načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Fraktál - Jiří Fanta

Fraktál

Elektronická kniha: Fraktál
Autor:

Na bruselském letišti dojde k loupeži zásilky diamantů směřujících do Švýcarska. Do pátrání po pachatelích a kamenech se zapojí nejen Europol a Interpol, ale ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Pragoline
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 175
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-878-7299-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Na bruselském letišti dojde k loupeži zásilky diamantů směřujících do Švýcarska. Do pátrání po pachatelích a kamenech se zapojí nejen Europol a Interpol, ale i pražští a vídeňští kriminalisté. Hledají souvislost mezi vraždami a diamanty, které zakoupil ve Vídni architekt Emsig k lobbování tendru na sportovní areál v Čechách. Ukáže se, že věc má daleko širší souvislosti, a že její hlavní aktér sídlí v Maroku a je majitelem rozsáhlých plantáží... Spletitý kriminální román, založený částečně na skutečných událostech, v jehož ději se postupně objevují kriminální, obchodní i politické síly po celém světě.

Popis nakladatele

Na bruselském letišti dojde k loupeži zásilky diamantů směřujících do Švýcarska. Do pátrání po pachatelích a kamenech se zapojí nejen Europol a Interpol, ale i pražští a vídeňští kriminalisté. Hledají souvislost mezi vraždami a diamanty, které zakoupil ve Vídni architekt Emsig k lobbování tendru na sportovní areál v Čechách. Ukáže se, že věc má daleko širší souvislosti, a že její hlavní aktér sídlí v Maroku a je majitelem rozsáhlých plantáží korkových dubů a marihuany v pohoří Rif. Značná část drogy putuje od něj do Francie a Rakouska k financování zázemí pro běžence z Afriky do Evropy. Stále větší potřeba peněz ho vede k naplánování bruselské akce, při které mu mají pomoci vycvičení mudžahedínové. Do hry o peníze se zaplete i propuštěný vězeň Gaston, který tím ohrozí nejen sebe, ale i svou přítelkyni Danielle. Bývalý makléř, žijící v Saint-Malo, se dostal do vězení za inkasování tučných provizí za nadměrný nákup a prodej klientských akcií. Po propuštění se snaží získat stůj co stůj peníze k vynahrazení ztrát z pobytu za mřížemi. Spojí se v Maroku s obchodníkem a majitelem plantáží a domluví s ním obchod. Ten brzy odhalí jeho slabiny a využije ho k úschově části ukradených diamantů. Gaston ale netuší, že jako svědek má nakonec zmizet. Román vychází ze skutečné události.  

Zařazeno v kategoriích
Jiří Fanta - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jiří Fanta

FRAKTÁL


JIŘÍ FANTA

FRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁLFRAKTÁL

Nakladatelství Jindřich Kraus – PRAGOLINE 2015


© Jiří Fanta

© Nakladatelství Jindřich Kraus – PRAGOLINE 2015

ISBN: 978-80-7517-002-6


Skrytou stránkou chaosu je řád.

Struktura opakující stejný postup.

Říká se jí FRAKTÁL.

Zvrtne-li se něco při opakování, nastane obsese.

Nebo čelíme kolapsu.



PROLOG

Brusel, 19. 2. 2013. Vlámská televize VTR.

V pondělí ve večerních hodinách přepadli maskovaní ozbrojenci na bruselském letišti dodávku, jejíž zaměstnanci právě nakládali do letadla Swissair mířícího do Curychu zásilku diamantů v hodnotě 50 milionů dolarů. Ozbrojení lupiči přijeli ve dvou vozech vybavených policejními majáky. Na letiště se dostali dírou v plotu. Během několika minutzmizeli s lupem ve tmě. Komplikaci způsobuje fakt, že ukradené diamanty byly v surovém stavu. Nemají žádný certifikát a vystopovat je budevelmi obtížné. Jedno z aut našla policie ohořelé nedaleko letiště. Podruhém vozidle, pravděpodobně značky Audi, policie intenzivně pátrá.

1.

Při vystupování z vlaku zasáhla Hurta vlna mokrého sněhu. Rychle zamířil k pohyblivému schodišti směřujícímu dolů do vestibulustanice. V  malém bufetu v  rohu haly s  předčasnou adventní výzdobou si dal na  stojáka kávu. Pomohla i  jeho ztuhlým nohám. Čtyřhodinová jízda z  Prahy na  vídeňský Simmering byla únavná, a  to i  přes to, že vlaková souprava nabízela cestujícím značné pohodlí. Autem v tomhle počasí to prostě nešlo. Mělo to i výhodu. Cestou měl možnostprolistovat na notebooku svůj příspěvek na konferenci o metodách predikce na  finančních trzích. Pod záštitou americké zpravodajské agentury se každoročně konala v sále hotelu Kavali. Z Olomouce na ni v poslední době jezdila odborná asistentka Kateřina Stýblová. V Brně ji ale neviděl nastupovat.

Jízda metrem připomínala sjezd raftu na norské řece Sjoa, kde semálem utopil jeho kamarád z  Akademie. Jak postupně nastupovali lidé, kolísání soupravy se zmenšilo. Dvě stanice před Volkstheaterem se zklidnila úplně. Ze zvyku zamířil odtud do úzké tmavé uliceza radnicí. Nedaleko bloku studentských kolejí v ní byl malý hotel pro šedesát hostů. V recepci se chtěl zeptat na Stýblovou, ale rozmyslel si to. Zítra ji uvidí na konferenci, kde má zapsanou přednášku.

Na pokoji se nezdržel. Nestihl se nasnídat a ve dvě odpoledne užpociťoval silný hlad. Překvapilo ho, když v nedaleké pizzerii spatřil zrzavé kudrny Stýblové, nakloněné nad talířem s  pastou, ve  které se černaly škeble slávek.

„Kdys dorazila?“ přisedl k ní.

Spolkla sousto a zvedla hlavu: „V jedenáct.“

„Jdeš tam zítra?“ zeptala se, skrývajíc nervozitu před zítřejším vystoupením.

Znal ten pocit. Sám to už tak neprožíval. Měl za  sebou řadu podobných akcí a věděl, že opravdoví zájemci si příspěvek raději přečtou v klidu ve sborníku.

„Určitě,“ ujistil ji, „asi i na nějaký odpolední workshop.“

Stýblová neznatelně vydechla. Vždycky je dobré, když je tam někdo, kdo ji podpoří. Hurt byl uznávaný odborník a  měl i  dobrou pověst mimo akademickou půdu.

Obsluha přinesla Hurtovi objednanou pizzu a nalila mu ze džbánku chianti.

„Předpokládám, že si dáš se mnou?“ usmál se na ni.

Svraštila pihovatou tvář a chvíli se rozmýšlela.

„Jen trochu.“ Číšník otočil sklínkou položenou na stole a naplnil ji.

Před restaurací chvíli postávali, než se rozešli.

„Půjdu do hotelu dovybalit,“ podala mu rozpačitě ruku.

Hurt zvedl oči a  podíval se na  oblohu, která na  západě začala proouštět stydlivé paprsky slunce.

„Trochu se projdu,“ poznamenal.

2

Prostor ulic čistil chlad nastupující po  nevydařeném pokusu pokrýt město sněhem. Hurt sjel dvě stanice tramvají a podchodem přešel do parku Volksgarten. Cesta byla pokryta ledovou krustou a klouzala. Před Hofburgem postávali se sklopenou hlavou koně s fiakristyv buřinkách a zřejmě snili o teplé stáji.

Zamířil odtud k nedalekému paláci Albertina, galerii, která tudesetiletí vystavovala skvosty malířského umění z celého světa. Ani tentokrát nebyl zklamaný. Vždycky se mu líbil Miró se svou dětskou hravostí, ale i  dada Maxe Ernsta. U  Schieleho oceňoval drsnou krásu malířského štětce deroucího se z kompozic do očí diváků s neurvalostí vizionáře. Z galerie odcházel plný krásných zážitků. Načas vždycky potlačilybolest z  nedávné smrti jeho manželky. Před rokem ji nedaleko vchodu do samoobsluhy přimáčkl ke zdi couvající náklaďák.

Hurt se ponořil do houstnoucí tmy úzké ulice jako alkoun do moře. Dovedla ho na pěší zónu luxusní třídy. I večer tu korzovalo hodně lidí a tu a tam se ozývaly zvuky violy, klarinetu, saxofonu a bubínků. Město Strausse a Mozarta si dávalo záležet, aby neztratilo punc hudbymilovné metropole na  Dunaji. Zastavil se u  mladé klarinetistky, zimomřivě se choulící do prošívané bundy, která čistými tóny hrála melodiiz Mozartova Koncertu C dur. Přestože dával přednost Mahlerovi, druhá věta Mistra ho vždycky dojala. Byla pro něj laskavé rekviem plynoucí nad vlnami času. Vzpomínkou, kdy jako mladý vědecký pracovník začal svoji dráhu na Akademii a ještě nevěděl, že akcie šťastných dnů sestřídají jako roční teploty. Brzy po nástupu ho politické postoje stály místo. Aby se vyhnul pádu do  černé díry rezignace, degenerovaného zvyku, začal na  své malé zahrádce ve  volném čase pěstovat kytky. Časem se k němu přidal i jeho syn, který se nakonec stal botanikem.

Zkušenosti s rostlinami, jejich buněčnou pamětí a cykly se muhodily po návratu na Akademii při práci na umělé inteligenci. Vrátil se právě včas. Uživatelé se začali zajímat o neuronové sítě, jakousi počítačovou verzi biologických neuronů, paměti, která se snažila lidským způsobem vyvozovat závěry. Hlavně šlo o krátkodobé odhady proměnných v nejrůznějších oborech. Od ekonomie po techniku a přírodní vědy.

To, co se v životě přihodí, zmizí v mlze vzpomínek. Každý nakonec hraje jen sám za  sebe a  desatero s  tím nic nenadělá. Snad jen barvy kulis, ve  kterých se hraje, ladí náladu pro herce. Káva taky nespadla z nebe. Na Turcích ji vybojovali Vídeňáci. Lesk jejich kaváren ale vzal léty za své. Do jedné, připomínající prvorepublikovou žižkovskouknaju, Hurt zašel, aby se zahřál. Bylo tu nabito. Přisedl proto ke  dvojici u  kulatého stolku, která si ho ani nevšimla. Když dopil, vytratil se se zbytky cigaretového kouře, který se mu vetřel do kabátu jako bohémská kytka na rozedraném saku.

3

Vídeňští obchodníci si nenechali ujít možnost propagace svého zboží a obložili halu hotelu Kavali stánky s knihami, suvenýry a pamlsky.Nechyběl ani vinař z  Dolních Rakous s  nabídkou vína ve  štíhlých lahvích s  křiklavou vinětou. Bylo zdarma a  chtivým očím zájemců vzít si jich hned několik bránila přítomnost jiných, naladěných na  stejnou strunu. Hurt si řekl, že se u  něj zastaví o  polední přestávce. Vezme dvě hned do hotelu, kde bydlel, a cestou se nají v rybárně Nord See. Pokud byl ve Vídni, navštívit tento podnik na  luxusní třídě nedaleko Štěpána neopomněl. Výběr ryb a mořských plodů tu byl velký a ryby byly vždycky čerstvé. Pro účastníky konference byl sice v  hotelu Kavali zřízen bufet, ale nabízené bagety ho příliš nelákaly. Polední menu tady bylo zase moc drahé. Slíbil vnukovi, že mu něco z Vídně přiveze, tak nechtěl moc utrácet.

Před velkým konferenčním sálem se zaregistroval a  připnul si do klopy saka identifikační kartu. V sále už sedělo několik účastníků. Něco četli nebo zírali na displeje svých notebooků. Na vyvýšenémpódiu před velkým promítacím plátnem zatím technici zkoušeliozvučení prostoru. Hurt hledal známé tváře, a  když neuspěl, zamířil k postranním sálkům určeným na semináře a workshopy. Na chodbě před jedním z  nich se bavila Stýblová s  docentem Valentou z  Brna. Hurta to překvapilo, protože slyšel, že byl před měsícem na operaci srdce.

„Rád tě vidím,“ stiskl mu Hurt ruku.

„Já taky,“ přitakal docent.

Hurt ho naskenoval očima. Valenta byl pobledlý a zdálo se, že zhubl.

Aby se vyhnul vyptávání, Valenta se nadechl a  rychle dodal: „Četl jsem tvůj článek,“ pokýval uznale hlavou, „taky jsme chtěli nabídnout psychologům sítě. Sešlo z toho.“

„Nemají peníze na  software,“ vmísila se Stýblová, které o  tom řekl docent.

„Hlavně nemají pořádný data,“ doplnil Valenta, „je jich sice dost, ale neutříděných.“

„Nechce se jim do toho,“ podotkl suše Hurt, „jako obvykle.“

„Asi ano,“ rezignovaně přisvědčil Valenta a přerývavě se nadechl.

„Horší by bylo, kdyby se do toho pustili a pak to sváděli na program,“ doplnila Stýblová.

„Bohužel běžná praxe. Za špatná data může systém,“ mávl rukouValenta.

„Budeme muset jít,“ zaslechl sílící zvuk hlasů z konferenčního sálu Hurt a podíval se na hodinky.

„Je deset,“ poznamenal.

Když společně vcházeli do velkého sálu, zástupce agentury se právě chystal pronést zahajovací řeč.

4

Podle potlesku se prezentace Stýblové posluchačům líbila. Když usedla zpátky ke stolu, Hurt zdvihl palec a uznale zakýval hlavou.Rozehřátá Stýblová si nervózně prohrábla vlasy.

„Snad to bylo dobrý,“ zatěkala očima k Valentovi.

„Zajímavé. Gratuluji,“ reagoval Valenta, „bohužel to jsou pořád jen průměrné hodnoty, co nabízíme,“ podotkl.

„Jinak to nejde,“ namítl Hurt, „pořád lepší než hádání z koule.“

„V  Japonsku odhadují vývoj cen ze speciálních grafů,“ podotkla s lehkou ironií Stýblová.

Valenta na ni upřel unavený pohled: „Nejen tam. Je na tom založena celá technická analýza. V  Japonsku k  tomu přidali navíc filozofii Jin a Jang. Lidi chtějí znát budoucnost. Když se odhad povede, vrhnou se na techniku, která k tomu přispěla.“

„Někdy je lepší intuice,“ prohodil skepticky Hurt, „nebo kupní opce.“

„Pokud jde o peníze, tak určitě,“ přisvědčil Valenta.

Moderátor zatím představil dalšího přednášejícího. Valenta sek oběma naklonil a zašeptal: „Chtělo by to oslavu.“

Stýblová se s Hurtem na sebe podívali a pokrčili rameny.

Jak se blížilo poledne, řady posluchačů postupně řídly. Hurt spatřil napravo od pódia zvedajícího se profesora Fishbona z Oxfordu, sekterým udržoval čilý e-mailový kontakt. Omluvil se Valentovi a Stýblové a spěchal za ním do postranní chodby, kam před malou chvílí zmizel. Neměl štěstí. Profesora tam zastavil hlouček známých a klubkozamířilo ven z hotelu. Uvnitř odcházející skupiny spatřil docentkuKadeřábkovou z  Vysoké školy ekonomické. Doslechl se, že se tahle temperamentní blondýna, přibírající každý rok o něco na váze, potřetí rozvedla. Opakování zřejmě není zárukou stability.

Vinař ve  stánku zaměřil pohled na  Hurtovu visačku a  zabránil mu vzít si dvě lahve přímo z  pultu. Sehnul se a  vyndal zpod stolu jiné dvě a  se zvláštním úsměvem mu je podal. Hurtovi to bylo chvíli divné, ale pak strčil lahve do  nabídnuté igelitky a  hlavním vchodem, zahalen do  přiléhavého zimníku, zamířil do  města. Venku hustě sněžilo.

Dobrá prezentace Stýblové pomůže, uvažoval cestou. Potřebnésoftwary jsou v tomhle oboru drahé a katedry nemají peněz nazbyt. Znal to z Akademie. Nejdřív chtějí výsledky. Ty ale nejsou možné bezpořádného vybavení.

Usazený v  rybárně na  Kärntner Strasse přemýšlel o  návrhu Valenty na  společné posezení. Kdyby to bylo v  centru, neváhal by. Valenta ale bydlel u příbuzných v Grinzingu a zřejmě měl na mysli místníšenky. V tomhle počasí to znamenalo trmácení autobusem nebo tramvají na okraj Vídně. Uvidí, co na to Stýblová. Přemlouvat Valentu ke schůzce v centru pokládal vzhledem k jeho zdraví za netaktní.

5

Světelná tabule na nádraží ohlašovala půlhodinové zpoždění vlaku. Hrstka cestujících se uchýlila do  prosklené čekárny, kterou províval studený vítr. Hurt se chvíli procházel po nástupišti a pak zajeleskalátorem do  haly koupit si noviny. Těšil se, jak si je v  teple vlaku přečte. Určitě tam bude i zmínka o konferenci.

Byl rád, že to skončilo. Cítil se unavený. Schůzky se známými seprotáhly někdy až do půlnoci. Profesor Fishbone mu věnoval celou hodinua slíbil ho na jaře v Praze navštívit. Hurt se na setkání těšil. Profesor pracoval na vylepšení japonského způsobu signalizace plynulého provozuna dálnici. Naznačil, že se pokouší spojit dvě umělé inteligence: neuronové sítě a fuzzy logiku, obě inspirované lidským jednáním. Došlo i na Stýblovou. Valenta si uvědomil, že by bylo sobecké tahat je na okraj Vídně, a souhlasil se setkáním poblíž středu. Domů pak jel taxíkem. Stýblová hned druhý den odjela. Měla syna, kterého svěřila po čas návštěvy Vídně sousedce.

Čekání se protáhlo. Na  světelné tabuli přibylo dalších deset minut zpoždění. Nakonec se dočkal a nástupiště se rázem vyprázdnilo.Cestující se rozběhli do teplého azylu v přistavené soupravě. Když se uvnitř trochu rozehřál, otevřel noviny. O konferenci v nich byla jen krátkázpráva bez komentáře. Místní zřejmě zajímaly jiné věci. Nechyběl tu článek o jádru s výzvou české vládě o uzavření Temelína a v komentáříchdoznívaly ozvuky dolnorakouského procesu o zneužívání dětí. Probíraly se v  novinách po  celém světě. Rakušáci by asi na  tenhle skandál raději zapomněli, pomyslel si Hurt. Ve sportu to bylo jako každý rok:v Kitzbühelu začaly přípravy na  mistrovství světa. Už chtěl noviny odložit, když si všiml krátkého článku o nálezu těla neznámého muževytaženého z Dunaje. Podle přivolaného lékaře měl zemřít přibližně před dvěma dny. Asi nešlo o utonutí, protože se na jeho těle našly známky vážných poranění. Přiložená fotografie vyzývala občany k pomoci.

Hurtovi snímek něco připomínal, ale nemohl si vzpomenout co. Viděl snad toho člověka? Pohyboval se převážně v  sálech konference a tenhle člověk nezapadal do akademického světa. Že by ho potkalněkde na ulici? Kdoví. Z úvah ho vyrušil průvodčí. Když odešel, schoulil se v sedadle a pokusil se dohonit chybějící spánek.

6

Počet mezilidských vztahů mnohonásobně převyšuje počet lidí na světě. Vytváří kruhy šířící se jako vlny do prostoru. Od nejbližších po vzdálené známé. Těm posíláme jednou za rok pohled k Vánocům. Nejbližším jsme ochotni se svěřovat. Těm vzdálenějším jen někdy nebo vůbec ne. Kateřina Stýblová se nerada svěřovala komukoli. Sousedka, ke  které si přišla vyzvednout dítě, se marně snažila získat nějaké podrobnosti o  její cestě. Kateřina s  ní taky nikdy nemluvila o  svém bývalém manželovi Jindřichovi. Ostatně s nikým. Byla to její osobnízáležitost a ona nechtěla, aby ji někdo litoval. Zkušenost z dětství ji vedla k opatrnosti svěřovat se ženám. Cítila se lépe s kamarády svého o dva roky staršího bratra, se kterými hrála občas fotbal, nežli se svýmispolužačkami, kde se sobecké pocity střídaly s přehnanými projevy sympatií.

Její syn Petr nevěnoval jejímu příchodu příliš pozornosti. S pětiletým sousedovic Milanem seděli v obýváku na zemi s rukamana ovladačích autíček autodráhy.

„Mami,“ Petr se neochotně zvedl, „chtěl bych tady zůstat,“ poprosil.

„To nejde. Už jsi tady byl dost dlouho.“

„Nech ho tady, když chce,“ vložila se sousedka, „přivedu ti ho,“přislíbila.

Kateřina chvíli váhala: „Tak jo. Za hodinu si ho přijdu vyzvednout,“ odmítla nabídku. „A ty buď hodnej,“ připomněla synovi.

Kateřina si uvědomila, že získala čas na nákupy. Vybalovat bude ažvečer. V samoobsluze na rohu ulice nedaleko metra zjistila, že nemá kartu. Když jela do Vídně, vyndala si ji z kabelky. Ještě nepříjemnějšípřekvaení na ni čekalo, když otevřela peněženku. České peníze utratila cestou v jídelním voze a v peněžence jí zbylo jen několik kovových eur.Rozmrzelá se rozhodla zajít do nedaleké banky, ve které měla účet. Bankovní úřednice jí vygenerovala na mobilu kódy a chvíli si prohlížela záznamy na  monitoru. Kateřina si při tom vzpomněla na  Hurta, který nejrůznější kódy, kterými byl člověk začleňován do  systému, nazýval informačním smetím. Ničemu by nezabránily, kdyby jí někdo ukradl zapnutý telefon s občankou a v ní pozměnil podobu. Život je stále složitějšía instituce k jeho zjednodušení moc nepřispívají, pomyslela si v duchu.

„Přišly nějaké peníze?“ zeptala se Kateřina.

Úřednice k ní pootočila hlavu: „Naposledy osmého.“

Kateřina sevřela rty. Bývalý manžel sice každý měsíc posílal výživné na syna, ale nebyl v tom žádný řád. Někdy přišly peníze až na samém konci měsíce. Zlobilo ji to, ale nijak zvlášť neohrožovalo její rozpočet. Nerozešli se ve zlém. Byl stále milý, když k tomu došlo. Nebyl jenochoten měnit svůj život narozením dítěte. Odstěhoval se k rodičům a syna si brával občas na víkend.

Když večer Petr usnul, vzpomněla si na Hurta. S ním a s Valentou se dobře bavila. Teď se cítila osamělá. Usedla na pohovku, kterou s sebou do manželství přinesl Jindřich, a zatěkala očima po obývacím pokoji. Záleželo jí teď jen na  jejím synovi a  práci. Ostatní ponechá náhodě. Stejně se nedá nic jiného dělat. Čas krásných večerů s  partnerem se propadl sítem času. Nezahubil ale naději, že se všechno může změnit. Vstala a protáhla se. Za okny si světelný šum města razil cestu k šedi oblohy.

7

Hned, jak Hurt dorazil domů, zavolal synovi. Vzala to snacha, která přislíbila, že mu to vyřídí. Než vybalil z kufru ručník a pyžamo,vychladlý byt vytopil. Po sprše si uvařil silnou kávu a sedl si s novinamivyzvednutými ze schránky do křesla. Když dočetl, začal přemýšlet, jestli udělal dobře, když vnukovi ve Vídni koupil autíčko transformer. Nevěděl, jestli hračku nemá nebo jestli je v Praze k dostání. Před osmou volal syn.

„Jak ses měl?“ staral se.

„Šlo to. Nechtěl bys zítra večer přijít? Mám něco pro vnuka.“

„Až tak kolem sedmé. Vyhovuje?“

„Určitě.“

Před ulehnutím si vzpomněl, že by měl dát jednu lahev vínapřivezenou z Vídně do lednice. Druhou dá zítra synovi. Při jejich vyjímání z kufru se zarazil. Rychle se prohrabal zmačkanými svršky a netrpělivě zalistoval rakouskými novinami. „Určitě je to ten vinař z konference!“ Ten, co mu zabránil vzít si z pultu lahve sám. Proč mu chtěl dát jiné? Proč takhle skončil? Zvedl lahev s  vínem ke  světlu a  otáčením ji prohlédl. Jasný žlutavý obsah svědčil o  dobré práci vinaře. Jeho smrt nemusí souviset s  hotelem Kavali, kde měl stánek, uvažoval. Rakouská policie určitě brzy potvrdí jeho totožnost.

Syn, po otci Karel, byl urostlý třicátník s řídkými vlasy a modrýma očima zděděnýma po  matce. S  otcem měl dobrý vztah, proto se mu nazítří senior svěřil se svým zážitkem z  Vídně. Syn si prohlédl lahve a zakroutil pochybovačně hlavou.

„Nevím. Pokud budeš chtít, vezmu je do laboratoře,“ navrhl.

Hurt chvíli uvažoval. Kdyby se ukázalo něco podezřelého, musel by s  tím na  policii. Představa svědka se mu nezamlouvala. Určitě by to neskončilo jen u jednoho výslechu. Na ztrátu zemřelé manželky mupomáhal zapomínat jistý stereotyp. Tímhle by se mohlo všechno změnit.

Nakonec zvítězila vědecká zvídavost.

„Tak to zkus a dej mi vědět, jak to dopadlo,“ přikývl.

„Spolehni se,“ ujistil ho junior, „osobně si myslím, že z toho nicnebude. I  kdyby, tak vážně pochybuji, že by to nějak souviselo se smrtí toho vinaře.“

„Snad máš pravdu,“ rozpačitě přitakal synovi. Jako vědec bralpochyby jako hypotézu. Možnou a snad i pravděpodobnou.

8

Architektonické studio sídlilo ve  funkcionalistické vile na východním předměstí Vídně. Geometrická čistota tvarů připomínala kostky stavebnice Lega. Oplocený pozemek měl teleskopickou posuvnoubránu pro auta a malou branku, na kterou navazovala travertinová dlažba ústící do  vchodu s  prostornou halou. Vřetenové schodiště uprostřed spojovalo obytný prostor v  prvním patře se studiem nad ním. Z kostek stavby bylo nejmenší. Majitelem vily i studia byl Kurt Emsig, který s manželkou a dvěma dětmi obýval první dvě podlaží. Kurt byl vícmanažer než architekt a víc obchodník než umělec. Na projektování měl pět zaměstnanců. Čtyři architekty a  jednoho designéra. Vesměs šlo o  absolventy vysokých škol v  Rakousku a  Německu. Nejstarší z  nich byl Hugo Fleish, který měl v Dolním Rakousku a v Německu několik realizací.

Činnost studia závisela na zakázkách. Těch bylo stále méně. Soutěže obsadily silné skupiny a  jejich konkurence vytlačila Emsigovo studio na  okraj zájmu. Malé příjmy plynuly z  drobných designerských zakázek. To nestačilo. Náklady na  nerealizované projekty, modely a  cesty byly příliš vysoké, a tak se účetnictví studia dostalo do červených čísel. Kurtu Emsigovi hrozil bankrot a možná i exekuce. Ženě o tom nicneřekl. Celou věc ale musel projednat se svými lidmi.

„Co bude dál?“ zeptal se designér Jürgens, kývající se na židli sezaloženýma rukama za hlavou.

„Něco vymyslíme,“ pronesl tajemně Emsig a neznatelně se ušklíbl.

Všichni se na  něj zvědavě podívali. Fleish přestal mávat pravítkem a ukryl ho v dlani.

„Jak víte, byl jsem nedávno v  Čechách. Stavební úřady tam jdou na  ruku stavebníkům a  ti na  oplátku architektům. Jen to něco stojí,“ suše konstatoval Emsig.

„Máme na  to?“ ozval se Patzer, čerstvý absolvent Berlínské univerzity umění.

„Zařídil jsem to. Do měsíce bychom mohli začít,“ ujistil je.

9

Hurt se vracel z práce domů rozmrzelý. Šéf odletěl na služební cestu do Ameriky a jeho zástupce mu nechtěl bez něj podepsat grantovou přihlášku. Snad se to stihne do  uzávěrky, povzdechl si. Jinak by se musel spokojit s vybavením, co má. Potřeboval dokoupit toolboxBenoit pro fraktální analýzu. K rozborům textů byla nezbytnáa rýsovalo se její užití při zkoumání psychických deviací. Možná by pomohla oživit i  zájem o  skomírající behaviorální psychologii, pracující ve  fraktálním rámci stimulus – reakce. Hodila by se určitě i ekonomům. Daniel Kahneman se o to pokusil a byla z toho Nobelova cena za ekonomii.

Mezi ním a zástupcem panovaly napjaté vztahy. Pětašedesátiletému zástupci se podařil díky známostem průnik režimy bez ztráty možnosti postupu na  společenském žebříčku. Máslo na  hlavě se mu na  výsluní funkcí změnilo ve svatozář. Nešlo o žádný obraz stárnoucího Doriana Graye, kde se čtenář dočká morální satisfakce. Jen o stejnou tvářmatoucí lidi předstíranou slušností. Otrlost pod slupkou vstřícnosti. Hurt neměl vychytralé lidi rád. Byli to falešní hráči obracející nahodilost ve svůj prospěch. Jako profesionál také sledoval cíl bez citovéhoangažmá. Ctil ale víc zásady než formu.

Třebaže v  práci uplatňoval analytické myšlení, doma se podřizoval známému prostředí automaticky. Bylo mu proto divné, že zapomněl při odchodu do práce v koupelně zhasnout. Zvykl si kontrolovat věci, které dřív nechával na  ženě. Možná tu byl syn. V  lednici chyběla čokoláda, kterou si přivezl z  Vídně. Chvíli váhal, než odtud vyndal zmraženou pizzu a  strčil ji do  trouby. Nebyla to sice večeře od  ženy, ale nezbylo mu, než se s tím smířit. Chyběla všude. Po její smrti vystřídaloslepecké tápání smutek nad jejím odchodem. Nejvíc pociťoval samotu večer. S  přítmím za  okny sem přicházelo ticho, které neléčí, ale vyvolává vzpomínky. Na dny prozářené přátelstvím a krásou podzimní krajiny. Na barevné odstíny herbáře, ve kterém proudí čas všemi směry. Vyčítal si, že tehdy nešel s  ní. Přemýšlel, proč musela jít po  chodníku, kam zajížděla auta k vykládce. Nevedlo to k ničemu. Zhluboka se nadechl, jako by chtěl odfouknout vtíravé představy.

Na počítači našel krátkou zprávu od syna.

Laboratoř nic neprokázala. Lahve ti přinesu.

Bylo mu divné, že se syn nezmínil o  své návštěvě u  něj. Asi tady opravdu nebyl a  on si dobře nepamatuje, co dělal. Dům má dveře na čip a dveře do jeho bytu mají patentní zámek. Oknem ve čtvrtémpatře by se dovnitř dostal leda kaskadér. Navíc se nic neztratilo.Čokoládu mohl bezděky sníst. Synovi odpověděl, že si jednu lahev můženechat.

10

Kurt Emsig stál u okna ateliéru a zamračeně zíral na seskupení zahrad kolem domů. Když vstoupil Hugo Fleish, bezděčně sebou trhl. Tlouštík Hugo přimhouřil oči a  sklonil hlavu. Husté obočí zabránilo pozorovat jeho těkající pohled. Znal šéfa léta a věděl, že by ho bez vážného důvodu nezavolal. Emsig ukázal na  koženou pohovku. Fleish uvelebil objemné tělo do polyuretanové pěny pohovky Boss a přehodil nohu přes nohu.

„Potřeboval bych, abys zajel do Prahy,“ zadíval se na Huga.

Ten zvedl hlavu. Tváří se mu mihla nevyslovená otázka.

„Kvůli zakázce,“ pokračoval Emsig.

„Něco se stalo?“

Emsig si zapálil cigaretu a  chvíli přemýšlel. Informace, které musel poskytnout, byly znepokojivé.

„Je to důvěrné. Nerad bych, aby se kromě nás o  tom někdo dozvěděl,“ zdůraznil. Myslel při tom hlavně na ženu.

„Spolehni se,“ ujistil ho Fleish.

„Investor nechtěl peníze, ale drahé kameny. Tak jsem od  známého zlatníka koupil pět dvoukarátových diamantů. Bohužel jde asi o ,horké‘ zboží. Policie prý hledá nějakého Madanu, brusiče kamenů z Dillí,který by o nich mohl něco vědět. Má být někde v Evropě.“

„Kolik to stálo?“ přerušil ho Fleish.

„Osmdesát tisíc eur.“

Fleish tiše hvízdl.

„Měla by to splatit zakázka,“ pronesl suše Emsig.

„V čem je problém?“ Hugo se zavrtěl a narovnal si zdřevěnělou nohu.

„Dostat ty kameny nepozorovaně k investorovi do Čech!“ ostře vyjel Emsig. „Naštěstí sem přijel známý vinař z Dolních Rakous,“ pokračoval už klidně.

„Nedělali jsme tam u něj před časem rekonstrukci sklepů?“ zeptal se Fleish, který jako by se teprve probudil.

„Před dvěma lety,“ přikývl Emsig, „napadlo mě, že by nám mohlpomoct.“

„Jak?“ přerušil ho Fleish.

„Ve Vídni na konferenci. Každý rok tam zdarma nabízí svojeprodukty. Je to dobrá propagace. Spousta cizinců a hlavně novináři.“

Fleish si začal bezděky třít bradu. Nechápal souvislosti.

„Domluvili jsme se, že dáme kameny do lahví.“

„To by přece každý hned poznal!“ vybafl tlouštík.

Emsig zavrtěl hlavou. „Na dně lahve je výduť. Zabalili jsme kameny do igelitu, strčili je tam a dno uzavřeli plastovým sklem. Zvenku nebylo nic vidět.“

Od zahrady sem dolehl zvuk otevírané brány.

„To bude manželka,“ pronesl rozladěně Emsig, kterému se teďnehodilo jít dolů a pomáhat jí vyložit nákup z auta. Musel to ale udělat, když nechtěl, aby za ním přišla do ateliéru.

„Omluv mě,“ uhasil cigaretu a  zamířil ke  schodišti. Zadýchaný se po deseti minutách vrátil.

„V pořádku?“ zeptal se Fleish.

„Tady jo,“ přitakal Emsig, „ale tam,“ pohodil hlavou, „ne.“

„Určitě znáš Karla Horsta. Přislíbil, že nám pomůže. Má teď v Brně podnik se stavebninami a zná se dobře s investorem, který vypsalveřejnou soutěž pro architekty na sportovní areál.“

Hugo pokýval souhlasně hlavou. Horsta znal, ale nebylo mu jasné, jakou roli má v tom hrát on sám.

„Horst byl na konferenci v hotelu Kavali,“ pokračoval Emsig, který se zatím posadil do křesla naproti Hugovi, „bohužel došlo k záměně,“povzdechl, „vinař špatně přečetl visačku na klopě a dal lahve někomu jinému.“

„Kdo to byl?“

„To jsme brzy zjistili ze seznamu účastníků. Nějaký Karel Hurtz Prahy. Vinař si spletl Horsta s Hurtem. Navíc byli oba Karlové.“

„To je dost průšvih,“ poznamenal Fleish.

„To bych řek,“ přisvědčil Emsig, snažící se potlačit třas rukou pevným sevřením područek křesla. „Musíme ty lahve získat zpět,“ pronesl kategoricky a vstal.

„Kvůli tomu mám jet do Prahy?“

„Ano. Jde o nás o všechny. Bez zakázky skončíme,“ důrazněpřipomenul Emsig.

Tlouštík si přejel rukou čelo. „Já ale nevím, kde ho mám hledat a jak od něj ty lahve dostat?“

„Dělá v  Akademii,“ Emsig vzal ze stolu papír a  podal jej Hugovi, „tady je adresa.“

„No nevím,“ váhal tlouštík.

„Řekneš mu, že šlo o  lahve určené k  degustaci na  soutěž a  že mu seženeš jiné.“

„Kdy mám odjet?“ zeptal se rezignovaně Fleish.

„Hned. Zamluvil jsem ti hotel City na Vinohradech. Autem tambudeš do večera.“

Tlouštík se vymanil z  měkké pohovky a  neochotně podal šéfovi ruku. Neměl náladu cestovat a  už vůbec ne kvůli nějakým lahvím. Kdyby to na něm chtěl někdo jiný, vycouval by. Šéf ho ale kdysipodržel kvůli zpackanému projektu. Hrozil mu soud a  jeho svědectví mu pomohlo.

Po odchodu Fleishe si Emsig znovu zapálil. Byl rád, že to s nímproběhlo hladce. Celé se to zamotalo vraždou vinaře. S tím ale nemá nic společného. Asi shoda náhod. Na cyklostezce u Dunaje to mohl udělat kdokoli. Hugovi o tom pro jistotu nic neřekl.

11

Hugo dorazil do hotelu po setmění. Cesta byla únavná, plná výluk. Naštěstí nedošlo na dálnici k žádné havárii. Přesto jel téměř pět hodin. Cestou nechal vzkaz na manželčině mobilu. Šlo o rutinu.Po třicetiletém manželství nahradily přitažlivost vzpomínky a lásku přátelství. Než začal tloustnout a  ztrácet dech, jezdili s  dětmi nedaleko Zell am See na zděděný statek po tchánovi. Krásná příroda a ticho. Občas si na to uprostřed práce vzpomněl.

Hotelový pokoj na  něj zapůsobil uklidňujícím dojmem. Těšil se na odpočinek a hlavně na koupel. Přes veškeré úsilí se mu alenepodařilo protáhnout úzkou zástěnou do sprchového koutu. Naštvaný si v baru dal dvojitý gin s  tonikem. Zítra půjde rovnou na  Akademii. V  Praze se vyznal a uměl i trochu česky. Jeho babička odešla v osmnácti letech sloužit do Vídně a ve dvaceti se tam provdala za povozníka. Když byl malý, mluvila na něj občas rodnou hanáčtinou. Zalíbilo se mu jejíširoké e, které se ho potom dlouho snažili ve škole odnaučit.

Hurt si právě v kanceláři dával do tašky desky pro přednášku, když se ozval telefon.

„Máte tady návštěvu,“ informoval ho vrátný, „mám vám ji poslatnahoru?“

„Ne, ať počká. Budu tam za chvíli.“

Cestou výtahem přemýšlel, kdo by to mohl být. V  hale spatřil obtloustlého muže v krátkém černém kabátu s čepicí na hlavě.

„Vy jste profesor Hurt?“ zeptal se ho muž kostrbatou češtinou.

„Co potřebujete?“

„Jmenuji se Fleish,“ podal mu navštívenku, „potřeboval bych s vámi mluvit.“

Profesor z navštívenky zjistil, že neznámý je architekt z Vídněa oddechl si. Stále se nemohl zbavit vtíravé myšlenky, že smrt vinaře nějak souvisí s lahvemi, které si přivezl.

„Můžete mluvit německy,“ vybídl ho Hurt.

„Nemohli bychom se někde posadit?“ požádal Fleish.

„Bohužel mám přednášku.“

Ve tváři architekta se objevilo napětí. „Je to nutné,“ snažil se mírnit naléhavost.

„Možná odpoledne,“ připustil Hurt, „ve dvě?“

„Budu rád. Nejde jen o mne,“ pronesl tajemně a rozpačitě se usmál.

„Víte, kde je palác Adria?“ zeptal se poťouchle Hurt. Jako architekt by ho měl znát. Oba z jeho architektů studovali ve Vídni.

„Samozřejmě,“ přitakal radostně Fleish, „krásná budova.Rondokubizmus,“ dodal odborně.

„Mohli bychom se tam sejít v kavárně.“

„Budu se těšit,“ napřáhl ruku směrem k profesorovi.

12

Hurt prošel celou kavárnou, aby se ujistil, jestli tu už architekt není. Nikde ho neviděl. Obě části, nekuřácká i kuřácká, byly obsazeny. Lidé si sem zřejmě před Vánoci chodili popovídat nebo si tu odpočinout mezi nákupy. Měl štěstí. U  okna uvolnila místo dvojice starších manželů. Občas je tady vídal. Sundal si kabát a  zatěkal očima k  barpultu, který sloužil jen číšníkům, roznášejícím odtud hostům kávu, pitía zákusky. Rád sem chodil. Kavárna měla milou obsluhu a vzdušný interiér. Z hlubokého stropu konkurovaly kubistické kvádry světel velkýmoknům posazeným vysoko nad dvěma rušnými ulicemi. Květinovouvýzdobu, měnící se podle ročních období a  návrhů designéra, odrážela do  prostoru rozměrná zrcadla na  stěnách. Šumem hlasů tu prolínala tichá vánoční hudba.

Hurt přemýšlel, co tak spěchá, že se s ním chce Fleish sejít bezpředchozí dohody. Dělal sice nějaké výpočty pro stavebníky, ty se alenetýkaly projektování. Technickou část projektů řešili statici, kteří k tomu měli speciální nástroje.

Ve čtvrt na tři odmítl už podruhé s omluvou obsluhu, která sepřišla zeptat, co si bude přát. Rozmrzelý z čekání vyndal z tašky noviny. Sportovní zprávy přeskočil. Ekonomické byly repeticí na  známý náěv: zvyšování produktu, euro a  nezaměstnanost. Předpovědi ekonomů se s  pravidelností hodinového stroje nenaplňovaly, euro přes kritiku zůstávalo a  nezaměstnanost neklesala. Stát měl napravit to, co si většina v  devětaosmdesátém přála: trh. Lidem ale nedošlo, že se týká i práce. Ekonomové si s tím očividně nevěděli rady. Uzavřeni v  mentálním tunelu navrhovali protichůdné recepty. A  euro, stejně jako lastury nebo kůra morušovníku jako platidlo velkého chána z dob Marka Pola, za nic nemohlo. Při hazardu nerozhoduje, jestlihrajete s  žetony nebo pravými penězi. Naštvaně zavřel noviny. Nakonec si objednal espreso.

V půl čtvrté se ve dveřích objevil zadýchaný tlouštík s výrazemvyhnance z ráje. Rychle prokličkoval mezi stoly a zastavil u Hurta.

„Moc se omlouvám,“ vytlačil ze sebe přerývavým hlasem a  těžce usedl na židli naproti profesorovi, „nemohl jsem nikde zaparkovat.“

„Nejlepší je jet metrem,“ pronesl suše Hurt, který se nemohl zbavit rozmrzelosti nad ztrátou času.

Obsluha si všimla nového hosta a přispěchala s jídelním lístkem.

„Jen capucino bych prosil,“ požádal Fleish, „a nějakou vodu. Třeba minerálku, jestli máte.“

Štíhlá číšnice s vlasy stočenými do ohonu mlčky přikývla.

„Co ode mne potřebujete?“ zeptal se podrážděně Hurt.

„Vy jste byl nedávno ve Vídni na konferenci, pokud vím,“ začalzvolna Fleish.

Hurt mlčky přikývl.

„Došlo tam k omylu.“

„K jakému omylu?“ vyhrkl ze sebe Hurt, který začal litovat, žesouhlasil se schůzkou.

„Náš vinař vám tam dal dvě lahve určené k soutěži. Potřebovalibychom, abyste je vrátil. Vyrovnáme se s vámi.“ Fleish se zhluboka napil minerálky a chvějícími se prsty si nasypal cukr do kávy.

„Co je na nich tak vzácného?“

Fleish se nadechl jako vzpěrač před zvednutím činky. Podobnou otázku předpokládal, proto se na ni cestou připravil.

„Jsou z vybraných hroznů. Vinaři je každoročně posílají na srazarchitektů, kteří jim stavěli nebo rekonstruovali sklepy. Soutěží se na něm o nejlepší značku.“

Hurt se nepatrně ušklíbl. Nezdálo se mu to. Vzpomněl si na  foto muže v novinách.

„Proč nepřijel sám vinař?“ zeptal se opatrně.

„Říkal, že má nějaké jednání v Linci,“ odvětil klidně Fleish.

Hurt si náhle nebyl jistý, že je to muž z novin. Byl mu podobný, ale možná to opravdu nebyl on.

„Pokusím se vám vyhovět,“ pronesl s  diplomatickou neurčitostí Hurt. „Přijďte za mnou zítra dopoledne do Akademie.“

Večer to probere se synem. Co říkal Fleish, znělo podivně.S podivíny se už ale v životě setkal.

Tlouštík mlčky přitakal. Jeho zarůžovělá tvář ale nedokázala skrýt napjaté očekávání.

13

Soudní lékař Johan Kleingeld nechal závěr pitvy na  asistentovi. Už při zevním ohledání bylo zřejmé, že si zranění nemohl zemřelý způsobit sám. Na temeni lebky byla hluboká rána, která vmáčkla úlomky temenní kosti do  mozkové tkáně. Čtyři zlomená žebra pak způsobila silné krvácení do pohrudniční dutiny. Nejvíc zarážející byly alepopáleniny na hrudi a zádech. Vesměs byly třetího stupně. Někdo si ho musel před smrtí pořádně podat, uvažoval Kleingeld. Do vody šel už mrtvý.

Hned, jak dopsal pitevní zprávu, rozhodl se o  tom informovat komisaře. Dělal tak vždycky při podezření na  vraždu, protože čas byl v  takových případech pro vyšetřovatele důležitý. Sebevrah nikam neuteče, zatímco pachatel se obvykle rychle vypaří. Doktor také věděl, že komisař do pitevny nepřijde. Měl alergii na dezinfekci a tak tam posílal své podřízené.

Komisař Viktor Buresch z 21. vídeňského okresu si v kancelářiprohlížel fotografie z  místa činu. Přemýšlel, co mohl dělat nalezený muž u  Dunaje. V  tomhle počasí vane od  řeky studený vítr a  i  nejotužilejší sportovci volí raději posilovnu než cyklostezku. Ani pejskaři neriskují nachladnutí svých miláčků. Podobný případ úmrtí tu měli před třemi roky, kdy se v dunajském kanále utopil bezdomovec. Šlo o nešťastnou náhodu. Tohle ale vypadalo jinak. Aby mohl pokračovatve vyšetřování, potřeboval zprávu ze soudního. Nevěděl ani, o koho se jedná.Zjistit se to pokoušeli dva jeho inspektoři. Mrtvý byl bez dokladů. Zbytky značkových svršků ale ukazovaly, že nejde o bezdomovce.

Telefon od Kleingelda ho utvrdil v jeho podezření.

„Pokud jde o tu ránu na hlavě, nemáš představu, od čeho by mohla být?“ zeptal se komisař.

„Těžko říct. Nějaká železná tyč. V ráně se nenašly žádné úlomky.Podle tvaru zranění bych to tipoval na něco jako hák na led.“

„Myslíš hasičský hák?“

„Něco podobného.“

„Jaká síla je asi zapotřebí k takové ráně?“

„To závisí na délce tyče nebo násady. Čím delší, tím menší síla.“

„Tak ti děkuji.“

„Nemáš zač. Zprávu ti pošlu,“ uzavřel Kleingeld.

Podle toho, co se dozvěděl od doktora, nevylučoval, že se na vraždě mohla podílet i žena. Víc se dozví, až zjistí, o koho se jedná. Na výzvu v novinách a televizi se ozvala řada lidí, ale ztotožnění bylo zatímbezvýsledné.

Do  komisařovy zasklené kanceláře vešel bez zaklepání inspektor Franz Wiege.

„Myslím, že něco mám,“ pronesl zadýchaně.

Inspektor byl zavalitý čtyřicátník, který podlehl módě zbavovat se tuku běháním. Po  konfliktu s  pitbulem snažícím se ho dohonit začal běhat na pásu v posilovně. Na dech to moc nezabíralo.

„Co to je?“ nevrle se osopil na  inspektora. Neměl rád tyhle vpády. Familiární chování ve službě pokládal za nevychovanost.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist