načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Fotbalový poklad Messi - Milan Macho

Fotbalový poklad Messi

Elektronická kniha: Fotbalový poklad Messi
Autor:

- Kniha je hlubokou sondou do života fotbalové hvězdy. Jeho kreativita, míčová ekvilibristika a intuitivní souhra se spoluhráči uchvátila nejen fanoušky FC Barcelona, ale i statisíce ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 258
Rozměr: 22 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace, portréty
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Sport. Hry. Tělesná cvičení
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5858-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha je hlubokou sondou do života fotbalové hvězdy. Jeho kreativita, míčová ekvilibristika a intuitivní souhra se spoluhráči uchvátila nejen fanoušky FC Barcelona, ale i statisíce fotbalových příznivců na celém světě. Sledování Messiho královské hry všechny prostě unáší. Leova hra je plná kouzel s míčem a nádherných gólů. Jeho dramatický životní příběh však nemá daleko k řeckému dramatu. V dětství byl zakrslý a jen díky jeho obrovskému fotbalovému talentu získala rodina prostředky na nákladnou hormonální léčbu. Musel opustit Rosario, rodinu, sourozence, kamarády... Jeho drama má však šťastný konec.

(dramatický příběh sportovního génia a jeho spojení s velkoklubem FC Barcelona)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Milan Macho - další tituly autora:
Nejlepší brankáři světa Nejlepší brankáři světa
Sparta – Slavia, Rivalové navěky - Bitvy nejslavnějších českých fotbalových klubů na hřišti i v zákulisí Sparta – Slavia, Rivalové navěky
Wayne Rooney - Bůh i ďábel Wayne Rooney
Fotbal v drápech smrti - První český fotbalový thriller Fotbal v drápech smrti
Fotbalový poklad Messi Fotbalový poklad Messi
Kopačky a zlatokopky - Akční fotbalový erotikon Kopačky a zlatokopky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MESSI

fotbalový poklad

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Milan Macho

Messi - fotbalový poklad – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Messi

BIOGRAFIE

Guillem Balagué


Věnováno mému otci, který začal znovu číst

Mé matce, nejsilnějšímu člověku, jakého znám

A Mirabel, mojí dobré víle


Copyright © Guillem Balagué, 2013

Translation © David Čermák, 2017

© Shutterstock.com

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2017

ISBN tištěné verze 978-80-7505-797-6

ISBN e-knihy 978-80-7505-952-9 (1. zveřejnění, 2017)


Guillem Balagué je vůdčí postavou španělské verze fotbalového Sky

Sports. Pravidelně navštěvuje ligové zápasy a každý týden má vlast

ní pořad Revista de La Liga. Je také britským dopisovatelem mad

ridského deníku AS a  spolupracuje s El Larguero, nejpopulárnější

španělskou rozhlasovou show, která pravidelně láká 1,5 milionu po

sluchačů. Jeho články pravidelně najdete v  magazínu twentyfour7,

v Bleacher Report a dalším magazínu Champions, kde má svůj sloupek

o mezinárodním fotbalu. Napsal bestseller A Season on the Brink, po

hled do zákulisí liverpoolského týmu, který vyhrál v sezoně 2004–05

Ligu mistrů, a  je také autorem oceňované biografie Pep Guardiola:

Another Way of Winning, která vyšla v roce 2012.



9

MESSI

PŘEDMLUVA ALEJANDRA SABELLY Trenérem národního týmu jsem se stal po turnaji Copa América, který se hrál v Argentině. Reprezentace vypadla, aniž by prohrála jediný zápas: dvakrát remizovala a vyhrála nad Kostarikou ve skupinové fázi, pak hrála nerozhodně s Uruguayí ve čtvrtfinále, ale vypadla na penalty. Když tak silný tým s tak kvalitními fotbalisty hraje na velkém turnaji, všichni Argentinci jsou zklamaní, pokud ho nevyhraje. A to i v případě, jako je tento, kdy neprohraje jediný zápas.

Je běžné, že hráči mají na začátku nové éry, s příchodem nového trenéra, velká očekávání. Argentina procházela slabším obdobím, nepostoupila mezi nejlepší čtyři na Copa América. Cítil jsem v týmu rozporuplné pocity – navzdory zklamání jsme všichni měli dostatečnou motivaci posunout se dál, vrátil se optimismus.

S  Leem jsem poprvé mluvil v  Barceloně, v  roce 2011, chvíli po svém jmenování. Chtěl jsem se setkat se všemi hráči, kteří nastupují v Evropě. První zastávkou bylo Portugalsko, pak Barcelona. Lea jsem osobně neznal, ale chtěl jsem se pobavit s ním a s Javierem Mascheranem, kterého jsem už dřív potkal a který byl v té době v reprezentaci kapitánem. Přicestoval jsem, abych navrhl, že pásku by místo něj měl nosit Leo.

Chtěl jsem se hráčům představit a  seznámit se s  nimi, hlavně s  těmi, které jsem do té doby neznal, – jako právě Lea. Ale otázka kapitána pro mě byla také důležitá. Šlo mi o to, aby každý věděl, že Leo je lídr a  že tým povede svým vlastním způsobem. Bylo pro mě zásadní, aby ho tak všichni ostatní hráči brali.

Po setkání s Leem a Javierem jsem odletěl do Itálie. Nechal jsem je, aby spolu všechno probrali a dali mi vědět, k čemu došli. Myslím, že to byl Javier, kdo mi nakonec zavolal a řekl: Ano, Leo bude kapitánem.

Pak jsme se znovu potkali v  Indii, kde reprezentace hrála jedny z prvních zápasů pod mým vedením: nejdřív přátelské utkání s Venezuelou, poté s Nigérií v Bangladéši. Ale jestli nějaký zápas symbolizoval začátek nové éry, určitě to byl ten proti Kolumbii v jihoamerické kvalifikaci o  mistrovství světa v  Brazílii v  roce 2014. Hrálo se v  Barranquille, v  šíleném dusnu, ale kluci dokázali překonat těžké GUILLEM BALAGUÉ chvíle a  otočit zápas, který se nevyvíjel dobře. Prohrávali jsme 0:1 po gólu Dorlana Pabóna, kdy se míč odrazil do branky od Mascherana. Naštěstí Messi vyrovnal a Agüero chvíli před koncem dal branku na 2:1.

Jak často říkám, ve fotbale občas zažijete zlomové zápasy. Takové, které dokáží tým nakopnout, stmelit ho hned na začátku nové cesty. Myslím, že právě tímhle utkáním to pro nás začalo. Po něm jsme začali budovat tým, ve kterém k sobě všichni měli blízko, což je zásadní. Když se tohle povede, přijdou i výsledky, kluky baví hrát spolu a mohou dosáhnout vysoko. Je to perfektní cesta, vlastně ta jediná, kterou můžete překonat nedostatky.

Lidé se mě ptají, jestli právě tenhle zápas určil nejen budoucnost národního týmu, ale i Lea. Protože po něm ho lidé v Argentině začali vnímat jinak. Určitě tím ta změna začala, ale vidím ještě jeden důležitý moment – 29. února, den, kdy jsme hráli ve Švýcarsku. Předvedli jsme tak skvělý výkon! Leo nastřílel hattrick, svůj první v reprezentaci. V Barceloně se mu to povedlo nesčetněkrát, ale tohle byl první v modrobílém argentinském dresu. Později ve stejném roce to ještě zopakoval proti Brazílii...

Ale abych odpověděl: Ano, zápas s Kolumbií byl jak z fotbalového, tak z trenérského pohledu tím, který nám zvedl sebevědomí. Přesně to jsme potřebovali.

O Leovi můžu říct, že je velmi klidný člověk. Má v sobě přirozené vůdcovské schopnosti, které vychází z toho, na jak úžasnou úroveň se ve fotbale dostal. A  co je ještě důležitější: jako lídra ho všichni uznávají.

Rád dávám všem hráčům na hřišti volnost, o Leovi to platí také. Fotbalisté žijí pod tlakem, proto jim na hřišti dopřávám svobodu. Pozice kapitána přináší větší zodpovědnost, ale to Leo dobře ví. Pomáhá mu, aby dospíval a rostl, což je dobré i pro jeho spoluhráče.

To, jak ke spoluhráčům mluví a o čem se baví, zůstává v kabině. Ale můžu prozradit, že pod jeho vedením jsou kluci šťastnější, dodává jim klid. V týmu je pohodová a veselá atmosféra, což je rozhodující.

Právě to je mix, který Messi sám potřebuje, aby mohl ukázat, co umí. Potřebuje se cítit v pohodě a hlavně potřebuje volnost. Uvědo

MESSI

mit si, že dokáže na hřišti udělat to, co je v daný moment nejdůležitější – ať už je to cokoli. Vlastně s ním probírám jen ty nejnutnější věci. Nechci na něj vytvářet ještě větší tlak, protože fotbalisté dobře vědí, jak je který zápas důležitý a co od nich tým potřebuje.

Když mluvíme o Messim, musím zmínit to, jak na sobě pracuje. Jak se říká: Nejtěžší není dostat se na vrchol, ale udržet se na něm. To, že vyhrál čtyřikrát za sebou Zlatý míč, je důkazem toho, jak se pořád zlepšuje. Vyhrát tuhle anketu jednou je těžké, ale dokázat to čtyřikrát v řadě? To už je jasný důkaz toho, kam až se jako hráč posunul. Během posledních několika let dospěl jako člověk a jako fotbalista získal schopnosti, díky kterým se mohl neustále zlepšovat. Je těžké se udržet na top úrovni, nebo ji dokonce ještě překonat. Ale on to dokázal.

Jsem si jistý, že mu pomohlo i to, že se v národním týmu stal kapitánem. Abyste mohli růst jako fotbalista i člověk, potřebujete cítit důvěru všech lidí okolo.

Rok 2012 byl pro Lea v  národním týmu skvělý: dokázal, jak během let dospěl. Když někdo řekne, že fotbalista se dostal na vrchol, co musíte udělat? Nechat ho, ať si dál poradí sám? Pro mě je důležité, aby se stále učil a  zlepšoval. Žádný hráč není nikdy tak dobrý, aby nepotřeboval slyšet užitečnou radu.

Co všechno Leo dokáže, se dá krásně doložit na úvodním utkání sezony 2013–14, ve kterém Barcelona porazila Levante 7:0. Když chce získat míč, jde do souboje s obrovským odhodláním a není spokojený, dokud ho nezíská. V  tom zápase to dokázal: vybojoval míč a byl z toho třetí gól. Viděl jsem ho dávat góly hlavou, jako by byl rozený hlavičkář. Hlavně je ale jedním z těch výjimečných hráčů, kteří se pořád zlepšují.

V Barceloně často nastupuje na pozici hrotového útočníka, v národním týmu jsme ho začali používat na stejném postu, protože jsme viděli, jak dobře to funguje. Leo je v  tomto prostoru častěji u míče, a čím častěji je u míče, tím lépe pro všechny okolo. Protože je vyspělý, sebevědomý a inteligentní, byla by škoda ho „utopit“ na kraji hřiště. Higuaín a Agüero mu vytvoří prostor, Di María hraje na křídle a Leo si může ze své pozice sám určit, kam chce hru směrovat. GUILLEM BALAGUÉ Je zřejmé, že s těmito hráči po boku je Leo nebezpečnější a naopak – s ním na hřišti roste jejich síla.

Aby všechno fungovalo, chci po všech hráčích, aby udělali něco extra, když potřebujeme vybojovat míč zpátky. Pomoci těm vzadu, víc se obětovat. I Leo musí víc bránit. Nikdo po něm nechce zázraky, ale hlavní sílu může on i spoluhráči ukázat až ve chvíli, kdy mají míč u nohy. V tom momentu Leova práce přináší ovoce.

Nejlepší hráči světa většinou nastupují za nejlepší týmy, mají nejdelší sezonu a hrají nejvíc zápasů. To je přirozeně odlišuje od ostatních. Důležité je, aby si vrcholnou formu udrželi i  na mistrovství světa. Některým se to podaří, jiným ne. My teď máme tým, který hraje dobře, drží při sobě a působí jako tým v pravém slova smyslu, což se potvrdilo třeba v přátelském utkání s Itálií 14. srpna 2013. Ale je pravda, že žádný tým, za který nastupuje Messi, nemůže být bez něj stejný jako s ním. Musíme se zbavit pocitu, že bez Lea nemůžeme vyhrávat. Takové úvahy samozřejmě ovlivňují morálku. Ale v  tom utkání s Itálií jsme i bez Lea hráli skvěle. Není pochyb o tom, že i bez něj můžeme fungovat. Ale je nenahraditelný. A v tom, co říkám, není vůbec žádný rozpor.

Messi je náš symbol, náš vojevůdce. Výjimečný hráč, který hraje ve výjimečném týmu. A možná nejlepší fotbalista všech dob.

ÚVOD

Kde je Leo?

MESSI

Tuhle větu měli na jazyku všichni, kdo chodili s  Leem do třídy na střední školu Juana Mantovaniho. Škola stála ve čtvrti Las Heras, v jižní části argentinského města Rosario, blízko jeho domova. Leo už týden nepřišel do školy, což se, pokud zrovna nebyl nemocný, prakticky nestávalo. Jeho lavice byla prázdná, a  když někdo o  přestávce vytáhl míč, hra bez něj byla ještě podivnější. Na škole byste marně hledali fotbalové hřiště, zatímco to dětské bylo pořád zaplněné a na kolektivní hry nebylo moc prostoru. A když tu nebyl Leo, lákalo ještě míň. Už pár dní ho ve škole nikdo neviděl.

Bylo září, tři měsíce před koncem školního roku, který v Argentině začíná v prosinci. Zrovna vrcholilo období zkoušek a Leo nikde. Někdo se za něj zeptal, jestli by nemohl dělat zkoušky jindy nebo jestli by nemohl dostat nějakou práci na doma.

Ne, to by nemohl.

Přijde dneska Leo?

Spoluhráči z klubu Newell’s Old Boys, který sídlí přímo v Rosariu a kde Leo odmalička hrál, se ptali stejně jako spolužáci ve škole. Už zmeškal několik tréninků v akademii Malvinas, a dokonce nepřišel ani na víkendový zápas. „Žloutenka,“ řekl někdo. „Má žloutenku.“ Aha, tak to bude ono. Nikdo z kluků sice přesně nevěděl, co taková nemoc obnáší, ale už ten název zněl strašně. Tušili, že kdo něco takového chytne, určitě nemůže hrát fotbal. „Jo, Maestro má žloutenku.“ Tak to zkrátka bude.

Maestro. Ve škole mu říkali taky el Piqui čili Drobeček. Ale pro dospívající kamarády z  týmu (mezi nimiž se jinému říkalo Clark Kent a dalším Galicijec, Chrt nebo Korejec – kvůli účesu) byl prostě Maestro. V Argentině je přece každý fotbalista známý pod přezdívkou. Podle toho vypadala i týmová soupiska. Jméno, datum narození, výška a přezdívka: Myš, Prcek, nebo třeba Dehet.

Kam se jen ten Leo poděl?

Adrián Coria, jeho trenér v době, kdy Leo začínal hrát fotbal jedenáct na jedenáct, pozoroval tu rozmanitou skupinku kluků, ale ani on netušil, co se s tím klukem stalo. Trochu divné, vypařit se zrovna v  září. Vlastně to bylo víc než jen divné. Pro Coriu to byl problém: vyhrávat bez Lea by bylo mnohem těžší. Někdo zavolal Quiquemu GUILLEM BALAGUÉ Domínguezovi, jeho bývalému trenérovi z Newell’s, ale ani on netušil. „Nevím. Fakt nevím, kde by mohl být.“ Ale i on tušil, že se něco děje. Leo byl sice vždycky spolehlivý kluk, ale když o rok dřív vyrazil na zkoušku do River Plate, taky nikomu nic neřekl. Že by ho River nakonec přece jen zlákal? Někdo přece říkal, že má žloutenku.

Pár dní před tím u  Messiových doma zazvonil telefon: „Vemte toho kluka a hned přijeďte.“ Tak dlouho na ten den čekali, a teď se najednou všechno semlelo tak rychle. Museli se na cestu do Evropy trochu připravit.

V Newell’s nikdo nic nevěděl. Žádný z trenérů, technický ředitel ani hráč netušil, co se děje. Ani Leo, ani jeho táta Jorge, který měl vždycky synkovu kariéru pod kontrolou, nechtěli nikomu nic říct. Nebyl pro ně problém udržet tajemství. Oba umí být diskrétní, zdrženliví. V tom jsou si hodně podobní.

Novináří z deníku La Capital jako by tušili, co z Lea vyroste – už jako klukovi mu věnovali celou stranu. Tu první. V kalendáři bylo 3. září 2000 a titulek hlásil: „Výjimečný Malomocný kluk“. Malomocný? Ne, to Leo nebyl. Tak se říkalo všem, kdo za Newell’s hráli – od chvíle, kdy klub v roce 1920 sehrál charitativní zápas, jehož výtěžek šel na kliniku, kde se tehdy malomocní léčili. Pod zajímavě znějícím titulkem svítila Leova fotka v dresu Newell’s.

Vyprávěl, že vždycky bude „malomocným“, vášnivým fanouškem klubu, který pro něj byl odmala „vším“. Právě vyhrál se spoluhráči titul ve své věkové kategorii, na to byl hrdý. A  svým klidným rozvážným hlasem (prý bylo těžké ho přimět, aby se do kamery usmál) líčil novináři některé ze svých snů. Chtěl být tělocvikářem. A k tomu hrát první ligu, samozřejmě.

No a  také se dostat do argentinské mládežnické reprezentace. Bylo to ještě daleko, ale ano, samozřejmě, dostat se do nároďáku, to by byl sen. Co prozradil dál? Že jeho oblíbeným jídlem je kuře. Oblíbená kniha? Hmmm... Bible. To bylo první, co ho napadlo. Ne, žádný velký čtenář nikdy nebyl. Kdyby nehrál fotbal, jaký jiný sport by si vybral? Musím na to odpovídat? Ano? Tak tedy asi házenou. Opravdu sám sebe viděl v  budoucnu jako tělocvikáře. Tělocvik byl ve škole jediný předmět, který ho bavil.

MESSI

Článek vyšel v novinové příloze určené pro rojinegros, tedy červenobílé – tak se kvůli barvě dresů říká fanouškům Newell’s. Text začínal slovy: „Lionel Messi hraje desátou ligu a  je enganche, tvůrce hry. Je ještě kluk, ale už teď je jedním z největších talentů klubové akademie a má před sebou velkou budoucnost. Není vysoký, ale umí přejít přes jednoho i dva hráče, kličkovat, dávat góly a nejšťastnější je, když má míč u nohy.“

Leo tehdy byl na první straně přílohy, ne na titulní. Tahle výsada připadla Claudiu Parisovi, hráči z áčka, který se jen pár dní předtím rozhodl v klubu zůstat. Ale černobílá fotokopie článku si i tak našla cestu přes Atlantik.

Jorge, Leo a rodinný kamarád, se kterým vyrazili na letiště v Ezeize, o  textu klábosili po cestě z  Rosaria do Buenos Aires. Trmáceli se tři a půl hodiny, ale Leovi připadala cesta mnohem delší. Nudná. Seděl na zadním sedadle, koukal z okna a neviděl nic než údolí a dopravní značky.

Bylo 17. září 2000. Neděle.

Z Ezeizy letěli do Barcelony a věděli o tom jen jejich nejbližší a ředitel Leovy školy.

Před nimi byla čtyřiadvacetihodinová cesta.

„Ta cesta byla fajn, protože to pro mě bylo něco úplně nového. Nikdy předtím jsem neletěl letadlem, nikdy jsem necestoval tak daleko. Užíval jsem si to, dokud se letadlo nezačalo trochu třást,“ vzpomínal později Messi v rozhovoru pro Revista Barça, klubový časopis Barcelony.

Paměť si s  vámi občas může pěkně pohrávat. Ve skutečnosti se letadlo zmítalo v dost silných turbulencích. Když se podávalo první jídlo, Leo nesnědl ani sousto. Místo toho spal, natažený přes tři sedadla. Z krátkých kalhot mu čouhaly malé hubené nožičky. Bylo mu nevolno, žaludek se mu obracel. Spal špatně, onemocněl.

O mnoho let později mu bylo podobně zle skoro pokaždé, když měl vyběhnout na hřiště. Někdy se sám sebe ptal, jestli mu tehdy v letadle bylo opravdu špatně jen z turbulencí.

Do Barcelony dorazili v pondělí 18. září, v pravé poledne. Sedm měsíců poté, co Jorge natočil video, na základě kterého někteří GUILLEM BALAGUÉ začali Lea označovat za nového Maradonu a jiní – ti, kteří mu byli nejblíž – si uvědomili, že pokud všechno půjde podle plánu, může to se svým talentem dotáhnout do světa profesionálního fotbalu.

Někdo malému Messimu přinesl kilo pomerančů a  pár tenisových míčků. Řekli mu, aby s nimi týden trénoval. O sedm dní později vznikla „véháeska“, která zachytila, jak Leo udělal s pomerančem 113 nožiček. S tenisovým míčkem to bylo ještě snazší: 140 jueguitos, jak nožičkám říkají v Argentině.

Opodál ležel pingpongový míček. „Dejte to Leovi!“ Dali mu to. Dvacet devět dotyků. Jen si to zkuste! Zvládnete aspoň tři? Leo má před vámi velký náskok. Odmala strávil celý den – a opravdu každý den – s míčem u nohy. Mezi zápasy, při zápasech, doma, na školním plácku. Každý den.

O osm let později Mastercard použil útržky z videokazety ve své reklamě. Můžete si ji najít na Youtube.

Ale tehdy, od února 2000, kdy video vzniklo, řešila Messiho rodina důležité otázky. „Kdy poletíme? Kam poletíme? A poletíme vůbec?“ To téma probírali denně. Nejistota se mísila s natěšením.

To video, spolu s dalším, na kterém Leo na klubovém hřišti v dresu Newell’s probíhá s míčem u nohy mezi kužely a kličkuje, přistálo jednoho dne na stole Josepa Maríi Minguelly, známého hráčského agenta, který měl dobré kontakty v Barceloně. Dokonce byl členem klubu.

Ze začátku si nebyl úplně jistý. Leo byl ještě malý kluk, pocházel zdaleka. Ale nakonec, o pár měsíců později se Minguella nechal přesvědčit. Částečně tím, co viděl na videu, trochu i naléháním kolegů, kteří v Messiho budoucnost hned uvěřili. Rozhodl se na tenhle „projekt“ vsadit. A přesvědčit Barcelonu, aby Lea pozvala na zkoušku.

Jen chvíli předtím, než se o Lea začal zajímat Real Madrid.

Ze své kanceláře Minguella zavolal do Argentiny. Messiovým řekl, aby si zabalili a vyrazili do Barcelony tak rychle, jak to jen půjde. „Vemte toho kluka!“ Leo se mohl chystat na svůj první let. A rovnou přes Atlantik, do Evropy.

V rozpálené Barceloně na konci léta vystoupil z letadla třináctiletý argentinský kluk s kouzelnýma nohama a zavazadlem v ruce. Měl

MESSI

v hlavě sen o tom, jak uspěje v konkurenci nových soupeřů, s novými spoluhráči. Ve velkém klubu, daleko, tak daleko od domova.

Ti, kdo ho viděli poprvé tak maličkého, byli přesvědčení, že Barcelona udělala hrozivou chybu. Všechna ta snaha kvůli... Tomuhle? Jak by se mohl někdo tak prťavý stát dobrým fotbalistou?

„Začal jsem Barcelonu sledovat v  době, kdy tu hrál Ronaldo. A krátce potom přišla moje šance. Abych řekl pravdu, tehdy jsem se hodně těšil, moc jsem sem chtěl jít, protože jsem chtěl poznat to, co jsem předtím sledoval z velké dálky. Ale když jsem tu pak najednou byl, nedokázal jsem si představit, jak moc těžké to všechno bude,“ líčil Messi pro Revista Barça.

To nebyl Lionel Messi, kdo tehdy přicestoval do Barcelony. Byl to jen natěšený malý kluk.

Dave Sadbury v písni „The King of Rome“ zpívá o tom, že když žijete v zapadákově, jako je West End, čtvrť ve městě Derby, nemůžete si splnit své sny: „Člověk se může plazit nebo se naučí létat. Ale když žijete tady, země je setsakra blízko.“ V Rosariu bylo „naučit se létat“ v roce 2000 těžší než kdy jindy.

Newell’s zahodili svou šanci, když odmítli Messiho rodině pomoci. Musela sehnat hodně peněz, aby zaplatila Leovi hormonální léčbu, kterou tak moc potřeboval, aby mohl vyrůst. Kdyby tehdy Newell’s zaplatili, malý Leo by nikdy z Argentiny neodešel.

V té době neexistoval nikdo, kdo by letěl přes Atlantik tak mladý, aby se v Evropě pokusil najít fotbalové štěstí. Třináctiletí kluci kvůli tomu rozhodně neopouštěli Argentinu, ani pro evropské kluby nebylo běžné, že by se snažily získat hráče v  tak nízkém věku. Nikdo nikdy předtím nedostal takovou šanci tak brzy. A doma v Las Heras přitom nikdo neměl nejmenší tušení o tom, co se děje. Leo má žloutenku. Jo? Aha, tak takhle je to.

Minguella se mezitím v  Barceloně dozvěděl, že pokud španělský klub zaplatí nákladnou hormonální léčbu a  zároveň najde práci pro Messiho otce – což byla podmínka pro přestup tak mladého hráče – Leo přijde. Lehce ho sice naťukly i  Real a  Atlético Madrid, ale nic konkrétního z toho nevzešlo. Pokud Barça bude mít zájem, bude to GUILLEM BALAGUÉ lepší než cokoli jiného – to běželo hlavou všem, kdo se snažili přestup dotáhnout.

Josep María Minguella: Většina z  nás nebyla zvyklá jednat s  tak mladými hráči. Třeba já jsem se poprvé setkal s Pepem Guardiolou, nebo spíš on se mnou, když mu bylo dvacet. Takže jsem se stal jeho agentem v době, kdy nakukoval do áčka Barcelony. Celý ten cirkus, který se dnes odehrává kolem kluků, kterým je dvanáct, třináct nebo čtrnáct, tehdy neexistoval. Takže když mi známí z  Argentiny řekli o  klučinovi, který je podle nich výjimečný, moje první reakce byla: Dobře, co budeme s  klukem v  jeho věku dělat? Měl jsem pochybnosti, ale naléhali na mě tolik, že jsem to začal brát vážně. Dostalo se ke mně video, na kterém získá míč u vlastní šestnáctky, prokličkuje přes tisíc soupeřů a dá gól. A musím říct... Ano, hned mi přišel výjimečný. O  pár měsíců později jsem mluvil s  prezidentem klubu Joanem Gaspartem, sportovním ředitelem Antonem Parerou a technickým ředitelem Charlym Rexachem.

Charly Rexach: Jednoho dne jsem byl hrát s  Minguellou tenis a on mi řekl, že ví o klukovi, který je fenomenální... Trochu podobný Maradonovi. Ale to už jsem předtím slyšel tolikrát... Pak mi řekl, že je z  Argentiny. Myslel jsem si: Aha, borec kolem osmnácti devatenácti let. Pak mi Minguella prozradil, že je mu třináct. Povídám mu: „Jseš blázen, nebo co? Myslíš, že bych šel do něčeho takového? Bez šance. Bez šance!“

Joaquim Rifé: Řídil jsem tehdy barcelonskou akademii. A  přišla nám nabídka toho kluka vyzkoušet. Charly Rexach byl technickým ředitelem klubu a pochopitelně se soustředil hlavně na áčko dospělých. Ale byl dobrý kamarád s  Josepem Maríou Minguellou, který Messiho lidem z Barcelony představil. A naslouchal tomu, co o tom klukovi říkal.

Charly Rexach: Všechno tady probíhá podle určitých pravidel. Když mi někdo řekne, že ví o klukovi – plácnu – ze Zaragozy, který je úžasný, zeptám se, kdo to je, na jaké pozici hraje a kam se na něj můžu přijet podívat. Pak pošlu dva nebo tři lidi, aby se na něj koukli, a když jeden z nich říká ano a druhý ne, jedu se nakonec přesvědčit

MESSI

sám a  rozhodnu to. Potom mu musíte najít místo v  týmu a  zařídit řadu dalších věcí. Další možností je, že bývalý hráč Barcelony, dejme tomu třeba Rivaldo, mi řekne: Hele, vím o dvanácti –, třináctiletém klukovi v  Brazílii, ze kterého může být fantastický fotbalista. Okamžitě zpozorním, protože když to řekne někdo jako Rivaldo, musíte to brát vážně. Když to řekne někdo jiný, nechám si to projít hlavou. Ale dokonce i  když mi ho doporučí Rivaldo a  řekne: Jeď se na něj podívat, řeknu ne. Pojďme to radši udělat naopak... Přiveďte ho sem, my ho necháme čtrnáct dní trénovat pod našimi trenéry v akademii a oni si ho prostudují. Pokud bude v prvních dnech nervózní, časem se z toho dostane. Představte si, jak by to vypadalo, kdybychom letěli tu dálku do Argentiny nebo do jiné vzdálené země, a ten kluk třeba onemocněl, nemohl hrát nebo cokoli jiného. Musí být opravdu hodně dobrý, abychom porušili naše pravidla a zvyklosti.

Josep María Minguella: Rodiče a  ten kluk by stejně z  Argentiny odešli. Kdyby nemohli zůstat v Barceloně, zkusili by jiné kluby. Říkal jsem Charlymu, že přicestoval kvůli léčbě, kterou kluby v jeho zemi nechtěly platit. A  že Barcelona by musela tuhle zodpovědnost vzít na sebe.

Charly Rexach: Takže mi Minguella, kterému opravdu hodně důvěřuji, řekl: Je tu kluk, o kterém říkají, že je fenomenální. Tak co s tím uděláme?

A tak od chvíle, kdy Minguella poprvé viděl video s Leovými nožičkami a kličkami, uteklo pár měsíců. Hlavou mu pořád běželo: Já nevím, je tak daleko, ještě tak mladý... Jeho nerozhodnost dolehla k Messiho rodině až z Barcelony. Následovaly měsíce nejistoty. Co se asi stalo s tou kazetou? Mají zájem? Proč kontakt ochladl? Co bude s Leem? Co mu mají říct?

Charly Rexach: Řekl jsem Minguellovi, že nejsem připravený cestovat tak daleko a sledovat kluka, kterému je teprve dvanáct. Kdyby mu bylo osmnáct, dvacet... Tehdy jsem mu taky navrhl, že o Velikonocích nebo o Vánocích nebo kdykoli jindy musíme najít v kalendáři datum, kdy ten kluk přiletí s rodiči a na čtrnáct dní tu zůstane. GUILLEM BALAGUÉ

Rifé: Řekl jsem Rexachovi, že jsem naplánoval zápas, ve kterém se na toho kluka bude moci podívat.

Gaspart, Parera, Rifé, Minguella, Rexach... Barcelonská „vrchnost“ debatovala o  třináctiletém klukovi z  Argentiny. Těžké váhy. Význam jejich přítomnosti pro tak mladého kluka nemohl projít bez zájmu trenérů v akademii, kteří budou zodpovědní za jeho vývoj a trénink v příštích dvou týdnech. Týdnech, které rozhodnou.

Rodolfo Borrell: Pamatuju si, že jednoho dne mi v kanceláři někdo – už si nevzpomenu, kdo to byl – dal do roky černobílou kopii článku z argentinských novin, který pojednával o Messim. A řekli mi, že tenhle kluk přiletí na zkoušku. Už jsem tu kopii hledal, jsem si skoro jistý, že ji mají doma moji rodiče. Měl bych se po ní podívat. A pamatuju si to, protože to bylo poprvé, kdy jsem slyšel slovo „gambeta“ – tedy kličkování. A také „enganche“, což je hodně „argentinské“ slovo pro hráče nastupujícího pod hrotovým útočníkem. Říkali mi, že ten klučina by měl být v  mém týmu, protože se narodil v  roce 1987. Vždycky jsem říkal, že důvod, proč jsem byl prvním Messiho trenérem, byl jediný: svěřili mi tehdy v  Barceloně tým do čtrnácti let. Jsem si jistý, že jste slyšel o 10 000 trenérech, kteří tvrdí, že ho vedli jako první. Ne?

Na letišti v Barceloně na ně čekal Juan Mateo z Minguellovy kanceláře, který je zavezl na sever Barcelony, kde agent sídlil. Ve výtahu se Messiovi poprvé potkali s Txiki Beguiristainem, budoucím sportovním ředitelem Barcelony a  chlapíkem, který měl k  Minguellovi velmi blízko. „Jsme z Argentiny,“ řekl někdo z Leova doprovodu. Txiki pohladil chlapce po vlasech a prohodil: „Tenhle kluk musí být fakt dobrý. Je ještě tak malý, a už je tady.“

Poté co si promluvili s  katalánským agentem, Jorge a  Leo přejeli do hotelu Plaza. Barcelona jim výdaje za cestu, do kterých samozřejmě spadalo i ubytování, nezaplatila – to nedělala nikdy. Ale Minguella znal majitele hotelu, který stojí na náměstí Plaza España, a zařídil, že Messiho rodina může bydlet v pokoji číslo 546. S pěkným výhledem: z  okna mohli spatřit haly barcelonského výstavního centra a  v  dál

MESSI

ce i Národní palác a fontánu Montjuïc, která v noci za zvuků hudby měnila barvy. O něco blíž byly věže postavené při příležitosti pořádní Světové výstavy v roce 1929, které lemovaly ulici Avenida Reina Maria Cristina. A v popředí fontána na Plaza España, klasické dílo španělské architektury. Sousoší kolem ní má symbolizovat řeky, které tečou do tří moří omývajících břehy Pyrenejského poloostrova.

Leo Messi nechal svá zavazadla v pokoji. Malý fotbalista se už cítil trochu líp, ale pořád byl zesláblý po dlouhém letu. Přesto Rifé řekl Jorgemu, že chce vidět Lea trénovat. Dnes. V  šest hodin. A  tak se musel sebrat a jít.

Rodolfo Borrell byl jeho prvním trenérem v Barceloně.

Rodo, jak mu říkají, který je teď ředitelem akademie anglického Manchesteru City, se v  sezoně 2000–01 staral o  áčko Infantiles, jak se jim ve španělštině říká. Tenhle tým vstoupil do historie. Cesc Fàbregas, Gerard Piqué, Marc Pedraza, Marc Valiente, Víctor Vázquez, Toni Calvo, Sito Riera, Rafael Blázquez... Jeden z  nejlepších žákovských výběrů, jaký kdy Barcelona měla. A teď se k nim měl přidat další kluk, kterého předcházela hodně zajímavá pověst.

V pondělí odpoledne se ti, kteří měli akademii na starosti (Quimet Rifét, Quique Costas, Juan Manuel Asensi, trenéři Rodolfo Borrell, Xavi Llorenç a  Albert Benaiges) potkali na hřištích číslo dvě a  tři, hned vedle Mini Stadionu – jedno bylo travnaté, druhé pokrýval umělý povrch. Teď se sem všichni přišli podívat, jak kluci trénují. A hlavně ten nový.

Charly Rexach nedorazil, musel do Austrálie, kde sledoval fotbal na olympijských hrách v Sydney. Turnaj byl tehdy nabitý zajímavými hráči (mimo jiné Tamudo, Xavi, Puyol, Zamorano, Suazo, Mboma, Lauren nebo Eto’o). Ale Rexach vlastně ani nechyběl, na starosti měl hlavně rozhodování ohledně áčka, akademii řešili jiní. A  kdyby všichni souhlasili, ten kluk, kterého doporučil Minguella, by do Barcelony mohl přijít. Kdyby byli proti, nepřišel by. Charly zařídil zkoušku, nic víc dělat nemusel.

Messi byl před prvním tréninkem v  klidu. Pořád mu po neklidném letu nebylo úplně dobře, ale uvědomoval si, že je v Barceloně, protože přesně tohle si přál. O  tomhle snil. Měl maximálně týden GUILLEM BALAGUÉ (pak se musel vrátit do školy), aby předvedl, co všechno s míčem dokáže. To byla ta jednodušší část.

Představte si, že jste nikdy dřív neviděli Camp Nou nebo Mini Stadion. Tak jako do té doby Leo.

Když přicházel k  těm hřištím přilepeným k  Mini, zmenšenině Camp Nou, „Blecha“ znejistěl. Váhavě postával před kabinami, bál se tam vkročit. Tak strašně moc se styděl... Začal se převlékat před kabinou, až po chvilce vešel dovnitř. Držel se stranou od ostatních, postával v rohu a doléhalo na něj napětí.

Představte si, že byste nikdy dřív neviděli Lionela Messiho. Tak jako ta skupinka kluků, kterým bylo stejně jako jemu. A jako ti trenéři, kteří o něm do té doby pomalu ani neslyšeli.

„Podívej na něj. Je moc malý,“ šeptali si kluci. Rodo mezitím přišel do kabiny. „Sedni si, chlapče,“ řekl Leovi, který ho ani nepozdravil, když vešel do dveří. Nebo aspoň ten zvuk, který vydal, nezněl jako přátelský pozdrav.

Pro Cesca Fàbregase a Gerarda Piquého, kteří se také připravovali na začátek tréninku, byl ten Argentinec jen další kluk, který přišel do Barcelony na zkoušku. Málokdy šlo o cizince, ale občas někdo ze zahraničí také dorazil. Každý měsíc se kabinou mihlo několik nováčků. Když se Leo převlékal v rohu, Rodo se přitočil k ostatním a kladl jim na srdce: „Buďte na něj opatrní. Je malinký, nesmíte mu nic udělat.“

Piqué: První týden byl Leo hodně, hodně osamocený. My ostatní jsme ve skupince mluvili, dělali jsme legrácky, ale on seděl na lavičce, až na jejím konci. Byl hodně ostýchavý, tichý. Až introvertní.

Cesc: Přicházelo k nám tolik nových hráčů, že nám to už ani nepřišlo jako něco důležitého. Ale jeho první den si pamatuju naprosto perfektně.

Zatímco si Messi bandážoval kotníky, kluci kolem ho pozorovali s úšklebkem na tváři.

Piqué: Byl fakt maličký, neřekl skoro ani slovo a  nikdo nemohl tušit, co se za chvíli stane.

MESSI

Leo měřil metr a čtyřicet osm centimetrů.

Cesc: Měl delší vlasy a mluvil měkkou a tichou argentinskou španělštinou. Tak, že jste ho skoro ani neslyšeli. Vlastně nemluvil skoro vůbec. Byl tenký jako nudle. Říkali jsme si: Tenhle borec tu jen zabírá místo...

Takový byl názor většiny.

Jeden z Borrellových asistentů pozoroval Lea s obavami. Všiml si, že si bandážuje kotníky, a zeptal se ho, jestli není zraněný. „Ne, ne, to je argentinský zvyk. Aby člověk předešel vyvrtnutí.“

Jinak Leo neříkal nic. A ostatní dvanácti – a třináctiletí výrostci si z něj hned začali utahovat: „Ten kluk je trpajzlík,“ smáli se.

Messi vyběhl na hřiště po boku Piquého, který vypadal, že je dvakrát vyšší. Leo mu sahal někam po pás.

Jorge byl na tribuně a  v  uších mu znělo to, co říkali všichni: „Je hrozně malý. Moc malý!“

Skupinka se začala rozcvičovat. Všechno s  míčem. Nejdřív kontrola balonu. Jeden dotyk, dva, tři... Pak deset, jedenáct, dvanáct... „Hele, míč mu vůbec nespadne na zem,“ divil se jeden z diváků. Dvacet, dvacet jedna...

Cesc: Jakmile jsme začali něco dělat s míčem, hned jsme poznali, že je jiný než ostatní kluci, kteří sem chodili na zkoušku.

Pak Rodolfo Borrell nařídil cvičení, ve kterém hráči chodili jeden na jednoho a  pak stříleli na branku. A  když se k  míči dostal Leo... Ostatní měli problém.

Cesc: Nejdřív ze mě udělal totálního panáka, pak dal gól. Jako malý jsem byl hodně dobrý v bránění situací jeden na jednoho. Ale teď jsem prohrával. Byl jsem zvyklý, že míč získávám snadno, ani nevím, jak se mi to dařilo. Ale on ze mě udělal takového hlupáka, že se mi ani nechtělo tomu věřit. Dobře, napoprvé to nečekáte, možná do toho nejdete úplně naplno. Ale on to opakoval pořád dál a dál. GUILLEM BALAGUÉ

Messiho talent oslňoval. Jeho kličky, zakončení, důslednost. Ostatní se bavili, když sledovali, jaké finty ten nováček ovládá. Hned si získal respekt. Od té doby každý, kdo mu řekl „prcku“, pronesl to slovo v dobrém. S obdivem.

Z tribuny jste mohli slyšet: „Páni! Wow! Tohle je teda fakt něco.“

Leo cestoval k Mini a přilehlým hřištím metrem z Plaza España. Čtyři zastávky po zelené trase do Las Corts. Trénink nebyl každý den, takže s tátou a s Jorgeho nebo Minguellovými kolegy trávil čas procházkami po přístavu, občas se zašli podívat do muzea. Ale moc času tam nestrávili, na Lea moc nezapůsobilo. Turistický autobus je odvezl k Sagrada Família, do přístavu, do zoo. Prochodili Staré město. Úterý bylo volné. V  pondělí, ve středu a  ve čtvrtek byl součástí skupiny, která dřela na antukovém hřišti. V pátek se soustředili víc na taktiku, to už tolik nevyčníval. O víkendu měl také volno, protože samozřejmě ještě nemohl hrát zápasy.

Bylo pořád ještě slunečné září, ale horko už nebylo takové jako v srpnu. Ideální počasí na procházky v kteroukoli denní dobu. Argentinská „delegace“ tak cestovala do Sitges, strávila ráno na pláži a pak vyrazila na fotbal. Tehdy Messi poprvé vešel na Camp Nou. Tu první sobotu, kterou během svého pobytu ve Španělsku strávil, viděl Barcelonu hrát naživo proti Racingu Santander. Patrick Kluivert dal dvě branky, Marc Overmars přidal třetí. Svěřenci trenéra Llorençe Serry Ferrera, ne zrovna nejpopulárnějšího kouče v  dějinách klubu, vyhráli 3:1. Leovi na památku zůstala fotka z  tribuny. Stadion mu připadal obrovitý, ale nechápal, proč lidé tak málo fandí.

Ještě chtěli vyrazit na zápas Barcelona–AC Milán, skupinové utkání Ligy mistrů, které se hrálo 26. září. Ale nedostali lístky. Italský tým vyhrál 2:0.

I  ve volném čase byl Leo málokdy bez míče. V  hotelové ložnici hrál s tátou hlavičkovanou, pak vzal míč na terasu, kde sváděl souboje s imaginárními soupeři. Snažil se udržet míč ve vzduchu, mazlil se s  ním. A  když už měl náhodou balonu dost, vyplnil zbytek času sledováním televize.

MESSI

Moc toho nenamluvil. Nebyl ani tak bojácný, jako spíš introvertní, což dospělým, kteří s  ním přišli do styku, připadalo roztomilé. Směrem ke spoluhráčům byl hodně nemluvný, hlavně v  prvních dnech. Mimo hřiště měl spoustu času, který musel nějak „zabíjet“. Čekal, až se Charly Rexach vrátí ze Sydney, protože nikdo jiný nemohl jeho přestup definitivně posvětit.

Ale na hřišti to bylo něco jiného. Vedle nových spoluhráčů nevypadal jako ten vyplašený kluk, který den předtím chroustal pizzu, hamburger nebo talíř těstovin. Nebo se jen procházel, uzavřený ve svých myšlenkách.

Když byl na pokoji sám, nebo těsně předtím, než usnul, si pod světlem z lampičky vzal do ruky tlustou injekční stříkačku a dal tělu to, co potřebovalo.

Každý den to bylo stejné: trénink s míčem, návštěva města, pizza, odpolední trénink. A injekce.

„Leo, dělej, co umíš. Vezmi míč, nikomu nepřihrávej a běž rovnou k  brance.“ Jorge Messi synovi radil, aby ukázal všechen talent, kvůli kterému se do Barcelony dostal. Zároveň tím reagoval na Borrellovo naléhání, aby Barcelona hrála fotbal na jeden dva doteky: „Chceme hrát svou vlastní hru. Ukažte se takoví, jací opravdu jste.“ Pokud Messi něco opravdu uměl, bylo to kličkování. Zatímco zbylí kluci přihrávali ostatním a drželi si striktně svůj prostor, Leo nabízel něco jiného. Něco víc.

A tak to šlo dál. Den po dni. Trénoval s mládežnickým áčkem, na konci dne si zahrál zápas za béčko. Táta ho sledoval z tribuny, nebo koukal zpoza plotu, který od sebe hřiště odděloval.

Jednoho dne nastřílel pět gólů a ještě dvakrát trefil tyč.

Hrál na sebe, ale dělal to s  takovým přesvědčením a  tak dobře, že by nemělo cenu mu to vyčítat. „Hraj na jeden dotek, Leo,“ křičel Rodo, ale ve skutečnosti to spíš připomínal ostatním. „Jeden, maximálně dva doteky.“ Leovi nikdo nemusel nic říkat. Hrál tak, jako vždycky: jen lehký dotyk míče, rychlost, přímočarost, klička doleva, klička doprava. Ostatní hráli fotbal, on si hrál s míčem – a v tom je velký rozdíl. GUILLEM BALAGUÉ

Další den se trefil šestkrát.

Jorge si nebyl jistý, jestli tlak synovi pomáhá, nebo škodí. Jednou mu jakýsi Minguellův kamarád navrhl, aby Lea za góly odměňoval dárky. Pokud se synovi líbil batoh nebo chtěl nové kopačky, za gól, nebo dejme tomu třeba za pět gólů, by je mohl dostat. Jorge trochu pochyboval, jestli by takový přístup pomohl, a nic měnit nechtěl. Ale Lea ten nápad motivoval. Dal čtyři góly, pátá střela narazila do břevna a zdálo se, že se od něj odrazila za čáru. Ne, ne, to nebyl gól, říkali mu. A Leo vyšiloval – to byl gól! V sázce byla kompletní sada sportovního oblečení. Následovala vyhrocená diskuze. A  nakonec malý Messi dárek dostal.

Po prvním Leově týdnu v Barceloně se bývalý hráč klubu Migueli, který pracoval u mládeže, ptal: „Kdo je ten kluk, co přiletěl z Argentiny na zkoušku?“ Ukazoval na Lea, který v  tu chvíli zrovna trénoval. „Tamhle ten malý klučina, ten uprostřed hřiště.“ Díval se na něj ve chvíli, kdy měl míč u  levé nohy a  čekal, až dostane od trenéra instrukce. „Ani ho nemusím vidět hrát fotbal. Stačí se podívat, jak stojí, a poznáte, že je dobrý fotbalista.“ Taková maličkost Miguelimu stačila. Nic víc.

Uhodil hřebík na hlavičku.

Bylo celkem pozdě, kolem osmé hodiny večer. Migueli se dál díval, jak chlapci trénují. „Co sakra ti lidé dělají? Proč ho ještě nepodepsali? Ten kluk se ze všech, co jsem kdy viděl, nejvíc blíží Maradonovi.“ Věděl, o čem mluví. Migueli, bývalý stoper, s Diegem Maradonou v Barceloně hrával.

Ale dny ubíhaly a  Jorgemu nikdo nedal vědět, jak se věci mají. A Leovi už vůbec ne. Čekali na rozhodnutí Rifého a na návrat Rexacha, který byl pořád ještě pryč.

Jenže oni potřebovali zpátky do Argentiny, Leo už toho ve škole zmeškal příliš. Jorge původně trval na tom, že nesmí být pryč déle než týden. A teď už běžel osmý den...

Něco nebylo v pořádku.

Jedna věc v Messiho příběhu se často vykládá špatně. Říká se, že někteří trenéři v Barceloně nebyli přesvědčení o jeho talentu,

MESSI

že si nebyli jistí, jestli ho klub opravdu má získat, že za jeho zády říkali něco jiného než z očí do očí. Jejich jména se nahlas nevyslovují, protože někteří z nich pořád ještě pracují v klubu. Jiní zase úspěšně působí jinde a mohlo by jim zničit pověst, kdyby se jejich špatný instinkt provalil. A  Rexachovy vzpomínky jen vyvolávají další pochybnosti. „Byli lidé, kteří říkali: No, ten je opravdu malý. Měl by hrát spíš futsal nebo stolní fotbálek... To byla celkem obvyklá věc.“

Jenže ve skutečnosti zkouška probíhala dobře. Vlastně lépe než dobře, brzy bylo rozhodnuto. Stačilo pět minut jedné tréninkové jednotky, aby Messi dokázal, jak velký má talent. Z trenérského pohledu nebylo vůbec nutné, aby se Rexach na Messiho na hřiště dva nebo tři zašel podívat. On nemusel hlasovat o tom, jestli Barcelona Lea koupí.

Ale nakonec se na něj přece jen čekalo a Messiovi museli návrat do Argentiny odložit. Ředitel A-týmu dospělých by sice nemusel takové rozhodnutí dělat, ale zdálo se, že nikdo na sebe nechce vzít odpovědnost za případné riziko neúspěchu (nebo – v tom nejlepším případě – úspěchu), které se při přestupu třináctiletého argentinského kluka nabízelo.

Jak, proboha, tyhle pochybnosti vysvětlit?

Už jen to, že se do jednání o případném přestupu fotbalisty, který byl stále ještě dítětem, vložili vrcholní představitelé klubu (Rexach, alespoň na dálku, Minguella, Anton Parera, Rifé), bylo důkazem, že tohle bylo něco zvláštního, něco neobvyklého. Leo měl zastání na nejvyšších místech, a  když se do jednání zapojilo tolik důležitých lidí, bylo jasné, že se něco děje. Nebo to tak alespoň vypadalo z pohledu těch, kteří Lea pozorovali od postranní čáry. Jeho případ se stal na několik týdnů velkým tématem diskuzí uvnitř klubu a vyvolával hned na začátku velká očekávání. Kolegové Rodolfa Borrella trávili všechen čas pozorováním Lea. Debata se vlastně ani nevedla o tom, jak velký má talent, ale spíš o tom, jak jeho individuální schopnosti „našroubovat“ na zavedený herní styl, založený na týmovém pojetí.

Ale tenhle zájem mocných nebyl tím nejpodivnějším, co Leův možný příchod provázelo. GUILLEM BALAGUÉ

V  roce 2000 ten nápad – přivést do Barcelony malého kluka z  Argentiny – vypadal jako bláznovství. Nikdy dřív se nic takového nestalo.

Leův talent viděl každý na první pohled. Nejmenovaný člověk z  klubu, který ho během těch dvou týdnů sledoval, popsal malého Messiho jako „las ostia en patinete“, což ve volném překladu znamená „rychlý jako blesk“. „Tehdy dělal to, co teď, jenom v menším měřítku,“ popisoval nejmenovaný zdroj. Bylo by nespravedlivé tvrdit, že důvod, proč o Leovi možná někdo pochyboval, byl jeho malý vzrůst. Ve skutečnosti šlo o něco jiného.

Dnes je celkem běžné, že velké kluby získají kluka v  jakémkoli věku a  z  jakékoli země světa. Dobře známé jsou případy, kdy týmy vedou boj o děti, kterým je teprve osm let. Ale v roce 2000 vstupovala Barcelona na neprobádané území. O  pět let dřív, když získala dvanácti – nebo třináctiletého kluka z  Mataró, Granollers nebo Santpedoru (měst vzdálených méně než hodinu jízdy z Barcelony), většina lidí by řekla, že odcházejí do daleka. O kategorii starší kluky si Barcelona brala z celého Španělska.

Ale teď se mluvilo o mladičkém Argentinci, který přicestoval na zkoušku a je mu teprve třináct... Počkat, vážně?

Na tohle téma existuje hodně studií. A  na začátku tisíciletí se zkrátka tvrdilo: Nezáleží na tom, jak dobrý hráč je jako kluk, nikdo vám nezaručí, že se jednoho dne prosadí do áčka dospělých. Nebo že si vůbec bude fotbalem vydělávat. Další ze svědků nečekaného Leova příchodu vypráví: „Vzít ho od rodiny, od kamarádů, z rodné země, od toho všeho, co tam dobře zná a  dostat ho do situace, ve které neexistují žádné záruky? Samozřejmě, teď je z něj nejlepší fotbalista světa a je to krásný příběh. Ale...“ Mládežničtí trenéři neměli rozhodování o  jeho dalším osudu ve svých rukou, ale rizika samozřejmě probírali. Klub příliš nechtěl slyšet ani o  příchodu mladých hráčů ze vzdálených měst ve Španělsku, vždyť by museli opustit domácí prostředí, školu. A bylo by normální a logické, aby se na Lea nahlíželo stejně. Oriol Tort, jeden z nejuznávanějších skautů, lídr a ideolog barcelonské akademie, vždycky prohlašoval, že ideální věk, ve kterém by měl hráč přijít do La Masía, je patnáct nebo šestnáct let. Tak se v roce 2000 přemýšlelo.

MESSI

Tak jak to tedy bylo? Měli snad trenéři nedostatek povědomí o Leově talentu? Nebo byli proti přestupu proto, že tušili, jaký vliv může mít stěhování do neznámé země na celou Messiho rodinu?

Pro příklad: Andrés Iniesta. Jako malý chlapec (ve dvanácti letech, v roce 1996) hrál na národním turnaji v Brunete, kterého se účastnily mládežnické výběry týmů hrajících španělskou první ligu. Jak to tak bývá, velké kluby poslaly na turnaj své skauty. Nejlepšími hráči turnaje byli Iniesta z Albacete a Jorge Troiteiro z Méridy. Za druhé místo se žádná cena neudělovala, diskutovalo se jen o tom, kdo z těch dvou byl lepší. Barcelonský pozorovatel nechyběl, dělal si poznámky, pak promluvil s Iniestovými rodiči, dokonce už vypracoval návrh smlouvy. Ale nakonec se klub rozhodl, že Iniesta by měl ještě zůstat doma a že ho budou dál sledovat na dálku. V plánu bylo vzít ho do La Masía o dva roky později, kdy se dostal do věku kadeta.

Troiteirův otec se rozhodl jinak. Nastartoval auto a vyrazil z Méridy, tedy ze západu Španělska, přes celou zemi do Barcelony. Z jeho syna bude fotbalista, o tom není pochyb. Věděl, že Barceloně se Jorge líbil, a představa stěhování do Katalánska se zase zamlouvala rodině. Takže naznačil: buď ho chcete a podepíšeme smlouvu, nebo ho získá klub z Madridu či Valencie. Nebo kterýkoli jiný. Lidé z Barcelony upozorňovali, jaký vliv může mít stěhování na chlapcovo vzdělání, že to pro něj může být otřes. Ale otec trval na svém. Je to přece jeho syn a on ho dokáže dostat do velkého klubu.

Barcelona, navzdory počátečním námitkám, nakonec tlaku podlehla. Ten kluk byl technicky skvělý levý záložník, měl obrovský talent, což brzy měl ukázat v  nižších soutěžích. Ale v  celé La Masíi nebyl jediný hráč v jeho věku. Vlastně tam byl tehdy jen jediný, kterému bylo méně než šestnáct. Takže co Barcelona udělala? Zavolala Iniestovým. Nechtěl by Andrés, který pocházel ze stejné oblasti, přijít do Barcelony spolu s Troiteirem a dělat mu společnost, aby nebyl tak osamocený?

Jorgeho Troiteira nakonec z  La Masíe vyhodili kvůli nedisciplinovanosti. Iniesta, který spoustu času probrečel ve svém pokoji na farmě, kde přespolní hráči bydleli, dal o mnoho let později vítězný gól ve finále mistrovství světa. GUILLEM BALAGUÉ

Slavná barcelonská akademie ukrývá plno strachů, pochybností, slibů, zároveň sází na silnou metodologii. Ale ani ta vám nikdy úspěch nezaručí.

Po těch osmi dnech tréninku Leo dostal otázku, jestli si pořád myslí, že by bylo fajn podepsat smlouvu s Barcelonou. Tím, kdo se ptal, byl Rodo Borrell. Leo řekl, že ano. Líbily se mu tréninkové metody, v  Rosariu bylo všechno spíš o  fyzičce, zatímco tady se pracovalo s míčem – to ho bavilo. Užíval si to. A samozřejmě viděl, do jak velkého klubu přišel. A  uvědomoval si, jaká výzva před ním je.

Chtěl zůstat.

Deset dní poté, co Messiho rodina dorazila do Barcelony, zůstávalo ve městě pár míst, která ještě neviděli. Ale už nezůstávaly žádné otazníky ohledně jeho fotbalového talentu. Vše bylo hotové, jasné. Už byl dva týdny pryč ze školy, což rozhodně nebylo v  plánu. Bylo jasné, že Lea by chtěl získat jakýkoli klub, ale pro Barcelonu šlo v té době o první zkušenost s podobným případem. Nikdo nechtěl riskovat, všichni chtěli počkat na Charlyho.

Jorge byl připravený na návrat domů. „Zůstaňte ještě jeden den. Rexach se vrátí v pondělí,“ ujišťovali ho.

Prezidentův poradce konečně dorazil ze Sydney a potkal se s Rifém. Na stole bylo hodně témat, jedním z  nich byl i  ten malý argentinský kluk. „Nechte ho hrát s o dva roky staršími kluky. Chci vidět, jak si poradí, když bude hrát proti starším a větším,“ navrhl Rexach.

Charly Rexach: Vložil jsem se do toho, měl jsem rozhodnout. Ale kdyby mi ti, kteří ho sledovali předtím, řekli „podepiš ho“, dolů ke hřišti bych ani nešel.

Rozhodnutí mělo padnout druhého října. V šest večer. Místo tartanového hřiště, kde trénoval většinu času, měl tentokrát Leo hrát na hřišti číslo tři s umělým povrchem, schovaným hned za kuželnou. Vkročil na Mini Stadion.

MESSI

A  bylo to tady. Neexistovala cesta zpátky. Příští den museli Leo a  Jorge zpátky do Argentiny. Leo se svými sto čtyřiceti osmi centimetry měl nastoupit proti klukům, kteří byli o  dva roky starší než on.

Migueli přišel, aby se na něj podíval. A taky Rifé, samozřejmě. A  Quique Costas, Xavi Llorenç, Albert Benaiges. A  taky Rodolfo Borrell, který ho v posledních deseti dnech trénoval. Všichni seděli na lavičce náhradníků a dívali se.

Zápas začal. A Charly Rexach pořád nedorazil, zdržel se na obědě. Právě se vrátil z Austrálie a ještě trochu cítil časový posun.

Dvě minuty po začátku zápasu už ale šplhal do schodů vedoucích k hřišti.

Charly Rexach: Dělal jsem to samé co vždycky. Procházel jsem se kolem hřiště, a když jsem viděl, že je Leo u míče, zastavil jsem se.

Rexach prošel brankou, pak kolem rohového praporku a za bránu.

Charly Rexach: Bylo snadné si Lea všimnout, protože byl fakt maličký. Zajímavá podívaná, vidět ho mezi těmi velkými kluky.

Messi dostal míč ve středu hřiště, a ať už proti němu zrovna vyběhl kdokoli, snažil se přes něj přejít.

Jorge Messi: Carlos (Charly) přišel zrovna ve chvíli, kdy byl Leo v akci.

Charly Rexach: Jak jsem už říkal, šel jsem za bránu a  procházel jsem se...

Leo přešel přes dva hráče, pak obešel i gólmana. A dal gól.

Jorge Messi: Skvěle to udělal! Gól!

Byl to jediný gól jeho týmu v zápase, který prohrál 1:2.

Rexach došel až k lavičce náhradníků. Ne k té první, ale ke druhé, na které seděli všichni trenéři. GUILLEM BALAGUÉ

Charly Rexach: Zabralo tak sedm nebo osm minut, než jsem hřiště obkroužil. Chtěl jsem si sednout na lavičku a...

Deset minut poté, co na hřiště číslo tři dorazil, už Charly Rexach zase mířil pryč. Sedl si jen na chvilku, pak se otočil a zase odcházel cestou, kterou předtím přišel.

Tak dlouhé čekání. A teď odejde, aniž by pořádně něco viděl!

Jorge Messi si myslel, že Rexach nevěnoval Leovi dostatek pozornosti. Rozhodně ne po tom, co všechno se synem v Barceloně prožil: nejdřív ta dlouhá cesta, pak dny čekání. Mohl si Charly všimnout těch pár věcí, které se Leovi v  zápase povedly? Takhle se Jorge ptal sám sebe. Muselo ho to přesvědčit, aby si Lea nechal. Snad.

Když zápas skončil, Leo nic neřekl. Byl tichý a klidný jako vždycky, jenom poslouchal.

Část první

V ROSARIU

I.

„Přihraj, Leo!“ volali.

Ale on nikdy neposlechl

MESSI

Kdo tam zůstane, je padavka!

Každou neděli tohle volání slyšel. Leo vždycky dorazil k babičce Celii a před jejím domem, na malém betonovém plácku, hrál hru zvanou rondos – tedy v češtině bago. S bratry Rodrigem a Matíasem. Někdy si to zase rozdali v nohejbalu. A jindy dorazili i bratranci Maxi a Emanuel. Třetí bratranec, Bruno, se Leovu strýčkovi Claudiovi a tetě Marcele narodil o pár let později.

Dva kameny jim posloužily jako tyče, když hráli jinou hru – kdo první nastřílí šest gólů. Tři, dva, jedna, jdeme na to!

Leova babička a její dcery, Celia a Marcela, mezitím v kuchyni připravovaly těstoviny s hustou omáčkou. Jejich manželé, Jorge a Claudio, spolu s  dědou Antoniem vedli živý rozhovor na kanapi v  malé úzké jídelně nebo na schodech ke dveřím. Ale uši a oči měli pořád nastražené a kontrolovali kluky, jak si hrají. Podívejte na ten první dotek. Sledujte, jak Emanuel vede míč. A hele, jak je těžké vzít balon Leovi, i když je pořád tak maličký...

„Dobře, Maxi, dobře,“ křičel Jorge, který dřív hrál v  mládežnických týmech Newell’s Old Boys, dokud nemusel odejít na vojnu.

Jde se jíst! Děti se hnaly dovnitř. Nechtělo se jim přerušit zápas, ale byly tak hladové, že to nešlo jinak.

Každý si musel umýt ruce, než usedl ke stolu. Ke stolu v tom skromném domě s dvěma ložnicemi, ze kterého se nikomu z nich nechtělo odcházet a kde prožili o nedělích stovky rodinných setkání. Švagři Claudio a Jorge, sestry Celia a Marcela a kluci, kteří by nejraději pořád kopali do míče. Někdy se kanape stalo postelí pro někoho z dětí, pokud se mu chtělo zůstat přes noc. Všichni obdivovali babičku Celii a zdaleka to nebylo jen kvůli těm skvělým těstovinám nebo rýži, ze kterých nikdy nezůstalo jediné sousto. Celia byla jednou z těch babiček, které vnoučatům nikdy na nic neřekly „ne“.

Jedlo se ve spěchu. Všechno bylo vynikající, ale jen co pětice kluků dojedla mléčný zákusek nazvaný dulce de leche, už popadli míč a běželi na plácek do městské části Bajada.

A  tam dokončili to, co předtím začali. Nebo klidně hráli nanovo – zase to samé. Kdo dá dřív šest gólů, vyhrává. Znovu a znovu, dávali do toho všechno. Čtyři hodiny bez přestávky, někdy i víc. GUILLEM BALAGUÉ

Zápasy byly vždycky vyrovnané. Někdy ti starší, Rodrigo narozený v roce 1980, Maxi v roce 1984 a Matías v roce 1982, hráli proti menším: tedy Leovi, který se narodil v roce 1987, a Emanuelovi, ještě o rok mladšímu. Ten byl dobrý v bráně. Hrálo se téměř bez pravidel, tvrději, než by v  tomhle věku bylo obvyklé. Leo a  Emanuel občas dostali od starších pěkně nakopáno. Hlavně Leo. „Matíasi, dávej pozor, člověče,“ křičel Jorge.

A Leo dál běhal za míčem jako bezhlavé kuře. Když ho získal, už ho nechtěl nikomu půjčit. V žilách se mu vařila krev, v obličeji byl rudý jako rajče – tak si ho strýček Claudio pamatuje. A jak vyváděl, když náhodou prohrál! Začal brečet, míval záchvaty vzteku a rozčiloval se na každého, kdo se ho snažil utěšit. Musel hrát dál, dokud přece jen nevyhrál.

„Vždycky to končilo špatně. Pokaždé jsme se poprali. I když jsme vyhráli, brácha mě dokázal vytočit, věděl, jak na to. Vždycky jsem se nakonec rozbrečel a zuřil jsem,“ vzpomínal Leo v rozhovoru pro argentinský časopis El Gráfico.

Často také hráli proti klukům ze sousedství. Nedělní zápasy, které hráli na malém plácku vedle babiččina domu, byly otevřené pro každého. A tým složený z Messiů a Cuccittiniů nikdy neprohrál. Matías vysvětluje proč: „Nejdřív proti nám nechtěli hrát proto, že Leo s  Emanuelem byli tak maličcí. Ale nakonec jim museli po zápase gratulovat. Leovi bylo devět let, hrál proti klukům, kterým bylo osmnáct nebo devatenáct, a oni ho nedokázali zastavit.“

Divíte se snad tomu, že z téhle obrovsky talentované partičky vzešli další dva profesionální fotbalisté?

Rodriga získali v  jedenácti letech Newell’s, předtím hrál – tak jako všichni Messiové – za tým Grandoli. Býval typický hroťák, střední útočník, měl skvělý čich na góly, byl rychlý i technicky zdatný. Dostal se i do výběru Rosaria pro meziměstské zápasy ve své věkové kategorii. Proč tedy skončil tak brzy? Leo o tom vyprávěl v rozhovoru pro deník Corriere della Sera: „Ano, byl fakt dobrý. Bohužel se vyboural v autě a zlomil si holenní i  lýtkovou kost. Když se vám v  té době něco takového stalo, znamenalo to konec kariéry.“ To byl jeden z  důvodů. Druhým bylo, že mu zřejmě chyběla houževnatost nutná k  tomu, aby se stal profíkem. Objevil v sobě jinou vášeň, začal vařit. Chtěl se stát šéfkuchařem.

MESSI

Matías hrál jako obránce za mládež Newell’s jen rok, pak se rozhodl skončit. Ale o  pár let později se k  fotbalu vrátil a  do sedmadvaceti let nastupoval za Club Atlético Empalme Central, který hrál v rosarijské regionální soutěži.

Maximiliano, který vyrostl jen do 165 centimetrů a  je nejstarším ze tří synů Marcely a Claudia, dává pravidelně góly za brazilský tým Bahía v první lize. Předtím hrál i doma v Argentině za San Lorenzo de Almagro, pak působil v Paraguayi, Mexiku a taky v jiných brazilských týmech, Flamengu a Vitórii. Když poprvé trénoval s paraguayským Libertadem, po nešťastném střetu utrpěl zlomeninu lebky. Ale jako správný paličák se fotbalu nevzdal a vrátil se. Den poté, co se předčasně narodila jeho



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist