E-kniha: Foukneš do pěny – Radka Třeštíková

Foukneš do pěny

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Radka Třeštíková

Foukneš do pěny – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2020

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

jako když

foukneš do pěny

praha 2020

radka třeštíková

Ještě tě musím vidět a něco ti říct...

13

Padal z tebe sníh. Dva cizí lidé pár desítek centimetrů od

sebe, v úzké tmavé chodbě, kde každý vždycky kopnul do

botníku a zaklel, máma volala z koupelny, že to budeš ty,

a ať si hned sundáš bundu, že sněží. Byli jsme ještě děti. Jen

jsme se mihli v životech, anebo jsme je spolu celé strávili.

A nevěděli jsme nic o lásce. Dokud jsme nevěděli, jak vel

ká umí být, neodvážili jsme se trhat ji na kusy jako zvířata. Netečně kolem sebe nechat poletovat bublinky, kterými se

prostor kolem štěstí musí vycpat. Pozor, křehké! Aspoň to

vytřiď! Popraskanou fólii do plastu. Barevné vzkazy do pa

píru. Střepy z rozbitých sklenic na vinu do skla. Už jsme si

všechno řekli, to hezké se v tom topí jak chameleon ve vaně.

Dvě rozpuštěné vločky tisíce kilometrů od sebe a hromada

rozpálených věcí, na které už nikdo nechce sahat a vracet je

na správná místa odpuštění. Bůh si šel na chvíli zdřímnout

a nechal mě tady stát, bezbranně. S šavlí a rozpletenou šá

lou. Motýli přestali létat.

• • •

Nejsem moc dobrý řidič, nemám auto a dovolenou mám na

plánovanou až na srpen už od března, já jsem měla vždycky

všechno naplánováno s předstihem a nikdy jsem nechtěla

dvakrát na stejné místo, byla jsem totiž přesvědčená, že když příště pojedeme jinam, bude to jiné. Dobrá zpráva je,

že jsme procestovali skoro celý svět. Špatná, že jsme si na ty

cesty pokaždé sbalili všechno s sebou, v kufru pečlivě slo

žená očekávání, aby se nezmačkala, a těžké výčitky z jejich

nenaplnění, ticho, co vyplnilo prázdná místa jako ponožky,

máme stejnou nohu a svoje limity, za kterými už nic není,

nic, odkud by se dalo brát a kde by se dalo dýchat, prostor, kam se nechodí, ale já jsem tam šla. Když se ohlédnu, tak se

vidím, sedím na pohovce jako někdo úplně cizí, vzdálený

tomu, kým jsem chtěla být, a přemýšlím, jestli z ní ta krev půjde dostat dolů, z téhle pohovky nejde dostat ani mateř

ské mléko. Chtěla jsem koženou, z kožené pohovky bych to

všechno dostala raz dva, ale na novou pohovku jsme ten

krát neměli peníze a prý se na ni člověk v létě přilepí, a to

není příjemné. Spousta věcí není příjemná, ale zvykneme si

na ně stejně jako na starou oranžovou pohovku. Zvykneme

si na všechno. Dokonce i na to, že se celý svět láme na kusy

ledu. Pomalu plujeme na krách, co pod námi tají, jeden

od druhého. A pak začne najednou hořet.

Bolí mě ucho, strašně mě bolí ucho, přemýšlím, jestli je

ve spíži nějaká vodka. Měla bych si to ošetřit, někomu zavo

lat, něco udělat, a hlavně proboha vyvětrat, kuchyň smrdí

jídlem. Blbý segedín, určitě segedín, segedín já poznám, to mě tak rozčílilo. Vytáhnu z peněženky vizitku a vyťukám Juditino číslo, ruka, ve které svírám mobil, se mi třese. Nechám to vyzvánět nekonečně dlouho, každý další tón je jak prudká rána paličkou do bubínku, ale ona mi to nezvedá. Proč mi to nezvedá, když ví, že hoří? Z misky v předsíni si vezmu klíče od auta a pak si vezmu i tu misku, strčím ji do velké

černé tašky, co mám zavěšenou na lokti. Je to moje miska,

to já jsem ji před lety ukradla v Budapešti, taková blbost, krást misku od guláše, anebo přemýšlet, že si dám ve svém

věku náušnici do bradavky, ten chlápek v leteckém klubu

tvrdil, že potřebuju adrenalin, a pak mě se smíchem vy

strčil ven z letadla, zastlaná v peřině mraků, s obličejem rozpitým do stran, jako když maluješ vodovkama algoritmus, barevné puntíky bez kontur a všechno se zdálo tak maličké, myslela jsem si, že umřu, ale podruhé ani potřetí

se ten osvobozující pocit už nedostavil a skákat padákem

čtyřikrát v jednom týdnu mi přišlo zbytečné, podle statistik

zemře při seskoku jen jeden člověk ze sta tisíc a já to nebudu.

Zhasnu světlo v knihovně, lampičku u křesla a stropní

bodovky v chodbě, jsem zvyklá všude zhasínat, kvůli mámě, kvůli Robin, jsem světloplachá jako ta bílá srnka, co ji nedávno myslivci odchytili kousek od hřbitova, říkala máma.

Kdo zastřelí bílou srnku, do roka umře, říkali ti myslivci

mámě. Rozhlížím se po bytě, který znám tak důvěrně, že to při každém nádechu píchne u hrudníku. Tohle z něj zbylo.

Opuštěný ostrov uprostřed obýváku, na který si sedá prach,

skloním se a seberu mu ze země kus nebe, asi na památku, a naschvál, aby to beze mě nešlo dokončit. Připadám si bezvýznamná a menší aspoň o metr, chtěla bych si postavit bunkr ze židliček a peřin a zalézt si do něj nebo si počmárat obličej, ať si na mě klidně všichni ukazují prstem, místo

16

toho přestěhuju stolek, takového stolku je kdesi u zdi škoda,

strčím si do kapsy náušnici, která na něm leží, a vyskočím

z okna.

• • •

Cvak.

„Kurva,“ zakleje máma. Sprostá slova jí nesluší, smutek jí

nesluší, ani vztek ne, křiví jí krásný obličej, papír zmačkaný

do kuličky, nedůstojnost orámovaná naším dvoupokojovým

bytem, úzká chodba, kde každý vždycky kopne do botníku

a zakleje, nikam teď nevede, nejsou tu koleje, jenom koberec,

který táta dopoledne vysál.

„Co čumíš?“ zasyčí na mě.

Jako bych za to mohla. Za botník, za tenhle byt, za tátu,

za ten byt o sedm pater nad námi, máma se tam nahoru dívá

jako do nebe a tváří se, že je tam peklo. Je mi šest, za chvíli

sedm. Zavřu oči, aby mi do nich neteklo vajíčko.

„Přestaň mě provokovat, Vladěno, teď mě fakt neprovo

kuj!“ rozčílí se máma. Poskakuje na pravé noze a drží si ma

líček u té levé. Prý je to slaboch a úplně k ničemu, k ničemu

jí není, nepotřebuje ho, klidně se obejde bez něj! Klidně celá kolem dokola. Bude se točit v kruhu a zpívat, a já budu hrát na flétnu Písničku pro Zuzanu, budu muset. Slyším výtah.

„Obejdem se bez tebe, slyšíš?!“ zařve máma a lomcuje

přitom klikou u dveří. „Kde jsou klíče?“

Pokrčím rameny. Já klíče ještě nemám. Máma je chví

li zmateně hledá po kapsách bund pověšených na věšáku

a pak zas vší silou buší do dveří a hystericky řve, trhá mi to uši, přitisknu na ně dlaně.

„Běž si to umýt,“ všimne si mě. Teď na mě nemá čas ani

nervy, to mi řekne.

Uteču. Schovám se do velké šatní skříně v dětském po

koji, ale v tom stísněném prostoru nemůžu najít svůj dech,

zpanikařím a rychle se ho snažím nahmatat mezi pečlivě

vyžehlenými košilemi na ramínkách. Cítím louku, voní ja

rem a táhne se jako bílek, tma se se mnou houpe nahoru

a dolů. Zaslechnu tupou ránu o koberec, zalapám po dechu

a počítám do sto osmdesáti, do sto osmdesáti přesně. To už umím.

18

• • •

Stalo se mi něco? Kdesi v dálce zní siréna záchranné služby,

ale z paneláku nikdo nevybíhá, na zemi neleží moje nové

šaty, paní Pondělková se nedrží za srdce, Marie se nedrží

za břicho a máma je tiše, úplně tiše, poprvé vůbec neřve.

Poškrábu se nad klíční kostí a podívám se dolů na svoje

nohy, jsou celé, odřela jsem si kolena a dlaně, na kalhotách

mám díru, ale můžu jít. Podle statistik zemřelo za loňský

rok po pádu z výšky přes sto lidí, ale já to nebudu loni ani

letos.

Zvednu ze země tašku, je úplně nová, ještě je na ní visač

ka, a není moje. Na kolečkách ji za sebou táhnu někam pryč.

Kam běží duše, když hoří? Jak vypadá, když ze sebe strhá

všechny šaty?

Slunce přechází přes místní poledník, je přesně na jihu

a úplně nejvýš, nebe je bez mráčku. Milion světle modrých

dílků, pět pořád ještě svírám v dlani. Vítr o rychlosti tři

až sedm metrů za sekundu, řekla bych. Auto hledám tak

dlouho, že už to chci vzdát, cvakám ovladačem a zmateně

se kolem sebe rozhlížím po parkovišti, dokud jedno z nich

konečně nezabliká, naleštěné, bílé, úplně nové, vytáhnu

z peněženky pětikorunu a objedu s ní celý vůz kolem doko

la, pak si sednu za volant a nastartuju s rozhodností abso

lutně neodpovídající faktu, že vůbec nevím, co dělám. Ne

mám žádný konkrétní cíl, takže si dávám jen drobné úkoly,

jako Robin, když byla ještě malá, jen to, co zvládla, obout

botu ano, zavázat šňůrky ještě ne. Zmáčknu tlačítko start, neozve se nic, ale palubní deska se rozsvítí. Tváří se přívěti

vě, aspoň myslím. S úlevou vydechnu, jako by to bylo kdo ví

co, ukrást někomu auto. Já nejsem zloděj. Ani vrah.

Probíhá test funkcí, když skončí, šlápnu na pedál, ale

vůz se ani nehne. Ucítím kouř, průsvitné ruce úzkosti mě

svírají kolem krku, slyším se, jak křičím uvnitř. Chtěla bych utéct, všechno si to rozmyslet, všechno od začátku, jenže po předloňské operaci menisku mi lékaři běh zakázali, prý mám plavat. Plavat? Jak může člověk něčemu nějak důstojně uplavat? Já umím jenom prsa s bradou vystrčenou nahoru nad hladinu, kvůli Robin jsem nikdy nechodila do bazénu, neumím se potápět, voda mi pokaždé nateče do nosu, dokonce i když předpisově vyfukuju ven, tak ta voda teče dovnitř jak navedená, já nikam plavat nebudu. Nakrčím nos, připoutám se, a než nastavím zpětné zrcátko, tak abych dob

ře viděla dozadu, namířím ho na sebe. Hledám v něm něja

kou odpověď asi, anebo malou útěchu aspoň, ale vidím jen

zmrzlou popraskanou vrstvu bílého sněhu, co rychle taje,

po střechách sjíždí dolů. Vypadám jako křeček, jako bych si

za tu povislou kůži, co mi visí po stranách z čelistí, chtěla

něco schovat. Josef mi říkal Sněhurko. A máma mi říkala, usměj se, Vladěno, ať to vypadá, že jsi šťastná.

Cvak.

Lehce se prstem dotknu přísně sevřených rtů, paní Ma

rečková tvrdí, že si je musím zvýrazňovat, nejdřív konturovací tužka, potom rtěnka. Když to zvládnu, vrátí mi Robin? Upravím si vlasy, v tom naučeném pohybu, kterým si

je přehodím ze strany na stranu a pak si je strčím za ucho,

je náhlá nespokojenost s nimi. Měla bych jít k holiči, anebo do nemocnice, je to jen kousek, támhle přes cestu, úzkou uličkou mezi stromky, které jsem tady kdysi zasadila já, pro lásku bych po ní šla až do pekla. Odhodlaně znovu sešlápnu pedál. Musím se pohnout dopředu, ale v zrcátku zcela jasně

vidím, jak vyjíždím dozadu přímo mezi popelnice na tříděný

odpad, mozek mi do hlavy vysílá signál, že ten druhý pedál, to bude brzda, holka zlatá, ale noha se mi na něj přesune

zoufale pomalu. Vůz zastaví natlačený na žlutém kontej

neru na plast, odpadky jsme třídili společně, třídění byla

jediná věc, na které jsme se s Josefem shodli, odpadky byly

jedinou věcí, kterou jsme se za všechny ty roky naučili pečlivě vytřídit. Bez zbytečných emocí. Plast, papír, sklo, bio

odpad, lepší než nic. Měli jsme odhodlání zachránit celou planetu, ale na nás dva nezbylo. Podívám se na řadicí páku

nastavenou na písmeno R. Možná jsem neměla Robin to klu

čičí jméno dávat, možná jsem na tom neměla tak nesmyslně

trvat, taková hezká holčička, zkazíš jí tím celý život! Celý

život jsem jí zkazila. Já za to můžu, klidně si prstem ukažte

na mě, počmárat si obličej, to nestačí. Mám malé dlaně na to,

abych jimi přikryla tu velkou propast mezi námi, a přikrýt

si jimi uši, to nestačilo nikdy.

Přesunu páku na písmeno D a vůz se konečně pohne do

předu. Vymotám se z parkoviště a vyjedu ze sídliště. Nemám

žádný konkrétní cíl, ale to už jsem říkala, cítím se volná, tak

nějak zvláštně, zbytečně, stará fotka vytržená z rodinného

alba, zbyly tam po mně čtyři papírové růžky. Jsem nervózní,

protože já jsem nějaký cíl měla vždycky. Všechny dovolené

jsem organizovala já, bavilo mě vyhledávat si na internetu

cílovou destinaci, představovat si, jak to tam vypadá, jaký

budeme mít výhled z okna, kam se budeme chodit koupat

a kam na večeři. Těšilo mě, když se mi podařilo najít cel

kem hezké ubytování za rozumnou cenu, a pak jsem celou

dobu přemýšlela, jak asi tráví dovolenou lidé s tou krásnou terasou s výhledem na moře v tom vysokém domě, do jehož

zdí my každé ráno zklamaně čumíme. Těšilo mě, že nejsem

21

marnotratná, a štval mě fakt, že nedokážu utratit víc peněz,

abych byla spokojenější. Judita tvrdí, že jsem nejspokojeněj

ší, když úplně spokojená nejsem. Že mě to baví. Tak proč mi

to sakra nezvedne, když hořím? Od hrudníku, přes krk až

do obličeje, celá se potím a červenám. Netuším, kam jedu,

ale překvapí mě, že řídím celkem obstojně, tedy do té míry,

že do nikoho nebourám a nikoho nesrážím, přednost dávám

raději všem, zprava, zleva, chodci, cyklisti, stěhováci, jen

račte. Kdosi za mnou nervózně troubí.

„Aby ses neposral.“

Cesta autem poklidně ubíhá o třicet let zpátky, rozklá

dací stolek a židličky, chleba se sýrem, uzené maso zavařené ve sklenici, rajčata. Nevzpomínej. Nemůžu! Máma falešně

zpívá. „Zuzano, na zahradě tvoje jméno z bílých květů vysá

zeno chtěl bych mít. Aby mi tvé jméno, Zuzana, pod oknem

vonělo od rána, Vladěno, vzala sis flétnu?“

Vzala. Tátův starý teploměr ukazuje osmadvacet stupňů,

ve městě je naštěstí jen prázdninový provoz. V srpnu poletí

me s Robin na Sardinii, pokud ji tedy v srpnu paní Marečková nevezme někam jinam. Pronajala jsem nádherný, světlý

starý dům, voněl mořem a sluncem i přes webové stránky,

sice je na kopci, uprostřed hustých piniových hájů, daleko

od pláže, ale to moře je z jedné ložnice vidět, když se člověk

hodně vykloní, jen malý kousek, pár tyrkysových dílků, ale

jsou tam, a k pláži to dojdeme.

„Máme nohy,“ promluvím nahlas. Dost na tom, že vůbec

lítáme, jsme jako ostatní, pokrytci, za vlastní potřeby schovaní dobytci, řešili jsme to s Josefem milionkrát. Že Robin

potřebuje moře i v zimě, že Robin je naše nejdůležitější pla

neta. Náš boj je svatý, nemůžeme jinak, a možná vezmu letos

na dovolenou i mámu, když už to letadlo stejně poletí, mož

ná jí nebude vadit, že v létě je horko a moře je slané. Robin

22

si bude od rána do večera fotit prsa a pak je dobrovolně sdí

let s celým světem a já budu Josefovi posílat máminy fotky,

aby viděl, jak teď vypadá. Tlusté, zvrásněné tělo, stařecké

skvrny a velká červená znaménka po celém břiše a na hrud

níku, čím je starší, tím míň dílů plavek nosí, všechno už je jí

jedno, ale na tom, aby byla opálená i mezi nohama, jí bůhví

proč záleží. Proč si ty chlupy proboha aspoň nějak hezky

nezastřihne?

„Stejně už na mě nikdo nekouká, kdo by na mě koukal?“

to říká často.

V kolika letech se tohle stane?

Kolik let mi ještě zbývá?

V duchu je počítám a mobil odhozený na vedlejším se

dadle zatím vytrvale vyzvání. Máma. Takhle vytrvalá je

ve všem, to mám po ní a Robin to má po mně. Cítím, jak se

mi na dýchací cesty valí kamení. Cítím, jak se ve mně po

sté vzpíná vina, její vina. Stáhnu okýnko, nejdřív to vzadu,

pak to na opačné straně, je tady spousta tlačítek, neumím

se v tom vyznat, a když se v něčem neumím vyznat, začnu

zmatkovat. A máma pořád volá, dým z cigaret ve voze už je

nesnesitelný, když to moje okýnko konečně sjede dolů, rych

le z něj vystrčím hlavu ven a zhluboka dýchám, nechám ho

otevřené, ale hlavu hned vrátím zpátky, mít hlavu venku

a přitom řídit mi nejde.

„Zavolám, až zastavím na benzince,“ slíbím do ticha

a mrknu na stav nádrže. Palubní deska mi ukazuje informa

ce, kterým vůbec nerozumím. Padesát sedm procent. Čeho?

Ten údaj svítí modře, modrá je barva naděje. A sto čtyřicet

kilometrů, tolik nejspíš zbývá, než budu muset natankovat,

to je dobře, protože tankovat teď nechci, představa tanko

vání mě uvádí do podivných rozpaků. Tankování je zcela

mimo moji komfortní zónu. Nejsem žena, která tankuje.

Kdo jsem? Zkus to namalovat, říká s oblibou Ája, moje tera

peutka, není to terapeutka, nemá licenci, nemá vystudovanou psychologii, nejsem si jistá, proč jsem si vybrala právě ji,

ale představa, že bych svůj příběh začala někomu vyprávět

úplně od začátku, mě vyčerpává, už léta se k ní chodím rozkládat a znovu skládat, přitom jsem jí ještě neřekla pravdu, nikomu kromě Marcela, a ten mi stejně nemohl rozumět,

jsem na kousky nakrájený bůček, mletá paprika, nadrobno

nakrájená cibule, nakrouhané zelí, krátce podusit. Nedělní obědy patří mámě a středeční odpoledne terapii. Záležitosti.

Spousta záležitostí. Potřebuju si napustit vanu. Ztratit se

v pěně.

Na košili mám trochu krve. Na roztržených kalhotách

taky. Na benzince kousek od Dubí se převléknu do minišatů pošitých stříbrnými flitry, které jsem vytáhla z té černé tašky, jsou mi trochu velké. To mě potěší.

„Jsem štíhlejší!“ zavolám radostně.

„Gratuluju,“ ozve se z vedlejší kabinky.

Zdravotní pantofle vyměním za sandály na vysokých

podpatcích, ty jsou mi malé, pásky se mi bolestivě zařezá

vají do prstů, hlavně do palce, mám velký, tlustý palec, ale

pantofle se k takovým šatům nehodí, dokonce ani když jsou kvalitní, kožené, anatomicky tvarované. Na podpatcích si připadám tak vysoká. Proč jsem je nikdy nenosila? Neumím na nich dojít ani zpátky do prodejny.

„Máte nůžky?“ ptám se obsluhy. Trochu se zakymácím.

„Na maso?“

„Na jaké maso?“

„Minulej tejden tady někdo sháněl nůžky na kuře, ty vole, todle je benzina.“

„Uklidni se, mladej,“ ozve se od pokladny.

„Na vlasy,“ upřesním.

24

„Na vlasy?“

„Ano, chci si ostříhat vlasy.“ Zvýším hlas, hlas zvyšuju

často, když mám pocit, že mi nikdo nerozumí. Prošedivělý

chlap, co právě platí za benzin a za lentilky, se na mě divně

zadívá. Chlap s ustřiženými rukávy od košile mě bude hod

notit, ale ruce má hezké, dlouhé prsty, v uších mi zní Chopi

nova Tristesse. Josef byl vždycky proti, když jsem si chtěla

zkrátit vlasy, trval na tom, že je mám nosit dlouhé, že se mu

to tak líbí. Olíznu si horní ret.

„Máme akorát todle.“ Mladej mi ukáže nůžky velikosti

nůžek na nehty, trochu se zašklebí, asi si představil, jak ty

svoje vlasy budu tímhle pižlat, a zmizí.

Pižlám soustředěně a dlouho, a bůhví proč stříhám nej

dřív ofinu, i když vím, že k mojí tváři se ofina nehodí, mám

vysoké čelo a jemné vlasy, vepředu skoro žádné, ofina je vy

loučená, tvrdí moje kadeřnice, ale já stříhám dál. Stříhám

čas na proužky, na čtverečky, na kolečka, roztřepené koneč

ky až k roztřepeným kořínkům.

• • •

Světlé vlasy kloužou z mých útlých ramenou dolů na zem,

na noviny, které tam rozložila máma. Když se vlasy často

stříhají, tak prý zpevní, a taky je dobré dát na hlavu vajíčko.

Mezi chodidly mám předpověď počasí, čtrnáct stupňů, mrak

a nad ním malý kousek slunce, co skoro není vidět. V ku

chyni je šero a máma má na hlavě šátek. U paty mi začíná tajenka.

„Nešij sebou.“

„Nešiju.“

„Šiješ, budeš to mít nakřivo.“

„Proč mě nestříhá táta?“ Vždycky mě stříhal táta.

„Vidíš ho tady?“

Zavrtím hlavou.

„Tak a teď to máš nakřivo, kurvafix, Vladěno, říkám ti nešij sebou, a ty sebou pořád šiješ.“ Máma se napije vína.

„Svatební kytka na čtyři.“ Číst umím už od pěti. Luštit křížovky ještě ne.

„Kala. Já jsem věděla, že nám něco udělá, věděla jsem to, hned jak jsme se přestěhovali, já se sem nechtěla stěhovat, nic tady nebylo, akorát hromady hlíny, všude hlína, to Tonda chtěl do novýho. Chceš si cucnout?“

Nechci. Je opilá. Nemám ráda, když je opilá, divně se

směje a potom brečí.

„To byl vtip.“ Zasměje se a pustí se do zarovnávání ofiny.

„Pak ti tam dám vajíčko.“

„Nechci vajíčko.“ Teče mi to do očí a je to hnus.