načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Fotbal jménem Masopust - Petr Feldstein

Fotbal jménem Masopust
-6%
sleva

Kniha: Fotbal jménem Masopust
Autor:

Není to příběh románového hrdiny, který prošel mnoha životními peripetiemi a byl jednou dole, jednou zase nahoře, i když i u Josefa Masopusta tomu občas také tak bylo. Jeho život spíš ... (celý popis)
Titul je skladem 1ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  399 Kč 375
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
12,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 43.1%hodnoceni - 43.1%hodnoceni - 43.1%hodnoceni - 43.1%hodnoceni - 43.1% 30%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2012-05-23
Počet stran: 544
Rozměr: 165 x 235 mm
Úprava: 534 stran : ilustrace , portréty, faksim.
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788073886622
EAN: 9788073886622
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Není to příběh románového hrdiny, který prošel mnoha životními peripetiemi a byl jednou dole, jednou zase nahoře, i když i u Josefa Masopusta tomu občas také tak bylo. Jeho život spíš připomíná pohádku. Nejstarší kluk ze šesti dětí v rodině mosteckého horníka se staljedním z nejznámějších hráčů své doby. Podrobně se mu věnuje publikace Petra Feldsteina doplněná o mnoho unikátních fotografií. ([sportovní a životní příběh českého fotbalisty století])

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Petr Feldstein - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

13

FOTBAL A TÁTA

Daleko nejdůležitější ze všeho však byl fotbal. Ve Střimicích nebylo škvárové

hřiště, jakým se mohly chlubit třeba sousední Braňany, za jejichž dělnický klub,

Rudou hvězdu, Josefův táta za první republiky hrál, a velmi dobře! A tak kopali,

kde se dalo. Všude tam, kde byl alespoň kus trochu rovné země. Třeba na strništi

v raném podzimu. V období, které měl nejen tehdy, ale i později, vlastně celýživot, jako fotbalista vůbec nejraději. To je část roku pro fotbal jako stvořená.

V této době mu kopaná vždycky připadala nejhezčí, trávník, pokud už sehrálo na něm, nejzelenější, i když byl někdy po horkém létě vyprahlý, dresy nejbarevnější a míč, třeba nejprve hadrák, který také ještě zažil, nebo i tenisák, jako by jeho i ostatní hráče nejvíc poslouchal.

Ve Střimicích, typické české obci na Mostecku, byla dvoutřídka. Chodil do ní první rok a pak ještě půlku toho druhého. Od zimy v roce 1939 všechny školáky přesunuli do Mostu. Obě cesty obvykle děti chodily pěšky a míč jim skorovždycky dělal společníka, se kterým tři kilometry mnohem rychleji utekly.

Podobně to řešil tatínek s Josefem, když se vypravili za babičkou do Kopist. Vzali to obvykle podél povrchové šachty, takzvaně přes oprám, po vrstevnici dolu, aby nemuseli jít o hodně delší cestou přes Most. Oprám byla ona velkávyhloubená jáma s odkrytou vrstvou hlíny a šotoliny, pod níž už bylo uhlí. Někdy bylo uhlí více vespod, jindy se na ně narazilo nečekaně brzy. Kolikrát lidé měli uhlí i doma, když párkrát kopli ve sklepě. To nakonec také bylo Střimicím osudné.

Otec dbal, aby mu Pepík nepřihrával jenom jednou nohou, nýbrž oběma, a také různými způsoby. Vysvětloval mu, a Josef byl přičinlivý žák, jak se kope nártem, placírkou i šajtlí. Učil ho za pochodu zpracovávat míč a sám mu topředváděl, aniž ještě tehdy tušil, jak to jeho nejstarší syn dokonale vnímá. A už také promýšlí a podvědomě rozvíjí všelijaké nenápadné, ale účinné, fungující triky s míčem, kterými později Josef překvapoval soupeře a udivoval tribuny namnoha stadionech u nás i ve světě.

Táta ale tenkrát Josefa zasvěcoval do tajů ještě jedné hry. A také s velkým úspěchem. Tolik slávy a popularity jako fotbal sice Masopustovi mladšímu neřinesla, nebyla ovšem zdaleka zanedbatelná. A v jeho životě, i fotbalovém, měla v určitých chvílích svůj význam.

Otec totiž chodil každou neděli dopoledne hrát do hospody se střimickými sousedy mariáš. Pepík ho odmalička doprovázel a rád pozoroval karbaníky už v době, kdy mariáši ještě příliš nerozuměl. Líbilo se mu, když říkali fl ek, ré, betl, durch a ještě mnoho jiných zvláštních, jakoby kouzelných slov nebo zaříkávadel. Brzy ale začal mariáš chápat tak, že táta dovolil, aby mu dělal pokladníka. Osvojil si tak dokonale i mariášnické počty. Brzy pochopil, a později měl


14

nost si to nesčíslněkrát ověřit, že kdo v mariáši neumí počítat, nemůže jej vlastně

ani pořádně hrát.

Když potom hrál fotbal a jezdil s ním u nás i po světě, moc se mu to hodilo. Karty byly pro fotbalisty v jeho generaci, ale určitě i v těch předtím a potom, ve volných chvílích hlavním společníkem. Třeba na soustředěních si bez karet nebylo vůbec možné představit mnohdy dlouhé večery. A především bez jejich královské hry, kterou si Pepík za války v malé střimické hospodě díky tátovi a po jeho boku tak důkladně osvojil. Mnohým svým spoluhráčům z Dukly i znárodního mužstva to jako karetním soupeřům také dokonale předváděl.

Josefův táta, který o svého otce přišel jako malý kluk, pracoval na šachtě už od čtrnácti let. Dělal na dole Richard, po válce přejmenovaném na Ležáky. Ve třicátém roce se přestěhoval do Střimic hlavně proto, že to měl odtud do práce – tenkrát se samozřejmě chodilo jenom pěšky – sotva kilometr. Uhlí se tehdy kopalo výhradně krumpáčem, sbíječky přišly ke slovu až mnohem později. Ale i s nimi se Josef Masopust starší ještě něco nadělal. Pracoval na šachtě až dodůchodu, do kterého odešel v šedesátých letech.

Teď jsme ale v letech válečných, kope se krumpáčem a malý Pepa, pozdější český Fotbalista století, chodí občas za tátou, který už je štajgrem, a zkouší to krumpáčem také. A má radost, když se mu to povede tak dobře, že se uhlí dá do pohybu, propadá se a dole se sype rovnou do vagonků, kterým horníci říkají hunty.

Jako jeden z nejzkušenějších horníků byl otec dlouhá léta i členemzáchranářské party. Kdykoli byl někdo zavalený, vyrazil spolu s ostatními na pomoc. Sám jednou přišel při záchranné akci málem o život, protože uhlí zasypalo na dlouhé hodiny i jeho. Na Mostecku nebyly jen doly povrchové, ale i hlubinné, a kzávalům docházelo dost často. Ne vždy se podařilo nešťastné horníky vyprostit včas. ŠKOLA S Pepíkovým učením ve škole to ale bylo o hodně složitější než se vstřebáváním tátových fotbalových výkladů. Ne že by se učit nechtěl nebo že by ho učenívyloženě nebavilo, i když s fotbalem se samozřejmě nedalo nic srovnávat. Alevýuka v mostecké škole „na Komendě“, v ulici, jíž dal jméno učitel národů, byla ve válečných letech všelijaká. Přestože právě „Komenda“ měla v rámci zabraného území Sudet výjimku.

Byla smíšená a vyučovalo se v ní i česky. Ale nebylo to skoro k ničemu. Jediné, na co učitelé opravdu dbali, co vysvětlovali podrobně a s velkým zaujetím, a pak


15

z probrané látky také často a velmi přísně zkoušeli, byly totiž německé dějiny.

A také führerův životopis a jeho velké činy. Všechno ostatní bylo dost formální.

Včetně češtiny, přestože v seznamu předmětů nechyběla. I matematika, či spíše

úplně prachobyčejné počty, které se nedostaly ani na úroveň zlomků.

Všechno zlé je ale opravdu pro něco dobré. Josef stejně jako všichni jehospolužáci sice byl po válce na štíru s českým pravopisem a velmi dlouho a složitě to později doháněl (dodnes občas, když si není úplně jistý, některé jemnosti psané češtiny konzultuje s manželkou), zato se ale za okupace naučil výborněněmecky. Což se mu v jeho bohatém fotbalovém životě, ale nejen v něm, pochopitelně velmi dobře hodilo. FOTBAL A MÁMA Největším svátkem pro Josefa bylo, když se jednou za čas podařilo dohodnout velký fotbalový zápas proti jiné vesnici. Střimice obvykle hrály proti Braňanům nebo proti Kopistům, aby hráči nemuseli cestovat a mohli dojít na hřiště, kde se zápas hrál, pěšky. Byly to obrovské, prestižní bitvy, ale fair play. To když se mydlili kluci ze Střimic sami mezi sebou v lítých zápasech Sparta – Slavia (Pepík hrál vždycky za Slavii a byl buď Bicanem, nebo Kopeckým), lítaly jiskry odkopaček mnohem víc. Nejednou se při takovém zápase nebo i po něm docela slušně poprali.

Tady ale bylo všechno v pořádku, soupeři si ani nenadávali, atmosféra byla slavnostní, skoro jako při nějakém mezinárodním utkání. A Střimice, nejspíš i proto, že měly ve svém středu hráče, který se zanedlouho – za nějakých dvacet let, která utečou jako voda – stane tím nejlepším v celé Evropě, skoro pokaždé vyhrály.

Při těchto zápasech hrál vlastně poprvé v životě v dresu. Střimičtí nastupovali vždy v bílém tričku, které si doma každý nějak opatřil, a v černých trenýrkách. Tři nebo čtyři takové zápasy za rok přinesly obvykle tolik zážitků, že bylo až do toho dalšího o čem mluvit a na co vzpomínat.

Maminka, typická vesnická žena, neměla Pepíkův fotbal dlouho ani trochu ráda. Od počátku se oddala úloze, kterou jí osud určil. Byla vzornou manželkou a svědomitou matkou, která se snažila vybudovat všem takové zázemí, aby se rádi vraceli a cítili se doma dobře. Pro svůj úděl měla tu pravou povahu. Hned tak ji něco nevyvedlo z míry a život se snažila brát podle toho, jak přicházel. Šlo-li to jenom trochu, nepřipouštěla si víc starostí, než kolik jich skutečně měla a kolik


16

jich byla schopna unést. Přesto ji i takováto obyčejná role v početné rodině stála

hodně sil.

Pepíkův fotbal si ovšem brala víc než cokoli jiného. O svého nejstaršího syna se bála, měla hrůzu z nějakého úrazu a běhání za míčem vždycky považovala za zbytečnou a hlavně nebezpečnou kratochvíli, do které jsou všichni kluci kdovíproč takoví blázni. Byla si skoro jistá, že si Josef užene souchotiny. Nemohla mu dát najíst tak, jak by podle ní potřeboval, tak, aby bez úhony mohl lítat jako šílený.

Žili skromně, nic jiného nezbývalo, maso měli, a ne vždycky, nanejvýš jednou týdně. Dvakrát bylo jenom pro tátu. A že Pepovi při fotbale boty na nohou jenom hořely, jí samozřejmě taky nemohlo být jedno.

Nebýt táty, kdo ví, jestli by malý Josef máminu tlaku odolal. Táta nikdy nedal na Pepův fotbal ani na fotbal svých tří dalších synů dopustit. Mamince vždycky říkal: „Buď ráda, že je to baví. Aspoň nedělají žádné lumpárny...“ S rodiči, mladším bratrem Láďou a tetou (vpravo) na pražském Vítkově nedlouho po osvobození v roce 1945


17

Tak jako v každé správně fungující rodině měl táta doma hlavní slovo. Byl spravedlivý, uvážlivý, moc nemluvil, ale když něco řekl, mělo to váhu. Máma každé jeho rozhodnutí nakonec respektovala. Pokud se rodiče hádali, tak to bylo kvůli jedné jediné věci – tátovu kouření.

Otec kouřil opravdu hodně a Pepík odmalička, když se tátovi chtěl znějakého důvodu zavděčit, svědomitě sbíral špačky, kde se dalo. Ohořelé papírky roztrhl, vyklepl z nich tabák, který pak sušil. Když nashromáždil dostatečnou zásobu, nacpal jej do dutinek. Cigarety byly tenkrát na příděl a tátovi lístky obyčejně ani zdaleka nestačily. Takže takovéto přilepšení mu vždycky přišlo vhod.

K tátovu kouření měla maminka podobný vztah jako k Pepíkovu fotbalu. Netušila tehdy ještě, že Josef dostal v noci z 8. na 9. únor roku 1931 v podkrovní světnici v domě sedláka Soudského od sudiček do vínku tolik fotbalovéhokumštu, že ho jednou bude obdivovat celý svět. Ani Josef to tehdy nevěděl. Cítil jenom, že fotbalový míč je pro něj vším, že na hřišti je nejšťastnější a nejvíc sám sebou. Nemohl se toho pocitu nabažit. SOUROZENCI Táta ale už tehdy začal něco tušit. Věděl o kopané dost a o svém nejstarším synovi také, aby poznal, co by mohl dokázat. Později ovšem, jak jeho další dětipostupně dorůstaly, došel k poznání, že Pepíkovi bratři, i když by také byli hráli nejraději od rána do večera, jeho vlohy nemají. Ani o čtyři roky mladší Josefův bratr Rudolf, který později, v roce 1980, předčasně zemřel, ani o dalších pět let mladší Ladislav, ani Václav, který se jako poslední dítě v rodině narodil až poválce, v roce 1946.

Ladislav kopal na vojně za Rudou hvězdu Děčín a pak, když v roce 1970 odešel do Německa, v Meinhausenu u Offenbachu, kde se natrvalo usadil, dlouho vedl a vede vlastně dodnes fotbalovou starou gardu. Zpočátku tam dokonce Ladislava považovali za Josefa. Jmenoval se přece Masopust, pocházel z Československa a fotbal hrál dobře... Místní se radovali, že mezi sebou mají tak slavného hráče. Když je vyvedl z omylu, byli trochu smutní, ale nakonec je uspokojilo, že Láďa je alespoň bratr toho mnohem slavnějšího Masopusta, nejlepšího evropského fotbalisty roku 1962.

Václav Masopust hrál za Baník Most a dodnes v Mostě žije a pracuje stejně jako sestry – Zdena, narozená v roce 1938, a druhá nejmladší ze sourozenců, Dana, která se narodila v roce 1943.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist