načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Malá filosofie nudy – Lars Svendsen

Malá filosofie nudy
-15%
sleva

Kniha: Malá filosofie nudy
Autor: Lars Svendsen

Esej od norského filosofa a vysokoškolského pedagoga se zamýšlí nad problémy, co je nuda, kdy a proč se objevuje a proč ji nelze překonat silou vůle. Kniha je rozdělena do čtyř částí: první část obsahuje různé aspekty nudy, druhá část je ... (celý popis)
Titul je na partnerském skladu >10ks - doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  289 Kč 246
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,2
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 184
Rozměr: 19 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Kjedsomhetens filosofi
Spolupracovali: z norštiny přeložil Ondřej Vimr
Skupina třídění: Filozofie
Vazba: brožovaná lepená
Datum vydání: 1. 2. 2017
Nakladatelské údaje: Zlín, Kniha Zlin, 2011
ISBN: 9788087162149
EAN: 9788087162149
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Esej od norského filosofa a vysokoškolského pedagoga se zamýšlí nad problémy, co je nuda, kdy a proč se objevuje a proč ji nelze překonat silou vůle. Kniha je rozdělena do čtyř částí: první část obsahuje různé aspekty nudy, druhá část je věnována příběhům nudy a její vztahy k modenitě, část třetí je zaměřena na fenomenologická zkoumání nudy v díle M. Heideggera a poslední část se zabývá problémy, jak se má člověk stavět k nudě a jak by se k ní naopak stavět neměl. Text je doplněn poznámkovým aparátem.

Popis nakladatele

Nuda je „matná tužba bez přesného objektu“ (Schopenhauer), „zvířecká a nedefinovatelná útrapa“ (Dostojevskij), „invaze času do našeho hodnotového systému“ (Brodskij). Všichni ji nějak prožíváme, málokdo se jí však dokáže slovy přiblížit. Co je vlastně nuda? Dlouhá chvíle, melancholie, zoufalství? Ztráta smyslu? Způsobuje ji banalita, rutina, nedostatek dojmů, nebo naopak jejich přemíra? Je nuda charakteristická jen promoderního člověka? Je možné ji překonat? A je to vůbec třeba? Lars Svendsen se nad nudou zamýšlí formou eseje. Sleduje, jak se pojem nudy odráží ve filosofii, v beletrii, psychologii, teologii i populární kultuře a různé možnosti pohledu na tento fenomén ukazuje prostřednictvím široké škály osobností, od preromantiků přes Pascala a Nietzscheho až po Becketta a Warhola. Nuda je „privilegiem“ moderního člověka. (Lars Fr. H. Svendsen)Nuda je matná tužba bez přesného objektu. (Arthur Schopenhauer)Nuda je zvířecká a nedefinovatelná útrapa. (Fjodor Michajlovič Dostojevskij)Nuda je invaze času do vašeho hodnotového systému. (Josif Brodskij)Nuda je u kořene všeho zla. (Soren Kierkegaard)Nuda nás zbavuje všeho, dokonce i odvahy vzít si život. (Stendhal)Nuda je nepříjemné „bezvětří“ duše, které předchází tvůrčím činům. (Friedrich Nietzsche)Tahle nuda už na svět přinesla více neštěstí než všechny vášně dohromady. Duše sescvrkává jako sušená švestka. (Ludwig Tieck)Nuda je ryzí eroze, jejíž účinky nejsou patrné a která vás pomalu proměňuje v trosku. (Emil Cioran)Generace, která nevydrží nudu, bude generace malých lidí. (Bertrand Russell)Kdo se vědomě opevní proti nudě, opevní se také sám proti sobě. (Friedrich Nietzsche)Tento esej představuje pokus rozvinout myšlenky na téma, co je nuda, kdy se objevila, proč se objevila, proč nás ochromuje, jak nás ochromuje a proč ji nelze překonat silou vůle. (Lars Fr. H. Svendsen)

Další popis

Nuda je "krotká touha bez předmětu" (Schopenhauer), "bestiální a nepopsatelná útrapa" (Dostojevskij), "útok času na naši představu o světě" (Brodskij). Málokdo o ní však dokáže říct něco bližšího. Lars Svendsen se nad nudou zamýšlí formou eseje. Ve Filozofii nudy se táže po jejím původu a pravé povaze. Uvažuje, proč ji člověk není schopen přemoci silou vůle. Sleduje, jak se pojem nudy odráží v dějinách filozofie, v beletrii, psychologii, teologii i populární kultuře. Dává nám poznat, jak nudu chápala široká škála osobností, od preromantiků přes Pascala a Nietzscheho až po Becketta a Warhola.


Předmětná hesla
nuda – filozofické pojetí
Non-fiction
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

malá filosofie nudy

lars fr. h. svendsen

Z norštiny přeložil Ondřej Vimr


Copyright © Universitetsforlaget

Translation © Ondřej Vimr, 2011

Cover and layout © Lucie Mrázová, 2011

ISBN 978-80-87162-14-9

This translation has been published with the financial support

of NORLA.


13

Nuda jako problém

Nuda jako problém filosofický

Jako filosof se člověk čas od času musí pokusit postavit se čelem k „velkým otázkám“. Jinak by se musel ptát, proč se vlastně pouštěl do studia filosofie. Dle mého názoru je jednou z těchto velkých otázek problém nudy. A rozbor nudy by nám měl říci něco podstatného o podmínkách naší existence. Neměli bychom – a v podstatě ani nemůžeme – se snažit vyhýbat občasným úvahám nad otázkou bytí. K reflexi nad vlastní existencí může vést mnoho příčin a podnětů, specifikem základních existenciálních zkušeností je ale to, že otázku nutně dělají z existence jako takové. A jednou ze základních existenciálních zkušeností je hluboká nuda. Jak píše Jon Hellesnes: „Co může existencí otřást víc než nuda?“

1

Velké otázky nejsou nutně totožné s otázkami věčnými, neboť nuda je ústředním kulturním fenoménem teprve několik set let. Nelze samozřejmě přesně stanovit, kdy se nuda zrodila, navíc má své předchůdce. Představuje však typický fenomén doby moderní. Její předchůdci se zpravidla týkali pouze úzkých skupin lidí, jako například šlechty či duchovenstva, zato nuda postihuje populaci v celé její šíři a lze říci, že v moderní západní civilizaci je relevantním fenoménem téměř pro každého.

Na fenomény typu nudy se běžně nahlíží jako na cosi nahodilého ve vztahu k lidské bytosti, což se však zakládá na velmi pochybných předpokladech lidské přirozenosti. Stejně tak je možné tvrdit, že je

14

nuda součástí lidské přirozenosti, což by ovšem zase předpokláda

lo, že existuje cosi jako „lidská přirozenost“, a toto východisko mi

připadá problematické. Postulovat, že existuje přirozenost jako da

nost, nemá daleko ke snaze utnout jakoukoliv další diskusi. Neboť,

jak praví Aristotelés, pozornost soustřeďujeme v prvé řadě na to, co

lze změnit.

2

Pokud postulujeme přirozenost, v podstatě zároveň kon

statujeme, že se nemůže změnit. Taktéž může být lákavé postulovat

zcela neutrální lidskou přirozenost, která člověku dává rovnocenný

prostor k smutku i k radosti, k nadšení i k nudě. V tom případě by

bylo třeba vysvětlení nudy hledat výhradně v sociálním prostředí je

dince. Nemyslím si však, že v případě fenoménu typu nudy lze vést

zřetelnou hranici mezi psychologickými a sociálními aspekty; reduk

tivní sociologismus je stejně neudržitelný jako ryzí psychologismus.

Proto jsem se rozhodl celou problematiku uchopit jinak a nahlížím

ji částečně z ideově-historického a částečně z fenomenologického

hlediska. Nietzsche upozorňuje, že „dědičná slabina filosofů“ spočívá

v tom, že často za základ vezmou člověka v konkrétním historickém

okamžiku a poznatek zobecní coby nadčasovou pravdu.

3

Vystačím si

tedy s konstatováním, že nuda představuje potenciálně velmi závažný

fenomén, který postihuje mnohé lidi. Aristotelés píše, že ctnost není

přirozená, avšak že není ani nepřirozená.

4

Totéž platí i o nudě. Ana

lýzu nudy lze navíc provést, aniž předpokládáme jakékoliv antropo

logické konstanty, tzn. cokoliv daného a nezávislého na specifickém

sociálním či historickém prostoru. Zde zkoumáme člověka v určitém

historickém kontextu. Píšu o nás, kteří žijeme ve stínu romantismu

a jsme nepolepšitelnými romantiky, ale chybí nám hyperbolická víra

romantismu ve schopnost představivosti přetvářet svět.

Přestože by kvalitní filosofie vždy měla obsahovat moment sebe

poznání, neznamená to, že musí mít dle vzoru Augustinových Con

fessiones podobu vyznání. Musel jsem čelit řadě dotazů, zda se touto

prací zabývám proto, že se zoufale nudím; mé pocity by však pro čte

náře neměly být ničím obzvláště pozoruhodným.

5

Nevnímám filoso

fii jako činnost, při níž se člověk vyznává, nýbrž jako práci, která by měla vést k objasňování – ač nikdy nebude více než dočasné – a je provázena nadějí, že to málo, do čeho se člověku z jeho hlediska snad podaří vnést jasno, by mohlo být relevantní i pro někoho jiného. Mé soukromé motivace jsou z filosofického hlediska irelevantní, jakkoliv jsou samozřejmě důležité pro mě.

Mezi kolegy, studenty, přáteli a známými jsem provedl malé nevě

decké šetření, z něhož vyplynulo, že většina dotázaných není schopna na otázku, zda se nudí, odpovědět jednoznačně, někteří nicméně jasnou odpověď mají a jeden dotázaný dokonce tvrdil, že se ještě nikdy nenudil. Eventuálním čtenářům, kteří se nikdy nenudili, mohu letmo předeslat, že hluboká nuda je fenomenologicky vzato spjata s nespavostí, při níž já, chyceno do zdánlivě nekonečné nicoty, ztrácí ve tmě identitu. Člověk se snaží usnout, už už dospívá k vysněnému cíli, ale neusne a uvízne v zemi nikoho mezi bdělostí a spánkem. V Knize neklidu píše Fernando Pessoa:

Některé city jsou jako spánek, který se jako hustá mlha usadí

v každém zákoutí naší duše, nenechá nás myslet, nenechá nás

konat, nenechá nás jasně existovat. Utkví v nás cosi snového,

jako bychom celou noc oka nezamhouřili, a malátnost sluncem

zalitého dne se horkem opře do strnulého povrchu citů. Nebýt

nic je opojení a vůle je vědro na dvoře převržené nepozornou

procházející nohou.

6

Nuda v podání Fernanda Pessoy je zjevná – vyznačuje se celou svou beztvarostí. Ze samotné podstaty věci nicméně vyplývá, že téměř nikdo není schopen poskytnout jednoznačnou odpověď na otázku, zda se nudí, či nikoliv. Za prvé, nálady pro nás obecně vzato nepředstavují intencionální objekty, jsou totiž tím, v čem se člověk nachází, nikoliv tím, k čemu upíná své vědomí. A za druhé je nuda náladou, která se vyznačuje absencí kvality, pročež je hůře uchopitelná než většina jiných nálad. Titulní postava Deníku venkovského faráře Georgese Bernanose skvěle vystihuje nenápadnou destruktivitu nudy:

Říkal jsem si tedy, že svět je sžírán nudou. To se rozumí, musí

se trochu uvažovat, aby si to člověk uvědomil, nepochopí se to

hned. Je to něco jako prach. Chodíte sem tam a nevidíte ho, dý

cháte jej, jíte jej, pijete jej a on je tak jemný, tak drobounký, že

ani nekřupne v zubech. Ale kdybyste se na okamžik zastavili, už

ho máte vrstvu na tváři, na rukou. Musíte sebou ustavičně zmí

tat, abyste střásli ten déšť popela. Nuže, svět se zmítá a zmítá.

7

Není vůbec vyloučeno se nudit a nebýt si toho vědom a není ani vyloučeno se nudit a nebýt schopen udat důvod ani příčinu. Kdo v mém malém šetření tvrdil, že se hluboce nudí, nebyl zpravidla s to přesně popsat proč; netrápilo ho to či ono, nýbrž bezejmenná, beztvará a nehmotná nuda. Připomíná to Freudovy úvahy o melancholii, v nichž autor nejprve poukazuje na podobnost melancholie a smutku, která spočívá v tom, že obojí obsahuje vědomí ztráty. Avšak truchlící jedinec si je vždycky vědom konkrétního objektu, který ztratil, zatímco melancholik neví přesně, o co vlastně přišel.

8

Metoda introspekce má při studiu nudy zřejmá omezení, a proto

jsem zvolil kritickou četbu textů filosofického i literárního charakteru. Krásnou literaturu považuji za výtečný zdroj motivů filosofického zkoumání, který je pro filosofii kultury stejně nepostradatelný jako vědecké práce pro filosofii vědy. Bývá také daleko názornější než kvantitativní sociologické či psychologické studie. Výjimku netvoří ani náš předmět, neboť v jeho případě se bádání často soustřeďuje na přímou souvislost mezi nedostatkem či nadbytkem smyslových vjemů na jedné straně a nudou na straně druhé,

9

avšak do tak kom

plikovaného fenoménu, jakým je nuda, to příliš světla nevnáší. Slovy psychoanalytika: „Je zjevné, že bychom měli hovořit nikoliv o nudě, ale o nudách, protože už ten pojem sám o sobě zahrnuje celou řadu pocitů a nálad, které se vzpěčují analýze.“

10

Často se tvrdí, že v průběhu života trpí depresemi přibližně 10 pro

cent populace. Číslo je to velmi přibližné, leč nepůsobí nemožně. Jaký je rozdíl mezi hlubokou nudou a depresí? Domnívám se, že hranice je velmi mlhavá. Zároveň mám za to, že nudou někdy v průběhu života trpí bezmála 100 procent lidské populace. Nudu není možné chápat pouze jako osobní idiosynkrasii. Jedná se o příliš komplexní fenomén, než aby bylo možné jej takto odbýt. Nuda není jenom stav mysli, ale také rys světa, neboť se podílíme na sociálních praktikách, které jsou nudou prodchnuté. Občas to vypadá, jako by se celý západní svět proměnil na Berghof, sanatorium z románu Thomase Manna Kouzelný vrch, v němž Hans Castorp tráví sedm let. Zabíjíme čas a nudíme se k smrti. Až to svádí dát za pravdu lordu Byronovi: „There's little left but to be bored or bore [Už zbývá snad jen nudit či být nuděn].“

11

Mé malé šetření ukázalo, že k nudě se přiznávají spíše muži než ženy. Že nudou trpí více muži než ženy naznačují i výzkumy v oblasti psychologie.

12

(Stejné výzkumy podporují také Schopenhau

erovu domněnku, že pocit nudy opadá s věkem.

13

) Nedisponuji žád

ným vysvětlením, proč tomu tak je. Ženy možná v menší míře nudu verbalizují, ačkoliv je postihuje úplně stejně jako muže. Nebo mají jiné potřeby a zdroje smyslu, a tak na ně méně dopadají rozličné kulturní změny, jež nudu podněcují. Jak řečeno, žádné uspokojivé vysvětlení tohoto rozdílu jsem nenašel. Názor, že nudou ženy trpí méně než muži, zastává i Nietzsche, ale vysvětluje to tím, že se ženy ještě nikdy nenaučily pořádně pracovat, což je odůvodnění více než diskutabilní.

14

Kierkegaardovo tvrzení, že „nuda je u kořene všeho zla“,

15

po

važuji za přehnané. K mnohému zlu ale nuda přispívá. Nemyslím si například, že mnoho lidí z nudy vraždí, vždyť nejvíce vražd je spácháno v afektu; setkáváme se ale s tím, že se nudou různé zločiny vysvětlují, vraždy nevyjímaje. Rovněž se nedomnívám, že by z nudy začínaly války; je nicméně faktem, že rozpoutání války bývá téměř bez výjimky doprovázeno mohutnými salvami radosti, lidé v euforii zaplavují ulice, jako by oslavovali, že něco konečně narušilo jednotvárnost všedních dnů – kupříkladu jmenujme první světovou válku či válku o Falklandy. Poučeně o tom psal Jon Hellesnes.

16


18

Problém války nicméně spočívá nejen v tom, že v ní zahyne spous

ta lidí, ale že je velmi záhy také k smrti nudná. Ezra Pound kdesi

praví: „Wars without interest / boredom of a hundred years' wars

[Války bez zájmu / nuda stoletých válek].“

17

Hanse Castorpa v Kou

zelném vrchu Thomase Manna ze sedmileté znuděné dřímoty vy

trhne válka, avšak není důvod se nedomnívat, že se jej nuda opět

zakrátko nezmocní. Robert Nisbet ve snaze najít na nudě alespoň

něco pozitivního tvrdí, že nuda není pouze zdrojem všeho zla, ale že

nuda s mnohými zly také skoncovala, a to tak, že tato mnohá zla

začala zkrátka být příliš nudná. Jako příklad uvádí pálení čaroděj

nic a tvrdí, že neskončilo z právních, morálních či náboženských

důvodů, ale jednoduše proto, že lidi začalo nudit, neboť si uvědo

mili, že „kdo viděl jedno upálení, jako by viděl všechny“.

18

V tomto

případě má Nisbet možná pravdu, avšak stěží lze prohlásit, že nuda

má spasitelskou moc. Z jeho argumentace totiž implicitně vyplývá,

že nuda byla též příčinou toho, že pálení čarodějnic vůbec kdy spat

řilo světlo světa.

Nuda se často klade do souvislosti s užíváním narkotik, s alko

holismem, kouřením, s poruchami příjmu potravy, s promiskuitou,

vandalismem, s depresí, agresí, nepřátelskostí, s násilím, se sebevraž

dami, s rizikovým chováním atd. Statistiky tyto souvislosti celkem

jasně dokládají.

19

Vlastně by to nemělo nikoho překvapit, protože si

jich byli vědomi již církevní Otcové a předchůdkyni moderní nudy,

acedii, považovali za hřích největší, neboť všechny ostatní hříchy

z ní pramenily. Že má nuda vážné důsledky pro celou společnost,

tedy nejen pro jednotlivce, by mělo být zcela neoddiskutovatelné.

Vážné dopady má ale i na jedince, protože je v ní zakódována ztráta

smyslu, a když někdo utrpí ztrátu smyslu, není to pro něho žádná

legrace. Nemyslím si, že lze bez dalšího konstatovat, že svět se jeví

jako prostý smyslu, protože se člověk nudí, anebo že se člověk nudí,

protože se svět jeví jako prostý smyslu. Stěží v tomto případě existu

je přímý vztah příčiny a důsledku. Ale o tom, že nuda a ztráta smys

lu spolu nějak souvisejí, nemohou panovat pochybnosti. V Anatomii


19

melancholie z roku 1621 tvrdí Robert Burton, že „rozlišujeme osmdesát osm stupňů melancholie, jelikož postižení je u každého jednotlivce jiné, je do tohoto pekelného proudu více či méně namočen, anebo je do něj ponořen hlouběji“.

20

Sám mezi různými stupni nudy

tak přesně rozlišovat nedokážu, ale pohybují se asi někde na škále od mírně nepříjemného pocitu po závažnou ztrátu smyslu. Většina z nás dokáže nudu ustát, neplatí to ale pro všechny. Když si někdo stěžuje na nudu či trudomyslnost, mívá člověk samozřejmě nutkání ho pobídnout, aby „šel do sebe“, avšak jak podotýká Ludvig Holberg, je to „zrovna tak nemožné, jako přikázat trpaslíkovi, aby o loket povyrostl“.

21

Skoro každý, kdo se zabývá nudou, v ní spatřuje zlo. Přesto lze však nalézt výjimky. Johann Georg Hamann se sám označil za „Liebhaber der Langen Weile“, milovníka dlouhé chvíle, a když ho přátelé kritizovali, že je budižkničemu, odpovídal, že pracovat je snadné, skutečně náročné je pro člověka oddávat se ryzí zahálce.

22

E. M. Cio

ran zastává podobný názor: „Příteli, který mi poví, že se nudí, protože nemůže pracovat, namítnu, že nuda je vznešenější stav a spojovat ho s představou práce znamená jej degradovat.“

23

Univerzity nenabízejí žádné kurzy o nudě, tedy pokud nepočítáme to, že se studenti často při přednáškách nudí. Není ani nijak samozřejmé, že lze nudu stále ještě považovat za relevantní filosofické téma, přestože v minulosti jím byla. Téměř veškerá současná filosofie představuje variace na epistemologii a fenomén nudy jako by se do rámců filosofické disciplíny nevešel. Někomu zřejmě bude připadat, že zájem o takovéto téma je nesporným dokladem intelektuální nezralosti. S tím nelze mnoho činit. Pokud by však nudu dnes nebylo možné považovat za relevantní filosofické téma, bylo by zřejmě třeba se začít obávat o samotnou filosofii. Filosofii, která si přestane klást otázky po smyslu života, má sotva smysl provozovat. Možnost ztráty smyslu sice přesahuje hranice filosofické sémantiky, ale v žádném případě by neměla přesahovat hranice filosofie jako takové.

Proč by nuda měla být problémem filosofickým, a ne pouze pro

blémem psychologickým či sociologickým? Na tomto místě musím přiznat, že nedokáži přijít na obecné kritérium, podle něhož by bylo možné dělit problémy na filosofické a nefilosofické. Podle Ludwiga Wittgensteina má filosofický problém formu: „Nevyznám se v tom.“

24

Podobně také Martin Heidegger popisuje „nouzi“, jež dovádí jedince k filosofické reflexi v podobě „ne-zevrubného-vědění“ (Nicht-aus-noch-ein-Wissen).

25

Filosofický problém se tedy vyznačuje jakýmsi

nedostatkem možnosti se orientovat. Není ale právě tohle typické pro hlubokou nudu, při níž člověk ztrácí schopnost se orientovat ve vztahu ke světu, protože se pro něj sám tento vztah už dávno vytratil? Samuel Beckett líčí existenciální stav svého prvního románového hrdiny jménem Belacqua takto:

Byl pohroužen do netečnosti, bez identity [...]. Města a lesy

a bytosti byly také bez identity, byly to stíny, nesnažily se ani ta

hat ani popichovat [...]. Jeho bytí chyběla osa i obrys, středobod

všude, periferie nikde, neprozkoumaný močál zahálčivosti.

26

Nuda se často dostaví v případě, že nemůžeme dělat to, co bychom chtěli, nebo musíme dělat to, co nechceme. Ale co když nemáme ani matnou představu o tom, co bychom chtěli dělat, když ztratíme schopnost se v životě orientovat? Pak se můžeme ocitnou ve stavu hluboké nudy, nápadně podobném úplné ztrátě vůle, protože vůle se v tom momentě nemá čeho chytit. Fernando Pessoa napsal, že je to jako „trpět bez utrpení, chtít bez vůle, myslet bez uvažování“.

27

Jak

uvidíme v analýze Heideggerovy fenomenologie nudy, může být tato zkušenost cestou k filosofii.

Nuda postrádá šarm melancholie – šarm, jenž souvisí s tradiční

vazbou melancholie na moudrost, citlivost a krásu. Proto není pro estéty nuda nijak přitažlivá. Na rozdíl od deprese není tak očividně závažná, čímž o ni ztrácejí zájem psychologové a psychiatři. Ve srovnání s depresí a melancholií působí nuda zkrátka příliš triviálně či

21

vulgárně, než aby mohla být podrobena důkladnému bádání. Nemělo

by například uniknout pozornosti, že šesti set stránková studie Pete

ra Wessela Zapffeho O tragičnu (1941) neobsahuje ani jediný rozbor

nudy.

28

Zapffe se sice fenoménu na celé řadě míst dotýká, ten tu ale

není nazván svým pravým jménem. Mám dojem, že nuda Zapffemu

ve srovnání se samotným Tragičnem jednoduše nepřišla dostatečně

velkolepá. Nudu nicméně diskutují význační filosofové, jako napří

klad Pascal, Rousseau, Kant, Schopenhauer, Kierkegaard, Nietzsche,

Heidegger, Benjamin či Adorno. V krásné literatuře jsou to kupříkla

du Goethe, Flaubert, Stendhal, Mann, Beckett, Büchner, Dostojevskij,

Čechov, Baudelaire, Leopardi, Proust, Byron, Eliot, Ibsen, Valéry, Ber

nanos a Pessoa. Nejedná se o výčet vyčerpávající, nuda zaujala mno

hé literáty, takže každý takový seznam bude nutně nahodilý. Nemělo

by však uniknout naší pozornosti, že všichni tito spisovatelé a filoso

fové spadají do doby moderní.

Nuda a modernita

Søren Kierkegaard píše: „Bohové se nudili, a proto stvořili člověka.

Adam se nudil, protože byl sám, a proto byla stvořena Eva. V tom

okamžiku na svět přišla nuda a rostla přesně podle toho, jak rostlo

lidstvo.“

29

Nehodlám se zde sám vyjadřovat o bozích, nicméně Nie

tzsche naznačuje, že sedmého dne se Bůh nudil,

30

a tvrdí, že i bozi

sváděli s nudou marný boj.

31

Domnívám se však, že mohu s jistotou

konstatovat, že Adam se nenudil. Na to je nuda příliš novým feno

ménem. Pak je ale vcelku záhadou, proč se Adam a Eva rozhodli, že

okusí plody stromu poznání. V Ráji přeci nemohla mít nuda prostor,

protože prostor tam byl zaplněn Bohem a jeho přítomnost v Ráji

byla natolik intenzivní, že neexistovala žádná další potřeba smyslu.

Jistě, Kierkegaardův názor nachází oporu například u Henryho Davi

da Thoreaua: „Ta známá nuda a omrzelost, která se domnívá, že roz

manitost a radosti života jsou již vyčerpány, je nepochybně stará jako Adam.“

32

Že se Adam a Eva nudili, se domnívá Alberto Moravia,

33

za

tímco Immanuel Kant zastává názor, že Adam a Eva by se nudili, kdyby ovšem bývali zůstali v Ráji.

34

Robert Nisbet předestírá možnost,

že Bůh Adama a Evu vykázal z Ráje a vyvrhl je do neznámého, aby je ušetřil nudy, jež by je v Ráji přepadla.

35

Je sice rozumné předpokládat, že v jistých podobách nuda existovala od samého úsvitu všech časů – nazvali bychom ji například „nudou situační“, neboli nudou zapříčiněnou momentální situací. Existenciální nuda je však typická pro moderní společnost. I zde platí výjimky. Tak kupříkladu kniha Kazatel začíná slovy: „Pomíjivost, samá pomíjivost...“ A pokračuje: „Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.“

36

Není však nerozumné tvrdit, že Šalamoun je zde ve vztahu ke své současnosti spíše prorokem než diagnostikem, a pastor Løchen v Zemdlených duších Arneho Garborga má zjevně pravdu v tom, že tato starozákonní kniha je psána pro dnešního člověka.

37

Také u Se

neky nalezneme texty, v nichž je pojmem taedium vitae (omrzelost životem) popisován stav, jenž se nápadně podobá moderní nudě.

38

Ranější texty, které jakoby předznamenávají pozdější fenomény, ale nalezneme vždycky. Nemíním tvrdit, že kdesi v dějinách existuje nějaký jednoznačný ostrý zlom, a budu pouze konstatovat, že ve větším rozsahu se nuda začíná tematizovat až s nástupem romantismu. V romantismu dochází tak říkajíc k demokratizaci nudy, která se stává obecně rozšířeným pojmem.

Nuda je „privilegiem“ moderního člověka. Lze předpokládat, že míra radosti a smutku se v průběhu historie nikdy příliš neměnila, zatímco míra nudy, zdá se, dramaticky vzrostla. Svět jako by byl nudnější. Před romantismem se podle všeho jednalo o marginální fenomén vyhrazený mnichům a šlechtě. Nuda dlouho představovala symbol společenského posvatení, po celou dobu, kdy byla vyhrazena vyšším společenským vrstvám, které jako jediné disponovaly dostatečným materiálním základem, jenž je předpokladem nudy. Jakmile se začala šířit do ostatních vrstev, ztratila na exkluzivitě. Dále lze důvodně předpokládat, že nuda je rozšířena rovnoměrně po celém západním světě.

Nuda vždy obsahuje kritický moment,

39

protože vyjadřuje, že je

daná situace nebo existence jako taková hluboce neuspokojující. Již François de La Rochefoucauld uvedl ve svých maximách – které povětšinou pronikavě vystihují život francouzského dvora: „Odpouštíme často těm, kdož nás nudí; ale odpustiti nemůžeme těm, které nudíme sami.“

40

U francouzského dvora byla nuda privilegiem krále,

protože pokud projevoval nudu jiný člen dvora, nabízelo se pouze jediné vysvětlení, a sice že dotyčného nudil král. Někdejší acedie, při níž mniši při setkání s Písmem propadali bezedné prázdnotě, byla jistě vnímána podobně, pro změnu jako neslýchaná urážka Boha. Jak by mohl Bůh, ve své dokonalosti, někoho nudit? Propadat nudě tváří v tvář Bohu znamená nepřímo připouštět, že Bůh trpí nějakým nedostatkem.

Nárůst nudy je znakem závažného selhání společnosti a kultury jakožto smyslotvorných instancí. Smysl je třeba chápat jako celek. Socializujeme se v prostředí celkového smyslu (ať už si ho představíme jakkoliv), jenž dodává smysl jednotlivým částečkám našich životů. Jiné, tradiční označení takovéhoto celkového smyslu je „kultura“. Mnozí teoretici, kteří se zabývají modernitou, došli k závěru, že kultura se v moderní době vytratila a byla nahrazena kupříkladu „civilizací“.

41

Nárůst nudy je pravděpodobně zapříčiněn právě tím,

že se vytratil smysl celku. Mezi ním a dílčími smysly, tj. mezi kulturou na jedné straně a kulturními statky na straně druhé, existuje vzájemná souvislost. Můžeme si tedy položit otázku, do jaké míry jsou věci ještě nositeli kultury. Vyjádřeno s Heideggerem: věcují věci ještě? Jinak řečeno: mají věci v rámci kultury ještě stmelující funkci?

Důvěryhodné studie, které by ukazovaly, jak velký podíl populace se nudí, nejsou k dispozici. Vzhledem k tomu, že nudu nelze nijak snadno a objektivně diagnostikovat, čísla ve stávajících studiích se značně různí.

42

Nemůžeme se tedy opřít o „tvrdá data“ a stanovit,


24

zda je nuda na ústupu, zda posiluje, či zda je stav setrvalý. Není

ale třeba rozsah zábavního průmyslu a spotřeba omamných látek

zřetelným indikátorem šíření nudy? Když někdo čtyři hodiny den

ně sleduje televizi, možná nepřizná či si ani neuvědomí, že se nudí,

ale proč by jinak věnoval dvacet pět procent času, který probdí, te

levizní obrazovce? Jako možné vysvětlení se samozřejmě vnucuje

lenost, avšak lenost je pouze zdrojem spousty nadbytečného času,

který je třeba nějakým způsobem strávit – a existuje jen málo pro

středků, s nimiž lze čas ubíjet tak úspěšně jako s televizí. Zajdeme-li

do důsledku, neexistuje žádný jiný pádný důvod k tomu, aby člo

věk každý večer mnoho hodin sledoval televizi, než že se potřebuje

zbavit nadbytečného či nepříjemného času. Přičemž mnozí z nás se

postupně naučili zbavovat se času s nebývalou obratností. A právě ti

nejhyperaktivnější z nás mají zároveň nejnižší práh nudy. Nemáme

téměř žádný volný čas, běháme od jedné činnosti k druhé, protože

se s prázdným časem nedokážeme vyrovnat. Když se ale ohlédne

me, vcelku paradoxně působí tento maximálně využitý čas děsivě

prázdně. Nuda úzce souvisí s trávením času, přičemž čas zde není

horizontem možností, nýbrž spíše čímsi, co se musí nějak strávit.

„Co se vlastně tráví při trávení času?“ ptá se Hans-Georg Gadamer.

„Čas přeci ne, ten plyne? A přeci je míněn právě čas, jeho prázdné

trvání, doba, která je jako doba příliš dlouhá a jeví se jako mučivá

nuda.“

43

Když se člověk nudí, neví, co si s časem počít, protože při

nudě všechny schopnosti leží ladem a na obzoru se nerýsují žádné

skutečné možnosti.

Mnohé napoví pohled na četnost užití samotného slova. Výraz

boredom se v angličtině objevuje teprve v šedesátých letech 18. sto

letí a od té doby se výskyt progresivně zvyšuje.

44

Výskyt německého

Langeweile je doložen o pár desítek let dříve a má samozřejmě staro

německé předchůdce, kteří však vyjadřují pouze dlouhý časový úsek,

ne časovou zkušenost. Dánské kedsomhed je poměrně rané, poprvé

je doloženo v nedatovaném rukopisném slovníku Matthiase Motha

(přibližně 1647–1719).

45

První část slova – ked – má možná genetic


25

kou vazbu na latinský pojem acedia, avšak nemám to odnikud potvrzeno. Slova, která znamenají nudu apod., mají v různých jazycích relativně nejasný etymologický původ. Francouzské ennui a italské noia, jež obě pocházejí přes provensálské enojo původně z pozdně latinského inodiare (nenávidět, protivit si), se objevují již ve 13. století. Tato slova nejsou v našem případě příliš příhodná, neboť jsou úzce spjata s acedií, melancholií a obecně se smutkem. Totéž platí o anglickém spleen, které se datuje od 16. století. Norský slovník uvádí první výskyt slova kjedsomhet u Henrika Ibsena a Amalie Skramové, bylo by však vcelku s podivem, kdyby se slovo neužívalo již dříve.

46

Vždyť prvním norským románem o nudě jsou Zemdlené

duše (1891) Arneho Garborga, které vyprávějí o neustálém útěku Gabriela Grama před nudou a o jeho touze po vysvobození, ať už v Bohu či v ženě. Zaměřím se na boredom, Langeweile a kjedsomhet, neboť se objevují téměř současně a jsou více méně synonymní. Je nicméně zjevné, že jsou součástí rozsáhlého pojmového komplexu s hlubokými historickými kořeny.

Slovo nuda či nudný se dnes užívá velmi často a označuje se jím

celá řada citových omezení a nedostatek smyslu v různých situacích. V literatuře je nuda zachycena vždy skoro stejně, jednak se konstatuje, že není nic, co by v dotyčném člověku mohlo podnítit zájem, a jednak je vyřčena stížnost na to, jak je kvůli tomu život k nežití. Jak to popisuje Kierkegaard:

Jak jen je nuda strašná – strašně nudná; neznám silnějšího vý

razu, pravdivějšího, neboť tu pouze stejné pozná stejné. Kéž

by existoval vyšší a silnější výraz, byl by to alespoň nějaký po

hyb. Ležím zpříma, nečinně; jediné, co vidím – prázdno, jediné,

z čeho žiji – prázdno, jediné, v čem se pohybuji – prázdno. Ani

bolest žádnou necítím.

47

Na tomto místě můžeme připomenout též píseň Iggyho Popa I' m bored, v níž se mimo jiné praví:

I' m bored

I' m bored

I' m the chairman of the bored

I' m sick

I' m sick of all my kicks

I' m sick of all the stiffs

I' m sick of all the dips

I' m bored

I bore myself to sleep at night

I bore myself in broad daylight

Cause I' am bored

I' m bored

Just another dirty bore Zdá se, jako by pojmem nuda bylo možné vysvětlovat či dokonce omlouvat mnohé. Dostojevského podzemní člověk tvrdí například: „A to všechno z nudy, pánové, všechno z nudy, nečinnost mě zdolala.“

48

Nuda se ale jako vysvětlení všeho možného používá běžně.

Typickou formulaci nalezneme ve veselohře Georga Büchnera Leonce a Lena: „Do čeho všeho se lidé nepustí jen z nudy! Z nudy studují, z nudy se modlí, z nudy se zamilovávají, vstupují do sňatku, množí se a nakonec nudou i umírají.“

49

V ještě silnější podobě pak v tragič

tějším Básníku Lenzovi: „Většina lidí se modlí z čiré nudy, druzí se z nudy zamilovávají, třetí si hledí ctností, čtvrtí zas neřestí, a já nic, vůbec nic, já se nedokážu ani zamordovat – je to příliš velká nuda!“

50

Podobně píše Stendhal v pojednání O lásce: „Tomu rád věřím, protože nuda nás zbavuje všeho, dokonce i odvahy vzít si život.“

51

Pessoa

píše, že nuda je příliš radikální na to, aby ji člověk překonal sebevraždou, to by bylo lze jen něčím zhola nemožným – že by vůbec nebyl existoval.

52

Nudou se vysvětlují nejroztodivnější činy, ale i totální

nečinnost. Z nudy vychází značná část veškeré lidské činnosti, ať už pozitivní, či negativní. Bertrand Russell píše: „Dle mého názoru se tématu vlivu nudy na lidské chování zatím věnovalo daleko méně

27

pozornosti, než by si zasluhovalo. Domnívám se, že v historii před

stavovala nuda jednu ze zásadních motivačních sil, přičemž dnes jí je

v ještě větší míře než kdy v minulosti.“

53

Nuda a smysl

Dnešní nevídaně rozšířený výskyt nudy lze pozorovat mimo jiné na

nezvykle vysokém počtu „sociálních placeb“.

54

Pakliže existuje více

náhražek smyslu, musí existovat i více smyslu, který je možné jimi

nahradit.

55

Když člověku v životě schází osobní smysl, nahradí jej

rozličné kratochvíle, smysl zástupný. Anebo kult známých osobnos

tí, který spočívá v tom, že člověka zcela pohltí život někoho jiného,

protože mu jeho vlastní nedává smysl. A není náhodou fascinace

hrůzami, dennodenně živená hromadnými sdělovacími prostředky,

výsledkem našeho bezprostředního vědomí nudy? Právě hon za kra

tochvílemi jasně ukazuje, jak se bojíme prázdnoty, jež nás obklopuje.

Hon za uspokojením, požadavek uspokojení a nedostatek uspokoje

ní spolu nerozlučně souvisejí. Čím razantněji do popředí vystupuje

individuální život, tím silnější bude požadavek, aby měl i uprostřed

každodenních trivialit smysl. Právě proto, že se člověk před několi

ka stovkami let začal vnímat jako individuální bytost, která se má

realizovat, jeví se všednodenní život jako vězení. Nuda nesouvisí se

skutečnými potřebami, ale s touhou. A sice s touhou po zážitcích. Nic

vyjma zážitků není „zajímavé“.

Že bytí je převážně nudné, se ukazuje i na tom, jak velký důraz

klademe na originalitu a inovaci.

56

V současnosti klademe větší dů

raz na to, do jaké míry je něco „zajímavé“, než na to, jakou to má

„hodnotu“. Vnímat něco výhradně s ohledem na to, je-li to „zajímavé“

či nikoliv, znamená vnímat to z čistokrevně estetické perspektivy. Pro

estetický pohled existuje pouze povrch, a tento povrch je hodnocen

podle toho, zda je zajímavý, či nudný. A zařazení do té či oné kate

gorie bude zpravidla záležet na síle účinu: nudné hudební nahrávce často pomůže, když se pustí hlasitěji. Estetický pohled je třeba dráždit zvýšenou intenzitou anebo ještě lépe něčím novým; ideologií estetického pohledu je superlativismus. Stojí nicméně za povšimnutí, že estetický pohled má tendenci znovu a znovu upadat do nudy – do nudy, která negativně definuje celý obsah života, neboť je tím, čeho je třeba se za každou cenu střežit. Obzvláště patrné je to v postmoderní teorii, která vygenerovala celou řadu estétů slasti (jouissance) s mantrami typu „intenzita“, „delirium“ či „eufórie“. Postmoderní situace ale moc dlouho nijak zvlášť euforická a radostná taky nebyla. Takže brzy začala nudit.

V dnešní době nelze k ničemu zaujmout žádný postoj, aniž to pramení ze zájmu, neboť zájem udává postoji směr.

57

Avšak, jak zdůraz

ňuje Heidegger, momentální zájem se zaměřuje pouze na to, co je zajímavé, ale to, co je v jednu chvíli zajímavé, může člověku v mžiku oka připadat lhostejné a nudné.

58

Slovo „nudné“ souvisí se slovem

„zajímavé“; obě se rozšířila do obecného povědomí prakticky ve stejnou dobu a podobně se zvyšuje i četnost jejich užití.

59

Teprve s ná

stupem romantismu, koncem 18. století, nachází úrodnou půdu požadavek na zajímavý život a obecně se začíná tvrdit, že člověk se má realizovat. Karl Philipp Moritz, jehož význam pro německý romantismus byl uznán teprve nedávno, v jednom textu z roku 1787 výslovně hovoří o tom, že existuje spojitost mezi zájmem a nudou a že život musí být zajímavý, má-li se člověk vyvarovat „nesnesitelné nudy“.

60

„Zajímavé“ nikdy nemá dlouho dobu trvanlivosti a jeho základním úkolem v podstatě není nic jiného než držet nudu od těla. Jednou z hlavních komodit médií jsou „zajímavé informace“ – znaky, které představují ryzí spotřební zboží, nic víc.

Walter Benjamin v eseji „Vyprávěč“ tvrdí, že „zkušenost pozbyla na ceně“.

61

Souvisí to s nástupem nové formy sdělování v rozvinutém

kapitalismu: s informacemi. „Informace si [...] činí nárok, aby byla promptně podrobena kontrole. Nejdůležitější je u ní srozumitelnost. [...] ani jedna událost k nám nedochází v podobě, která by připouštěla nejasnosti a žádala vysvětlení.“

62

Zkušenost je zdrojem osobního


29

smyslu, informace osobní smysl podrývá.

63

Přibližně v téže době, kdy

tohle píše Benjamin, se ptá T. S. Eliot:

Where is the Life we have lost in living?

Where is the wisdom we have lost in knowledge?

Where is the knowledge we have lost in information?

64

[Kde je Život, který se nám ztratil v žití?

Kde je moudrost, která se nám ztratila ve vědomostech?

Kde jsou vědomosti, které se nám ztratily v informacích?] Informace a smysl není totéž. V hrubých rysech lze říci, že smysl spočívá v sestavování menších dílků do širšího a propojenějšího rámce, zatímco informace je pravý opak. Informace se v ideálním případě zprostředkovává v podobě binárního kódu, zatímco smysl se zprostředkovává spíše symbolicky. Informace se zpracovává, smysl se interpretuje.

65

To samozřejmě neznamená, že se můžeme zcela obe

jít bez informací a soustředit se pouze na smysl, protože pokud má člověk v současném světě normálně fungovat, musí se umět vyrovnat s přehršlí informací zprostředkovaných nespočtem souvislostí. Kdyby měl člověk veškeré zkušenosti nabýt sám, došel by smutného konce. Problém je, že kvůli moderní technologii jsme čím dál více pasivními diváky a spotřebiteli a čím dál méně aktivními účastníky. Tvoří se v nás tak deficit smyslu.

Vysvětlit, jak zde chápu pojem „smysl“, není zcela snadné. Ve fi

losofické sémantice existuje bezpočet různých teorií smyslu, které – zvláště v linii prací Gottloba Fregeho – se zabývají smyslem jazykových výpovědí. Já tu ale pojímám smysl z širší perspektivy, neboť uvažuji smysl, který je nezrušitelně spjat se smyslem pro někoho. Peter Wessel Zapffe se pojem smyslu pokusil zformulovat takto:

Že má jednání či jiný fragment života smysl, znamená, že nám

dodává vcelku určité tušení, které nelze snadno zformulovat do

podoby myšlenky. Nejspíš je to cosi v tom směru, že jednání má

dostatečně dobrý záměr, jehož dosažením se jednání „ospravedl

ní“, vyrovná, stvrdí – a subjekt se pohrouží do klidu.

66

To je sice docela zvláštní definice, ale obsahuje jeden podstatný prvek, a sice že smysl se váže na cílené obcování subjektu se světem. Rád bych zde nicméně upozornil na to, že zásadní rozdíl mezi mým a Zapffeho chápáním pojmu smysl spočívá v tom, že Zapffe jej staví na principu biologickém, zatímco já se opírám spíše o princip historický. Jak upozorňuje i Zapffe, odkazuje toto jednání ještě dále na něco většího, na život jako celek. Nebudu zde Zapffeho úvahy dále podrobně rozebírat, neb pouze konstatuji, že smysl, který hledáme – nebo dokonce jehož se dožadujeme –, je vposledku smysl existenciální či metafyzický.

67

Tento existenciální smysl lze hledat

různými způsoby a lze jej nacházet v rozličných podobách. Lze si ho představit jako cosi daného, do čeho se člověk může zapojit (např. náboženský spolek), či cosi, co je třeba uskutečnit (např. beztřídní společnost). Lze si ho představit jako něco kolektivního nebo něco individuálního. Jsem připraven tvrdit, že na Západě od dob romantismu převládá koncepce smyslu, nazírající existenciální smysl jako smysl individuální, který se musí realizovat. Právě tento smysl nazývám smyslem osobním, ačkoliv bych jej mohl rovněž nazývat smyslem romantickým.

Dobře fungující společnost podporuje schopnost člověka hledat

ve světě smysl, společnost dysfunkční nikoliv. Předmoderní společnosti si zpravidla vystačí se smyslem kolektivním.

68

U nás „romanti

ků“ to už tak jednoduché není, neboť ačkoliv často přijmeme kolektivní způsoby uvažování, jako např. vlastenectví, vposledku vždycky vyjde najevo, že jsou zoufale nedostatečné. Smysl samozřejmě stále existuje, avšak zdá se, že je ho méně. Naproti tomu informací je hojnost. Moderní média umožnila enormní nárůst znalostí, což má nepopiratelně své pozitivní stránky, z většiny je to ale irelevantní šum. Pokud se však rozhodneme slovo „smysl“ používat v širším pojetí, není na světě nedostatek smyslu, ale jeho nadbytek. Doslova se brodíme smyslem. Není to ale ten smysl, po němž se pídíme. Časová prázdnota při nudě není prostá událostí, něco se v tomto čase pořád děje, ač třebas pouze náš pohled spočívá na zasychající malbě. Časová prázdnota je prázdnota smyslu.

Horkheimer a Adorno se zaobírají myšlenkou, která není nijak

vzdálená Benjaminově úvaze o nárůstu informací, a s odkazem na Kantovu teorii rozvažování, schematismus, píší:

Jednotný kulturní průmysl [...] zbavuje subjekt aktivity, kterou

mu ještě připisoval kantovský schematismus, totiž předem vzta

hovat smyslovou rozmanitost na fundamentální pojmy. Průmysl

provozuje tento schematismus jako první službu zákazníkovi. [...]

Konzumenti už neklasifikují nic, co by předem neprošlo schema

tismem produkce.

69

Domnívám se, že nuda má původ v nedostatku osobního smyslu a že je to do značné míry způsobeno tím, že veškeré předměty a události se nám dostávají již ve zpracované podobě, avšak my, potomci romantiků, žádáme osobní smysl. Jak v první ze svých Elegií z Duina píše Rainer Maria Rilke, v přetlumočeném světě se necítíme tak úplně jako doma. Člověk je světotvorná bytost, aktivně utváří svůj svět, avšak pokud je všechno vždy již předem zpracované, aktivní tvoření světa je rázem přebytečné a ve vztahu ke světu přicházíme o tření. My romantikové potřebujeme smysl, který sami realizujeme – a když je někdo zaměstnán seberealizací, nutně narazí na problém se smyslem. Už neexistuje žádný jediný kolektivní smysl života, na němž by se jedinec mohl podílet. Ani není nijak snadné nalézt nějaký vlastní smysl života. Většina lidí spatřuje smysl v samotné seberealizaci, leč není zcela zřejmé, jaké já by se mělo realizovat, ani to, v co by realizace případně měla vyústit. Kdo si je jistý sám sebou, si nebude klást otázku, kým je. Pouze problematické já pociťuje potřebu realizace.

Předpokladem nudy je subjektivita, tzn. vědomí sebe sama. Sub

jektivita je nutnou, nikoliv však jedinou podmínkou nudy. Má-li se subjekt nudit, musí se dokázat vnímat jako individuum, které se může účastnit různých smyslových kontextů a od sebe i světa vyžaduje smysl. Bez požadavku smyslu by nebyla nuda. Zvířata mohou postrádat stimuly, ale stěží se mohou nudit.

70

Robert Nisbet píše:

Schopností nudit se je člověk zjevně jedinečný. Se všemi formami

života máme společnou opakující se apatii, ale apatie a nuda

jsou dvě různé věci [...]. Nuda je daleko výše na stupnici soužení

než apatie a zřejmě pouze člověk má tak vysoce vyvinutý nervo

vý systém, že je nudy vůbec schopen. A v rámci lidského druhu

je zřejmě předpokladem přinejmenším „normální“ mentální stu

peň. Debil se může dostat do stavu apatie, ale ne nudy.

71

Goethe kdesi podotýká, že kdyby se opice dokázaly nudit, byly by považovány za lidi, a možná má pravdu. Zároveň je nuda nelidská, protože okrádá lidský život o smysl, popřípadě je výrazem nepřítomnosti smyslu.

S nástupem romantismu se pozornost soustřeďuje na já, které

musí neustále čelit nebezpečí deficitu smyslu. Nárůst nudy přímo souvisí s nárůstem nihilismu, nicméně dějiny nihilismu a jeho případného konce jsou nesmírně složité téma, kterému zde více místa věnováno nebude. Nuda a nihilismus se sbíhají ve smrti Boha. Pojem nihilismu pro filosofii relevantním způsobem užívá poprvé F. H. Jacobi v Dopisu Fichtemu z roku 1799.

72

Jednou z hlavních myšlenek,

které Jacobi v tomto otevřeném dopise rozvíjí, je ta, že člověk má na výběr mezi Bohem a nicotou, přičemž volbou nicoty sám sebe pasuje na boha. Tato logika se dočkala reprízy, tentokrát však afirmativní, od Kirillova v Dostojevského Běsech: „Jestliže Bůh není, jsem já bůh.“

73

Jak dobře víme, zvolili jsme si nicotu; jistě, slovo „zvolit si“

je zde poněkud zavádějící, neboť se to stalo. Ale člověk nezastal roli boha zrovna nejšťastněji. Kirillov má dále za to, že v nepřítomnosti Boha „je všechna vůle moje a jsem povinován vyhlásit neomezenou vůli“.

74

V nepřítomnosti Boha na sebe člověk vzal úlohu gravitačního

jádra smyslu, ale dokázal se jí zhostit jen nevalně.

Nuda, práce a zahálka

Nuda úzce souvisí s reflexí a v každé reflexi je obsažena tendence ke ztrátě světa. Kratochvíle reflexi umenšuje, avšak je fenoménem pomíjivým. Práce bývá méně nudná než kratochvíle; kdo nicméně doporučuje léčit nudu prací, zaměňuje dočasné odstranění symptomů s vyléčením nemoci. Navíc nelze zamlčet fakt, že mnohé formy práce jsou k smrti nudné. Práce je často náročná a postrádá potenciál dodávat životu smysl. Odpověď na otázku, proč se člověk nudí, se neodvíjí pouze od faktoru práce či volného času. Člověk může mít spoustu volného času a nemusí se nijak zvláště nudit, ale stejně tak může mít málo volného času a nudit se k smrti. Že se za pomoci moderního průmyslu podařilo zvýšit produktivitu práce, zkrátit pracovní dobu a prodloužit volný čas, samo o sobě nepřineslo zvýšení kvality života. Nuda nesouvisí se zahálkou, nýbrž se smyslem.

V Knize neklidu Fernanda Pessoy stojí psáno:

Často slýchám, že nuda je nemoc nečinných lidí, anebo že se

zmocňuje těch, kteří nemají co na práci. Tato choroba duše je však

jemnějšího zrna: zmocňuje se těch, kteří k ní mají dispozice, ušetří

méně ty, kteří pracují nebo práci předstírají (což v tomto případě

vyjde nastejno), než lidi skutečně nečinné. [...]

Nejtěžší je nuda, když se nelze vymluvit na nečinnost. A vů

bec nejhorší je nuda těžce pracujících.

Nuda není nemoc, kterou si člověk přivodí trápením se nad

tím, že nemá co dělat, nýbrž nemoc vážnější, jež pramení z poci

tu, že ať bude dělat cokoliv, nemá to cenu. A v tom případě čím

více má člověk na práci, tím hlubší nudu pociťuje.

Jak často jen od knihy, do níž pracně píši, zvedám hlavu zející

prázdnotou celého světa! Daleko raději bych se oddával nečin

nosti, nic nedělal, nic ani nemusel dělat, protože pak bych si

nudu, jakkoliv skutečnou, mohl alespoň užívat. V tomhle stavu

nudy nemám ale ani klid, ani noblesu, ani dobrý pocit smíšený se

špatnými pocity: cítím jen neskonalé vyčerpání ze všeho, co jsem

udělal, nikoliv virtuální únavu z toho, co ani dělat nebudu.

75

Pessoa má pravdu v tom, že těžká práce bývá stejně nudná jako zahálka. Za sebe musím říci, že jsem se ještě nikdy nenudil tolik, jako když jsem po několika letech práce dokončoval dizertaci. Tak jsem se u toho nudil, že jsem musel mobilizovat veškerou vůli, abych práci dokončil, a pociťoval jsem u toho nesnesitelnou únavu. Celá ta snaha v mých očích postrádala jakýkoliv smysl a dodělal jsem to skoro jako stroj. Po odevzdání dizertace mi spadl kámen ze srdce a byl jsem přesvědčen, že když teď mám čas zahálet, bude mi existence opět dávat větší smysl. A také to tak bylo, ale pouze několik týdnů a pak to začalo nanovo.

Zahálka není sama o sobě lepším zdrojem smyslu než práce, neboť

záleží na tom, jak se zahálka prožívá. Pouze velmi málo z nás má příležitost žít v úplné zahálce, většina střídá práci a volný čas. Nejdříve celý den pracujeme, pak celý večer sledujeme televizi a nakonec celou noc spíme. To je velmi častý životní vzorec. Adorno vidí souvislost mezi nudou a odcizením, k němuž dochází v pracovním procesu, přičemž volný čas koresponduje s absencí sebeurčení ve výrobním procesu.

76

Volný čas je čas, kdy má člověk volno, resp. může být volný,

svobodný. O jaké volnosti a svobodě to ale hovoříme? Je to osvobození od práce? V tom případě by práce negativně definovala volný čas. Jsme ve volném čase volnější a svobodnější než v práci? Nepochybně zastáváme jinou roli, neboť v pracovním čase jsme výrobci, zatímco ve volném čase jsme především spotřebiteli. Člověk ale nemusí být v té či oné roli nutně ani svobodnější ani volnější, ani jedna z rolí zároveň není nutně smysluplnější. Jak řečeno, není nuda otázkou práce či volného času, je otázkou smyslu.

Po práci přichází volný čas, práce život příliš smyslem nenaplňuje,

volný čas jakbysmet. Proč práce život nenaplňuje zásadním smyslem? Člověk by mohl podlehnout nutkání jednoduše odkázat na odcizení, avšak osobně bych raději hovořil o lhostejnosti, protože se domnívám, že pojem odcizení už není šířeji využitelný. Vrátím se k tomu v poslední části eseje. V útlém románu Totožnost píše Milan Kundera:

Řekl bych, že množství nudy, pokud je nuda měřitelná, je dnes

mnohem vyšší než dřív. Protože za starých časů nebyla povolání,

alespoň z větší části, vůbec myslitelná bez citového zaujetí: rolní

ci s láskou k půdě; můj praotec, kouzelník krásných stolů; ševci,

kteří znali nazpaměť nohy všech lidí ze své vesnice; lesníci; za

hradníci; počítám, že i vojáci tehdy zabíjeli vášnivě. Smysl života

pro ně nepředstavoval žádnou otázku, byl s nimi, úplně přiroze

ně, v dílnách, na polích. Každé povolání vytvořilo vlastní menta

litu, vlastní způsob bytí. Lékař uvažoval jinak než rolník, voják se

choval jinak než učitel. Dnes jsme všichni stejní, sjednocuje nás

společná lhostejnost k naší práci. Tato lhostejnost se stala vášní.

Jedinou velkou společnou vášní našich časů.

77

Kundera zde notně romantizuje minulost, přesto mám však za to, že výstižně obrací pozornost na nivelizaci rozdílů a následnou lhostejnost. Naznačuje tím také, proč už otázku nudy jednoduše nemůžeme zodpovědět dříve běžným odkazem na práci. Práce již netvoří součást širšího významového přediva, které by ji smyslem naplňovalo. Práce dnes může být lékem na nudu asi do té míry jako láhev nebo injekční stříkačka – jako pokus o útěk před samotným časem.

Nuda a smrt

Je moderní život v první řadě pokusem o útěk před nudou? Nuda podněcuje k pohybu směrem k transcendenci, kterou Charles Baudelaire identifikuje především s perverzitami a s novostí. Květy zla končí básní „Cesta“, v níž je jedinou novou entitou smrt:

Ó Smrti, čas je! Vzhůru, starý kapitáne!

Ta zem nás nudí, Smrti! Dej už znamení!

Ať s nebe nebo z moře tma jak inkoust kane,

v nás srdce, které znáš, je plno záření.

Nalej nám svého jedu, by v nás síla vtekla!

My chceme, tak ten oheň v mozku pálí nám,

vrhnout se do jícnu ať Nebe, aťsi Pekla,

až na dno Neznáma, a najít nové tam!

78

Jak konstatuje Walter Benjamin v „Centrálním parku“: „Pro současného člověka existuje pouze jedna radikální novota – a ta je stále táž: smrt.“

79

Události, jakkoliv bezvýznamné, se odehrávají před objektivy fo

toaparátů a za přítomnosti mikrofonů a mohou být nafouknuty do olbřímích rozměrů. Vše je potenciálně viditelné, nic není skryté. Lze hovořit o pantransparenci, vše je průhledné. Průhlednost a předpřipravené výklady světa stojí ve vzájemném vztahu. Trans-parentnost není totiž bezprostřední, je vždy zprostředkovaná, neboť svět je nahlížen skrze něco, kupř. skrze předpřipravené výklady, které světu odnímají tajemství. Je-li vše průhledné, svět je nudný. Proto lidé rázem potřebují nebezpečí a šoky. Právě proto nás tolik zajímá „pouliční násilí“ či „slepé násilí“, jímž nás dennodenně zásobuje bulvární tisk. Jak by byl život nudný bez násilí!

K násilí zaujímáme stanovisko estetické, přičemž tato estetika vy

šla zcela jasně najevo v antiestetice modernismu, která si libuje ve všem šokujícím a odpudivém. Kromě toho k němu zaujímáme stanovisko morální, přejeme si, aby násilí ubylo, nejsem si však jist, zda má morální hledisko nutně větší váhu než estetické. Hodnotové konflikty se v moderní společnosti neodehrávají pouze mezi různými sociálními skupinami, možná ve stejné míře lze hovořit o konfliktech v rámci jednotlivých subjektů, které se odehrávají v různých hodnotových rovinách, jako například v rovině morální či rovině estetické. Konflikty uvnitř jednotlivých subjektů lze odkazem na neutrální vyšší instanci řešit stejně neuspokojivě, jako kdyby se tak řešily konflikty mezi různými společenskými skupinami.

Násilí je v každém případě „zajímavé“. V závěru studie „Umělecké

dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti“ píše Walter Benjamin:

Lidstvo, které bylo kdysi u Homéra předmětem podívané pro

olympské bohy, se jím stalo nyní samo pro sebe. Jeho sebeodci

zení dosáhlo k onomu stupni, na němž je mu dovoleno prožívat

vlastní zánik jako estetickou senzaci „prvého řádu“.

80

Důsledkem nudy se jako lákavá alternativa může jevit téměř cokoliv, člověku by mohlo připadnout, že ve skutečnosti potřebujeme novou válku či velkou katastrofu. Robert Nisbet se domnívá, že nuda může být katastrofická: „Nuda by se mohla stát největším zdrojem neštěstí člověka západní civilizace. Nejjistějším a – v dnešním světě – nejpravděpodobnějším osvobozením od nudy by, zdá se, mohla být jedině katastrofa.“

81

Problém spočívá v tom, že neexistuje skutečně

pádný důvod věřit, že kdo přežije katastrofu, bude nudy ušetřen. Kdo však katastrofu pozoruje zvenčí, může katastrofou ochromený svět vnímat jako zajímavé vyrušení z nudy. Georges Bernanos v Deníku venkovského faráře prorokuje, že nuda se stane nejzjevnější příčinou zániku lidského rodu:

Neboť má-li náš rod zahynout, zahyne hnusem, nudou. Lidská

osobnost bude pomalu sžírána jako trám onou neviditelnou

plísní [...]. A například tyhle „totální“ války, které naoko svědčí

o podivuhodné činnosti člověka, kdežto ve skutečnosti jenom

prozrazují rostoucí lhostejnost... Nakonec budou v pravidelných

přestávkách vodit na jatky ohromná odevzdaná stáda.

82


38 Nuda představuje jakýsi matný náznak smrti a lze si představit, že skutečná smrt se vší pompou by byla lepší, že člověku přijde spíše vhod, když svět skončí velkým třeskem než ubohým nepatrným stenem. Nietzsche se také zmiňuje o požitku a velkoleposti spojenými se zánikem světa.

83

Nuda by měla mít schopnost člověku nabídnout pohled na exis

tenci, díky němuž si člověk uvědomí, že ve všech nezměrných souvislostech nemá sám vůbec žádný význam. Josif Brodskij píše: „Nuda mluví jazykem času a poskytne člověku nejcennější životní ponaučení [...] a sice, že je úplně bezvýznamný.“

84

Člověk – konečný smrtel

ník – je obklopen nekonečností bezobsažného času. Vnímání času se promění, minulost a budoucnost se vytratí a vše splyne v nemilosrdné teď. Talking Heads zpívají: „Heaven is a place where nothing ever happens [Nebe je místo, kde se nikdy nic neděje].“ V tom případě má nuda nebeskou kvalitu. Jako by věčnost z onoho světa pronikla do tohoto světa. Nejedná se ovšem o tutéž nekonečnost – či jednotvárnost –, jako je ta, o níž hovoří mystikové. Rozdíl mezi nimi postihuje Simone Weilová:

Jednotvárnost je nejkrásnější a zároveň nejodpudivější věc na

světě. Nejkrásnější je, pokud odráží věčnost. Nejodpornější, po

kud je znakem čehosi nekonečného a neměnného. Čas přemo

žený, či čas neplodný. Symbolem krásné jednotvárnosti je kruh.

Symbolem kruté jednotvárnosti je tikot kyvadla.

85

Když se člověk nudí, není čas něco přemoženého, je to vězení. Nuda je úzce spjata se smrtí, avšak jedná se o sepětí paradoxní, neboť hluboká nuda je svým způsobem smrt a smrt se zároveň jeví jako jediné možné a úplné skoncování s nudou. Nuda souvisí s věčností a nicotou. Je to smrt za živa, ne-život. V ne-lidskosti nudy se nám zjevuje naše vlastní lidskost.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.