studené války k détente 19
2.2 Mrtví, kteří poroučejí 21
3. Francouzská komunistická strana 25
3.1 Stalinismus po francouzsku 25
3.2 Francouzská komunistická strana a rok 1956 28
3.3 „Referát připisovaný soudruhu Chruščovovi“ 29
3.4 Maďarská „kontrarevoluce“ 33
4. Polsko a Polská sjednocená dělnická strana 35
4.1 Polsko a Polská sjednocená dělnická strana v roce 1956 35
4.2 Čtení a šíření Chruščovova referátu v Polsku – Bůh není, Stalin není 38
4.3 Mýtus jménem Gomułka 41
4.4 Bratři Maďaři 42
5. Francouzská komunistická strana v očích lidového Polska 45
5.1 Heroický boj francouzských komunistů 45
5.2 Leden 1956: Vynikající vítězství PCF a sen o nové Lidové frontě 48
5.3 XIV. sjezd PCF 49
5.4 „Neprojdou“ 50
5.5 Ambasáda PLR v Paříži – skutečný obraz PCF? 50
6. Obraz lidového Polska v očích francouzských komunistů 57
6.1 Lidové Polsko 57
6.2 Smrt „jednoho z nejlepších synů polského lidu“ 60
6.3 Poznaň 62
6.4 Kritika polského października 65
6.5 Polsko opět směřuje k socialismu 68





7. Francouzští intelektuálové, polští novináři a rozzlobený Thorez 69
7.1 Polský tisk v roce 1956 69
7.2 Francouzský komunistický tisk v roce 1956 71
7.3 Francouzští komunisté (ne)blahopřejí Gomułkovi 73
7.4 Francouzští komunističtí intelektuálové na stránkách polského tisku 75
7.5 Polští novináři versus L’Humanité 79
7.6 S vyloučením veřejnosti 87
7.7 Varšava – „buržoazní“ Paříž – Bělehrad 91
7.8 „Historická“ úloha Philippa Bena 96
7.9 Čekání na Sartra 97
8. Delegace francouzských komunistů v Polsku 101
8.1 Přípravy 101
8.2 Jednání 103
8.3 Společné prohlášení 106
8.4 „Buržoazní“ tisk a další ohlasy 107
9. Závěr 109
Seznam použitých zkratek 117
Seznam pramenů a literatury 117
Summary 123
Jmenný rejstřík 125





7
Poděkování
Poděkování autorky patří zejména Jiřímu Vykoukalovi z Institutu mezi -
národních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, bez něhož by
tato kniha nikdy nemohla vzniknout a jehož rady, připomínky a náměty
významně pomohly práci dotvořit do současné podoby. Poděkování dále
patří Marcinovi Kulovi z Varšavské univerzity za pomoc s pramenným
výzkumem ve Varšavě a Michelovi Perottinovi z CEFRESu a IMS FSV UK za
připomínky týkající se dějin Francouzské komunistické strany.
Tato kniha vznikla za finančního přispění Grantové agentury Univerzity
Karlovy, projekt č. 20509, Vztahy Polské sjednocené dělnické strany a
Komunistické strany Francie v krizovém roce 1956.










9
1. Úvod
Téma, struktura a cíl práce
Rok 1956 byl velmi bohatý na události. V únoru se konal slavný XX.
sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, o dva měsíce později byla
rozpuštěna Kominforma, Francie musela čelit vyhrocené situaci v Alžírsku,
na podzim pak přední stránky novin plnily události v Polsku a Maďarsku
a v neposlední řadě také Suezská krize. Rok 1956 je tak dnes vnímán jako
klíčový pro vývoj sovětského bloku. „Rok nemyslitelného, nečekaného,
nepravděpodobného“,
1
který tvoří součást období nazývaného jako „první
krize sovětského bloku“. Zatímco Československo a Německá demokratická
republika pocítily tuto krizi již v roce 1953, Polsko s Maďarskem si na její
vrchol počkaly právě do roku 1956. Leszek Kołakowski
2
později toto období
charakterizoval jako „rok ideologických iluzí, které se ve velmi krátké době
ukázaly jako chatrné“.
3
V roce 1956 však většina Poláků ještě těmto „ideo­
logickým iluzím“ věřila. Vedení Francouzské komunistické strany ale do
„svého“ roku 1956 nic nemyslitelného, nečekaného ani nepravděpodobného
vpustit nechtělo. Později se tak pro ně toto období, stejně jako například
pro Československo, stalo „promarněnou příležitostí“.
4
Polská sjednocená dělnická strana (PZPR) byla vládní stranou v jedné z
lidově demokratických zemí socialistického bloku. Francouzská komunistická
strana (PCF) byla naopak opoziční stranou v západoevropské „kapitalistické“
zemi. Jejich vzájemné vztahy tím musely být nutně poznamenány. Důsledkem
této dichotomie byla například asymetričnost vztahů: zatímco PZPR
udržovala vztahy jak s PCF, tak i s Francií jako státem, reprezentovaným
francouzskou vládou (a tyto vztahy byly pro polskou vládu i PZPR zřejmě důležitější
než vztahy s PCF), pro Francouzskou komunistickou stranu vztahy s PZPR
i s Polskem splývaly v jedno. Kromě toho mělo na utváření vzájemných
vztahů mezi polskými a francouzskými komunisty vliv mezinárodní prostředí –
například prostřednictvím XX. sjezdu KSSS v únoru 1956 či událostmi
v Maďarsku na podzim 1956. Projevovaly se také dlouhodobější faktory,
které k vzájemným vztahům v nemalé míře přispívaly. Byl to především
moment obrany proti „německému revanšismu“, pro Poláky spojený s citlivou
otázkou západní hranice, ale také tradiční polsko­francouzské přátelství.
1 Pierre Kende a Krzysztof Pomian, eds., 1956 Varsovie − Budapest. La deuxième
révolution d’Octobre (Paris: Seuil, 1978), 7.
2 Leszek Kołakowski (1927−2009), polský filozof, člen PZPR, na přelomu 50. a 60. let
propagátor marxisticko­leninské filozofie, v polovině 50. let svůj náhled na marxismus
změnil („revizionismus“, „neomarxismus“) a odsoudil období stalinismu („degenerace
marxismu“), v roce 1966 ze strany vyloučen, po roce 1968 v emigraci.
3 Leszek Kołakowski, „Le fait national, force majeure de la désintégration“, in 1956
Varsovie − Budapest, eds. Kende a Pomian, 67.
4 Srov. Muriel Blaive, Promarněná příležitost. Československo a rok 1956 (Praha: Prostor,
2001); L’Humanité, 24. února 2006.





10
Velmi důležité bylo personální složení vedení obou stran, protože právě to
rozhodovalo, jak se strana profilovala, například ve vztahu k Chruščovo -
vě destalinizaci, zejména k XX. sjezdu KSSS a referátu „O kultu osobnosti
a jeho důsledcích“. S personálním obsazením nejvyšších rozhodovacích
postů v obou stranách pak souvisela i tisková politika, která také hrála
podstatnou roli v utváření vzájemných vztahů. Kromě důrazu na lidský faktor
se tato práce zaměřuje také na dopad toho, jak se obě strany vzájemně viděly
a chápaly. Obraz, který si francouzští komunisté vytvářeli o komunistech
polských a naopak, ne vždy odpovídal realitě, respektive tomu, jak je viděli
vnější aktéři a pozorovatelé. Přesto se tyto obrazy přenášely a někdy také
i zakořenily. A právě tyto obrazy byly jedním z nejdůležitějších motivů, které
určovaly jednání představitelů obou stran. Cílem této práce tak bude
ukázat, jak si o sobě polští a francouzští komunisté své obrazy vytvářeli, jak pak
tyto obrazy vypadaly, a konečně také jakými prostředky se šířily.
Nejprve se budeme krátce zabývat polsko­francouzskými vztahy
(kapitola 2), a to nejen jejich vývojem v polovině 50. let, ale také symboly, které
tyto vztahy tehdy i v minulosti ztělesňovaly. Následující část se pak zaměří
na Francouzskou komunistickou stranu (kapitola 3) a Polskou sjednocenou
dělnickou stranu (kapitola 4) v roce 1956. V této části bude nastíněna
základní charakteristika obou stran, jejich fungování, postoj k destalinizaci
i k maďarským událostem. Poté budou představeny dva obrazy − obraz
francouzských komunistů v očích lidového Polska (kapitola 5) a naopak obraz
polských komunistů a Polska v očích PCF (kapitola 6). Tato část se bude
snažit postihnout nejenom převládající stereotypy, ale také to, jak strany
vnímaly vývoj v roce 1956 v bratrské straně. Tedy například, jak
francouzští komunisté interpretovali události v Poznani či polský říjen (październik),
a na druhé straně co pro polské komunisty znamenalo například vítězství
Francouzské komunistické strany ve francouzských parlamentních volbách
nebo XIV. sjezd PCF. Součástí páté kapitoly je také obraz PCF
vytvářený polskou ambasádou v Paříži, která byla poměrně dobře informovaná
o situaci v PCF.
Další část se zabývá polským a francouzským komunistickým tiskem
a těmi, kteří s ním byli spojeni – intelektuály a novináři (kapitola 7). Je
zde charakterizován polský i francouzský komunistický tisk v roce 1956.
Další kapitoly této části práce se pak věnují francouzským
komunistickým intelektuálům – tomu, jak někteří z nich navzdory vedení PCF
vyjadřovali své sympatie Gomułkovi
5
či naopak nesympatie vůči
thorezovskému
6
vedení PCF, a jakého ohlasu se za to dočkali ze strany polského tisku.
A právě polští novináři nenechali bez povšimnutí ani vůči nim kritické články
5 Władysław Gomułka (1905−1982), v letech 1943−48 byl prvním tajemníkem Polské
dělnické strany (PPR), v roce 1948 byl obviněn z pravicovo­nacionalistické úchylky
a zbaven funkcí, v letech 1951−54 byl vězněn.
6 Maurice Thorez (1900–1964) byl generálním tajemníkem PCF od roku 1930 až do
své smrti v roce 1964.





11
z pera konzervativních komunistů z vedení PCF a s jejich tezemi obsáhle
polemizovali. Nestáli však proti thorezovskému tisku osamoceni – na jejich
straně byl částečně francouzský nekomunistický tisk či tisk jugoslávský. Po -
slední část práce se zabývá návštěvou francouzských komunistů v Polsku
(kapitola 8), ke které došlo z popudu PCF na přelomu ledna a února 1957
a jejímž záměrem bylo vyřešit sporné otázky mezi oběma stranami. Zde
popisujeme nejen samotný průběh setkání, ale také jeho přípravy i následné
ohlasy.
Metodologie práce
Předkládaná práce má charakter případové studie, která se opírá zejména
o primární prameny polského i francouzského původu (archivní
dokumenty, tisk). V menší míře je pak využita sekundární literatura, která se zatím
tématem zabývá spíše výjimečně. Nejedná se o komparaci obou zemí či stran
ve sledovaném období (rok 1956). Cílem práce totiž není poskytnout
vyčerpávající informace o Polské sjednocené dělnické straně respektive Polsku
a Francouzské komunistické straně v roce 1956, a to ani z hlediska analýzy
událostí, které se stranami souvisely, tedy ve smyslu historickém, ani z
hlediska detailního popisu složení a fungování obou stran z pohledu
politologického. Důraz je naopak kladen na to, co a jak obě strany spojovalo ve
smyslu vzájemných kontaktů a přenosů (transferts). Přenos je zde chápán ve
významu kulturních přenosů (transferts culturels) v pojetí Michela Espagne.
7

Vlivem pohybů (přenosů) myšlenek či konceptů mezi dvěma
kulturními prostředími (v tomto případě PCF a PZPR, chápané v širším smyslu,
nejen vedení stran, přičemž PZPR většinou splývá s Polskem jako státem)
dochází k vzájemnému ovlivňování. S konceptem transferu pak
souvisí také imagologie,
8
a to nejen ve smyslu obrazu, jaký si komunisté dělali
o své straně (auto-image), ale zejména ve smyslu toho, jaký obraz si utvářeli
o straně „bratrské“ (hetero-image). Obrazy jsou v tomto kontextu chápány
jako symboly, které mají ovšem na jednání stran takový vliv, jako kdyby
představovaly realitu. Ani jedna strana totiž nemohla zcela proniknout
do reálií strany druhé. Absence vlastní zkušenosti je tak často
uvrhovala do zajetí obrazů, tak jak jim byly představovány v tisku či v literatuře.
A jelikož se tyto obrazy často opakovaly a postupně schematizovaly, je
možné hovořit nikoliv jen o obrazech, ale také o stereotypech. Úspěšně
prosazený stereotyp, kterému se všeobecně věřilo, pak začal dostávat reálný základ
a bylo s ním nakládáno, jako by představoval skutečnost (ve francouzském
prostředí byl například takto připomínán polský antisovětismus).
9
Podobně
7 Michel Espagne, „Sur les limites du comparatisme en histoire culturelle“, Genèses
17, č. 1 (září 1994): 112−21.
8 Joep Leerssen, „Imagology: History and method“, http://cf.hum.uva.nl/images/
info/historymethod.pdf (staženo 11. 1. 2011).
9 V kunderovském pojetí by stereotyp představoval „jedinou“ skutečnost. Srov. Mi -
lan Kundera, Nesmrtelnost (Brno: Atlantis, 2006).





12
docházelo také k vytváření symbolů. Schematizované a opakující se obrazy
se postupně ztělesňovaly v jednodušších symbolech − jako například foto -
grafie znovuvybudovaného centra Varšavy symbolizovala výstavbu nového
lidového Polska.
Pro určení těchto obrazů (symbolů) je pak zejména nutné porozumět
diskurzu, a to nejen jeho stránce lingvistické, ale také jeho
významotvornému smyslu, který tvoří základ imagologického referenčního rámce.
Diskurzivní analýza se v posledních letech ve společenských vědách těší
mimořádné oblibě. S množstvím prací založených právě na diskurzivní
analýze pak logicky roste i množství názorů na to, jak diskurz chápat a jak jej
definovat. Kritická diskurzivní analýza (Critical Discourse Analysis – CDA),
jejímiž předními představiteli jsou například Norman Fairclough, Ruth
Wodaková či Teun van Dijk, kombinuje lingvistický přístup (vychází zejména
z funkcionální lingvistiky Michaela Hallidaye) spolu s poststrukturalismem
Michela Foucaulta. Zmíněná kombinace více přístupů pak tomuto druhu
analýzy umožňuje působit na více rovinách: zaprvé na rovině lingvistické,
spočívající v detailní analýze daného textu, poté na rovině
významotvorné (s důrazem mj. na kontext) a třetí dimenzí je pak provázanost diskurzu
s ideologií a mocí.
10

CDA se tak často soustředí na diskurz jakožto nástroj moci a klade důraz
na sociální a politický kontext. Jiný přístup ke studiu diskurzu −
sociálně­psychologická analýza, jejímiž představiteli jsou například Jonathan Potter
a Margaret Wetherellová – se zaměřuje na lingvistickou stránku a chápe jej
tedy jako „promluvu“. Větší důraz než na významové struktury je tak kladen
na struktury lingvistické, rétorické a argumentační.
11
Lingvistická stránka
diskurzu je naopak potlačena u Foucaulta ovlivněného francouzským
poststrukturalismem. Pro Foucaultovo pojetí diskurzu totiž není důležitá
samotná podoba diskurzu, ale pravidla toho jak mohl vzniknout − hledá proto tzv.
„archivy“, které chápe jako „zákon toho, co může být řečeno, systém, který
vládne zjevování se výpovědí jako singulárních událostí“.
12
Z jakého hlediska lze tedy diskurz polských a francouzských komunistů
zkoumat? V rovině lingvistické, vypůjčíme­li si z CDA třístupňovou
dimenzi, je možné si všímat významů a slov a případně jejich posunů a lze
zkoumat stylistickou stránku projevů. V rovině diskurzivní (významotvorné) je
možné hledat obecnější charakteristiky: jedná se o diskurz politický či spíše
filozofický? Na této rovině lze také zkoumat historické procesy diskurzu:
koho autoři ve svých projevech či textech citují (intertextualita) a v jakých
kontextech se jednotlivé projevy vyskytují (entextualizace)? Je možné se
také zaměřit na argumentační strukturu diskurzů − jaké používají argumen-
10 Srov. např. Jan Blommaert, Discourse. A critical introduction (Cambridge: Cambridge
University Press, 2005), 29−30.
11 Srov. Vít Beneš, „Diskursivní analýza“, in Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie
v politologii a mezinárodních vztazích, ed. Petr Drulák et al. (Praha: Portál, 2008), 99−100.
12 Michel Foucault, Archeologie vědění (Praha: Hermann & synové, 2002), 198.





13
ty, snaží­li se přesvědčovat pomocí demagogie atd.? A právě v této rovině
je možné hledat v nich pravidelnosti, logiku jejich tvoření (to, co Foucault
nazývá archeologickým modelem), hledat analogie jednotlivých diskurzů,
popřípadě odlišnosti (archeologické neshody). Ve třetí dimenzi, která zkou -
má vztahy mezi diskurzem, ideologií a mocí pak lze hledat jejich ideologické
dopady, příčiny neúspěšné vzájemné komunikace (dezinterpretace,
neporozumění).
V práci lze však využít také některé „nediskurzivní“ analýzy, které jsou
však s analýzou diskurzu úzce provázány. Jedná se například o tzv.
obsahovou analýzu, která bývá nejčastěji založena na zkoumání frekvence výskytu
určitých klíčových slov − v případě textů/projevů ze sledovaného období
tak lze například tímto způsobem zkoumat, samozřejmě s přihlédnutím ke
konkrétnímu kontextu, nakolik se řečník dovolává Stalinova jména.
Podobná analýza však předpokládá stabilní významovou strukturu
13
a lze ji tak
například použít jen v rámci Francouzské komunistické strany, nikoliv však
současně pro zkoumání diskurzu francouzských i polských komunistů. Lze
totiž předpokládat, že Stalinovo jméno bude v daném období znít velmi
často jak z úst polského komunisty, tak i z úst člena PCF, interpretace
tohoto jevu však bude v každém z případů zcela odlišná. Zatímco v polském
diskurzu bude Stalinovo jméno zaznívat pravděpodobně (i když ne vždy
nutně) s negativní konotací a spíše jako odstrašující příklad, u
komunistů francouzských může být časté citování Stalina naopak výsledkem snahy
o „zachování jeho zásluh“. Pro zkoumání diskurzu polských a francouzských
komunistů je tak výhodnější využívat takové diskurzivní analýzy, které dané
texty zkoumají s přihlédnutím k jiným textům i kontextům, jako například
již zmíněná CDA.
Nelze opominout ani vztah diskurzu a propagandy. V pojetí některých
autorů diskurz figuruje právě jako nástroj propagandy či jako znak příslušnosti
k určité skupině. S tím souvisí také jeho provázanost s ideologií, přičemž
diskurz může být sám o sobě chápán jako specifická forma ideologie,
respektive jako její forma materiální,
14
popřípadě jako prostředek, jehož
prostřednictvím se ideologie šíří. Jedná­li se v obou případech (diskurz PCF
i PZPR) o diskurz komunistické ideologie, vyvstává tedy otázka, nakolik si
oba budou podobné a nakolik a proč se budou od sebe případně odlišovat.
V neposlední řadě je nutné v úvodu připomenout, že se v řadě případů
pracuje s transkriptem textů či projevů (například otištěných v dobových
novinách). Transkript sám o sobě však nikdy nemůže být zcela neutrální
(v novinách nevycházely projevy pouze v takové podobě, jaké skutečně
zazněly, ale pravděpodobně častěji v takové podobě, v jaké autoři projevů či
novináři chtěli, aby si jej lidé přečetli). Na transkript je tak nutné nahlížet
13 Srov. Beneš, „Diskursivní analýza“, 98.
14 Takto diskurz pojímá např. Michel Pêcheux. Srov. John Wilson, „Political
discourse“, in The Handbook of Discourse Analysis, eds. Deborah Schiffrin, Deborah Tannen
a Heidi E. Hamilton (Malden/Oxford: Blackwell Publishers Ltd, 2001), 400.





14
jako na selektivní a pravděpodobně také interpretačně modifikovanou podobu
původního projevu. K předpokládanému problému práce s transkripty (nako -
lik jsou věrnou kopií původně proneseného projevu?) se přidává i problém
překladů − nakolik byly původní polské texty otištěné ve francouzských novinách
věrně přeloženy do francouzštiny a naopak? Lingvistické porovnávání
původních textů a jejich překladů jde však již nad rámec této práce.
První část práce, zkoumající polsko­francouzské vztahy (kapitola 2),
nejprve s pomocí sekundární literatury stručně popisuje jejich základní vývoj
a poté na základě četby dobových textů (články v tisku, projevy)
charakterizuje i jejich diskurz. V následujících kapitolách, jež popisují
Francouzskou komunistickou stranu, Polsko a Polskou sjednocenou dělnickou
stranu v roce 1956, je částečně využívána metoda komparace − jsou vyzdviženy
rozdílné přístupy obou stran k problémům, které jejich vzájemné vztahy
ovlivňovaly (postoj k destalinizaci, k maďarským událostem). Tato část
práce je založena zejména na sekundární historické literatuře, případně na
tištěných primárních zdrojích. Další část textu, věnující se obrazům, jaké
si strany o sobě vzájemně vytvářely (kapitoly 5 a 6), se snaží pomocí
dobových textů (tisk, brožury PCF) a archivních pramenů (projevy představitelů
stran) vystihnout představy, jaké si polští a francouzští komunisté vytvářeli.
V kapitole 7, jež se zabývá rolí tisku a komunistických intelektuálů, se
snažíme zhodnotit roli intelektuálů na základě analýzy jejich názorů a
návrhů, které formulovali zejména prostřednictvím článků či oficiálních dopisů.
Obraz intelektuálů je dotvářen také s perspektivou vedení stran: tedy jak
nejvyšší představitelé stran na tyto projevy a jednání intelektuálů reagovali,
a to na základě tisku (francouzského komunistického) či dochovaných
archivních dokumentů. V menší míře je využito také zpětné
zhodnocení činnosti intelektuálů, vycházející z jejich pamětí. A protože analýza
tisku je pro tuto část práce zřejmě nejpodstatnější, v jejím úvodu je také
stručně nastíněna situace polského a francouzského komunistického
tisku v roce 1956 za pomoci sekundární literatury. Teprve poslední kapitola
této práce, zabývající se návštěvou delegace PCF v Polsku, se týká
přímých oficiálních vztahů mezi oběma stranami. Nejprve jsou na základě
dochovaných dopisů mezi oběma stranami popsány přípravy vedoucí
k realizaci setkání, poté je s pomocí dobových článků a archivních
dokumentů (zejména polských) rekonstruován průběh setkání a na závěr jeho
výsledky i hodnocení.
Rozbor pramenů a literatury
Archivní prameny lze využít jak polské, tak i francouzské. V polském
případě je to zejména Archiwum Ministerstwa Spraw Zagranicznych (AMSZ)
a Archiwum Akt Nowych (AAN) − zahraniční sekce ÚV PZPR. V obou
případech zde lze nalézt dokumenty, jež se týkají nejen polsko­francouzských
vztahů, ale také vztahů Polska s Francouzskou komunistickou stranou. Ve
francouzském případě se jedná o Archives départementales Seine­Saint­De-





15
nis, kde je uložen archiv PCF. Nejpřínosnějším jsou pro tuto práci zejména zvu -
kové nahrávky
15
ze zasedání ústředního výboru a poté dokumenty týkající se
francouzských komunistických intelektuálů. Vzhledem k tomu, že PCF nebyla
v roce 1956 vládní stranou a neutvářela zahraniční vztahy Francie jako takové,
francouzský archiv Ministerstva zahraničních věcí (Archives du Ministère des
Affaires étrangères) neobsahuje, až na výjimky, dokumenty o vztazích
PCF­PZPR. Navíc dokumenty francouzského Ministerstva zahraničí z roku 1956
týkající se Polska již ve svých pracích o polsko­francouzských vztazích
analyzovali Marcin Kula
16
či Maria Pasztorová a Dariusz Jarosz.
17
Lze také využít polské edice dokumentů, zejména dokumenty politického
byra z roku 1956
18
a dokumenty ze zasedání VI. a VII. pléna PZPR, která se
konala v témže roce.
19
Podstatným pramenem této práce je dobový tisk. Z polské strany se
jedná především o nejčtenější deníky (tiskový orgán ÚV PZPR Trybuna Ludu,
nejčtenější varšavský deník Życie Warszawy, tiskový orgán ZMP
20
Sztandar
Młodych) a kulturní týdeníky (Nowa Kultura, Przegląd Kulturalny). V případě
Francie je to na jedné straně tisk PCF (L’Humanité a další), na druhé
straně pak francouzský nekomunistický − „buržoazní“ − tisk (hlavně deníky Le
Monde a Le Figaro, týdeník L’Express).
V historiografii lze nalézt mnoho odborných prací, jež se zabývají pol -
skými událostmi z roku 1956, dějinami Francouzské komunistické strany
a samozřejmě i světové politiky v roce 1956. Samotné téma vztahů Polské
sjednocené dělnické strany a Francouzské komunistické strany je však
zpracováno jen okrajově. Patrně nejvíce je přítomné v knize Richarda Sackera
A Radiant Future. The French Communist Party and Eastern Europe, 1944−1956
(Zářivá budoucnost. Francouzská komunistická strana a Východní Evropa
1944−1956).
21
Autor se v knize zabývá mimo jiné vztahem francouzských
komunistů k Polsku v letech 1944−56, respektive tím, jak PCF tuto zemi
vnímala, přičemž vychází zejména z francouzského komunistického tisku
15 Vedle zvukových nahrávek lze využít také přepisy z jednání ÚV, které vycházely
v L’Humanité, ty však byly kráceny a upravovány. Pro autentickou podobu jednání
ÚV PCF je tak nutné využívat zvukové nahrávky.
16 Marcin Kula, Paryż, Londyn i Waszyngton patrzą na Październik 1956 r. w Polsce
(Warszawa: ISP PAN, 1992).
17 Viz dále.
18 Antoni Dudek, Aleksander Kochański a Krzysztof Persak, eds., Dokumenty do
dziejów PRL. Centrum władzy. Protokoły posiedzień kierownictwa PZPR. Wybor z lat
1949−1970 (Warszawa: ISP PAN, 2000).
19 Wiesław Władyka a Włodzimierz Janowski, Protokoły z VI i VII Plenum Komitetu
Centralnego Polskiej Zjednoczonej Partii Robotniczej z 1956 r. (Warszawa: Widział
Dziennikarstwa i Nauk Politycznych etc., 2007).
20 Związek Młodzieży Polskiej (Svaz polské mládeže), polská obdoba
Československého svazu mládeže.
21 Richard Sacker, A Radiant Future. The French Communist Party and Eastern Europe,
1944−1956 (Bern: Peter Lang Publishing, 1999).





16
a jiných oficiálních stranických tiskovin. R. Sacker tak zpracoval částečný
obraz toho, jak PCF ve zmíněném období nahlížela na Polsko, pro svou
práci však nemohl využít tehdy ještě nedostupný archiv PCF. Sackerovým
cílem však nebylo analyzovat také polský obraz PCF či vzájemné působení
mezi nimi. Jeho práce se věnuje nejen Polsku, ale také dalším lidově de -
mokratickým zemím. Autorův přínos tak spočívá zejména v tom, že dospěl
k zajímavému přehledu a také k dílčímu srovnání v náhledu francouzských
komunistů právě na různé lidově demokratické země.
Tématem práce se částečně zabývají také Maria Pasztorová a Dariusz
Jarosz ve svých publikacích o polsko­francouzských vztazích, například
v knize Stosunki polsko-francuskie 1944−1980 (Polsko­francouzské vztahy
1944−1980).
22
Autoři do knihy, která se primárně zabývá
polsko­francouzskými vztahy na vládní úrovni s cílem poskytnout ucelený přehled těchto vztahů
v letech 1944−80, zařadili také kratší kapitoly o vztazích mezi PCF a PZPR,
a to včetně roku 1956. Zmínění autoři pro charakteristiku vztahů PZPR­PCF
v daném období vycházejí zejména z polských archivních dokumentů, které
obsáhle citují, avšak dále již neanalyzují. Maria Pasztorová a Dariusz Jarosz
tak k tématu přistupují z polského úhlu pohledu (vedle polských archivních
pramenů odkazují také na polský tisk), archiv PCF ve své práci nevyužívají.
Dospěli tak spíše k tomu, jak polské ministerstvo zahraničí či zahraniční
oddělení ÚV PZPR vztahy hodnotily, nikoliv však jaká byla jejich skutečná
podstata.
Větší množství sekundární literatury lze nalézt ke stranám jako
takovým, případně k roku 1956. Nejedná se tedy již o literaturu, jejímž
tématem by byly přímo vztahy mezi PCF a PZPR (popřípadě Polskem), avšak
pomáhá objasnit kontext a okolnosti těchto vztahů. Ve francouzském
případě se jedná například o publikaci Le Parti communiste français et l’année
1956 (Francouzská komunistická strana a rok 1956),
23
sborník z konferen -
ce konané v roce 2006. Publikace obsahuje příspěvky, jejichž tématy jsou
různé aspekty PCF v roce 1956 (např. válka v Alžírsku, sovětská intervence
v Maďarsku, politické byro PCF v roce 1956). Přínosný je také přepis
diskuse ze zmíněné konference, které se účastnil například varšavský
dopisovatel L’Humanité Jacques Coubard. Důležité jsou také knihy Marca Lazara,
zmínit lze Le communisme, une passion française (Komunismus, francouzská
vášeň),
24
ve které se autor zamýšlí nad specifiky francouzského komunismu.
Zde autor například objasňuje, jak francouzští komunisté vnímali Sovětský
svaz, což byl jeden z faktorů ovlivňujících vztahy mezi PCF a PZPR. Marc
Lazar také napsal (společně se Stéphanem Courtoisem) knihu Histoire du
22 Dariusz Jarosz a Maria Pasztor, Stosunki polsko-francuskie 1944−1980 (Warszawa:
Polski Instytut Spraw Międzynarodowych, 2008).
23 Pascal Carreau, ed., Le Parti communiste français et l’année 1956. Actes des Journées
d’étude organisées par les Archives départementales de la Seine-Saint-Denis les 29 et 30
novembre 2006 à Bobigny (Paris: Fondation Gabriel Peri, 2007), 203.
24 Marc Lazar, Le communisme. Une passion française (Paris: Perrin, 2005).





17
Parti communiste français (Dějiny Francouzské komunistické strany), dnes
jedno ze základních děl o dějinách PCF.
25

Francouzskou komunistickou stranou ve sledovaném období se zabývá
také Roger Martelli, francouzský komunistický historik, který dokonce
působil v nejužším vedení strany, k thorezovskému období se však, podobně
jako nekomunističtí historici, staví kriticky. Jeho publikace 1956 Communiste.
Le glas d’une espérance (Komunistický rok 1956: konec jedné naděje)
26
a Le
choc du 20
e
Congrès du P. C. U. S. (Otřes 20. sjezdu KSSS)
27
analyzují pozici
PCF právě v roce 1956. Jak Lazar, tak i Martelli ve svých dílech vycházejí ze
starších prací Philippa Robrieuxe, bývalého vysoce postaveného člena PCF,
týká se to zejména jeho knih Maurice Thorez
28
a Histoire intérieure du Parti com -
muniste II. (Vnitřní dějiny Komunistické strany).
29
Vzhledem k zaměření prá -
ce nelze opomenout ani knihy Jeannine Verdès­Lerouxové o francouzských
komunistických intelektuálech a jejich vztahu ke straně a naopak: Au service
du parti. Le parti communiste, les intellectuels et la culture (1944−1956) (Ve službě
strany. Komunistická strana, intelektuálové a kultura (1944−1956))
30
a Le
réveil des somnabules. Le parti communiste, les intellectuels et la culture (1956−1985)
(Probuzení náměsíčných. Komunistická strana, intelektuálové a kultura
(1956−1985)).
31
Při zkoumání Francouzské komunistické strany ze
sociologického hlediska se pak lze opřít o díla Annie Kriegelové.
32
Pro studium polských dějin roku 1956 lze využít dodnes aktuální knihu
Zbysława Rykowského a Wiesława Władyky Polska próba Październik ’56
(Polská zkouška Říjen ’56)
33
či Polski rok 1956 (Polský rok 1956)
34
Pawła Machce -
wicze, který se zaměřuje především na to, jak události prožívala polská
společnost. Wiesław Władyka se mimo jiné věnuje také dějinám polského tisku
a to i jeho roli v roce 1956 ve své knize Na czołówce. Prasa w październiku 1956
roku (V čele. Tisk v říjnu roku 1956).
35
Z prací autorů, kteří se více zaměřují
na samotné fungování PZPR a jejího vedení, lze při zkoumání roku 1956 vy -
25 Stéphane Courtois a Marc Lazar, Histoire du Parti communiste français (Paris: PUF, 2000).
26 Roger Martelli, 1956 Communiste. Le glas d’une espérance (Paris: La Dispute, 2006).
27 Roger Martelli, Le choc du 20
e
Congrès du P.C.U.S . (Paris: Éditions Sociales, 1982).
28 Philippe Robrieux, Maurice Thorez (Paris: Fayard, 1975).
29 Philippe Robrieux, Histoire intérieure du Parti communiste II. (Paris: Fayard, 1981).
30 Jeannine Verdès­Leroux, Au service du parti. Le parti communiste, les intellectuels et la
culture (1944−1956) (Paris: Fayard, 1983).
31 Jeannine Verdès­Leroux, Le réveil des somnabules. Le parti communiste, les intellectuels
et la culture (1956−1985) (Paris: Fayard, 1983).
32 Např. Annie Kriegel, Les communistes français. Essai d’ethnographie politique (Paris:
Éditions du Seuil, 1968).
33 Zbysław Rykowski a Wiesław Władyka, Polska próba Październik ’56 (Kraków: Wyd.
Literackie, 1989).
34 Paweł Machcewicz, Polski rok 1956 (Warszawa: Oficyna Wydawnicza Mówią Wieki,
1993).
35 Wiesław Władyka, Na czołówce. Prasa w październiku 1956 roku (Warszawa: PWN,
1989).





18
užít publikace Andrzeje Friszkeho.
36
Kromě sekundární literatury můžeme
též čerpat z memoárů, ať už bývalých stranických funkcionářů,
37
intelektuá -

38
či Poláků v exilu.
39
36 Andrzej Friszke byl například autorem kapitoly o roce 1956 v následující
publikaci: Andrzej Friszke, Dariusz Stola a Jerzy Eisler, Kierownictwo PZPR w czasie kryzysów
1956, 1968 i 1970 (Warsawa: ISP PAN, 2000).
37 Teresa Torańska, Oni (Warszawa: Agencja Omnipress, 1989).
38 Jan Kott, Przyczynek do biografii (London: Aneks, 1990).
39 Jan Nowak­Jeziorański, Wojna w eterze (Kraków: SIW Znak, 2000).





19
2. Polsko-francouzské vztahy ve stínu romantismu
Zkoumat vztahy mezi Polskou sjednocenou dělnickou stranou a Fran -
couzskou komunistickou stranou není možné bez alespoň stručného
nástinu vztahů mezi Polskem a Francií. A to nejen proto, že lze předpokládat,
že tyto musely mít na vztahy PZPR­PCF vliv, ale také proto, že některé
charakteristiky mohly být oběma vztahovým dimenzím (tedy mezistranickým
i mezistátním) společné.
2.1 Poválečné polsko-francouzské vztahy:
od studené války k détente
Vztahy Polské sjednocené dělnické strany a Francouzské komunistické
strany je nutné zasadit do širšího kontextu polsko­francouzských vztahů ve
zkoumaném období. Ačkoliv ještě v letech 1944−47 se mezi Francií a Polskem
rozvíjely kulturní i vědecké kontakty (hospodářské vztahy byly již tehdy
negativně ovlivněny znárodňováním v lidovém Polsku), po roce 1948 nastalo
značné ochlazení. Napětí mezi Varšavou a Paříží vyvrcholilo na přelomu
40. a 50. let, v momentě, kdy bylo v Polsku zatčeno a obviněno ze špionáže
několik francouzských občanů. Někteří byli poté odsouzeni k mnohaletým
trestům vězení. Před soud byl mimo jiné postaven úředník francouzského
konzulátu ve Štětíně André Robineau, přičemž zároveň s ním byli souzeni
i další lidé (jeden Francouz a čtyři Poláci), údajní členové štětínské špionážní
sítě. Ve vykonstruovaném procesu byl Robineau odsouzen k dvanácti letům
odnětí svobody, jeden z Poláků, Bronisław Sokół­Klimczak, byl odsouzen
k trestu smrti a v prosinci 1950 popraven.
1
Zatímco francouzský tisk procesy
odsuzoval a kritizoval, L’Humanité, tiskový orgán PCF, je obhajovala.
Podle listu byl Robineau agent a členové jeho údajné špionážní sítě „bandité“
a „bělogvardějci“, kteří jednali na americké rozkazy a v Polsku připravovali
pátou kolonu pro vypuknutí války.
2

Po „aféře Robineau“ byl odvolán polský velvyslanec v Paříži Jerzy
Putrament.
3
Polsko tak bylo ve Francii až do roku 1954 zastupováno jen chargé
d’affaires Przemysławem Ogrodzińskim. Francouzský institut ve Varšavě byl
v lednu 1950 uzavřen. Oteplení vzájemných vztahů nastalo na konci roku
1953. Maria Pasztorová připisuje hlavní zásluhu na zlepšení
polsko­francouzských vztahů Kremlu. Sovětský svaz se v té době snažil vrazit klín mezi
Francii a její západní spojence a prosadit v ní svůj vliv. A právě Polsko mělo
1 Srov. např. Dariusz Jarosz a Maria Pasztor, „Polsko­francuska ‚zimna wojna‘:
sprawa Robineau (1949−1950)“, Dzieje Najnowsze, č. 3 (2001): 99−128; Dariusz Jarosz
a Maria Pasztor, Robineau, Bassaler i inni. Z dziejów stosunków polsko-francuskich w latach
1948−1953 (Toruń: Wyd. Adam Marszałek, 2001).
2 Jarosz a Pasztor, Robineau, Bassaler i inni, 162−63.
3 Jerzy Putrament (1910−1986), polský spisovatel, publicista, básník a politik (člen
ÚV PZPR). Po válce velvyslanec PLR v Paříži, poté v čele Svazu polských
spisovatelů (ZLP), člen Polského výboru obránců míru (PKOP).





20
být prostředníkem tohoto francouzsko­sovětského sblížení.
4
Výsledkem bylo
jmenování Stanisława Gajewského
5
velvyslancem Polské lidové republiky ve
Francii v únoru 1954 a obnovení vzájemných kulturních a vědeckých kon -
taktů. Hospodářské kontakty však byly stále problematické, protože Francie
odmítala navýšit import polského uhlí.
6
V rámci détente
polsko­francouzských vztahů byli také propuštěni tři francouzští občané věznění v Polsku,
mezi nimi i výše zmíněný Robineau.
7

Do Polska také dorazily některé filmy ze Západu, jako například Fanfán
Tulipán, a Varšavu navštívil Gérard Philipe, představitel titulní role
zmíněného filmu. Ve druhé polovině 50. let se tak opět Polsko stalo pro
Francouze „nejzápadnější ze slovanských zemí“.
8
Błażej Brzostek stručně nastínil
atmosféru polsko­francouzského oteplení následovně: „V polském tisku se
objevily fotografie francouzské módy, Paříž se v publicistice vrátila jako vzor
města elegance, do ulic Varšavy vyjely nové ,chaussony‘ – symbol obnovení
kontraktů s francouzským výrobcem autobusů. Do Polska začaly také
přijíždět delegace francouzských vědců, techniků, administrátorů.“
9
Jacques Duclos,
10
jeden z vedoucích představitelů PCF, v únoru 1956
v rozhovoru pro Trybunu Ludu uvedl: „Sblížení mezi Francií a Polskem
– rozkaz srdce i rozumu“.
11
O necelé dva měsíce později pak pro Express
Wieczorny prohlásil francouzský ministr Pineau:
12
„Francie přikládá zvláštní
váhu udržení co nejlepších vztahů s Polskem, po jehož boku tolikrát válčila
o svobodu národů i jednotlivců... Což je nutné stále připomínat
kontakty od Chopina po Marii Curie, které v minulosti umocňovaly intelektuální
harmonii našich dvou národů?“
13
Ať už Varšava a Paříž uposlechly své srdce
nebo svůj rozum, rok 1956 byl rokem skutečného polsko­francouzského sblí-
4 Maria Pasztor, Między Paryżem, Warszawą i Moskwą. Stosunki polsko-francuskie w latach
1954−1969 (Toruń: Wyd. Adam Marszałek, 2003), 16–18.
5 Stanisław Gajewski (1912−1995) byl velvyslancem PLR ve Francii v letech 1954−61.
6 Jarosz a Pasztor, Stosunki polsko-francuskie 1944−1980, 108. V roce 1952 tvořilo
polské uhlí 75 % francouzského importu z Polska, v roce 1957 to bylo již 90 %. Srov. C.
Cordebas, „Les conditions des échanges entre la France et les pays de l’Est“, Revue
économique 9, č. 3 (1958): 453.
7 Jarosz a Pasztor, Stosunki polsko-francuskie 1944−1980, 110.
8 Cordebas, „Les conditions des échanges...“, 444.
9 Błażej Brzostek, „Robotnici Paryża i Warszawy w połowie XX wieku“, in W połowie
drogi. Warszawa między Paryżem i Kijowem, ed. Jerzy Kochanowski (Warszawa: Trio,
2006), 19.
10 Jacques Duclos (1896–1975), v letech 1950–53 zastupoval nemocného Maurice
Thoreze ve funkci generálního tajemníka PCF, po Thorezově návratu zůstal vlivnou osobností
v nejužším vedení PCF. Byl komunistickým zástupcem ve francouzských prezidentských
volbách v roce 1969.
11 Trybuna Ludu, 5. února 1956, 1−2.
12 Christian Pineau (1904−1995), francouzský socialistický politik, od února 1956 do
května 1958 francouzský ministr zahraničních věcí.
13 Trybuna Ludu, 31. března − 1. dubna 1956, 1; L’Humanité, 31. března 1956, 1.





21
žení. Jeho symbolem byly také dvě francouzské delegace v Polsku: ve dnech
15.−19. dubna 1956 ve Varšavě na pozvání polské organizace ZBoWiD (Svaz
bojovníků za svobodu a demokracii) pobývali francouzští senátoři – účast -
níci odboje, přičemž delegaci vedl senátor a gaullista Jacques Debû­Bridel,
a od 21. do 25. května pak Polsko navštívili francouzští poslanci – členové
Komise zahraniční věcí v čele se socialistou Danielem Mayerem. V červnu
ve francouzské Radě republiky (Senátu) vznikla skupina
francouzsko­polského přátelství. Tvořilo ji 25 senátorů „bez výjimky představujících všechna
politická uskupení“ a v jejím čele stanul gaullista Michel de Pontbriand.
14

Publicity se také dostalo výstavě francouzské knihy ve Varšavě a polské
knihy v Paříži
15
či v říjnu 1956 v Paříži konanému polsko­francouzskému
vědeckému semináři „o společenském pokroku ve světle historických,
ekonomických a sociologických věd“.
16
Vrcholem polsko­francouzského sblížení
pak byl na konci roku 1956 podpis nové obchodní dohody, která stanovila
obchodní výměnu mezi oběma zeměmi pro rok 1957 v hodnotě kolem 18
milionů franků.
17
Jak uvádí půlroční zpráva Ambasády PLR v Paříži o politické
situaci ve Francii, „ve sledovaném období [ve druhém pololetí roku 1956 –
M. K.] nastal další nárůst spolupráce a polsko­francouzské výměny v oblasti
kulturní a vědecké. Ve Francii se ve velkém stupni zvětšil zájem o Polsko.
Zájem se týkal především tzv. ,polského experimentu‘“.
18
Kromě
polsko­francouzského sblížení byl rok 1956 také rokem sblížení
francouzsko­sovětského, které ztělesnila návštěva francouzských socialistů včetně tehdejšího
premiéra Guye Molleta a ministra zahraničí Christiana Pineaua v Moskvě
v polovině května. Výsledkem „přátelských“ jednání byl podpis
francouzsko­sovětské smlouvy o kulturní výměně. Jak polský, tak i francouzský
komunistický tisk této návštěvě věnovaly velkou pozornost.
2.2 Mrtví, kteří poroučejí
V žádném delším proslovu na téma polsko­francouzských vztahů nikdy
nechybělo připomenutí jmen těch, kteří tyto vztahy v minulosti zosobňovali.
Diskurz polsko­francouzského sblížení svou formou velmi často připomínal
romantický diskurz 19. století, a to jak v případě vztahů mezi PZPR a PCF,
tak i v mezistátních vztazích Polsko­Francie. Ukázkou toho byl například
projev Jacquese Duclose na Bierutově pohřbu, ve kterém zazněla jména jako
Kościuszko, Marie Curie­Skłodowska, Mickiewicz, Chopin či Dąbrowski.
19

Byla­li řeč o tradici polsko­francouzského přátelství, většinou řečník také
vyzdvihl „společný boj za svobodu obou národů“, jako například francouzský
14 Sprawy Międzynarodowe, č. 7 (červenec 1956): 140.
15 Trybuna Ludu, 24. května 1956, 3.
16 Trybuna Ludu, 10. září 1956 a 22. října 1956, L’Humanité, 18. října 1956.
17 Sprawy Międzynarodowe, č. 1 (leden 1957): 117.
18 „Wyciąg z raportu politycznego za okres pierwszego półrocza 1957“, AAN, KC
PZPR, XIA/39, k. 115−34.
19 Trybuna Ludu, 17. března 1956, 4.





22
socialista Daniel Mayer,
20
který k tomu později dodal: „Francouzi pamatují
na hrdinství Poláků, kteří válčili v jejich zemi se společným nepřítelem, pa -
matují na krev prolitou polskými vlastenci – účastníky francouzského
odbojového hnutí.“
21

Bývalý francouzský premiér a socialista Felix Gouin o necelý měsíc
později Mayerova slova potvrdil: „Všichni jsme věděli, že francouzsko­polské
přátelství bylo vytesáno v průběhu staletí, které vázaly naše dějiny s
dějinami Polska ... Srdce revoluční Francie bilo shodně se srdcem velkého
polského vlastence Kościuszka v jeho hrdinském boji o znovuvytvoření Velkého
Polska v roce 1794.“
22
Felix Gouin poté nezapomněl zmínit společné utrpení
obou národů za Hitlera.
23
K vyzdviženým tradicím polsko­francouzských
vztahů se připojil i francouzský obdiv k polským dějinám. Francouzský
senátor Jacques Debû­Bridel připomněl účast Poláků v Pařížském povstání
z roku 1944 a uvedl: „Vaše znamenité dějiny mohou být pro svět příkladem,
jsou to totiž dějiny nezlomného boje, odporu proti násilí a nespravedlnosti.
A stejně tak staré jako tento boj je i přátelství mezi našimi národy, které se
upevnilo během společných bojů za svobodu.“
24
Vzájemnému přátelství, tak často zmiňovanému v polsko­francouzském
diskurzu, byl nakonec přisuzován teleologický rozměr – bylo to přátelství,
které „přikazovala geografie a připomínala staletí dějin“.
25
V souvislosti
s tím se začal objevovat i martyrologický aspekt polsko­francouzských
vztahů. Adam Meller, polský diplomat, účastník francouzského odboje za druhé
světové války a shodou okolností také otec budoucího polského
velvyslance ve Francii, ve svém článku „Przyszłość stosunków polsko­francuskich“
(Budoucnost polsko­francouzských vztahů) napsal: „Jsou to naši mrtví,
kteří nám poroučí.“
26
Meller dále pokračoval: „Toto tvrzení doslovně vzaté
v případě polsko­francouzských vztahů má svou hlubokou výmluvnost.
Naši mrtví nakazují Polákům i Francouzům udržovat bratrské vztahy mezi
našimi národy. Nakazují to naším národům ... Tadeusz Kościuszko a
polští vojáci z [Napoleonovy – M. K.] Grande Armée, Mickiewicz a Chopin,
ostatky naší Velké Emigrace spočívající na hřbitově v Montmorency
27
a na
mnoha dalších hřbitovech Francie, generál Jarosław Dąbrowski ... symboly
přátelství mezi našimi národy Pierre a Maria Curie, polští vojáci ve Francii
20 Trybuna Ludu, 23. května 1956, 2.
21 Trybuna Ludu, 25. května 1956, 1.
22 Le Journal du Parlement, 20. června 1956; Srov. Trybuna Ludu, 22. června 1956, 2.
23 Ibid.
24 Życie Warszawy, 7. dubna 1956, 1.
25 L’Humanité, 31. května 1956, 3.
26 Adam Meller­Conrad, „Przyszłość stosunków polsko­francuskich“, Sprawy
Międzynarodowe, č. 6 (červen 1956): 21.
27 Montmorency je město na severním předměstí Paříže, po listopadovém povstání
(1830) se tam uchýlila velká část polské emigrace a mnoho Poláků zde také bylo
pohřbeno (včetně Adama Mickiewicze, jehož ostatky byly v roce 1890 převezeny
z Montmorency do Krakova).





23
v první a druhé světové válce, polské odbojové hnutí a tisíce a tisíce Poláků,
kteří zahynuli bráníce svobodu a nezávislost Francie a Polska.“
28
Jak již bylo zmíněno, výše charakterizovaný diskurz polsko­francouzských
vztahů byl společný všem francouzským politikům, nepatřil tedy výlučně jen
Francouzské komunistické straně. V jejím případě však byla jedna osobnost
obzvláště vyzdvižena – jednalo se o generála Jarosława Dąbrowského, jenž bo -
joval v Pařížské komuně (Francouzi jeho jméno přepisovali většinou jako
Dombrowsky). Francouzská komunistická strana k Dąbrowskému přistupovala
podobně jako komunistická historiografie v lidových demokraciích či v
Sovětském svazu. V roce 1956 tak například vyšel francouzský překlad beletristicky
pojatého životopisu Dąbrowského od sovětského historika a spisovatele
Daniila Granina, přičemž francouzský komunistický tisk dílo ohodnotil veskrze
kladně – „extrémně poutavá četba“ či „způsob, jak vyzdvihnout proletářský
internacionalismus, a speciálně jak utužit přátelství mezi polským a francouzským
národem“, napsal o knize například William Grossin.
29
Životopis Dąbrowského
od Daniila Granina nechyběl ani v Thorezově osobní knihovně.
30
Kromě „století dějin“ a „tisíců zahynuvších v boji za svobodu“ volala po
utužení polsko­francouzských vztahů také existence společného nepřítele –
Německa – což jak Poláci, tak i Francouzi často zdůrazňovali. V souvislosti
s tím také Francouzi (a to nejen komunisté) vyjadřovali svou podporu nové
polské západní hranici. Jacques Debû­Bridel například ve Štětíně na závěr
pobytu francouzských senátorů v Polsku „přednesl vřelými slovy přípitek
za polské západní území, za hranici na Odře a Nise“.
31
Trybuna Ludu
později ocitovala slova Debû­Bridela po jeho návratu z Polska: „Z naší cesty
jsme se vrátili přesvědčeni, že hranice na Odře a Nise a západní území jsou
neoddělitelně spojeny s novým Polskem. Nikdy nebude možné tuto hranici
zpochybnit, aniž by tím byla celá Evropa v ohrožení.“
32
V polsko­francouzském diskurzu bývalo zdůrazňováno nejen společné
utrpení pod německým nacismem, ale také podobné osudy válkou
postižených měst. Osud Varšavy tak byl ve francouzském prostředí často
přirovnáván k osudu francouzského přístavního města Le Havre
33
a naopak. Stejně
tak byly viděny paralely v poválečné rekonstrukci obou měst. Osud Le
Havru budil u Poláků zájem již krátce po konci války.
34
Na podobnost mezi Var-
28 Meller­Conrad, „Przyszłość stosunków polsko­francuskich“, 21.
29 France nouvelle, 26. května 1956, 12.
30 Archives communales d’Ivry­sur­Seine, Fond Thorez­ Vermeersch, Cote 80Z1–2482.
31 Życie Warszawy, 10. dubna 1956, 2.
32 Trybuna Ludu, 1. května 1956, 2.
33 Město Le Havre bylo v roce 1944 z 85 % zničené spojeneckým bombardováním.
Jeho poválečná rekonstrukce je spjata především se jménem architekta Augusta Pe -
rreta. Le Havre bylo jedním z center komunistické voličské bašty na severu Francie,
konal se zde také XIV. sjezd Francouzské komunistické strany v roce 1956.
34 Srov. např. „Le Havre – zniszczone miasto we Francji“, Polska kronika filmowa,
1945/34.





24
šavou a francouzským městem Le Havre upozornil u příležitosti XIV. sjezdu
PCF v roce 1956 dopisovatel Trybuny Ludu Roman Kornecki, který dodal, že
Le Havre „nám, Polákům ... připomněl Varšavu“.
35
Město Le Havre bylo
navíc v komunistickém diskurzu, podobně jako Marseille, ztotožněno s bojem
za socialismus v podání tradičních přístavních dělníků, které mimo jiné ve
svých románech proslavil francouzský komunistický spisovatel André Stil.
36
Pouto mezi oběma národy představovali také polští emigranti žijící ve
Francii – francouzská Polonia. Podle sčítání obyvatelstva z 10. března 1946
žilo ve Francii 420 tisíc Poláků (z čehož válečná emigrace představovala asi
100 tisíc) a Poláci tehdy ve Francii tvořili čtvrtinu přistěhovalců. Velká část
z nich žila v severních průmyslových oblastech Francie.
37
Polsko­francouzské vztahy měly dopad také na vztahy PZPR­PCF. Jejich
rozvoj v polovině 50. let způsobil ve Francii větší zájem o polské dění, a to se
pak projevovalo i v nekomunistickém tisku. Ten sloužil na jedné straně jako
zdroj informací o Polsku (a to i pro některé francouzské komunisty), a na
straně druhé, jak ukážou následující kapitoly, jako prostředek polské kritiky
vůči vedení PCF. Pro rok 1956 je také důležité, že francouzským premiérem
byl představitel socialistů, a že právě v roce 1956 došlo k
francouzsko­sovětskému sblížení. Moskva totiž paradoxně nebyla prostředníkem vztahů
mezi PZPR a PCF, ale spíše mezi polskou a francouzskou socialistickou
vládou. Pro Polsko, Francii a Francouzskou komunistickou stranu pak byl
společný obraz tradičních a výjimečných polsko­francouzských vztahů. A ten
z diskurzu nevymizel ani v době nejostřejších polemik mezi PCF a polskými
novináři.
35 Roman Kornecki, „Pierwszy dzień Kongresu Francuskiej Partii Komunistycznej“,
Trybuna Ludu, 19. července 1956, 2. Některé čtvrti Le Havru skutečně svou
architekturou připomínají Varšavu či jiná východoevropská města. Například
francouzsko­americký film Le Complot (1988, režie Agnieszka Hollandová), který pojednává o vraždě
polského kněze Jerzyho Popiełuszka, byl natáčen v Le Havru, ve čtvrti Saint­Joseph,
která měla při natáčení suplovat právě Varšavu.
36 Srov. např. André Stil, Seina vyplula na moře (Praha: Svoboda, 1951); André Stil,
Paříž jde s námi (Praha: Naše vojsko, 1957); André Stil (1921−2004), spisovatel a
scénárista, od roku 1950 člen ÚV PCF, šéfredaktor L’Humanité v letech 1950–1959, v roce
1952 obdržel za své dílo Stalinovu cenu.
37 Dariusz Jarosz a Maria Pasztor, „Paryż – Warszawa w apogeum zimnej wojny 1948–
1953“, Wiadomości historyczne, č. 2 (2001): 67.





25
3. Francouzská komunistická strana
Francie, na rozdíl od Polska, měla již z meziválečného období vybudova -
nou silnou tradici „dělnického hrdiny“. Neústupný komunista – bojovník,
který byl ochotný obětovat se pro „věc“, fascinoval nejen dělnickou
mládež, ale i část inteligence. Objevoval se také v masové kultuře – například
v podání Jeana Gabina ve francouzských filmech z 30. let.
1
Marxismus se ve
Francii skutečně prožíval. A zejména uvnitř společnosti, kterou Annie
Kriegelová definovala jako „contre­société“ – komunistickou společnost uvnitř
kapitalistického státu
2
− a kterou přirovnávala k soustředným kruhům
Dantova pekla.
3
3.1 Stalinismus po francouzsku
Francouzská komunistická strana vznikla, původně pod názvem
Francouzská sekce komunistická, v prosinci 1920 rozštěpením Francouzské sekce
dělnické internacionály (SFIO). PCF byla během 20. let bolševizována (již
tehdy probíhaly ve straně čistky), na přelomu 20. a 30. let pak i
stalinizována, přičemž do vedení strany se tehdy dostal Maurice Thorez. Vzhledem
k její historii pak bylo jen logické, že strana byla organizována po sovětském
vzoru. Jako nejvyšší orgán oficiálně figuroval celonárodní sjezd určující
základní politické směřování strany, sjezd pak volil ústřední výbor a ústřední
výbor vybíral členy politického byra, sekretariátu a generálního tajemníka,
který stranu řídil v duchu tzv. „demokratického centralismu“ dle statutu
přijatého již v roce 1926 na V. sjezdu PCF v Lille. Ve straně tak byla zakázána
jakákoliv diskuse o linii vedení strany a strana byla řízena vertikálně:
generální tajemník vybíral většinu vedoucích členů, sjezd jen potvrzoval předem
učiněná rozhodnutí nejvyššího vedení a nižší složky nedisponovaly
žádnými rozhodovacími pravomocemi.
4
Vzhledem k Thorezovu postavení nebylo
1 Gérard Noiriel, Les ouvriers dans la societé française, XIX–XX
e
siècle (Paris: Le Seuil,
1986), 193. Cit. dle Brzostek, „Robotnici Paryża i Warszawy w połowie XX wieku“, 17.
2 „Contre­société“, určitý druh politické subkultury, byla podle Annie Kriegelové
tvořena soustřednými kruhy od největšího (věrní podporovatelé a voliči PCF, avšak
vzdálené jejímu vedení), přes menší (aktivisté, aktivní sympatizanti) až po ten
nejmenší, situovaný ve středu (stranický aparát). Srov. Courtois a Lazar, Histoire du Parti
communiste français, 29.
3 Kriegel, Les communistes français..., 28. Annie Kriegelová viděla analogii právě v
existenci soustředných kruhů, které podle ní byly Dantovu peklu i PCF společné. Zatímco
ve středovém kruhu pekla byl podle Danteho Satan, v případě PCF se v něm nachází
nejužší vedení strany (stranický aparát – „strana jako taková“) a zatímco v Božské
komedii lidé příslušeli k jednotlivým kruhům podle svých hříchů, Kriegelová je do kruhů
řadila podle jejich vztahu/blízkosti k vedení PCF (v nejvzdálenějším kruhu byli voliči
PCF, následovali je čtenáři komunistického tisku, ještě blíže pak byli straničtí aktivisté
atd.).
4 Stéphane Sirot, Maurice Thorez (Paris: Presses de Sciences Po, 2000), 247.





26
překvapující, že se kolem něj vytvořil kult


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist