načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Filuta - Terry Pratchett

Filuta

Elektronická kniha: Filuta
Autor: Terry Pratchett

Mladíkovi Filutovi nenabídl život svou vlídnou tvář. Tento teenager je odchovancem nalezince, dítě stok a ulic a příslušník chudiny a spodiny Londýna první poloviny 19. století. Škola ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  132
+
-
4,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 334
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Dodger ... přeložil Jan Kantůrek
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7621-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Mladíkovi Filutovi nenabídl život svou vlídnou tvář. Tento teenager je odchovancem nalezince, dítě stok a ulic a příslušník chudiny a spodiny Londýna první poloviny 19. století. Škola a zkušenosti tohoto života ho předurčují ke "kariéře" na hranici zákona. Ale není to tak zlé, neboť má štěstí a na své těžké cestě potkává i dobré lidi. A jednou dojde k setkání osudovému. Filuta zachrání ze spárů únosců krásnou zlatovlasou dívku a od této chvíle se jeho život zásadně promění. Neobvyklá historická fantasy mimo hranice Zeměplochy vtáhne čtenáře do světa londýnské chudiny 19. století. Opět v překladu dvorního Pratchettova překladatele - Jana Kantůrka. Nápaditý Pratchettův styl tentokrát ve zvláštní altenativně historické fantasy z Londýna viktoriánského období odkazuje k Dickensovým klukovským hrdinům z ulice, ale i reálné osobnosti této doby se v románu objeví.

Popis nakladatele

Filuta - dítě ulice a stok a odchovanec nalezince - je oblíbeným příslušníkem komunity chudých obyvatel středu Londýna. Většina z nich se živí činností, která se pohybuje na hranicích zákona. Podobně jako Oliver Twist má ale dar potkávat spíše lidi, kteří jej táhnou nahoru ke slunci než dolů do stoky, i když pravda je, že právě stoky mu dávají živobytí. V divoké bouři zachrání Filuta zraněnou mladou ženu, která vyskočila z jedoucího kočáru. Její strážci ji převáželi neznámo kam. Filuta, vyzbrojený vztekem a párem mosazných boxerů, jim rychle dokáže, že dva muži možná stačí na jednu dívku, ale rozhodně ne na rychlého, mladého a rozzuřeného Filutu. A od okamžiku, kdy Filuta spatří tvář té ubohé zlatovlasé dívky, se jeho život zásadně mění.

Zařazeno v kategoriích
Terry Pratchett - další tituly autora:
Zaslaná pošta Zaslaná pošta
Pyramidy Pyramidy
Nadělat prachy Nadělat prachy
Nevídaní Akademikové Nevídaní Akademikové
Erik + Pohyblivé obrázky Erik + Pohyblivé obrázky
Good Omens (Tv Tie-In) Good Omens (Tv Tie-In)
 
K elektronické knize "Filuta" doporučujeme také:
 (e-book)
Svobodnej národ Svobodnej národ
 (e-book)
Tulák po hvězdách Tulák po hvězdách
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Terry Pratchett

FILUTA

TALPRESS


Copyright © Terry and Lynn Pratchett, 2012

Translation © Jan Kantůrek, 2016

Cover and illustrations © Paul Kidby, 2012

First published as Dodger by Random House Children’s Books UK.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-637-0 (pdf)


HenrymuMayhewovizato,

ženapsalsvouknihu,

aLynnzaúplněvšechnoostatní


KAPITOLA 1

v níž se setkáme s naším hrdinou,

náš hrdina se pak setká se sirotkem v bouři

a nakonec stane tváří v tvář panu Charliemu,

gentlemanovi známému tak trochu jako pisálek

D

éšA se řinul na Londýn tak prudce, že vypadal jako tančící

jednolitý proud, a každá kapka bojovala se svými družkami o nadvládu ve vzduchu a čekala na okamžik, kdy se bude moci vrhnout dolů. Byla to potopa. Okapy, odpadní roury i kanály přetékaly a vyvrhovaly – doslova řečeno zvracely – odpadky, bahno, sliznatý kal a špínu, mrtvé psy, mrtvé krysy, kočky a ještě horší věci. Vracely tak do lidského světa všechno to, o čem si lidé mysleli, že dávno nechali za sebou. Vody se přetlačovaly, vířily a pospíchaly k přetékající a vždy pohostinné řece Temži. Ohlodávaly její břehy, bublaly a pěnily jako nějaká nepojmenovatelná polévka, která vře v děsivém kotli, a řeka sama lapala po dechu jako umírající ryba. Ale ti, kteří věděli co

5


a jak, o londýnském dešti vždycky říkali, že aA dělá, co dělá, nikdy to hlučné město nevyčistí, protože i když se bude snažit sebevíc, odhalí jen další vrstvu nečistoty. A téhle špinavé noci se odehrávaly tak špinavé věci, že je nemohl odplavit ani déšA.

Ulicí se dosti rychle kolébal drahý kočár tažený párem koní. Pak se ozvalo výkřiku podobné zaskřípění způsobené něčím kovovým, co se zachytilo za osu kol, kočár zastavil, a v tom okamžiku zazněl skutečný lidský výkřik, dveře povozu se otevřely a do zuřící záplavy, která si dnes v noci hrála na vodopád, se vypotácela lidská postava. Za ní z kočáru vyskočili dva další lidé, kteří kleli jazykem stejně temným, jak byla noc černá, a pravděpodobně ještě mnohem hrubším. V proudech vody, přičinlivě osvětlovaných blesky, se první postava pokusila utéci, ale zakopla a upadla. Další dvě se na ni vrhly a první postavě unikl výkřik, který ve všeobecném hukotu a dunění bouře téměř zanikl, ale kupodivu na něj odpovědělo téměř nadpřirozené zaskřípění kovu o kov. Nedaleká kanálová mříž se odsunula a z ní se hbitě vysoukal hubený mladý muž, který se pohyboval s rychlostí hada.

„Nechte tu holku na pokoji!“ vykřikl.

Ze tmy se ozvala kletba a jeden z útočníků se odpotácel do tmy, když mu mladík podrazil nohy. Mládenec nebyl žádná těžká váha, ale dokázal tak nějak být všude a rozdávat údery – údery silně zdůrazňované párem mosazných boxerů, které jsou vždycky pomocníky těch, kteří stojí proti přesile. Útočníci, kteří náhle stáli proti přesile jednoho na dva, vzali nohy na ramena, zatímco mladík je pronásledoval a zasypával ranami. Jenže tohle byl Londýn, hustě pršelo, byla tma a oni prchali vedlejšími ulicemi, úzkými uličkami a zoufale a ze všech sil se pokoušeli dohonit svůj kočár, takže je ztratil. Mladík, ten přízrak z hlubin kanálů, se obrátil a rychlostí závodního chrta vyrazil nazpět k postižené dívce.

6


Poklekl vedle ní a k jeho překvapení ho uchopila za klopu a zašeptala řečí, o které usoudil, že je to cizozemská angličtina: „Chtějí mě odvézt zpátky, prosím, pomozte mi...“ Mladík vyskočil na nohy a oči měl plné podezření.

V této nejbouřlivější ze všech bouřlivých nocí se stalo opravdu jen velkou náhodou, že se právě touhle ulicí domů vraceli, přesněji řečeno brodili dva muži, kteří sami věděli o londýnském bahně své. Klobouky měli stažené do čela, což byl sice hezký, nicméně zcela marný pokus, protože v téhle děsivé noci se zdálo, že skoro stejné množství vody, které padá shora, se odráží od dláždění a přichází i zdola. Nebem znovu proletěl blesk, a jeden z mužů řekl: „Neleží támhle u toho kanálu někdo na zemi?“

Blesk to asi slyšel, protože zazářil znovu a odhalil jakýsi neurčitý tvar, hromádku – a pokud to oba muži dokázali rozeznat, bylo to lidské tělo.

„Dobré nebe, Charlie, je to děvče! Promočená je na kůži a leží tady ve stoce, představ si!“ zvolal jeden z nich. „PojR, honem...“

„Hej, vy... co to děláte, člověče?“

Ve světle malého okna blízké hospody, které jen tak tak ukazovalo, jaká je tma, spatřili řečený Charlie a jeho přítel tvář mladíka, který vypadal jako hoch, jemuž ještě nebylo sedmnáct, ale který měl hlas muže. A navíc muže připraveného se na ně vrhnout a bojovat s nimi o život. I v hustém dešti bylo vidět, že z něj vyzařuje vztek a mává při tom kusem nějakého železa. Mladík pokračoval: „Takové, jako jste vy, dobře známe, to si pište! Přitáhli jste sem, protože honíte sukně a obtěžujete slušný děvčata! Do prkenný vohrady, to už na tom musíte bejt hodně zle, když jste vylezli v noci, jako je tahle!“

Muž, který se nejmenoval Charlie, se narovnal. „Tak pozor, člověče. Zásadně protestuji proti vašemu nesmyslnému obvi

7


nění. Jsme vážení gentlemani, kteří, dodávám, poctivě a dost tvrdě pracují právě proto, aby zlepšili osud podobných ubohých dívek, a také podle toho, co vidím, i takových, jako jste vy!“

Zuřivý mladíkův výkřik byl natolik hlasitý, že se dveře zmíněné hospody pootevřely a žlutooranžové světlo, prosycené kouřem, ozářilo všudypřítomné závoje deště. „Tak takhle tomu říkáte, vy úlisní staří parchanti!“

Mladík zamával svou provizorní zbraní, ale muž jménem Charlie mu ji vytrhl, odhodil za sebe a pak uchopil mladíka za límec pod krkem. „Pan Mayhew i já jsme spořádaní občané, mladíku, a jako takoví samozřejmě považujeme za svou povinnost dopravit tuhle mladou dámu někam, kde by jí nehrozilo nebezpečí.“ Přes rameno pak řekl: „Ty bydlíš blíž, Henry. Myslíš, že by měla tvoje žena něco proti tomu, přijmout na noc pod střechu jednu duši v nouzi? V takové noci bych nenechal venku ani toulavého psa.“

Henry, který teR v náručí držel dívčino tělo, přikývl. „Nemyslel jsi náhodou dva psy?“

Zmítající se mladík to okamžitě pochopil jako urážku, hadím pohybem se Charliemu vysmekl a znovu se chystal k boji. „Já nejsem žádnej pes, vy noblesní křiváci, a ona taky ne. My máme svou hrdost, abyste věděli. Já se o sebe dokážu postarat sám, to si pište, všechno košér a v pohodě!“

Muž jménem Charlie ho znovu uchopil za límec a zvedl, takže se jejich tváře ocitly přímo proti sobě. „No ne, opravdu obdivuji váš přístup, mladý muži, ale rozhodně ne váš zdravý rozum!“ řekl tiše. „A pamatujte, tahle mladá dáma je na tom špatně. To jistě vidíte sám. Dům mého přítele je jen kousek odsud, a protože jste se pasoval na jejího rytíře a ochránce, nuže, zvu vás, abyste nás tam doprovodil a byl svědkem, že se jí dostane té nejlepší péče, jakou jí můžeme poskytnout, slyšíte mě? Jak se jmenujete, pane? A než mi to řeknete, prosím, abyste

8


uvěřil, že vy nejste jediná osoba, která je ochotná se za téhle strašlivé noci postarat o mladou dámu v zoufalé nouzi. Takže, chlapče, jak se jmenuješ?“

Mladík musel zachytit zvláštní tón Charlieho hlasu, protože odpověděl: „Já jsem Filuta – teda tak mi všichni říkaj, páč nikdy nejsem tam, kde mě hledaj, jestli víte, co tím myslím? Každý v celým širým okolí zná Filutu.“

„Tak dobrá,“ přikývl Charlie. „Už jsme se seznámili s tebou a přidali se ke společnosti bláznů, teR ale musíme zjistit, jestli si během téhle malé odysey dokážeme porozumět jako muž s mužem.“ Narovnal se a pokračoval: „Tak si pospěšme do tvého domu, Henry, tak rychle, jak to jen půjde. Obávám se, že ta nešAastná dívka potřebuje veškerou pomoc, kterou jí můžeme poskytnout. A ty, mládenče, tu mladou dámu znáš?“

Pustil mladíka, který o několik kroků ustoupil. „Ne, šéfiku, nikdy v životě jsem ji neviděl, přísahám při Bohu, a já znám na ulicích každýho. Musí to bejt prostě jen další uprchlík – děje se to pořád, fakticky, je lepší na to nemyslet.“

„To mi tady říkáte, pane Filuto, že jste vůbec nevěděl, kdo tahle nešAastná mladá dáma je, ale přesto jste jí jako pravý Galahad přispěchal na pomoc?“

Filuta se najednou zatvářil velmi ostražitě. „Třeba jo, a třeba ne. Co je vám po tom? A vůbec, co je to za frajera, ten Galahádr?“

Charlie a Henry udělali z rukou jakousi provizorní sedačku, aby mohli dívku odnést. Když se vydali na cestu, řekl Charlie přes rameno: „Vy nemáte ani tušení, co jsem právě řekl, že ne, pane Filuto? Ale Galahad byl slavný hrdina a... to nic – jen pojRte za námi jako hrdina v promočeném brnění a dohlédnete na to, že se s vaší dámou zachází poctivě a slušně, dostanete pořádné jídlo a – počkejte...,“ ve tmě zacinkaly mince. „Ano, dva šilinky, a když půjdete s námi, pravděpodobně zvýšíte své naděje, že se dostanete do nebe, což pokud to jen trochu dobře

9


chápu, není místo, které by vás příliš zajímalo. Rozumíte mi?

Souhlasíte? Tak výborně.“

O dvacet minut později seděl Filuta blízko ohně ve velké ku

chyni jednoho domu – ne velkého domu, ale rozhodně většího,

než byla většina budov, do kterých kdy legálně vstoupil. Nele

gálně vstoupil do mnoha větších budov, ale nikde se nezdržel

dlouho, naopak je většinou opouštěl ve velkém spěchu. Upřím

ně, množství psů, které si lidé v dnešních dnech drží, je přímo

skandální a klidně je poštvou na člověka bez nejmenšího varo

vání, takže se pokaždé snažil být co nejrychlejší. Ale tady, hmm,

to bylo něco jiného, tady bylo maso a brambory, taky mrkev,

ale, želbohu, žádné pivo. Dostal sklenici vlažného mléka, které

bylo skoro čerstvé. Paní Quicklyová, kuchařka, ho pozorovala

jako ostříž a už zamkla stříbrné příbory, ale kromě toho to

vypadalo jako docela slušný starý barák. Je pravda, že došlo na

nějaká... hm: „slova“, která adresovala paní Mayhewová svému

manželovi, že je něco jako ochránce zaběhlých psů a koček

a tahá v téhle noční době domů tuláky a kdoví koho. Filutovi,

který s velkou pozorností sledoval všechno, co viděl a slyšel, se

zdálo, že tohle není zdaleka poprvé, kdy měla důvod takhle si

stěžovat. Vypadala jako někdo, kdo se pokouší zakrýt, že už

toho má až po krk, ale zkouší se tomu postavit čelem. Na druhé

straně Filuta dostal své jídlo (a to bylo důležité) a žena i služebná

odspěchaly s ubohou dívkou a teR... někdo sestupoval po scho

dech do kuchyně.

Byl to Charlie a Charlie Filutu znervózňoval. Henry vypadal

jako jeden z těch dobrodinců, kteří mají pocit viny, protože mají

peníze, jídlo a střechu nad hlavou, zatímco jiní ne, ten typ Filuta

znal. Jemu osobně nevadilo mít peníze, když je ostatní neměli,

ale když člověk žije takový život jako on, velmi rychle zjistí, že

když je štědrý, a k tomu ještě veselý dárce, funguje to jako

10


životní pojištění. Potřebujete přátele – a přátelé jsou ti lidé, kteří řeknou – „Filuta? V životě jsem o někom takovym neslyšel, v životě jsem člověka toho ména neviděl, šéfiku! To asi myslíte nějakýho jinýho frajera.“ – protože ve městě musíte sekat dobrotu, a tak musíte být bystrý a ostražitý a mít se celý den na pozoru, tedy jestli chcete zůstat naživu.

On zůstal naživu, protože byl Filuta, mazaný a rychlý. Znal každého a každý znal jej. Nikdy v životě nestál před soudcem, protože dokázal běžet rychleji než kterýkoliv z běžců z Bow Street*, a i teR, když se celá ta organizace změnila, i každého poldu. Nemohli vás zatknout, pokud vám nepoložili ruku na rameno, a sáhnout na Filutu se žádnému z nich zatím nepodařilo.

Ne, Henry nebyl problém, ale Charlie – to bylo něco jiného – vypadal jako ten typ, který se na chlapa podívá a vidí mu až do žaludku. Filuta si myslel, že Charlie by mohl být nebezpečný kořen, gentleman, který ví, jak to na světě chodí, dokáže prokouknout flanel i hladká slovíčka a zjistit, co si myslíte, což bylo každopádně nebezpečné. A teR byl ten nebezpečný člověk tady, sestupoval po schodech a provázel jej cinkot mincí.

Charlie kývl na kuchařku, která poklízela, a sedl si na lavici vedle Filuty, který si musel poposednout, aby mu udělal místo.

„Takže teR... Filuto, je to správně?“ řekl. „Jsem si jistý, že rád uslyšíte, že ta mladá dáma, které jste pomohl, je v bezpečí a spí v pohodlné posteli. Bylo třeba jen několika stehů, které odborně provedl doktor. Bohužel to už nemohu říci o jejím nenaroze* Pozn. překl.: Bow Street Runners – první profesionální anglická

policejní jednotka, založená roku 1742 smírčím soudcem a spiso

vatelem Henrym Fieldingem. Na začátku měla šest mužů. Mezi

Fieldingova nejznámější díla patří, kromě založení této policejní

jednotky, zřejmě román Tom Jones.

11


ném dítěti, které tohle děsivé dobrodružství bohužel nepřežilo.“

Dítě! To slovo zasáhlo Filutu jako olověný zabiják, ale oproti zabijáku zůstalo viset ve vzduchu. Dítě – po zbytek rozhovoru tam zůstávalo, viselo těsně na dosah a nedávalo mu pokoje. Nahlas řekl: „Nevěděl jsem, že...“

„Samozřejmě, jsem si jistý, že jste to nevěděl,“ přikývl Charlie. „V té temnotě to byl jeden z mnoha dalších zločinů, k nimž téhle noci bezpochyby došlo, to víte vy, Filuto, stejně jako já. Ale tenhle se shodou okolností udál přímo před mýma očima a mám pocit, že bych docela rád odvedl malou policejní práci, aniž bychom do toho tahali policii, abych tak řekl, protože si myslím, že by v tomhle případě velké úspěchy neslavila.“

Charlieho tvář byla naprosto vyrovnaná, nedokázal se v ní vyznat ani Filuta, který jinak ve tvářích uměl číst skvěle. Muž zachmuřeně pokračoval. „Přemýšlím, jestli ti pánové, kteří ji obtěžovali, věděli o tom dítěti, ale to asi nikdy nezjistíme, i když bychom možná měli.“ A tady to bylo, to krátké slovíčko „měli“, které se snažilo jako nůž proříznout ven na světlo pochopení. Charlieho tvář zůstávala zcela bezvýrazná. „Taky by mě zajímalo, jestli o tom věděl ještě nějaký další gentleman, a proto, pane, tady máte dva šilinky – a další šilink dostanete, pokud mi odpovíte na několik otázek. Doufám, že by mi to mohlo pomoci přijít na kloub téhle podivné události.“

Filuta se podíval na mince. „A jaký otázky by to tak asi měly bejt?“ Filuta žil ve světě, kde nikdo otázky nekladl, kromě takových jako: „Kolik?“ nebo „A co z toho budu mít?“ A věděl, zcela jistě věděl, že Charlie to ví také.

Charlie pokračoval. „Umíte číst a psát, pane Filuto?“

Filuta naklonil hlavu na stranu. „To je ta otázka, co za ni dostanu šilas?“

„Ne, to není,“ odsekl mu Charlie. „Za odpověR ale dám čtvrtpenci, ani o grešli víc. Tady je, kde je odpověR?“

12


Filuta shrábl malou minci. „Umim přečíst ,hospoda‘, ,pivo‘, a ,gin‘. Nemá smysl cpát si do hlavy věci, který nepotřebujete, to řikám já.“ Objevil se Charliemu na tváři náznak úsměvu? zauvažoval Filuta.

„Vy jste očividně vzdělanec, pane Filuto. Možná bych vám měl říci, že ta mladá dáma je... jednoduše řečeno, někdo s ní opravdu ošklivě zacházel.“

TeR už se vůbec neusmíval a Filuta, který náhle ucítil paniku, vykřikl: „Ale já to nebyl! Neudělal jsem nikdy nic, co by jí ublížilo, přísahám při Bohu! Já určitě nejsem žádnej anděl, ale nejsem zlej člověk!“

Když se pokusil vstát, vtlačil ho Charlie zpátky na sedadlo. „Tak vy jste nikdy nic neudělal? Vy, pane Filuto, jste nikdy nic neudělal? Jestli jste nikdy nic neudělal, pak jste něco jistě udělal. Takže jste vlastně sám přiznal svou vinu. Jsem si skoro jistý, že jste nechodil do školy, na to mně připadáte příliš chytrý. Ale kdybyste někdy do školy chodil a přišel s odpovědí: ,Já jsem nic neudělal,‘ dal by vám nejspíš váš učitel pořádný výprask. Ale teR mě poslouchejte, Filuto. Naprosto věřím tomu, že jste neudělal nic, co by ublížilo té mladé dámě, a mám jeden moc dobrý důvod, proč to říkám. Vy jste si toho nevšiml, ale ta dívka má na prstě jeden z největších a nejkrásnějších prstenů, jaké jsem kdy viděl – a pokud byste měl v úmyslu jí ublížit, byl byste jí ho ukradl, než by člověk okem mrknul, stejně jako jste mi před chviličkou ukradl peněženku.“

Filuta se zadíval do těch očí. Oh, tohle je vážně těžkej frajer, a není pochyb, že by nebylo dobré stát na opačné straně než on. „Já, pane? To ne, pane,“ odpověděl. „Našel jsem ji ležet na zemi. Chtěl jsem vám ji vrátit, pane, čestně.“

„UjišAuji vás, že věřím každému slovu, které jste právě řekl, pane Filuto. I když musím vyjádřit svůj obdiv k tomu, že nejenže jste byl jediný, kdo si v té temnotě všiml té náprsní tašky, ale

13


zároveň jste i velmi bystře poznal, že je moje. Vážně žasnu,“ řekl Charlie. „Uklidněte se. Chtěl jsem jen, abyste věděl, jak vážně to beru. Když jste řekl ,Nikdy jsem nic neudělal!‘, celé vaše chování zabarvilo vaše prohlášení záporem, jen nahrubo, ale jednoznačně, chápete? Já a pan Mayhew jsme obeznámeni s všeobecně neuspokojivým stavem věcí v tomhle městě, a mimochodem, to znamená, že známe i způsoby, jak to udělat, aby si těch věcí všimla i veřejnost, nebo alespoň ti členové veřejnosti, kteří si jich všímat chtějí. Protože, jak se zdá, máte starost o tu mladou dámu, možná byste se mohl poptat v okolí, nebo alespoň pozorně poslouchat, jestli o ní něco nezjistíte nebo nezaslechnete. Odkud pochází, co je zač, cokoliv. Někdo ji ošklivě zbil, a nebyla to nějaká malá domácí potyčka, kde padne pár políčků. Myslím tím kožený pásek a pěsti. Pěsti! Ne jednou, ale podle modřin a pohmožděnin mnohokrát, znovu a znovu, ale tím to, můj mladý příteli, zdaleka neskončilo!

Samozřejmě existují lidé, k nimž vy jistě nepatříte, kteří by řekli, že bychom to měli ohlásit autoritám, ale to jen proto, že nemají nejmenší ponětí, jak to v Londýně těch nižších tříd opravdu chodí, nevědí o chudinských doupatech a vrstvách zkaženosti a špatnosti, ve kterých musí ti lidé žít, většinou ne vlastní vinou. Ano?“

Charlie se zeptal proto, že Filuta zvedl prst. A hned jak zjistil, že získal Charlieho pozornost, řekl: „Tak jo, jasně že to může bejt na některých ulicích trochu drsný. Nějakej ten mrtvej pes, možná dokonce nějaká stará ženská, ale víte, takovej je svět. Jak se to říká v Boží knize, každej člověk musí sníst svou libru prachu, než umře. Ne?“

„No, jistě ne v jednom jídle,“ usmál se Charlie. „Ale když už jste o tom začal mluvit, pane Filuto, mohl byste mi za své dva šilinky a ten halíř navíc citovat z Bible ještě něco?“

Zdálo se, že to pro Filutu představuje něco jako cvičení.

14


Podíval se na Charlieho a vzdorovitě ze sebe vypravil: „Jo, pane, dejte vezdejší chleba, ano, to se tam říká, ale já pořád nevidím žádnej šilink.“

Charlie se zasmál. „Takže vezdejší chleba? Vsadil bych se, že jste v životě nevkročil do kaple, ani do kostela, mladý muži! Neumíte číst, neumíte psát, dobré nebe, mohl byste mi říci jméno jediného apoštola? Podle výrazu vaší tváře odhaduji, že, bohužel, nemohl. Ale tak či tak, přispěchal jste na pomoc naší mladé dámě, která leží nahoře, a to ve chvíli, kdy by se většina lidí dívala jinam. Proto dostanete pět šestipencí, pokud pro mě a pana Mayhewa uděláte tu malou práci. Vyptávejte se v okolí, hledejte příběh, příteli. Ve dne mě můžete najít v Morning Chroniclu. Jinde mě nehledejte. Tady je moje navštívenka, kdybyste ji náhodou potřeboval. Pan Dickens, to jsem já.“ Podal Filutovi kartonový obdélníček. „Ano, chcete se na něco zeptat?“

Zdálo se, že Filuta viditelně znejistěl, ale pak ze sebe vypravil: „Mohl bych vidět tu dámu, pane? Páč já ji vlastně vůbec neviděl – viděl jsem akorát, jak někdo zdrhá, a myslel jsem, že vy dva noblesové patříte k nim. Měl bych vědět, jak vypadá, jestli se na ni mám vyptávat, a taky dovolte, pane, abych vám řek, že takový vyptávání kolem může někdy bejt dost nebezpečnej způsob, jak si v tomhle městě vydělávat peníze.“

Charliesezamračil.„Vtéhlechvílijeplnámodročerných podlitin,Filuto“.Naokamžikse zamyslel a pokračoval: „Ale na tom, co říkáte něco je, jak jistě chápete, tuhle domácnost to tak trochu obrátilo naruby. Paní Mayhewová se pokouší znovu uspat děti a naše dáma prozatím leží v pokoji služebné. Pokud tam chcete jít, ujistěte se, že máte čisté boty, a jestli ty vaše ulepené prstíky... však víte, co myslím, ty, na které se tak snadno lepí cizí majetek, a pak ,Ale ne, jak je to možné, kde se to tady vzalo, no to mně pochčij prsa...?‘“ Hlas se mu vytratil. „Rozhodně nic takového nezkoušejte v domě pana Henryho Mayhewa.“

15


„Já nejsem zloděj!“ zaprotestoval Filuta.

„To, co mi chcete říci, je, že nejste jen zloděj. Pro tuhle chvíli přijmu vaši historku, jak má náprsní taška skončila ve vašich rukou... pro tuhle chvíli, nezapomínejte. Všiml jsem si, že to dlouhé slabé páčidlo, které máte u sebe, je určeno k otvírání kanálových mříží, a z toho usuzuji, že jste stokař, živíte se prohledáváním kanálů – což je zajímavé zaměstnání, ale ne pro člověka, který doufá, že se dožije vysokého věku. A tak by mě zajímalo, jak jste přežil, Filuto, a mám v úmyslu to jednoho dne zjistit. Nehrajte na mě neviňátko, prosím, na to znám tohle město až příliš dobře!“

I když se Filuta při těch slovech popuzeně nadechoval a pak začal dokonce protestovat, že si nezaslouží, aby se s ním mluvilo jako s nějakým obyčejným zločincem, udělal na něj Charles opravdu dojem. Nikdy předtím ještě neslyšel chlápka z lepší společnosti použít výraz „no to mně pochčij prsa,“ a to jen potvrzovalo jeho názor, že je pan Dickens pěkně nebezpečný patron, někdo, kdo by mohl způsobit těžce pracujícímu klukovi spoustu ošklivých nepříjemností. Když člověk jedná s někým takovým, vyplácí se být opatrný – jinak by si ten chlápek mohl najít někoho, kdo by vám kleštěmi zrychtoval zuby, jak se to stalo Wallymu, co se živil jako podomní kalounkář, který se dostal do maléru kvůli jednomu šilasu. Takže když Charlie vedl Filutu nahoru, dával si mladík pozor na své chování. Prošli ztemnělým domem a dorazili do malé ložnice, která se navíc opticky zmenšovala kvůli tomu, že tam pořád ještě byl doktor a právě si v malém umyvadle myl ruce. Muž na Filutu vrhl krátký pohled plný nevyslovených kleteb a pak se obrátil k Charliemu. Toho obdařil úsměvem, jakého se dostává lidem, o nichž se ví, že mají peníze. Jak Charlie přesně odhadl, Filuta nikdy nechodil do školy. Místo toho se v životě učil věci, které jsou velmi odlišné od těch

16


ve škole, a výrazy tváří dokázal přečíst mnohem lépe než noviny*.

Doktor řekl Charliemu: „Je to vážně ošklivý případ, pane, moc ošklivý. Udělal jsem, co jsem mohl, a musím pochválit sám sebe – ty stehy jsou jemné, drobné a úhledné. Zjistil jsem, že je to dost odolná mladá žena, a jak se ukázalo, musela být. A teR potřebuje péči, pozornost – ale především toho největšího ze všech lékařů – čas.“

„A pochopitelně i milost Boží, protože on je tím, komu všichni skládají poslední účty,“ přikývl Charlie a vtiskl muži do ruky několik mincí. Když doktor odcházel, řekl Charlie: „Samozřejmědohlédneme,doktore,aby dostávala dobré jídlo a pití. Děkuji vám za vaši péči a přeji vám dobrou noc.“

Doktor vrhl na Filutu další temný pohled a vydal se rychle ze schodů. No ano, když žijete na ulici, musíte vědět, jak číst lidem v obličeji, o tom nic. Filuta si teR dvakrát přečetl Charlieho tvář a zjistil, že Charlie nemá doktora nijak v lásce, stejně jako nemá doktor v lásce Filutu, a podle tónu řeči bylo jasné, že je Charlie rozhodnut věřit mnohem víc v pořádné jídlo a pití než v Boha, což byla osoba, o které Filuta sice mimochodem slyšel, ale o které skoro nic nevěděl, snad až na to, že On má hodně co do činění s bohatými lidmi. Takže to prakticky vylučovalo všechny lidi, které Filuta znal (s výjimkou Solomona, který s Bohem rozmlouval často a občas Bohu poskytl nějakou radu).

Když z místnosti zmizela mohutná doktorova postava, mohl se Filuta konečně na dívku lépe podívat. Její věk odhadl na sotva šestnáct, možná sedmnáct let, i když vypadala starší, jak ovšem

* Pozn. aut.: Přestože Charliemu řekl, že číst neumí, Filuta to uměl,

protože ho něco naučil hodinář Solomon, jeho domácí, a něco

noviny Jewish Chronicle – ale proč vykládat lidem věci, které

nemusí vědět?

17


vypadá většina lidí, které někdo zbil. Dýchala pomalu a všiml si jejích vlasů, které vypadaly jako tekuté zlato. V náhlém popudu řekl: „Bez urážky, pane Charlie, ale vadilo by vám, kdybych tady u dámy zůstal a dohlídl na ni, jen do rána, myslím? Nedotknul bych se jí, ani nic takovýho, nikdy předtím jsem ji vážně neviděl, přísahám, ale nevím proč, mám takovej pocit, že bych měl.“

Do místnosti vešla hospodyně a vrhla na Filutu pohled plný čiré nenávisti, ale jak si Filuta ke svému uspokojení všiml, vzápětí počastovala pohledem, který nebyl o moc příjemnější, i pana Charlieho. Pod nosem se jí črtal výrazný knír a zpod něj zaznělo: „Nechtěla bych říct něco nevhodného, pane, nevadí mně starat se o další ,autorku bouře‘, abych tak řekla, ale odmítám nést zodpovědnost za činy tohohle mladého šibeničníka, bez ohledu na přítomnost vašíctihodnosti.Doufám,žeažvás všechny v noci pomorduje ve vašich postelích, nebude nikdo tvrdit, že za to můžu já. Bez urážky, doufám, že chápete, co tím myslím.“

Filuta byl na takové věci zvyklý, lidé jako tahle hloupá ženská si mysleli, že každé dítě žijící na ulici je pravděpodobně zloděj a kapsář, který by vám ve zlomku vteřiny ukradl tkaničky z bot a pak vám je prodal. V duchu si povzdechl. Samozřejmě, pomyslel si, u mnoha z nich to byla pravda – ve skutečnosti u většiny –, ale to nebyl důvod k takovým všeobecným prohlášením. VždyA některé věci samy padaly z vozů a vypadávaly z kočárů, ne? Nikdy nestrčil ruku do cizí kapsy. No, snad až na jeden nebo dva případy, kdy byla ta kapsa tak nestydatě otevřená, že něco prostě vypadnout muselo, a Filuta byl na místě a jen tak mimochodem to zachytil dřív, než to dopadlo na zem. To nebyla krádež, to bylo... jako kdyby uklízel, aby na zemi nebyl nepořádek, a navíc, vždyA se to stalo jen... no? Jednou či dvakrát za týden? Byl to jakýsi druh pořádnosti, ale je pravda, že někteří krátkozrací lidé by vás dokázali kvůli podobnému hloupému nedorozumění oběsit. Ale v případě Filuty k žádnému nedoro

18


zumění dojít nemohlo, protože byl rychlý a mazaný a každopádně mnohokrát chytřejší než ta hloupá stará ženská, která si pletla slova (VždyA co mohlo znamenat to její „autorka bouře“? To bylo pěkně pošahané! Někdo, kdo si vydělává tak, že píše bouřky?). No, fajn práce, pokud jste se k ní dostali, i když upřímně řečeno, Filuta se vždycky vyhýbal všemu, co jen na dálku zavánělo prací. Jasně, bylo tady sbírání ve stokách, ale, oh!, jak on to miloval! Sbírat, to byl život, vydat se do stok znamenalo ožít. Kdyby nebyl tak hrozně hloupý, byl by teR už dávno ve stokách, čekal by, až bouře skončí a otevře se nový svět příležitostí. Miloval ty chvíle, kdy se vydával na výpravu, ale právě v tomhle okamžiku spočívala na Filutově rameni pevně ruka pana Charlieho.

„Poslechněte si tohle, můj mladý příteli, ta dáma má na vaši starostlivost právo. Ale pokud byste se začal v tomhle domě vydávat třeba za Čingischána a já se o tom dozvěděl, poslal bych za vámi pár lidí, které znám. Rozumíte? A já bych mával zbraní, o jaké se Čingisovi ani nezdálo, a mířil bych přímo na vás, příteli. Takže teR ponechám tu mladou dámu ve vaší péči a vás v péči paní Sharplesové, v jejíchž rukou je teR váš život.“ Charlie se usmál a pokračoval: „,Autorka bouře‘, no bodejA, to si musím poznamenat.“ K Filutovu úžasu a očividně i k překvapení paní Sharplesové vytáhl Charlie z kapsy maličký notýsek a krátký špaček tužky a rychle si něco zapsal.

Hospodyně pozorovala Filutu pohledem plným zlomyslného uspokojení. „Mně můžete věřit, pane, to se tedy spolehněte. Jestli se tady ten mladý zlosyn pokusí o nějaký trik, udělám s ním krátký proces. Vynesu ho odsud a doručím ho úřadům, to si pište.“ Pak vykřikla a ukázala prstem. „A už jí něco ukradl, pane, dobře jsem to viděla!“

Filuta ztuhnul s rukou na půli cesty od podlahy. Byl to velmi zneklidňující okamžik.

19


„Ach, paní Sharplesová, vy tedy máte opravdu oči jako – jak bych to řekl – Argos Panoptes*,“ řekl s úsměvem Charlie. „Náhodou jsem si všiml, co ten mladík sbírá ze země, a leželo to už nějakou chvíli vedle postele – ta dívka to původně svírala v ruce. Pan Filuta měl bezpochyby strach, abychom je nepřehlédli. Takže, Filuto, podal byste mi je, prosím?“

Filuta by se byl v té chvíli nejraději propadl, ale podal Charliemu svůj nález. Byl to balíček levných karet, jenže když se na něj Charlie díval, neměl čas si je prohlédnout.

Charlie lezl Filutovi na nervy, ale teR řekl: „To je taková dětská karetní hra, paní Sharplesová, a řekl bych, že pro dívku jejího věku dost nudná a dětinská. Jmenuje se ŠAastná rodina a je to vlastně druh kvarteta. Tady se dohromady dávají členové šAastné rodiny. Už jsem o ní slyšel.“ Chvilku obracel balíček v rukou a pak řekl: „Tohle je opravdu záhada, drahá paní Sharplesová, a já ji vrátím do rukou někoho, kdo pohne nebem i zemí, aby tu záhadu chytil za ocas a vytáhl ji na denní světlo. Abych byl přesný, do rukou tady pana Filuty.“ A s těmi slovy podal balíček karet zpět užaslému Filutovi a veselým tónem dodával: „Nesnažte se mě oklamat, pane Filuto, protože já vás znám lépe než vlastní lakýrky, na to bych přísahal. Ale teR už musím vážně jít. Práce čeká.“

A Filuta si byl jistý, že než Charlie vyšel ze dveří, tak na něj mrkl.

Noc uběhla velmi rychle, protože větší část z ní už se překu

* Pozn překl.: Nepříliš lichotivé přirovnání. Argos Panoptes byl sto

oký obr, kterého najala Héra jako hlídače nymfy Ió, milenky svého

manžela Dia. Když se bohové hádají, nepojde z toho pro služebníky

nic dobrého. Na Diův příkaz Arga nakonec zabil Hermés a Héra

obra in memoriam odměnila tím, že jeho oči umístila na ocas do té

doby nevýrazného kurovitého ptáka – páva.

20


lila do včerejška. Filuta seděl na podlaze a poslouchal pomalý dech dívky a chrápání paní Sharplesové, která spala s jedním okem otevřeným a neustále namířeným na Filutu, podobně jako kompasová střelka, která neustále míří k severu. Proč to vlastně udělal? Proč tady mrznul na podlaze, když se mohl stulit v pohodlí a teple vedle Solomonova sporáku (úžasné zařízení, které v případě, že bylo třeba roztavit nějaké to zlato, dokázalo posloužit i jako výheň)?

Jenže dívka byla bez ohledu na své modřiny a podlitiny tak krásná, že z ní nedokázal spustit oči. Obracel v rukou pořád dokola promočený balíček hloupých ohmataných karet a díval se na dívku, jejíž tvář byla jedinou spletí odřenin a šrámů. Ty svině jí vážně daly co proto a bylo to o to horší, že ti chlapi přesně věděli, co dělají, bili do ní jako do boxovacího pytle. On jim sice dal několik pěkných ran svým páčidlem, ale to nebylo dost – u Boha! To zdaleka nebylo dost! Najde je, rozhodně je najde a zařídí, aby si čuchli ke kytkám odspoda... Filuta se probudil na studené podlaze. Husté šero bylo rušené jedinou blikající svíčkou a on byl dokonale zmatený, dokud nepoznal své okolí, které zahrnovalo i paní Sharplesovou v její lenošce, která pořád ještě chrápala jako člověk, který se snaží rozříznout pilou prase. Mnohem důležitější ale byl slabý, třesoucí se hlas, který říkal: „Mohla bych dostat trochu vody, prosím?“

Při těch slovech Filuta málem propadl panice, ale v porcelánovém umyvadle stál džbán s vodou, a tak rychle naplnil sklenici. Dívka ji od něj velmi opatrně převzala, vypila ji a gestem požádala, aby ji znovu naplnil. Filuta vrhl pohled na paní Sharplesovou, nalil znovu vodu, podal sklenici dívce a zašeptal: „Prosím, řekněte mi, jak se jmenujete.“

Dívka spíš zakrákorala, než promluvila, ale bylo to zakráko

21


rání dámy, jaké ze sebe mohla vydat třeba žabí princezna: „Své jménonesmímnikomuprozradit,ale jste nesmírně laskav, pane.“

Filuta vybuchl: „Proč vás ti lumpové tak zbili, slečno? Nemůžete mi říct aspoň jejich jména?“

Znovu ten lítostivý hlas. „To nemohu.“

„A mohl bych vás aspoň za téhle mrazivé noci držet za ruku, slečno?“ Myslel si, že udělat něco takového je křesAanský skutek – nebo to aspoň slyšel. K jeho mírnému překvapení se dívka skutečně natáhla a podala mu ruku. Opatrně ji uchopil a nenápadně si prohlédl prsten na jejím prstě a pomyslel si: To je nějakej kus zlata a tady je korunka, přísahám, jeden by se mohl kvůli takový korunce dostat do malérů. Korunka a u ní orlové a nějaký cizí slova. Charlie řekl, že je to prsten, kterej něco znamená, prsten, o kterej někdo rozhodně nebude chtít přijít. A ti orlové vypadali dost hrozivě.

Všimla si jeho zájmu. „Říkal, že mě miluje... můj manžel. Pak jim dovolil mě zbít. Ale moje matka vždycky říkala, že když se někdo dostane do Anglie, bude svobodný. Nedovolte, pane, aby mě odvezli zpět – nechci tam jít.“

Naklonil se k ní a zašeptal: „Já nejsem žádný pán, slečno, já jsem Filuta.“

Dívka ospale zamumlala a v jejím hlase zazněl přízvuk, který byl podle Filutova odhadu německý. „Filuta? Někdo, kdo je chytrý a ví, kdy a kde má být nebo nebýt? Děkuju vám, Filuto. Jste moc laskavý a já jsem unavená.“

Sesula se do polštářů a Filuta stačil tak tak zachytit poloprázdnou sklenici.

22


KAPITOLA 2

v níž se Filuta setká s umírajícím mužem,

umírající muž potká svou Dámu

a Filuta se stane králem stokařů

K

dyž zvony odbily pátou, paní Sharplesová se vzbudila a vy

dala ze sebe zvuk, který by se dal nejlépe popsat jako

„Chrmfrt!“ Když zaostřila na Filutu, oči se jí naplnily jedem a hned nato začala zkoumat pohledem místnost, aby zjistila sebemenší známku nepravostí.

„Tak dobrá, ty mladý kriminálníku, užil sis hezky spánku v teple, v křesAanské ložnici, jak jsme ti slíbili – a řekla bych, že to bylo poprvé v životě. Takže teR odsud hezky rychle vypadni a měj se na pozoru! Budu tě hlídat jako stříbrnou vidličku, dokud nevypadneš zadním vchodem, to si piš!“

Byla to ošklivá a nevděčná slova a ona byla stejná. Hnala ho před sebou po špinavých zadních schodech dolů do kuchyně, jejíž dveře otevřela takovou silou, že narazily do zdi, odrazily

23


se a málem ji udeřily do obličeje, a to k pobavení kuchařky, která celou pantomimu pozorovala.

Když nakonec zůstaly dveře jako němá výčitka napůl otevře

né, řekl Filuta: „Slyšela jste pana Charlieho, paní, je to moc důležitej pán a ten mi dal jistej úkol, řek bych, že mám jistý poslání, a každej misionář obyčejně dostane kousek nějakýho žvance, než ho vyženou mezi divochy. A já bych řek, že by se panu Charliemu nelíbilo, kdyby se doslech, jakej nedostatek pohostinnosti jste mi v tomhle domě projevila, paní Sharp Ballsová.“*

Její jméno tím útočným způsobem překroutil zcela podvědo

mě a velmi ho to potěšilo, i když, jak se zdálo, ona sama si toho nevšimla. Zato si toho očividně všimla kuchařka a rozesmála se smíchem, ve kterém zněla zlomyslná pobavenost. Filuta snad nikdy nepřečetl knihu, ale kdyby to byl někdy udělal, byl by ji znal stejně dobře, jako teR znal kuchařku. Bylo úžasné, jak moc se dalo poznat z pohledu, uchechtnutí, odfrknutí, nebo dokonce i z pšouku, když ho někdo vložil do rozhovoru na správném místě. Existuje řeč slov a pak existuje řeč těla, gest, pohledů, jemných pohybů tváře, drobné fyzické návyky, které si jejich majitel neuvědomuje. Lidé, kteří si myslí, že je jejich tvář zcela nevýrazná, si neuvědomují, že sdělují své nejniternější myšlenky každému, kdo má ten dar podobná gesta a náznaky číst. A právě teR, jako by ve vzduchu držel anděl tabuli s nápisem, viselo v kuchyni sdělení, že kuchařka nemá ráda hospodyni a že její nesympatie je tak hluboká, že se baví na její účet bez ohledu na to, že je zde někdo, kdo nepatří do domu, tedy Filuta.

* Pozn překl.:Tahle kniha je fikce, ale umístěná do reálného prostředí

a více méně reálné doby, takže je pochopitelně třeba zachovat pů

vodní jména. Hospodyně se jmenuje Sharplesová a Filuta ji te@

oslovil Sharp Ballsová. Pokud bych to měl vhodně (i když dost

volně) přeložit, bylo by to Nebroušená a Nabroušená.

24


Proto opatrně upravil svou podobu tak, aby vypadal o něco unaveněji, vystrašeněji a o něco pokorněji než obvykle. Kuchařka ho okamžitě gestem pozvala k sobě a řekla mu tlumeným hlasem, ale ne zase tak tlumeným, aby to hospodyně neslyšela: „Dobrá, mladíku, mám na sporáku nějakou ovesnou kaši –takže jí můžeš trochu mít a pak taky kousek skopového, které skoro nezavání, a vsadila bych se, že už jsi jedl horší. Bude ti to stačit?“

Filuta propukl v pláč – a byly to kvalitní slzy, oduševnělé a plné emocí – vložil se do nich doslova celým tělem – pak padl na kolena, sepjal ruce a řekl upřímně procítěným hlasem: „Bůh vám žehnej, paní, Bůh vám žehnej!“

Tahle nestydatá scénka mu vysloužila velkou mísu ovesné kaše a navíc s velmi uspokojivou dávkou cukru. Skopové ještě nebylo ve stavu, kdy by se rozhodovalo, zda se nemá vydat na cesty, a tak ho s díky přijal. Když nic jiného, může rozhodně posloužit jako základ pro slušnou omáčku. Maso bylo zabaleno v novinách a tak ho rychle nacpal do kapsy v obavách, aby se neodpařilo. Co se týká ovesné kaše, vybral k neskrývanému souhlasu kuchařky misku tak pečlivě, že byla jako vylízaná. Je třeba zmínit, že kuchařka byla dáma, které se třásly všechny části těla, které se třást mohou, a to včetně dvojité brady.

Zařadil ji mezi spojence, rozhodně alespoň proti hospodyni, která na něj pořád ještě nenávistně zírala. Kuchařka ho ale najednou popadla za ruku a vykřikla mnohem hlasitěji, než bylo třeba: „Tak a teR se mnou půjdeš vedle do přípravny a podíváme se, co všechno jsi ukradl, mladíku, to aby bylo jasno, rozumíš?“

Filuta se jí pokusil vytrhnout, ale jak už bylo řečeno, byla to dobře stavěná žena – jak ostatně kuchařky bývají –, a jak ho vlekla do vedlejší místnosti, naklonila se k němu a sykla: „Neper se. Copak jsi vážně tak zatraceně hloupý? Drž chlebárnu a dělej, co říkám!“ Otevřela dveře a vlekla ho po několika kamenných schodech do místnosti, která páchla nakládanou zele

25


ninou. Když za nimi zabouchla dveře, trochu se uvolnila a pokračovala: „Ta stará škatule, hospodyně, bude přísahat při všech svatých, že jsi tady během noci sebral řadu maličkostí, a buR si jistý, že většinu těch maličkostí sebrala ta princmetálová dáma sama. Je jasné, že pak by se jakékoliv přátelské pocity, které jsi tady možná vyvolal, vytratily jako ranní mlha. Rodina je moc slušná, vždycky měla pochopení pro zničeného řemeslníka nebo nešAastnou padlou ženu, která by se chtěla postavit svému osudu. Viděla jsem jich sem přijít a zase odejít celou řadu. A musím ti říct, že většina z nich je teR na tom mnohem líp, já to vím.“

Tak uctivě, jak to jen dokázal, se Filuta pokusil odstranit její ruce ze své osoby. Měl dojem, že ho spíš poplácává, než drží, a to s větším zápalem a podezřelejším svitem v oku, než by bylo potřeba.

Viděla jeho výraz a pokračovala: „Nebyla jsem vždycky taková stará tlustá bába, kdysi jsem klesla a pak se mi podařilo vyhrabat se znovu nazpět. Tak je třeba se k tomu postavit, mladíku. Každé těsto se může zvednout, když má dost kvásku. Nebyla jsem vždycky jako teR, to mi věř, přísahám, že bych tě nejspíš dost překvapila, asi i pobavila, a můžu říct, že jednou nebo dvakrát bych tě rozhodně dokázala přivést i do rozpaků.“

„Rozumím, paní,“ přikyvoval Filuta, „a mohla byste mě laskavě přestat otlapkávat?“

Zasmála se, čímž způsobila, že se jí rozvlnily všechny brady, a pak o něco vážněji dodala: „Kuchyňská pomocnice mi řekla, že se vykládá, že jsi včera večer pomohl zachránit před lumpy nějakou půvabnou dívenku, a já vím, jsem si jistá, že by na tebe něco hodili, kdybych ti nevysvětlila, jak jsou karty rozdané. Takže, človíčku, naval tetičce Quicklyové všechno, o čem sis myslel, že si odsud odneseš, a já se postarám, aby se to vrátilo, kam patří. Mám tuhle rodinu ráda a nedovolím, aby je někdo okradl, dokonce ani takový fešný a šikovný mládenec jako ty

26


ne. Takže když mi všechno hned dáš, budou tvé hříchy odpuštěny a ty odsud vyjdeš s neposkvrněným charakterem, i když bych si přála, abych totéž mohla říct o tvém zbytku.“ Přelétla pohledem jeho kalhoty a s odporem nakrčila nos.

Filuta jí s nejistým úsměvem podal jedinou stříbrnou lžičku a řekl: „Jednu lžičku, a to jenom proto, že jsem ji ještě držel v ruce, když jste mě odvlekla sem dolů!“ Pak ještě vytáhl balíček karet. „A tohle, paní, mi dal sám pan Dickens!“

Kuchařka ho přesto, i když teR už úsměvem, poplácala tady a tam, našla jeho nůž, boxer a krátké páčidlo, které okázale ignorovala. Zato ho přinutila, aby si vyzul boty, aby je mohla prohlédnout, a při tom zápachu zděšeně zamrkala, teatrálně si zamávla rukou před nosem a dala mu jasně najevo, že si je má zase obout tak rychle, jak to jen jde. Vesele pak pokračovala: „Doufám, že sis nějakou věcičku nenacpal do zadku, že ne? Nebyl bys první, kdo by to zkusil. Ne, nebudu se tam dívat, jsi vykrmenější než většina podobných týpků, což znamená, že jsi buR nevinný, nebo hodně mazaný. Věřím, že je to to druhé, a dost by mě překvapilo, kdyby to byl ten první případ. Tak a teR abys věděl, jak to uděláme dál. Vytáhnu tě po schodech nahoru a budu na tebe ječet jako na grázlíka, což doopravdy jsi, tak aby to ta stará kukuřice slyšela. Budu vykřikovat, že jsem tě prohledala bez ohledu na to, že riskuju své zdraví, a teR tě vyhodím na ulici úplně čistého. Pak tě špičkou nohy vykopnu ze dveří, to aby to líp vypadalo, a vrátím se ke své práci. Bude to o to příjemnější, když při tom budu vědět, že ta hnusná stará megera zuří jako kotel plný vos.“ Změřila si Filutu zkoumavým pohledem a pokračovala: „Ty prý se živíš jako stokař?“

„No jo, to je fakt.“

„Jak jsem slyšela, tak je to spousta práce za málo peněz?“

Nikdy nikomu neříkej všechno. Odpověděl: „No, to já nevím, paní. Prostě si vydělávám na živobytí.“

27


„Dobrá, takže teR půjdeme a zahrajeme jim to divadýlko. Ona určitě bude poslouchat a pak ven s tebou, ale jedno si pamatuj – kdykoliv bys potřeboval přítele, přijR za starou Quicklyovou a myslím to vážně. Když si budeš myslet, že bych ti mohla pomoct, stačí hvízdnout. A kdybych náhodou v nouzi zaklepala na tvoje dveře, otevři mi.“ Mlha, smog a kouř venku byly tak husté, že slunce na obloze skoro nebylo vidět, ale pro někoho. jako byl Filuta, to představovalo jasné denní světlo. Souhlasil s tím, že trocha sluníčka není k zahození, protože na vás aspoň trochu uschne oblečení, ale jinak měl Filuta rád stíny, a pokud to bylo možné, kanály a odpadní potrubí a právě teR v něm něco toužilo po útěšné samotě v temnotách.

Páčidlem proto zvedl poklop nejbližšího kanálu a spustil se dolů na dno potrubí, které zdaleka nebylo tak ošklivé, jak si mnozí lidé myslí. Včerejší bouře, díky přívalům vody, udělala ze stok poněkud snesitelnější místo. Dole teR budou samozřejmě i další sběrači, ale Filuta měl na stříbro a zlato nos.

Solomon říkal, že jeho pes Onan má nos na šperky. Filuta tomu ubohému tvorovi zmíněnou schopnost ochotně přiznával, už proto, že občas Filutu dokázal z nepochopitelných důvodů přivést do rozpaků. Mladíkovi často přišlo psa až líto. Tak či tak, pravdou bylo, že se špičatá psí tvář doslova rozzářila, když někde v okolí ucítil rubíny. Občas ho Filuta brával s sebou dolů, do šera kanálů. A když Onanův úžasný čenich v temnotě objevil nějaký poklad, dával mu Solomon po návratu domů pořádnou dávku drůbežích vnitřností.

Filuta si přál, aby dnes měl psa s sebou – protože Onan měl tak skvělý sluch, že dokázal zaslechnout náhlý příval vody, který vpadl do stok na celé kilometry proti proudu, a začal štěkat. Jenže Filuta sestoupil do kanalizace ve špatné oblasti a neměl

28


čas se pro něj zastavit, takže se musí obejít bez něj a pracovat, jak nejlépe umí. A on to opravdu uměl. Někdo tak hbitý jako Filuta vybral kořist a byl z kanalizace venku dřív, než se stokami přihnal první nával bouřkové vody.

Ale vypadalo to, jako by včerejší bouře vyprázdnila oblohu.

Dnes byl v tunelech klid a ticho jako na břehu zahradního jezírka. Tu a tam stály malé kaluže a středem odpadní stoky tekl slabý pramínek. Po bouři kanály páchly jako, no, jako mokré mrtvé věci, shnilé brambory a zkažený vzduch – a v posledních dnech, naneštěstí, jako lejno. To vždycky Filutu rozzuřilo. Podle toho, co mu vyprávěl Solomon, vybudovali podzemní stoky nějací chlápci jménem Římané, aby dešAová voda odtékala podzemím do Temže, místo aby tekla lidem do domů. Jenže v dnešních dnech se tu a tam objevovali vyčuránci, kteří do kanálů sváděli odpady ze svých žump, a Filuta si myslel, že to fakt není fér. Stačilo, že tam dole byla hejna krys, a ještě aby člověk dával pozor, aby nešlápl do nějakého richarda.*

Poklopy kanálu, které byly samozřejmě mřížované, aby jimi

mohla odtéct voda, pronikalo dolů dost světla, ale pracovat jako sběrač znamenalo, že musíte používat hmat. Saháte kolem, většinou prsty rukou, ale někdy i nohou, a hledáte jimi ty malé těžké předměty, které se zachytily v prasklinách drobícího se cihelného zdiva, když je voda hnala po dně stoky. Hlavně ale člověk musel hledat hlavou a taky s pomocí instinktu – a to vlastně bylo alfou a omegou, abyste se stali úspěšným hledačem.

* Pozn. aut.: Slovo pochází z veršovaného cockney slangu. Jde o zkrat

ku z Richard the Third (Richard Třetí), což se velmi příhodně rýmuje

s jiným zajímavým slovem (thurd – hovno).

Pozn. překl.: Veršovaná cockney byla polotajná hantýrka londýn

ského podsvětí, podobně jako u nás plotňácký hantec nebo pepický

argot žižkovské galerky.

29


To ho naučil starej Dědek, říkal mu, že se to stane jeho nedílnou součástí a pak že vyčenichá zlato, i kdyby leželo pod hromadou richardů.

Filuta o Římanech moc nevěděl, ale odpadní stoky, které postavili, byly staré a pomalu se rozpadaly. Samozřejmě, že se sem příležitostně spouštěly skupinky hledačů, ale byla to spíš náhodná práce, tady a tam a málokdy něco podstatného. Pracovní skupiny, kterým občas úřad dal práci při čištění a opravě těch nejhorších kousků tunelů, každého sběrače, jejž objevily, pronásledovaly. Naštěstí většinou nebyl nikdo z dělníků tak mladý jako Filuta, takže je vždycky nechal daleko za zády. Navíc to byli pracující muži s pracovní dobou, ale sběrač mohl za příhodné noci pracovat od večera do rána a prohledávat ta místečka, kde ze zdi vypadla cihla, nebo byly nerovnosti v podlaze. Nejlepší ze všeho byla ta místa, kde se voda točila v malých vírech, a díky tomu se na jejich dně shromažRovaly čtvrtpence, pence, šestipence – a když jste měli velké, ale opravdu velké štěstí – někdy dokonce libry, půllibry nebo koruny. Někdy tam byly dokonce brože, stříbrné manžetové knoflíčky, jehlice do klobouků, cvikry, lorňony, hodinky nebo zlaté prsteny.Všechny se zatočily na tom temném kolotoči, spadly dolů a tam časem s nečistotami vytvořily mazlavou kouli, která se otáčela na jejich dně. A když byl někdo šAastný hledač a věřil ve Štěstěnu stokařů, pak mohl být on, nebo třeba právě vy, tím šAastným hledačem, který jednoho dne našel kouli o velikosti pořádného vánočního pudinku. Stokaři kouli nazývali poetickým jménem Slunce stok, protože když ji rozbili, vydala zářící poklad, největší bohatství, a to vás většinou zabezpečilo po zbytek života.

Různé věci tu a tam nacházel Filuta jednotlivě, občas dokonce i dvě, tři pohromadě v malém hnízdě v puklině zdiva, a takové místo si pak pečlivě uložil do hlavy a občas se k němu vracel. Ale přestože se často objevil s věcmi, nad nimiž se Solo

30


mon spokojeně usmíval, nikdy nenarazil na tu pověstnou kouli kalu, skvostů a mincí, která byla klíčem k lepšímu životu.

Jenže on si často pomyslel: Jaký život může být lepší než život stokaře, tedy alespoň stokaře, který se jmenoval Filuta? Svět, a to znamenalo Londýn, byl stvořen pro něj, právě pro něj, pracoval pro něj a v jeho prospěch tak, jako by to chtěla sama Štěstěna. Zlaté šperky a mince byly těžké a snadno se usadily v hlubších nerovnostech dna, zatímco mrtvé kočky a krysy s richardy se většinou držely při hladině, což bylo dobře, protože člověk v takovém svinstvu velmi nerad šlapal – takže díky bohu za to, že plavaly. Jenže, uvažoval Filuta, zatímco putoval po své trase ve stokách, nahlížel do svých oblíbených pastí a přitom pozorným okem pátral po dalších, co by dělal takový stokař, kdyby skutečně našel Slunce stok? Znal hodně stokařů, a když měli náhodou šAastný den, co udělali se svou kořistí? Co udělali se všemi těmi těžce vydělanými penězi, kvůli nimž se brodili špínou stok? Propili je, a čím větší byla kořist, tím víc pili. Ti z nich, kteří měli aspoň špetku rozumu, si občas odložili něco na nocleh a trochu jídla, ale ráno byli zase chudí.

Najednousemupodprstyozvalotichécink! Byl to zvuk dvou šestipencí, které se sešly na místě, jemuž říkal „Starý věrný“. To byl dobrý začátek.

Filuta věděl, že měl před ostatními stokaři malý náskok, protože porušil všechna stokařská pravidla a spustil se dolů během bouře, a bylo by to skvěle fungovalo, kdyby nebylo té rvačky a všeho, co následovalo. Protože když se své práci opravdu věnujete a vyznáte se, najdete si ve stokách místa, kde můžete zůstat ve velké vzduchové bublině pod klenbou, zatímco všude kolem šílí voda a svět. Jednu takovou našel, a dobrou, i když tam bylo sakra chladno, byl by první v celé téhle oblasti, aby sklidil, co přinesla noc. Právě teR si ale musí opravdu pospíšit, protože ostatní stokaři běželi opačným směrem, tedy směrem

31


k němu. Pak se v šeru podzemí zablesklo něco, na čem se na okamžik zachytilo slunce. Třpyt okamžitě pohasl, ale on si to uložil do hlavy a pak se pomalu a velmi opatrně k onomu místu propracovával. Na malém písečném náspu, kde do hlavní stoky ústila menší stoka vedlejší, našel hromadu slizovitých nečistot. Pořád z ní ještě stékaly kapky vody.

A tady to bylo – mrtvá krysa a měla v tlamě něco, co vypadalo jako zlaté zuby, ale nakonec se ukázalo být zlatou půllibrou. Pan krysa ji pevně svíral v zubech. Pokud to není nevyhnutelné, nikdy na mrtvou krysu nesaháte, a proto u sebe Filuta nosil své krátké páčidlo. TeR je použil spolu s nožem, otevřel ošklivé malé čelisti a vystrčil z nich půllibru. Minci nabral na čepel svého nože a přidržel ji u pramínku, který stékal po stěně, takže by se dalo říci, že ji alespoň symbolicky opláchl.

Kéž by byl každý den jako tenhle! Kdo by chtěl být v takový den pracujícím člověkem? Zkušený vymetač krbových komínů by musel pracovat celý týden, aby si vydělal to, co tady našel Filuta během okamžiku. Oh, jaká nádhera, být stokařem v takový den!

Pak zaslechl tiché zasténání...

Filuta opatrně překročil krysu a přistoupil k ústí menší stoky, která byla napůl ucpána nečistotami a harampádím – přinejmenším tuctem kusů dřeva, některé z nich ostré jako nože, a spoustou dalších věcí, které včera v noci pobrala voda. Jenže Filuta ke svému úžasu zjistil, že podstatnou část nečistot tvoří lidské tělo, tělo muže, který vůbec nevypadal dobře. Na místě jednoho oka toho moc nezbývalo, ale to druhé se teR pomalu otevřelo a upřelo se Filutovi přímo do tváře. Obličej, do kterého se Filuta díval, zapáchal a on se otřásl, protože ho poznal na první pohled.

„To jsi ty, Dědku, že jo?“ řekl.

Nejstarší stokař Londýna vypadal, jako by ho někdo mučil,

32


a když Filuta uviděl, jak vypadá zbytek jeho těla, málem se pozvracel. Stařík musel pracovat sám stejně jako Filuta, a když se do stok vevalila bouře, nestačil včas utéct a uvázl v tom, co unášela záplava. Ve vodě bylo skoro všechno, všechno, co lidé do stok odhodili, věci, které poztráceli, kterých se chtěli zbavit nebo které chtěli ukrýt. A většina z těch věcí očividně narazila do staříka, který se teR přesto pokoušel posadit. Byl plný podlitin, škrábanců, modřin, krvácel z několika ran a pokývala ho ta nejhnusnější špína, jakou najdete jen v odpadních stokách.

Dědek vyplivl chuchvalec bahna – Filuta tedy doufal, že je to bahno – a řekl unaveně: „Aha, to jsi ty, Filuto, jsem rád, že tě vidím v dobrém rozpoložení, abych tak řekl. Jsi dobrý kluk, vždycky jsem to říkal, a taky to, že jsi mnohem chytřejší než já. Takže teR bych chtěl, abys udělal tohle: Půjdeš a seženeš někde půllitr nejhorší brandy, jakou splašíš, přineseš ji sem a naleješ ji do toho, co kdysi bylo mým krkem, jasný?“

Filuta se pokusil odtáhnout ze staříka aspoň nějaké z věcí, které ho obklopovaly, ale ten zasténal a zamumlal: „Jedno mi věř, jsem polámanej jako zkrachovalej kšeft, a navíc v mým věku! Myslím, že dneska jsem si ukousnul větší sousto, než dokážu polknout, takže je čas umřít. BuR hodnej kluk a dones mi tu kořalku. V pravé ruce mám šestipenci, půlkorunu a pět pencí, jsou tam určitě, protože je cítím, a ty jsou všechny tvoje, hochu, takový máš štěstí!“

„Hele,“ odpověděl Filuta, „jásiod tebe nic nevezmu, Dědo!“

Starý stokař potřásl hlavou, nebo spíše tím, co z ní zbývalo, a prohlásil: „Tak za prvý nejsem tvůj děda, to jméno jste mi vy, hoši, dali, protože jsem starší než vy všichni dohromady, a u ŠAastné Dámy, až umřu, ty si ty moje věci vezmeš, protože jsi stokař a stokař si vždycky vezme, co najde! Takže hele, vím, kde jsme, a vím, kde je nejbližší kšeft s kořalkou. Hned za rohem, kousek po proudu. Řekl jsem brandy, tu nejhorší, jakou

33


mají, a pak na mě v dobrém vzpomínej. A už padej, nebo tě bude pronásledovat kletba umírajícího stokaře!“

Filuta vyrazil z nejbližšího kanálového poklopu jako blesk, našel dosti pochybný obchod lihovinami, koupildvě láhve brandy, která čpěla tak ostře, že by to dokázalo uříznout chlapovi nohu, a spouštěl se zpět do kanálu ve chvíli, kdy ozvěna jeho odchodu teprve doznívala.

Dědek byl tam, kde ho nechal, a zdálo se, že už má opravdu na kahánku, ale když uviděl Filutu, který mu podával první otevřenou láhev, objevil se mu na tváři náznak úsměvu. Láhev si nalil do úst s jediným dlouhým zabubláním. Něco mu steklo po bradě, ale gestem požádal o další a dodával: „Tak to mi udělá fakt dobře, to mi teda věř, to je přesně ten způsob, jakým by měl stokař odejít.“ Pak mu hlas zeslábl do pouhého šepotu, svou částečně zdravou ruku natáhl k Filutovi a řekl: „Já ji viděl, chlapče, Dámu Štěstí, stála přede mnou, jako by byla skutečná, tam, co teR stojíš ty, celá v karmínu a zlatě a zářila, jako když se odráží slunce od zlatý půllibry. Pak mi poslala vzdušnej polibek a zmizela, samozřejmě noblesně jako opravdová dáma.“

Filuta nevěděl, co by řekl, ale nakonec se mu to přece podařilo. „Naučil jsi mě toho hodně, Dědku. Řekl jsi mi o Krysí dámě. Takže koukni, ještě si pořádně vypláchni pusu, aby ses zbavil chuti stoky, a pak bych tě vytáhnul a dostal na nějaký lepší místo. Aspoň to zkusme, jo? Prosím!“

„Ani náhodou, mladej, řek bych, že kdyby ses mě teR pokusil zvednout, rozpadnul bych se na kusy, ale kdyby ti to nevadilo, mohl by sis udělat trochu času a ještě chvilku tady se mnou zůstat.“ Tmou se rozlehl delší bublavý zvuk, když si Dědek přihnul ohnivé brandy, a stařík pokračoval. „A ty jsi byl po čertech dobrej žák, to ti musím přiznat, teda abych to řekl přesně, většina těch kluků, který jsem se tím viděl živit, neměla na stokaření nos. Dělalo mi moc dobře, když jsem viděl, jak

34


celý ty roky děláš to stokaření jako nějakej profesor, kterej si o tom přečetl všechny knížky. Viděl jsem, jak ses podíval na hromadu sraček a oči ti zajiskřily, jako kdybys věděl,žejepod ní něco cennýho. To přesně děláme, chlapče, najdeme hodnotu v tom, co ti nahoře vyhodili, ve zbytcích, o které už se nestarají. A s lidma je to taky tak. Viděl jsem, jak stokaříš, mládenče, a hned jsem poznal, že to máš v krvi zrovna jako já.“ Zakašlal a různé části jeho těla se rozhýbaly v poněkud strašidelném tanci. „Vím, jak mi říkají, Filuto, říkají mi král stokařů. Já to vidím tak, že teR jsi to ty a máš k tomu i moje požehnání.“ To, co zbylo z jeho úst, se usmálo. „Ty jsi nikdy nezjistil, kdo byl tvůj otec, hochu, že ne?“

„Ne, Dědku,“ odpověděl Filuta. „Nikdy jsem se to nedozvěděl a mám strach, že to nevěděla ani moje máma.“ Ze stropu kapala voda a Filuta jen tak těkal pohledem kolem. Po chvilce pokračoval: „Ale ty jsi pro mě byl vždycky Dědek, tím jsem si jistej, a kdybys mě neučil stokaření ty, ani za celej život bych se nenaučil znát všechny ty místa tady dole, jako Maelstrom a Královninu ložnici a Zlatý bludiště, Půlkorunovou uličku, Knoflíkovej vracák a Klidnej dech. Teda, řeknu ti, to místo mi mockrát zachránilo zadek v tý době, kdy jsem se ještě učil! Za to jsem ti vděčnej, Dědku. Dědku...? Dědku!“

Pak najednou Filuta ucítil něco ve vzduchu, nebo možná zaslechl nějaký tichý zvuk, který zazněl a pak se pomalu vytratil. Ale něco zůstávalo, a když se naklonil kupředu, s posledním dechem se nad Dědkový



Terry Pratchett

TERRY PRATCHETT


28. 4. 1948 - 12. 3. 2015

Terence David John Pratchett byl výzmnamným současným anglickým spisovatelem, publicistou, scénáristou a divadelním dramatikem. Je autorem slavných fantastických knih o Zeměploše.

Pratchett - Terry Pratchett – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist