načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Formování moderního národa – PhDr. Miloš Řezník Ph. D.

Formování moderního národa

Elektronická kniha: Formování moderního národa
Autor: PhDr. Miloš Řezník Ph. D.

Práce se věnuje vzniku občanské společnosti a formování moderních evropských národů v kontextu vzniku a vývoje národní identity jednotlivých historických společenství. Autor knihy probírá teoretické koncepce stěžejních badatelů z oblasti ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 183
Rozměr: 17 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Dějiny Evropy
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triton, 2003
ISBN: 978-80-725-4406-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Práce se věnuje vzniku občanské společnosti a formování moderních evropských národů v kontextu vzniku a vývoje národní identity jednotlivých historických společenství. Autor knihy probírá teoretické koncepce stěžejních badatelů z oblasti historie, sociologie a politologie a na jejich základě zcela výstižně formuluje svůj vlastní výklad historického utváření moderního národního vědomí a jeho politické reprezentace. Studie o vzniku moderních evropských národů, o historickém nacionalismu a o vlivu evropských národních hnutí 19. stol. na vznik národních států.

Popis nakladatele

Vznik novodobých národních společenství je jednou z klíčových součástí procesu evropské modernizace v "dlouhém" 19. století. Vedle industrializace, růstu mobility a komunikace, demografického růstu a jiných jevů se tak podílel na vytváření moderní společnosti. K jeho průvodním jevům a důsledkům patřilo vytváření národních kultur, vznik národních států i projevy nacionální nesnášenlivosti. Předkládaná práce usiluje o přehledné shrnutí tohoto procesu, o postižení jeho nejzákladnějších problémů a souvislostí v evropském rámci. Národní hnutí a vznik moderních národů je zde zasazen do kontextu vývoje historických forem a alernativních možností kolektivních identit. Pozornost je věnována vztahu národního vědomí a jiných forem skupinové příslušnosti, historickým předpokladům vzniku národních hnutí i významu historické tradice. ((evropské "dlouhé" 19. století))

Předmětná hesla
Národní hnutíEvropa – 19. století
Národní státEvropa – 19. století
EvropaDějiny – 19. století
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dějiny do kapsy

Miloš Řezník

Formování moderního národa

(Evropské „dlouhé“ 19. století)


7

Obsah

Předmluva .................................................................. 9

Úvod: nacionalismus, národní hnutí, modernizace .... 19

Kolektivní identity a jejich historické formy ............. 28

Předpoklady formování moderních národů ............. 40

První předpoklad: zemský

a osvícenský patriotismus ............................... 47

Druhý předpoklad: Etnická identita,

předmoderní „národ“ ..................................... 51

Třetí předpoklad: Krize starého režimu ............... 63

Čtvrtý předpoklad: Komunikace a modernizace ..... 67

Pátý předpoklad: „Romantismus“ ....................... 71

Formování národa a nerovnoměrnost vývoje ........... 78

Státní (politické) národy .......................................... 83

Německé a italské hnutí: Kulturní národ

a program státu .................................................. 99

Nedominantní etnické skupiny a jejich národní

formování .......................................................... 111

Národní minulost ................................................... 120

Problém modernity hnutí „malých národů“ .......... 127

Národní hnutí a zemský patriotismus .................... 131

Národní hnutí, náboženství a sociální rozpor ........ 141

Národ a jazyk ......................................................... 151

Závěr: Evropa moderních národů .......................... 161

Chronologický přehled ........................................... 168

Přehled literatury ................................................... 179

Miloš Řezník

Formování moderního národa Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele. autor: PhDr. Miloš Řezník, Ph.D. Technische Universität Chemnitz Philosophische Fakultät Juniorprofessur Europäische Regionalgeschichte recenzovala: doc. PhDr. Blanka Říchová, CSc., Ústav světových dějin FFUK © Miloš Řezník, 2003 © TRITON, 2003 cover © Eva Bystrianská, 2003 Vydalo Nakladatelství TRITON, s. r. o., Vykáňská 5, 100 00 Praha 10, www.triton-books.cz ISBN 80-7254-406-3


7

Obsah

Předmluva .................................................................. 9

Úvod: nacionalismus, národní hnutí, modernizace .... 19

Kolektivní identity a jejich historické formy ............. 28

Předpoklady formování moderních národů ............. 40

První předpoklad: zemský

a osvícenský patriotismus ............................... 47

Druhý předpoklad: Etnická identita,

předmoderní „národ“ ..................................... 51

Třetí předpoklad: Krize starého režimu ............... 63

Čtvrtý předpoklad: Komunikace a modernizace ..... 67

Pátý předpoklad: „Romantismus“ ....................... 71

Formování národa a nerovnoměrnost vývoje ........... 78

Státní (politické) národy .......................................... 83

Německé a italské hnutí: Kulturní národ

a program státu .................................................. 99

Nedominantní etnické skupiny a jejich národní

formování .......................................................... 111

Národní minulost ................................................... 120

Problém modernity hnutí „malých národů“ .......... 127

Národní hnutí a zemský patriotismus .................... 131

Národní hnutí, náboženství a sociální rozpor ........ 141

Národ a jazyk ......................................................... 151

Závěr: Evropa moderních národů .......................... 161

Chronologický přehled ........................................... 168

Přehled literatury ................................................... 179

Miloš Řezník

Formování moderního národa Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele. autor: PhDr. Miloš Řezník, Ph.D. Technische Universität Chemnitz Philosophische Fakultät Juniorprofessur Europäische Regionalgeschichte recenzovala: doc. PhDr. Blanka Říchová, CSc., Ústav světových dějin FFUK © Miloš Řezník, 2003 © TRITON, 2003 cover © Eva Bystrianská, 2003 Vydalo Nakladatelství TRITON, s. r. o., Vykáňská 5, 100 00 Praha 10, www.triton-books.cz ISBN 80-7254-406-3


Předmluva

Téměř každá obsáhlejší práce o národních hnutích, ná

rodech a nacionalismech, která se v posledních letech

objevila, již ve svém úvodu konstatuje, že literatura vě

novaná těmto problémovým okruhům narostla a narůs

tá do obrovské, jedincem nezvládnutelné šíře. Tato kon

statování jsou však vždy činěna bez jakýchkoli známek

údivu: vědecký zájem historiků, sociologů, politologů,

ale i etnologů a psychologů o problémy spojené s národ

ním vědomím má dnes již téměř stoletou tradici. K jeho

mimořádnému posilování vždy přispívaly moderní poli

tické zkušenosti evropské, ale posléze i mimoevropské ci

vilizace: nejprve samo zformování silných nacionalistic

kých politických hnutí a po nich i nových národních států,

později pak negativní zkušenosti s nacistickým režimem,

po druhé světové válce dekolonizace mimoevropského

světa s velmi specifickou aplikací „nacionalismu“ při bu

dování států v dřívějších koloniích a nakonec i pro mno

hé překvapivé zjištění 90. let 20. století, že nacionalismus

i v Evropě a mnoha vyspělých zemích hraje roli podstat

ně významnější, než se očekávalo. Znovu a znovu je tře

ba dodávat, že je nemístné tento jev vztahovat k jakési

„politické nevyzrálosti“ a neřešení etnických rozporů

v dříve nedemokratických společnostech střední, východ

ní a jihovýchodní Evropy. Omezenou adekvátnost takové

9


jednoznačnou negativitu všech jevů přiřaditelných k „na

cionalismu“ a v krajních polohách je chápala jako jakou

si „zhoubu“, která evropské společnosti postihla a z níž

je třeba se zotavit. S tím souvisela jednoznačně pejora

tivní konotace nacionalismu jako pojmu i jako historic

kého a aktuálního jevu.

Ačkoliv tyto reakce byly a jsou pochopitelné a z mno

ha hledisek opodstatněné, naříkání nad rozlitým mlékem

nacionalismu může být bezpochyby dobrým prostřed

kem mobilizace k boji proti aktuálně nežádoucím politic

kým jevům, komplikuje však jejich pochopení a poznání

z hlediska jejich geneze, příčin, fungování, podmínek

a přetváření. Tím není řečeno, že první aspekt („mobili

zace“) je méně relevantní než druhý (poznání), nýbrž

pouze to, že jakákoliv apriorní emocionální předpojatost

v přístupu k problému, by by plynula z pozdějších trau

matických zkušeností z něj vyplývajících, výrazně ztěžu

je, pokud zcela neznemožňuje jeho poznání. Poznání,

které se – doufejme – nemusí vždy legitimizovat bezpro

středním a exaktně „vypočitatelným“ přínosem k řešení

problémů, nebo ten je vždy sporný a kromě toho není

jediným smyslem poznání. Z historiografických pozic se

zdá smysluplnější otázka významu, role, příčin a speci

fik tohoto jevu v dějinách. Kdo se přesto musí neustále

zabývat negativními stránkami nacionalismu tak, jak je

pociuje současná západní civilizace, tomu koneckonců

i z těchto pozic a z pozic současného stavu výzkumů lze

poskytnout útěchu: historiografický výzkum národních

hnutí či nacionalismů ukazuje zřetelně, že se jedná o je

vy vpravdě historické. Vysvětluje, upřesňuje a zároveň

v mnoha směrech relativizuje jedinečnost nacionalismů, představy lze samozřejmě podpořit poukazem na rostoucí intenzitu etnicky a jazykově definovaných hnutí v Belgii, Katalánsku či Kanadě, na jejich ozbrojený charakter v Baskicku či na zdánlivě nesmiřitelný, před oběmi se nezastavující etnicko-náboženský rozpor v Severním Irsku, rozpor, který sice snad není primárně definován v kategoriích evropských nacionalismů, je však „pouze“ jinou variantou nenávisti k příslušníkům jiné společenské skupiny.

Není divu, že tyto nové zkušenosti vedly k další vlně

tematizací nacionalismu, a to na mnoha úrovních. Zatímco v dějepisectví a některých jiných vědních oborech byla dále rozvíjena kontinuálně prováděná bádání, skutečně viditelná tematizace nacionalismů nastala v politice a médiích. Z vědeckých pozic byla proti politické a zejména žurnalistické reflexi těchto problémů vznesena spousta výhrad a námitek. Jakkoli rozdílná byla úroveň těchto reflexí v médiích různých druhů a zejména v různých zemích, byly tyto výhrady pochopitelné, avšak neopodstatněné potud, pokud od mimovědeckých reflexí očekávaly způsob přístupu, hloubku a poučenost, vlastní vědecké práci. Na druhé straně však i odborný zájem o tuto problematiku musel vzít na vědomí posuny, k nimž – a již to bylo z různých pohledů žádoucí či nikoli – v důsledku žurnalistických a politických tematizací nacionalismů došlo. To se projevilo nejsilněji v rovině pojmové a – řekněme – emocionální. Za prvé, širokou společností bezpochyby mnohem silněji sledovaná mediální a politická vyjádření, související s nimi a podnícená zcela bezprostředně nejaktuálnějšími problémy současného dění, v obecném společenském povědomí prosadila 10 11

PředmluvaFormování moderního národa


jednoznačnou negativitu všech jevů přiřaditelných k „na

cionalismu“ a v krajních polohách je chápala jako jakou

si „zhoubu“, která evropské společnosti postihla a z níž

je třeba se zotavit. S tím souvisela jednoznačně pejora

tivní konotace nacionalismu jako pojmu i jako historic

kého a aktuálního jevu.

Ačkoliv tyto reakce byly a jsou pochopitelné a z mno

ha hledisek opodstatněné, naříkání nad rozlitým mlékem

nacionalismu může být bezpochyby dobrým prostřed

kem mobilizace k boji proti aktuálně nežádoucím politic

kým jevům, komplikuje však jejich pochopení a poznání

z hlediska jejich geneze, příčin, fungování, podmínek

a přetváření. Tím není řečeno, že první aspekt („mobili

zace“) je méně relevantní než druhý (poznání), nýbrž

pouze to, že jakákoliv apriorní emocionální předpojatost

v přístupu k problému, by by plynula z pozdějších trau

matických zkušeností z něj vyplývajících, výrazně ztěžu

je, pokud zcela neznemožňuje jeho poznání. Poznání,

které se – doufejme – nemusí vždy legitimizovat bezpro

středním a exaktně „vypočitatelným“ přínosem k řešení

problémů, nebo ten je vždy sporný a kromě toho není

jediným smyslem poznání. Z historiografických pozic se

zdá smysluplnější otázka významu, role, příčin a speci

fik tohoto jevu v dějinách. Kdo se přesto musí neustále

zabývat negativními stránkami nacionalismu tak, jak je

pociuje současná západní civilizace, tomu koneckonců

i z těchto pozic a z pozic současného stavu výzkumů lze

poskytnout útěchu: historiografický výzkum národních

hnutí či nacionalismů ukazuje zřetelně, že se jedná o je

vy vpravdě historické. Vysvětluje, upřesňuje a zároveň

v mnoha směrech relativizuje jedinečnost nacionalismů, představy lze samozřejmě podpořit poukazem na rostoucí intenzitu etnicky a jazykově definovaných hnutí v Belgii, Katalánsku či Kanadě, na jejich ozbrojený charakter v Baskicku či na zdánlivě nesmiřitelný, před oběmi se nezastavující etnicko-náboženský rozpor v Severním Irsku, rozpor, který sice snad není primárně definován v kategoriích evropských nacionalismů, je však „pouze“ jinou variantou nenávisti k příslušníkům jiné společenské skupiny.

Není divu, že tyto nové zkušenosti vedly k další vlně

tematizací nacionalismu, a to na mnoha úrovních. Zatímco v dějepisectví a některých jiných vědních oborech byla dále rozvíjena kontinuálně prováděná bádání, skutečně viditelná tematizace nacionalismů nastala v politice a médiích. Z vědeckých pozic byla proti politické a zejména žurnalistické reflexi těchto problémů vznesena spousta výhrad a námitek. Jakkoli rozdílná byla úroveň těchto reflexí v médiích různých druhů a zejména v různých zemích, byly tyto výhrady pochopitelné, avšak neopodstatněné potud, pokud od mimovědeckých reflexí očekávaly způsob přístupu, hloubku a poučenost, vlastní vědecké práci. Na druhé straně však i odborný zájem o tuto problematiku musel vzít na vědomí posuny, k nimž – a již to bylo z různých pohledů žádoucí či nikoli – v důsledku žurnalistických a politických tematizací nacionalismů došlo. To se projevilo nejsilněji v rovině pojmové a – řekněme – emocionální. Za prvé, širokou společností bezpochyby mnohem silněji sledovaná mediální a politická vyjádření, související s nimi a podnícená zcela bezprostředně nejaktuálnějšími problémy současného dění, v obecném společenském povědomí prosadila 10 11

PředmluvaFormování moderního národa


ve většině zemí soustředily základní modernizační změ

ny zániku stavovské a formování občanské společnosti,

průmyslové revoluce a utváření nových sociálních vazeb,

včetně kolektivních identit. Časové přesahy mimo tento

rámec však nebudou nijak malé ani výjimečné: pro po

chopení podstaty jevu „moderní národ“ bude třeba ales

poň letmo se dotknout problematiky středověkých a sta

vovských národů i předpokladů nových pojetí národa

v dobách, které ve vyspělých zemích předcházely Fran

couzské revoluci. Při odkazu na další vývoj, důsledky či

analogické „modely“ národního vývoje, národního for

mování a hnutí bude předmětem pozornosti nejednou

20. století, ba i současné dění.

Pokud jde o rozměr geografický, je předmětem pozor

nosti Evropa. Neplyne to jen z tradičního zorného pole,

jež je pro evropského historika těžké, ačkoliv bezpochy

by tak často potřebné překročit, ale i z povahy sledova

ného jevu: národní hnutí a nacionalismus byly skutečně

v mnohém specificky, v lecčems i výlučně evropskými zá

ležitostmi, které evropská civilizace do jisté míry sdílela

s civilizacemi kulturně jí nejbližšími. Ve většině mimo

evropského světa se však objevila až později za zcela od

lišných podmínek, v odlišné podobě a především jako im

port evropského civilizačního jevu.

Podobně jako u jiných, obzvláště u nás známých prací

o národním hnutí a nacionalismu, věnujeme i zde největ

ší pozornost těm hnutím, která se odvíjela v prostředích

chápajících pojem národa v moderní době ve smyslu spí

še etnicko-jazykovém než státním a která se vázala k tzv.

nestátním či „malým“ národům, tedy k těm, které na po

čátku či v průběhu sledované doby bu nedisponovaly současně ovšem podtrhuje, že jako jiné historické jevy podléhají vzniku, přeměně i zániku. Přes všechny zdánlivé a možná ještě dlouho do budoucnosti trvající symptomy leccos nasvědčuje tomu, že současná civilizace je dobou ústupu národních identit a s nimi i nacionalismů. Být přesvědčen, že nacionalismus je věčný a že se lze s jeho projevy a vlivem nanejvýš potýkat, znamená podlehnout nacionalistické iluzi o odvěké a věčné podstatě národů.

Tato a následující konstatování považujeme za nutné

učinit bez ohledu na to, že tím předbíháme potřebnému upřesnění řady použitých pojmů, a že tedy tyto kategorie mohou působit ještě schematičtěji, než je nutné. V dalších částech se k nim bude nutno ještě vrátit a alespoň pracovně je rozvést, relativizovat nebo upřesnit. Avšak již po tom, co bylo dosud řečeno, musí být zřejmé, že předkládaný text bude čímkoli jiným než kritikou a „demaskováním“ nacionalismu. Nebude ani oplývat jeho odsudky, ani nechce lacině odhalovat jeho „pravé tváře“ a „choroboplodné zárodky“. Nebude se angažovat nářkem nad ním a odhalováním nacionalistické zhoubnosti.

Tato práce je věnována období, kdy se vytvářely před

poklady budoucího nacionalismu a kdy posléze došlo k úspěšnému rozvoji národních hnutí na jedné straně a dokonstituování moderních politických státních národů na straně druhé. Vzhledem k tomu, že se jedná – jak ještě bude upřesněno – o součást složitého procesu modernizace evropských společností, jsou již touto okolností dány rámcové chronologické meze: v zásadě se jedná o tzv. dlouhé 19. století mezi Francouzskou revolucí a první světovou válkou, kam se s různými časovými posuny 12 13

PředmluvaFormování moderního národa


ve většině zemí soustředily základní modernizační změ

ny zániku stavovské a formování občanské společnosti,

průmyslové revoluce a utváření nových sociálních vazeb,

včetně kolektivních identit. Časové přesahy mimo tento

rámec však nebudou nijak malé ani výjimečné: pro po

chopení podstaty jevu „moderní národ“ bude třeba ales

poň letmo se dotknout problematiky středověkých a sta

vovských národů i předpokladů nových pojetí národa

v dobách, které ve vyspělých zemích předcházely Fran

couzské revoluci. Při odkazu na další vývoj, důsledky či

analogické „modely“ národního vývoje, národního for

mování a hnutí bude předmětem pozornosti nejednou

20. století, ba i současné dění.

Pokud jde o rozměr geografický, je předmětem pozor

nosti Evropa. Neplyne to jen z tradičního zorného pole,

jež je pro evropského historika těžké, ačkoliv bezpochy

by tak často potřebné překročit, ale i z povahy sledova

ného jevu: národní hnutí a nacionalismus byly skutečně

v mnohém specificky, v lecčems i výlučně evropskými zá

ležitostmi, které evropská civilizace do jisté míry sdílela

s civilizacemi kulturně jí nejbližšími. Ve většině mimo

evropského světa se však objevila až později za zcela od

lišných podmínek, v odlišné podobě a především jako im

port evropského civilizačního jevu.

Podobně jako u jiných, obzvláště u nás známých prací

o národním hnutí a nacionalismu, věnujeme i zde největ

ší pozornost těm hnutím, která se odvíjela v prostředích

chápajících pojem národa v moderní době ve smyslu spí

še etnicko-jazykovém než státním a která se vázala k tzv.

nestátním či „malým“ národům, tedy k těm, které na po

čátku či v průběhu sledované doby bu nedisponovaly současně ovšem podtrhuje, že jako jiné historické jevy podléhají vzniku, přeměně i zániku. Přes všechny zdánlivé a možná ještě dlouho do budoucnosti trvající symptomy leccos nasvědčuje tomu, že současná civilizace je dobou ústupu národních identit a s nimi i nacionalismů. Být přesvědčen, že nacionalismus je věčný a že se lze s jeho projevy a vlivem nanejvýš potýkat, znamená podlehnout nacionalistické iluzi o odvěké a věčné podstatě národů.

Tato a následující konstatování považujeme za nutné

učinit bez ohledu na to, že tím předbíháme potřebnému upřesnění řady použitých pojmů, a že tedy tyto kategorie mohou působit ještě schematičtěji, než je nutné. V dalších částech se k nim bude nutno ještě vrátit a alespoň pracovně je rozvést, relativizovat nebo upřesnit. Avšak již po tom, co bylo dosud řečeno, musí být zřejmé, že předkládaný text bude čímkoli jiným než kritikou a „demaskováním“ nacionalismu. Nebude ani oplývat jeho odsudky, ani nechce lacině odhalovat jeho „pravé tváře“ a „choroboplodné zárodky“. Nebude se angažovat nářkem nad ním a odhalováním nacionalistické zhoubnosti.

Tato práce je věnována období, kdy se vytvářely před

poklady budoucího nacionalismu a kdy posléze došlo k úspěšnému rozvoji národních hnutí na jedné straně a dokonstituování moderních politických státních národů na straně druhé. Vzhledem k tomu, že se jedná – jak ještě bude upřesněno – o součást složitého procesu modernizace evropských společností, jsou již touto okolností dány rámcové chronologické meze: v zásadě se jedná o tzv. dlouhé 19. století mezi Francouzskou revolucí a první světovou válkou, kam se s různými časovými posuny 12 13

PředmluvaFormování moderního národa


du kašubského, ale i např. islandského. Částečná orien

tace na prostor středovýchodní Evropy nemá znamenat

jednoznačné zahrnutí práce do kontextu oboru „výcho

doevropských dějin“ či „východoevropských studií“. Spíše

naopak: ačkoliv autor sdílí přesvědčení o užitečnosti „his

torických prostorů“ jako konstruktů a nástrojů analýzy,

chce na příkladu formování národa zároveň poukázat na

pestrost a mnohoznačnost vývoje středovýchodní Evro

py, která postavení středoevropských a východoevrop

ských dějin jako protějšku k specializovaným dějinám

jednotlivých západoevropských národních a státních cel

ků klade podstatné meze. Částečný důraz na český vý

voj slouží především jeho zařazení do kontextu vývoje

evropského. Ačkoliv se zde nejedná o práci vpravdě kom

parativní, i zde jde mj. o poukázání na řadu specifických

rysů českého hnutí i na to, co mělo s vývojem jiných pro

středí společného.

Již vzhledem k rozsahu studie a zejména s ohledem

na její cíle se v tomto případě nejedná o detailní analý

zu problému formování moderních národů. Nemá jít

o nový pokus původního konceptu ani „řešení“, nýbrž spí

še o přehled a základní charakteristiku, která se ovšem

právě vzhledem k rozsáhlosti a aktualizacím problému

stává stále složitější a náročnější. Jedním z hlavních té

mat je zařazení procesu vzniku novodobých národů do

historického vývoje kolektivních identit a kolektivního

vědomí. Úkolem práce je přinést základní shrnutí a pře

hled problematiky, definovat a přiblížit její základní vý

znam a podstatu, poukázat na její předpoklady a výsled

ky, ale zároveň se i dotknout problémů sporných či jinak

podstatných. Je jasné, že vzhledem k zvolené stručnosti vlastní státností, nebo které byly vyloučeny z elit příslušných států. Jde tedy hlavně o národy, o nichž se říká, že se v 19. století „obrozovaly“. Na rozdíl od některých jiných prací je zde však přesto problém národního vědomí, nacionalismu a formování státních národů v západní Evropě silněji zohledněn a zahrnut, nebo je chápán jako sice odlišný, avšak přesto svébytný a podstatný model národa. Avšak především v souvislosti s národním hnutím „nestátních“ či „malých“ národů je zde dotčena problematika a význam historického vědomí, jazyka či zemského patriotismu. Ačkoliv vedle kapitol věnovaných formování státních (politických) a „malých“ národů je alespoň stručná pozornost samostatně též věnována svébytnému modelu národního hnutí německého a zčásti také italského, jsou tato národní hnutí vzhledem ke „kulturnímu“, etnicko-jazykovému zakotvení národní identity znovu zohledněna také v tematických podkapitolách v části věnované hnutím „nestátních“ národů.

Mnohé dispozice vedou českého autora k tomu, že

podstatná část pozornosti a větší část odkazů, příkladů a modelových ukázek bude čerpána z prostředí střední a středovýchodní Evropy. Nejde jen o národní hnutí české, ale i o podmínky existence tohoto hnutí a vývoje národa v prostředí polském, německém, pobaltském, běloruském, ukrajinském či slovenském: tyto případy představují zčásti klasické modelové vzory národního hnutí, zčásti však jejich velmi specifické a zvláštními podmínkami určované varianty. Zároveň byla do tohoto kontextu zahrnuta alespoň rámcově a v mezích praktických možností ta etnická prostředí či hnutí, která bývají mezinárodně tematizována jen zřídka: to se týká mj. přípa- 14 15

PředmluvaFormování moderního národa


du kašubského, ale i např. islandského. Částečná orien

tace na prostor středovýchodní Evropy nemá znamenat

jednoznačné zahrnutí práce do kontextu oboru „výcho

doevropských dějin“ či „východoevropských studií“. Spíše

naopak: ačkoliv autor sdílí přesvědčení o užitečnosti „his

torických prostorů“ jako konstruktů a nástrojů analýzy,

chce na příkladu formování národa zároveň poukázat na

pestrost a mnohoznačnost vývoje středovýchodní Evro

py, která postavení středoevropských a východoevrop

ských dějin jako protějšku k specializovaným dějinám

jednotlivých západoevropských národních a státních cel

ků klade podstatné meze. Částečný důraz na český vý

voj slouží především jeho zařazení do kontextu vývoje

evropského. Ačkoliv se zde nejedná o práci vpravdě kom

parativní, i zde jde mj. o poukázání na řadu specifických

rysů českého hnutí i na to, co mělo s vývojem jiných pro

středí společného.

Již vzhledem k rozsahu studie a zejména s ohledem

na její cíle se v tomto případě nejedná o detailní analý

zu problému formování moderních národů. Nemá jít

o nový pokus původního konceptu ani „řešení“, nýbrž spí

še o přehled a základní charakteristiku, která se ovšem

právě vzhledem k rozsáhlosti a aktualizacím problému

stává stále složitější a náročnější. Jedním z hlavních té

mat je zařazení procesu vzniku novodobých národů do

historického vývoje kolektivních identit a kolektivního

vědomí. Úkolem práce je přinést základní shrnutí a pře

hled problematiky, definovat a přiblížit její základní vý

znam a podstatu, poukázat na její předpoklady a výsled

ky, ale zároveň se i dotknout problémů sporných či jinak

podstatných. Je jasné, že vzhledem k zvolené stručnosti vlastní státností, nebo které byly vyloučeny z elit příslušných států. Jde tedy hlavně o národy, o nichž se říká, že se v 19. století „obrozovaly“. Na rozdíl od některých jiných prací je zde však přesto problém národního vědomí, nacionalismu a formování státních národů v západní Evropě silněji zohledněn a zahrnut, nebo je chápán jako sice odlišný, avšak přesto svébytný a podstatný model národa. Avšak především v souvislosti s národním hnutím „nestátních“ či „malých“ národů je zde dotčena problematika a význam historického vědomí, jazyka či zemského patriotismu. Ačkoliv vedle kapitol věnovaných formování státních (politických) a „malých“ národů je alespoň stručná pozornost samostatně též věnována svébytnému modelu národního hnutí německého a zčásti také italského, jsou tato národní hnutí vzhledem ke „kulturnímu“, etnicko-jazykovému zakotvení národní identity znovu zohledněna také v tematických podkapitolách v části věnované hnutím „nestátních“ národů.

Mnohé dispozice vedou českého autora k tomu, že

podstatná část pozornosti a větší část odkazů, příkladů a modelových ukázek bude čerpána z prostředí střední a středovýchodní Evropy. Nejde jen o národní hnutí české, ale i o podmínky existence tohoto hnutí a vývoje národa v prostředí polském, německém, pobaltském, běloruském, ukrajinském či slovenském: tyto případy představují zčásti klasické modelové vzory národního hnutí, zčásti však jejich velmi specifické a zvláštními podmínkami určované varianty. Zároveň byla do tohoto kontextu zahrnuta alespoň rámcově a v mezích praktických možností ta etnická prostředí či hnutí, která bývají mezinárodně tematizována jen zřídka: to se týká mj. přípa- 14 15

PředmluvaFormování moderního národa


triotismu či souvislostí některých jednotlivých národních

hnutí (českého, polského, litevského, kašubského či bě

loruského), je jasné, že se předkládaná práce do značné

míry opírá o hlavní dosavadní koncepty a výsledky výzku

mů a diskusí, zvláště o ty, které představují všeobecně

uznávané příspěvky k problematice národních hnutí

a nacionalismů. Zejména práce nejvýznamnějších auto

rů, jakými jsou Benedict Anderson, Eric Hobsbawm, Mi

roslav Hroch, Ernst Gellner, Hans-Ulrich Wehler, Otto

Dann, ale i Józef Chlebowczyk, Helmut Berding, Aleida

Assmannová, Anne-Marie Thiesseová a řada dalších, pat

ří k těm, které nejenže nemohou nebýt brány v potaz,

ale nemohou se navíc alespoň zčásti na každém dalším

příspěvku k tomuto tematickému okruhu nepodepsat.

V Lipsku, 15. a 16. ledna 2003

je to úkol složitý a jen zčásti splnitelný. Nutnou cenou při této snaze musí být potřebná dávka zjednodušení, vynechání či pouze naznačení mnoha souvisejících otázek, ale bohužel i rezignace na poznámkový aparát a doprovodný materiál. Proto také seznam použité literatury je do značné míry výběrový a orientuje se na materiálově, konceptuálně či metodologicky nejpřínosnější práce.

Rozsah práce také předem vyloučil, aby v jejím rámci

byla představena jednotlivá národní hnutí a národní formování, a bylo nutno se jednak soustředit na obecné problémy, společné všem nebo většině národních hnutí, jednak poukázat na některé specifické situace. Pro hlubší poznání vývoje národního vědomí jednotlivých národů je však možné odkázat na literaturu, která je zčásti dostupná v češtině. Stručný přehled vývoje významných hnutí nestátních národů v 19. století přinesl M. Hroch. Tato problematika je zohledněna i v některých syntézách národních dějin a dějin států, ačkoliv právě zde nutno počítat s velkými rozdíly v míře pozornosti věnované tématu, metodických a hodnotících východiscích i v kvalitě zpracování. S ohledem na výsledky empirických výzkumů M. Hrocha, které byly publikovány v českém jazyce a jsou běžně dostupné v našich knihovnách, zůstala v předkládané práci do značné míry omezena pozornost věnovaná sociální skladbě a programům evropských národních hnutí. Pochopitelně však nebylo možné ani vhodné tuto problematiku centrálního významu zcela pominout. Objevuje se zde proto sice často, ale vždy ve vztahu k jiným aspektům formování moderních národů.

Ačkoliv se autor zčásti mohl opírat o některé vlastní

výzkumy týkající se např. přednárodního zemského pa- 16 17

PředmluvaFormování moderního národa


triotismu či souvislostí některých jednotlivých národních

hnutí (českého, polského, litevského, kašubského či bě

loruského), je jasné, že se předkládaná práce do značné

míry opírá o hlavní dosavadní koncepty a výsledky výzku

mů a diskusí, zvláště o ty, které představují všeobecně

uznávané příspěvky k problematice národních hnutí

a nacionalismů. Zejména práce nejvýznamnějších auto

rů, jakými jsou Benedict Anderson, Eric Hobsbawm, Mi

roslav Hroch, Ernst Gellner, Hans-Ulrich Wehler, Otto

Dann, ale i Józef Chlebowczyk, Helmut Berding, Aleida

Assmannová, Anne-Marie Thiesseová a řada dalších, pat

ří k těm, které nejenže nemohou nebýt brány v potaz,

ale nemohou se navíc alespoň zčásti na každém dalším

příspěvku k tomuto tematickému okruhu nepodepsat.

V Lipsku, 15. a 16. ledna 2003

je to úkol složitý a jen zčásti splnitelný. Nutnou cenou při této snaze musí být potřebná dávka zjednodušení, vynechání či pouze naznačení mnoha souvisejících otázek, ale bohužel i rezignace na poznámkový aparát a doprovodný materiál. Proto také seznam použité literatury je do značné míry výběrový a orientuje se na materiálově, konceptuálně či metodologicky nejpřínosnější práce.

Rozsah práce také předem vyloučil, aby v jejím rámci

byla představena jednotlivá národní hnutí a národní formování, a bylo nutno se jednak soustředit na obecné problémy, společné všem nebo většině národních hnutí, jednak poukázat na některé specifické situace. Pro hlubší poznání vývoje národního vědomí jednotlivých národů je však možné odkázat na literaturu, která je zčásti dostupná v češtině. Stručný přehled vývoje významných hnutí nestátních národů v 19. století přinesl M. Hroch. Tato problematika je zohledněna i v některých syntézách národních dějin a dějin států, ačkoliv právě zde nutno počítat s velkými rozdíly v míře pozornosti věnované tématu, metodických a hodnotících východiscích i v kvalitě zpracování. S ohledem na výsledky empirických výzkumů M. Hrocha, které byly publikovány v českém jazyce a jsou běžně dostupné v našich knihovnách, zůstala v předkládané práci do značné míry omezena pozornost věnovaná sociální skladbě a programům evropských národních hnutí. Pochopitelně však nebylo možné ani vhodné tuto problematiku centrálního významu zcela pominout. Objevuje se zde proto sice často, ale vždy ve vztahu k jiným aspektům formování moderních národů.

Ačkoliv se autor zčásti mohl opírat o některé vlastní

výzkumy týkající se např. přednárodního zemského pa- 16 17

PředmluvaFormování moderního národa


Úvod: nacionalismus, národní hnutí,

modernizace

Věnujeme-li se problematice národního hnutí, je bližší

vymezení některých pojmů nikoliv formálním vyhověním

často samoúčelnému rituálu, vyžadovanému bez ohle

du na to, zda se jeho splnění konkrétně odrazí v dalším

textu. V našem tematickém kontextu se jedná naopak

o krok skutečně nevyhnutelný: s „explicitností“ pojmu ja

ko předpokladem lze vskutku legitimně pracovat i tam,

kde je tato explicitnost třeba i velmi vágní nebo zdánli

vá, avšak ne tam, kde je obzvláštní měrou mnohoznač

ná. Jen málokde narážíme na takovou míru sémantické

mnohoznačnosti jako u pojmu nacionalismu. Nyní už je

skutečně každý autor nucen se u něho zastavit a dát na

srozuměnou, v jakém smyslu a významu jej sám používá

a jak mu rozumí. Je to jediná cesta, jak zabránit nedoro

zuměním. Naše pojmové určení si nečiní sebemenší ná

rok na normativitu: nemá tu být prosazováno určité po

jmové chápání jako nejvíce, ne-li jedině správné, a nemá

být požadována jeho závaznost. Má být řečeno, co se

jím rozumí a – u nacionalismu to nelze pominout – také

cítí.

Již z toho, co bylo řečeno v předmluvě, je patrné, že

se zde nejedná o obžalobu, pranýřování a odsuzování

nacionalismu jako zhouby lidstva. Historická věda se ve

vlastním zájmu opravdu jen zřídka dostává do pozice,

19


Úvod: nacionalismus, národní hnutí,

modernizace

Věnujeme-li se problematice národního hnutí, je bližší

vymezení některých pojmů nikoliv formálním vyhověním

často samoúčelnému rituálu, vyžadovanému bez ohle

du na to, zda se jeho splnění konkrétně odrazí v dalším

textu. V našem tematickém kontextu se jedná naopak

o krok skutečně nevyhnutelný: s „explicitností“ pojmu ja

ko předpokladem lze vskutku legitimně pracovat i tam,

kde je tato explicitnost třeba i velmi vágní nebo zdánli

vá, avšak ne tam, kde je obzvláštní měrou mnohoznač

ná. Jen málokde narážíme na takovou míru sémantické

mnohoznačnosti jako u pojmu nacionalismu. Nyní už je

skutečně každý autor nucen se u něho zastavit a dát na

srozuměnou, v jakém smyslu a významu jej sám používá

a jak mu rozumí. Je to jediná cesta, jak zabránit nedoro

zuměním. Naše pojmové určení si nečiní sebemenší ná

rok na normativitu: nemá tu být prosazováno určité po

jmové chápání jako nejvíce, ne-li jedině správné, a nemá

být požadována jeho závaznost. Má být řečeno, co se

jím rozumí a – u nacionalismu to nelze pominout – také

cítí.

Již z toho, co bylo řečeno v předmluvě, je patrné, že

se zde nejedná o obžalobu, pranýřování a odsuzování

nacionalismu jako zhouby lidstva. Historická věda se ve

vlastním zájmu opravdu jen zřídka dostává do pozice,

19


ovšem minimálně po určitou dobu záležitostí okruhu ná

rodních agitátorů, jejichž hodnoty většina společnosti ne

sdílí. V tomto druhém případě můžeme nanejvýš hovořit

o nacionalismu nositelů národní agitace. Teprve tam, kde

má národní agitace úspěch a dokáže spolu s příznivými

okolnostmi dát národnímu hnutí masový charakter, lze

hovořit o nacionalismu jako obecném, převažujícím spo

lečenském jevu, nebo národní hodnoty se stávají vše

obecně sdílenými a uznávanými, jaksi „samozřejmými“

a „nezpochybnitelnými“. Chápání nacionalismu v negati

vistickém smyslu, tj. především jako formy negativního

se vyhranění vůči jiným prostředím, proto v dalších čás

tech bu jednoznačně vyplývá z kontextu, nebo bude na

hrazeno jinými pojmy či spojeními, např. národní či na

cionální nenávist, (nacionální) šovinismus, xenofobie.

Připomeňme, že snaha řešit problém negativních ko

notací pojmu nacionalismus, pokud nebyla nahrazena

jejich akceptací, vedla naopak k vyhýbání se tomuto slo

vu, k opisování jevu různými slovními spojeními či k po

užívání částečných či úplných synonym. Část literatury

proto důsledně pracuje s termíny národního hnutí, ná

rodního vědomí a národní identity. Z toho, co bylo uve

deno výše, je patrné, do jaké míry se tomuto postupu

blížíme, aniž bychom na pojem nacionalismus jako preg

nantní označení stupně a role národního vědomí v urči

té fázi a bez apriorně negativních konotací rezignovali.

Jedním z pokusů řešit pejorativní citový náboj pojmu

nacionalismu byl např. zajímavý návrh polského medie

valisty Gerarda Labudy na zavedení pojmové dvojice na

cionalismus – nacionismus, přičemž druhý z nich měl

označovat silné národní vědomí, v němž negativní vztah kdy si takovéto postoje může dovolit. V souvislosti s tím je nutné co nejnaléhavěji zdůraznit: nacionalismus jako pojem a jev zde není apriorně a obecně spojen s žádným pejorativním citovým nábojem a negativními konotacemi. Zde se však již jedná o vymezení spíše technického rázu: zatímco někteří autoři, včetně sociologů, politologů a historiků, slovo „nacionalismus“ (přiznejme, že v souladu s převažujícím současným diskurzem) vyhrazují spíše těm polohám, kde se národní identita dostává do silného negativistického a nepřátelského vztahu ke svému okolí, kdy se negativní vymezení vůči jiným stává její nejen konstitutivní, ale také dominantní složkou, jiní naopak směřují k tomu, aby tímto pojmem rozuměli téměř synonymum národní identity a národního hnutí, alespoň pro ta období, kdy se národní vědomí stalo nejvýraznější formou kolektivních identit. K tomuto druhému chápání se přibližuje i použití pojmu nacionalismus v této práci s jednou dílčí, ale podstatnou výhradou: nacionalismem je zde rozuměna ta forma kolektivního vědomí a identit, kdy ztotožnění s národem hraje dominantní roli ve většině společnosti a kdy je všeobecně přijímanou legitimizační instancí; tedy v situaci, kdy se národ stává nejvyšší společenskou hodnotou, hodnou obětí, kdy se poukazem na národní zájmy či naopak ohrožení národa opravňují, legitimizují politické strategie a kroky, třeba i takového dosahu, jako je válka. V tomto smyslu není nacionalismus pouhým synonymem národního hnutí tak, jak je v posledních desetiletích běžně chápáno: jeho počáteční stadia totiž spočívají v učeneckém zájmu skupiny vědců a vlastenců a posléze v sílící propagaci národních hodnot a národního vědomí, která je 20 21

Úvod: nacionalismus, národní hnutí, modernizaceFormování moderního národa


ovšem minimálně po určitou dobu záležitostí okruhu ná

rodních agitátorů, jejichž hodnoty většina společnosti ne

sdílí. V tomto druhém případě můžeme nanejvýš hovořit

o nacionalismu nositelů národní agitace. Teprve tam, kde

má národní agitace úspěch a dokáže spolu s příznivými

okolnostmi dát národnímu hnutí masový charakter, lze

hovořit o nacionalismu jako obecném, převažujícím spo

lečenském jevu, nebo národní hodnoty se stávají vše

obecně sdílenými a uznávanými, jaksi „samozřejmými“

a „nezpochybnitelnými“. Chápání nacionalismu v negati

vistickém smyslu, tj. především jako formy negativního

se vyhranění vůči jiným prostředím, proto v dalších čás

tech bu jednoznačně vyplývá z kontextu, nebo bude na

hrazeno jinými pojmy či spojeními, např. národní či na

cionální nenávist, (nacionální) šovinismus, xenofobie.

Připomeňme, že snaha řešit problém negativních ko

notací pojmu nacionalismus, pokud nebyla nahrazena

jejich akceptací, vedla naopak k vyhýbání se tomuto slo

vu, k opisování jevu různými slovními spojeními či k po

užívání částečných či úplných synonym. Část literatury

proto důsledně pracuje s termíny národního hnutí, ná

rodního vědomí a národní identity. Z toho, co bylo uve

deno výše, je patrné, do jaké míry se tomuto postupu

blížíme, aniž bychom na pojem nacionalismus jako preg

nantní označení stupně a role národního vědomí v urči

té fázi a bez apriorně negativních konotací rezignovali.

Jedním z pokusů řešit pejorativní citový náboj pojmu

nacionalismu byl např. zajímavý návrh polského medie

valisty Gerarda Labudy na zavedení pojmové dvojice na

cionalismus – nacionismus, přičemž druhý z nich měl

označovat silné národní vědomí, v němž negativní vztah kdy si takovéto postoje může dovolit. V souvislosti s tím je nutné co nejnaléhavěji zdůraznit: nacionalismus jako pojem a jev zde není apriorně a obecně spojen s žádným pejorativním citovým nábojem a negativními konotacemi. Zde se však již jedná o vymezení spíše technického rázu: zatímco někteří autoři, včetně sociologů, politologů a historiků, slovo „nacionalismus“ (přiznejme, že v souladu s převažujícím současným diskurzem) vyhrazují spíše těm polohám, kde se národní identita dostává do silného negativistického a nepřátelského vztahu ke svému okolí, kdy se negativní vymezení vůči jiným stává její nejen konstitutivní, ale také dominantní složkou, jiní naopak směřují k tomu, aby tímto pojmem rozuměli téměř synonymum národní identity a národního hnutí, alespoň pro ta období, kdy se národní vědomí stalo nejvýraznější formou kolektivních identit. K tomuto druhému chápání se přibližuje i použití pojmu nacionalismus v této práci s jednou dílčí, ale podstatnou výhradou: nacionalismem je zde rozuměna ta forma kolektivního vědomí a identit, kdy ztotožnění s národem hraje dominantní roli ve většině společnosti a kdy je všeobecně přijímanou legitimizační instancí; tedy v situaci, kdy se národ stává nejvyšší společenskou hodnotou, hodnou obětí, kdy se poukazem na národní zájmy či naopak ohrožení národa opravňují, legitimizují politické strategie a kroky, třeba i takového dosahu, jako je válka. V tomto smyslu není nacionalismus pouhým synonymem národního hnutí tak, jak je v posledních desetiletích běžně chápáno: jeho počáteční stadia totiž spočívají v učeneckém zájmu skupiny vědců a vlastenců a posléze v sílící propagaci národních hodnot a národního vědomí, která je 20 21

Úvod: nacionalismus, národní hnutí, modernizaceFormování moderního národa


občanských právech. Především však – a již na Západě

či na „Východě“ – se národ prosadil jako nejvyšší hodno

ta a legitimizační instance. Aby se předešlo nedorozu

měním a aby se zdůraznilo toto pojetí národa jako jevu

nové kvality s nebývalou intenzitou, hovoří se v této sou

vislosti o národech moderních a o moderním národním

vědomí. Také v této práci tomu není jinak a i sám pojem

národ je míněn především jako státní či etnicko-jazyko

vý národ moderní doby. Použití v jiném smyslu bu jed

noznačně plyne z kontextu, nebo je doprovázeno ozna

čeními středověký národ, předmoderní národ, stavovský

národ apod.

Co však má být rozuměno moderním národem?

Stručně řečeno, je to nejen taková společnost, ve které

identifikace s národem představuje dominantní a vše

obecně jako nejvýznamnější uznávanou formu kolektiv

ního vědomí, nýbrž v úzké vzájemné podmíněnosti s tím

i společnost, která tímto národem rozumí soubor všech

příslušníků určitého státu a/nebo určitého etnika a jazy

ka. K těmto dvěma jevům a jejich vzájemné provázanos

ti došlo v průběhu a důsledku mnohostranné moderni

zace evropské společnosti: rozpadu tzv. starého režimu

(ancien régime), tj. stavovského uspořádání směrem k po

stupné likvidaci stavovských přehrad, k právní rovnosti

občanů a tedy i k občanské, by ne nutně demokratické

společnosti. Tyto změny právní, politické, ideologické

a kulturní probíhaly zhruba souběžně s modernizací hos

podářskou a sociální – s industriální revolucí a jejími

projevy nejen v průmyslu, ale ve všech ekonomických sek

torech, s příslušnými změnami v sociální skladbě společ

nosti, s ústupem jedněch a vznikem nových sociálních k ne-příslušníkům vlastního národa nehraje podstatnou či prvořadou roli. Tento návrh však našel minimální ohlas a jako řada jiných se neujal.

Zatímco nacionalismus jakožto pojem se rozšířil až ve

20. století jako nástroj reflexe jevů, ke kterým se vztahuje a jež byly o století starší, je tomu jinak s pojmem národa. Ten má velmi dlouhou historii a byl ve středověku, novověku i moderní době tradičně používán k zařazení příslušníků určité skupiny. Ačkoli označení samo se udrželo a téměř vždy mělo poměrně silnou legitimizační roli, vztahovalo se v různých dobách, ale i v různých evropských oblastech k odlišným fenoménům. K těmto problémům se ještě nejednou vrátíme, avšak již zde musí být zdůrazněny dvě zásadní okolnosti. Za prvé, proměna pojmu národ v čase souvisela s jeho vztažením na rozdílné sociální skupiny: středověk a novověk jím většinou a v první řadě rozuměl příslušníky skupin účastnících se na politickém rozhodování, tedy v zásadě tzv. politický národ, s postupem času de facto stavy konkrétní země. V raném novověku, obzvláště v souvislosti s absolutismem na jedné straně a osvícenskými společenskými a politickými koncepcemi na straně druhé, toto chápání stále více spělo k označení obyvatel – poddaných či občanů státu. Za druhé, v následujícím období se ve velké části Evropy, konkrétně v Evropě střední, východní a jihovýchodní, ale i v částech Evropy severní a západní prosazuje pojetí národa jako příslušníků společenské skupiny definované společnou etnickou příslušností a společným jazykem. Ve velkých západoevropských státech vyústily osvícenské koncepce ve ztotožnění národa s příslušníky státu jako jeho občany, podílejícími se na 22 23

Úvod: nacionalismus, národní hnutí, modernizaceFormování moderního národa


občanských právech. Především však – a již na Západě

či na „Východě“ – se národ prosadil jako nejvyšší hodno

ta a legitimizační instance. Aby se předešlo nedorozu

měním a aby se zdůraznilo toto pojetí národa jako jevu

nové kvality s nebývalou intenzitou, hovoří se v této sou

vislosti o národech moderních a o moderním národním

vědomí. Také v této práci tomu není jinak a i sám pojem

národ je míněn především jako státní či etnicko-jazyko

vý národ moderní doby. Použití v jiném smyslu bu jed

noznačně plyne z kontextu, nebo je doprovázeno ozna

čeními středověký národ, předmoderní národ, stavovský

národ apod.

Co však má být rozuměno moderním národem?

Stručně řečeno, je to nejen taková společnost, ve které

identifikace s národem představuje dominantní a vše

obecně jako nejvýznamnější uznávanou formu kolektiv

ního vědomí, nýbrž v úzké vzájemné podmíněnosti s tím

i společnost, která tímto národem rozumí soubor všech

příslušníků určitého státu a/nebo určitého etnika a jazy

ka. K těmto dvěma jevům a jejich vzájemné provázanos

ti došlo v průběhu a důsledku mnohostranné moderni

zace evropské společnosti: rozpadu tzv. starého režimu

(ancien régime), tj. stavovského uspořádání směrem k po

stupné likvidaci stavovských přehrad, k právní rovnosti

občanů a tedy i k občanské, by ne nutně demokratické

společnosti. Tyto změny právní, politické, ideologické

a kulturní probíhaly zhruba souběžně s modernizací hos

podářskou a sociální – s industriální revolucí a jejími

projevy nejen v průmyslu, ale ve všech ekonomických sek

torech, s příslušnými změnami v sociální skladbě společ

nosti, s ústupem jedněch a vznikem nových sociálních k ne-příslušníkům vlastního národa nehraje podstatnou či prvořadou roli. Tento návrh však našel minimální ohlas a jako řada jiných se neujal.

Zatímco nacionalismus jakožto pojem se rozšířil až ve

20. století jako nástroj reflexe jevů, ke kterým se vztahuje a jež byly o století starší, je tomu jinak s pojmem národa. Ten má velmi dlouhou historii a byl ve středověku, novověku i moderní době tradičně používán k zařazení příslušníků určité skupiny. Ačkoli označení samo se udrželo a téměř vždy mělo poměrně silnou legitimizační roli, vztahovalo se v různých dobách, ale i v různých evropských oblastech k odlišným fenoménům. K těmto problémům se ještě nejednou vrátíme, avšak již zde musí být zdůrazněny dvě zásadní okolnosti. Za prvé, proměna pojmu národ v čase souvisela s jeho vztažením na rozdílné sociální skupiny: středověk a novověk jím většinou a v první řadě rozuměl příslušníky skupin účastnících se na politickém rozhodování, tedy v zásadě tzv. politický národ, s postupem času de facto stavy konkrétní země. V raném novověku, obzvláště v souvislosti s absolutismem na jedné straně a osvícenskými společenskými a politickými koncepcemi na straně druhé, toto chápání stále více spělo k označení obyvatel – poddaných či občanů státu. Za druhé, v následujícím období se ve velké části Evropy, konkrétně v Evropě střední, východní a jihovýchodní, ale i v částech Evropy severní a západní prosazuje pojetí národa jako příslušníků společenské skupiny definované společnou etnickou příslušností a společným jazykem. Ve velkých západoevropských státech vyústily osvícenské koncepce ve ztotožnění národa s příslušníky státu jako jeho občany, podílejícími se na 22 23

Úvod: nacionalismus, národní hnutí, modernizaceFormování moderního národa


rázu bylo v oblastech, kde převážila etnicko-jazyková

definice moderního národa, předpokladem jeho vzniku

národní hnutí. Tímto označením chápeme – jak je tomu

běžné v literatuře našeho tématu – takové hnutí, které

v první řadě na poli argumentace prohlásilo etnicko-ja

zykovou příslušnost za významné a posléze rozhodující

kritérium skupinové příslušnosti, s níž pak spojovalo for

mulaci klíčových zájmů, a které se pro přihlášení se k té

to příslušnosti – s heslem „národního uvědomění“ či

„obrození“ – snaží získat všeobecný ohlas. Národní hnu

tí, jak už bylo zmíněno, předchází vzniku moderního ná

roda a nemusí být vždy úspěšné: kritériem úspěšnosti

konkrétního národního hnutí je otázka, zda a nakolik se

mu podaří prosadit skutečně široké ztotožnění obyvatel

daného etnika a jazyka resp. příbuzných dialektů s náro

dem v té a ne přespříliš jiné podobě, než jak je nositeli

národního hnutí propagován, a nakolik se propagované

národní vědomí stane do té míry masově akceptovaným,

že se dokonce zdá samozřejmým, téměř nezpochybnitel

ným, ba odvěkým a objektivně daným.

Má tím být tedy řečeno, že národy nejsou společen

skou skupinou objektivně existující (a to – přinejmenším

– od pradávna) a objektivně určenou na základě své et

nické a jazykové odlišnosti? Ačkoliv se v současnosti, ze

jména v publicistické reflexi, klade velký důraz na subjek

tivitu národní existence a na její konstruktivistický ráz,

tedy na skutečnost „vytvoření“ národů a národního vě

domí v důsledku jejich konstruování či „objevení“ a úspěš

ného prosazování ranými představiteli národní agitace,

a na to, že národní příslušnost je nutně podmíněna sub

jektivním ztotožněním se každého jedince s národem, skupin, s přeměnou společenských elit, s růstem a změnami společenské komunikace a mobility. Jak ještě ukážeme, tyto změny si přímo vynutily i pronikavé proměny kolektivního vědomí, nebo jeho staré formy byly v nových podmínkách prostě neudržitelné. Výsledkem modernizačního procesu tak byl moderní národ – společnost ztotožňující se především s kolektivem definovaným státně-občansky nebo etnicko-jazykově s primárním předpokladem rovnosti členů národa, členů zapojených – samozřejmě s různou intenzitou – do společenské komunikace, mobility, alfabetizace, odehrávající se v mezích státního a národního prostoru.

Takovýto národ pochopitelně nevznikl najednou a je

ho formování bylo podmíněno řadou okolností. Ačkoli prakticky všechna území Evropy se dříve či později stala dějištěm modernizace a spolu s ní i formování národa a v důsledku toho i národním, by zdaleka ne vždy národně homogenním prostorem, neznamená to, že každé formování národa vyústilo ve zformování moderního národa. V některých případech tyto procesy nebyly dovršeny všeobecným, masovým přijetím konkrétní národní identity, nebo byly zatlačeny, překryty nebo integrovány jiným národně formačním procesem. Toto neúspěšné formování tak ustoupilo národotvornému procesu jinému, přičemž někdy mohlo v jeho rámci dále pokračovat jako formování regionálního či jiného vědomí. Příkladem toho mohou být v 19. a 20. století některé polohy tzv. moravismu v rámci českého prostředí, kašubismu v rámci prostředí polského či alsaských identit v rámci prostředí německého a francouzského. Vedle mnoha již zmíněných změn hospodářského, sociálního, ideového a politického 24 25

Úvod: nacionalismus, národní hnutí, modernizaceFormování moderního národa


rázu bylo v oblastech, kde převážila etnicko-jazyková

definice moderního národa, předpokladem jeho vzniku

národní hnutí. Tímto označením chápeme – jak je tomu

běžné v literatuře našeho tématu – takové hnutí, které

v první řadě na poli argumentace prohlásilo etnicko-ja

zykovou příslušnost za významné a posléze rozhodující

kritérium skupinové příslušnosti, s níž pak spojovalo for

mulaci klíčových zájmů, a které se pro přihlášení se k té

to příslušnosti – s heslem „národního uvědomění“ či

„obrození“ – snaží získat všeobecný ohlas. Národní hnu

tí, jak už bylo zmíněno, předchází vzniku moderního ná

roda a nemusí být vždy úspěšné: kritériem úspěšnosti

konkrétního národního hnutí je otázka, zda a nakolik se

mu podaří prosadit skutečně široké ztotožnění obyvatel

daného etnika a jazyka resp. příbuzných dialektů s náro

dem v té a ne přespříliš jiné podobě, než jak je nositeli

národního hnutí propagován, a nakolik se propagované

národní vědomí stane do té míry masově akceptovaným,

že se dokonce zdá samozřejmým, téměř nezpochybnitel

ným, ba odvěkým a objektivně daným.

Má tím být tedy řečeno, že národy nejsou společen

skou skupinou objektivně existující (a to – přinejmenším

– od pradávna) a objektivně určenou na základě své et

nické a jazykové odlišnosti? Ačkoliv se v současnosti, ze

jména v publicistické reflexi, klade velký důraz na subjek

tivitu národní existence a na její konstruktivistický ráz,

tedy na skutečnost „vytvoření“ národů a národního vě

domí v důsledku jejich konstruování či „objevení“ a úspěš

ného prosazování ranými představiteli národní agitace,

a na to, že národní příslušnost je nutně podmíněna sub

jektivním ztotožnění



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.