E-kniha: Francouzští komunisté a Polsko v roce 1956 - Miachaela Kůželová

Michaela Kůželová Francouzští komunisté a Polsko v roce 1956 Teritoria – svazek 6 Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Dokořán Tato kniha vznikla za finančního přispění Grantové agentury Univerzity Karlovy, projekt č. 20509, Vztahy Polské sjednocené dělnické strany a Komunistické strany Francie v krizovém roce 1956. Recenzovali: doc. Françoise Mayer, Ph. D., CEFRES doc. PhDr. Michel Perottino, Ph. D., CEFRES Copyright © Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, 2012 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele. Teritoria – svazek 6 Michaela Kůželová Francouzští komunisté a Polsko v roce 1956 Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické) Redakce Michaela Pohlreichová Typografie a převod do elektronické podoby David Greguš Ve spolupráci s Fakultou sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, Smetanovo nábř. 6, Praha 1, vydalo v roce 2012 nakladatelství Dokořán s. r. o., Holečkova 9, Praha 5, dokoran@dokoran.cz, http://www.dokoran.cz (494. publikace, 38. elektronická) ISBN 978-80-7363-433-9 (Dokořán) ISBN 978-80-87404-19-5 (UK FSV) Obsah 1. Úvod 9 Téma, struktura a cíl práce 9 Metodologie práce 11 Rozbor pramenů a literatury 14 2. Polsko-francouzské vztahy ve stínu romantismu 19 2.1 Poválečné polsko-francouzské vztahy: od studené války k détente 19 2.2 Mrtví, kteří poroučejí 21 3. Francouzská komunistická strana 25 3.1 Stalinismus po francouzsku 25 3.2 Francouzská komunistická strana a rok 1956 28 3.3 „Referát připisovaný soudruhu Chruščovovi“ 29 3.4 Maďarská „kontrarevoluce“ 33 4. Polsko a Polská sjednocená dělnická strana 35 4.1 Polsko a Polská sjednocená dělnická strana v roce 1956 35 4.2 Čtení a šíření Chruščovova referátu v Polsku – Bůh není, Stalin není 38 4.3 Mýtus jménem Gomułka 41 4.4 Bratři Maďaři 42 5. Francouzská komunistická strana v očích lidového Polska 45 5.1 Heroický boj francouzských komunistů 45 5.2 Leden 1956: Vynikající vítězství PCF a sen o nové Lidové frontě 48 5.3 XIV. sjezd PCF 49 5.4 „Neprojdou“ 50 5.5 Ambasáda PLR v Paříži – skutečný obraz PCF? 50 6. Obraz lidového Polska v očích francouzských komunistů 57 6.1 Lidové Polsko 57 6.2 Smrt „jednoho z nejlepších synů polského lidu“ 60 6.3 Poznaň 62 6.4 Kritika polského października 65 6.5 Polsko opět směřuje k socialismu 68 7. Francouzští intelektuálové, polští novináři a rozzlobený Thorez 69 7.1 Polský tisk v roce 1956 69 7.2 Francouzský komunistický tisk v roce 1956 71 7.3 Francouzští komunisté (ne)blahopřejí Gomułkovi 73 7.4 Francouzští komunističtí intelektuálové na stránkách polského tisku 75 7.5 Polští novináři versus L’Humanité 79 7.6 S vyloučením veřejnosti 87 7.7 Varšava – „buržoazní“ Paříž – Bělehrad 91 7.8 „Historická“ úloha Philippa Bena 96 7.9 Čekání na Sartra 97 8. Delegace francouzských komunistů v Polsku 101 8.1 Přípravy 101 8.2 Jednání 103 8.3 Společné prohlášení 106 8.4 „Buržoazní“ tisk a další ohlasy 107 9. Závěr 109 Seznam použitých zkratek 117 Seznam pramenů a literatury 117 Summary 123 Jmenný rejstřík 125 7 Poděkování Poděkování autorky patří zejména Jiřímu Vykoukalovi z Institutu mezi - národních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, bez něhož by tato kniha nikdy nemohla vzniknout a jehož rady, připomínky a náměty významně pomohly práci dotvořit do současné podoby. Poděkování dále patří Marcinovi Kulovi z Varšavské univerzity za pomoc s pramenným výzkumem ve Varšavě a Michelovi Perottinovi z CEFRESu a IMS FSV UK za připomínky týkající se dějin Francouzské komunistické strany. Tato kniha vznikla za finančního přispění Grantové agentury Univerzity Karlovy, projekt č. 20509, Vztahy Polské sjednocené dělnické strany a Komunistické strany Francie v krizovém roce 1956. 9 1. Úvod Téma, struktura a cíl práce Rok 1956 byl velmi bohatý na události. V únoru se konal slavný XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, o dva měsíce později byla rozpuštěna Kominforma, Francie musela čelit vyhrocené situaci v Alžírsku, na podzim pak přední stránky novin plnily události v Polsku a Maďarsku a v neposlední řadě také Suezská krize. Rok 1956 je tak dnes vnímán jako klíčový pro vývoj sovětského bloku. „Rok nemyslitelného, nečekaného, nepravděpodobného“, 1 který tvoří součást období nazývaného jako „první krize sovětského bloku“. Zatímco Československo a Německá demokratická republika pocítily tuto krizi již v roce 1953, Polsko s Maďarskem si na její vrchol počkaly právě do roku 1956. Leszek Kołakowski 2 později toto období charakterizoval jako „rok ideologických iluzí, které se ve velmi krátké době ukázaly jako chatrné“. 3 V roce 1956 však většina Poláků ještě těmto „ideo­ logickým iluzím“ věřila. Vedení Francouzské komunistické strany ale do „svého“ roku 1956 nic nemyslitelného, nečekaného ani nepravděpodobného vpustit nechtělo. Později se tak pro ně toto období, stejně jako například pro Československo, stalo „promarněnou příležitostí“. 4 Polská sjednocená dělnická strana (PZPR) byla vládní stranou v jedné z lidově demokratických zemí socialistického bloku. Francouzská komunistická strana (PCF) byla naopak opoziční stranou v západoevropské „kapitalistické“ zemi. Jejich vzájemné vztahy tím musely být nutně poznamenány. Důsledkem této dichotomie byla například asymetričnost vztahů: zatímco PZPR udržovala vztahy jak s PCF, tak i s Francií jako státem, reprezentovaným francouzskou vládou (a tyto vztahy byly pro polskou vládu i PZPR zřejmě důležitější než vztahy s PCF), pro Francouzskou komunistickou stranu vztahy s PZPR i s Polskem splývaly v jedno. Kromě toho mělo na utváření vzájemných vztahů mezi polskými a francouzskými komunisty vliv mezinárodní prostředí – například prostřednictvím XX. sjezdu KSSS v únoru 1956 či událostmi v Maďarsku na podzim 1956. Projevovaly se také dlouhodobější faktory, které k vzájemným vztahům v nemalé míře přispívaly. Byl to především moment obrany proti „německému revanšismu“, pro Poláky spojený s citlivou otázkou západní hranice, ale také tradiční polsko­francouzské přátelství. 1 Pierre Kende a Krzysztof Pomian, eds., 1956 Varsovie − Budapest. La deuxième révolution d’Octobre (Paris: Seuil, 1978), 7. 2 Leszek Kołakowski (1927−2009), polský filozof, člen PZPR, na přelomu 50. a 60. let propagátor marxisticko­leninské filozofie, v polovině 50. let svůj náhled na marxismus změnil („revizionismus“, „neomarxismus“) a odsoudil období stalinismu („degenerace marxismu“), v roce 1966 ze strany vyloučen, po roce 1968 v emigraci. 3 Leszek Kołakowski, „Le fait national, force majeure de la désintégration“, in 1956 Varsovie − Budapest, eds. Kende a Pomian, 67. 4 Srov. Muriel Blaive, Promarněná příležitost. Československo a rok 1956 (Praha: Prostor, 2001); L’Humanité, 24. února 2006. 10 Velmi důležité bylo personální složení vedení obou stran, protože právě to rozhodovalo, jak se strana profilovala, například ve vztahu k Chruščovo - vě destalinizaci, zejména k XX. sjezdu KSSS a referátu „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“. S personálním obsazením nejvyšších rozhodovacích postů v obou stranách pak souvisela i tisková politika, která také hrála podstatnou roli v utváření vzájemných vztahů. Kromě důrazu na lidský faktor se tato práce zaměřuje také na dopad toho, jak se obě strany vzájemně viděly a chápaly. Obraz, který si francouzští komunisté vytvářeli o komunistech polských a naopak, ne vždy odpovídal realitě, respektive tomu, jak je viděli vnější aktéři a pozorovatelé. Přesto se tyto obrazy přenášely a někdy také i zakořenily. A právě tyto obrazy byly jedním z nejdůležitějších motivů, které určovaly jednání představitelů obou stran. Cílem této práce tak bude ukázat, jak si o sobě polští a francouzští komunisté své obrazy vytvářeli, jak pak tyto obrazy vypadaly, a konečně také jakými prostředky se šířily. Nejprve se budeme krátce zabývat polsko­francouzskými vztahy (kapitola 2), a to nejen jejich vývojem v polovině 50. let, ale také symboly, které tyto vztahy tehdy i v minulosti ztělesňovaly. Následující část se pak zaměří na Francouzskou komunistickou stranu (kapitola 3) a Polskou sjednocenou dělnickou stranu (kapitola 4) v roce 1956. V této části bude nastíněna základní charakteristika obou stran, jejich fungování, postoj k destalinizaci i k maďarským událostem. Poté budou představeny dva obrazy − obraz francouzských komunistů v očích lidového Polska (kapitola 5) a naopak obraz polských komunistů a Polska v očích PCF (kapitola 6). Tato část se bude snažit postihnout nejenom převládající stereotypy, ale také to, jak strany vnímaly vývoj v roce 1956 v bratrské straně. Tedy například, jak francouzští komunisté interpretovali události v Poznani či polský říjen (październik), a na druhé straně co pro polské komunisty znamenalo například vítězství Francouzské komunistické strany ve francouzských parlamentních volbách nebo XIV. sjezd PCF. Součástí páté kapitoly je také obraz PCF vytvářený polskou ambasádou v Paříži, která byla poměrně dobře informovaná o situaci v PCF. Další část se zabývá polským a francouzským komunistickým tiskem a těmi, kteří s ním byli spojeni – intelektuály a novináři (kapitola 7). Je zde charakterizován polský i francouzský komunistický tisk v roce 1956. Další kapitoly této části práce se pak věnují francouzským komunistickým intelektuálům – tomu, jak někteří z nich navzdory vedení PCF vyjadřovali své sympatie Gomułkovi 5 či naopak nesympatie vůči thorezovskému 6 vedení PCF, a jakého ohlasu se za to dočkali ze strany polského tisku. A právě polští novináři nenechali bez povšimnutí ani vůči nim kritické články 5 Władysław Gomułka (1905−1982), v letech 1943−48 byl prvním tajemníkem Polské dělnické strany (PPR), v roce 1948 byl obviněn z pravicovo­nacionalistické úchylky a zbaven funkcí, v letech 1951−54 byl vězněn. 6 Maurice Thorez (1900–1964) byl generálním tajemníkem PCF od roku 1930 až do své smrti v roce 1964. 11 z pera konzervativních komunistů z vedení PCF a s jejich tezemi obsáhle polemizovali. Nestáli však proti thorezovskému tisku osamoceni – na jejich straně byl částečně francouzský nekomunistický tisk či tisk jugoslávský. Po - slední část práce se zabývá návštěvou francouzských komunistů v Polsku (kapitola 8), ke které došlo z popudu PCF na přelomu ledna a února 1957 a jejímž záměrem bylo vyřešit sporné otázky mezi oběma stranami. Zde popisujeme nejen samotný průběh setkání, ale také jeho přípravy i následné ohlasy. Metodologie práce Předkládaná práce má charakter případové studie, která se opírá zejména o primární prameny polského i francouzského původu (archivní dokumenty, tisk). V menší míře je pak využita sekundární literatura, která se zatím tématem zabývá spíše výjimečně. Nejedná se o komparaci obou zemí či stran ve sledovaném období (rok 1956). Cílem práce totiž není poskytnout vyčerpávající informace o Polské sjednocené dělnické straně respektive Polsku a Francouzské komunistické straně v roce 1956, a to ani z hlediska analýzy událostí, které se stranami souvisely, tedy ve smyslu historickém, ani z hlediska detailního popisu složení a fungování obou stran z pohledu politologického. Důraz je naopak kladen na to, co a jak obě strany spojovalo ve smyslu vzájemných kontaktů a přenosů (transferts). Přenos je zde chápán ve významu kulturních přenosů (transferts culturels) v pojetí Michela Espagne. 7 Vlivem pohybů (přenosů) myšlenek či konceptů mezi dvěma kulturními prostředími (v tomto případě PCF a PZPR, chápané v širším smyslu, nejen vedení stran, přičemž PZPR většinou splývá s Polskem jako státem) dochází k vzájemnému ovlivňování. S konceptem transferu pak souvisí také imagologie, 8 a to nejen ve smyslu obrazu, jaký si komunisté dělali o své straně (auto-image), ale zejména ve smyslu toho, jaký obraz si utvářeli o straně „bratrské“ (hetero-image). Obrazy jsou v tomto kontextu chápány jako symboly, které mají ovšem na jednání stran takový vliv, jako kdyby představovaly realitu. Ani jedna strana totiž nemohla zcela proniknout do reálií strany druhé. Absence vlastní zkušenosti je tak často uvrhovala do zajetí obrazů, tak jak jim byly představovány v tisku či v literatuře. A jelikož se tyto obrazy často opakovaly a postupně schematizovaly, je možné hovořit nikoliv jen o obrazech, ale také o stereotypech. Úspěšně prosazený stereotyp, kterému se všeobecně věřilo, pak začal dostávat reálný základ a bylo s ním nakládáno, jako by představoval skutečnost (ve francouzském prostředí byl například takto připomínán polský antisovětismus). 9 Podobně 7 Michel Espagne, „Sur les limites du comparatisme en histoire culturelle“, Genèses 17, č. 1 (září 1994): 112−21. 8 Joep Leerssen, „Imagology: History and method“, http://cf.hum.uva.nl/images/ info/historymethod.pdf (staženo 11. 1. 2011). 9 V kunderovském pojetí by stereotyp představoval „jedinou“ skutečnost. Srov. Mi - lan Kundera, Nesmrtelnost (Brno: Atlantis, 2006). 12 docházelo také k vytváření symbolů. Schematizované a opakující se obrazy se postupně ztělesňovaly v jednodušších symbolech − jako například foto - grafie znovuvybudovaného centra Varšavy symbolizovala výstavbu nového lidového Polska. Pro určení těchto obrazů (symbolů) je pak zejména nutné porozumět diskurzu, a to nejen jeho stránce lingvistické, ale také jeho významotvornému smyslu, který tvoří základ imagologického referenčního rámce. Diskurzivní analýza se v posledních letech ve společenských vědách těší mimořádné oblibě. S množstvím prací založených právě na diskurzivní analýze pak logicky roste i množství názorů na to, jak diskurz chápat a jak jej definovat. Kritická diskurzivní analýza (Critical Discourse Analysis – CDA), jejímiž předními představiteli jsou například Norman Fairclough, Ruth Wodaková či Teun van Dijk, kombinuje lingvistický přístup (vychází zejména z funkcionální lingvistiky Michaela Hallidaye) spolu s poststrukturalismem Michela Foucaulta. Zmíněná kombinace více přístupů pak tomuto druhu analýzy umožňuje působit na více rovinách: zaprvé na rovině lingvistické, spočívající v detailní analýze daného textu, poté na rovině významotvorné (s důrazem mj. na kontext) a třetí dimenzí je pak provázanost diskurzu s ideologií a mocí. 10 CDA se tak často soustředí na diskurz jakožto nástroj moci a klade důraz na sociální a politický kontext. Jiný přístup ke studiu diskurzu − sociálně­psychologická analýza, jejímiž představiteli jsou například Jonathan Potter a Margaret Wetherellová – se zaměřuje na lingvistickou stránku a chápe jej tedy jako „promluvu“. Větší důraz než na významové struktury je tak kladen na struktury lingvistické, rétorické a argumentační. 11 Lingvistická stránka diskurzu je naopak potlačena u Foucaulta ovlivněného francouzským poststrukturalismem. Pro Foucaultovo pojetí diskurzu totiž není důležitá samotná podoba diskurzu, ale pravidla toho jak mohl vzniknout − hledá proto tzv. „archivy“, které chápe jako „zákon toho, co může být řečeno, systém, který vládne zjevování se výpovědí jako singulárních událostí“. 12 Z jakého hlediska lze tedy diskurz polských a francouzských komunistů zkoumat? V rovině lingvistické, vypůjčíme­li si z CDA třístupňovou dimenzi, je možné si všímat významů a slov a případně jejich posunů a lze zkoumat stylistickou stránku projevů. V rovině diskurzivní (významotvorné) je možné hledat obecnější charakteristiky: jedná se o diskurz politický či spíše filozofický? Na této rovině lze také zkoumat historické procesy diskurzu: koho autoři ve svých projevech či textech citují (intertextualita) a v jakých kontextech se jednotlivé projevy vyskytují (entextualizace)? Je možné se také zaměřit na argumentační strukturu diskurzů − jaké používají argumen- 10 Srov. např. Jan Blommaert, Discourse. A critical introduction (Cambridge: Cambridge University Press, 2005), 29−30. 11 Srov. Vít Beneš, „Diskursivní analýza“, in Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích, ed. Petr Drulák et al. (Praha: Portál, 2008), 99−100. 12 Michel Foucault, Archeologie vědění (Praha: Hermann & synové, 2002), 198. 13 ty, snaží­li se přesvědčovat pomocí demagogie atd.? A právě v této rovině je možné hledat v nich pravidelnosti, logiku jejich tvoření (to, co Foucault nazývá archeologickým modelem), hledat analogie jednotlivých diskurzů, popřípadě odlišnosti (archeologické neshody). Ve třetí dimenzi, která zkou - má vztahy mezi diskurzem, ideologií a mocí pak lze hledat jejich ideologické dopady, příčiny neúspěšné vzájemné komunikace (dezinterpretace, neporozumění). V práci lze však využít také některé „nediskurzivní“ analýzy, které jsou však s analýzou diskurzu úzce provázány. Jedná se například o tzv. obsahovou analýzu, která bývá nejčastěji založena na zkoumání frekvence výskytu určitých klíčových slov − v případě textů/projevů ze sledovaného období tak lze například tímto způsobem zkoumat, samozřejmě s přihlédnutím ke konkrétnímu kontextu, nakolik se řečník dovolává Stalinova jména. Podobná analýza však předpokládá stabilní významovou strukturu 13 a lze ji tak například použít jen v rámci Francouzské komunistické strany, nikoliv však současně pro zkoumání diskurzu francouzských i polských komunistů. Lze totiž předpokládat, že Stalinovo jméno bude v daném období znít velmi často jak z úst polského komunisty, tak i z úst člena PCF, interpretace tohoto jevu však bude v každém z případů zcela odlišná. Zatímco v polském diskurzu bude Stalinovo jméno zaznívat pravděpodobně (i když ne vždy nutně) s negativní konotací a spíše jako odstrašující příklad, u komunistů francouzských může být časté citování Stalina naopak výsledkem snahy o „zachování jeho zásluh“. Pro zkoumání diskurzu polských a francouzských komunistů je tak výhodnější využívat takové diskurzivní analýzy, které dané texty zkoumají s přihlédnutím k jiným textům i kontextům, jako například již zmíněná CDA. Nelze opominout ani vztah diskurzu a propagandy. V pojetí některých autorů diskurz figuruje právě jako nástroj propagandy či jako znak příslušnosti k určité skupině. S tím souvisí také jeho provázanost s ideologií, přičemž diskurz může být sám o sobě chápán jako specifická forma ideologie, respektive jako její forma materiální, 14 popřípadě jako prostředek, jehož prostřednictvím se ideologie šíří. Jedná­li se v obou případech (diskurz PCF i PZPR) o diskurz komunistické ideologie, vyvstává tedy otázka, nakolik si oba budou podobné a nakolik a proč se budou od sebe případně odlišovat. V neposlední řadě je nutné v úvodu připomenout, že se v řadě případů pracuje s transkriptem textů či projevů (například otištěných v dobových novinách). Transkript sám o sobě však nikdy nemůže být zcela neutrální (v novinách nevycházely projevy pouze v takové podobě, jaké skutečně zazněly, ale pravděpodobně častěji v takové podobě, v jaké autoři projevů či novináři chtěli, aby si jej lidé přečetli). Na transkript je tak nutné nahlížet 13 Srov. Beneš, „Diskursivní analýza“, 98. 14 Takto diskurz pojímá např. Michel Pêcheux. Srov. John Wilson, „Political discourse“, in The Handbook of Discourse Analysis, eds. Deborah Schiffrin, Deborah Tannen a Heidi E. Hamilton (Malden/Oxford: Blackwell Publishers Ltd, 2001), 400. 14 jako na selektivní a pravděpodobně také interpretačně modifikovanou podobu původního projevu. K předpokládanému problému práce s transkripty (nako - lik jsou věrnou kopií původně proneseného projevu?) se přidává i problém překladů − nakolik byly původní polské texty otištěné ve francouzských novinách věrně přeloženy do francouzštiny a naopak? Lingvistické porovnávání původních textů a jejich překladů jde však již nad rámec této práce. První část práce, zkoumající polsko­francouzské vztahy (kapitola 2), nejprve s pomocí sekundární literatury stručně popisuje jejich základní vývoj a poté na základě četby dobových textů (články v tisku, projevy) charakterizuje i jejich diskurz. V následujících kapitolách, jež popisují Francouzskou komunistickou stranu, Polsko a Polskou sjednocenou dělnickou stranu v roce 1956, je částečně využívána metoda komparace − jsou vyzdviženy rozdílné přístupy obou stran k problémům, které jejich vzájemné vztahy ovlivňovaly (postoj k destalinizaci, k maďarským událostem). Tato část práce je založena zejména na sekundární historické literatuře, případně na tištěných primárních zdrojích. Další část textu, věnující se obrazům, jaké si strany o sobě vzájemně vytvářely (kapitoly 5 a 6), se snaží pomocí dobových textů (tisk, brožury PCF) a archivních pramenů (projevy představitelů stran) vystihnout představy, jaké si polští a francouzští komunisté vytvářeli. V kapitole 7, jež se zabývá rolí tisku a komunistických intelektuálů, se snažíme zhodnotit roli intelektuálů na základě analýzy jejich názorů a návrhů, které formulovali zejména prostřednictvím článků či oficiálních dopisů. Obraz intelektuálů je dotvářen také s perspektivou vedení stran: tedy jak nejvyšší představitelé stran na tyto projevy a jednání intelektuálů reagovali, a to na základě tisku (francouzského komunistického) či dochovaných archivních dokumentů. V menší míře je využito také zpětné zhodnocení činnosti intelektuálů, vycházející z jejich pamětí. A protože analýza tisku je pro tuto část práce zřejmě nejpodstatnější, v jejím úvodu je také stručně nastíněna situace polského a francouzského komunistického tisku v roce 1956 za pomoci sekundární literatury. Teprve poslední kapitola této práce, zabývající se návštěvou delegace PCF v Polsku, se týká přímých oficiálních vztahů mezi oběma stranami. Nejprve jsou na základě dochovaných dopisů mezi oběma stranami popsány přípravy vedoucí k realizaci setkání, poté je s pomocí dobových článků a archivních dokumentů (zejména polských) rekonstruován průběh setkání a na závěr jeho výsledky i hodnocení. Rozbor pramenů a literatury Archivní prameny lze využít jak polské, tak i francouzské. V polském případě je to zejména Archiwum Ministerstwa Spraw Zagranicznych (AMSZ) a Archiwum Akt Nowych (AAN) − zahraniční sekce ÚV PZPR. V obou případech zde lze nalézt dokumenty, jež se týkají nejen polsko­francouzských vztahů, ale také vztahů Polska s Francouzskou komunistickou stranou. Ve francouzském případě se jedná o Archives départementales Seine­Saint­De- 15 nis, kde je uložen archiv PCF. Nejpřínosnějším jsou pro tuto práci zejména zvu - kové nahrávky 15 ze zasedání ústředního výboru a poté dokumenty týkající se francouzských komunistických intelektuálů. Vzhledem k tomu, že PCF nebyla v roce 1956 vládní stranou a neutvářela zahraniční vztahy Francie jako takové, francouzský archiv Ministerstva zahraničních věcí (Archives du Ministère des Affaires étrangères) neobsahuje, až na výjimky, dokumenty o vztazích PCF­PZPR. Navíc dokumenty francouzského Ministerstva zahraničí z roku 1956 týkající se Polska již ve svých pracích o polsko­francouzských vztazích analyzovali Marcin Kula 16 či Maria Pasztorová a Dariusz Jarosz. 17 Lze také využít polské edice dokumentů, zejména dokumenty politického byra z roku 1956 18 a dokumenty ze zasedání VI. a VII. pléna PZPR, která se konala v témže roce. 19 Podstatným pramenem této práce je dobový tisk. Z polské strany se jedná především o nejčtenější deníky (tiskový orgán ÚV PZPR Trybuna Ludu, nejčtenější varšavský deník Życie Warszawy, tiskový orgán ZMP 20 Sztandar Młodych) a kulturní týdeníky (Nowa Kultura, Przegląd Kulturalny). V případě Francie je to na jedné straně tisk PCF (L’Humanité a další), na druhé straně pak francouzský nekomunistický − „buržoazní“ − tisk (hlavně deníky Le Monde a Le Figaro, týdeník L’Express). V historiografii lze nalézt mnoho odborných prací, jež se zabývají pol - skými událostmi z roku 1956, dějinami Francouzské komunistické strany a samozřejmě i světové politiky v roce 1956. Samotné téma vztahů Polské sjednocené dělnické strany a Francouzské komunistické strany je však zpracováno jen okrajově. Patrně nejvíce je přítomné v knize Richarda Sackera A Radiant Future. The French Communist Party and Eastern Europe, 1944−1956 (Zářivá budoucnost. Francouzská komunistická strana a Východní Evropa 1944−1956). 21 Autor se v knize zabývá mimo jiné vztahem francouzských komunistů k Polsku v letech 1944−56, respektive tím, jak PCF tuto zemi vnímala, přičemž vychází zejména z francouzského komunistického tisku 15 Vedle zvukových nahrávek lze využít také přepisy z jednání ÚV, které vycházely v L’Humanité, ty však byly kráceny a upravovány. Pro autentickou podobu jednání ÚV PCF je tak nutné využívat zvukové nahrávky. 16 Marcin Kula, Paryż, Londyn i Waszyngton patrzą na Październik 1956 r. w Polsce (Warszawa: ISP PAN, 1992). 17 Viz dále. 18 Antoni Dudek, Aleksander Kochański a Krzysztof Persak, eds., Dokumenty do dziejów PRL. Centrum władzy. Protokoły posiedzień kierownictwa PZPR. Wybor z lat 1949−1970 (Warszawa: ISP PAN, 2000). 19 Wiesław Władyka a Włodzimierz Janowski, Protokoły z VI i VII Plenum Komitetu Centralnego Polskiej Zjednoczonej Partii Robotniczej z 1956 r. (Warszawa: Widział Dziennikarstwa i Nauk Politycznych etc., 2007). 20 Związek Młodzieży Polskiej (Svaz polské mládeže), polská obdoba Československého svazu mládeže. 21 Richard Sacker, A Radiant Future. The French Communist Party and Eastern Europe, 1944−1956 (Bern: Peter Lang Publishing, 1999). 16 a jiných oficiálních stranických tiskovin. R. Sacker tak zpracoval částečný obraz toho, jak PCF ve zmíněném období nahlížela na Polsko, pro svou práci však nemohl využít tehdy ještě nedostupný archiv PCF. Sackerovým cílem však nebylo analyzovat také polský obraz PCF či vzájemné působení mezi nimi. Jeho práce se věnuje nejen Polsku, ale také dalším lidově de - mokratickým zemím. Autorův přínos tak spočívá zejména v tom, že dospěl k zajímavému přehledu a také k dílčímu srovnání v náhledu francouzských komunistů právě na různé lidově demokratické země. Tématem práce se částečně zabývají také Maria Pasztorová a Dariusz Jarosz ve svých publikacích o polsko­francouzských vztazích, například v knize Stosunki polsko-francuskie 1944−1980 (Polsko­francouzské vztahy 1944−1980). 22 Autoři do knihy, která se primárně zabývá polsko­francouzskými vztahy na vládní úrovni s cílem poskytnout ucelený přehled těchto vztahů v letech 1944−80, zařadili také kratší kapitoly o vztazích mezi PCF a PZPR, a to včetně roku 1956. Zmínění autoři pro charakteristiku vztahů PZPR­PCF v daném období vycházejí zejména z polských archivních dokumentů, které obsáhle citují, avšak dále již neanalyzují. Maria Pasztorová a Dariusz Jarosz tak k tématu přistupují z polského úhlu pohledu (vedle polských archivních pramenů odkazují také na polský tisk), archiv PCF ve své práci nevyužívají. Dospěli tak spíše k tomu, jak polské ministerstvo zahraničí či zahraniční oddělení ÚV PZPR vztahy hodnotily, nikoliv však jaká byla jejich skutečná podstata. Větší množství sekundární literatury lze nalézt ke stranám jako takovým, případně k roku 1956. Nejedná se tedy již o literaturu, jejímž tématem by byly přímo vztahy mezi PCF a PZPR (popřípadě Polskem), avšak pomáhá objasnit kontext a okolnosti těchto vztahů. Ve francouzském případě se jedná například o publikaci Le Parti communiste français et l’année 1956 (Francouzská komunistická strana a rok 1956), 23 sborník z konferen - ce konané v roce 2006. Publikace obsahuje příspěvky, jejichž tématy jsou různé aspekty PCF v roce 1956 (např. válka v Alžírsku, sovětská intervence v Maďarsku, politické byro PCF v roce 1956). Přínosný je také přepis diskuse ze zmíněné konference, které se účastnil například varšavský dopisovatel L’Humanité Jacques Coubard. Důležité jsou také knihy Marca Lazara, zmínit lze Le communisme, une passion française (Komunismus, francouzská vášeň), 24 ve které se autor zamýšlí nad specifiky francouzského komunismu. Zde autor například objasňuje, jak francouzští komunisté vnímali Sovětský svaz, což byl jeden z faktorů ovlivňujících vztahy mezi PCF a PZPR. Marc Lazar také napsal (společně se Stéphanem Courtoisem) knihu Histoire du 22 Dariusz Jarosz a Maria Pasztor, Stosunki polsko-francuskie 1944−1980 (Warszawa: Polski Instytut Spraw Międzynarodowych, 2008). 23 Pascal Carreau, ed., Le Parti communiste français et l’année 1956. Actes des Journées d’étude organisées par les Archives départementales de la Seine-Saint-Denis les 29 et 30 novembre 2006 à Bobigny (Paris: Fondation Gabriel Peri, 2007), 203. 24 Marc Lazar, Le communisme. Une passion française (Paris: Perrin, 2005). 17 Parti communiste français (Dějiny Francouzské komunistické strany), dnes jedno ze základních děl o dějinách PCF. 25 Francouzskou komunistickou stranou ve sledovaném období se zabývá také Roger Martelli, francouzský komunistický historik, který dokonce působil v nejužším vedení strany, k thorezovskému období se však, podobně jako nekomunističtí historici, staví kriticky. Jeho publikace 1956 Communiste. Le glas d’une espérance (Komunistický rok 1956: konec jedné naděje) 26 a Le choc du 20 e Congrès du P. C. U. S. (Otřes 20. sjezdu KSSS) 27 analyzují pozici PCF právě v roce 1956. Jak Lazar, tak i Martelli ve svých dílech vycházejí ze starších prací Philippa Robrieuxe, bývalého vysoce postaveného člena PCF, týká se to zejména jeho knih Maurice Thorez 28 a Histoire intérieure du Parti com - muniste II. (Vnitřní dějiny Komunistické strany). 29 Vzhledem k zaměření prá - ce nelze opomenout ani knihy Jeannine Verdès­Lerouxové o francouzských komunistických intelektuálech a jejich vztahu ke straně a naopak: Au service du parti. Le parti communiste, les intellectuels et la culture (1944−1956) (Ve službě strany. Komunistická strana, intelektuálové a kultura (1944−1956)) 30 a Le réveil des somnabules. Le parti communiste, les intellectuels et la culture (1956−1985) (Probuzení náměsíčných. Komunistická strana, intelektuálové a kultura (1956−1985)). 31 Při zkoumání Francouzské komunistické strany ze sociologického hlediska se pak lze opřít o díla Annie Kriegelové. 32 Pro studium polských dějin roku 1956 lze využít dodnes aktuální knihu Zbysława Rykowského a Wiesława Władyky Polska próba Październik ’56 (Polská zkouška Říjen ’56) 33 či Polski rok 1956 (Polský rok 1956) 34 Pawła Machce - wicze, který se zaměřuje především na to, jak události prožívala polská společnost. Wiesław Władyka se mimo jiné věnuje také dějinám polského tisku a to i jeho roli v roce 1956 ve své knize Na czołówce. Prasa w październiku 1956 roku (V čele. Tisk v říjnu roku 1956). 35 Z prací autorů, kteří se více zaměřují na samotné fungování PZPR a jejího vedení, lze při zkoumání roku 1956 vy - 25 Stéphane Courtois a Marc Lazar, Histoire du Parti communiste français (Paris: PUF, 2000). 26 Roger Martelli, 1956 Communiste. Le glas d’une espérance (Paris: La Dispute, 2006). 27 Roger Martelli, Le choc du 20 e Congrès du P.C.U.S . (Paris: Éditions Sociales, 1982). 28 Philippe Robrieux, Maurice Thorez (Paris: Fayard, 1975). 29 Philippe Robrieux, Histoire intérieure du Parti communiste II. (Paris: Fayard, 1981). 30 Jeannine Verdès­Leroux, Au service du parti. Le parti communiste, les intellectuels et la culture (1944−1956) (Paris: Fayard, 1983). 31 Jeannine Verdès­Leroux, Le réveil des somnabules. Le parti communiste, les intellectuels et la culture (1956−1985) (Paris: Fayard, 1983). 32 Např. Annie Kriegel, Les communistes français. Essai d’ethnographie politique (Paris: Éditions du Seuil, 1968). 33 Zbysław Rykowski a Wiesław Władyka, Polska próba Październik ’56 (Kraków: Wyd. Literackie, 1989). 34 Paweł Machcewicz, Polski rok 1956 (Warszawa: Oficyna Wydawnicza Mówią Wieki, 1993). 35 Wiesław Władyka, Na czołówce. Prasa w październiku 1956 roku (Warszawa: PWN, 1989). 18 užít publikace Andrzeje Friszkeho. 36 Kromě sekundární literatury můžeme též čerpat z memoárů, ať už bývalých stranických funkcionářů, 37 intelektuá - lů 38 či Poláků v exilu. 39 36 Andrzej Friszke byl například autorem kapitoly o roce 1956 v následující publikaci: Andrzej Friszke, Dariusz Stola a Jerzy Eisler, Kierownictwo PZPR w czasie kryzysów 1956, 1968 i 1970 (Warsawa: ISP PAN, 2000). 37 Teresa Torańska, Oni (Warszawa: Agencja Omnipress, 1989). 38 Jan Kott, Przyczynek do biografii (London: Aneks, 1990). 39 Jan Nowak­Jeziorański, Wojna w eterze (Kraków: SIW Znak, 2000). 19 2. Polsko-francouzské vztahy ve stínu romantismu Zkoumat vztahy mezi Polskou sjednocenou dělnickou stranou a Fran - couzskou komunistickou stranou není možné bez alespoň stručného nástinu vztahů mezi Polskem a Francií. A to nejen proto, že lze předpokládat, že tyto musely mít na vztahy PZPR­PCF vliv, ale také proto, že některé charakteristiky mohly být oběma vztahovým dimenzím (tedy mezistranickým i mezistátním) společné. 2.1 Poválečné polsko-francouzské vztahy: od studené války k détente Vztahy Polské sjednocené dělnické strany a Francouzské komunistické strany je nutné zasadit do širšího kontextu polsko­francouzských vztahů ve zkoumaném období. Ačkoliv ještě v letech 1944−47 se mezi Francií a Polskem rozvíjely kulturní i vědecké kontakty (hospodářské vztahy byly již tehdy negativně ovlivněny znárodňováním v lidovém Polsku), po roce 1948 nastalo značné ochlazení. Napětí mezi Varšavou a Paříží vyvrcholilo na přelomu 40. a 50. let, v momentě, kdy bylo v Polsku zatčeno a obviněno ze špionáže několik francouzských občanů. Někteří byli poté odsouzeni k mnohaletým trestům vězení. Před soud byl mimo jiné postaven úředník francouzského konzulátu ve Štětíně André Robineau, přičemž zároveň s ním byli souzeni i další lidé (jeden Francouz a čtyři Poláci), údajní členové štětínské špionážní sítě. Ve vykonstruovaném procesu byl Robineau odsouzen k dvanácti letům odnětí svobody, jeden z Poláků, Bronisław Sokół­Klimczak, byl odsouzen k trestu smrti a v prosinci 1950 popraven. 1 Zatímco francouzský tisk procesy odsuzoval a kritizoval, L’Humanité, tiskový orgán PCF, je obhajovala. Podle listu byl Robineau agent a členové jeho údajné špionážní sítě „bandité“ a „bělogvardějci“, kteří jednali na americké rozkazy a v Polsku připravovali pátou kolonu pro vypuknutí války. 2 Po „aféře Robineau“ byl odvolán polský velvyslanec v Paříži Jerzy Putrament. 3 Polsko tak bylo ve Francii až do roku 1954 zastupováno jen chargé d’affaires Przemysławem Ogrodzińskim. Francouzský institut ve Varšavě byl v lednu 1950 uzavřen. Oteplení vzájemných vztahů nastalo na konci roku 1953. Maria Pasztorová připisuje hlavní zásluhu na zlepšení polsko­francouzských vztahů Kremlu. Sovětský svaz se v té době snažil vrazit klín mezi Francii a její západní spojence a prosadit v ní svůj vliv. A právě Polsko mělo 1 Srov. např. Dariusz Jarosz a Maria Pasztor, „Polsko­francuska ‚zimna wojna‘: sprawa Robineau (1949−1950)“, Dzieje Najnowsze, č. 3 (2001): 99−128; Dariusz Jarosz a Maria Pasztor, Robineau, Bassaler i inni. Z dziejów stosunków polsko-francuskich w latach 1948−1953 (Toruń: Wyd. Adam Marszałek, 2001). 2 Jarosz a Pasztor, Robineau, Bassaler i inni, 162−63. 3 Jerzy Putrament (1910−1986), polský spisovatel, publicista, básník a politik (člen ÚV PZPR). Po válce velvyslanec PLR v Paříži, poté v čele Svazu polských spisovatelů (ZLP), člen Polského výboru obránců míru (PKOP). 20 být prostředníkem tohoto francouzsko­sovětského sblížení. 4 Výsledkem bylo jmenování Stanisława Gajewského 5 velvyslancem Polské lidové republiky ve Francii v únoru 1954 a obnovení vzájemných kulturních a vědeckých kon - taktů. Hospodářské kontakty však byly stále problematické, protože Francie odmítala navýšit import polského uhlí. 6 V rámci détente polsko­francouzských vztahů byli také propuštěni tři francouzští občané věznění v Polsku, mezi nimi i výše zmíněný Robineau. 7 Do Polska také dorazily některé filmy ze Západu, jako například Fanfán Tulipán, a Varšavu navštívil Gérard Philipe, představitel titulní role zmíněného filmu. Ve druhé polovině 50. let se tak opět Polsko stalo pro Francouze „nejzápadnější ze slovanských zemí“. 8 Błażej Brzostek stručně nastínil atmosféru polsko­francouzského oteplení následovně: „V polském tisku se objevily fotografie francouzské módy, Paříž se v publicistice vrátila jako vzor města elegance, do ulic Varšavy vyjely nové ,chaussony‘ – symbol obnovení kontraktů s francouzským výrobcem autobusů. Do Polska začaly také přijíždět delegace francouzských vědců, techniků, administrátorů.“ 9 Jacques Duclos, 10 jeden z vedoucích představitelů PCF, v únoru 1956 v rozhovoru pro Trybunu Ludu uvedl: „Sblížení mezi Francií a Polskem – rozkaz srdce i rozumu“. 11 O necelé dva měsíce později pak pro Express Wieczorny prohlásil francouzský ministr Pineau: 12 „Francie přikládá zvláštní váhu udržení co nejlepších vztahů s Polskem, po jehož boku tolikrát válčila o svobodu národů i jednotlivců... Což je nutné stále připomínat kontakty od Chopina po Marii Curie, které v minulosti umocňovaly intelektuální harmonii našich dvou národů?“ 13 Ať už Varšava a Paříž uposlechly své srdce nebo svůj rozum, rok 1956 byl rokem skutečného polsko­francouzského sblí- 4 Maria Pasztor, Między Paryżem, Warszawą i Moskwą. Stosunki polsko-francuskie w latach 1954−1969 (Toruń: Wyd. Adam Marszałek, 2003), 16–18. 5 Stanisław Gajewski (1912−1995) byl velvyslancem PLR ve Francii v letech 1954−61. 6 Jarosz a Pasztor, Stosunki polsko-francuskie 1944−1980, 108. V roce 1952 tvořilo polské uhlí 75 % francouzského importu z Polska, v roce 1957 to bylo již 90 %. Srov. C. Cordebas, „Les conditions des échanges entre la France et les pays de l’Est“, Revue économique 9, č. 3 (1958): 453. 7 Jarosz a Pasztor, Stosunki polsko-francuskie 1944−1980, 110. 8 Cordebas, „Les conditions des échanges...“, 444. 9 Błażej Brzostek, „Robotnici Paryża i Warszawy w połowie XX wieku“, in W połowie drogi. Warszawa między Paryżem i Kijowem, ed. Jerzy Kochanowski (Warszawa: Trio, 2006), 19. 10 Jacques Duclos (1896–1975), v letech 1950–53 zastupoval nemocného Maurice Thoreze ve funkci generálního tajemníka PCF, po Thorezově návratu zůstal vlivnou osobností v nejužším vedení PCF. Byl komunistickým zástupcem ve francouzských prezidentských volbách v roce 1969. 11 Trybuna Ludu, 5. února 1956, 1−2. 12 Christian Pineau (1904−1995), francouzský socialistický politik, od února 1956 do května 1958 francouzský ministr zahraničních věcí. 13 Trybuna Ludu, 31. března − 1. dubna 1956, 1; L’Humanité, 31. března 1956, 1. 21 žení. Jeho symbolem byly také dvě francouzské delegace v Polsku: ve dnech 15.−19. dubna 1956 ve Varšavě na pozvání polské organizace ZBoWiD (Svaz bojovníků za svobodu a demokracii) pobývali francouzští senátoři – účast - níci odboje, přičemž delegaci vedl senátor a gaullista Jacques Debû­Bridel, a od 21. do 25. května pak Polsko navštívili francouzští poslanci – členové Komise zahraniční věcí v čele se socialistou Danielem Mayerem. V červnu ve francouzské Radě republiky (Senátu) vznikla skupina francouzsko­polského přátelství. Tvořilo ji 25 senátorů „bez výjimky představujících všechna politická uskupení“ a v jejím čele stanul gaullista Michel de Pontbriand. 14 Publicity se také dostalo výstavě francouzské knihy ve Varšavě a polské knihy v Paříži 15 či v říjnu 1956 v Paříži konanému polsko­francouzskému vědeckému semináři „o společenském pokroku ve světle historických, ekonomických a sociologických věd“. 16 Vrcholem polsko­francouzského sblížení pak byl na konci roku 1956 podpis nové obchodní dohody, která stanovila obchodní výměnu mezi oběma zeměmi pro rok 1957 v hodnotě kolem 18 milionů franků. 17 Jak uvádí půlroční zpráva Ambasády PLR v Paříži o politické situaci ve Francii, „ve sledovaném období [ve druhém pololetí roku 1956 – M. K.] nastal další nárůst spolupráce a polsko­francouzské výměny v oblasti kulturní a vědecké. Ve Francii se ve velkém stupni zvětšil zájem o Polsko. Zájem se týkal především tzv. ,polského experimentu‘“. 18 Kromě polsko­francouzského sblížení byl rok 1956 také rokem sblížení francouzsko­sovětského, které ztělesnila návštěva francouzských socialistů včetně tehdejšího premiéra Guye Molleta a ministra zahraničí Christiana Pineaua v Moskvě v polovině května. Výsledkem „přátelských“ jednání byl podpis francouzsko­sovětské smlouvy o kulturní výměně. Jak polský, tak i francouzský komunistický tisk této návštěvě věnovaly velkou pozornost. 2.2 Mrtví, kteří poroučejí V žádném delším proslovu na téma polsko­francouzských vztahů nikdy nechybělo připomenutí jmen těch, kteří tyto vztahy v minulosti zosobňovali. Diskurz polsko­francouzského sblížení svou formou velmi často připomínal romantický diskurz 19. století, a to jak v případě vztahů mezi PZPR a PCF, tak i v mezistátních vztazích Polsko­Francie. Ukázkou toho byl například projev Jacquese Duclose na Bierutově pohřbu, ve kterém zazněla jména jako Kościuszko, Marie Curie­Skłodowska, Mickiewicz, Chopin či Dąbrowski. 19 Byla­li řeč o tradici polsko­francouzského přátelství, většinou řečník také vyzdvihl „společný boj za svobodu obou národů“, jako například francouzský 14 Sprawy Międzynarodowe, č. 7 (červenec 1956): 140. 15 Trybuna Ludu, 24. května 1956, 3. 16 Trybuna Ludu, 10. září 1956 a 22. října 1956, L’Humanité, 18. října 1956. 17 Sprawy Międzynarodowe, č. 1 (leden 1957): 117. 18 „Wyciąg z raportu politycznego za okres pierwszego półrocza 1957“, AAN, KC PZPR, XIA/39, k. 115−34. 19 Trybuna Ludu, 17. března 1956, 4. 22 socialista Daniel Mayer, 20 který k tomu později dodal: „Francouzi pamatují na hrdinství Poláků, kteří válčili v jejich zemi se společným nepřítelem, pa - matují na krev prolitou polskými vlastenci – účastníky francouzského odbojového hnutí.“ 21 Bývalý francouzský premiér a socialista Felix Gouin o necelý měsíc později Mayerova slova potvrdil: „Všichni jsme věděli, že francouzsko­polské přátelství bylo vytesáno v průběhu staletí, které vázaly naše dějiny s dějinami Polska ... Srdce revoluční Francie bilo shodně se srdcem velkého polského vlastence Kościuszka v jeho hrdinském boji o znovuvytvoření Velkého Polska v roce 1794.“ 22 Felix Gouin poté nezapomněl zmínit společné utrpení obou národů za Hitlera. 23 K vyzdviženým tradicím polsko­francouzských vztahů se připojil i francouzský obdiv k polským dějinám. Francouzský senátor Jacques Debû­Bridel připomněl účast Poláků v Pařížském povstání z roku 1944 a uvedl: „Vaše znamenité dějiny mohou být pro svět příkladem, jsou to totiž dějiny nezlomného boje, odporu proti násilí a nespravedlnosti. A stejně tak staré jako tento boj je i přátelství mezi našimi národy, které se upevnilo během společných bojů za svobodu.“ 24 Vzájemnému přátelství, tak často zmiňovanému v polsko­francouzském diskurzu, byl nakonec přisuzován teleologický rozměr – bylo to přátelství, které „přikazovala geografie a připomínala staletí dějin“. 25 V souvislosti s tím se začal objevovat i martyrologický aspekt polsko­francouzských vztahů. Adam Meller, polský diplomat, účastník francouzského odboje za druhé světové války a shodou okolností také otec budoucího polského velvyslance ve Francii, ve svém článku „Przyszłość stosunków polsko­francuskich“ (Budoucnost polsko­francouzských vztahů) napsal: „Jsou to naši mrtví, kteří nám poroučí.“ 26 Meller dále pokračoval: „Toto tvrzení doslovně vzaté v případě polsko­francouzských vztahů má svou hlubokou výmluvnost. Naši mrtví nakazují Polákům i Francouzům udržovat bratrské vztahy mezi našimi národy. Nakazují to naším národům ... Tadeusz Kościuszko a polští vojáci z [Napoleonovy – M. K.] Grande Armée, Mickiewicz a Chopin, ostatky naší Velké Emigrace spočívající na hřbitově v Montmorency 27 a na mnoha dalších hřbitovech Francie, generál Jarosław Dąbrowski ... symboly přátelství mezi našimi národy Pierre a Maria Curie, polští vojáci ve Francii 20 Trybuna Ludu, 23. května 1956, 2. 21 Trybuna Ludu, 25. května 1956, 1. 22 Le Journal du Parlement, 20. června 1956; Srov. Trybuna Ludu, 22. června 1956, 2. 23 Ibid. 24 Życie Warszawy, 7. dubna 1956, 1. 25 L’Humanité, 31. května 1956, 3. 26 Adam Meller­Conrad, „Przyszłość stosunków polsko­francuskich“, Sprawy Międzynarodowe, č. 6 (červen 1956): 21. 27 Montmorency je město na severním předměstí Paříže, po listopadovém povstání (1830) se tam uchýlila velká část polské emigrace a mnoho Poláků zde také bylo pohřbeno (včetně Adama Mickiewicze, jehož ostatky byly v roce 1890 převezeny z Montmorency do Krakova). 23 v první a druhé světové válce, polské odbojové hnutí a tisíce a tisíce Poláků, kteří zahynuli bráníce svobodu a nezávislost Francie a Polska.“ 28 Jak již bylo zmíněno, výše charakterizovaný diskurz polsko­francouzských vztahů byl společný všem francouzským politikům, nepatřil tedy výlučně jen Francouzské komunistické straně. V jejím případě však byla jedna osobnost obzvláště vyzdvižena – jednalo se o generála Jarosława Dąbrowského, jenž bo - joval v Pařížské komuně (Francouzi jeho jméno přepisovali většinou jako Dombrowsky). Francouzská komunistická strana k Dąbrowskému přistupovala podobně jako komunistická historiografie v lidových demokraciích či v Sovětském svazu. V roce 1956 tak například vyšel francouzský překlad beletristicky pojatého životopisu Dąbrowského od sovětského historika a spisovatele Daniila Granina, přičemž francouzský komunistický tisk dílo ohodnotil veskrze kladně – „extrémně poutavá četba“ či „způsob, jak vyzdvihnout proletářský internacionalismus, a speciálně jak utužit přátelství mezi polským a francouzským národem“, napsal o knize například William Grossin. 29 Životopis Dąbrowského od Daniila Granina nechyběl ani v Thorezově osobní knihovně. 30 Kromě „století dějin“ a „tisíců zahynuvších v boji za svobodu“ volala po utužení polsko­francouzských vztahů také existence společného nepřítele – Německa – což jak Poláci, tak i Francouzi často zdůrazňovali. V souvislosti s tím také Francouzi (a to nejen komunisté) vyjadřovali svou podporu nové polské západní hranici. Jacques Debû­Bridel například ve Štětíně na závěr pobytu francouzských senátorů v Polsku „přednesl vřelými slovy přípitek za polské západní území, za hranici na Odře a Nise“. 31 Trybuna Ludu později ocitovala slova Debû­Bridela po jeho návratu z Polska: „Z naší cesty jsme se vrátili přesvědčeni, že hranice na Odře a Nise a západní území jsou neoddělitelně spojeny s novým Polskem. Nikdy nebude možné tuto hranici zpochybnit, aniž by tím byla celá Evropa v ohrožení.“ 32 V polsko­francouzském diskurzu bývalo zdůrazňováno nejen společné utrpení pod německým nacismem, ale také podobné osudy válkou postižených měst. Osud Varšavy tak byl ve francouzském prostředí často přirovnáván k osudu francouzského přístavního města Le Havre 33 a naopak. Stejně tak byly viděny paralely v poválečné rekonstrukci obou měst. Osud Le Havru budil u Poláků zájem již krátce po konci války. 34 Na podobnost mezi Var- 28 Meller­Conrad, „Przyszłość stosunków polsko­francuskich“, 21. 29 France nouvelle, 26. května 1956, 12. 30 Archives communales d’Ivry­sur­Seine, Fond Thorez­ Vermeersch, Cote 80Z1–2482. 31 Życie Warszawy, 10. dubna 1956, 2. 32 Trybuna Ludu, 1. května 1956, 2. 33 Město Le Havre bylo v roce 1944 z 85 % zničené spojeneckým bombardováním. Jeho poválečná rekonstrukce je spjata především se jménem architekta Augusta Pe - rreta. Le Havre bylo jedním z center komunistické voličské bašty na severu Francie, konal se zde také XIV. sjezd Francouzské komunistické strany v roce 1956. 34 Srov. např. „Le Havre – zniszczone miasto we Francji“, Polska kronika filmowa, 1945/34. 24 šavou a francouzským městem Le Havre upozornil u příležitosti XIV. sjezdu PCF v roce 1956 dopisovatel Trybuny Ludu Roman Kornecki, který dodal, že Le Havre „nám, Polákům ... připomněl Varšavu“. 35 Město Le Havre bylo navíc v komunistickém diskurzu, podobně jako Marseille, ztotožněno s bojem za socialismus v podání tradičních přístavních dělníků, které mimo jiné ve svých románech proslavil francouzský komunistický spisovatel André Stil. 36 Pouto mezi oběma národy představovali také polští emigranti žijící ve Francii – francouzská Polonia. Podle sčítání obyvatelstva z 10. března 1946 žilo ve Francii 420 tisíc Poláků (z čehož válečná emigrace představovala asi 100 tisíc) a Poláci tehdy ve Francii tvořili čtvrtinu přistěhovalců. Velká část z nich žila v severních průmyslových oblastech Francie. 37 Polsko­francouzské vztahy měly dopad také na vztahy PZPR­PCF. Jejich rozvoj v polovině 50. let způsobil ve Francii větší zájem o polské dění, a to se pak projevovalo i v nekomunistickém tisku. Ten sloužil na jedné straně jako zdroj informací o Polsku (a to i pro některé francouzské komunisty), a na straně druhé, jak ukážou následující kapitoly, jako prostředek polské kritiky vůči vedení PCF. Pro rok 1956 je také důležité, že francouzským premiérem byl představitel socialistů, a že právě v roce 1956 došlo k francouzsko­sovětskému sblížení. Moskva totiž paradoxně nebyla prostředníkem vztahů mezi PZPR a PCF, ale spíše mezi polskou a francouzskou socialistickou vládou. Pro Polsko, Francii a Francouzskou komunistickou stranu pak byl společný obraz tradičních a výjimečných polsko­francouzských vztahů. A ten z diskurzu nevymizel ani v době nejostřejších polemik mezi PCF a polskými novináři. 35 Roman Kornecki, „Pierwszy dzień Kongresu Francuskiej Partii Komunistycznej“, Trybuna Ludu, 19. července 1956, 2. Některé čtvrti Le Havru skutečně svou architekturou připomínají Varšavu či jiná východoevropská města. Například francouzsko­americký film Le Complot (1988, režie Agnieszka Hollandová), který pojednává o vraždě polského kněze Jerzyho Popiełuszka, byl natáčen v Le Havru, ve čtvrti Saint­Joseph, která měla při natáčení suplovat právě Varšavu. 36 Srov. např. André Stil, Seina vyplula na moře (Praha: Svoboda, 1951); André Stil, Paříž jde s námi (Praha: Naše vojsko, 1957); André Stil (1921−2004), spisovatel a scénárista, od roku 1950 člen ÚV PCF, šéfredaktor L’Humanité v letech 1950–1959, v roce 1952 obdržel za své dílo Stalinovu cenu. 37 Dariusz Jarosz a Maria Pasztor, „Paryż – Warszawa w apogeum zimnej wojny 1948– 1953“, Wiadomości historyczne, č. 2 (2001): 67. 25 3. Francouzská komunistická strana Francie, na rozdíl od Polska, měla již z meziválečného období vybudova - nou silnou tradici „dělnického hrdiny“. Neústupný komunista – bojovník, který byl ochotný obětovat se pro „věc“, fascinoval nejen dělnickou mládež, ale i část inteligence. Objevoval se také v masové kultuře – například v podání Jeana Gabina ve francouzských filmech z 30. let. 1 Marxismus se ve Francii skutečně prožíval. A zejména uvnitř společnosti, kterou Annie Kriegelová definovala jako „contre­société“ – komunistickou společnost uvnitř kapitalistického státu 2 − a kterou přirovnávala k soustředným kruhům Dantova pekla. 3 3.1 Stalinismus po francouzsku Francouzská komunistická strana vznikla, původně pod názvem Francouzská sekce komunistická, v prosinci 1920 rozštěpením Francouzské sekce dělnické internacionály (SFIO). PCF byla během 20. let bolševizována (již tehdy probíhaly ve straně čistky), na přelomu 20. a 30. let pak i stalinizována, přičemž do vedení strany se tehdy dostal Maurice Thorez. Vzhledem k její historii pak bylo jen logické, že strana byla organizována po sovětském vzoru. Jako nejvyšší orgán oficiálně figuroval celonárodní sjezd určující základní politické směřování strany, sjezd pak volil ústřední výbor a ústřední výbor vybíral členy politického byra, sekretariátu a generálního tajemníka, který stranu řídil v duchu tzv. „demokratického centralismu“ dle statutu přijatého již v roce 1926 na V. sjezdu PCF v Lille. Ve straně tak byla zakázána jakákoliv diskuse o linii vedení strany a strana byla řízena vertikálně: generální tajemník vybíral většinu vedoucích členů, sjezd jen potvrzoval předem učiněná rozhodnutí nejvyššího vedení a nižší složky nedisponovaly žádnými rozhodovacími pravomocemi. 4 Vzhledem k Thorezovu postavení nebylo 1 Gérard Noiriel, Les ouvriers dans la societé française, XIX–XX e siècle (Paris: Le Seuil, 1986), 193. Cit. dle Brzostek, „Robotnici Paryża i Warszawy w połowie XX wieku“, 17. 2 „Contre­société“, určitý druh politické subkultury, byla podle Annie Kriegelové tvořena soustřednými kruhy od největšího (věrní podporovatelé a voliči PCF, avšak vzdálené jejímu vedení), přes menší (aktivisté, aktivní sympatizanti) až po ten nejmenší, situovaný ve středu (stranický aparát). Srov. Courtois a Lazar, Histoire du Parti communiste français, 29. 3 Kriegel, Les communistes français..., 28. Annie Kriegelová viděla analogii právě v existenci soustředných kruhů, které podle ní byly Dantovu peklu i PCF společné. Zatímco ve středovém kruhu pekla byl podle Danteho Satan, v případě PCF se v něm nachází nejužší vedení strany (stranický aparát – „strana jako taková“) a zatímco v Božské komedii lidé příslušeli k jednotlivým kruhům podle svých hříchů, Kriegelová je do kruhů řadila podle jejich vztahu/blízkosti k vedení PCF (v nejvzdálenějším kruhu byli voliči PCF, následovali je čtenáři komunistického tisku, ještě blíže pak byli straničtí aktivisté atd.). 4 Stéphane Sirot, Maurice Thorez (Paris: Presses de Sciences Po, 2000), 247. 26 překvapující, že se kolem něj vytvořil kult