načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Francouzova milenka – John Fowles

Francouzova milenka

Elektronická kniha: Francouzova milenka
Autor: John Fowles

Děj se odehrává po roce 1867 v atmosféře sociálního, politického i intelektuálního neklidu, který předznamenává konec zlatého věku viktoriánské éry. Hrdina je zasnoubený s půvabnou a společensky vhodnou dívkou, ale dopustí se společensky ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  239
+
-
8
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 526
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 4.
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Hana Žantovská
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Zlín, Kniha Zlin, 2015
ISBN: 978-80-747-3173-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Děj se odehrává po roce 1867 v atmosféře sociálního, politického i intelektuálního neklidu, který předznamenává konec zlatého věku viktoriánské éry. Hrdina je zasnoubený s půvabnou a společensky vhodnou dívkou, ale dopustí se společensky neodpustitelného přečinu - zasnoubení zruší, protože se náhle zamiluje do záhadné, lidskými řečmi opředené ženy. Svou nezvyklou tvůrčí metodou, oscilující na hranici beletrie a sociálně psychologické studie s volnými autorskými vstupy, navazuje Fowles na nejlepší tradice klasického anglického románu. Psychologický román o nenaplněné lásce společensky nerovných milenců se odehrává v Anglii koncem 60. let 19. století.

Popis nakladatele

Věhlasnému britskému spisovateli Johnu Fowlesovi se podařilo ve svém nejslavnějším románu (zfilmovaném v neméně slavném zpracování s Meryl Streepovou a Jeremy Ironsem) spojit v jedné novele moderní narativní přístup s milostným dobrodružstvím a vše jemně zastřít literárním půvabem – výsledkem je psychologický román o lásce dvou společenských nerovných milenců, jejich nepřípustné lásky, vroucích vášní, potlačované sexuality a pokrytectví viktoriánské Anglie. Hlavní hrdinka, tajemná, svůdná a poněkud umírněná žena Sarah Woodruffová se zoufale snaží vymanit z dobových pout sociálních a citových předsudků – tím se však stává objektem zájmu bohatého Charlese Smithsona. Charlesovi však nová známost přináší trýznivý vnitřní konflikt a volbu mezi dvěma ženami…

O autorovi

John Fowles (1926-2005) je klasikem anglické postmoderní literatury. Do tohoto žánru zasáhl již svým prvním dílem Sběratel, kterým si okamžitě získal uznání jako výjimečně novátorský spisovatel s ohromující sílou imaginace a nebývalou schopností vtáhnout čtenáře do svých děl tak, aby se stali jejich součástí. Následovala další světově uznávaná díla: Mág, Francouzova milenka a jiné. Téměř všechny jeho stěžejní knihy vyšly v českých překladech (kromě již zmiňovaných i Larva, Mantissa, Ebenová věž, Daniel Martin, atd.) a na motivy několika z nich byly natočeny filmy. Za všechny můžeme zmínit Francouzovu milenku s Meryl Streepovou a Jeremy Ironsem v hlavních rolích. Aristos je posledním takovým dílem, které vychází v českém jazyce. Bohužel. John Fowles zemřel 5. listopadu 2005 v Lyme Regis, kde žil a tvořil podstatnou část svého života.

Zařazeno v kategoriích
John Fowles - další tituly autora:
Aristos Aristos
 (e-book)
Mág Mág
 (e-book)
Sběratel Sběratel
 (Audioknihy Na Cd Mp3)
Sběratel - CDmp3 Sběratel - CDmp3
 (audio-kniha)
Sběratel Sběratel
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

FLEET


John Fowles

Francouzova milenka



John

FOWLES

Francouzova

milenka


Copyright © J. R. Fowles Ltd, 1969, 2005

Translation © Hana Žantovská, 1976

ISBN 978­80­7473­284­3 (PDF)


7

1

Provždy jen přes moře

zírajíc v dál,

ať vítr zuřil

či lehce vál,

tak stávala tam;

jako by jinak

nic nemělo být,

jak by ten pohled

jí přinášel klid,

jediný, sám.

T. Hardy: Hádanka Východní vítr je v  Lymeské zátoce nejnepříjemnější  – Lymeská zátoka je totiž největší zářez na spodní protažené jihozápadní noze Anglie – a náhodný zvědavec by snadno mohl vyvodit několik velmi pravděpodobných závěrů z pohledu na pár chystající se vkročit jednoho zvláště větrného a chladného rána ke konci března roku 1867 na molo v Lyme Regis, malém, ale starobylém městečku, jež dalo zátoce jméno.

Okolní obyvatelstvo si už po sedm let zvyklo den co

den vídat tenhle přístavní val a skutečný Lyman v něm nikdy nebude vidět o  moc víc než dlouhý spár staré šedivé zdi napřený proti moři. A dokonce, jelikož leží v  značné vzdálenosti od jádra městečka  – jakýsi malý Pireus mikroskopických Atén –, jako by se k němu otáčeli zády. Pravda, za celá staletí vyšly jeho opravy na tolik, že to opravňuje k jisté nechuti. Ale pro mysl méně zatíženou pomyšlením na daně či pro oko pozornější je to prostě nekrásnější přístavní hráz na jižním pobřeží Anglie. A nejenom proto, že je to – jak se praví v průvodcích – památník sedmi set let anglické historie, protože odtud vyplulo loďstvo, aby se střetlo se španělskou Armadou, a protože tady přistál Monmouth... ale zejména proto, že je to nádherný fragment lidového umění.

Primitivní, a  přece složitý, hřmotný, ale ne bez půvabu; plný jemných křivek a  zaoblenin, jako socha Henryho Moora nebo Michelangela. A  ryzí, prosolený ideál hmoty. Že přeháním? Možná, ale lze mne vzít za slovo, protože Val se velice málo změnil od roku, o kterém píši; to ale neplatí o městečku Lyme, a tak by zkouška nebyla spravedlivá, pokud byste se dívali od hráze k pevnině.

Kdybyste se však zadívali na sever k  pevnině v  ro- ce 1867, jako ten pozorovatel onoho dne, byl by se vám otevřel harmonický pohled. Tam, kde se Val spojuje s pevninou, stála malebná skupina asi dvanácti domů kolem malé loděnice s  přídí plachetního rybářského člunu umístěnou na podpěrách jako nějaká archa. O půl míle dál na východ, za svažitými loukami, se zvedaly doškové a šindelové střechy samotného městečka Lyme. Období největšího rozkvětu prožilo městečko ve středověku a od té doby upadalo. Temné šedé útesy známé pod místním jménem Ware Cleeves se příkře tyčily ze štěrkovitého pobřeží, odkud se Monmouth vydal za svým pošetilým dobrodružstvím. Nad ně a za nimi, dál do vnitrozemí, se kupila další řada útesů porostlá hustými lesy. Právě z tohoto pohledu vypadá Val nejvíce jako konec světa  – s  pozadím toho divokého rozeklaného pobřeží na západě. I tady se dá mé tvrzení ověřit. Žádný dům tam tehdy zřejmě nestál a kromě několika ubohých bud na pobřeží tam nestojí nic ani dnes.

Místní špeh – a takový člověk tam byl – mohl snadno vyvodit, že ti dva jsou z města, lidé s určitým vkusem, kteří si nedají zkazit požitek z  Valu nějakým prudším větrem. Ale kdyby byl lépe zaostřil svůj dalekohled, byl by je mohl podezírat, že společná samota je zajímá o  něco víc než námořní architektura. A  docela určitě by zjistil, že pokud jde o zevnějšek, jsou to lidé velmi náročného vkusu.

Mladá dáma byla oblečena podle nejnovější módy, protože v roce 1867 vanul také jiný vítr; začátek revolty proti krinolíně a velkému čepci. Oko v dalekohledu by mohlo zahlédnout ohnivě zbarvenou anilinově rudou sukni, téměř odvážně úzkou – i krátkou, protože pod širokým zeleným pláštěm a nad černými botkami jemně cupkajícími po zdivu probleskovaly dva bílé kotníčky; a na umně spleteném uzlu vlasů seděl jeden z  těch odvážných plochých „koláčových“ kloboučků, zdobený po straně chomáčem volavčích pírek – výtvor kloboučnického umění, jaký si dámy usedlé v  Lyme neodváží posadit na hlavu ještě nejméně rok; zatímco muž, postavou vyšší, oblečený do bezvadného světle šedého obleku a s cylindrem ve volné ruce, si už před rokem či dvěma dal podstatně zkrátit své kotlety, které arbitři nejlepší anglické pánské módy prohlásili za poněkud vulgární – to jest směšné v očích cizinců. Oděv mladé dámy by nás dnes zarazil jako nápadně křiklavý, ale svět tonul tenkrát v prvním nadšení z objevu anilinových barev. A jako kompenzaci za tolik jiného, co se očekávalo v  jejich chování, si ženy přály barvy pestré a zářivé, nikoli nenápadné.

Ale s  čím by si byl člověk s  dalekohledem vůbec nevěděl rady, to byla další postava na onom temném

10

zahnutém molu. Stála na samém jeho konci, kde zeď

spadala do moře, a zřejmě se opírala o hlaveň starého

děla, zapuštěného do zdiva jako sloup na uvazování

lodí. Šaty na té postavě byly černé. Vítr se do nich

opíral, ale postava stála bez hnutí s pohledem strnule

upřeným na moře, spíš jako živoucí pomník těm, kdo

utonuli, jako nějaké zjevení z bájí, než příslušná sou

část všedního maloměstského dne.

2

V onom roce (1851) se britské obyvatelstvo skládalo

asi z 8 155 000 žen od deseti let výše ve srovnání se

7 600 000 muži. Na první pohled je patrno, že bylo

li všeobecně uznávaným určením viktoriánské ženy

stát se manželkou a  matkou, zdálo se nepravděpo

dobné, že bude pro všechny dost mužů.

E. Royston Pike: Dokumenty k životu za

viktoriánské zlaté doby

Napnu si stříbrnou plachtu a k slunci popluju blíž,

napnu si stříbrnou plachtu a k slunci popluju blíž,

a moje falešná láska a moje falešná láska,

ta zapláče, až budu pryč.

Lidová píseň ze západu: Když Silvie šla na

procházku

„Má milá Tino, vzdali jsme Neptunovi svůj hold. Jistě

nám odpustí, když mu teď ukážeme záda.“

„Nejsi právě galantní.“ „Co to má znamenat, prosím?“ „Čekala bych, že si budeš přát prodloužit příleži

tost, kdy dokonce i slušnost vyžaduje, abys mne držel

za paži.“

„Jak jsme náhle křehké.“ „Tady není Londýn.“ „Patrně severní pól, jestli se nemýlím.“

„Přeji si jít až na konec.“

A tak muž vyslal směrem k pevnině pohled tichého zoufalství, jako by to měl být jeho poslední, a  potom dvojice pokračovala v chůzi po Valu.

„A  ráda bych slyšela, co se odehrálo mezi tebou a tatínkem minulý čtvrtek.“

„Tvoje teta už ze mne vytáhla každou podrobnost toho příjemného večera.“

Dívka se zastavila a pohleděla mu do očí.

„Charlesi! Říkám ti, Charlesi, můžeš být odměřený, jako bys spolkl pravítko, s kýmkoli se ti líbí. Ale nebudeš se tak chovat ke mně.“

„Jak tedy, má nejmilejší, máme kdy splynout ve svatém manželství?“

„A  špatnou náladu si necháš pro svůj klub.“ Poněkud upjatě ho přiměla znovu k  chůzi. „Dostala jsem dopis.“

„Ach. Toho jsem se obával. Od matinky?“

„Vím, že k něčemu došlo... při portském.“

Ušli několik kroků, než odpověděl. Na okamžik se Charles klonil k tomu, brát rozhovor vážně, ale potom si to rozmyslil.

„Přiznávám, že tvůj ctěný otec a  já jsme měli malé filosofické nedorozumění.“

„To je od tebe velmi ošklivé.“

„Domníval jsem se, že je to naopak velice poctivé.“

„A co bylo předmětem vašeho rozhovoru?“

„Tvůj otec prohlásil, že pan Darwin

1

by měl být vy

stavován v kleci v zoologické zahradě. V opičím pavilonu. Snažil jsem se vysvětlit některé argumenty podpírající darwinovské stanovisko. Zcela bez úspěchu. Et voilà tout.“

„Jak jsi mohl – když znáš tatínkovy názory!“

„Choval jsem se s veškerým respektem.“

„To znamená, že jsi byl naprosto nesnesitelný.“

„Pravil, že nedovolí své dceři provdat se za muže, který považuje svého dědečka za opici. Ale mám dojem, že bude-li o tom trochu uvažovat, vzpomene si, že v mém případě to byla opice s titulem.“

Upřeně se na něho zadívala, zatímco pokračovali v chůzi, a podivným vláčným pohybem odvrátila hlavu; to gesto bylo pro ni charakteristické, když chtěla naznačit, že ji něco tíží  – v  tomto případě zmínka o  tom, co považovala za největší překážku ohrožující jejich vyhlídky, než došlo k  zasnoubení. Její otec byl velmi bohatý; ale její dědeček prodával sukno, zatímco Charlesův byl baronet. Charles se usmál a  stiskl ruku v rukavičce, lehce zavěšenou do jeho levé paže.

„Drahoušku, už jsme si to přece spolu vyjasnili. Je naprosto správné, že se bojíš svého otce. Ale já si ho neberu. A zapomínáš, že jsem vědec. Napsal jsem monografii, takže to je mimo pochybnost. A  budeš-li se takto usmívat, věnuji všechen svůj čas zkamenělinám, a žádný tobě.“

„Nemám chuť žárlit na zkameněliny.“ Významně se odmlčela. „Jelikož po nich už nejméně minutu šlapeš – a neráčil sis jich ani všimnout.“

Okamžitě se zahleděl dolů a  stejně náhle poklekl. Části Valu jsou vydlážděny kameny s otisky fosilií.

„Opravdu, jen se podívej na tohle! Certhidium portlandicum. Ten kámen musí pocházet z  portlandského eolitu.“

„Odsoudím tě k doživotní práci v jeho lomech, jestli okamžitě nevstaneš.“ Ihned ji uposlechl. „Tak tedy, není to ode mne laskavé, že jsem tě sem přivedla? A podívej se.“ Vedla ho k postrannímu náspu, kde řada plochých kamenů vsazených ze strany do zdi tvořila jakési primitivní schody vedoucí k  níže položené cestě. „Právě na těchto schodech nechala Jane Austenová

2

spadnout

Luisu Musgroveovou v Anně Elliotové.“

„Jak romantické!“

„Gentlemani byli romantičtí... tenkrát.“

„A teď se chovají... vědecky? Odvážíme se toho nebezpečného sestupu?“

„Až na zpáteční cestě.“

A zase pokračovali v chůzi. Teprve v tu chvíli zpozoroval, nebo si právě uvědomil, jakého pohlaví je postava na konci mola.

„Dobré nebe, myslel jsem, že tam stojí rybář. Vždyť je to žena!“

Ernestina se zahleděla pozorněji  – její šedé, ostatně velmi pěkné oči byly krátkozraké – a tak viděla jen temný obrys.

„Je mladá?“

„Na takovou dálku se to nedá říci.“

„Ale já se domýšlím, kdo to je. Určitě to je ubohá Tragédie.“

„Tragédie?“

„Jenom přezdívka. Jedna z mnoha jejích přezdívek.“

„A jaké jsou ty ostatní?“

„Rybáři mají pro ni velmi hrubé jméno.“

„Drahá Tino, jistěže můžeš –“

„Neřeknou jí jinak než... milenka francouzského poručíka.“

„Podívejme se. A  to je v  takovém opovržení, že tu musí trávit svoje dny?“

„Nemá to... trochu v  hlavě v  pořádku. Vraťme se. Nerada se k ní přibližuji.“

Zastavili se. Nespouštěl oči z temné postavy.

„Ale mě to zajímá. Kdo je ten francouzský lajtnant?“

„Muž, o kterém se říká, že se...“

„Že se do něho zamilovala?“

„Ještě něco horšího?“

„Opustil ji? Zůstalo jí dítě?“

„Ne. Myslím, že dítě ne. Jsou to všechno klepy.“

„Ale co tu dělá?“

„Říkají, že čeká na jeho návrat.“

„Ale... cožpak se o ni nikdo nestará?“

„Je něco jako služebná u  staré paní Poulteneyové. Když tam přijdeme na návštěvu, nikdy se neukáže. Ale žije tam. Prosím, vraťme se. Neviděla jsem ji.“

Ale on se usmíval.

„Jestli na tebe skočí, budu tě bránit a osvědčím své chatrné rytířství. Pojď.“

A tak se přiblížili k postavě u dělové hlavně. Sundala si čepec a  držela jej v  ruce. Vlasy měla pevně stažené pod límec černého pláště – a ten spíše připomínal pánský jezdecký kabát než jakýkoli ženský plášť, který mohl být v  módě v posledních čtyřiceti letech. Také ona neměla na sobě ani náznak krinolíny. Ale bylo naprosto zřejmé, že to je z lhostejnosti, nikoli ze znalosti posledního londýnského vkusu. Charles prohodil nahlas nějakou banalitu, aby ji upozornil, že už tu není sama, ale ona se neotočila. Dvojice došla až k místu, odkud bylo vidět její obličej z profilu; i to, jak její pohled, podobný namířené pušce, je upřen až k  nejzazšímu obzoru. Silnější poryv větru donutil Charlese položit Ernestině ruku kolem pasu a podpírat ji a žena se musela pevněji přimknout k hlavni. Aniž sám věděl proč, snad jen aby ukázal Ernestině, že se dá promluvit s každým, přistoupil Charles blíž k ženě, jakmile to jen vítr dovolil.

„Má milá paní, nemůžeme se na vás dívat a neobávat se o vaši bezpečnost. Každý silnější nápor větru...“

Otočila se a pohlédla na něho – totiž, jak se Charlesovi zdálo, spíše skrze něho. Z toho prvního setkání mu neutkvělo v paměti nejvíce to, co se z té tváře skutečně dalo vyčíst, ale všechno, co tam neočekával. Neboť jeho doba zdůrazňovala v  ženském vzhledu především pokoru, poslušnost, plachost. Charles si okamžitě připadal jako vetřelec; jako by Val náležel k této tváři, a ne starobylému okresu městečka Lyme. Nebyl to hezký obličej jako Ernestinin. Určitě to v žádné době a podle žádných měřítek nebyl krásný obličej. Ale byl to obličej nezapomenutelný, a tragický. Zármutek z něho stoupal tak čistě, přirozeně a  nezadržitelně jako voda z  lesního pramene. Nebylo v  něm nic vyumělkovaného, nic pokryteckého, nic hysterického, žádná maska; a především ani stopa pomatenosti. Šílenství bylo v prázdnotě moře, v  prázdnotě obzoru, v  nedostatku rozumných důvodů pro takový zármutek; jako by pramen sám bylo něco přirozeného a  zároveň nepřirozeného, jelikož vyvěrá na poušti.

Znovu a znovu potom Charlesovi připadalo, že ten pohled byl jako kopí; a myslet si něco takového znamená ovšem nejen popsat předmět, ale zároveň i jeho účinek. V té prchavé chvíli si připadal jako nepřítel, který není v právu, probodený a také po zásluze ponížený.

Žena neodpověděla. Pohled, který mu věnovala, netrval déle než dvě nebo tři vteřiny. Pak znovu upřela svůj nepohnutý zrak k  jihu. Ernestina zatahala Charlese za rukáv, on se otočil, pokrčil rameny a  usmál se na ni. Když se blížili k  pevnině, řekl: „Škoda žes mi vylíčila střízlivou skutečnost. To je potíž života na venkově. Každý zná každého a neexistuje žádné tajemství. Žádná romantika.“

Dobírala si ho pak proto: vědec, člověk, který pohrdá romány!

3

Ale mnohem důležitější úvaha je, že většina každého

organismu je tu prostě dík dědičnosti, a proto mno

ho struktur nemá teď přímý vztah ke způsobu života

každého jednotlivého druhu, i když je každá bytost

určitě dobře vybavena pro své místo v přírodě.

Ch. Darwin: O vzniku druhů (1859)

Ze všech dekád v naší historii by moudrý člověk zvo

lil dobu kolem roku 1850 jako dobu svého mládí.

G. M. Young: Portrét jedné doby Po obědě, když se Charles vrátil do svých pokojů u Bílého lva, civěl chvíli na svůj obličej v zrcadle. Jeho myšlenky byly příliš neurčité, než aby se daly popsat. Ale obsahovaly některé nevysvětlitelné prvky; pocit nejasné porážky, zcela bez souvislosti s  příhodou na Valu, ale zato s některými zcela triviálními věcmi, které řekl při obědě tetě Tranterové, s  některými pro něho charakteristickými vyhýbavými odpověďmi, které jí dal; týkaly se jeho zájmu o paleontologii, a jestli ta dostatečně vyčerpává jeho přirozené vlohy, zda mu Ernestina bude opravdu někdy tak dobře rozumět, jako on rozumí jí; dále tu byl všeobecný pocit, že se nějak minul cílem, který – jak nakonec usoudil – nesouvisel možná s ničím jiným než s vyhlídkou na dlouhé a teď i deštivé odpoledne, které měl před sebou. Koneckonců psal se pouze rok 1867. Bylo mu teprve dvaatřicet let. A vždycky kladl životu příliš mnoho otázek.

Ačkoliv Charles na sebe s  oblibou pohlížel jako na mladého vědce a nebyl by projevil přílišné překvapení, kdyby k němu dolehly zvěsti z budoucnosti o letadle, tryskovém motoru, televizi, radaru, nejvíc by ho byl překvapil změněný postoj k  času jako takovému. Domněle velké tajemství našeho století je nedostatek času; právě tento pocit, nikoli nesobecká láska k vědě a zcela zaručeně ne moudrost nás nutí k tomu, abychom věnovali tak velkou část své vynalézavosti a společenského důchodu k nalezení rychlejších způsobů, jak dělat věci – jako by cílem lidstva nebylo pokročit k dokonalejšímu lidství, ale k dokonalému zablesknutí.

Pro Charlese a  téměř pro všechny jeho současníky a lidi jemu společensky rovné byl však předpis tempa po dobu jejich existence zcela neústupně Adagio. Problém netkvěl v touze směstnat do svého času všechno, co by člověk konat chtěl, ale v  tom, jak a  čím zaplnit rozlehlé kolonády volného času, který měl k dispozici.

Jedním z nejběžnějších průvodců zámožnosti v naší době je destruktivní neuróza; v jeho století to byla poklidná nuda. Je pravda, že vzpomínka na revoluční rok 1848 a památka již vymýcených chartistů

3

se tyčila jako

temný stín za celým obdobím; ale pro mnohé – stejně jako pro Charlese – na tom vzdáleném hřmění bylo nejvýznamnější to, že bouře nevypukla. Léta šedesátá přinesla zcela nesporně blahobyt. Přinesla řemeslníkům, a dokonce i dělnické třídě takový dostatek, že možnost revoluce vymizela, aspoň ve Velké Británii, téměř všem lidem z mysli. Netřeba snad podotýkat, že Charles neměl ponětí o vousatém cizinci, který tiše pracoval, jak tomu náhoda chtěla, právě to odpoledne v  knihovně Britského muzea a  jehož práce v  těch potemnělých zdech měla v  budoucnosti nést tak jasně rudé plody. Kdyby byl Charlesovi někdo popsal ty plody nebo důsledky, které jejich nadšené užívání přinese, byl by mu téměř zaručeně nevěřil (ačkoliv v  onom březnu 1867 zbývalo jen šest měsíců do doby, kdy v Hamburku vyšel první díl Kapitálu).

Byly tu nesčetné osobní důvody, pro něž se Charles nehodil pro příjemnou úlohu pesimisty. Jeho dědeček baronet příslušel k druhé ze dvou kategorií anglických venkovských šlechticů; dělili se na lovce lišek prosáklé klaretem a na vědecky pečlivé sběratele všeho možného pod sluncem. Charlesův dědeček sbíral jako hlavní předmět svého zájmu knihy; ale v pozdějším věku vyčerpal značnou část svých peněz a ještě větší část trpělivosti své rodiny vykopáváním neškodných kopečků země rozsetých po jeho třech tisících akrech wiltshireské půdy. Ať šlo o kromlechy nebo menhiry

4

, o nástro

je z  pazourku nebo o  neolitické hroby, neodbytně je pronásledoval; zato jeho starší syn vykázal všechny ty přenosné trofeje stejně nemilosrdně z domu, jakmile jej zdědil. Ale nebe tohoto syna potrestalo, či snad odměnilo tím, že se nikdy neoženil. O mladšího syna starého pána, Charlesova otce, nebylo také špatně postaráno; obdržel jak půdu, tak peníze.

V jeho životě se vyskytla jediná tragédie – smrt jeho mladé ženy a s ní i předčasně narozené holčičky, která mohla být sestrou jednoročnímu Charlesovi. Ale potlačil svůj zármutek. Zahrnul když ne velkou náklonností, tedy aspoň řadou učitelů a vychovatelů syna, kterého měl vcelku jen o  něco méně rád než sebe. Prodal svůj podíl půdy a investoval prozíravě do železničních akcií a méně prozíravě v hazardních hrách (pro útěchu se obracel k  Almackovi raději než k  Všemohoucímu), zkrátka žil, spíše jako by se byl narodil v roce 1702 než 1802, větším dílem pro požitky... a větším dílem na ně také v  roce 1856 zemřel. Tak se stalo, že byl Charles jeho jediným dědicem. Dědicem nejen otcova velmi zmenšeného jmění – baccarat nakonec zvítězil nad rozkvětem železnic –, ale s vyhlídkou na mnohem podstatnější jmění svého strýce. Je pravda, že strýc v roce 1867, přestože se pochopitelně uchyloval stále víc ke klaretu, nejevil žádné známky umírání.

Charles ho měl rád a strýc měl rád Charlese. Ale to se vždycky neprojevovalo v  jejich vzájemném vztahu. Ačkoliv byl Charles natolik snášenlivý k  sportu, že se účastnil honu na koroptve a  bažanty, byl-li pozván, tvrdošíjně odmítal účastnit se honu na lišku. Nevadilo mu, že se kořist nedala jíst, ale děsil se nepopsatelného chování ostatních lovců. A bylo tu ještě něco horšího: Charles měl nepřirozenou náklonnost k chůzi spíše než k jízdě na koni. A chůze, vyjma ve švýcarských Alpách, to nebylo žádné rozptýlení pro gentlemana. Nechoval žádný zvláštní odpor ke koni samému, ale cítil podráždění rozeného přírodovědce, když nebyl s to pozorovat zblízka a podle své chuti. Přesto však mu štěstěna přála. Jednoho podzimního dne před mnoha lety zastřelil velmi zvláštního ptáka, který utíkal po mezi jednoho z pšeničných polí jeho strýce. Když zjistil, co zastřelil a jak je ta kořist vzácná, pocítil nejasný hněv sám k sobě, protože to byl jeden z  posledních dropů velkých, zastřelených na Salisburské pláni. Ale strýc byl nadšen. Vycpaný pták, podobný nějakému vzdálenému potomku krocana, civěl pak už na vždycky před sebe korálkovýma očkama ve své skleněné vitríně v obývacím pokoji na zámku Winsyatt.

Charlesův strýc unavoval své vznešené návštěvníky donekonečna historkami o  tom, jak došlo k  synovcovu slavnému činu, a  kdykoliv pocítil chuť Charlese vydědit  – ta myšlenka sama mu vháněla krev do hlavy, protože majetek byl vázán mužskou dědičnou posloupností –, získával zpět svou srdečnou strýcovskou

21

náklonnost tím, že postával před vitrínou a  hleděl na

Charlesova nesmrtelného dropa. Neboť Charles měl

své chyby. Nepsal pravidelně každý týden a měl ponu

rou zálibu trávit svá odpoledne na Winsyattu v knihov

ně, v místnosti, kterou jeho strýc užíval jen zřídka, po

kud vůbec.

Měl ostatně ještě vážnější chyby. V  Cambridgi, kde

se povinně prokousal klasiky a podepsal třicet devět ar

tikulí, se začal (na rozdíl od většiny mladíků své doby)

skutečně něčemu učit. V druhém roce studií však zapadl

do špatné společnosti a skončil jedné mlhavé londýnské

noci tím, že se tělesně zmocnil nahé dívky. Z její bacu

laté cockneyské náruče se vrhl rovnou do náruče církve.

Jednoho dne krátce nato poděsil svého otce sdělením,

že si přeje být vysvěcen na kněze. Na krizi takové veli

kosti existovala jediná odpověď – zvrácený mladík byl

odeslán do Paříže. Jeho poskvrněné panictví tam brzy

zčernalo k nepoznání; jak otec doufal, dopadlo to stej

ně i  s  jeho touhou po sňatku s  církví. Charles poznal,

co stojí za svůdnou přitažlivostí Oxfordského hnutí

5

 –

římský katolicismus propria terra. Neměl chuť nechat

smažit svou skeptickou, ale pohodlnou anglickou du

ši – skládající se stejným dílem z ironie a konvence – na

kadidle papežské vrtkavosti. Po svém návratu do Lon

dýna se prolistoval a probral asi tuctem náboženských

teorií své doby, ale vynořil se z toho houští (voyant trop

pour nier, et trop peu pour s’assurer) jako zdravý agnostik.

*

Tu malou trošku Boha, kterou mohl odvodit ze své exi

stence, nacházel v přírodě, nikoli v bibli. O sto let dříve

by byl asi deistou, ba možná i panteistou. Nacházel-li se

ve společnosti, chodíval v neděli na ranní bohoslužbu,

ale když byl sám, sotva kdy to činil.

* Ačkoliv by se sám tak nenazval z velmi prostého důvodu, že to slo

vo neexistovalo (do roku 1870, kdy je razil Huxley); v té době už ho

bylo velice zapotřebí.

Vrátil se ze svého šestiměsíčního pobytu ve městě hříchu v  roce 1856. Tři měsíce nato mu zemřel otec. Charles pronajal velký dům v  Belgravii a  usadil se v menším domě v Kensingtonu, vhodnějším pro mladého svobodného muže. Tam o něho pečoval komorník, kuchařka a  dvě služebné, přímo excentricky skromný počet služebnictva na člověka jeho majetku a postavení. Ale Charles tam byl šťastný a  kromě toho věnoval velkou část svého času cestování. V  časopisech, které tou dobou byly právě v  módě, uveřejnil jednu či dvě studie o  svých cestách do vzdálenějších míst; jeden podnikavý nakladatel ho dokonce vyzval, aby o svém devítiměsíčním pobytu v  Portugalsku napsal knihu, ale to se zdálo Charlesovi přece jen trochu infra dig.

6

 –

podobalo se to příliš nápadně tvrdé práci a nucenému spisovatelskému soustředění. Pohrával si s tou myšlenkou, a pak se jí vzdal. Ostatně pohrávat si s myšlenkami mu bylo v třetí dekádě života hlavním zaměstnáním.

Ale přestože se tak dával pohodlně kolébat pomalým proudem viktoriánského času, nebyl to přece jen v podstatě frivolní mladík. Náhodné setkání s někým, kdo znal vášeň jeho dědečka, ho přivedlo k  zjištění, že pouze rodina považovala nekonečné hodiny, které starý pán trávil dohledem nad četami udivených kopajících sedláků, za dobrý vtip. Jiní vzpomínali na sira Charlese Smithsona jako na průkopníka archeologie v  oblasti předrománské Británie. Předměty ze sbírky vykázané jeho synem z domu byly vděčně přijaty Britským muzeem. A Charles pomalu došel k názoru, že je povahou mnohem bližší svému dědečkovi než některému z obou jeho synů. V posledních třech letech se začal vzrůstající měrou zajímat o paleontologii a rozhodl se, že se jí bude věnovat. Začal navštěvovat conversazioni Geologické společnosti. Strýc nelibě nesl pohled na Charlese, jak opouští Winsyatt ozbrojen klínovými kladívky a  sběratelským vakem. Podle jeho názoru směl být gentleman při venkovské vyjížďce vyzbrojen jedině bičem nebo puškou. Ale proti těm zatraceným knihám z té zatracené knihovny to byl přece jen pokrok.

Ostatně Charles projevoval ještě jeden nedostatek zájmu, s kterým byl jeho strýc pokud možno ještě nespokojenější. Žluté pentle a narcisy, symboly liberálů, byly na Winsyattu v  přísné klatbě. Starý pán patřil k nejskalnějším ze všech toryů a zájem měl. Ale Charles zdvořile odmítal všechny pokusy dostat ho do sněmovny. Tvrdil, že je bez politického přesvědčení. Tajně se obdivoval spíše Gladstoneovi

7

. Ale na Winsyattu byl

Gladstone arcizrádce, někdo, jehož jméno se nesmělo vůbec vyslovit. A tak úcta k rodinným tradicím a společenská lenost mu uzavřely cestu ke kariéře, k níž by se byl výborně hodil.

Obávám se, že lenost byla vůbec jednou z převládajících Charlesových vlastností. Jako mnoho jeho současníků cítil, že zodpovědnost z počátku století se mění ve zdůrazňování vlastní důležitosti; že novou Británii pohání ve stále větší míře spíše touha zdát se úctyhodnou než touha konat dobro pro ně samé. Věděl, že je příliš náročný. Ale jak mohl někdo psát o historii, když Macaulay

8

teprve nedávno dokončil své dílo? Prózu nebo

poezii uprostřed největšího souhvězdí talentů v  dějinách anglické literatury? Jak mohl být tvůrčím vědcem, když Lyell a  Darwin ještě žili? Nebo státníkem, když Gladstone a  Disraeli

9

ovládali všechen prostor, který

byl k dispozici?

Jistě vidíte, že Charles si kladl vysoké cíle. Inteligentní lenoši to vždycky dělají, aby své inteligenci zdůvodnili svou lenost. Byl zkrátka stižen veškerou byronovskou nudou bez byronovských ventilů: génia a cizoložství.

Ale ač smrt může dát na sebe čekat, což matky s dcerami na vdávání jak známo dobře předvídají, nakonec se vždycky laskavě dostaví. I kdyby Charles nebyl měl tak slibné vyhlídky, byl by přesto býval zajímavým mladým mužem. Jeho cesty do zahraničí bohužel setřely něco z  patiny naprostého nedostatku humoru (viktoriáni jej nazývali vážností, morální přímostí, bezúhonností a  stovkou jiných zavádějících jmen), který doba požadovala od každého skutečného anglického gentlemana. Obklopovalo ho ovzduší jistého cynismu, neklamný příznak hrozícího morálního rozkladu. Ale nikdy nevstoupil do společnosti, aby si ho matinky neprohlížely od hlavy k  patě, otcové mu nepoklepávali na ramena a dcerušky k němu nevzhlížely plné obdivu. Charles neměl nic proti hezkým děvčatům a docela se klonil k  tomu, vodit je a  jejich ctižádostivé rodiče za nos. Tak získal pověst nepřístupného a chladného člověka, pověst ne zcela nezaslouženou vzhledem ke svým výborným metodám – když mu bylo třicet, byl už v té hře obratný jako tchoř: očichal kořist a  pak se otočil zády ke skrytým železům manželské pasti nastražené do cesty.

Strýc ho často volal k  zodpovědnosti v  té věci, ale Charles si vždycky pospíšil s vysvětlením, že strýc mu věru nemá co vyčítat.

„Nepodařilo se mi najít správnou ženu,“ bručel strýc.

„Nesmysl. Nikdy jsi ji nehledal.“

„Ale ano. Když jsem byl tak starý jako ty...“

„Žil jsi pro psy a koroptví sezonu.“

Starý pán se teskně zahleděl na svůj klaret. Ve skutečnosti nelitoval, že nemá ženu, ale hořce postrádal děti, kterým by mohl kupovat poníky a  pušky. Viděl, jak způsob jeho života mizí beze stopy.

„Byl jsem slepý. Slepý.“

„Drahý strýčku. Já mám výtečný zrak. Uklidni se. Také jsem se rozhlížel po správné dívce. A nenašel jsem ji.“

4

ČIN je, co zůstává. Ó, pravdu znali

ti, co tu lásky dílo zanechali,

které i po smrti teď za ně svědčí:

život měl smysl, ať byl sebetěžší.

C. Sheridanová-Nortonová: Dáma

z La Garaye (1862)

Většina britských rodin středních a vyšších tříd žila

nad svou vlastní žumpou.

E. Royston Pike: Dokumenty k životu za

viktoriánské zlaté doby Suterénní kuchyně velkého domu paní Poulteneyové z  období regentství, stojícího jako elegantní symbol jejího sociálního postavení v dominantní pozici na jednom z  příkrých pahorků za Lyme Regis, by se bezesporu dnes zdála téměř nesnesitelná pro své funkční nedostatky. Ačkoliv její obyvatelé z roku 1867 by se byli určitě vyjádřili zcela jasně o tom, kdo je největší tyran v jejich životě, přece by – ve věku, jako je náš – se zdál skutečnější obludou obrovský sporák zaujímající celou vnitřní stěnu rozlehlé, špatně osvětlené místnosti. Měl tři ohniště, kde se oheň musel dvakrát denně rozdmýchávat a  dvakrát denně prohrabovat, a  jelikož na nich závisel hladký chod domácnosti, nesměla nikdy vyhasnout. Ať byl sebepalčivější letní žár, ať při každém zadutí jihozápadního větru chrlila obluda sebevětší oblaka dusivého kouře  – nemilosrdná ohniště musela být nakrmena. A pak ta barva oněch zdí! Přímo křičely po bílé či nějakém světlejším odstínu. Místo toho byly natřeny odpornou olověnou zelení, která  – což obyvatelé kuchyně nevěděli (a  abychom byli spravedliví, nevěděla to ani tyranka nahoře)  – oplývala arzénem. Snad bylo štěstí, že místnost byla tak vlhká a že obluda chrlila tolik mastného kouře. Smrtelně nebezpečný prach nemohl aspoň vířit vzduchem.

Hlavní velitelkou tohoto styžského doupěte byla jakási paní Fairleyová, hubená osůbka vždycky oblečená v černém, spíše z náklonnosti než proto, že byla vdovou. Možná že její silnou melancholii podněcoval proud méně důležitých smrtelníků, kteří se jeden za druhým míhali v její kuchyni. Sluhové a podomci, zahradníci a kočí, panské shora a kuchyňské pomocnice zdola  – všichni zůstali, jen pokud nepochopili požadavky a způsoby paní Poulteneyové – a pak prchli. To bylo od nich velice nevděčné a zbabělé. Ale očekává-li se od vás, že vstanete v  šest, budete pracovat od půl sedmé do jedenácti, pak znovu od půl dvanácté do půl páté a nanovo od pěti do deseti, a to každý den, vaše zásoby vděčnosti a odvahy se patrně brzy vyčerpají.

Legendárním shrnutím pocitů služebnictva byl výrok, který vmetl do tváře paní Poulteneyové první z pěti naposled propuštěných sluhů: „Madam, raději bych zbytek svého života strávil v  chudobinci, než žít ještě týden pod vaší střechou.“ Mnozí vyjadřovali vážné pochybnosti, jestli se někdo opravdu opovážil říci tato slova oné hrůzu nahánějící paní. Ale co se za nimi skrývalo, to chápali všichni, když ten člověk přišel dolů se svými věcmi a tvrdil, že to řekl.

Jak se mohlo stát, že sama zlořečená paní Fairleyová vydržela tak dlouho u  své zaměstnavatelky, byl jeden z místních divů. S největší pravděpodobností proto, že kdyby jí byla karta osudu padla jinak, byla by se stala sama takovou paní Poulteneyovou. Na místě ji držela její závist a také temná radost z domácích katastrof, které tak často postihovaly dům. Zkrátka obě ženy byly v jádru sadistky, a tak zcela přirozeně projevovaly jedna druhé shovívavost.

Paní Poulteneyová byla posedlá dvěma věcmi  – či spíše dvěma stránkami téže věci. První z nich byla Špína – i  když v  tom dělala určitou výjimku, pokud jde o kuchyň, jelikož tam žilo jenom služebnictvo – a druhá byla Nemorálnost. A  nic podezřelého, co se k  nim vztahovalo, neuniklo jejímu orlímu zraku.

Podobala se obtloustlému supu, kroužícímu bez konce ve své nekonečné prázdni a  nadanému, pokud jde o první pole jejího zájmu, zázračným šestým smyslem ve věcech prachu, stop prstů, nedostatečně naškrobeného prádla, zápachů, skvrn, rozbitých předmětů a všech ostatních zel, jimiž bývají domy ohrožovány. Stalo se, že propustila zahradníka, který byl viděn, jak vstupuje do domu s rukama umazanýma od hlíny, sluhu, který měl na nákrčníku skvrnu od vína, a děvče, protože mělo pod postelí chomáč prachu.

Nejhorší ze všeho bylo, že ani mimo vlastní dům neuznávala pro svou autoritu meze. Nedat se v neděli vidět v  kostele, ať už na ranní či večerní pobožnosti, rovnalo se v  jejích očích důkazu nejhorší morální nedbalosti. A  nebe budiž milostivo služebné, kterou by někdo za jednoho z  jejích vzácných volných odpolední  – udělovala se jednou za měsíc a  ještě nejvýš neochotně  – viděl s  mladíkem. A  stejně buď milostivo takovému mladíkovi, jestliže ho láska dohnala k  pokusu přiblížit se marlboroughskému domu a  přijít na sjednanou schůzku: v zahradě byl doslova les lidských pastí – slovo „lidské“ v této spojitosti poukazovalo na skutečnost, že velké číhající čelisti nebyly ozubené  – i když dostatečně silné, aby mohly zlomit mužskou nohu. Tito železní služebníci byli paní Poulteneyové ze všech nejmilejší. Těm nikdy nedala výpověď.

Zmíněná dáma by se byla docela dobře uplatnila ve službách gestapa; uměla vyslýchat tak, že dokázala i nejtvrdohlavější děvče rozplakat během prvních pěti minut. Svým způsobem to byl symbol nejvýraznějších arogantních rysů Britského impéria na vzestupu. Měla jedinou představu o  spravedlnosti, a  to že ona je zaručeně v právu; a její jediná představa o vládnutí bylo hněvivé bombardování vzpurného obyvatelstva.

Ale v mezích vlastní třídy, ve velmi omezeném kroužku, byla proslulá svou dobročinností. A kdybyste o té pověsti zapochybovali, vaši protivníci by se vytasili s nepopiratelným důkazem; cožpak drahá, laskavá paní Poulteneyová nepřijala ve svém domě milenku francouzského poručíka? Snad nemusím ani podotýkat, že tou dobou ta drahá, laskavá paní znala jen druhou formu oné přezdívky, převzaté z řečtiny.

*

K oné pamětihodné události došlo na jaře roku 1866 přesně rok před dobou, o níž píši, a souviselo to s velkým životním tajemstvím paní Poulteneyové. Bylo to tajemství velmi prosté. Věřila v peklo.

Tehdejší lymeský vikář byl, pokud jde o  teologii, poměrně osvícený muž, ale věděl také, po které straně je namazán jeho pastýřský chléb. K svým lymeským ovečkám, tradičně protirituální kongregaci „nižší“ anglikánské církve, se výborně hodil. Uměl svým kázáním dát tón vřelé výmluvnosti a nestrpěl ve svém kostele sochy Ukřižovaného, obrazy, ozdoby ani jiné znaky papežského moru. Když mu paní Poulteneyová vysvětlila své teorie týkající se posmrtného života, nepřel se s ní, * Autor má na mysli slovo whore (děvka) z řeckého hétera. (pozn. překl.)

29

protože uživatelé nepříliš bohatého obročí nemají dis

kutovat se svými bohatými farníky. Paní Poulteneyová

mu otvírala stejně štědře svůj měšec, jak ten měšec přiš

krcovala, pokud šlo o  mzdy jejích třinácti sloužících.

V  zimě předešlého roku (byla to zároveň zima čtvrté

velké cholerové epidemie ve viktoriánské Británii) paní

Poulteneyová lehce ochořela a vikář byl stejně častým

návštěvníkem jako lékaři, kteří ji museli zas a  znovu

ujišťovat, že to je jen triviální žaludeční nevolnost, a ne

nápor toho tak obávaného orientálního zabíječe.

Paní Poulteneyová nebyla hloupá; v  praktických

věcech měla naopak výborný postřeh a  otázka jejího

posmrtného osudu byla – jako všechny záležitosti týka

jící se jejího osobního pohodlí – předmětem navýsost

praktických úvah. Když si představovala Boha, podo

bal se v obličeji vévodovi z Wellingtonu; ale povahou

to byl spíše mazaný právník, což byla odrůda, k  níž

pociťovala paní Poulteneyová hlubokou úctu. Jak tak

ležela ve své ložnici, přemýšlela o  strašném matema

tickém problému, který ji čím dál víc pronásledoval:

Zdali Pán oceňuje dobročinnost podle toho, co kdo

dal, nebo podle toho, co dát mohl. V té věci měla lepší

přehled než vikář. Darovala kostelní pokladně značné

obnosy, ale věděla, že to zdaleka není předepsaný de

sátek, s jakým se musí rozloučit vážný uchazeč o místo

v ráji. Ovšem že se ve své poslední vůli postarala, aby

účet byl po její smrti pěkně zaokrouhlený. Ale co nebu

de-li Bůh přítomen při čtení oné listiny! A navíc tomu

náhoda chtěla, že paní Fairleyová, která jí v  době její

nemoci po večerech předčítala z  bible, vybrala právě

podobenství o vdovině groši. Paní Poulteneyové se to

podobenství odjakživa zdálo strašně nespravedlivé, ale

teď jí leželo na srdci mnohem déle než bacilli enteritis

v jejích střevech. Jednoho dne, když se už uzdravovala,

využila návštěvy starostlivého vikáře a  jala se pečlivě zpytovat svědomí. Zpočátku se pokoušel rozptýlit její duchovní starosti.

„Drahá paní, vaše nohy spočívají na skále. Stvořitel je vševědoucí a vševidoucí. Nepřísluší nám pochybovat o jeho milosrdenství – nebo jeho spravedlnosti.“

„Ale co když se mě zeptá, jestli mám čisté svědomí?“

„Odpovíte, že je v mnohém znepokojené,“ usmál se vikář. „A On, ve svém nekonečném soucitu –“

„A co jestli ne?“

„Ale drahá paní Poulteneyová, budete-li mluvit takto, budu vás muset napomenout. Nemůžeme pochybovat o Jeho porozumění.“

Paní Poulteneyová se odmlčela. S vikářem si připadala jako ve společnosti dvou rozličných lidí. Jeden z nich byl na nižším stupni společenského žebříčku než ona, a  navíc na ní závisel, pokud šlo a  dobrou zásobenost jeho spíže, o  značnou část běžných výdajů na kostel a úspěšnost jeho neliturgických povinností mezi chudinou; a druhý byl zástupce boží, před kterým by aspoň obrazně měla klečet na kolenou. A  tak se její chování k  němu často podivně, nedůsledně měnilo. V  jednu chvíli bylo de haut en bas

10

, v druhou de bas en haut

11

; ně

kdy dokonce zahrnovalo oba postoje v jedné větě.

„Kdyby jen chudák Frederick nebyl umřel, byl by mi poradil.“

„Nepochybně. A jeho rada by se podobala mojí, ujišťuji vás. Vím, že to byl křesťan. A co vám říkám, je poctivé křesťanské učení.“

„Bylo to varování. Trest.“

Vikář se zatvářil slavnostně. „Pozor, má drahá paní, pozor. Nemůžeme lehkovážně zasahovat do pravomoci našeho Stvořitele.“

Změnila předmět rozhovoru. Ani všichni vikáři na světě by nedokázali v  jejích očích ospravedlnit předčasnou smrt jejího muže. Zůstalo to mezi ní a Bohem; tajemství podobné černému opálu, které občas zazářilo jako slavnostní znamení a  jindy vyhlíželo jako nějaký obnos už složený ve formě splátky na celkovou sumu pokání, kterou bude muset uhradit.

„Dávala jsem. A nekonala jsem žádné dobré skutky.“

„Dávat je vynikající skutek.“

„Nejsem jako lady Cottonová.“

Tento náhlý obrat k  světským věcem vikáře nepřekvapil. Z  předchozích rozmluv nabyl přesvědčení, že paní Poulteneyová považuje v tomto zvláštním závodě zbožnosti sama sebe za osobu o mnoho délek zaostávající. Lady Cottonová, která žila několik mil za městečkem Lyme, byla proslavená svým fanaticky dobročinným životem. Navštěvovala chudé, byla předsedkyní misionářské společnosti, zřídila domov pro padlé ženy – pravda, domov takové kajícné přísnosti, že většina schovanek Magdalénského spolku se honem pachtila, jakmile to jen trochu šlo, zpátky do bahna neřesti – ale o tom paní Poulteneyová nic nevěděla, stejně jako neznala lidovou přezdívku ubohé Tragédie.

Vikář si odkašlal. „Lady Cottonová je nám všem příkladem.“ To byl olej do ohně, jak si možná také uvědomoval.

„Měla bych navštěvovat chudé.“

„To by bylo výborné.“

„Když ale mě to vždycky tak rozčiluje.“ Vikář jí nepřispěchal na pomoc. „Vím, že je to ode mne moc ošklivé.“

„Ale, ale.“

„Ano. Velice ošklivé.“

Následovalo dlouhé mlčení, při němž vikář meditoval o své večeři, do které chyběla ještě hodina – a paní Poulteneyová o  svých nedostatcích. S  plachostí u  ní nezvyklou pak vyrukovala s  kompromisním řešením svého problému.

„Kdybyste věděl o nějaké dámě, vzdělané osobě, která přišla do nesnází...“

„Není mi úplně jasné, co máte na mysli.“

„Chtěla bych přijmout společnici. Dělá mi teď obtíže psát. A paní Fairleyová tak špatně předčítá! Velice ráda bych takové osobě poskytla domov.“

„Výborně. Jestliže si to opravdu přejete. Hned se přeptám.“

Když si uvědomila, jak střemhlavě se hodlá vrhnout na ňadra Opravdového křesťanství, paní Poulteneyová poněkud couvla. „Chci jenom osobu, které se po morální stránce nedá vyčíst ani to nejmenší; musím brát ohledy na služebnictvo.“

„Ale to se samo sebou rozumí, vážená paní.“ Vikář vstal.

„A pokud možno bez příbuzných. Příbuzní osob, které jsou na vás závislé, mohou být někdy strašně únavní.“

„Ujišťuji vás, že vám nedoporučím nikoho nevhodného.“ Stiskl jí ruku a ubíral se ke dveřím.

„A pane Forsythe, aby ta osoba nebyla příliš mladá.“

Uklonil se a opustil místnost. Ale vpůli cesty do přízemí se zastavil. Vzpomněl si. Uvažoval. A snad nějaké hnutí mysli, ne zcela prosté potměšilosti, toho výplodu dlouhých hodin pokrytectví – či aspoň ne vždy naprosté upřímnosti  – po boku smutečně oděné paní Poulteneyové, rozhodně nějaký takový impuls ho přiměl k návratu do obývacího pokoje. Stanul ve dveřích.

„Vhodná osoba mne právě napadla. Jmenuje se Sarah Woodruffová.“

5

Ó běda, nic mě nenutí

vést marnou při. Však smířila

se láska kdy hned se smrtí?

to bych pak ničím nebyla

než temných pudů rmutná tíž,

než zrůzněná tvář satyra,

jenž hroznů krev si nabírá

a v hloubi lesů hledá skrýš.

A. Tennyson: In memoriam (1850)

12

Mladí lidé se nemohli dočkat, až uvidí Lyme.

J. Austenová: Anna Elliotová Ernestina měla přesně obličej odpovídající její době; to je oválný, s  malou bradou, jemný jako fialka. Dosud jej můžete nalézt u velkých ilustrátorů té doby – ve Phizově díle, v  kresbách Johna Leeche. Její šedé oči a  bílá pleť jen zvyšovaly dojem celkové křehkosti. Při prvním setkání uměla velmi pěkně klopit oči, jako by se chystala padnout do mdlob, kdyby se některý gentleman odvážil ji oslovit. Ale koutky jejich rtů nepatrně, abychom rozšířili své přirovnání – jako slabá vůně únorových fialek – a nenápadně, ale zcela nepochybně popíraly její naprostou poslušnost velkému bohu  – Muži. Pravověrná viktoriánská duše by byla možná nedůvěřovala tomu neklamnému náznaku podobnosti s  Becky Sharpovou

13

; ale muž Char

lesova typu nemohl Ernestině odolat. Na oko patřila k houfu těch stydlivých mamselek, Georgin, Viktorií, Albertin, Matyld a ostatních, které přísně hlídány seděly po tuctech na každém bále; a  přece se jim tak úplně nepodobala.

Když Charles opustil dům tety Tranterové v  Broad Street, aby se odebral tak asi o  sto kroků dál do svého hotelu, kde vystoupil po schodech do svých pokojů a tam se vážně – nejsou snad všichni milenci světu pro smích? – zahloubal do pozorování své hezké tváře v zrcadle, Ernestina se omluvila a uchýlila se do svého pokoje. Chtěla se krajkovými záclonami ještě naposled podívat za snoubencem; zároveň chtěla být v jediném pokoji tetina domů, který jí připadal snesitelný.

Když se dost naobdivovala způsobu jeho chůze a  zvláště tomu, jak zvedl cylindr, aby pozdravil služebnou tety Tranterové, která se vracela z  nějaké pochůzky, a když k němu zároveň proto pocítila nenávist, protože děvče mělo smělá očka dorsetských venkovanů a provokujícím způsobem přitažlivou růžovou pleť a  Charles měl přísně zakázáno i  jen se podívat na jakoukoli ženu pod šedesát – této podmínce unikla teta Tranterová naštěstí právě o rok –, Ernestina se vzdálila od okna do vnitřku pokoje. Byl zařízen pro ni a podle jejího vkusu, který zbožňoval všechno francouzské; nábytek byl právě tak těžký jako anglický, ale víc zlacený a  neobvyklejších tvarů. Zbytek domu tety Tranterové byl zařízen důsledně, masivně a neodvolatelně ve stylu nastoleném před čtvrtstoletím: bylo to muzeum předmětů vytvořených v  prvním návalu odporu ke všemu dekadentnímu, lehkému a půvabnému, co mělo nějaký vztah k  morálce a  mravům zlopověstného Prinnyho, Jiřího IV. Nikdo nemohl mít tetu Tranterovou nerad; i pouhá představa, že by se člověk mohl hněvat na její usměvavý a hovořící – zvláště hovořící – obličej, byla absurdní. Měla hluboký optimismus úspěšných starých panen. V  samotě člověk buď zahořkne, nebo se naučí spoléhat sám na sebe. Teta Tranterová začala tím, že se snažila ze všeho vydobýt pro sebe tu lepší stránku věci, a skončila tím, že to dělala pro všechny kolem sebe.

I když Ernestina se podle svých nejlepších sil snažila živit v sobě proti tetě hněv za ty nemožné večeře v pět, za ten pohřební nábytek zaplňující ostatní pokoje, za přemrštěnou péči, kterou teta věnovala její dobré pověsti (patrně jí ani na mysl nepřišlo, že by ženich a nevěsta chtěli sedět o samotě nebo si sami vyjít), a zejména proto, že je vůbec nucena pobývat v Lyme.

Ubohé děvče muselo, pokud jeho paměť sahala, snášet útrapy jedináčka – to je tíživé a nikdy nepolevující břemeno rodičovské starostlivosti. Od narození přivolávalo její sebemenší zakašlání do domu doktory. Od času dospívání její nejmenší rozmar přiváděl čalouníky a  švadleny. A  sebemenší mráček na jejím čele způsoboval papínkovi a  matince hodiny tajných výčitek. Fungovalo to výborně, pokud šlo o  nové šaty a  nové závěsy, ale v jedné věci všechno její trucování a stížnosti neměly nejmenší účinek. Kdykoli šlo o  její zdraví. Její rodiče byli přesvědčeni, že má souchotiny. Jakmile se jim jen zazdálo, že ze sklepa táhne vlhkost, už se stěhovali. Stačilo, aby o  prázdninách někde dva dny pršelo, hned měnili místo pobytu. Prohlížela ji půlka lékařů z  Harley Street  – a  nic nenašla; nikdy v  životě nebyla vážně nemocná, netrpěla únavou a chronickou slabostí tuberkulózních lidí. Mohla  – či lépe byla by mohla, kdyby jí to byli dovolili  – protancovat celou noc, a  hned nazítří, bez sebemenší stopy únavy hrát celé dopoledne diabolo. Ale nebyla s  to pohnout fixní ideou svých starostlivých rodičů o  nic víc, než by nemluvně dokázalo pohnout horou. Kdyby jen byli mohli nahlédnout do budoucnosti! Protože Ernestina přežila celou svou generaci. Narodila se v  roce 1846. A zemřela v den, kdy Hitler vpadl do Polska.

Nebezpečnou součástí jejího zcela zbytečného zdravotního režimu byl každoroční pobyt u sestry její matky v Lyme. Většinou přijížděla, aby se zotavila po sezoně. Tentokrát ji sem poslali brzy, aby nabrala sil před sňatkem. Vítr od kanálu jí nepochybně také prospíval, ale vystupovala vždycky z kočáru v Lyme sklíčená jako vězeň, kterého přivezli do nehostinného vyhnanství. Společnost v městečku byla asi tak moderní jako mahagonová monstra v  domě tety Tranterové. A  pokud jde o  zábavu, v  očích mladé dámy obeznámené se vším nejlepším, co mohl Londýn poskytnout, se tu dělo méně než nic. A  tak její vztah k  tetě Tranterové byl mnohem spíš vztahem svéhlavého dítěte, anglické Julie k její plochonohé chůvě, než vztahem, jaký by se dal očekávat mezi neteří a  tetou. Opravdu, kdyby se onu poslední zimu nebyl šťastně objevil na scéně Romeo a neslíbil, že s ní bude sdílet vězeňskou samotu, byla by se už vzbouřila nebo, jak sama sebe ujišťovala, by se byla o  to aspoň pokusila. Ernestina měla zcela zaručeně mnohem silnější vůli, než její okolí tušilo  – mnohem silnější, než doba připouštěla. Ale naštěstí měla velkou úctu ke konvencím; a podobně jako Charles  – nebyla to nejmenší součást přitažlivosti, kterou jeden k druhému od počátku cítili – si zachovala ironický odstup sama k sobě. Bez něho a bez jisté dávky smyslu pro humor by byla chodila po světě jen jako strašné rozmazlené dítě. Také skutečnost, že se občas takto oslovovala (ty strašné rozmazlené dítě), ji určitě držela na uzdě.

To odpoledne si ve svém pokoji před zrcadlem rozepnula šaty a stála před ním jen v košili a spodničkách. Na několik okamžiků zapomněla na celý svět, zabrána do značně narcistického sebepozorování. Její hrdlo a  ramena splňovaly, co sliboval obličej; byla opravdu velice pěkná, jedna z nejpěknějších dívek, které znala. A  jako by to chtěla dokázat, zvedla paže a  rozpustila si vlasy pohybem, o  kterém neurčitě tušila, že je hříšný, ale potřebný jako horká koupel nebo teplá postel v zimní noci. Na vpravdě hříšný okamžik si připadala jako nějaká zkažená osoba – tanečnice, herečka. A pak, kdybyste byli přihlíželi, byste uviděli něco velmi zvláštního. Protože se náhle přestala natáčet a  obdivovat z profilu; vzhlédla prudce ke stropu. Její rty se pohybovaly. A spěšně otevřela jednu ze svých skříní a vytáhla peignoir

14

.

Při jedné ze svých piruet zahlédla totiž v  zrcadle roh lůžka  – a  hlavou ji projela myšlenka erotického obsahu; pouhá představa, nejasný obraz propletených nahých údů jako na sousoší Laokoonta

15

. Neděsila ji

jen její hluboká neznalost, pokud jde o všechny reality soulože; odpuzovala ji i  atmosféra bolesti a  brutality, kterou akt podle všeho vyžadoval a která jako by popírala všechnu jemnost gest a ohleduplnosti dovolených něžnůstek, jež ji tak přitahovaly na Charlesovi. Jednou či dvakrát viděla, jak se páří zvířata, divokost té scény ji strašila v mysli.

Tak se u ní vyvinulo jakési soukromé přikázání – neslyšitelný příkaz zněl prostě „to nesmím“  –, kdykoli se ženské požadavky jejího těla, sexuální, menstruační a jakékoliv jiné, snažily prosadit do jejího vědomí. Ale ačkoliv člověk může uchránit svůj dům před vlky, pořád ještě tam někde vyjí v  temnotách. Ernestina si přála manžela, chtěla, aby Charles byl ten manžel, a chtěla děti; ale splátka, kterou za to bude podle vlastního nejasného odhadu muset zaplatit, se jí zdála přemrštěná.

Občas přemýšlela, proč Bůh připustil, aby tak bestiální podoba povinnosti kazila tak nevinné touhy. Většina žen její doby cítila totéž, i většina mužů; a není divu, že povinnost se stala tak klíčovým pojmem našeho chápání viktoriánské éry – či naopak, takovou nevábnou představou naší současnosti.

Když Ernestina zahnala vlky, přešla k  toaletnímu stolku, odemkla zásuvku a  vytáhla odtamtud svůj deník, vázaný v  černém marokénu se zlatým uzávěrem. Z jiné zásuvky vyndala ukrytý klíček a knihu odemkla. Okamžitě nalistovala poslední stránku. V  den svého zasnoubení s Charlesem tam vypsala data všech měsíců a dnů ležících mezi zasnoubením a jejich sňatkem. Úhledné čáry už protínaly asi dva měsíce; zbývalo ještě nějakých devadesát dnů. A  tu Ernestina vytáhla ze spodní strany deníkových desek tužku s  držátkem ze slonoviny a  proškrtla 26. březen. Do konce dne chybělo sice ještě devět hodin, ale obvykle si dovolovala takovou malou lest. Pak se vrátila k předním stranám knihy, či skoro docela dopředu, protože kniha byla dárkem k  Vánocům. Po přibližně patnácti stránkách popsaných drobným písmem následovala prázdná stránka, na kterou přitiskla snítku jasmínu. Chvilku na ni pohlížela, pak se sklonila a přivoněla k ní. Její uvolněné vlasy padaly na stránku. Zavřela oči, aby si v duchu ještě jednou vyvolala onen nejkrásnější den, kdy myslela, že umře radostí, den, kdy bez konce plakala, ten dokonalý...

Ale uslyšela na schodech kroky tety Tranterové, rychle schovala knihu a začala si pročesávat hladké hnědé vlasy.

6

Ó, Maud, ty mléčně bílá srno, jak nehodíš se za ženu...

A. Tennyson: Maud (1855)

Když se vikář to odpoledne vrátil se svým sdělením k paní Poulteneyové, vyjadřovala její tvář naprosté nepochopení. A  u  dam jejího typu znamená neúspěšné odvolání k jejich znalostem valnou většinou úspěšnou žádost o nesouhlas. K vyjádření nesouhlasu se ostatně její obličej hodil vynikajícím způsobem: její oči v nejmenším nebyly Tennysonovým „domovem tiché modlitby“ a dolní část jejích tváří tvořila laloky, mezi nimiž se tísnily úzce sevřené rty, šmahem zavrhující všechno, co ohrožovalo její dva životní principy: první (a zde si vypůjčím Treitschkeho sarkastický výrok), že „civilizace je mýdlo“, a druhý: „úctyhodné je to, co mě neuráží“. Trochu se podobala bílému japončíkovi, přesně řečeno vycpanému japončíkovi, protože na prsou nosila malé pouzdro s kafrem jako preventivní prostředek proti choleře... takže všude tam, kde se zdržovala, se šířila jemná vůně kuliček proti molům.

„Neznám ji.“

Vikář cítil pohrdavé odmítnutí a napadlo ho, co by se bylo stalo, kdyby byl milosrdný Samaritán narazil na paní Poulteneyovou místo na chudého pocestného.

„Nepředpokládal jsem, že byste ji znala. To děvče je z Charmouthu.“

„Děvče?“

„Totiž, nejsem si jist jejím stářím, žena, dáma asi třicetiletá. Snad starší. Nerad bych si dovolil hádat.“ Vikář si byl vědom, že začal s obhajobou nepřítomné dívky dost uboze. „Ale skutečně politováníhodný případ. Naprosto si zasluhující vaší dobročinné pozornosti.“

„Má vzdělání?“

„Ano, zajisté. Připravovala se na dráhu guvernantky. Byla guvernantkou.“

„A co dělá teď?“

„Myslím, že je bez místa.“

„Proč?“

„To je dlouhá historie.“

„Rozhodně bych si ji ráda poslechla, než podniknu další kroky.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.