E-kniha: Filosofie mezi mýtem a vědou – Zdeněk Kratochvíl

Filosofie mezi

mýtem a vědou

Od Homéra po Descarta

Zdeněk Kratochvíl

ACADEMIA

2009

Filosofie mezi

mýtem a vědou

Od Homéra po Descarta

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Kratochvíl, Zdeněk

Filosofie mezi mýtem a vědou / Zdeněk Kratochvíl. -

Praha : Academia, 2009. -- 472 s. -- (Galileo)

ISBN 978-80-200-1789-5 (váz.)

101 * 14(091) * 1:001

- filozofie

- dějiny filozofie

- filozofie a věda

- studie

101 - Filozofie [5]

© Zdeněk Kratochvíl, 2009

ISBN 978-80-200-1789-5

Autor se tomuto textu mohl věnovat také v rámci výzkumného záměru

MSM 0021620845.

Motto:

Scholastik potkal svého přítele a řekl mu:

„Slyšel jsem, že jsi zemřel.“

Ten mu odpověděl: „Vidíš mě však živého!“

Scholastik na to: „To ano, ale ten, kdo mi to

říkal, byl mnohem věrohodnější než ty.“

Filogelos 22

(Sbírka antických vtipů z doby kolem roku 400 n. l.)

7

Obsah

1 O MÝTU, FILOSOFII, VĚDĚ A DĚJINÁCH 15

Vědění, věda a ne-věda 15, Tři stadia poznání? 16,

Vývoj vědomí? 17, Filosofie a mýtus 19, Filosofie a věda 20 1.1 PROBLÉMY S URČENÍM FILOSOFIE 21

Schéma odnoží řecké filosofie v Evropě a okolí 23,

Otázky žánru 24 1.2 PROBLÉMY S DĚJINAMI FILOSOFIE 25 1.3 PERIODIZACE A LOKALIZACE ANTICKÉ FILOSOFIE 27

2 HORIZONT DĚJIN (Od mýtů k mudrcům) 30

Řecko v rané archaické době 33 2.1 MYTICKÝ VZTAH KE SVĚTU 36 2.2 EPIKA A MYTOLOGIE 37 2.3 LYRIKA 40 2.4 MYTOGRAFOVÉ 41 2.5 ORFIKA 42 2.6 SEDM MUDRCŮ 46

3 MYSLITELÉ KONCE ARCHAICKÉ DOBY (Raní předsokratici) 49

Dvě větve vzniku filosofie i přírodovědy 50 3.1 MÍLÉTSKÉ ZKOUMÁNÍ 53

Thalés z Mílétu 53, Anaximandros z Mílétu 56,

Anaximenés z Mílétu 59, Hekataios z Mílétu 61 3.2 PÝTHAGOREJCI ARCHAICKÉ DOBY 62

Pýthagorás 63, Nauky pýthagorejské školy 66, Akúsmata 68,

Ostatní pýthagorejci archaické doby 69 3.3 ARCHAIČTÍ LÉKAŘI 70

Alkmaión z Krotónu 71

3.4 XENOFANÉS Z KOLOFÓNU 72 3.5 HÉRAKLEITOS Z EFESU 76

Logos a probuzení 77, Nezjevný soulad přirozenosti 79,

Hérakleitův odkaz 82

4 MYSLITELÉ RANĚ KLASICKÉ DOBY (Pozdní předsokratici) 84

4.1 ELEATÉ 85

Parmenidés 85, Zénón Elejský 89, Melissos ze Samu 91 4.2 FILOSOFIE PŘÍRODY PO ELEATECH – METAFORA MÍSENÍ 91

4.2.1 Empedoklés 93

4.2.2 Anaxagorás a jeho žáci 96

Archeláos 100, Métrodóros z Lampsaku 102

4.2.3 Atomy a prázdno (Leukippos a Démokritos) 102

Démokritos z Abdér 103

4.3 PÝTHAGOREJCI KLASICKÉ DOBY 106

Hiketás ze Syrákús 107, Filoláos z Krotónu 107, Theodóros

z Kyrény 109, Archýtás z Tarentu 109, Ekfantos 110, Xúthos 111,

Inspirace pýthagorejskými poznatky 111 4.4 LÉKAŘI RANÉ KLASIKY 111

Diogenés z Apollónie 112, Hippón z Rhégia 113,

Hippokratés z Kóu 114 4.5 SOFISTÉ 116

Gorgiás 117, Prótagorás 118, Antifón 120

5 KLASICKÁ ŘECKÁ FILOSOFIE

(Sókratés, Platón, Aristotelés) 122

Kulturní novinky klasické doby 122 5.1 SÓKRATÉS 124

Hledání Sókrata 124, Sókratův život – legenda 125, Sókratova

filosofie – hypoteticky 128 5.2 SÓKRATOVI ŽÁCI 130

Kynici 131, Kyrénská škola 131, Megarská škola 132 5.3 PLATÓN 132

Platónův život 134, Platónovo dílo 135, Dialog 136,

Filosofie a mýtus 138, Podobenství o jeskyni 139,

Filosofie jako péče o duši 140, Co je filosofie 141,

Podobenství o Slunci 142, Idea a druh 143, Rozdělení skutečnosti

(podobenství o úsečce) 145, Filosofické poznání 148,

Duše a rozpomínání 149, Erós a filosofie 151, Umění a politika 152,

Vesmír 153, Teologie 154, Akadémie 154, Platónův odkaz 155

8

9

5.4 ARISTOTELÉS 156

Život a dílo 157, Logické Organon 158, Filosofie a věda 160,

Poznávání indukcí 162, Metafyzika 162, Příčiny 164,

Fyzika a teologie 165, Duše a etika 166, Lykeion 167

6 HELÉNISTICKÁ FILOSOFIE A VĚDA

(Stoici, epikúrejci, skeptici a věda) 169

6.1 STOICKÁ FILOSOFIE 171

Zénón z Kitia 171, Kleanthés z Assu 172, Chrýsippos 172,

Fyzika (Vanutí a hmota) 173, Logika 176, Etika 177, Alegorie 177,

Dědictví stoiků 178 6.2 EPIKÚROS A JEHO ŠKOLA 179

Etika 179, Fyzika 180, Epikúrovo dědictví 181 6.3 SKEPTICKÁ FILOSOFIE 182

Pyrrhón z Élidy 183, Skeptici v Akadémii 183, Dědictví skeptiků 184

6.4 HELÉNISTICKÁ VĚDA A JEJÍ FILOSOFICKÉ SOUVISLOSTI 185

Alexandrie 185, Gramatici a básníci 186, Matematici

a astronomové 187, Eukleidés 188, Archimédés ze Syrákús 188,

Eratosthenés z Kyrény 190, Aristarchos ze Samu 191, Hipparchos

z Níkaie 192, Ptolemaios 192, Hérón z Alexandrie 193

7 PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ V DOBĚ ŘÍMSKÉ 194

7.1 PROMĚNY AKADÉMIE A STOIKŮ, ŘECKÁ EKLEKTICKÁ

FILOSOFIE 195

Poseidónios 196 7.2 FILOSOFIE V ŘÍMĚ 196

Římské náboženství 197, Přirozenost, kultura a nadpřirozené 198,

Autorita a právo 198, Příchod filosofie 199, Lucretius Carus 200,

Cicero 200, Stagnace římské filosofie 201, Římští básníci 203 7.3 HELÉNISTIČTÍ ŽIDÉ 203

Falza 204, Filón Alexandrijský 206 7.4 NOVÍ PÝTHAGOREJCI 208

Apollónios z Tyany 208, Núménios z Apameie 209 7.5 STŘEDNÍ PLATONICI 210

Plútarchos z Chairóneie 211, Milovníci krásy a starobylostí 213

10

7.6 ŘECKÝ HERMETISMUS 214

Corpus Hermeticum 215, Helénistická alchymie 218 7.7 KŘESŤANSTVÍ A FILOSOFIE 219

Nový zákon 221, Gnóse 223 7.8 ZAČÁTKY FILOSOFIE U KŘESŤANŮ 224

Iústínos Filosof 225, Bez filosofie 226, Kléméns Alexandrijský 227

7.9 ZAČÁTKY FILOSOFIE U LATINSKÝCH KŘESŤANŮ 230

Tertullianus 230, Lactantius 231

8 NOVOPLATONICI (Rozloučení s antikou) 232

Žáci Ammónia Sakky 232 8.1 NOVOPLATONISMUS PROTI KŘESŤANSTVÍ 233

Plótínos 234, Porfyrios 236, Iamblichos 237,

Poslední řečtí filosofové 237, Proklos 238 8.2 NOVOPLATONISMUS ŘECKÝCH KŘESŤANŮ 240

Órigenés 241, Grégorios z Nyssy 244,

Pseudo-Dionýsios Areopagíta 245 8.3 NOVOPLATONISMUS U LATINSKÝCH KŘESŤANŮ 246

Aurelius Augustinus 247, Protiskeptické argumenty 248,

Iluminace 249, Vůle 250, Filosofie dějin 251, Augustinovo dědictví 251 8.4 POSLEDNÍ ŘÍMANÉ 252 8.5 SOUMRAK BOHŮ 252

9 STŘEDOVĚK, VLÁDA METAFYZIKY 254

Pojem „křesťanská filosofie“ 258, Co je to metafyzika 259,

Metafyzika a náboženství 262, Křesťanství 263, Teologie 264,

Středověká metafyzická filosofie 267

10 FILOSOFIE U BYZANTSKÝCH KŘESŤANŮ 269

Maximos Vyznavač 269, Jan z Damašku 272, Michaél Psellos 272

11 LATINSKÁ FILOSOFIE OD TEMNÝCH STOLETÍ

DO USTAVENÍ SCHOLASTIKY 274

Latinští historici a encyklopedisté 274, Latinské mnišství 275,

Irské a britské mnišství 276

11

11.1 KAROLINSKÁ RENESANCE 277

Alkuin 278, Fredegisus z Tours 278, Rhabanus Maurus 279 11.2 JAN SCOTUS ERIUGENA 279 11.3 USTAVENÍ SCHOLASTIKY 282 11.4 SPOR O DIALEKTIKU 284 11.5 SPOR O UNIVERZÁLIA 286 11.6 ANSELM Z CANTERBURY 287

Důkazy boží existence 288, Ontologický důkaz 290,

Realismus a racionalismus 291, Anselmovo dědictví 292

12 STŘEDOVĚKÁ FILOSOFIE U ARABŮ A ŽIDŮ 293

12.1 ALFARABI 295 12.2 AVICENNA 295 12.3 AVERROES 297 12.4 OSTATNÍ PROUDY ARABSKÉ FILOSOFIE 299 12.5 ARABSKÁ PŘÍRODOVĚDA 300 12.6 STŘEDOVĚKÁ ŽIDOVSKÁ FILOSOFIE 303

Avicebron 303, Maimonides 304

13 ŠKOLY A MYSTICI RENESANCE 12. STOLETÍ 305

Překladatelé 306, Dominik Gundisalvi 306 13.1 ŠKOLA V CHARTRES 307

Bernard z Chartres 308, Vilém z Conches 309, Gilbert de la

Porrée 311, Theodorich z Chartres 311, Bernard Silvestris 314,

Žáci chartreských mistrů 314 Jan ze Salisbury 315 13.2 ALAIN Z LILLE 315 13.3 PAŘÍŽSKÁ ŠKOLA A PETR LOMBARDSKÝ 317 13.4 PETR ABÉLARD A MOTIVY DIALEKTIKY 318

Abélard a spor o univerzália 319, Abélardovo dialektické

nadšení 321, Dialektika a scholastická metoda 322 13.5 MYSTICKÁ ANTIDIALEKTIKA BERNARDA Z CLAIRVAUX 323

Pokora, láska, kontemplace, extáze 324, Nadpřirozená etika 326,

Bernardovi žáci 327 13.6 HUGO OD SV. VIKTORA 327

Lidská moudrost 328, Víra a rozum 329, Hugonovi žáci 331

12

13.7 FILOSOFIE V POKUSECH O REFORMU CÍRKVE 331

Amalrich z Beny 332, Jáchym (Joachim) z Fiore 332

14 VRCHOLNÁ SCHOLASTIKA (Via antiqua, 13. století) 334

Univerzity 335, Překlady, zákazy a přijetí Aristotela 337, David z Dinantu 338, Latinský averroismus 339, Siger z Brabantu 339

14.1 FRANTIŠKÁNSKÁ ŠKOLA 340

14.1.1 Bonaventura 342

Cesta člověka k Bohu 342, Poznání empirické a poznání

osvícením 343, Bůh a svět 344, Člověk 345, Poznání Boha 346,

Metafyzika a mystika světla 346, Po Bonaventurovi 347 14.1.2 Petr Olivi 347

14.2 DOMINIKÁNSKÁ ŠKOLA 348

14.2.1 Albert Veliký 349

Albertův aristotelismus 350, Albertova scholastická

metoda 351, Albertovo dědictví 352 14.2.2 Tomáš Akvinský 353

Teologie a filosofie 354, Důkazy boží existence 356,

Esence a existence 358, Látka a forma 358,

Univerzália 360, Tomáš a přírodní věda 360,

Tomášovo dědictví 361

14.3 OXFORD A EMPIRISMUS 13. STOLETÍ 362

14.3.1 Robert Grosseteste 363 14.3.2 Roger Bacon 368

14.4 PŘÍRODOVĚDA A ZÁKAZ AVERROISMU ROKU 1277 372

14.5 POSLEDNÍ GENERACE STARÉ SCHOLASTIKY 375

Albertisté 376, Raymundus Lullus 377

14.6 JAN DUNS SCOTUS 377

Teologie a filosofie, víra a rozum 378, Intuice a abstrakce, jednotlivé a obecné 378, Quidditas a haecceitas 379, Vůle 380, Scotismus 380

15 KRITICI A MYSTIKOVÉ (Via moderna, 14. a začátek 15. století) 382

Via antiqua a via moderna 384, Matematická kritika 385, Počátky nové kritické filosofie v Paříži 386

13

15.1 VILÉM OCKHAM 387

Teologie, filosofie, logika 388, Ockhamova břitva 388,

Intuice a abstrakce 389, Univerzália 389, Etika 390, Fyzika 390 15.2 OCKHAMOVO DĚDICTVÍ 391

Jan Buridan 392, Mikuláš z Oresme 392 15.3 NOVÁ MYSTIKA 393

15.3.1 Mistr Eckhart 394

Na pomezí panteismu 394, Cesta k Bohu 395,

Filosofické aspekty Eckhartovy nauky 396,

Eckhartovi následovníci 396

15.3.2 Devotio moderna 397

15.4 REFORMNÍ REALISMUS 398

Jan Wyclif 398, Jan Hus 399

16 PESTRÝ SVĚT VELKÉ RENESANCE 400

16.1 MIKULÁŠ KUSÁNSKÝ 403

Na rozhraní věků 404, Vědoucí nevědomost 405, Jednota

protikladů 406, Bůh a svět 406, Jednota nad protiklady 407,

Člověk a poznání 408, Svět a přírodní věda 408,

Kusánského dědictví 409 16.2 RENESANCE ANTICKÝCH FILOSOFICKÝCH ŠKOL 409 16.3 RENESANČNÍ PLATONICI 409

16.3.1 Gemistos Pléthón 410

16.3.2 Marsilio Ficino 411

Platón, hermetická tradice a křesťanská zvěst 412, Duše 413,

Světlo a láska; Bůh, svět a člověk 414 16.4 GIOVANNI PICO DELLA MIRANDOLA 415 16.5 RENESANČNÍ ARISTOTELICI 415 16.6 OBNOVA STOICKÉ FILOSOFIE 416 16.7 RENESANČNÍ SKEPTICKÁ FILOSOFIE 416

Michel de Montaigne 417

16.8 HUMANISMUS 417

Leonardo da Vinci 419, Filologové a literáti 420,

Erasmus Rotterdamský 421, Thomas More 422

16.9 VELKÁ CÍRKEVNÍ REFORMACE 423

17 POZDNÍ RENESANCE (Manýrismus) 424

Přirozená kultura 424, Přirozené náboženství 424,

Přirozený zákon 425, Filosofie v protestantském prostředí 425,

Humanistická katolická teologie 426 17.1 DRUHÁ SCHOLASTIKA 426

Renesance tomismu 427, Jezuité 427, Francisco Suárez 428 17.2 MYSTIKA POZDNÍ RENESANCE – JAKOB BÖHME 429 17.3 RENESANČNÍ ALCHYMIE 431

Faustovský mýtus 432, Paracelsus 433, Michal Sędziwój 433 17.4 RENESANČNÍ ASTROLOGIE 434 17.5 FILOSOFIE A PŘÍRODOVĚDA 435

Mikuláš Koperník 436

17.6 POZDNĚ RENESANČNÍ PŘÍRODNÍ FILOSOFIE 437

Bernardino Telesio 437, Giordano Bruno 438

17.7 JOHANNES KEPLER 439 17.8 GALILEO GALILEI 441 17.9 FRANCIS BACON 443

Věda pro praxi 444, Empirie a indukce 444, Iluze poznání 445,

Rozdělení vědy 445, Baconovo dědictví 446

18 OD PRAHU BAROKA DÁLE DO NOVOVĚKU

(Proměna Evropy i filosofie) 447

Posun a vývoj filosofické terminologie 449,

Terminologické ohlédnutí 451

19 DĚJINY FILOSOFIE A PŘIROZENÝ SVĚT 453

Dovětek: Přirozenost a přirozený svět 455,

Příšerný konec nejen Fabiův 458 Literatura 460

Citovaní překladatelé 460, Antika 460, Středověk 461,

Renesance 462 Ediční poznámka 463 Rejstřík osob 465

14

Kapitola první

O MÝTU, FILOSOFII, VĚDĚ A DĚJINÁCH

Chceme se zabývat dějinami evropské filosofie v kontextech

náboženství a zvláště vědy. Co je to filosofie, to by se teprve

mělo postupně ukazovat, nebudeme předpokládat, že je nějaká

jedna správná filosofie, ke které dějiny směřují. Podobně s ná -

boženstvím, i když je jasné, že v našem rozsahu budeme mít co

do činění nejčastěji se starým řeckým a pak s křesťanským. Také

věda může být pojata různě, ale pro zřetelnost postupu pova

žujeme za výhodné vsadit na snad konsenzuální současné poje

tí vědeckosti, totiž popperovské.

Vědění, věda a ne-věda

Řekneme-li slovo „věda“, vybaví se každému představa jakéhosi

systému poznatků a zobecňujících teorií, představa čehosi, co je

nejracionálnější součástí lidského vědomí. Přesnější určení

pojmu „věda“ však závisí na tom, kterou určitou vědu vezmeme

za příklad. V dějinném pohledu pak určení „vědy“ závisí přede

vším na epoše, na kterou se zaměříme. Dějiny vědy nepředsta

vují jen nárůst a zpřesňování vědeckých poznatků v rámci urči

tého pojetí vědy, ale také proměny toho, co se za vědu považuje.

Děje se to v závislosti na vývoji lidského vědomí, které zase nějak

souvisí s proměnami celkového vnímání světa a které je samo

zpětně ovlivňováno působením vědeckého poznání.

Od poslední třetiny 20. století dodnes je hlavní proud pocho

pení vědeckosti vědy reprezentován určením sira Karla Pop

pera: Vědecké hypotézy jsou ty, které umožňují hypotetickou

falzifikaci; které tvrdí něco, co riskuje, že by to mohlo být mě -

řením či pozorováním vyvráceno. Výhodou této koncepce je

jasné odlišení vědy od ne-vědy, včetně toho, že oblast myšle

ní mimo vědu nemusí být nutně chápána pejorativně, pokud

O MÝTU, FILOSOFII, VĚDĚ A DĚJINÁCH / 15

16 / FILOSOFIE MEZI MÝTEM A VĚDOU ne předstírá, že je vědou. Například pohádka ani báseň určitě nejsou vědou, ale proto ještě nemusí být špatné.

Řada předcházejících generací většinou sdílela pozitivistické pojetí vědy, které přežívá v části dodnes používaných školních učebnic, zvláště na nižších stupních: Vědecká je taková hypotéza, která se díky své verifikaci (ověření na základě opakovaných experimentů a měření) může stát platnou teorií. Novověké vnímání světa je spoluurčeno tím, že od vědy očekáváme jak technologickou aplikaci, tak odpovědi na otázky, které jsou pů - vodně otázkami náboženskými. Chceme fungující stroje a léky, chceme konečně s určitostí vědět, jak je to s vesmírem, co je hmota, jaký je původ nás lidí. Někteří se dokonce pokoušejí o vědecké řízení společnosti.

Ve starých dobách není jasné ani to, co vlastně považovat za vědu, a ve starých jazycích se špatně hledají i pouhé slovní ekvivalenty slova „věda“. Ve středověku a zčásti i v renesanci se na - bízí latinské slovo scientia, které prostřednictvím angličtiny zdomácnělo v moderním světě. Jenže ve starověku to původně znamená všelicos, od vychytralosti, přes vojenskou taktiku po magickou „vědu“. Ve středověku jsou mnohé vědní obory považovány za ars, „umění“, a pojem scientia někteří vyhrazují pro teologii. V řeckém antickém světě se jako nejbližší ekvivalent moderního českého slova „věda“ nabízí od 4. století př. n. l. výraz epistémé (vědění) a předtím výraz historiá, což v původním významu zdaleka není jen naše „historie“, ale každé zkoumání. Také další řecká slova pro poznání patří původně k tradici filosofické, i když jsou přejímána do slovníku vědy, často v posunutých významech (například „teorie“). Tři stadia poznání? Věda vyrůstá ze starších vrstev lidského vědomí, a to nejen ve smyslu dějinném, ale neustále. Tento vývoj se ve 2. čtvrtině 19. století pokusil popsat zakladatel pozitivismu Auguste Comte „zákonem tří stadií“:

O MÝTU, FILOSOFII, VĚDĚ A DĚJINÁCH / 17

První stadium je mytické (fiktivní, teologické), založené na vyprávěních. V dějinách lidstva (čili ve fylogenezi) odpovídá prehistorické a raně historické době před vznikem filosofie, ve vývoji jednotlivce (v ontogenezi) dětství. Člověk přejímá různá vyprávění (mýty) o tom, jak to na světě chodí. Otázky buď vůbec neklade, nebo se spokojí se stejně vyprávěcí (mytickou) předem známou odpovědí.

Druhé stadium je filosofické (metafyzické, abstraktní), cosi mezi mýtem a vědou. V dějinách začíná spolu se vznikem filosofie a končí tehdy, když úlohu filosofie přejímá pozitivní věda, respektive když se filosofie sama stane jakousi metavědou. Ve vývoji jednotlivce to odpovídá době dospívání, kdy se člověk táže po podstatě světa i své vlastní existence a spokojí se s nalézáním všeobecných odpovědí.

Třetí stadium je pozitivní, skutečně vědecké. Začíná tam, kde klademe konkrétní otázky a požadujeme takové odpovědi, které „vyloží fakta fakty“. Ve vývoji jednotlivce to odpovídá zralé dospělosti, ve vývoji lidstva je podle Comta tímto mezníkem jeho vlastní nauka.

Vývoj vědomí?

Nechme teď stranou specifické rysy Comtova pozitivismu s jeho krajním redukcionismem i s obecnými rysy myšlení 19. století jako hledání „původu“ čehokoli (vědy, filosofie, náboženství, světa, života, člověka) i analogie mezi vývojem světa (evolucí), lidskými dějinami a vývojem jednotlivce. Zákon tří stadií má hlubší smysl, nezávislý na pozitivistickém kontextu. Tak například Jan Patočka ukazoval, že i když zákon tří stadií odmítáme a považujeme jej za ideologickou modifikaci osvícenské koncepce pokroku, přesto se přistihneme, že přitom sami myslíme podobně. Proto Patočka místo Comtova zákona nabízí koncept tří způsobů lidské existence:

V prvním především přijímáme. Dítě přijímá mytická vy - právění (pohádky) a přijímá jídlo i lásku a výchovu rodičů. Ve

druhém reagujeme na svět, který nás obklopuje, uvědomujeme si sebe sama a nabýváme schopnosti reprodukce ve smyslu biologickém i pracovním. Ve třetím usilujeme nejen o přesné a konkrétní vyjádření, ale také o přesah předání. Mohou to být jakési tři vrstvy našeho vědomí.

Nejhlubší vrstva, mytická, je v nejstarších dobách vševládná. Její hegemonie byla narušena vznikem filosofie a později de - struována racionální filosofií, novými náboženstvími a hlavně vědou (někdy je také nově vytvářena v jiné podobě, totiž popularizací vědy); v lidovém prostředí však ještě dlouho dále působí. Zbyly nám z ní mýty zachované z raných období dějin národů a naše vlastní zkušenost, počínaje vzpomínkou na dětství. Jinou podobou této vrstvy vědomí jsou pohádky i mnohé formy umění, tedy ty „dcery mýtu“, které jsou vůči němu méně nevděčné než filosofie a věda.

Filosofická vrstva vědomí je spjata s otázkami a s reflexí, plyne z ní poznání. Nyní je překryta vědou, ale přesto má neza - stupitelnou roli středního členu. Může být prostředníkem ne - jen mezi náboženstvím a vědou, ale také mezi uměním a vědou nebo mezi naší bezprostřední životní zkušeností a vědeckými teoriemi. Filosofie může být pojata buď jako negace mýtu, nebo jako jeho postupná logizace. V obojím případě je to však nový nárok na lidské vědomí.

Věda – vrstva zřetelného a přesného vědomí – představuje nejnáročnější vývojovou fázi. V mnohém čerpá z filosofie: metody, kontext, řadu pojmů. Ještě zásadněji je však filosofií určována nepřímo, totiž pojetím našeho vlastního smyslu života. Psychologicky lze toto zpřesňující uvědomování popsat snad jako postupné stahování našich nevědomých projekcí ze světa, jako „odkouzlení“ světa. Za přesnost a spolehlivost však mnohdy platíme tím, že se dostáváme do zajetí nových racionálních projekcí, totiž projekcí našich poznávacích metod. Pokud naše po - znávací modely nedokážeme odlišovat od skutečnosti, kte rou modelují, pak se přísnost vědy obrací proti přirozenému prožívání světa. 18 / FILOSOFIE MEZI MÝTEM A VĚDOU

Nejhlubší vrstvy našeho vztahu ke světu motivují filosofii a ta zase vědu, i když často nepřímo, prostřednictvím orientace zájmu. Nové projevy z hlubších vrstev proměňují paradigmata vědy, totiž to, co bude vědu zajímat a jak k tomu bude přistupovat. Vyšší vrstvy vědomí dávají nižším vrstvám výraz, ale tím současně zužují významy. Zpřesnění bývá za cenu zúžení. Zúžený racionalizovaný význam pak má svůj vlastní život nezávislý na původních motivech a mnohdy se obrací i přímo proti nim. Někdy se neúměrné zúžení spojené s posunem významů a zájmů může vyvinout i v takový pojem „vědy“, který zdánlivě vylučuje jakýkoli další hlubší vývoj: v pojetí „vědy“ jako souboru objektivně platných poznaných zákonitostí, které se prohlásí za jediné možné, totiž za „vědecký výklad“ světa, a vyloučí každý jiný pohled jako a priori „nevědecký“. Takové pojetí vědy by umožňovalo už jen další hromadění upřesňujících poznatků v rámci stávajícího rozvrhu a pojetí poznání (paradigmatu).

Filosofie nám může posloužit jako prostředník, který je schopen kontaktu jak s mýty, tak s vědou v jejích různých podobách. Půjde zde právě jen o tento kontakt, ne o filosofický výklad mýtů nebo vědy. Pokusím se filosoficky vyložit různé filosofické nauky, v naději, že tím mohu přispět k celistvosti naší zkušenosti od mytických vrstev po vědeckou exaktnost.

Filosofie a mýtus

Filosofie je snad něčím mezi náboženstvím a vědou, ale není jenom tím. Filosofie by měla být prostředím srozumění mezi vším intuitivně nejasně tušeným a vším přesně pojmově vyjad řovaným. Filosofie je péčí o schopnost naší řeči, aby v sobě moh la zahrnovat jak tvůrčí řeč básnickou, tak pojmový jazyk vědy.

Vztah filosofie k mýtu budeme sledovat nejprve ve starořeckém prostředí, tedy v náboženství, které žije svými mýty, a ne naukou, které je poetické a zobrazující. Koncem antiky se filosofie setká i s jinými formami náboženství, které nejsou na svou

O MÝTU, FILOSOFII, VĚDĚ A DĚJINÁCH / 19

mytickou stránku zcela redukovatelné, totiž s židovstvím a s křes - ťanstvím. Symbióza filosofie a víry – nebo zase napětí mezi ni - mi – pak ustavuje základ tradice evropské kultury. Právě k jejímu kritickému pochopení by mělo přispět studium staré filosofie.

Co rozumíme mýtem? Mýtus v původním smyslu slova rozhodně není pouhou nepravdivou bajkou, takový význam mu přisuzují až jeho pozdější kritici, počínaje některými racionalisty řecké klasické doby, přes řadu latiníků (fabula) a křesťanů po osvícence a pozitivisty. Soudobá religionistika zná řadu určení mýtu: manifestace posvátného (W. F. Otto); vyprávění, které zpřítomňuje primordiální posvátný děj nebo vzor (M. Eliade); slovní stránka rituálu (G. van der Leeuw). Filosofie a věda Budeme sledovat filosofické kontexty matematiky, logiky, fyziky, astronomie, lékařství, biologie a psychologie.

Matematika je od svého počátku pokusem o univerzální cestu poznání a dodnes je stupeň matematizace vědy často považován za míru její vědeckosti. Od archaické doby lze sledovat postupnou geometrizaci světa a vedle ní se objevuje i motiv matematické harmonie světa, která je popsatelná aritmetikou.

To, čemu dnes říkáme logika, vzniká díky zvláštnímu obratu myšlení eleatů (5. století. př. n. l.). Pod názvem dialektika ji pěstují sofisté a Platón, Aristotelés ji považuje za nástroj poznání apo dobně pak i většina školní filosofické tradice. Právě spolehnutí se na dialektiku (logiku) je jednou z možných charak - teristik metafyzické (většinové) linie školní filosofie od antiky, přes scholastiku po novou dobu. Řecká filosofie nabízí mnohem za jímavější způsoby myšlení než dialektiku (například Hé - rakleitos), avšak pro pochopení školní tradice a souvislostí s vědou je role dialektiky nesmírná. Zmatek kolem slova dialektika pak v 19. století způsobí Hegel a Marx, kteří přeznačí jeho význam tak, že ji spatřují třeba zrovna u Hérakleita. Až do té doby je dialektika synonymem pro logiku nebo její část. 20 / FILOSOFIE MEZI MÝTEM A VĚDOU

Fyzika vzniká ze starších základů, které jsou součástí filosofie přírody (meteorologie, změny skupenství, role tepla, povaha zvuku, místní pohyb), pokud se vyloží matematicky nebo logicky. Pak jí dominuje mechanika. Když se tak nestane, zůstává fy - sika spíše tím, čím bývala archaická fysiologiá, tedy polomytickou filosofií přírody.

Astronomie byla téměř vždy vzorem vědy (pouze ve stře dověku jím byla teologie), nejprve proto, že se zabývá „věcmi ne - beskými“, pak pro poměrně snadné spojení pozorování a matematického výkladu „harmonie nebeských pohybů“, což tra dičně souvisí s předchozím důvodem. Astronomie dlouho inspirovala fyziku v jejím poznávání látkového světa („nebeská mechanika“, „planetární model atomu“) a pozoruhodným jevem je i její dlouhodobě dobrá schopnost popularizace.

Lékařství je ve starém světě uměním na pomezí filosofie, přírodozpytu (fysiologiá) a konkrétní praxe. Ve staré filosofii potkáváme lékařské metafory a pojmy velmi hojně.

Biologie, původně „zoologie“ (termín „biologie“ v současném smyslu slova zavede až kolem roku 1800 J.-B. Lamarck), je dlouho spíše součástí přírodozpytu, filosofie přírody.

Psychologie je ve staré době plně součástí filosofie, ať už se tak děje v rámci filosofie přírody nebo častěji v rámci metafyziky.

Ve vztahu k filosofii by bylo zajímavé sledovat i vývoj historie, jazykovědy, práva nebo politického myšlení.

1.1 Problémy s určením filosofie

Možná by se slušelo začít nějakou definicí filosofie a příklady základních filosofických otázek a nauk. Tím bychom však celé pojednání učinili závislým na jednom určitém způsobu filosofování, ze kterého bychom určení filosofie, její metodu i základní popisné pojmy přebírali pro výklad všech ostatních. Tak by například aristotelik ve všem viděl látku (pralátku) a formu, hledal by příčiny a podstaty; zatímco hegelián by v logice vývoje

O MÝTU, FILOSOFII, VĚDĚ A DĚJINÁCH / 21

pojmů sledoval dějiny sebepochopení ducha; marxista by vše odvozoval z povahy výrobních prostředků a z dělby jejich vlastnictví – a spolu s některými jinými by se ptal, zda dotyčná nauka je materialistická, nebo idealistická. Takové pojednání dějin filosofie je pak dobře přehledné, neboť vše chápe v jednom pohledu, který potvrzuje sdílenou ideologii. Vše je zařazeno pod patřičné „-ismy“, takže to budí dojem pochopení, dokonce definitivního ohodnocení. Jsou bohužel i školy, kde se právě takové „znalosti“ dobře uplatní. Následující výklad se však hodlá obejít bez většiny dodatečně vytvořených třídících škatulek; chce přiznávat, které z pojmů jsou autentické nebo alespoň dobové a které jsou pozdějším, většinou až novodobým orientačním prostředkem. Největší úskalí přitom představují slova končící na „-ismus“, neboť v drtivé většině případů pocházejí z tradice osvícenského školství, takže navozují dojem závěrečného hodnocení jednotlivých filosofických nauk. Raději zkusíme ukazovat, že „nauky“ jednotlivých filosofů se liší hlavně proto, že pro každého z nich je filosofie něčím poněkud jiným, což bývá dále spojeno s otázkami žánru. Spory mezi různými naukami v rámci téhož žánru a téhož určení filosofie mohou být občas rozhodnutelné, zato rozdíly mezi žánry nebo týkající se samotného pojetí filosofičnosti rozhodnutelné nejsou.

Omezíme se zde na evropskou filosofii, počínaje starým Řeckem. Půjde o naši evropskou zkušenost a o kontext evropské vědy, která se v novověku stala světovou, a to za cenu destrukce mnohých kultur, včetně té evropské. Skončíme v 17. století – poté, co se definitivně prosadí novověký styl filosofického i vědeckého myšlení. Přednovověká věda je totiž vědou v jiném smyslu slova, snad s výjimkou mechaniky. Podobný předěl se týká i filosofie.

Na řeckou půdu nás zavede už etymologie slova „filosofie“. Řecké slovo filosofiá bývá často vykládáno jako „láska k moudrosti“, totiž pod vlivem Platóna, který filosofii chápe jako nejlepší lidskou odezvu na působení Eróta. Jazykově obvyklejší vý znam tohoto kompozita by byl „náklonnost k tomu, co je 22 / FILOSOFIE MEZI MÝTEM A VĚDOU

O MÝTU, FILOSOFII, VĚDĚ A DĚJINÁCH / 23

Schéma odnoží řecké filosofie v Evropě a okolí od 6. století př. n. l. do 18. století

Helénističtí židé

Evropská filosofie

v národních jazycích

Řecká filosofie v prostředí starého řeckého náboženství

Řecká filosofie v křesťanském prostředí

Latinská filosofie v křesťanském prostředí

Latinská filosofie

Arabská filosofie

Židovská filosofie

moudré“. Kdybychom však filosofii pochopili tak široce, jak k tomu nabádá etymologie jejího názvu, museli bychom její počátky sledovat v nejrůznějších kulturách, a to i mnohem dříve než v antické době. Historické sledování takto široce pochopené filosofie by bylo snahou krásnou, ale velmi obtížnou, neboť by musela obsáhnout i mnoho jevů náboženských, literárních i jiných, včetně vědeckého poznání. (Mimochodem: řecký jazyk zná také slovo zofos, s významem „mrákota, temnota...“; raději se tedy nedomýšlejme, co by znamenalo slovo filozofiá.)

V antickém Řecku se filosofie rychle vyvinula ve specifický způsob tíhnutí k moudrosti, projevený dobře uspořádanou řečí, která má umožnit její spolehlivost a sdělitelnost a uchovat přesnost pomocí pojmového výrazu. Řecká filosofie přijala do svých služeb racionalitu a ustavila se jako pojmové myšlení. Tím získala přesnost a možnost předávání i školního pěstování. Umožňuje diskusi, ale otevírá se i nebezpečí planých spekulací. S ně - čím podobným se mimo Řecko můžeme setkat asi jen ve staré Číně a Indii.

Omezení následujícího výkladu na tradici řecké filosofie nechce bagatelizovat ostatní lidské kultury. Je dáno neschopností jazykové i znalostní orientace ve více kulturách. Řecká filosofie stojí na počátku veškerého pozdějšího filosofování v Evropě a v přilehlých zemích Orientu – a takto specificky řecky pojatá filosofie může být oním prostředníkem mezi mytickými hlubinami a vědeckou přesností. Ostatně, pro čínské nebo indické analogie řeckých myšlenkových postupů je možné užívat jejich vlastních pojmenování. Otázky žánru Pro službu filosofickému výrazu byly a jsou používány překvapivě rozličné literární žánry, chronologicky například iónská próza, báseň, anekdota, řeč, dialog, dopis, naučné pojednání, rozprava, traktát, esej, román, vědecké pojednání... Literární žánr vždy nějak koresponduje s tím, v čem spočívá filosofičnost filo- 24 / FILOSOFIE MEZI MÝTEM A VĚDOU

sofie u toho či onoho autora, zčásti je poplatný době a určení spisu. Je pochopitelné, že například komplikovaná a veskrze formální struktura traktátu nevznikla hned, zato že bude preferována tam, kde je filosofie považována za vědu nebo kde jde o její školní tradici, tedy o možnost kontrolovatelného učení a zkoušení. Je zřejmé, že diplomovou prací v oboru filosofie nemůže být báseň, a to ne kvůli nevhodnosti tohoto žánru pro filosofii, nýbrž pro jeho neadekvátnost vůči „pravidlům psaní diplomové práce“ a možnostem obhajoby. Ve školním prostředí je preferován určitý žánr (kupříkladu „vědecké pojednání“) a spolu s ním i jemu adekvátní styl myšlení. Takovýto školní úzus není specialitou novodobé Evropy, ale má předlohy ve středověké scholastice, zčásti i v helénistických školách, prý se však potká i v Číně a v Indii. Bývá doplňován nebo kompenzován filosofickými texty, které bychom žánrově řadili do krásné literatury, tedy do oblasti umění; někde na pomezí stojí sentence a aforismy, zatímco krajním případem jsou texty osobní nebo mystické. Filosofická úroveň textu však – na rozdíl od významu pro akademickou obhajobu nebo pro dojem na čtenáře – není dána jeho literárním žánrem.

Uvnitř plurality literárních žánrů, které jsou použity pro filosofický výraz, si mnohé filosofické nauky vytvářejí své speciální užší žánry: sapienciální próza, didaktická báseň, imitace nebo parodie zasvěcovací řeči, komentář, hermeneutický výklad, fenomenologická deskripce, strukturální nebo jazyková analýza...

Tento text je psán jako „naučné pojednání“, které občas užívá analýzu výrazových struktur. Věnuje se však i myšlenkám, jež byly vyjádřeny často v jiných žánrech a jinou pojmovou technikou, proto obojí průběžně mapuje.

1.2 Problémy s dějinami filosofie

Každé dějiny filosofie jsou konstrukcí, kterou vytvořil jejich autor. Máme jenom konstrukce více nebo méně obvyklé; více

O MÝTU, FILOSOFII, VĚDĚ A DĚJINÁCH / 25

nebo méně sledující staré texty; více nebo méně určené pro ty či ony školní osnovy; více nebo méně zohledňující vztahy k těm či oněm vědám, náboženstvím, umění, politice, ekonomice, vo - jenství... Máme jenom konstrukce více nebo méně určené vlastním filosofickým zaujetím jejich autora. Tyto konstrukce jsou vždy v konfliktu mezi srozumitelností i vhodností ke školnímu zkoušení a hlubší filosofickou dimenzí. Dějiny filosofie jsou také vždy polem konfliktu mezi filosofickou pozicí jejich autora a pojednávanými filosofickými naukami.

Dějiny filosofie vyrůstají z určitého pojetí dějin a z určitého pochopení filosofie. Samy dějiny jsou možná jedním z konstruktů naší civilizace. Píší je vítězové, a to v rámci té či oné ideo logie. Sama ideologie vítězů je ovšem často jenom zploštěním určité filosofické nauky, účelově zjednodušené tak, aby se dala snadno vysvětlit, aby byla efektivní, probouzela akceschopnost, aby zakrývala své vnitřní problémy. Ideologie může být ustavena také z náboženství. Otázky, zda dějiny k něčemu směřují nebo zda mají smysl, jsou opět otázkami filosofickými, nebo někdy pseudofilosofickými. Různá náboženství a různé kultury mají odlišná pojetí dějin (pokud je ovšem mají) a také některé typy filosofie se snaží podat určité koncepce dějin. Pochopení dějin je tedy kromě svých upadlejších (ideologických) souvislostí samo otázkou filosofickou.

Nejjednodušší koncepce dějin jsou orientovány k nějakému jejich vyústění, naplnění – ať už náboženskému, nebo politickému. Pokušením dějin filosofie pak je toto nejen kopírovat, ale ještě umocňovat představou, že právě naše, nebo dokonce moje myšlení dovršuje dosavadní vývoj, že máme konečně tu správnou filosofii. V tom vidím problém například Hegela a jeho nástupců, ale vlastně už Aristotelových referátů o předsokraticích. (Průzračně to provedl Jakub Hron Metánovský, libomudrun český, svým dílem Put myselby ze Stagyry do Metánova.) I když se autor dějin filosofie pokusí vyhnout takovémuto vy - ústění, nezbaví se tím rozhodování o tom, jak tlumočit starší myšlenky do současného prostředí. 26 / FILOSOFIE MEZI MÝTEM A VĚDOU

Nehodláme předstírat, že máme nějakou konsenzuální současnou filosofickou nauku nebo terminologii, pomocí které bychom mohli starším myšlenkám rozumět a autenticky je vy - kládat. Právě přistoupením na tu či onu novodobou terminologii se mohou různé dějiny filosofie lišit. Náročnější možností je pokus o sestup k původním pojmům, následovaný pokusem o jejich zpřístupnění rozkrytím souvislostí. Takový pokus současně ohledává možnosti snad nenásilných a plodných konstrukcí dějin filosofie, vlastně hledá schůdné pojetí filosofie i pojetí dějin.

Přesto se však po dějinách filosofie často chce, aby čtenářům podaly také jakýsi minimalistický naukový přehled, bez ohledu na hloubku nebo autenticitu pochopení, požaduje se tedy spíše minimalistická výuka některého z obvyklých konstruktů dějin filosofie. Toho se pokoušíme zhostit občasnými mírně ironickými odkazy na běžná výkladová klišé.

Následující text chce kromě minima základních informací nabídnout řadu jakýchsi představových rámců, uvnitř kterých mají pojmy a výroky jednotlivých filosofů smysl. Pluralita těchto způsobů intelektualizace a vyslovování snad může být přínosem v situaci, kdy nám hrozí na jedné straně monopol racio - nálního i právního formalismu a centrace na ekonomiku – a na druhé straně opuštění jakýchkoli intelektuálních nebo histo - ric kých kritérií. (Protože stav obecných vědomostí o dějinách fi losofie považuji za skoro letální, upustil jsem od původního plánu výrazně „alternativní“ konstrukce a pokouším se zde opo stup co možná konsenzuální a nevybočující, nakolik to ovšem lze poctivě učinit.)

1.3 Periodizace a lokalizace antické filosofie

Kdy a kde s dějinami filosofie začít? Slovo „filosofie“ se objevuje v Řecku kolem roku 400 př. n. l. Pro Platóna je zcela samozřejmé, ale starší spolehlivá užití neznáme, snad kromě jedné

O MÝTU, FILOSOFII, VĚDĚ A DĚJINÁCH / 27

kritické zmínky u Hippokrata z doby asi krátce před Platónem. Slovo pochází buď od neznámého autora těsně před Platónem, třeba od některého pýthagorejce klasické doby či snad od Sókrata, nebo od Platóna samotného, který každopádně způsobil všeobecné rozšíření výrazů „filosofie“ a „filosof“. Přesto je však zvykem, že výklad dějin filosofie začínáme mnohem dříve. Tradičně od tzv. předsokratiků, tedy od myslitelů 6. a 5. století př. n. l., počínaje Thalétem z Mílétu. Tato tradice evropských učebnic dějin filosofie má původ už v Aristotelově koncepci tzv. předchůdců, a zčásti dokonce už u Platóna. Srozumitelnost takového výkladu předpokládá kontexty ještě starší literatury, před rokem 600 př. n. l., tedy epiky a lyriky. Pak můžeme přistoupit k alespoň trochu kontinuálnímu výkladu myšlenek, které jsou zpětně považovány za nejstarší podoby řecké filosofie.

Budou to autoři z posledních generací řecké archaické doby (přibližně 600 až 480 př. n. l.) – v konvenčním pojmosloví tedy raní předsokratici –, kteří působí zčásti na pobřeží Malé Asie, zčásti v jižní Itálii. Nečekaná jinakost řeckého archaického myšlení může snad alespoň zčásti uspokojit ty, kterým zde bude chybět výklad asijských myslitelských tradic.

Poté pozdní předsokratici, tedy myslitelé raně klasické doby (asi 480 až 400 př. n. l.) – lépe bychom je mohli nazvat výrazem „předplatonici“. Otevírají zcela nové typy problémů, mnohem bližší budoucí řecké filosofii. Kromě Iónie a jižní Itálie působí také v dnešním pevninském Řecku, včetně Athén.

Pak už přichází „opravdická“ filosofie (která se už jmenuje „filosofie“), totiž autoři řecké klasické filosofie, píšící uprostřed až v závěru řecké klasické doby (zhruba 400 až 340 př. n. l.). Předchází jim přelomová postava nepíšícího filosofa Sókrata. Přesněji: Sókratés je takto představen Platónem, na kterého navazuje Aristotelés. Platónská a aristotelská filosofie pak sehrají velkou roli v další tradici od antiky po renesanci také proto, že jsou pěstovány ve školách, zvaných Akadémie a Lykeion.

Na klasickou řeckou filosofii i na starší motivy navazují v helénistické době (340/330 až 180/30 př. n. l.) tři nově vznikající 28 / FILOSOFIE MEZI MÝTEM A VĚDOU

athénské školy: stoici, epikúrejci a skeptici. V této době pronikají řecké myšlenky daleko na východ, a naopak zase do Mediteránu přicházejí orientální motivy. V Alexandrii na pobřeží Egypta působí v téže době mohutné středisko helénistické vědy – od filologie po mechaniku – a postupně převrstvuje vliv filosofie i upadajících Athén.

V následující římské době pak řečtí přírodovědci i nově vznikající filosofické školy působí kromě Alexandrie také na Sicílii, východních řeckých ostrovech, na syrském pobřeží a znovu i v pevninském Řecku. Filosofie se objevuje také v Římě, a to v řeckém i v latinském jazyce. Řecké a pak i latinské myšlení je v celém Mediteránu definitivně vystaveno následkům helénistického promíšení kultur, do filosofie přicházejí nové podněty z náboženských blízkovýchodních importů, ale znovu se obnovují i staré řecké motivy. Z tohoto kvasu si všimneme řeckého „středního“ platonismu a filosofických následků judaismu, křesťanství, gnóse a hermetismu.

V závěru antiky (3. až 5. století n. l.) se objevuje novoplatonismus a podobný styl filosofování stále výrazněji přejímají také řečtí křesťané, kteří postupně ustavují specifickou byzantskou kulturu, ať už v Alexandrii, v Konstantinopoli nebo v Malé Asii. Pohanské filosofické školy však budou definitivně zakázány až roku 529. V latinské oblasti je vývoj dost specifický, proto fi - losofií latinských křesťanů začneme středověký oddíl našeho výkladu.

O MÝTU, FILOSOFII, VĚDĚ A DĚJINÁCH / 29

Kapitola druhá HORIZONT DĚJIN (Od mýtů k mudrcům) Nejstarší písemné záznamy nalezené v Egyptě a v Mezopotámii jsou staré přes pět tisíc let. Dějepisci, kteří se opírají o textové prameny, tak mohou svůj popis lidských dějů začít někde kolem roku 3000 př. n. l., ale jen v těchto dvou nejstarších kulturních oblastech. Starší doby nám zanechaly pouze hmotné památky, které odkrývají archeologové. Nejstarší písemné záznamy se týkají hospodářství, vojenských vítězství a náboženství. Náboženství je zakotveno v mytickém prožívání světa a výrazně se projevuje i ve vznikající literatuře. Mocná vrstva kněží se kvůli náboženskému i hospodářskému kalendáři zabývá astronomickým pozorováním a později i astrologií.

V nejstarším zachovaném literárním díle, v sumerském eposu Gilgameš (kolem roku 2500 nebo 2000 př. n. l.), najdeme i uvědomění, že ani dalekosáhlá civilizační díla neuspokojí lidskou touhu. Gilgameš hledá přítele, najde Enkidua a po jeho smrti hledá rostlinu nesmrtelnosti. Kvůli ní se vypraví za člověkem, který pochází z dob před potopou; pro ni sestoupí do hlubin moře. Pak jej však had o rostlinu připraví, had svlékne kůži a obnoví svůj život. Motiv odkazu na dobu „před potopou“ se v různých kulturách objevuje i později, nejvýrazněji je formulován ve Starém zákoně a v Platónově mýtu o Atlantidě. Mo - tiv sestupu hrdiny do „podsvětí“ je pak přímo typický pro starou Evropu. V Řecku je průchod podsvětím údělem Odyssea, Héraklea a Orfea; latinský básník Vergilius nechá podsvětím projít Aenea. Lidové křesťanství podobně vyloží čas mezi Ježíšo - vým ukřižováním a zmrtvýchvstáním a ještě koncem středověku píše Dante báseň o průchodu peklem.

Tyto analogie jsou mnohdy vysvětlitelné vzájemným přejímáním mytických motivů v literaturách, ale zdaleka tomu tak nemusí být vždy. Snaha po převedení všech analogií mezi mýty 30 / FILOSOFIE MEZI MÝTEM A VĚDOU

či náboženstvími různých kultur na vzájemný vliv je vlastně snaha vyložit vše v rovině „explikátního řádu“, skrze vnější fakta. Právě mýty a náboženství jsou však nejvlastněji doma v rovině „implikátního řádu“, zde jsou jejich souvislosti. Jednotlivý mýtus nebo určitá náboženská forma jsou snad vnějšími projevy če - hosi, co se odehrává v hlubinách psychiky a co se nějak týká nevědomé, a tudíž skryté podoby života. Proto může být třeba četba Gilgamešova příběhu dodnes zajímavá. O takových souvis lostech ale můžeme mluvit až na filosofické úrovni.

Ani v dějinách filosofie nebude každá analogie mezi naukami různých myslitelů vyložitelná jen vnějškově, tedy tím, že je - den přejímá od druhého. Některé filosofické „školy“ jsou spíše výrazem obdobné citlivosti k projevům skutečnosti, díky čemuž stačí nepatrná věcná návaznost k tomu, aby se vnitřní souvislost projevila navenek. Podobný výklad může mít i jakási homogenita filosofických nauk v jednotlivých epochách, kterou lze přes všechny jejich rozdíly sledovat. Ostatně i v dějinách vědy známe současně učiněné objevy, které jsou vzájemně nezávislé.

Vraťme se však ještě naposledy do nejstarších dob po vzniku písma. Z archeologických nálezů překvapují obrovské stavby, zvláště soustavy zavodňovacích kanálů, které jsou projekčně asi ještě náročnější než slavné pyramidy. K tomu přistupuje keramika, zlatnictví, metalurgie mědi a bronzu. To vše předpokládá kvantum znalostí a dovedností a k tomu schopnost jejich cílevědomého použití. Mistr řemesla požívá ve starých civilizacích velkou úctu, která se soustředí zvláště na kováře, který je výrobcem nástrojů a zbraní. K práci člověk potřebuje nářadí a k boji zbraně. Kovář je onou magickou instancí, kde se nástrojovost jaksi zacyklí, kovář nevyrábí nástroje jen pro ostatní druhy prací, ale i pro svoji práci. V novověku má obdobnou „zázračnou“ roli nástrojař, který jediný dovede vyrobit nástroje stejně přesné nebo pevné, jako používá sám, někdy ještě přesnější a pevnější.

Lze si představit, že jednotlivé znalosti a dovednosti mohly vznikat tříděním náhodné empirie a lidské imaginace podle kritéria úspěšnosti v průběhu velmi dlouhé doby. Ještě dlouho

HORIZONT DĚJIN (OD MÝTŮ K MUDRCŮM) / 31

ne budou podbudovány žádnou teorií, ale mýtem, magií a ře - mesl nou tradicí. Otázkou zůstává, jak mohly kdysi začít vznikat a jak mohly být po dlouhou dobu nejen uchovávány, ale i rozvíjeny. Podobnou otázkou asi je, jak se může malé dítě začít orientovat na světě, aby se vůbec dalo vychovávat a vzdělávat. Možná to souvisí s nějakou bytostnou analogií mezi světem a strukturou symbolů archaického myšlení.

Řecká mytologie na podobnou otázku odpovídá svým vlastním, mytickým způsobem: Prométheus přinesl lidem oheň od bohů, aby jim vynahradil horší srst, svaly, zuby a drápy, než mají zvířata. To asi není vzpomínka na nesrovnatelně starší epochu zdomácnění ohně člověkem. Oheň je symbolickým obrazem jasu vědomí; lidského vědomí, které se již samo živí a šíří, je-li jednou zažehnuto. Samo Prométheovo jméno poukazuje na „myšlení dopředu“, na záměrnost. Záměrnost je možná nejstarší formou probouzejícího se vědomí.

Koncem 2. tisíciletí př. n. l. lze potkat řadu projevů dalšího zjasnění lidského vědomí, které jsou jakousi předzvěstí budoucího počátku filosofie. Je to určitá symbolická abstrakce, například v Achnatonově Hymnu na Slunce nebo v Mojžíšově vizi jediného Boha, „Který Jest“ a nemá žádnou podobu. Ve stejné době se v Indii patrně formuje ústní tradice, jež bude později zapsána ve Védách. (Mimochodem, slovo „véda“ je totožné, a ne pouze zdánlivě podobné s českým „věda“, ovšem jen potud, než české slovo „věda“ dostane svůj specifický moderní význam; viz například české „vědma“.) Řekové bojují ve 12. století př. n. l. před Trójou a tato válka se stane předělem mezi nejstarší řeckou civilizací (achájskou čili mykénskou) a pozdějším Řeckem. Trójská válka se stane jakýmsi horizontem vědomí, předělem mezi světem bohů a héroů a světem lidí. Je to také předěl mezi dobou bronzovou a dobou železnou. Jeden z mála přeživších vítězů od Tróje, Odysseus, se stane typem člověka doby železné: Užívá spíše rozumu než síly a ctnosti, je to „Odysseus lstivý“, ale současně „muž těžce zkoušený“. Zde se už definitivně dostáváme do Řecka, kde vznikne evropská filosofie i věda, konečně 32 / FILOSOFIE MEZI MÝTEM A VĚDOU

si přestaneme vypůjčovat řecké pojmy pro výklad jiných projevů vědomí.

Řecko v rané archaické době

Řecko zaujímá už v 7. století př. n. l. větší rozlohu než současný řecký stát, ale není politicky jednotné a většinou pro ně není adekvátní ani naše představa plošného osídlení. Staré řecké ko - lonie jsou nejen na mnohých ostrovech, ale také na jihozápadním pobřeží Malé Asie. Tam leží bohatá města Smyrna, Efesos a Mílétos, významná obchodem, poezií a později také filosofií. Ostrůvky starého řeckého osídlení najdeme i dále na východ. Probíhá vlna kolonizace Středomoří: Řekové zakládají nové sa - mostatné obce na pobřeží Malé Asie a Kypru, v nilské deltě, na Kyrénském pobřeží západně od Egypta, na Sicílii a v jižní Itálii („Velké Řecko“) i na jižním pobřeží Galie. Z těchto nových ko - lonií pro nás budou mít význam Syrákúsy na Sicílii, Elea a Krotón v Itálii a Kyréné na pobřeží Libye. V oblasti dnešního Řecka budou nejvýznamnější Athény, centrum Attiky.

Řekové nevytvořili jednotný stát. Řecká pevnina je většinou obyvatelná jen na pobřeží nebo v údolích oddělených od sebe příkrými horami, zbytek jsou ostrovy a vzdálené pobřežní enklávy sousedící s jinými národy. Kromě geografických důvodů však silně působí i strach Řeků z příliš velkého množství (čehokoli). Pro Řeky je myslitelný jen tak malý stát, který mohou znát, v je - hož struktuře se jednotlivec může orientovat. V řadě drobných – většinou městských – států místy ještě v archaické době vládnou králové, sdružující moc vojenskou, soudní i sakrální. Stále silněji se však uplatňují dvě nové formy života obce: vláda aristokracie a tyrannis. Aristokracie se sama reflektuje jako společ - nost „nejlepších“, což souvisí s formováním řeckého pojetí individuality člověka. Jedinci, kteří slibují lidu hospodářský růst, se dostávají k moci jako tyranové.

Ve městech kvetou řemesla, zvláště keramika je významným exportním artiklem. Podíl otrocké práce není s výjimkou Sparty

HORIZONT DĚJIN (OD MÝTŮ K MUDRCŮM) / 33

zdaleka takový, jak jej známe z pozdějších dob, především z Říma. Řecké lodi se nyní opět rovnoprávně dělí o moc nad Středozemním mořem s fénickým loďstvem. Zvlášť významný je obchod s Egyptem.

Jednotlivé řecké státy si konkurují a často mezi sebou i válčí. Přesto je spojuje vědomí odlišnosti od barbarů, vědomí řecké či helénské pospolitosti. Sílí snahy o všeřeckou – panhelénskou – jednotu; ne o vytvoření jednotného státu, ale o zřetelnější výraz řecké pospolitosti. Ta je založena na jazyku a kultuře, především však na náboženství. Symbolem všeřecké jednoty jsou olympijské hry, konané od 8. století př. n. l. (prý od roku 776) v blízkosti chrámu Dia Olympského na západě Peloponnésu. Konají se „k potěše bohů a lidí“ a k poctě poraženého Krona, neboť tam prý Zeus zvítězil nad Kronem a ujal se vlády. Vítěz je oslavován, poražený ctěn. Uprostřed mírné krajiny obklopující Olympii je uctíván dobrý a spravedlivý Zeus, otcovský vládce bohů i lidí, a jeho božská choť Héra. Dobrotivé atributy však Diovi nijak nebrání v tom, aby se nerozhněval či ne - urazil nebo aby nepodlehl vášním. Jeho otcovství je na způsob otcovství lidského, odlišuje se jen neskonale větší mocí.

Jinými symboly všeřecké jednoty jsou posvátná místa Apollónova v Delfách a na kykladském ostrůvku Délu. V Delfách je také nejvýznamnější věštírna, vklíněná do strmých skalních stěn Parnásu. Zde, v divoké dramatické krajině, je prý „pupek země“. Zde se prý země vydělila z chaosu, z propasti zející změtenosti. Název místa, Delfoi, asi souvisí s řeckým slovem pro dělohu, delfys. Zde je děloha veškerenstva, očistný pramen v soutěsce mezi horami, a kousek od něj Apollónův chrám s věštírnou. Tam prý Apollón zabil hada Pýthóna, syna Země, který je oplakáván při pýthijských hrách. Apollón je představován jako zdatný bezvousý mladý muž, dárce světla, zdatnosti, věšteckého umění, hudby, lukostřelby a všeho přesného a harmonického. Když se však rozhněvá, sesílá mor.

Řecké náboženství nemá žádné kanonické posvátné spisy, není podpíráno žádnou teorií, natož soustavnou naukou. Nepe- 34 / FILOSOFIE MEZI MÝTEM A VĚDOU

čuje o ně žádná církvi podobná instituce, ba nemá ani žádné misie. Kněžský stav je zastoupen slabě, má ve srovnání s dobovými poměry jinde jen nepatrnou moc a není centralizován. Kromě kněží působí též jednotliví proroci, věštci. Říká se jim profétai (sg. profétés). Téměř jedinými „učiteli“ řeckého náboženství jsou básníci. Právě básníci a věštci jsou těmi, kdo pře dá - vají božskou pravdu ostatním lidem. Sama básnická řeč je považována za zdroj pravdy, proto básník není autorem, ale „hlásnou troubou“ božské skutečnosti, které se prostřednictvím Mús na - dechl (enthúsiasmos, latinsky pak inspiratio, „vdechnutí“).

Nejorganizovanější, i když oddělenou složkou řeckého ná - boženství jsou mysteria, tedy zasvěcovací obřady a jimi vázaná společenství. Přes svou výlučnost a tajemnost jsou mysterijní společenství otevřena každému, kdo rozumí řecky a není po skvrněn vraždou. Nejznámější jsou Démétřina mysteria slavená v Eleusíně, blízko Athén. Zasvěcenci se s vědomím vlastní nicotnosti spojují s božstvem, které k nim přichází a projevuje se skrze přírodní cyklus roku. „Nalezením bohyně“ a začleněním do přírody získávají podíl na jejím neustálém obnovování. Nacházejí ztracenou bohyni nebo jejího syna v sobě, prožívají svou smrt, a tak prý dosahují lepší nesmrtelnosti, než jakou je pouhé stínové prodlévání v Hádu. Prý očekávají i příchod „nového boha“. Některá mysteria a svátky mají i svou noční, orgiastickou stránku, zvláště slavnosti Dionýsovy. Všechna mysteria své za svěcovací obřady přísně tají, za vyzrazení je stanoven trest smrti. To je ve zvláštním kontrastu s povšechně demokratickým charakterem většiny mysterií, pokud jde o možnost přístupu mezi čekatele zasvěcení. Magický účinek mlčení zakládá specifickou pospolitost a upozorňuje na nevýslovnost tajemství. Tento přísný zákaz je dobře doložen a byl až na nepatrné výjimky respektován.

Náboženství nepřispívá k jednotě Řeků svou organizační strukturou. Působí v základnější rovině: Dává předpoklady způsobu myšlení; určuje, co je myslitelné a co ne. Tak ovlivňuje celý soukromý a hlavně veřejný život mnohem podstatnějším způsobem než jednotlivými příkazy kněží nebo výroky věštců. Tímto způsobem je mytické prožívání světa.

HORIZONT DĚJIN (OD MÝTŮ K MUDRCŮM) / 35

2.1 Mytický vztah ke světu Mytický vztah spojuje všední zkušenost s velkolepým kosmickým děním, spojuje lidskou každodennost s odvěkým dramatem božských sil. Když člověk zakotvený ve zkušenosti mýtu vyjde ráno před dům, vidí na obloze Hélia, jehož jasné světlo a teplo dávají život jemu i celému světu. Proto je Hélios božský, proto je bohem. Ne že by Hélios byl bohem Slunce (v genitivu), ale Hélios je prostě Slunce (v nominativu), mocné a božské. Člověk jde pracovat, neboť kvůli práci bohové lidi vytvořili. Všechno, co jej potkává, je projevem bohů a daimonů nebo projevem osudové moci (Moira – Osud, Úděl; Tyché – Osud, Náhoda), kterou jsou vázáni i bohové (podle jedné verze, za - tímco podle jiné je Osud úradkem Diovým). Všude přebývají daimoni a víly; jsme ve světě, který silně připomíná pohádky.

Na každou lidskou otázku „Proč?“, pokud je ovšem vůbec kladena, je nějaká odpověď v podobě vyprávění o původu té věci od bohů nebo od héroů. Často je takových vyprávění ke stejnému tématu i několik, různých a vzájemně rozumově neslučitelných, ale to nikoho nepřekvapuje. Skutečnost není chápána jako něco jednoznačného. Jednoznačný je jenom její rámec, totiž to, že člověk je smrtelný, že nad zemí je ne