načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Fotografické motivy kreativně, Krajina Obloha Voda Stromy Cesty - Marie Němcová

Fotografické motivy kreativně, Krajina Obloha Voda Stromy Cesty

Elektronická kniha: Fotografické motivy kreativně, Krajina Obloha Voda Stromy Cesty
Autor:

- Chcete tvořit kreativní fotografické snímky?. - Právě vám je určena tato kniha! - Napoví, jak tvůrčím způsobem zachytit krajinu, oblohu, vodu, stromy, cesty. Každý motiv ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  75
+
-
2,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Marie Němcová
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 154
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-016-7979-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Chcete tvořit kreativní fotografické snímky?.

Právě vám je určena tato kniha!

Napoví, jak tvůrčím způsobem zachytit krajinu, oblohu, vodu, stromy, cesty. Každý motiv vyžaduje jinou expozici, kompozici, ale i stavbu fotografického motivu. Kniha vás seznámí i s úpravami snímků v počítači.

Je napsaná přehledně, doplněná množstvím názorných fotografií s komentářem, které vás naladí na tvůrčí fotografování.

Zařazeno v kategoriích
Marie Němcová - další tituly autora:
Jak na počítač Digitální fotografie II Jak na počítač Digitální fotografie II
 (e-book)
Najdi vlastní styl v odívání Ve znamení elegance Najdi vlastní styl v odívání Ve znamení elegance
 (e-book)
Tvůrčí fotografie v praxi II. díl Tvůrčí fotografie v praxi II. díl
 (e-book)
Kluci a holky fotografují s digitálním fotoaparátem 2. díl Kluci a holky fotografují s digitálním fotoaparátem 2. díl
 (e-book)
Tvůrčí fotografie v praxi  2. díl Tvůrčí fotografie v praxi 2. díl
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Obsah knihy

FOTOGRAFICKÉ MOTIVY KREATIVNĚ

Krajina, Obloha, Voda, Stromy, Cesty

Strana

1 Krajina 5

1.1 Výběr a role prvků v obraze krajiny 7 1.2 Vztahy prvků v krajinném obraze 28 1.3 Vyvážení prvků v krajinném obraze 31 1.4 Rozvržení obrazové plochy 34 1.5 Obsah snímku a forma jeho zachycení 37 1.6 Fotogeničnost krajiny 40 1.7 Členění krajinného obrazu 42 1.8 Expozice krajinného snímku 48 1.9 Kompozice krajinného obrazu 61 1.10 Stavba krajinného obrazu 69 1.11 Perspektiva v krajině 75 1.12 Typy krajiny 81

2 Obloha 94

2.1 Funkce oblohy v obraze 98

2.2 Tváře oblohy 99

2.3 Expozice oblohy 106

2.4 Kompozice oblohy 106

3 Voda 110

3.1 Tváře vody 113

3.2 Expozice vody 126

3.3 Kompozice vody 128

Krajina


3

Strana

4 Stromy 133

4.1 Tváře stromů 133

4.2 Expozice stromů 138

4.3 Kompozice stromů 142

5 Cesta 145

5.1 Tvary cesty 146

5.2 Expozice cesty 148

5.3 Kompozice cesty 149

Krajina

„Fotograf vidí svět zvnějšku,

není zahleděný do sebe,

a tak není vězněm reality – přesahuji ji.“

Fotograf Abbas


4

Většina fotografů není úzce zaměřena na jediný motiv, ale je

jich záběr hledáčku je daleko širší. Vejde do něj krajinný vý

sek, zajímavý strom, vinoucí se cesta, květiny, zvířata, ale také

makrosvět.

Aby výsledný snímek nebyl jen dokumentem, ale měl v sobě

kousek naší fotografické duše, měli bychom vyhledávat ne

všední pohled a to na jakýkoli motiv. Je zcela jedno, zda nám

k tomu pomůže neobvyklý úhel záběru, nestandardní nastave

ní aparátu, počítačová úprava nebo trik. Důležitý je výsledek,

kdy diváka osloví právě to tvořivé, co jsme do něj vložili.

Základem kreativního snímku vždy byla a bude správná expo

zice, vhodně zvolená kompozice a přidaný zajímavý nápad.

Kouzlo takového snímku tkví v tom, že z těchto tří ingrediencí

dokáže každý fotograf namíchat zcela jiný koktejl. A navíc čas

tým fotografováním si vytvoří vlastní styl, tedy „rukopis“, kte

rý o něm něco napoví. Aby ten jeho koktejl „chutnal“ a oslovil

co nejvíce diváků, k tomu nás povede tato kniha.

Krajina


5

KRAJINA

Krajina

KRAJINA

S krajinami je to jako s lidmi, nikdy je úplně nepoznáme.

Každý člověk a každá krajina mohou za určitých

okolností projít všemi fázemi, od té nejubožejší ošklivosti,

až po tu nejvznešenější krásu.“

Morgenstern


6

Krajinu můžeme vnímat takovou, jaká je na první pohled nebo

v ní objevovat krásu, vnímat barvy, prostor, tvary, znaky domi

nantní i méně důležité. A to vše za předpokladu, že se dokáže

me naladit na rytmus přírody.

Slovo krajina je poměrně široké označení. Můžeme ji chápat

jako přírodu, krajinu městskou, průmyslovou, idylickou, fan

tastickou, vegetaci nebo jen volný prostor. Do hledáčku se

však vloudí i ostatní krajinné prvky, lidé, lodě nebo auta.

Mnoho pohybu v krajině nenajdeme, spíše mění svoji tvář, ne

ustále se převléká jako manekýna do jiného hávu. Make-upem

je počasí, roční období i denní doba, podvečer s dlouhými stí

ny, pohled až k nekonečnu nebo mlžné dálky.

Krajina je ostýchavá a nepředvádí se, fotograf sám musí najít

její fotogenickou tvář, zajímavou pózu, zvolit moment, kdy má

k fotografování správnou náladu a vybrat do krajinného obra

zu takové prvky, které zaujmou a jsou zajímavé. Příroda se ne

ustále mění. Nenajdeme v ní dva stejné stromy, květy nebo

klasy. Fantazie přírody je neopakovatelná.

Krajina


7

1.1 Výběr a role prvků v obraze krajiny Prohlížíme-li si krajinu v hledáčku nebo na displeji, vybíráme a vkládáme do budoucího obrazu určité prvky. Jejich role v něm bude různá a to podle toho, kam je v obrazové ploše umístíme, jak budou zřetelné, ostré a velké. Záleží také na tom, jaký objektiv použijeme, jakou zvolíme expozici, stanoviště i úhel pohledu. Vzhledem k různé roli v obraze nemají tyto prvky stejnou váhu a tak různě ovlivňují obsah snímku. Jejich role v obraze by měla být zřejmá, aby se divák mohl ve snímku orientovat.

Stavba snímku je jednoduchá. Ostře žluté pole řepky nás

vede k hlavnímu motivu a to domku. Úhlopříčný směr

pole dodává snímku živost a podporuje dojem prostoru.

Horizont v horní třetině ponechává prostor krajině.

Krajina


8

Každý fotografický obraz, tedy i krajinný, může mít tři základní obrazové části a to:

Popředí

Střed obrazu s hlavním motivem

Pozadí

Všechny tyto části nemusí v obrazové ploše být, některá může scházet. Avšak hlavní motiv musíme do obrazu vložit samozřejmě vždy, neboť je nositelem obsahu snímku. Umístíme ho do průsečíku zlatého řezu, tedy místa hlavní pozornosti. Do fotografického obrazu můžeme ještě vložit vedlejší motiv, který hlavní jen doplňuje a pak prvky podpůrné. Často se nám však do obrazu vloudí i prvky rušivé a zbytečné. Někdy je stavba obrazu jednoduchá, jindy v ní hrají důležitou roli jednotlivé detaily a prokreslení obrazu.

Popředí krajiny Popředí je důležité pro souhrnný kompoziční efekt a spolu s dalšími prvky ovlivňuje dojem hloubky prostoru. Většinou se v popředí prosazuje vegetace nebo jeden výraznější detail, který by neměl být dominantním prvkem, ale je poměrně důležitý. Jeho velikost a zřetelnost divák porovnává s kopcem v pozadí a tak získává informaci o rozlehlosti prostoru, který jsme zachytili.

„Rád fotím celky, pro radost ze zkoumání detailů,

které v nich objevuji,.

Rád fotím detaily, kámen, dřevo, květ pro radost,

ze zkoumání ještě větších detailů“.

Saša Rašilov

Krajina


9

Divákova pouť po obraze může u detailu začínat a postupně uvést diváka do střední, významově důležitější části obrazu. V průsečíku zlatého řezu, v místě hlavní pozornosti, pak nachází divák hlavní motiv, který se stává nosným elementem celého snímku. Detail v popředí zabíráme většinou ostrý, s patrnou texturou, neboť takto ho vidíme i ve skutečnosti. Vzhledem k tomu, že je detail nejblíže k divákovi, měli bychom dávat pozor na to, aby nepoutal pozornost na úkor prvku dominantního, který je až ve střední části obrazu. Ve skutečnosti vidíme vše, co je vpředu, v jasných a tmavších barvách a do dáli se barevnost vytrácí. Může to být i naopak. Většinou by mělo být popředí zřetelnější, tmavší, barevně i tonálně, neboť tvoří tzv. „těžiště“.

Obraz využívá třetinovou kompozici. V popředí vidíme

jednotlivé květy, v druhé třetině jen náznak makového

pole, třetí tvoří dálky a obloha.

Krajina


10

Střed obrazu Je nejdůležitější částí krajinného snímku, s osobitou identitou. Při výběru scény a konečného výřezu si nejdříve uvědomíme, jakému prvku přidělíme roli hlavního motivu, který se stane nositelem obrazové informace, ale i emotivního sdělení. Hlavním motivem v krajině může být:

Celý krajinný celek, třeba žluté pole řepky v kontrastu se

zelenou loukou. Zvolíme-li hlavním motivem celý krajinný

celek, postavíme jeho dominanci buď na konkrétních fi

gurách, třeba cestách, které krajinu dělí na menší části, ne

bo na prvcích nefigurativních, jako je barva, tonalita nebo

světelný efekt. Prvky nefigurativní většinou vnáší do sním

ku atmosféru. Červené makové pole kontrastuje s modrou

oblohou a žlutým polem obilí.

Jediný prvek a to hrad, kůň nebo samostatný solitér, pa

řez nebo strom v bouři. Stává se tak prvkem dominantním,

nositelem obsahu a proto by měl být zřetelný, ostrý a vý

razný. Samotný prvek většinou upoutává pozornost svým

tvarem nebo kontrastem s prvkem vedlejším. Umístíme jej

v rámci zlatého řezu, nikoli přímo ve středu obrazu.

K němu vybíráme prvky, které na něj navazují, jsou

k výpovědi obsahu snímku nutné, třeba jezdeckou stáj ne

bo postavu. Zbytek krajiny může tvořit popředí a pozadí. Krajina jako doplňující prvek v obraze Krajině můžeme přidělit i roli vedlejšího motivu nebo může být pouze pozadím. Pak by měla být nevýrazná a rozostřená, neboť děj jen doplňuje, podává informaci o prostředí nebo působí emotivně či výtvarně.

Krajina


11

Krajina a její pozadí Pozadí vybíráme skromné a nevtíravé, s určitou rolí v obraze. Ta může být výrazná nebo jen doplňující. Bouřková obloha silně ovlivní atmosféru celého snímku, kdežto tmavý les v dálce má pouze za úkol nechat vyniknou bílé domky, stojící před ním. Pozadí je zásadním a jediným prostředkem definitivního vymezení horizontu, bez nějž by byl obraz plošný. Do obrazu vkládáme jen funkční část pozadí, která je nutná k doplnění obsahu, rozložení prvků nebo zdůraznění perspektivy.

Popředí na snímku téměř schází. Hlavní motiv je velký,

výrazný, prosazuje se svým tvarem. Pozadí je rozostře

né, přesto tvoří důležitou kulisu. Zmenšování prvků spo

lu s liniemi, působí silně prostorově.

Krajina


12

Pozadí snímku začátečníků často zabírá zbytečně velkou plochu a malý, důležitý objekt se v něm ztrácí. Potřebujeme-li, aby pozadí do snímku více zasáhlo, pak je zřetelné a blíže hlavnímu motivu. Pokud má jen naznačit, kde se hlavní motiv nachází, může být rozostřené a zabírat jen malou část obrazové plochy. Stačí jen náznak, že jde o les a není to tmavá stěna stodoly. Pokud se bez pozadí divák obejde, může zcela scházet.

Sbíhající se linie a struktura zoraného pole, zachycené

širokoúhlým objektivem, jsou podstatou snímku. Šikmé

linie nás vedou k orajícímu traktoru. Barva je prvkem

podpůrným, neboť dodává snímku charakteristický rys.

Krajina


13

Prvky podpůrné Prvky podpůrné mají svoji roli danou již ve svém názvu. Do obrazové plochy je vložíme jen tehdy, pokud navazují na obsah snímku nebo podpoří důležitost hlavního motivu. Podpůrným prvkem může být barva, tonalita nebo linie. Barva Barva se vždy prezentuje podle svého okolí. Žlutá vynikne především na tonálně těžší ploše, ale na oranžové zanikne nebo s ní splyne. Tvůrčím elementem je využití méně výrazné barvy na co největší ploše, kterou vyvažuje malý barevně výrazný prvek. S barvami bychom měli šetřit, neboť pestrobarevnost může vést až k naturalistické popisnosti nebo kýči.

Barvy oddělují jednotlivé části krajinného celku.

Jsou výrazným podpůrným prvkem, neboť bez nich by

obraz splynul v tonálně nevýraznou plochu.

Krajina


14

Barva silně ovlivňuje obsah snímku, neboť má vliv na:

Atmosféru a náladu. Tmavým zákoutím vyvoláme chmur

nou náladu, kdežto jarní zelení ji pozvedneme.

Výraznost nebo potlačení důležitosti prvků. Studené od

stíny ustupují opticky do pozadí, teplé tóny naopak do po

předí. Je-li hlavní motiv v červené barvě, přitáhneme k ně

mu oko diváka, kdežto v barvě myší šedi si jej nevšimne.

Máme-li v obraze nedůležitý prvek v křiklavé barvě, bude

hlavnímu motivu konkurovat. Proto při výběru scény dává

me pozor na to, v jaké barvě je prvek dominantní a v jaké

prvky podpůrné. Vhodným výběrem doplňkových barev

např. žlutá – modrá, barevný účinek více zesílíme.

Energii snímku. Chceme-li, aby obraz působil teple a silně

energicky, volíme syté teplé tóny, kdežto chladnými dodáme

do snímku klid.

Emotivní reakce, neboť barva útočí, na rozdíl od černobílé

ho provedení, především na city a racionální úvahy nastu

pují až v druhé řadě. Červená je agresivnější, kdežto zelená

vyvolává klid. S tou se v krajinném obraze setkáme nejčas

těji, neboť se v přírodě vyskytuje nejvíce a člověk ji vnímá

nejcitlivěji.

Vnímání prostoru, kdy teplé tóny vystupují do popředí,

studené ustupují do pozadí. Hnědá zem vpředu a v dálce

modrá obloha nás nutí k porovnání vzdálenosti.

Dynamiku a živost a to pomocí barevného rytmu. To se

nám podaří, když třeba zachytíme různobarevné hrnky na

laťkách plotu a to v diagonální linii.

Barva ladí a vyrovnává celý obraz. Máme-li na snímku

vpravo tmavě červenou a vlevo světle modrou, bude snímek

vpravo těžší a nevyvážený. Může dělat i dojem, že padá na

pravo. Stačí, když umístíme vlevo malý, ale výrazný červený

bod a ten dokáže celou scénu barevně vyladit a vyrovnat.

Krajina


15

Černobílá krajina je odklonem od barevné reality. Černobílý snímek je střízlivější, jednodušší a absence barvy umožňuje divákovi lépe vnímat charakter, atmosféru i obsah snímku. Uvědomíme si, jak se projeví jednotlivé barvy po převedení do černobílého přepisu. Červený mák září na zeleném pozadí, ale v černobílém provedení a v podobné tonalitě, mák i pozadí splynou v tmavou šeď. Pro černobílé snímky vybíráme námět s výraznými liniemi, které oddělují prvky v podobné tonalitě. Selekce barvy je dalším tvůrčím prostředkem, kdy důležité ponecháme v barvě, ostatní převedeme do černobílého provedení. Barevný můžeme ponechat celý hlavní motiv nebo jen jeho zajímavou část a zbytek zůstane černobílý.

Černobílý detail tvoří zkratku, která se snaží prosadit

především svým tvarem a jemnou tonalitou. Barvy by

spíše rušily. Různá velikost balíků umožňuje odhad

vzdálenosti. Snímek obsahuje širokou škálu šedých od

stínů až po černou barvu.

Krajina


16

Atmosféru krajiny nám pomůže vytvořit především barva, tonalita, obloha, ale i figury, třeba zlomený strom a zejména nerozlučná dvojka světlo a stín. Jsou dynamickou součástí kompozice a dodávají snímku něco navíc, třeba tvrdost a dramatičnost. Naopak jemná kresba vnese do snímku spíše romantický nádech.

Barva je bezesporu důležitým pomocným prvkem, který

vtiskl snímku atmosféru podzimu. V kontrastu s černým

rámečkem se barevný účinek ještě zesílí.

Krajina Linie v krajině Linie tvoří horizont, okraje polí, cest nebo hrany předmětů. Mají v obraze řadu funkcí:

Tvarují prvky, tvoří jejich hrany. Sestavíme-li objekty do

úhlopříčky nebo složitějších čar, které spojují další prvky,

působí zajímavě. Velkým prohřeškem by bylo, kdyby se li

nie nebo hrana, třeba balíku slámy, dotýkala rámu nebo

byla jím přerušena. Stejně nepřípustný je dotyk oblouku

linie rámu nebo dokonce jeho přerušení rámem.

Zdůrazňují perspektivu. Vložíme-li do snímku vodorov

né linie, budou působit plošně, kdežto šikmé do něj vne

sou vzruch, dynamiku a dojem trojrozměrnosti. Linie mo

hou také prostor popírat. Pokud se větev blízkého stromu

dotýká věže vzdáleného kostela, pak tento dotyk nejen

přitahuje nežádoucí pozornost, ale činí dojem, že větev le

ží na kostele a tím popírá prostor. Divák sice ví, že mezi

větví a věží je velká vzdálenost, ale my jsme mu zabránili,

aby ji vnímal. Stačí úkrok, pohnutí aparátem a scéna se

změní k lepšímu.

Téměř vodorovné řazení balíků a jejich shodná velikost,

prostor nijak nenaznačují.

Krajina


18

Vedou oko obrazem. Prohlížíme-li si klikatou cestu, za

staví se oko u stromu a když se pohled vrací zpět, opět ho

vede cesta. Je-li cesta rovná, bez záchytných bodů, pak oko

proběhne nahoru a dolů a nic ho nezaujme.

Ve fotografickém obraze všeobecně, tedy i v krajině, může

me najít jak linie skutečné, tak i optické, které spojují dva

prvky významově. Jde-li muž po cestě a směřuje svůj po

hled ke koni, který se pase na louce, vytváří se mezi těmi

to dvěma prvky určité pouto a optická linie je svazuje dě

jově k sobě. Je-li mezi nimi stožár, třeba v dálce, je optická

linie narušena a divák souvislost mezi člověkem a koněm

ani nepostřehne. Stožár neodneseme, pomůže však jiný

úhel pohledu nebo retuš v počítači.

Šikmé linie, stejně jako šipka, nás vedou obrazem a není

pochyb o tom, že silnice pokračuje do dáli.

Krajina


19

Znázorňují pohyb nebo klid. Zachytíme-li housenku

v obraze na vodorovném stéble, bude se divákovi zdát, že

stojí. Když ji umístíme na šikmé stéblo, bude dělat dojem,

že leze nahoru nebo dolů.

V krajině se liniemi stávají hlavně cesty, aleje stromů, okra

je silnic, stráně nebo horizont. Před zmáčknutím spouště si

promyslíme, zda chceme těmito liniemi podpořit dynamic

ký obsah snímku nebo do něj vnést klid.

Podle toho vybíráme stanoviště. Stačí popojít bokem a vo

dorovná cesta před námi se stane šikmou.

Cesta začíná vpravo dole a uvádí nás nejen do snímku,

ale vede nás obrazem až ke skupince domků. Další šikmé linie znázorňují hloubku prostoru. V pozadí však linie schází a skála se stává plošnou stěnou.

Foto Lukáš Němec

Krajina


20

Tonalita Tonalita ve své podpůrné roli se chová podobně jako barva, ale s určitou odlišností. Můžeme ji využít pro řadu zobrazení:

Podílí se na atmosféře, neboť je rozdíl mezi krajinou

s tmavými bouřkovými mraky nebo letními bílými obláčky.

Dodává snímku hloubku, když světlé tóny vložíme do po

předí a tmavé ponecháme, aby se se krčily vzadu.

Působí rytmicky, zachytíme-li tmavý laťkový plot, kterým

prosvítá světlá obloha.

Vyvolává dojem plastičnosti, pokud náš snímek ztrácí

kontrast nebo je zcela minimální.

Vyvažuje snímek. Malým, výrazně světlým bodem, dokáže

me vyvážit velkou, nevýraznou a tmavší plochu.

Zvýrazňuje a potlačuje důležitost prvků. Máme-li hlavní

motiv tmavý, volíme jeho okolí světlé a naopak. Pokud je

okolí hlavního motivu tonálně podobné, pak je těžko roze

znatelný. Dáváme si pozor na tonální splynutí, kdy splyne

tmavá střecha domu se vzdáleným tmavým lesem.

Vytváří dojem prostoru a perspektivy v obraze. Tma

vým popředím a světlými dálkami, podobně jako ve skuteč

nosti, navodíme dojem prostoru.

Ovlivňuje formu a podání celého snímku. Zvolíme-li sní

mek s úzkou tonální škálou, přiblížíme se grafice. Výpověď

snímku je jednodušší, ale údernější. A to na rozdíl od sním

ku, který má prokreslené detaily a bohatou tonální škálu.

Jeho obsah je tak podstatně bohatší.

Snímek vyvažuje. Máme-li vlevo tmavý les a vpravo světlý

dům, padá snímek doleva. Tmavá působí jako „těžiště“, pro

to ji očekáváme dole a světlou, nejčastěji oblohu, zase naho

ře. Je-li to obráceně, tmavá padá dolů, někomu na hlavu,

snímek je tak nevyvážený.

Krajina


21

Podpůrná role tonality v černobílém snímku je velmi dů

ležitá. Musí vyznačit hrany a oddělit jednotlivé objekty,

aby nesplynuly. Navíc při převodu z barevného snímku

může být tonální podání modré, zelené a červené velmi

podobné, takže snímek je málo kontrastní. Obraz je dělen na třetiny svisle i vodorovně. Rovná cesta

nás rychle zavede k horní třetině.

Krajina


22

Prvky vedlejší v krajině V obraze je vždy jen jeden hlavní prvek. Přibereme-li do obrazu další, přidělíme mu roli vedlejšího motivu a musí budit méně pozornosti, než motiv hlavní. Je jedno, jestli je s ním v protikladu, doplňuje jej obrazově, výtvarně nebo emotivně. Snímek činí nejvíce zajímavým a harmonickým především kontrast těchto prvků nebo napětí mezi nimi. Proto raději vsázíme na dynamickou rovnováhu, než statickou. I když snímek může zaujmout, bude-li tomu naopak. Je nutné, aby tyto prvky měly mezi sebou úzký vztah a byl důvod vedlejší prvek do obrazu vložit. Vkládáme ho do místa vedlejší pozornosti, které je většinou na úhlopříčce v levém horním rohu. Vedlejší motiv si může také svoji pozici s hlavním motivem vyměnit.

Krajina přitahuje pozornost. Vedlejším motivem je pára po

letadle, která se prochází oblohou. Dodává snímku trochu

živosti a narušuje pravidelný obrazec krajiny. Tmavá hně

dá vstupuje do popředí, studená modrá je vzadu.

Krajina

Člověk a krajina

Příroda se stává přirozeným prostředím pro zobrazení lidské figury. Člověk krajinu zlidšťuje a vtahuje diváka do scény. Má v ní své místo, stejně jako krajina v člověku. Do krajinného obrazu bychom měli lidskou postavu včlenit tak, aby byla její součástí, měřítkem, tvořila stafáž, krajinou procházela nebo byla pouze pozorovatelem. Většinou nechceme divákovi vysvětlovat, že v krajině stojí slečna Adéla. Smysl toho, že jsme ji do obrazu vložili, je v kontrastu, potřebě vyvážení nebo třeba v absurdnosti, jak se ta dáma do nevlídné krajiny dostala. Nejde tedy o to, abychom věděli o koho jmenovitě jde, neboť dívka představuje ženu všeobecně.

Krajina

Červená posta

va je výrazná.

Žlutá vlajka

spolu se žlutým

míčkem barev

ně ladí, něco je

spojuje, tvarem

se však liší. Ve

likost stráně na

golfovém hřišti

naznačuje mír

ně šikmá linie,

ale také porov

nání velikosti

postavy s poza

dím. Od funkce, kterou postavě v obraze určíme, se odvíjí její umístění v rámci kompozičních pravidel.

Pozoruje-li postava krajinu a stojí zády nebo bokem

k objektivu, umístíme ji nejčastěji nalevo a krajinu vpravo.

Pokud postava jde, měla by být naopak v pravé třetině.

Stojí-li postava čelem k nám, může stát v místě hlavní

pozornosti a krajina se stává vedlejším motivem.

Postava může být pouze měřítkem v krajině, abychom

mohli porovnat vzdálenost a velikost jednotlivých přírod

ních útvarů. Vybíráme postavu, která se barevně i tonálně odlišuje od okolí, nedotýká se hlavního motivu ani vzdálených obrysových linií, kdy se její hlavy dotkne třeba větev vzdáleného stromu.

Krajina


25

Horizont Je to rozhranní oblohy a země. Stačí, když vystoupíme výš nebo níž, horizont se posune a my nabídneme divákovi zcela rozdílné snímky. Proto již při pohledu do hledáčku se musíme rozhodnout, zda dáme přednost obloze nebo krajině.

Krajina

Horizont je posunut zcela nahoru, neboť obloha tvoří

jen malý proužek. Porovnání květiny v popředí s oblo

hou v pozadí umožňuje posoudit velikost pole.

Detail v popředí a vzdálené pozadí nabídne širokoúhlý

objektiv.

Horizont v horní třetině zvýrazňuje střed snímku a po

předí. Je-li obloha nezajímavá až fádní, ale potřebujeme ji

ke zdůraznění hloubky prostoru, ponecháme jen malý

proužek.

Horizont ve spodní třetině dává prostor obloze a navo

zuje dojem dálek. Oblohu musíme nabídnout zajímavou.

Horizont uprostřed snímku je vážná chyba. Jednu

z výjimek tvoří odraz ve vodní hladině.

Dotýká-li se horizont vodní hladiny, zabereme jej rovně,

aby se voda ze snímku nevylévala. Naopak silný náklon

může divák chápat jako náš záměr, kterým dodáme kraji

ně dynamiku.

Krajina

Horizont je usazen zcela dole, neboť důraz je kladen pře

devším na oblohu s řadou balónů. Domek vlevo je v kontrastu svým tvarem i počtem, s balóny. Kompozici, ve které je horizontální linie, většinou využíváme třetinovou, vyhýbáme se umístění horizontu do středu snímku, protože by došlo k jeho rozdělení na oblohu a krajinu. Dojem hloubky prostoru horizont popírá, neboť je ve tvaru vodorovné linie. Leží-li však úběžník na čáře horizontu a scházejí se do něj šikmé linie, vznikne dojem trojrozměrného snímku, a to pomocí šikmých linií, nikoli horizontu. Pokračování nebo uzavření obrazu, kterým horizont prochází, je závislé na zobrazení prvků u rámu obrazu. Umístíme -li těsně k rámu, na konci horizontu, strom nebo jiný svislý prvek, vyvoláme u diváka dojem úplnosti obrazu, neboť strom scénu uzavírá. Pokud u rámu obrazu na konci horizontu žádný prvek nebude, scéna může pokračovat mimo obraz.

Krajina

Při prvním pohledu na snímek nemáme pocit, že by byl

rozdělen na dvě části a to z důvodu, že je horizont v jeho

středu. Obě poloviny snímku jsou opticky spojeny do jed

noho celku a to převážně zelenou, která je pouze přeru

šena žlutým polem řepky. Navíc přitahuje značnou po

zornost světlý domek a odvádí ji od půlení snímku. Zkratka Můžeme ji využít i v krajině jako další výrazový prostředek. Její pomocí vyjádříme skutečnost úsporněji, působivěji, ale také stručněji. Zkratkou může být ostrá část hrany vesla v loďce, vše ostatní je tmavší, rozostřené a jen naznačeno. Většinou se jedná o detail, i když každý se k takovému ztvárnění nehodí, neboť zkratka se blíží výtvarnému provedení.

Vpředu vidíme drobná kvítka žebříčku, vzadu tušíme celou

vesnici.

Krajina Panorama Pořídit panoramatický snímek není pro nás určitě problém, avšak tvůrčí panorama je tvrdší oříšek. V jednom snímku si dokážeme obrazovou skladbu se zajímavou kompozicí představit. Avšak tři snímky, tvořící panorama, by měly mít jednotnou kompozici i obsah, takže každý obraz by měl tvořit jen část jednotného kompozičního celku, což je daleko složitější.

Stativ - podmínkou je pevné vodorovné upevnění fotoapa

rátu a možnost otáčet aparátem v optické ose objektivu.

Osvětlení panoramatických částí - určíme-li tři panora

matické části, pak levá i pravá část bude odlišně osvětlena.

Oko si rozdíl v intenzitě i kontrastu mezi levou a pravou

stranou v reálu vyrovná, ale objektiv přístroje ne. Proto

upravujeme pouze expoziční čas. Clonu neupravujeme,

protože by došlo ke změně hloubky ostrosti.

Kompozice je složitější pro autora i diváka a to z hlediska

„čtení“ obrazu. Do obrazu vkládáme pouze body a skuteč

né nebo optické linie, které mají návaznost, aby pohled di

váka byl veden celou scénou nerušeně.

Záběry panoramatické skládanky rozfázujeme, zvolíme je

jich menší překrytí a současně horní i spodní linii.

Volíme-li klasickou kompozici, dominantní prvek umístí

me do místa hlavní pozornosti. U diagonální kompozice

dáváme pozor na návaznost šikmých linií, které prochází

všemi částmi obrazu.

Krajina


30

1.2 Vztahy prvků v krajinném obraze Mezi obrazovými prvky, které do snímku vložíme a uzavřeme je rámem, vznikne určitý vztah, vždy však rozdílný oproti skutečnosti. Vztah prvků mezi sebou Prvky mají mezi sebou jiný vztah ve skutečnosti a jiný, vložíme-li je do fotografické scény. Strom má vztah k dalšímu stromu, horizontu, obloze i k člověku, který jde po cestě a míří k němu. Ve skutečnosti vnímáme vše jako jednu scénu. Vložíme-li strom do obrazové plochy jako samostatný dominantní prvek, přidělíme mu zcela jinou roli, než měl ve skutečnosti. Získá významnější vztah k horizontu i popředí, tedy prvkům, které se spolu s ním ocitly v obraze. Navíc získá ještě vztah k rámu obrazu, jehož funkce není jen věcná, ale i výtvarná. Zcela se však vytratí vztah - člověk a strom.

Krajina

Je zcela jedno, jestli vedle stro

mu byla silnice, na ní stálo auto

nebo se vedle pásl kůň.

Strom stojí na snímku zcela osa

mocen, protože se pyšní svým

tvarem. Nabízí jen svůj kmen,

který je jeho nejzajímavější čás

tí. Ostatní vztahy se vytratily.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém

obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist