načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Francie s českou příchutí - Ivan Fučík

Elektronická kniha: Francie s českou příchutí
Autor:

Čím nás Francie, tato země vína, skvělého jídla a zajímavého životního stylu odjakživa tak silně přitahuje? Přestože nemáme společné hranice, máme k Francii velice blízko. ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Počet stran: 167
Rozměr: 23 cm
Úprava: tran : ilustrace (převážně barevné), mapy, 1 genealogická tabulka
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: fotografie: Josef Nekvasil, Ivan Fučík
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1188-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Čím nás Francie, tato země vína, skvělého jídla a zajímavého životního stylu odjakživa tak silně přitahuje? Přestože nemáme společné hranice, máme k Francii velice blízko. V průběhu staletí se naše dějiny občas osudově proplétaly, a vytvářela se tak pouta, jejichž pozůstatky jsou znatelné dodnes. Kniha „Francie s českou příchutí“ je přepracované vydání původní knihy Francie s ozvěnou domova, jež je známá i televizním divákům díky stejnojmennému dokumentárnímu cyklu. Svébytný průvodce Francií po stopách Čechů a historických událostí svázaných s naší zemí od středověku až po 20. století zavede čtenáře na bojiště u Kresčaku, kde padl český panovník Jan Lucemburský, k hrobům československých legionářů z první světové války, do pařížské kavárny, kterou vyzdobil Alfons Mucha, a na mnoho dalších zajímavých míst.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ivan Fučík - další tituly autora:
Francie s českou příchutí Francie s českou příchutí
Fučík, Ivan
Cena: 254 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Francie s českou příchutí
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cpress.cz
www.albatrosmedia.cz
Ivan Fučík
Francie s českou příchutí – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Francie s českou příchutí
Ivan Fučík





IVAN FUČÍK

FRANCIE S ČESKOU PŘÍCHUTÍ
SLOVO ÚVODEM 6
PRAHA PLNÁ FRANCOUZŮ  7
ALSASKO 21
Štrasburk 22
Weyersheim 27
Obernai 27
Sainte-Odile 27
Niederhaslach 28
Erstein 29
Andlau 29
Ribeauvillé 29
Kaysersberg 29
Orbey 30
Kolmar 30
Cernay 32
Thann 32
LOTRINSKO 34
Nancy 34
Luneville 36
Pont-à-Mousson 37
Mety 38
Hennezel 40
Darney 40
Pouilly-sur-Meuse 41
CHAMPAGNE-ARDENNE 43
Remeš 43
Verzenay 47
Hautvillers 47
Épernay 47
Sainte-Menehould 49
Hans 49
Vouziers 50
Terron 50
PAŘÍŽ 51
ÎLE-DE-FRANCE 67
Saint-Denis 67
Vincennes 69
Saint-Maur-des-Fossés 70
Melun 71
Provins 71
Marlotte 73
Vaux-de-Cernay 73
Cernay-la-Ville 73
Auffargis 73
Saint-Germain-en-Laye 73
Versailles 74
Saint-Ouen-l ́Aumone 75
NORD-PAS-DE-CALAIS 76
Arras 76
La Targette 76
Dunkerque 78
PIKARDIE 79
Cayeux-sur-Mer 79
Abbeville 79
Crécy-en-Ponthieu 81
Ourscamp 82
Ermenonville 82
NORMANDIE 84
Dieppe 84
Rouen 85
Giverny 86
BRETAŇ 87
Pont-Aven 87
Concarneau 88
Camaret 88
Île-de-Sein 88
Roscoff 89
Combourg 90
Saint-Malo 90
Josselin 92
OBSAH
4





OBLAST ŘEKY LOIRY 95
Nantes 96
Angers 97
Saumur 98
CENTRE 100
Meung-sur-Loire 100
Orléans 101
Saint-Benoît-sur-Loire 102
Sully-sur-Loire 102
Gien 103
Montargis 103
Tours 105
Descartes 107
Mehun-sur-Yèvre 108
BURGUNDSKO 110
Mont-Beuvray 110
Sens 112
Dijon 112
Gevray-Chambertin 116
Cîteaux 117
Clos de Vougeot 118
RHÔNE-ALPES 119
Chambery 120
Grenoble 121
La Terrasse 121
Saint-Antoine du Viennois 121
Vienne 121
Lyon 121
AUVERGNE 123
Espaly-Saint-Marcel 123
Le Puy-en-Velay 123
Saugues 123
La Chaise-Dieu 123
Chavaniac 124
POITOU-CHARENTE 127
La Rochelle 127
Aix 128
Cognac 129
Jarnac 129
AKVITÁNIE 130
Marmande 130
Arcachon 130
Bayonne 131
Hendaye 132
Pau 133
MIDI-PYRENÉES 135
Rodez 135
Cahors 136
Rocamadour 136
Saint-Cirq-Lapopie 138
LANGUEDOC-ROUSSILLON 139
Nîmes 139
Montpellier 141
Agde 142
Béziers 143
Narbonne 143
Perpignan 144
Saint-Guilhem-le-Dessert 144
Collioure 145
PROVENCE-ALPES-CÔTE D ́AZUR 146
Avignon 146
Arles 149
Tarascon 150
Sainte-Baume 151
Apt 153
Simiane-la-Rotonde 153
Caseneuve 154
Lacoste 154
LITERATURA 155
JMENNÝ REJSTŘÍK 163
SEZNAM FOTOGRAFIÍ 165
5






IVAN FUČÍK

FRANCIE S ČESKOU PŘÍCHUTÍ
SLOVO ÚVODEM
Je to samozřejmě určitá nadsázka, ale kdybych dneska měl vyplnit osobní
dotazník, do rubriky „přechodné bydliště“ bych nejraději napsal  – Francie. Před
mnoha lety bych byl asi konkrétnější a připsal ještě – Paříž, kterou jsem tehdy
po prvé navštívil a ještě dlouho bezmezně obdivoval. Samozřejmě i dnes se tam
občas rád vracím, ale od té první návštěvy uplynulo několik desetiletí, a já jsem
poznal ještě mnoho dalších pozoruhodných míst, která mne také očarovala.
A když se mne nyní někdo zeptá, kde se mi ve Francii líbí nejvíce, bez dlouhého
přemýšlení odpovídám – všude. Jakmile na silnici překročím řeku Rýn, objeví se
první francouzské nápisy a v rádiu zazní melodická francouzština, mám pocit,
že jsem zase ve svém druhém domově. Něco jako na návštěvě u svých blízkých,
se kterými mám mnoho společných vzpomínek.
Během těchto výletů do Francie jsem postupně objevoval, na kolika mís -
tech po této zemi lze objevit nějakou památku, která připomíná konkrétní
událost nebo postavu z  naší historie. Může to být cokoliv: socha, pamětní deska,
náhrobní kámen anebo jen název ulice. V obci La Targette máme také náš
vojenský hřbitov. A ve městě Darney se nachází zámeček, ve kterém dlouhá léta sídlí
Musée Tchécoslovaque, o něž se neúnavně stará jeho konzervátor, sympatický
pan André Poirot. To je jen pár příkladů v tomto úvodu.
Kromě letitého cestování po jednotlivých regionech jsem také doma začal
systematicky pátrat v dostupné literatuře a sbírat roztroušené informace všude,
kde se dalo. Někdy to byla přímo detektivní práce nalézt konkrétní místo, kde
se popisovaná událost kdysi odehrála, o to víc mne potěšilo, když jsem nakonec,
třeba i po mnoha měsících, uspěl.
Výsledkem mého dlouholetého koníčku byly napsané scénáře
televizního dokumentárního cyklu i  text stejnojmenné knihy „Francie s  ozvěnou
domova“. Jenomže od té doby uplynula zase řada let a já jsem ve svém putování
po Francii, i hledání dalších zajímavostí, dále pokračoval. A pochopitelně opět
nacházel a doplňoval své předchozí znalosti do podoby, kterou dnes čtenářům
předkládám.
6





PRAHA PLNÁ FRANCOUZŮ 
Naše putování Francií začneme procházkou po Praze. Jakkoliv se to může zdát
poněkud neobvyklé, ale zajímavých míst, spojených s francouzskou historií, je
v  našem hlavním městě nečekaně mnoho. Zkusme se podívat na naše město
očima francouzského turisty, který sem přijel na návštěvu. Určitě bude
překvapen stejně jako my, kteří tu žijeme.
Projděme se nejprve po Pražském hradě, jehož podoba se v průběhu
staletí měnila. Karel  IV., který byl jako sedmiletý chlapec odvezen do Francie, se
do Čech vrátil až po deseti letech, v roce 1333. Ve svém životopise Vita Caroli
popisuje stav, ve kterém nalezl zpustlé sídlo přemyslovských králů. Proto se
rozhodl vystavět nový palác, který by se podobal tomu, v němž žil v Paříži. Na toto
rozhodnutí jistě mělo vliv i přání, aby se tu jeho francouzská žena Blanka co
nejdříve cítila jako doma. Tehdejší rozdíl mezi oběma zeměmi koneckonců výstižně
popsal ve Zbraslavské kronice Petr Žitavský, opat cisterciáckého kláštera, který
každoročně jezdil na shromáždění generální kapituly do Francie:
Ó, jak šťastná země, jež neválčí, žije si v míru!
Francie, nejvyšší moc ty máš a bohatství hojnost,
moudrost a pokoj dní, však nemáš násilných činů.
Začněte výklady smutné, ó Čechy, a sdělte mi nyní
o sobě, jaká sláva a jaké jsou radosti vaše.
Neznáte vesele žít, neb škodí vám boje a mnoho
ošklivých věcí.
/v překladu Rudolfa Mertlíka/
Dnešní panorama Hradčan, které sem přijíždějí obdivovat turisté z celého
světa, by ztratilo své kouzlo, kdyby se v  jeho středu nevypínal Chrám svatého
Víta. První zprávu o  katedrále máme už z  roku  1341, kdy se Jan
Lucemburský rozhodl věnovat na její stavbu desátek z  výnosů stříbrných dolů. O  rok
později, při návštěvě papeže Klimenta  VI. v Avignonu, se král Jan a  jeho syn
Karel setkali s  Matyášem z  Arrasu a  patrně na doporučení papeže ho pozvali
do Čech, aby na Pražském hradě postavil katedrálu ve francouzském stylu.
7
PRAHA PLNÁ FRANCOUZŮ 





IVAN FUČÍK

FRANCIE S ČESKOU PŘÍCHUTÍ
Pádným důvodem pro neodkladné zahájení stavby bylo očekávané povýšení
pražského biskupství na arcibiskupství, které brzy měli od papeže získat. Matyáš
pravděpodobně přijel do Prahy nejprve na obhlídku staveniště, aby pak
vypracoval stavební plán chóru, inspirován jihofrancouzskými katedrálami ve měs -
tech Narbonne a Rodez. Základní kámen chrámu byl slavnostně položen dne
21.  listopadu  1344 za přítomnosti Jana Lucemburského, jeho dvou synů Karla
i  Jana Jindřicha a  nově jmenovaného arcibiskupa Arnošta z  Pardubic. Během
dalších osmi let stačil Matyáš z navrženého chóru zbudovat pět kaplí závěru, dvě
boční kaple na jihu a jednu boční kapli na severu s přilehlými poli ochozu i pilíři
vysokého chóru s  arkádami a  zdivem nad nimi až pod úroveň triforia.
Pravděpodobně je i  autorem půdorysného rozvrhu Nového Města pražského. Do
Francie se už nevrátil a po své smrti byl pohřben na místě svého díla. Náhrobní
deska s jeho jménem byla v roce 1928 nalezena v severním ochozu chrámu jako
součást dlažby pod zpovědnicemi a  přenesena do Valdštejnské kaple.
Matyášovu přibližnou podobu známe z dolního triforia v katedrále, zbudované Petrem
Parléřem, busta posloužila i  jako předloha k  menší soše na pomníku Karla  IV.
u křížovnického kostela sv. Františka.
8
Pražský hrad a socha Karla IV.





Matyáš z Arrasu však není jediný Francouz, který je ve svatovítské
katedrále pohřben. Philibert de Montjeu, normandský biskup v Coutances, byl
basilejským koncilem roku 1432 vyslán do Čech, aby vyjednával s utrakvisty. Shoda
mezi oběma stranami nastala až v  červnu 1436, kdy v  Jihlavě byla slavnostně
vyhlášena známá kompaktáta. V srpnu nato se Philibert odebral do Prahy, aby
nahradil Jana Rokycanu, který nedostal od papeže souhlas k výkonu
arcibiskupského úřadu. Philibert tehdy bydlel na dvoře krále Václava IV., který se nacházel
kolem dnešní Václavské ulice. Dne 10.  února  1437 znovu vysvětil Chrám
svatého Víta v Praze a den nato korunoval královnu Barboru, manželku Zikmunda
Lucemburského. V roce 1438 byl přítomen korunovaci nového krále Albrechta,
Zikmundova zetě, a 19. června 1439 v Praze nečekaně podlehl morové nákaze.
Pohřben byl ve svatovítské katedrále v  chóru před oltářem Panny Marie. Jeho
náhrobek se však nedochoval, při pozdějších stavebních úpravách byla rakev
s ostatky přenesena na neznámé místo.
Ve Vlašimské kapli, na východní stěnu, dal pražský arcibiskup Jan Očko
namalovat fresku Zázračné prohlédnutí svaté Otýlie při křtu. Volba tématu
nebyla náhodná. Jan trpěl od mládí oční vadou, která mu vynesla přezdívku
Očko. Kvůli svému handicapu dokonce musel žádat papežský dispens pro
výkon kněžské služby. Na rozdíl od roudnického votivního obrazu, kde je
arcibiskup úmyslně namalován z profilu, na fresce je naopak zobrazen, jak oběma
očima vzhlíží ke svaté Otýlii, patronce očních lékařů. Obě díla vznikla kolem
roku 1370.
Ve Svatováclavské kapli, nad sochou sv. Václava, je vyobrazen král Vladislav
Jagellonský s  manželkou Annou de Foix-Candale, pocházející ze starobylého
francouzského rodu. Shodou okolností byla pravnučkou princezny
Magdalény, která se kdysi měla stát manželkou Ladislava Pohrobka. Královna Anna
po svatbě pobývala krátce v Uhrách a po porodu dcery zemřela, aniž by se kdy
podívala do Prahy. Nicméně její dcera Anna se později provdala za Ferdinanda
Habsburského, který pro ni v Praze nechal postavit krásný renesanční letohrádek
Belvedere. Na počátku 20. století se odehrála v Kapli svatého Václava zajímavá
událost. V březnu 1902 navštívil Prahu básník Guillaume Apollinaire a pobýval
tady několik týdnů. Na svých procházkách Prahou se mimo jiné vypravil také
na Pražský hrad. Navštívil svatovítskou katedrálu a  vstoupil do Svatováclavské
kaple. Tady ho hlídač upozornil na zajímavý achát, ve kterém při troše fantazie
bylo možné spatřit lidský portrét. Básník se na kámen podíval a  vyděsil se, byl
9
PRAHA PLNÁ FRANCOUZŮ 





IVAN FUČÍK

FRANCIE S ČESKOU PŘÍCHUTÍ
přesvědčen, že vidí právě svou podobu. Tento hluboký dojem později zachytil
v úvodní básni ze sbírky Alkoholy – Pásmo:
V achátech Svatovítských zříš zděšen své vlastní rysy
Na smrt jsi smuten byl v ten den, kdy sebe v nich objevil jsi
Podoben Lazaru kterého světlo drtí
Pozpátku točí se ručičky v židovské čtvrti
A ty couváš ve svém vlastním životě pomalu
/v překladu Karla Čapka/
Sugestivní verše po mnoha letech zaujaly francouzského spisovatele
Raymonda Jeana natolik, že se během návštěvy Prahy v roce 1968 snažil zmíněný
achát najít, ale marně. Iluze podobizny je zřetelná jen při určitém osvětlení
a samotný kámen není zas tak příliš velký.
Součástí gotického paláce Pražského hradu byla také kaple Všech svatých,
kterou v 70. letech 14. století stavěl Petr Parléř. Dvouposchoďová dispozice stavby
byla patrně volnou inspirací Sainte-Chapelle v Paříži, kterou Karel IV. tak dobře
10
Buquoyský palác, Francouzské velvyslanectví





znal. Při ohromném požáru, který zachvátil Hrad v roce 1541, byla kaple vážně
poškozena. Za její záchranu vděčíme vdově po francouzském králi Karlu IX.
Alžbětě, sestře Rudolfa II., která nějaký čas po smrti svého manžela pobývala v Praze.
Díky finančním prostředkům, které Alžběta na záchranu věnovala, byla kaple
kolem roku  1580 přestavěna do renesanční podoby. Nově zaklenutý strop byl
tehdy ozdoben také francouzskými liliemi.
Tereziánská část Hradu nám zase může připomenout ozvuk pozdějších
událostí ve Francii. Červencová revoluce v roce 1830 navždy připravila o trůn krále
Karla X. , který brzy musel opustit zemi. Po krátkém pobytu v Edinburku dostal
z Vídně pozvání od svého vzdáleného příbuzného, Františka I. (rakouský císař byl
synovcem Marie Antoinetty, švagrové Karla X.), aby se usadil na Pražském hradě,
který císař navštěvoval velice zřídka. Karel X. přijel do Prahy 25. října 1832 spolu
se svým starším synem Louisem-Antoinem de Bourbon, vévodou z Angoulême,
s chotí Marie-Thèrèse Charlotte, vévodkyní z Angoulême (dcerou Ludvíka XVI.
a Marie Antoinetty). Dále přicestovali sirotci po vévodovi z Berry, mladším synovi
Karla X., dcera Louise Marie-Thèrèse de Bourbon, zvaná Mademoiselle de France,
a pohrobek Henri-Charles Marie Dieudonné d ́Artois, vévoda z Bordeaux a hrabě
ze Chambordu. Celý královský dvůr, který čítal asi 60 osob, obsadil druhé patro
hradního křídla na třetím nádvoří. Zde pak prý Karel X. udržoval dvorskou
etiketu, jak by sídlil dále ve Versailles. Pražané ho však mohli vidět zřídka, údajně
jeho oblíbeným místem procházek byla Rajská zahrada nebo alej na Mariánských
hradbách. Navíc často pobýval v Buštěhradě, Teplicích nebo na Sychrově. Karel X.
v Čechách brzy zdomácněl a zakrátko se spřátelil se zdejší šlechtou. Jeho hlavním
oblíbencem se stal kníže Louis Rohan. Rodina byla policejně hlídána kvůli častým
návštěvám ze zahraničí (do Prahy přijížděli francouzští legitimisté, ale i  agenti
z různých zemí, na Hradě se konaly různé porady) i osobní bezpečnosti.
V  té době do Prahy dvakrát zavítal François-René de Chateaubriand,
který věrně setrvával v diplomatických službách bývalého krále, aby s ním jednal
o uznání nového sňatku vévodkyně z Berry. Oba krátké pobyty romantického
spisovatele na Malé Straně připomíná pamětní deska, umístěná na boční zdi hotelu
v  Saské ulici, jehož vchod je v  Lázeňské ulici. Dodnes je nad průčelím hotelu
starobylý nápis „Au bain“. Řada Chateaubriandových postřehů z návštěvy Prahy
včetně zdejšího života dvora Karla X. je zachycena v jeho knize Paměti ze záhrobí.
Francouzský dvůr pobýval v  Čechách zhruba čtyři roky, ale Joachim
Barrande, původně vychovatel Jindřicha ze Chambordu, vnuka Karla  X., tu
11
PRAHA PLNÁ FRANCOUZŮ 





IVAN FUČÍK

FRANCIE S ČESKOU PŘÍCHUTÍ
naštěstí zůstal natrvalo. Dvorní intriky způsobily, že Barrande raději dvůr opustil
a začal pracovat jako stavební inženýr na vyměřování koněspřežné dráhy z Prahy
do křivoklátských lesů. V roce 1833 pod Dívčími hrady u Zlíchova našel první silur -
ské zkameněliny, které ho natolik zaujaly, že je začal systematicky sbírat,
a výsledkem jeho celoživotního bádání je 24svazkové dílo Systéme silurien du Centre de
la Bohême. Díky finanční podpoře svého bývalého žáka, hraběte ze Chambordu,
mohl své dílo začít vydávat tiskem. Barrande původně bydlel na Malostranském
náměstí, v domě u Splavínů, ale v roce 1845 se přestěhoval na Újezd do rohového
domu čp. 419, kde je dnes také umístěna jeho busta. Domácnost starému
mládenci obstarávala „madame Babette“, kterou znal již z  dřívější doby, když ještě
na Hradě sloužila jako pokojská vévodovi de Guiche. Byla to matka Jana Nerudy.
Barrande svou osobností Jana Nerudu bezpochyby ovlivnil. Ten se na jeho radu
naučil francouzsky a jako mladý žurnalista se v květnu 1863 vypravil na studijní
pobyt do Paříže. Své zážitky z  procházek městem i  ze setkání s  krajany
bezprostředně zasílal do redakce pražských novin Hlas, o rok později také vyšly knižně
pod názvem Pařížské obrázky. Jedna z jeho vzpomínek na Paříž se znovu promítla
do fejetonu, který vyšel v dubnu 1865 v Hlasu. Neruda v něm navrhuje postavit na
Petříně gloriet ze dřeva a kamene, ze kterého by byla krásná vyhlídka na město:
12
Kostel svatého Františka z Assisi





„Jen několik stop kdybyste se mohli povznést výše, a máte nejmalebnější
pohled, jaký vám krásné Čechy poskytnouti mohou, mnohem krásnější
i velkolepější než jakou poskytuje pověstný „tour Solferino – vue de Paris a vol d
́oiseau“ na Montmartru. S věže solferinské vidíte sice větší město pod sebou, nikoli
ale půvabnější, k tomu zasahuje hluk a život pařížský příliš blízko do samého
sousedství; schází tam pohled na široké, krásné pásmo říční, jaké s Petřína až
po Zbraslav sledovati možno, schází pestrý a malebný obzor, jaký se s Petřína
až Milešovkou a Sněžkou s jedné, Šumavou s druhé strany uzavírá.“
Slavná Eiffelova věž byla postavena o  čtvrt století později, při
příležitosti Světové výstavy v Paříži roku 1889. Tehdy ji navštívili i členové Klubu
českých turistů, na něž nová dominanta Paříže udělala nezapomenutelný dojem.
Po návratu domů se rozhodli, že na Petříně postaví aspoň zmenšenou kopii
v poměru 1:5. Později mnoho nechybělo a mohli jsme mít v Praze vzácný
unikát, protože po skončení výstavy mnozí Pařížané chtěli Eiffelovu věž zbourat;
300 metrů vysoká stavba údajně hyzdila město.
Napravo od Petřínské věže se rozprostírá areál Strahovského kláštera,
kde dnes po mnoha letech opět sídlí premonstráti. Jejich řád vznikl roku  1120
ve Francii v  Prémontré, nedaleko Laonu, a  už dvacet let poté, za vlády
Vladislava II., byl v Čechách první klášter tohoto řádu založen právě zde na Pohořelci.
Jeho knihovna je velice bohatá, je tu také uchován nejstarší evangeliář, který byl
kolem roku 860 napsán v klášteře svatého Martina v Tours. Na konci 17. století
nechali mniši přestavět jižní a východní křídlo kláštera a tuto práci svěřili
francouzskému architektovi Jeanu-Baptistovi Matheyovi, rodáku z  Dijonu, který
pobýval v Čechách v letech 1675–1695. Jeho stavební činnost u nás však začala
už dříve raně barokní přestavbou arcibiskupského paláce na Hradčanech
(Matheyova značka – hexagon – je vidět u vchodu vpravo) a poté již zmíněným
křížovnickým kostelem sv. Františka naproti Klementinu. Po smrti Giovanni Domenica
Orsiho Mathey pokračoval na stavbě venkovského letohrádku Troja pro Václava
Vojtěcha Šternberka. Letohrádek tehdy stál ještě za hradbami Prahy. S řadou
dalších Matheyových děl se můžeme u nás setkat i na mnoha jiných místech (např.
přestavba zámku v Duchcově nebo královská kaple v klášteře v Plasech).
Vraťme se nyní na Malou Stranu, neboť zde si naši pozornost zaslouží ještě
další místa. V Karmelitské ulici pod číslem 8 najdeme bývalý Rohanský palác,
dnes sídlo ministerstva školství. Tympanon empírového průčelí je ozdoben
13
PRAHA PLNÁ FRANCOUZŮ 





IVAN FUČÍK

FRANCIE S ČESKOU PŘÍCHUTÍ
erbem rodu včetně rodového hesla. Původně se tento palác jmenoval Kuronský.
V roce 1800 Julius Armand Louis Rohan-Guémenée, bratr Karla Alaina, si vzal
za manželku Kateřinu Vilemínu, princeznu Kuronskou a vévodkyni Zaháňskou,
kterou známe jako paní kněžnu z Babičky Boženy Němcové. Ta se s  ním však
nechala po pěti letech manželství rozvést, protože neodpovídal jejímu
vysněnému ideálu, a jako odstupné mu připsala 100 000 tolarů. Palác roku 1816
koupil kníže Karel Alain a v letech 1838–1841 ho jeho synovec Kamil přestavěl do
dnešní klasicistní podoby.
Nedaleko odtud, na Velkopřevorském náměstí, stojí Buquoyský palác, dnes
sídlo velvyslanectví Francie. Projít jeho sály a spatřit řadu portrétů známých
osobností, které jsou spojeny s historií Prahy, bylo poprvé možné v roce 2005, v rámci
Dnů evropského dědictví. Hned nad schodištěm je velký jezdecký portrét Charlese
Longuevaye, hraběte Buquoy, podobný tomu, který visí na hradě Rožmberku
v jižních Čechách. V dalších sálech jsou pak portréty mužů, které známe z doby války
o dědictví rakouské 1741–1742 (François de Chevert, velitel francouzské posádky
v  Praze, markýz de Vauvenargues i  maršál Belle-Isle), jeden ze salonů je
pojmenován po francouzském králi Karlu  X., který pobýval v  pražském exilu v  letech
1832–1836.
Na Kampě vedle Karlova mostu stojí rozlehlý dům č. 8, zvaný kdysi
Prachovna, kde se narodil i zemřel malíř Soběslav Pinkas, dědeček Jiřího
Voskovce. Pinkas strávil část svého života ve Francii (1854–1869) a po návratu
do Čech se i  se svou rodinou usadil právě zde. Stal se profesorem kreslení
na vyšší dívčí škole, ale jeho vztah ke Francii tím neskončil. Na základě
podnětu Louise Legera v  roce  1886 založil spolek Alliance française de
Prague. Aby se zájemce mohl stát jejím členem, dokonce nemusel ani umět
francouzsky. Cílem společnosti bylo poznávat a  milovat francouzský jazyk
a navazovat vztahy jak se skupinami Francouzů žijících v Praze, tak
i s přáteli francouzského jazyka a  literatury. Alliance sídlila v  Umělecké besedě,
Jungmannova 25.
Soběslav Pinkas byl v Čechách po 30 let jakýmsi prvním, dobrovolným,
neoficiálním konzulem Francouzské republiky. Na Kampě pohostinně
přijímal řadu francouzských osobností, které přijížděly do Prahy. Jeho dům byl
společenským centrem v  době, kdy naše země ještě neměla oficiální styky
s  Francií. Za tyto zásluhy se roku  1898 stal rytířem Čestné legie. Po jeho
14





15
PRAHA PLNÁ FRANCOUZŮ 
Dům na rohu Saské a Lázeňské ulice





IVAN FUČÍK

FRANCIE S ČESKOU PŘÍCHUTÍ
smrti zde několik let bydlel jeho syn Ladislav, též činovník Alliance, než se
přestěhoval o několik set metrů dál do Sovových mlýnů.
Ernest Denis v roce 1872 získal stipendium na studijní cestu a na radu
Emila Picota se rozhodl jet do Čech. V  Praze se sešel s  Louisem Legerem,
a ten 24. listopadu 1872 přivedl svého mladšího krajana k Františku
Palackému. Leger jim tehdy musel dělat tlumočníka, protože Denis ještě česky
neuměl. Jeho učitelem se pak stal Jaroslav Vrchlický. Denis také poznal
Františka Ladislava Riegra a důvěrně se sblížil se Soběslavem Pinkasem. Na
Kampě v jeho domě se rozhodl napsat jednu ze svých knih La Bohême depuis
la Montagne-Blanche (Čechy po Bílé hoře), která má také věnování Pinkasovi.
Během první světové války Denis svým nezanedbatelným podílem přispěl
i ke vzniku Československé republiky. Při poslední Denisově návštěvě Prahy
v  roce  1920 byl v  jeho přítomnosti slavnostně založen Francouzský
institut. První kurzy začaly provizorně v Krakovské ulici č. 6 v sálech filosofické
fakulty. Kvůli nedostatku prostoru se Institut přestěhoval do Ostrovní ulice
č. 6, ale zakoupené prostory brzy znovu nestačily. Nakonec vedení Institutu
získalo parcelu ve Štěpánské ulici č. 35 a k ní ještě sousední parcelu ve
Školské ulici č. 18, na kterých byly postaveny moderní budovy. Od 1. října 1930
tu Institut má své stálé sídlo. Původní vchod do Institutu byl ve Školské ulici,
kde na domě č. 18 je stále zachován nápis „Université de Paris – Institut Ernest
Denis“. Po Denisově smrti byl v roce 1928 francouzskému historikovi
odhalen velký pomník od sochaře Karla Dvořáka na Malostranském náměstí, ale
za protektorátu byl v noci z 20. na 21. dubna 1940 odstraněn. Také nádraží
v  blízkosti Muzea hlavního města Prahy neslo Denisovo jméno (po únoru
1948 přejmenováno na Těšnov), bohužel tato novorenesanční budova byla
odstřelena 16. března 1985. Až nyní, od listopadu 2003, je v rohu
Malostranského náměstí na domě č. 27 alespoň Denisova busta.
Vraťme se do centra Prahy. Vedle Staroměstské radnice stojí renesanční
dům „U Minuty“, který je vyzdoben mnoha sgrafity z přelomu 16. a 17. století.
V  lunetách střešní římsy je vyobrazena řada postav, které mají představovat
francouzské krále. Podkladem k těmto podobiznám byly rytiny z publikace
Effigis regum francorum omnium, vydané roku 1576 v Norimberku.
Přejdeme dále na Nové Město, do Palackého ulice, kde stojí Mac
Nevenův palác. V roce 1866 sem k Františku Palackému poprvé přišel na návštěvu
16





mladý Louis Leger, když se na popud Josefa Václava Friče vydal do Prahy.
Se slavným historikem i jeho zetěm Františkem Ladislavem Riegrem se však
nesetkal naposledy, protože následující rok oba muži přijeli do Paříže na
Světovou výstavu. V roce 1871, po prusko-francouzské válce, Louis Leger
pobýval v Praze znovu, tentokrát tu z vojenského pověření organizoval přijímání
francouzských zajatců, kterým se podařilo uprchnout z Německa. Také
spolupracoval s  časopisem Correspondence slave, který vznikl roku  1869 a  byl
subvencován českým pivovarníkem Emanuelem Kittlem. V té době bydlel ve
Vodičkově ulici č.  28 v  domě „U  Štajgrů“  – později tu na jeho místě vznikl
secesní dům „U Nováků“. V roce 1912 Leger zastupoval Collége de France při
odhalování památníku Palackého pod Emauzy. Ve stejné době byl jmenován
čestným občanem Prahy a jeho portrét se stal součástí výzdoby Riegrova sálu
v Obecním domě.
Nedaleko odtud Na Příkopech, na rohu Panské ulice, stával hotel
„U  modré hvězdy“, kde se v  roce  1846 ubytoval skladatel a  dirigent Hector
Berlioz. V  restauraci vedlejšího hotelu „U  tří lip“ se pak konal velký banket
k poctě jeho provedení Romea a Julie. Pražané Berliozovi tehdy na rozloučenou
věnovali stříbrný pohár. V  hotelu „U  černého koně“ zase v  lednu 1882 bydlel
17
PRAHA PLNÁ FRANCOUZŮ 
Pamětní deska na bývalém hotelu v Lázeňské ulici





IVAN FUČÍK

FRANCIE S ČESKOU PŘÍCHUTÍ
Camille Saint-Saëns. Umělecká Beseda ho pozvala, aby řídil koncert ze svých
skladeb. O čtyři roky později, při své další návštěvě Prahy, zde složil známé dílo
„Karneval zvířat“. Jiný hudební skladatel, Gustave Charpentier, byl ubytován
v hotelu Central v Hybernské ulici v únoru 1903, při návštěvě jedné z prvních
repríz pražského provedení své opery Louisa. Do Paříže si Charpentier odvážel
fonografické válečky s  nazpívanými slováckými písněmi, které mu ve vinárně
U Kupců nazpívali studenti Herben, Úprka spolu s dalšími přáteli.
Ne všichni Francouzi sem přicházeli jako zvaní hosté, v  řadě případů do
Prahy vstoupili i jako dobyvatelé. Velitel vítězných císařských vojsk na Bílé hoře,
Charles Longueval, hrabě Buquoy, pocházel z Arrasu a jeho rod na panstvích,
která tehdy získal v jižních Čechách, setrval až do roku 1945. Této neblahé bitvy,
ve vojsku Maxmiliána Bavorského, se zúčastnil dokonce i filozof René
Descartes a byl zde lehce raněn. Dva dny po bitvě si zapsal do svého deníku, že učinil
významný objev; jeho budoucí dílo Discours de la Méthode (Rozpravy o metodě)
tady najednou začalo zrát v okamžicích pro nás tehdy tak tragických. Po
kapitulaci Prahy pobýval ve městě a mimo jiné se zajímal o astronomické přístroje
z pozůstalosti Tychona Brahe, jenomže ty už bohužel byly zničeny.
Francouzští katolíci, kteří po bělohorské bitvě zůstali v Čechách, si chtěli
ve svém duchovním životě udržet určitou autonomii. Přáli si mít vlastní
svatostánek, kde by mohli sloužit mši v rodném jazyce, a vyhlédli si opuštěný kostel
Mistra Jana Husa na Malé Straně, který stával v  těsné blízkosti dnešního
kostela Panny Marie Vítězné. Nově vzniklá kongregace svatého Ludvíka o  něj
požádala knížete Lichtenštejna, který zastupoval císaře Ferdinanda II., a ten jim
okamžitě vyhověl. Po pěti letech, v roce 1628, kongregace přesídlila do Starého
Města ke kostelu svatého Linharta, kde působila ještě zhruba 150 let, dokud
nebyla zrušena. V seznamu členů kongregace svatého Ludvíka se také objevuje
známé jméno stavitele Jeana-Baptista Matheye.
Přibližně po sto letech od bitvy na Bílé hoře byla Praha obléhána znovu.
Válečného tažení v letech 1741–1742 pod vedením Maurice de Saxe se účastnil
markýz de Vauvenargues, později proslulý moralista a  spisovatel, přítel
Voltairův. Prožité válečné útrapy bezpochyby ovlivnily jeho pozdější dílo. Jedna
ze zapomenutých památek na toto obléhání je dodnes na jižním okraji města.
Do roku  1741 silnice ze Zlíchova do Chuchle nevedla podél řeky, protože tu
skály dosahovaly až k vltavskému břehu. Pro lepší spojení obou obcí Francouzi
odstřelili část skal a  vybudovali tady novou silnici, která stále ještě slouží jako
18





cyklistická stezka. Poněkud neobvyklá kaplička Panny Marie při této cestě je
vlastně bývalá prachárna z té doby. O kus dále, proti proudu řeky, je na silurské
skále od roku  1884 umístěna pamětní deska se jménem Barrande. Jeho jméno
nese i moderní vilová čtvrť, rozkládající se nad ní na kopci.
Představa, že u  Vltavy bychom mohli potkat francouzské námořníky,
vypadá poněkud bizarně. A přece tomu tak je. Na Výtoni, kde kdysi sídlila
celnice, je dnes muzeum věnované zaniklému Podskalí. Mezi vystavenými exponáty
jsou také památky na spolek Vltavan, jenž vznikl v  roce  1871 a  dodnes udr -
žuje a propaguje podskalské tradice. Jeho členové při slavnostních okamžicích
nosí kroj, který v 18. století měli námořníci francouzského obchodního loďstva.
Podle jedné verze kroj z Francie přivezl primátor a jeden ze zakládajících členů
spolku František Ditrich, jiná verze se opírá o informace o francouzských
emigrantech, kteří k nám prchli během Francouzské revoluce. Tyto rodiny, které se
jmenovaly Depreé, Chevallier nebo Marat, vesměs profesně posílily i řady
podskalských plavců. Možná právě oni navrhli tehdejšímu jednateli spolku Šimonu
Orazskému podobu vltavanského kroje, který byl přijat v lednu 1872.
Ještě jižněji, na samém kraji Prahy, u  řeky leží Komořanský zámek. Tady
2.  července  1742 zástupci Marie Terezie (kníže Miklós Esterházy a  hrabě
z Koenigsecku) a francouzsko-bavorské strany (maršál Belle-Îsle a hrabě
z Bayernu) jednali o  mírových podmínkách. Na stropě velkého sálu byli účastníci
tohoto setkání poté namalováni, ale při pozdějších opravách zámku
vyobrazení zmizelo. Ve stejné době byla v  Praze z  popudu francouzských důstojníků
založena nejstarší zednářská lóže v  českých zemích. Zednáři na své schůzky
pozvali i některé z domácích šlechticů, kteří se politicky orientovali na Francii
nebo aspoň s Francouzi sympatizovali. Lóže zpočátku zahájila svou činnost bez
zvláštního označení, od roku  1763 přijala oficiální název U  tří korunovaných
hvězd.
Dodnes nám mnoho ulic v Praze připomíná Francii svým jménem –
Pařížská, Francouzská, Legerova, Barrandova, Viktora Huga, Na Marně, Terronská,
Verdunská. Bohužel některé z  dalších názvů, většinou v  roce  1952, byly
úmyslně změněny – Bayonnská na Lidickou, Dunkerkská na Raisovu, Châlonská na
M. J. Lermontova, Remešská na Glinkovu a Targetská na Chittussiho.
19
PRAHA PLNÁ FRANCOUZŮ 





IVAN FUČÍK

FRANCIE S ČESKOU PŘÍCHUTÍ
Naopak jméno Praha se objevuje v mnoha francouzských městech –
Avenue de Prague je v  La Rochelle, Boulevard de Prague je v  Nîmes, Impasse de
Prague v  Lille, Place de Prague v  Nantes, Rennes a  Lezoux, Quai de Prague
v Orléans, Rue de Prague v Agde, Amiens, Belfort, Bobigny, Colmar, Colombes,
Drancy, Guegnon, Lorient, Narbonne, Noisy-le-Grand, Paris, Perpignan, Saint -
-Brieux a Salon-de-Provence.
20
Zítkovy sady, legionářský pomník





ALSASKO
Naše cestování po stopách Čechů ve Francii začneme v  Alsasku, v  přívětivém
regionu, který je nám nejblíže geograficky, historicky i gastronomicky. Kde jinde
můžeme za  výlohou obchodu spatřit lákavě vyhlížející preclíky (fr. bretzel) nebo
hezky vykynutou bábovku (fr. kouglof)? Také víno se zde označuje podle odrůd
a nikoliv podle místa původu. Cesta z pomezí Čech do Alsaska je dlouhá zhruba
čtyři sta kilometrů, které je třeba projet napříč Německem. Mimochodem, právě
část evropské dálnice E 50 mezi Prahou a Norimberkem se od roku 2006 nazývá
„Via Carolina“ na počest císaře Karla  IV., který zde kdysi vybudoval důležitou
obchodní stezku a jezdíval tudy do zemí, které spravoval. Svatá říše římská tehdy
na západě nekončila na břehu Rýna, ale zasahovala až na území dnešní Francie.
Mohou za to vlastně vnukové Karla Velikého, kteří si rozdělili říši svého děda na
tři části. Na základě Verdunské smlouvy roku  843 Karel Holý získal část dnešní
Francie, Ludvík, zvaný Němec, část dnešního Německa a Lothar území vymezené
na východě Rýnem a  na západě Rhônou, Saônou a  Meusou. V  tomto prostoru,
zvaném Lotharingie, se později prolínaly mocenské zájmy panovníků z východu
i ze západu a územní spory přinášely zdejším obyvatelům jenom strádání.
V průběhu staletí tu však začal převažovat vliv Francie, která po třicetileté válce
posunula svoje hranice až k Rýnu. Jako pozůstatek dávných časů mají mnohé obce svá
pojmenování, která končí koncovkami -heim, -wihr, -bach. Těmito názvy se však
nenechme zmást, hovoří se tu všude francouzsky. Kromě toho si Alsasané
zachovali i svůj svébytný dialekt, který se od němčiny znatelně odlišuje.
Když v roce 1795 Prusové uzavřeli mír s Francií, ponechali jí území na levém
břehu Rýna, ale po prohrané válce v roce 1870 Němci obsadili Alsasko a část
Lotrinska. V prosinci 1871 proti této anexi protestovali čeští poslanci zemského sněmu
veřejným prohlášením v novinách i listem císaři Františku Josefovi I., který ho však
odmítl. Text protestu byl zaslán také zástupcům Francie. Na tehdy ojedinělou
politickou podporu Francouzi nikdy nezapomněli a  ještě o  mnoho let později cítili
morální povinnost splatit svůj dluh vůči nám. Když francouzský prezident
Poincaré 30.  června  1918  v  Darney před nastoupenými československými legionáři
prohlásil, že francouzská vláda jako první uznává právo Čechů a Slováků na
ustanovení nezávislého a svrchovaného státu, historický protest v projevu připomněl.
21
ALSASKO





IVAN FUČÍK

FRANCIE S ČESKOU PŘÍCHUTÍ
Alsasko se rozprostírá od severu k  jihu v  třicetikilometrovém pásu
rovnoběžně s hraniční řekou Rýn. Od západu je chráněno hřebenem Vogéz, jehož výše
dosahuje přes 1.400 metrů nad mořem a má zásadní vliv na klima v této oblasti.
Na svazích se velmi dobře daří vinné révě a bílá alsaská vína jsou velice oblíbená.
Pěkně upravené domy v  jednotlivých obcích jen dokládají bohatství, které pěs -
tování vína přináší. Jednou ze zdejších turistických nabídek je tzv. „La route des
vins“, projížď ka po značených cestách od jednoho vinného sklepa ke druhému. Je
to příjemný způsob navazování kontaktů s  místními obyvateli. Přináší to
oboustranné potěšení, protože každá ochutnávka většinou stejně skončí nákupem
několika lahví.
Departement Bas-Rhin
Metropolí Alsaska je Štrasburk (franc. Strasbourg), starobylé město na pomezí
dnešní Francie a  Německa. Dávný název Strateburgum (Město cest) vypovídá
o jeho obchodním významu v blízkosti řeky Rýna. V roce 1349 se dokonce zdejší
měšťané postavili proti rozhodnutí římského krále Karla  IV. o  vybírání cla na
řece. Rýn přehradili kůly a  řetězy natolik, že tu znemožnili plavbu. Nakonec
po dvou letech panovník od nařízení ustoupil. Když se Karel  IV. později stal
císařem, povýšil Štrasburk na úroveň svobodných měst říše s  právem uzavírat
smlouvy i razit peníze. Zdejší rodák Mikuláš Wurmser se stal dvorním malířem
císaře Karla  IV.  Z  dochovaných listin vyplývá, že v  Čechách musel žít už delší
dobu, protože se v Žatci oženil s dcerou usedlého měšťana a získal tu majetek
a městské výsady. Později se usadil na dvorci ve vsi Mořině nedaleko Karlštejna.
Tehdy se podílel na výzdobě kostela Panny Marie (pravděpodobně zde
namaloval známé Ostatkové scény) a  kaple sv. Kateřiny na Karlštejně. Kromě toho
také vytvořil některé nástěnné malby v ambitu pražského kláštera Na Slovanech
(dnes Emauzský klášter).
Středověké město mělo nepoměrně menší rozlohu  – na jihu ho obtékala
řeka Ill, na severu bylo chráněno vyhloubeným hradebním příkopem, zalitým
vodou. Za vlády Ludvíka XIV. je navíc od západu chránila tzv. Vaubanova
přehrada, z jejíž terasy se otevírá panoramatický pohled na starobylou část města.
Hned naproti je bývalá čtvrť rybářů, koželuhů a mlynářů zvaná La Petite France.
Dnes je to místo romantických procházek a přívětivých hospůdek.
Štrasburk
22





Pýchou Štrasburku je gotická katedrála Notre-Dame. Ve slunečních paprs -
cích nejlépe vynikne barva narůžovělé žuly z  Vogéz, ze které byla stavěna od
roku 1176 zhruba tři století. Západní průčelí je zakončeno pouze jedinou věží,
vysokou 143 metry, a jeho výzdoba patří k nejcennějším památkám francouzské
gotiky. Ke konci 14.  století v  čele stavební huti katedrály Notre-Dame stanul
Michal z  Freiburku, pravděpodobně bratr stavitele svatovítské katedrály Petra
Parléře. Během krátké doby (1383–1387) vystavěl tzv. westwerk (západní průčelí
kostela) a základ oktogonu severní věže se schodištěm. Věž pak ozdobil velkými
sochami krále a mnicha, které údajně znázorňují českého a římského krále
Václava IV. a samotného stavitele. Pod jménem Michel Böhem je v literatuře navíc
uváděn jako řezbář a  tvůrce velké dřevěné sochy Krista nesoucího kříž, která
byla umístěna ve štrasburském dómu.
V  roce  1663 se stal štrasburským biskupem Franz Egon z  Fűrstenbergu,
člen rozvětveného rodu, který vlastnil panství v  německých i  českých zemích
(např. Lány, Křivoklát a další). Biskupův portrét, včetně pohledu na město
Štrasburk, visel kdysi právě na Křivoklátě. Spolu se svým bratrem Vilémem Egonem
23
ALSASKO
Štrasburk, katedrála Notre-Dame





IVAN FUČÍK

FRANCIE S ČESKOU PŘÍCHUTÍ
se tak dlouho angažovali ve prospěch politiky Ludvíka  XIV., až na ně dopadla
rána osudu. Franz Egon byl zbaven svého významného postavení a raději
uprchnul do Francie. Zato Vilém Egon byl na příkaz císaře Leopolda I. uvězněn a nebýt
přímluvy papežského nuncia, za své postoje by patrně zaplatil životem. Nic -
méně po letech díky mírové smlouvě mezi Francií a Svatou říší římskou byli oba
bratři omilostněni. Když pak v roce 1681 připadl Štrasburk Francii, Vilém Egon
byl jmenován zdejším biskupem. Ke konci života od krále Ludvíka  XIV. získal
jako prebendu opatství Saint-Germain-des-Prés v Paříži. Malebné náměstí
Fűrstenberg nedaleko odtud je pojmenováno právě po něm.
V  katedrále Notre-Dame, na pozvání kardinála Ludvíka Rohana, od
roku  1769 působil český skladatel a  hudebník František Xaver Richter jako
kapelník chrámového orchestru. Větší část duchovní hudby napsal právě zde,
mnoho jeho rukopisů je uloženo hned vedle, v  Grand Séminaire. Ke stému
výročí připojení Štrasburku ke Francii, roku  1781, zkomponoval slavnostní Te
Deum. Kromě pravidelné chrámové hudby také řídil koncerty v blízkém
Rohanském paláci, Richter zemřel ve Štrasburku roku 1789, těsně po začátku Revoluce
Štrasburk, Vaubanova hráz
24





v nedožitých osmdesáti letech. V severozápadní části města nedaleko Oranžerie
je po něm nyní pojmenována ulice – rue François Xaver Richter.
Úzké uličky v  blízkosti katedrály nás zavedou na roztomilé náměstíčko
Marché-aux-Cochons-de-Lait. Nevelký prostor je lemován pečlivě
udržovanými starobylými domy. Na střeše rohového domu č.  1 se otáčí neobvyklá
korouhvička ve tvaru škorně. Tady si, prý podle pověsti, v roce 1414 římský král
Zikmund, syn císaře Karla  IV., měl koupit módní boty, aby mohl zahájit ples
u jedné z místních dam. Je zajímavé, že Zikmundovu návštěvu si měšťané
připomínali ještě v 19. století – v Historickém muzeu visí malba Léo Schnuga úcty -
hodných rozměrů 6 × 9 metrů, na níž je zobrazen slavnostní vjezd Zikmunda
do Štrasburku, a zdejší rodák Ludwig Adolf Spach na toto téma dokonce napsal
zpěvohru Der Kaiser Sigismund in Strassbourg. Jiná korouhvička ve tvaru draka
se otáčí na střeše vížky v ulici Dragon a je opět spojena s návštěvou císaře
Zikmunda, tentokrát v roce 1418. Tehdy byl panovník ubytován nedaleko za řekou
v  hostinci zvaném Hôtel d ́Endingen, jehož původní část se zachovala v  areálu
nynějšího hotelu Dragon.
Během procházky podél řeky si připomeneme další události, tentokrát
z 18. století. V chóru luteránského kostela sv. Tomáše nás jistě upoutá
monumentální dílo sochaře Jeana Baptisty Pigalla. Na barokním náhrobku vidíme vpravo
alegorii Francie odstrkující Smrt, zatímco vlevo lev s leopardem a orlem na
zmačkaných praporech symbolizují poražené státy Holandsko, Anglii a  Rakousko.
Právě zde je pochován význačný vojevůdce, francouzský maršál Maurice de Saxe,
velitel vojska, které v listopadu 1741 – během války o dědictví rakouské – vtrhlo
do Prahy a víc než rok ji okupovalo. Císařovna Marie Terezie však nakonec svou
nástupnickou pozici na trůně vojensky uhájila a  obklíčená francouzská armáda
byla přinucena opustit město.
V Rohanském paláci roku 1770 prožila svou první noc ve Francii budoucí
královna Marie Antoinetta, dcera Marie Terezie. Palác na počátku 18.  století
postavil kardinál Armand de Rohan-Soubise a  ve zmíněné době ho již obýval
jeho příbuzný Ludvík, který se zanedlouho stal francouzským vyslancem ve
Vídni. Později se nechvalně proslavil aférou s diamantovým náhrdelníkem
(barvitě vylíčenou Alexandrem Dumasem), kterým chtěl získat náklonnost královny
Marie Antoinetty.
Naproti přes řeku je znovu v provozu nově zrestaurovaný hotel Cour du
Corbeau, kdysi proslavený zájezdní hostinec. V dubnu 1777 se tady ubytoval
25
ALSASKO





IVAN FUČÍK

FRANCIE S ČESKOU PŘÍCHUTÍ
hrabě Falkenstein, což nebyl nikdo jiný než bratr Marie Antoinetty, císař
Josef II. Po Evropě totiž rád cestoval inkognito. Tentokrát se vypravil za
královským párem do Versailles kvůli delikátní záležitosti – od svatby uplynulo
už sedm let a Francii stále chyběl následník trůnu. Při důvěrných rozhovorech
se svou sestrou se postupně dozvěděl příčiny, proč dosud nemohla otěhotnět,
chyba byla na straně jejího manžela. Nakonec Ludvík XVI. byl přinucen
podstoupit menší chirurgický zákrok, který jeho vadu odstranil (intimní
podrobnosti ostatně široce rozebírá Lion Feuchtwanger v  jedné kapitole své knihy
Lišky na vinici). Od hotelu vede ulice Austerlitz na stejnojmenné náměstí,
kterým si měšťané připomínají slavnou bitvu u Slavkova (něm. Austerlitz).
Když budeme dále pokračovat podél proudu řeky Ill, brzy dojdeme
k velkému parku obklopujícímu univerzitní budovu. Její rozměrné průčelí zdobí
nahoře řada soch, mezi nimiž na nás shlíží i „náš“ astronom Jan Kepler. Nejde
tu o  náhodu, protože humanista a  rektor univerzity Mathias Bernegger byl
jeho důvěrným přítelem a léta si spolu dopisovali.
Historie štrasburské univerzity je pro nás také zajímavá. Původní L ́École
de Strasbourg se roku 1566 proměnila na akademii. Na přelomu 16. a 17. sto-
letí mezi zdejšími studenty najdeme i  české šlechtice, např. Karla staršího
ze Žerotína, později pak Zdeňka Brtnického z  Valdštejna, Jindřicha Slavatu
z  Chlumu a  další. O  pár let dále, na počátku třicetileté války, se Štrasburk
stal součástí Protestantské unie. Když po bitvě na Bílé hoře město slíbilo, že
z  Unie vystoupí, císař Ferdinand  II. v  únoru 1621 akademii povýšil na
univerzitu. Po porážce Francie roku  1870 obsadili Štrasburk Němci a  následně
1.  května  1872 vysoké učení přejmenovali na Německou univerzitu císaře
Viléma. Na inauguraci byl za Karlovu univerzitu pozván její tehdejší rektor
Konstantin Höfler. Při této příležitosti ve Štrasburku pronesl řeč, v níž mimo
jiné také ostře napadl Čechy. Dva dny nato čeští univerzitní studenti poslali
francouzským kolegům protest proti tomuto projevu, který považovali za
urážku, a vyjádřili hluboké sympatie k francouzskému národu. Obdobný dopis
zaslali i  čeští profesoři. Po první světové válce, kdy Štrasburk opět připadl
Francii, byl 22. listopadu 1919 univerzitě znovu potvrzen její původní statut.
Slavnostního shromáždění se účastnil nejen francouzský prezident Raymond
Poincaré, na pozvání sem také přijely delegace z mnoha světových univerzit.
Čestný titul „doctor honoris causa“ zde byl udělen československému
prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi.
26





V okolí Štrasburku nás určitě překvapí neobvyklé množství příjmení Huss,
která se v  tomto regionu vyskytují. Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí
se vydat po D 37 směrem na Haguenau a  po desíti kilometrech se dojede do
městečka Weyersheim. Donedávna tam toto jméno figurovalo na vývěsním
štítě místní boulangerie. V nevelkém obchodě kromě pekařských výrobků byla
k dostání dokonce i publikace o Mistru Janu Husovi. Také na internetu (http://
weyersheim.net.chez-alice.fr/BoulangerieHuss/historique.htm)

bývalý pekař
dodnes podává informace o českých dějinách doby husitské. Nejedná se
o žádnou náhodu, historie tohoto českého rodu v Alsasku sahá hluboko do minulosti.
Ze zápisů v matrikách vyplývá, že kolem roku 1620 se ve Wilshausenu narodil
Jean Huss a  v  téže době v  nedalekém Hochfeldenu Christian Huss. Obě obce
leží asi 20 km na západ od Weyersheimu a příjmení Huss se postupně rozšířilo
na řadu dalších míst dolního Alsaska. Na konci 20. století ve Francii toto jméno
nosilo více než sto rodin, z toho polovina žila v departementu Bas-Rhin.
Asi 30 km jihozápadně od Štrasburku po dálnici A 35 leží městečko
Obernai, kde se potkáme s  patronkou Alsaska, svatou Otýlií (franc. Sainte-Odile).
Na náměstí upoutá pozornost kašna se sochou světice a  vinice nad městem
nesou také její jméno. Nedaleko se už zdvíhá pohoří Vogézy (fr. Vosges) s horou
Sainte-Odile, na jejímž vrcholu ve výšce 763 metrů stojí stejnojmenný klášter.
Toto poutní místo má dlouhou historii sahající až do 7. století, kdy na zbytcích
římského opevněného sídla Altitona si alsaský vévoda Adalric vybudoval hrad.
Podle legendy se mu zde jako prvorozené dítě narodila slepá dívka a zuřivý otec,
aby ušetřil rodinu hanby, se ji rozhodl zabít. Naštěstí se matka dítěte rozhodnutí
vzepřela a děťátko ukryla mimo hrad. Vévodova dcerka pak vyrůstala ve
vzdáleném  klášteře benediktinek. Ve dvanácti letech ji pokřtil sám svatý Eberhard
a podle legendy právě v okamžiku, kdy se svěcená voda dotkla jejích očí, začala
vidět. Dostala jméno Otýlie (Odile, tzn. „dcera světla“). Ale ani tento zázrak
jejího otce neobměkčil, Otýlie ještě dlouho pokorně usilovala o  jeho přízeň.
Teprve na sklonku života vévoda litoval svých hříchů a  dovolil dceři, aby jeho
hrad přestavěla na ženský klášter. Svatá Otýlie je křesťany uctívána nejen jako
patronka Alsaska, ale také jako ochránkyně před očními chorobami a klášter je
dnes vyhledávaným poutním místem.
Vstupní branou, kterou každoročně projde přibližně milion návštěvníků,
vejdeme do rozlehlého prostoru stíněného lípami. Po pravé straně je esplanáda
Weyersheim
Obernai
Sainte-Odile
27
ALSASKO





IVAN FUČÍK

FRANCIE S ČESKOU PŘÍCHUTÍ
s vodní nádržkou ze 12. století a za ní kostel. Malou brankou vlevo vedle kostela
lze vstoupit do klášterního dvora, v jehož středu se tyčí socha zakladatelky kláš -
tera a první abatyše. Svatá Otýlie v ruce drží knihu, na níž jsou zobrazeny oči,
připomínající její zázračné prohlédnutí při křtu. Tuto událost najdeme
zac


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.