načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Florentýna a kouzelná kniha - Iva Gecková

Florentýna a kouzelná kniha

Elektronická kniha: Florentýna a kouzelná kniha
Autor:

V romantickém příběhu o přátelství a lásce přes hranice času a moře to voní jahodami, čerstvě upečeným chlebem a knihami. Prvotina Ivy Geckové přináší náctiletým čtenářům ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  195
+
-
6,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Bambook
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 203
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-0673-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Představte si, že vstoupíte do příběhu své oblíbené knížky a fantazie a realita splynou. Florentýně se něco podobného přihodí. Ve starobylém knihkupectví se začte do knihy, která jí vrátí štěstí. Však bylo načase! Po smrti maminky Florentýna nemůže uvěřit, že za temnými mraky svého smutku ještě někdy uvidí slunce. V příběhu Florentýny, která překračuje hranici času a vstupuje do kouzelné knihy, se dostaneme do meziválečného českého městečka a na italský venkov. Pro mladší dívky.

Popis nakladatele

V romantickém příběhu o přátelství a lásce přes hranice času a moře to voní jahodami, čerstvě upečeným chlebem a knihami. Prvotina Ivy Geckové přináší náctiletým čtenářům malebnou atmosféru meziválečného českého městečka a italského venkova.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Iva Gecková

FLORENTÝNA A KOUZELNÁ KNIHA

Vydala Grada Publishing, a.s., pod značkou

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

www.grada.cz

jako svou 6799. publikaci

Odpovědná redaktorka Helena Varšavská

Jazyková spolupráce Hana Spurná

Sazba a zlom Antonín Plicka

Zpracování obálky Antonín Plicka

Počet stran 208

Vydání 1., 2018

Vytiskla tiskárna FINIDR, s.r.o., Český Těšín

© Grada Publishing, a.s., 2018

Cover Illustration © Martina Pavlová

ISBN 978-80-271-0973-9 (ePub)

ISBN 978-80-271-0972-2 (pdf )

ISBN 978-80-271-0673-8 (print)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy

nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě

bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této

knihy bude trestně stíháno.

d


Obsah

1. kapitola Florentýna Tréglová 7

2. kapitola Noční rozhovor 16

3. kapitola Všude samá mrkev 22

4. kapitola Hodina zeměpisu 27

5. kapitola Trocha povídání o slečně Lavasseurové 34

6. kapitola Co všechno se dělo při večeři 40

7. kapitola Na trhu ve městě 54

8. kapitola Knihkupectví pana Kořínka 64

9. kapitola Florentýna dostane knihu 70

10. kapitola Chvíle na moři 77

11. kapitola Pan Kořínek zachraňuje situaci 88

12. kapitola Hledá se koupací oblek 92

13. kapitola Vůně jahod 102

14. kapitola Koupání... 113

15. kapitola ... a Maria 121

16. kapitola Jak plyne čas tady a tam 131

17. kapitola Velké tajemství 139

18. kapitola Sazenice 152

19. kapitola „Je to pravda všech pravd!“ 159

20. kapitola Pan Trégl u moře 164

21. kapitola Anděl 168

22. kapitola Barva na okenice 176

23. kapitola Rozhodnutí 183

24. kapitola Tonka to snad nepřežije 191

25. kapitola Konec a šťastný začátek 196



SS

N

p

7

1. kapitola

Florentýna

Tréglová

Florentýna ležela v posteli a přemýšlela, jestli se jí

chce usnout, nebo ne... Pro hovořilo to, že je už večer,

úkoly má hotové, je po večeři, vykoupaná, převlečená

do noční košile a „potřebuje načerpat síly do dalšího

dne“, jak by jistě řekla slečna Monique.

Proti naopak hovořilo to, že se jí vůbec, ale vůbec nechtělo spát, protože skrz zatažené závěsy do pokoje pronikala ještě troška světla. Zahradník pleje podoknem záhon barevných mečíků, píská jakousi zvláštní melodii, která se jí docela líbí a už si k ní v hlavě skládá svá vlastní slova...

Překulila se na levý bok, zády k oknu, a pohladila po hlavě blonďatou panenku Isabelle, kterou jítatínek přivezl minulý měsíc z obchodní cesty do Paříže. Měla stejný blond odstín vlasů jako Florentýna. Ta teď obdivovala její dlouhé, do spirálek stočené lokny. Ach jo, takové mít nikdy nebudu, pomyslela si. Její vlasy byly sice dlouhé skoro až do pasu a tak pevné, že kdyby z nich chtěla uplést lano, určitě by se neřetrhlo a bylo by dlouhé nejméně tisíc kilometrů,

p

8

možná by několikrát obtočilo celou zeměkouli,napadlo Florentýnu a pobaveně se při té myšlence usmála,

ale ty nepoddajné kadeře se kroutily a vlnily, jak se

jim zachtělo. Nepomáhalo ani vytrvalé kartáčování

nebo natáčení horkým želízkem, u kterého si slečna

Monique vždycky popálila předloktí. Florentýniny

vlasy si zkrátka žily svým vlastním životem, jako by

na hlavě nosila nějakou samostatně existující,dýchající a myslící bytost, která svou vzpurnou povahou

odolává podlehnout všemu a všem. Měla vlasy po své

mamince. Když si někdy prohlížela její fotky, viděla

krásnou mladou ženu s neposlušnými kadeřemi barvy

slunečního svitu, které se někdy snažila zkrotit vysoko

vyčesaným drdolem, jindy slonovinovou sponou, ale

ať dělala cokoliv, vlasy stejně neposlušně poletovaly

kolem její hlavy.

Panenka ležela a v jednu chvíli Florentýně připadalo,

že se jí nadzvedl hrudník, jako by opravdu dý chala...

Ale ne. Bylo to jen zdání. Něco takového přece není

možné. Isabelle dál odpočívala ve stejné poloze, v jaké

ji Florentýna zanechala poté, co ji převlékla do noční

košilky, úplně stejné, jako měla ona sama, a se slečnou

Monique ji uložila do malé vyřezávané postýlky hned

vedle té své. Florentýně se pak dostalo suché,nemastné a neslané odměřené pusy na pravou tvář a přání: „Bonne nuit! Dormez comme un bébé!“

Hmm... Ona si zřejmě myslí, bůhvíjak není legrační. Já už přece nejsem žádné miminko! Je mi deset


p

9

a tenhle pozdrav ať si nechá pro nějaké francouzskédětičky, ke kterým se snad vrátí co nejdřív, myslela si v tu

chvíli Florentýna. Věděla ale, že u slečny Lavasseurové

se nevyplácí diskuse, takže jen odvrátila tvář a zavřela

oči. Slečna Monique z toho mylně usoudila, že seFlorentýna již odebrala do říše spánku, nebo se tomu tak

co nejdříve stane (opravdu se v dětech vůbec, ale vůbec

nevyznala), a po špičkách opatrně opustila pokoj.

Jakmile holčička uslyšela cvaknutí kliky, jako střela

vyskočila z postele a vzala si panenku k sobě. Bylo

jí přece jenom smutno. Tatínek přijde z práce někdy

pozdě a maminka... maminka... ne.

Florentýně se na to teď nechtělo myslet, protože

věděla, že kdyby se oddala smutku, může klidněprolakat celou noc a usne při velkém štěstí až nad ránem.

Takže se radši hned soustředila na jiné myšlenky.

„Je t'aime, Isabelle,“ pohladila ještě jednou panenku

po vlasech. To snad ne, blesklo jí hlavou, už jsem jako

slečna Lavasseurová.

„Miluji tě, Isabelle,“ opravila se hned. Přece nemusí

začít i francouzsky myslet, dopadla by nejspíš jako ta

„žabožroutka“, jak ji nazývá kuchařka Tonka. Lepší by

bylo, kdyby její vychovatelka uměla italsky. Maminka

italsky uměla a učila ji. Jenže za ten rok, co je maminka pryč, už toho asi hodně zapomněla. Snažila se

občas číst v italských knihách, kterých byl v knihovně

dostatek, ale zjistila, že už neví, co některá slovíčka

znamenají. Jak se to rychle vypařuje z hlavy! Posteskla

p

10

si Florentýna. A přitom italština byla něco, co ji sma

minkou i nadále pojilo. Byla to jedna ze vzpomínek

a ona o ni nechtěla přijít. Bude muset poprosit tatínka,

aby sehnal ještě někoho, s kým by si mohla povídat

italsky.

Její maminka se jmenovala Alessia de Rosario, ajak

koliv to znělo italsky, a v Čechách tedy exoticky, byla

to skutečně Češka. Florentýnina babička, která ještě za

Rakouska-Uherska působila jako vychovatelka v jedné

rodině ve Vídni, šla jedno slunečné květnové ráno do

pekařství na rohu ulice pro čerstvé pečivo a ve frontě ji

předběhl mladý Ital. Nejdříve mu jaksepatří vynadala,

ale on si z toho nic nedělal, usmíval se na ni od ucha

k uchu a pak jí lámanou němčinou řekl, že je krás

ná. To dívce vyrazilo dech, dala mu políček a odešla.

Bez pečiva. Musela se proto chtě nechtě vrátit a ten

mládenec tam na ni samozřejmě čekal. A čekal pak

i další dny ráno, aby ji zahlédl a prohodil s ní pár vět.

Mládenec nebyl nikdo jiný než Florentýnin dědeček

Cesaro de Rosario, který ve Vídni pracoval na stavbě

mostů s mnoha svými krajany. V Itálii tou dobou byla

nouze o práci, proto se vypravil hledat štěstí až doda

lekého Rakouska-Uherska a také ho tam našel... S tou

krasavicí se do sebe zamilovali a po krátké známosti

se vzali. Mladá babička s Cesarem za několik měsíců

odešla do Itálie. Měli spolu dvě děti, staršího chlapce

Marka a mladší holčičku Alessiu, a spokojený život

plný lásky a italského slunce. Bohužel když bylo dětem

p

11

deset a sedm let, Cesaro zemřel na komplikovaný zápal

plic a babička, kterou už v Itálii nedržela žádná láska,

se vrátila ke svým rodičům do Čech. Rodiče ji i obě

vnoučata vroucně přijali a bydleli pak spolu vBudiměřicích ve velkém domě. Děti vychodily místní obecnou

školu a obě pak studovaly na místním reálnémgymnáziu. Strýček Marco vystudoval vysokou školu v Praze

a pracoval jako lékař. Hodně cestoval, naposledy, co si

Florentýna vzpomíná, jim poslal pohled až z dalekého

Španělska.

Najednou Florentýnu vytrhlo ze vzpomínek ticho –

v tu chvíli si uvědomila, že pískání zvenku ustalo a místo

něj slyší tlumený hovor prokládaný ženským smíchem.

Ať ale napínala uši sebevíc, nepodařilo se jízaslechnout žádné slovo. Věděla jen, že si povídají dvě osoby,

a svou bujnou fantazií je odhadovala na zahradníka

pana Dvořáka a kuchařku Tonku Sedláčkovou.

To byla osoba, která tu jako jediná (samozřejmě

musí počítat ještě tatínka) pro ni měla vlídné slovo

a hřejivou náruč. Právě k ní se Florentýna někdyutíkala schovat.

Z naškrobené zástěry nasávala vůni jablečného

štrůdlu, vepřových ledvinek s vídeňským knedlíkem

a zeleninové polévky, svých oblíbených jídel. Hovor

však utichl tak rychle, jak začal. Pak zaslechla nějaký

jiný zvuk uvnitř v domě. Radostí v ní hrklo. To musí

být tatínek! Právě on má totiž pracovnu přímo pod

jejím pokojem (což je někdy docela nevýhoda) a vždy,

p

12

když přijde domů z práce, otevře velké francouzské

okno dokořán, rozhrne záclony, postaví se na práh

a vychutnává si doutník. Ano... teď se k jejímu nosu,

jako tenká stužka vznášející se ve větru, mihotavě

dostal nasládlý pach tatínkova kubánského doutníku.

Tenhle rituál si nikdy neodpustil a ve dnech (nebo

spíše nocích), kdy malá Florentýna ještě ne spala,

díky němu bezpečně poznala, že je otec doma. Pak

se obvykle spokojeně zavrtala do hedvábných peřin

a okamžitě usnula.

Většinou ani nevěděla, že se po chvíli otevřely dveře pokoje a tatínek, který v práci strávil těžký den, se přišel podívat na svůj malý poklad. Byl to jeho železný zvyk, který nikdy, opravdu nikdy neporušil. Ani když měli minulý měsíc v továrně spoustu práce, protože vyřizovali obrovitou zakázku na výrobu tří tisíc kusů cylindrů a pěti tisíc buřinek pro přední londýnskýobchod Bowler & Stanley. Takové množství bylo vměřítku malé, ale úspěšné továrny na klobouky pana Václava Trégla nevídané. Toto číslo totiž představovalo zhruba tříměsíční produkci celé firmy. Objednávka ale musela být odbavena během tří týdnů, nebo vůbec.

To dá rozum, že si pan Trégl nemohl takový obchod nechat ujít. Znamenalo to ale v rekordním čase nabrat spoustu brigádníků, což se nakonec podařilo. Hlavně díky schopnému provoznímu řediteli, kterým nebyl nikdo jiný než Jindřich Halousek, Tréglův spolužák z místního gymnázia a vysoké školy a dobrotivý kmotr

p

13

jeho malé dcery Florentýny. Jak byl Václav rád, že je

mu Jindřich v těch časech ku pomoci!

Zakázka byla nakonec vyřízena. Klobouky acylindry byly za dohledu pana Winstona, vyslanceobchodu Bowler & Stanley, zabaleny, uloženy do velkých přepravních dřevěných krabic a po železnici s několika překládkami postupně odeslány až do francouzského přístavu Calais, kde byly naloženy na nákladní loď King Edward a přepraveny do anglického Doveru. Do Londýna stihly dorazit právě včas, několik dní před zahájením červnové dostihové sezony. Prodeje byly závratné a zisk ještě větší a v krátkém čase bylo všechno vyprodáno. Sám pan Bowler zaslal do české firmy pochvalný dopis s prosbou o navázání spoluráce, která představovala v budoucích šesti měsících dodávku patnácti tisíc kusů buřinek a deseti tisíc kusů cylindrů. A pokud bude trh stále nenasytný ahladový po nádherných pokrývkách hlavy až z dalekého Česko slovenska, bude uvažovat o rozšíření zakázky o klobouky dámské, poznamenal pan Bowler.

Pánům Tréglovi a Halouskovi se z toho až zatočila hlava. Z prvotního nadšení se ovšem stala noční můra, protože si popravdě Trégl neuměl představit, jak dlouho takové pracovní nasazení vydrží. Jelikož byl svědomitý a pečlivý zaměstnavatel a v neposlední řadě také lidumil, opouštěl v dobách té obrovskézakázky svoji kancelář pravidelně kolem druhé hodiny v noci a vracel se zpět ráno v osm hodin.

p

14

Na jedné straně ho ohromně těšil úspěch v Anglii

(což samozřejmě přinášelo i příjemné peníze, spoustu

peněz), na straně druhé si uvědomoval, že pro to musí

hodně obětovat, a nejvíce tím bude trpět jeho dcerka.

Už teď ji vídal tak dvakrát týdně, když se mu o víkendu podařilo doběhnout z továrny na sváteční oběd, a to se pak moc nenajedli, protože polední pauza skončila honičkou, hrou na chovávanou nebo na babu nebo jen prostým společným čtením knížky.

Z častých obchodních cest po Evropě vozil Florentýně ty nejnovější hračky – mluvícího plyšového

medvěda z Říma, dřevěnou zmenšeninu opravdového

domku pro panenky z Bruselu, pochodující panenku z Londýna a teď naposledy panenku z Paříže, pro

kterou nechal ušít ty samé šaty, jaké přivezl i dceři.

Václav Trégl byl ale natolik chytrý muž, že si dobřeuvědomoval, že hračky ani studená a přísná francouzská

vychovatelka nedokážou dívce nahradit otce, natož pak

matku. A věděl, že s přibývajícím věkem to bude horší

a horší. Děsil se toho, že se mu dcera odcizí natolik, že

budou jako dva naprosto cizí lidé. Když se nad tím tak

zamyslel, s hořkostí si uvědomil, že mu ta spousta práce

už nepřináší tolik radosti jako dřív a vůbec, ale vůbec

mu nepomůže v tom, aby dokázal zapomenout na svou

zesnulou manželku Alessii, jejíž náhlá smrt před rokem

ho silně zasáhla. Ale co jeho... Florentýna je na tom

jistě ještě hůř, chudinka malá. Bude s tím muset něco

udělat. V jeho hlavě se začínal postupně rodit plán,


p

15

že ještě nějakou dobu, řekněme rok, vydrží to velké

tempo, dobude, aspoň zčásti, anglický trh, vydělá tím

hodně peněz a pak firmu prodá. Z peněz, které by mu

měly bohatě pokrýt zbytek jeho života a zabezpečit

ještě Florentýnu, pak zakoupí domek někde u moře,

kam se přestěhují.

Takové úvahy se honily panu Tréglovi hlavou ten

večer, když stál mezi otevřenými okenicemi,pokuřoval svůj oblíbený doutník a sledoval pomaluzapadající slunce. Po chvíli rázně pokýval hlavou, jako by se

již rozhodl, a otočil se směrem k domu. Z křišťálové sklenice dopil zbytek bílého vína od pozdní večeře a pomalu a tiše vystoupal po rozlehlém dubovémschodišti do prvního patra, aby se podíval na ten svůj spící poklad.

+


S S

N

p

16

2. kapitola

Noční rozhovor

Florentýna dobře slyšela, jak jde tatínek po schodech

k jejímu pokojíčku, bere za kliku a pomalu, aby jinevzbudil, otevírá dveře. Rychle zavřela oči a dělala, že spí.

Tatínek po špičkách došel až k posteli, opatrně se

na ni posadil a pohladil Florentýnu po kudrnatých

vlasech. Ta ale vyskočila a s křikem: „Ahóój, tatíííí!“

mu padla kolem krku.

„Jak to, že nespíš? Podívej se, kolik je hodin,“ smál se tatínek a dal jí pusu do vlasů.

„Nemůžu usnout. Nejde mi to. Dostala jsem odžabožroutky tak hnusnou pusu na tvář, že mě popíchala fousama!“ stěžovala si dotčeně Florentýna.

„No tak, no tak, několikrát jsme si přece říkali, že jí nebudeme říkat žabožroutka. Je to nehezké a neuctivé, Florentýno,“ napomínal ji tatínek.

„Hmmm.“

„Ukaž... Žádnou popíchanou tvář nemáš,“ projistotu ji tatínek zkontroloval. Nebyl si totiž bezpečnějistý, jestli slečna Monique opravdu nemá na tváři vousy.

„To já nejsem oholený. Ode mě bys měla býtpopíchaná, ty opice,“ šťouchl dcerku prstem do břicha, až se začala svíjet smíchy.

p

17

„Ty máš vousy heboučký, ty nepíchají, ale hladí,

tatínku,“ objala ho pevně Florentýna.

Chvíli se ani jeden z nich nepohnul a vychutnával

si tu společnou chvilku, jako by se neměla už nikdy

opakovat.

„Tati?“

„Ano?“

„A kdy budeš zase chodit dřív domů z práce? Já to

tady nemůžu celý den vydržet takhle sama...“

„Florentýnko, už jsme o tom přece mluvili... Mám teď velikou zakázku až z Anglie a chci uspět. A sama nejsi, máš tady Monique,“ při těch slovech seFlorentýna ošila. „A Tonku a taky je tu pan Dvořák, a s dětmi si můžeš hrát, kdykoliv chceš,“ oponoval jí tatínek.

„Ta francouzština mě s ní nebaví. A s ostatními se bavit nemůžu. Žabo... slečna Monique mi tonedovolí. Jakmile mě vidí třeba s Vaškem, už se ke mně žene a volá na mě ,Mademoiselle! Mademoiselle! Non, non! Leçon de français!‘“ pitvořila se po vychovatelce.

Tatínek si povzdychl.

„Florentýno, co mám s tebou dělat. Hodinyfrancouzštiny jsou důležité. Chci, abys uměla francouzsky. A slibuju ti, že se slečnou promluvím. Nemůže tizakazovat se s Vaškem bavit,“ svraštil tatínek čelo.

„A kdy teda budeš chodit z práce dřív? Stýská se mi po tobě,“ měla na krajíčku Florentýna.

Tatínek ji jemně poklepal po zádech. „Víš co? Dost jsem o tom poslední dobou přemýšlel. Chtěl bych ještě

p

18

nějakou dobu, zhruba rok, pracovat, protože se nám

daří a tohle prostě nemůžeme odmítnout. Vydělám

dost peněz a pak ti slibuju, že firmu prodám a budeme

pořád spolu, jo?“

„To by šlo. Ještě rok říkáš? Nevím, jestli rok sžabožroutkou vydržím.“

„Ale no tak, Flo!“ napomenul ji už důrazněji tatínek.

Holčička se zachumlala do peřin.

„Koupíme si nějaký hezký domeček... Třeba u moře.“

„Jo! Jo! V Itálii, kde jinde než v Itálii, že jo, tati? Já přece umím italsky a ty trochu taky, viď? Máma tě to

přece učila, ne?“

„No, Florentýno, vzhledem k tomu, že maminka

byla Češka jako my, tak jsme mluvili česky.Samozřejmě něco znám, takže bych se zvládl i domluvit, ale

velká sláva to asi není. Ty umíš italsky daleko líp než

já, to si piš,“ řekl tatínek.

„Tati, ale to mi připomnělo, že teď už italsky snikým nemluvím. Prosím, prosím, byl bys tak hodný a mohl najít někoho, kdo by se mnou mluvil? Kdo by mě učil? Nechci to zapomenout. Mám italštinu mnohem radši než francouzštinu. Připomíná mimaminku,“ dodala smutně Flo.

Tatínek se na chvíli zamyslel.

„Dobře, Flo. Něco s tím uděláme. Poptám se aněkoho najdeme. Ať to nezapomeneš. To by byla škoda.“

„Samozřejmě. Jak bychom se domlouvali na trhu, až

si půjdeme koupit třeba zeleninu na polévku? Nebo do




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist